LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PODSTATNÉ JMÉNO ZIETELOVSKÉHO NÁŘEČÍ

A. VIDUGIRIS

Zietela je místo ležící nejdále na jih od hranic Litevské SSR, kde se odedávna zachovali lidé ovládající litevštinu. V roce 1957 umělo v okolí Zietely litevsky lépe či hůře ještě přes 40 lidí, většinou starých. Většina z nich se narodila v obci Zasečiai a pouze dva v Pagiriai. Během 10 let (do roku 1967) se počet lidí ovládajících litevštinu v okolí Zietely snížil více než na polovinu: většina zemřela, několik se odstěhovalo: dva odjeli do Polské lidové republiky, jeden do Ukrajinské SSR. V roce 1962 zemřely obě poslední stařeny narozené v obci Pagiriai, které dobře uměly litevsky. Kromě toho část dosud žijících starých lidí bydlí daleko od sebe a nemá s kým litevsky mluvit, proto tento jazyk značně zapomněli. Dnes tedy není ani deset lepších představitelů tohoto nářečí.

Litevské nářečí Zietely je pro jazykovědu velmi důležité vzhledem ke své po mnoho staletí trvající izolaci, a to jak pro zachované archaické rysy, tak pro novější rysy, které se v něm vytvořily. Proto se o toto nářečí začali zajímat již před více než osmdesáti lety. Zkoumali je E. Volteris, K. Būga, J. Rozvadovskis, P. Aruma, Chr. Stangas, J. Gerulis, E. Frenkelis aj.¹ Značné množství materiálu je uvedeno také v „Lietuvių dialektologija“ Z. Zinkevičiuse (Vilnius, 1966). Práce všech zmíněných jazykovědců však přinášejí o tomto nářečí převážně jen jednotlivé důležité údaje, nikoli jeho úplný obraz.

Ve snaze alespoň částečně zaplnit tuto mezeru autor v letech 1957—1960 cíleně prozkoumal fonetiku a morfologii zietelského nářečí. Část výzkumů v této oblasti již byla publikována².

Zde se podává popis podstatného jména v zietelském nářečí. Kromě skloňování se v něm poprvé podrobněji rozebírá také tvoření podstatných jmen v tomto nářečí. Ilustrační materiál byl doplněn o několik příkladů zaznamenaných později — převážně v letech 1962—1967.

TVOŘENÍ

§ 1. V zietelském nářečí tvoří největší skupinu odvozených podstatných jmen slova tvořená příponami; složenin a slov odvozených předponami a koncovkami bylo zaznamenáno jen velmi málo.

Odvozování příponami

§ 2. Odvozování příponami se dělí do určitých významových skupin. Odvozeniny každé takové skupiny jsou probírány nikoli v abecedním pořadí, nýbrž podle četnosti odvozenin s příponami, stejně jako v „Gramatice litevského jazyka“³.

¹ Viz „Otázky litevské lingvistiky“ (dále LKK), sv. 2, Vilnius, 1959, s. 239 a násl.

² O zájmenu viz LKK, sv. 3, s. 113—131; o tvoření sloves pomocí přípon -inėti, -dinėti viz MAD, A, sv. 2(11), s. 219—231. Několik poznámek k fonetice nářečí viz LKK, sv. 2, s. 195 a násl.

³ Viz LTSR MA, Ústav litevského jazyka a literatury, Gramatika litevského jazyka, sv. 1, Vilnius, 1965, s. 251—473.

16*

147

Deminutiva

§ 3. Význam zdrobňovacích, mazlivých, jakož i augmentativních a pejorativních odvozenin s příponami je stejný jako v lk. V článku se nerozlišují významy odvozenin vyjadřující malost a mazlivost; oddělují se pouze odvozeniny s augmentativním a pejorativním významem. Samostatně jsou probírána také slova, která již nemají mazlivý zdrobňovací význam.

§ 4. -ėlis, -ė. Přípona -elis, -ė (po ztvrdlých souhláskách se vyslovuje -alis, -ė) patří k nejproduktivnějším. Odvozeniny s touto příponou se obvykle tvoří z dvojslabičných podstatných jmen označujících předměty, rostliny, zvířata, osoby, části lidského (nebo zvířecího) těla aj., např.: akėlės⁴, bandėlė, bernėlis, beržālis ~ beržėlis, burnėlė, dalgėlė, daržālis ~ daržėlis, dāubėlė || duᵒbėlė, drāugėlis, duᵒnėlė, galvėlė, girālė ~ girėlė, giẽsmėlė, graštālis, kalnėlis, kampālis, kartėlė, kelālis ~ kelėlis, kojālės, kruᵛvėlė, kuᵒlālis ~ kuolėlis, lamptėlė „lentelė“, lankėlis, liẽpālis „liepelė“ (srov. liẽpas „liepa“) lovālis, mergėlė, piᵛvėlė, pirkėlė, plostālis „plakelis“, ragālės „rogutės“ (srov. rāgos „rogės“), rankėlė, ratālis, sodālis, stalālis ~ stalėlis; suᵛnėlis, šākėlė, širādėlė, tvarṭėlis, uᵒgėlė, upālė (zř. upālis), vaikālis, vartālei, virvėlė, žagrāle ~ žagrėlė, žirgėlis, žmოგėlis.

Kromě litevských odvozenin existuje také nemálo hybridů, např.: bočālis „tatínek“, chmorālė „mráček“, grušālė „hruštička“, kapālė „kupička“ katkālė „létající talířek“, klėtkālė „klecinka“, kliⁿnėlis „klínek“, kruᵛkėlis „háček“, kšonškālė „knížečka“, kupkālės „hrníček“, kurᵛkālė „hromádka“, kvietkālė „kytička“, kvosālis „sáně“, loznālė „vrbička“, mastālis „můst ek“, skuᵛlāle „jámička“, skuᵛrāle ~ skūrėlė, trubālė „trubička“, tbnālėlis „ohrádka na sudy“, verbālė „vrbinka“, vesālė „vesnička“.

Zdrobňovací a mazlivý význam některých odvozenin s touto příponou již vybledl; některé z nich mají zvláštní význam, např.: bobālė „nástroj k broušení kosy; jitrocel (rostlina)“, kuᵒjālis „kladivo“, kuᵒdėlis, vadāles, važālis „rak“, višālėlis „kuřátko“.

Zdrobňovacího ani mazlivého významu zpravidla pozbyla také vlastní podstatná jména utvořená touto příponou, např. místní názvy Trakėliai „pole v obci Zasečiai“; příjmení a přezdívky Bagd(z)ėlis, Cigėlis, Dargėlis, Gaidėlis, Ponėlis, Trainėlis, Vaškėlis, Žukėlis (v obci Zasečiai), Černėlis (v obci Kurpešiai), srov. slavizovaná jména a příjmení (patronyma?) z 16. století Юкрель, Ккрель, dále Стулькрелевич (Stulg-el-evičius) (v obci Pagiriai), Григелевичъ (v obci Naričiai), Бонелевичъ, Бобрелевичъ, Яне-левичъ, Нарелевичъ, Стаселевичъ (v obci Strėla).

S příponou -elis, -ė se vyskytují také slova utvořená z víceslabičných podstatných jmen, např.: paršukėlis a hybridy baronėlis „beránek“, dubravėlė „bahnitý lesík“, (u)z-bonėlis „džbáneček“. Takové tvoření však není pro nářečí typické.

⁴ Příklady jsou zapisovány zjednodušenou fonetickou transkripcí.

Přízvuková znaménka zároveň označují délku hlásek, s výjimkou prvních složek přízvučných smíšených dvojhlásek i, u + l, m, n, r, které jsou vždy krátké. Délka nepřízvučných hlásek a, e, i, u se označuje tečkou vpravo nahoře u písmene. Délka přirozeně dlouhých hlásek o a ė se neoznačuje. Vlastní jména se píší s velkým počátečním písmenem.

⁵ Viz Акты издаваемые Виленскою археологическою комиссиею для разбора древнихъ актовъ, sv. 14, Вильна, 1888, s. 203—225 (dále — Акты…).

148

Odvozeniny utvořené od podstatných jmen mužského rodu jsou většinou mužského rodu, od podstatných jmen ženského rodu pak ženského. Výjimky jsou vzácné: vištėlis (srov. višta) a upėlis vedle častější podoby upėlė (srov. upė).

§ 5. -(i)ukas, -ė. Odvozenin s touto příponou je velmi mnoho. Tvoří se většinou od podstatných jmen mužského rodu různého významu. Souhláska bezprostředně předcházející této příponě bývá měkká jen zřídka, např.: ačiukas „autíčko, hrníček“, berniukas, dėdžiukas „dědeček“, gaidžiukas, medžiukas, paučiukas „vajíčko“, pėdžiukas, tvarčiukas. Jinak je tato souhláska tvrdá (u jednotlivých odvozenin k tomu mohlo dojít také ztvrdnutím souhlásek l, r, s, ž a afrikát č, dž), např.: akmeniukas, alūkas, arklūkas „koníček“, berniukas, beržukas, dantukai, dvūmukai, gaidukas, gebukas, grūdūkas, jėrukas, kaisniukas „košíček“, kampukas, kaulūkas, kelmukas, kiemūkas, kraštukai, lapūkas, laužukas, litukas „litek“, maišukas, metukai, namukas, paršūkas, peliukas, pienukas, pilvukas, puodžiukas, ramtukas „proutek“, ražiukas „metlička“, samtukas, sodukas, šiltukas „ohýnek, světýlko“, šienukas, šuniukas, tiltukas, veršūkas, viršūkas, žiėdukas.

Přípona -ukas se připojuje také k podstatným jménům užívaným pouze v množném čísle, např.: bubulūkai „malé děti; kuličky“, katinukas, komolūkas „míček“, kubilūkas, kumelūkas, lašinukai, lopinukas, lovitūkas, naginukai, truputukas „drobeček“, vištelūkas, žagarūkai, žolitūkai.

Byly zaznamenány pouze odvozeniny ženského rodu s touto příponou vištukė, žolukė. Jsou utvořeny od podstatných jmen ženského rodu. Vyskytuje se také několik odvozenin mužského rodu utvořených od slov ženského rodu, např. širdūkas „dřeň stromu“ – od širdis „srdce“; kirmėlūkas – od kirmėlė; mergitūkas „zlobivá holčička“ – od mergitė.

Vlastní jména s touto příponou jsou vzácná, např. Juozapūkas, Pāulūkas „Poviliukas“, Petrūkas, Vincūkas.

Srovnejme vlastní jména bez zdrobnělého, mazlivého významu, která mohou být utvořena jak litevsky, tak slovansky, např.: Mančūkas, Šaipūkas, Tumūkas „příjmení ze vsi Zasečiai“, Maziuk, Szymruk „příjmení na náhrobcích na hřbitově ve vsi Narčiai a v městečku Zietela“. Slovo klaušiukas, používané jako přezdívka pro Litevce ze Zietely, bylo nejspíše utvořeno obyvateli, kteří nemluvili litevsky.

§ 6. -yka. Je to jedna z nejcharakterističtějších jmenných přípon dialektu Zietelos. Samohláska i této přípony (v našem přepisu do spisovného jazyka y) se u mluvčích zietelštiny vyslovuje velmi různě. Nejčastěji je slyšet ne zcela zřetelný samohláskový zvuk střední řady -bĭ- (někdy -bĭ-, -bĭ-, -ui-), např.: avbika „ovce“, bitbika „beruška“, galvĭika „hlavička“, duobĭbĭika „důlek“, sesbika „sestřička“, skepetūika „šátek“. Po j, a někdy také po č, g, k, n je slyšet přední samohláska -i- nebo -ii-, např.: akikąs „očička“, kelniikos „kalhotky“, kojikos, mergika, mergučika „holčička“, šaūjiika || šaūjiika „hrstička“, užvoganĭika⁶.

⁶ Tuto příponu zapisují různí badatelé tohoto dialektu nejednotně: E. Volteris (E. Wolter, “Mitteilungen der Litauischen litterarischen Gesellschaft“, t. 4. Heidelberg, 1899, p. 169–171; dále – MLLG) – avuika || avika, paštuika, sesuika; K. Būga (Zẏtelos šnekta, rukopis, Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto biblioteka, rukopisné oddělení, p. 17–19; dále – ZŠ) – galvōyka, zibōyka „rybička“; P. Aruma (P. Aruma, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen, Dorpat, 1931, p. 45, 50; dále – LMT). – duktȯi-ka, ski̇lȯi-komi; Chr. Stangas (NTS, t.18, p. 178) – pašūtbika.

Původ přípony – bĭ-ka nelze vysvětlit foneticky, protože i po souhláskách b, d, l, p, s, r, v v dialektu nepřechází v bĭ. Je možné, že v příponě -bĭ-ka došlo kontaminací ke sloučení

149

Podle produktivity je to třetí zdrobňovací přípona s citovým zabarvením. Odvozeniny s ní se tvoří převážně z konkrétních podstatných jmen ženského rodu, např.: ausbika „ouško“, duktbika „dceruška“, kalbika „psí slečna“, kamarbika „skladišťátko“, karvbika, kaulbika, krupbika „drobeček“, mešbika, plutbika, skiedbika „tříštička“, straisbika „pytlíček“, paustbika, saulbika, skilbika, tašlbika „těstíčko; malá nádoba na chléb“ terlbika „džbáneček“, verpsbika, višnikos, višbika, za-sūka „husička“, zvaizdbikos „hvězdičky“, žvirždbikos „zrnka písku“.

Vyskytují se i odvozeniny s příponou -yka vytvořené také z víceslabičných slov, např.: adatbika, api-varbika, avitbika || avultbika, bazničika, daržinika, karvybitbika „kravička“, kumelbi-ka, mergaitbika „děvčátko“, moterbika, peludbika, pirkaitbika „komůrka“, skepetbika, spadničika „spodní sukně“.

Občas se vyskytne i odvozenina s příponou -ykas vytvořená z podstatného jména mužského rodu, např.: liežuvbikas „jazýček“, brolykas⁷, akmuikas, vanduikas⁸. Přípona -ykas se možná skrývá i v odvozenině lovi-kūtas „postýlka“.

§ 7. -ėlis, -ė. Odvozeniny s touto příponou se tvoří z víceslabičných podstatných jmen různého druhu, nejčastěji konkrétního významu, např.: an(k)sli-nėlis „olšinka“, aržolėlis „dubáček“, berži-nėlis, gelaistuvėlis „hoblíček“, kunodėlė „brambůrek“, šeimi-nėlė, tvartukėlis, užuoganėlė, vainikėlis, vakarėlis, valvadėlis „vodítko“, van-dėnėlis, vuodegėlė, srov. hybridní útvary beragėlis „břeh“, baronėlis „beránek“, budin-kėlis „stavba“, čelnokėlis „člunek“ čeravi-kėlei „botky“, deravėkėlė „poleno“, drobinėlė „žebřík“, kančiukėlis „bičík, karabáček“, koplonėlis „kněz“, kulbokėlė „sedélko“, kvartukėlis „zástěrka“, lančiugėlis „řetízek“, mala-tėlis „kladívko“, pi-ragėlis, primokėlis „roznětka“, sožaukėlė „kůže“.

Srov. také příjmení ze vsi Zasečiai Tumūšėlis. Z podoby příjmení ze 16. století Банакрель, Бa-накреловичъ (Vanag-el-iovičius⁹) není jasné, zda tehdy existovala přípona -elis, nebo -ėlis.

§ 8. -utas, -a. Odvozeniny s -utas, -a se tvoří převážně z podstatných jmen mužského rodu, např.: kištūkas, langūtas, nagūtas, vaikūtas, vilkūtas, žmogūtas, srov. také hybridní útvar cviekūtas „hřebíček“. Odvozenin vytvořených touto příponou z podstatných jmen ženského rodu je jen několik. Z nich se nejčastěji užívá pouze mer-gutė „děvčátko“ (mn. č. mergūtos, častěji mergūčos). Přípona -utas, -a se poměrně často připojuje také k odvozeninám s jinými zdrobňovacími příponami s citovým zabarvením, např.: bermukū-tas, jerukūtas, kaisnukūtas „kašniček“, kašikūtas „košíček“, kumelukūtas „koníček“, lovi kūtas, paršūkūtas, ridikūtas, telukūtas, veršūkūtas „býček, býček“. Tím se ještě více zdůrazňuje zdrobňovací význam odvozenin s citovým zabarvením.

§ 9. -utis, -ė. Odvozeniny s touto příponou se tvoří převážně rovněž z podstatných jmen, např.: bernutis, bandūtė, mergūtė, momutė „maminka“, menutis „měsíček“ (základní slovo mėnas) saulūtė. Z přídavného jména je utvořeno podstatné jméno vėsūtė „pa-

padlo několik přípon. Již E. Frenkelis (E. F r a e n k e l, „Balticoslavica“, sv. 2, s. 57) tvrdil, že tato přípona (psal -uika) vznikla spojením -ukas a -ykas. Názor, že -uika mohla vzniknout kontaminací přípon -ukas, -ė, -ykas, -a, nejlépe doložil P. Skardžius (APh, sv. 6, s. 131–132; LKŽD, s. 160, 365). Možná souvisí s -ka(s) dnes již v nářečí neužívaná přípona -eika; srov. odvozeniny motereika, živei-ka zapsané K. Būgou (Zš, s. 17–18) s poznámkou dim. (deminutiva) (ovšem za předpokladu, že tyto podoby nejsou variantami -yka).

⁷ Viz K. Būga, Rinktiniai raštai, sv. 1, Vilnius, 1958, s. 305.

⁸ Viz E. Fraenkel, cit. dílo, s. 56; P. Skardžius, APh, sv. 6, s. 131, LKŽD, s. 160, 365.

⁹ Акты... т. 14, р. 303–306.

150

vésis“, od slovesa — truputis „drobeček“ (srov. truputis „drobek“). Zdrobněle laskavý význam již nemají tyto deriváty s příponou -utis, -ė: blakutė, zřídka blakutė „štěnice“, rągutės „sáně“, žmogutis „zornice, panenka“.

S příponou -utis se vyskytuje také několik osobních jmen, např.: Sigirskūtis „Sigirskův syn“, Svibūtis „Svibův syn“, srov. jména a příjmení (patronymika) v inventářích statků v okolí Zietely ze 16. století: Молдутъ (ves Savičiai), Пенькутъ (ves Dainava), a také Довкутевич (Dauk-ut-evičius), Кестутевич (ves Pagiriai), Нарутевич (ves Strėla)¹⁰.

§ 10. -ytis, -ė. S příponou -ytis, -ė jsou doložena pouze tato podstatná jména: karvītė, lovītis, mergītė. Častěji se vyskytuje spolu s jinými příponami, např.: avìt'bìlka (kvůli vokálové harmonii také avbūt'bìka), lovì'tūkas „postýlka“, vaikì'tūkas „děťátko“, za'sì't'bìka „housátko“.

§ 11. -aitis, -ė. V nářečí je málo derivátů s touto příponou. Slova se zpravidla tvoří od podstatných jmen, např.: bernàitis, mergàitė, srov. slovo ponàitė zaznamenané E. Volterisem (MLLG, sv. 4, s. 172). Zdrobněle laskavý význam nemá slovo pirkàitė „komora“. Srov. také často užívaná podstatná jména se dvěma příponami: mergaitbìka, pirkaitbìka.

S příponou -aitis, -ė se tvoří také osobní jména, např.: Jurkàitis „Jurkův syn“, Laurukàitis „Laurukův syn“¹¹, a také místní jména, např.: Balàitės „louka ve vsi Zasečiai“, Pievàitė „pole ve vsi Zasečiai“.

§ 12. -(i)ulis, -ė. S touto příponou je doloženo pouze několik derivátů. Jde o slova utvořená od podstatných jmen: bočiùlis „tatínek“, dievùlis; od přídavného jména je utvořeno jméno krávy Margùlė a od zvukomalebného slova — bubùlis „malý klučina“, srov. bubùlùkai.

§ 13. -užėlis, -ė. V nářečí nebyly zaslechnuty samostatné deriváty s příponou -užis, -ė. Je doložena pouze ve složené příponě -užėlės, -ė ve slovech z písní bernužėlis, mergužėlė.

§ 14. -ynas, -a. S touto příponou je doloženo pouze jedno podstatné jméno s laskavým významem: sàulì'na, řidčeji sàulìna. Derivát této přípony pagonìnas se užívá v hanlivém významu „nezdvořilý, nedbalý mladík“.

§ 15. -ikas. V slovech litevského původu se zdrobňující laskavá přípona -ikas vyskytuje zřídka, a to pouze jako součást složené přípony -ik-utas, např.: bernikùtas „chlapeček“, paršikùtas „čuník“.

§ 16. -itkas. Tato přípona přídavných jmen (srov. báltitkas „bělučký“) se někdy připojuje také k podstatným jménům a vyjadřuje malost, např.: vaìkitkas „děťátko, děťouško“.

§ 17. Do nářečí Zietely proniklo také několik zdrobňujících laskavých přípon slovanského původu. Z nich stojí za zmínku následující:

a) -ikas. Podle vzoru běloruštiny a polštiny se tato přípona dnes v nářečí velmi oblíbeně používá k tvorbě osobních jmen se zdrobnělým laskavým významem, např.: Álikas „Aliukas, Algiukas“, Barnádikas „Bernardukas“, Dònikas „Danieliukas“, Jùzikas „Juozukas“, Kázikas „Kaziukas“, Kóstikas „Kastukas“, Valėrikas „Valeriukas“; srov. další výpůjčky s touto příponou: kùmpikas „kopeček“, kaptánikas „krátký kabátek, kabátek“, krìžikas „křížek“;

¹⁰ Акты..., т. 14, р. 213, 215, 226.

¹¹ Obě osobní jména byla zaznamenána od místní litevské učitelky z bývalé vsi Zasečiai Kotryny Žukelytė-Jodienė.

151

b) -usis, -ė. Touto příponou se také častěji tvoří osobní jména, např.: Bōlūsis „Baliukas“, Kastūsis „Kastukas“, Marūsė „Marytė“. Z obecných podstatných jmen je třeba zmínit momūsė „maminka“, srov. čistou výpůjčku tatūsis „tatínek, tatínek“.

c) -ilka. Tuto hybridní příponu obsahuje podstatné jméno pejorativního významu mergilka „lehkovážná dívka“;

d) -ečkas. S touto slovanskou příponou je zaznamenáno pouze slovo ažarėčkas „jezírko, nepatrné jezírko“.

Názvy dějů a jejich výsledků

§ 18. Protože názvy dějů a jejich výsledků se tvoří převážně ze sloves a tytéž odvozeniny mohou často mít význam děje i výsledku, probírají se proto na jednom místě. Nejprve jsou uvedeny charakterističtější názvy dějů tvořené příponami a poté názvy výsledků dějů.

a) Přípony názvů dějů:

§ 19. -imas. Je to jedna z nejproduktivnějších přípon v této nářeční oblasti. Její odvozeniny nejčastěji označují děj, např.: akėjimas, arimas, gimimas, gėrimas, jėdimas, prausimas, šienavimas, užtekėjimas, užžimas, žaidimas, srov. také hybridní útvar kūrėjimas „kouření“. Značná část odvozenin s touto příponou však získala i jiné konkrétní významy:

a) výsledek děje, např.: arimas „zorané pole“, ištinimas „oteklé místo na těle“, kvėpimas „vůně“, sarišimas „svazek“, tinimas „kovací část kosy“, virimas „odvar“;

b) předmět děje, např.: jėdimas „jídlo“, penimas || penėjimas „krmivo, potrava“;

c) určitý druh písemnosti či dokumentu, např.: laidimas „povolení k propuštění“.

Z příkladů je patrné, že odvozeniny se tvoří z kmene minulého jednorázového času primárních i sekundárních sloves (srov. gėrimas, kūlimas).

V odvozeninách vytvořených ze sekundárních sloves se někdy vynechává přípona kmene minulého jednorázového času, takže se zdá, jako by odvozeniny byly utvořeny z kmene přítomného času, např.: gulimas „ležení“ (srov. gulė ir gulėjo), kvėpimas (srov. kvėpėjo), penimas (srov. penėjo).

Většina názvů dějů utvořených z primárních sloves může mít přízvuk buď na příponě, nebo na kořeni, např.: arimas || arimas, gėrimas || gėrimas, kūlimas || kūlimas, pjovimas || pjovimas, užžimas || užžimas. Názvy výsledku děje a jeho předmětu však mají přízvuk nejčastěji na kořeni.

§ 20. -ymas. Touto příponou se názvy dějů obvykle tvoří ze sloves s kmenem na -o, např.: gani·mas, rūki·mas, saki·mas, méně často ganimas, rūki-mas.

Některé odvozeniny této přípony se užívají také v konkrétním významu, např.: minki·mas „zadělané těsto“, pudi·mas, valgi·mas „oběd, doba oběda“.

Jedna či druhá odvozenina s příponou -ymas je utvořena ze sloves s kmenem na -a, např.: būsti·mas „život, bytí“ (srov. būsta „žije, jest“), Degimas „louka v obci Pagiriai“ (srov. dega).

§ 21. -ulys. Deriváty s příponou -ulys se tvoří ze sloves a označují fyziologické jevy nebo stavy, např.: kosulīs „kašlání“, skaudulīs „bolení, bolest“

152

smirdulis „zápach, smrad“. Některé deriváty s touto příponou mají konkrétní význam, např.: skāudulis „vřed“.

§ 22. -ienė. Od sloves jsou s příponou -ienė utvořena slova čiužinė „klouzání, bruslení (na ledu, sněhu)“, žaidinė „hra, zábava“.

§ 23. -yba. S příponou -yba je zaznamenán pouze jeden slovesný derivát dailiba „dělení, rozdělování“ (srov. dailīt „dělit“).

§ 24. -estis. Tuto příponu má slovo rūpestis, utvořené od slovesa, „starost o něco, péče o něco“.

§ 25. -umas. Od slovesa je s touto příponou utvořeno slovo kvepumas „dýchání, dech (srov. kvėpa ‚voní‘)“, které označuje jak děj, tak výsledek děje. Je možné, že také slovo degūmas „horko“, označující vlastnost nebo výsledek děje, je utvořeno tímto způsobem (od slovesa dega; v nářečí se přídavné jméno degūs nevyskytuje).

§ 26. Význam názvů jiných dějů, utvořených převážně neproduktivními příponami, se rovněž značně konkretizoval, např. s:

a) -lys: diėglis „píchání, bodání“;

b) -na: šalnà „mrznutí, mráz“;

c) -smė: giėsmė „zpěv, píseň“;

d) -tus: li:tūs „déšť“.

b) přípony názvů výsledků děje:

§ 27. -inys. Tuto příponu mají slova konkrétního významu utvořená od sloves, např. kratīnīs „smíšené seno a sláma jako krmivo“, lopinīs, trupinīs.

§ 28. -alas. S touto příponou jsou utvořeny následující názvy výsledků děje od primárních sloves: mi:zālai „moč“, vērpalas „upředené nitě“, viralas „polévka; někdy také zelenina k přípravě polévky“.

§ 29. U mnoha dalších přípon je v nářečí zaznamenán sotva jediný derivát tohoto významu, např.:

a) -eklas || -iklas: audeklas || audiklas;

b) -eta: kupetà;

c) -etys: šepetis (srov. šèpti);

d) -yna: lupīna || lupī·na „kůra (bramborová, stromová)“;

e) -inės: rāžginės ~ rėžginės;

f) -urys: žiburis „světlo, svítilna, lampa“;

g) -utas: degūtas;

i) -utys: trupūtis „kousek, drobek, hrudka“.

Je možné, že k názvům výsledků děje lze přiřadit také odvozeninu s příponou -enės || -inēs kėpenės || kėpinēs „játra“.

Označení vlastností

§ 30. Názvy vlastností se tvoří převážně z přídavných jmen, méně často z jiných slovních druhů. Vedle množství odvozenin s abstraktním významem se vyskytuje i několik podstatných jmen s konkrétním významem. Ta jsou uváděna samostatně.

§ 31. -umas. Většina odvozenin s touto příponou je utvořena z jednoduchých (bezpříponových) přídavných jmen. Odvozeniny mohou být rodu mužského i ženského, bez

153

rozdílu ve významu. Odvozeniny ženského rodu jsou dokonce častější. Obvykle označují abstraktní vlastnost, např.: au(k)štūmà || au(k)štùmas, brangùma, grąžùmas, jìlgumà, karštùmas, kartùma || kartùmas, platùma || platùmas, ruštùma || ruš-tùmas „kyselost“, saldùmas, sausùma, slidùma, storùma, šaltùma „chlad“, šiltùma „teplo“, tirštùmas.

Slovo daugumas je utvořeno z adverbializovaného podstatného jména (srov. daugis, daugelis).

Některé další odvozeniny s touto příponou mají také konkrétnější význam, např.: ilgùma „samotné dlouhé místo“, platùma „samotné široké místo“, sausùma „suché místo“.

§ 32. -yba. Odvozeniny s touto příponou se tvoří z přídavných jmen, např.: gerìba „dobro, dobrota“, gi·viba, gražìba, jaunìba „mládí“, negerìba „zlo, nepravost“, piktìba, saldìba. Odvozeniny mají obvykle stálý přízvuk, někdy však bývá přízvuk i na koncovce, např.: gražìbà, saldìbà.

§ 33. -umynas, -a. Podstatná jména s touto složenou příponou se rovněž tvoří z přídavných jmen. Vyjadřovaná vlastnost je výraznější a intenzivnější než vlastnost vyjádřená odvozeninami s příponou -umas. Většina odvozenin s touto příponou je ženského rodu, např.: gražùmi·nà „krása, půvab“, karštùmi·nà „žár, horkost“, tamsùmi·nà „temnota“. Tvary mužského rodu jsou vzácné, např.: gražù-minas.

§ 34. -imas. Podstatná jména označující vlastnost se v nářečí poměrně často tvoří z přídavných jmen také příponou -imas, např.: aštrìmas || aštrìmas „ostrost“, karštìmas „horkost“, rušìmas „kyselost“, šlapìmas „vlhkost“.

Mnohé odvozeniny s příponou -imas se užívají také v konkrétním významu, např.: aštrìmas || aštrìmas „ostří“, min(k)štìmas, tirštìmas.

Zde lze ještě zmínit slovo podobného významu utvořené z číslovky: trãji-mas „pole zorané třikrát“.

§ 35. -ysta. Odvozenin s touto příponou je málo. Odvozeniny od přídavných jmen jsou: jaunì·stà „mládí“, a senì·stà „stáří, staroba, dávnověk“. Od podstatného jména je utvořeno posesivní odvozené slovo kùngi·stà, řidčeji kunìgi stà „nevolnictví“.

§ 36. -ata. V nářečí existuje s touto příponou pouze jedno podstatné jméno utvořené z přídavného jména: švì·katà, řidčeji šveikatà „zdraví, zdravost“.

§ 37. -aitė. Touto příponou je z přídavného jména utvořeno podstatné jméno pilnaitė „úplněk“. Je možné, že se v tomto slově -aitė analogicky podle jiných zdrobňovacích a mazlivých příponových odvozenin objevilo místo přípony -atė (koncovka i-kamienė -is se v nářečí neužívá).

§ 38. -ystva. Tuto příponu vedle -ysta mají slova jaunì·stvà (častěji jaunì·stà), senì·stvà. Přípona -ystva je nejspíše hybridní, vzniklá kontaminací litevské přípony -ysta a slovanské -stva (srov. výpůjčky: bagostvà „bohatství“, krìžastva „křižovatka“, susì(d)stvà „sousedství“, tùžestva „tíha, těžkost“).

§ 39. K označení některých abstraktních vlastností se užívají také výpůjčky s příponou -àstis, např.: ròdastis „radost“, slòbastis „slabost“, spakàinastis „klid, pokoj“.

154

Názvy nástrojů

§ 40. Příponová substantiva uvedená v tomto oddíle jsou většinou odvozena od sloves a označují různé nástroje, přístroje nebo vůbec nějaký prostředek. Odvozenin tohoto významu je v nářečí málo.

§ 41. -tavas. To je jedna z nejproduktivnějších přípon této skupiny, např.: gelaist uvas „brus, brousek“, pjautuvas, skaltuvas „nástroj k rozdělávání ohně křesáním z křemene“.

Vyskytují se i plurálové odvozeniny, např.: mintuvai || mintuvai, muštuvai „součást tkalcovského stavu“.

§ 42. -yklė. Tuto příponu mají odvozeniny šaudiklė „zařízení k vložení člunku při tkaní“ a veit'klė.

§ 43. -tuvė. S touto příponou je zaznamenána jen dvojice příkladů, např.: brauktuvė „nástroj na lámání lnu“, kultuvė „nástroj na praní prádla“.

§ 44. -(i)olas. Příponu -(i)olas má od slovesa utvořené pojmenování sukòlas „zařízení na tření člunků“, vzniklé snad podle výpůjčky kočėlas „váleček“.

§ 45. Některé přípony názvů nástrojů se vyskytují jen v jednotlivých odvozeninách, např.:

a) -ata || -eta || -ita: ádata, nejčastěji ádeta, ádita; snad také lopetà „lopata“;

b) -ėčia: akėčia, zřídka akėčia „brány“;

c) -ynė: sėdinė;

d) -imas: vežimas;

e) -las: šulas;

f) -lys: grėblis, kaplis „motyka“;

g) slovanskou příponou -yčia je utvořen hybrid sprageli'čia „násada cepu“.

§ 46. K odvozeninám této skupiny je třeba uvést také takové názvy nástrojů, jejichž tvoření není jasné, např.: s -elas: spragėlas „cep“, -enas: vėlanas ~ vėlenas, -ega: vedegà.

Názvy míst

§ 47. Názvy míst se označují podstatná jména tvořená z různých slovních druhů, která pojmenovávají místo podle předmětů, jež se na něm nacházejí, podle činnosti, která se na něm odehrává, nebo podle jiné charakteristické vlastnosti. Spolu s těmito názvy jsou uvedena také charakterističtější místní jména utvořená pomocí přípon.

§ 48. -ynas. Slova s příponou -ynas se tvoří z podstatných jmen a označují místo, kde se vyskytuje mnoho předmětů téhož druhu, např.: aglynas „smrčina“, an(k)slìnas „olšina“, aržolìnas „dubina“, beržìnas, karklìnas, ruošutìnas „lískov퓹², skiedìnas „štěpnice“, hybridy kvaìnas „bor“, velaukinas „jalovčina“.

Z místních názvů odvozených od slov se stejným významem lze uvést například: Beržìnas „louka ve vsi Pagiriai“, Kuìlinas „pastvina ve vsi Pagiriai“, Laužìnas „les u vsi Nartys“, Lazdinai „louka ve vsi Kurpėšiai“, srov. také Gardìnas „město Gardinas, Hrodna“; místní názvy zapsané podle běloruské výslovnosti Краклін || Карклін „pastvina ve vsi Zmejačiai“. Жвырздыны „pole ve vsi Narbutoniai“.

¹² Vedle těchto odvozenin se velmi často užívají také slovanské výpůjčky, např.: ariešni'kas „lískoví“, bereznikas „březina“, jie'lnikas „smrčina“.

155

§ 49. -iena. Odvozeniny s touto příponou se tvoří z podstatných jmen a označují místo (půdu), kde rostly nějaké kulturní plodiny, např.: avižienà, kvietienà, kunodienà, „bulviene“, linienà, miežienà, rugienà, žirnienà.

§ 50. -(i)nykas. Tuto příponu -(i)nykas mají tato podstatná jména označující místo: kaulinikas „vepřín, místo, kde bývají prasata“, poperosni·kas „krabička na cigarety, místo na cigarety, pouzdro na cigarety“; srov. také odvozeniny se složenými příponami (-idnykas, -ynẏkas): kaulidni·kas „místo, kde jsou vepříny“, ankšli·nikas „místo, kde je mnoho olšin“.

§ 51. -(i)ava || -uva. Touto příponou je od slovesa utvořeno slovo ganavà „pastvina“; srov. také místní názvy s touto příponou: Dainavà, řidčeji Dainuvà „ves v okolí Zietelos (bělorusky Játviez)“, Li·tavà || Li·tuvà, častěji Litvà, Ramúltava Ramúntava „louka ve vsi Kurpėšiai a část řeky Zietelos“, Varenavà „Varenavas (město)“.

§ 52. Zřídka se vyskytuje jednotlivý zaznamenaný příklad místních odvozenin s těmito příponami:

a) -yklė || -ykla: gani·klė, řidč. gani·klà;

b) -iniai: kapinei || kapinei „hřbitov“;

c) -udė: peludė, srov. také peludīka;

d) -ūnė: pelūnė „peludė“, srov. viršūnė;

e) -urys: vidurīs, srov. Dāuburei || Dāuburai „křoviny ve vsi Zasečiai“.

Již zmíněná přípona -idnykas (kaulidni·kas) ukazuje, že se dříve v zieťelském nářečí tvořily odvozeniny také s příponou -idė.

K významu místa se užívají také jednotlivé odvozeniny s příponou -uma, viz § 31.

§ 53. Litevská místní jména vyskytující se v nářeční oblasti mají kromě již zmíněných přípon ještě tyto:

a) -iškės: Kràučškės „vesnice v okolí Zietelos“, Tetāliškės, Vinātiškės „pole vesnice Chadian-lionų“, Vesėliškės „louka Žukaučinos“. Srov. také místní jména s touto příponou, zaznamenaná pouze z běloruských úst: Андру́нишки, Де́книшки, Падоу́кінишки „pole vesnice Narbutonių“, Гле́бишки „pole vesnice Jūravičių“, Янкишки, Гле́нишки „pole a louka vesnice Akanų“. Юрішки „pole vesnice Dainavos“, Яцішки „pole vesnice Kiaučiškių“, Вайню́йшки „pole vesnice Maldūnų“ a louky uváděné v 16. století nedaleko vesnice Vezaučiaus: Одринишки а Селивонишки¹³;

b) -aine: Šilainė „les vesnice Naručių“;

c) -ikliai: Variklei „křoviny vesnice Pagirių“;

d) -onas: Dirvōnas „pole vesnice Zasečių“.

Poměrně mnoho místních jmen má slovanskou (běloruskou) příponu -ščina, např.: Bablāuščina, Fidinăuščina || Chvidinăuščina „pole vesnice Zasečių“, Žibartauščina „bývalý statek v okolí Zietelos“, Hápкoyшчина „pole vesnice Zmejaucų“.

Označení činitelů a osob

§ 54. V nářečí je velmi málo označení činitelů utvořených ze sloves, proto jsou zde současně pojednána také podstatná jména označující osoby, utvořená z jiných slovních druhů. Nejprve se uvádějí označení činitelů odvozená ze sloves a poté označení osob odvozená z jiných slovních druhů, která vyjadřují různé charakteristiky osoby: podle jejího povolání, původu či místa bydliště, podle rozdílu pohlaví, příbuzenství aj. V této části jsou uvedena také typičtější příjmení tvořená příponami a některá místní jména vzniklá z označení osob.

¹³ Акты..., т. 22 (1895), p. 290–291.

156

a) Přípony názvů činitelů:

§ 55. -ėjas, -a. Odvozeniny s touto příponou označují činitele nebo osobu podle jejího stálého zaměstnání či práce, ale také podle náhodně vykonávané činnosti. Podstatná jména s příponou -ėjas, -a se tvoří z sloves minulého jednorázového času, např.: audėja (: audė), melžėja (: melžė), pjovėjas, řidčeji pjovėjis, pjovėja (: pjovė). Přípona není příliš produktivní, protože činitel se často označuje opisně, např.: mergà, katrà kárves mėlža; móterė, katrì grėba.

§ 56. -ūnas. S touto příponou se obvykle tvoří názvy osob s negativním významem, např. slovesa dávají vzniknout slovům ėdūnas „nenasyta, žrout“, girgitūnas „ten, kdo nesrozumitelně mluví, skřípe“.

Příponou -ūnas se tvoří také příjmení a místní názvy, tyto odvozeniny však mají ve svém původním významu patronymickou povahu, např.: Dibūnas „příjmení z vesnice Zasečiai“, Burdun, Tekun, Žykelun (< *Žukel-ūnas?) „příjmení na náhrobcích na zietelském hřbitově“; Maldūnai || Maldūnei, občas Maldūčei „vesnice v okolí Zietely“, Mišūnai „jižní konec vesnice Zasečiai“, Lagūnai, Taukūnai „vesnice v okolí Zietely“.

§ 57. -ojas. S příponou -ojas je zaznamenáno pouze jedno označení činitele odvozené od slovesa: artójas, řidčeji artójis.

§ 58. -očius. S touto přejatou příponou je zaznamenáno pouze jedno označení činitele odvozené od slovesa: ru·kõčius || ru·kõčis „člověk, který kouří, kuřák dýmky“; srov. také přejatá slova podobného tvoření bagõčius || bagõčis „boháč; podzimní svátek (5. září)“, skripõčius „houslista; cvrček“.

b) Přípony názvů osob:

§ 59. -(i)nykas, -ė. Odvozeniny s touto příponou se tvoří z podstatných jmen a označují osoby podle práce, zaměstnání, záliby, oděvu apod., např.: darbinìkas, -ė, giesminìkas, -ė, mėsini·kas, -ė, srov. také hybridní formace kepelūšni·kas „člověk nosící klobouk“, vesėlnì·kas „svatebčan“. Litevských odvozenin s touto příponou je v nářečí vůbec málo.

§ 60. -iškis, -ė. Příponou -iškis, -ė se obvykle tvoří názvy osob podle místa jejich původu nebo bydliště (vesnice, městečka, města), např.: dainaviškis, -ė, krėliškis, -ė, kurpėšiškis, -ė, narbutoniškis, -ė, narčoniškis, -ė, no°gardiškis, -ė, pagiriškis, -ė, vilniškis, -ė, zasečiškis, -ė, zi°teliškis, -ė.

S touto příponou se někdy tvoří také názvy osob podle národnosti, např.: látviškis, -ė „Lotyš, -ka“, lietaviškis, -ė || lietuviškis, -ė, řidčeji lietuviškis, -ė „Litevec, -vka“, rūsiškis, -ė „Rus, -ka“, anebo podle rozdílu pohlaví, např. podstatná jména mužského rodu móteriškis „žena“ a virìškis „muž“.

Někdy se ve významu podstatných jmen užívají také zájmenné odvozeniny maniškis, -ė „můj člověk, muž nebo syn“, mūsiškis, -ė „náš, náš člověk“, taviškis, -ė „tvůj, tvůj člověk“.

§ 61. -(i)onis, -(i)onės || -(i)on(i)ai. Přípona -(i)onis se vyskytuje v jednotlivých slovech označujících osoby podle místa jejich bydliště nebo původu, např.: narčónis, častěji narčoniškis, -ė „obyvatel vesnice Narčiai“, srov. podobně významové a tvořené přejaté slovo mieščónis „měšťan“.

V některých místních názvech může mít tato přípona patronymický původ, např.: Narbutónės, obdobně také Naradónės „vesnice v okolí Zietely“, Žirmónės || Žirmónai

157

„městečko v okrese Lida“, v jiných případech – slovanská, např.: Chadaūlōnės || Kadūalōnės, Chil-mōnės „vesnice v okolí Zietely“. S -(i)oniai se říká Sači̇vlōnei „vesnice v okolí Zietely“.

§ 62. -ėnas. S příponou -ėnas je zaznamenáno pouze jedno slovo označující osobu podle místa bydliště nebo původu; jde o hybrid v'ėšėnas „venkovan, obyvatel vesnice“ (srov. vesė || viešė „vesnice“).

§ 63. -ienė. Odvozeniny s touto příponou se většinou tvoří z označení osob mužského rodu, obvykle vyjadřujících příbuzenství nebo povolání, např.: kalvī̇nė || ka-volīnė „kovářova žena“, didẽnė „dědova, stařečkova žena“, kriauči̇nė „švadlena nebo ševcova žena“, udūlinīnė „vdova“.

Tato přípona není typická pro příjmení manželek. Jsou s ní zaznamenány sotva dva příklady, např.: Buroki̇nė, Šaipuki̇nė. Jinak se ženy většinou označují jednoduše příjmením manžela nebo otce, např.: Katri̇na Žukėlis-Jōda „Katryna Žukelytė-Jodienė“, Marjonā Burȯkas „Marijona Burokienė“. Mezi sebou si nejčastěji říkají jednoduše – Adōlo pati, Jūnkos bōba „Jonova žena“, Bōlūso aspādnie.

S podobnou příponou se vyskytovala i mužská příjmení, srov. Лапеня „příjmení z 16. století z vesnice Strelos“.¹⁴

§ 64. -ainė. S příponou -ainė se užívá slovo brōlàinė „švagrová, bratrova žena“.

§ 65. -ikis. S touto příponou bylo z přídavného jména vytvořeno podstatné jméno mužského rodu jaunìkis „sluha, námezdní dělník“.

§ 66. -ynas, -a. Příponu -ynas, -a má podstatné jméno savīnas, savīna || savīna, vytvořené ze zájmena, „příbuzný, -á, vlastní, -á“.

§ 67. Přípony některých označení osob se zachovaly pouze ve vlastních jménech, příjmeních nebo místních názvech, např.:

a) -eika: Čučėika, Domeika, Kugeika, Ku̇leika, Mileika, Noreika, Šareika ~ Šereika, Žadeika; srov. také místní názvy Teteikei || Titeikei, Žadeikei „vesnice v okolí Zietely“. Лижейки „pole ve vesnici Taukunų“;

b) -ilas: Kurilas, Virbilas;

c) přípony -idė, -ilda se odrážejí v příjmeních z 16. století z okolí Zietely Дойлида Кибилда.¹⁵

§ 68. V nářečí se užívá značné množství zdomácnělých výpůjček označujících osoby. Podle povolání, druhu a povahy práce se nejčastěji užívají výpůjčky s příponou -nykas: agrōdni̇kas „zahradník“, „kolchōzni̇kas „kolchozník“, leṡnikas „hajný“, mėlnīkas „mlynář“, pamōčni̇kas „pomocník“, tōpelni̇kas „tonoucí“ atd.

Osoby se podle národnosti často označují zdomácnělými výpůjčkami s příponou -ėkas, např.: litvėkas „Litev“, palėkas „Polák“, žmuid(z)ėkas „Litev, Žemait“.

Slovanskými výpůjčkami se někdy označuje osoba také podle místa bydliště nebo původu, např.: nārbutaūckas „obyvatel Narbutoni“, vilenskas „obyvatel Vilniusu“.

Názvy zvířat a rostlin

§ 69. Příponová podstatná jména označující zvířata a rostliny jsou většinou tvořena z podstatných jmen, přídavných jmen a sloves.

§ 70. -ėlė. Nejčastěji užívané odvozeniny s touto příponou jsou: dirgėlė, kirmėlė, utėlė.

¹⁴ Akты..., t. 14, s. 216.

¹⁵ Akты..., t. 14, s. 203.

158

§ 71. Mnoho přípon této skupiny je velmi málo produktivních a jejich odvozeniny jsou doloženy sotva po jednom příkladu:

a) -atė. Tuto příponu má slovo gi:vātė, vytvořené z přídavného jména;

b) -ava || -uva. Pomocí ní je ze slovesa vytvořeno podstatné jméno kėltava || kėltuva „hovězí dobytek, kráva“;

c) -inas. Touto příponou je z podstatného jména vytvořeno slovo kātinas;

d) -ynė. Pomocí -ynė je z přídavného jména vytvořeno slovo ruškīnės „šťovík“;

e) -ojas (|| -ojis, -ojus). Tuto příponu má odvozenina vasarōjas, řidčeji vasarōjis, vasarōjus, vytvořená z podstatného jména.

§ 72. Jednotlivé odvozeniny této skupiny mají buď slovanský kořen, nebo slovanskou příponu, např.:

a) -ulys. Tuto příponu má chrištulis || krištulis „chroust“, utvořené ze slovanského kořene (srov. polské chrząszcz „brouk“);

b) -očius. Se slovanskou příponou je utvořen hybrid krankōčius vedle častější přejímky kramkōtis „krkavec, havran“;

c) -nykas, -aunykas. Podle vzoru slovanských jazyků se těmito příponami tvoří názvy stonků některých rostlin, např.: kunōdni·kas „bramborová nať“ (srov. kunodā „brambor“); viūgauni·kas „stonky bobulovin“, srov. přejímku analogického tvoření krivāuni·kas „krevník“.

Souhrnná označení

§ 73. Odvozeniny se sufixy, které označují skupinu, shluk či kolektiv živých bytostí, rostlin nebo různých věcí, jsou nepočetné. Tvoří se z podstatných jmen nebo přídavných jmen.

§ 74. -ynas. Dvojice zaznamenaných odvozenin s touto příponou označuje skupinu rostlin, např. ru'sūtinas || ru⁰sūtinas „líska, keř“, žōlinas, žōli'nai „léčivé byliny“.

§ 75. Určité kolektivy lidí označují podstatná jména s těmito příponami:

a) -yna: šeimyna;

b) -imas: jaunimas „mládež, mladí lidé“.

Názvy svátků a obřadů

§ 76. Nepočetná slova této skupiny se tvoří převážně z číslovek. O něco více odvozenin má přípona -inės || -inis, např.: devintinės || devintinis, sekminės, šeštinės || šeštinis. Jak je patrné z příkladů, jde nejčastěji o podstatná jména ženského rodu v množném čísle.

Název obřadu krikstynos „křest“ je nejspíše přejatý ze slovanského jazyka.

Různé další názvy

§ 77. Kromě již zmíněných významů mohou mít sufixální substantiva také různé další významy; existují například odvozeniny označující oděv lidí (oblečení, obuv), jídla, části těla, čas apod. Takových odvozenin se však vyskytuje velmi málo, a proto není účelné třídit je podle významu.

§ 78. -inė, -inės. Odvozeniny s touto příponou jsou utvořeny ze substantiv. Některé jsou v jednotném čísle, jiné v množném čísle, některé rodu mužského, jiné rodu ženského a označují oděv člověka, např.: kėlinės || kelinės, řidčeji kálnės, piršti-

159

nė. Některá odvozenina s touto příponou má i jiný význam, např. daržinė označuje stavbu, do níž se sváží obilí, stodolu.

§ 79. (-inys), -iniai. Tuto příponu mají slova v množném čísle kalnẽi (<-kailiniai), marškinẽi || marškinėi. Je také ve slově lašinėi. Srov. také odvozeninu s touto příponou auštinys „Rauchloch, aukštinis, otvor ve stropě pro odchod kouře“, kterou zapsal E. Volteris (MLLG, t. 4, s. 168).

§ 80. -ienė. Odvozeniny utvořené ze substantiv označují jídla, např.: pautẽnė || pautinė „vaječina“, hybridní tvar panuokfẽnė „kaše z hrubých ječných krup“.

§ 81. S jinými příponami je doloženo vždy jen několik málo odvozenin:

a) -alys: šakalis;

b) -iemus: saldīnus || saldītnis „trochu zkvašený kvas z žitné nebo ječné mouky, který se obvykle jí s bramborami v postní době“;

c) -ija: žarija;

d) -ynė: krūtītnė || krūtis (srov. krūtìsa skaũst „bolí hrudník“);

e) -ojas, -ojus: rìtojas, řidčeji rìtojus;

f) -ovė: rankovė;

g) -ulys: šipulis;

i) -ivis (<-uvis): liežīvis „jazyk“.

§ 82. Lze uvést také taková substantiva užívaná v zietelské nářečí, jejichž sufixální tvoření je ještě víceméně patrné, avšak jejich kořen se dnes už obtížněji spojuje s nějakým základovým slovem, např.: -ara || -era: ašara || ašera, vāsara; -eras || -aras: ažaras „jezero“, vãkaras, žãgaras; -ega, || -ẽl || vuodegà || vuodegė; -enai: pelėnai; -eta || -ita: skẽpeta, řidčeji skãpita „šátek, šáteček“; -ykas: vainikas „věnec“; -olys: komolis „koule“; -ūnė: alkūnė; -urys: staburīs || stimburīs „pařez“; -utas, -učios: riẽšutas || rū̃šutas; ruõškūčios „oříšky“.

§ 83. Nářečí oplývá různými odvozeninami s příponami. Odvozeniny s příponou -ėkas, užívané zejména v některých litevských nářečích, připomínají v žietelském nářečí hojně užívané foneticky adaptované slovanské výpůjčky: arlėkas „ohryzek“, barčėkas „úl“, čerpėkas „naběračka“, derevėkas „konec násady“, kumpėkas „šunka“, smal-(n)ėkas „kus pryskyřičného dřeva“, stremėkas „tříska“ atd.

Odvozování koncovkami

§ 84. Odvozeniny s koncovkami tvoří v žietelském nářečí jednu z nejméně početných slovotvorných skupin. Jsou staré, tradiční a od spisovného jazyka se v zásadě neliší, např.: ėdžos, drãugė „rodina“, gìlis || gilìs, sãmitis, švìlus „člověk, který hodně kouří, kuřák dýmky“, šaltis, šiltis „teplo, oheň, světlo, požár“, vilkė atd. O odvozeninách s koncovkami vytvořených z předponových sloves viz § 88.

Odvozování předponami

§ 85. Podstatných jmen vytvořených pomocí předpon je v žietelském nářečí málo. Jsou doloženy odvozeniny s těmito předponami: apy || api-, in-, ne-, pa-, per-, pra-, prie-, užu(o)-. Nejproduktivnější z nich je předpona pa-. Některé odvozeniny jsou vytvořeny z podstatných jmen, jiné ze sloves. Nejprve jsou probrány odvozeniny od podstatných jmen.

§ 86 pa-. Odvozeniny s předponou pa- označují většinou místo u předmětu pojmenovaného základovým slovem nebo pod ním, např.: pakelė || pakelīs, pakluonė

160

„místo u stodoly“, patvorė; pau⁰degė, srov. místní názvy podobného tvoření a významu: Pagirėi || Pagir'is „vesnice v okolí Zietely“, Pãgudės „louka v obci Zasečiai“, Patiltai „louka v obci Zasečiai“, Pãži'telei „louka v obci Zasečiai ležící u řeky Zietel(k)a“, srov. také slovanské místní názvy tohoto typu: Побаль „louky, pastvina v obci Zapolia“. Падубы „pastvina, křoviny v obcích Narbutoniai a Viedravičiai“.

Časový význam mají odvozeniny pavakarė „podvečer“ a pavasaris „jaro“. Konkrétní význam má podstatné jméno pagalís.

U odvozenin s předponou pa- vytvořených z podstatných jmen se samohláska na konci kmene nejčastěji mění, např.:

a > ė, méně často ia: pakluonė, pakelė || pakelės, pavakarė, Pãgudės, pagalis;

o > ia nebo ė: pavásaris, Pãži'telei, patvorė, pau⁰degė;

io > ia: Pagirėi || Pagir'is.

Odvozeninou s nezměněným kmenem je Patiltai. Tvary jednotlivých pádů s nezměněným kmenem se vyskytují také častěji, např.: aš sėdu papirkōj „sedím u světnice, papirký“; tik iš paviršo (vedle poviršo) šlapas „vlhký jen na povrchu“ (srov. viršas „vršek“).

Lze uvést také příznačnější slovanské výpůjčky podobného tvoření nebo svébytné hybridy a přeformované výrazy, např.: pãkutis || pakutis „čestný kout za stolem“, papėčė, paviduì, srov. āni'z būsta paviduì vesės „bydlí uprostřed vesnice“.

§ 87. Podstatná jména vytvořená pomocí jiných předpon jsou doložena jen po jednom či dvou.

ne-: nedalà „nezdar, neštěstí“, netiesà. Slovo negerība „špatnost, zlo, potíž“ je snad vytvořeno od přídavného jména negėras pomocí přípony -yba.

api-: apinast ris || apinast ris, nejčastěji aprimėstis;

per-: pėrdienė „nejbližší doba, budoucnost“, např.: ānas an pėrdienės atvažiuos „v nejbližších dnech přijede“;

prie-: priėšvirmė;

užu(o)-: užūvėja || užū⁰vėja;

pra-: pravardė „příjmení“;

pro-: prodėdas „pradědeček“ (přepracovaná výpůjčka).

Tak skrovné užívání odvozenin s předponami je třeba vysvětlit tím, že v nářečí je často nahrazují předložkové konstrukce, např.: po tvōrai „u plotu“, po vā-kari „v podvečer“, prie švirmi „u sýpky“, už vėjo „v závětří“ atd.

§ 88. Odvozenin s předponami od sloves je ještě méně. Většina z nich je velmi stará a dnes není snadné určit, které z těchto odvozenin vznikly připojením předpon k nepředponovým slovesům a které pocházejí už přímo od předponových sloves.

Od nepředponových sloves jsou snad utvořena podstatná jména pãkulos, pašukos.

Ostatní odvozeniny vznikly nejspíše už přímo od předponových sloves, např.: apivara || apivara „provázek“, srov. ap(i)verti; inklōtis „podestýlka, stelivo“, srov. inklōti „podestýlat, rozhazovat, klást“, prākaitas, srov. prakaisi; hybridní útvar užgavė „masopust“, srov. užgavėti. Tyto podstatné názvy je tedy třeba pokládat nikoli za odvozeniny s předponami, nýbrž za odvozeniny koncovkové, označující většinou výsledek děje.

Jednotlivé koncovkové odvozeniny s předponami se vyskytují také se střídáním samohlásek, např.: pavadis || pāvadis, pavalkai, užū⁰gana || žū⁰gana. Posledně uvedené mohou být také odvozeninami s předponami.

11. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

161

Sudurtiniai daiktavardžiai

§ 89. Složených podstatných jmen je v zietelské nářečí ještě méně než předponových derivátů.

Nejvíce je zaznamenáno útvarů složených ze dvou podstatných jmen. Obvykle první člen složených podstatných jmen tohoto typu blíže určuje druhý. Podle prvního členu lze rozlišit tyto významy takových složených podstatných jmen:

a) příslušnosti, např.: grėblakotis, kirvakotis „násada sekery“, srov. místní název Gaidžoklonis || Gaidžuklonės „pole v obci Zasečiai“;

b) podobnosti, např.: lapanošis „širokonosý, ploskonosý“.

Složených podstatných jmen, jejichž druhý člen blíže určuje první, je v nářečí jen několik. Jejich prvním členem bývá většinou podstatné jméno vidus. Tato složená podstatná jména mají dva významy:

a) místa, např.: vidùki⋅mis „střed vesnice, osady“, srov. také místní názvy podobného významu: Vidùgirei, méně často Vidùgiris „les mezi obcemi Zasečiai a Kurpešiai“, a běloruskými mluvčími zaznamenané Бідулаўка „lesík v obci Narbutonys“;

b) času, např.: vidunakčtis.

Z těchto několika příkladů lze jen těžko usuzovat na četnost či charakteristické rysy jednotlivých spojovacích samohlásek. U mnoha útvarů tohoto typu se spojovací samohlásky shodují s koncovou samohláskou kmene prvního členu, např.: lapanošis, grėblakotis, vidùki⋅mis. Odlišuje se podstatné jméno kirvakotis, které má místo očekávaného -ia- spojovací samohlásku -a- (afrikáta na konci kmene nejspíše vznikla analogií podle ostatních pádů, srov. kirvakočio, kirvakočių), a místní jméno Gaidžoklonis || Gaidžuklonės. Spojovací samohláskou posledně uvedeného je nejspíše koncovka genitivu podstatného jména s kmenem na ia-, tedy -io. Že se toto genitivní místní jméno teprve nedávno slilo v jedno složené podstatné jméno, dokládají zachované dva přízvuky. Spojovací samohláska variantní podoby -iu- je nejspíše fonetickou variantou -io-, protože nepřízvučné o se zde někdy vyslovuje jako u, a to i v jiných slovech nářečí, např.: kùdėl ~ kodėl, tukàm ~ tokiàm.

§ 90. U složených podstatných jmen s jinými členy bylo zaznamenáno jen po několika slovech, např.:

z číslovky a podstatného jména: pirmagalis, trikojis „stojánek na postavení hrnců“;

z přídavného a podstatného jména: ankstritas || anstritas, méně často ansritas „ráno, jitro“;

z příslovce a podstatného jména: pušáudi⋅na „poledne“; z podstatného jména a slovesa: ši⋅mpjovis „sekač sena, žnec“.

§ 91. Nega staff?

§ 91. Nečetnou skupinu složených podstatných jmen lze doplnit ještě různými složenými vlastními jmény, jejichž jednotlivé části již nedokážeme přesně přiřadit k žádnému slovnímu druhu, protože jednotlivé členy téměř nevnímáme. Do této skupiny složených podstatných jmen nejasné struktury patří především stará osobní jména, např.: Vizgiris „příjmení z obce Pagiriai“, Žibartas „příjmení z okolí Zietely“, srov. také Ginvid „příjmení v matrikách farnosti Zietela z let 1814–1815“, Gintowt „příjmení zaznamenané K. Būgou (ZŠ, s. 4) v obci Zasečiai“; polonizovaná příjmení (patronymika) z dokumentů 16. století: Довкгаловичъ (obce Zasečiai a Strėla), Домонтовичъ (obec Narbutonys), Контминовичъ (obec Pagiriai), Радивиловичъ (obec Narūčiai a Zie-

162

telą)¹⁶. Spolu je třeba zmínit také místní názvy podobného tvoření, např.: Butvilai || Butvil-laučiai, Giędzgalai || Gięzgalai, méně často Giędagalai, Ži-bartai, Žibartauščina „vesnice v okolí Zietelos“, Nāugardas „Navahrudek“.

Abecední rejstřík substantivních přípon

§ 92. Při seskupování substantiv odvozených příponami podle významu se deriváty některých přípon opakují v několika významových skupinách. Aby čtenář mohl hned vidět všechny substantivní přípony ziețelské nářeční variety a snáze najít, kde se pojednává o derivátech každé z nich, uvádí se níže jejich abecední rejstřík.

-ainė § 53 b, 64; -aitis, -ė § 11, 37; -alas § 28; -alys 81a; -ara (|| -era) 82; -aras (|| -eras) § 82; -astis § 39; -ata § 36, (|| -eta || -ita) § 45a; -atė § 71a; -auckus § 68; -auny­kas § 72c; -(i)ava (|| -uva) § 51, 71b; -ėčia § 45b; -ėčkas § 17c; -ega, -ė § 46, 82; -eika § 67a; -ėjas (|| -ėjis), -a § 55; -ėkas § 68, 83; -eklas (|| -iklas) § 29; -elas § 46; -ėlė § 70; -elis, -ė § 4; -ėlis, -ė § 7; -enai § 82; -enas § 46; -enas § 62; -enės (|| -inėš) § 29; -enskas § 68; -era (|| -ara), -eras, -eris § 82; -estis § 24; -eta § 29b, (|| -ita) 45a, 82; -etys § 29c; -yba § 23, 32; -yčia § 45g; -id(e), (-ida) § 52, 67c; -iena § 49; -ienė § 22, 63, 80; -ienius § 81b; -ija § 81c; -yka § 6; -ykas § 82; -ikas § 15, 17a; -ikis § 65; -ykla (|| -yklė) § 52 a; -yklė § 42; -ikliai § 53c; -ilas § 67b; -ilda § 67c; -ilka § 17c; -imas § 19, 34, 45d, 75b; -ymas § 20; -inas § 70c; -yna § 29b, 75a; -ynas, -a § 14, 48, 65, 74; -inė (|| -inėš) § 78; -ynė § 45c, 70d, 81d; -inės § 29e, (|| -inis) § 76; -iniai § 52b, 79; -inykas (|| -(i)nykas), -ė § 50, 59, 68; -inis (|| -inėš) § 76; -inys § 27; -ynos § 76; -ysta § 35; -ystva § 38; -iškės § 53a; -iškis, -ė § 60; -ita (|| -ata, -eta) § 45a, 82; -ytis, -ė § 70; -itkas § 16; -ivis 81i; -las § 45e; -lys § 26a, 45f; -na § 26b; -nykas § 68, 72c; -odžius § 58, 72b; -ojas § 57, (|| -ojis, -ojus) 70e, 81e; -(i)olas § 44; -olys § 82; -onas § 53d; -ionis (|| -iones) § 66; -ovė § 81f; -smė 26c; -ščina § 53; -tus § 26d; -tūvas (|| -tuvai), -tuvė § 41, 43; -učios § 82; -udė § 52c; -(i)ukas, -ė § 5; -(i)ulis, -ė § 12; -ulys § 21, 72a, 87g; -umas, -a § 25, 31, 51; -umynas-a § 33; -ūnas § 56; -ūnė § 52d, 82; -urys § 29f, 52e, 82; -usis, -ė § 17b; -utas, -a § 8; -ūtas § 29g, (|| -učios) 82; -utis, -ė § 9; -utys § 29i; -uva (|| ava) § 51, 71b; -užėlis § 13.

OHÝBÁNÍ

Obecné poznámky

Rod

§ 63. Podstatná jména v ziețelské nářeční varietě jsou buď rodu mužského, nebo ženského. Rod se rozlišuje jak podle lexikálního významu slov, tak podle morfologických vlastností podstatných jmen. U podstatných jmen označujících názvy osob, činitelů a některých zvířat odpovídá gramatický rod nejčastěji přirozenému mužskému či ženskému pohlaví, např.: vyras — moterė, pati, sūnūs — duktė, brolis — sesūo; veršis — karvė, šūo — kālė, darbinikas — darbinikė, pjovėjas — pjovėją atd. Vyskytují se však i neshody: některá označení představitelů mužského pohlaví jsou rodu ženského, např. výpůjčky — pāpa „papež“, tāta „tatínek“, příjmení — Jōda, Kaškā, Koskā, Lenkā, Žibkā, zatímco u zakončení mužského rodu

¹⁶ Акты..., т. 14, р. 203—208, 210—211, 215.

11*

163

Používá se podstatné jméno moteriškis označující přímo ženu (vedle moterė, moteriškė). Gramatický rod ostatních podstatných jmen — označujících konkrétní předměty nebo abstraktní pojmy — není motivován, např.: pirkà, tvártas, grážumas, seni’sta.

Nářečí má několik podstatných jmen, jejichž rod se neshoduje se spisovnou litevštinou, např. ženského rodu ágrastas, klónis, páūštė „pták“, sémenos; mužského rodu: tulžis „žluč“.

Dvojí rod — mužský i ženský — mají tato podstatná jména: pė́tis, rudùo, Vílna || Vílnius || Víl-nis. Kromě toho se v nářečí vyskytuje řada dalších příkladů kolísání a záměny rodu, srov.: ašei „osy“, dárba „práce“, duónas „chléb“, kójei „nohy“, pláukos „vlasy“, rankóvei „rukávy“, šėserei „sestry“, (ta) vandùo, vū́ogai „bobule“ (častěji: ášės, kójos, šėsėres, vū́ogos).

K takové rozmanitosti gramatického rodu podstatných jmen nepochybně přispěla dvojjazyčnost obyvatel, která obvykle vede jak k motivovaným, tak zdánlivě ničím nepodloženým odchylkám od normy — k interferenci. Rod některých podstatných jmen se řídí rodem odpovídajících podstatných jmen ve slovanských jazycích (nejčastěji v běloruštině), např.: dárba, duónas, vandùo. Záměnu rodu u jiných slov (např.: ašei, as,mókos, častěji asmókai „peníze“, bažnìčei, častěji bažnìčos, kójei, pláukos) je obtížné vysvětlit přímou analogií. Jde nejspíše o svérázné hyperkorektní tvary, vzniklé ze snahy vyslovit co nejgramatičtější podobu zapomenutých slov. Takové tvary se záměnou rodu obvykle nejčastěji užívají mluvčí nářečí, kteří delší dobu s nikým nemluvili litevsky. Tyto tvary jsou tedy důsledkem zapomínání mateřského jazyka.

Číslo

§ 94. Podstatná jména mají dvě čísla: jednotné a množné, např.: jáučas: jáučei, pirkà: pirkõs, sesùo: šėsėres. Dvojné číslo je již zanikající kategorií. Nejčastěji se užívají tvary dvojného čísla v nominativu a akuzativu se číslovkami du, dvi, méně často abù, abì, např.: muž. rod, nom.: dú gražù bérnu nūvažáu; du jáuču ir žágre bit (buvo); reìka, kad dú daugù bútu(p); dú vaikùtù biti; muž. rod, akuz.: dú kartù vagójam; dáu du kaisnukù „dal dva kousky“, abù (dù) paršù nupenė́jom; žen. rod, nom.: dvi avýki bit „byly dvě ovce“; dvi bóbi kásėm; irà dvi (abì) dukti; dvi de’ni jáu pjáuna; kab dvi kárvi, tai svė́sto irà; žen. rod, akuz.: dvi kasi pìne; dvi mergìti pametė „opustila dvě děvčátka“, dvi seserì turė́; dvi žiemì vai(k)ščiójau. Plurálové tvary s těmito číslovkami jsou vzácné: dú arklėi ir kárvė; dvi mašinàs átvežė.

Tvary ostatních pádů dvojného čísla se neliší od tvarů množného čísla, např.: z abejų vesės galū bit vyrai „muži byli na obou koncích vesnice“; pirkà sa dvejeis langais „stavení se zdvojenými či dvěma okny“; dvi’mi arklaami avižu davù; sa dvėmi (častěji dvejomi) bóbomi ùtarinau „mluvil jsem se dvěma ženami“.

Některá podstatná jména v nářečí se mohou vyskytovat pouze v jednom čísle — buď jen v jednotném, nebo jen v množném. Například podstatná jména užívaná pouze v jednotném čísle jsou: akėčia, kunóđni’kas, málka „dříví“, šiltis aj.; v množném čísle: ákstės || ákščos „harpunový oštěp“, dùlkės (pouze z koudelí), nasrai „ústa, tlama“, stóvai „tkalcovský stav“, žvirž-dos „štěrk, písek“ aj.

V určitých případech se číslo podstatných jmen mění. Např.: v kolektivním, zobecněném významu se jednotné číslo konkrétních podstatných jmen často užívá místo množného, srov.: labai pė́rdžuvo grúdas; kab nebit futorė, là ùkas bit tàuli „když už nebylo

164

byly zde samotné usedlosti, pásy obdělávané půdy ležely daleko“; na těchto prstech nevyrostl nehet. Množné číslo se místo jednotného užívá poněkud méně často, např.: pořád prší a prší, „teď pořád déšť a déšť“; voda stékala dovnitř; trápení a trápení být.

Pád

§ 95. Kromě sedmi pádů užívaných v lk. má nářečí ještě vnitřní směrový lokál, neboli ilativ, vnější statický lokál neboli adesiv a vnější směrový lokál neboli alativ¹⁷. Samostatně je třeba pojednat o uvedených lokálech a dalších pádech, jejichž koncovky se liší od lk., totiž: dativ maskulina v sg., instrumentál feminina v sg., dativ maskulina a feminina v pl., instrumentál feminina a inessiv maskulina a feminina.

§ 96. Ilativ vznikl ze starého akuzativu a postpozice -n(a)¹⁸. Tvary ilativu v sg., stejně jako tvary inessivu, mají nejčastěji pouze substantiva označující neživé věci, např.: indė́j lapai; vežimąn krauna; nuvažų giron; įvertė duobėn. Ilativ v pl. mohou mít substantiva označující neživé i živé věci, např.: įlindo kártėsna vištą; palaido šunį bobosna; nuvėži marčiosna; išėjai švė̃čiosna.

§ 97. Adesiv vznikl ze starého lokálu singuláru a postpozice -pi (< -pie)¹⁹, častěji -p, např.: bernupi, brólip, gaid(ž)i’ep || gaidip, Žukip. Pád adesivu mají především substantiva označující osoby a živé tvory, např.: berniukip akės gražos „chlapec má krásné oči“; pasiklausyk dievip; manam virip bit sesū „můj muž měl sestru“; buvau Žvirblip, Kaškąp būsti ar Šaipukip „bydlíš u Kašky, nebo u Šaipuky“? mergiteip gražūs plaukai; bit tik vienas sūnus mūmaip; vištaip nėra pieno. Jen velmi zřídka se pád adesivu užívá u substantiv označujících neživé věci, např.: o jūsip šonip moza daugėst būsta „a ve vašem kraji možná žije více (lidí)“; rudenip kunodās kašė „na podzim se kopaly brambory“.

Tvary adesivu v plurálu nebyly v nářečí zaznamenány. Nahrazuje je inessiv plurálu, např.: jau manūsa sunūsa vaikai a „moji synové už mají děti“; tuosa visūsa žmonėsa nebit ražumo „všichni ti lidé neměli rozum“. Významu adesivu plurálu se užívá v adesivu singuláru ve výpovědi: kad aš būčap lietuvėp, tai viekest pajimčap, „kdybych žila u Litevců (v Litvě), naučila bych se rychleji (spisovnému jazyku)“. Nyní se někdy místo adesivu singuláru objevuje už i akuzativ s předložkou pas: o paz Adāmā ar buvai? o ar pas Katrīnā jo nebit „a nebyl u Katryny?“

§ 98. Alativ vznikl z genitivu a postpozice -p (< -pie). Tento pád se vyskytuje jen ve zbytcích. Zachoval se ve zlexikalizovaném příslovci namóp (např.: aimù namóp; važiuosim namóp; namóp nuvažavāu) a

¹⁷ Dále jsou tyto lokály pro pohodlí označovány latinskými názvy. Inessiv neboli vnitřní statický lokál se v textu zkracuje jako in a v paradigmatu jako In.

¹⁸ Plg. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 460–461 (toliau – Gr); J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 130–131 (toliau – GF); J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, t. 3, Warszawa, 1956, p. 76–78 (toliau – Gr).

¹⁹ K. Būga, „Vil tis“, 1908, Nr. 125; Ф. Эн дзелинь, Латышские предлоги, т. 1, Юрьевъ, 1905, p. 168. J. Endzelynas, GF, p. 131; P. Arumaa, Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina, Tartu, 1933, p. 90–92 (toliau – Untersuchungen…); A. Laig onaitė, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, kn.: Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai, Vilnius, 1958, p. 21–25 (toliau – LKGK); J. Otrębski, Gr., t. 3, p. 78–83.

165

někdy u podstatných jmen označujících osoby (nejčastěji v příjmeních), např.: ánas nuvãi Burõkop „šel k Burokovi“; Gaidžóp aisù; nuvejãu pónop prašít; iš Michailùko nuvãi Saračìnskõp „od Michailūka šel k Saračinskému“; aimù Žvirblóp „jdu k Žvirblovi“. Dnes se místo posledních forem častěji užívá akuzativ s předložkou pas: aimù paz Adòlį; važìju paz Ganõfą „jedu ke Genovaitė“; nuvãi paz árklį. Někdy se místo sg. alativu užívá adesiv: ìma dẽvip tã vaikùtą; o anà Ròmakiẽp nenõri aĩt „a ona nechce jít k Romanovi“.

Formy pl. ilativu se dnes již neužívají. Místo nich se říká: nuvejãu paz arklùs; dabẽgo pas tùos žmonìs. Význam pl. adesivu, užitého jako pozůstatek starého pl. alativu, máme pravděpodobně ve výroku: põnum mõža bit, o žmonùm nebit lõsku „páni snad měli, ale lidé neměli postele“.

§ 99. Koncovka sg. dativu podstatných jmen mužského rodu má dvě podoby: -(i)u a -i. Obvykle se užívají tvary s koncovkou -(i)u [<-(i)uo], např.: árklu, bėrnu, piẽmeniu, šùniu, žmogù.

V předložkových konstrukcích se zachovala stará koncovka -i u podstatných jmen souhláskových a i-kmenů. Nejčastěji ji mají tvary s těmito předložkami: lig, po a prig || preg || pri, např.: prig ìtam dãnti kitas skãust; po pažãsti bit snẽgo „do podpaží bylo sněhu“; duktẽ praturẽs manè lig šmertì „dcera mě bude živit až do smrti“. Předpokládá se²⁰, že vlivem těchto kmenů mají koncovku -i se stejnými předložkami také tvary sg. dativu kmenů (i)a, např.: dvì kasì lik ìtam dãikti; nùnešė lik truputùki; vàndino po ìtam dãikti „voda až k tomuto místu“; buvãu preg brõli; pri kẽli būsta „bydlí u cesty“; prig lõpši būk.

§ 100. Instrumentál sg. všech podstatných jmen ženského rodu má místo lit. koncovek -a, -e koncovky -ai, -ei (-aei), např.: kójaĩ pakùlė tãrla „noha rozbila hrnec“; ãnas ten Li·dõji sa nãkàei bõbaĩ būsta „on tam v Lydě žije s jakousi ženou“; vandùõ káp upẽĩ ãjo iš visù laukù; drãugẽĩ gãnõ; sa viẽnãĩ momùtẽĩ būsta; sa gražãĩ mergãĩ pasižãnino „oženil se s krásnou dívkou“; tãĩ parãĩ jãũ buvãũ namìẽ „v tu dobu už jsem byl doma“.

Vedle nich se vyskytují také adverbializované nebo v určitých ustálených spojeních zafixované tvary instrumentálu sg. s koncovkou -a, -e, např.: basamiñča apšavė „obula se bosá“; atãĩ nakẽĩ; nu·nãĩnìšča atãĩ „dnes přišel“; dùona nubẽgo pãkluõne; srov. ještě zápis K. Būgy: bẽrnas sa mergãite²¹. Poslední příklady by ukazovaly, že tvary s -ai, -ei jsou v nářečí novější. O tom, že -ai, -ei vznikly ze zájmenných tvarů, nikdo nepochybuje. Názory se však liší v tom, jak a odkud vznikly delší koncovky instrumentálu sg. u těch podstatných jmen, která zájmenné tvary nikdy nemají²².

²⁰ Srov. J. Endzelīns, Gr., s. 428–432; J. Otrebski, Gr., sv. 3, s. 40; K. Ulvydas, LKGK s. 115 n.; J. Kazlauskas, LKGK, s. 7–8.

²¹ Žr. K. Būga, „Viltis“, Vilnius, 1908, Nr. 125.

²² K názoru, že -ai, -ei jsou zkrácené koncovky zájmenných zájmen nebo přídavných jmen -aja, -iaja, které se později zobecnily a rozšířily i na další slovní druhy, viz P. Arumaa, LMT, s. 42, 70; E. Fraenkel, cit. dílo, sv. 2, s. 49; Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, Vilnius, 1957, s. 100 (dále – IBIB).

K názoru, že instrumentál sg. o-kmenových podstatných jmen v litevštině měl odedávna vedle krátké podoby (rankan) také delší (zájmennou) podobu (*rankajan), z níž mohla vzniknout i forma rankai, viz J. Kazlauskas, „Kalbotyra“, sv. 1, Vilnius, 1958, s. 58; srov. také K. Morkūnas, MAD, A. sv. 2(7), s. 198 n.

166

Podívejme se ještě, zda koncovky -ai, -ei nemohly vzniknout čistě foneticky přímo z původně akutuovaných absolutních koncovek -a, -e (možná ještě neoslabených) nebo -án, -én; srov. obdobný jev v kořeni slova: geláistuva s, káisnis ~ kãšnis, káisk ~ kãsk, pageláisk „pagalask“. Tentýž jev je typický i pro některá jiná nářečí, např. severozápadní kapské gerãsas ~ gerãsias, jáisas ~ jáisias, táis „tas“²³, a nářečí litevských rybářů z bývalého Východního Pruska geresnêises, káisti, sal-džeises, sláistai ~ žemdises²⁴. Je pravda, že -ai, -ei místo starých koncovek s akutuovaným přízvukem -á, -é či -án, -én nejsou nikde doloženy; srov. koncovky genitivu množného čísla ve všech uvedených nářečích: gálvas (< *gál-vans), mažàs, tokàs, instrumentál singuláru daiktè (< *daiktén), kamè; instrumentál plurálu v jihozápadních aukštaitských nářečích ausisè (< *ausysén), laukuóse a v zietelském nářečí áusi·sà, šveču·sà. To ukazuje, že v době, kdy se -á-, -é- nebo -án-, -én- před určitými souhláskami v kmeni slova změnily na -ai-, -ei-, už se v koncovce změnily v dvojhlásky a zkrátily²⁵. Formy pzanavyckých kapsů anáis „anas“, táis toto tvrzení nemohou vyvrátit, protože jde především o jednoslabičná slova, která obecně často podléhají vlastním zákonitostem fonetického vývoje; kromě toho mohou pocházet ze zkrácených zájmenných tvarů *anáisas, *táisas nebo být utvořena podle jejich vzoru. Nelze tedy předpokládat ani to, že koncovky -ai, -ei mohly vzniknout z absolutních koncovek -á, -é nebo -án, -én. K takové změně (tj. á, é nebo án, én > ái, éi) však s největší pravděpodobností došlo téměř ve všech možných případech: jak v kořeni slova, tak i v chráněné koncovce instrumentálu singuláru v následující slabice (v nářečí se nezachovaly odpovídající tvary zájmenného akuzativu plurálu). Potvrzuje to také forma instrumentálu singuláru v kapských a zanavyckých nářečích senáju || senájā²⁶. Později, při zkracování zájmenných forem, druhá složka dvojhlásek ai, ei snadno splynula s -j (< -ja)²⁷. *-ánjan > *-ánja > -ája > -áj. Je možné, že k tak výraznému zobecnění delších koncovek v zietelském nářečí přispěly také obdobné koncovky téhož pádu a rodu ve slovanských jazycích -ou, -eu; srov. bělorus. прыехаў ранняй вясной; rus. пришёл со своей женой.

§ 101. Dativ plurálu jmenných slov mužského a ženského rodu všech kmenů má po kmenovém vokálu koncovku -mi, např.: dùok darbà· vīrami itre·mi „dej těmto mužům práci“; ark lám i reikà dùot pasulsèt (odpočinout si); visómi marčiómi po skėpta’ nupirko „všem snachám koupil po šátku“; kárvėmi kunódu· diòjam; vis èmi žmonėmi atlaidė; nupirkâu akimikàplu „koupil jsem kapky do očí“; pi ẽme nàmi davàu.

Stejné koncovky mají také instrumentálové tvary plurálu mnoha jmenných slov (nejčastěji ženského rodu), např.: visa reikėj rankomi dirpt; sa penkomi mergomi aimù namop; ilgomi dalgėmi pjaunam; ragù savomi akimi; dantìmi krimta; iš-kirzdinėja (medžius) sa visomi šaknìmi; aimù sa savomi dukterimi; méně často sa mergòmi, šakòmi²⁸.

²³ J. Senkus, Pzanavykio kapsų tarmė, filologická kandidátská disertace, strojopis, rukopisné oddělení knihovny Vilniauské státní univerzity V. Kapsuka, Vilnius, 1955, s. 64; J. Otręb ski, Gr., sv. I, s. 175.

²⁴ Žr. J. Gerullis ir Chr. Stang’as, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933, p. 11.

²⁵ Dlouhodobé zachování nosových vokálů v kmeni slova a cirkumflexových vokálů na konci slova, zejména ą, ę, dokládají také staré písemné prameny; viz A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache, Göttingen, 1877, s. 30; J. Palionis, Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius, 1967, s. 99–103.

²⁶ Viz J. Senkus, LKK, sv. 3, s. 146–147.

²⁷ Srov. J. Endzelīns, Gr., s. 470–471; Z. Zinkevičius, IBIB, s. 43.

²⁸ Přízvuková intonace forem není jasná. Rozdílné označení dativu plurálu mergòmi a instrumentálu plurálu mergòmi (častěji mergo-mi) je tedy spíše formální.

167

Tvary dat. pl. a instr. pl. se liší přízvukem nebo místem přízvuku, v zásadě však mají oba tyto pády přece jen jednu zobecněnou koncovku. Na základě jiných nářečí, v nichž se většinou užívá stejný tvar dat. pl. a instr. pl., je třeba se domnívat, že se tato koncovka nejprve zobecnila u kmenů na i a souhláskových²⁹, a teprve poté u ostatních kmenů: -(i)o, ė a dalších³⁰.

Koncovka -mi v dativu a instrumentálu množného čísla se pro oba tyto pády nejspíš zobecnila teprve poměrně nedávno, neboť se ještě občas vyskytují tvary dativu množného čísla bez -i, např.: dúok z a·sim avižų; adúok jẽm; jům pasakáu.

§ 102. Inessiv množného čísla všech substantiv má koncovku -sa, např.: krūmúsa, nasrúosa; bóbosa, pū́kosa, draugė́sa, upė́sa; krúti sa; baltúsa, drobinė́sa, trijósa, júosa, ma-nosa, tosa. Stejná koncovka inessivu množného čísla se hojně vyskytuje v jižních dzūkijských nářečích — jak na území Litevské SSR (přibližně až po linii Lazdijai — Varėna — Šalčininkėliai³¹), tak i v přilehlých litevských oblastech Běloruské SSR (okresy Gardinas, Rodūnia³², Varenavas, Įvija) a jinde.

Podle jednoho názoru vzniklo koncové a v tvarech instrumentálu množného čísla v důsledku depalatalizace souhlásky s³³, pravděpodobnější však je, že bylo převzato z tvarů ilativu, srov. laukúosna, savósna³⁴.

Kmeny

§ 103. V zietelském nářečí, stejně jako v litevském spisovném jazyce, je šest základních jmenných kmenů: (i)a, (i)o, ė, i, (i)u a souhláskový. Ne všechny kmeny jsou stejně silné a dobře zachované. Nejsilnější jsou kmeny (i)a, (i)o a ė. Ostatní — i, (i)u a souhláskový — jsou slabší: mnohé jejich tvary vytlačují odpovídající tvary kmenů (i)a-, (i)o- nebo ė; například množné číslo kmene (i)u bylo téměř úplně vytlačeno množným číslem kmene ia: su·nai, su·nami, pãčėis. Většina substantiv ženského rodu s kmenem i a souhláskovým přešla ke kmeni ė (duktẽ || duktẽrė, móterė, žãsė „žąsis“, živẽ „žuvis“), méně často ke kmeni (i)o (ãkšės || ãkštės), zatímco substantiva mužského rodu ke kmeni (i)a (dañtas || dañ-čis, dañtei, šunei), méně často ke kmeni ė (dañtės, šunės).

Vyskytují se i opačné případy, například některá substantiva s kmenem (i)a nebo i mají v jednotlivých pádech koncovky kmene (i)u, např.: instr. sg. kelúm, ugnúm, vok. brólau, dievìliau.

Další méně časté případy míšení kmenů jsou uvedeny u paradigmat.

Reflexivní substantiva nebyla v nářečí vůbec zaznamenána.

²⁹ Této zvláštnosti si, jak se zdá, jako první všiml P. Aruma (LMT, s. 68), když zapisoval texty lazūnského nářečí: „Nur die i-Stämme endigen in beiden Kasus regelmäßig auf -mi“.

³⁰ K původu formantu -mi viz P. Arumaa, Untersuchungen..., s. 50–78; E. Fraenkel, cit. dílo, sv. 2, s. 36; J. Otrębski, Gr., sv. 3, s. 84–85.

³¹ Vychází se z údajů shromážděných pro Litevský jazykový atlas (podle otázky č. 290 v „Programu“).

³² O. Broch při popisu litevského nářečí ve východní části okresu Rodūnia (vesnice Puodžiai, Lapotiškės, Zeniūnai) přepsal koncovku inessivu množného čísla jako -sę, poznamenal však, že s není palatalizováno; viz O. Broch, NTS, sv. 19, (1960), s. 21.

³³ Srov. J. Senkus, MAD, A, sv. 1 (1955), s. 150; A. Laigonaitė, Vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, disertace kandidáta filologických věd, strojopis, Vilnius, 1956, s. 15–16.

³⁴ Dále srov. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 239.

168

Přízvuk

§ 104. Podstatná jména v nářečí mají také řadu vlastních přízvukových zvláštností. Lidé, kteří nářečí pozapomněli, si v mnoha případech již neuvědomují systém přízvuku slov a poměrně výrazně zaměňují místo přízvuku. Nejčastěji se zaměňuje místo přízvuku u instrumentálu jednotného čísla, nominativu a genitivu množného čísla a akuzativu množného čísla podstatných jmen. Například tvary těchto pádů u podstatných jmen I. a III. přízvukového typu mají často přízvuk přesunutý na koncovku, srov.: instrumentál jednotného čísla árklu || arklù, brólu || bro·lù, láužu || laužù, pù·du || pu·dù, súnu || su·nù; agù·nai || agù·naí, gálvai || galvái, márškai || marškái;

duál nominativ–akuzativ: dvě brólu || bro·lù, sú·nu || su·nù; dvi bóbi || bobi, rišti || ri·šti „rykš-ti“, stráisti || straisti „maišiukų“;

akuzativ množného čísla árklus || arklùs, brólus || bro·lùs, dárbus || darbùs, súnus || su·nùs; dróbes drobès, || gálvas || galvàs.

Zdá se, že koncovky těchto tvarů se začaly přízvukovat především vlivem odpovídajících pádů podstatných jmen II. a IV. přízvukového typu. Ačkoli se přízvuk přesouvá, rozdíl mezi podstatnými jmény s odlišným přízvukem přesto nezanikl, protože se zachovává starší intonace slovního kořene, která je u většiny podstatných jmen stejná jako v litevštině, až na několik výjimek. Určitý vliv na kolísání místa přízvuku má také přízvukový typ podstatného jména. Slova třetího přízvukového typu mají přízvuk častěji na koncovce uvedených pádů, zatímco slova prvního typu jej mají v kořeni.

Jednotlivé tvary podstatných jmen II. a IV. přízvukového typu se vyslovují také s posunutým přízvukem. Přízvuk se nejčastěji přesouvá z krátké koncovky na dlouhý kořen, např.: instrumentál jednotného čísla gaĩdu, rė̃tu, ver̃šu, žõdu, akuzativ množného čísla gaĩdus, blĩnus, žõdus, pĩrkas, vir̃šas. Tento jev je však mnohem méně častý než výše zmíněný přesun přízvuku na koncovku.

Dvojí přízvuk se vyskytuje i u dalších pádů. Poměrně často se dvojí přízvuk objevuje u nominativu jednotného čísla podstatných jmen ja-kmenů zakončených na -ys nebo -is: tvary s přízvučnou koncovkou (arklìs, gi·lìs, glėbìs, šulnìs) bývají nezřídka přízvukovány v kořeni (árklis, gilis, glėbis, šulnis), zatímco u tvarů s přízvukem v kořeni (aṅ(k)slis, žõdis) se někdy přízvukuje koncovka (an(k)slìs, žodìs).

U některých podstatných jmen se častěji vyskytuje dvojí přízvuk u ilativu jednotného čísla (krúman || kru·màn, pádān || padàn, rátan || ratàn, ski·etàn || ski·e·tan, sódan || sodàn), u jiných u tvarů inesivu nebo ilativu množného čísla (daiktuosa || dãiktuosa, daiktu·sna || dãiktu·sna, lovu·sà || lóvu·sa) a u dalších u adesivu jednotného čísla, srov. § 106 a násl.

Další přízvukové zvláštnosti se týkají různých méně častých podstatných jmen nebo jejich jednotlivých tvarů. Jsou uvedeny v poznámkách pod paradigmaty.

Skloňování

kmen (i)a

§ 105.

Jednotné číslo

V. brólis, par̃šas, bérnas, kẽlas, gaidìs || gaid̃is K. brólo, par̃šo, bérno, kẽlo, gaid̃o || gaidžo N. brólu, par̃šu, bérnu, kẽlu, gaid̃u || gaidžu G. brólį, par̃šą, bérną, kẽlą, gaidì· In. brólių³⁵, par̃šu, bérnu, kelùm || kelù, gaidù || gaidžù

Paradigmata a textové formy se dvěma přízvuky ukazují, že přízvuk může být kladen jak na kořen, tak na koncovku.³⁵

169

In. vėji, ski̇ʿtė, daiktė, kelė: ramti „v holi“ Il. vėjin, ski̇ʿtaņ, daiktaņ, kelan, ramtiņ Ad. brólin, paršiņ, bérniņ, gaidiņ, gaidʿep || gaidžʿep Al. pónop, gaidóp || gaidžóp Š. bról(i) || brólau, pône, bérne, žálti

Dvojné číslo

V.-G. dvou bratrů, dvou prasat, dvou dětí, dvou kohoutů || kohoutů

Množné číslo

N. brólei, paršai, bernai, gaidēi || gaidžai G. brólu, paršu, bernu, gaidū || gaidžū D. brólamī, paršamī, bernāmī, gaidāmī || gaidžāmī A. brólūs, paršūs, bérnūs, gaidūs || gaidžūs I. bróleis, paršais, bernais, gaidēis || gaidžais In. žirnʿosa, pónuʿs(a), dáiktuʿosa, gaiduʿsa || gaidžuʿsa Il. žirnʿosna, páituʿsna, dáiktuʿsna, švečiʿsna V. brólei, bernai

Poznámky. § 106. 1. U podstatných jmen a-kmenového skloňování někdy z koncovky nom. sg. vypadává pohyblivé a, např.: vaiks, častěji vaikas, dėus, častěji dėvas, srov. nechói dėz gina „ať Bůh chrání“. Podstatná jména typu ia-kmene, jako artójas, kráujas, vėjas, mají v nom. sg. po souhlásce j nezřídka koncovku -is: artójis, kráujis, vėjis. 2. Inessiv sg. podstatných jmen ia-kmenového skloňování je zkrácený, např.: kaisni „v kusu“, kráuji || kráuji, kuʿgi, lopši, lovi, ramti, rēti, sámiti, vėjį. Slovo kėlas má a-kmenovou formu inessivu sg. kelė, srov. daiktė, kraštė. 3. Ta podstatná jména ia-kmenového skloňování, která v nom. sg. končí na -ias, mají v ill. sg. koncovku -ian (< -iana) (kelan „na cestu, na cestování“, medžan), všechna ostatní pak koncovku -in (< -ina) (lovin, ramtiņ, sámtin, vėjin). 4. Koncovka adesivu sg. je dvojí: -iep nebo -ip. Koncovka -iep se častěji vyskytuje pod přízvukem, např.: arklīep, diēvīep, gaidīep, || gaidžīep, lietuvīep, veršīep, Žukīep, žvirblīep, zatímco bez přízvuku -ip: árklip, Adólip, Adómip, bernūkìp, Bóhusip, brólip, Burókip, dedžūkìp „u strýce“, jáučip, diēvip, gaidip || gaidžip, Jōnip, kiškìp, paršip, pónip, veršip, virip || virīskip. Vedle toho se však říká také: gaidip, paršip, veršip nebo Rōmakiep, virīškiep, žvirblīep. Někdy se užívá i zájmenná koncovka adesivu sg., např.: Žukelčikim sàdegė tvártas, srov. manim, muʿsim. 5. Podstatná jména dvojslabičná mají v all. sg. zpravidla přízvuk na koncovce -op (Gaidžóp aišū „půjdu ke Gaidisovi“; aimū Žukóp), zatímco víceslabičná různě: přízvuk je jak na koncovce, tak na kmeni (Gaide lóp nubėk; nuvājom Macūkóp || Mačūk op; Michailūk op || Michailukóp tadaik bėgu „tehdy běžím k Michailukovi (přezdívka)“. 6. Vokativ sg. podstatných jmen a-kmenového skloňování o dvou slabikách má koncovku -e. Přízvuk v takovém vokativu bývá nejčastěji na kořeni, např.: kab táu, bérne, dūgno nebūt „abys ty, chlapče, někam nezmizel“; diēve, dovánok táu; atai̇kit šēi, pône; vaike, krūpa inkáisk „dítě, trochu se najez“. Někdy se však přízvuk vyskytuje i na koncovce-

170

covce, např.: o kab, vaike, stalavojates „a jak se, dítě, stravujete“? dievė mano miltikas „bože můj milý“.

Vokativ víceslabičných podstatných jmen (s příponami -ukas, -utas) je většinou bez koncovky, např.: kiškut nabagut (l.d.); aimà, brolùk; Vosi'lùk, palàuk; vaikùt, àik šen.

Vokativ sg. některých podstatných jmen ia-kmenového skloňování má koncovku iu-kmenového skloňování, např.: tep bùstasi, brólau „tak se daří (daří se žít), bratře“; dièvulau tu mùnas; tai vòl, ponėlau, kàp.

V nářečí se místo vokativu nezřídka užívá nominativ, totiž: ak, mùnas tu katinùkas; ar nu'naik, pònas, aisi kanà „zda dnes, pane, někam půjdeš“? nacàlnì'kas (náčelníku), padarik mùn tep; àch, vaikùtas tu miltikas.

7. Vedle obvyklé koncovky instr. pl. -(i)ais se občas (možná podle vzoru slovanského instrumentálu, zčásti také podle podstatných jmen ženského rodu) vyskytují tvary tohoto pádu i s -(i)ami, např.: jàučami tadaik arè „tehdy oral s voly“; pìrṧtami intardė „poškrábal prsty“; ùspilė skatikami; sa švèčami prabit; o anà būma sa tomi vilkùtami „a ona bývá s těmi vlčaty“.

8. Inessiv pl. bývá nezřídka také zkrácený, např.: daržùos, kampùos, laukùos, marškiniùos, naginiùos „v naginėsech“, pònùos, rugùos. Někdy se plné tvary vyslovují s retraction of stress, např.: didesnìù-sa vaikùosa.

9. Ill. pl. má někdy přízvukovanou postpozici, např.: nas(t)ruosna, Žirmonuosna „do Žirmūnů“. Jednou byl zaznamenán tvar s koncovkou -uosan: šìena stogùosan sakràudinėja „nakládá seno do kup“.

Adesiv a allativ podstatných jmen v pl. se již neužívají.

10. Vokativ pl. se vyskytuje zřídka. Shoduje se s nom. pl., např.: kab jùmi, pònai, visa gerai būtù'p „aby vám, pánové, bylo všechno dobře“; àch, brólei mani; kanà jūs, vìrai, aimat „kam jdete, vy, muži“.

§ 107. V nářečí Zietelos jsou a-kmenová ještě slova: mėnas „měsíc“, ia-kmenová pak tulžis a vōris „počasí“. Místo slov a-kmenového skloňování ažaras, vìras se někdy může říkat také ažaris, viris, gen. sg. ažari', viri'.

2. Vedle tvarů ia-kmenového skloňování s afrikátami (gaidžo, gaidžù, gaidžei, ramčo, rėčo, žodžo) se užívají i neafrikátové tvary (gaido, gaidù, gaidei, ramio, rėto, žōdo). Pravděpodobně vznikly podle jiných tvarů téže paradigmatu bez afrikát (gaidìs, ramìtis, gaidì', ramì', ramti', rėti', ramtiñ, rėtiñ). Totéž platí i o méně častém opačném jevu, např.: gaidžis, darčis, žōdžis, danči', žōdži', žōdžin.

3. K IV. přízvukové třídě patří lāpas, ku'gīs, tulžīs, žaltīs, rāžnas „násada koštěte“.

kmeno (i)o

§ 108.

Jednotné číslo

V. bōba „manželka, žena“, momà „maminka“, galvà, gìrà, martì || marcà

K. bab, matek, hlav, jezer, Markét

N. babám, matkám, hlavám, jezerům, Markétám

G. babu, matku, hlavu, jezero, Markétu

Instr. bōbai, momái, galvái, gìrāi, marcāi

Instr. strāistoi, galvōi, gìroi

Srov. strāiston, galvōn, gìrōn,

171

Ad. bóbaip, mōmaip, marčeip

Al. Katri·nõs(p)³⁶

Š. bóba, mōma, tētà || tẽt

Duál

V.-G. dvi bóbi, dvi mōmi, dvi gálvi, dvi marti.

Plurál

V. bóbos, mōmos, gálvos, gìros, marčos

K. bóbuˈ, mōmuˈ, galvũ, gìruˈ, marčũ

N. bóbomi, mōmomi, galvómi, gìromi, marčõmi

G. bóbas, momàs, gálvas, gìrãs, marčàs

Įn. bóbomi, mōmomi, galvōmi, marčõmi

Įn. bóbosa, galvosà, gìrosa, marčosà

Il. bóbosna, galvósna, gìrosna

Š. bóbos, mẽrgos

Poznámky. § 109. 1. Tvary singulárového dativu mají nejčastěji přízvuk na kmeni, např.: bóbai, pažei, tėtai. Někdy se však vyskytují také tvary tohoto pádu s přízvukem na koncovce, která má nejčastěji cirkumflexový přízvuk, např.: Katri·nai je třeba dapadēt „Katerině je třeba pomoci“; marčẽi pasakāi tiktàik viẽnai „jen jediné snaše jsem řekl“; kāmgi t a i mergãi reĩka; dūˈsi pačẽi krūpa „dáš manželce trochu“; padēk savaĩ tetai kumōdni·kaˈ kāst „pomoz své tetě hrabat bramborovou nať“. Jednou byl zaznamenán také tvar singulárového dativu s akutově přízvučnou koncovkou: pasakik tāi mergãi. Je možné, že tyto tvary jsou pozůstatky podstatných jmen se starobylým koncovým přízvukem (oxytónů).

2. Přízvučná koncovka singulárového instrumentálu -(i)ai má vždy akutový přízvuk, např.: galvãi, gīrãi, mergãi, pirkãi. I v případě, že tato koncovka není přízvučná, je první složka jejího diftongu -ai (kōjai, karvìkai) výraznější než první složka stejného diftongu v koncovce singulárového dativu (mōmai, pirkèi).

3. Lokál singuláru je zkrácený, např.: galvōi, márškoje, „v přikrývce“, pirkōi, Vilnoi „ve Vilniusu“. Možná zde e vypadlo teprve nedávno, neboť E. Volteris vedle giroi píše také pirkioje³⁷.

4. Koncovka adesívu singuláru je u-kmenů -aip, u i-kmenů — -iaip (vyslovuje se -eip), např.: avìkaip, bóbaip, mergáip, mōmaip, Juzžfaip, Katerìnaip, Šẽnkaip, Víktaip. Koncovka adesívu singuláru s přízvukem má nejčastěji cirkumflexovou intonaci, např.: marčẽip, mergãip, momãip, pačẽip, vištãip, Kaškaip, Katri·naip. Formy adesívu singuláru s akutovou intonací jsou vzácné: marčāip, momāip.

5. V nářečí je u podstatných jmen doloženo jen několik příkladů aliativu: Katri-nōs (< Katri·nōsp) a forma ženského rodu s mužskou koncovkou aliativu singuláru Lenkōp nu-vejàu (Lenkā — příjmení z vesnice Zasečiai).

6. Vedle forem vokativu singuláru s koncovkou -a (aik tu, bóba, nug manē „jdi ty, babo, ode mne“; mōma, dūˈk pienuko; būk šviekā, tēt a || tẽta „zůstaň zdráva, teto“), občas se vyskytují i zkrácené formy, např.: tẽt, aik šōn.

³⁶ Tato forma aliativu je převzata od P. Arumaa, viz P. Arumaa, LMT, s. 70.

³⁷ Viz E. Wolter, MLLG, sv. 4, s. 169, 172.

172

§ 110. 1. slova kmene io marti, pati, pravděpodobně v důsledku vyrovnání paradigmatu se někdy v sg. nominativu vyslovují jako marčà, pačà. Z tohoto kmene pochází také starší podoba názvu města Vilnius, Vilna. Kmene o jsou: grucà „grucė“, plėvà „plėvė“, žirkłos, žvirzdos „písky“.

2. Na rozdíl od Ik. jsou v tomto nářečí přízvukována tato slova: k II. a IV. přízvukovému typu mohou patřit: kapà, rankà, vištà, mergà, plėvà, apačà, vir(k)ščà. K II. přízvukovému typu patří odvozeniny s příponou -yčia (bažnyčà, sprageli·čà, teli·čà); k III. přízvukovému typu slova s -iena (aviž·nà, žirni·nà). K IV. přízvukovému typu patří: ši·và „šeiva“, pirkà.

ē kmen

§ 111. Podstatná jména kmene ē se skloňují takto:

Jednotné číslo

N. karvė, bitė, gerklė, draugė „rodina“, pelė G. karvės, bitės, gerklės, draugės, pelės D. karvei, bitei, g’rklai, draugei, pelai A. karvę, bitę, gerklą, draugę, pėlą I. karvai, bitai, gerklai, draugai, pelai I. upė, gerklė, draugė, Ill. upen, gerklėn, draugėn Ad. karveip, biteip, kãteip || kateip V. karve, momūte, kãte

Dvojné číslo

N.-A. dvi karvi, dvi biti, dvi draugi, dvi pelbi

Množné číslo

N. karvės, bitės, gerklės, draugės, pėlės G. karvių, bitių, gerklių, draugių, pelų D. karvėmi, bitėmi, gerklėmi, draugėmi, A. karvės, bitės, gerklas, draugės, pelàs I. karvėmi, bitėmi, gerklėmi, draugėmi I. karvėsa, bitėsa, gerklesà, draugėsà Ill. karvėsna, bitėsna, draugėsna V. karvės, kãtės

Poznámky. § 112. 1. Vedle obvyklých tvarů dativu sg. kmene ē s přízvukem na kořeni (karvei, kaũlai, kãtei, põnei, bitei, paūstei) se občas vyskytuje některý tvar s přízvukem na koncovce. Přízvuk na koncovce mají pouze slova s krátkým nebo cirkumflexovým kořenem, např.: bitei, katei, kaulai, paūstei.

2. O koncovce instrumentálu sg. -ėi a občas se vyskytující koncovce -e viz § 100.

3. Inesiv sg. je zkrácený: draugėi, pūšėi, ūpėi³⁸.

4. Adesiv sg. má nejčastěji přízvuk na kořeni: Burok’ė neip zladjei bit „u Burokienė byli zloději“; vėnas sunūs bit Kãseip „Kasė měla jednoho syna“; mergiteip gražūs plāukai. Přízvuk na koncovce je vzácný: kateip nagai ilgi; poneip li-

³⁸ E. Volteris (MLLG, t. 4, s. 172) píše ještě upeja (sagāwo Alēna upeja).

173

kaũ. Suvienbalsėjusi galūnė -ep (< -iep < -eip, gal būt, kaip ir žodyje viˈkãũ || vĩkãũ || vekãũ „greičiau“) girdėta žodyje mergĩep.

Tvary singulárového a plurálového alativu nebyly zaznamenány.

5. Singulárové a plurálové vokativy jsou velmi vzácné.

§ 113. V paradigmatu kmene ē se kmenové samohlásky ē, e, æ a dvojhláska ei v koncovkách singulárového dativu, singulárového a plurálového akuzativu a singulárového vokativu po ztvrdlých souhláskách l, r, š změnily v e, a, ą, ai, např.: gruˈšė, grūša, gruˈšas, kãulė, kãulai, kãula, kãulas; žãgrė, žãgra, žãgràs; mergẽla, vuˈgẽla. Koncovky těchto pádů se tedy fakticky shodují s koncovkami stejných pádů kmene o, viz § 108. Proto někdy analogicky přecházejí ke kmeni o také tvary singulárového genitivu a plurálového nominativu, např.: gruˈšos, grūšos, šaũlos, skiˈlos, skìlos, žìrklos.

§ 114. 1. V nářečí patří ke kmeni ē tato slova: bãlė „bahno, bažina“, blusė „blecha“, gisle „žíla“, dal̃gė, kãrtė „hůl“, kùlsė „mlátička“, mãrės, řidčeji mãros, pẽntė „pata“, pãuštė, põnė || ponẽ „paní“. Slovo s dvojím kmenem je sėklė || sėkla. Ke kmeni ē má sklon přecházet také podstatné jméno kõjēs, kõjėmi;

2. Tato slova se skloňují podle akcentových tříd II a IV: bitė || bitẽ, dal̃gė || dalgẽ, klešnė || klešnẽ „stehno kalhot“, mùsė || musẽ, põnė || ponẽ, pusė || pusẽ, virvė || virvẽ, verpstė, řidčeji verpstẽ.

Do akcentové třídy IV patří tato slova: meñtė „ostří kosy“, rumbė „šev, okraj“, skuˈlė „vřed, bolák“, tiˈsė „pravá strana“, žvaizdė.

kmen i

§ 115. Většina podstatných jmen kmene i je ženského rodu. Mužského rodu jsou pouze ãnglis, dañtis, diˈveris, gelãžis, žveris (častěji žvẽris), ùgnis (místo něj se nyní častěji užívá také podstatné jméno mužského rodu šìltis).

Jednotné číslo

V. klõnis, širdìs, dañtis, akìs

K. klõniės, širdìes, dañto || dañčio, akiẽs || akẽs

N. klõnei, širdei (prig. širdi), dañtũ || dañčiu, ãkei

G. klõniˈ, širdiˈ, dañtiˈ, ãkiˈ

Įn. klõnei, širdẽi, dañtũ || dañčiu, akẽi

Įn. klõniˈ, širdiˈ, dañtiˈ, ãkiˈ

Il. klõnin, širdin, dañtin, akĩn

Ad. žvẽrip, žìveip, žãsēip

Dvojné číslo

V. G. dvi šìrdai, du dañtũ, dvi akì, dvi zaˈsi

Množné číslo

V. klõnės, širdẽs || širdes, dañtės || dañtei, ãkės

K. klõnių, širdų, dañtũ || dañčų, akũ

N. širdìmi, dañtimi || dañtãmi, akẽmi || akimi

G. klõnis, širdis, dañtũs || dañtis, akìs || akẽs

Įn. klõnimi, širdimi, dañtẽis || dañtimi, akimi

Įn. klõniˈsa, kruˈtiˈsa, dañtiˈsa, akiˈsa

Il. klõniˈsna, kruˈtiˈsna, dañtiˈsna, akiˈsna

174

Poznámky. § 116. 1. Mnohá podstatná jména s kmenem na i mají vedle koncovky nom. sg. -is také -ė, např.: nósis || nosė, karštis || karštė „užitek“, pažastis || pažastė, širdis || širdė, verpstis || verpstė || verpštė, za’sis || zašė || za’sė, žuvis, častěji žvė || žvė.

2. Genitiv singuláru ženského rodu má také často vedlejší podobu s kmenem na ė, např.: iš ausės pakėlė „zvedl za ucho“; nėr karštės „není užitku“, an naktės atȧi „přišel v noci“; an kloniės gano „pasou v údolí“. Genitiv singuláru mužského rodu přešel ke kmeni ia: añglo, dañto, žvėro.

3. Namísto staré koncovky instrumentálu singuláru podstatných jmen ženského rodu s kmenem na i -imi se nyní zobecnila koncovka kmene na ė -ei: nósėi, živéi (k ní viz § 100), zatímco namísto instrumentálu mužského rodu je koncovka kmene ia -(i)u: añglų, gãlažu, žvėru. Koncovky převzaté od kmenů io a iu se vyskytují pouze v adverbializovaných tvarech, např.: nakčà (častěji nakčėi) kab ima lót; kad ãnas ugnũm (< ugnim?) nepažnótų „aby vůbec nepoznal“.

4. Inessiv singuláru je zkrácený: ausī, nósī, širdī. Koncovka adesivu singuláru ženského rodu je stejná jako u kmene na ė: žãseip, živeip, zatímco koncovka mužského rodu -ip splynula s koncovkou souhláskového a nepřízvučného kmene (i)a: díʽverip, žvėrip.

5. Nominativ plurálu podstatných jmen ženského rodu s kmenem na i téměř úplně přešel ke kmeni na ė: ãkės, ãšės, ãusės, šãknės, zãses. Tvary nominativu mužského rodu s kmenem na ė jsou vzácné, např.: dañtės, dùrės, širdės. Častější forma nominativu plurálu mužského rodu má koncovku -ei ~ -iai, např.: anglei, dañtei, gelãžei, žvėrei (ale také: gãlaži’s, zvėri’s). Se starou koncovkou souhláskového kmene -es je zaznamenáno jen několik tvarů nominativu plurálu: dañtes, dùres, širdes.

6. Genitiv plurálu má koncovku -(i)ų, např.: akų, ausų, dañtų || dañčių, kruʽtų, naktų, nósų, petų || pecų, pirčių, zaʽsų || žãstų, živų. Odlišují se pouze dvě slova: dùrų a žvėrų.

7. Koncovka akuzativu plurálu má dvě podoby: -is (akis, ašis, ausis, dañtis, naktis, žuvis) a -es — ašės, šaknės, živės || živės, zaʽsės.

8. Se zkrácenou koncovkou inessivu plurálu je zaznamenán pouze jeden příklad: anà tũri dañtis nėka „má něco v zubech“. Někdy se vyskytují také tvary s kmenem na ė, např.: dùrėsa.

9. Illativ plurálu má vedle tvarů s koncovkou -i·sna o něco méně často také tvary s -ėsna: pažùrėk abejòs akísna; šmertis nėžùri dañtísna „smrt nehledí na zuby“; mẽtė dùrísna || dùrĭėsna, živėsna. Přízvuk je většinou na předposlední slabice, někdy se však říká také: kõ žùri dañti·snà.

§ 117. 1. Jak vidíme, kmen i je značně zredukován: některá slova již zcela přešla k jiným kmenům (viz § 114), u jiných přešly pouze jednotlivé tvary, např. slovo dañtis || dañčės má dokonce tvary tří kmenů, někdy dañtas, srov.: gen. sg. dañčo || dañti·s; nom. pl. dañtėi || dañtės, dat. pl. dañtimi || dañtėmi || dañtãmi || dañčėmi. Tvarů převzatých od kmene io je málo, např.: instr. sg. nakčà, nom. pl. ãkščos, dat. pl. ašómi, instr. pl. nakčómi, častěji naktimi.

2. Pozoruhodné je paradigma podstatného jména žmonės, které má četné tvary s kmenem na i i se souhláskovým kmenem, např.: nom. pl. žmonės || žmon'ės, méně často žmonės || žmoni·s (|| žmogai, srov. § 119₈), gen. žmonų, dat. žmonėmi || žmonimi || žmonãmi, akuz. žmonis, méně často žmones, instr. žmonėmi, méně často žmonimi, žmonėis, iness. žmoni·sà || žmonėsa, ill. žmonisna || žmoni’ėsna.

175

Bylo by těžké uvěřit, že tvary vymírajících i-kmenů a souhláskových kmenů jsou v tomto paradigmatu nové. S největší pravděpodobností se zachovaly ještě z doby, kdy slovo žmogus mělo souhláskový kmen; srov. podobu člověk z lazūnského nářečí.

3. Slovo dùrės má kořenový přízvuk. Dvojí přízvukování se vyskytuje pouze v plurálovém inesivu a ilativu: dùrėsa || dùri·sà, dùrėsna || dùrisna.

IV akcentuace mají švirtis (toto slovo bylo zaslechnuto pouze od jednoho starce).

Slovo za·sis má v množném čísle přízvuk převážně na koncovce, říká se však také zàšų, zàšimi, zàšėsna; srov. příležitostně užívaný tvar nominativu singuláru žàsę.

(i)u-kmen

§ 118. Podstatných jmen u-kmenů je v zietelském nářečí velmi málo. Většina z nich je navíc singulativních, např.: alùs, dangùs, li·tùs, medùs, pãekus, vidùs, cùkrus. Podstatných jmen iu-kmenů je o něco více: bõčus, kãpčius, lãjus, pãčus, saldė·nus, švìlus, ru·kõčius a další.

Singulár N. pãekus, su·nùs, viršùs, bõčus || bõčis G. pãekaus, su·nãus, viršãus, bõčo D. pãeku, sùnu, bõču A. pãeku·, sùnu·, viršù·, bõčù· || bõči· I. pãeku, sùnu, viršù, medùm bõčù I. dangù·i, viršù·i || viršù·i, Il. dangùn, viršùn, Ad. sùnip || su·nìp, bõčip || bõčup Al. Mikalõjop Š. su·nãu bõčau Duál N.-A. du turgù, sùnù, viršù, žmogù, bõčù Plurál N. turgai, su·nãi || sùnù·s, viršai, bõčei G. turgù, su·nù, viršù, bõčù· D. turgãmi, su·nãmi || su·nùmi, viršãmi, bõčãmi A. turgùs, sùnùs, viršùs, bõčãs I. turgais, su·nais, viršais, bõčéis I. turgù·sà, su·nù·s || su·nu·sà, bõčù·sa I. turgù·sna, su·nù·sna, bõčù·sna

Poznámky. § 119. 1. Nominativní koncovka mnoha podstatných jmen iu-kmenů má dvě podoby: -ius a -is, např.: bõčus, dĩšlus || dĩšlus, pãčus, ru·kõčius, saldė·nus, švìlus, užančius „užantis“ a vedle toho pãčis, ru·kõčis, užančis. Vyskytují se také slova u-kmenů, která přešla k i a-kmenům, např.: viršas || viršus.

Podstatná jména iu-kmenů, která mají na konci kmene souhlásky r, š, c, schopné ztvrdnout, mají někdy v nominativu singuláru koncovky u-kmenů, např.: aspadõrus || aspadõris „hospodář“, kermõšus || kermõšis „velký trh“, palãčus „palác“, plãčius „náměstí“.

176

2. Genitiv singuláru podstatných jmen kmenů na u má vedle koncovky -aus (ir medaus ir alaus; iš vidaus gražast, kap iš viršaus) také méně častou souběžnou koncovku kmene na a, např.: iš daňgo mětė; an turgo važinėjo Zičtelon, zatímco genitiv singuláru kmene na iu má častější koncovku kmene na ia, např.: ir bōčo nebit namė; ir stōja gaidis an kāpčo; važuoja an kermošo Li-dōn, rečiau an ri-tōjaus bus; nug pėčiaus; mārlūs „marlės“.

3. Akuzativ singuláru podstatných jmen kmene na iu se často vyjadřuje také koncovkami jiných kmenů, např.: sūna' momā ište'sė negiva', bit piē Vilni: „byl (žil) u Vilniusu“; piē pėči' dirbasi.

4. Koncovka instrumentálu singuláru -um, např.: lig li-tum; kvepėtu medum: sa cukrum se vyskytuje zřídka. Ještě častěji se říká: sa cūcru, sa medū; sa bōču ir momāi.

5. Inessiv a illativ singuláru mají rovněž dvojí koncovky, např.: būsta dangūi; būvom turgu; ir vidū ir viršūi karšta biti; āugo dangūn; nuvažiavom Nogardan turgu n; saldė'nūn nekrauna miēlū; viršūn ir apačōn pakeldinėi a vedle toho: medė pristāpino mūsė „v medu se utopila moucha“, būsta Vilni:; katė pėči' sėdėi; medan inkišāu pirštūs; kunodās kāpčin supilė.

6. Adessiv singuláru je zpravidla stejný jako u kmene na (i)a, např.: klāusa bōčip; pasiklāsks sūnip; su-niep būvom; tām žmōgip arklis prapuōle; žmōgip (|| žmo-giep) valasai, paršip šarei „(člověku — vlasy, praseti — štětiny (tedy)“. Ze starých tvarů kmenů na (i)u se vyskytují pouze zbytky. Pravděpodobně jej obsahuje příklad zaznamenaný P. Chaleckienė z pagirišského nářečí: vienam bōčup bit keturi su-nai. Koncovka adessivu singuláru kmene na u je užita se slovem kmene na a pōnas: riudenip kunodās mōteres pōnup dirbo „na podzim ženy u pána kopaly brambory“. Zmínit je třeba také koncovku aliativu singuláru kmene na ia, užitou s tvarem kmene na iu ve významu adessivu singuláru: Mikalōjop būvot? „Byli jste u Mikuláše?“

7. Množné číslo podstatných jmen kmenů na (i)u téměř úplně přešlo ke kmeni na (i)a (srov. paradigma). Ze starých tvarů kmenů na (i)u bylo zaznamenáno jen několik málo, např.: nom. pl. mūsų bōčis ir jo bōčis biti rodni brōlei, jau didžūko sūnūs; dat. pl. bōčis su-nūmi (|| su-numi) pārdavdinėi (ūkį).

8. Podstatné jméno žmogus má v duálu nominativ–akuzativ du žmōgū (řídce také žmogūs⁳⁹), nom. pl. žmōgai (|| žmōnės || žmōnes || žmōni·s, viz § 117₂), gen. pl. žmōgū, dat. pl. žmōgāmi, ak. pl. žmōgūs, instr. pl. žmōgais, iness. pl. žmōgūos || žmōgūsa, ill. pl. žmōgūosna.

120. 1. Ačkoli je kmen na (i)u v nářečí velmi málo zastoupen, jeho jednotlivé pády jsou poměrně hojné a pronikají dokonce i do jiných kmenů, např.: instr. sg. aik keliūm; kad ānas ugūnūm; vok. sg. artōjau, brōliau, dievuliau ponēliau. V paradigmatech jednotlivých podstatných jmen se tvary kmene na (i)u vyskytují také v některých dalších pádech, např.: nom. sg. ana kėpina, kap šilūs „ona pálí jako oheň“; vasarōjus (častěji vasarōjas, -ōjis); gen. sg. pirko medžāus an visōs pirķōs „koupili dřevo (materiál) pro celou lázeň“; an ri-tōjaus (častěji ri-tōjo); šiltāus nebit „nebylo ohně, tepla, světla“; vasarōjaus; instr. sg. medžūi kirmėlės „ve dřevě jsou červi“; šiltūi dėga.

2. Množné číslo slova žmogus se skloňuje podle čtvrtého přízvukového vzoru, zatímco jednotné číslo je různorodé: v instr. a adess. sg. bývá přízvuk nejčastěji na kmeni, intonace je nejasná: žmogū, žmogų, žmogip,

³⁹ Tvar žmogūs se poněkud častěji vyskytuje s přídavnými jmény kmene na u, např.: brangūs, gražūs skupūs žmogūs.

12. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

177

řidčeji člověk, žmogip || žmogieᵖ. Nejčastěji má přízvuk na kmeni také ve všech tvarech slovo bōči(u)s.

Ke čtvrtému přízvukovému typu patří lìtus. Jednotné číslo slova tùrgus je druhého, zatímco množné číslo čtvrtého přízvukového typu.

Souhláskový kmen

§ 121. V nářečí je několik podstatných jmen se souhláskovým kmenem (n a r). Téměř všechna podstatná jména s kmenem na n jsou mužského rodu, např.: akmūo, pi̇emūo, rudūo, šūo, tešmūo, vandūo. Avšak rudūo || rudenė a vandūo často přecházejí do ženského rodu, pravděpodobně vlivem odpovídajících slov ve slovanských jazycích, např.: ilgą rudūo || rudenė, an rudenės, lig r ū denei; tokà vandūo bit, nàvet kárvė negėrė „taková (špinavá) voda byla, že ji nepila ani kráva“. Ženského rodu je také podstatné jméno semenos s kmenem na n, přecházející do kmenů na o a ē: sėmenos || sėmenės.

Podstatná jména se souhláskovým kmenem na r – duktē (řidčeji dukterė), mòtērē (vedle mòteriškis), sestrō – jsou ženského rodu. Mužské slovo téhož kmene di̇e’veris || di̇everis (zř. di̇everis) téměř úplně přešlo ke kmeni na ia. Ke kmeni na a přešlo slovo s kmenem na s mė́nas „měsíc, luna“.

§ 122. Skloňovací paradigma podstatných jmen s kmenem na n a r:

Jednotné číslo

V. šūo || šuva || šūnis, pi̇emūo, sesūo || seserė K. šunìes || šūno pi̇emenio, seserės N. šuniu || prig šūni, pi̇emeni, sēserei, řidčeji seserei G. šuni, pi̇emeni, sēseri Instr. šūnū, pi̇emenū, sēserā In. vandenì Il. šunìņ pi̇emenìņ Ad. šūnip || šūnieᵖ⁴⁰, pi̇emenip || pi̇emenieᵖ, sēserēip, řidčeji seserēip Dvojné číslo V.G. du šunū, du pi̇emenū, dvi sēseri Množné číslo V. šūnes || šūnes || šūnei, pi̇emenai || pi̇menei, sēserēs || sēseres K. šūnū, řidčeji šunū pi̇menū || pi̇menū, seserū N. šūnimi || šunāmi, pi̇menāmi, sēserēmi || sēserimi G. šūnis || šūnūs, pi̇menūs, sēseres || sēseris Instr. šūnimi || šūneis, pi̇menais || pi̇menāmì || pi̇menāmi, sēserēmi || sēserimi In. šun’isā || šunūos(a), pi̇menūos(a), sēserēsā Il. šunisnā || šuni̇osna, pi̇menūosna || pi̇meniosna, seserēsna

Poznámky. § 123. Staré koncovky souhláskového kmene se v nářečí zachovaly jen v několika pádech, např.: j. č. nom. šūo, sesūo, tešmūo; mn. č. gen. akmenū, dukterū, obelū, pi̇emenū, šunū, seserū; s předložkami muž. rod j. č. dat. lig rudenì; prig šūni;

⁴⁰ Tato forma je převzata od Chr. Stanga (NTS, sv. 18, s. 186–187).

178

Občas gen. sg. a nom. pl. seserės dukte; tris seseres; šūnes jis, do ir visa; jaib tris dukteres bit „měla tři dcery“, srov. také formu pėmenes zaznamenanou K. Būgou. Že jde zde o starou koncovku nominativu plurálu -es, ukazuje forma s vypadlým krátkým -e, např.: dvi čà dukters, vienà ten.

Koncovka adesivu singuláru mužského rodu -ip, iᵉp splynula se stejně znějící koncovkou podstatných jmen i- a ia-kmenů: šunip, šunīᵉp, piᵉmenip, rūdenip. Koncovka adesivu mužského rodu se někdy přenáší na slova ženského rodu, např.: dukterip (častěji duktereip, sėsereip).

Nejvíce starých koncovek souhláskového kmene má paradigma slova šūo (srov. tvary plurálu, které splynuly s i-kmenem: šunimi, šunis, šunimi, šunìsà, šunisna). Nezastaralé jsou také koncovky genitivu, inesivu a ilativu singuláru dalších slov n-kmene, které se shodují s koncovkami ia- a i-kmenů; srov. gen. sg. piᵉmeni; tėšmeni; in. sg. akmeni, vándini; il. sg. akmenin, vandenin. Občas se se starými koncovkami vyskytuje také dativ, akuzativ a instrumentál plurálu r-kmene: dukterimi, sėseris, sėserimi.

Není známo, zda jsou tvary dativu singuláru ženského rodu s přízvukem na koncovce starého, nebo novějšího původu, např.: tiktaik seserei tai pasakāu vienai; viresnei seserei savo pasakāu; šunča lapūs (laiškus) dukterei ir ganà.

Vedle starších tvarů souhláskového kmene se již začínají užívat i vedlejší tvary nominativu singuláru vytvořené podle i- nebo ia-kmene: akmenis, piᵉmenis, rūdenis, tėšmenis, vándenis, šūnis. Občasný tvar šuvà je téhož původu jako šuvà, ruduvà, šuvà, vanduvà západních Dainavských Dzūků.

Ostatní pády n-kmene mají koncovky ia-kmene, řidčeji a-kmene; srov. paradigma.

Vedlejší tvary ženského rodu singuláru slova rudùo, stejně jako většina tvarů r-kmene téhož čísla, nyní přešly k ē-kmeni; srov. paradigma. Tvar ē-kmene má často také nominativ plurálu slova šuo mužského rodu.

Podle tvaru nominativu singuláru ē-kmene duktė vznikly také kratší vedlejší tvary ē-kmene téměř ve všech ostatních pádech: gen. sg. duktes, dat. sg. duktei, ad. sg. dukteip, instr. pl. duktešù. Podle duktė se někdy říká i sesė: sesė nečhoj atvažūoja „ať sestra přijede“.

§ 124. Podstatné jméno souhláskového kmene vanduo může mít ve všech pádech kromě nominativu singuláru dvojí tvary: vedle vándeno, vándenu atd. se vyslovuje také vándinio, vándiniu, vándini, vándini... ⁴¹ Stejný jev se vyskytuje i v jiných litevských nářečích a také ve starých písemných památkách⁴².

* * *

§ 125. Ve srovnání se spisovnou litevštinou a jinými nářečími má podstatné jméno v zietelském nářečí značný počet zvláštností. Většina z nich vznikla v důsledku dlouhotrvající izolovanosti tohoto nářečí:

V důsledku takové izolovanosti (nejbližší litevské obce leží od Zietely více než 80 km na sever) se v nářečí zachovaly některé archaické rysy, např. postpozitivní

⁴¹ Je třeba poznamenat, že samohlásky e a i se střídají také v jednotlivých derivačních příponách podstatných jmen zietelského nářečí; srov.: ādeta || ādāta: ādita, kãepenės: kãpinės, škãpeta: škãp(i)ta aj.

⁴² Viz K. Būga. Rinktiniai raštai, t. 3, Vilnius, 1961, s. 369, 375; A. Jonait y tė, LKK, t. 3, s. 107; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 58–59.

12⁺

179

lokativy (gaidip || gaidiẽp, gaid(ž)óp, kárveip, sãšereip, akiñ, dañtiñ, dañtisna, galvósna, turgũosna), a jednotlivé tvary pádů u kmenů zakončených na -i a na souhlásku (sg. dat. prik dañti, po pažãsti, lig rudenì; sg. gen. dukterès, seserès; pl. nom. dũkteres, šines) atd.

Na druhé straně je tento dialekt odedávna ovlivňován okolními slovanskými jazyky (především běloruštinou, méně polštinou a ruštinou). Vliv slovanských jazyků je poměrně výrazný. Zasahuje jak slovotvorbu, tak skloňování. V důsledku vlivu těchto jazyků dochází k záměně rodu některých slov (dárba, dĩonas, vandũo), ujalo se tvoření vlastních zdrobnělých a domáckých podstatných jmen s příponou -ikas, vznikly různé afixy a hybridy utvořené pomocí nich (mergìlkos, rùkõčius, sunãučius „synovec“ pradėdukas „pradědeček“ atd.

V dialektu se vyskytuje také mnoho dalších morfologických zvláštností, které nelze vysvětlit přímým vlivem slovanských jazyků; nepochybné však je, že vznik mnohých z nich podmínila dvojjazyčnost mluvčích tohoto dialektu. Myslí již bělorusky a když potřebují promluvit litevsky, své myšlenky překládají; tradiční místní litevský dialekt celkově značně pozapomněli. Vzniklo proto nespočet různých paralelních podob a variant přízvuku, slovotvorby i skloňování (sãulìna || saulì:na, pelùdė || pelūnė, senìstà || senìstvà; mergãip || mergãip, jáučéis || jáučami, sãserèmi || sėserèmi).

K pestrostí morfologických tvarů tohoto dialektu poněkud přispěl také litevský spisovný jazyk a jiné litevské dialekty. Zietelané se s mluvčími jiných dialektů — především západními dzúky — setkávali na trzích v Lydě, méně často v Zietele, Vilniusu a jinde; tu a tam se někdo z nich setkal s Litevci mluvícími jiným dialektem při službě v armádě carského Ruska nebo buržoazního Polska. Někteří Zietelané se litevský spisovný jazyk trochu učili v letech 1918–1928 v litevské škole působící v obci Zasečiai, slýchali jej od litevských inteligentů, kteří zde nějakou dobu pracovali, a do jisté míry se s ním setkávali prostřednictvím litevského tisku, který četli. Vliv spisovného jazyka se však omezuje především na lexikum a na to, že většina mluvčích dialektu dokáže lépe či hůře porozumět spisovnému jazyku nebo člověku hovořícímu příbuznějším dialektem.

Celkově je nápadná značná chudoba tohoto litevského dialektu. Uvědomují si to i sami Zietelané. Mnozí mluvčí dialektu, kteří mluví litevsky poměrně dobře, se při vyjadřování složitější myšlenky často uchylují ke slovanským jazykům. Proto bylo možné doložit mnohé odvozeniny s příponami a předponami jen jedním či několika příklady. Na druhou stranu však v dialektu jistě zůstalo také mnoho nezaznamenaného materiálu, který by mohl mnohem úplněji osvětlit nejen morfologii podstatných jmen, ale i celkovou strukturu tohoto zanikajícího, jedinečného dialektu.

PODSTATNÉ JMÉNO V ZIETELSKÉM NÁŘEČÍ

А. ВИДУГИРИС

Resumé

Článek popisuje slovotvorbu a skloňování podstatných jmen v zietelském nářečí, jednom z nejzajímavějších izolovaných nářečí litevského jazyka na území Běloruské SSR.

V první části jsou rozebrány zvláštnosti tvoření podstatných jmen v nářečí. Jsou stanoveny následující slovotvorné typy-

180

…: sufixální, prefixální, flektivní a skládání slov. Konstatuje se, že v nářečí jsou nejrozšířenější sufixální útvary. Prefixální útvary (např.: apinastris || aprimėstis, pakelė || pakelės, pãkulos, pãrdė nė), skládání slov (např.: an(k)strítas, kĩrvakočis, šiẽmpjovis, vidukiẽmis) a také flektivní útvary (např.: drãugė, švìlus, šìltis) nejsou pro nářečí charakteristické.

Při rozboru se odvozená podstatná jména, zejména slova utvořená sufixací, člení do skupin podle významu. Z těchto skupin jsou nejzajímavější například zdrobněliny se sufixy -ukas (arkliùkas, piẽniukas), -yka, častěji -bì-ka (karvìka, pãuštìka, sãujika), -utas, -a (kiškùtas, langùtas, mergùtá), -yna (sãulina || sãuli·nà); názvy dějů a jejich výsledků se sufixy -imas (arìmas, gẽrimas, ku·lìmas, kvepìmas (srov. kvepėjimas) a ãrimas, gẽrimas, kùlimas), -ymas (bùsti·mas, vãlgi·mas), -ienė (čùz̃rė·nė, žaidė·nė), -ulys (skùadulìs), -yba (dailìba); názvy vlastností se sufixy -umas, častěji -umà (brangùmà, grãžumas, kartùmd), -yba (jaũniba, saldìba), -umyna (gražùmi·na), -ysta (seni·stã), -imas (karštìmas, šlapìmas); názvy osob se sufixy -iškis, -ė (lãtviškis, -ė, liẽtaviškis, -ė || lietuviškis, -ė), -ainė (brólainė) aj.

Ve druhém oddílu se probírají změny podstatných jmen v nářečí podle rodu, čísla a pádu. Zjišťuje se, že některá podstatná jména se užívají v mužském i ženském rodě (rudù, Víl·nia || Vílnius), nebo mají jiný rod než ve spisovném jazyce (dãlgė, tuĩžis).

Kromě jednotného a množného čísla mají podstatná jména v nominativu a akuzativu také číslo dvojné, které se užívá s číslovkami du, dvi, abi, abi: du gražiù bérni nuvažã·; abi dukti pãmetė.

Kromě sedmi pádů, stejných jako ve spisovném jazyce, se v nářečí užívají také: illativ (j. č. gìron; mn. č. dãritisna), adessiv (pouze j. č. bérnpi, veršẽp, vištãip) a allativ (pouze j. č. patób, põnpop).

Dat. j. č. muž. rodu se vždy užívá bez koncového -i: gaid(ž)u, kãtinu. V předložkových konstrukcích se zachovala stará koncovka -i dat. j. č. muž. rodu, zděděná od podstatných jmen s kmenem na i a na souhlásku: po pãžasti, pri gãnti, pri kẽli, lig rùdeni.

Mnohá podstatná jména ženského rodu se v dat. j. č. vyslovují s přízvukem na koncovce, např.: katẽi, marcẽi, mergãi, seserẽi.

Tvary instr. j. č. všech podstatných jmen ženského rodu mají koncovky -aį, -eį: mãrškai, virvẽį, v některých souslovích nebo příslovcích se však vyskytují i koncovky -a, -e: pakčã, pãkū·nė.

Tvary podstatných jmen se základy na (i)o, ė, (i)u se v inessivu j. č. vždy vyslovují bez koncového -e: strãistoi, pirḱoi, drãugėi, saldiẽniui, zatímco u základů na ia, i a na souhlásku se vyslovují bez -je: kraũji, akmeni.

Všechna podstatná jména mají v dat. mn. č. koncovku -mi: ark-lãmi, galvómi, akìmi, su·nùmi. Podstatná jména se základy na (i)o, ė, i a na souhlásku mají stejnou koncovku také v instr. mn. č.: pirkómi, pelėmi, šunìmi.

Tvary inessivu mn. č. většiny podstatných jmen končí na -s(a) místo -se ve spisovném jazyce (krùmu·sa, ùpėsa vedle krùmu·s).

Podstatná jména se souhláskovým kmenem si v gen. j. č. a nom. mn. č. zachovala starou koncovku -es (srov. seserẽs a sãseres, šùnes vedle seserẽs, sãseres, sãseri·s, šùnes, šùnei) aj.

181

Mnohá podstatná jména v nářečí mohou mít jiný kmen než ve spisovném jazyce (mēnas, pāištē) nebo jinou přízvukovou paradigmatiku (bitė || bitē 2, 4, lāpas 4, pirkā 4). Nejsou vzácné ani případy míšení kmenů a záměny přízvukových paradigmat.

Jak je patrné z tohoto stručného přehledu, ve skloňování podstatných jmen nářečí se na jedné straně zachovalo mnoho archaických rysů, na druhé straně se však objevila i řada inovací.

K zachování archaismů přispělo dlouhodobé izolované postavení tohoto nářečí. Vznik inovací je kromě izolovanosti způsoben tím, že toto nářečí je odedávna v nejužším kontaktu se slovanskými jazyky (nejtěsnější kontakt má s běloruštinou, menší s polštinou a ruštinou). Mimochodem, vliv těchto jazyků se projevuje nikoli tolik v oblasti změn podstatných jmen nářečí (např. v některých slovech se rod mění podle odpovídajících slov slovanských jazyků: dárba, diònas, vandrō), jako spíše v oblasti slovotvorby (např.: zobecnilo se tvoření zdrobnělin od vlastních jmen pomocí přípony -ikas, objevilo se mnoho hybridů se slovanskými afixy: mergīlkos, ru-kōčus, su-nāiēus, prodie-dūkas) a jinde.

Kromě toho se v morfologii podstatných jmen zaznamenává i řada dalších zvláštností, jejichž vznik nelze vysvětlit přímým vlivem slovanských jazyků. Vznik mnoha z nich je však přesto podmíněn dvojjazyčností mluvčích nářečí. V důsledku této dvojjazyčnosti se v nářečí objevilo mnoho paralelismů jak v oblasti slovotvorby, tak ve skloňování a přízvukování (např.: pelūnē || pelūdē, seni-stà || seni-stvà, jāu-čēs || jāu-cami, sēserēm || sēserimi, mērgaip || mergaip) a jinde.