B A L T Ų I R S L A V Ų K A L B Ų R Y Š I A I L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A

SIMAS KARALIŪNAS

NĚKTERÉ OTÁZKY NEJSTARŠÍCH VZTAHŮ BALTŠTINY A SLOVANŠTINY

Problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků se v jazykovědě objevil již dávno. Badatelé jej po mnoho let zkoumali a diskutovali o něm, nedospěli však k jednotnému názoru a řešení tohoto problému se, dá se říci, ještě více zkomplikovalo. Diskuse a spory o této otázce probíhají dnes se stejnou vášnivostí jako před mnoha lety. Aktuálnost problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků dokládá nejen skutečnost, že jako jeden z nejdůležitějších problémů slovanské jazykovědy byl široce diskutován na IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě (na toto téma zazněly čtyři referáty), ale také to, že z rozhodnutí Mezinárodního komitétu slavistů byla v roce 1962 ustavena Mezinárodní komise pro výzkum baltsko-slovanských vztahů, jejímiž členy se stalo několik desítek předních odborníků na slavistiku a baltistiku z jedenácti evropských zemí¹. Problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je jednou z oblastí působnosti této komise. Tento problém je aktuální také proto, že spadá do širšího okruhu otázek indoevropeistiky. Na způsobu řešení problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků závisí do jisté míry také řešení mnoha otázek dějin baltských i slovanských jazyků. Samozřejmě problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků souvisí i s jednotlivými otázkami dějin litevštiny.

Skutečnost, že se kvůli problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků „dnes ve vědě vedou ostré diskuse, které v jednotlivých případech nabývají dokonce aktuálního ideologicko-politického významu“^², klade i před litevské lingvisty úkol neprodleně vyslovit k této otázce svůj názor.

Baltské a slovanské jazyky, náležející do rodiny ide. jazyků, pocházejí z jazykového společenství, které existovalo před několika tisíciletími a které se různě nazývá – ide. pra-

¹ Na V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii bylo schváleno toto složení komise: K. Korsakas (předseda komise, SSSR), J. Safarevičius (místopředseda, Polsko), S. Bernštein (SSSR), I. Duridanov (Bulharsko), V. Falkenhan (NDR), K. O. Falk (Švédsko), V. Georgijev (Bulharsko), V. Holt (Anglie), Č. Kudz inovskis (Polsko), V. Kiparsky (Finsko), B. Larin (SSSR), Chr. Stang (Norsko), R. Šmitelin (Francie), V. Toporov (SSSR), P. Trost (Československo), A. Vračiu (Rumunsko).

² K. Korsakas, Lyginamoji kalbotyra ir tarybinės lietuvių filologijos uždaviniai, LKK, 6, 1963, p. 13.

7

jazyk, jazyk, jazyková jednota, jazykové společenství nebo společný jazykový útvar³. Protože baltské a slovanské jazyky pocházejí z ide. jazykového společenství, mají mnoho společných rysů zděděných z dávných dob, které se vyskytují také v jiných ide. jazycích. Kromě toho však mají baltské i slovanské jazyky také společné rysy, které nelze vysvětlit jejich původem z ide. jazykového společenství. Problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků spočívá právě v otázce, jak vznikly inovace baltských a slovanských jazyků, tj. společné rysy fonetiky, morfologie a lexika, které jsou charakteristické pro baltské a slovanské jazyky a nevyskytují se mimo jejich jazykovou oblast.

Při hledání odpovědi na otázku, jak vznikly inovace baltských a slovanských jazyků a jaký charakter měly jejich vzájemné vztahy v prvních staletích po oddělení od ide. jazykového společenství, bylo vytvořeno několik různých teorií. Dějinám zkoumání problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků a výkladu vytvořených teorií je věnována první kapitola této práce.

Ve druhé kapitole je z důvodu nedostatku místa rozbor omezen na fonetické jevy; podává se v ní historie jejich zkoumání a vykládají koncepce jejich původu a vývoje.

Ve třetí kapitole se autor pokouší řešit některé otázky chronologie nejstarších vztahů baltských a slovanských (i jiných ide.) jazyků.

Autor práce se při snaze co nejvýrazněji objasnit původ společných rysů baltských a slovanských jazyků a dobu jejich vzniku opírá o materiál baltských, slovanských a dalších ide. jazyků. Z baltských jazyků pracuje především s litevskými jazykovými údaji, které bývají často archaické a k nimž se při řešení tohoto problému ne vždy přihlíželo dostatečně.

Při výkladu materiálu, zejména v první části této práce, se postupovalo podle chronologického principu: práce badatelů se probírají jedna po druhé v pořadí, v jakém vyšly. Činnost badatele se zařazuje do jednoho období — zpravidla do toho, v němž vyšla jeho nejvýznamnější práce o problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, ačkoli jednotlivé jeho články na toto téma byly publikovány i v jiných obdobích. Tak jsou názory Chr. Stanga pojednány v kapitole o pracích ze třicátých a čtyřicátých let 20. století, přestože jeden jeho článek vyšel také v roce 1963; názory J. Kurylowicze jsou zase pojednány v kapitole o poválečných pracích, ačkoli jeho první článek o zmíněné otázce vyšel již v roce 1934.

Autor této práce se v žádném případě nesnaží problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků vyřešit jako celek — zatím je příliš složitý. Cílem práce je především osvětlit současný stav výzkumu problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, poukázat na silné a slabé stránky existujících teorií a předložit argumenty ve prospěch té teorie, která se autorovi jeví jako nejspolehlivější.

³ V práci se střídavě používají termíny „pra jazyk“ (праязык, Ursprache), „jazyková jednota“ (языковое единство, Spracheinheit) a „jazykové společenství“ (языковая общность, Sprachgemeinschaft), přičemž každému z nich je přisuzován odlišný význam. Pro jazykový útvar s nevýrazným dialektickým rozštěpením, který existoval v pravěku, se hodí termín „pra jazyk“. Pro pravěký jazykový útvar s větší dialektickou diferenciací se používá termín „jazykové společenství“. Při výkladu koncepce těch badatelů, kteří uznávají baltsko-slovanský jazyk existující po rozpadu ide. jazykového společenství, se používá jejich vlastní termín „baltsko-slovanská jazyková jednota“.

8

DĚJINY ZKOUMÁNÍ NEJSTARŠÍCH VZTAHŮ MEZI BALTSKÝMI A SLOVANSKÝMI JAZYKY

Dějiny zkoumání nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky jsou již poměrně podrobně osvětleny. Vývoji obecných teoretických tvrzení týkajících se nejstarších vztahů těchto jazyků je věnován rozsáhlý článek N. Bogoljubovové a T. Jakubajtės¹. Dějiny zkoumání těchto vztahů podrobně popisuje V. Toporov ve třech obsáhlých článcích². Zde se věnujeme především významnějším, zejména teoretickým momentům zkoumání těchto vztahů. Přesto se tomuto i výše zmíněnému dílu opakování nevyhnulo.

Otázka vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky v dílech zakladatelů srovnávací historické metody

Vědecké zkoumání příbuzenských vztahů mezi jednotlivými jazyky začalo na počátku 19. století, kdy práce F. Boppa, R. Raska a J. Grimma¹ položily základy indoevropské srovnávací historické lingvistiky.

První komparatisté začali na jazykovou příbuznost nahlížet novým způsobem a opírali se přitom o srovnávací studium jazyků.

Rasmus Rask (1787–1832) věnoval ve svých pracích značnou pozornost rozboru baltských a slovanských jazyků. Jako první poukázal na význam baltských jazyků pro vědu a od té doby zaujímají tyto jazyky v komparativní lingvistice důležité místo. R. Rask uvedl, že baltské jazyky tvoří samostatnou větev indoevropských jazyků a že jsou příbuzné se slovanskými a germánskými jazyky.

Podobný názor zastával i Franz Bopp (1791–1867). Podle jeho mínění² tvoří pruština, litevština a lotyština skupinu blízce příbuzných jazyků, která se přimyká ke slovanským jazykům. F. Bopp poznamenal, že baltské jazyky nelze pokládat za součást slovanských jazyků. Pokusil se určit relativní chronologii jazykového původu; její princip spočívá v tom, že těsnější či vzdálenější příbuznost jazyků závisí na tom, zda se rozdělily později, nebo dříve. Vzhledem k tomu, že baltské jazyky jsou příbuznější slovanským než ostatním jazykům, F. Bopp se domníval, že se tyto jazyky patrně oddělily mnohem později. Balto-slovanský jazyk se od své asijské sestry, kterou lze údajně nazývat sanskrtem, anebo jí nedávat žádné jméno, oddělil později než jazyky klasické, germánské a

¹ Н. Д. Боголюбова, Т. А. Якубайтис, История разработки вопроса о балто-славянских языковых отношениях, „Rakstu krājums (Veltījums akadēmikim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei)“, Rīga, 1959, p. 331—375.

² V. N. Toporov, Nejnovější práce v oblasti studia balto-slovanských jazykových vztahů, ВСЯ, 3, 1958, p. 134—161; Přehled dějin zkoumání nejstarších balto-slovanských jazykových vztahů, УЗИСл, 17, 1959, p. 248—274; Z dějin zkoumání nejstarších balto-slovanských jazykových vztahů, УЗИСл, 23, 1962, p. 3—43; srov. také O. Szemerényi, The Problem of Balto-Slav Unity—A Critical Survey, „Kratylos“, 2, 1957, p. 97—123; A. Vraciu, Slava si baltica. Problema vechilor raporturi dintre ele în lumina noilor cercetari, „Romanoslavica“, 12, 1965, p. 283—297, kde jsou přehledně představeny nejnovější výzkumy v této oblasti.

¹ F. Bopp, O systému časování sanskrtského jazyka ve srovnání se systémem řeckého, latinského, perského a germánského jazyka, Frankfurt nad Mohanem, 1816; R. Rask, Zkoumání původu staré severštiny neboli islandštiny, Kodaň, 1818; J. Grimm, Německá mluvnice, Göttingen, 1819 (2. vyd. 1822).

² F. Bopp, Über die Sprache der alten Preussen, Berlin, 1853, p. 80.

9

keltských jazyků, avšak před rozpadem asijské větve na íránskou a indickou jazykovou větev. F. Bopp tedy jako první vyslovil myšlenku o baltoslovanském prajazyce a úzkých vztazích baltských a slovanských jazyků k jazykům indoíránské skupiny.

Rovnoprávné postavení mezi ostatními indoevropskými jazyky přiznal baltským jazykům také Jacob Grimm (1785–1863). Podle jeho názoru časté lexikální shody svědčí o dávném vztahu slovanských a germánských jazyků. Baltské a slovanské jazyky jsou si navzájem mnohem bližší, než je každý z nich zvlášť blízký germánským jazykům. Baltské jazyky jsou do jisté míry prostředníky mezi slovanskými a germánskými jazyky. To však neznamená, že baltské jazyky jsou směsí těchto jazyků. Stejně tak se podle J. Grimma nelze domnívat, že by si slovanské a germánské jazyky nejstarší prvky svých systémů vypůjčily z baltských jazyků. Podle J. Grimma vznikly společné rysy a podobnosti germánských, slovanských a baltských jazyků tím, že mezi nimi odedávna existovalo společenství (Gemeinschaft)⁴.

Názory prvních komparatistů shrnul a dále rozvinul August Schleicher (1821–1868), který ve svých výzkumech věnoval mnoho prostoru otázkám příbuznosti baltských jazyků. A. Schleicherovo chápání vztahů jazykové příbuznosti souvisí s jeho obecnou koncepcí původu indoevropských jazyků.

A. Schleicher vytvořil souvislou hypotézu genealogické klasifikace jazyků, nazvanou teorií „genealogického stromu jazyků“ (Stammbaumtheorie). Podle této teorie se jednotný indoevropský prajazyk (indogermanische Ursprache) nejprve rozštěpil na dvě větve: na větev baltských, slovanských a germánských jazyků (Slawodeutsch) a na větev indických, íránských, řeckých, italických a keltských jazyků. Velká větev baltských, slovanských a germánských jazyků se později rozštěpila na dvě menší — germánskou (Deutsch) a baltoslovanskou (Slawolitauisch). Zároveň se rozštěpila i druhá větev indoevropského prajazyka — nejprve na indoíránskou a řecko-italo-keltskou. Později, po oddělení Řeků, zůstal prajazyk italokeltský. Větev baltských a slovanských jazyků, kterou A. Schleicher nazývá baltoslovanským prajazykem (Slawolitauische Ursprache), se později rozštěpila na slovanský a baltský základní jazyk (Grundsprache), které se zase budou štěpit na jednotlivé jazyky⁵.

Myšlenku baltoslovanského prajazyka, kterou vyslovil F. Bopp, tedy A. Schleicher rozvinul a začlenil do souvislé teorie štěpení indoevropského prajazyka. Jasně určil místo baltoslovanského prajazyka mezi indoevropskými jazyky a uznal jeho genetické vztahy k prajazyku germánskému. Autorita A. Schleichera byla tak velká, že se teorie baltoslovanského prajazyka držela většina jazykovědců ve druhé polovině 19. století a dokonce i na počátku 20. století.

V období vzniku srovnávací historické indoevropeistiky se nevedly spory o to, zda baltoslovanský prajazyk existoval, či nikoli — uznávali jej všichni bez výjimky —, nýbrž o jeho místo mezi ostatními indoevropskými jazyky. R. Rask považoval baltské a slovanské jazyky za příbuznější jazykům indoíránské (árijské) skupiny, zatímco F. Bopp, J. Grimm a A. Schleicher tvrdili, že baltské a slovanské jazyky jsou geneticky spjaty s germánskými jazyky. Tato otázka postavení baltských a slovanských jazyků zůstala předmětem diskuse i ve druhé polovině 20. století.

³ J. Grimm, Geschichte der deutschen Sprache, Aufl. III, Leipzig, 1868, I, p. 9–10, 119; II, p. 711–712, 715.

⁴ J. Grimm, op. cit., I, p. 119.

⁵ A. Schleicher, Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, Aufl. III, Weimar, 1871, p. 6–7.

10

Baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių tyrinėjimas XIX a. antrojoje pusėje

A. Schleicher zemřel přesvědčen, že se mu podařilo vybudovat dokonalou a dokončenou stavbu indoevropské jazykovědy. Ve druhé polovině 19. století se však tato stavba začala bořit. A bořit ji začali sami žáci A. Schleichera. Například Johann Schmidt (1843–1901) kriticky zhodnotil teorii „genealogického stromu jazyků“. Podle jeho názoru fakta ukazují, že balto-slovanské (Lituslawische) jazyky úzce souvisejí jak s jazyky germánskými, tak s indoíránskými. Proto lze podle J. Schmidta na stejném základě uznat jak balto-slovansko-germánský prajazyk, tak balto-slovansko-árijský prajazyk. Místo baltských a slovanských jazyků tak zůstává nejasné. Vyjasní se podle J. Schmidtova názoru tehdy, až bude uznáno nejen to, že se baltské a slovanské jazyky neoddělily ani od jazyků germánských, ani od indoíránských, ale také to, že organicky spojují tyto dvě posledně jmenované jazykové skupiny. Stejně jako mezi Evropou a Asií geograficky neexistují žádné hranice, neměly by být ani mezi evropskými a asijskými jazyky vytyčovány přísné demarkační linie. J. Schmidt dodává, že všude lze pozorovat nepřetržitý přechod (continuierlicher Übergang) od jednoho jazyka k druhému a že v indoevropském jazykovém prostoru nikdy neexistovaly žádné přísné hranice: dva od sebe vzdálené dialekty, například A a X, byly nepřetržitě spojeny dialekty B, C, D atd., které se nacházely mezi nimi.

S ohledem na to všechno J. Schmidt místo teorie „genealogického stromu jazyků“ navrhuje teorii „vln“ (Wellentheorie): „Na její místo bych chtěl předložit obraz vlny, která se vzdalováním od svého středu šíří v soustředných, stále slábnoucích kruzích“². Podle něj se tedy jazykové změny šířily z jednoho jazyka do druhého jako vlny.

Nové myšlenky J. Schmidta představovaly poměrně významný krok vpřed. Některé z nich (indoevropské dialekty, myšlenka geografické kontinuity aj.) byly rozpracovány ve 20. století.

Je důležité poznamenat, že teorie balto-slovanského prajazyka J. Schmidtovi žádné pochybnosti nevyvolávala. Předmětem jeho výzkumu bylo postavení baltských a slovanských jazyků v indoevropské jazykové rodině.

Kitas A. Šleicherio mokinys Augustas Leskynas (1840–1916) bandė suderinti „genealoginio kalbų medžio“ ir „bangų“ teorijas. Jis manė³, kad baltų, slavų ir germanų kalbos galėjusios pergyventi bendrą istorinį etapą nepriklausomai nuo kitų ide. kalbų, taigi ir skilimą, kaip jis suprantamas A. Šleicherio teorijoje. Be to, visai tikėtina, kad baltų ir slavų kalbos buvusios ta grandimi, kuri jungusi germanų ir indų-iranėnų kalbas. A. Leskyno nuomone, nesą būtino reikalo pripažinti baltų-slavų-germanų prokalbę, nes tų kalbų linksniavimo sistemos, išskyrus kai kuriuos linksnius su bendru formantu -m-, nesančios jau tokios panašios⁴. Taigi „Vadinamoji „genealoginio kalbų medžio“ teorija visai neprieštarauja „perėjimo“ teorijai, jei taip trumpai pavadintume J. Šmito hipotezę“⁵.

¹ L Schmidt, Příbuzenské vztahy indoevropských jazyků, Weimar, 1872, s. 16–27.

² J. Schmidt, op. cit., s. 27.

³ A. Leskien, Die Declination im Slawisch-litauischen und Germanischen, Leipzig, 1876, p. XII.

⁴ A. Leskien, op. cit., s. 157–158.

⁵ A. Leskien, op. cit., s. XII.

11

Vzájemné vztahy baltských a slovanských jazyků nezajímaly ani J. Schmidta, ani A. Leskiena. Upozornil na ně J. Hanuš. Článek Jana Hanuše (1858—1887)⁶, vydaný v roce 1886, byl prvním textem věnovaným speciálně otázce nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.

J. Hanuš položil dvě otázky: 1) co umožňuje uznat společné baltsko-slovanské jazykové období? 2) jak lze co nejpřesněji určit dobu, kdy Baltové a Slované mluvili jedním jazykem? V odpovědi na první otázku uvedl J. Hanuš několik desítek společných rysů baltské a slovanské fonetiky a morfologie: osud ide. sonantů, skloňování pronominálních adjektiv atd. Jeho druhým argumentem svědčícím o společném baltsko-slovanském jazykovém období byly výpůjčky baltského původu v ugrofinských jazycích Pobaltí, které pokládal za baltsko-slovanské (v té době vědci ještě neznali jejich čistě baltský původ). V odpovědi na druhou otázku J. Hanuš odhadoval, že se baltsko-slovanský kmen musel rozdělit na Baltové a Slovany přibližně mezi 5. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l., protože podle jeho názoru byli neuroni u Hérodota Balto-Slované. Pozdější badatelé takové datování nepotvrdili.

Článek J. Hanuše byl významný tím, že v něm byla konkrétně položena otázka vzájemných vztahů baltských a slovanských jazyků a že na jednom místě byly poprvé předloženy všechny tehdy známé společné rysy baltských a slovanských jazyků.

Brzy ustoupily do pozadí nejen otázky vztahů baltských a slovanských, ale také všech ide. jazyků. Objevily se zcela nové otázky (hláskové zákony, analogie, výpůjčky), které po dlouhá léta stály v centru pozornosti badatelů⁷. Vyšel článek jednoho z nejvýznamnějších představitelů školy mladogramatiků (Junggrammatiker), Karla Brugmanna (1849—1919)⁸, v němž se skepticky stavěl k teorii prajazyků: společné novotvary jednotlivých jazyků nemohou být argumentem prokazujícím jejich blízkou příbuznost, protože tyto novotvary mohly v každém jazyce vzniknout nezávisle. K. Brugmann pokládal za jediný průkazný argument jazykové příbuznosti souhrn novotvarů ve fonetice, flexi, syntaxi a lexiku⁹.

Ačkoli K. Brugmann pohlížel na teorie jazykové příbuznosti skepticky, přesto se domníval, že baltské a slovanské jazyky kdysi prožily období společného vývoje (Zeit der baltisch-slawischen Urgemeinschaft)¹⁰. Ve svém „Nástinu srovnávací mluvnice indoevropských jazyků“ uvedl K. Brugmann sedm společných rysů baltských a slovanských jazyků, které podle jeho názoru svědčily o těsných vztazích těchto jazyků¹¹:

1) ide. sonanty n, r̥ se změnily v in, ir (srov. litev. at-mintis a staroslov. mьnǫ, pa-mętь);

2) zjednodušení intervokalických geminát;

3) tvoření pronominálních tvarů adjektiv se zájmenem *jo- (srov. litev. gerasis a staroslov. dobrъjь);

⁶ J. Hanusz, O dobie litewsko-słowiańskiej w stosunku do pra języka indoeuropejskiego, „Rozprawy i sprawozdania z posiedzeń wydziału filologicznego Akademii Umiejętności“, 11, Kraków, 1886, p. 249—272.

⁷ Podrobněji viz F. Specht, Die „indogermanische“ Sprachwissenschaft von den Junggrammatikern bis zum ersten Weltkriege, „Lexis“, 1, 1948, p. 229—263.

⁸ K. Brugmann, Zur Frage nach den Verwandtschaftsverhältnissen der indogermanischen Sprachen, „Internationale Zeitschrift für allgemeine Sprachwissenschaft“, 1, 1884, p. 226—256.

⁹ K. Brugmann, op. cit., s. 253.

¹⁰ K. Brugmann Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, I, Strassburg, 1897, p. 146.

¹¹ K. Brugmann, op. cit., s. 20—21.

12

4) přechod participií s kmenem na nt a podstatných jmen se souhláskovým kmenem v určitých pádech ke kmeni na i (srov. lit. vėžančio, stsl. vezǫšta z *vezontio a lit. vežàs, stsl. vezi z *vezonts; lit. akmenìmis, stsl. kamenьmi a lit. akmuõ, stsl. kamy z *akmōn¹²;

5) nahrazení ide. zájmen *so, *sā zájmeny lit. tas, tā, stsl. to, ta;

6) vznik dativu jednotného čísla zájmen lit. mānie, pr. mennei, stsl. mьnē podle genitivu jednotného čísla;

7) nahrazení genitivu jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na o ablativem (srov. lit. vilko, stsl. vlьka a stind. vṛkāt).

Tyto společné rysy baltských a slovanských jazyků, které uvedl K. Brugmann, stačily k tomu, aby se většina lingvistů konce 19. a počátku 20. století přesvědčila, že existoval balto-slovanský prajazyk.

Ve druhé polovině 19. století byla, stejně jako dříve, jednou z nejdůležitějších otázek baltských a slovanských jazyků otázka jejich postavení v rodině ide. jazyků. Právě v této době se však pozornost obrací ke vzájemným vztahům baltských a slovanských jazyků: vychází první zvláštní článek věnovaný, jak jsme viděli, tomuto problému, jehož autorem je J. Hanuš, a K. Brugmann uvádí společné rysy charakterizující vzájemné vztahy baltských a slovanských jazyků.

Ačkoli většina vědců tohoto období o balto-slovanském prajazyku nepochybovala, právě v této době, na konci 19. století, se ozývají skeptické hlasy. Tyto hlasy sílí zejména na počátku 20. století.

Diskuse z let 1908—1912 o nejstarších vztazích baltských a slovanských jazyků

Na počátku 20. století se teorie balto-slovanského prajazyka začala důrazně zpochybňovat. Všechny společné rysy baltských a slovanských jazyků, které se obvykle pokládaly za argumenty ve prospěch teorie balto-slovanského prajazyka, byly kriticky přezkoumány.

Na všechny prajazyky se začalo pohlížet skepticky už od dob mladogramatiků. B. Delbrück považoval veškeré dělení ide. jazyků na dialekty za pochybné, s výjimkou indoiránského prajazyka. O balto-slovanském prajazyku se pochybovačně vyjadřoval P. von Bradke². Jan Baudouin de Courtenay (1845—1929) psal v roce 1903, že argumentů pro „litevskoslovanskou epochu“ údajně není o nic více, a snad dokonce ještě méně, než proti ní, a že ji proto můžeme pokládat za vědeckou fikci³. Kazimieras Jaunius (1848—1908) tvrdil, že „není pravda, že by slovanská a aistická [baltská] byly dvojčata: aistická řeč je sestrou slovanské právě tak, jako je sestrou i ostatních indoevropských jazyků“⁴.

Uvedení badatelé se omezili na obecné úvahy namířené proti teorii balto-slovanského prajazyka, aniž uvedli argumenty.

¹²V knize K. Brugmanna „Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen“ (Berlin—Leipzig, 1922, s. 18) jsou participia a souhláskový kmen rozlišeny, a proto je tam uvedeno osm zvláštností.

¹ B. Delbrück, Einleitung in das Sprachstudium, 3. Aufl., Leipzig, 1893 (I leidimas 1880 m.).

² P. von Bradke, Beiträge zur Kenntnis der vorhistorischen Entwicklung unseres Sprachstamms, Giessen, 1880.

³ И. Бодуэн-де-Куртенэ, Лингвистические заметки и афоризмы, ЖМНП, 346, 1903, p. 330.

⁴ К. Явнис, Грамматика литовского языка, Петроград, 1908—1916, p. 27.

13

Prvním, kdo argumentoval proti teorii baltoslovanského prajazyka, byl Antoine Meillet (1866—1936).

Již roku 1905 A. Meillet napsal, že baltské a slovanské jazyky nemají tolik inovací, kolik se jim připisuje, a že není důvod hovořit o epoše baltoslovanské jednoty (d’une époque d’unité balto-slave)⁵. Ve své knize „Indoevropské dialekty“⁶, která vyšla roku 1908, věnoval A. Meillet rozsáhlou kapitolu charakteristice nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.

Než začal rozebírat společné rysy baltských a slovanských jazyků, na které poukázal K. Brugmann, A. Meillet poznamenal, že podobnost baltských a slovanských jazyků je zřejmá. Podobný charakter systémů baltských a slovanských jazyků byl podle jeho názoru dán těmito činiteli: 1) baltské a slovanské jazyky pocházejí z dialektů indoevropského jazykového společenství (l’unité indo-européenne) (de parlers indo-européens sensiblement identiques), které od sebe neoddělovala žádná významnější izoglosa; 2) baltské a slovanské jazyky ve svém vývoji neprošly radikálními zlomy systému (aucune fracture brusque du système), jsou tedy konzervativní a archaické, a proto si zachovaly mnoho starobylých rysů; 3) Baltové a Slované žili po celou dobu v sousedních geografických oblastech za podobných civilizačních podmínek. A. Meillet navíc uvedl, že podobnost baltských a slovanských jazyků posílily výpůjčky — zejména výpůjčky baltských jazyků ze slovanských⁷.

A. Meillet dále podrobně rozebral společné rysy baltských a slovanských jazyků, které uvedl K. Brugmann.

1. Podobný vývoj indoevropských sonantů l, m, n, r se kromě baltských a slovanských jazyků vyskytoval také v germánských a keltských jazycích. V určitých pozicích se u vedle sonantu objevilo v řečtině, latině a arménštině. Vznik příponové samohlásky i, u vedle sonantů je proto dialektálním jevem indoevropského jazykového společenství, nikoli inovací baltských a slovanských jazyků.

2. Zjednodušení geminát je výsledkem obecné tendence indoevropských jazyků a začalo již v indoevropském jazykovém společenství. V baltských a slovanských jazycích, stejně jako v arménštině, se gemináty zjednodušily, zatímco v jiných jazycích k tomu nedošlo. Je pochybné, zda se gemináty vyskytovaly už v samotném indoevropském jazykovém společenství; nejčastěji se tam objevovaly v hypokoristické slovní zásobě a v dětské řeči.

3. Typy zájmenných adjektiv se v obou jazykových skupinách v detailech liší a jejich význam se neshoduje. Zájmeno *jo- užívá velmi podobně vedle substantiv a adjektiv také avestština (A. Meillet zvlášť zdůrazňuje, že jak v avestštině, tak v baltských a slovanských jazycích se zájmeno *jo- shoduje se slovy, vedle nichž se užívá).

4. Participia činná přítomného času mužského rodu přešla ke kmeni jo podle participií ženského rodu (kmen jā), což se vyskytovalo již v indoevropském jazykovém společenství. A. Meillet uvedl, že adjektiva mají sklon přecházet ke kmeni na samohlásku mnohem rychleji než substantiva (litevština má pouze adjektiva s kmenem na o ir u, slovanské jazyky pouze adjektiva s kmenem na o). Tento přechod je projevem obecné inovace indoevropských jazyků, neboť přesný ekvivalent baltských a slovanských jazyků se nachází v západogermánských jazycích (ve staré angličtině, staré saské a staré horní němčině).

5. Vkládání -i- do tvarů, jako jsou litevské akmen-i-mis, staroslověnské kamen-b-mi, není typické pouze pro baltské a slovanské jazyky, neboť zcela stejný jev zná latina (srov. ped-i-

⁵ A. Meillet, Etudes sur l’étymologie et le vocabulaire du vieux slave, II, Paris, 1905, p. 201.

⁶ A. Meillet, Les dialectes indo-européens, Paris, 1908.

⁷ A. Meillet, Les dialectes indo-européens, Nouveau tirage, Paris, 1922, p. 40—41.

14

bus), arménština (srov. ot-i-wkh) a další jazyky. Sbližování těchto dvou typů navíc usnadnila skutečnost, že se foneticky shodovaly jak akuzativy singuláru kmenů na i a souhláskových kmenů, tak i jejich akuzativy plurálu.

6. Starý nominativ ukazovacího zájmena *so-, *sā- (srov. skr. sá, sā, ř. ὁ, ἡ, got. sa, so) byl nahrazen kmenem *to-, *tā- kromě baltských a slovanských jazyků také západogermánskými jazyky (srov. starosaské thē, thia, starohornoněmecké dēr, diu). A. Meillet zdůraznil, že jde o velmi prostou inovaci, neboť všechny tvary paradigmatu s výjimkou nominativu singuláru začínaly souhláskou t-, která se analogicky mohla velmi snadno přenést do jediného pádu s počáteční souhláskou s-.

7. Dativ zájmena litevské manie, man, staropruské mennei neodpovídá staroslověnskému mъně ani samohláskami kořene, ani koncovými samohláskami. A. Meillet dodal, že tyto baltské a slovanské tvary jsou skvělým příkladem paralelních, avšak na sobě nezávislých inovací, které charakterizují obě jazykové skupiny.

8. Genitiv-ablativ singuláru litevské vilko, staroslověnské vlъka odpovídá sanskrtskému ablativu vṛkāt. Genitiv a ablativ splynuly proto, že ve všech kmenech s výjimkou typu o měly v singuláru jednu a tutéž podobu. Řečtina užívala tvar genitivu k vyjádření ablativu, zatímco v baltských a slovanských jazycích naopak převzal funkci genitivu ablativ. A. Meillet zdůrazňuje, že se tento jev zřejmě neobjevil v době baltsko-slovanské jednoty (à une période de communauté), neboť pruština má genitiv deiw as „boha“. Z toho tedy podle něj plyne, že zobecnění ablativu lze snadno vysvětlit nezávislým vývojem jazyků.

Po prozkoumání těchto společných rysů baltských a slovanských jazyků dospěl A. Meillet k závěru, že „vývoj baltských a slovanských jazyků probíhal paralelně; v důsledku tohoto paralelismu přirozeně vznikly některé totožné tvary, avšak tyto inovace neopravňují k uznání společného období vývoje těchto jazyků“⁸. Jako výrazný příklad paralelní inovace uvedl A. Meillet de Saussurův–Fortunatovův zákon a zcela správně tvrdil, že tento zákon působil nezávisle v litevštině a slovanských jazycích.

Uvedením analogických skutečností z jiných indoevropských jazyků a poukázáním na další podobné jevy A. Meillet ukázal, že zmíněné společné rysy baltských a slovanských jazyků jsou buď archaismy zděděné z praindoevropské doby, nebo novotvary. Je-li jev či skutečnost archaická, znamená to, že ji zachovaly baltské i slovanské jazyky stejně jako ostatní indoevropské jazyky. Ani novotvary nemohou být přesvědčivým důkazem baltsko-slovanského prajazyka či společné epochy, neboť mohly vzniknout buď nezávisle v baltských, slovanských a dalších indoevropských jazycích, nebo v době kontaktu těchto jazyků. Podle A. Meilleta jsou navíc baltsko-slovanské inovace pouze podobné, nikoli totožné (srov. například dativ osobního zájmena).

Nové odvážné myšlenky A. Meilleta otřásly základy teorie baltsko-slovanského prajazyka. Jeho kritika ukázala, že dosavadní argumenty k prokázání baltsko-slovanského prajazyka nestačí. Zastánci teorie prajazyka proto byli nuceni hledat nové skutečnosti, jimiž by svá tvrzení obhájili.

Jako první reagoval Viktor Porzeziński (1870—1929). Závěr jeho práce věnované otázce baltských a slovanských jazyků zněl: „baltské a slovanské jazyky prošly společným obdobím, během něhož vzniklo nemálo novotvarů“⁹.

⁸ A. Meillet, op. cit., p. 45.

⁹ W. Porzeziński, Die baltisch-slavische Sprachgemeinschaft, RSI, 4, 1911, p. 2—3.

15

Ve své další práci se V. Poržežinskij snaží vyzdvihnout co nejvíce inovací, které podle jeho názoru vznikly v baltsko-slovanském prajazyce, jejž nazývá „baltsko-slovanským obdobím“. Aby ubránil společné rysy baltských a slovanských jazyků před kritikou A. Meilleta, V. Poržežinskij podrobně analyzoval první a poslední ze společných rysů, které uvedl K. Brugmann. Tyto společné rysy považuje za velmi důležité pro řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků. V. Poržežinskij uvedl také nové skutečnosti a pokládal je za balto-slavské inovace. Za takovou inovaci považoval minulý čas sloves (préteritum), srov. litev. nešė, vedė a stsl. nešė-acho, vedė-acho. Rozdíl mezi baltským préteritem a slovanským imperfektem podle jeho názoru spočívá v tom, že préteritum baltských jazyků vzniklo na základě asigmatického aoristu¹⁰.

V. Poržežinskij hájil společné období baltských a slovanských jazyků (eine baltisch-slavische Periode), zatímco Jan Rozwadowski (1867—1935) sestavil poměrně složité schéma, aby objasnil nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků¹¹. Rozlišoval tři období vývoje vzájemných vztahů baltských a slovanských jazyků:

1) období jednoty (doba prawspólności), trvající pravděpodobně ve 3. tisíciletí př. n. l.;

2) období, kdy byly vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky přerušeny a jejich vývoj probíhal nezávisle (2. a 1. tisíciletí př. n. l.);

3) období nového sbližování a sousedských vztahů, které začalo kolem počátku našeho letopočtu a trvá dodnes¹².

Většina badatelů se k teorii J. Rozwadowského stavěla lhostejně. Pouze český lingvista O. Hujer ji považoval za „zcela spolehlivou“¹³. B. Gornung je navíc rovněž toho názoru, že kontakty mezi baltskými a slovanskými jazyky byly na dlouhou dobu přerušeny a znovu navázány až kolem počátku našeho letopočtu¹⁴.

Teorie J. Rozwadowského vyvolává vážné pochybnosti. Je pochybné, že by baltské a slovanské jazyky po dobu dvou či jednoho a půl tisíce let nebyly udržovaly žádné kontakty a že by je navázaly znovu až kolem počátku našeho letopočtu. Toponymie, hmotná kultura i fragmenty historických pramenů nasvědčují tomu, že Baltové a Slované byli pravděpodobně od pradávna sousedy, a mohli proto, jak je pochopitelné, udržovat určité vztahy, které se odrážely i v jejich jazycích.

Je navíc nepravděpodobné, že by vztahy mezi Balty a Slovany byly ve 3. tisíciletí př. n. l. velmi těsné, protože existují důvody domnívat se, že baltské dialekty tehdy mohly být bližší germánským dialektům.

J. Rozwadowski ve skutečnosti hájil teorii baltsko-slovanského prajazyka, byl však nucen ji pozměnit a posunout do velmi dávné minulosti, protože starou, nezměněnou verzi této teorie již bylo obtížné obhajovat. Příklad J. Rozwadowského ukazuje, jaký vliv měly v té době myšlenky A. Meilleta.

Po článcích V. Poržežinského a J. Rozwadowského se řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků začalo komplikovat.

¹⁰ W. Porzeziński, op. cit., p. 24–25.

¹¹ J. Rozwadowski, O pierwotnym stosunku wzajemnym języków bałtyckich i słowiańskich, RSI, 5, 1912, p. 1–36.

¹² J. Rozwadowski, op. cit., p. 24.

¹³ O. Гуйер, Введение в историю чешского языка, Москва, 1953, р. 42.

¹⁴ Б. В. Горнунг, Из предыстории образования общеславянского языкового единства, Москва, 1963, р. 95.

16

Všestranně se nejstaršími vztahy baltských a slovanských jazyků zabýval Jānis Endzelīns (1873—1961), který této otázce věnoval celou monografii¹⁵.

J. Endzelīns nejprve položil zásadní otázku: které jazykové skutečnosti a jevy dokládají úzké příbuzenské vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky? Je samozřejmé, že takové jazykové skutečnosti a jevy musejí být inovacemi těchto jazyků. Aby však inovace měly důkazní sílu, musí jich být podle J. Endzelīnse mnoho¹⁶.

Řídě se těmito zásadami, J. Endzelīns zkoumal společné rysy i rozdíly ve fonetice, gramatice, syntaxi a lexiku baltských a slovanských jazyků. Zvlášť podrobně analyzoval fonetické jevy. J. Endzelīns jasně ukázal, že takové společné fonetické jevy baltských a slovanských jazyků, jako je zjednodušení geminát, splynutí znělých a znělých aspirovaných souhlásek, přechod koncového -m v -n a také zánik souhlásek -d, -t na konci slova, jsou buď dialektálními jevy jazykové jednoty ide. jazyků, nebo vznikly nezávisle již v jednotlivých ide. jazycích, a proto nemají důkazní sílu.

J. Endzelīns zaznamenal v morfologii a syntaxi nejednu novou společnou skutečnost baltských a slovanských jazyků, ale také nejednu starou odlišnost těchto jazyků. Sestavil rovněž rozsáhlý seznam společné slovní zásoby baltských a slovanských jazyků (asi 200 slov).

Po mimořádně pečlivém přezkoumání společných rysů a rozdílů baltských a slovanských jazyků charakterizoval J. Endzelīns nejstarší vztahy těchto jazyků takto: „Ještě ve společném indoevropském prajazyce se „slovanský“ dialekt již v něčem lišil od „baltského“ dialektu a zaujímal přibližně střední pozici mezi dialekty „árijským“ a „baltským“. Když se Indové-Íránci při štěpení ide. prajazyka územně oddělili od Slovanů, Slované, kteří byli nejbližšími sousedy baltských kmenů, s nimi prožili společnou epochu, během níž si jejich jazyky byly ještě natolik blízké, že Slované rozuměli baltskému jazyku a Baltové slovanskému. V té době se jejich jazyky obohatily o mnoho nových společných slov a vznikly v nich některé (nikoli četné!) společné změny ve fonetice, morfologii a syntaxi. Lze tedy mluvit o „slovansko-baltské epoše“¹⁶; výrazu „slovansko-baltský prajazyk“ je lépe se vyhnout, protože snadno vyvolává představu úplné jazykové jednoty. To, že se slovanský jazyk od baltského lišil již v ide. prajazyce, dokládá i okolnost, že míra příbuznosti jednotlivých slovanských jazyků s baltskými jazyky se zdá být stejná (pravda, některá baltská nářečí zanikla, aniž po sobě zanechala písemné památky). Sotva lze pochybovat o tom, že všechny slovanské jazyky jsou od baltských jazyků stejně vzdálené. Pruský jazyk se v něčem liší od litevštiny a lotyštiny a sbližuje se se slovanskými jazyky. S výjimkou pr. twais, swais (stsl. tvoi, svoi), kde je shoda nejspíše náhodná, se ve zvláštních případech gramatické podobnosti setkáváme nikoli se společnými novotvary, nýbrž se zachováním starého stavu (srov. například pr. noūson, tebbei, wans: stsl. nasъ, tebě, vy a neutrum), tyto shody proto nedokládají větší příbuznost pruštiny se slovanskými jazyky (ve srovnání s litevštinou a lotyštinou)“¹⁷.

Na základě velmi starých rozdílů mezi těmito jazyky, jak se domníval (například změna ide. s v š po r, k v baltských jazycích a ch po k, r, i, u ve slovanských jazycích; změna ide. kh v k v baltských jazycích a ch ve slovanských jazycích atd.), J. Endzelīns se na rozdíl od zastánců teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty domníval, že baltské a slovanské jazyky pocházejí z různých dialektů ide. jazykového společenství. Na rozdíl od A. Meilletovy teorie paralelismu J. Endzelīns tvrdil,

¹⁵ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, Харьков, 1911.

¹⁶ И. Эндзелин, op. cit., p. 3.

¹⁷ И. Эндзелин, op. cit., p. 200—201.

2. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

17

že po rozpadu ide. jazykového společenství se baltština a slovanské jazyky sblížily a prošly společnou epochou. K tomuto závěru J. Endzelīna přiměly následující inovace baltštiny a slovanských jazyků: změna ide. r̥, l̥, m̥, n̥ v ir, il, im, in a ur, ul, um, un; koncovka dativu plurálu *-mus; změna ide. eu a ēu v baltštině a slovanských jazycích na jau, z něhož se později vyvinulo slovanské ju; vznik složených adjektiv; nahrazení starého genitivu singuláru substantiv o-kmenů ablativem; vznik zájmena *mun-; predikativní užívání instrumentálu; genitiv záporu; a konečně podobnost velké části lexika¹⁸.

J. Endzelīns tedy vytvořil teorii konvergence, aby vysvětlil společné inovace baltštiny a slovanských jazyků. J. Endzelīns zastával názor, že jazykové shody nutně nepředpokládají společný prajazyk, který existoval po rozpadu ide. jazykového společenství: část těchto shod může být podmíněna společným původem jazyků z ide. jazykového společenství; část z nich může vzniknout v důsledku geografického sblížení jazyků a navázání kontaktů.

Myšlenka J. Endzelīnse, že geografický styk, sousedství a kontakty různého druhu mohou v jazycích vyvolat společné nové jevy nebo vytvořit podmínky pro pronikání neologismů z jednoho jazyka do druhého, byla v jazykovědě poměrně nová. Geografický aspekt koncepce J. Endzelīnse vlastně připomínal myšlenku J. Schmidta o geografické kontinuitě. Tato myšlenka J. Endzelīnse odpovídala faktům přirozeného vývoje jazyků: v důsledku geografického styku vznikají v různých jazycích společné změny a jazyky se sbližují (srov. jazyky Balkánského poloostrova).

Nová teorie J. Endzelīnse byla hodnocena rozporuplně. Zastánci teorie balto-slovanské jazykové jednoty (pra jazyka) považovali J. Endzelīnse za svého přívržence. J. Rozwadowski napsal, že podle jeho přesvědčení je všeobecně dosud uznávaná teorie balto-slovanského prajazyka prokázána a že ji J. Endzelīns posílil novými argumenty¹⁹. A. Meillet při recenzi knihy J. Endzelīnse prohlásil, že závěry J. Endzelīnse se s výjimkou jemných nuancí neliší od jeho vlastních závěrů²⁰.

Takové rozporuplné hodnocení vyvolala nedostatečná obeznámenost recenzentů s novou teorií a také jistá neurčitost tvrzení J. Endzelīnse. Při formulování obecných závěrů byl J. Endzelīns velmi opatrný. Jako by chtěl upřesnit a vysvětlit svůj postoj, který ostatní příliš dobře nepochopili, vrátil se J. Endzelīns v roce 1931 k otázce nejstarších vztahů mezi baltštinou a slovanskými jazyky.

V článku věnovaném slovesu v baltštině a slovanských jazycích²¹ J. Endzelīns zdůraznil zejména velkou podobnost ide. dialektů, z nichž baltština a slovanské jazyky vznikly. Také po rozpadu ide. prajazyka zůstali předkové Baltů a Slovanů pravděpodobně po určitou dobu sousedy a udržovali jazykové kontakty. V tomto období jazykového společenství (in dieser Periode der Sprachgemeinschaft) vznikly některé jazykové inovace. Bylo jich však velmi málo, neboť baltština a slovanské jazyky byly v té době velmi

¹⁸ И. Эндзелин, op. cit., s. 200. Kromě těchto společných rysů baltských a slovanských jazyků uvádí J. Endzelīns v roce 1938 ještě tři: časté případy přenesení přízvuku; genitiv zájmena 1. osoby množného čísla *nōs(s)ēm; infinitiv s *-et(e)i vedle přítomné formy s kmenem na -1, viz J. Endzelīns, Latviešu valodas skaņas un formas, Rīgā, 1938, s. 9–10; srov. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, s. 7.

¹⁹ J. Rozwadowski, op. cit., p. 6–7. Plg. dar A. Šachmatovo ir N. Joklio recenzijas, žr. A. Шахматов, ЮРЯС, 17, 1912, p. 281–290; N. Jokl, AfslPh, 35, 1913, p. 307–317.

²⁰ A. Meillet, RSl, 5, 1912, p. 153.

²¹ J. Endzelin, Zur slavisch-baltischen Konjugation, APh, 2, 1931, p. 38–46.

18

konzervativní. J. Endzelynas se domnívá, že o tomto významu lze hovořit v souvislosti s jazykovým společenstvím baltských a slovanských jazyků (slavisch-baltische Sprachgemeinschaft), a chceme-li, také o prajazyku (Ursprache)²².

Z tohoto článku jsou jasně patrné názory J. Endzelyna na nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků: po rozpadu ide. jazykového společenství vytvořily baltské a slovanské jazyky samostatné jazykové jednotky, jejichž vztahy měly povahu kontaktů.

V tomto článku J. Endzelynas při vyvozování závěrů o nejstarších vztazích baltských a slovanských jazyků vycházel ze společných rysů slovesa v těchto jazycích, neboť v monografii „Studie o baltských a slovanských jazycích“ zůstalo sloveso téměř nedotčeno. Na rozdíl od názoru A. Meilleta, že slovesné struktury baltských a slovanských jazyků se velmi liší, se J. Endzelynas snažil ukázat, že i v této oblasti mají baltské a slovanské jazyky mnoho společného. Například ide. optativ se podle J. Endzelyna začal ve slovanských jazycích užívat ve významu imperativu. Stejný osud ho potkal i v baltských jazycích: v pruském znamená imperativ, litevské permis(y)vum (například tenesė) vzniklo ze staršího optativu.

Baltské jazyky mají sigmatický budoucí čas. Že jej měly také slovanské jazyky, podle J. Endzelyna dokládají příčestí byšęšt- nebo byšąst- (srov. litev. būsiančio) aj.

J. Endzelynas zastával tento názor na nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků až do konce svého života. Dokládá to jeho článek „Staré baltsko-slovanské jazykové vztahy“²³, v němž znovu zopakoval svá dřívější tvrzení.

Diskuse z let 1908–1912²⁴ sehrála důležitou úlohu v dějinách zkoumání problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků. Ukázala, že problém nejstarších vztahů těchto jazyků není tak jednoduchý a snadno řešitelný, jak se domnívali v 19. století. Teorie baltsko-slovanského prajazyka, kterou badatelé minulého století všeobecně uznávali, se ukázala být pouze jednou z několika hypotéz, kterou je třeba stejně jako ostatní doložit a hájit.

Diskuse z let 1908–1912 také odhalila slabou stránku tehdejší lingvistiky a nedostatky její metody. Na základě analýzy téměř týchž jazykových faktů vznikly čtyři teorie, které různě vykládaly původ a povahu společných rysů (inovací) baltských a slovanských jazyků. Po této diskusi se řešení problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků ještě více zkomplikovalo, a patrně proto zájem o teoretický výzkum ochabl. Tím se stává pochopitelným skeptický postoj některých badatelů k diskusi z let 1908–1912. Aleksander Brückner (1856–1939) ji označil za „planou záležitost“²⁵, neboť A. Meillet přece nepopíral podobnost struktur baltských a slovanských jazyků a zastánce teorie baltsko-slovanské jednoty (prajazyka) poctivě uvedl rysy, které baltské a slovanské jazyky odlišují. Sám A. Brückner dokazoval jednotu baltských a slovanských jazyků na základě lexika. Baltských a slovanských jazyků

²² J. Endzelin, op. cit., p. 45.

²³ Я. М. Эндзелин, Древнейшие славяно-балтийские языковые связи, „Известия Академии наук Латвийской ССР“, 3 (56), 1952, p. 33—46; „Труды Института языка и литературы АН Латвийской ССР“, 2, 1953, p. 67—82.

²⁴ Široce se jí věnoval B. Gornung, viz Б. В. Горнунг, Из истории изучения балтийско-славянских языковых отношений (научная полемика 1911—1912 г.г.), „Rakstu krājums“, p. 109—132.

²⁵ A. Brückner, Die lituslavische Spracheinheit, KZ, 46, 1914, p. 217—239.

2*

19

kmenotvorné shody, podle jeho názoru významnější než všechny body uváděné K. Brugmanem²⁶.

Taková situace, kdy na základě týchž jazykových faktů vznikly čtyři různé hypotézy, se nejspíše vytvořila proto, že v té době nebyly slovanské a zejména baltské jazyky dostatečně prozkoumány, nebyla známa chronologie srovnávaných jevů a chyběl faktický materiál pro více či méně přesvědčivá teoretická zobecnění. K. Būga měl proto naprostou pravdu, když napsal, že „tuto otázku (tj. otázku nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky — S.K.) bude možné vyřešit teprve po všestranném prozkoumání baltských a slovanských jazyků“²⁷.

Navzdory tomu, že se dnes výzkum baltských jazyků značně zintenzivnil, je třeba ještě vyřešit mnoho otázek z dějin baltských jazyků historicko-srovnávací metodou nebo je znovu přezkoumat na základě nejnovějších lingvistických poznatků (zatím nehovoříme o strukturálním výzkumu baltských jazyků, který je třeba ponechat budoucnosti). Zde uvedené okolnosti, jakož i pozdní objevení písemných památek baltských jazyků, útržkovité texty pruštiny a absence písemných památek dalších baltských jazyků — kurštiny, selonštiny aj. — brání úspěšnému řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.

Zkoumání nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků ve druhém desetiletí 20. století

Kazimieras Būga (1879—1924) se diskuse v letech 1908—1912 neúčastnil, svůj názor na nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky však vyjádřil nejednou.

Již v „Aistiškuose studijuose“, ovlivněn učením K. Jauniuse, považoval K. Būga proto-baltský jazyk za jednu z dcer ide. prajazyka, „který si jako skutečné dítě uchoval velmi mnoho předností a vlastností své matky“². O společném prajazyce či epoše baltských a slovanských jazyků K. Būga vůbec neuvažoval.

V článku o litevštině, napsaném roku 1910 pro polskou encyklopedii³, označil K. Būga teorii balto-slovanské jednoty za dogma, které vzniklo ze dvou důvodů: 1) blízkým sousedstvím baltských a slovanských národů, 2) poměrně četnými slovanskými výpůjčkami a jinými cizími prvky v litevštině, neboť jazykovědci minulého století nedokázali rozlišit, co je litevské a co nikoli. K. Būga zde činí velmi zajímavý předpoklad: kdyby Aistové nežili u Baltského moře, nýbrž někde dál od Slovanů, například v Íránu nebo na Pyrenejském poloostrově, nikoho by ani nenapadlo hledat blízkou příbuznost Baltů se Slovany⁴.

K. Būga dále napsal, že současní zastánci teorie balto-slovanské jednoty nepředložili jediný přesvědčivý argument na její podporu. Sedm bodů K. Brugmana,

²⁶ A. Brückner, op. cit., p. 236.

²⁷ K. Būga, RR, I, p. 433.

¹ Jsou použity termíny K. Būgy.

² K. Būga, Aistiški studijai, I, Peterburgas, 1908, p. 10.

³ Kaž. Būga, Litewsk i język, „Wielka encyklopedja powszechna ilustrowana“, serja I, 43—44, Warszawa, 1910, p. 624.

⁴ Loc. cit.

20

Podle K. Būgy v žádném případě neukazují užší příbuznost (powinnowactwa) baltských a slovanských jazyků. Proto je třeba, zdůrazňuje K. Būga, oddělit skupinu aisthských jazyků od skupiny slovanských jazyků a považovat ji za samostatného člena ide. rodiny ⁵.

Straipsnyje „Kalbų mokslas bei mūsų senovė“ (1913) seniausiesiems baltų ir slavų kalbų santykiams charakterizuoti K. Būga pacituoja J. Endzelyno išvadą⁶, padarytą monografijoje „Baltų ir slavų kalbų etudai“. Iš to matyti, kad K. Būga buvo J. Endzelyno konvergencijos teorijos šalininkas.

Straipsnyje „Šis-tas iš lietuvių ir indoeuropiečių senovės“ (1924) K. Būga rašė: „Kiti kalbininkai tiki, kad kalbos bendrybės, kurių turi gana daug aisčių ir slavėnų kalba, rodančios aisčius ir slavėnus turėjus dar ir atskirą prokalbę po indoeuropiškosios. Tuo aš netikiu, nes nerandu nė vieno kalbos fakto, kuris būtinai verstų mus pripažinti tariamąją aisčių-slavėnų prokalbę.

Všechny společné rysy aisthských a slovanských jazyků ukazují pouze na to, že Aistové žili v sousedství Slovanů (zvýrazněno v citaci – S.K.) od nepaměti, tj. již od indoevropské epochy.

Sousední jazyky, i když nejsou navzájem příbuzné, mají často společné fonetické rysy: šíří se totiž z jednoho centra jako vlny a mohou zaplavit celé území sousedního jazyka nebo jeho část⁷.

Obzvlášť důležitá jsou tvrzení K. Būgy týkající se společné baltské a slovanské slovní zásoby.

Pouze na základě toho, že ve společné baltské a slovanské slovní zásobě nenacházíme odpovídající výrazy v jiných ide. jazycích, nelze podle K. Būgy tvrdit, že baltské a slovanské jazyky měly také samostatný prajazyk. Jelikož Baltové a Slované byli odedávna sousedy, není vůbec překvapivé, že jejich jazyky mají mnoho společných slov. To je jedna z příčin vzniku společné baltské a slovanské slovní zásoby. Za druhou příčinu K. Būga pokládá původ baltských a slovanských jazyků z ide. jazykového společenství: společná slova baltských a slovanských jazyků mohla být „slovy slovanské a aisthské nářeční skupiny indoevropského prajazyka“. Všechna tato společná slova baltských a slovanských jazyků podle K. Būgy pouze ukazují „že ve starodávné minulosti měla dvě severovýchodní indoevropská nářečí (tj. baltské a slovanské nářečí – S.K.) pro tyto věci jiná pojmenování, která se neshodovala s pojmenováními západních a jižních indoevropských nářečí prajazyka“⁸.

Například pro označení vrány či havrana užívají Baltové a Slované jedno slovo, zatímco Italici a Řekové měli pro tento účel slovo zcela jiné, srov. litev. várna, lotyš. vārna, prus. warne, sl. *varnā (rus. воро́на, pol. wrona, čes. vrána, srbochorv. vrȁna); litev. varnas, prus. warnis, sl. *varnъ (rus. во́рон, pol. wron, čes. vran, srbochorv.vrȁn) a lat. cornix „vrána“, řec. κορώνη „vrána“; lat. corvus „havran“, řec. κόραξ „havran“⁹. K. Būga zvláště zdůrazňuje myšlenku, že „společná slova ještě neukazují, že by Slované a Baltové nepocházeli přímo ze sousedních nářečí indoevropského prajazyka, nýbrž přes přechodný stupeň, takzvaný společný ‚slovansko-aisthský prajazyk‘“¹⁰.

⁵ K. Būga, loc. cit.

⁶ K. Būga, RR, I, p. 407–408.

⁷ K. Būga, RR, III, p. 595.

⁸ K. Būga, RR, II, p. 169.

⁹Pojmenování vrány a havrana nejsou specifickým společným rysem baltských a slovanských jazyků, neboť stejné slovo má pro tento účel také tocharština, srov. toch. B wrauna (viz E. Schwentner, IF, 63, 1958, s. 167).

¹⁰ K. Būga, loc. cit.

21

Z toho vyplývá, že podle K. Būgy vznikla společná slovní zásoba baltských a slovanských jazyků proto, že:

a) baltské a slovanské jazyky pocházejí z indoevropského jazykového společenství, v němž baltské a slovanské dialekty již měly slova vlastní pouze jim;

b) baltské a slovanské jazyky spolu v průběhu dějin bezprostředně sousedily a byly si navzájem sousedy.

Takový výklad původu společné slovní zásoby baltských a slovanských jazyků neztratil svou platnost ani dnes. Dlouhodobý kontakt příbuzných jazyků může skutečně vyvolat nejen analogické fonetické a morfologické jevy, ale také vést ke vzniku společné slovní zásoby.

Įga nenašel jediný fakt, který by svědčil o jednotě baltských a slovanských jazyků (jeho termínem o prajazyce), a proto se k ní stavěl rozhodně odmítavě, zatímco ruští lingvisté A. Šachmatov a A. Sobolevskij, kteří působili ve stejné době, o jednotě baltsko-slovanských jazyků nepochybovali.

Aleksejus Šachmatovas (1864–1920), pažymėjęs, kad baltų ir slavų kalbų ypatingu artumu vargu ar galima abejoti, rašo: „Šis artumas negali būti atsitiktinis ir priklausyti tiktai nuo bendros jų kilmės iš indoeuropiečių prokalbės; ir baltų, ir slavų kalbos turi daug bendrų nukrypimų nuo senųjų santykių, ir šitie bendrieji nukrypimai liudija jų bendrą gyvenimą tuo metu, kada jos jau atsiskyrė nuo kitų indoeuropiečių kalbų. Vadinasi, reikia pripažinti baltus ir slavus kilus iš bendrų protėvių (от одного общего родоначальника), kurie jau buvo atsiskyrę nuo giminės, kalbėjusios indoeuropiečių prokalbe. Baltų ir slavų kalbų protėviu, kurį galima vadinti baltų-slavų prokalbe, buvo kalba tos indoeuropiečių giminės, kuri, išsiskyrusi iš indoeuropiečių šeimos, tik paskui suskilo į dvi — baltų ir slavų šakas“¹¹.

Z citátu je patrný názor A. Šachmatova na nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky: bez pochybností tvrdí, že existovala baltsko-slovanská jednota, jak jazyková, tak etnická, která přetrvala po rozpadu indoevropského jazykového společenství.

Originální a zajímavou hypotézu o genezi slovanských národů a jazyků vytvořil Alexej Sobolevskij (1856–1929). Při řešení otázky vzniku praslovanštiny věnoval zvláštní pozornost reflexům ide. s ve slovanských jazycích. Po i, u, r a k se ide. s ve slovanských jazycích změnilo v ch, ve všech ostatních pozicích zůstalo nezměněno. A. Sobolevskij tento fonetický zákon absolutizoval a dospěl k závěru, že praslovanština je směsí dvou jazyků: s-jazyka a ch-jazyka¹².

Ch-jazyk náleží k íránské větvi jazyků a je nejspíše jedním z dalších jazykových nářečí. Z tohoto jazyka pocházejí slova s ch místo s. Naproti tomu s-jazyk je podle A. Sobolevského „blízký baltským jazykům a dříve s nimi tvořil jednotný slovansko-baltský neboli slovansko-litevský jazyk“¹³. K němu prý náležejí slova a tvary s s místo starého s; k této změně na ch v baltsko-slovanském jazyce nikdy nedošlo.

A. Sobolevskij tedy věřil, že baltské a slovanské národy kdysi mluvily jedním jazykem. Tento jednotný baltsko-slovanský jazyk podle něj existoval až do počátku našeho letopočtu, tedy do doby, kdy se u Baltského moře setkali Skythové s Balto-Slovany.

O hypotetických Balto-Slovanech a jejich jazyce nemohl A. Sobolevskij říci nic dalšího: „Odkud se k pobřeží Baltu dostali předkové národů se s-jazykem, Balto-Slovanů

¹¹ A. Šachmatov, Nástin nejstaršího období dějin ruského jazyka, „Encyklopedie slovanské filologie“, sv. II, Petrohrad, 1915, s. IX.

¹² A. N. Sobolevskij, Rusko-skytské studie, IORJAS, 27, 1924, s. 334.

¹³ A. N. Sobolevskij, op. cit., s. 334.

22

národ, nevíme; sotva pocházel ze západu, jihozápadu či východu. Nemáme důvod hledat jej ani mezi národy zmiňovanými Hérodotem.“ Národ hovořící jazykem s ch-kalibou je podle jeho názoru dávným obyvatelem pobřeží Baltského moře, který dal jméno také řece Nemunas¹⁴.

Hypotéza A. Sobolevského se dočkala přísné kritiky a byla odmítnuta¹⁵. Hypotézám A. Šachmatova i A. Sobolevského chyběla argumentace založená na analýze faktického materiálu baltských a slovanských jazyků. Příklad A. Šachmatova a A. Sobolevského jako by potvrzoval slova K. Būgy, že při řešení otázek souvisejících s genezí jazyků je nejprve třeba důkladně prozkoumat samotné jazyky.

Problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků ve třetím a čtvrtém desetiletí 20. století

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století vědci zkoumali především samotné baltské a slovanské jazyky. Při rozboru jednotlivých otázek jejich fonetiky, akcentologie, morfologie a lexikologie formulovali badatelé také obecnější závěry týkající se nejstarších vztahů těchto jazyků. Tento induktivní přístup k řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, založený na analýze rozsáhlého faktického materiálu, měl z metodologického hlediska mimořádný význam.

Pro výzkum nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků měla velký význam studie N. van Wijka věnovaná původu přízvukových a intonačních systémů těchto jazyků¹ a slovník baltských a slovanských jazyků R. Trautmanna².

V úvodu své knihy Nikolaj van Wijk (1880—1941) uvedl, že mezi teoriemi A. Schleichera a J. Rozwadowského není žádný zásadní rozdíl: oba badatelé uznávají „balto-slovanské období“. N. van Wijk dále záměrně dodal, že ani teorie A. Meilleta se od Schleicherovy příliš neliší, ačkoli se na první pohled může jejich rozdíl jevit jako velmi značný. Neboť baltsko-slovanské dialekty (lze říci i „prajazyk“) podle A. Meilleta existovaly v indoevropském jazykovém společenství až do jeho rozpadu, zatímco Schleicher podle svého schématu „genealogického stromu jazyků“ uznával jejich existenci i po rozpadu indoevropského jazykového společenství (Schleicherovým termínem prajazyka). Sám N. van Wijk zastával názor, že dialekty indoevropského jazykového společenství, z nichž se později vyvinuly baltské a slovanské jazyky, tvořily poměrně úzce související (zusammenhängendes), byť dialektálně diferencovaný celek (Ganzes) ještě i tehdy, když se již oddělily jiné skupiny indoevropských jazyků, například indoíránská. Tento kontinuum zřejmě netrvalo dlouho, neboť v známých jazycích nezanechalo výraznější stopy. Teoreticky možnou balto-slovanskou jazykovou jednotu proto podle N. van Wijka můžeme v praxi ignorovat³.

Když N. van Wijk rekonstruoval pro prabaltské a praslovanské dialekty dvě intonace — cirkumflex a akut —, poznamenal, že „to v žádném případě neukazuje

¹⁴ A. H. Соболевский, op. cit., p. 332.

¹⁵ Kritišką A. Sobolevskio hipotezės įvertinimą yra davęs A. Pogodinas, žr. А. Л. Погодин, Теория акад. А. Н. Соболевского о двояком происхождении славянского племени, „Slavia“, 9, 1930—1931.

¹ N. van Wijk, Die baltischen und slavischen Akzent- und Intonationssysteme (Ein Beitrag zur Erforschung der baltisch-slavischen Verwandtschaftsverhältnisse), Amsterdam, 1923.

² R. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch, Göttingen, 1923.

³ N. van Wijk, Die baltischen und slavischen Akzent- und Intonationssysteme, 2. Aufl., ’s—Gravenhage, 1958, p. 13.

23

užší příbuznosti obou jazykových skupin, protože: 1) kvalitu praslovanských a prabaltických intonací lze určit jen velmi neurčitě; 2) podobné intonační vztahy má také řečtina“⁴.

„Slovník baltských a slovanských jazyků“ Reinholda Trautmanna (1883—1951) je nejrozsáhlejší a nejúplnější soubor lexika baltských a slovanských jazyků. Tvoří jej především společná slova baltských a slovanských jazyků, jsou v něm však uvedena i taková, která existují pouze v jedné jazykové skupině nebo dokonce jen v jednom jazyce. Stalo se tak patrně proto, že R. Trautmann byl přesvědčen o existenci jednoty baltských a slovanských jazyků (baltisch-slavische Sprachgemeinschaft)⁵: slova baltských jazyků, která dnes nemají protějšky ve slovanských jazycích, se podle jeho názoru mohla dříve vyskytovat i ve slovanských jazycích.

Velkou část lexika uvedeného R. Trautmannem nelze považovat za baltoslovanskou: část společných slov obou jazykových skupin má protějšky v jiných ide. jazycích, a je proto nejspíše zděděna z ide. jazykového společenství; část se vyskytuje pouze v jedné jazykové skupině, nebo dokonce jen v jednom jazyce.

Trautmannův slovník byl důležitý pro zkoumání lexika baltských a slovanských jazyků i nejstarších vztahů mezi těmito jazyky. Při řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků však měl také určitý negativní vliv. Samotný fakt, že byl takový slovník sestaven, ovlivňoval badatele: lze-li z lexika baltských a slovanských jazyků sestavit tak rozsáhlý slovník, pak o někdejší jednotě těchto jazyků nemůže být pochyb! Zjevným příkladem mohou být tato slova F. Spechta: „To, že baltské a slovanské jazyky v minulosti prodělaly společný vývoj, který lze vysvětlit pouze teorií baltsko-slovanského prajazyka, by po vydání R. Trautmannova ‚Slovníku baltských a slovanských jazyků‘ již nemělo být předmětem pochybností“⁶.

Nabízí se otázka, jaký význam má ve skutečnosti lexikum při zkoumání příbuzenských vztahů mezi jazyky. V této souvislosti je třeba připomenout tvrzení A. Meilleta o vývoji lexika baltských a slovanských jazyků. Ve stati „Původ slovanské slovní zásoby: I. — Problém baltsko-slovanské jednoty“⁷, v níž kladl otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků i významu lexika a opakovaně připomínal Trautmannův slovník, uvedl:

1. Ztracené prvky charakterizují slovník stejně jako prvky zachované. Baltské a slovanské jazyky ztratily mnoho starých ide. slov a nahradily je novými. Například baltské a slovanské jazyky pozbyly starého označení pro „otce“ (s. ind. pitá, ř. πατήρ, lat. pater). Místo něj začali Baltové užívat novotvarů: litev. tėvas, lotyš. tēvs a pr. tāws, zatímco Slované užívali expresivně utvořeného s.sl. ot-bьcь (co do přípony srov. přídavné jméno s. sl. ot-bьjь „otcovský“). Skutečnost, že baltské a slovanské jazyky pozbyly starých slov a vytvořily si místo nich rozdílné náhrady, ukazuje, že Baltové a Slované měli podobné životní podmínky a jejich jazyky se vyvíjely paralelně.

2. Lexikální shody baltských a slovanských jazyků neukazují, že by baltské a slovanské jazyky měly období společného života následující po ide. epoše, neboť společné lexikum baltských a slovanských jazyků je zděděno z dialektů ide. jazykového společenství; srov. například litev. miglà, s. sl. mbgla a ř. ο-μίχλη⁸.

⁴ N. van Wijk, op. cit., p. 46.

⁵ R. Trautmann, op. cit., p. V.

⁶ F. Specht, Zur baltisch-slavischen Spracheinheit, KZ, 62, 1934, p. 248.

⁷ A. Meillet, Les origines du vocabulaire slave: I. — Le problème de l’unité balto-slave, RÉSI, 5, 1925, p. 5—13.

⁸ A. Meillet, loc. cit.

24

3. Paralelní vývoj baltských a slovanských jazyků dokládají slovotvorné formanty v lexiku. Například v odvozeninách nomina instrumenti mají Baltové příponu *-tlo- (lit. -kla-), zatímco Slované mají příponu *-dhlo, srov. lit. árklas a staroslov. ralo, čes. rádlo. Tyto přípony jsou podobné, nikoli však totožné, a obě jsou staré: první odpovídá lat. -culum (srov. lat. pōculum „pohár“), druhá pak lat. -bulum (srov. lat. pābulum „krmivo“) a řec. -θλον (srov. řec. γένεθλον).

4. Výrazným rozdílem mezi baltskými a slovanskými jazyky je to, že baltské jazyky zachovaly indoevropskou slovní zásobu lépe než slovanské. Například baltské jazyky dobře zachovaly označení člověka a muže (srov. starolitevské žmuo, prus. smoy a lat. hemō či homō, got. guma; lit. vyras, lotyš. vīrs, prus. wijrs a staroind. vīráḥ, lat. vir, staroír. fer, got. wair), zatímco slovanské jazyky je ztratily.

Na závěr svého článku píše A. Meillet: „Indoevropská část slovní zásoby baltských a slovanských jazyků pochází z jedné a téže skupiny indoevropských dialektů. Stačí však nahlédnout do Trautmannova Baltisch-slavisches Wörterbuch, abychom se přesvědčili, že mezi indoevropským jazykovým společenstvím a historickou epochou baltských a slovanských jazyků nebylo žádné období, během něhož by se vytvořil společný slovní fond obou jazykových skupin. Existuje paralelismus, nikoli jednota“⁹.

Je zajímavé, že názor A. Meilleta na lexikum baltských a slovanských jazyků se velmi blíží názoru K. Būgy — oba badatelé považují společné lexikum těchto jazyků za: 1) pocházející z dialektů indoevropského jazykového společenství a 2) vzniklé nezávisle, paralelně, v době, kdy obě jazykové skupiny odedávna žily v sousedství.

Ve skutečnosti není k vysvětlení společného lexika baltských a slovanských jazyků vůbec nutné uznávat baltsko-slovanskou jazykovou jednotu: k jeho vzniku postačovaly různé kontakty, které Baltové a Slované během své historie navázali. Při řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků navíc nelze význam lexika přeceňovat, protože slovní zásoba je, jak známo, nejproměnlivější částí jazykového systému.

Aby podložil teorii jednoty baltských a slovanských jazyků, využil Franz Specht (1888—1949) vedle lexikálního argumentu několik gramatických shod, kterých si povšiml¹⁰, například nahrazení lokálu jednotného čísla ukazovacích zájmen akuzativem s postpozicí (lit. tamē=stsl. tomb z *tamen), důsledné rozlišování kmenů na men a n, zánik maskulinních nomina agentis s formantem *-tēr- (srov. indoevropské *patēr a lit. tėvas, stsl. отbь) aj.

N. van Wijk, R. Trautmann a F. Specht řešili otázku nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků na základě závěrů svých konkrétních výzkumů. Italští neolingvisté postupovali zcela jinou cestou. V souladu s teoretickými principy své obecné lingvistiky se pokoušeli především určit charakter baltských a slovanských jazyků.

Vittore Pisani nejprve připustil¹¹, že baltské a slovanské jazyky prošly po rozpadu indoevropského jazykového společenství společným obdobím vývoje. Izoglosy baltských a slovanských jazyků, které protínají území těchto jazyků, podle V. Pisaniho naznačují, že území baltských a slovanských jazyků zůstala jednotná ještě poměrně dlouho po rozpadu indoevropského jazykového společenství. Společné období vývoje těchto jazyků nazýval V. Pisani obdobím společenství

⁹ A. Meillet, op. cit., s. 13.

¹⁰ F. Specht, op. cit., s. 248—259.

¹¹ V. Pisani, Balto e slavo, StB, 2, 1932, s. 1—22 (= Linguistica generale e indoeuropea, Milano, 1947, s. 65—82).

25

epocha (nikoli však prajazyk), kterou datoval přibližně do V. století př. n. l. a IV. století n. l. Později se však názory V. Pisaniho změnily: domníval se, že na základě systému izoglos lze sotva hovořit o balto-slovanské jednotě a rovněž sotva o balto-slovanském prajazyku, neboť ten zřejmě nikdy neexistoval¹².

Jiný italský neolingvista Matteo Bartoli (1874—1946) po analýze několika shod mezi baltskými a slovanskými jazyky dospěl k závěru, že chronologické postavení baltských jazyků určuje skutečnost, že se v nich údajně vyskytuje více pravěkých novotvarů než v germánských jazycích, ale výrazně méně než ve staré indičtině¹³. Giuliano Bonfante s tímto závěrem M. Bartoliho nesouhlasil a vyslovil názor¹⁴, že baltské jazyky, zvláště litevština, jsou archaické i konzervativní, zatímco slovanské jazyky jsou konzervativní, nikoli však archaické. G. Bonfante uvedl několik archaismů a zároveň dodal, že ani baltské jazyky neunikly vlnám inovací přicházejícím z centra (z řečtiny, arménštiny aj.)¹⁵.

Norský lingvista Christian Stang nejen analyzoval nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků, ale také napsal rozsáhlá díla, v nichž objasnil dějiny slovesného systému a akcentologie baltských a slovanských jazyků.

V jednom ze svých článků¹⁶ položil Chr. Stang otázku: co vlastně nakonec znamená pojem „jazyková jednota“? Podle jeho názoru lze jazykovou jednotu chápat dvojím způsobem:

1) jednota vyznačující se individuálními (nikoli dialektálními ani sociálními) odchylkami;

2) jednota, kdy mluvčí pociťují, že jejich jazyk je jeden a tentýž, třebaže je rozštěpen do nářečí (podle této definice je například němčina jedním jazykem, zatímco švédština a norština jsou dvěma, přestože rozdíl mezi posledně jmenovanými je menší než rozdíl mezi severními a jižními německými nářečími; taková jazyková jednota se podle Chr. Stanga opírá o politické a kulturní vztahy).

Jednota prvního typu mezi baltskými a slovanskými jazyky nemohla po rozpadu indoevropského jazykového společenství existovat, protože například vývoj indoevropského s po k, r, i, u přibližuje slovanské jazyky jazykům indoíránským. Existenci jednoty druhého typu mezi těmito jazyky po uvedeném rozpadu nelze na základě lingvistických poznatků prokázat.

Nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků líčí Chr. Stang takto: baltské a slovanské jazyky vznikly, jak lze říci, z téhož indoevropského dialektu. Mezi nimi však údajně existují velmi staré rozdíly: odlišný vývoj indoevropského s po k, r, i, u (viz tato práce, s. 81 a násl.), odlišné podrobnosti satemového fenoménu (srov. litevské klausyti a slovanské slyšati, viz tato práce, s. 186 a násl.) aj. Později, když se indoevropské jazykové společenství rozpadlo, procházely baltské a slovanské jazyky určitým obdobím, během něhož byla jejich území protkána několika novými izoglosami. Některé z nich zahrnovaly celé území těchto jazyků, jiné jen jeho část. K takovým izoglosám patří změna r, l, m, n v ir, il, im, in a ur, ul, um, un (viz tato práce, s. 76), slovesný typ s -auju: -ųja, nomina agentis litevské artōjas, pruské artoys, staroslověnské ratajь aj. Dokud podle Chr. Stangova názoru existuje možnost vzniku nových

¹² V. Pisani, Glottologia indoeuropea, Torino, 1949, p. 26.

¹³ M. Bartoli, Il carattere conservativo dei linguaggi baltici, StB, 3, 1933, p. 1—26.

¹⁴ G. Bonfante, „Arcaico“ e „conservativo“ nel gruppo baltico, StB, 5, 1935—1936, p. 30—37, srov. „Indogermanisches Jahrbuch“, 21, 1937, p. 326.

¹⁵ Podrobněji viz B. H. Топоров, Из истории изучения древнейших балто-славянских языковых отношений, p. 22—25.

¹⁶ Chr. Stang, Einige Bemerkungen über das Verhältnis zwischen den slavischen und baltischen Sprachen, NTS, 11, 1939, p. 85—98.

26

izoglosám, lze prý hovořit o živé izoglosní oblasti (lebendiges Isoglossengebiet).

V roce 1963 Chr. Stang podrobněji rozvádí a konkretizuje své názory na nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky¹⁷. Vyjadřuje názor, že rozdílný osud ide. s po k, r, i, u a některé rozdílné reflexy satam-fenoménu (klaušyti: sly-šāti) v baltských a slovanských jazycích svým stářím nedosahují doby ide. jazykové jednoty.

Po rozboru některých inovací v baltských a slovanských jazycích dochází Chr. Stang k závěru, že tyto jazyky po rozpadu ide. jazykové jednoty tvořily jednotnou nářeční oblast (Dialektgebiet), v níž vznikaly novotvary těchto jazyků a pro niž lze užít označení „baltsko-slovanské jazyky“ („Baltisch-slavisch“). Na druhé straně je podle jeho názoru třeba uznat také to, že se v této nářeční oblasti křížily určité staré izoglosy oddělující baltská nářečí od slovanských. Rozpad baltsko-slovanské nářeční oblasti probíhal po etapách, neboť existují izoglosy, z nichž jedny zahrnují slovansko-východobaltskou oblast, jiné pak slovansko-pruskou oblast.

Chr. Stang ve svých pracích často užívá označení „baltsko-slovanské jazyky“. V knize „Akcentuace slovanských jazyků“¹⁸ se uvádí, že termínu „baltsko-slovanské jazyky“ („Balto-Slavonic“) neužíval ve smyslu naprosto jednotného jazyka. Tímto termínem rozuměl „nářeční oblast, která je natolik jednotná, že změny vzniklé v jejím rámci mohou zahrnovat celou oblast nebo její část“¹⁹. Tento názor Chr. Stanga na nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky potvrdily hlavní závěry jeho knihy „Slovanské a baltské sloveso“²⁰. Dříve musely být společné rysy baltských a slovanských slovesných systémů mnohem výraznější a jejich systémy přítomného času musely být po rozpadu ide. jazykové jednoty velmi podobné²¹. Později se v důsledku rozdílných vývojových tendencí slovesné systémy těchto jazyků od sebe vzdálily.

Chr. Stang poukazuje také na velké strukturální rozdíly mezi slovesy baltských a slovanských jazyků. Baltské jazyky, stejně jako germánské, nemají sigmatický aorist a patrně jej nikdy neměly. Slovanský sigmatický aorist se velmi shoduje s indoíránským: oba mají prodloužený stupeň kořenového vokalismu. V této souvislosti Chr. Stang konstatuje, že baltské a slovanské jazyky náležely, pokud jde o aorist, snad k odlišným zeměpisným sférám. Ve slovanských jazycích není préteritum s dlouhým kořenem, které mají jazyky baltské, germánské, keltské, italické a albánské. V baltských jazycích je rozšířen sigmatický budoucí čas, který slovanské jazyky nemají. Zde začal funkci budoucího času plnit perfektivní přítomný čas, takže sigmatický budoucí čas již nebyl potřebný.

Analýza Chr. Stanga ukazuje, že některé strukturální typy a kategorie (například nazální a i-kmenová slovesa, optativ) jsou spíše výsledkem konvergentního, nebo dokonce paralelního vývoje.

Z přehledu výzkumu nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století vyplývá, že badatelé tohoto období, s výjimkou R. Trautmanna a F. Špechta, nenacházejí údaje umožňující uznat nejednotnost-

¹⁷ Chr. Stang, Über das Verhältnis zwischen slavischen und baltischen Sprachen, „Prace językoznawcze“, 5, 1963, p. 393–394.

¹⁸ Chr. S. Stang, Slavonic accentuation, Oslo, 1957.

¹⁹ Chr. S. Stang, op. cit., p. 174.

²⁰ Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942.

²¹ Chr. S. Stang, loc. cit., p. 268, 271.

27

tnou baltsko-slovanskou jazykovou jednotu. Naopak, výzkum konkrétních akcentologických a morfologických jevů umožnil učinit závěry, které ukazovaly, že nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky měly kontaktní povahu.

Výzkum nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky v poválečných letech

Výzkum problematiky nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky se zintenzivnil po druhé světové válce. Bylo publikováno několik článků věnovaných výhradně této problematice. Nejstarší vztahy těchto jazyků jsou charakterizovány také v nejednom rozsáhlém díle o dějinách baltských či slovanských jazyků. Kniha E. Fraenkela „Baltų kalbos“¹, vydaná v roce 1950, podnítila vznik článku J. Endzelīna, na který následně reagovali J. Otrębski, A. Zenas aj. (viz níže). Vznikla, dalo by se říci, určitá diskuse. O nejstarších vztazích baltských a slovanských jazyků se diskutovalo zvláště intenzivně při přípravách na IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě.

Výzkum nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky v poválečných letech se vyznačuje tím, že se v něm podrobně analyzují známé a konstatují nové společné rysy i rozdíly těchto jazyků a klade se otázka jejich chronologie. Kromě toho se v současnosti upouští od vytváření hypotéz, které by nově interpretovaly nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků; spokojíme se s modifikací teorií vyslovených v letech 1908–1912, jejich podrobnějším zdůvodněním nebo kritikou.

V roce 1946 vyšly práce dvou polských lingvistů věnované problematice nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky² — článek J. Safarewicze „Dėl baltų-slavų bendrystės klausimo“³ a kniha T. Lehr-Splawińského „Apie slavų kilmę ir protėvynę“⁴.

Janas Safarewicz ve svém článku konstatoval, že na jedné straně jsou takové inovace baltských a slovanských jazyků, jako je tvoření přítomného času z aoristových kořenů (srov. litev. duomi, staroslov. damъ a staroind. dādam, řec. ἔδομεν), odvození typu minėti od perfektního kořene *men- jsou velmi staré, a proto nemohly vzniknout při druhém sbližování baltských a slovanských jazyků. Tímto tvrzením měl J. Safarewicz nepochybně na mysli teorii konvergence J. Endzelīna. Takové a podobné inovace podle jeho názoru ukazují, že epocha společenství pravděpodobně existovala a že nastala bezprostředně po indoevropském jazykovém společenství a navázala na ně⁵. Na druhé straně takové staré rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky, jako užívání přípony přítomného času *-do (srov. staroslov. idǫ a litev. eimi, litev. vėrda, která ve slovanských jazycích chybí), podle J. Safarewicze ukazují, že epocha společenství těchto jazyků (okres wspólnoty) nebyla dlouhá. Domnívá se, že baltsko-slovanské společenství se rozpadlo nikoli v důsledku geografických kontaktů, nýbrž v důsledku přílivu íránských kmenů.

Později se poznámky J. Safarewicze o jazykové jednotě baltských a slovanských jazyků staly ještě kritičtějšími⁶. V roce 1961 píše, že „existence epochy baltsko-slovanského společenství není zcela jistá“⁷. Dále J. Safarewicz uvádí, že společné rysy baltských a slovanských jazyků

¹ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, Heidelberg, 1950.

² Během války vyšel článek H. Pedersena „Et baltoslavisk problem“ (In memoriam Kr. Sandfeld, København, 1943), s nímž se autor této práce bohužel nemohl seznámit.

³ J. Safarewicz, Przyczynki do zagadnienia wspólnoty bałto-słowiańskiej, „Sprawozdania z czynności i posiedzeń Polskiej Akademii Umiejętności“, 46, 1946, p. 199–202.

⁴ T. Lehr-Splawiński, O pochodzeniu i praojczyźnie słowian, Poznań, 1946.

⁵ J. Safarewicz, op. cit., p. 200.

⁶ J. Safarewicz, Bałto-słowiańskie stosunki językowie, „Słownik starożytności słowiańskich“, I, 1 (A–B), Wrocław–Warszawa–Kraków, 1961, p. 79–80.

⁷ J. Safarewicz, op. cit., p. 79.

28

více připomínají paralelní, nezávisle vzniklé inovace (srov. koncovku genitivu singuláru o-kmenových podstatných jmen – lit. -o, stsl. -a a pr. -as). Dokonce i tak nápadnou společnou vlastnost baltských a slovanských jazyků, jako jsou adjektiva s určitým členem, považuje za nezávisle utvořenou v jedné i druhé jazykové skupině. Podle J. Safarewicze sahají do epochy baltsko-slovanského společenství pouze zárodky tohoto jevu. Domnívá se, že baltské a slovanské jazyky vznikly z jednoho dialektu ide. jazykového společenství a že epocha baltsko-slovanského společenství, pokud ovšem existovala, mohla probíhat v první polovině II. tisíciletí př. n. l.

Otázku nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků řešil poněkud odlišným způsobem další polský lingvista Tadeusz Lehr-Splawiński (1891–1965). Ve své knize „O původu a pravlasti Slovanů“ stručně představil svou koncepci: „předkové Slovanů a Baltů kdysi prožili epochu společného jazykového vývoje, která pokračovala ještě i poté, co se již přerušily styky s jinými skupinami ide. dialektů⁹. T. Lehr-Splawiński vychází z metodologického principu, že inovace dokládají společný vývoj jazyků mnohem spolehlivěji než praindoevropské archaismy, které podle jeho názoru mohly snadno přetrvat i v samostatném vývoji těchto jazyků. Na podporu svého tvrzení T. Lehr-Splawiński uvádí několik společných inovativních změn ve fonetice, morfologii a lexiku baltských a slovanských jazyků. Za nejdůležitější argument však považuje společné rysy slovní zásoby, kterých je podle jeho názoru tolik, že tvoří rozsáhlý (čítající dokonce 1600 hesel) etymologický slovník baltských a slovanských jazyků (míněn je slovník R. Trautmanna).

Podle T. Lehr-Splawińského staré rozdíly v morfologii a zejména ve slovní zásobě nepotvrzují tezi o původní jednotě baltských a slovanských jazyků. Zaprvé tyto rozdíly ukazují, že ide. dialekty, jimiž mluvili předkové Baltů a Slovanů v době ide. jazykového společenství, si byly blízké, ale zároveň se značně lišily jak gramatickou stavbou, tak složením slovní zásoby. To nijak nebránilo vzniku společných vývojových tendencí, které působily i po rozpadu ide. jazykového společenství a později obě dialektové skupiny znovu sblížily v průběhu jejich společné epochy. Zadruhé staré rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky ukazují, že společná baltsko-slovanská epocha (doba wspólności językowej bałto-słowiańskiej) existovala ve velmi dávné minulosti. Po této epoše následovalo poměrně dlouhé období samostatného a nezávislého vývoje prabaltských a praslovanských dialektů, během něhož vznikaly odlišné tendence ve vývoji gramatické struktury a prohlubovaly se rozdíly ve slovní zásobě, zčásti zděděné již z doby ide. jazykového společenství. V té době kontakty mezi oběma dialektovými skupinami značně zeslábly, ale zcela se nepřerušily. Po nějakém čase tyto kontakty znovu ožily a jejich odrazem byly výpůjčky baltských jazyků ze slovanských a slovanských z baltských jazyků.

Tato koncepce T. Lehr-Splawińského¹⁰, představená v knize „O původu a pravlasti Slovanů“ z roku 1946, byla v následujících letech rozvíjena v mnoha článcích¹¹, její podstata však zůstala stejná.

⁸ J. Safarewicz, op. cit., p. 80.

⁹ T. Lehr-Splawiński, op. cit., p. 23.

¹⁰ Jos kvintesencija žr. ВЯ, I, 1958, p. 37–41 ir „Сборник ответов на вопросы по языкознанию (К IV Международному съезду славистов)“, М., 1958, p. 152–157.

¹¹ Bibliografii prac T. Lehr-Splawińského vydaných v letech 1946–1955 viz V. Falkenhahn, ZfSl, 2, 1956, s. 49–88; bibliografii jeho prací (včetně těch o otázce nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků) otištěných v letech 1951–1961 viz „Studia linguistica in honorem Thaddaei Lehr-Splawiński“, Warszawa, 1963, s. 7–8.

29

Za zmínku stojí článek T. Lehr-Slawińského, v němž se pokouší charakterizovat ty ide. dialekty, z nichž vznikly baltské a slovanské jazyky¹².

Podle T. Lehr-Slawińského ide. dialekty, z nichž se později utvořily baltské a slovanské jazyky, netvořily v době ide. jazykového společenství kompaktní celek, nýbrž sestávaly z několika úzce příbuzných nářečí, která se poměrně značně lišila. K charakteristice ide. dialektového základu baltských a slovanských jazyků uvádí T. Lehr-Slawiński následující rysy dokládající jeho heterogennost:

I. Jevy vlastní baltským jazykům a neznámé slovanským jazykům:

a) baltské jazyky, stejně jako všechny ide. západní jazyky (s výjimkou germánských), rozlišují ide. ō a ā, kdežto ve slovanských jazycích, stejně jako v indoiránských a germánských, splynuly ide. dlouhé samohlásky (viz s. 61 a násl. této práce);

b) ide. skupina sr- zůstala v litevštině zachována (srov. lit. sraujà a stind. srá-vati), zatímco v lotyštině, pruštině, slovanských a všech ide. západních jazycích se změnila na str- (srov. stsl. struja¹³);

c) odlišné tvoření číslovky „první“, srov. lit. pìrmas, pr. pirmas, staroangl. forma, starosask. formo (přípona *-mo-) a stsl. prъvъ (přípona *-uo-, jako v indoiránských, tocharských a patrně i ilyrských jazycích);

d) odlišné tvoření číslovek „jedenáct“ a „dvanáct“, srov. druhou část *-leig- (lit. vienúolika, dvýlika, góts. ainlif, twalif, starohornoněm. einlif, zwalif) a syntaktické spojení ve staroslověnštině (jedinъ na desęte, dъva na desęte);

e) pruština zachovala ide. mediální koncovku 1. osoby -mai (pr. asmai „jsem“, srov. ř. -μαι).

II. Jevy vlastní slovanským jazykům a neznámé baltským jazykům:

a) ve slovanských jazycích, stejně jako v indoíránských, se ide. s po k, r, i, u změnilo v (š>) ch, zatímco v litevštině pouze po r, k (srov. stsl. mъchъ, ucho a litev. músos, ausis; více o tom viz s. 81 a násl.);

b) nomina agentis se sufixem -telb (srov. chet. -talla-);

c) sufix *-es- v názvech částí těla, stejně jako v chetitštině (srov. stsl. ucho ušese, oko očese);

d) sufix adjektivních abstrakt -ostb (srov. chet. -ašti)¹⁴;

e) tvoření deverbalních adjektiv s participiální funkcí příponou *-lo- (srov. stsl. bylъ a chet. dalugmūla z dalugnu- „prodlužovat“)¹⁴;

f) užívání sufixů *-no- || *-io k tvoření intranzitivních a tranzitivních sloves od téhož kořene, společné s germánskými jazyky (srov. stsl. užasnąti: užasiti a gót. usgeisnan: usgaisjan);

g) koncovka 1. osoby perfekta -é (stsl. vedě=lot. vidē) a zachování mediální koncovky 3. osoby -tъ < *-tor.

Tyto staré rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky ukazují, že se baltské a slovanské dialekty v době rozpadu ide. jazykového společenství lišily mnoha gramatickými rysy. Protože území baltských a slovanských jazyků spolu po dlouhá staletí bezprostředně sousedila — tato okolnost nepochybně urychlovala proces nivelizace rozdílů a vzniku společných rysů —, mohly být tedy rozdíly v době rozpadu ide. jazykového společenství podle názoru T. Ler-Slavinského mnohem četnější a větší.

¹² T. Lehr-Splawiński, Základy indoevropského jazykového společenství balto-slovanského, „Z polskich studiów slawistycznych“, Warszawa, 1958, s. 125—136.

¹³ V litevštině jsou příklady také se str-, srov. litev. strañjas „rychlý (o vodě)“, strėbti, stragùs.

¹⁴ Zdá se, že tyto dva sufixy má i baltský jazyk, srov. litev. bjaur-astis (: bjaurùs) a dęg-las (: dègti).

30

Z teorie T. Ler-Splavinského vyplývá, že 1) baltštinu a slovanské jazyky odvozuje od takových dialektů indoevropského jazykového společenství, které nebyly totožné, a že 2) baltština a slovanské dialekty se sblížily teprve později. Ačkoli teorie T. Ler-Splavinského na první pohled připomíná koncepci konvergence J. Endzelina, v zásadě se od ní výrazně liší: polský lingvista uznával nejen jazykovou, ale i etnickou příbuznost Baltů a Slovanů.

Podobně řeší otázku nejstarších vztahů baltštiny a slovanských jazyků také André Vaillant, který bez váhání uznává období balto-slovanské jednoty (une période d’unité balto-slave)¹⁵. Podle jeho názoru množství společných rysů baltštiny a slovanských jazyků, zejména takových překvapivých, jako jsou zájmenná adjektiva, jasně ukazuje, že po rozpadu indoevropského jazykového společenství po poměrně dlouhou dobu existovalo období balto-slovanské jazykové jednoty. Francouzský slavista na jedné straně uznává, že baltština se od slovanských jazyků liší nejvýše tolik jako švédština od němčiny; na druhé straně musí konstatovat, že Slované bez obtíží vnímají příbuznost svých jazyků, zatímco litevština je jim zcela cizí.

A. Vaillant má sklon považovat baltské Venedy (Vénèdes de la Baltique) za Balto-Slovany, jejichž jazyk se na počátku našeho letopočtu ještě příliš nelišil. Podle jeho názoru je třeba si společný balto-slovanský jazyk představit jako soubor nářečí (un faisceau de parlers), jehož centrální a okrajová nářečí se navzájem více či méně lišila. Balto-slovanský kmen, pokračuje francouzský slavista, rozdělily na dvě skupiny germánské kmeny, které vtrhly na počátku našeho letopočtu, zejména Gótové ze Skandinávie, a tím definitivně rozbily jednotu balto-slovanských jazyků, již rozčleněnou na dialekty.

A. Vaillant si klade za úkol rekonstruovat balto-slovanský jazyk. V takovém případě by badatelé baltštiny a slovanských jazyků museli pracovat se třemi rekonstruovanými jazykovými modely – indoevropským, balto-slovanským a protobaltským, respektive praslovanským.

Ve studii „Balto-slovanská jazyková jednota“¹⁶ A. Vaillant poměrně podrobně rozebral shody a rozdíly mezi baltštinou a slovanskými jazyky a zvláště zdůraznil totožnost těch jevů, v nichž A. Meillet spatřoval rozdíly mezi těmito jazyky (například ve slovese). Na konci studie A. Vaillant klade za úkol nalézt jednotný základ pro odlišné jevy a skutečnosti baltštiny a slovanských jazyků¹⁷. Ze studie je zřejmé, že A. Vaillant se u řady jevů baltštiny a slovanských jazyků skutečně pokouší nalézt právě takový společný původní základ. Některé později vzniklé jevy slovanských jazyků lze patrně skutečně interpretovat na základě údajů z baltštiny. A. Vaillant například zcela oprávněně poukazuje na to, že v imperfektové flexi slovanských jazyků lze rozpoznat kmeny rozšířené o přípony *-ējā- a *-ājā- (srov. staroslověnské vidēa- a iškaa-), které se vyskytují pouze v baltštině (srov. litevské mylėjo a ieškojo). Společný původní základ, který A. Vaillant uvádí u jiných jevů, však vzbuzuje značné pochybnosti. A. Vaillant se například domnívá, že litevské neša je výsledkem splynutí tvarů 3. osoby singuláru *nešeti a 3. osoby plurálu *nešanti. Sotva kdy baltština měla tematické slovesné koncovky 3. osoby singuláru a plurálu

¹⁵ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, Lyon—Paris, 1950, p. 13—15; Le problème de l’unité balto-slave, BSL, 51, 1955, p. XIII—XV.

¹⁶ A. Vaillant, L’unité linguistique balto-slave, „Filologija“, I, Zagreb, 1957, p. 23—35.

¹⁷ „Je třeba znovu nalézt původní jednotu tam, kde přestala být zjevná“, – A. Vaillant, op. cit., s. 34.

31

koncovky 3. osoby *-ti a *-nti. K tomu chybějí důkazy. Je samozřejmé, že uvedené tvary 3. osoby singuláru a plurálu A. V. Vaillant rekonstruoval na základě odpovídajících údajů pouze ze slovanských jazyků, srov. staroruské nesetb a nesoutb.

Roku 1950, kdy vyšla „Srovnávací gramatika slovanských jazyků“ A. V. Vaillanta, vyšlo také dílo o dějinách baltštiny — kniha E. Fraenkela „Baltština“¹⁸. Autoři obou knih věnovali značnou pozornost otázce nejstarších vztahů baltštiny a slovanských jazyků, avšak řešili ji zcela opačně. A. V. Vaillant je horlivým zastáncem teorie balto-slovanské jazykové jednoty, zatímco E. Fraenkel zastává názor, že shody a inovace v baltštině a slovanských jazycích vznikly v důsledku dlouhodobého sousedství.

Významný německý baltista, autor etymologického slovníku litevštiny¹⁹ Ernst Fraenkel (1881—1957) ve své knize „Baltština“ podrobně rozebral společné i rozdílné fonetické, akcentologické, morfologické, syntaktické a lexikální jevy baltštiny a slovanských jazyků. U mnoha zkoumaných jevů uvedl paralely z jiných indoevropských jazyků a ukázal, že tyto jevy nejsou vlastní pouze baltštině a slovanským jazykům. Poukázal také na výrazné strukturální rozdíly mezi baltštinou a slovanskými jazyky.

E. Fraenkel uznává, že baltštinu a slovanské jazyky spojuje mnoho izoglos, které podle jeho názoru vznikly proto, že 1) baltština a slovanské jazyky, vzdálené od centra aktivních kontaktů a výměn mezi indoevropskými jazyky, si zachovaly starou podobu, a 2) po dlouhá staletí sousedily²⁰. Kromě toho lze v jazycích těchto skupin často pozorovat paralelně vzniklé změny, které však samy o sobě neukazují na užší vztah baltštiny a slovanských jazyků. Vyskytují se také výrazné rozdíly, zejména v lexiku a syntaxi. Slovanské jazyky někdy vykazují méně archaických rysů než baltština. Baltština, slovanské a germánské jazyky tvoří jazykový svaz ve smyslu Pražské lingvistické školy²¹.

Na knihu E. Fraenkela reagoval J. Endzelin²² (viz s. 19 této práce), který s E. Fraenkelem polemizoval o jednotlivých otázkách; o něco později vyšly rozsáhlé studie J. Otrębského a A. Zena. Způsob, jakým tyto studie řešily otázku nejstarších vztahů baltštiny a slovanských jazyků, připomínal práce vydané roku 1950: stejně jako tehdy se v jedné z nich dokazovala balto-slovanská jazyková jednota, zatímco ve druhé se popírala.

Ve studii „Slovansko-baltská jazyková jednota“ Jan Otrębski²³ přehodnotil svůj dřívější postoj k otázce nejstarších vztahů baltštiny a slovanských jazyků. Roku 1947 napsal, že „balto-slovanský prajazyk nikdy neexistoval“²⁴, protože jeho uznání podle něj znemožňuje odlišný osud indoevropského s po k, r, i, u v baltštině a slovanských jazycích. Roku 1954 se J. Otrębski již domnívá, že baltština a slovanské jazyky pocházejí z dialektů jedné balto-slovanské jazykové skupiny. Tuto skupinu je třeba považovat za jednotu vzniklou z jednoho jazyka, který se zase oddělil od indoevropské jazykové skupiny²⁵. Slovník baltštiny a slovanských jazyků, J. Otrębského

¹⁸ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen (Ihre Beziehungen zueinander und zu den indogermanischen Schwesteridiomen als Einführung in die baltische Sprachwissenschaft), Heidelberg, 1950.

¹⁹ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg—Göttingen, 1955 tt.

²⁰ E. Fraenkel, op. cit., s. 75.

²¹ E. Fraenkel, op. cit., s. 75.

²² Я. М. Эндзелин, Древнейшие славяно-балтийские языковые связи, 1953, p. 67—82.

²³ Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, 1954, 5, p. 27—42, 6, p. 28—46.

²⁴ J. Otrębski, „Slavia Occidentalis“, 18, 1947, p. 448.

²⁵ Я. С. Отрембский, ВЯ, 6, p. 43.

32

Názor, že je taková podobnost, že Baltové a Slované při rozhovoru ve svých jazycích rozuměli jeden druhému nejen v době jednoty, ale i dlouho po jejím rozpadu. V baltských a slovanských jazycích J. Otrębski všude spatřuje existenci identických jevů a podobný průběh procesů: sigmatický aorist mají slovanské jazyky — měly jej tedy i baltské jazyky, kde později splynul s budoucím časem; ve slovanských jazycích se diftongy oi a ei změnily v ē a ī — podobný proces proběhl i v baltských jazycích, kde se diftongy oi a ei změnily v ie atd. Slabinou argumentace J. Otrębského je, že jevy z různých chronologických období pokládá za současné — splynutí dlouhých samohlásek ō a ā, reflexi ide. slabičných sonant, monoftongizaci diftongů oi a ei, asibilaci ide. palatálních velárních souhlásek i posunutí přízvuku podle de Saussurova-Fortunatovova zákona (o některých z nich podrobněji viz druhou část této práce). Kromě toho analyzuje jevy v baltských a slovanských jazycích, aniž by je spojoval s podobnými jevy v jiných ide. jazycích. Například změnu skupiny tt v st nelze pokládat za jev charakteristický pro baltské a slovanské jazyky, a tedy za důkaz baltsko-slovanské jazykové jednoty, neboť tento jev znají i jiné ide. jazyky (íránské a řečtina). Protože se skupina tt změnila v st poměrně pozdě (až po zformování jednotlivých ide. jazykových skupin), a tedy nezávisle v íránských a řeckých jazycích, mohla se nezávisle změnit také v baltských a slovanských jazycích.

Ve snaze ukázat úplnou totožnost flexe jmenných slov v baltských a slovanských jazycích J. Otrębski rekonstruuje paradigma číslovky „tři“ v baltských a slovanských jazycích, nevšímá si však toho, že téměř přesně stejné pádové koncovky mají i jiné ide. jazyky — germánské, stará indická aj.

Horlivý zastánce teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty A. Vaillant nejednou zdůraznil, že baltsko-slovanský jazyk je třeba představovat si jako soubor dialektů, zatímco podle J. Otrębského baltské a slovanské jazyky pocházejí z jediného jazyka, který se oddělil od ide. jazykové skupiny a teprve později se rozpadl na dialekty.

Proti teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty, kterou hájí A. Vaillant, J. Otrębski aj., se kategoricky staví Alfred Senn²⁸. Domnívá se²⁹, že staří Baltové (Urb alten) žili severně od Pripjaťských bažin (Pripet- oder Rokitno-Sümpfe). Ze západu, severu a východu obklopovali staré baltské kmeny Ugrofinové, zatímco na jihozápadě byli jejich přímými sousedy staří Germáni (Urgermanen). Neprostupné Pripjaťské bažiny oddělovaly Balty od Slovanů, bránily jejich kontaktům a definitivně izolovaly Balty i jejich jazyk. A. Senn píše, že kvůli neprůchodnosti Pripjaťských bažin nemohly existovat žádné přímé kontakty Baltů se Slovany³⁰.

Baltská sídla severně od Pripjaťských bažin nebyla podle dalšího tvrzení A. Senna původní. Prabaltové (Vorb alten) žili západně či jihozápadně od Pripjaťských bažin, kde byli jejich sousedy Slované, Germáni a možná také Ilyrové. Zde vytvořili jednotu státního charakteru (staatliche Einheit), nikoli však ilyrsko-germánsko-slovansko-baltský prajazyk (Ursprache). K tomu, aby se baltský jazyk utvářel samostatně, jinými slovy aby se zformovalo baltské jazykové společenství (Urbaltisch), bylo třeba, aby se změnili jejich sousedé — praslované

²⁶ W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, Heidelberg, 1954, p. 76–78.

²⁷ Я. С. О тр ембский, ВЯ, 6, р. 28–29.

²⁸ A. Senn, On the Degree of Kinship between Slavic and Baltic, „The Slavonic and East European Review“, 20, 1941, p. 251–265; Die Beziehungen des Baltischen zum Slavischen und Germanischen, KZ, 71, 1954, p. 162–188.

²⁹ A. Senn, Die Beziehungen des Baltischen zum Slavischen und Germanischen, p. 162–188.

³⁰ A. Senn, op. cit., p. 164.

3. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

33

a pragermánština (Vorslaven und Vorgermanen) – jazyky, přičemž jazyk samotných prabaltů mohl ještě zůstat „praindoevropský“ („urindogermanisch“).

A. Zenas se domnívá, že Baltové a Slované přišli do kontaktu až po slovanské expanzi na sever: východní Baltové s východními Slovany a Prusové se západními Slovany.

A. Zenas uvádí tyto společné rysy baltských a slovanských jazyků: a) zánik postkonsonantického į před předními samohláskami, b) přechod participií nt do io-kmenu, c) koncovka dativu plurálu -mus, d) tvary osobních zájmen v 1. osobě singuláru s *mur, e) genitiv 1. osoby plurálu osobních zájmen *nō(s)sōm³¹.

Všechny společné rysy baltských a slovanských jazyků jsou podle A. Zena buď archaismy zděděné z indoevropského období, nebo inovace, které vznikly nezávisle v každé jazykové skupině.

Z článku „Vztahy baltských jazyků ke slovanským a germánským jazykům“ se zdá, že A. Zenas zastává teorii paralelismu. V pozdějším článku „Vztahy baltských a slovanských jazyků³²“ však A. Zenas říká, že není stoupencem teorie paralelismu A. Meilleta, a dodává, že nevěří v paralelní vývoj dvou sousedních jazyků, jejichž mluvčí žili více než tisíc let v těsné symbióze. Četné shody a podobnosti baltských a slovanských jazyků podle A. Zena odrážejí skutečnost, že Rusové a Poláci měli v minulosti politický a kulturní vliv na Litevce a Lotyše.

Na nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků nahlížel Valter Porzig, na rozdíl od J. Otrembského a A. Zena, ze zcela jiného metodologického hlediska. Závěry, k nimž autor dospěl v knize „Rozpad indoevropského jazykového areálu“³³ ohledně nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, jsou mimořádně důležité nejen proto, že srovnání vzájemných vztahů těchto jazyků se vzájemnými vztahy jiných skupin indoevropských jazyků (například indoíránských nebo keltsko-italských) umožňuje lépe pochopit, jaké jsou nejstarší vzájemné vztahy baltských a slovanských jazyků a která teorie jejich původ nejlépe vysvětluje. Tyto závěry jsou důležité zejména i proto, že V. Porzig při popisu nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků používá zcela jinou metodu. Píše: „Naše poznatky nám dovolují soudit, že obě jazykové skupiny byly po celou dobu sousedy. Z toho vznikla řada inovací příznačných pouze pro ně, téměř všechny v lexiku a slovotvorbě. Zdá se, že baltské a slovanské jazyky nemají žádné fonetické ani flektivní inovace. Je možné, že sousedními již mohly být i ty dialektální areály, z nichž baltské a slovanské jazyky zdědily velkou část svých systémů. Přímých dokladů pro to máme málo. Reflexace slabičných sonantů v baltských a slovanských jazycích, k níž došlo již v samostatných jazycích, je stejná, sama o sobě však nemá žádnou důkazní sílu. Náš předpoklad o sousedství původních areálů by byl potvrzen nebo vyvrácen, kdyby obě jazykové skupiny měly vůči ostatním jazykům stejný, nebo naopak často odlišný vztah“³⁴.

Z citátu je patrné, že při popisu vztahů mezi původními areály baltských a slovanských dialektů, jinými slovy nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, se V. Porzig vzdává tradičního argumentu založeného na společných rysech a rozdílech baltských a slovanských jazyků: těchto jazyků

³¹ A. Senn, cit. dílo, s. 185.

³² A. Senn, The Relationships of Baltic and Slavic, „Ancient Indo-European Dialects“, Berkeley and Los Angeles, 1966, s. 139–151.

³³ W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, Heidelberg, 1954.

³⁴ W. Porzig, cit. dílo, s. 140.

34

Inovace podle jeho názoru vznikly v důsledku dlouhodobého sousedství baltských a slovanských jazyků. Proto V. Porzig, aby lépe charakterizoval nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků, je srovnává se vztahy mezi jinými indoevropskými jazykovými skupinami. Po přezkoumání vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky na jedné straně a indoíránskými jazyky na straně druhé a po zjištění, že areál těchto jazyků ohraničuje dvacet jedna izoglos, dospěl V. Porzig k následujícímu závěru: vztah indoíránských a baltských jazyků se téměř rovná vztahu indoíránských a slovanských jazyků, to znamená, že v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. musely být vazby mezi baltskými a slovanskými jazyky těsné³⁵.

Názoru V. Porziga se blíží také stanovisko Antana Salise. A. Salys píše: „Zjevná a všeobecně uznávaná podobnost obou jazykových skupin se snadno vysvětluje tím, že vznikly ze dvou sousedních indoevropských dialektů, které udržovaly kontakty ještě během poslední fáze dezintegrace indoevropské jazykové jednoty. Migrace předbaltských (pre-Balts) na sever přibližně kolem roku 2000 př. n. l. přerušila kontakty s předslovany (pre-Slavs), a z tohoto důvodu se obě jazykové skupiny začaly vyvíjet samostatně. V důsledku slovanské expanze vznikly nové kontakty kolem 6. století n. l. na severu a o něco dříve na jihu“³⁶.

O velmi těsných vazbách baltských a slovanských jazyků píše Manus Loimanas. Ve svém článku „Baltské a slovanské jazyky“³⁷ především poznamenal, že teorie balto-slovanské jazykové jednoty (die baltoslavische Theorie) se stala obětí zásadního sporu: vede se spor o zásady, na jejichž základě je třeba interpretovat společné rysy baltských a slovanských jazyků. Autor dále po výčtu několika společných rysů baltských a slovanských jazyků věnoval největší část článku zkoumání vztahů mezi slovesnými systémy těchto jazyků. M. Loimanas tvrdí, že baltský préterit na -ā, -ē se v podstatě podobá slovanskému tematickému a sigmatickému aoristu. Uvedené společné slovesné rysy jsou podle jeho názoru bez výjimky staré novotvary, které svědčí o těsném vztahu mezi baltskými a slovanskými jazyky.

Na základě těchto novotvarů se M. Loimanas domnívá, že po rozpadu indoevropské jazykové pospolitosti spojoval baltské a slovanské jazyky poměrně rozsáhlý svazek izoglos, který tyto dvě jazykové skupiny odlišoval od ostatních jazyků. Proto je podle jeho názoru balto-slovanská primární společná etapa, která byla stejného typu jako indoíránská, jedinou vhodnou interpretací tohoto svazku izoglos³⁸.

Tvrzení o balto-slovanské jazykové jednotě M. Loimanas opíral o společné rysy slovesných systémů, zatímco J. Kurylowicz především o prozodické vztahy.

Jež Kurylowicz považuje za hlavní argumenty teorie balto-slovanské jazykové jednoty následující jevy³⁹: a) nahrazení ablautového „plného stupně: nulového stupně“; b) dvou typů protikladů eR: iR, eR: uR (kde R označuje sonant

³⁵ W. Porzig, op. cit., p. 169.

³⁶ A. Salys, Baltic Languages, „Encyclopaedia Britannica“, 3, 1964, p. 53.

³⁷ M. Leumann, Baltisch und Slavisch, „Corolla linguistica, Festschrift F. Sommer“, Wiesbaden, 1955, p. 154–162.

³⁸ M. Leumann, op. cit., p. 162.

³⁹ J. Kuryłowicz, Balto-slovanská jazyková jednota, „Slovník slovanských starožitností (zkušební sešit)“, Warszawa, 1934, s. 4–7; L’apophonie en indo-européen, Wrocław, 1956, s. 209–243, 286–308; L’accentuation des langues indo-européennes, Wrocław–Kraków, 2. vyd., 1958, s. 162–356; O jedności językowej bałto-słowiańskiej, BPTJ, 16, 1957, s. 71–113; О балто-славянском языковом единстве, ВСЯ, 3, 1958, s. 15–49.

3*

35

vznik sonantů l, r, m, n); c) kvantitativní změny (vznik nových délek); d) změny přízvuku a intonací.

J. Kurylowicz považuje za zvlášť významnou inovaci intonace baltských a slovanských jazyků, které označuje za zásadní a nejcharakterističtější rys těchto jazyků⁴⁰. Podle jeho názoru se intonační systém řečtiny a intonační systém baltských a slovanských jazyků vytvořily nezávisle na sobě, a proto je nelze pokládat za zděděné z indoevropského jazykového společenství. Kurylowicz se domnívá, že intonace řeckých koncových slabik vznikly až v historické době, zatímco baltský a slovanský akut je výsledkem přenesení přízvuku na dlouhou slabiku.

J. Kurylowicz, vycházeje z prozodických principů, periodizuje dějiny baltských a slovanských jazyků takto:

1) balto-slovanská epocha (od vzniku intonací);

2) epocha litevského jazyka (od působení de Saussurova zákona);

3) praslovanská epocha (od oslabení jerů a vzniku neoakutu)⁴¹.

Stejně jako M. Loimann či J. Kurylowicz se teorie balto-slovanské jazykové jednoty důsledně drží také P e t e r i s A r u m a. Ve snaze tuto teorii doložit uvádí nové skutečnosti. V článku věnovaném analýze derivátů s prvkem b(h)⁴² P. Aruma s politováním konstatoval, že slovotvorné vztahy baltských a slovanských jazyků jsou prozkoumány jen velmi málo a že přípony mají obvykle sklon tvrdnout, čímž vytvářejí příznivou půdu pro vznik jazykových rozdílů. Přesto se podle něj v derivaci baltských a slovanských jazyků „na každém kroku objevují pozoruhodné shody“⁴³. Prodloužení krátkých samohlásek, zejména i a u, a časté užívání dlouhých samohlásek ū a ī, stejně jako intonační systém, považuje P. Aruma za velmi důležité skutečnosti pro řešení otázky balto-slovanské jazykové jednoty⁴⁴.

V prvním svazku „Praslovanské gramatiky“, vydaném roku 1964⁴⁵, P. Aruma tvrdí, že baltské a slovanské jazyky vzešly z poměrně jednotného areálu indoevropského jazykového společenství, neboť ve srovnání s ostatními indoevropskými jazyky mají velmi mnoho společných izoglos. Po rozpadu indoevropského jazykového společenství vytvořily baltské a slovanské jazyky jednotu (sprachliche Einheit), která se možná rozpadla na dva hlavní dialekty. Podle P. Arumy mohly být baltské a slovanské jazyky ve starší době stejně blízké jako jazyky indoíránské. Tuto tezi je údajně obtížné prokázat proto, že písemné památky baltských a slovanských jazyků se objevily velmi pozdě, jeden a půl až dva tisíce let po objevení památek indoíránských jazyků. Rozsáhlý pozdější výzkum (P. Aruma má na mysli práce vydané po diskusi z let 1908–1912) předvádí teorii balto-slovanské jednoty jako prokázanou skutečnost⁴⁶. Dále P. Aruma uvádí, že nemáme žádné údaje, na jejichž základě bychom mohli určit dobu balto-slovanské jednoty. Přesto se přiklání k názoru, že ve 4. století př. n. l. se balto-slovanská jednota (podle P. Arumy jazyk) již rozpadala.

⁴⁰ J. Kuryłowicz, L’accentuation des langues indo-européennes, p. 163.

⁴¹ J. Kuryłowicz, op. cit., p. 163.

⁴² P. Arumaa, Die Verwandtschaftsverhältnisse zwischen Baltisch und Slavisch, ZfsIPh, 24, 1955, p. 9–28.

⁴³ P. Arumaa, op. cit., p. 28.

⁴⁴ P. Arumaa, De l’unité balto-slave, „Scando-Slavica“, 9, 1963, p. 86.

⁴⁵ P. Arumaa, Urslavische Grammatik (Einführung in das vergleichende Studium der slavischen Sprachen), I. Band (Einleitung·Lautlehre), Heidelberg, 1964.

⁴⁶ P. Arumaa, op. cit., p. 19–20.

36

Osvaldas Semerenjis se také domnívá, že ve starověku existovalo období společného baltsko-slovanského jazyka (a period of common language). Ve své rozsáhlé studii „Problém baltsko-slovanské jednoty — Kritický přehled“⁴⁷, v níž přezkoumal mnohé společné rysy baltských a slovanských jazyků a konstatoval archaičnost některých z nich (například přípony pasivních participií přítomného času *-mo-, srov. lit. neša-mas, stsl. neso-mъ a het. ašima-, „milovaný“), dospěl k závěru, že za inovace baltských a slovanských jazyků je třeba považovat tyto společné rysy: 1) palatalizaci; 2) vznik samohlásky i a (po velárních souhláskách) u před ide. l, m, n, r; 3) změnu ide. souhlásky s po k, r, i a u v š; 4) inovace přízvuku; 5) adjektiva se jmenným skloňováním; 6) jo-skloňování participií; 7) koncovku genitivu singuláru o-kmenových jmen *-ā(t); 8) nové přípony stupňování přídavných jmen; 9) kořen zájmena první osoby singuláru *men- (*mun-) a genitiv plurálu *nōsōm; 10) zájmena *tos/*tā místo ide. *so/*sā; 11) paradigma přítomného času *dōmi, *dōsi, *dōst-, *dōdṇ-; 12) kmeny minulého času -ē a -ā; 13) slovesa s lit. -āuju = stsl. -uja; 14) společná slovní zásoba⁴⁸.

Tyto nejdůležitější inovace baltských a slovanských jazyků nelze podle O. Semerenje vysvětlit náhodou ani paralelním vývojem. Vadinasi, ukazují tedy, že mezi Balty a Slovany existovalo období společného jazyka a společného života⁴⁹.

Je však třeba dodat, že některé společné rysy baltských a slovanských jazyků, které O. Semerenjis uvádí, zřejmě nelze považovat za inovace. Antai jo-skloňování participií má gotština; ide. s po k, r, i, u přešlo v š také v indoíránských jazycích a kromě toho existují doklady nasvědčující tomu, že tento proces probíhal nezávisle v každé jazykové skupině (viz s. 81 a násl. této práce); ide. zájmeno *so/*sā nahradily také západogermánské jazyky (srov. st. saské thē, thia a st. hornoněm. der, diu); kmeny minulého času s -ē a -ā mají také italické jazyky (srov. lat. dice-bam, amā-bam)⁵⁰.

Palatalizace souhlásek zřejmě není příliš starým jevem sahajícím až do praslovanských dob. Opozice, například p – pʹ (srov. taupau – taupʹau), vznikla nejspíše zánikem j již na půdě litevského jazyka, neboť v lotyštině měla její fonetická realizace jinou podobu—lot. p – pl a p – pj. Tvrzení, že palatalizace souhlásek je novým jevem, podporuje také rozdílný vývoj baltského spojení sj, srov. lit. siūti, lot. šūt a pr. schuwikis (= lit. siuvikis). Lze tedy předpokládat, že baltské jazykové společenství mělo neporušené souhláskové skupiny s j.

Baltsko-slovanskou jazykovou jednotu nedokládají ani další společné rysy těchto jazyků, které O. Semerenjis uvádí. Vznik kořene zájmena *mun- je příliš nejasný⁵¹ na to, aby jej bylo možné považovat za inovaci baltských a slovanských jazyků, která vznikla v době baltsko-slovanského jazykového spo-

⁴⁷ O. Szemerényi, The Problem of Balto-Slav Unity—A Critical Survey, „Kratylos“, 2, 1957, s. 97—123. Jeho studie „Sur l’unité linguistique balto-slave“ (Études slaves et roumaines, I, 1948), vydaná v roce 1948, zůstala autorovi této práce nedostupná.

⁴⁸ Podrobnější charakteristiku některých z těchto společných rysů viz ve druhé části práce.

⁴⁹ O. Szemerényi, op. cit., s. 120.

⁵⁰ Kmeny minulého času s -ē a -ā mohou být archaismy, viz A. Vaillant, L’origine des présents thématiques en -e/o-, BSL, 38, 1937, s. 96.

⁵¹ Zájmeno munie mohlo vzniknout v žemaitském nářečí hláskovým vývojem, protože zde se a (balts. o) mezi m a n mění v u, srov. žem. nūmas, kāmunos, kamunė místo spis. lit. namas, kamanos, kamanė, — K. Būga, RR, II, s. 282; P. Jonikas, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939, s. 59; J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės įvardis, „Kalbotyra“, 10, 1964, s. 121; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, s. 299.

37

…během období. o-kmenových jmen má flexe genitivu jednotného čísla -ā ukazovat na někdejší úzké vztahy pouze mezi východobaltskými a slovanskými jazyky, protože pruština si zde zřejmě zachovala starou koncovku -as (srov. het. antuhšāš „člověka“). Názor A. Vaillanta⁵², s nímž souhlasí O. Semerenjo, že pruská koncovka -as vznikla ze starého *-ā (lit. -o, lot. -a), k němuž bylo -s přidáno podle nominativu, je příliš hypotetický, a lze se o něj proto sotva opírat.

Pro argumentaci O. Semerenja, stejně jako dalších zastánců teorie balto-slovanské jazykové jednoty, je příznačná tendence hledat totožnost v každém, byť odlišném faktu či jevu těchto jazyků. Tak například slovanskou příponu *-dlo-, kterou mají nomina instrumenti, odvozuje O. Semerenjo od *-tlo (nikoli však od ide. *-dhlo-, jak činí všichni badatelé), nejspíše proto, že se vyskytuje také v baltských jazycích (lit. -kla-s). Ve slovanských jazycích se však souhláska t přece nezměnila v d.

Zastáncem teorie balto-slovanské jazykové jednoty je také bulharský jazykovědec Vladimir Georgijev.

V. Georgijev⁵³ nastolil otázku kritéria, podle něhož by bylo možné určit míru příbuznosti jazykových skupin. Uvádí, že takové kritérium by mohla poskytnout indoíránská jazyková jednota, o jejíž existenci není pochyb a kterou lze doložit údaji nejstarších písemných památek těchto jazyků. Bez památek starých indoíránských jazyků (nejstarší části Rigvédy se datují do konce II. tisíciletí př. n. l., zatímco Avesta nejpozději do VIII. století př. n. l.) by podle V. Georgijeva sotva bylo možné určit blízkou příbuznost těchto dvou jazykových skupin a dospět tak k závěru o kdysi existující indoíránské jazykové jednotě, protože současné indické a íránské jazyky se výrazně změnily. Slovanské písemné památky se podle něj začaly objevovat teprve od IX.–X. století, zatímco litevské až od poloviny XVI. století; údaje slovanských jazyků jsou tedy doloženy téměř o 2000 let později a litevské o 2500 let později než údaje indoíránské. Přesto je blízkost baltských a slovanských jazyků zřejmá, kdežto mezi indickými a íránskými jazyky X.–XV. století se taková blízkost údajně pozoruje mnohem obtížněji. Proto je V. Georgijev přesvědčen, že „baltské a slovanské jazyky kdysi tvořily jednotu, která trvala dlouhé období a rozpadla se pravděpodobně později než indoíránská jednota“⁵⁴.

V. Georgijev se domnívá, že blízkost morfologie baltských a slovanských jazyků dosahuje takového stupně, že praslovanská morfologie je téměř totožná s litevskou; tuto morfologickou blízkost považuje za nejdůležitější argument pro balto-slovanskou jazykovou jednotu: shodné morfémy skloňování a časování (flexe jmen a sloves) nemohou být přejímány (právě přejímány!) ani vznikat v důsledku sbližování jazyků — musely být zděděny z kdysi existující jazykové jednoty⁵⁵.

V. Georgijev uvádí tyto etapy vývoje vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky: období balto-slovanské jazykové jednoty — III. tisíciletí př. n. l.; přechodné období — konec III. tisíciletí př. n. l. a začátek II. tisíciletí př. n. l.;

⁵² A. Vaillant, BSL, 44, 1948, p. 129.

⁵³ В. Георгиев, Към въпроса за балто-славянската езикова общност, „Български език“, 8, 1958, р. 105—110; Балто-славянский, германский и индо-иранский, СФ, 1, 1958, р. 7—26; Исследования по сравнительно-историческому языкознанию, М., 1958, р. 218—238.

⁵⁴ В. Георгиев, Балто-славянский, германский и индо-иранский, р. 10.

⁵⁵ В. Георгиев, ор. cit. р. 11.

38

praslovanské období — II. a I. tisíciletí př. n. l.⁵⁶

Jak je vidět, V. Georgijev klade baltsko-slovanskou jazykovou jednotu do velmi dávných dob, do III. tisíciletí př. n. l. (indoevropské jazykové společenství podle jeho názoru existovalo až do IV. tisíciletí př. n. l.). Při této příležitosti připomeňme, jak datují baltsko-slovanskou jazykovou jednotu další zastánci teorie jednoty.

A. Vaillant se domnívá⁵⁷, že baltsko-slovanská jazyková jednota se rozpadla kolem počátku našeho letopočtu, když germánské kmeny vpadly do této oblasti a oddělily Balty od Slovanů. Podobný názor zastává i J. Otrębski⁵⁸. P. Arumaa se domnívá⁵⁹, že baltsko-slovanská jednota se rozpadla již ve IV. století př. n. l. T. Lehr-Spławiński⁶⁰ datuje rozpad baltsko-slovanské jazykové jednoty, kterou nazývá baltsko-slovanským jazykovým společenstvím, do let 1500–1300 př. n. l.

Teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty se v poválečném období dočkala také mnoha kritických připomínek.

Anglų slavistas Viljamas Metjusas (? — 1958), straipsnyje „Baltų ir slavų kalbų tarpusavio santykiai“⁶¹ trumpai apžvelgęs ir kritiškai įvertinęs baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių tyrinėjimo istoriją, konstatavo, kad šių kalbų bendrybių pilniausio inventoriaus sudarymas dar nepadeda spręsti jų seniausiųjų santykių problemos: bendrybės, kaip kalbos faktai, yra izoliuotos ir todėl argumentais negali būti laikomos, nes kalba yra ne izoliuotų duomenų inventorius, bet sistema, kurioje tie duomenys yra susiję ir vienas nuo kito priklauso. V. Metjusas mano, kad baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių klausimas turi būti tyrinėjamas kita kryptimi: abi kalbų grupes reikėtų ištirti kaip sistemas. Detalūs sinchroniniai, pavyzdžiui, lietuvių ir rusų kalbų struktūrų aprašai esą būtini teisingam tyrinėjimui ir, galimas daiktas, seniausiųjų santykių problemos sprendimui. Jie leistų tyrinėtojui sulyginti visas abiejų sistemų detales, ir tuo būdu būtų galima prieiti labiau pagrįstų išvadų.

Badatelé zabývající se nejstaršími vztahy baltských a slovanských jazyků při vytváření svých teorií obvykle vycházejí z rekonstruovaných faktů, každému je však známo, že tyto rekonstrukce jsou ve všech případech založeny na porovnávání jazykových údajů zaznamenaných v různých dobách. Tak například písemné památky staré indičtiny jsou údajně o mnoho století starší než památky slovanských jazyků, které jsou zase přibližně o půl tisíciletí starší než památky litevštiny. Kromě toho se při srovnávání se starými jazyky obvykle necitují podoby ze starých písemných památek, nýbrž z dnešní litevštiny. Srovnáme-li starou indičtinu s hindštinou, vidíme, jak výrazně se indické jazyky změnily. Podobně se mohly změnit i baltské a slovanské jazyky, o těchto změnách však nic nevíme. Rekonstruované předhistorické podoby jsou údajně nereálné, neboť neexistují žádné důkazy, že kdysi existovaly.

V. Matthews poznamenává, že v teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty zaujímá subjektivismus důležité místo. Tuto teorii důrazně odmítá jako antihistorickou: protože Balts

⁵⁶ B. Георгиев, op. cit., p. 14.

⁵⁷ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 13—14.

⁵⁸ J. Otrębski, Rozwój wzajemnych stosunków między grupą językową bałtycką a słowiańską, „Z polskich studiów slawistycznych“, Warszawa, 1958, p. 146.

⁵⁹ P. Arumaa, Urslavische Grammatik, I, p. 19.

⁶⁰ T. Lehr-Spławiński, Wspólnota językowa bałto-słowiańska a problem etnogenezy słowian, „Slavia Antiqua“, 4, 1954, p. 21.

⁶¹ W. K. Matthews, The Interrelations of Baltic and Slavonic, „The Slavonic and East European Review“, 35, 1957, p. 409—427; В. К. Мэтьюс, О взаимоотношении славянских и балтийских языков, СФ, I, 1958, p. 27—44.

39

a problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je diachronní, můžeme jej tedy formulovat jako problém historické dialektologie a zároveň „neutralizovat“ jeho synchronní aspekt.

Teorii balto-slovanské jazykové jednoty odmítá také český lingvista Adolf Erhart.

Domnívá se⁶², že podobnost morfologických systémů baltských a slovanských jazyků je dána konzervativním charakterem obou jazykových skupin. A. Erhart poznamenal, že společné rysy (Übereinstimmungen) těchto jazyků stačí prokázat pouze sousedství ide. dialektů, z nichž se později vyvinuly baltské a slovanské jazyky. Po rozpadu ide. jazykového společenství se podle něj baltské a slovanské jazyky mohly vyvíjet samostatně.

A. Erhart však uvádí, že nemáme jediný fakt, jímž bychom mohli teorii balto-slovanské jazykové jednoty definitivně vyvrátit.

Dále A. Erhart stručně charakterizoval rozdíly a společné rysy baltských a slovanských jazyků. Uvedl čtrnáct rozdílů a dvacet pět společných rysů.

A. Erhart vyjmenoval tyto společné rysy baltských a slovanských jazyků: změnu ide. ḱ, gʰ v š, ž (slovanské s, z), stejně jako v indoíránských, arménských a dalších ide. dialektech; zánik znělých aspirovaných souhlásek, stejně jako v dalších ide. dialektech; splynutí ide. a a o, stejně jako v dalších ide. jazycích; změnu ide. eu v jau; změnu ide. s v š v určitých pozicích, stejně jako v indoíránských jazycích; změnu ide. R v iR a uR (tento společný rys nemá důkazní hodnotu, neboť nejde o typický fonetický jev); koncovku genitivu jednotného čísla o-kmenových jmen (A. Erhart zde přiklání k uznání slovanského vlivu na baltské jazyky); koncovku instrumentálu jednotného čísla ā-kmenových jmen (lit. -a < *-ān, stsl. -ą, -oją; stind. -ā, -ayā bez m); přechod souhláskových kmenů k i-kmeni, stejně jako v latině; pronominální adjektiva (ide. kořen zájmena; srov. údaje z íránských a germánských jazyků); příponu přítomných participií *-jo-, stejně jako v západogermánských jazycích; zájmeno *mun- (srov. chet. ammu); tvoření dativu jednotného čísla zájmen 1. osoby na základě formy genitivu jednotného čísla (A. Erhart poznamenává, že jde o paralelní jev); genitiv plurálu zájmen *nōssom, *vōssom; fungování kořene zájmen *i/j-o- jako osobního zájmena, stejně jako v latině a germánských jazycích; nominativy ukazovacích zájmen *tos, *tā (místo ide. *sos, *sā); dativy (a lokály) zájmen s koncovkou m (srov. lit. tāmui, tamē), stejně jako v západogermánských jazycích; číslovku „devět“ (východobaltské d- mohlo vzniknout vlivem slovanských jazyků); číslovky lit. ašmas, stsl. osmь; tvoření distributivních číslovek (srov. lit. penkeri, stsl. petorъ); slovotvorbu, srov. balto-slovanské přípony -ējas: -ējė; -ovas: -avъ; -lis, -lys: -lb; -uolis: alb; -ininkas: -bnikъ; -ytis: -ištъ; -tukas: -tъkъ; -tojas: -tajь; -yba: -ьba; tvoření préterita příponami *-ē, *-ā, stejně jako v latině; příponu infinitivu *-ti (A. Erhart srovnává s védským -tāye) a příponu trpných participií přítomného času *-mo-, stejně jako v arménštině, luvijštině (a je třeba dodat, chetitštině).

Jak je vidět, A. Erhart za společné rysy baltských a slovanských jazyků považoval nejen inovace baltských a slovanských jazyků (změnu ide. eu v jau; přechod ide. R v iR a uR; koncovku genitivu jednotného čísla o-kmenových jmen; koncovku instrumentálu jednotného čísla ā-kmenových jmen

⁶² A. Erhart, Zum Problem der baltisch-slavischen Spracheinheit, „Sborník prací filosofické fakulty Brněnské University“, Ročník VII, Rady jazykovědné (A), Č. 6, 1958, p. 123–130.

40

; zájmeno *mun-; derivační morfémy a další), ale také společné jevy, které se vyskytují i v jiných ide. jazycích.

A. Erhart uvedl tyto rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky:

1. První palatalizace ve slovanských jazycích je poměrně stará a je docela možné, že souvisí s indoíránskou palatalizací. To by byl důležitý argument proti teorii balto-slovanské jazykové jednoty.

2. Rozdílný osud ide. ō a ā (podrobněji viz s. 61 a násl. této práce).

3. Skloňování adjektiv v baltských jazycích se stejně jako v germánských jazycích liší od skloňování substantiv (koncovky pronominálního dativu jednotného čísla atd.).

4. Přípona komparativu adjektiv -esnis připomíná odpovídající germánský sufix (srov. gót. -izan).

5. Slovotvorba. Slovanská nomina agentis se tvoří příponou -telb, kterou litevština nemá. Protějšky litevských přípon -ėjas, -tojas jsou ve slovanských jazycích poměrně vzácné. V litevských deminutivních příponách převládá element -l-, cizí slovanským jazykům, zatímco velmi častý deminutivní element -k- slovanských jazyků se v litevštině užívá zřídka. Přípona baltských nomina instrumenti byla *-tlo-, zatímco slovanská *-dhlo. Litevština má velmi produktivní adjektivní příponu -ingas, která ve slovanských jazycích chybí.

6. Změna původních nesklonných číslovek „pět“ — „devět“: v baltských jazycích k nim byl připojen adjektivizující element jo, zatímco ve slovanském jazyce se abstraktní číslovky tvoří příponou *-ti-.

7. Způsob tvoření litevských číslovek „jedenáct“ — „devatenáct“ má paralely pouze v germánských jazycích.

8. Některé typy tvoření přítomného času (nosový infix, sta kmen) nemají ve slovanských jazycích vůbec žádné analogie. Ve slovanských jazycích jsou široce rozšířená slovesa *ne/no v baltských jazycích téměř nedoložena. Intranzitivní slovesa baltských jazyků mají příponu -i-, zatímco slovanská -i- (<ei?).

9. V baltských jazycích nejsou žádné stopy sigmatického aoristu.

10. První osoba jednotného čísla baltských jazyků zachovává ide. flexi *-ō. Původ slovanské koncovky -ą není jasný.

11. Třetí osoba množného čísla baltských jazyků nemá koncovku.

12. Baltské jazyky nemají participia s příponami -l- a -n-.

13. Kategorie slovesného vidu je v baltských jazycích zachována hůře.

14. Slovní zásoba.

Některé rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky, které uvádí A. Erhart, mohou být velmi staré, například nesoulad v číslovkách, sigmatický aorist a třetí osoba množného čísla. Tyto rozdíly se týkají zásadních částí systému baltských a slovanských jazyků a ukazují, že baltské a slovanské jazyky nebyly v minulosti totožné. Jiné rozdíly (první slovanská palatalizace, odlišný vývoj ide. samohlásek ō a ā, slovesa se sta-kmenem, flexe první osoby jednotného čísla aj.) pravděpodobně vznikly později. To znamená, že neodrážejí vztahy baltských a slovanských jazyků po rozpadu ide. jazykového společenství. A. Erhart tak poukázal na velké a staré rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky.

41

Jeden z nejdůslednějších zastánců konvergenční teorie Samuel Bernstein rovněž vznesl otázku, proč nelze uznat teorii balto-slovanské jazykové jednoty⁶⁴. Podle jeho názoru:

1. Mnohé nejstarší procesy v baltských a slovanských jazycích probíhaly odlišně (například ide. o a a se v baltských jazycích změnilo v a, ve slovanských — v o; rozdíl mezi ide. ē a ā baltské jazyky zachovaly, kdežto slovanské jej ztratily; podrobněji viz s. 52 a násl. této práce).

2. Mnohé nejdůležitější procesy praslovanštiny, které probíhaly v jejím raném období, byly baltským jazykům zcela nebo zčásti neznámé (například ide. s se ve slovanských jazycích změnilo v ch po k, r, i, u, zatímco v litevštině — v š po k, r; podrobněji viz s. 81 a násl. této práce).

3. Teorie balto-slovanské jednoty popírá starou dichotomii baltské prajazykové jednoty.

4. Zastánci teorie balto-slovanské jednoty nedokážou rekonstruovat balto-slovanskou prajazykovou jednotu; to má být zřejmým důkazem nepodloženosti této teorie.

5. Teorii balto-slovanské jednoty nepodporují archeologické údaje. Archeologové, například J. Kostrzewski, nenacházejí kulturu, kterou by bylo možné považovat za ekvivalent balto-slovanské jazykové jednoty.

Na tomto základě se S. Bernstein domnívá, že nikdy neexistovala ani balto-slovanská jazyková jednota (prajazyk), ani balto-slovanský prarod.

Dále S. Bernstein poznamenal, že blízkost baltských a slovanských jazyků a jejich četné společné rysy jsou všeobecně uznávaným faktem. Výzkumníci se však nepřou o to. Obvykle se diskutuje o povaze a původu společných rysů baltských a slovanských jazyků. S. Bernstein se domnívá, že baltské a slovanské jazyky jsou si tak blízké nikoli proto, že pocházejí z ide. jazykového společenství, nýbrž v důsledku dlouhodobých kontaktů, které navázaly až nějakou dobu po rozpadu ide. jazykového společenství a skončily dlouho před naším letopočtem. Jinými slovy, blízkost baltských a slovanských jazyků a jejich společné rysy vznikly v důsledku společenství baltských a slovanských jazyků (сообщность, Verkehrsgemeinschaft)⁶⁵. Předpoklad dlouhodobých kontaktů postačuje k vysvětlení původu společných rysů baltských a slovanských jazyků.

Balto-slovanskou jazykovou jednotu ani její dichotomické rozštěpení neuznává ani Boris Gornung. Podle jeho názoru integrace různých dialektových typů (posilování kontaktů, vzájemné působení dialektů a jejich splývání) při rozpadu ide. jazykového společenství nejen neustále doprovázela procesy diferenciace (rozpad jazykové jednoty), ale často také převažovala; samotná diferenciace proto někdy bývala důsledkem integračních procesů⁶⁶.

Podle B. Gornunga se „severozápadní“ zóna ide. jazykového společenství na konci 3. tisíciletí př. n. l. a na počátku 2. tisíciletí př. n. l. rozpadla na „západní“ (protokeltsko-ilyrsko-italsko-germánskou) a „severovýchodní“ (protobaltsko-slovansko-tocharskou) zónu. Když se proto-tocharové odstěhovali za Volhu, zbývající „severovýchodní“ zóna ide. jazykového společenství je třeba považovat za společný zdroj, z jehož nářeční pestrosti se utvořila protobaltská a protoslovanská jazyková společenství.

⁶⁴ С. Б. Бернштейн. Очерк сравнительной грамматики славянских языков (проспект), КСИСл, 18, 1956, р. 3—26; Балто-славянская языковая сообщность, СФ, I, 1958, р. 45—68; Очерк сравнительной грамматики славянских языков, М., 1961, р. 27—37; viz také ВЯ, I, 1958, р. 48—49; „Сборник ответов на вопросы по языкознанию (К IV Международному съезду славистов)“, М., 1958, р. 167—169.

⁶⁵ S. B. Bernstein, Balto-slovanské jazykové společenství, s. 45.

⁶⁶ B. V. Gornung, K diskusi o balto-slovanské jazykové a etnické jednotě, VJa, 4, 1958, s. 55–62; Z pravěku utváření praslovanské jazykové jednoty, M., 1963.

42

Nejvíce pochybností v Gornungově teorii vyvolává tvrzení, že protpruské dialekty odedávna patřily nikoli k protobaltské, nýbrž k praslovanské jazykové pospolitosti. Baltský charakter pruského jazyka je nepochybný. Nezdá se, že by tento baltský charakter byl před několika tisíciletími méně výrazný než dnes. Prusko-slovanských izoglos⁶⁷ zjevně není dost na takový závěr.

Kolem druhé čtvrtiny 2. tisíciletí př. n. l. se praslovanské dialekty, mezi nimiž podle již uvedeného byly i protpruské dialekty, začaly sbližovat s protobaltskými dialekty — začíná „baltsko-slovanská epocha“⁶⁸ (B. Gornung používá termín J. Endzelīna). Podle B. Gornunga však netrvala dlouho, neboť kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. se protpruské dialekty připojily k protobaltským (tj. podle B. Gornunga k protolitevským-lotyšským), a tím se zformovala baltská jazyková pospolitost⁶⁹. B. Gornung se domnívá, že tehdy byly kontakty mezi Balty a Slovany na dlouhou dobu přerušeny.

Základní přístup B. Gornunga k nejstarším vztahům mezi baltskými a slovanskými jazyky připomíná koncepce J. Endzelīna, Chr. Stanga, E. Fraenkela a S. Bernštejna.

Zvláštní pozornost si zaslouží myšlenka B. Gornunga, že genetické vztahy (resp. společné rysy) baltských a slovanských jazyků mohou sahat do různých chronologických epoch. B. Gornung je odvozuje z pěti epoch⁷⁰: 1) z epochy kultury nálevkovitých pohárů; 2) z epochy expanze kultur bojových seker a šňůrové keramiky; 3) z epochy kontaktů mezi protobaltskými a praslovanskými skupinami a nositeli kultury člunkovitých bojových seker; 4) z epochy kontaktů s protoindicko-íránskými skupinami, během níž se vytvořila satem izoglosa, a 5) teprve nakonec z „baltsko-slovanské epochy“.

Promítání společných rysů baltských a slovanských jazyků do různých chronologických rovin je metodologicky mimořádně důležité, protože zastánci teorie jednoty baltských a slovanských jazyků obvykle chronologický aspekt opomíjejí: všechny společné rysy baltských a slovanských jazyků mají sklon promítat do jediné chronologické roviny. Pak vzniká dojem, že společných rysů baltských a slovanských jazyků je skutečně velmi mnoho a že — což je nejdůležitější — pocházejí z jediné epochy. V takovém případě se sama nabízí myšlenka jednoty baltských a slovanských jazyků. Analýza společných rysů baltských a slovanských jazyků ukazuje, že jsou přesto nejspíše výtvorem různých chronologických epoch.

Z provedeného přehledu vyplývá, že ani v poválečných letech nedospěli jazykovědci z různých zemí, kteří se účastnili diskusí o nejstarších vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky, k jednotnému názoru — stejně jako dříve. Část badatelů — T. Ler-Splavinskij, A. Vaillant, J. Otrębski, M. Loimann, J. Kurylowicz, P. Arumaa, O. Semerenyi, V. Georgiev — zastává teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty. Jiná část badatelů — J. Safarewicz, E. Fraenkel, A. Zenas, A. Salys, V. Porzig, V. Matthews, A. Erhart, S. Bernštejn, B. Gornung — tuto teorii odmítá a blízkost baltských a slovanských jazyků a jejich společné rysy má sklon vysvětlovat pospolitostí těchto jazyků (J. Safarewicz), dlouhodobým sousedstvím (E. Fraenkel), úzkými vztahy (V. Porzig), dlouhodobými kontakty (S. Bernštejn) nebo sousedstvím dialektů, z nichž tyto jazyky vzešly (A. Erhart).

⁶⁷ J. Endzelīns, Par prūšu valodas radniecības sakariem, FBR, 11, 1931, p. 189—193; S. Stang, Einige Bemerkungen über das Verhältnis zwischen den slavischen und baltischen Sprachen, NTS, 11, 1939, p. 85—103.

⁶⁸ Б. В. Горнунг, Из предыстории образования общеславянского языкового единства, р. 96.

⁶⁹ Б. В. Горнунг, op. cit., p. 106, išnaša 9.

⁷⁰ Б. В. Горнунг, op. cit., p. 97.

43

Otázka nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky a IV. a V. mezinárodní sjezd slavistů

Výzkum nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky výrazně oživil IV. a V. mezinárodní sjezd slavistů. Zvláštní pozornost otázce genetických vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky věnoval IV. sjezd slavistů, který se konal v Moskvě ve dnech 1.–10. září 1958.

V rámci příprav na sjezd zveřejnil Sovětský výbor slavistů třicet otázek určených k projednání na sjezdu, které zahrnovaly hlavní problémy slovanské jazykovědy. Dvacátá otázka zněla: „Existovala baltsko-slovanská jazyková a etnická jednota a jak je třeba jí rozumět?“¹ Odpovědi na tyto otázky byly vydány v samostatné publikaci².

Na sjezdu byly k otázce nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky předneseny čtyři referáty³. Tyto referáty i samotný problém nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky byly během sjezdu předmětem živé diskuse⁴.

Na otázku „Existovala baltsko-slovanská jazyková a etnická jednota a jak je třeba jí rozumět?“ odpověděli K. Janaček, V. Kiparskij, V. Ernits, E. Dikenman, L. Bulachovskij, I. Lekov a další.

K. Janaček poznamenal⁵, že kladné odpovědi na tuto otázku brání dvě hlavní překážky: 1) památky baltských a slovanských jazyků se objevily velmi pozdě; 2) nevíme, co z jednotlivých indoevropských jazyků lze považovat za jazyk indoevropského prajazyka a jakým způsobem oddělit baltsko-slovanské období od období indoevropského prajazyka.

V. Kiparskij vyjádřil přesvědčení, že baltsko-slovanská jazyková jednota existovala⁶. Podle jeho názoru by jinak nebylo možné vysvětlit četné lexikální novotvary takzvaného základního slovního fondu. V. Kiparskij má sklon spojovat baltsko-slovanský etnický celek s Herodotovými Neury.

V. Ernits stejně jako V. Kiparskij uznává baltsko-slovanskou jednotu. Uvedl⁷, že Baltoslované se po oddělení od ostatních představitelů satemové skupiny po určitou dobu ještě udrželi jako jednota. Později, s růstem počtu obyvatel, rozšiřováním území a vznikem dialektálních rysů, se začaly rýsovat jazykové a územní rozdíly mezi Balty a Slovany

¹ ВЯ, 1, 1958, p. 36.

² Сборник ответов на вопросы по языкознанию (К IV Международному съезду славистов), М., 1958.

³ P. Trost, „Současný stav otázky baltsko-slovanských jazykových a etnických vztahů“, V. Ivanov a V. Toporov, „Jak přistupovat k otázce nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky“, J. Otrembski, „Vývoj vztahů mezi baltskými a slovanskými jazykovými skupinami“ a V. Mažiulis, „K nejstarším vztahům baltských a slovanských jazyků“, viz IV Международный съезд славистов (Материалы дискуссий), II, М., 1962, p. 422—426.

⁴ O nejstarších vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky hovořili kromě referujících také T. Ler-Splavinskij (Polsko), M. Altbauer (Izrael), K. O. Falk (Švédsko), V. Georgijev (Bulharsko), J. Čekanovskij (Polsko), V. Iličiuss-Svitičius (SSSR), M. Guchman (SSSR), M. Fasmer (Spolková republika Německo), V. Machek (Československo), E. Zeidel (Německá demokratická republika), A. Vračius (Rumunsko), B. Gornung (SSSR), B. Larin (SSSR), P. Aristė (SSSR); viz IV Международный съезд славистов (Материалы дискуссий), II, p. 429—450.

⁵ Сборник ответов на вопросы по языкознанию (К IV Международному съезду славистов), p. 162—166.

⁶ Op. cit., p. 170—171.

⁷ Op. cit., p. 173—174.

44

rozdíly. Kontakty však byly udržovány i nadále. Proto se jazykové změny, které vznikly v jedné skupině, mohly snadno přenést i do druhé. To vše se podle názoru V. Ernita muselo odehrát před kontakty mezi Balty a pobaltskými ugrofinskými národy (asi 2000 př. n. l.), neboť ve slovanských jazycích se tyto kontakty již neprojevily.

E. Dikenman poznamenal⁸, že k tomu, aby bylo možné kladně odpovědět na otázku, zda existovala etnická jednota Baltů a Slovanů, chybějí údaje, zatímco jejich jazyková jednota je nepochybná.

L. Bulachovskis (1888–1961), vienas stambiausių slavų akcentologijos specialistų, pabrėžė⁹, kad baltų kalbų kirtis iki šiol nepraradęs savo senosios morfologinės funkcijos (šokinėjimo paradigmoje). Tačiau to negalima esą pasakyti apie slavų kalbas. Svarbiausias baltų ir slavų kalbų ypatingo artimumo įrodymas — de Sosiūro-Fortunatovo dėsnis — gali būti paralelinės abiejų kalbų grupių raidos padarinys. Hirto dėsnio veikimas baltų ir slavų kalbose apskritai kelias abejonių. Ne įtikinamesni yra ir kiti šių kalbų bendri akcentologiniai reiškiniai (pavyzdžiui, metatonija supyno formose ir pan.).

Rozdíl mezi baltskými a slovanskými jazyky je údajně tak zřejmý, že nevyžaduje žádné dokazování. Jde o „uzavřené“ jazykové skupiny, které nemají žádné přechodné články. Nezdá se, že by obraz vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky byl v zásadě jiný ani před tisíci lety. Lze se domnívat, že jazykové vztahy mezi Balty a Slovany, které existovaly ve starověku, byly kdysi definitivně přerušeny. To však baltským a slovanským jazykům nezabránilo nejen zachovat některé stopy někdejší blízkosti, ale také samostatně vytvořit nové společné rysy.

L. Bulachovskij se domnívá, že většina společných rysů baltských a slovanských jazyků vznikla v době, kdy tyto jazyky ještě náležely k satemovému dialektu indoevropského jazykového společenství, v jehož rámci mohla existovat balto-slovanská jazyková jednota.

Teorii balto-slovanské jazykové jednoty nesouhlasil ani J. Lekov¹⁰. Společné rysy těchto jazyků podle něj tvoří: 1) dědictví indoevropského jazykového společenství; 2) pozdější jevy vzniklé paralelním vývojem; 3) výpůjčky z různých chronologických epoch. I. Lekov upozornil na to, že řešení otázky nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky ztěžuje terminologický zmatek, neboť badatelé používají velmi rozmanité termíny — společenství, jednota, společná epocha či období, prajazyk, paralelní vývoj aj.

Stejně jako v uvedených odpovědích nebylo ani v příspěvcích na konferenci ohledně nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky dosaženo jednotného názoru.

P. Trost¹¹ ve svém příspěvku zdůraznil, že hlavním argumentem, který může prokázat balto-slovanskou jazykovou jednotu, jsou specifické morfologické shody, totiž drobné morfologické rysy podobné v obou jazykových skupinách. Množství shod mezi oběma jazyky lze podle něj vysvětlit dvojím způsobem: genetickými vztahy nebo jazykovým svazem. Podobnost drobných morfologických rysů baltských a slovanských jazyků však podle něj svědčí spíše o genetických vztazích než o jazykovém svazu.

Již dříve byl zmíněn požadavek některých badatelů (například V. Metjuse), aby se při řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky hledaly nové

⁸ Op. cit., s. 175.

⁹ Op. cit., s. 157–162.

¹⁰ Op. cit., s. 172–173.

¹¹ P. Trost, K otázce baltoslovanských jazykových vztahů, „Československé přednášky pro IV. Mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě“, Praha, 1958, p. 221–227.

45

způsobem, pomocí nových metod, neboť sestavení inventáře společných a rozdílných rysů těchto jazyků sotva pomáhá tento problém řešit.

Z metodologického hlediska bylo cenné vystoupení V. Ivanova a V. Toporova¹², které otázku nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky nastolilo zcela novým způsobem. Autoři poukázali na to, že otázku, zda praslovansko-baltský jazyk existoval, či nikoli, údajně nelze klást. Výzkumy posledních desetiletí totiž ukazují, že nejstarší stav baltských a slovanských, indických a íránských, jakož i italických a keltských jazykových skupin je třeba chápat nikoli jako tradiční prajazyk, nýbrž jako časoprostorové dialektové kontinuum. Proto V. Ivanov a V. Toporov kladou otázku nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky takto: jaký je vztah mezi nejstaršími strukturními modely baltských a slovanských jazyků?

V. Ivanov a V. Toporov pomocí vnitřní rekonstrukce stanovili nejstarší fonologické a morfologické modely zvlášť pro baltské a slovanské jazyky a porovnali je; dospěli k závěru, že nejstarší strukturní modely baltských a slovanských jazyků se shodují a že se v zásadě liší od indoevropského modelu. Kromě toho údajně nelze modely baltských a slovanských jazyků zařadit do jedné chronologické roviny: model slovanských jazyků vznikl později a je výsledkem proměny strukturního modelu baltských jazyků¹³. Podstatu tohoto řešení problému genetických vztahů baltských a slovanských jazyků V. Toporov charakterizoval takto: praslovanský jazyk se zformoval z periferních dialektů baltského typu¹⁴.

Hypotéza V. Ivanova a V. Toporova dobře odpovídá časoprostorové zákonitosti jazykových faktů, kterou lze pozorovat ve skutečném životě jazyků: jazyky s nepatrnou dialektovou diferenciací, které zaujímají rozsáhlé území, vznikly později a později se po tomto území rozšířily. Takové jsou právě slovanské jazyky. Baltské jazyky jsou naopak na malém území silně rozrůzněny do dialektů. Dobrou analogií vztahu slovanských a baltských jazyků je angličtina rozšířená po různých kontinentech a západogermánské jazyky v Evropě, které jsou silně dialekticky diferencované.

J. Otrębski ve svém vystoupení¹⁵ zdůraznil, že Balti a Slované kdysi hovořili jedním jazykem. Jazyková jednota Balto-Slovanů (łączność bałtycko-słowiańska), dědiců indoevropského jazykového společenství, se podle J. Otrębského rozpadla velmi pozdě, přibližně na počátku našeho letopočtu. Příčinou rozpadu bylo údajně to, že část Baltů, neboli Balto-Slovanů, začala mluvit ugrofinskými jazyky a proměnila se v ugrofinské národy.

V. Mažiulis¹⁶ se věnoval především původu prezentních kmenů lit. duomi, demi, stsl. damь. Autor na základě hetitských jazykových údajů odvozuje tyto atematické tvary z nereduplikovaných praindoevropských forem. Prvek -d- ve třetí osobě množného čísla-

¹² В. В. Иванов и В. Н. Топоров, К постановке вопроса о древнейших отношениях балтийских и славянских языков, М., 1958.

¹³ В. В. Иванов и В. Н. Топоров, op. cit., p. 39.

¹⁴ В. Н. Топоров, К проблеме балто-славянских языковых отношений, КСИСл., 33—34, 1961, p. 213.

¹⁵ J. Otrębski, Rozwój wzajemnych stosunków między grupą językową bałtycką a słowiańską, p. 146—148.

¹⁶ В. Мажюлис, Заметки к вопросу о древнейших отношениях балтийских и славянских языков, Вильнюс, 1958. Českou verzi příspěvku viz Poznámky k otázce nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, LKK, 2, 1959, s. 5—16.

46

v této osobě mohl podle názoru V. Mažiulise vzniknout již v důsledku utvořených baltských a slovanských konjugačních systémů.

Při vývoji jazyka bývají nejstálejší číslovky. Proto mají při zkoumání příbuzenských vztahů mezi jazyky velký význam. V tomto ohledu jsou zajímavé závěry, k nimž dospěl V. Mažiulis při zkoumání baltského číslovkového systému¹⁷: „Obecně se slovotvorný a morfologický systém baltských číslovek v mnoha případech podobá slovanskému. Je však třeba upozornit na to, že nejstarší baltské číslovky, tj. společně indoevropské, jsou bezprostředními relikty indoevropského prajazyka, zatímco pozdější číslovky, tj. ty, které nejsou společně indoevropské, se podobají číslovkám slovanským, jakož i germánským a některých dalších indoevropských jazyků“¹⁸. Výzkumy V. Mažiulise ukazují, že většina společných rysů baltských a slovanských číslovek byla zděděna z indoevropského jazykového společenství.

V referátech IV. mezinárodního sjezdu slavistů, věnovaných problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, a v diskusích o této otázce byly zastoupeny dvě teorie — teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty a teorie konvergentního vývoje baltských a slovanských jazyků. Stejně jako dříve zdůrazňovali zastánci teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty inovace baltských a slovanských jazyků, zatímco představitelé teorie konvergentního vývoje baltských a slovanských jazyků tyto jazykové inovace nepopírali, ale zdůrazňovali také neméně četné archaické rozdíly mezi nimi. Je samozřejmé, že na základě společných rysů (inovací) a rozdílů, jejichž chronologie není známa, lze sotva vyřešit problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků. Diskuse na sjezdu ukázala, že při řešení tohoto problému je třeba využít komplex různých lingvistických metod, v němž by měly zaujímat důležité místo vztahy baltských a slovanských jazyků k jiným jazykům a jazykovým skupinám, výpůjčky baltských a slovanských jazyků z jiných jazyků i výpůjčky z nich do jiných jazyků, etnonymie a toponymie, krajinné termíny (biologické a geografické) atd. Řešení těchto extralingvistických problémů spolu s prohloubenou strukturální analýzou jevů baltských a slovanských jazyků umožní dospět k určitým závěrům geografické a chronologické povahy a říci, zda baltské a slovanské dialekty existovaly společně, či odděleně¹⁹.

Je přirozené, že ve vývoji vědy přichází po horečném a intenzivním výzkumu období útlumu. Takový útlum skutečně nastal po IV. mezinárodním sjezdu slavistů.

Například kromě osnovy přehledu T. Ler-Splavinského o slovanské etnogenezi, v němž byly mimochodem zmíněny také genetické vztahy baltských a slovanských jazyků, nebyl na V. mezinárodním sjezdu slavistů, který se konal ve dnech 17.—23. září 1963 v Sofii, problému nejstarších vztahů těchto jazyků věnován ani jeden referát²⁰. Pravda, i zde bylo

¹⁷ В. Мажюлис, Литовские числительные и соотношение балтийских числительных с числительными других индоевропейских языков (рукопись), М., 1955; Индоевропейская децимальная система числительных, ВЯ, 4, 1956, р. 53—59.

¹⁸ V. Mažiulis, Pastabos baltų ir slavų kalbų seniausių santykių klausimu, p. 14.

¹⁹ В. М. Иллич-Свитыч, Балто-славянская проблематика на IV Международном съезде славистов, ВЯ, 1, 1959, р. 139—141.

²⁰ Славянска филология, VI (отчетни материали), София, 1965.

47

Hovořilo se o vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky, avšak o pozdních, z historického období. Otázkám těchto vztahů byly věnovány referáty V. Falkenhahna, J. Otrembského, T. Zdanceviče a E. Smulkové²¹.

Problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků v posledních letech

Již bylo zmíněno, že po IV. mezinárodním sjezdu slavistů zájem o problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků poklesl. Za příčinu toho je snad třeba považovat složitost tohoto problému, nedostatek chronologicky diferencovaných srovnávacích jevů a absenci objektivních kritérií pro určení stupně příbuznosti jazyků.

Přesto se i nadále objevují jednotlivé články či kapitoly knih, v nichž jsou v obecných rysech charakterizovány nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků.

A r i t o n a s V r a č i u s se domnívá¹, že baltské a slovanské jazyky vznikly z indoevropské jednotné nářeční oblasti. J a n i s L o j a se domnívá, že „baltské a slovanské jazyky se samostatně zformovaly v indoevropském jazykovém společenství, avšak v důsledku dlouhodobých a poměrně živých baltsko-slovanských kontaktů se v jejich jazycích později objevil ten či onen společný jev“². Podle jeho názoru nemůže být o baltsko-slovanské jazykové jednotě řeči, tím spíše, že velké rozdíly mezi samotnými baltskými jazyky (pruštinou na jedné straně a litevštinou a lotyštinou na straně druhé) neumožňují J. Endzelīnovi bez pochybností uznat baltský prajazyk. Takové společné jevy baltských a slovanských jazyků, jako je vliv kmenů io na participia kmenů nt, koncovky dativu a instrumentálu plurálu s -m- (srov. příslušná fakta v germánských jazycích), přechod souhláskového kmene v kmen i (srov. příslušná fakta v latině) a adjektiva s určitým členem, považuje J. Loja za novotvary, které v baltských a slovanských jazycích vznikly nezávisle a samostatně. Proti teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty se kategoricky staví i Fedot Filin³. Tato teorie podle jeho názoru nemá pevný vědecký základ: argumentace zastánců teorie baltsko-slovanské jazykové jednoty se vyznačuje apriorismem, antihistorismem a tendenciozností při výběru a výkladu faktů. Jako příklad takového antihistorismu a nerespektování chronologie jevů uvádí F. Filin tvrzení V. Georgijeva, že litevština, která se vyznačuje konzervativností fonetiky a morfologie, může téměř nahradit písemně nedoložený praslovanský jazyk. F. Filin nesouhlasí ani s opačným názorem, že se baltské a slovanské jazyky vydělily z indoevropského jazykového společenství nezávisle na sobě a že mezi nimi nikdy nedošlo k užšímu kontaktu. Domnívá se, že již v rámci indoevropského jazykového společenství se zformovala skupina nářečí, jejichž mluvčí udržovali poměrně těsné a dlouhodobé kontakty. Příbuzná nářečí, neizolovaná od ostatních indoevropských jazyků…

²¹V. Falkenhan, „Litevsko-polská jazyková unie“, J. Otrembski, „Slavizace litevských hydronym a toponym“, T. Zdancevič, „Vliv litevsko-ruského slovníku v okolí Białystoku“ a E. Smulkova, „K běloruskému g ega „tитnagас“, viz J. Marvan, Vzajemné vlivy mezi slovanskými a baltskými jazyky (V. Mezinárodní sjezd slavistů v Sofii), „Slavia“ 33, 1964, s. 252–256.

¹A. V r a c i u, Problema comunității lingvistice balto-slave, „Romanoslavica“, 4, 1960, s. 87–106; viz recenzi LKK, 6, 1963, s. 325–330.

² J. Loja, Valodniecības vēsture, Rīga, 1961, p. 151–154.

³ Ф. М. Филин, Образование языка восточных славян, М.–Л., 1962, p. 123–130; žr. recenziją LKK, 7, 1964, p. 240–243.

48

…nářečí, obohatila se o zvláštní novotvary a prodělala mnoho společných změn. V této skupině indoevropských nářečí se nacházeli předkové protobaltských a praslovanských jazyků. Při rozpadu indoevropského jazykového společenství se protobaltské a praslovanské jazyky oddělily; jejich systémy nebyly totožné, ale zůstaly si podobné až do dnešních dnů. Z toho F. Filin vyvozuje, že kontakty baltských a slovanských jazyků existovaly s krátkými přestávkami po celou historii těchto jazyků.

Cenným příspěvkem ke studiu vztahů mezi akcentologií baltských a slovanských jazyků je kniha Vladislava Ilič-Svityče o dějinách jmenných paradigmat.⁴ Systémy jmenných paradigmat těchto jazyků jsou podobné. Údaje z výzkumů V. Ilič-Svityče umožňují usuzovat, že systémy jmenné akcentuace baltských a slovanských jazyků jsou pokračováním indoevropského systému akcentuace. Jména s baritonickou paradigmatickou akcentuací v litevštině (s výjimkou skupiny s dlouhou neablautovou samohláskou v kořeni) odpovídají jménům stejné paradigmatické akcentuace v řečtině, staré indičtině a germánských jazycích. Stejně tak jména s pohyblivou přízvukovou paradigmatickou akcentuací v litevštině odpovídají jménům s oxytonickou paradigmatickou akcentuací v uvedených jazycích. Indoevropské protiklady „baritonická akcentuační paradigma: paradigma s pohyblivým přízvukem neboli oxytonická paradigma“ se v zásadě zachovaly i ve slovanských jazycích.⁵

Z toho vyplývá, že jmenná akcentuace baltských a slovanských jazyků je velmi blízká a dříve byla ještě bližší. Blízkost jmenné akcentuace baltských a slovanských jazyků je, jak ukázal výzkum V. Ilič-Svityče, archaickým jevem zděděným z dob indoevropského jazykového společenství, a proto nedokazuje, že po rozpadu indoevropského jazykového společenství existovala baltsko-slovanská jazyková jednota.

Vytautas Mažiulis v nové práci věnované otázkám baltské etnogeneze⁶ označuje termínem „nejstarší kontakty“ kontakty příbuzných nářečí (idiomů), pro něž je charakteristické, že: 1) kmeny, které je udržovaly, si navzájem poměrně dobře rozuměly; 2) území, na němž nejstarší kontakty existovaly, muselo být v závislosti na hustotě obyvatelstva více či méně omezené, protože na rozsáhlém území se kompaktní jazykové kontakty dříve či později musely přerušit. Na základě kultury člunkovitých bojových seker, připisované baltským kmenům, která se na počátku II. tisíciletí př. n. l. rozšířila na rozsáhlých územích severovýchodní Evropy, se V. Mažiulis přiklání k názoru, že rozpad nejstarších baltských kontaktů (jinými slovy baltského jazykového společenství) začal právě v této době. A protože se podle jeho názoru začaly současně rozpadat nejstarší baltské kontakty i nejstarší baltsko-slovanské kontakty, datuje počátek rozpadu nejstarších baltsko-slovanských kontaktů do prvních století II. tisíciletí př. n. l. Podle V. Mažiulise měly být kontakty baltských a slovanských jazyků tím těsnější, čím hlouběji do minulosti postupujeme od počátku II. tisíciletí př. n. l. Dochází k závěru, že praslovanština existovala, zatímco prabaltský jazyk nikoli; prabaltský jazyk (Ursprache) existoval v rámci baltsko-slovanské jazykové jednoty (within the framework of the Balto-Slavonic „Ursprache“).⁷

Největší část současným areálovým vztahům baltských a slovanských jazyků věnoval Anatolij Nepokupno ve své knize „Areálové vztahy baltsko-slovanských jazyků

⁴В. М. Иллич-Свитыч, Именная акцентуация в балтийском и славянском (Судьба акцентуационных парадигм), М., 1963; viz recenzi LKK, 7, 1964, s. 231–236.

⁵В. М. Иллич-Свитыч, op. cit., s. 83.

⁶ V. Mažiulis, Linguistic Notes on Baltic Ethnogenesis, Moscow, 1964.

⁷V. Mažiulis, op. cit., s. 3.

4. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

49

aspekty“⁸. Tato kniha však může být užitečná pro výzkum nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků jak svou metodologií, tak i geografickým rozšířením zkoumaných sémantických a syntaktických jevů.

Georg Shevelov, který se zabýval nejstaršími vztahy baltských a slovanských jazyků, uvádí⁹, že tyto jazyky mají mnoho výrazných společných rysů, ale také neméně výrazných rozdílů. Právě tyto rozdíly nejvíce ztěžují určení doby balto-slovanské jednoty (Balto-Slavic unity), pokud tato jednota vůbec kdy existovala.

Podle G. Shevelova poskytuje mnoho důležitých informací srovnávání hláskových změn, zvláště věnujeme-li pozornost jejich chronologii. G. Shevelov považuje za prostý fakt, že „fonetické a fonologické změny slovanských jazyků v prvním období (přibližně kolem let 2000–1500 př. n. l.) z pěti období dějin praslovanštiny byly společné také baltským jazykům, zatímco v pozdějších obdobích již nikoli“¹⁰. V tomto období prodělaly baltské jazyky, stejně jako slovanské, tyto změny: ztratily aspirované závěrové a labiovelární souhlásky, zjednodušily skupiny souhlásek a spirant, slabičné sonanty R změnily na iR a uR, získaly dvě intonace dlouhých slabik — akutu a cirkumflex — a ztratily koncové r. Některé z uvedených změn nastaly i v jiných jazycích, avšak dvojí vokalizace slabičných sonantů a vznik fonematických intonací jsou údajně výhradně jevy baltských a slovanských jazyků. Proto lze nepochybovat, že v prvním období praslovanštiny se baltské a slovanské jazyky vyvíjely společně.

V pozdějších obdobích vývoje praslovanštiny nebyly baltské jazyky od slovanských zcela izolovány, jejich vzájemné kontakty však byly velmi slabé. O tom, že se vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky značně oslabily, svědčí dvě významné hláskové změny slovanských jazyků, které se v baltských jazycích projevily jen částečně: v baltských jazycích se s po k, r, i, u nezměnilo na ch, jak k tomu došlo ve slovanských jazycích; v baltských jazycích se s změnilo pouze po k, r (viz str. 81 a násl. této práce). Druhá charakteristická změna slovanských jazyků — splynutí ide. o a a — se dotkla pouze krátkých samohlásek baltských jazyků.

Na základě hláskových změn tedy můžeme podle G. Shevelova rozlišit čtyři období vývoje příbuzenských vztahů baltských a slovanských jazyků: 1) období společného vývoje přibližně v letech 2000–1500 př. n. l.; 2) období oslabených kontaktů; poslední staletí tohoto období spadala do 6. a 5. století př. n. l.; 3) období nezávislého vývoje (period of no established contacts), přibližně od 5. století př. n. l. do 6.–7. století n. l.; 4) období kontaktů východoslovanských jazyků a lotyštiny (v Pskovské oblasti).

Je třeba říci, že obraz nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, jak jej vykreslil G. Shevelov, je poměrně objektivní. Není pochyb o tom, že vokalizace slabičných sonantů a vznik opozic přízvukových intonací jsou inovacemi baltských a slovanských jazyků. Umožňují se domnívat, že v prvních staletích po rozpadu ide. jazykového společenství se baltské a slovanské jazyky vyvíjely společně v tom smyslu, že vlna inovací vzniklá ve slovanském jazykovém areálu mohla bez překážek zaplavit celý areál baltských jazyků nebo jeho část,

⁸ А. П. Непокупный, Ареальные аспекты балто-славянских языковых отношений, Киев, 1964.

⁹ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, Heidelberg, 1964, p. 613—614.

¹⁰ G. Y. Shevelov, op. cit., p. 613.

50

a naopak. Jinými slovy, umožňují se domnívat, že baltské a slovanské jazyky tvořily „živé izoglosní území“ (termín Chr. Stanga).

Oleg Trubačov¹¹ po analýze slovanské řemeslné terminologie (tkalcovství, zpracování dřeva, hrnčířství a kovářství) a jejím srovnání s odpovídající terminologií baltských jazyků konstatoval, že: 1) slovní zásoba této oblasti se v baltských a slovanských jazycích výrazně liší¹²; 2) baltské a slovanské ekvivalenty se objevují v pozdějších, nově vzniklých vrstvách slovní zásoby, což vede k závěru, že blízkost baltských a slovanských jazyků v této oblasti je druhotná¹³. O. Trubačov při shrnutí výsledků svého výzkumu píše: „…samotný materiál ukazuje, že staří Slované se orientovali nikoli na kontakty s Balty, nýbrž na kontakty s Indoevropany žijícími více na západě, jejichž styky se Slovany při vytváření terminologie byly tak rozsáhlé a významné, že jsme nuceni uznat, že kdysi existovala středoevropská kulturní oblast zahrnující dialekty starých Germánů, Italiků a Slovanů (nebo jejich část) a nezasahující baltské dialekty, s nimiž mohly kontakty začít později“¹⁴.

* * *

Všechny dosud vytvořené teorie nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků lze s využitím schémat M. Weingarta a N. van Wijka¹⁵ graficky znázornit takto:

Chceme-li říci, které z existujících teorií je třeba dát přednost a kterou lze považovat za nejspolehlivější a nejobjektivněji odrážející nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků, je třeba přezkoumat nejdůležitější společné rysy těchto jazyků a věnovat zvláštní pozornost těm, které jsou považovány za hlavní argumenty teorie balto-slovanské jazykové jednoty.

¹¹ О. Н. Трубачев, Ремесленная терминология в славянских языках, М., 1966.

¹² О. Н. Трубачев,, op. cit., p. 209.

¹³ О. Н. Трубачев, op. cit., p. 275.

¹⁴ О. Н. Трубачев, op. cit., p. 393.

¹⁵ Viz N. van Wijk, Die baltischen und slavischen Akzent- und Intonationssysteme, s. 12.

4*

51

CHARAKTERISTIKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH SPOLEČNÝCH RYSŮ BALTŠTINY A SLOVANŠTINY

Při řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky se nejčastěji pracuje se společnými rysy jejich fonetiky, morfologie a lexika, které, jak lze říci, tvoří argumentaci každé teorie. Zastánci teorie balto-slovanské jazykové jednoty zdůrazňují zejména inovace baltských a slovanských jazyků.

V lingvistické literatuře se obzvláště často uvádějí tyto společné rysy baltských a slovanských jazyků: shodný osud ide. krátkých samohlásek o a a a diftongu eu, shodné reflexy ide. slabičných sonantů R, změna ide. souhlásky s po k, r, i, u, afrikace palatálních velárních souhlásek k’ a g’, vznik tónových přízvuků, Hirtův a de Saussurův-Fortunatovův zákon, utváření sufixů *-ėjo-, *-tėjo- aj., vznik zájmenného kořene *mun-, utváření zájmenných adjektiv, shodná koncovka genitivu singuláru substantiv s kmenem o, původ slovesné koncovky druhé osoby *-sēi aj.

Zastánci teorie balto-slovanské jazykové jednoty promítají všechny tyto i další společné rysy, zejména inovace, do jedné chronologické roviny. Tím vzniká dojem, že společných rysů baltských a slovanských jazyků, zejména inovací, je velmi mnoho a že — což je nejdůležitější — pocházejí z jediné epochy. Z toho se vyvozuje závěr, že balto-slovanská jazyková jednota nepochybně existovala. Objasnění podmínek a podrobností vzniku společných jevů a procesů v baltských a slovanských jazycích i osvětlení jejich chronologie však může podstatně změnit obraz utváření a vývoje společných rysů těchto jazyků, zejména inovací.

Proto vyvstává úkol podrobně přezkoumat nejdůležitější společné rysy baltských a slovanských jazyků, zvláště pak ty, které jsou považovány za hlavní argumenty teorie balto-slovanské jazykové jednoty. Tato práce se z důvodů uvedených v předmluvě omezuje na analýzu fonetických jevů¹.

Ide. krátké samohlásky o a a

Reflexem ide. krátkých samohlásek o a a je v baltských jazycích a, ve slovanských jazycích pak o. Srov.: a) ide. o: lit. naktis, lot. nakts, pr. naktin (acc. sing.), stsl. noštь (z *nakti-): lat. nox noctis; lit. akis, lot. acs, pr. ackis, stsl. oko: lat. oc-ulus, ř. ὄσσε (nom. du.); b) ide. a: lit. ašis, lot. ass, pr. assis, stsl. osь: lat. axis, ř. ἄξων, avest. ahsa, stind. ákṣaḥ; lit. marios, lot. mare, pr. mary, stsl. morje: lat. mare, got. marei. Ide. krátké samohlásky o a a nejlépe zachovaly latina a řečtina. Jejich příklady proto jasně ukazují, kde se dříve vyskytovala samohláska o a kde a. Při zkoumání nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je důležité objasnit, jakou samohlásku měla baltská jazyková pospolitost a praslovanština namísto dnešního baltského a a slovanského o. Názory badatelů se v této otázce rozcházejí.

¹ Stručnou charakteristiku společných akcentologických a morfologických jevů baltských a slovanských jazyků viz S. Karaliūnas, Baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių klausimu, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, Serija A, 1(20), 1966, p. 167—177; С. Каралюнас, Древнейшие отношения балтийских и славянских языков (автореферат), Вильнюс, 1967.

52

M. Muchas¹, P. Kretschmer², J. Endzelīns³, J. Mikola⁴, V. Vondrák⁵, E. Schwarz⁶, T. Ler-Splawiński⁷, A. Vaillant⁸, J. Otrębski⁹, K. Horálek¹⁰, P. Arumaa¹¹, V. Georgiev¹² aj. se domnívali nebo se dosud domnívají, že v baltské jazykové jednotě i v praslovanštině se indoevropské krátké samohlásky o a a změnily v a. M. Bartoli¹³, V. Porzeziński¹⁴, H. Jakobson¹⁵, F. Fortunatov¹⁶ aj. zastávali názor, že v době baltsko-slovanské jazykové jednoty existovala samohláska ă (a s nízkým stupněm labializace), z níž později vznikla baltská a a slovanská o.

Všichni tito badatelé byli zastánci teorií o baltsko-slovanské jazykové jednotě neboli společné baltsko-slovanské epoše (J. Endzelīns), což nejspíše také podmínilo jejich pohled na vývoj vokalismu baltských a slovanských jazyků: v baltských jazycích měly probíhat stejné jevy jako ve slovanských.

Protože ve všech baltských jazycích bylo místo indoevropského o a a a, mělo se podle názoru těchto badatelů i v baltské jazykové jednotě vyskytovat a. Závěr, že se v baltských jazycích dříve vyskytovala samohláska a, nebyl dostatečně opřen o fakta samotných baltských jazyků. J. Endzelīns¹⁷ se například přikláněl k názoru, že v baltsko-slovanské epoše musela existovat samohláska a, a to ze dvou důvodů: 1) vlna změny indoevropského o v a, která zasáhla oblast indoíránských, albánských a germánských jazyků, musela zaplavit i sousedící baltské a slovanské jazyky; 2) místo současné slovanské samohlásky o se ve výpůjčkách slovanského původu v řečtině a ugrofinských jazycích údajně objevuje a. Tyto výpůjčky považovali za hlavní argument pro existenci krátké samohlásky a v praslovanštině i další zmínění badatelé.

Již poměrně dávno byl vysloven i jiný názor. K. Brugmann¹⁸ se domníval, že se indoevropské o a a v době baltsko-slovanské jazykové jednoty změnily v samohlásku a, která se ve slovanských jazycích zachovala, zatímco v baltských jazycích se změnila v a. Jeho názor, že v baltských jazycích dříve existovala

¹ M. Much, Abhandlungen zur germanischen Philologie, „Festgabe für R. Heinzel“, Halle, 1898, p. 213.

² P. Kretschmer, Die slavische Vertretung von indogermanischen o, AfslPh, 27, 1905, p. 228–240.

³ Я. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, p. 106–107.

⁴ J. J. Mikkola, Urslavische Grammatik, I, Heidelberg, 1913, p. 48.

⁵ W. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, I, 2. Aufl., Göttingen, 1924, p. 106.

⁶ E. Schwarz, Zur Chronologie von asl. a > o, AfslPh, 41, 1927, p. 124–136.

⁷ T. Lehr-Splawiński, O pochodzeniu i praojczyźnie słowian, p. 24.

⁸ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 107.

⁹ Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, 5, 1954, p. 28.

¹⁰ K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha, 1962, p. 99.

¹¹ P. Arumaa, Urslavische Grammatik, I, p. 74–77.

¹² В. Георгиев, Вокалната система в развоя на славянските езици, София, 1964; Нови теории и традиционални заблуди, „Български език“, 15, 1965, p. 297–307.

¹³ M. G. Bartoli, Riflessi slavi di vocali labiali romane e romanze, greche e germaniche, „Zbornik u slavu V. Jagića“, Berlin, 1908, p. 30–60.

¹⁴ W. Porzeziński, Die baltisch-slavische Sprachgemeinschaft, p. 16.

¹⁵ H. Jacobsohn, Arrier und Ugrofinnen, Göttingen, 1922, p. 75.

¹⁶ Ф. Ф. Фортунатов, Лекции по фонетике старославянского (церковно-славянского) языка, Петроград, 1919, p. 26.

¹⁷ Я. Эндзелин, op. cit., p. 106–107.

¹⁸ K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, I, 1, p. 146.

53

a nebylo to dobře zdůvodněno. V. Thomsen¹⁹ a H. Jacobsohn²⁰ opírali svá tvrzení, že baltské jazyky měly dříve samohlásku o, o baltskými jazyky převzatá slova ve ugrofinských jazycích, v nichž se místo dnešního baltského a vyskytuje krátká samohláska o.

Na základě výpůjček baltského původu v pobaltských finských jazycích se K. Būga²¹ domníval, že v nejstarším období kontaktů baltsko-finských jazyků Baltové zachovali indoevropské o neporušené pouze v nepřízvučné pozici, zatímco v přízvučné pozici je změnili na a.

Tvrzení, že v baltské jazykové pospolitosti existovala krátká samohláska o, se v poslední době pokoušejí podložit novými fakty. J. Kazlauskas²² se domnívá, že východní aukštaitské nářeční in, un a žemaitské nářeční ẹn, ọn v litevštině mohly vzniknout z ẹn, ọn. J. Kazlauskas dále tvrdí, že přeměna skupin ẹn, ọn v lotyštině na ē, ō a následně (po vzniku korelace ē: ō) na ie, uo je údajně jednodušší a srozumitelnější. Skupiny en, an nemusely nutně dát ē, ō, neboť údajně jsou možné také nosové ẹ, ą.

V. Mažiulis²³ se domnívá, že ve slovech pruského typu doalgis „dalgis“ označuje graféma oa dlouhou samohlásku ō, vzniklou cirkumflexovým prodloužením z krátkého o, které je podle jeho názoru třeba pokládat za společné baltské. Tvrzení, že baltská jazyková pospolitost měla krátkou samohlásku o, podporují snad i další dva údaje.

1. Při zkoumání vývoje vokalismu baltských jazyků byl již v odborné literatuře poukázáno na princip polarizace vývoje vokalických systémů²⁴. Je zřetelně patrný z vývoje vokalických systémů žemaitských nářečí. Zde jsou široké a otevřené nejen samohlásky a, e, ale i samohlásky ɔ, ẹ. Že samohlásky ɔ, ẹ vznikly z úzkých samohlásek u, i, ukazují skupiny um, un, im, in, v nichž samohlásky u, i zůstaly většinou nezměněny. Skutečnost, že samohlásky u, i si ve všech ostatních litevských nářečích zachovaly svou úzkost, zatímco v žemaitském nářečí se otevřely, je třeba nejspíše vysvětlit silnou labializací dlouhých samohlásek a jejich výrazným zúžením, srov. litev. uo, ie → žem. ū, ī, ọu, ẹi; litev. o, ė → žem. uo, ie.

To znamená, že systém dlouhých samohlásek žemaitských nářečí se měnil směrem k zužování a labializaci, zatímco systém krátkých samohlásek se naopak vyvíjel směrem k otevírání a delabializaci. V takovém případě nezbývá než vyvodit závěr, že nejen samohlásky ɔ, ẹ, ale i samohlásky a, e vznikly z úzkých a labializovaných krátkých samohlásek (u, i, respektive o, ẹ). Vzhledem k této tendenci k otevírání krátkých samohlásek lze jejich úzkou podobu v některých pozicích pokládat za starou. Například ve skupinách žemaitského nářečí, jak již bylo uvedeno, um, un, im, in jsou samohlásky u, i vždy úzké; jinými slovy, zde si vlivem nosových souhlásek zachovaly svůj původní charakter. Stejně tak je třeba samohlásky ɔ, ẹ ve skupinách ɔm, ɔn, ẹm, ẹn v žemaitštině pokládat za starší než samohlásky a, e v otevřené slabice. O tom se již v odborné literatuře psalo²⁵.

Nářečí severních dounininků mají v pozici starobylého přízvuku úzké samohlásky ẹ/ie, v některých případech diftongizované v důsledku výrazného zúžení, jestliže je v následující slabice úzká-

¹⁹ V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske)Sprog, Köbenhavn, 1890, p. 89.

²⁰ H. Jacobsohn, op. cit., p. 75.

²¹ K. Būga, RR, I, p. 457.

²² И. Казлаускас, К развитию общебалтийской системы гласных, ВЯ, 4, 1962, p. 20–24.

²³ В. Мажюлис, Заметки по прусскому вокализму, „Вопросы теории и истории языка (Сборник в честь профессора Б. А. Ларина)“, Ленинград, 1963, p. 192–193; V. Mažiulis, Remarques sur le vocalisme du vieux prussien, „Acta baltico-slavica“, 2, 1965, p. 55.

²⁴ И. Казлаускас, op. cit., p. 21–22.

²⁵ I. Kazlauskas, op. cit., s. 23.

54

úzké samohlásky u, i (krátké nebo dlouhé). Před samohláskami následující slabiky se zde vyskytuje široké e. Která pozice si zachovala starší charakter samohlásky e, ukazuje chování samohlásek u, i. Úzké samohlásky u, i jsou ve většině oblasti nářečí dounininků nezměněné před úzkými samohláskami nářečí u, ū, uo, i, ī, ie. Před ostatními samohláskami nářečí se rozšířily a změnily v ọ, ẹ²⁶. Jestliže si samohlásky u, i před úzkými samohláskami zachovaly svůj původní charakter, znamená to, že i samohláska e si v této pozici mohla zachovat svůj původní charakter (úzkost).

Fakta popsaná výše tedy ukazují, že původní krátké samohlásky žemaitských dialektů byly pravděpodobně úzké o, ẹ.

V nářečích východních Aukštaitů (tzv. rotininkai) se místo přízvučné samohlásky a v nefinálním postavení ve spisovném jazyce vyslovuje o (v dialektologické transkripci se označuje ə a ă), srov. anykštėnské a kupiškėnské rotai, gražū (acc. sing.), vokaras, dorbos. V nepřízvučné pozici a na konci přízvučného slova, který je fonologicky rovnocenný nepřízvučné pozici, je zde a, srov. vakarai, gražūs, giria²⁷.

Nabízí se otázka, zda je rotininkavimas nově vzniklým jevem, nebo zda je zděděno z dávných dob (jinými slovy, který vokalismus je starší — vokalismus v přízvučných, nebo v nepřízvučných pozicích).

Rotininkavimas se vyskytuje na poměrně malém území mezi Papiliem a Ukmergė²⁸. Jelikož v jižní části oblasti rotininkavismu nepůsobí samohlásková asimilace, a poměry mezi hláskami jsou proto zřetelnější, omezíme se zpočátku na zkoumání samohláskových systémů nářečí této části. Podle údajů Z. Zinkevičiuse²⁹ je například systém samohlásek anykščiaiškého nářečí následující:

krátké samohlásky dlouhé samohlásky v přízvučné pozici u. i. ū ī ə. ẹ. uo ie v nepřízvučné pozici u i u. i. a e a. e.

Před vznikem diftongů uo a ie (které lze ze synchronního hlediska snad chápat jako napjaté fonémy) mohl systém dlouhých samohlásek v přízvučné pozici vypadat takto:

ū ī ō ē ā ē

Postavení každého fonému v systému mohly charakterizovat následující distinktivní rysy:

fonémy /ū/ a /ī/ — difuzní (protikladné k fonémům /ō/ a /ē/) a nekompaktní (protikladné k fonémům /ā/ a /ē/);

²⁶ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 61–62.

²⁷ Podrobněji viz Z. Zinkevičius, op. cit., s. 50.

²⁸ Z. Zinkevičius, op. cit., s. 50–51 a mapa č. 6.

²⁹ Z. Zinkevičius, op. cit., s. 50 a násl.

55

Fonémy /ō/ a /ē/ jsou nedifuzní (protikladné k fonémům /ū/ a /ī/) a nekompaktní (protikladné k fonémům /ā/ a /ē/); fonémy /ā/ a /ē/ jsou kompaktní (protikladné k fonémům /ō/ a /ǭ/) a nedifuzní (protikladné k fonémům /ū/ a /ī/). Kromě toho měly fonémy /ū/, /ō/, /ā/ a /ī/, /ē/, /ė/ zřejmě distinktivní rysy „bemolovost – diesovost“. Fonémy /ū/, /ō/, /ā/ byly charakterizovány jako bemolové proto, že na fonetické rovině byly silně labializovány nejen samohlásky ū a ō, ale určitý stupeň labializace měla zřejmě i ā (adekvátnější zápis by byl ā nebo dokonce ā). O labializaci samohlásky ā svědčí její labializace až na diftong uo v žemaitských a některých aukštaitských nářečích (v okolí Zietely, Lazūnů, Ramaškonů a Adutiškisu a Gerdasias u Druskininků ³⁰). Tato diftongizace sama o sobě předpokládá určitý první stupeň labializace samohlásky ā. To, že samohláska ā byla realizací kompaktního, nedifuzního a navíc bemolového fonému, potvrzuje zřejmě také převod slovanské samohlásky a do litevského dlouhého o (srov. litev. striōkas a starorus. strachъ, pol. strach). Pro východobaltské jazykové společenství je nejspíše třeba rekonstruovat takovou samohlásku, jakou mají dnes východní aukštaité (v okolí Duset, Svėdasů, Alanty, Uteny) a západní žemaité (v okolí Karklė, Žardė). Archaičnost této samohlásky (tj. ā) dokládá i geografické hledisko: podle zásad areální lingvistiky je jazykový jev či fakt existující v okrajových nebo navzájem od sebe vzdálených areálech starší než jazykový jev či fakt rozšířený v centrálním nebo souvislém areálu³¹. Jinými slovy, lze se důvodně domnívat, že v uvedených východoaukštaitských a přímořských žemaitských nářečích se zachovalo staré ā východobaltského jazykového společenství.

Porovnáme-li systém dlouhých samohlásek východobaltského jazykového společenství se systémem dlouhých samohlásek v anykščijském nářečí, vidíme, že: 1) na fonematické rovině zůstalo vzájemné postavení jeho prvků i jejich vztahy stejné: fonémy jsou charakterizovány týmiž distinktivními rysy jako dříve; 2) na fonetické rovině se jeho prvky měnily směrem k mírné labializaci a zúžení: ō, ē→uo, ie a ā, ē→ɔ, ė.

Vyvstává otázka, kterým směrem – směrem k zúžení, nebo rozšíření – se měnil systém krátkých samohlásek anykščijského nářečí a jaký byl jeho vývojový vztah k vývoji systému dlouhých samohlásek. Při odpovědi na tuto otázku je důležitá okolnost, že ve východoaukštaitských nářečích (alespoň v těch, která patří do oblasti rotininků) vznikla korelace mezi krátkými samohláskami, zde prodlouženými na polodlouhé, a dlouhými samohláskami. Existenci této korelace potvrzuje řada faktů. V okolí Ukmergė byly neutralizovány nejen opozice délky a krátkosti, ale i místní (timbrové) opozice, srov. rōtas „kolo“: prōtas „rozum“. V severní části oblasti rotininků, kde působí samohlásková asimilace, postihl stejný osud jak krátké e, tak dlouhé ē. Před bemolovými samohláskami a na absolutním konci slova se v kupiškénském nářečí místo e a ē spisovného jazyka vyskytuje a, resp. ā, zatímco před diesovými samohláskami a etymologickým j se vyskytuje e, resp. ē. V pozici po k, g, š, ž, č, j má většina Kupiškénů e, resp. ē, bez ohledu na kvalitu následující slabiky; v okolí Papilė se však před bemolovými samohláskami a na absolutním konci slova v uvedené pozici vyskytuje æ, resp. ǣ³².

³⁰ Z. Zinkevičius, op. cit., p. 71.

³¹ В. Пизани, Общее и индоевропейское языкознание, „Общее и индоевропейское языкознание (Обзор литературы)“, Москва, 1956, p. 112–114.

³² Z. Zinkevičius, op. cit., p. 54, 74.

56

Vznikla-li korelace mezi krátkými a dlouhými samohláskami (především v důsledku prodlužování krátkých samohlásek), musely se oba vokalické systémy měnit jedním a týmž směrem. Protože, jak jsme viděli, se systém dlouhých samohlásek labializoval a zužoval, musel se směrem k labializaci a zúžení měnit i systém krátkých samohlásek. Z toho vyplývá, že úzké samohlásky o, ẹ ve východních aukštaitských nářečích jsou nejspíše nově vzniklé ze starších širokých samohlásek a, e.

V nepřízvučné pozici se systém dlouhých samohlásek v nářečích rotininků měnil opačným směrem – samohlásky se zkracovaly a rozšiřovaly. Například v anykščijském nářečí se ō, ē delabializovaly a rozšiřovaly, čímž splynuly s ā, ē; ty se pak delabializací a rozšiřováním změnily v a., æ.. V nepřízvučné pozici mají nářečí rotininků všude široké krátké samohlásky. Jednotný vývoj vokalických systémů nářečí rotininků v nepřízvučné pozici tedy také podporuje tvrzení o jejich jednotném vývoji i v přízvučné pozici.

Existenci korelace mezi krátkými a dlouhými samohláskami ve východoaukštaitských nářečích (resp. prodlužování, zužování a labializaci krátkých samohlásek v přízvučné pozici) dokládá také to, že na větším území rotininků nacházíme vedle dlouhých samohlásek ō, ō krátké ɔ, zde prodloužené, a ve východní části této oblasti vedle ā krátkou samohlásku ā. V okrajových nářečích mohou být tyto poměry zpřeházené – vedle ɔ se může vyskytovat ā (v obci Trakiniai mezi Kavarskasem a Alantou), vedle ā zase ɔ (v nářečí Svėdasai)³³. Samotná existence korelace zde však není pochybná.

Střídání samohlásek v kupiškénském nářečí v závislosti na pozici (asimilace) lze pochopit, budeme-li předpokládat, že zde dříve existovaly široké otevřené samohlásky e, resp. ē, které se před bemolovými samohláskami a na absolutním konci slova ještě více rozšířily a změnily v a, resp. ā, zatímco před diesovými samohláskami a etymologickým j se zúžily a změnily v ẹ, resp. ē, tj.

e, resp. ē → a, resp. ā; e, resp. ē → ẹ, resp. ē

Zužování široké samohlásky a v nářečích rotininků dokládá také skutečnost, že v akutovém diftongu au je samohláska a (nikoli o). Zřejmě se nezúžila kvůli povaze přízvuku a kvůli u, před nímž zřejmě nemůže stát úzká samohláska (e nebo o).

Labializovaná samohláska a se místy vyskytuje i v žemaitských nářečích (v okolí Laukuvy, Sedy aj.)³⁴. I zde je však nejspíše nová, protože v žemaitských nářečích se v důsledku silné labializace a zúžení dlouhých samohlásek musely krátké samohlásky pravidelně otevřít a rozšířit.

Uvedené změny vokalismu v litevských nářečích (polarizační vývoj krátkých a dlouhých samohlásek v žemaitském nářečí, vznik korelace a asimilační jevy ve východoaukštaitských nářečích) možná ukazují, že krátké samohlásky o, e se změnily v otevřené a, e poměrně dávno.

2. V lotyštině má krátkou samohlásku o místo a spisovného jazyka východní nářečí horních Lotyšů. Samohláska o se zde může vyskytovat jak v přízvučné, tak i v nepřízvučné pozici (srov. lotyš. vosara a vosora „léto“), jak před zadními, tak i před

³³ Z. Zinkevičius, op. cit., p. 50.

³⁴ Z. Zinkevičius, op. cit., p. 51.

57

Přední samohlásky (srov. lotyš. lobs „dobrý“ a obi „obě“)³⁵. Bez prozkoumání vývoje vokalických systémů lotyšských nářečí lze o stáří této samohlásky říci jen málo.

Krátká samohláska o se vyskytuje také v pruštině. V elbinském slovníčku pruského jazyka se místo a poměrně často nachází o³⁶, srov. prus. wobse „vosa“, sompisinis „hrubý chléb, Grobbrot“ (prus. som- odpovídá litev. sam-). Toto o může být pozůstatkem krátké samohlásky o, která se dříve užívala v širší míře³⁷.

3. O možné existenci krátké samohlásky o v baltské jazykové pospolitosti svědčí snad také výpůjčky baltského původu v jazycích baltofinských národů, v nichž se v některých případech vyskytuje o, srov. fin. morsian a litev. marti, fin. oinas a litev. avinas, fin. lohi a litev. lašiš aj.³⁸ V poslední době V. Steinitz vyslovil přesvědčivý názor, že slova s o patří k nejstarší vrstvě výpůjček baltského původu v ugrofinských jazycích³⁹.

Někteří badatelé, počínaje K. Brugmannem⁴⁰, se přiklánějí k názoru, že také v praslovanštině existovala krátká samohláska o. Tento názor zastávali či dosud zastávají M. Vasmer⁴¹, A. Meillet⁴², S. Bernstein⁴³, F. Filin⁴⁴ aj.

Skutečnost, že samohlásce o ve slovanských jazycích odpovídá ve výpůjčkách a toponymech řeckého původu ve slovanských jazycích samohláska a, vysvětloval například M. Vasmer⁴⁵ takto: zavřená řecká samohláska o nebyla vhodná k přepisu slovanské samohlásky o, protože ta byla otevřená. Podle názoru A. Meilleta⁴⁶ nebyl v praslovanštině výrazný rozdíl v kvalitě mezi krátkým o a dlouhým a. Rozdíl byl převážně kvantitativní. S. Bernstein se domnívá⁴⁷, že slovanská samohláska o měla dříve nízký stupeň labializace.

Z toho vyplývá, že jedni badatelé tvrdí, že v praslovanštině existovala krátká samohláska a nebo ă, zatímco jiní se přiklánějí k názoru, že v praslovanštině existovala samohláska o. Ve skutečnosti mezi těmito dvěma stanovisky není tak velký rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ti, kdo tvrdí, že v praslovanštině existovala samohláska a, se totiž také domnívají, že tato krátká samohláska byla poněkud labializovaná a zavřenější než samohláska a. A ti,

³⁵ J. Endzelins, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 110–123; M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, p. 267–271.

³⁶ E. Berneker, Die preussische Sprache, I. Lautlehre, Strassburg, 1895, p. 27; J. Endzelin, Zum o für a im Elbinger Vokabular, StB, 5, 1935–1936, p. 94–98; Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 24.

³⁷ Plg. И. Казлаускас, op. cit., p. 21.

³⁸ Z novější literatury viz E. Nieminen, Über einige Eigenschaften der baltischen Sprache, die sich in den ältesten baltischen Lehnwörtern der ostseefinnischen Sprachen abspiegelt, „Sonderabdruck aus den Sitzungsberichten der Finnischen Akademie der Wissenschaften 1956“, Helsinki, 1957, p. 199–200; A. Sabaliauskas, Baltų ir Pabaltijo suomių kalbų santykiai, LKK, 6, 1963, p. 109–136.

⁳⁹ W. Steinitz, Zur Periodisierung der alten baltischen Lehnwörter im Ostsee-Finnischen, „Symbolae linguisticae in honorem Georgii Kurylowicz“, Wrocław–Warszawa–Kraków, 1965, p. 297–303.

⁴⁰ K. Brugmann, op. cit., p. 146.

⁴¹ M. Vasmer, Zwei kleine Abhandlungen. II. Zur slavischen Vertretung von arioeurop. o, KZ, 41, 1907, p. 157–164.

⁴² А. Мейе, Общеславянский язык, Москва, 1951, p. 42–44.

⁴³ С. Б. Бернштейн, Esej o srovnávací gramatice slovanských jazyků, p. 144–146.

⁴⁴ Ф. П. Филин, Vznik jazyka východních Slovanů, p. 101.

⁴⁵ M. Vasmer, op. cit., p. 157–164.

⁴⁶ A. Meje, op. cit., p. 44.

⁴⁷ С. Б. Бернштейн, op. cit., p. 143.

58

kteří se domnívají, že v praslovanštině existovala krátká samohláska o, zároveň zdůrazňují její nízký stupeň labializace a otevřenost.

K přesnějšímu vymezení kvality krátké praslovanské samohlásky zřejmě umožňují dospět tyto skutečnosti:

1. Že praslovanská samohláska vzniklá z ide. o a a mohla být foneticky bližší samohlásce a než o, ukazují výpůjčky a toponyma ugrofinských, baltských, germánských a řeckých jazyků slovanského původu, které mají všude a namísto současné slovanské samohlásky o, srov. fin. papu „fazole“ z rus. боб, pr. maddla „modlitba, Bitte, Gebet“ z pol. modła, starobav. Rasa ze sl. ražb, ř. βάβεω „stařena“ ze sl. *baba aj. Jinde se cizí a ve slovanských jazycích vždy přejímá samohláskou o, srov. stsl. kotblъ „kotlík“ z gót. *katils (srov. katile gen. pl.). To ukazuje, že v době přejímání měly slovanské jazyky samohlásku a.

2. V běloruštině a v některých dialektech jižního Ruska, stejně jako v některých velmi archaických bulharských dialektech⁴⁸, se v nepřízvučné pozici vyskytuje samohláska a (tzv. „akání“), srov. bělor. каза́, rus. каза́ (píše se коза) a bulh. kazý-te (nom. pl.).

V nepřízvučné pozici si tyto dialekty zachovaly praslovanskou krátkou samohlásku a⁴⁹. V nedávné diskusi o původu „akání“⁵⁰ převládal názor, že tato vlastnost běloruštiny a jižních ruských nářečí vznikla poměrně pozdě (asi ve 13.–14. století)⁵¹ spontánně nebo pod vlivem substrátu. Přesvědčivější je však zřejmě první interpretace původu „akání“ — samohlásku a v nepřízvučné pozici těchto nářečí je třeba považovat za relikt praslovanského a, neboť: a) k tomu vede geografický faktor (srov. obdobný jev v archaických bulharských dialektech); b) existenci krátkého a v praslovanštině potvrzují fonologické výzkumy.

3. Všichni dosavadní badatelé rekonstruovali pro praslovanštinu korelaci a: ā (resp. ă: ǟ)⁵². Změna ide. krátké samohlásky o v a a její splynutí s reflexem ide. a souvisely s delabializací ostatních praslovanských samohlásek. V praslovanštině probíhala společně s palatalizací konsonantů před samohláskami také labializace konsonantů před samohláskami (resp. delabializace samohlásek)

⁴⁸ Ст. Стойков, Акане в говора на с. Триград (Девинско), „Български език“, 13, 1963, p. 8–21.

⁴⁹ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 107; G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 386–387; В. И. Георгиев, Русское аканье и его отношение к системе фонем праславянского языка, ВЯ, 2, 1963, p. 20–29; Общеславянское значение проблемы аканья, ВЯ, 4, 1964, p. 151–152.

⁵⁰ В. Г. Руделев, К фонологической интерпретации русского аканья, ВЯ, 2, 1963, p. 30–38; П. С. Кузнецов, К вопросу о происхождении аканья, ВЯ, 1, 1964, p. 30–41; В. В. Колесов, О некоторых особенностях фонологической модели, развивающей аканье, ВЯ, 4, 1964, p. 66–79; Я. Риглер, К проблеме аканья, ВЯ, 5, 1964, p. 36–45; В. И. Лыткин, Ещё к вопросу о происхождении русского аканья, ВЯ, 4, 1965, p. 44–52; Г. А. Хабургаев, О фонологических условиях развития русского аканья, ВЯ, 6, 1965, p. 55–63. Dále srov. M. Halle, Akan’e (The Treatment of Unstressed Nondiffuse Vowels in Southern Great Russian Dialects), „Symbolae linguisticae in honorem Georgii Kuryłowicz“, p. 103–109.

⁵¹ Srov. В. И. Борковский, П. С. Кузнецов, Историческая грамматика русского языка, М., 1963, p. 142.

⁵² R. Jakobson, Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celles des autres langues slaves, TCLP, 2, 1929, p. 20–23; F. V. Mareš, Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty, „Slavia“, 25, 1956, p. 445; G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 150–162; H. van Wijk, К истории фонологической системы в общеславянском языке позднего периода, „Slavia“, 19, 1950, p. 293.

59

proces. Z fonologických výzkumů posledních let vyplynulo⁵³, že krátké samohlásky o a a (stejně jako ō a ā) nejprve splynuly v pozici po labiálních souhláskách. Zde se diferenciální rys samohlásky o (stejně jako ō) „zaokrouhlenost“ stal irelevantním, protože tento rys byl konstitutivní složkou labiálních souhlásek (podrobněji viz s. 67 a násl. této práce).

Tvrzení, že v praslovanštině existovala krátká samohláska a (nikoli však o),¹ odporuje koncovka -ō v nominativu a akuzativu jednotného čísla maskulinních o-kmenových jmen – foneticky mohla vzniknout pouze z *-os a *-om přes mezistupně *-u(s) a *-u(m).

Vznik koncovky -ō v nominativu jednotného čísla místo *-as (srov. stsl. vьlkъ) G. Ševeljov zcela oprávněně vysvětluje morfologickými příčinami⁵⁴. Koncovka *-am se mohla velmi snadno změnit v -ō, neboť zužování samohlásek před nosovými souhláskami je údajně častým jevem, který se vyskytuje v mnoha jazycích. Po fonetických změnách na konci slov v praslovanštině vznikl vlivem analogie mezi o- a u-kmeny tento poměr: *-u (acc. sing., u-kmen): *-u (nom. sing., u-kmen)= *-u (acc. sing., o-kmen): x (nom. sing., o-kmen), kde x muselo být rovno *-u.

Nic tedy nebrání domněnce, že v praslovanštině existovalo krátké a, snad poněkud labializované, neboť v rumunských výpůjčkách slovanského původu odpovídá praslovanskému a oa, srov. rum. groază „hrůza“ ze sl. *graza⁵⁵.

Krátká slovanská samohláska a se podle badatelů změnila v o poměrně pozdě (kolem 8.–9. století), těsně před vznikem prvních písemných památek slovanských jazyků⁵⁶. Po 9. století mají výpůjčky slovanského původu v jiných jazycích již poměrně často o, srov. řec. Σϑλοβενοί ze sl. *slověne.

Téměř všichni badatelé se shodují, že jak v baltských, tak ve slovanských jazycích měla původní soustava krátkých samohlásek trojúhelníkový tvar:

Stejně možná je však i druhá alternativa, že původní soustava krátkých samohlásek v těchto jazycích měla čtyřúhelníkový tvar:

v níž neexistovala opozice a: o.

Kromě baltských a slovanských jazyků splynuly indoevropské krátké samohlásky o a a také v germánských, albánštině, staroindických a chetitských jazycích. V těchto jazycích jim odpovídá a.

53 B. K. Журавлев, Формирование группового сингармонизма в праславянском языке, ВЯ, 4, 1961, s. 35–36.

54 G. Y. Shevelov, op. cit., s. 156–157.

55 G. Y. Shevelov, op. cit., s. 162.

56 E. Schwarz, op. cit., s. 136; H. ван Вейк, op. cit., s. 293; F. V. Mareš, op. cit., s. 445; G. Y. Shevelov, op. cit., s. 151; B. K. Журавлев, Из истории вокализма в праславянском языке позднего периода, ВЯ, 2, 1963, s. 13, 19; В. И. Георгиев, ВЯ, 2, 1963, s. 29; Нови теории и традиционални заблудки, „Български език“, 15, 1965, s. 297–307.

60

Krátká samohláska a byla v indoevropském jazykovém společenství, jak se zdá, vzácná. Vyskytovala se především v expresivní, technické a běžné slovní zásobě a na střídání samohlásek se téměř nepodílela⁵⁷.

Slovní zásoba evropských jazyků rozlišujících fonémy o a a, která obsahuje krátkou samohlásku a, je omezena převážně na oblast zemědělství, a proto může být tato slovní zásoba, a tedy i foném a, pozdějšího původu⁵⁸. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že opozice o: a v jižních indoevropských jazycích (arménštině, řečtině, italických a keltských jazycích) mohla vzniknout později v důsledku zániku laryngál⁵⁹.

Je tedy zcela možné, že ty indoevropské jazyky, které opozici o: a nemají, ji nikdy ani neměly. Předbaltská krátká samohláska o a praslovanská a mohou odpovídat o a a jižních indoevropských jazyků.

Při řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je důležité zjistit, jaké realizace nepřízvučných kompaktních fonémů, resp. krátké zadní samohlásky nízkého zdvihu, měly baltské a slovanské jazyky v prvních stoletích po oddělení od indoevropského jazykového společenství. To nelze říci z mnoha důvodů, z nichž nejdůležitější jsou:

a) nemáme údaje, na jejichž základě bychom mohli rekonstruovat vokalické poměry tak vzdálených epoch, tj. nevíme, zda baltské dialekty v té době skutečně měly krátkou samohlásku o, a slovanské dialekty krátkou samohlásku a;

b) není jasné, která soustava krátkých samohlásek (trojúhelníková, nebo čtyřúhelníková) byla v baltských a slovanských jazycích původní;

c) neznáme přesnou absolutní chronologii toho, kdy se reflexy indoevropských krátkých samohlásek o a a (přijmeme-li za původní trojúhelníkovou soustavu krátkých samohlásek) v baltských a slovanských jazycích sjednotily.

Ať tak či onak, ať považujeme za původní kteroukoli soustavu krátkých samohlásek, jedno je jasné: zcela stejnou původní soustavu krátkých samohlásek, jakou měly baltské a slovanské jazyky, měly i jiné indoevropské dialekty (např. germánské). Rekonstrukce stejné původní soustavy krátkých samohlásek v baltských a slovanských jazycích tedy v žádném případě nedokazuje existenci vývojové fáze baltsko-slovanské, odlišné od ostatních indoevropských dialektů, resp. baltsko-slovanské jazykové jednoty.

Ide. dlouhé samohlásky ō a ā

Ide. dlouhé samohlásky ō a ā ve slovanských jazycích splynuly. Baltské jazyky jejich rozdíl zachovaly. Baltské a slovanské jazyky se tedy výrazně liší vývojem ide. dlouhých samohlásek. Při řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky je důležité zjistit, kdy slovanské jazyky přestaly rozlišovat ide. dlouhé samohlásky.

Ide. ā se v lotyštině zachovalo nezměněné (ā), v litevštině se změnilo v o, zatímco slovanské jazyky zde mají a, srov.:

lit. brólis, broter-ėlis, lot. brãlis, brāter-ītis, stsl. bratrъ: stind. bhrātā, ř. φράτηρ „člen bratrstva“, lat. frāter, gót. broþar (o z ide. ā), toch. A pracar;

⁵⁷ A. Meillet, Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes, 7 éd., Paris, 1934, p. 99, 166–168. Srov. „La voyelle a se trouve notamment dans des mots de caractère populaire, technique ou affectif“ (p. 99).

⁵⁸ H. Kuhn, Ablaut, in: Altertumskunde, KZ, 71, 1954, p. 129–161.

⁵⁹ J. Kuryłowicz, L’apophonie en indo-européen, Wrocław, 1956, p. 167–168.

61

lit. moté, móteris, lot. māte, stsl. mati: stind. matā, ř. (dórské) μάτρη, lat. māter, toch. A mācer.

Ide. ō se ve slovanských jazycích změnilo v a. Ve východobaltských jazycích mělo dva různé reflexy. Někde se ide. ō změnilo v uo, srov.:

lit. juos-ta, lot. juos-ta, stsl. po-jasъ „pás“: ř. ζωστός „opásaný“ (= lit. juostas), avest. vāh „pás“ (ā z ide. ō);

lit. puo-tà: ř. πώ-νω „piji“, lat. pō-tus „vypitý“, stind. pā-ti „(on) pije“ (ā z ide. ō);

lit. uoga, lot. uōga: stsl. jag-oda;

lit. uolektis (a uolektis), lot. uōlekts: ř. ὠλένη „loket“: *ōl- je prodloužený stupeň kořene *el-/*ol- (srov. lit. elcūnė, alkūnė a lot. elkuons);

lit. ūosis, lot. uōsis: rus. яс-ень, srb.-chorv. jas-ēn;

lit. dūo-ti, duo-snùs, duo-slùs, dūo-klė, lot. duō-t, stsl. da-ti, da-nъ „tribut“ (= lit. duo-nis „dar“¹), da-rъ „dar“: ř. δῶ-μι „dávám“, δῶ-ρον „dar“, lat. dō-num „dar“, stind. dānám „dar“ (ā z ide. ō); avšak s o lit. do-snùs (lot. dā-sns), do-slùs, do-vanà (lot. dō-vana), dō-vamas „daný jako dar“, dō-vis „dávání“, dō-sai „svatební dary“, dō-tas „dávání, dar“, dō-talas (lot. dā-tali „dary“) „dávání, tribut“, do-tilas „tamtéž“: srov. pr. dā-t, dā-twei „dávat“.

Ide. ō, které se střídalo s ide. ē, se také v určitých případech změnilo v uo, srov. brėžti: bruožas; plėšti, lot. plēst: plūostas, lot. plūōsti „trhat“, pluosa „běsnění“; rėžti, stsl. rěz-ati „udeřit“: ruožas, stsl. razъ „úder; rána“; sėsti: sūodžiai, lot. suōd-rēji „saze“, stsl. sazъda; ėsti: ūodas, lot. uōds.

Jinde se ide. ō v litevštině změnilo v o, v lotyštině v ā, srov.:

lit. nor-ėti: řec. νωρ-εῖν „jednat, činit“, νώρ-εμενος „velký, široký“;

lit. krōk-ti (ir kriōk-ti), kriog-uoti „mluvit nebo křičet chraplavým hlasem“, lot. krākt, krākt, starorus. krak-ati „odkašlávat“: lat. crōc-āre, crōc-īre „krákat (o vránách)“, řec. κρώζω „odkašlávám“ (-ζ- z *-gj-), starohornoněm. hruoh „vrána“ (uo z germ. ō);

lit. žmōnės, žmona: lat. ak. sg. homōnem (nom. sg. homō) a hemōnem; kořen *gʰm-/*gʰem-/*gʰom-; ve slovech žmōnės, žmona máme kořen nulového stupně, zatímco kořenem plného stupně je lit. žem-ė; ale starolit. žmuo (z *gʰm-ōn);

lit. prō, pró- (srov. pró-plaiša): lat. prō, prō(d)-, řec. πρω-; ale lot. pruō-jām, pruō-m „stranou, pryč“;

genitiv singuláru o-kmenových jmen lit. vilk-o, lot. vilk-a, staroslov. vlъk-a: starolat. (osobní jméno) Gnaiv-ōd, lat. lup-ō „od vlka“, staroind. vṛk-āt, vṛk-ād (-āt -ād z *-ōd), řec. τω (z *pōd) „odkud“.

Místo pravidelného střídání samohlásek (lit. ē: uo, lot. ē: uo z ide. ē: ō) se v litevštině vyskytuje střídání ē: o a v lotyštině ē: ā, srov.:

lit. bėgti, lot. bēgt: lit. bog-inti „rychle nebo těžce něco nést, vézt, dopravovat, přepravovat“, ale lot. buōk-stīt „skrývat“, buōk-stīties „potulovat se, courat se“;

lit. glėbti, lot. glēbt: lit. glōbti „objímat, tisknout k sobě, objímat“, lot. glābt „pečovat, chránit“, lit. globà (acc. sing. glōbą) a glōba; plný stupeň ablautového střídání představuje lit. glab-ōti „objímat, brát, uchopovat“, lot. glab-āt „chránit, opatrovat; pohřbívat“ (z balt. *glo-b-);

¹ Lit. donis je třeba považovat za slavismus.

62

litev. korýs (ak. sg. kõrį), lotyš. kãris: ř. χηρός „vosk“, lat. cēra; srov. kor-ýti, kor-ýtas;

litev. mólis, mõlė „země u jílu“, mol-iūgas „jílovité barvy, jílovitý“, lotyš. mãls (obvykle mn. č. mãli): stsl. mẽlъ „vápno“; E. Fraenkel sem řadí také mėlas, mėlynas²;

litev. nókti, lotyš. nãkti „přijít“: got. nehv(a) „blížit se“, nehv-jan „přibližovat se“, starohornoněm. nãh „blízko“ (ā z ē <ide. ē);

litev. plėšti: plótas, vedle nich kořeny normálního stupně *plet- (srov. plėčia, plet-óti) a *plot- (srov. platus);

litev. slėgti (ir slėgti), lotyš. slėgt: litev. slog-inti „tížit, tlačit“, sloga „taková nemoc; tíha, trápení“, slõgas „závaží používané k zatížení lnu nebo konopí“, lotyš. slāga, slāgs „břemeno, tíha, utrpení, nemoc“; ale litev. šliuogas (ir šliuogas) „tíha při zatížení“, lotyš. šluõga, šluõgs „tamtéž“, šluõdz-it, šluõdz-et „tížit, tlačit“;

litev. sėsti, sėd-ėti: sod-inti, sõdas (ir sõdnas), stsl. sadъ, litev. sodà (ak. sg. sõdą), sõdžius (lotyš. sādzā, sādzius, patrně jde o litevské výpůjčky); žemait. svad-inti „sázet“ může pocházet z *suod-inti;

litev. tvėrė, lotyš. tvēru „uchopil jsem, popadl jsem“: litev. tvorà; normální stupeň nacházíme v tvēr-ia, srov. starorus. tvor-iti „dělat, tvořit“;

litev. vókas (ir vokà) „kryt, víko; víčko oka, které mrká“, lotyš. vāks „kryt“: stsl. vėko „(oční) víčko, kryt“;

litev. vóras „Spinne“, lotyš. vāris: litev. vėrė, lotyš. vēru „navlékal jsem“: normální stupeň je vēr-ia, var-tai;

litev. žolė, lotyš. zāle: litev. žėlė; kořen normálního stupně *g’hel-/*g’hol- se vyskytuje ve slovech žėl-ia, žãl-ias.

Reflexy ide. ō a ā jsou v pruštině velmi nejasné.

V elbingském slovníčku (památka pomořanského dialektu) se ide. ā zapisuje grafémy o a oa (srov. pr. mothe a litev. mótė, lotyš. māte; pr. moazo „teta“ a litev. mõša, lotyš. māsa „sestra“). Stejně se zde zapisuje ide. ō (srov. pr. podalis a litev. žemait. puo-dãlis; pr. woasis a litev. úosis, lotyš. uosis). Jednotný grafický zápis reflexů ide. ō a ā by naznačoval, že v dialektu elbingského slovníčku pruštiny ide. ō a ā splynuly³. J. Kazlauskas se však domnívá⁴, že jednotný grafický zápis nedokazuje neutralizaci opozice reflexů ide. ō a ā. Vždyť ve starých litevských písemných památkách se písmenem o údajně zapisovalo jak o, tak uo. Pruské o (z ide. ō) mohlo být podle J. Kazlauskase užší a více labializované než o (z ide. ā). Druhý z těchto hlásek mohl mít nižší polohu a být slabě labializovaný.

V pruských katechismech (písemné památky sambijského dialektu) se reflex ide. ā zapisuje jako ā nebo a (srov. pr. brāti a litev. brólis, lotyš. brālis). Reflex ide. ō se zde zapisuje převážně jako ō nebo o (srov. pr. per-ōn-i „společenství“ a litev., lotyš. -uon- ve slovech jako gel-uon-is ir dzel-uon-s). V některých případech se reflex ide. ō zapisuje jako ā nebo a (srov. pr. dāt, dātwei a daton a litev. duóti, lotyš. duôt; pr. sālin a litev. žolė, lotyš. zāle).

To znamená, že v dialektu katechismů je rozdíl mezi reflexy ide. ā a ō zachován, s výjimkou některých případů, kdy ide. ā a ō splynuly stejně jako v jazycích východních Baltů.

^² E. Fraenkel, LEW, p. 430.

^³ Plg. K. Būga, RR, III, p. 104.

^⁴ I. Kazlauskas, K vývoji obecně baltského systému samohlásek, s. 21.

63

Dvojí reflex ide. dlouhé samohlásky ō v baltských jazycích dlouho mátl badatele. Někteří z nich (J. Hanuš⁵, O. Wiedemann⁶, J. Mikkola⁷ aj.) považovali za jediný reflex ide. ō v baltských jazycích litevské o a lotyšské ā, zatímco litevské a lotyšské uo odvozovali od ide. *ōu (nebo *ōn a *ōns). Proti tomuto názoru stojí skutečnost, že pravidelným vývojem ide. diftongu *ōu v litevštině nebylo uo, nýbrž áu, srov. litev. gáuti, káuti aj. To, že jejich kořeny pocházejí z *gōu-, *kōu-, ukazují tvary gōvė, kōvė. Odvození slova káuti od *kōu- potvrzují také údaje z jiných ide. jazyků (srov. st. hornoněm. houwan „kovat“ a lat. cūd ere „kovat, tlouci“ < *kou-/*kōu-).

Jiní badatelé (G. Malov⁸, H. Pedersen⁹, V. Poržežinskij¹⁰, A. Vaillant¹¹ aj.) se domnívali, že ide. ō se v litevštině a lotyštině změnilo pouze v uo. Tento názor zastávali také nejvýznamnější odborníci na baltské jazyky K. Būga¹², J. Endzelīns¹³, P. Skardžius¹⁴, E. Fraenkel¹⁵ a J. Otrębski¹⁶. Všichni tito badatelé považovali litevské a lotyšské samohlásky ō a ā, místo očekávaného uo, za vzniklé v důsledku střídání samohlásek: podle litevské apofonie a: o (z ide. a: ā) vzniklo vedle pravidelného střídání a: uo (z ide. o: ō) také střídání samohlásek a: o (místo ide. o: ō). Důležitou roli zde sehrála okolnost, že krátké ide. samohlásky a a o v baltských jazycích splynuly v samohlásku a.

Nevýhodou této hypotézy je, že nevysvětluje střídání samohlásek u takových slov (například bog-inti), která nemají souvztažné podoby s krátkou samohláskou a (například *bag- z ide. *bog-).

Kromě toho existují případy, jejichž vysvětlení badatele nutí vymýšlet poměrně složitá schémata. Například aby J. Endzelīns vysvětlil samohlásku ā v pruském slově dāt (srov. litev. dúoti a lotyš. duôt), vytvořil složitou teorii analogie¹⁷. Soudě podle lotyš. dakstīt „dát“, řeckého δόσις „dar“ a lat. datio „dávání“ musel v baltských jazycích existovat infinitiv *dat(e)i. Dlouhé ā (srov. pr. dāt) zde vzniklo proto, že v infinitivech je prý samohláska bezprostředně před *-t(e)i vždy dlouhá. Litevská a lotyšská slova dúoti a duôt však získala diftong uo z budoucího času (srov. litev. dúosiu a staroind. dāsyā-mi).

U slov s kořenovou samohláskou o (lotyš. ā), která se střídá s ē, se J. Endzelīns pokoušel nalézt indoevropský základ namísto očekávaného uo a navrhoval při-

⁵ J. Hanusz, O dobie litewsko-słowiańskiej w stosunku do prajęzyka indoeuropejskiego, p. 254.

⁶ O. Wiedemann, Das litauische Präteritum, Strassburg, 1891, p. 45–51.

⁷ J. Mikkola, RSI, 1, 1908, p. 8; Urslavische Grammatik, p. 50–51.

⁸ G. Mahlow, Die langen Vocal e A, E, O in den europäischen Sprachen, Berlin, 1879, p. 82.

⁹ H. Pedersen, Wieviel Laute gab es im Indogermanischen?, KZ, 36, 1900, p. 101–103.

¹⁰ B. K. Поржезинский, К истории форм спряжения в балтийских языках, Москва, 1901, p. 7.

¹¹ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 112.

¹² K. Būga, Priesagos -ūnas ir dvibalsio uo kilmė, RR, II, p. 340–366.

¹³ J. Endzelin, Le. nākt: li. nók̇ti: got. nēhʷ und der Wechsel von ē und ā, KZ, 62, 1934, p. 23–28; Le. buokstīt und Verwandtes, APh, 5, 1935, p. 10–13; Was ist im Altpreussischen aus ide. ō (und ā) geworden, StB, 4, 1935, p. 133–143; Lettische Grammatik, Riga, 1922, p. 39; Latviešu valodas gramatika, p. 58–59.

¹⁴ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1941, p. 47–48, 544.

¹⁵ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, p. 76.

¹⁶ Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, 5, 1964, p. 29; ve své knize „Gramatyka języka litewskiego“ (I, Warszawa, 1958, p. 180–181) však J. Otrębski uznal také ide. ō > litev. o.

¹⁷ J. Endzelin, Was ist im Altpreussischen aus ide. ō (und ā) geworden? p. 136.

64

poznat střídání indoevropských samohlásek ā: ē¹⁸. Taková apofonie však s malými výjimkami není indoevropským jazykům vlastní¹⁹, proto byla tato myšlenka J. Endzelina přijata kriticky²⁰.

Jiní badatelé (J. Zubatas²¹, K. Brugmann²², H. Hirt²³, A. Meillet²⁴, N. van Wijk²⁵, Chr. Stang²⁶, J. Safarewicz²⁷, H. Krahe²⁸, G. Ševeljov²⁹ aj.) uznávali dvojí reflex indoevropského ō v baltských jazycích: někdy se změnilo v uo, jindy v ā (lit. o, lot. ā).

Na základě dvojího vývoje indoevropského ō v baltských jazycích a přeceňováním archaičnosti litevštiny vyslovil J. Zubatas³⁰ myšlenku, že indoevropské jazykové společenství mělo dvě ō – jedno, které se v litevštině změnilo v uo, a druhé, z něhož v litevštině vzniklo o. Později, když se zjistilo, že dvojí vývoj indoevropského ō závisí na specifických podmínkách litevštiny, se od této teorie upustilo.

Po uznání dvojího vývoje indoevropského ō v baltských jazycích přirozeně vyvstala otázka, ve kterých případech se indoevropské ō změnilo v uo a ve kterých v ā (lit. o, lot. ā, pr. ā nebo a). H. Hirt a A. Meillet se přikláněli k názoru³¹, že indoevropské ō, které se střídalo s indoevropským ē, se v baltských jazycích změnilo v ā, zatímco indoevropské ō, které se samohláskového střídání neúčastnilo, se změnilo v uo. Nepodloženost tohoto názoru dokládá střídání samohlásek typu brėžti: bruožas (viz s. 62 této práce), stejně jako skutečnost, že indoevropská neapofonická samohláska ō je v baltských jazycích poměrně často zastoupena samohláskou ā (viz s. 62 této práce).

V posledních letech se vývoj indoevropského ō (a obecně baltského vokalismu) začíná spojovat (J. Kazlauskas, V. Mažiulis³²) s akcentuačním systémem: v přízvučné pozici se indoevropské ō ve východobaltských jazycích změnilo v uo, v pruských dialektech se patrně zachovalo neporušené, zatímco v nepřízvučné pozici splynulo indoevropské ō v baltských jazycích s indoevropským ā. Tvrzení, že vývoj indoevropského ō (a vokalismu obecně) závisí na akcentuačním systému, se opírá o fakta ze živé litevštiny. Například v mnoha východoaukštaitských dialektech je opozice reflexů indoevropských ō a ā v nepřízvučné pozici neutralizována: jeden z východoaukštaitských dialektů má zde místo indoevropských ō a ā a (polodlouhé nebo krátké), jiný (např. v okolí Kupiškisu aj.) o (polodlouhé nebo krátké), další (např. v okolí Raguva aj.) u (obvykle redukované krátké). Také opozice reflexů indoevropských ō a ā

¹⁸ J. Endzelin, Le. nākt: li. nókti: got. nēh und der Wechsel von ē und ā, p. 27.

¹⁹ A. Meillet, Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes, p. 153–168.

²⁰ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, p. 78.

²¹ J. Zubatý, Zum baltischen ū, BB, 18, 1892, p. 241–266.

²² K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, I, 1, p. 151–152, 158.

²³ H. Hirt, Indogermanische Grammatik, II, Heidelberg, 1921, p. 33, 180.

²⁴ A. Meillet, op. cit., p. 100–104.

²⁵ N. van Wijk, Les voyelles uo, ie en letto-lituanien et en russe, StB, 4, 1935, p. 144.

²⁶ Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, p. 196 (išnaša).

²⁷ J. Safarewicz, Przyczynki do zagadnienia wspólnoty bałto-słowiańskiej, p. 199–202.

²⁸ H. Krahe, Indogermanische Sprachwissenschaft, I, Berlin, 1958, p. 57.

²⁹ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 150.

³⁰ J. Zubatý, op. cit., p. 241. Srov. J. Otrebski, Przyczynki słowiańsko-litewskie, I, Wilno, 1930, p. 53–54. J. Zubatého teorii zahrnuli do svých srovnávacích indoevropských gramatik také K. Brugmann a H. Hirt, viz K. Brugmann, op. cit., p. 151–152, 158 a H. Hirt, op. cit., p. 33, 180.

³¹ H. Hirt, op. cit., s. 33; A. Meillet, op. cit., s. 100–104; kritické poznámky k názoru H. Hirta viz K. Būga, RR, II, s. 242.

³² И. Казлаускас, К развитию общебалтийской системы гласных, s. 24; В. Мажюлис, Заметки по прусскому вокализму, s. 195–196; V. Mažiulis, Remarques sur le vocalisme du vieux prussien, s. 53–59.

5. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

65

nemají západní aukštaité v okolí Smalininků (zde je dlouhé o s velmi nepatrnou diftongizací, někdy také zřetelný diftong ou) a západní žemaité v okolí Priekulė (zde je dlouhé o³³. V nepřízvučné pozici tedy v těchto nářečích místo ide. ō a ā existoval labializovaný zvuk ā (adekvátnější grafické označení by bylo ā); v některých nářečích se změnil v a, v jiných v o, u, nebo dokonce v diftong ou.

V přízvučné pozici se v těchto nářečích rozdíl mezi reflexy ide. ō a ā zachovává. Zdá se, že materiál baltských jazyků týkající se osudu ide. ō v baltských jazycích uvedené myšlence (o závislosti vývoje ide. ō na přízvukovém systému) rovněž neodporuje: v litevštině se uo ve většině případů vyskytuje ve slovech s baritonickou paradigmatickou akcentuací (srov. brúožas, júosta, plúoštas, rúožas³⁴, súodžiai, úodas, úoga, úolektis, úosis aj.). Ve slovech s mobilní přízvukovou paradigmatou (např. puõta) se mohl zobecnit vokalismus baritonických pádů (srov. acc. sing. puõtą).

Litevské o odpovídající ō v jiných ide. jazycích bývá poměrně často nepřízvučné (srov. nor-ėti, bog-inti, kriog-úoti, kor-ỹs, kor-ýtas, slog-à, slog-inti, sod-inti, tvorà, vilk-o, vorai, žmonių, žolė aj.). Zde je třeba mít na paměti také takové činitele, jako jsou analogie a zobecnění: vokalismus tvarů s nepřízvučným ō se mohl zobecnit i v tvarech s přízvučným ō. Tak mohlo vzniknout o v přízvučné pozici. Mohlo tomu být i naopak: vokalismus tvarů s přízvučným ō, které se pravidelně změnilo v uo, se mohl přenést do nepřízvučné pozice tvarů téhož kořene. Tak mohlo vzniknout uo v nepřízvučné pozici. Tím se vysvětluje existence dubletních kořenů, srov. litev. šúo-lis a šõ-k-ti, stejně jako litev. dúo-ti, lotyš. duõ-t a pr. dā-t.

Lámaný přízvuk lotyšských slov juõsta, úoga, úoleks, uõsis aj. ukazuje, že tato slova v lotyštině dříve patřila k mobilní přízvukové paradigmatě. I zde se mohl zobecnit vokalismus baritonických pádů.

Analýza materiálu baltských jazyků ukazuje, že ide. ō a ā v baltských jazycích, jak již bylo uvedeno, splynuly v nepřízvučné pozici. Výsledkem splynutí v baltských jazycích, stejně jako ve slovanských, bylo zřejmě ā, srov. lotyš. ā a pr. (v katechismovém nářečí) ā nebo a. To, že litevské o pochází ze staršího ā (nejspíše s mírným stupněm labializace), dokládají litevská nářečí a staré písemné prameny (srov. a[ō] v katechismu M. Mažvydase); podrobněji viz s. 56 této práce.

Splyvání ide. dlouhých samohlásek tedy započalo i v baltských jazycích. Příčinou, která zabránila dalšímu splynutí ide. dlouhých samohlásek ō a ā v baltských jazycích, zřejmě bylo to, že baltské ō (ide. ō) vstoupilo do korelace s baltským ē₂, které vzniklo v přízvučné pozici z ē a, jak se zdá, z ā³⁵ (srov. například litev. piẽmõ a finské paimen z baltského *pai-men, srov. řec. ποιμήν). Korelační vývoj baltského ō a ē₂ dokládá jejich diftongizace (srov. aukštaitské uo a ie, žemaitské ộu a ẹi) a následné zúžení (srov. žemaitské ū a ī) v litevských nářečích. Po vytvoření této korelace dlouhé samohlásky vo- východních baltských jazyků

³³ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 69, 86—87 a mapy č. 29, č. 59.

³⁴ DLKŽ (s. 687) u hesla rúožas uvádí třetí přízvukovou paradigmu.

³⁵ H. Hirt, Vom schleifenden und gestossenen Ton in den indogermanischen Sprachen, IF, 1, 1892, s. 32—41; J. Endzelin, Litauisch-lettische Miszellen. I. Zum lit.-lett. ie, „Lietuvių tauta“, II, Vilnius, 1911, s. 284—291; FBR, 12, 1932, s. 180—181; K. Būga, RR, II, s. 90, 277; Chr. S. Stang, Ein Beitrag zum Problem von Diphthong ie im Litauischen, „Die Welt der Slaven“, I, 2. Heft, 1956, s. 137—139; J. Kuryłowicz, Łotewsko-litewska monoftongizacja ai, ei>ie, BPTJ, 15, 1965; P. Skardžius, Zum Wandel ai, ei>ie im Litauischen, ZfslPh, 26, 1958, s. 375—382; И. ЭнДзелин, О происхождении литовско-латышского ie, ИОРЯС, 12, I, 1907, s. 40—66.

56

Systém vokalismu se stal symetrickým, nezůstala v něm žádná prázdná místa a posun dlouhé samohlásky ō k ā byl zastaven.

Korelace ō: ē₂ se však utvořila pouze v jazykovém společenství východních Baltů (po IV — III. století př. n. l.). V pruštině zřejmě nebyly podmínky pro její vznik, neboť zde diftong ei (a ai) nebyl monoftongizován (srov. pr. deiws, eit aj.)³⁶.

Z tohoto důvodu mohlo v pruštině pokračovat splynutí indoevropských dlouhých samohlásek ō a ā, tj. z nepřízvučné pozice mohlo přejít i do pozice přízvučné. Fragmentárnost písemných památek pruštiny ovšem neumožňuje říci, jaký byl skutečný osud indoevropských ō a ā v pruštině. Že zde opozice ō a ā mohla být také odstraněna, naznačují tyto okolnosti:

1) jednotné grafické označování reflexů indoevropských ō a ā v Elbingském slovníčku (grafémy o a oa);

2) změna reflexů indoevropských ō a ā v ū nebo u po retných a zřejmě také po velárních souhláskách v katechismovém dialektu.

Všechny zde zkoumané změny indoevropských ō a ā proběhly v pozdějších etapách vývoje baltských jazyků.

Při řešení otázky nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky je důležité, že baltské jazyky (východobaltské nepochybně) dosud rozlišovaly indoevropská ō a ā. Nelze také pochybovat o tom, že baltské jazyky tyto samohlásky rozlišovaly i v nejstarších obdobích své historie.

Že baltské jazyky v nejstarších obdobích svého vývoje rozlišovaly dvě dlouhé samohlásky, dokládají výpůjčky baltského původu v ugrofinských jazycích Pobaltí, v nichž je baltské ō v mnoha případech vyjádřeno finským uu (srov. fin. huuta a lit. šluota; fin. kuuro a lot. kuorns „hluchý“), zatímco baltské ā finským uo (srov. fin. vuota a lit. óda, fin. tuohi a lit. tošis, fin. luoma a lit. lomà). Výpůjčky navíc ukazují, že baltské ā mělo určitý stupeň labializace (fin. uo < *oo).

Jak již bylo zmíněno, ve slovanských jazycích opozice reflexů indoevropských dlouhých samohlásek ō a ā zanikla.

Fonologické výzkumy posledních let (A. Martinet, V. Žuravljov aj.) ukázaly, že vedle indoevropských krátkých samohlásek o a a patřilo splynutí indoevropských dlouhých samohlásek ō a ā k prvním změnám systému vokalismu slovanských jazyků. Fonologické výzkumy také zjistily, že souběžně s procesem palatalizace souhlásek ve slovanských jazycích probíhal další proces — labializace souhlásek stojících před labializovanými samohláskami. Podstata těchto procesů spočívala v tom, že samohlásky přenesly své distinktivní rysy „ostrost — tupost“ na předcházející souhlásky³⁷. Splynutí dlouhých indoevropských samohlásek ō a ā ve slovanských jazycích souvisí právě s jedním z těchto procesů — s delabializací samohlásek a labializací souhlásek. Za počátek procesu delabializace samohlásek se pokládá neutralizace o a a v pozici po retných souhláskách, tj. skupiny po: pa, bo: ba, me: ma, uo: ua, pō: pā, bō: bā... mohly splynout a přestat se rozlišovat. Tupost je konstitutivním rysem retných souhlásek, a proto se u samohlásek bezprostředně po retných souhláskách stala irelevantní. Výsledkem splynutí samohlásek o a

³⁶ E. Berneker, Die preussische Sprache, I, Lautlehre, p. 16—18; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, Göttingen, 1910, p. 137—141; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 29.

³⁷ В. К. Журавлев, Формирование группового сингармонизма в праславянском языке, ВЯ, 4, 1961, р. 35.

5*

67

V důsledku disimilativní neutralizace muselo jít o a. Později, když se diferenční rys samohlásek o a ō, „bemolovost“, přesunul na souhlásky, které jim předcházejí, samohlásky o a a splynuly i v dalších pozicích (po dentálních souhláskách aj.)³⁸.

Přesná chronologie splynutí ō a ā není známa. Jisté je pouze to, že v době kontaktů slovanských jazyků s germánskými a řeckými jazyky (přibližně od prvních století n. l.) již slovanské jazyky ō neměly: dlouhé zavřené ō germánských a řeckých jazyků se ve slovanských jazycích přejímá jako samohláska ū, srov. stsl. bukъvi „písmena“ z gót. bōkōs „knihy“, stsl. Solomunъ z řec. Σολομών.

Lze se domnívat, že před neutralizací opozice reflexů ide. ō a ā měly slovanské jazyky tyto samohlásky zachovány. Svědčit o tom mohou snad i některé rozdílné reflexy v koncovkách. Například dativ jednotného čísla o-kmenů v ide. jazykovém společenství měl koncovku *-ōi, ā-kmenů pak *-āi. Kdyby se tyto koncovky v důsledku neutralizace opozice ō a ā foneticky slily, měly by oba typy kmenů stejnou koncovku. Tak tomu však není, neboť o-kmen má ve staroslověnštině zde -u (srov. rab-u), ā-kmen pak -ē (srov. žen-ē).

Původní systém dlouhých samohlásek ve slovanských jazycích, stejně jako v baltských, byl pravděpodobně takovýto:

ī ū ē ō ā

Baltské i slovanské jazyky zdědily tento trojúhelníkový systém z dialektů severní oblasti ide. jazykového společenství (srov. například zcela totožný původní systém dlouhých samohlásek v germánských jazycích) a během prvních staletí své samostatné existence jej nejspíše zachovávaly beze změny.

Protože problém nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky je problémem vztahů mezi baltskými a slovanskými dialekty, které existovaly během prvních staletí po jejich oddělení od ide. jazykového společenství, je samozřejmé, že zachování opozice ide. ō a ā v baltských jazycích a její odstranění ve slovanských jazycích nelze považovat ani za argument pro teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty, ani za protiargument. Osud samohlásek ō a ā charakterizuje pozdější etapy vývoje baltských a slovanských jazyků a jejich tendence.

Pro další vývoj ide. ō a ā bylo v baltských a slovanských jazycích společné, že dlouhé samohlásky měly tendenci splývat. Touto vlastností se baltské a slovanské jazyky řadí do téže oblasti jako jazyky germánské a indoíránské.

Osudem ide. ō a ā se však baltské a slovanské jazyky také výrazně liší. Ve slovanských jazycích ide. dlouhé samohlásky splynuly všude, zatímco v baltských jazycích pouze v nepřízvučné pozici. Rozdíl mezi dlouhými samohláskami zděděný z ide. jazykového společenství si baltské jazyky (východobaltské nepochybně) zachovaly až do dnešních dnů (lit. uo: o, lotyš. uo: ā).

Baltské a slovanské jazyky se liší nejen výsledky vývoje ide. dlouhých samohlásek, ale i samotnými tendencemi vývoje systémů dlouhých samohlásek. Systém dlouhých samohlásek baltských jazyků měl tendenci se zužovat a labializovat, a proto se baltské ō a ē₂ v litevštině změnily v uo a ie, zatímco baltské ā a ē se změnily v o a ė. Ve slovanských jazycích naopak výrazně převládala tendence rozšiřování systému dlouhých samohlásek a delabializace. Proto se slovanské ō a ū změnily v samohlásky a a y.

³⁸ Б. К. Журавлев, op. cit., p. 35–36.

68

Vývoj ide. diftongu eu

Jaký byl reflex ide. diftongu eu v baltských a slovanských jazycích, dosud nebylo definitivně objasněno.

V některých případech se ide. diftong eu (ēu) odráží v baltských (východních) jazycích jako jau a ve slovanských jako ju (ze slovan. *jau), srov.:

lit. liaukà a liauka (Karsakiškis, Panevėžys), pl. liaukos „taková nemoc prasat“, liaūkti „běžet, vydatně téci“, lot. ļauka a laukas¹ „nemoc prasat“: řec. λεύκη „vyrážka“ (toto slovo si podle domněnky vypůjčili Finové z baltských jazyků, srov. fin. leuka „brada“²; to by ukazovalo, že Baltsové měli v době výpůjčky pouze eu);

lit. liaupsė, acc. sing. liaūpse (z *leub-s-), stsl. ljubъ „milý“: góts. liufs, střhněm. liob „milý“ (góts. iu, střhněm. io z ide. eu);

lit. liaudis a liaudžia, acc. sing. liaudžią (Valkininkai, Rodūnia), lot. pl. ļaudis a dial. ļauži, stsl. ljudьje „lidé“, st. rus. ljudi „lid“: střhněm. liut „lidé“ (iu z ide. eu);

lit. siāuras, lot. sāurs: řec. εὔριπος „úžina“ (řec. εὐ- může být z *seu-);

lit. šiāurė (z *ḱeu-r-): st. rus. séverъ (z *k’ēu-er-).

Existuje mnoho případů, kdy diftongu eu v jiných ide. jazycích odpovídá v baltských jazycích au a ve slovanských u (ze slovan. *au), srov.:

lit. baūsti: stsl. bljusti „pozorovat, vnímat“, řec. πεύθομαι „chápu, zakouším“, góts. ana-biudan „nařídit, uložit“ (góts. iu z ide. eu);

lit. naūjas, prus. nauns, lit. *navas (forma rekonstruovaná jazykovědci podle názvu vesnice Nav-ikai a příjmení Nav-ikas): góts. niujis, řec. νέος „nový, mladý“ (z *νέFος), chet. neua-; naproti tomu stsl. novo, lat. novus, gallské (místní jméno) Novio-dūnum (srov. lit. Naujamiestis) ukazují na existenci ide. *nou-;

lit. laūkas a láukas „zvíře s bílým čenichem nebo bílým pruhem na čele“, lot. lauks: řec. λευκός „bílý“ (toto slovo si vypůjčili z baltských jazyků Finové, srov. fin. laukki „bílá skvrna na zvířeti“, které má v kořeni diftong au);

lit. raūdas, lot. raūds, stsl. ruda „kov“, rus. румяный (rus. rum- z *raud-m-): stangl. réod „rudý“, řec. ἐρεύθω „červenám“.

Již zde uvedený materiál ukazuje, že není snadné jednoznačně říci, jaký byl reflex ide. eu v baltských a slovanských jazycích — lit. jau a slov. ju, nebo lit. au a slov. u.

Někteří badatelé (J. Schmidt³, G. Uljanov⁴, E. Berneker⁵, V. Porze zin-

¹ Forma laukos u K. Širvyda (C. Szyrwid, Dictionarium trium linguarum, Quinta editio, Vilnae, 1713, p. 136), která se dostala do slovníků K. Mühlenbacha–J. Endzelīna a E. Fraenkela (K. Mü len b a c h a Latviešu valodas vārdnīca. Redigējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, II, Rīgā, 1925–1927, p. 426; E. Fraenkel, LEW, p. 361), je třeba nejspíše opravit na liaukos, protože: 1) jinde není forma laukos (s tvrdým l-) známa, 2) ve třetím vydání slovníku K. Širvyda (C. Szyrwid, Dictionarium trium linguarum, Tertia editio, Vilnae, 1642, p. 157, 528) je Laukos (= liaukos). Viz K. Pakalka, Konstantino Širvydo žodyno „Dictionarium trium linguarum“ lietuviškų žodžių registras (LTSR MA Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, 1964, mašinraštis).

² Někteří badatelé (E. Nieminen, Y. Toivonen) popírají baltský původ fin. leuka; viz A. Sabaliauskas, Baltų ir Pabaltijo suomių kalbų santykiai, LKK, 6, 1963, s. 121.

³ J. Schmidt, Was beweist das e der europäischen Sprachen für die Annahme einer einheitlichen europäischen Grundsprache?, KZ, 23, 1877, p. 352–353.

⁴ Г. Ульянов, Основы настоящего времени в старославянском и литовском языках, Варшава, 1888, s. 36, 64, 100.

⁵ E. Berneker, Von der Vertretung des eu im baltisch-slavischen Sprachzweig, IF, 10, 1899, s. 145–167; srov. AfslPh, 25, 1903, s. 487.

69

ski⁶, E. Cupica⁷, J. Endzelynas⁸, H. Pedersen⁹ a další) se domnívali, že ide. eu se v baltských jazycích pravidelně změnilo v jau, zatímco ve slovanských v ju. H. Pedersen dodal, že k důkazu, že se ide. eu v litevštině změnilo v jau, údajně stačí jediné slovo liaukà (srov. řec. λεύκη)¹⁰.

Protože badatelé zmínění výše považovali změnu ide. eu v litevské jau za pravidelnou, všechny případy, v nichž litevské (a další baltské) au odpovídá eu v jiných ide. jazycích, musely podle nich být výjimkami. Bylo tedy třeba najít způsob, jak je vysvětlit.

V. Poržežinskij po prozkoumání této otázky dospěl k závěru¹¹, že v baltské jazykové pospolitosti byly měkké souhlásky před eu pod vlivem souhlásek, které stály před u (tam byly tvrdé), v části slov nahrazeny tvrdými. Tak se skupina „měkká souhláska + diftong eu“ v litevštině a lotyštině změnila ve skupinu „měkká souhláska + diftong au“, zatímco v pruštině ve skupinu „měkká souhláska + diftong eu“. Skupina „tvrdá souhláska + diftong eu“ se změnila ve skupinu „tvrdá souhláska + diftong au“. S tímto názorem V. Poržežinského souhlasil E. Berneker¹² a poukázal na to, že tím lze vysvětlit mnoho výjimek, kdy se místo očekávaného jau objevuje au.

Původ au se H. Pedersen¹³ pokoušel vysvětlit zcela jinak. Ve slově tautà se podle něj t…t mohlo změnit na t…t v důsledku asimilačního působení druhého t. Slovo laũkas mohlo získat samohlásku o z jiného slova téhož kořene. A naũjas místo *niaujas mohlo vzniknout disimilací nebo jiným způsobem.

Stejně vysvětloval vznik diftongu au ve slově tautà už v roce 1907 E. Cupica¹⁴. Tato vysvětlení vzniku au místo očekávaného jau nejsou zcela přesvědčivá. Například V. Poržežinskij nedokázal, proč byly měkké souhlásky někde nahrazeny tvrdými, ale jinde nikoli. Jeho koncepce nevysvětluje, proč se například pr. peuse nezměnilo v *pause, ačkoli v baltské jazykové pospolitosti existovalo vedle toho slovo, v němž bylo p- před u tvrdé (srov. litev. pušis). Podle koncepce V. Poržežinského bychom právě takovou změnu měli očekávat. Lze se samozřejmě domnívat, že ve slově tautà došlo k asimilaci, jak tvrdí E. Cupica a H. Pedersen, ale je obtížné to doložit fakty.

O. Wiedemann¹⁵, K. Johanson¹⁶, J. Mikola¹⁷, A. Meillet¹⁸ a další se domnívali, že jau vzniklo v baltských jazycích pouze z ide. ēu, zatímco dvojhláska au je odrazem ide. eu. Ve slovanských jazycích podle jejich názoru mohlo ju vzniknout jak z ide. ēu, tak z ide. eu. Názoru těchto badatelů neodporuje řada příkladů z litevštiny, v nichž jau pochází z krátkého ide. diftongu eu.

Kritérium, které by umožnilo určit, kde se ide. eu změnilo v jau a kde v au, se pokusil stanovit J. Zubatý¹⁹. Podle jeho názoru se ide. eu v baltských a slovanských jazycích změnilo v jau, respektive ju, před předními samohláskami, zatímco před zadními samohláskami se změnilo v au, respektive u.

⁶ В. Поржезинский, К истории форм спряжения в балтийских языках, Москва, 1901, p. 79–80.

⁷ E. Zupitza, Lit. naũjas, KZ, 40, 1907, p. 250–251.

⁸ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, p. 79.

⁹ H. Pedersen, Lit. IAU, StB, 4, 1934–1935, p. 150–154.

¹⁰ H. Pedersen, op. cit., p. 152.

¹¹ В. Поржезинский, op. cit., p. 80.

¹² E. Berneker, AfslPh, 25, 1903, p. 489.

¹³ H. Pedersen, op. cit., p. 150–154.

¹⁴ E. Zupitza, op. cit., p. 254–255.

¹⁵ O. Wiedemann, Das litauische Präteritum, p. 17–18, 32, 184.

¹⁶ K. Johansson, Indische Etymologien, IF, 8, 1897, p. 172 (išnaša).

¹⁷ J. Mikkola, Urslavische Grammatik, I, p. 57–61.

¹⁸ A. Meillet, Le traitement de *-eu- en letto-lituanien, BSL, 25, 1924, p. 174–175.

¹⁹ J. Zubatý, AfslPh, 20, 1898, p. 396–397.

70

J. Zubatovu výkladu, který poněkud modifikoval, přitakal J. Endzelīns²⁰. Podle jeho názoru vzniklo baltské au z ide. eu nejspíše ne před všemi zadními samohláskami, nýbrž pouze před přízvučnými; srov. příklady, které uvádí J. Endzelīns: litev. tautā a góts. þiuda (-d- z -t- ukazuje, že tato slova měla odedávna přízvuk v koncovce), litev. laũkas a řec. λευκός.

Koncepce J. Zubata a J. Endzelīnse²¹ nevysvětluje takové litevské jazykové skutečnosti, kde se au vyskytuje už před zadními samohláskami; srov. například liaukà, siaũras, kiáuras, kiáutas aj. Kromě toho se diftong au poměrně často vyskytuje i ve slovech s ustáleným přízvukem na kořeni; srov. kiaũlė, kiaũšis, liáudis, šiáurė aj.

E. Berneker²², E. Čup²³, K. Būga²⁴, G. Ševelov²⁵ aj. se přikláněli k názoru, že baltský diftong au vznikl z ide. diftongu, který měl jiný stupeň ablautu než diftong eu. Možnost ablautu nevylučoval ani J. Endzelīns²⁶. Litev. tautā by tedy bylo třeba odvozovat nikoli z ide. *teutā, nýbrž z ide. *toutā nebo *tautā.

Zvlášť je třeba zmínit názor J. Otrębského²⁷, podle něhož je pravidelným pokračováním ide. diftongu eu v (ýchodních) baltských jazycích au předcházející tvrdé souhlásce. Ve slovanských jazycích se ide. eu v důsledku rané palatalizace souhlásek před předními samohláskami změnilo v *jau (z něhož později vzniklo ju). Protože se ide. diftong eu v baltských jazycích měnil před palatalizací souhlásek (tj. souhlásky před předními samohláskami a před jotou musely být ještě tvrdé), diftong, v který se eu změnilo, musel být au s předcházející tvrdou souhláskou. J. Otrębski zde opírá jednu hypotetickou věc (změnu eu v au) o jinou, rovněž hypotetickou věc (tvrdost souhlásek a jejich palatalizaci). Jeho koncepci odporuje řada litevských a lotyšských slov, jejichž diftong au zřetelně pochází z ide. eu.

V baltských a slovanských jazycích se poměrně často vyskytují případy, kdy má tentýž kořen dvě varianty — jednu s jau, druhou s au (slovanské ju a u). V kořeni litev. kiáunė a lotyš. caune (c- z *kj-) je jau, zatímco prus. caune a rus. куна́ mají au. Některé slovanské jazyky mají ju (srov. starorus. плюща „plíce“ a staročes. plučé), jiné u (srov. staroslov. plušta a pol. płuca). Příklady z baltských jazyků ukazují, že jde o vokalismus kořene v o-stupni; srov. litev. plaučiai, lotyš. plāušas a prus. plauti. Připustíme-li, že se ide. eu v baltských a slovanských jazycích v určitých případech pravidelně změnilo v au, respektive u, pak nás tato fakta vedou k domněnce, že k této změně došlo velmi pozdě, až v jednotlivých jazycích. Samozřejmě tomu tak být nemohlo. Finský výpůjční tvar laukk(i) ukazuje, že v době baltsko-ugrofinských kontaktů již baltské jazyky měly au namísto eu v ostatních indoevropských jazycích.

²⁰ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, p. 83; J. Endzelin, Lettische Grammatik, p. 40—41.

²¹ Tuto koncepci přijali V. Vondrák a A. Vaillant, W. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, I, p. 41; A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 122—124.

²² „Die wenigen Fälle, wo au, u zu entsprechen scheinen, lassen sich durch die Annahme anderen Ablauts bei Seite schaffen“, — E. Berneker, IF, 10, 1899, p. 167.

²³ E. Zupitza, op. cit., p. 250—251.

²⁴ K. Būga, RR, II, p. 348.

²⁵ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 272—275.

²⁶ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, p. 82; J. Endzelin, Lettische Grammatik, p. 41.

²⁷ J. Otrębski, LP, 4, 1953, p. 308—312; Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, 5, 1954, p. 31—32.

71

Kdybychom předpokládali, že změna ide. eu v baltských a slovanských jazycích byla pravidelným procesem a probíhala v baltsko-slovanských jazykových společenstvích, pak by v žádném případě nemohlo v jedněch jazycích vzniknout již, respektive ju, a v jiných — au.

Taková variace ukazuje, že buď byl vokalismus o zděděn z ide. jazykového společenství, nebo vznikl v jednotlivých jazycích cestou strukturální analogie. Protože například vedle pr. caune neexistoval tvar s jiným stupněm ablautu, a strukturální analogie tedy nebyla možná, mohl pruský výraz pocházet pouze z kořene *kou-.

V baltských (a slovanských) jazycích se ide. eu změnilo v již a vznikl ablaut již: au: u (ide. eu: ou: u). V mnoha případech vytlačila měkká souhláska tvrdou souhlásku, která stála před stupněm u. Například místo očekávaného *grūti vzniklo litevské griūti podle griáuti < *grēu-. Měkká souhláska se zobecnila i v těch tvarech, v nichž v důsledku ablautu vzniklo o; srov. griovė místo očekávaného *grovė < *grōu-.²⁸

Lze si představit i opačný proces: tvrdá souhláska, která stála před stupněm u, mohla vytlačit měkkou souhlásku. Tak lze například předpokládat, že lotyšské laukas (s tvrdým l-) vzniklo místo *liaukas podle takového baltského slova (srov. pr. luckis „tříska“), v němž bylo tvrdé l- pravidelné. Takovému předpokladu však odporují slova jako pr. peuse a litevské pušis, pr. caune a litevské kiáunė. Ačkoli v baltském jazykovém společenství existovalo vedle peuse také pušis, peuse se proto nezměnilo v *pause. Analogicky nemohlo ani pr. caune vzniknout z *kiaune, protože neexistuje slovo, v němž by souhláska stála před stupněm u.

To vše ukazuje, že záměny s au u slov tohoto typu, jako litevské kiáunė: pr. caune, je třeba vysvětlovat foneticko-morfologickými příčinami.

Tento závěr snad podporují i finské výpůjčky baltského původu. Lze předpokládat, že Finové přejali slova leuka a laukki současně, neboť obě souvisejí s názvy vlastností živého organismu. Tyto výpůjčky ukazují, že v době přejímání 1) v baltských jazycích již existovalo au místo eu v jiných ide. jazycích a 2) diftong eu se ještě nezměnil v jau. Diftong eu se změnil v jau mnohem později, než se eu změnilo v au. Procesy eu > au a eu > jau tedy s největší pravděpodobností nesouvisely ani chronologicky, ani strukturálně.

Uvedená fakta, zdá se, umožňují odvodit část baltských a slovanských slov, která mají au, respektive u, místo eu v jiných ide. jazycích, od kořene ve stupni o; srov.:

*kēu-g-: litevské kiáugė a *kōu-g-: litevské káugė, lotyšské kaudze, st. isl. haugr „kopec“; *kēu-n-: litevské kiáunė, lotyšské caūne a *kōu-n-: pr. caune, rus. куча; *leu-k-: řec. λευκός, góts. liuha „světlo“ a *lou-k-: litevské laukas, lotyšské lāuks, lat. lūc-idus „světlý“, řec. λούσσον (-σσ z *-kj-) „bílá část smrkového jádra“; *leu-k-: litevské liaukà, liaūkti, lotyšské lauku, řec. λεύκη a *lou-k-: lotyšské laukas; *leu-|*lēu-: litevské liáutis, liav-ōnas, lotyšské laut „propouštět“, čes. leviti „uvolnit“, góts. lēwjan „ponechat osudu“ a *lou-|*lōu-: litevské lavōnas, pr. au-lāut „zemřít“; *pleu-: st. rus. pljuća „plíce“, st. čes. pljuće, řec. πλεύμων a *plou-: litevské plaučiai, lotyšské plaušas, pr. plauti, st. sl. plušta, pol. płuca; *reu-d-: st. angl. réod „načervenalý“, řec. ἐρεύθω „rudnu“ a *rou-d-: litevské raūdas, raud-ōnas, lotyšské rauds, st. sl. ruda „ruda“, rus. румяный (rum- z *raud-m-); *sreu-: litevské sriaumuō, řec. ῥεῦμα „proud“ (ῥ- z *sr-) a *srou-: litevské srav-ėti, sraumuo, lotyšské strāume, st. rus. strumenь „potůček“ (stru- z *srau-);

²⁸ Snad z podobných i jiných, ne zcela jasných příčin má r v některých tvarech v jednom litevském nářečí měkkou výslovnost, v jiném tvrdou; viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 153–156.

72

*teut-: got. piuda „národ“, ilyrské (osobní jméno) Teuta a *tou-t-: lit. tautà, lot. tāuta, pr. tauto, oské touto „stát“, kymr. tūd „země“ (tū- z *tou-), st. ir. tuath „národ“ (tua- z *tou-).

Je třeba dodat, že k době indoevropského jazykového společenství může sahat pouze část baltských a slovanských slov s vokalismem kořenného o. To platí například o litevském slově tautà a jeho příbuzných: některé indoevropské dialekty mohly mít stupeň *teu-, jiné pak stupeň *tou-. U většiny slov se však varianty se stupni vokalického střídání e a o mohly utvořit až v baltských a slovanských jazycích, protože vokalické střídání je v baltských jazycích (například v litevštině) stále živé i dnes. Některé baltské dialekty měly například slovo kiáunę se stupněm vokalického střídání e, jiné pak se stupněm o (srov. pr. caune).

V některých litevských slovech může diftong au ve skutečnosti stát místo indoevropského eu. Tvary prézentu jako keičia, sėka (pohádka) aj., jejichž kořen má vokalismus stupně e, ukazují, že i ve tvarech baudžia, plaukia, smaukia musí být vokalismus stupně e, neboť vokalismus stupně o mívají zpravidla iterativně-kauzativní slovesa, srov. kaityti, sakyti a baũdinti, plaũkyti, smaũkyti. Že starým kořenným diftongem v těchto tvarech prézentu bylo eu, ukazují také odpovídající slova v jiných indoevropských jazycích, srov. lit. baudžia a st. sl. bljūsti, lit. plaukia a st. hornoněm. fliogen „letět“ (io z eu), lit. smaukia a st. skand. smjūga „protlačovat se, klouzat“ (ju z eu). V kořenném diftongu starých tvarů *beudja, *pleukja a *smeukja bylo eu nahrazeno au nikoli proto, že by se indoevropské eu v baltských jazycích pravidelně měnilo v au, nýbrž zřejmě proto, že vokalismus těchto tvarů prézentu se přizpůsobil jiným tvarům téhož kořene s vokalismem o.

Lze tedy předpokládat, že kromě několika sloves, v nichž ou místo staršího eu nejspíše vzniklo analogií, se indoevropský diftong eu v baltských (a slovanských) jazycích nezměnil v au. Všechna ta baltská a slovanská slova, která mají v kořeni au, respektive u místo indoevropského eu v jiných jazycích, pocházejí nejspíše z tvarů s vokalismem stupně o.

Indoevropský diftong eu se v baltských a slovanských jazycích pravidelně změnil v jau, respektive ju. Tento fonetický jev se pokládá za inovaci baltských a slovanských jazyků, která svědčí o úzkém vztahu těchto jazyků a podporuje teorii baltsko-slovanské jazykové jednoty.

Změnu indoevropského eu v jau, respektive ju, lze považovat za argument pro baltsko-slovanskou jazykovou jednotu pouze tehdy, jestliže by se indoevropské eu změnilo v jau, respektive ju, v době baltsko-slovanské jednoty. Zdá se však, že není důvod pokládat tento fonetický jev za tak starý.

Nelze s jistotou říci, že změna indoevropského eu v jau byla společná všem baltským jazykům. Z pruských jazykových památek lze jen stěží usoudit, jaký byl v prusštině reflex indoevropského diftongu eu. Zápisy typu bleusky v Elbingském slovníčku jsou nejednoznačné. Někteří badatelé se domnívají²⁹, že zápis eu označuje diftong au po změkčené souhlásce. I v prušštině se tedy indoevropské eu změnilo v jau. R. Trautmann upozorňuje také na podobný zápis jau ve starých památkách litevského jazyka, např. gereus místo geriaus v textech M. Daukši³⁰. Jiní zastávají názor³¹, že pruské eu skutečně označuje diftong eu, nikoli však jau. Podle nich zůstalo indoevropské eu v prušštině nezměněno.

²⁹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 148—149; J. Endzelīns, Prūsų tekstu grafika, FBR, 15, 1935, p. 97—98; Senprūšu valoda, p. 30; V. Mažiulis, Prūsų kalbos paminklai, Vilnius, 1966, p. 54—55.

³⁰ R. Trautmann, op. cit., p. 148.

³¹ J. Otrębski, LP, 4, 1953, p. 308—312.

73

Jako argument uváděný všemi badateli se zmiňuje pr. iaukint (= litev. jaukinti), které údajně ukazuje, že ide. eu se v pruštině rovněž změnilo v iau. Tento argument je však nespolehlivý, neboť dané slovo mohlo mít také kořen *ouk- (nikoli *euk-). Vokalismus kořene o se právě hodí ke kauzativnímu významu pruského slovesa iaukint a litevského jaukinti. Že zde j- může být protetické, ukazuje staroslověnské učiti (u- z *au-) a staroindické ókah „dům“.

Slova, která jsou v elbinském slovníčku zapisována digrafem eu (ew), jsou tato: bleusky 286, geauris 757 (srov. litev. giaurÿs LKŽ, III, 282), gleuptene 247, keutaris 762, keuto 156, 497 (srov. litev. kiáutas), peuse 597, skewre 685 (srov. litev. kiáglė). Do očí bije skutečnost, že před tímto digrafem nikdy nestojí grafémy i, y nebo g, které by bylo možné vykládat jako značky změkčení souhlásek. Právě takové grafické označení bychom očekávali, kdyby pruština v těchto slovech měla skupinu iau. Pravda, uvedené grafémy se v elbinském slovníčku občas vyskytují i před předními samohláskami, srov. plieynis 38 vedle pleynis 75. Proto je třeba věnovat pozornost zápisu slova keuto: v obou případech je zaznamenáno stejně, tj. digrafem eu. To vše by zdánlivě ukazovalo, že v uvedených slovech elbinského slovníčku byl diftong eu.

Vycházíme-li z toho, že se v pruštině skupina *sj změnila v š (srov. schuwikis 496, schu-meno 507, schuwan 471), obvykle se předpokládá, že v pruštině j zaniklo i po jiných souhláskách (dentálních, velárních), které tím změkčilo³². Některé zápisy, zvláště užití grafému g, však zdánlivě ukazují, že se zde přece jen zapisuje hláska j; srov. například angurgis 565, ansalgis 506, kargis 410, saligan 468, wargien 525 (srov. cugis 518 = litev. kūjis, kde grafém g označuje hlásku j). Je velmi pochybné, že by zde grafém g označoval změkčení souhlásek³³. Jak ukazují litevština a lotyština, j nemuselo nutně zaniknout současně ve všech pozicích: na některých místech (např. po t, d) zaniklo dříve, jinde (např. po retných souhláskách) později; v některých případech byl výsledek tohoto zániku jeden, v jiných jiný. Změna skupiny *sj tedy vůbec nedokazuje, že se změnily i skupiny dalších souhlásek s j. Pravda, ani sami zastánci koncepce palatalizace „jotovaných“ souhlásek zcela nevylučují, že po retných souhláskách j v pruštině ještě přetrvávalo³⁴. V tomto případě jsou grafické zápisy elbinského slovníčku takovéto: piuclan 547 (na začátku slova), kalabian 424, tarbio 325, knapios 268, wupyan 9, wormyan 465, samyen 235, clawio 375, perwios 281. Při úvahách o tom, zda v pruštině ještě existoval diftong eu, nebo zda jej pruské dialekty již nahradily podobou jau, není až tak důležité, co označují zápisy bia, bio, piu, pio, pya, mya, mye a wio: skupinu retné souhlásky s j, nebo palatalizovanou retnou souhlásku před zadní samohláskou. Důležité je, že grafické znázornění této pozice se liší od grafického znázornění analogické pozice ve slově peuse: kdyby se diftong eu v pruštině změnil v jau, očekávali bychom i zde (tj. ve slově peuse) stejné grafické znázornění retné souhlásky (s j nebo palatalizované) před zadní samohláskou (*pjau, *pyau nebo *pyeu). Neodráží odlišné grafické znázornění pouze odlišný fonetický komplex (v příkladech uvedených výše pja nebo p’a..., kdežto ve slově peuse—pe)? Při fonetické interpretaci grafiky pruských památek stojí za to připomenout také to, jak J. Endzelīns vysvětluje zápis II. katechismu pvienkts. Domnívá se, že

³² J. Endzelins, Prūšu tekstu grafika, p. 96–98; T. Milewski, Przyczynki do gramatyki pruskiej, „Slavia Occidentalis“, 15, 1936, p. 102–108; V. Mažiulis, op. cit., p. 54–55.

³³ Srov. pochybovačné vysvětlení J. Endzelīnse týkající se slova wargien: „je te vēl iesprausts aiz g varbūt tāpēc, lai g-burtu te kas nelasītu ka vēlāro balsīgo šļēdeni“, — J. Endzelins, op. cit., p. 97.

³⁴ J. Endzelins, op. cit., p. 98; V. Mažiulis, op. cit., p. 55.

74

zde po retné souhlásce mohlo vzniknout j³⁵. j tedy mohlo být zapisováno i před předními samohláskami.

Zcela analogicky jsou v elbinském slovníčku před zadními samohláskami zapisovány i jiné souhlásky (s j nebo palatalizované), srov. maldian 438, median 586, medione 699, brunyos 419, dragios 386 a další. Podobně by měly být zapisovány i ve slovech keutaris, keuto, skевre, geauris, pokud by zde tyto souhlásky stály před zadními samohláskami. Dále je třeba upozornit na skutečnost, že v elbinském slovníčku se grafémy i, y po souhláskách před předními samohláskami zpravidla nepíší (srov. deywis 1, deynayno 5, metis 166 atd.), samozřejmě s výjimkou některých jednotlivých případů (jako plienis 38 vedle pleynis 75, geyте 339 atd.). Také v uvedených slovech s digrafem eu (ew) se tedy nejspíše vyskytovala přední samohláska, a tudíž i diftong eu.

Zároveň se ukazuje, že neexistují ani skutečné údaje, které by svědčily o tom, že změna ide. eu v diftong jau byla již společnobaltským jevem.

V době změny ide. diftongu eu se v baltských (východních) a slovanských jazycích vytvořily zcela odlišné fonologické situace: v baltských jazycích tato změna souvisela s jedněmi fonologickými procesy, kdežto ve slovanských jazycích se zcela jinými.

Fonetická změna eu v jau předpokládá rozšíření a posun samohlásky e směrem dozadu v pozici před u (zřejmě nejprve tam, kde měla tato samohláska akutový přízvuk), tj. e→ā. Že je takový fonetický jev možný, ukazuje litevština, v níž jsou doloženy případy, kdy se samohláska e před u nebo v rozšiřuje a posouvá dozadu; srov. kliāvas a klēvas v mnoha nářečích. Před v (u) vyslovují Žemaité na mnoha místech a s předcházející měkkou souhláskou. Dokonce i místo ē, které vzniklo z ei, se zde vyslovuje a; srov. kr’āus „křivý“³⁶, š’āvā „šikmá“. Samohláska a vzniklá z e před u mohla být foneticky velmi blízká samohlásce a, která se rovněž vyskytovala před u (ze starých diftongů āu a ōu); po j se samohláska a mohla dokonce zcela ztotožnit s ā. Když se samohláska o změnila v a, staly se samohlásky a a ā variantami fonému /a/. Tím se varianta ā mohla fonemizovat, jinými slovy, místo realizantu fonému /e/ se v segmentu CāuC (C označuje souhlásky) objevil realizant fonému /a/, tj. CāuC → C’auC.

Souhlásky, které stály před nedifuzními samohláskami, se již tehdy musely lišit od souhlásek stojících před difuzními samohláskami. První byly palatální, druhé velární. Pozice před j byla pravděpodobně neutrální. Po uskutečnění výše uvedených změn se palatální souhlásky ocitly před nedifuzní samohláskou a. Takový stav nemohl dlouho trvat, protože odporoval celému systému, v němž palatální souhlásky stály pouze před nedifuzními samohláskami, zatímco difuzní samohlásky pouze po velárních souhláskách. Tuto anomálii bylo možné odstranit dvěma způsoby: 1) C’auC se mělo změnit v CauC (před difuzní samohláskou mohla stát pouze velární souhláska); 2) C’auC se mělo změnit v CjauC (před difuzní samohláskou mohla palatální souhláska stát pouze před j). Realizace první možnosti by byla spojena s většími obtížemi než realizace druhé: souhlásky v této pozici by musely přejít z třídy palatálních souhlásek do třídy velárních. Ačkoli mezi třídami palatálních a velárních souhlásek existoval vztah komplementární distribuce, realizace první možnosti by přesto znamenala zásadní posun v systému. Proto byla zřejmě uskutečněna druhá možnost, neboť její realizace byla navíc kompromisní: pozice před j byla neutrální, takže

³⁵ J. Endzelīns, op. cit., p. 96.

³⁶ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 51.

75

Zde byly souhlásky jak palatální, tak velární (resp. ani palatální, ani velární). Vložené jod odstranilo vzniklý rozpor v systému.

Mimochodem, v některých případech, zejména když vedle sebe existovala kořenová varianta s diftongem au (a ou), mohl být kořen typu C’auC- snadno nahrazen kořenem typu CauC-. Tak se to zřejmě stalo i u sloves, srov. daužia místo pravidelného *djaūžia podle daužyti.

V praslovanštině souvisela monoftongizace diftongu eu s předcházející palatální souhláskou s utvářením složených skupinových fonémů. Při jejich utváření se sonanty (včetně u) připojovaly k fonémům, které jim předcházely, a stávaly se slabičnými, protože slabičný vrchol obvykle tvořil poslední prvek skupinového fonému. Později, když byly diferenciální rysy „otevřenost: zavřenost“ transfonologizovány na diferenciální rysy „délka: krátkost“, staly se již neslabičné samohlásky nadbytečnými ukazateli diezičnosti, a proto snadno zanikly.

Když se skupinový foném C’eu změnil v C’+u, vznikl ve fonologickém systému praslovanštiny unikátní případ – diezná souhláska stála před bemolickou samohláskou. Rozpor mezi dieznou souhláskou a následující bemolickou samohláskou mohl být odstraněn vytvořením neutrálních skupinových fonémů. Takto vzniklé neutrální (ani diezné, ani bemolické) souhlásky (např. b) musely splynout s neutrálními souhláskami, které již v systému existovaly (např. b z bjV), a dát tytéž reflexy. Zřejmě proto jsou reflexy souhlásek vyskytujících se jak před j, tak před diftongem eu ve všech slovanských jazycích stejné³⁷.

Interpretace fonologické změny ide. eu v jaū v baltských jazycích a v ’u ve slovanských jazycích tedy definitivně potvrzuje intuitivní předpoklad, že tato změna byla zcela samostatným jevem baltských a slovanských jazyků. Ide. diftong eu se v baltských a slovanských jazycích měnil nejen za odlišných systémových podmínek a působením odlišných systémových faktorů, ale odlišná byla také fonetická podstata této změny: v (ýchodních) baltských jazycích se eu změnilo v jaū, zatímco ve slovanských jazycích v pouhé ’u. Osud ide. diftongu eu je zřejmým příkladem paralelního vývoje baltských a slovanských jazyků. Tento příklad ukazuje, že společné tendence ve vývoji baltských a slovanských jazyků, podporované geografickým kontaktem, přetrvávaly i v pozdějších etapách jejich dějin.

Osud ide. slabičných sonantů

Ide. slabičné sonanty l, r, m, n (dále označované R) se v baltských a slovanských jazycích změnily v il, ir, im, in nebo méně často v ul, ur, um, un (dále označované iR a uR). Jejich totožný osud baltské a slovanské jazyky zvlášť sbližuje.

Krátké ide. sonanty R se změnily v iR nebo uR (s cirkumflexem), srov.:

a) lit. vilkas, lot. vilks, pr. wilkis, stsl. vlъkъ, rus. волк, srbochorv. vuk (ze sl. *vьlkъ): stind. vṛ́kaḥ, got. wulfs, řec. λύκος, lat. lupus;

pr. kirsnan „černý“ (srov. lit. Kirsna, přítok řeky Šešupė), stsl. čьrnъ, rus. чёрный (ze sl. *čьrnъ): stind. kṛṣṇáḥ „černý“;

lit. šimtas, lot. simts, stsl. sъto (nejspíše výpůjčka z íránských jazyků): stind. śatám (śa- z ide. *k’ṃ-), řec. ἑκατόν (-κα- z ide. *k’ṃ-), toch. kānt(e), lat. centum, got. hund;

³⁷ В. К. Журавлев, Развитие группового сингармонизма в праславянском языке, Минск, 1963, р. 29–41.

76

litev. mintis (ak. sg. minti), at-mintis, lot. mit „pamatovat si, uhodnout“, pr. po-minisnan „paměť“, st. sl. pa-mętъ (ę z bn): st. ind. matíh (-a- z n) „záměr, přání; modlitba“, lat. mens mentis „duch, mysl“, got. munš „myšlenka“;

b) litev. kulnas (a kulnis, ak. sg. kūlni), lot. kulna „pata“, pr. kulnis „kotník“, st. sl. klъka „prohlubeň v koleni“, bulh. kъlka „stehno“, srbochorv. kūk (ze sl. *kъlk-): lat. calx „pata“, toch. A kolye „stehno“; pr. curwis „býk“: litev. kárvė, st. sl. krava, rus. корова, ř. κέρας „roh“: litevská, slovanská a řecká slova mají kořen ve stupni plném *kerH-/*korH-; lat. cornu „roh“, got. haúrn „roh“ z *kṛH-; litev. ungurys (gen. sg. ūngario): pr. angurgis, rus. угорь (у- z *ang-), kořen *ng-/*ong-.

Ide. dlouhé sonanty R̄ (z ide. *RH) se změnily v iR nebo uR (s akútem), srov.:

a) litev. vilna, lotyš. vīna, pr. wilnis a wilna „sukně; kabát“, st. sl. vъlna, srbochorv. vūna (ze sl. *vъlna): st. ind. ūrṇā, av. varəna, ř. λῆνος, lat. lāna, got. wulla (z germ. *wulna); litev. žirnis, lotyš. zirnis, pr. syrne „zrno“, st. sl. zrъno, rus. зерно (ze sl. *zьrno): lat. grānum (rā z ide. *ṛH), got. kaúrn „obilí“; litev. pintì, lotyš. pīt, st. sl. peti (ę z bn, ale může být i z en, srov. st. sl. mrěti, praes. mьrǫ), praes. pьnǫ: arm. henum „předu, tkám“, lat. pendere „vážit, oceňovat“; dále srov. litev. pántis; b) litev. gurklỹs (gen. sg. gūrkliō), pr. gurcle „hrdlo“ (z balt. *gur-tl-), st. rus. gъrlo (rus. горло), pol. gardło (ze sl. *gъr-dl-): st. ind. gūrtáh „očekávaný, příjemný“, lat. gurges „vír“, gurgulio „průdušnice“; srov. také litev. gūrkšnis, gerklė, gargaliuoti; litev. mùlkis, lotyš. muļķis: st. ind. mūrkháh „hloupý“.

Ide. sonanty R se v baltských a slovanských jazycích změnily v iR a uR nejen v předkonsonantické pozici, ale také v předvokalické, srov.:

litev. pilìs, lotyš. pils, pr. (místní názvy) Pill-aw, Pille-kaym: st. ind. pūḥ (ak. sg. pūr-am) „obranná zeď“, ř. πόλις „město“; litev. girìà, lotyš. dzira (a dzire) „les“: st. ind. giríh „hora“; pr. garian, garrin „strom“ a st. sl. gora „hora“ mají jiný stupeň apofonie (*gor-); litev. gun-ioti, gūn-yti „honit, odhánět“, pr. gun-twei, st. sl. gъn-ati „hnát“, litev. giñti, lotyš. dzīt (i z in), st. sl. žęti (ę z ьn nebo en), praes. žьnǫ „žnu (obilí)“: litev. gan-ýti, lotyš. gan-īt, st. sl. gon-iti.

Z uvedeného materiálu je patrné, že ide. slabičné sonanty R se v baltských a slovanských jazycích v některých případech změnily v iR, v jiných pak v uR. Nabízí se otázka, na čem záviselo rozložení přídatných samohlásek i a u. Jednotná odpověď na tuto otázku neexistuje. J. Endzelynas¹, J. Mikola², K. Būga³, R. Trautmanas⁴ a další měli sklon vysvětlovat vznik i nebo u střídáním samohlásek. Podle této koncepce vzniklo iR z eR,

¹ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, р. 3—24.

² J. J. Mikkola, Urslavische Grammatik, I, s. 68—71; srov. Woher lit. jau und slav. ju?, IF, 16, 1904, s. 99.

³ K. Būga, RR, II, s. 128—129, 260—264.

⁴ R. Trautmann, Viennes baltų slavėnų gramatikos bruožas, „Švietimo darbas“, 1922, 3—6, Kaunas, p. 271—272; Ein Kapitel aus der Lautlehre der baltisch-slavischen Sprachen, „Slavia“, 2, 1923.

77

diftongu eR nulového stupně, zatímco uR — z oR, nulového stupně diftongu oR. V baltských a slovanských jazycích se tedy redukované e a o změnily v plné samohlásky i a u.

V baltských jazycích se v mnoha případech iR střídá s eR a uR s aR, srov. girtas: gérti (ale srov. gurklys), gilti: gėlti, kilti: kėlti; kūlti: kūlti, kūmpas: kampas, pr. curwis: litev. karvė. Vyskytují se však případy, kdy iR může stát vedle aR a uR vedle eR, srov. miltai: málti, litev. minia: got. manags „mnoho“, litev. giria: pr. garian, stsl. gora, pr. gulsennin „bolest“: litev. gėlti. Ve formách téhož kořene se mohou vedle sebe vyskytovat iR a uR, srov. tilpti: telpa: talpinti: tūlpinti.

Případy, kdy iR stojí vedle aR a uR vedle eR, nejsou v rozporu s koncepcí uvedených autorů, protože vedle *m̥n- a *mon- (srov. litev. minia a got. manags) mohl dříve existovat také *men-, jehož nulovým stupněm mohlo být litev. minia.

Teorii střídání samohlásek lze tedy stěží jak vyvrátit, tak doložit fakty.

Je užitečné položit si otázku, proč se v baltských a slovanských jazycích před slabičnými sonanty objevily právě samohlásky i a u, a nikoli například samohlásky e nebo a, jako v jiných indoevropských jazycích. V baltské jazykové jednotě existovaly diftongy eR a oR, zděděné z indoevropského období. Proto zřejmě před slabičnými sonanty nemohly vzniknout e a o (litev. a).

Ve čtyřčlenném systému baltských krátkých samohlásek

i u e o,

srovnáme-li jej se systémem prvních složek diftongů

e(R) o(R),

volnými členy byly samohlásky i a u, neboť prvními složkami diftongů byly pouze samohlásky e a o. Proto prvními složkami diftongů vznikajících ze slabičných sonantů mohly být pouze volné samohlásky i a u.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že distribuce iR a uR mohla záviset na formách plného stupně střídání samohlásek, jinými slovy na diftonzích eR a oR: iR (z R) se mohlo objevit v těch tvarech, vedle nichž existovaly tvary téhož kořene s diftongem eR (srov. kil-ti: kel-ti), zatímco uR (z R) v těch tvarech, vedle nichž byly tvary s diftongem oR (srov. kūl-ti: kūl-ti). Jestliže kořen vykazoval střídání eR/oR, mohly se v jeho tvarech objevit jak iR, tak uR (srov. litev. tém-ti: lotyš. tim-sa: litev. tamša: lotyš. tūm-sa).

K. Brugmanas, A. V ajanas, J. Kurilovičius, G. Ševeliov as aj. se domnívali, že vznik přídatné samohlásky i nebo u závisel na fonetickém okolí. K. Brugmanas⁵ poznamenal, že samohláska u vznikala po retnicích a velárách. Toto tvrzení nebylo náležitě doloženo materiálem baltských a slovanských jazyků. Takové vysvětlení K. Brugmanase vycházelo z údajů staré indičtiny a řečtiny, protože po retnicích a velárách se zde vyskytuje ul a ur.

A. V ajanas⁶ se domnívá, že přídatná samohláska u v baltských a slovanských jazycích pochází z vokalického prvku indoevropských labiovelárních souhlásek kʷ, gʷ, gʷʰ. Například baltské a slovanské *gen-: *gun- vzniklo (srov. litev. gėna: gunióti, gūnyti a stsl. ženą: gʷona-ti) z indoevropského *gʷʰen-: *gʷʰn- (tedy *gʷʰn- > *gʷʰn- > *gun-). Podle A. V ajanase tedy baltské a slovanské

⁵ K. Brugmann, Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 123.

⁶ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 171.

78

Ve slovanských jazycích se přídatná samohláska u objevila po labiovelárních souhláskách, zatímco samohláska i po všech ostatních.

Podobný názor zastává také J. Kurylowicz⁷. Podle něj se slabičné sonanty R v baltských a slovanských jazycích změnily v uR nejen po labiovelárních, ale i po čistě velárních souhláskách (ide. k, g, gh), zatímco po všech ostatních souhláskách se změnily v iR. J. Kurylowicz zakládá tuto svou koncepci na předpokladu, že palatalizace souhlásek v baltských a slovanských jazycích je starším jevem než vokalizace slabičných sonantů. J. Kurylowicz se domnívá, že R přešlo na iR ve skupinách kR a gR proto, že k a g změnily na k’ a g’. Protože se však velární souhlásky před R nemohly palatalizovat, a byly tedy tvrdé, vokalický odstín slabičného sonantu mohl být pouze zadní (tj. u).

Statistické údaje, které uvádí J. Kurylowicz⁸, jeho tvrzení plně nepotvrzují, neboť uR po jiných souhláskách má přinejmenším stejně mnoho dokladů jako po velárních souhláskách. Například uR se po k a g vyskytuje v 35,6% případů, po m ve 34,8% a po n ve 33,3% případů. Stejné procento případů jako po n se vyskytuje také po j. Největší podíl (44,4%) případů má diftong uR po souhlásce s. Ve všech ostatních případech se vyskytuje iR.

Původní distribuční vztahy iR a uR mohly být v průběhu jazykového vývoje zaměněny. Například střídání samohlásek eR: R se po tvrdých velárních souhláskách pravidelně změnilo v eR: uR (srov. litev. gerklė: gurklys z baltského *ger-tl-: *gur-tl-). Protože po všech ostatních souhláskách existovalo střídání eR: iR a protože bylo častější, mohlo se zobecnit; vedle tvarů s uR po tvrdých velárních souhláskách se tedy snadno mohly objevit tvary s iR (srov. litev. girtas).

Po prozkoumání otázky distribuce iR a uR dospěl G. Ševeljov k těmto závěrům⁹:

a) po palatálních velárních souhláskách se R změnilo v iR;

b) mezi velárními velárními souhláskami (včetně labiovelárních) se R změnilo v uR;

c) po velárních velárních souhláskách před nevelárními byl fonetickým reflexem R tvar uR;

d) po labiálních souhláskách před velárními velárním souhláskami byl fonetickým reflexem R tvar uR;

e) po labiálních souhláskách před nevelárními velárními souhláskami a po dentálních souhláskách (včetně s) před jakoukoli souhláskou se R změnilo v iR.

Silným argumentem pro teorii fonetického prostředí je skutečnost, že se v baltských a slovanských jazycích uR po souhláskách š a ž (z ide. k’ a g’) téměř nevyskytuje. Ojedinělé příklady (srov. litev. šultis, žulsnūs) jsou nejspíše pozdního původu. Tato skutečnost naznačuje, že v době přechodu slabičných sonantů R na iR a uR si baltské a slovanské jazyky stále zachovávaly k’ a g’, anebo je již změnily v š a ž (možná š a ž). A k’, g’, rš, ž musely být velmi měkké.

Z toho tedy vyplývá, že na základě teorie fonetického prostředí je třeba uznat, že pravidelný vývoj ide. slabičných sonantů v baltských a slovanských jazycích byl R > iR. Vývoj R > uR, závislý na fonetickém prostředí (po k a g), byl anomálií.

⁷ J. Kuryłowicz, L’apophonie en indo-européen, Wrocław, 1956, p. 227—243; O jedności językowej bałto-słowiańskiej, BPTJ, 16, 1957, p. 81—94; O балто-славянском языковом единстве, ВСЯ, 3, 1958, p. 23—24.

⁸ J. Kuryłowicz, L’apophonie en indo-européen, p. 229 (išnaša).

⁹ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 90.

79

Samohláska u vznikla po určitých souhláskách před slabičnými sonantami i v jiných ide. jazycích. Podle názoru V. Georgijeva¹⁰ se ide. slabičné sonanty po velárních souhláskách v tocharském jazyce změnily v uR (po všech ostatních v āR). Ve staroindickém jazyce se r po retnicích a patrně po starých labiovelárních souhláskách před samohláskami změnilo v ur¹¹. V témže fonetickém prostředí se l a r změnily v ul a ur i v řečtině.

Mezi baltskými a slovanskými jazyky na jedné straně a tocharskými, indoíránskými a řeckými jazyky na straně druhé však v tomto případě neexistuje žádná genetická souvislost, neboť nelze pochybovat o tom, že samohláska u před l a r po určitých souhláskách vznikla v každém jazyce nezávisle.

Také v jiných ide. jazycích vznikla před sonantami samohláska i. Například v albánštině se ide. R před samohláskami změnilo nejen v iR, ale také v Ri¹². V keltských jazycích vznikla před souhláskami samohláska i po sonantách l a r¹³. O genetické souvislosti mezi baltskými, slovanskými, albánskými a keltskými jazyky nemůže být řeč, protože okolnosti, za nichž vedle sonanty vznikla samohláska i, byly v každém jazyce odlišné: v baltských a slovanských jazycích vzniklo iR jak před samohláskami, tak před souhláskami, zatímco v albánštině jen před samohláskami; v baltských a slovanských jazycích vznikla samohláska i před sonantami, v keltských jazycích pak po sonantách.

Nejpodobnější reflexi ide. slabičných sonantů má pelasgština: zde se slabičné sonanty stejně jako v baltských a slovanských jazycích změnily v iR nebo uR¹⁴. Genetickou souvislost mezi tímto jevem v baltských a slovanských jazycích a v pelasgštině však nelze prokázat, protože není známa distribuce iR a uR v pelasgštině. Okolnost, že se v pelasgštině v určitých případech objevila také spojení lu, ru a om, on, nejspíše ukazuje, že reflexe ide. slabičných sonantů v baltských a slovanských jazycích i v pelasgštině probíhala nezávisle.

Vše, co bylo řečeno, dovoluje soudit, že změna ide. slabičných sonantů R v iR nebo uR je inovací baltských a slovanských jazyků.

Žádný jiný ide. jazyk nemá takovou reflexi slabičných sonantů jako baltské a slovanské jazyky. V této reflexi se baltské a slovanské jazyky zcela shodují: slovanské jazyky mají iR nebo uR tam, kde i baltské jazyky (až na některé výjimky¹⁵); jak v baltských, tak ve slovanských jazycích se ide. slabičné sonanty R změnily v iR nebo uR nejen v antekonsonantní, ale také v antevokalické pozici. To vše ukazuje, že v době změny ide. slabičných sonantů R v iR nebo uR udržovaly baltské a slovanské jazyky úzké vztahy: inovační vlna vzniklá v areálu jedné jazykové skupiny mohla zasáhnout i areál druhý.

Skutečnost, že žádný jiný ide. jazyk nemá stejnou reflexi slabičných sonantů jako baltské a slovanské jazyky, vede rovněž k domněnce, že ide. slabičné sonanty byly vokalizovány (tj. změnily se v iR nebo uR) v baltských a slovanských jazycích, které se oddělily od dialektů severního areálu ide. jazykového společenství.

Ide. slabičné sonanty R se v baltských a slovanských jazycích změnily v iR nebo uR nejspíše ještě před vznikem intonační opozice „cirkumflex: akut“, neboť iR

¹⁰ V. Georgijev, Balto-slovanské a tocharské jazyky, ВЯ, 6, 1958, p. 8—15.

¹¹ T. Burrow, The Sanskrit Language, II impression, London, 1959, p. 86.

¹² N. Jokl, Vztahy albánštiny k ostatním indoevropským jazykům, „Die Sprache“, 9, 1963, p. 120—122.

¹³ G. Lewis a H. Pedersen, Stručná srovnávací gramatika keltských jazyků, Moskva, 1954, p. 29.

¹⁴ V. I. Georgiev, Studie v oblasti srovnávací historické jazykovědy, s. 92.

¹⁵ Srov. litevské sùrbti a ruské срáбáto, polské sarbáć (ale staroslověnské srobati), litevské būrlas a ruské берлога. Podobné nesrovnalosti nejsou příliš významnými rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky, neboť se vyskytují i uvnitř samotných baltských jazyků (srov. lotyšské tamnieku tūmsa a augšzemnieku tīmsa).

80

ir uR byly pokládány za dvojhlásky: iR, resp. uR, dostaly cirkumflex, zatímco iR, resp. ūR (z ide. *RH) akut. Protože baltské výpůjčky ve finsko-ugrických jazycích mají iR a uR (srov. fin. villa a lit. vilna, fin. kurpponen a lit. kūrpė), došlo v baltských jazycích k reflexaci ide. slabičných sonantů před kontaktem baltských a finsko-ugrických jazyků.

Osud ide. s

Ve slovanských a indoíránských jazycích se ide. souhláska s po k, r, i, u změnila: ve slovanských jazycích přešla v ch, v indoíránských v š (stind. ṣ, av. š). V litevštině se ide. s změnilo v š po k a r. Zda se ide. s v litevštině změnilo také po i a u, dosud nebylo definitivně objasněno. Srov.:

lit. aukštas, lotyš. augsts: lat. augustus „vznešený“ (: lit. augti);

lit. makštis, lotyš. maksts: stsl. mošьna „schránka“ (z *maks-ina) (: lit. makas „kožený sáček (na tabák, peníze)“, lotyš. maks „sáček“, prus. danti-maks „Zahnfleisch, dásně“, st. hornoněm. mago „břicho“);

lit. veršis, lotyš. vērsis „býk“, prus. werstian „Kalb, tele“: stind. vṛṣaḥ, av. varšni- „beran“, lat. verrēs „kanec, vepř“ (lat. -rr- z *rs);

lit. viršus, lotyš. virsus: stsl. vrъchъ, starorus. vrъchъ; stind. vārṣmā „vrchol“, lat. verrūca „vyvýšenina; bradavice“, ir. ferr „lepší“ (lat. -rr- a ir. -rr z *rs);

lit. maišas, lotyš. maiss, prus. moasis „Blasebalg, měch“: stsl. měchъ „měch“, stind. meṣáḥ „beran“, av. maeša- „ovce“;

lit. paišyti, lotyš. pāisīt „lámat len“: starorus. pъchati „tlouci“, stind. piṣṭáḥ „rozemletý“, av. pišant- „rozdrcený“;

lit. jūšė (a jušė) „rybí polévka“, prus. iuse „Juche, taková polévka“: stsl. jucha „polévka“, stind. yúḥ (yūṣám), lat. iūs;

lit. ausis, lotyš. auss, prus. ausins (acc. pl.): stsl. ucho, av. uši, góts. ausō, řec. οὖς, lat. auris (lat. -r- z -s-).

Jak ukazují poslední příklady, v litevštině se po i a u v některých případech vyskytuje š (srov. maišas a jūšė), v jiných s (srov. paišyti a ausis). Proto se přirozeně nabízí otázka: změnilo se, či nezměnilo ide. s v litevštině po i a u? Názory badatelů se v této otázce různí.

J. Endzelynas¹, K. Būga², J. Šeftelovičius³, E. Frenkelis⁴, J. Kurilovičius⁵, S. Bernšteinas⁶, G. Ševeljov⁷ aj. se domnívají, že ide. s se po i a u v litevštině nezměnilo. Souhlásku š v mnoha příkladech typu maišas odvozují od sk’ nebo k’. Při výkladu původu tohoto š se však zastánci této koncepce potýkají s velkými obtíže-

¹ I. Endzelin, Slovansko-baltské studie, s. 51—60; J. Endzelin, Lotyšská gramatika, s. 110; O slovansko-baltském reflexu ie. sk’, ZfslPh, 16, 1939, s. 107—115.

² K. Būga, RR, III, p. 589—590, 823; srov. K. Буга, Судьба индоевропейского s в литовском языке (Vilniaus Valstybinio universiteto rankraštynas, E 180).

³ J. Scheftelowitz, Slovesné a jmenné kmeny sk’- a sk- v baltsko-slovanských jazycích a albánštině, KZ, 56, 1929, s. 156—170.

⁴ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, p. 113; LEW, p. 397 (s. v. maišas).

⁵ J. Kuryłowicz, L’apophonie en indo-européen, p. 374.

⁶ С. Б. Бернштейн, Очерк сравнительной грамматики славянских языков, p. 161.

⁷ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, p. 129.

6. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

81

dále. Tak různorodě a nespolehlivě se vysvětluje původ hlásky -š-, například ve slově dopis.

H. Peterson⁸ odvozoval litevské slovo laiškas z *loik’sko-. K. Būga⁹ se ve snaze vysvětlit původ skupiny -šk- ve slově typu laiškas vyslovil s názorem, že ide. sk’ se v litevštině změnilo na šk’¹⁰. Proto podle něj litevské laiškas údajně pochází z *loisk’-. J. Šeftelovičius¹¹ spojoval litevské laiškas a stsl. listъ se staroindickým līs- „trhat“ a odvozoval je z *lik’-ko- a *lik’-to-.

Nepřipustíme-li změnu ide. s po i a u na š, lze sotva vysvětlit souhlásku š v příponě -iškas. J. Šeftelovičius¹², který nevěděl, jak toto š vysvětlit, považoval příponu -iškas za převzatou ze slovanských jazyků. J. Endzelīns se domníval¹³, že vedle *-isko- existovala dříve také přípona *-isk’o (z níž pochází litevské *-iša-). Tvrzení J. Endzelīnse, že přípona -iškas vznikla kontaminací těchto přípon, není spolehlivé.

H. Pedersen¹⁴, K. Brugmann¹⁵, H. Arntz¹⁶, A. Vaillant¹⁷, J. Otrębski¹⁸ a O. Semerenyi¹⁹ se domnívali, že v baltské jazykové pospolitosti se ide. s změnilo nejen po k a r, ale také po i, u. Tento závěr nebyl doložen materiálem baltských jazyků. Vycházel z předpokladu, že baltské a slovanské jazyky kdysi tvořily jazykovou jednotu: protože se ide. s po i a u změnilo ve slovanských jazycích, muselo se změnit i v baltských jazycích, které dříve tvořily se slovanskými jazyky jednotu.

Ve snaze vysvětlit, proč je v litevštině v některých případech po i a u š a v jiných s, formuloval H. Pedersen tento zákon²⁰: po akútním vokálu (srov. jūšė) se zachovalo š, zatímco po cirkumflexním vokálu se š změnilo zpět na s (srov. saũšas). Tomuto zákonu však odporují litevská jazyková fakta: v mnoha případech stojí s po akútním vokálu (srov. ãusas „zlato“, lýsė, viẽšulas, kláusė aj.), zatímco š stojí po cirkumflexním vokálu (srov. maišas, kiũši aj.).

A. Meillet²¹, R. Trautmann²², V. Pisani²³ a V. Porzig²⁴ tvrdili, že ide. s po i a u má v litevštině někdy odpovídající souhlásku š a jindy souhlásku s.

⁸ H. Petersson, Arische und armenische Studien, Lund—Leipzig, 1920, p. 91.

⁹ K. Būga, RR, II, p. 285—286.

¹⁰ Ide. sk’ se v litevštině nejspíše změnilo v š, srov. J. Scheftelowitz, op. cit., s. 165—170; J. Endzelin, Über den slavisch-baltischen Reflex von idg. sk’, s. 107—115; M. Leumann, Idg. sk’ im Altindischen und im Litauischen, IF, 58, 1941, s. 1—26, 113—130.

¹¹ J. Scheftelowitz, op. cit., p. 196.

¹² J. Scheftelowitz, op. cit., p. 197.

¹³ J. Endzelin, Über den slavisch-baltischen Reflex von idg. sk’, p. 112—113.

¹⁴ H. Pedersen, Das indogermanische s im Slavischen, IF, 5, 1895, p. 33—87.

¹⁵ K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, I, 2, p. 781.

¹⁶ H. Arntz, Sprachliche Beziehungen zwischen Arisch und Balto-Slawisch, Heidelberg, 1933 p. 9—10.

¹⁷ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 32.

¹⁸ Я. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, 5, 1954, p. 32—34.

¹⁹ O. Szemerényi, The Problem of Balto-Slav Unity — A Critical Survey, p. 105—107.

²⁰ H. Pedersen, op. cit., p. 77—78.

²¹ A. Meillet, Les dialectes indo-européens, p. 85.

²² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 169; Baltisch-Slavisches Wörterbuch, p. 165 ir 250 (s. v. maiša- ir sausa-).

²³ V. Pisani, Balto e slavo, StB, 2, 1932, p. 16.

²⁴ W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, p. 165.

82

Na otázku, zda se v litevštině indoevropské s po i a u změnilo v š, či nikoli, pomáhá odpovědět analýza litevského jazykového materiálu.

Zde jsou příklady, v nichž je v litevštině místo s z ostatních indoevropských jazyků š: maišas, riešas (riešutas), višta, glušas, jušė (jušė), kriaušė, kruša, kūšys, rūšė, pušė (puškas), aiškus (eiškus), ieškoti, kišką, laiškas (laiskas), miškas, reiškia; -uš- (ėpušė, kermušė, vėtušas), *-ištja- (eriščias) a -išk- (moteriškas). Slovesa rišti, aušti a traušti jsou nejistá, protože jejich -š- může pocházet také z -s-sk’ nebo -sk’.

Zde jsou naopak příklady, v nichž se indoevropské s po i a u nezměnilo v š: ausis, mušė, mušas, pusė; ausas (auksas), blusà, lỹsė, usnis, iesmė, viesulas, visas, pliauskà (plauska); paisyti, tiešti (teisti), veisti, daūsos, klausyti, kniaustis, niausti, praušti, saūsas, tausytis, triušti, přípona příčestí minulého času -us- (srov. mirusį²⁵). Srovnání s odpovídajícími fakty v ostatních indoevropských jazycích ukazuje, že prvek -s- je v těchto slovech starý a nepochybně existoval již před změnou indoevropského s v š. Proto se zde po i a u očekává š místo s.

Při řešení otázky, proč se indoevropské s v těchto slovech nezměnilo v š, je třeba mít na paměti skutečnost, že souhláska zůstala zachována v případech, kdy se mezi ní a samohláskami i a u nacházela hranice morfémů²⁶. Prvek s v některých zde uvedených slovech rovněž náležel k jednomu morfému, zatímco samohlásky i a u k jinému; srov.:

plau-sk-à, pliau-sk-à (: plaũ-t-as, pliaũ-t-as, lot. plàu-kt-s, plàu-t-s),

viė-s-ulas, vė-s-ulas (: vė-jas, vė-tra),

pai-s-yti (: pai-l-yti, pai-v-yti, peĩ-k-ė, peĩ-k-enà),

kniaũ-s-tis, kniaũ-s-ėsi (: kniaũ-t-esi)²⁷.

Totéž platí i pro litevské niaũ-s-ti „spustit, sklonit hlavu“, apsi-niaũ-s-ti „být zasmušilý“, niau-s-óti „být smutný, zasmušilý“. Zvuky ani význam nebrání jejich spojení s litevským niaũ-k-tis (niáu-k-tis) „zatahovat se mraky“, niau-k-ùs „zatažený, temný“ a niau-r-ùs „zasmušilý, zlostný“.

V době změny indoevropského s v š mohlo být s v důsledku souběžné existence forem s blízkým významem, které měly jiné souhlásky na konci kořene, vnímáno jako přípona, tj. jako náležející k jinému morfému než i a u.

Vysvětlení, že se prvek -s- nezměnil v -š-, protože náležel k jinému morfému než i a u, se nehodí pro všechna slova, v nichž se zachovalo neporušené s. Nehodí se pro slova, která zřejmě neměla vedle sebe asigmatickou formu a v nichž s nejspíše nebylo formantem; srov. litevské tausytis „uklidňovat se (o větru)“, lotyšské tusēt „těžce dýchat, dusit se“, pruské tusnan „klidný, tichý“, staroslověnské po-tuchnǫti „hasnout“, staroindické tuṣyati „(on) se uklidňuje“. Proto je třeba tato slova vysvětlit jinak.

Je docela dobře možné, že se indoevropské s po i a u v litevštině nezměnilo v š před některými souhláskami (například před j)²⁸.

Z tohoto hlediska přezkoumaný materiál ukazuje, že většina slov má své -s- před j(i); srov. prvek *-sja, vyčlenitelný ve slovech *peisja (z paisyti), tiešia, teisčia, veisia, kláusia (z klausyti, kde je s před i), kniausiasi, praušia, *teusjasi (z tausytis, kde je s před i), triūšia. Přípona příčestí minulého času -us- byla rovněž vždy

²⁵ Všechna slova a případy, kdy š a s odpovídají s v ostatních indoevropských jazycích, jsou zaznamenány v článku „К вопросу об н.-е. *s после i, u в литовском языке“, „Baltistica“, I(2), 1966, s. 113–126.

²⁶ Op. cit., s. 122.

²⁷ K významům a etymologiím viz E. Fraenkel, LEW; K. Būga, RR, I–III (rejstříky).

²⁸ „Baltistica“, I(2), 1966, s. 125.

83

před j, srov. mirusio a mirusios z *mirusiō a *mirusjās. Taková podstatná jména i-kmenů jako ausis, musis (srov. také jā kmene musià, kde s stálo před j) a pùšis, která vznikla ze starých slov se souhláskovým kmenem, jsou zřejmě mnohem starší než jejich ē-kmenové tvary, srov. mùsė, pùsė.

U jiných slov stálo s před v(u) (srov. lýsvė, viesulas), m a n (srov. iesmė a usnis).

Z toho vyplývá, že ve většině slov, v nichž s po i a u zůstalo nezměněno, stálo toto s před sonantami j(i), v(u), m a n. Zdá se, že takovou pozici s je třeba hledat i ve slovech, po jejichž s nyní nenásleduje sonanta. Řekněme, že v slovech aũsas, blusà, aũsos, dùsas, mùsas nebo mùsos, saũsas, visàs morfémy aus-, blus-, daus-|dus-, mūs-|mus-, saus-, vis- stály mnohem častěji před sonantními souhláskami a samohláskami než před morfémem -a- (-o-), srov. auksinis, auksinti, auksýti, auksius (přízvuk není znám), auksnas, áuksinas, auksioti (-k- je zde sekundární, srov. pr. ausis a lat. aurum); blusia (přízvuk není znám), blùsinas, blusýnas, blusinėti, blusingas, blusinis, blusinti, blùsius; dūsúoti, dūsinti (lot. dusinat), dūsýti, dùsnà, dusulýs (lot. dusulis), duslùs; mūsýti, musýti; saũsis, sausmė, sausra, sausumà, susnà; vismet, visur, lot. visur (srov. také staroslověnské vьsь a staroindické viṣú-, které snad ukazují, že dříve mohlo mít i baltské slovo také i nebo u).

Veškerý zde uvedený materiál zřejmě umožňuje vyvodit závěr, že ide. s po i a u zůstalo v baltských jazycích nezměněno, snad tehdy, když bezprostředně předcházelo sonantám.

Nic tedy nebrání předpokladu, že ide. s po i a u se změnilo v š také v baltských jazycích, s výjimkou případů, kdy toto s náleželo k jiné morfémě než i a u a bezprostředně předcházelo sonantám.

V baltských jazycích se tedy ide. s v pozici po k, r, i, u změnilo stejně jako ve slovanských a indoíránských jazycích. Že tento jev byl společný všem baltským jazykům, dokládají výpůjčky baltského původu v baltských ugrofinských jazycích, v nichž baltským souhláskám š (a ž) odpovídá hláska h, která mohla vzniknout pouze z š (srov. finské halla, estonské hall a litevské šalnà, lotyšské salna; finské hihna, estonské ihn a litevské šìkšnà, lotyšské siksna). Prabaltské š vzniklé z ide. s po k, r, i, u a z ide. ḱ, jakož i jeho korelát ž vzniklý z ide. gʰ a gʰh, se v lotyšských a pruských dialektech v důsledku zvláštností jejich fonologických systémů změnily v s a z. Nezměněné zůstaly pouze v litevštině.

Někteří badatelé (A. Meje⁽²⁹⁾, S. Bernstein⁽³⁰⁾ aj.) mají sklon spatřovat stopy změny ide. s v š v pruském jazyce, kde se (v třetím katechismu) skutečně vedle -rs- vyskytuje -rsch- (srov. pr. kirscha, kerscha vedle kirsa, pirschau vedle pirsdai). Tento pruský jev je nejspíše třeba pokládat nikoli za pozůstatek prabaltského stavu, nýbrž za nově vzniklou skutečnost pruského jazyka (snad vlivem němčiny⁽³¹⁾), související se změnou *sj v š a se vznikem hlásky š ve skupinách šp-, šk-, šl-.

Změna ide. s v š po k, r, i, u je společným jevem baltských, slovanských a indoíránských jazyků. Nemůže proto být inovací baltských a slovanských jazyků. Pro charakteristiku nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je důležité, že okolnosti, za nichž se ide. s měnilo v š, byly v každé jazykové skupině odlišné.

²⁹ A. Meillet, Les dialectes indo-européens, p. 85.

³⁰ С. Б. Бернштейн, Очерк сравнительной грамматики славянских языков, р. 161.

³¹ И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, р. 60—68; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 37.

84

Ve slovanských jazycích se ide. s změnilo v ch pouze před samohláskami, zatímco po něm následující sonant nebo souhláska zůstaly zachovány³² (srov. stsl. pracho z *parsas a stsl. prъstъ z *pṛstis). V baltických a indoíránských jazycích se na rozdíl od slovanských ide. s změnilo v š nejen před samohláskami, ale i před souhláskami. V baltických jazycích, stejně jako ve slovanských, zůstalo ide. s po i a u před sonanty nezměněno.

Ve staré indičtině se na rozdíl od baltických a slovanských jazyků ide. s změnilo v š nejen po k, r, i, u, ale také po k’ l a i, vzniklém z ide. H. V indoíránských jazycích byl tento jev tak intenzivní, že se zde dokonce z po uvedených hláskách změnilo v ž (srov. av. mūždam a stsl. mbzda). Ve staré indičtině bránilo změně ide. s v š následující r (srov. stind. tisrāḥ, ž. r. „tři“), a často také anusvara³³.

To vše opravňuje k domněnce, že ide. s se po k, r, i, u měnilo nejspíše samostatně v baltických, slovanských a indoíránských jazycích³⁴. O paralelním vývoji ide. s v uvedených třech jazykových skupinách snad svědčí i skutečnost, že v nových indických jazycích (sindhštině, hindštině aj.) se stind. š změnilo v kh a h³⁵. Nepochybně tento jev v indických jazycích geneticky nijak nesouvisí s obdobným jevem ve slovanských jazycích (sl. ch pochází nejspíše ze staršího š). Okolnost, že v kafirských jazycích zůstalo ide. s po u nezměněno³⁶, dovoluje předpokládat, že ide. s se měnilo poměrně pozdě, již v ustavených dialektech indoíránské skupiny.

Závěr, že ide. s se po k, r, i, u měnilo samostatně v baltických a samostatně ve slovanských jazycích, nakonec podporuje i materiál samotných baltických jazyků. Že v době změny ide. s po k, r, i, u v š již baltické a slovanské jazyky představovaly dvě samostatné jazykové jednotky, ukazuje okolnost, že v baltických jazycích zůstalo s, náležející jiné morfémě než i a u, zachováno, zatímco ve slovanských jazycích se i zde změnilo v ch (srov. místní pády množného čísla lit. avi-sù a stsl. gostb-chъ, lit. tri-sù a stsl. trb-chъ). Kdyby baltické a slovanské jazyky tehdy tvořily jednotu, takový rozdíl by podle všeho neexistoval. V době změny ide. s v š nebo bezprostředně po ní působily v baltických a slovanských jazycích výrazné protikladné tendence: v baltické flexi se všude zobecnilo s, zatímco ve slovanských jazycích se naopak flektivní ch dostalo i do pozic, v nichž nebylo foneticky motivováno (srov. stsl. synъ-chъ a žena-chъ namísto očekávaného tvaru *žena-sъ). V baltických jazycích se ide. s po i a u před sonanty neměnilo v š, zatímco ve slovanských jazycích bylo ch analogicky přeneseno do přípon a kořenů slov, kde foneticky nemohlo vzniknout (srov. stsl. spě-chъ vedle spě-ti a rus. ma-x-ámъ vedle má-ámъ, tj. má-j-atъ).

Ačkoli se ide. s, jak bylo uvedeno, změnilo v š poměrně pozdě, již v ustavených například indoíránských dialektech, na druhé straně se však změnilo mnohem dříve, než došlo k mnoha fonetickým změnám v baltických a slovanských jazycích. Například v baltických jazycích se ide. s zřejmě změnilo v š dříve, než t a d vypadly před s (srov. lit. garšas z *gord-s-os). Tuto domněnku lze vyslovit proto, že změna ide. s v š po k, r zasáhla i přípony (srov. garšas, garšvà).

³² J. Kurilowicz se domnívá (L’apophonie en indo-européen, s. 374), že se ve slovanských jazycích ide. s změnilo v š i před souhláskami (> sl. ch), které se teprve později změnilo v s.

³³ A. Thumb, R. Hauschild, Handbuch des Sanskrit, I, Heidelberg, 1958, p. 306; T. Burrow, The Sanskrit Language, p. 79–80.

³⁴ C. C. Uhlenbeck, Miscellen. 1. Zur Geschichte des s im Slavischen, KZ, 39, p. 599–600; A. Meillet, Les dialectes indo-européens, p. 84–85; И. Эндзелин, Славяно-балтийские этюды, p. 74.

³⁵ J. V. Lazicius, Zur Wandlung idg. s>sl. ch, IF, 51, 1933, p. 196–199.

³⁶ G. Morgenstierne, Indo-European k’ in Kafiri, NTS, 13, 1945, p. 225–238.

85

Ve slovanských jazycích s se změnilo v ch dříve než došlo k monoftongizaci diftongu ai a metatezi er a or v jihoslovanských jazycích nebo pleofonii ve východoslovanských jazycích, neboť po diftongu ai a er a or se změnilo ide. s.

Skutečnost, že v baltských výpůjčkách v pobaltských ugrofinských jazycích odpovídá baltskému š (a ž) hláska h, která mohla vzniknout z š, ukazuje, že kontakty Baltů s pobaltskými ugrofinskými jazyky začaly v době, kdy se ide. s po k, r, i, u a ide. k’ již v baltských jazycích změnily v š.

Změna ide. s po k, r, i, u v š v baltských jazycích byla strukturálně spojena s asibilací ide. k’. Již v roce 1908 si A. Meillet všiml, že palatální velární souhlásky se asibilovaly v těch ide. dialektech, v nichž se ide. s po k, r, i, u změnilo v š³⁷. Že změna ide. s po k, r, i, u a asibilace ide. k’ byly synchronní, strukturálně spojené procesy, jasně dokládá totožný výsledek těchto procesů: s po k, r, i, u i ide. k’ se v litevštině změnily v š. Tím se objasňuje i fonologický proces změny ide. s po k, r, i, u v š.

Po explozivní souhlásce k, po artikulovaném špičkou jazyka r a po úzkých samohláskách i a u byla artikulace souhlásky s pravděpodobně vyšší a samotná hláska se nejspíš vyslovovala tišeji a méně zřetelně. Akusticky mohla být tato varianta souhlásky s hláskou přechodnou mezi dnešními litevskými s a š, tj. mohla to být š. Změna „vysoké varianty“ souhlásky s v samostatný foném závisela na tom, že se v průběhu vývoje jazyka spojily skupiny *-rś- a *-rḱ-, *-iś- a *-iḱ- atd. Výsledkem jejich splynutí bylo -rš- a -iš-. Také skupina *-oḱ- se však změnila v -aš-. Protože ale skupina *-os- obsahovala právě foném /s/ (a nikoli jeho „vysokou variantu“ š), byly š a s fonologicky odlišné hlásky. Foném /s/ se tak rozštěpil na dvě různé jednotky — i s a š³⁸.

Na základě údajů uvedených v této kapitole lze vyvodit následující závěry týkající se vztahů mezi dialekty ide. jazykového společenství:

1) V době změny ide. s po k, r, i, u v š již byly baltské, slovanské a indoíránské dialekty samostatnými jazykovými jednotkami (srov. výše uvedené rozdíly v podrobnostech této změny);

2) v době této změny byly baltské, slovanské a indoíránské dialekty v určitém kontaktu: ve všech třech jazykových skupinách se ide. s měnilo ve stejné pozici a výsledek této změny byl rovněž stejný.

Vývoj ide. palatálních velárních souhlásek

V baltských a slovanských jazycích se (dialektální) k’, g’, g’h z ide. jazykového společenství asibilovaly. V litevštině se změnily v š, ž, v lotyštině, pruštině a slovanských jazycích v s, z, srov.:

litev. šimtas, lotyš. simts, stsl. sъto, staroind. śatám, av. satəm: řec. ἑκατόν, lat. centum, stvhornoněm. hund, toch. kante;

litev. širdis, lotyš. sirds, prus. seyr (z *šer(d)), stsl. srъdъ-ce, starorus. sьrd-ce: řec. καρδία, lat. cor cordis, chet. kard-;

litev. paršas, prus. parstian (doloženo jako prastian Voc. 686), starorus. porosja, srbochorv. prâse: st., stvhornoněm. farah, lat. porcus „prase, vepř“, řec. πόρκος;

litev. žiemà, lotyš. ziema, prus. semo (s- je třeba číst jako z-), stsl. zima, staroind. hēman „v zimě“ (h- z ide. g’h-): řec. χεῖμα, lat. hiems, chet. gimmant-;

³⁷ „Linie vývoje š/s se tedy zhruba shoduje s linií vývoje velár“, A. Meillet, Les dialectes indo-européens, s. 86.

³⁸ A. Martinet, O některých slovanských a árijských reflexech IE s, „Word“, 7, 1951, s. 91–95.

86

lit. žvėris, lot. zvērs, pr. swīrins (acc. pl.), stsl. zvěrъ: ř. θήρ, lat. ferus (f- z g’h);

lit. bėržas, lot. bērzs, pr. berse, stsl. brěza, srb.-chorv. breza, staroind. bhūrjāh: starohornoněm. birihha (hh z germ. k < ide. g’).

Z uvedených příkladů je patrné, že některé ide. jazyky mají spiranty, zatímco jiné mají v týchž slovech závěrové souhlásky. Dříve se této fonetické zvláštnosti ide. jazyků přikládal velký význam: podle ní byly ide. jazyky rozděleny do dvou dialektů — kentumového a satemového (podle latinského a avestského označení sta, centum a satam). První navrhl takové nářeční rozdělení ide. jazykového areálu P. von Bradke roku 1888¹. Díky podpoře K. Brugmanna², který s ním souhlasil, se rozdělení ide. jazyků na kentumové a satemové dialekty všeobecně přijalo. Podle tohoto rozdělení byly ke skupině satemových jazyků kromě výše zmíněných baltských a slovanských jazyků přiřazeny také jazyky indoíránské, arménština a albánština, zatímco do skupiny kentumových jazyků patřily řečtina, italické, keltské, germánské a ilyrské jazyky. Jazykové klasifikaci odpovídalo zeměpisné rozmístění ide. jazyků: všechny satemové jazyky se nacházely na východě ide. jazykového areálu a kentumové na západě.

Postupem času se však začalo pochybovat o tom, zda lze za základ dialektového rozdělení ide. jazyků považovat izoglosu asibilace palatálních souhlásek. Po prozkoumání nedávno objevených tocharských a chetitských jazyků se ukázalo, že jsou kentumové, ačkoli se zeměpisně nacházejí mezi satemovými jazyky. Teorie centum a satam tak pozbyla zeměpisný argument. Kromě toho se prvky kentumových jazyků vyskytují i v samotných satemových jazycích, zejména v těch, které leží blíže k západu (například v baltských a slovanských jazycích), zatímco prvky asibilace palatálních velár se vyskytují v kentumových jazycích (srov. některé jevy asibilace v chetitštině). V baltských a slovanských jazycích se velární souhláska a spiranta často střídají v témže kořeni, takže vzniká střídání lit. š: k, ž: g a slov. s: k, z: g, srov. lit. šaukti, lot. saukt: lit. kaukti; lit. šeima: kiemas, kaimas; lit. šleivas: klevas, lot. klēvs; lit. šliubas: kliubas, lot. kluhurs; lit. šliaukti: kliaukti; lit. ašmuõ, staroind. aśmā „kámen, skála, nebe“: lit. akmuõ, lot. akmens, ř. ἄκμων „kovadlina“; lit. aštrùs: akūotas; lit. krėšti, krešėti: krėkti, krekėti, lot. krecēt; lit. šùnpis: kùmpis; lit. šuõ, lot. suns, pr. sunis: lot. kuņa „fena“; lit. švañkšti: kvañkšti; lit. šviẽti, staroslov. světěti: lot. kvitēt; lit. ker̃džius, pr. kerdan (acc. sing.) „Zeit, čas“, staroslov. črěda „stádo; dobytek“: staroind. śárdhah „stádo“; staroind. rúsant-: lit. laũkas; lit. smãkras (a smakrà), alb. mjekër „brada“ (z *smekrā-): staroind. śmáśru „vousy“ (ś- z s-); lit. pėkus „dobytek“, pr. pecku, lat. pecu: staroind. paśúh, av. pasu-; lit. žárdis „ohrazené místo pro dobytek“: gárdas, staroslov. gradъ „město“; lit. žėltas „nažloutlý“: geltãs; lit. žentas, staroslov. zetъ: lit. gentis „příbuzní“; lit. žnybti, žnaibyti: gnybti, gnaibyti; lit. aržóti „křičet, volat; hádat se, bít se“: argóti „bít“; pr. gunsix „Beule, boule“: lit. gūnglė „boule“; lit. įstrižas: įstrigas; staroslov. brěgъ „břeh“: av. barǝzah- „hora“ (srov. starohornoněm. berg); staroslov. kotora „spor“: staroind. śátruh „protivník“; staroslov. kloniti: staroruskoslov. sloniti se, staroind. śrāyate „(on) se opírá“; starorus. světo: květo.

¹ P. von Bradke, Beiträge zur Kenntnis der vorhistorischen Entwicklung unsres Sprachstamms, Giessen, 1888.

² K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, I, 1, p. 542—544.

87

Vyskytují se případy, kdy mají baltské jazyky spirantu a slovanské veláru, nebo kdy mají baltské jazyky veláru a slovanské spirantu, srov. lit. klausyti, lot. klāusīt, pr. klausīton „erhören, vyslechnout“: staroslov. slušati (spirantu však mají také baltské jazyky, srov. lit. šlovė, šlovinti, lot. slava, slavět); lit. šešūras, staroind. śváśuraḥ: staroslov. svekrъ; lit. šokti: staroslov. skokъ; lit. žąsis, lot. žūose, pr. sansy: slov. *gǫsь (rus. гусь, pol. gęś); lit. žvaigždė, lot. zvaigzne, pr. swāigstan (acc. sing.) „Schein, světlo“: staroslov. zvězda (zv- z gv-), pol. gwiazda; pr. massī „mohu, můžu“: staroslov. moga atd.

Těmto rozdílným reflexům ide. palatálních souhlásek v baltských a slovanských jazycích by se neměla přikládat velká důležitost, neboť takové rozdílné reflexy se vyskytují i v samotných baltských jazycích.

Z uvedených příkladů je patrné, že v baltských a slovanských jazycích se vyskytují kentumové prvky. To znamená, že nejde o čistě satemové jazyky.

Baltské a slovanské jazyky nejsou jedinými satemovými jazyky, v nichž se nacházejí kentumové prvky. Střídání spirant a velárních souhlásek je patrné také v albánštině, thráčtině a fryžštině. V chetitštině a některých dalších anatolských jazycích se ide. k’ před u změnilo v s (srov. ašuwa „kůň“), ačkoli ve všech ostatních pozicích velární a palatální souhlásky splynuly³.

Všechny ty jazyky, v nichž se v témže kořeni střídají spiranty a velární souhlásky, tvoří skupinu přechodných dialektů mezi ide. jazyky na východě a na západě. V. Porzig proto zcela oprávněně vymezil v zóně asibilace palatálních souhlásek dva areály: první, do něhož patří indoíránské a arménské jazyky a v němž se palatální souhlásky až na několik drobných výjimek pravidelně změnily ve spiranty, a druhý, tvořený výše zmíněnými přechodnými dialekty⁴. Zvláštnost takzvaných satemových jazyků, spočívající ve střídání spirant s velárními souhláskami, zaznamenal už roku 1904 E. Cupica a poznamenal, že v západní části satemového areálu je větší procento forem s velárními souhláskami než na východě⁵. Protože slovanské jazyky leží dále na východě ide. jazykového areálu, je v nich také méně forem, které mají velární souhlásky namísto spirantů⁶.

Na otázku, proč v baltských a slovanských i dalších ide. jazycích vzniklo k, g namísto očekávaných š, ž, resp. s, z, nepanuje jednotný názor.

Většina příkladů typu lit. pėkus, slov. *gąsь byla považována za výpůjčky germánského původu⁷ nebo za slova, jejichž fonetická podoba se změnila vlivem kentumových jazyků⁸.

Protože forem s k, g namísto očekávaných š, ž (slov. s, z) je poměrně mnoho, zdá se nevhodné považovat je za výpůjčky. Pokud bychom za výpůjčku považovali pėkus, důsledně vzato bychom měli

³ Вяч. В. Иванов, Проблема языков centum и satem, ВЯ, 4, 1958, p. 19; Хеттский язык, Москва, 1963, p. 90. Někteří badatelé (např. H. Kronaser, viz jeho Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen, Heidelberg, 1956, p. 229) však mají sklon považovat slova se spirantami chet. ašuwa „kůň“, šuwana (acc. sing.) „pes“ atd. za výpůjčky z indoíránských jazyků.

⁴ W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, p. 74.

⁵ E. Zupitza, Zur Gutturalfrage, K.Z. 37, 1904, p. 400.

⁶ Jiný názor zastává G. Ševelióvas, viz G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, s. 141–145.

⁷ K litevskému pėkus viz K. Būga, RR, II, s. 85–86; ke slovanskému *gąsь viz K. Brugmann, Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen, Berlin und Leipzig, 1922, s. 158.

⁸ Například M. Fasmer (REW, I, s. 324) se domnívá, že hláska z- ve slovanském *zǫsь (srov. litevské žąsis) byla nahrazena hláskou g- vlivem germánských jazyků, srov. starohornoněmecké gans, zatímco E. Frenkel (Die baltischen Sprachen, s. 15) tvrdí, že souhláska k v litevském pėkus, pruském pecku vznikla tak, že se starý baltský název pro dobytek se š (srov. litevské pešti) zkřížil s gótským faihu „peníze“ (z *peku).

88

považovat za výpůjčku a kleivas. Bylo by málo pravděpodobné, že by Baltové, kteří měli vlastní slovo šleivas, si ve zcela stejném významu vypůjčili ještě také kleivas.

Vznik velárních souhlásek k a g namísto očekávaných š a ž (lotyšské, pruské a slovanské s a z) se jiní badatelé snažili vysvětlit disimilujícím působením sousedních souhlásek. A. Meillet tvrdil, že k’ a g’ se ve slovanských jazycích změnily v k a g vlivem s⁹. S názorem A. Meilleta souhlasil také E. Frenkel¹⁰. Podobný názor zastával i A. Vaillant¹¹, který uváděl, že k’, g’, g’h se v baltských a slovanských jazycích změnily v k, g, když stály po s nebo š. Litevské klausyti podle A. Vaillanta získalo své k z konstrukce iš-klausyti. Interpretace A. Meilleta a A. Vaillanta¹² nevysvětluje poměrně časté střídání k, g a š, ž.

Podle S. Agrella a K. Būgy¹³ se ie. k’ a g’, které stály před r, v baltských a slovanských jazycích nezměnily v š a ž, respektive s a z; srov. litevské smákras a staroindické śmáśru. Slova typu šleivas: kleivas, v nichž velární souhlásky nestojí před r, K. Būga nepovažoval za možné odvozovat od jediného kořene¹⁴. V litevštině však lze najít tvary, v nichž souhlásky k a g, třebaže nestojí před r, zastupují očekávané š a ž; srov. litevské akmuo a staroindické aśmá.

V. Machek se přiklání k názoru¹⁵, že se palatální velární souhlásky mohly depalatalizovat před likvidami r, l a před zadními samohláskami (vor dunklen Vokalen).

Střídání k, g: š, ž, respektive s, z v baltských a slovanských jazycích se další badatelé (A. Brückner¹⁶, G. Ševelov¹⁷, V. Lემan¹⁸ aj.) pokoušeli vysvětlit střídáním ie. velárních a palatálních souhlásek (k, g, gh: k’, g’, g’h). Při řešení otázky vzniku tohoto střídání souhlásek V. Lემan konstatoval tato fakta: 1) v ie. jazycích závisí artikulace palatálních a velárních souhlásek na artikulaci následujících samohlásek: před e má velární souhláska přední artikulaci jazyka, před o — zadní artikulaci jazyka, před a je její artikulace neutrální, tedy nepalatální; 2) satem-fenomén se projevil v těch ie. dialektech, které zjednodušily systém samohlásek; 3) před a a r se nikdy nevyskytuje k’, g’, g’h¹⁹. Na základě těchto faktů V. Lემan dochází k závěru, že původní opozicí velárních souhlásek v ie. jazycích bylo k: kʷ (respektive g: gʷ a gh: gʷh) a že palatální souhláska k, která se v satemových jazycích objevila před e, byla poziční variantou fonému k. Dále se V. Lემan domnívá, že v důsledku zásadních změn v systému samohlásek (srov. staroindické a z ie. e, o, a; litevské a z ie. o a a; staroslověnské o z ie. o a a) vznikl mezi velárními a palatálními velárními alofony fonematický kontrast, tj.

⁹ „Slovanština užívá veláru, obsahuje-li slovo sykavku: gostь: hostis, gažb: ža-šis“, — A. Meillet, Indo-iranica. II. — Trois notes sur la phonétique des gutturales, MSL, 9, 1896, s. 347. Viz také A. Meillet, Varia, II. — A propos de v. sl. gažb, MSL, 13, 1905–1906, s. 243–245.

¹⁰ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, p. 15.

¹¹ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, p. 37–38.

¹² Kritické poznámky k pojetí A. Meilleta viz M. Vasmer, Beiträge zur slavischen Grammatik, I. Meillet’s urslavisches Sibilantendissimilationgesetz, ZfslPh, 2, 1925, s. 54–58.

¹³ S. Agrell, Baltoslavische Lautstudien, Lund, 1919, p. 27; K. Būga, RR, II, p. 217, 223.

¹⁴ „Takové dvojice slov nelze odvozovat z jediného praslovanského kořene. Z toho vyplývá, že jak šleivas, tak kleivas vznikly z odlišných kořenů š(e)l-ei- a k(e)l-ei-“, — K. Būga, RR, II, s. 221.

¹⁵ V. Machek, Zur Vertretung der indogermanischen Palatale, IF, 53, 1935, p. 89.

¹⁶ A. Brückner, Die lituslavische Spracheinheit, KZ, 46, 1914, p. 233.

¹⁷ G. Y. Shevelov, A Prehistory of Slavic, s. 141–142.

¹⁸ W. P. Lehmann, Proto-Indo-European Phonology, Austin, 1964, p. 100–101.

¹⁹ W. Lehmann, op. cit., s. 101.

89

k a k’ se staly fonémy. V. Lehmann se takto pokouší odpovědět na zásadní otázku: z jakých důvodů získaly alofony k a k’ fonematický status²⁰. Nelze však říci, že by V. Lehmannova odpověď na tuto otázku byla zcela bez výhrad: předložené vysvětlení se hodí spíše pro indoíránské jazyky než pro jazyky baltské a slovanské, v nichž se opozice mezi předními a zadními samohláskami (mezi e i a, resp. o) důsledně zachovávala.

Protože se e a o střídají v tvarech téhož kořene (srov. střídání e/o v kmenech slovesa galių), podle V. Lehmanna vzniklo v jednom a témže morfému také střídání palatálních a velárních zadopatrových souhlásek. Protože v ide. jazykovém společenství střídání souhlásek nebylo možné, po té, co se k’ a k staly fonémy, musela být zobecněna buď palatální, nebo velární souhláska. Mohlo se však také stát, že v některých tvarech byla zobecněna palatální souhláska, v jiných pak velární.

Zdá se, že toto V. Lehmannovo vysvětlení původu střídání palatálních a velárních souhlásek se hodí pouze pro střídání souhlásek na konci kořene (typ kre-š-ėti: kre-k-ėti). Střídání souhlásek na začátku slova (typ šleivas: kleivas) by se mělo vysvětlovat jinak.

Příklady, v nichž se střídají zadopatrové a spirantické souhlásky, lze rozdělit do tří skupin:

1. Zadopatrové a spirantické souhlásky střídající se ve slovech první skupiny lze považovat za formanty: stind. rūśant-: lit. laũkas, lit. krešėti: krekėti, aržóti: argóti, av. barəzah-: stsl. bregъ; įstrižas: įstrigas, pr. massi: stsl. moga, šliaužti: sliaugti.

2. Druhou skupinu tvoří slova, v nichž zadopatrové souhlásky stojí před sonanty, jsou však od nich odděleny jinou hláskou: kaũkti: šaukti, kiẽmas: šeima, kermušė: šermūkšnis, lit. ker̃džius: stind. śárdhah, lit. katãryti, stsl. kotora: stind. śátruḥ, lit. gãrdas: žãrdis, lit. žąsis: sl. *gaśb, lit. geltas: želtas, gentis: žentas.

3. Do třetí skupiny patří slova, v nichž zadopatrové souhlásky stojí bezprostředně před sonanty:

kl, gl: klausýti: šlovė, kleivas: šleivas, kliaũkti: šliaũkti, kliùrti: šliùrti, stsl. kloniti: staroruské sloniti, klúbas: šlúbas, lit. gùnglė: pr. gunsix;

kr: lit. smãkras: stind. śmáśru, stsl. svekrъ: lit. šešuras;

km: akmuõ: ašmuõ;

kn, gn: gnýbti: žnýbti; agnùs: ažnas;

kj (kj) —;

kv (ku), gv: kvaĩkšti: švañkšti, staroruské květъ: svěť, lat. kvitēt: lit. švitėti, pol. gwiazda: lit. žvaigždė, kùmpis: šùmpis, lit. šuo: lot. kuņa, lit. pėkus: stind. páśuh.

Na základě slov zařazených do poslední skupiny by se dalo usuzovat, že se v baltských (a možná i slovanských) jazycích palatální souhlásky k’, g’ depalatalizovaly před sonanty, tj. že se k’l(g’l), k’r, k’m, k’n a k’v(k’u) změnily v kl(gl), kr, km, kn a kv(ku)²¹ Před r k depalatalizaci jistě došlo, protože litevština nemá skupiny *šr-, *žr- (ne-

²⁰ J. Kurylowicz, On the Methods of Internal Reconstruction, „Proceedings of the Ninth International Congress of Linguists“, London, 1964, p. 9—36.

²¹ Srov. С. Каралюнас, Древнейшие отношения балтийских и славянских языков, s. 8.

90

počítáme-li samozřejmě i výpůjčky). Bylo by logické předpokládat, že palatální velární souhlásky ztvrdly i před ostatními sonantami – před l, m, n, stejně jako před j, v. Strukturální analogií pro takový závěr by byl vývoj s po k, r, i, u: souhláska s se nezměnila v š, jak se zdá, také v pozici před sonantami (viz s. 84 této práce). Předpokladu, že palatální velární souhlásky ztratily palatalizaci před sonantami, však odporuje řada litevských slov, která mají na začátku slova šl-, žl-, šm-, žm-, šn-, žn-, šv-, žv-. Je však důležité neztrácet ze zřetele ani okolnost, že u většiny těchto slov lze předpokládat onomatopoický původ; srov. například slova začínající skupinami šn-, žn-: šnabždėti/šnibždėti, šnairas, šnarėti/šnėrėti, šnarkšti/šnėrkšti, šnar̃pšti/šnėr̃pšti, šnekėti, šnervės, šniaukšti, šniaukti, šniokšti, šnioti, šnypšti, šnir̃kšti/šnir̃kšti, šniukštinėti, šniurti, šnopsėti; žnaibyti, žnairùs, žneksėti, žniaugti, žniaukti, žnybti, žniugti. Vadiná, i sama změna (šl-: kl-, šm-: km- atd.) mohla vzniknout také v důsledku onomatopoického původu mnoha slov, která ji vykazují. Kromě toho může být správný i názor K. Būgy, že ne všechny varianty s velární a spirantní souhláskou lze odvodit z jediného kořene: varianta s velární souhláskou může pocházet z jednoho kořene, zatímco varianta se sykavkou z jiného.

Vycházíme-li z předpokladu, že palatální souhlásky ztratily palatalizaci před sonantami (pokud se tento předpoklad v budoucnu ukáže jako správný), bylo by možné vyvodit některé závěry. V baltské jazykové pospolitosti existovaly ještě před asibilací palatálních souhlásek vedle forem s normálním stupněm ablautu (např. *k’eu-/*k’ou- a *g’er-/g’or-), v nichž vývoj palatálních souhlásek stojících bezprostředně před e a o musel být pravidelný (tj. musely se změnit v š a ž, srov. šau-kti a žar-dis), také formy s nulovým stupněm ablautu (např. *k’u- a *g’r-). V těchto formách mohly palatální souhlásky stojící bezprostředně před u a r ztratit palatalizaci, tj. *ku- a *gr-→ku- a *gr- (srov. kù-kti, kù-kti; příklady s *gr- nejsou doloženy). Tak mohly ve formách téhož kořene vzniknout střídnice palatálních (> sibilantních) a velárních souhlásek. Pozdějším zobecněním se k a g mohly ocitnout před e a o, š a ž před i a u. Tak mohly vzniknout dublety se stejným nebo podobným významem (srov. šaikti: kaukti, šukti: kūkti), někdy i s jistou sémantickou diferenciací (srov. žardis: gardas). Vadiná, že velární souhlásky ve slovech akmuõ a agnùs mohly vzniknout ztrátou palatalizace palatálních souhlásek před m, n, zatímco slova ašmuõ a ãžnas získala sykavky z pozice před samohláskou, kde se palatální souhlásky mohly pravidelně asibilovat.

Protože původ střídání souhlásek š a k (resp. ž a g) je velmi nejasný, nelze vyvodit žádné závěry charakterizující nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků. Samotná asibilace palatálních velárních souhlásek proběhla v baltských, slovanských a indoíránských jazycích. Tato okolnost také neutralizuje relevanci tohoto jevu pro otázku nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků. Asibilace palatálních souhlásek, která byla strukturálně spojena se změnou souhlásky s po k, r, i, u (viz s. 86 této práce), však vede k předpokladu, že v době těchto změn udržovaly baltské, slovanské a indoíránské dialekty jazykové a územní kontakty. Na druhé straně odlišné podrobnosti těchto změn ukazují, že zmíněné skupiny dialektů již tehdy představovaly autonomní jazykové jednotky. Asibilace palatálních souhlásek v baltských jazycích proběhla před kontakty baltských a ugrofinských jazyků (v baltských výpůjčkách se h objevilo z š a ž).

91

OTÁZKY CHRONOLOGIE NEJSTARŠÍCH VZTAHŮ BALTSKÝCH A SLOVANSKÝCH JAZYKŮ

Některé společné rysy baltských a slovanských jazyků jsou archaismy, jiné jsou inovacemi baltských a slovanských jazyků a další jsou novotvary známé také v jiných indoevropských jazycích. Takové společné morfologické jevy baltských a slovanských jazyků, jako je skloňování jmen, přípony *-esti-/*-osti-, *-lo-, *-er-/*-or-, koncovky atematických a tematických sloves (*-mi, *-si, *-ti, *-ō, *-ēi,-) atd. byly zděděny z indoevropské jazykové pospolitosti, a proto je třeba je považovat za archaismy. Archaismem by částečně mohla být také zájmenná adjektiva. Změna indoevropského s po k, r, i, u (baltské š, slovanské ch) a změna indoevropských palatálních souhlásek k’, g’, g’h v baltské š, ž a slovanské s, z jsou novotvary známé i v jiných skupinách indoevropských jazyků (indoíránské). Kromě toho existují údaje, které umožňují tvrdit, že tyto jevy proběhly v každé jazykové skupině samostatně. K jevům doloženým i v jiných indoevropských jazycích patří také baritoneze jmenných tvarů s dlouhým kořenem (Hirtův zákon) a koncovka *-ō genitivu singuláru o-kmenových jmen.

Konečně ani samotné inovace baltských a slovanských jazyků nejsou rovnocenné. Změna indoevropského diftongu eu a de Saussurův–Fortunatovův zákon jsou nepochybnými inovacemi baltských a slovanských jazyků. Vznikly však paralelně v baltských a slovanských jazycích, navíc poměrně pozdě a za odlišných okolností.

Inovace baltských a slovanských jazyků, jejichž podmínky vzniku i konečný výsledek byly zcela totožné, jsou tyto:

1) změna indoevropské slabičné sonanty R v iR a uR;

2) vznik opozice přízvukových intonací „akut: cirkumflex“;

3) vznik některých derivačních formantů (například *-ējo-, *-tājo-).

Tyto inovace baltských a slovanských jazyků vedou k uznání určité epochy aktivních kontaktů a vzájemného styku mezi baltskými a slovanskými jazyky, jinými slovy epochy jejich pospolitosti. Nabízí se otázka, kdy tato pospolitost baltských a slovanských jazyků (resp. epocha kontaktů) mohla existovat.

Mezi archeology převládá názor, že nositeli kultur bojových seker a šňůrové keramiky mohly být baltské, slovanské a germánské kmeny¹. Zdá se, že jej podporují i lingvistické údaje. Takové inovace baltských, slovanských a germánských jazyků, jako je společná koncovka -m- v některých pádech množného čísla (srov. litev. rankoms, stsl. rąkamъ, gót. gibom), označení číslovky „tisíc“ (srov. litev. tūkstantis, pr. tū-simtons (acc. pl.), stsl. tysęšti, tysąšti, gót. þūsundi), společné označení zlata (srov. lotyš. zèlts, stsl. zloto, gót. gulþ), společné sloveso pro označení vládnutí (srov. litev. valdyti, stsl. vladъ, gót. waldan) a četné další společné lexikální paralely², umožňují předpokládat, že historické vztahy baltských, slovanských a germánských jazyků byly velmi úzké a že tyto jazyky prošly epochou pospolitosti (resp. kontaktů). Kontakty baltských, slovanských a germánských jazyků musely existovat v době, kdy se utvářel skloňovací systém těchto jazyků, vznikala představa tisíce a objevovaly se první znaky státní moci, kdy byly

¹ M. Gimbutas, The Balts, London, 1963, p. 43; А. Я. Брюсов, Об экспансии „культур с боевыми топорами“ в конце III тысячелетия до н. э., СА, 3, 1961, p. 14–33, Восточная Европа в III тысячелетии до н. э. (Этногенетический очерк), СА, 2, 1965, p. 47–56; П. Н. Третьяков, Финно-угры, балты и славяне на Днепре и Волге, М.—Л., 1966, p. 69–73.

² W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, s. 140–143.

92

… s kovy (srov. také název stříbra převzatý z obecného zdroje, avšak každou jazykovou skupinou samostatně: litev. sidãbras, rus. серебро, gót. silubr). To vše svědčí o archaičnosti kontaktů baltských, slovanských a germánských jazyků a neodporuje jejich datování do 3. tisíciletí př. n. l.

Tehdejší dialekty severní oblasti indoevropského jazykového areálu, z nichž se později vyvinuly baltské, slovanské, germánské a další jazyky, mohly mít vokalický systém sestávající z pěti krátkých (i, u, e, o, a) a dlouhých (ī, ū, ē, ō, ā) samohlásek, úplné slabičné sonanty R, třístupňový systém konsonantismu (bh – b – p, dh – d – t atd.), opozice velárních souhlásek kʷ – k, gʷ – g a v určitých pozicích ještě nevypadlé laryngální souhlásky. Je třeba konstatovat, že stále není jasné, zda existovala opozice krátkých samohlásek o a a, protože baltské, slovanské a germánské jazyky tyto dvě samohlásky nikdy nerozlišovaly. Baltská, slovanská a germánská dialektová pospolitost patrně měla také volný fonologický přízvuk.

Ačkoli se dialekty severní oblasti indoevropského jazykového areálu vyznačovaly jednotným fonologickým modelem, mezi baltskými, slovanskými a germánskými dialekty již existovaly staré a utvářely se nové strukturální rozdíly (zejména v morfologii). Toto tvrzení snad podporuje i okolnost, že blízkost baltských a slovanských jazyků k jazykům germánským je různá: baltské a germánské jazyky spojuje více izoglos než slovanské a germánské jazyky.

Takové inovace baltských a germánských jazyků, jako je tvoření číslovek „první“ (srov. litev. pirmas, gót. fruma, staroanglický tvar s příponou *-mo-; slovanské jazyky zde mají příponu *-uo-, srov. staroslov. prъvъ, staroind. pūrvah), „jedenáct“, „dvanáct“ (srov. litev. vienúo-lika, dvy-lika, gót. ain-lif, twa-lif, starohornoněm. ein-lif, zwei-lif, kde druhá složka souvisí s indoevropským kořenem *leigʷ- „(za)nechat“), shodný první a druhý osobní tvar zájmen v duálu (srov. litev. žemait. vēdu, gót. wit < *we-duo; litev. jü-du, gót. jut < *ju-duo), společné konstrukce označující přírodní jevy (srov. litev. sniegas drimba, lotyš. sniegs drēb, staroisland. drífr snær) a četné společné lexikální prvky (srov. například sloveso vyjadřující chůzi litev. žengia a staroangl. gengān) ukazují, že baltské a germánské dialekty spolu přímo sousedily a jejich kontakty byly aktivní a dlouhodobé. Tyto výrazné inovace baltských a germánských jazyků dovolují předpokládat existenci dokonce i baltsko-germánské jazykové pospolitosti v rámci dialektů severní oblasti indoevropského jazykového areálu.

V baltských a germánských jazycích se utvořily číslovky „první“, „jedenáct“ a „dvanáct“, společná baltská a germánská slovní zásoba označuje primitivní životní podmínky, v těchto jazycích chybí sociální terminologie⁴, — to vše ukazuje, že společné rysy baltských a germánských jazyků jsou velmi archaické a že jejich kontakty jsou možná starší než kontakty baltských, slovanských a germánských jazyků. Tento předpoklad posiluje skutečnost, že inovace baltských a germánských jazyků vznikly před palatalizací a asibilací velárních souhlásek (srov. již zmíněné litev. žengia a staroangl. gengān).

Vztahy mezi slovanskými a germánskými jazyky se nevyznačují takovým množstvím inovací: tyto jazyky mají společná především lexikální novotvoření⁵.

³ Iš pastarųjų darbų žr. W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, p. 145–147; H. C. Чемоданов, К вопросу о германо-балтийских языковых связях, „Вопросы германского языкознания“, 1961, p. 68–87; Сравнительная грамматика германских языков, I, p. 70–79.

⁴ Сравнительная грамматика германских языков, I, p. 78–79.

⁵ W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, p. 143–145; Сравнительная грамматика германских языков, I, p. 79–81; О. Н. Трубачев, Ремесленная терминология в славянских языках, М., 1966.

93

Analýza baltsko-germánských, slovansko-germánských a baltsko-slovansko-germánských izoglos podle všeho umožňuje vyvodit tento závěr: baltské a slovanské jazyky pravděpodobně vznikly z dialektů severní oblasti indoevropského jazykového společenství, které se od sebe lišily. Zpočátku mohly „baltské“ dialekty udržovat těsnější kontakty s „germánskými“ dialekty. Kdyby baltské a slovanské jazyky pocházely z jediného dialektu severní oblasti indoevropského jazykového společenství, baltsko-germánské izoglosy by nejspíše nevznikly: zahrnovaly by také oblast slovanských jazyků.

Sbíhavost „baltských“ a „slovanských“ dialektů mohla začít v době baltsko-slovansko-germánského společenství (resp. kontaktů). Kromě izoglos zahrnujících území všech tří skupin dialektů mohly v důsledku bezprostředního sousedství a kontaktů vzniknout také samostatné baltsko-slovanské izoglosy. Je docela možné, že v době baltsko-slovansko-germánského společenství (resp. kontaktů) se v baltských a slovanských dialektech začalo častěji užívat anaforicko-demonstrativní zájmeno vedle přídavných jmen, začala transformace některých prvků indoevropské morfologické soustavy („baltizace“ a „slavizace“) a vznikly první baltsko-slovanské lexikální shody. V té době se mohly utvořit některé odlišné jevy baltských a slovanských jazyků, například sigmatický budoucí čas v baltských jazycích a sigmatický aorist ve slovanských.

V souvislosti s migrací představitelů kultur bojových seker a šňůrové keramiky na konci III. tisíciletí př. n. l. a na počátku II. tisíciletí př. n. l. se rozpadlo baltské, slovanské a germánské jazykové společenství, které existovalo v severní oblasti indoevropského jazykového společenství.

Začíná nová epocha nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků.

V první polovině II. tisíciletí př. n. l. baltské a slovanské dialekty zřejmě prožily období zvlášť těsných kontaktů. Ačkoli podle archeologických údajů Baltové a Slované tehdy zaujímali rozsáhlá území severovýchodní Evropy, je třeba uznat, že baltské a slovanské dialekty se v té době výrazně sblížily. O zvlášť těsných kontaktech baltských a slovanských dialektů v první polovině II. tisíciletí př. n. l. svědčí nejen zmíněné inovace baltských a slovanských jazyků, které nejspíše vznikly právě tehdy, ale také vztahy baltských a slovanských jazyků k indoíránským jazykům. Takové izoglosy baltských, slovanských a indoíránských jazyků, jako je genitiv singuláru osobních zájmen (srov. litev. nář. mane, stsl. mene, av. mana), užívání zájmena *jos se substantivy, změna indoevropské souhlásky s po k, r, i, u, asibilace palatálních souhlásek a četné lexikální shody⁸, dovolují usuzovat, že v minulosti území baltských, slovanských a indoíránských dialektů sousedila a tyto dialekty udržovaly určité kontakty. Tyto kontakty se datují do první poloviny II. tisíciletí př. n. l.⁷. Je nepochybné, že kontakty baltských, slovanských a indoíránských jazyků jsou o několik století pozdější než kontakty baltských, slovanských a germánských jazyků.

Při řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je důležitá skutečnost, že příbuznost baltských a indoíránských jazyků je téměř stejná jako příbuznost slovanských a indoíránských jazyků; jinými slovy, baltské a slovanské jazyky jsou od indoíránských jazyků stejně vzdálené⁸. Tato skutečnost jako by ukazovala, že v první polovině II. tisíciletí př. n. l. (tj. přibližně mezi lety 2000—1500 př. n. l.) bal-

⁶ H. Arntz, Sprachliche Beziehungen zwischen Arisch und Balto-Slawisch; W. Porzig, Die Gliederung des indogermanischen Sprachgebiets, p. 164—169.

⁷ W. Porzig, op. cit., p. 169.

⁸ W. Porzig, op. cit., p. 169.

94

Tyto dialekty se sblížily se slovanskými dialekty. V systémech baltských a slovanských dialektů té doby mohlo dojít k následujícím změnám:

laryngály vypadávají;

eliminuje se opozice znělých a znělých aspirovaných souhlásek (b: bh>b atd.);

slabičné sonanty R se mění na iR a uR;

formuje se opozice intonací („akut: cirkumflex“);

vznikají některé nové sufixy (například *-ėjo- a *-tājo-);

palatální souhlásky k’, g’ se mění v sykavky (lit. š, ž; slov. s, z);

mění se ide. s po k, r, i, u (lit. š, slov. ch).

Některé z těchto jevů (změna palatálních souhlásek v sykavky, změna ide. s a vypadnutí laryngálů) byly společné baltským, slovanským a indoíránským jazykům, a musely tedy vzniknout v době, kdy byly uvedené tři skupiny dialektů v kontaktu, tj. v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. Změna ide. s po k, r, i, u a palatálních souhlásek, k níž došlo pravděpodobně samostatně v baltských, slovanských a indoíránských dialektech, potvrzuje zde implicitně vyjádřenou myšlenku, že v té době již existovaly ide. dialekty s určitou mírou autonomie.

Kromě společných baltsko-slovansko-indoíránských izoglos se v té době (v první polovině 2. tisíciletí př. n. l.) samozřejmě musely objevit i oddělující izoglosy baltských a slovanských jazyků, jimiž byly již zmíněné společné rysy baltských a slovanských jazyků — změna slabičných sonantů, vznik nových slovotvorných morfémů a lexémů a, jak se zdá, opozice intonací vzniklá v důsledku zániku laryngálů.

Doba vzniku těchto inovací baltských a slovanských jazyků není známa. Nemáme žádné údaje, které by pomohly přesně určit, kdy vznikly například takové sufixy baltských a slovanských jazyků jako *-ėjo-, *-tājo-. Proto vyvstává otázka, proč se doba vzniku těchto inovací baltských a slovanských jazyků přesto datuje do první poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Pokud se například předpokládá, že opozice znělých a znělých aspirovaných souhlásek byla eliminována a intonace vznikly v důsledku zániku laryngálů, stává se zvlášť zřejmým, že eliminace opozice uvedených souhlásek, vznik intonací a zánik laryngálů proběhly současně.

R vzniklé ze slabičných sonantů se iR a uR v době formování intonací již chápaly jako diftongy, proto se lze domnívat, že ke změně slabičných sonantů došlo před vznikem intonací. Všechny tyto jevy tedy vznikly přibližně současně nebo bezprostředně po sobě.

Protože jak změna slabičných sonantů, tak vznik intonací i utvoření slovotvorných morfémů *-ėjo-, *-tājo- byly novotvary baltských a slovanských jazyků, lze usuzovat, že vznikly přibližně ve stejné době. Protože příčiny a podmínky vzniku uvedených inovací baltských a slovanských jazyků i jejich konečné výsledky byly v baltských a slovanských jazycích totožné, lze se domnívat, že tyto inovace vznikly v době, kdy byly kontakty a vzájemné styky baltských a slovanských jazyků nejintenzivnější. Skutečnost, že při změně ide. s po k, r, i, u a změně palatálních souhlásek v sykavky byly baltské, slovanské a indoíránské dialekty v určitém kontaktu, stejně jako téměř stejný stupeň blízkosti baltských a slovanských jazyků k indoíránským jazykům, ukazují, že nejintenzivnější a nejužší vztahy mezi baltskými a slovanskými dialekty byly v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. Vznik baltských a slovanských jazykových inovací tedy může

95

být datováno do první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (tj. přibližně 2000–1500 př. n. l.).

Považovat tyto inovace za vzniklé později zřejmě neumožňují kontakty mezi baltskými a ugrofinskými jazyky, na nichž se slovanské dialekty nepodílely. Z toho plyne, že během kontaktů baltských a ugrofinských jazyků byly vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky patrně kvůli značné vzdálenosti značně oslabeny. Kontakty mezi baltskými a ugrofinskými jazyky musely začít poté, co se slabičné sonanty R již změnily v iR a uR a palatální souhlásky k’, g’ se již změnily v š, ž, srov. finské villa a litevské vilna; fin. kurpponen a litevské kùrpė; fin. halla, estonské hall a litevské šalnà; fin. hihna, estonské ihn a litevské šikšnà (finské a estonské h pochází z baltských š a ž). Jestliže uvedené změny v baltských jazycích datujeme do první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (tj. přibližně 2000–1500 př. n. l.), pak kontakty baltských a ugrofinských jazyků musely začít přibližně ve třetím čtvrtletí 2. tisíciletí př. n. l. nebo později (rozhodně však ne dříve). Protože během kontaktů baltských a ugrofinských jazyků byly vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky zřejmě poměrně slabé, muselo toto oslabování začít rovněž ve třetím čtvrtletí 2. tisíciletí př. n. l. nebo později. To však v žádném případě neznamená, že by od té doby vztahy, sousedství a vzájemný styk mezi baltskými a slovanskými dialekty zcela ustaly. Od té doby mohl začít paralelní vývoj baltských a slovanských jazyků. Samostatný vznik paralelních, zcela analogických jednotlivých jevů v baltských a slovanských jazycích (změna ide. diftongu eu, de Saussurův–Fortunatovův zákon a snad také koncovka 2. osoby jednotného čísla sloves *-sēi) mohl záviset na původu těchto jazyků z ide. jazykového společenství, zděděných společných vývojových tendencích, jejich stejném strukturním typu a geografickém kontaktu.

Datování vzniku inovací v baltských a slovanských jazycích a aktivních kontaktů mezi těmito jazyky do první poloviny 2. tisíciletí př. n. l. může zdánlivě odporovat jedna okolnost. Archeologové se domnívají, že na konci 3. tisíciletí př. n. l. a na začátku 2. tisíciletí př. n. l. staří Baltové neboli Prabalti v souvislosti s expanzí kultur bojových seker a šňůrové keramiky obsadili území od Baltského moře až po horní toky Volhy a Oky⁹, zatímco Slované žili přibližně mezi horním tokem Visly a středním tokem Dněpru. Nabízí se zcela oprávněná otázka: mohly na tak rozsáhlém území probíhat aktivní a těsné kontakty mezi baltskými a slovanskými jazyky a vznikat totožné inovace, které zahrnovaly všechny baltské a slovanské dialekty? Množství inovačních izoglos vzniká obvykle v důsledku aktivních a těsných kontaktů na omezeném území. Je třeba říci, že zaprvé může takové datování, jako „na začátku 2. tisíciletí př. n. l. nebo v prvních staletích“, zahrnovat (a pravděpodobně zahrnuje) začátek nebo dokonce střed druhého čtvrtletí 2. tisíciletí př. n. l. Je samozřejmé, že starověké kmeny nemohly tak rozsáhlé území obsadit najednou — tento proces musel být složitý a dlouhodobý. Badatelka baltské minulosti M. Gimbutienė se domnívá¹⁰, že Baltové osídlovali zmíněné rozsáhlé území postupně, a šířili se na východ z poloostrova Sambie a od pobřeží Baltského moře. Konečné osídlení uvedeného území a navázání kontaktů Baltů s Ugrofiny mohly být procesy, které proběhly mnohem později než na začátku 2. tisíciletí př. n. l.

⁹ X. A. Moopa, O древней территории расселения балтийских племен, СА, 2, 1958, p. 9–33; А. Я. Брюсов, op. cit.; П. Н. Третьяков, op. cit.; Gimbutas, op. cit.

¹⁰ M. Gimbutienė, Rytprūsiai ir Vakarų Lietuvos priešistorinės kultūros apžvalga (Atspaudas iš „Mažosios Lietuvos“), New York, 1958.

96

Z toho plyne, že v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. (přibližně 2000–1500 př. n. l.) se baltské a slovanské dialekty, které se dříve značně lišily, sblížily a prožily epochu aktivních a těsných kontaktů, sousedství a vzájemného styku, jinými slovy epochu jazykového společenství (respektive kontaktů), během níž byly baltské a slovanské dialekty obklopeny svazkem inovačních izoglos. Epochu jazykového společenství (respektive kontaktů) mezi baltskými a slovanskými jazyky lze proto nazývat také epochou izoglosového společenství.

V dynamice vývoje nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky lze pozorovat momenty samostatného, divergentního i paralelního vývoje. Epocha izoglosového společenství zahrnuje pouze jedno z období vývoje nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.

Zde předložené pojetí nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky se přibližuje koncepci J. Endzelyna (славяно-балтийская эпоха) i názorům, které zastávají Chr. Stang (Isoglossengebiet), E. Frenkelis (Nachbarschaft), S. Bernstein (сообщность), B. Gornungas („балто-славянская эпоха“), G. Ševelov (a period of common development), J. Safarevičius, V. Porzig, A. Salys, A. Erhartas a další badatelé.

Nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky, a tedy i původ společných inovací těchto jazyků, lze interpretovat jako existenci baltsko-slovanského izoglosového společenství (Isoglossengemeinschaft), tj. existenci časoprostorového kontinua baltských a slovanských dialektů, které vzniklo nejspíše v důsledku sbližování dialektů, jež se na počátku výrazně lišily.

Závěry

1. Ve 3. tisíciletí př. n. l. se v rámci severní oblasti jazykového společenství „baltské“ dialekty patrně odlišovaly od „slovanských“ dialektů. Tehdy „baltské“ dialekty patrně udržovaly užší kontakty s „germánskými“ dialekty.

2. V první polovině 2. tisíciletí př. n. l. (přibližně 2000–1500 př. n. l.) se baltské dialekty patrně sblížily se slovanskými dialekty a prožily s nimi období aktivních kontaktů, resp. izoglosového společenství. Tehdejší baltské a slovanské dialekty patrně obklopoval svazek těchto izoglos:

zanikly laryngály;

byla odstraněna opozice znělých a znělých aspirovaných souhlásek (b: bh > b atd.);

slabičné sonanty Ṛ se změnily v iR a uR;

vytvořila se opozice intonací („akut: cirkumflex“);

vznikly některé nové sufixy (například *-ėjo- a *-tājo-);

palatální souhlásky k’, g’ byly asibilovány (lit. š, ž; slov. s, z);

změnilo se ide. s po k, r, i, u (lit. š, slov. ch).

Změna slabičných sonantů, vytvoření opozice intonací a vznik specifických morfémů a lexémů baltských a slovanských jazyků byly společnými inovacemi baltských a slovanských jazyků.

3. Přibližně v polovině 2. tisíciletí př. n. l. nebo později konvergentní vývoj baltských a slovanských dialektů patrně ustal a začal jejich paralelní vývoj. Od té doby mohlo začít období kontaktů baltských a ugrofinských jazyků, na nichž se slovanské jazyky nepodílely. Takové společné jevy baltských a slovanských jazyků, jako je změna ide. diftongu eu v

7. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

97

Balt. jau, slov. ju, de Saussurův–Fortunatovův zákon a snad (v pozdější fázi vývoje) vznik koncovek *-sēi druhé osoby jednotného čísla zájmenných adjektiv a sloves byly pravděpodobně důsledkem paralelního vývoje baltských a slovanských jazyků.

4. Nejstarší vztahy baltských a slovanských jazyků, a tedy i původ společných inovací těchto jazyků, lze interpretovat jako existenci baltsko-slovanského izoglosového společenství (Isoglossengemeinschaft), tj. existenci časoprostorového kontinua baltských a slovanských dialektů, které vzniklo pravděpodobně v důsledku sekundárního sbližování původně odlišných dialektů.

V dlouhé historii baltských a slovanských jazyků lze pozorovat, že jejich vztahy byly jak nezávislé, tak konvergentní i paralelní. Epocha baltsko-slovanského izoglosového společenství byla pouze jedním z období vývoje nejstarších vztahů těchto jazyků.

NĚKTERÉ OTÁZKY NEJSTARŠÍCH VZTAHŮ BALTSKÝCH A SLOVANSKÝCH JAZYKŮ

С. КАРАЛЮНАС

Resumé

Tato práce se zabývá jednotlivými otázkami problematiky nejstarších baltsko-slovanských jazykových vztahů. První kapitola podává dějiny výzkumu této problematiky. Výklad začíná stručným přehledem názorů na vzájemné vztahy baltských, slovanských a dalších indoevropských jazyků v dílech zakladatelů srovnávací historické jazykovědy a končí představením výsledků výzkumu této problematiky z poslední doby.

Druhá kapitola je věnována rozboru některých společných fonetických jevů baltských a slovanských jazyků. Pro prabaltské jazykové společenství se rekonstruuje krátké třídové o. Na jeho existenci v tomto společenství poukazuje vývoj systémů krátkých a dlouhých samohlásek podle principu polarizace v žemaitském nářečí, zachování archaičtější povahy krátké samohlásky před m, n v témže žemaitském nářečí, možná případy typu staroprus. wobse (s o namísto očekávaného krátkého o) v Elbingském slovníku a baltské výpůjčky v ugrofinských jazycích (srov. fin. morsian a lit. marti). Ve východoaukštaitských nářečích vznikla v důsledku prodloužení krátkých samohlásek v přízvučné pozici korelace mezi krátkými a dlouhými samohláskami, a proto se oba systémy musely labializovat a zúžit. Existence krátkého o v těchto nářečích je tedy s největší pravděpodobností novotvar. Fonologickým výzkumem posledních let (zejména V. Žuravleva) bylo zjištěno, že v praslovanštině se v důsledku procesu labializace souhlásek, resp. delabializace samohlásek opozice o: a, resp. ō: ā neutralizovala nejprve po retných souhláskách (protože distinktivní rys bemolovosti byl konstitutivním prvkem těchto souhlásek) a později i po ostatních souhláskách. Výsledkem splynutí v důsledku disimilační neutralizace bylo o, resp. ā. Proto lze akání v běloruštině a jižních ruských nářečích, jakož i v některých bulharských nářečích považovat za relikt praslovanského stavu. Indoevropské ō v (východo)baltských jazycích splynulo v nepřízvučné pozici s indoevropským ā (odtud lit. o, lotyš. ā), zatímco v přízvučné pozici se změnilo v uo; opozice ō: ā se tedy v této pozici zřejmě zachovala proto, že baltské ō vstoupilo do korelace s ē (z ei a ai).

Pravidelným vývojem indoevropského diftongu eu v baltských a slovanských jazycích byla jeho změna v litevské a lotyšské jau, slovanské *u. Existují určité důvody domnívat se, že se tento diftong zachoval ve staré pruštině. Diftong au (slovanské u) ve slovech, v nichž stojí namísto eu v jiných indoevropských jazycích, je nejpravděpodobněji třeba pokládat za výsledek vývoje indoevropského diftongu oi (nebo *Hu).

98

Proměna indoevropských slabičných sonant R v iR a uR je společnou balto-slovanskou inovací. Distribuci i a u vysvětlují dvě teorie — teorie ablautu a teorie fonetického okolí; jsou rovnocenné, protože na základě odpovídajícího materiálu baltských a slovanských jazyků je nelze ani dokázat, ani vyvrátit.

Indoevropské s se po i změnilo také v š v baltských jazycích (v lotyštině a staré pruštině přešlo v souladu se specifickým vývojem fonologických systémů těchto jazyků společnobaltské š zpět na s). K této změně indoevropského s nedošlo ve dvou případech: 1) pokud i, u náležely k jedné (kořenové) morfémě, zatímco souhláska s k jiné (sufixální), tj. pokud mezi i, u a s ležela morfémová hranice; 2) pokud po s následoval sonant (r, l, m, n, j, v). Změna indoevropského s po k, r, i, u byla strukturálně spojena s asimilací indoevropského palatálního k’ v baltských jazycích (srov. totožný reflex š těchto změn). V týchž jazycích nacházíme řadu případů, kdy se místo očekávaného š (resp. ž) vyskytuje souhláska k (resp. g). Protože ve většině případů stojí toto k (resp. g) před sonanty r, l, m, n, j, v, mohli bychom předpokládat, že k depalatalizaci palatálního k’ (resp. ǵ) došlo právě v této pozici. Tento předpoklad platí v případě r, protože v litevštině se nevyskytují kombinace *šr-, *žr-. Proti předpokladu, že se k’ (resp. ǵ) depalatalizovalo také před jinými sonanty, však svědčí četné příklady se skupinami šl-, žl-, šm-, žm- atd. Je však třeba mít na paměti, že u většiny těchto příkladů lze předpokládat onomatopoický původ. Stejný původ proto může mít ve většině případů i poměrně časté střídání š/k, ž/g v litevštině. Některé dublety se střídáním š/k a ž/g navíc mohly pocházet z různých kořenů (varianta s š nebo ž z jednoho kořene, varianta s k nebo g z jiného).

Některé podrobnosti změny indoevropského s po k, r, i, u a asimilace indoevropského k’ (srov. např. změnu tohoto s po k, l, i < H a depalatalizaci indoevropského k’ před s> staroind. ś v indoíránských dialektech aj.) na jedné straně ukazují, že tyto změny proběhly samostatně v baltské, slovanské a indoíránské jazykové skupině. Jinými slovy, v době těchto změn již baltské, slovanské a indoíránské dialekty vykazovaly určitou autonomii. Na druhé straně se v době těchto změn zřejmě udržovaly určité územní a jazykové kontakty mezi těmito dialekty.

Třetí kapitola se pokouší řešit některé otázky nejstarších vztahů baltských, slovanských a dalších indoevropských (a neindoevropských) jazyků z chronologického hlediska. Lingvistická fakta zřejmě nejsou v rozporu se závěrem vyvozeným z archeologických údajů, že nositeli kultur s bojovými sekerami a šňůrovou keramikou byly pravděpodobně baltské, slovanské a germánské kmeny: známé balto-slovansko-germánské izoglosy předpokládají existenci balto-slovansko-germánských jazykových kontaktů a zřejmě umožňují datovat je do 3. tisíciletí př. n. l. Existují však také oddělené balto-germánské izoglosy, jejichž archaický ráz a absence společné balto-germánské společenské terminologie nutně vedou k myšlence, že balto-germánské jazykové kontakty jsou mimořádně staré a že zřejmě předcházely slovansko-germánským kontaktům. Baltské a slovanské jazyky tedy nejspíše vznikly z různých dialektů severní oblasti indoevropského jazykového společenství. Zpočátku mohly baltské dialekty udržovat těsnější kontakty s germánskými dialekty. Přibližování baltských a slovanských dialektů zřejmě začalo v době balto-slovansko-germánských kontaktů. Obzvláště těsné kontakty mezi těmito dialekty zřejmě existovaly v první polovině 2. tisíciletí př. n. l., tedy v době balto-slovansko-indoíránských jazykových kontaktů. V té době mohlo v systémech baltských a slovanských dialektů dojít k následujícím změnám: zánik laryngál v některých pozicích a v důsledku toho odstranění opozice mezi znělými a znělými aspirovanými souhláskami a vznik intonační opozice, reflexace indoevropských slabičných sonant, utváření nových morfémů, změna indoevropského s po k, r, i, u a asimilace indoevropských palatálních souhlásek. Všechny tyto jevy (kromě posledních dvou) byly společnými balto-slovanskými

7*

99

inovacemi. Těsné balto-slovanské jazykové kontakty zřejmě existovaly ještě před balto-ugrofinskými jazykovými kontakty, které začaly přibližně ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. nebo později, neboť slovanské dialekty se jich neúčastnily.

Nejstarší balto-slovanské jazykové vztahy se tedy vykládají jako existence balto-slovanského izoglosního společenství (Isoglossengemeinschaft), tj. časoprostorového kontinua baltských a slovanských dialektů, které však zřejmě vzniklo následným sbližováním původně odlišných dialektů.

K NEJSTARŠÍM VZTAHŮM MEZI BALTSKÝMI A SLOVANSKÝMI JAZYKY

S. KARALIŪNAS

Shrnutí

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se „baltské“ a „slovanské“ dialekty pravděpodobně odlišovaly v rámci severní oblasti ide. jazykového společenství. Zdá se, že „baltské“ dialekty tehdy udržovaly poměrně úzké vztahy s „germánskými“ dialekty. Známé baltsko-germánské společné rysy na to zřejmě poukazují.

V první polovině 2. tisíciletí př. n. l. (přibližně v letech 2000–1500 př. n. l.) se baltské a slovanské dialekty mohly vzájemně sbližovat a žít v období aktivních kontaktů. V tehdejších baltských a slovanských dialektech se pravděpodobně vytvořil následující svazek izoglos: zánik laryngál, odstranění opozice médií a aspirovaných médií (b: bh>b atd.), změna slabičných sonant R na iR a uR, vznik fonologických intonací (akut: cirkumflex), utvoření některých společných sufixů (např. *-ēio-, *-tāio-), asimilace ide. k’, g’ (lit. š, ž, slav. s, z) a změna ide. s po k, r, i, u (lit. š, slav. ch).

Změna slabičných sonant, vznik fonologických intonací a utvoření specificky baltsko-slovanských morfémů byly společnými inovacemi baltských a slovanských jazyků.

Lze předpokládat, že přibližně v polovině 2. tisíciletí př. n. l. nebo později byl konvergentní vývoj baltských a slovanských dialektů dokončen a začal jejich paralelní vývoj. Od té doby možná začalo období baltsko-ugrofinských kontaktů, na němž se slovanské jazyky nepodílely. Takové společné jevy baltských a slovanských jazyků, jako změna ide. eu na lit.-lot. jau, slav. ju, de Saussurův-Fortunatovův zákon, tvoření určitých adjektiv a slovesné koncovky *-sei 2. osoby jednotného čísla prézentu a další, vznikly zřejmě na základě paralelního vývoje obou jazykových větví.

Nejstarší vztahy mezi baltskými a slovanskými jazyky, a tedy i vznik společných baltsko-slovanských inovací, si lze představit tak, že mezi baltskými a slovanskými dialekty existovalo společenství, tj. časoprostorové kontinuum těchto dialektů, které však zřejmě vzniklo v důsledku sekundárního sbližování původně odlišných baltských a slovanských dialektů. Období baltsko-slovanského jazykového společenství tedy bylo pouze jednou etapou vývoje nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.