GERHARD STICKEL

Institut pro německý jazyk

VÝVOJ EVROPSKÉHO JAZYKA: SPISOVNÁ NĚMČINA

1. SOUČASNÁ NĚMČINA V EVROPĚ

Každý jazyk má svou historii, zejména jeho dominantní varianta, která si vytvořila standardy z různých regionálních a sociálních variant takzvaného přirozeného jazyka. Protože slavíte spisovnou litevštinu a její dějiny, rád bych k této události přispěl stručným náčrtem a pojednáním o vzniku a současném postavení dalšího evropského spisovného jazyka, jazyka, který znám nejlépe, protože je mým mateřským jazykem, totiž němčiny.

V současnosti je němčina úředním jazykem Německa, Rakouska, Lichtenštejnska, dvou třetin Švýcarska a malé oblasti ve východní Belgii. Je jedním z úředních jazyků Lucemburska a jedné provincie v severní Itálii. Mluví se jí také jako menšinovým jazykem v Maďarsku, Rumunsku, Polsku, Rusku a několika dalších evropských i mimoevropských zemích.

Němčina je mateřským jazykem přibližně 100 milionů lidí v Evropě a dalších 30 až 40 milionů lidí ji používá nebo se ji učí jako cizí jazyk. Na tato působivá čísla je však třeba podívat se pozorněji. Omezím-li se na 100 milionů rodilých mluvčích, nemohl bych říci, že všichni mluví stejným druhem němčiny. Mnozí z nich mluví dialekty nebo regionálními variantami němčiny. Lze pouze říci, že naprostá většina všech těchto lidí rozumí – s menšími národními odlišnostmi – téže variantě němčiny, totiž spisovné němčině, jak bychom řekli Hochdeutsch. Jak k tomu došlo, je příběh dlouhý více než tisíc let.

2. OD 8^TH. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI

Rané podoby němčiny se vyvinuly z jazyků západogermánských kmenů, které se během stěhování národů – přibližně před 1 500 lety – usadily

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

119

ve střední Evropě a postupně se spojovaly ve větší kmenové útvary. S výjimkou několika runových nápisů a jednotlivých slov v latinských textech se nedochovaly žádné doklady nejstarších podob němčiny před druhou polovinou 8.^th století. Středověká němčina existovala v různých kmenových a regionálních varietách. Tyto variety se vyvíjely a částečně splývaly v procesu trvajícím několik staletí, který začal za vlády Karla Velikého a pokračoval víceméně až do 18.^th století.

Hlavním formálním vývojem, který vedl k oddělení německých variet od ostatních západogermánských jazyků, jako jsou angličtina, fríština, nizozemština a dolní němčina, bylo druhé posouvání souhlásek, tedy postupná změna určitých germánských fonémů ve foneticky příbuzné hlásky. Uveďme několik příkladů: germánské slovo jako starosaské appul „jablko“ se tak v horní němčině změnilo na apful. Starosaskému settian „sedět“ odpovídá starohornoněmecké setzan/sezzan, starosaskému that pak hornoněmecké daz.

V karolinské době bylo užívání němčiny vedle latiny podporováno jako prostředek christianizace a náboženské praxe v germánských částech Franské říše. Dochované prameny z této doby tvoří především náboženské texty a také úryvky magických zaříkadel a hrdinské poezie. Od 10.^th století až hluboko do 11.^th století znovu převládala latina jako téměř výlučný prostředek náboženství, práva, vzdělanosti a literární tvorby. Funkční dvojjazyčnost (diglosie) prestižního jazyka latiny jako hlavního prostředku náboženství a vzdělanosti a národních variet němčiny trvala po staletí, v některých oblastech až do 18.^th století. V jistém smyslu byl vznik německého standardního jazyka procesem postupné emancipace od středověké latiny. Stopy tohoto procesu představují mimo jiné četné latinismy a další romanismy ve slovní zásobě moderní němčiny.

Od poloviny 11.^th století získávala němčina jako jazyk literatury na významu; literaturu tvořili nejen vzdělaní duchovní, ale také příslušníci nižší šlechty. Ti znali latinu jen málo, nebo vůbec, a byli ovlivněni tradicemi francouzského a provensálského rytířství a dvorské milostné poezie. Rozkvétala tak světská lyrika (Minnesang) a epika (Parzival, Nibelungenlied atd.). Do oblastí válečnictví, rytířství a luxusního zboží přejala němčina mnoho slov ze staré francouzštiny či provensálštiny, například āventiure < ze starofrancouzského aventure, banier < ze starofrancouzského baniere, tanzen < ze starofrancouzského dance.

120

KALBOS KULTŪRA | 83

Ke konci 13.^th století, kdy stále více měšťanů v rostoucích městech a městečkách získávalo gramotnost, vzrostlo užívání němčiny (vedle latiny) v literatuře, právních dokumentech i vzdělávacích, lékařských a náboženských textech. Přestože jsou v psaném jazyce stále patrné rysy regionálních variet, v poezii se začaly rýsovat první tendence ke vzniku hornoněmeckého standardního jazyka.

Od 12.^th do poloviny 14.^th století výrazně vzrostl počet německy mluvícího obyvatelstva i hustota jeho osídlení a územní rozloha. Němečtí knížata rozšiřovali svá panství do slovanských zemí a ve velkém zakládali nová města a vesnice, někdy na pozvání místních slovanských vládců, jindy nikoli. Vzniklo poměrně stabilní německé jazykové území, které víceméně přetrvalo až do 20.^th století. Po pádu Štaufů (1268) se politická a hospodářská moc přesunula z německého jihozápadu na východ a jihovýchod, kde vládly mocné dynastie Míšensko-saských, Lucemburků v Čechách a později Habsburků v rakouských zemích. To také vedlo k rostoucímu vlivu východních jazykových variet na vývoj němčiny, jak dokládají mimo jiné právní dokumenty některých kanceláří (Kanzleien), které užívaly národní němčinu, ačkoli většina z nich nadále psala středověkou latinou.

V 16.^th století učinil vývoj němčiny směrem ke standardnímu jazyku pozoruhodný pokrok. Význam měly dva faktory: užívání zvláštní směsi střední a horní němčiny císařskou kanceláří v Praze a později ve Vídni, které ovlivnilo jazyk dalších kanceláří, a volba Martina Luthera, jenž pro své překlady Bible a reformační spisy zvolil úřední jazyk míšensko-saské kanceláře, východostřední varietu němčiny. Tiskařský lis s pohyblivými kovovými literami, který vynalezl Johannes Gensfleisch, známý jako Gutenberg, v polovině 15.^th století, a rozmach tiskáren v několika městech kolem počátku 16.^th století pomohly šířit reformaci po celé střední Evropě. Z jazykového hlediska to zasáhlo severoněmecké oblasti, kde byla dolní němčina standardním jazykem náboženství a správy. Do té doby byla dolní němčina také lingua franca mocné Hanse, Hanzy, která působila mezi Novgorodem na východě a Bergenem a Londýnem na západě. Nyní protestantští pastoři kázali a modlili se v luterské varietě němčiny. Úpadek Hanse urychlil tuto změnu psaného jazyka od

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

121

dolní němčiny k horní němčině. V německy mluvícím jihu se také objevovaly tendence ke standardizaci psaného jazyka. Navzdory těmto tendencím zůstaly regionální a místní variety mluveného jazyka v užívání a víceméně tomu tak je až do současnosti.

Lutherovy spisy a náboženské a právní texty autorů z různých oblastí obohatily slovní zásobu standardních variet němčiny o slova jako geistre ich „duchaplný“, kleingläubig „malověrný“, Machtwort „rozkaz“ a mnoha dalšími. Objevily se kalky latinských výrazů, například Eigenname (<nomen proprium), Gegensatz (<oppositio), Muttersprache (<lingua materna). Pokračovalo přejímání z latiny, řečtiny (prostřednictvím latiny), francouzštiny a italštiny: Kapitel, Minister, Akademie, Dekan, Professor, Manier, Bankier, brutto, netto atd.

V polovině 17.^th století byla v centrálních a severních německých oblastech a v některých částech jihu již poměrně dobře ustálena standardní podoba psané němčiny s určitými regionálními variantami, ačkoli ještě nebyla uznávána jako prostředek pro mnohé „vyšší“ oblasti užívání. Vedle latiny, která byla stále jazykem vzdělávání a v katolických oblastech také církve, se nyní i ve německých zemích stala prestižním jazykem francouzština na dvoře Ludvíka XIV., zejména mezi aristokratickou elitou. Proti tomu kriticky vystupovaly jazykové společnosti Sprachgesellschaften, které vznikaly na různých místech. Nejstarší a nejvlivnější z nich, Fruchtbringende Gesellschaft „Plodná společnost“, byla založena roku 1617 ve Výmaru podle vzoru florentské Accademia della crusca (založené roku 1582) a sdružovala mnoho významných spisovatelů a gramatiků té doby s cílem zachovat a dále rozvíjet němčinu, která byla chápána jako ideální a „čistý“ prostředek literatury bez cizích slov a nářečních výrazů.

18.^th století nakonec přineslo vyrovnání regionálních rozdílů standardního jazyka a ustavení němčiny ve všech funkčních oblastech. Cestu němčině jako prostředku vzdělávání, filozofie, vědy a veřejné správy otevřely mimo jiné výzvy všestranného učence Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646–1716) k užívání němčiny ve vědě a politice, provokativní užívání němčiny místo latiny univerzitním profesorem Christianem Thomasiem (1655–1728) a terminologická práce filozofa Christiana Wolffa (1679–1754). Užívání prestižních jazyků, latiny a francouzštiny, postupně—

122

KALBOS KULTŪRA | 83

… postupně ubýval ve „vyšší společnosti“ a ve vědě. Celkově emancipace němčiny od středověké latiny začala později a trvala déle než prosazení španělštiny, italštiny a francouzštiny jako dominantních jazyků v jejich příslušných zemích a regionech. Na rozdíl od emancipace a standardizace těchto jazyků nebyl vývoj spisovné němčiny podporován, ba ani vynucován královskými či vládními výnosy, nýbrž rostoucím kulturním konsenzem mezi učenci a vzdělanými měšťany. Je příznačné, že latina – vedle němčiny – zůstala jedním ze dvou úředních jazyků Svaté říše římské národa německého až do zániku této říše v roce 1806.

Ke konci 18^th. století mohli filozofové jako Kant a Herder, spisovatelé jako Lessing, Goethe a Schiller i mnozí další autoři rozvíjet vlastní jazykovou tvořivost na základě ustáleného spisovného jazyka, a stali se tak vzory jazykového úzu vzdělaných vrstev. Koncem 18^th. století však tyto vrstvy ve všech německy mluvících oblastech netvořily více než nanejvýš 20% obyvatelstva. Pasivní porozumění spisovnému jazyku se zlepšovalo během 19^th. století se zavedením všeobecné povinné školní docházky v jednotlivých německy mluvících státech, a v důsledku toho vzrostla gramotnost většiny obyvatelstva. Spisovný jazyk byl rovněž stabilizován a posílen slovníky a gramatikami, které vycházely v průběhu 19^th. století.

Jako (značně zjednodušující) ukázku formálních změn němčiny od 9^th. století uvádíme několik krátkých úryvků z různých německých překladů či adaptací Bible (Lukáš 2,1):¹

- Latina (Vulgáta):

Factum es autem diebus illis exiit edictum a Cæsare Augusto ut describeretur uni- versus orbis. (V oněch dnech vyšel od císaře Augusta výnos, aby byl sepsán veškerý svět. Z: Nová revidovaná standardní verze)

- Stará horní němčina (Tatián, kolem roku 830):

Uuarð thô gitân in thên tagun / framquam gibot fon demo aluuâten keisure / thaz gibrieueit uourdi al these umbiuuerft.

- Střední horní němčina (Matthias von Beheim, 1343):

Abir geschên ist in den Tagen / ein gebot gînc ûz von dem keisere Augustô, daz beskriben worde der ummecreiz allesament.

¹ Examples taken from Tschirch: 1969, 24f.

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

123

– Raná nová horní němčina (Martin Luther, 1522): ES begab sich aber zu der zeytt / das eyn gepott von dem keyser Augusto aus gieng / das alle wellt geschetz wurde.

– Moderní horní němčina (kolem roku 1900): Es begab sich aber zu der Zeit, daß ein Gebot von dem Kaiser Augustus ausging, daß alle Welt geschätzt würde.

Od poloviny 19.^th století prošla němčina, stejně jako jiné evropské jazyky, rozsáhlým rozšířením slovní zásoby v důsledku průmyslové revoluce, rozvoje stále většího počtu specializovaných vědních oborů a technologií a množících se kontaktů s jinými jazyky prostřednictvím obchodu, válek, nových médií a v poslední době také turismu. Od poloviny 20.^th století se výrazně zvýšilo přejímání slov z angličtiny, které začalo již dříve. Příznačná je náhrada starých francouzských výpůjček anglicismy; například Appartement výrazem Apartment, Bankier výrazem Banker a Mannequin výrazem Model.

Pravopisné normy v různých německy mluvících oblastech se do konce 19.^th století do značné míry sjednotily. Po dřívějších neúspěšných pokusech byla konečně schválena jednotná pravopisná norma na 2.^nd pravopisné konferenci (1901) v Berlíně a v následujících letech byla oficiálně zavedena do škol a veřejné správy všech německy mluvících států a oblastí. Změny této normy byly opakovaně navrhovány a projednávány. Nakonec se v roce 1996 orgány zúčastněných zemí a oblastí dohodly na revidované normě, která byla po několika drobných úpravách v roce 2006 oficiálně přijata a zavedena do škol.

Na žádost herců mnoha divadel v německy mluvící oblasti se koncem 19.^th století objevily také pokusy o standardizaci výslovnosti mluvené němčiny. V roce 1892 představil Theodor Siebs svou příručku „Deutsche Bühnensprache“ (Německá jevištní výslovnost). Jeho norma, založená především na severoněmecké artikulaci standardního jazyka, však mimo divadla nezískala nadregionální přijetí, ačkoli v umírněné podobě Siebsova norma dodnes do jisté míry ovlivňuje výslovnost rozhlasových a televizních hlasatelů v Německu. V Rakousku a Švýcarsku se ortoepické normy pro veřejné užívání standardního jazyka od německé normy mírně liší.

124

KALBOS KULTŪRA | 83

3. MODERNÍ NĚMČINA V NĚMECKY MLUVÍCÍCH ZEMÍCH

Německy mluvící oblast v Evropě dosáhla největšího rozsahu po kolonizaci německy mluvícími osadníky a migranty ve 13.^th a 14.^th století. Navzdory politickému, vojenskému a hospodářskému vývoji zůstala tato oblast víceméně neměnná až do druhé světové války. Po této válce, kterou v roce 1939 rozpoutala nacisticky ovládaná „Třetí říše“, se území Německa na východě značně zmenšilo. Německy mluvící obyvatelstvo ztracených oblastí bylo nuceno přesídlit na západ do zbývajících částí Německa a Rakouska.

Národní varianty standardní němčiny se vyznačují drobnými rozdíly ve slovní zásobě, zejména v právní a administrativní terminologii a ve výrazech označujících potraviny. Liší se také některými rysy morfofonemiky a výslovnosti. Národní varianty se rovněž odlišují tím, jak se užívají regionální variety ve srovnání se standardním jazykem. Na severu Německa se v každodenní řeči používá jen málo nářečí, případně žádná; místo nich se užívají nadregionální variety standardní či blízké standardní němčině. Na jihu a v částech středního a východního Německa se regionální variety používají často, jejich volba však závisí na formálnosti situace. V neformálních situacích se přednostně užívají nářečí, ve formálních situacích variety standardní či blízké standardní němčině. Obecně ustupují výrazné regionální variety a jsou nahrazovány nadregionálními. Užívání regionálních jazykových forem má stále nízkou společenskou prestiž, pokud se mluvčí nepřizpůsobí dané komunikační situaci (formální–neformální, odtažitá–důvěrná apod.).

Jazykovou situaci v Rakousku charakterizují na jedné straně nářeční variety spjaté s jednotlivými spolkovými zeměmi (Bundesland) a na druhé straně rostoucí užívání variety typu koiné, která se z vídeňské oblasti šíří do východních a středních částí země. Pro užívání variet v Rakousku je příznačné střídání regionálních, nadregionálních a standardních variet v krátkých úsecích promluvy v závislosti na faktorech, jako je vztah mezi mluvčím a posluchačem a formálnost či neformálnost komunikační situace. Užívání nestandardních variet v každodenních komunikačních situacích je běžné ve všech společenských skupinách a není společensky příznakovým jevem. Existuje však rozdíl mezi městskými a venkovskými varietami: venkovské variety jsou považovány za méně prestižní.

Jazyková situace ve Švýcarsku se stále liší od situace v obou ostatních zemích, neboť zde existuje diglosie mezi varietami „švýc-

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

125

„dütsch“ (švýcarská němčina), tedy regionální (kantonální) variety alemanské němčiny, a švýcarská standardní podoba němčiny. Žádná sociální skupina nepoužívá standardní jazyk jako normu pro každodenní rozhovory. Mluvčí švýcarské němčiny hovoří dialektem a píší standardním jazykem – v sociolingvistice se této situaci říká mediální diglosie. Mezi mediálními varietami neexistuje žádný mezijazyk. Ústní užívání standardního jazyka se vyskytuje pouze při formální výuce na školách a univerzitách, v rozhlasových a televizních pořadech zaměřených na věcná témata, v parlamentu a při formálních projevech. Obecně není užívání žádné z variet švýcarského lidového jazyka, který zahrnuje velké množství převážně vzájemně srozumitelných regionálních variet, spojeno se společenskou prestiží ani stigmatizací.

Kromě užívání dialektů a nadregionálních variet nejsou rozdíly mezi národními varietami standardní němčiny, zejména v její písemné podobě, tak výrazné jako například rozdíly mezi standardními varietami angličtiny ve Velké Británii, Austrálii a Spojených státech amerických.

4. JAZYKOVÁ LEGISLATIVA A JAZYKOVÉ INSTITUCE

V Německu nemá německý jazyk ústavní status, jaký má například francouzština ve Francii, španělština ve Španělsku nebo litevština v Litvě. Německá ústava tedy neobsahuje žádné ustanovení typu „němčina je (nebo bude) státním jazykem Německa“. Pouze zvláštní zákony stanoví němčinu jako úřední jazyk soudnictví a veřejné správy. Status němčiny jako „národního“ či „úředního“ jazyka nebo jako jednoho z několika úředních jazyků je však výslovně uveden v ústavních zákonech Rakouska, Lichtenštejnska, Švýcarska a Belgie.

V žádné z německy mluvících zemí neexistují oficiální instituce s rozsáhlou normativní pravomocí pro standardní jazyk, jako je například Académie française pro francouzštinu nebo Academia Española pro španělštinu. Faktická kodifikace standardní němčiny je v rukou nakladatelských domů, jako jsou Dudenverlag, Bertelsmann a další v Německu a Österreichische Bundesverlag v Rakousku, který vydává slovník „Österreichisches Wörterbuch“. Švýcarsko vlastní německý slovník nemá; používají se tam slovníky vydávané v Německu.

126

KALBOS KULTŪRA | 83

V Německu si několik institucí rozděluje funkce srovnatelné s funkcemi jazykové akademie. Institut für Deutsche Sprache (Institut pro německý jazyk) v Mannheimu, největší výzkumné centrum věnované německému jazyku, se zaměřuje na empirický popis současné němčiny a její nedávné historie. K výsledkům jeho práce patří mimo jiné rozsáhlá gramatika současné němčiny, specializované slovníky a množství monografií a příruček o různých aspektech němčiny². Institut je známý také rozsáhlými jazykovými korpusy, které byly shromažďovány v průběhu uplynulých 40 let. Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung (Německá akademie pro jazyk a poezii) v Darmstadtu sdružuje uznávané romanopisce, básníky, literární kritiky a (několik) jazykovědců z různých německy mluvících zemí; jejím cílem je podporovat a rozvíjet německý jazyk a literaturu pořádáním konferencí o literárních a jazykovědných otázkách a udělováním cen vynikajícím spisovatelům. Goethe Institut se zabývá především šířením a propagací němčiny v zemích, kde se německy nemluví.

Současným užíváním a vývojem standardní němčiny se zabývá několik dalších, převážně soukromých organizací. Zdaleka největší z nich, Verein Deutsche Sprache (Spolek pro německý jazyk), který má přibližně 30 000 členů, intenzivně bojuje proti užívání anglicismů. Gesellschaft für deutsche Sprache (Společnost pro německý jazyk) se také věnuje užívání současné standardní němčiny, avšak seriózněji a na základě lingvistických poznatků. Větší státem podporované jazykové instituce spolupracují od roku 2003 v Deutscher Sprachrat (Německé jazykové radě), volném sdružení, jehož cílem je zvyšovat jazykové povědomí německého obyvatelstva.

V Rakousku je kodifikace jazyka v rukou slovníkového oddělení Österreichische Bundesverlag, které vydává Österreichisches Wörterbuch (Rakouský slovník). Výzkumem rakouské němčiny se zabývají dvě malé výzkumné jednotky: první při Rakouské akademii věd a technologií, druhá na Univerzitě ve Štýrském Hradci. Druhá z nich se věnuje především sestavování specializovaných slovníků a korpusů.

Švýcarsko dosud nemá kodifikační instituci. Regulační funkci vykonává Schweizerische Erziehungsdirektorenkonferenz EDK

² Viz www.ids-mannheim.de, kde naleznete podrobné seznamy publikací.

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

127

(Švýcarská konference ministrů školství), která řídí jazykové normy ve výukových materiálech pro němčinu jako první jazyk ve švýcarských školách.

Různé jazykové instituce a organizace německy mluvících zemí spolupracují různými způsoby, většinou však prostřednictvím neformálních kontaktů. Jedinou nadnárodní institucí pro němčinu je Rat für die deutsche Rechtschreibung (Rada pro německý pravopis). Jejím úkolem je podporovat a sjednocovat reformovaný německý pravopis ve všech německy mluvících zemích a regionech.

5. TENDENCE A PROBLÉMY

Pokud jde o současný vývoj němčiny, podmínky národních variet spisovné němčiny se liší. Německo má přibližně 80 milionů mluvčích, Rakousko 8,2 milionu a německy mluvící část Švýcarska asi 4 miliony. V ostatních německy mluvících regionech žije nejvýše 350 000 mluvčích. Německo má tedy nejen největší počet mluvčích, ale také největší vliv na televizní pořady, které může sledovat téměř každá domácnost v německy mluvících oblastech. Naprostá většina novin a časopisů, stejně jako většina pořadů pro děti a zvukových produktů, se vydává v Německu. To znamená, že vývoj spisovné němčiny v Německu se týká také národních standardních variet Rakouska a Švýcarska, zejména v oblasti neologismů, frazeologie a textových konvencí. Na druhou stranu mnozí rakouští a švýcarští mluvčí trvají na užívání a zachování vlastních jazykových znaků jako projevů své národní identity. To ovlivňuje také vztahy mezi spisovným jazykem a dialekty: v Německu užívání výrazných dialektů ustupuje. V Rakousku jsou regionální variety a jejich užívání stabilnější, přestože se objevují také tendence k přechodu od místních dialektů k širším nadregionálním varietám. Ve Švýcarsku se naopak rozšiřují oblasti, v nichž se při ústní komunikaci užívají regionální dialekty namísto spisovné němčiny; diglosie mluveného dialektu a psaného spisovného jazyka se tak stále více vyhraňuje. To kritizují švýcarští občané z francouzsky a italsky mluvících oblastí, protože ústní

128

KALBOS KULTŪRA | 83

komunikaci s lidmi z německy mluvící části země to stále více ztěžuje.

Závažným problémem, s nímž se potýkají všechny německy mluvící země a regiony, je ústup užívání spisovného jazyka v několika oblastech vědy a ekonomiky. Až do prvních desetiletí 20.^th století se němčina vedle angličtiny a francouzštiny užívala jako mezinárodní komunikační prostředek ve vědách, jako jsou chemie, fyzika, biologie a medicína, i v některých humanitních oborech. Studenti chemie ve Spojených státech nebo studenti medicíny v Japonsku se museli učit německy, aby mohli číst příslušné mezinárodní časopisy a příručky. Po dvou světových válkách němčina o toto postavení přišla. Vzhledem k významu, který Spojené státy získaly ve vědě a technice, a k potřebě mezinárodní výměny se angličtina stala téměř výhradním jazykem publikací v přírodních vědách a medicíně. Angličtina je také upřednostňovaným pracovním jazykem na vědeckých konferencích, a to i na těch, které se konají v německy mluvících zemích. Na několika soukromých vysokých školách zaměřených na podnikovou správu a ekonomii se jako vyučovací jazyk používá také angličtina. Pokud bude tento vývoj pokračovat, může němčina přijít o značnou část oblastí svého užívání; nebude se totiž již dále rozvíjet spolu s pokrokem v některých vědních oborech. To znamená, že jednoho dne možná ani němečtí, rakouští a švýcarští vědci nebudou schopni komunikovat o tématech svých oborů ve svém mateřském jazyce. To je však problém, s nímž se potýkají i jiné evropské jazyky.

Hrozící úbytek oblastí užívání jazyka je hlavní obavou mnoha intelektuálů v německy mluvících zemích, pokud jde o budoucí vývoj spisovné němčiny. Učenci, vědci a spisovatelé po staletí usilovali o to, aby se jejich jazykové variety vyvinuly ve spisovný jazyk použitelný ve všech oblastech společnosti, tedy v prostředek, jímž lze vyjádřit vše, co víme i co chceme vědět. Nyní hrozí, že náš spisovný jazyk stejně jako jiné evropské spisovné jazyky tuto cennou vlastnost ztratí. Jedinou cestou, jak tomuto nebezpečí čelit, je přesvědčit naše vědce a ekonomy o výhodách praktické dvojjazyčnosti, nebo ještě lépe trojjazyčnosti. To by samozřejmě mělo být cílem všech lidí, aby si zachovali svůj spisovný jazyk jako součást jazykové rozmanitosti Evropy, která je základem kulturní rozmanitosti a bohatství našeho kontinentu.

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

129

LITERATURA

Ammon U. et al. 2004: Variantenwörterbuch des Deutschen. Die Standardsprache in Österreich, der Schweiz und Deutschland, Berlin / New York.

Clyne M. 1992: Pluricentric Languages. Differing Norms in Different Nations, Berlin / New York.

Keller R. E. 1978: The German Language, London / Boston.

Kluge F. 2002: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Bearb. v. Elmar Sebold, 24. durchges. u. erw. Aufl., Berlin / New York.

Knipf-Komlósi E., Berend N. (eds.) 2001: Regionale Standards. Sprachvariationen in den deutschsprachigen Ländern, Budapest / Pécs.

Koenig W. 1996: dtv-Atlas zur deutschen Sprache, 11. Aufl., München.

Moser H. 1969: Deutsche Sprachgeschichte, 6. überarb. Aufl., Tübingen.

Muhr R., Schrodt R., Wiesinger P. (Hrsg.) 1995: Österreichisches Deutsch. Linguistische, sozialpsychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen, Verlag Hölder Pichler Tempsky, Wien.

Muhr R. 2007: Aussprachewörterbuch und Aussprachedatenbank des Österreichischen Deutsch, Frankfurt a. M.: Peter Lang Verlag.

Österreichisches Wörterbuch, 2005, 40. Aufl., Wien, öbv&hpt.

Polenz P. von, 1995–1999: Deutsche Sprachgeschichte vom Spätmittelalter bis zur Gegenwart, 3 Bde., Berlin / New York.

Schmidt W. 1993: Geschichte der deutschen Sprache, 6. Aufl., Stuttgart / Leipzig.

Siebenhaar B., Wyler A. 1997: Dialekt und Hochsprache in der deutschsprachigen Schweiz, 5. vollständig überarbeitete Auflage, Zürich.

Tschirch F. 1969: 1200 Jahre deutsche Sprache in synoptischen Bibeltexten, 2. Aufl., Berlin: de Gruyter.

Gauta 2010 10 22

VÝVOJ JEDNOHO EVROPSKÉHO JAZYKA: SPISOVNÁ NĚMČINA

Shrnutí

Článek popisuje situaci němčiny ve světě, soustavně přináší přehled historie utváření jazyka a jeho územní variability, současného postavení jazyka, problémů a způsobů jejich řešení.

Autor předkládá faktické informace o rozšíření němčiny ve světě a seznamuje s přehledem vývoje jazyka od 8. století až po současnost. Odhaluje

130

KALBOS KULTŪRA | 83

zajímavé tendence v užívání němčiny a její územní variabilitu. Větší pozornost je věnována popisu situace němčiny nikoli v Německu, nýbrž v jiných zemích (Rakousku, Švýcarsku). Regionální a nářeční variabilita němčiny není tak zjevná jako u angličtiny, v níž jsou výrazně odlišné britská, australská a americká varianta. Probírají se nářečí užívaná v Rakousku a jejich prestiž, zvláštní situace ve Švýcarsku, pro jejíž popis se používá termín mediální diglosie, kdy se pro psaný projev volí oficiální varianta němčiny, zatímco mluví se volně utvořenou variantou němčiny. Popsána je také právní základna němčiny a instituce pečující o jazyk. Na rozdíl od postavení litevštiny v Litvě nemá němčina status zakotvený v ústavě.

Při rozboru hlavních tendencí a problémů jazykového vývoje v současném světě autor připouští, že některé oblasti užívání němčiny (například jazyk vědy) jsou v současnosti zjevně ohroženy a dochází k jejich ztrátě. Jako řešení se navrhuje dvojjazyčnost nebo trojjazyčnost; to by odpovídalo současným tendencím k mnohojazyčnosti v Evropě.

GERHARD STICKEL

Institut německého jazyka

[email protected]

G. STICKEL. The Evolution of a European Language: Standard German

131