LINDA LAUZE

Univerzita v Liepāji, Lotyšsko

FUNKCE A SFÉRY UŽÍVÁNÍ LOTYŠSKÝCH JAZYKOVÝCH VARIET: NÁZOR ROZHLASOVÝCH A TELEVIZNÍCH NOVINÁŘŮ

Cílem této studie je charakterizovat funkce a sféry užívání variet lotyšského jazyka, které lze vyvodit z rozhovorů s rozhlasovými a televizními novináři. Výzkum vychází z rozhovorů pořízených s 24 lotyšskými rozhlasovými a televizními novináři a také moderátory pořadů. Je součástí projektu Baltská sociolingvistika (BalSoc): Jazykové povědomí a orientace v Litvě a Lotyšsku (vedoucí projektu Dr. Loreta Vaicekauskienė), který Instituut lotyšského jazyka předložil Litevské státní nadaci pro vědu a studia. Standardizované rozhovory tváří v tvář o celkové délce 883 minut sestávaly z 20 otázek zaměřených na následující témata: jazykové rysy, prestiž jazyka, jazyková a komunikační kompetence novinářů, jazyková politika a jazyková situace v Lotyšsku, jakož i údaje o respondentech (věk, místo narození, nářečí, vzdělání, pracovní zkušenosti) a pořadech, které moderovali. Výběrový soubor tvořilo 24 mužů ve věku 32–48 let, zástupců celostátních i komerčních audiovizuálních médií. Po dlouhých diskusích a předběžném výzkumu v rámci projektu byli zástupci této sociální skupiny označeni za typické rozhlasové a televizní novináře a vedoucí pořadů. Úkolem genderových studií by mělo být analyzovat, „proč rozhlas a televize ve většině západních zemí obsazují do zpravodajských pořadů a moderování dokumentárních i jiných ‚vážných‘ pořadů muže“ (Kroløkke, Sørensen 2006: 91). Tato studie se zabývá názory rozhlasových a televizních novinářů na funkce a sféry užívání spisovného jazyka, hovorové řeči, slangu a subdialektů nejen v audiovizuálních médiích, ale také v jiných diskurzech.

190

KALBOS KULTŪRA | 82

STRATIFIKACE LOTYŠSKÉHO JAZYKA

V moderní lingvistice neexistuje jednotné pojetí stratifikace lotyšského jazyka. Například Inta Freimane navrhuje rozdělit variety lotyšského jazyka na spisovný a nespisovný jazyk, přičemž literárně-hovorová řeč je součástí spisovného jazyka a nízká hovorová řeč je varietou nespisovného jazyka (Freimane 1993: 27–28). Jānis Rozenbergs zastává podobný názor, vyjádřený jinými pojmy (Rozenbergs 2004: 143–145). V uvedených přístupech se uplatňuje kritérium spisovný – nespisovný. Nahlížíme-li na tuto otázku ze sociolingvistického hlediska, hovorová řeč je samostatnou formou existence jazyka mimo rámec spisovného jazyka. Jde o územně neomezenou varietu národního jazyka, jejíž hlavními znaky jsou spontánní mluvená forma a neformálnost komunikační situace (Lauze 2004: 160). Podle Fergusonovy teorie diglosie má spisovný jazyk ve společnosti vyšší prestiž než hovorová řeč.

Při pojednávání o slangu věnovali lotyšští lingvisté dosud větší pozornost jeho slovní zásobě. Nejvýznamnější publikace k tomuto tématu vytvořili Ojārs Bušs a Vineta Ernstone; patří k nim také doktorská disertace Ernstoneové a slovník lotyšského slangu (Bušs 1979; Ernstone 1998; Ernstone 1999; Bušs, Ernstone 2006; Bušs 2006; Ernstone 2006). Někteří sociolingvisté souhlasí s tím, že slang může být varietou lotyšského jazyka (Druviete 1988: 198–199; Ernstone 1999: 8). Tato studie tvrdí, že nářečí lze chápat jako územně omezené variety, zatímco slang jako sociálně omezenou varietu lotyšského jazyka. Aby však bylo možné přesvědčivě tvrdit, že slang má samostatné postavení, bylo by nutné dále zkoumat i další jazykové roviny slangu, nejen slovní zásobu, ale také fonetiku, morfologii a syntaxi.

LOTYŠSKÝ ROZHLAS A TELEVIZE: STÁVAJÍCÍ PRAVIDLA UŽÍVÁNÍ JAZYKA

Tvrdíme, že lidé pracující v médiích, zejména ve veřejnoprávních médiích, by měli používat výhradně spisovný jazyk. Novináři pracující v

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion

191

V pracovních smlouvách zaměstnanců lotyšského veřejnoprávního rozhlasu je zvláštní ustanovení zaměřené na užívání jazyka. Některá z jeho omezení jsou následující:

• Podle smlouvy nesmějí novináři používat slangové, vulgární ani hrubé výrazy.

• Musejí se vyhýbat nadměrnému používání cizích slov. Rozhovory a komentáře v cizích jazycích musejí být přeloženy do lotyštiny.

• Užívání nářečí se toleruje pouze v případech, kdy dotazovaný používá některou z jazykových variet a novinář musí používat spisovný jazyk, s výjimkou pořadů určených zvláštnímu publiku (například mluvčím latgalského nářečí).

• Novináři pracující pro lotyšský rozhlas musejí používat kvalitní, bohatý spisovný jazyk, který odpovídá duchu doby a přijímaným normám.

• Studijní centrum průběžně sleduje a hodnotí kvalitu a kulturu vyjadřování rozhlasových novinářů, komentátorů a moderátorů pořadů.

Novináři pracující v lotyšské televizi musejí dodržovat podobná pravidla. Všichni musejí brát v úvahu Etické zásady pro všechny pracující v žurnalistice a v lotyšské televizi a Profesní standardy pořadů lotyšské televize. Zde jsou některá omezení:

• Jazyk musí být jasný a jednoduchý; je třeba se vyhýbat nadsázkám a nejednoznačným výrazům.

• Moderátoři pořadů a novináři musejí dodržovat styl spisovné lotyštiny.

• Užívání nářečí se toleruje pouze za účelem ochrany zvláštních společenských zájmů (například zachování konkrétních nářečí).

• V televizních pořadech se nesmějí používat vulgární výrazy ani jazyk, který neodpovídá platným společenským normám.

• Ve výjimečných situacích jsou nevhodné výrazy (nespisovné, nezdvořilé) přijatelné, pokud přispívají k poskytování kvalitnějších informací a pokud by jejich vynechání mohlo snížit kvalitu pořadu.

192

KALBOS KULTŪRA | 82

JAZYKOVÉ FUNKCE

V rozhovorech o jazykových varietách lotyštiny vyjádřili novináři a moderátoři pořadů své názory na několik důležitých jazykových funkcí, totiž komunikativní, referenční, fatickou, emotivní, apelovou a estetickou.

Komunikativní funkce

Při plnění komunikativní jazykové funkce v audiovizuálních médiích převládá spisovný jazyk. Na základě odpovědí na následující otázky můžeme vyvodit několik závěrů o postavení jiných jazykových variet v masové komunikaci: Myslíte si, že je přípustné používat v rádiu a televizi hovorový jazyk? Jaký je váš postoj k prvkům slangu? Jaký je váš postoj k používání prvků místního nářečí nebo sociolektu? V jakých situacích jsou vhodné? Většina respondentů přiznala, že v audiovizuálních médiích používá hovorový jazyk a slang, zároveň však stanovila různé meze s ohledem na téma, druh a publikum pořadu. Tyto jazykové variety mohou být přijatelné v zábavných pořadech o každodenním životě určených širokému publiku, v pořadech o speciálních tématech, jako je populární hudba, sport či počítače, a v pořadech pro mladé lidi, nikoli však ve zpravodajských relacích a jiných vážných pořadech. V některých rozhovorech se používání nespisovného jazyka omezuje na určité prvky. Zdůrazňuje se, že v těchto případech by jazykový vkus a cit novinářů měly zůstat v mezích slušnosti.

Pokud jde o prvky převzaté z jiných jazykových variet, lze je chápat v rámci definice informativního stylu, kterou podává Jānis Rozenbergs: „informativní styl je jedním ze stylů spisovného jazyka, který podle potřeby využívá prvky hovorového jazyka, a dokonce i (k dosažení určitých účinků) prvky nespisovného jazyka“ (Rozenbergs 2004: 94). Novinářský jazyk používaný v rozhlasovém a televizním vysílání existuje v mluvené podobě, má však zároveň rysy mluveného i psaného jazyka. Na jedné straně novináři při svých pořadech používají předem napsané texty. Na druhé straně mohou při moderování pořadu nebo prostě v reakci na komunikační situaci mluvit spontánně. Hranice mezi připraveným veřejným projevem a spontánní řečí může být poměrně nejasná, ale právě spontánní řeč je

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion

193

spojena s větší možností používat prvky nespisovného jazyka. Jde také o otázku sebekontroly. Podle údajů z rozhovorů moderátoři při vlastních pořadech méně přemýšlejí o tom, jak mluví; více se soustředí na obsah rozhovoru. V nedávné lingvistické literatuře několik autorů upozornilo na tendenci v užívání jazyka, označovanou jako prolínání stylů, splývání stylů nebo prostupnost stylů (viz Rozenbergs 2006: 114; Nitiņa 2004: 32; Ernstone 2009: 36–37).

Výsledky výzkumu ukázaly, že v jazykových postojích novinářů k hovorovému jazyku a slangu nejsou výrazné rozdíly. Prvky hovorového jazyka byly hodnoceny o něco lépe, respondenti však hovorový jazyk a slang celkově nestavěli proti sobě, s výjimkou vulgárních výrazů, které ke slangu patří. Můžeme zmínit stereotypní představu o práci kolegů z opačného tábora. Zástupce komerčního média L¹ (42 let, muž, pracuje na populárním pořadu) zdůrazňuje, že novináři pracující pro národní rozhlas a národní televizi, které zastupují stát, by měli mluvit správným spisovným jazykem. Zástupce veřejnoprávního média N (44 let, muž, pracuje na pořadu pro akademické publikum) naopak upozorňuje: „soukromé médium si může dovolit říct něco, co já ve veřejnoprávním médiu říct nemohu.“ Zvláštní pozornost je věnována množství prvků přejatých z hovorového jazyka a slangu. Neměly by se nadužívat. Rozhlasový moderátor G (38 let, muž, pracuje pro komerční rozhlasovou stanici a moderuje populární pořad) si uvědomil, že „někdy je podíl hovorového jazyka ve veřejném prostoru příliš vysoký a člověk na sebe může upozornit tím, že bude mluvit kultivovaněji“.

Ilze Lokmane při pojednání o místě jazyka masových médií v systému funkčních podtypů a stylů připouští, že se v posledních desetiletích norma novinářského stylu posunula směrem k hovorovému jazyku (Lokmane 2009: 8). V několika rozhovorech rozhlasoví a televizní novináři vyjádřili názor, že slang by se neměl stát jediným prostředkem komunikace ve společnosti.

Při analýze jazykových variet plnících komunikativní funkci je třeba konstatovat, že i používání subdialektů je v audiovizuálních médiích omezené. Mělo by být přípustné pouze ve zvláštních případech, například ve specializovaných pořadech nebo v regionálním zpravodajství. Výjimečný případ, kdy dobře

¹ Aby bylo zachováno soukromí respondentů, je každá osoba označena velkým písmenem, které neodpovídá žádné z jejích iniciál.

194

KALBOS KULTŪRA | 82

Známý hudebník moderuje populární pořad a hovoří latgalským dialektem v komerční rozhlasové stanici, což je hodnoceno kladně. Dva respondenti zmínili další funkci subdialektu. Pokud je slyšet během pořadu, může posilovat vlastenectví posluchačů a diváků. Za pozornost stojí následující myšlenka, kterou vyjádřil zástupce komerčního média G (38 let, muž, pracuje na populárním pořadu). Říká: „V podmínkách tvrdé konkurence v masmédiích může být moderátor pořadu nápadný, pokud mluví subdialektem, ale aby uspěl, musí být osobností.“ Aby masmédia poskytovala informace, musí být jejich jazyk srozumitelný, avšak subdialekty (podobně jako slang) v tomto ohledu vytvářejí komunikační bariéry. Existují dva diametrálně odlišné názory na novinářský jazyk. Rozhlasový moderátor G (38 let, muž, pracuje pro komerční rozhlasovou stanici na populárním pořadu) zastává názor, že v lotyšské žurnalistice přijímaná představa, že spisovný jazyk je dobrým novinářským jazykem, je nepřijatelná. Jiný novinář C (34 let, muž, pracuje pro celostátní rozhlasovou stanici na populárním pořadu) nepovažuje používání nestandardních jazykových variet v masmédiích za nezbytné.

Referenční funkce

Referenční funkce jazyka se týká především kontextu v jeho nejširším smyslu, „zahrnujícím odkazy na entity, události, stavy věcí atd.“ (Matthews 1997: 313). V diskurzní analýze se „této úrovni užívání jazyka říká jazyková reprezentace“ (viz Thornborrow 2004: 58). Dva typické závěry novinářů a moderátorů pořadů odrážejí referenční funkci hovorového jazyka a slangu, stejně jako subdialektů. Zaprvé, chceme-li lépe charakterizovat osobnost nebo řečovou situaci, je třeba v rozhlase a televizi používat výše zmíněné jazykové variety. Pomáhá to zajistit důvěryhodnost sdělovaných informací. Například rozhlasový moderátor J (33 let, muž, pracuje pro celostátní rozhlasovou stanici a připravuje populární pořad) navrhuje představit si situaci, kdy by zemědělec v blátivých botách, stojící vedle svého traktoru, vyprávěl o svých očekáváních ohledně sklizně vysoce kultivovaným akademickým jazykem. Dodává, že v takovém případě by vypadal jako herec. Zadruhé je velmi důležité podávat jasné informace, protože v populárních pořadech o konkrétních tématech, jako jsou sport, hudba, automobily a doprava, se dávají přednost široce užívaným hovorovým nebo slangovým výrazům před oficiálně uznávanými termíny schválenými jazykovědci.

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion

195

Apelativní funkce

Při plnění apelativní funkce v audiovizuálních médiích je jazykové vyjadřování zaměřeno na posluchače a diváky, aby je ovlivnilo. Údaje z rozhovorů ukázaly, že si novináři uvědomují moc masmédií. V tomto smyslu se apelativní funkce týká také normativních a terminologických aspektů jazyka. Několik respondentů poukazuje na to, že nové termíny používané v rozhlase a televizi společnost snáze přijímá. Je známo, že jazyk masmédií může ovlivňovat jazykovou úroveň ve společnosti. Novináři proto nesou odpovědnost i za jazyk, který se rozhodnou používat. Můžeme souhlasit s rozhlasovým moderátorem G (38 let, muž, pracuje pro komerční rozhlasovou stanici na populárním pořadu), který říká: „V komerčním médiu bychom měli používat spisovný jazyk, protože nás poslouchají děti. Když jsou poblíž děti, nepřecházím na červenou.“

Faktická funkce

Při fatické funkci, která během komunikace zajišťuje kontakt mezi mluvčím a adresátem, lze používat všechny jazykové variety, avšak novináři a moderátoři pořadů věnují zvláštní pozornost hovorové řeči a slangu. Neformální řečová situace umožňuje zmenšit odstup mezi účastníky rozhovoru, konkrétně mezi tazatelem a publikem. Vedoucí televizního pořadu A (41 let, muž, pracuje pro celostátní televizi a připravuje populární pořad) uvádí, že novinář může navázat potřebný kontakt s pozvanou osobou ještě před rozhovorem. Jiný vedoucí pořadu T (36 let, muž, pracuje pro komerční rozhlasovou stanici na pořadu určeném akademickému publiku) zdůrazňuje, že nemá rád, když ho oslovují neformálně a přátelsky. Odráží to jazykové postoje významné části společnosti: lidé považují za nepřijatelné, když je cizí lidé oslovují neformálním lotyšským zájmenem tu (viz výsledky sociolingvistického šetření Lauze 2002). Při hodnocení používání slangu, který plní fatickou i další jazykové funkce, by novináři a vedoucí pořadů měli vzít v úvahu následující sociolingvistický závěr: „používání slov jako ‚fuck‘ a ‚shit‘ ve veřejných médiích se stalo známkou osvobození nebo projevem vzpoury, podle úhlu pohledu“ (Spolsky 2003: 36).

196

KALBOS KULTŪRA | 82

Emotivní funkce

Většina pořadů se jen stěží obejde bez vyjádření emotivní funkce jazyka. Přesto je třeba rozlišovat dvě různé funkce televize, které popisuje televizní moderátor U (39 let, muž, pracuje pro komerční televizní stanici na pořadu určeném akademickému publiku): zprávy by měly podávat informace bez vyjadřování osobního postoje, zatímco v jiném pořadu by byl přijatelný slang a jednoduchá slova vyjadřující postoj novináře. Analýza rozhovorů ukázala, že všechny jazykové variety mohou plnit emotivní funkci.

Estetická funkce

Při odpovědích na následující otázky Co podle vás znamená „dobrý jazyk“? Jaký jazyk byste označili za dobrý? Jaké rysy charakterizují dobrý jazyk? Který jazyk vám připadá přitažlivější? a na výše uvedené otázky týkající se jazykového postoje respondentů ke kolokviální řeči, slangu a subdialektům věnovali novináři a vedoucí pořadů svou pozornost také estetické funkci jazyka. Estetický aspekt jazyka souvisí s jeho bohatstvím, které se projevuje v epitetech a synonymech, v některých případech také v jeho zvučnosti. Z kontextu rozhovorů je zřejmé, že výše uvedené rysy jsou tradičně považovány za charakteristické pro spisovný jazyk. Několik respondentů uvedlo, že používání subdialektů činí novinářský jazyk barvitějším a přitažlivějším. Vedoucí televizního pořadu N (44 let, muž, pracující pro celostátní televizi, v pořadu pro akademické publikum) přirovnává jazyk nevzdělaných lidí, plný nadávek a žargonových výrazů, ke zvláštní hudbě. Celkově si dotazovaní představitelé audiovizuálních médií více či méně uvědomují estetickou funkci všech jazykových variet.

SFÉRY UŽÍVÁNÍ JAZYKOVÝCH VARIET LOTYŠTINY

Jazyk může ve společnosti fungovat ve vymezených sférách užívání. Při analýze jazykové situace ve státě patří užívání spisovného jazyka v hlavních oblastech společenského života k důležitým faktorům. Jinými slovy, hovoří se

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion 197

o sociolingvistických funkcích jazyka. Ina Druviete tvrdí, že v teorii jazykové politiky neexistuje jednotná a všeobecně uznávaná klasifikace sociolingvistických domén (Druviete 2007: 138). V lotyšské sociolingvistice je široce přijímáno následující rozdělení do 13 domén:

Státní a vládní instituce (parlamenty, rady ministrů, ministerstva).

Ozbrojené síly, federální policie.

Samosprávy, obecní policie.

Doprava a komunikace.

Průmysl a zemědělství.

Zdravotní péče, sociální zabezpečení.

Obchod, sociální služby.

Vysoké školství, věda.

Masová média.

Základní a střední školství.

Kultura (literatura, divadlo atd.).

Každodenní život, neformální kontakty.

Family (Druviete 2000: 10–11).

V odpovědích na otázku Existují oblasti života a společnosti, v nichž by se měla používat vzorová spisovná jazyková norma? lze určit postoje respondentů ke sférám užívání spisovného jazyka. Jsou zmiňovány dvěma způsoby. Zaprvé novináři a moderátoři pořadů uvádějí konkrétní sociolingvistické oblasti a zadruhé hovoří o představitelích těchto oblastí. Většina respondentů zdůrazňuje, že spisovný jazyk je jazykovou varietou, která se má používat ve veřejném prostoru. V mnoha případech jsou při upřesňování odpovědi uváděny sféry užívání spisovného jazyka, například: státní a vládní instituce; vysoké školství, věda; masová média; základní a střední školství; kultura. Vyšší nároky na užívání spisovného jazyka jsou kladeny na politiky, poslance, vědce, pedagogické pracovníky, novináře, vedoucí rozhlasových a televizních pořadů atd. Zástupce veřejnoprávního rozhlasu F (48 let, muž, pracující na populárním pořadu) tedy říká: „ti lidé, včetně politiků a různých hvězd, jsou veřejně známými osobnostmi.“ Několik respondentů při hovoru o sférách užívání nespisovného jazyka staví veřejný prostor do protikladu k soukromému životu; k nim patří každodenní život, neformální kontakty a rodina.

198

KALBOS KULTŪRA | 82

ZÁVĚR

Hovorový jazyk značně ovlivňuje užívání jazyka ve veřejném prostoru; výsledky rozhovorů však ukázaly, že postavení lotyšského spisovného jazyka je pevné. Při plnění komunikační funkce prostřednictvím audiovizuálních médií převládá spisovný jazyk. Na jedné straně stávající pravidla jazykového užívání omezují používání jiných variet lotyštiny v celostátním rozhlase a televizi. Na druhé straně jeho postavení posiluje sebekontrola novinářů i jejich kolegů, posluchačů a diváků pořadů, stejně jako jejich osobní přesvědčení o významu spisovného jazyka, a to nejen v celostátních, ale i v komerčních audiovizuálních médiích.

Dotazovaní představitelé rozhlasu a televize nehovoří o všech jazykových funkcích², které se odrážejí v novinářském jazyce; jsou si však vědomi hlavních funkcí a sfér užívání všech variet lotyštiny. Když hovoří o spisovném jazyce, hovorovém jazyce, slangu a subdialektech, jejich názory se vztahují ke komunikační, referenční, fatické, emotivní, apelativní a estetické funkci.

Většina respondentů zdůraznila, že spisovný jazyk je jazykovou varietou, která se má používat v hlavních oblastech společenského života. V několika případech je veřejný prostor stavěn do protikladu k soukromému životu; sféry užívání nespisovného jazyka pak zahrnují každodenní život, neformální kontakty a rodinu.

V dalším výzkumu by bylo třeba analyzovat řečové chování respondentů při přípravě rozhlasových nebo televizních pořadů. To by ukázalo souvislost mezi jejich jazykovými postoji a skutečným užíváním variet lotyštiny.

REFERENCES

Bušs O. 1979: Latviešu valodas nedialektālā neliterārā leksika jeb slengs. – Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas Vēstis, nr. 2, 68–77.

Bušs O. 2006: Latviešu valodas slenga leksika teorētiskā un praktiskā leksikogrāfiskā skatījumā. – Lietuviešu un latviešu sastatāmās stilistikas jautājumi, Šauļi: ŠUL, 214–224.

Bušs O., Ernstone V. 2006: Latviešu valodas slenga vārdnīca, Rīga: Norden AB.

² There was no direct question about language functions in the interviews.

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion

199

D r u v i e t e I. 1988: Par jaunatnes sarunvalodu. – Valodas aktualitātes – 1987, Rīga: Zinātne, 197–202.

D r u v i e t e I. 2000: Sociolinguistic Situation and Language Policy in Baltic States, Rīga: University of Latvia.

D r u v i e t e I. 2007: Augstākā izglītība sociolingvistisko jomu kontekstā. – Vārds un tā pētīšanas aspekti: rakstu krājums 11, Liepāja: LiePA, 138–146.

E r n s t s o n e V. 1998: Slenga elementi mūsdienu reklāmā. – Vārds un tā pētīšanas aspekti: rakstu krājums 2, Liepāja: LPA, 32–36.

E r n s t s o n e V. 1999: Latviešu valodas slenga leksika. Disertācijas kopsavilkums filoloģijas doktora grāda iegūšanai, Rīga: LU Latviešu valodas institūts.

E r n s t s o n e V. 2006: Aizgūtās interjekcijas latviešu slengā. – Lietuviešu un latviešu sastatāmās stilistikas jautājumi, Šauļi: ŠUL, 370–379.

E r n s t s o n e V. 2009: Par vārdu izvēli un stilu caurspīdīgumu publiskajā saziņā. – Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi. Nr. 4, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds, 36–41.

F r e i m a n e I. 1993: Valodas kultūra teorētiskā skatījumā, Rīga: Zvaigzne.

K r o l ø k k e C., S ø r e n s e n A. S. 2006: Gender Communication Theories and Analyses: from Silence to Performance, Thousand Oaks, London and New Delhi: Ssge Publications.

L a u z e L. 2002: Vecuma atšķirības uzrunas lietojumā. – Vārds un tā pētīšanas aspekti: rakstu krājums 6, Liepāja: LiePA, 434–440.

L a u z e L. 2004: Ikdienas saziņa: vienkāršs teikums latviešu sarunvalodā, Liepāja: LiePA.

L o k m a n e I. 2009: Publicistikas valodas vieta funkcionālo paveidu un stilu sistēmā. – Valoda: nozīme un forma. Plašsaziņas līdzekļu valoda = Language: Meaning and Form. Mass Media Language, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds, 5–13.

M a t t h e w s P. H. 1997: The Concise Oxford Dictionary of Linguistics, Oxford and New York: Oxford University Press.

N ī t i ņ a 2004: Moderna cilvēka valoda, Rīga: Valsts valodas aģentūra.

R o z e n b e r g s J. 2004: The Stylistics of Latvian, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds.

R o z e n b e r g s J. 2006: Publicistikas valodas stils latviešu valodas stilu sistēmā. – Lietuviešu un latviešu sastatāmās stilistikas jautājumi, Šauļi: ŠUL, 112–121.

S p o l s k y B. 2003: Sociolinguistics, Oxford: Oxford University Press.

T h o r n b o r r o w J. 2004: Language and the media. – L. Thomas [et al.]. Language, Society and Power. 2nd ed. London and New York: Routledge, 55–74.

Gauta 2009 11 17

200

KALBOS KULTŪRA | 82

LATVIŲ KALBOS VARTOSENOS VARIANTŲ FUNKCIJOS IR SRITYS: RADIJO IR TELEVIZIJOS ŽURNALISTŲ NUOMONĖ

Santrauka

Straipsnio tikslas – apibūdinti latvių kalbos vartosenos variantų funkcijas ir sritis, išryškėjusias pokalbyje (interviu) su radijo ir televizijos žurnalistais. Buvo tiriama žurnalistų nuomonė apie literatūrinę, šnekamąją kalbą, tarmes ir kitus kalbos vartosenos variantus bei komunikacinę, referentinę, fatinę, emocinę, apeliatyvinę ir estetinę kalbos funkcijas.

Darbe remiamasi 24 pokalbiais su Latvijos radijo ir televizijos žurnalistais bei programų vedėjais. Visi tyrime dalyvavę respondentai buvo 32–48 metų vyrai. Bendra pokalbių trukmė – 883 minutės. Interviu sudarė 20 klausimų, pagrindinė jų tematika susijusi su kalbos prestižu, kalbos politika ir bendra kalbos situacija Latvijoje, žurnalistų kalbine ir komunikacine kompetencija. Tiesioginių klausimų apie kalbos funkcijas nebuvo.

Tyrimo rezultatai parodė, kad šnekamoji kalba turi nemenką įtaką viešosios kalbos vartosenai. Tačiau nenustatyta, kad latvių literatūrinė kalba patiria didesnį neigiamą poveikį, jos padėtis pakankamai stabili. Nors žurnalistai ir programų vedėjai nebuvo linkę kalbėti apie žurnalistų kalbos funkcijas, iš pokalbių buvo aišku, kad jie suvokia pagrindines latvių kalbos vartosenos variantų funkcijas ir sritis. Toliau tiriant žurnalistų kalbą būtų svarbu išnagrinėti respondentų kalbinę elgseną jiems rengiant radijo ir televizijos laidas.

Tyrimas atliktas pagal Lietuvos valstybinio mokslo ir studijų fondo finansuotą projektą Baltų sociolingvistika: kalbinė visuomenės savimonė Lietuvoje ir Latvijoje (projekto vadovė dr. Loreta Vaicekauskienė).

LINDA LAUZE

Liepājas Universitāte

Lielā iela 14

Liepāja LV-3401 Latvia

[email protected]

L. LAUZE. Functions and spheres of use of Latvian language varieties: radio and television journalists’ opinion

201