LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O složených perfektivních tvarech slovesných časů a způsobů v litevském spisovném jazyce

N. SLiŽIENĖ

Struktura složených perfektivních tvarů

§ 1. Složené perfektivní tvary litevských slovesných časů a způsobů tvoří nominativní forma příčestí činného minulého prostého nebo příčestí trpného minulého času slovesa se samostatným lexikálním významem a časované tvary pomocného slovesa būti, např.: esu pakvietęs, -usi, esu pakviestas, -a, buvai pakvietęs, -usi, būsi pakviestas, -a, būtume pakviesti, -os...

§ 2. Ve významu složených perfektivních tvarů přítomného času, zejména ve třetí osobě, se často užívají příčestí minulá i bez pomocného slovesa. Např.:

Těm, jimž křídla orlů vyrostla — vždyť vichřice neděsí. GirR I 137. Kde jsi byla, dceruško, kde ses procházela? Kde máš věneček, rosou pokrytý? JD I 105. Copak i ona už byla Vilijem uvedena do života a ponechána napůl cesty? SimonVK II 123. — To jsme snad i na noc najati? — diví se muži. ZemR II 349.

Takové tvary souvisejí se jmenným přísudkem, zděděným z dávných dob a široce užívaným v současné litevštině.

§ 3. Některá příčestí minulá se někdy užívají také ve významu složených perfektivních tvarů podmiňovacího způsobu! Např.:

Kolik let, bože, bych ji nepoznala, kdybych ji někde potkala... VienR V 342. Kdybychom to stihli, snad bychom i ožili. Sld LKŽ III 284. Nekroutil bych (hnízdečko), kdyby tam dědeček byl; proto jsem je stočil, že jsem byl mladý... JD III 683. Kdybych věděla o tom šibalském vojáčkovi (= vojáčkovi), věneček ze zelené routy bych ve skříni schovala! JD II 493. Ale musí usilovně přemýšlet, proč se na ni ta dívka jménem Barbe tak upřeně dívala, tak zlostně, tak podezíravě, tak žárlivě a s takovou touhou po pomstě, jako by jí Ilžė všechno, úplně všechno vyrvala a odnesla. SimonVK II 123.

¹ Takové případy se vyskytují i v lotyštině, srov. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, § 762.

6. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

81

§ 4. K tvoření složených tvarů kondicionálu se někdy užívají také složené tvary pomocného slovesa. Např.:

Ačkoli čekal na Antana, když ho však Gaigalas spatřil, pocítil v hloubi duše neklid, jako by se byl něčím provinil... BilR I 90....(Vacys) se zdál poněkud chladný, pyšný, jako by v něm bylo něco rozbouřeného... TilvU 103. Ó štěstí, cíl jeho dlouhých let byl tak blízko a tak dosažitelný, že stačilo ještě udělat něco malého, bezvýznamného, a byl by ho dosáhl... VienR V 403.

§ 5. V některých případech se příčestí minulá užívají jako přídavná jména a s pomocným slovesem být netvoří složené tvary. Přídavný význam mají nejčastěji příčestí utvořená od dokonavých sloves označujících změnu psychického nebo fyzického stavu věci či osoby (zbledlý, oteklý, ztuhlý, rozzuřený, zploštělý, rozcuchaný, vyčerpaný apod.). Ve funkci přísudku se tato příčestí užívají jako přídavná jména v těchto případech:

1. Když příčestí vyjadřuje hotovou vlastnost připisovanou věci a zcela postrádá význam předchozího děje. Například když řekneme, že jeho nos je zahnutý, popisujeme vzhled a tvar nosu jako jeho stálou vlastnost, nikoli jako následek zahnutí. Nenapadne nás ani, že dotyčný nos mohl být kdysi rovný a pak se zahnul. Např.:

Už proto není hezký, že má rozštěpený ret. Grž LKŽ V 27. Není hrbatý, jen tak nějak shrbený. Gs LKŽ III 736. To dítě je hotový buclík — tlusté, statné, tváře má naducané. Jí, ale k užitku mu to není, pořád je vyhublé. Gs LKŽ II 793. — Čím jsem ti změklý? — ohradil se Linkus. ŽemR I 252. Letos je žito seschlé. Vlkv LKŽ II 122. I psi byli divocí! Snad všem nevolníkům prokousali lýtka. Kobylka je přechytralá — rozumí hospodáři. Brt LKŽ II 370. Vždyť víš, maminko, že mám všechno v pořádku a ruce nemám shnilé... Jeho nos je zahnutý jako háček. Listy jasanu a javoru jsou vykrajované. Kpč LKŽ V 308.

2. Když se u příčestí vyskytují zájmena takový, jaký, jakýsi, týž apod., která zdůrazňují jejich přídavný význam. Např.:

Viděl jsem — smrtka si brousí kosu, aby tě podřízla; proto jsi tak bledý a seschlý jako houba. ŽemR I 346. Ach, viděl jsem, jak zářivou tvář jsi měl. SimonVK II 17. Už od malička byl takový neohrabaný. Vkš LKŽ VI 810. Všechen ječmen nějak přerostl. Dbč LKŽ V 680.

3. Když jsou ve větě přídavná jména (někdy podstatná jména), která vyjadřují jinou vlastnost téže věci nebo osoby a vystupují spolu s příčestími jako několikanásobné větné členy. Např.:

Gumbas, ačkoli dlouho spal, vstával nerad; byl zamračený, rozzlobený, bezdůvodně vynadal ženě a na děvčátko zavrčel. Strop v Trõbě byl začouzený, dehtovaný a tak vypouklý, jako by se nad Urnovou hlavou klenul nikoli strop, ale veliký, di- ŽemR I 324.

82

delis skilandis. CvR III 271. Muž byl velký jedlík a prostopášník jako svazek listí. Brt LKŽ III 270. Vlasy měl krátké, svázané nahoru do ježka, čelo vysoké a hladké, knírek po litevsku — svěšený dolů. Gud-GuzKIT 25.

Příčestí minulého času jiných sloves netvoří s pomocným slovesem složené perfektivní formy pouze tehdy, když vstupují do složení různorodých frazeologických spojení. Např.:

Jemu už vousy raší, ona je však ještě mladá, sotva začala chodit — copak je tohle pár? Vlk LKŽ 596. On, který byl tak chytrý, nejchytřejší v celé královské rodině — dnes je šílený, dnes se pomátl. SimonVK II 183. Zdá se, že jsi moudrý a světem protřelý, a přitom si dokážeš tak rychle vzpomenout na smlouvu! ZemR II 59. Zběsilá důstojnost! Stejně jako Dovis Plonis vypadli z pytle sedláků. SimonVK II 20.

Základní význam složených perfektivních forem

§ 6. Všechny složené perfektivní formy spojuje jeden obecný význam. Vyjadřují výsledný stav dosažený předchozím dějem, který trvá v určitém okamžiku přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti. Například ve větě otec je odjetý vyjadřujeme formou perfektiva přítomného času, že otec odjel a nyní není doma. Děj se odehrál dříve, zatímco nyní trvá výsledný stav, kterého jím bylo dosaženo. Základní význam perfektivních forem se blíží významu časů skupiny perfekta v řečtině a latině (např. perfekta, plusquamperfekta).

§ 7. Význam perfektivních forem je zároveň výsledkový i relativní: perfektivní formy vyjadřují výsledný stav trvající v určitém okamžiku a jeho vztah k předchozímu ději, v jehož důsledku vznikl. Význam perfektivních forem se nejvýrazněji projevuje tehdy, když se užívají vedle odpovídajících jednoduchých slovesných forem. Výsledný stav dosažený předchozím dějem je současný s ději či stavy vyjádřenými jednoduchými formami, zatímco děj, který jej způsobil, je vůči nim předčasný. Např.:

Tam je královská ohrada, v níž se pestře míhá — tu leží, tu vesele poskakuje — mladé stádo. Vedle královské je Vlčí ohrada. Vlk vypustil své koně na pastvu. Koně běhají, dovádějí, tu vyhazují nohy do výšky, tu se stavějí na zadní. SimonVK I 46.

Vztah významů jednoduchých a perfektivních forem by bylo možné graficky znázornit takto:

6*

83

Jak vidíme, význam složených perfektivních tvarů souvisí se dvěma časovými rovinami: děj náleží k dřívější časové rovině, zatímco výsledný stav, kterého jím bylo dosaženo, k pozdější. Dřívější časová rovina je vedlejší, podřadná, neboť nás zajímá pouze děj vyjádřený perfektivním tvarem, který souvisí s pozdější časovou rovinou, nikoli celá situace v oné době. Pozdější časová rovina je hlavní, protože nás zajímají všechny její děje a stavy. S okamžikem promluvy bezprostředně souvisejí pouze děje a stavy náležející k hlavní časové rovině. Perfektivní tvar vyjadřuje děj, který jim předchází. Z hlediska vyjádření času děje proto mají perfektivní tvary relativní význam. Výsledný stav, jehož bylo tímto dějem dosaženo, však náleží k hlavní časové rovině a bezprostředně souvisí s okamžikem promluvy. Význam složených perfektivních tvarů je tedy nejen relativní, ale také rezultativní. Vztah ke dvěma časovým rovinám je hlavním rysem významu složených perfektivních tvarů. Odlišuje význam složených perfektivních tvarů od významu odpovídajících jednoduchých tvarů².

§ 8. Protože význam perfektivních tvarů je nejen rezultativní, ale také relativní, často se užívají ve vedlejších větách, když je třeba vyjádřit časový vztah děje vedlejší věty k ději věty hlavní. Perfektivními tvary se vyjadřuje děj vedlejší věty, který předchází ději věty hlavní vyjádřenému odpovídajícími jednoduchými tvary, přičemž výsledný stav, jehož bylo tímto dějem dosaženo, probíhá současně s dějem věty hlavní. Např.:

Každý se má, jak mu bůh určil, spokojit. DoneIR 104. Nevěřím tvým slovům, ale jestli jsi vymyslel něco dobrého, mluv. KrėvDP 230. Teď už chápeš, čím jsi očarován, velký vezíre? HP 20. Nedokončivši větu, Gretė se obrátila ke dveřím a odešla stejnými kroky, jakými byla vešla. SimonVK II 220. A na okraji příkopu toho rána už seděla žena, která byla vyhnána a opravdu neměla kam jít. SimonVK II. 230. Jako maličkou dobrovolnici Moniku ji hned posazovali na kolena, vkládali jí do rukou cukroví nebo nějakou drobnost, a když ležela — vytrhli ji z postele. CvR VIII 214. Tady jsou střevíčky, Eglužė, opatruj je! Až budou rozbité, dostaneš zase nové! NėrP 451.

Je-li je ve větě hlavní sloveso označující mluvení, myšlení, psychické stavy nebo tělesné vjemy (sakė, klau-

² Odpovídající složené časy (perfektum, plusquamperfektum aj.) v příbuzných jazycích (například v lotyštině, slovanských, germánských a románských jazycích) také zpravidla souvisejí se dvěma časovými rovinami, srov.: Latvijas PSR ZA Valodas un literatūras institūts, Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, I, Rīga, 1959, p. 590, 594, 599; А. А. Потебня, Из записок по русской грамматике, I—II, Москва, 1958, p. 256—257; Е. И. Демина, Система прошедших времен в новоболгарских текстах XVII—XVIII веков, «Ученые записки Ин-та славяноведения» (Академия наук СССР), т. 19, Москва, 1960, p. 30—48; О. Есперсен, Философия грамматики, Москва, 1958, p. 314; Г. С. Нечаева, О результативном оттенке значения формы перфекта в современном немецком языке, «Вопросы языка и литературы», Москва, 1959.

84

sė, manė, suvarstė, žinojo, jaudinosi, jautė, matė apod.), nebo skupiny slov, které je zastupují (ėjo kalbos, sklido gandai, atėjo į galvą apod.), užívají se ve vedlejší větě perfektivní tvary přítomného času bez ohledu na to, jakým časovým tvarem je vyjádřen děj věty hlavní³. Např.: Vieni aiškino, kad būsimasis Lietuvos karalius yra kilęs iš Jogailos ir net iš Mindaugo giminės, kiti jau vyko į Berlyną užsakyti auksakaliams karūnos... Gud-GuzKIT 189. Jai regėjosi, kad ubagė kalėdodama daug yra apie maištininkus girdėjus, gal juos matė... gal ir apie Petrą ką žino. BilR I 234. Niekas nieko nebedirbo, tik ėjo visais pašaliais, tikrino, kiek ir ko užgyventa, kur ir kas padėta, kaip padėta, kodėl padėta. Aš girdėjau jūsų pažadus ir žinau, kad riteris greičiau galvą savo padės, negu atsisakys nuo to, ką yra sumanęs ir savo žodžiu pažadėjęs. Kiek sužeistų esi surinkus, paklaus tave tėvynė. BaltPV I 330. KrėvDP 213. NėrP 309.

Někdy se perfektivními tvary vyjadřuje děj věty hlavní, který předchází ději vedlejší věty vyjádřenému odpovídajícími jednoduchými tvary, přičemž výsledný stav dosažený tímto dějem probíhá současně s dějem vedlejší věty. Např.: Taručiai dar kelias dienas girdėjo šunį lojant ir saugojant ištūstėjusius Pašušvių namus, ir, kai jie susiprato jam nunešti paštą, jis buvo dingęs. Kad vasarojus prieis, rugius jau būsim suvežę. Kai susitvarkęs išėjau iš savo kampo, vakarienė buvo paruošta... CvR VIII 137. Knv LKŽ II 793. CvR III 236.

§ 9. Výsledný stav dosažený předchozím dějem je chápán jako stav aktéra nebo objektu vzniklý v důsledku předchozího děje. Například ve větě jis šiąnakt yra dirbęs perfektivním tvarem říkáme nejen, že dnes v noci pracoval, ale také jaký je nyní v důsledku toho, že dnes v noci pracoval. Stav objektu charakterizují perfektivní tvary pasiva, např.: visos gėlės jau buvo nuskintos⁴.

§ 10. Výsledný stav dosažený předchozím dějem vyjadřují perfektivní tvary sloves s rezultativním i nerezultativním významem.

Perfektivní tvary sloves s rezultativním významem se užívají nejčastěji tehdy, když se zachoval konkrétní výsledek předchozího děje.

³ V těchto případech se podobně užívají také jednoduché slovesné tvary přítomného času, např.: visi sakė, kad jis jau dirba, visi sakys, kad jis jau dirba apod. Toto užití je dáno sémantikou uvedených sloves, která umožňuje popsat čas děje nejen z hlediska mluvčího, ale také z hlediska jednající osoby, tj. vypravěč nebo autor může čas děje určit nikoli podle svého okamžiku promluvy, nýbrž podle okamžiku promluvy postavy, srov. Е. К р ж и ж к о в а, Некоторые проблемы изучения категории времени в современном русском языке, «Вопросы языкознания», 1962, №. 3, р. 20—22; Е. И. Д е м и н а, min. veik., р. 39.

⁴ Perfektivní tvary pasiva mají význam rezultativního stavu výraznější než tvary aktiva. Pasivní tvary ukazují, že osoba nebo věc označená jako původce děje sama nejedná, nýbrž je vystavena působení někoho jiného; prožívá tedy určitý stav vyvolaný dějem. Samotný význam pasiva je tak spojen s významem stavu. Právě proto mají perfektivní tvary pasiva tak výrazný význam rezultativního stavu dosaženého předchozím dějem.

85

Trpná perfektivní forma a činné perfektivní formy intranzitivních sloves vyjadřují současně výsledek děje i výsledný stav dosažený předchozím dějem a charakterizují buď původce (činné formy), nebo objekt (trpné formy). Např.:

Dárečky jsou poslány od mladého chlapce: věneček ze zelené routy a zlatý prstýnek. JD III 577. Narodil jsem se a vyrostl mezi lesy. BiIR I 128. Rty měl od bolestného mlčení krvavě popraskané. NėrP 378. A co bude, až se přiblíží čas předení a tkaní, a vaše lněné rostliny zůstanou na poli? DonelR 58. Ve tvářích všech bylo vidět jakési uvolnění, jako by se sešli na májové slavnosti. CvR VIII 44.

Protože činné perfektivní formy tranzitivních sloves vyjadřují výsledek děje ve vztahu k objektu, nikoli k původci, vypovídají nejen o tom, jaký je původce v důsledku vykonaného děje, ale také o tom, jaké jsou důsledky jeho činnosti. Význam výsledku děje bývá zpravidla výraznější než význam výsledného stavu dosaženého předchozím dějem a většinou jej ve větší či menší míře zastíní. Např.:

Vždyť co v zimě ve stodole vymyslel, to musí všem říci, že už zase přichází léto. DonelR 34. Tuto gramatiku lotyšského jazyka napsali dva nejlepší lotyšští jazykovědci. BūgKS 199. — Tyto věci jsem dostal od jednoho kupce, který je našel v ulici města Mekky, řekl kupec. HP 15.

Perfektivní formy sloves bez výsledkového významu vyjadřují pouze výsledný stav dosažený předchozím dějem. Např.:

Takto otrhanou plachtu sis přinesl, jistě jsi s ní nesl ječmenné plevy. Brs LKŽ I 73. Ale stařec Vilkas už domluvil. SimonVK I 37. Ale protože mladík celý den přemýšlel o jediné věci, je pochopitelné, že se i jejich rozhovor stočil tím směrem. HP 284. Přijel jsem do tohoto žemaitského městečka před týdnem a už jsem obhlédl a prohlédl všechno, co mě zajímalo, spolu s tajemníkem obce a lesníkem. VencIR III 176. Někteří z nich kromě táborů také strávili několik let v různých věznicích. SruogR V 26. Cestička, i kámen, na který se dalo stoupnout, zářily bělostí; ani stopy po tom, že by na něj někdo šlápl špinavou, nebo dokonce jen zaprášenou nohou. VaižgDD 39.

* * *

§ 11. Relativně-výsledkový význam perfektivních forem vyplývá z významu příčestí minulých, která je tvoří. Perfektivní formy se vyvinuly ze složených přísudků, jejichž jmennou částí bylo příčestí minulé označující vlastnost věci vyplývající z předchozího děje⁵. Tato

⁵ Vlastnost věci vyplývající z předchozího děje nyní označují pouze atributivní příčestí, která nejčastěji slouží jako přívlastek a někdy jako jmenná část složeného přísudku, např.: zbloudilé dítě, přečtená kniha, jak je vybledlý a podobně.

86

Význam se ve značné míře odráží také ve významu perfektivních tvarů; zde je však význam vlastnosti předmětu značně oslaben a význam předchozího děje vystupuje do popředí. Rozdíl mezi příčestími ve funkci přívlastku a perfektivními tvary tvořenými týmiž příčestími je zvlášť zřetelný tehdy, jsou-li příčestí utvořena od sloves nedokonavého vidu nebo od činných tranzitivních sloves dokonavého vidu, srov. např.: nemocné dítě a dítě, které bylo nemocné, člověk, který přinesl dopis, a člověk, který přinesl dopis; příčestími minulého času, samostatnými nebo s rozvíjejícími výrazy, říkáme, jaké je dítě či člověk, a tím je odlišujeme od ostatních dětí či lidí, zatímco perfektivními tvary říkáme spíše, co dělali nebo vykonali, než jací jsou v důsledku své činnosti. Téměř totéž lze vyjádřit také jednoduchými slovesnými tvary minulého času, užitými v takzvaném perfektivním významu, např.: dítě tady už nemocí prošlo, nějaký člověk ti přinesl dopis.

Rozdíl ve významu mezi příčestími ve funkci přívlastku a perfektivními tvary je mnohem obtížnější postřehnout tehdy, jsou-li příčestí utvořena od nečinných intranzitivních sloves dokonavého vidu, která označují samovolnou změnu duševního nebo tělesného stavu předmětu či osoby, srov. např.: rozkvetlé růže a růže už jsou rozkvetlé. V tomto případě brání tomu, aby význam předchozího děje vystoupil do popředí, lexikální význam slovesa: vždyť i jednoduché tvary těchto sloves mohou mít poměrně výrazný kvalitativní význam, např.: hrnec se propálil, jak s ním budeš vařit.

Stejně tak je poměrně obtížné postřehnout rozdíl ve významu mezi příčestími trpného rodu minulého času ve funkci přívlastku a trpnými perfektivními tvary, srov. např.: posečené žito a žito je posečené. Zde brání tomu, aby význam předchozího děje vystoupil do popředí, význam trpného rodu, spojený s významem stavu.

Hlavní rozdíl mezi významem perfektivních tvarů a příčestími minulého času ve funkci přívlastku tedy určily odlišné syntaktické funkce příčestí: význam příčestí ve funkci přísudku se verbalizoval, přičemž sílil význam předchozího děje a slábl význam vlastnosti vyplývající z tohoto děje, zatímco význam příčestí ve funkci přívlastku zůstal stejný.

§ 12. V základním významu složených perfektivních tvarů se stále odrážejí gramatické významy příčestí a pomocného slovesa: z významu příčestí vyplývá význam rezultativního stavu dosaženého předchozím dějem, zatímco tvary pomocného slovesa označují trvání rezultativního stavu v určitém okamžiku přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti. Význam perfektivních tvarů se však nerovná součtu gramatických významů příčestí a pomocného slovesa, protože význam příčestí, která perfektivní tvary tvoří, se změnil a liší se od významu příčestí ve funkci přívlastku. Proto význam perfektivních tvarů chápeme nikoli jako dva samostatné významy, nýbrž jako jeden nový gramatický význam.

87

* * *

§ 13. Pro složené perfektivní slovesné tvary jsou charakteristické dva odstíny relativně-rezultativního významu.

V prvním případě perfektivní tvary označují konkrétní rezultativní stav dosažený předchozím dějem, který je chápán jako konkrétní jednorázový akt. Např.:

Někdo dnes v noci nocoval v jeteli — zůstalo po něm místo, kde ležel. Plt LKŽ III 714. Už z toho, co jsem zde řekl, se může pozorný čtenář přesvědčit, že jazyk je skutečně ukazatelem dávného kulturního života. BūgKS p. VII. Už dávno paseme mezi stromy, pán už nám nemůže vzít vůli, jsme se zabydleli. ŽemR II 64. Vidím, chlapi, že jste někým navedení a zagitovaní!.. VienR V 106. Juras se sklonil, aby Monice lépe podložil hlavu, a zachvěl se: chlad už jí vystoupil do kloubů. CvR VIII 235. V hadrech onoho ranečku byl vložen i žlutý lístek: bylo na něm vyznačeno Zosino „řemeslo“. ŽemR II 234. Udeř, a zabiješ svou matku, ne cizí. SimonVK II 345. Přijdu se před polednem podívat, jestli budou meze tak rozšlapané; když nedostanete žrát, budete si moci strčit palec do úst! CiurIRR III 93.

V druhém případě perfektivní tvary označují zobecněný rezultativní stav dosažený zobecněným dějem neurčité minulosti. Např.:

Kromě toho jsem slyšel houkání sov, poměrně tiché a časté; tento hlas je slyšet, když kachny nerušeně hledají potravu nebo plavou v nějakém klidném zákoutí jezera. IvanLP II 88. Copak nestačí, že nás pan správce jako otec poučoval a zakazoval střílet po sovách na dvoře? DoneIR 100. Vilius přece držíval Ilžę v náručí, snad ji miloval vroucněji než Greitę. SimonVK II 149. Kdo kdy dosáhl moci a štěstí jen dlouhými řečmi a prázdnými slovy? KrevDP 202. Už dávno jsem ho neviděl: chtělo se mi s ním povídat o tisku, o literatuře — když už nic neudělat, tak alespoň snít. BilR I 123. Celý život mluvil se všemi jen litevsky. Tentokrát však, když šel pozdravit Karalikę, podal jí ruku a řekl: „Guten Morgen, Mariechen!“ SimonVK I 304. „Na téhle židli asi sedával král, když byl nemocný,“ říká si Tūmaitienė. SimonVK I 179.

V určitém kontextu může vystoupit do popředí i jednorázová povaha děje neurčité minulosti. Např.:

Tehdy jsem v časopise „Draugija“ (III 193—199) tvrdil, že přípona -ystė (-ysta) je slovanského původu, ale dnes to již nemohu dělat, neboť mi v tom brání nová jazyková fakta. BūgKS 230. Nelze vědět ani nalézt ve starých písemnostech, zda měl Perkūnas ženu, či nikoli. DaukRR 217. Ėvutė jednou byla u Vilkienė ze Salteikiai pro husí vejce. SimonVK I 294.

Perfektivní tvary sloves s rezultativním významem v takových případech neoznačují přetrvávající výsledek konkrétního děje. Např.:

88

Někdy snášejí vejce do starých hnízd dravých ptáků a vran; sám jsem našel v Korliškė u Varėny kachní snůšku ve vrání hnízdě, na olši černé, asi 5 m nad zemí. IvanLP II 71. V témže popo lesíku se usadili tři z nedaleké vesnice; tamtéž u řeky Piest jsou hroby... BilR I 169.

Význam zobecněného rezultativního stavu je vnímán poměrně nezřetelně, a proto vystupuje do popředí význam neurčitého minulého děje, který jej vytvořil. Zvláště výrazný význam neurčitého minulého děje a slabý význam zobecněného rezultativního stavu mají perfektivní formy přítomného času.

Je zajímavé poznamenat, že v závislosti na těchto odstínech relativně-rezultativního významu se časová určení užívají různě. Jestliže perfektivní formy vyjadřují konkrétní rezultativní stav trvající v určitém okamžiku, mohou časová určení uvedená ve větě označovat nejen dobu předchozího děje (a), ale i dobu rezultativního stavu, kterého jím bylo dosaženo (b). Např.:

a) Já sám jsem se právě vrátil s brigádou z Berlína! Gud-GuzKIT 287. A. Einstein již na začátku tohoto století stanovil vzorec pro vztah mezi hmotou a energií... BarsF 176. Někteří z těch nezaměstnaných přišli k tovární bráně ještě za šera, jiní o půlnoci; byli i takoví, kteří stále stáli na svých místech, obsadivše je už večer. VienR V 415. Ještě jeden kulomet byl u výhybkářské budky a ostatní za lesíkem, kde Němci ještě za války zřídili sklady střelného prachu. Gud-GuzKIT 389.

Ráno tak tvrdě spal, že ho hospodář sotva vzbudil, ŽemR II 313. Tam, kde kdysi stál nakloněný, neustále opravovaný a stále znovu podemílaný dřevěný most, byl nyní postaven železný. VienR I 142. Víš co, Viliu, zítra už všechno zapomeneš. SimonVK I 108.

Když však perfektivní formy vyjadřují zobecněný rezultativní stav, časová určení uvedená ve větě označují pouze dobu děje. Např.:

Vyprávění o loupežnících a vrazích, které jsem kdysi jen slýchal, mi nyní vyvstalo před očima. VencIR III 172. Ale ne ten mor, který řádil v kraji před dvěma sty lety, jak se píše ve starých spisech nebo jak byl docela nedávno tak rozvláčně popsán v jakémsi kalendáři. SimonVK II 325.

§ 14. Užívání perfektivních forem v tom či onom významu částečně závisí na vidu sloves. Perfektivní formy sloves dokonavého vidu se nejčastěji užívají ve významu konkrétního rezultativního stavu, zatímco formy sloves nedokonavého vidu (zejména přítomného času) ve významu zobecněného rezultativního stavu.

§ 15. Pro perfektivní formy je mnohem typičtější význam konkrétního (nikoli zobecněného) rezultativního stavu. Zobecněný rezultativní stav vyjadřují především formy přítomného času; navíc většinou pouze činné.

Je třeba ještě poznamenat, že perfektivní formy přítomného času bez pomocného slovesa mají význam zobecněného rezultativního stavu jen velmi zřídka. Např.:

I zde se Greta postaví před starou královnu a pohlédne na ni takovým pohledem, takovýma zářícíma očima, jaké ještě nikdy neměla. SimonVK II 219.

89

Užívání některých složených perfektivních tvarů ve významu minulého nebo budoucího děje

§ 16. Kromě relativně-resultativního významu, který je vlastní všem perfektivním tvarům, mohou některé perfektivní tvary vyjadřovat také minulý nebo budoucí děj. V tomto významu se nejčastěji užívají pasivní perfektivní tvary, neboť litevština nemá jednoduché pasivní tvary, jimiž by bylo možné označit děj směřující k věci nebo osobě vyjádřené podmětem věty. Např.:

Téže noci byl Mykolas Jonaitis zatčen a odvezen do věznice okresního města. VienR V 195. Ačkoli byly Kukty vlasy řídké a skrovné, rostly jen za ušima, byly pečlivě ostříhány a pramínek po pramínku uloženy do papírové krabice. CvR III 300. Gendvilis neochotně vysvětlil, jak mu sám farář daroval „svatý hliník“. Gud-GuzKIT 103. Tak se dívej, nezapomeň: opilý u děvčat nežertuj, nebo budeš zesměšněn a ponížen. VaižgDD 88. Za zpustošenou vlast, za hroby přátel — fašistům bude vše vráceno i s úroky. GirR II 33. Kdyby tu byl někdo z těch mocných, dítě by bylo zachráněno... ZemR I 371. — Práce se nebráníme, ale za kopání příkopů ať nám zaplatí zvlášť, — trval na svém Mykolas. VienR V 106.

Od odpovídajících jednoduchých aktivních tvarů slovesa (kondicionálových a složených perfektivních) se zde pasivní perfektivní tvary liší pouze významem rodu. Proto je lze nazývat perfektivními jen vzhledem k jejich struktuře. Jejich vlastní význam je v zásadě odlišný.

§ 17. Ve významu minulého nebo budoucího děje se užívají téměř výhradně pasivní perfektivní tvary sloves dokonavého vidu. Je tomu tak proto, že součástí perfektivních tvarů jsou příčestí minulá. Příčestí minulé konstatuje děj jako proběhlý či uskutečněný fakt, nikoli jako proces. Takovému významu příčestí je bližší význam dokonavého vidu, a proto se příčestí minulá tvoří převážně ze sloves dokonavého vidu. Příčestí přítomná naproti tomu označují probíhající děj, a proto se tvoří spíše ze sloves nedokonavého vidu. Rozdíl ve významech pasivních příčestí přítomných a minulých je základem také rozdílu v gramatických významech pasivních složených tvarů tvořených těmito příčestími. Pasivní perfektivní tvary tvořené příčestím minulým zpravidla označují konkrétní děj, který se v určitém okamžiku uskutečnil nebo uskuteční (viz výše uvedené příklady), zatímco pasivní tvary s příčestím přítomným označují děj probíhající v určitém okamžiku (a), nebo mají zobecňující význam (b). Např.:

a) Před koncem aleje se Jonas Puodžiūnas podíval směrem k sídlu bratra Antana, kde se právě rozhodovalo o štěstí a osudu jeho samého i jeho syna. VienR V 363; b) Ať tato hůl zůstane mezi vámi; až se na ni podíváte, vzpomenete si, že i vaši rodiče byli krutě trestáni. BilR I 180.

90

Pasivní perfektivní tvary sloves nedokonavého vidu a pasivní tvary sloves dokonavého vidu s příčestím přítomným, které označují konkrétní děj, se užívají jen velmi zřídka⁶. Pasivní perfektivní tvary sloves nedokonavého vidu označují děj probíhající v určitém okamžiku v minulosti nebo budoucnosti a svým významem se blíží pasivním tvarům s příčestím přítomným. Srov.:

Dříve se mělo za to, že na magnet reagují jen některá tělesa, ale roku 1845 Faraday zjistil, že na magnet reagují všechna tělesa, jen mnohem slaběji než železo. BaršF 73. — A čím jsou (slanina) tak špatné? — Špatné jsou tím, že vepři byli krmeni jen výpalky a podmáslím. Jsou měkké jako kaše a nahnědlé. VienR V 89. — My, strýčku, příkopy kopat nebudeme, — ozval se jeho čeledín Mykolas a kroutil si cigaretu. — Proč je kopat nebudete? — Při najímání jsme se na tom nedomluvili. — Jak to, že jsme se nedomluvili, — vyskočil Jonas Puodžiūnas, — vždyť jsem ti vyjmenoval všechny práce na statku. VienR V 104.

Už dávno před válkou se uvažovalo o stavbě nového obydlí, ale peníze pořád nebyly a nebyly. SimonVK II 171:

Pasivní tvary sloves dokonavého vidu s příčestím přítomným, které označují konkrétní děj, se užívají zvláště zřídka a svým významem se blíží pasivním perfektivním tvarům sloves dokonavého vidu. Např.:

Potom byl zařizován pokoj pro hosty se dvěma postelemi, mramorovým umyvadlem a zrcadlovou skříní. SimonVK II 168.

§ 18. Pasivní perfektivní tvary se neužívají k označení přítomného děje. Tvary sloves dokonavého vidu označující přítomný děj mají nejčastěji zobecňující význam, zatímco význam zobecněného děje není pasivním perfektivním tvarům vlastní.

§ 19. Ve významu minulého děje se užívají nejen pasivní perfektivní tvary minulého času prostého, ale také samostatná pasivní příčestí minulá⁷. I ta se nejčastěji tvoří ze sloves dokonavého vidu. Např.:

Při kontrole budek bylo 19. května v jedné budce u jezera Lakaika nalezeno 6 vajec (v této budce už 5. června mláďata nebyla). Ve druhé budce byla 19. května nalezena devíti

⁶ Pasivní tvary sloves dokonavého vidu s příčestím přítomným se zpravidla užívají pouze k vyjádření zobecněného děje, např.: Kvůli tobě budou přistřihovány i šediny otcových vlasů. PtR I 187. A pořád jen proto (správče), že je teď řádně přiživován a dobře ošacováván, aniž by se musel o tyto věci starat. VaižgDD 19.

⁷Ve stejném významu se pasivní příčestí minulá dříve užívala také v ruském spisovném jazyce, viz П. С. Кузнецов, К вопросу о сказуемостном употреблении страдательных причастий в русском литературном языке XVIII и начала XIX века, «Труды Ин-та русского языка АН СССР», II, М—Л., 1950.

91

nejtvrdší skořápky, tedy mláďata už byla vylíhnuta. IvanLP II 97. Nakonec byl u z a v ř e n kompromis. Jednání skončila, jak známo, „husou“. SimonVK I 269. Když odešly druhé objednávky, z a č a l o se chystat na svatbu, vařit pivo a porazit krávu. VaižgDD 52. Teprve před 50 lety se přišlo na to, že atom je složitý, že se skládá z ještě menších částic. BaršF 176. To ještě chybělo, aby mě takové prasátko (m y š l e n o — Eoe) odstrkovalo a poroučelo mi. SimonVK II 232.

§ 20. Význam minulého děje je vlastní také některým činným složeným perfektivním tvarům, a to tvarům konjunktivu a někdy tvarům minulého prostého času. Činné složené perfektivní tvary konjunktivu se v tomto významu užívají velmi často a nahrazují chybějící jednoduchý minulý čas konjunktivu. Jednoduchými tvary konjunktivu můžeme vyjádřit pouze hypotetické děje přítomné nebo budoucí, zatímco složenými perfektivními tvary konjunktivu se vyjadřují možné nebo žádoucí, avšak neuskutečněné minulé děje. Např.:

Naštěstí spadl ještě na postel, a ne na zem: b ý v a l b y s e z a b i l. ŽemR II 129. Kdybych b ý v a l v ě d ě l o takovém mládenci, že má přísné srdéčko, b ý v a l b y c h s e s k l o n i l k němu obloukem sluníčka, okrajem ranního rozbřesku. JD I 843. Kdybyste byli alespoň počkali do konce mlácení... BaltPV I 120. Svou ručkou hladila Mykoliukase po tváři tak něžně a opatrně, jako by ho byl políbil vánek. VaižgDD 55. V sousedství se však nenašla ani jediná dívka, která by se byla chtěla provdat za upraveného vdovce. SimonVK I 189.

K vyjádření možného nebo žádoucího minulého děje se užívají jak činné složené perfektivní tvary konjunktivu sloves průběhového vidu, tak i sloves vidu dokonavého.

Činné složené perfektivní tvary minulého prostého času se k vyjádření minulého děje užívají velmi zřídka. Např.:

Onehdy můj člověk u Stagara b y l p r a c o v a l. Večer si přinesl bochníček chleba — dala mu ho Stagarienė. SimonVK I 182. Tedy jazyk (jeho slovní zásoba) ukazuje, že půda u Aisů se už orala, vláčela a osévala od nepaměti. Ještě n e b y l i ani Litevci, ani Lotyši, ani Prusové jako samostatné národy se samostatnými jazyky, a už to všechno uměli. BūgKS s. 4. Když jsem se vrátil, nepoznali mě — takový kabátek j s e m b y l m í v a l. (Kal) DK.

Z á v ě r y

1. Složené perfektivní slovesné tvary mají svou vlastní strukturu a vlastní základní gramatický význam, který se vztahuje k významu odpovídajících jednoduchých slovesných tvarů. Tímto způsobem tvoří jednotné paradigma slovesných časů a způsobů.

2. Základním významem složených perfektivních tvarů je relativně-resultativní význam: perfektivní tvary vyjadřují výsledný stav dosažený předchozím dějem, který trvá v určitém okamžiku přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti. Základním rysem tohoto významu, který jej odlišuje od odpovídajících

92

významy jednoduchých slovesných tvarů, je vztah ke dvěma časovým rovinám.

3. Složené perfektivní tvary se vyznačují dvěma odstíny relativně-resultativního významu: významem konkrétního resultativního stavu a významem zobecněného resultativního stavu. Užívání perfektivních tvarů v jednom či druhém významu závisí především na vidu sloves.

4. Ačkoli význam resultativního stavu dosaženého předchozím dějem vyplývá z významu minulých příčestí, která tvoří perfektivní tvary, není to však tentýž význam, jaký kdysi mělo a někdy dosud má příčestí, které funguje jako jmenná část složeného přísudku nebo jako přívlastek. Základní význam složených perfektivních tvarů se proto nerovná součtu gramatických významů jejich složek, nýbrž představuje nový gramatický význam.

5. Kromě základního, tj. relativně-resultativního významu mají některé perfektivní tvary také význam minulého nebo budoucího děje. Význam děje mají nejčastěji pasivní perfektivní tvary sloves dokonavého vidu (s výjimkou tvarů přítomného času) a aktivní perfektivní tvary podmiňovacího způsobu.

ZKRATKY

BaltPV — J. B alt ū š i s, Parduotos vasaros, I, Vilnius, 1957.

BarŠF — Prof. Dr. K. B a r š a u s k a s, Fizika, d. III—IV, Kaunas, 1950.

BilR — J. B i l i ū n a s, Raštai, I, Vilnius, 1954.

BūgKS — K. B ū g a, Kalba ir senovė, d. I, Kaunas, 1922.

CvR — P. C v i r k a, Raštai, III, VIII, Kaunas, 1949.

CiurlRR — S. Č i u r l i o n i e n ė-K y m a n t a i t ė, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1956.

DaukRR — S. D a u k a n t a s, Rinktiniai raštai, Vilnius, 1955.

DK — Kartotéka dialektologického atlasu, Institut litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR (vedle, v závorce, se uvádí lokalita).

DonelR — K. D o n e l a i t i s, Raštai, Vilnius, 1950.

GirR — L. G i r a, Raštai, I, II, Vilnius, 1953.

Gud-GuzKIT — A. G u d a i t i s-G u z e v i č i u s, Kalvio Ignot o teisybė, Vilnius, 1952.

HP — V. H a u f a s, Pohádky, přeložil J. Balčikonis, Vilnius, 1962.

IvanLP — T. I v a n a u s k a s, Ptáci Litvy, II, Vilnius, 1959.

JD — Lietuviškos dainos, užrašė A. J u š k a, I—III, Vilnius, 1954.

Kal — Kalotė, okres Klaipėda.

KrėvDP — V. K r ė v ė, Dainavos šalies senų žmonių padavimai, Vilnius, 1957.

LKŽ — Slovník litevského jazyka, I, II, III, V, VI, Vilnius, 1941—1956.

NėrP — S. N ė r i s, Poezie, Vilnius, 1954.

SimonVK — I. S i m o n a i t y t ė, Vilius Karalius, I, II, Vilnius, 1956.

SruogR — B. S r u o g a, Spisy, V, Vilnius, 1957.

TilyU — T. T i l v y t i s, Usnynė, Vilnius, 1949.

VaičRn — P. V a i č a i t i s, Výbor, Vilnius, 1954.

VaižgDD — V a i ž g a n t a s, Strýcové a tety, Kaunas, 1945.

VenclR — A. V e n c l o v a, Spisy, III, Vilnius, 1955.

VienR — A. V i e n u o l i s, Spisy, V, Vilnius, 1954.

ŽemR — Ž e m a i t ė, Spisy, I, II, Vilnius, 1956.

93

O složených perfektivních časových formách v litevském spisovném jazyce

Н. СЛИЖЕНЕ

Shrnutí

Složené perfektivní časové formy litevštiny se tvoří z činného příčestí minulého jednorázového, které má samostatný lexikální význam, nebo z trpného příčestí minulého a časovaných tvarů pomocného slovesa būti „být“, např.: yra pakvietęs,-usi, yra pakvietęs,-tas,-a, buvo pakvietęs,-usi, buvome pakvietę,-os, būtume pakvietę,-usios...

Ve významu perfektivních forem přítomného času, zejména forem třetí osoby, se příčestí minulá často užívají i bez pomocného slovesa. Takové formy souvisejí se jmenným přísudkem, zděděným z dávné minulosti a široce užívaným v současné litevštině.

Všechny složené perfektivní formy spojuje jeden společný význam. Označují rezultativní stav v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti, dosažený předcházejícím dějem. Tento význam je spjat se dvěma časovými rovinami, z nichž jedna předchází druhé. Protože děj náleží k předcházející časové rovině, má k okamžiku promluvy pouze zprostředkovaný vztah. Význam složených perfektivních forem je tedy relativní. Protože se však v základní časové rovině nachází rezultativní stav dosažený daným dějem, který má stejně jako všechny děje a stavy této roviny přímý vztah k okamžiku promluvy, je význam složených perfektivních forem nejen relativní, ale i rezultativní.

Relativně-rezultativní význam složených perfektivních forem se nejvíce projevuje tehdy, když se složené formy užívají vedle odpovídajících jednoduchých časových forem. Děj se pak jeví jako předcházející nejen dosaženému rezultativnímu stavu, ale také všem dějům a stavům s ním současným, vyjádřeným odpovídajícími jednoduchými časovými formami. Složené perfektivní formy se užívají také k vyjádření časových vztahů mezi ději hlavní a vedlejší věty.

Pro složené perfektivní formy jsou charakteristické dva odstíny relativně-rezultativního významu. V prvním případě složené perfektivní formy označují konkrétní rezultativní stav dosažený konkrétním předcházejícím dějem, ve druhém pak označují zobecněný rezultativní stav dosažený zobecněným dějem neurčité minulosti. Význam zobecněného rezultativního stavu je vnímán mnohem slaběji, a proto se výrazněji projevuje význam děje náležejícího k neurčité minulosti. Pro perfektivní slovesa je charakterističtější význam konkrétního rezultativního stavu, zatímco pro formy imperfektivních sloves, zejména formy přítomného času, význam zobecněného rezultativního stavu.

Význam dosaženého rezultativního stavu vyplývá z významu příčestí, které je součástí perfektivních forem, neodpovídá však již významu příčestí, jež kdysi bylo součástí složeného jmenného přísudku, z něhož perfektivní formy vznikly. Příčestí ve složeném přísudku označovalo vlastnost předmětu vyplývající z předcházejícího děje (tento význam mají dnes pouze atributivní příčestí). V procesu utváření perfektivních forem se význam příčestí postupně přibližoval významu slovesa: oslabil se význam vlastnosti a projevil se význam předcházejícího děje. Proto dnes perfektivní formy označují nikoli tolik, jaký je jednající činitel, nýbrž co dělal nebo udělal. Význam perfektivních forem se tedy nerovná součtu gramatických významů příčestí a pomocného slovesa, ale představuje nový gramatický význam.

94

Kromě základního relativně-resultativního významu je pro některé složené perfektivní tvary charakteristický také význam minulého nebo budoucího děje. Velmi často se s tímto významem užívají pasivní perfektivní tvary sloves dokonavého vidu (s výjimkou tvarů přítomného času). Aktivní tvary kondicionálu mohou označovat potenciální nebo žádoucí, avšak neuskutečněný minulý děj. S významem minulého děje se někdy setkáváme také u aktivních tvarů minulého času.

Protože všechny složené perfektivní tvary mají jednotnou strukturu a společný základní gramatický význam, který je jim vlastní a který se vztahuje k významu odpovídajících jednoduchých časových tvarů slovesa, tvoří jednotné paradigma časování.