HALINA KARÁŠ

Varšavská univerzita, Institut polského jazyka

Oblasti výzkumu: dialektologie, dějiny polského jazyka, lexikografie.

PŘÍNOS JANA KARŁOWICZE K VÝZKUMU DIALEKTOLOGIE. SLOVNÍK POLSKÝCH NÁŘEČÍ – PRŮLOMOVÝ SLOVNÍK¹

Přínos Jana Karłowicze k dialektologii. Słownik gwar polskich [Slovník polských nářečí] jako přelomový projekt

ANOTACE

Šiame straipsnyje aptariamas Jano Karlovičiaus (1836–1903) indėlis į lenkų dialektologijos raidą. Didžiausią šio indėlio dalį sudaro autoriaus parengtas Lenkų tarmių žodynas. Veikalas buvo didžiulis lūžis lenkų tarmių leksikografijoje, be to, jis yra pirmasis visų tarmių žodynas ne tik lenkų, bet ir apskritai slavų kalbų plote. Karlovičius vertinamas ir kaip puikus mokslinės veiklos organizatorius. Mokslininko organizacinės pastangos geriausiai atsispindi Vilniaus valstybės istorijos archyve saugomoje medžiagoje, ypač laiškuose, kiek mažesniu mastu – Lenkijos archyvų medžiagoje. Ši medžiaga rodo, kad rinkdamas „liaudies dalykus“ Karlovičius bendradarbiavo tiek su mokslo žmonėmis, tiek su tarmių, folkloro ir plačiai suprantamos liaudies kultūros mėgėjais. Straipsnyje, atsižvelgiant į Kazimiero Nitz’o 1911 m. publikuotą kritišką Lenkų tarmių žodyno recenziją, taip pat aptariamas šio veikalo turinys ir tikslai.

¹Přípravu článku financovala Litevská rada pro vědu (angl. Research Council of Lithuania). Číslo smlouvy: č. VAT-36/2012. Vědecký projekt Janas Karlovičius – šiřitel vědeckého a kulturního života na přelomu 19. a 20. století.

K L Í Č O V Á S L O V A: dialektologie, polská nářečí, litevská nářečí, lexikografie, Jan Karłowicz, Slovník polských nářečí.

K L Í Č O V Á S L O V A: dialektologie, polská nářečí, litevská nářečí, lexikografie, Jan Karłowicz, Dictionary of Polish Dialects.

78

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

ANOTACE

The paper discusses Jan Karłowicz’s (1836–1903) contribution to the development of Polish dialectology, consisting mainly in the compilation of the “Dictionary of Polish Dialects” – a major breakthrough in the Polish dialectal lexicography and the first full dialectal dictionary in the Slavonic language area – as well as in his work as an organizer of scientific life. His organizational efforts are presented chiefly on the basis of archival materials, mainly correspondence preserved e.g. in the Lithuanian State Historical Archives and – to a lesser extent – in the Polish archives. The materials exemplify Karłowicz’s co-operation with both professional scientists and laymen (enthusiasts of folklore, dialects and of broadly understood folk culture) as far as collecting ‘folk objects’ is concerned. The paper also presents the content of the “Dictionary of Polish Dialects” with respect to the 1911 critical review by Kazimierz Nitsch.

1. VÝZNAM VĚDECKÉHO VÝZKUMU ČINNOSTI JANA KARŁOWICZE, PROPAGÁTORA DIALEKTOLOGIE

Janas Karlovičius (1836–1903) daug nusipelnė puoselėdamas lenkų dialektologiją, nors šiandien jis prisimenamas tik kaip šešių Lenkų tarmių žodyno – pirmojo lenkų kalbos, ir netgi apskritai slavų kalbų, visų tarmių žodyno – tomų autorius. Karlovičius daug metų buvo nepagrįstai ir aštriai kritikuojamas kaip kalbininkas (leksikografas ir dialektologas), tačiau dabar jis atrandamas ir vertinamas iš naujo (plg. Koniusz 2001; Okoniowa 2003, 2012; Karaś 2011, 2012; Rutkowska 2012). Jau anksčiau eilinės su jo asmenybe ir veikalu susijusios metinės buvo postūmis apmąstyti jo mokslinę kūrybą ir analizuoti dialektologinius pasiekimus (Perzowa 1979). Nors Stanislovas Urbančikas (Stanisław Urbańczyk) Karlovičių nelabai vertino kaip lingvistą ir jo mokslinę veiklą aprašė labai paviršutiniškai, lenkų kalbotyros istorijai skirtoje monografijoje pabrėžė jo organizacinius gebėjimus, įvardydamas jį kaip žymų mokslinės minties skleidėją (Urbańczyk 1993: 98–99). Panašiai rašė ir Henrika Pežowa (Henryka Perzowa 1979: 426).

V roce 2011 uplynulo 175 let od Karłowiczova narození a 100 let od vydání jeho nejvýznamnějšího dialektologického díla – Slovníku polských nářečí (dále jen SPN). Tato výročí odhalila potřebu podrobně analyzovat jeho přínos k rozvoji polské dialektologie a znovu posoudit převládající názory na jeho vědeckou činnost. Výročí v Polsku a Litvě ukázala, že je nezbytné zkoumat vědecký život na přelomu 19. a 20. století a vymezit Karłowiczovu roli organizátora a šiřitele tehdejšího „hnutí intelektuálů“ (Karaś 2012). Je mimořádně významnou osobností polské vědy a kultury na přelomu 19. a 20. století; jeho rozsáhlé a mnohostranné úspěchy dosud nebyly dostatečně prozkoumány.

Straipsniai / Articles

79

HALINA KARAŚ

Je velmi důležité připomenout Karłowiczovu osobnost a podrobněji popsat jeho přínos k dialektologickému výzkumu, nejen k lexikografii polských nářečí, který byl alespoň zčásti již pojednán (srov. Perzowa 1979; Koniusz 2001; Okoniowa 2003; Karaś 2011).

2. JAN KARŁOWICZ – INICIÁTOR A ORGANIZÁTOR AREÁLOVÉHO ETNOGRAFICKÉHO VÝZKUMU

V pracích věnovaných Karłowiczovi jako jazykovědci a dialektologovi se dosud zdůrazňuje jeho autorství Slovníku polských nářečí a uvádí se několik menších dialektologických publikací, které neměly pro rozvíjející se polskou dialektologii zvláštní význam. Jsou to Kašubské nářečí (1898), Nakolik by se měla v gramatikách zohledňovat lidová nářečí (1894) (srov. Perzowa 1979: 429). Karłowicz však není hodnocen jako dialektolog na základě těchto prací. Je třeba připomenout, že jeho přínos k dialektologickému výzkumu je mnohem větší, než se dosud uvádělo. Příliš málo se vyzdvihuje a oceňuje jeho činnost spojená s iniciováním a organizováním areálového dialektologického výzkumu. Vždy se zdůrazňuje jeho iniciativa při organizování areálového etnografického výzkumu, nelze jej však posuzovat odděleně, bez souvislosti s výzkumem nářečí. Pro Karłowicze zahrnoval etnografický výzkum, do něhož se nadšeně zapojoval a který plánoval a organizoval, jak typický etnografický, tak dialektologický výzkum. Jasně o tom svědčí jeho tvrzení v práci Příručka pro sběratele lidových předmětů (1871), brožuře, v níž vybízel ke sběru „lidových věcí“:

Nejprve připomenu, které vědy využívají sbírky lidových věcí: jazykověda (srovnávací filologie), lingvistika, mytologie (religionistika) a etnografie čerpají přímo z pramene lidových věcí a téměř výhradně z něj žijí [...]. Jazykověda, nové vědní odvětví, teprve plod myšlení 19. století [...] učí, že žádný jazyk nelze důkladně prozkoumat bez přesného poznání v čase a prostoru [...]. Nezbytně potřebujeme co nejrozsáhlejší slovník provincialismů (okresních výrazů) [...].²

V této práci autor požaduje sbírat jak čistě etnografický materiál, tak materiál související s lidovým jazykem a kulturou.

Překlad: Nejprve připomenu, které vědy využívají sbírky lidových předmětů: jazykověda (srovnávací filologie), lingvistika, mytologie (religionistika) a etnografie se přímo opírají o lidové věci a existují téměř výhradně díky nim [...]. Jazykověda, nové vědní odvětví, plod myšlení 19. století [...] učí, že žádný jazyk nelze důkladně prozkoumat bez přesného poznání v čase a prostoru [...]. Nezbytně potřebujeme co nejúplnější slovník provincialismů (okresních výrazů) [...].

80

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

O tom, že jeho výzva nezůstala nevyslyšena, svědčí rozsáhlá korespondence dokládající jeho spolupráci při shromažďování „lidových záležitostí“ jak s vědci, tak s milovníky nářečí, folkloru a lidové kultury v širokém smyslu. Většina z nich byli spolupracovníci etnografického časopisu Wisła, který Karlovičius redigoval, a autoři textů věnovaných lidové kultuře, často také autoři slovníčků nářečí vesnic či menších oblastí. Například ve sbírce Karlovičiových dokumentů ve Státním historickém archivu Litvy (F1135–10–) se dochovalo mnoho dopisů, které mu napsali etnografové-dialektologové, dnes známí jen úzkému okruhu badatelů³: Juzef S. Ziemba (Józef S. Ziemba), autor díla Słownik prowincjonalizmów powiatu będzińskiego (gubernia piotrkowska) (1891); Augustas Vžesniovskis (August Wrzéśniowski), autor díla Spis wyrazów podhalańskich (1884); Janas Sembžvckis (Jan Sembryczki), autor kratšího příspěvku o mazurském nářečí ve třetím svazku časopisu Wisła (1889); Juzefas Lepkovskis (Józef Lepkowski), autor díla Wiadomości o Szląsku (1849); Ignacija Piontkovska (Ignacja Piątkowska), v seznamu pramenů Karlovičiova slovníku polských nářečí uvedená jako autorka rukopisného slovníčku sieradzského nářečí; Melanija Parčevska (Melania Parczewska), autorka díla Przyczynki do słownika gwary śląskiej vydaného v roce 1907; Joana Anele Milevska (Joanna Aniela Milewska), v seznamu pramenů Karlovičiova slovníku polských nářečí chybně uvedená jako autorka rukopisného slovníčku nářečí Velkopolska, který se ve skutečnosti vztahuje k nářečím okolí Ciechanovce v Mazovsku (Ciechanowiec na Mazowszu) (viz Karaś 2011: 95); Blažėjus Pavlovičius (Błażej Pawłowicz), autor článku Wyrazy gwarowe z okolic Tarnowa (1893); Stanislovas Poliačekas (Stanisław Polaczek), autor práce Powiat chrzanowski w W. Ks. Krakowskim. Monografia historyczno-geograficzna (1914), jejíž součástí byl slovníček nářečních slov; Karolis Matijasas (Karol Mátyás), autor díla Słowniczek gwary ludu zamieszkującego wschodnio-południową najbliższą okolicę Nowego Sącza (1891); a Ščennas Jasčebovskis (Szczęsny Jastrzębowski), v seznamu pramenů Karlovičiova slovníku polských nářečí uvedený jako autor rukopisného slovníčku radomského nářečí.

Karlovičiovu činnost dobře dokládá dopis Ignacije Piontkovské z 19. 2. 1982, který obsahuje seznam osob, jež souhlasily se spoluprací s časopisem Wisła při shromažďování a zasílání etnografických a dialektologických materiálů⁴: 1. kněz Prulinskis (Pruliński) z Klobucka (Kłobucko), 2. kněz Godorovskis (Godorowski) z Vieluně (Wieluń), 3. Vyšnevska (Wiśniewska) ze Slavencineku (Sławencinek), 4. Leonas Vineris (Leon Winer) z Konina (Konin), 5. Krušinskis (Kruszyński) z Tureku (Turek), 6. Zofija B. (Zofja B.) ze Sieradského vojvodství, 7. Ana L. (Anna L.) z Piotrkova

³ Visų išvardytų žodynėlių sąrašas yra straipsnio autorės darbe – Karaś 2011, jie aprašyti internetinėje publikacijoje Dialekty i gwary polskie. Kompendium językowe, red. H. Karaś, regionų puslapiuose – žr. http://www.uw.edu.pl.

⁴ Údaje jsou uvedeny podle originálu, tj. někdy samotné příjmení bez křestního jména či jeho iniciály, jindy křestní jméno a iniciála příjmení.

Straipsniai / Articles

81

HALINA KARAŚ

(Piotrkowského) okresu, 8. Marija K. (Marja K.) ze Sieradského vojvodství, 9. kněz Drozdovskis (Drozdowski) ze Sieradského vojvodství, 10. Vanda B. (Wanda B.) z Vieluňského vojvodství, 11. Stanislava K. (Stanisława K.) z Vieluňského vojvodství (F1135-10-115-783). Ze seznamu je patrné, jak široký byl okruh spolupracovníků a kolik lidí, včetně duchovních (katolických kněží), se zapojilo do terénního výzkumu vedeného Karlovičiusem.

3. VÝZNAM VILNIUSKÝCH ARCHIVŮ PRO VÝZKUM ČINNOSTI JANA KARLOVIČIAUSE

Státní historický archiv Litvy je důležitý pro výzkum Karlovičiovy činnosti. Kromě uvedených dopisů se zde nachází i další zajímavý materiál. V archivu se dochovaly různé dialektologické poznámky autora slovníku, například gramatické poznámky – nominativ množného čísla podstatných jmen mužského osobního rodu: francia, kacia, organiścia, kamracia, wszyscy święcia, umarcia, rekrucia, studencia, swacia, wójcia (F1135-10-141-60-62), nebo báseň „Z Drohiczyna“, zesměšňující ráčkování (F1135-10-141-42a):

Jestem šobʼe panėnecka, né ďʼewcyna Z šadowego m‘asȝta Dro jczyna Mam što złotȳh na proceńće własnej šumy I gram šobʼe na gitarė różne dumy⁵.

Obsah Státního historického archivu ve Vilniusu výborně odráží Karlovičiusovu práci organizátora a sběratele, která se týkala nejen polských, ale i litevských nářečí. Jeho přínos litevským studiím a litevské dialektologii byl dosud málo známý, v poslední době se však tento aspekt jeho činnosti zdůrazňuje stále častěji. Například,

⁵ Text zapsaný podle pravopisných pravidel by vypadal takto:

Jestem sobie panienecka, nie dziewczyna Z szadowego miaszta Dro jczyna Mam szto złotych na procence własnej szumy I gram sobie na gitarze różne dumy.

Text se vyznačuje dvěma nářečními rysy, totiž mazurováním (pol. mazurzenie, angl. mazuration): cz > c, ż > z (panienecka, dziewcyna, różne = slova spisovné polštiny panieneczka, dziewczyna, różne), a také takzvaná záměna zde uvedených hlásek: s > sz, z > ż (pol. szadzenie) – jde o hyperkorektní tvary vzniklé snahou vyhnout se mazurování (miaszta, szto złotych, własnej szumy = slova spisovné polštiny miasta, sto złotych, własnej sumy).

82

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

V archivu se nachází rozsáhlá sbírka dopisů litevských veřejných činitelů a vědců, které psali Karloviči – jde o dopisy Jana Jūšky (Jan Juszkiewicz), Jana Šliūpase (Jan Szlupa), Jana Jablonského (Jan Jabloński) a Mečislovase Davainise-Silvestraitise (Mieczysław Dowojna-Sylwestrowicz). Karlovičius si zvláště aktivně dopisoval s Davainisem-Silvestraitisem a úzce s ním spolupracoval. Ve Státním historickém archivu ve Vilniusu se dochovalo asi 100 dopisů tohoto kontroverzního politického činitele, „významného ctitele litevského jazyka“ (srov. Sawaniewska-Mochowa 2003), které psal Karlovičiovi; popisu jeho přínosu v oblasti litevských studií se věnuje samostatný článek (Rutkowska 2012), proto zde na tuto problematiku pouze upozorňujeme.

Je vhodné připomenout koncepci vědeckého lexikografického zpracování nářeční slovní zásoby tohoto badatele, uvedenou v práci z roku 1876 Przyczynki do projektu wielkiego słownika polskiego⁶, v níž napsal:

Popis provinčního slova by se měl od výše navrženého popisu celopolských slov lišit jen velmi málo. [...] Kromě kategorií uvedených tam by bylo třeba doplnit pouze následující: 1) při uvádění výslovnosti slova ji velmi pečlivě vyznačit; 2) přesně uvést místo, kde se dané provinční slovo užívá; 3) zmínit, zda je v této provincii známé také odpovídající celopolské slovo, či nikoli; v prvním případě uvést, v čem se liší užívání provinčního slova (s. 44)⁷.

Citát poukazuje na Karlovičův pohled na otázky nářeční fonetiky a jazykové geografie, který se značně blíží současnému vědeckému přístupu, a předkládá jeho chápání vzájemných souvislostí mezi lidovými nářečími a spisovným jazykem.

Karlovičius významně přispěl ke studiu polštiny užívané v Litvě. Slova z Litvy se ve značném počtu objevila jak v Lenkų tarmių žodyne, tak v jeho za života nevydané práci Podręcznik czystej polszczyzny dla litwinów i petersbur szczan.... Jeho rukopis, který v archivu ve Vilniusu objevila Ana Kaupuž (Anna Kaupuż) a k publikaci připravila Elżbieta Smulkova (Elżbieta Smułkowa) (1984), byl nejprve představen těmito dvěma autorkami (1984), později jej znovu podrobně prozkoumala Zofia Sawaniewska-Mochowa, která napsala monografii Poradnik Jana Karłowicza jako źródło poznania potocznej polszczyzny północnokresowej. Słownictwo (1990).

6 Přístup k Przyczynki je dnes všeobecně dostupný na webových stránkách Polské digitální knihovny www.pbi.edu.pl; dílo ilustruje 90 fotografií a podle titulní strany jde o samostatný otisk ze zpráv Akademie věd za rok 1876 (Osobne odbicie ze sprawozdań Akademii Umiejętności 1876).

7 Překlad: Popis nářečního slova by se měl jen nepatrně lišit od výše navrženého popisu slov spisovné polštiny. [...] Kromě kategorií uvedených tam by bylo třeba doplnit ještě tyto: 1) při uvádění výslovnosti slova ji velmi pečlivě vyznačit; 2) přesně určit místo, kde se toto nářeční slovo užívá; 3) uvést poznámku, zda je v provincii známo odpovídající slovo spisovné polštiny, či nikoli; v prvním případě vysvětlit, jaký rozdíl vzniká při užívání nářečního slova.

Straipsniai / Articles

83

HALINA KARÁŠ

4. JANA KARŁOWICZE SLOVNÍK POLSKÝCH NÁŘEČÍ – PŘELOMOVÝ SLOVNÍK

Za nejvýznamnější Karlovičovo dílo z oblasti dialektologie je bezpochyby třeba považovat Lenkų tarmių žodyne (1900–1911)⁸, které zahajuje novou etapu v dějinách lexikografie polských nářečí. Vedle mnoha vazeb na slovníkářskou práci předchozích období jej lze označit za přelomový slovník, jenž uzavírá druhou etapu a otevírá další období v dějinách lexikografie polských nářečí. Ve srovnání s dřívějšími slovníky vyniká především rozsahem obsahu a materiálu. Za druhé jde o první a dodnes jediný dokončený slovník zahrnující všechna polská nářečí (kromě emigrantských), a první svého druhu ve všech slovanských zemích. Karlovičův slovník je dodnes úplným zdrojem nářeční slovní zásoby, přestože od jeho vydání byla popsána řada nedostatků a chyb.

Karlovičův Lenkų tarmių žodynas se dosud nedočkal podrobné monografie; zkoumány byly pouze jeho jednotlivé aspekty. Za pozornost stojí monografie Elżbiety Koniuszové Polszczyzna z historycznej Litwy w „Słowniku gwar polskich“ Jana Karłowicza (2001) a několik jejích článků věnovaných Karlovičovu LTŽ, mimo jiné expresivní slovní zásobě historické Litvy (Koniusz 2008) či dědictví Litevského velkoknížectví v Karlovičových lexikografických pracích (Koniusz 2005a). Lenkų tarmių žodynas byl zohledněn při popisu dějin lexikografie polských nářečí v příslušné monografii (Karas 2011) a v článku o typologii polských nářečních slovníků (Karas 2010). Slovní zásoba obsažená v Karlovičově Lenkų tarmių žodyne se stala zdrojem zajímavého experimentu – rekonstrukce chybějícího díla Aleksandra Osipowicze Słownik gwary augustowskiej (Nowowiejski, ed., 2009). Tento slovník je v seznamu pramenů Karlovičova LTŽ uveden jako rukopisný slovník a v heslech LTŽ se na něj poměrně často odkazuje zkratkou Osip. To vedlo k domněnce, že rekonstruovaný slovník bude poměrně úplný. Předmětem úvah a popisu se Lenkų tarmių žodynas a jeho hodnocení staly v článku Henryky Peżowé Jan Karłowicz jako dialektolog, otištěném v jubilejním čísle časopisu Poradnik Językowy z roku 1979.

Karlovičův Lenkų tarmių žodynas obsahuje slovní zásobu všech polských nářečí, kterou bylo v dané době možné shromáždit s ohledem na stav výzkumu slovní zásoby polských nářečí. Excerpci textových dokladů z pramenů Karlovičius dokončil v roce 1896; do slovníku se nedostalo mnoho publikovaných prací a rukopisů vzniklých později. Datum dokončení excerpce způsobilo, že Karlovičův slovník již nemohl využít výsledků dialektologie, která se na počátku 20. století díky Kazimierzi Nitschovi stala vědní disciplínou. Karlovičius dokončil excerpci textových dokladů v uvedeném roce se záměrem

⁸ Po autorově smrti dokončili redakci III. svazku Hieronim Łopaciński a Wacław Taczanowski, zatímco svazky IV–VI redigoval Jan Łoś. Karlovičův LTŽ vyšel z prostředků Krakovské akademie věd.

84

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

stihnout?

stihnout zpracovat velké množství materiálu shromážděného během třiceti let, nebo alespoň provést lexikografické práce v takovém rozsahu, aby v nich mohl bez větších obtíží pokračovat někdo jiný. Hovoří o tom v úvodu slovníku (s. 1):

Předvídaje, že nebudu moci všeho využít, raději jsem se omezil na neúplné zdroje a rozhodl se je zveřejnit, než rozmnožovat zápisky a ponechat je obvykle nepříznivému osudu posmrtných rukopisů⁹.

Z časového odstupu je patrné, že to bylo správné rozhodnutí, třebaže Nitsch označil Karlowiczovo dílo za předčasné hned po jeho vydání a hodnotil je velmi přísně. Kdyby se však tento slovník neobjevil, Polsko by dodnes nemělo slovník všech nářečí, neboť práce, které Nitsch před více než stoletím zahájil na vědeckém slovníku polských nářečí, postupovaly a dodnes postupují velmi pomalu (vydána byla pouze část slov začínajících písmeny A–F) a osud Karlowiczova posmrtného rukopisu by byl jistě „nepříznivý“.

Učenec se proto obrátil na Akademii věd v Krakově s návrhem, aby se ujala záštity nad připravovaným slovníkem a vydala jej. Je třeba zdůraznit, že ve své závěti vyčlenil značnou částku na dokončení slovníku pro případ, že by akademii chyběly prostředky (srov. Koniusz 2001: 26). Také pověřil svého syna Mieczysława, aby dohlížel na dokončení prací. O okolnostech vzniku slovníku a historii prací, které mu byly věnovány, existuje poměrně rozsáhlá literatura (srov. například Appel 1904; Brückner 1904; Łoś 1904; Kryński 1904; Perzowa 1979; Koniusz 2001: 14–37), proto se zde probírá především vlastní obsah slovníku, jeho prameny, koncepce a metodologická rozhodnutí, jakož i názory s ním související.

Karlowiczův slovník obsahuje dvanáctistránkový úvod se stručnými informacemi o materiálu, který posloužil jako jeho základ, o pravopisných problémech a také poděkováním osobám, jež poskytly prameny (zejména rukopisné slovníčky), a Akademii věd v Krakově. V tomto ohledu bylo jeho dílo kritizováno kvůli nedostatku pramenů – základního materiálu – a koncepce slovníku. Je známo, že učenec zamýšlel slovník představit obšírněji, jak dokládá věta z úvodu: „až dílo dokončím, napíšu o tom podrobněji“; smrt mu však zabránila tento záměr uskutečnit.

5. PRAMENY KARLOWICZOVA SLOVNÍKU POLSKÝCH NÁŘEČÍ

Přehled seznamu zkratek v posledním svazku slovníku, v němž Jan Łoś rozluštil mnoho nejasných zkratek, dokazuje, že Slovník polských nářečí využívá rozmanité prameny. Lze uvést:

⁹ Překlad: Předvídaje, že nestihnu využít všechno, raději jsem se chtěl omezit na neúplné zdroje a zveřejnit je, než rozmnožovat zápisky a odsoudit je k nepříznivému osudu posmrtných rukopisů.

Straipsniai / Articles

85

HALINA KARAŚ

a) různé publikace z 19. století a starší, zaměřené na různá témata a různého typu (včetně etnografických, dialektologických a folkloristických) (různé práce publikované v časopisech Wisła, Prace Filologiczne, Biblioteka Warszawska, Rozprawy i Sprawozdania z Posiedzeń Wydziału Filologicznego Akademii Umiejętności w Krakowie, Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej), díla Oskara Kolberga, písně, pohádky, humoristické básně, legendy a pověsti z mnoha regionů;

b) 24 rukopisné nářeční slovníčky místního a regionálního zaměření, rovněž z těchto oblastí:

horské Malopolsko (Małopolska górska) – 3,

Podkarpatsko (Podkarpacie) – 2,

Lovičské vojvodství (Łowickie) – 1,

Sieradzké vojvodství (Sieradzkie) – 1,

Kielcké vojvodství (Kielecczyzna) – 4,

Lublinské vojvodství (Lubelszczyzna) – 3,

Krakovské vojvodství (Krakowskie) – 1,

Radomské vojvodství (Radomskie) – 2,

Mazovsko (Mazowsze) – 2,

Podlesí (Podlasie) a Suwalsko (Suwalszczyzna) (nářeční slovníček z Drohiczyna (Drohiczyn), Ludwika Czarkowského (Ludwik Czarkowski) a Aleksandra Osipowicze (Aleksander Osipowicz) Słownik gwary augustowskiej) – 2,

Velkopolsko (Wielkopolska) – 1; (jiný – J. Milewské (J. Milewska), mylně popsaný jako pocházející z Velkopolska, ve skutečnosti se vztahuje k okolí Ciechanówa v Mazovsku (Ciechanów na Mazowszu),

Litva – 1, nářečí rybářů z různých oblastí;

c) mluvený materiál, zejména z Litvy (to, co je ve Slovníku označeno „Ust. z Litwy“ – „Ústně z Litvy“);

d) dvojjazyčné a všeobecné slovníky polského jazyka, speciální: německo-polský a polsko-německý slovník Mrongoviova (Mrongowiusz), Samuel B. Linde Słownik języka polskiego, Słownik wileński, první svazky Słownik warszawski, Słownik górniczy H. Łabęckého (H. Łabęcki), Słownik nazwisk botanicznych zoologicznych polskich Erazma Majewského (Erazm Majewski), Słownik leśny, bartny, bursztyniarski i orylski Kornela Kozłowského (Kornel Kozłowski), Źródłosłownik wyrazów [...] z języków wschodnich Muchlińského (Muchliński), encyklopedie (například Velká encyklopedie Orgelbranda, Hospodářská encyklopedie).

Vedle rukopisných slovníčků jejich počet vzrostl i po objevení tištěných. Na konci VI. svazku, který připravil Jan Losius, je v seznamu zkratek uvedeno 22 slovníčků, nepočítaje slovníčky připojené k popisům nářečí nebo k pracím jiného zaměření. Biblioteka Warszawska, Wisła, Prace Filologiczne vydaly slovníčky, které jsou lexikálními soubory z těchto regionů:

86

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

• Těšínské Slezsko (Śląsk Cieszyński) – 2,

• horské Malopolsko (Małopolska górska) – 4,

• Podkarpatsko (Podkarpacie) – 2,

• západní Malopolsko (Małopolska zachodnia), Dąbrowská pánev (Zagłębie Dąbrowskie) – 1,

• střední Malopolsko (Małopolska środkowa), Kielecké vojvodství (Kieleckie) – 2,

• Krakovské vojvodství (Krakowskie) – 1,

• Lublinské vojvodství (Lubelskie) – 1,

• jižní pohraničí (Kresy południowe) – 2,

• Mazovsko (Mazowsze) – 3,

• Podlesí (Podlasie) – 2,

• Mazovsko a Podlesí dohromady (Mazowsze i Podlasie łącznie) – 1,

• Kujavsko (Kujawy) – 1,

• chełmská země a Kociewie (ziemia chełmińska i Kociewie) – 1.

Zohledníme-li oba typy slovníků, rukopisné i tištěné, je zřejmé, že co do počtu je nejvíce slovníků z horského Malopolska – 7, Kieleckého vojvodství – 6, Mazovska – 5, Podkarpatska – 4, Lublinského vojvodství – 4, Podlesí – 4 a východního pohraničí (Kresy wschodnie) – 3.

6. ÚZEMNÍ A CHRONOLOGICKÉ HRANICE SLOVNÍKU POLSKÝCH NÁŘEČÍ

Karlovičův Slovník polských nářečí má široký geografický záběr. Jde o slovník všech nářečí, který pokrývá celé území polských nářečí, včetně východních oblastí, byť nerovnoměrně. Tato územní nevyváženost materiálu, o níž se při popisu tohoto slovníku hovořilo již nejednou, vznikla v důsledku tehdejšího stavu výzkumu a nezávisela na autorovi. Jak známo, převažují východní nářečí, zatímco západní nářečí, zejména nářečí Velkopolska a Slezska, a také severopolská nářečí, například varmijské, jsou zastoupena slabě (Nitsch 1911 [1958]: 197, 200). Částečně – jak připustil sám Nitsch ve své zdrcující recenzi Karlovičova slovníku – vznikla tato situace z objektivních důvodů, totiž kvůli nedostatku odpovídajících systematických výzkumů na západě etnického Polska a také proto, že se autor slovníku vzhledem ke svému původu a místu bydliště nemohl dostat na území okupované Ruskem.

Chronologické hranice SPN nejsou široké. Zahrnuje materiál shromážděný před rokem 1896, takže slovník chronologicky pokrývá v zásadě 19. století (především jeho druhou polovinu), ačkoli jsou do něj příležitostně zařazena slova z ranějších staletí, dokonce i ze středověku. V tomto ohledu Nitsch Karlovičův slovník hodnotil takto:

Straipsniai / Articles

87

HALINA KARAŚ

[...] ačkoli ve Slovníku tu a tam najdeme nějaké starší nářeční slovo, autor je do svého díla zařazoval zcela nahodile a bez jakéhokoli systému, takže máme co do činění pouze se slovníkem současných polských nářečí (Nitsch 1911 [1958]: 196–197)¹⁰.

V slovníku je pochopitelně velmi nerovnoměrně zastoupena slovní zásoba jednotlivých dialektů a nářečních oblastí, a to jak co do počtu, tak procentuálně. Největší mezery jsou v dokumentaci slovní zásoby západního Polska, tj. Velkopolska a Slezska. Převládá slovní zásoba Mazovska a Malopolska a slovní zásoba z území, které nepatří k etnickému Polsku (území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny). Nitsch slovníku vytýkal zejména slova „podezřele polského původu“ (Nitsch 1911 [1958]: 197), především západoslovanské výpůjčky, které často do svých děl zařazovali tehdejší spisovatelé pocházející z východních území někdejší Rzeczpospolité, aby jim dodali místní kolorit. Tato nevyváženost slovní zásoby vzhledem k polským nářečím jako celku vedla k negativním hodnocením slovníku, je však třeba mít na paměti, že byla důsledkem tehdejšího stavu výzkumu a nedostatku příslušného materiálu ze západního Polska. Situace se zlepšila a materiál přibyl později, když už bylo zapisování textových ukázek pro Karlovičův SPN dokončeno.

Dalším nedostatkem, který bývá při hodnocení Karlovičova díla často uváděn, je nejednotná lokalizace (používání zkratek pramenů namísto údajů jazykového zeměpisu, což ztěžuje používání slovníku) a její mezery. Poté, co Losius ve VI. svazku rozluštil nejasné zkratky pramenů, už tento nedostatek není tak zjevný. Karlovič si uvědomoval význam geografie pro nářeční slovní zásobu. Ve výše citované práci z roku 1876 Przyczynki do projektu wielkiego słownika polskiego zdůraznil, že je třeba přesně určit geografický výskyt každého slova a přesně lokalizovat každý citát podle příslušných obcí. Lexikografův přístup ke geografickému rozšíření slov rozebrala Elżbieta Koniuszová, která po analýze geografického rozšíření historické litevské slovní zásoby v Karlovičově slovníku konstatovala, že se Karlovičův SPN neodchýlil od dobového ustáleného přístupu ke geografii slov a jejímu místu v dialektologickém výzkumu, a proto „je v tomto ohledu produktem své doby“ (Koniusz 2001: 78). V odborné literatuře se zdůrazňuje tento rozdíl mezi Karlovičovou teorií a praxí (srov. Karaś 1961: 361; Koniusz 2001: 65; Perzowa 1979: 435). Je však třeba připomenout, že lexikograf vycházel především ze sbírek z 19. století a starších, které byly většinou lokalizovány jen obecně, někdy pak vůbec (přesnější lokalizaci měly až slovníčky z konce 19. století). Za druhé, pokus o přesnější lokalizaci by zabral mnoho času a výrazně by zdržel práci na slovníku. Henrika Pežowa (1979: 435) tuto situaci správně zhodnotila: „Karlovič, maximalista koncepce z roku 1876, se v praxi ukázal jako realista. Připravil takový slovník, jaký jen mohl připravit“.

¹⁰ Překlad: [...] ačkoli ve slovníku tu a tam najdeme nějaké starší nářeční slovo, které autor do svého díla zařadil zcela nahodile a bez jakéhokoli systému, přesto jde o slovník současných polských nářečí.

88

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

7. OBSAH A CÍLE SLOVNÍKU POLSKÝCH NÁŘEČÍ

Sám Karlovič uvedl, že Slovník polských nářečí obsahuje více než 50 000 slov (Koniusz 2001: 27). Autorka článku spočítala, že první svazek obsahuje 7 688 hesel, z toho 5 209 plných hesel (67,8%) a 2 479 odkazových hesel (32,2%). V průměru připadá na jeden svazek přibližně 7 700 hesel (některé svazky jsou obsáhlejší). Obsah Karlovičova SPN lze přibližně vymezit na základě výše uvedených zásad počítání – přibližně 46 000–50 000 slovníkových hesel včetně odkazových hesel. V zásadě jde o diferenční slovník, protože obsahuje především slovní zásobu odlišnou od obecné polské slovní zásoby, jde však o slovní zásobu, která náleží k „každodennímu dialektu inteligence“, jak vytýkal Nitsch. Je těžké označit jej za úplný slovník.

Kromě apelativní slovní zásoby zařadil Karlovič do svého Slovníku polských nářečí – v souladu s tehdejší lexikografickou tradicí uvádět výběrově vlastní jména ve slovníčcích lidových slov – také vybraná vlastní jména různého druhu: antroponyma, především křestní jména (např. Danilo, Olek, Todora ‘Teodora’, Rozwaligóra ‘jméno z pohádky’), přezdívky (např. Ruchała ‘humorná přezdívka’), příjmení (např. Szumilas), etnonyma (např. Rusak / Rusek ‘Rus’, Rusin, Rusnak ‘Ukrajinec’, Szwab ‘Němec’, Szwed ‘Švéd’), zeměpisné názvy, nejčastěji místní jména, a to nejen velkých polských měst (např. Dłutów, Garwolin, Gdańsk, Gdów, Rado, Rudawa, Rzeszów, Rzym, Sambor, Stradom) a názvy vesnic (např. Daniec, Balice), odvozená adjektiva (např. rzeszowski, dłutowski) a označení obyvatel (např. Gdańszczanin, Rudawianka), názvy krajů (např. Ruś), názvy řek a vrcholů (např. Dniestr, Babia Góra). Tento výběr určoval materiál 19. století, z něhož Karlovič při sestavování slovníku vycházel. Chronologické hranice slovní zásoby shromážděné v Karlovičově SPN nejsou široké, protože zahrnuje v zásadě slovní zásobu polských nářečí 19. století, ačkoli se vyskytují i starší výrazy, někdy dokonce ze středověku. Karlovičův slovník lze považovat za synchronní nářeční slovník.

Podle autorova záměru měl být slovník určen širšímu okruhu čtenářů, nikoli pouze lingvistům. Proto jsou citáty zapisovány podle tehdejších pravopisných pravidel, nikoli podle zásad fonetického přepisu. Účel SPN a záměr jeho autora dobře vystihuje jedna z prvních recenzí Karlovičova díla, kterou napsal Stanisław Dobrzycki a v roce 1904 ji publikoval v časopise Poradnik Językowy:

Toto dílo patří z vědeckého hlediska k nejlepším pracím, které polská věda v poslední době vydala; bude z něj čerpat badatel polského jazyka, ať už se bude zabývat dialektologií, nebo dějinami jazyka, bude z něj čerpat psycholog tohoto jazyka, bude z něj čerpat

Straipsniai / Articles

89

HALINA KARAŚ

také etnograf, sociolog atd. – a postupem času se ukáže, jak se tento slovník stane přímo nezbytným (Dobrycki 1904: 52)¹¹.

Tomuto účelu slouží rozsáhlé etnografické informace, často podrobný popis různých prvků lidové kultury, a slovník tak náleží nejen do okruhu jazykových, ale také lingvistických a etnografických slovníků.

8. MIKROSTRUKTURA SLOVNÍKU POLSKÝCH NÁŘEČÍ

Struktura slovníkového hesla je následující:

a) heslové slovo je vyznačeno prostrkaným písmem; nejčastěji jde o jedno slovo, za nímž následují fonetické varianty (například u hesla Adwent: Agwynt, Agwent, Jadwent, Jadwynt, Jadwint, Jadwient apod.); paralelní fonetické podoby obecných polských slov (často lexikalizované) jsou zřídkakdy ilustrovány citacemi, srov. například heslo:

Cmentarz: »Centyrz« Goszcz. 132. »Polana, zwana Centyrz« Siem. 113. Rozpr. XVII, 21. »Cmentach« Aten. VI, 118. »Za cmentarzę« Hilf. 130. »Do cmąt arza« ib. »Smentarz« Kuj. I, 164. Zb. XI, 121. »Cwentarz« Zb. I, 61. »Smyntárz« Rozpr. IX, 198. «Smentárz« ib. 199. »Smińtárz« Derd. 18. »Smintárz« Kętrz 58. »Swintárz« Pr.fil. IV, 257. »Cméntárz« Wisła VIII, 147. »Smętárz« Kaspr. 111. »Cyntyrz« Cer.

b) vymezení významu – nejčastěji synonymická definice a popisná definice po značce =;

c) delší citace nebo jen krátký kontext ilustrující užití slova; pokud kontext chybí, uvádí se lokalizace heslového slova nebo jeho fonetické varianty;

d) citace a/nebo lokalizace slova, obvykle zkratka pramene, někdy doplněná údajem o zeměpisném rozšíření slova, jeho frekvenci, případně etymologickou informací, například u hesel:

Niewodniczy = starší rybář, rybář, dvorský úředník dohlížející na rybolov. Ust. z Litwy (tradiční výraz, dnes údajně neužívaný K.); Nogować = běžet, utíkat. Kuj. II, 273. Wisła IV, 843.;

Siurek = darebák (něm. Schurke): »A já tě, darebáku, nechci« Kętrz. 54. [...]

¹¹ Překlad: Toto dílo je z vědeckého hlediska tím nejlepším, co polská věda v poslední době vydala; budou je využívat badatelé polského jazyka při studiu dialektologie nebo dějin jazyka, stejně jako psychologové téhož jazyka, etnografové, sociologové a další – časem se ukáže, jak se tento slovník stane přímo nezbytným.

90

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

e) za znakem ‖ se uvádějí atypické morfologické tvary nebo jiné významy polysémních jednotek (B1erwa = »owca (wyraz zgrubiały; (liet. augmentatyvas«); ‖ »B1erwa = twarz szeroka i niekrztałtna – ‘platus ir nedailus veidas«), nebo frazeologická spojení (například v hesle Ciepły: ‖ »’Ciepłe twoje słowo’ = jeżeli ktoś coś obiecuje, o kim wątpią, żeby dotrzymał – liet. jeigu kažkas kažką žada, dėl ko abejojama, ar ištesės žodį« Zb. I, 65), přirovnání (například ‖ Błogi oset = »Carduus Mariae« v hesle Błogi), nebo jiné poznámky;

f) může následovat odkaz na jiné heslo.

Příklad hesla jednovýznamového slova:

Bladusia = bledá dívka: »Vyháněj voly, bledulko!« Kuj. II, 143. »(Husy) zakalily v rybníce vodu mé bladusi« Pozn. III, 64. Wisła VIII, 491. »Pones mě, bladusiu, krásně jsi mě oklamala« Zb. IV, 154, n 229. Srov. Bladunia.

Příklad rozsáhlejšího hesla – vícevýznamového slova:

Żywnie: »Żywnie = živě, např. toto jsem nikdy żywnie neviděl« Rozpr. VIII, 179. »Żywnie nevím, co vaří starému?« Kuj. i, 270 i 271. »Tom sablom, uo zywnie zamyślis, syćko wybijes« Zb. VII, 18. ‖ »Żywnie = jedině, pouze podle libosti, podle přání« Święt. »Zapuscąły sie te wyrodki... na wsýckie jak jęno zywnie strony« Zb. VII, 45. ‖ »zywnie = velmi, mnoho, např. jela na svatbu, zywnie cestou plakala« (žalostně) Fed. 414. »Żywnie plakala« Rog. n 131. Srov. Rzewnie.

Karlovičius často shromažďoval heslová slova sdružující celé slovní rodiny nebo jejich části, zejména některá odvozená slova: deminutiva či augmentativa, někdy morfologicky odlišné podoby podmíněné regionem, například podstatná jména lišící se gramatickým rodem; srov. například heslo Podwórze, v němž lexikograf shromáždil regionální podoby roztříděné podle rodu a od nich odvozená deminutiva, např.:

‖ Podwórz [...] ‖ Podwórek [...] ‖ Podwóreczek [...] ‖ Podwyrek [...] ‖ Podwyreczko [...] ‖ Podwórcę [...] ‖ Podworyszek.

Z hlediska redakční úpravy se nedodržovala jednotná pravidla; například odvozená slova se mohou objevit za znakem ‖ (srov. výše Podwóreczek, Podwyreczko, Podworyszek) nebo na začátku hesla, na druhém místě po heslovém slově, srov.: Cierepa, Cierepka = liche naczynko (gliniane) – liet. ‘mažas indelis (molinis)’. Někdy jsou na začátku hesla dvě fonetické nebo morfologické podoby spojené jako paralelní varianty spojkou albo ‘nebo’, avšak v pokračování hesla po znaku ‖ se objevují další paralelní podoby tohoto slova, srov.:

Bulbowiny blp. nebo Bulbownik = »bramborová nať« O. ‖ »Bulwicze nebo Bulwiny blp. = bramborová nať« Pr.fil. III, 367.

Straipsniai / Articles

91

HALINA KARAŚ

Takové morfologicky a sémanticky odlišné formy, někdy odvozená slova, jsou uvedeny bez značky ‖, srov.:

Bzducha a. Bzdziucha = druh houby, rostliny O. (...) »Pãkacina a. Bździuch = černý rybíz « Zb. VIII, 257. »Bzdziuszka = jendyka, jenducha, v Litvě aksamitka = tagetes patula« Lub. I, 68. »Bzdziuch = okrouhlá houba, naplněná prachem « pr.fil. IV, 804. Totéž Osip.

Kromě těchto nedostatků jsou heslové články dostatečně srozumitelné a obsahují mnoho důležitých informací o shromážděné slovní zásobě. Geografické údaje se určují obtížně, protože je třeba porovnávat bibliografické zkratky se seznamem zkratek, který Losius uvedl v posledním svazku slovníku. Bibliografické informace jsou však – jak bylo zdůrazňováno při hodnocení slovníku (srov. Karaś 1961: 361) – v zásadě úplné.

Karlovičius citáty ze zdrojů poněkud pravopisně upravoval a sjednocoval způsob jejich zápisu, protože se chtěl vyhnout „pestrosti, která by byla překážkou pro čtenáře“ (z úvodu Karlovičia ke slovníku LŽT). Zvolil pravopis odpovídající ortografii spisovného, standardního jazyka, určený širokému okruhu čtenářů slovníku. Použil jen několik zvláštních znaků pro hlásky odlišné od hlásek běžných v celém Polsku, zejména pro přízvučné samohlásky: á, é.

9. OHLASY NA DÍLO JANA KARLOVIČIA

SLOVNÍK POLSKÝCH NÁŘEČÍ

Karlovičiovo dílo se – jak zdůraznila Elżbieta Koniusz – stalo „předmětem různorodých hodnocení, od nadšených až po velmi kritická“ (2001: 7). Nejprve se, jak známo, objevily velmi kladné recenze: Aleksandra Brücknera (Aleksander Brückner) (1901, 1902, 1904), Stanisława Dobrzyckého (Stanisław Dobrzycki) (1901, 1904), Władysława Nehringa (Władysław Nehring) (1901, 1903), Adama Antonia Kryńského (Adam Antoni Kryński) (1901, 1907) a Jana Łośe (Jan Łoś) (1904). Zdůrazňovaly:

a) novátorský charakter Karlovičiova díla, rozsáhlost jeho průkopnické práce a s tím spojené obtíže (Brückner, Łoś);

b) rozmanitost materiálu a množství často obtížně dostupných pramenů (Brückner, Łoś, Dobrzycki), přičemž se chápalo, že soubor není úplný, protože podle Łośovy formulace je tento materiál „opravdovým mořem, které je třeba vypít“ (podle: Perzowa 1979: 432);

c) snadné vyhledávání hledaného slova díky tomu, že heslové slovo bylo zapsáno běžným polským pravopisem (Nehring);

d) jednoduchost a přesnost definic (Nehring);

e) přehled různých významů téhož slova (Dobrzycki);

92

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

f) uvádění vzácných gramatických tvarů (Neringas);

g) přehled různých podob slova, jeho variant a územních hranic (Dobžyckis);

h) množství citátů – „přesné a pečlivě vybrané citáty“ – a možnost ověřit si je podle uvedeného místního zařazení (Dobžyckis);

i) stručné poznámky autora a odkazy (Neringas);

j) rozšíření heslového článku o popis zvyků, obřadů a oděvů, o etnografické a folklorní prvky (Briukneris);

k) vhodnost slovníku pro různé lexikální výzkumy, konkrétněji pro výzkum onomastiky (Neringas) a etymologie (Dobžyckis);

l) rozvíjení a šíření dialektologických poznatků (Dobžyckis).

Loś, který uzavíral recenzi Karlowiczova díla, zdůraznil jeho význam nejen pro jazykovědu, ale i pro společnost jako celek:

Jako každé dobré dílo je „Słownik gwar polskich“ velmi užitečným dílem nejen pro ty, kteří se jazykem zabývají zvlášť důkladně, ale i pro široké vrstvy; vzhledem ke zpracování a hojnosti materiálu, který obsahuje, a k obrovskému množství práce do něj vložené představuje nejkrásnější vavřínový list ve věnci zásluh Jana Karlowicze a jeden ze základních kamenů polské jazykovědy (Loś 1904: 180)¹².

V prvních recenzích se občas objevovaly kritické názory. Neringas například upozornil na chybějící prameny, ne vždy jasné zkratky a nedostatek informací o některých „záhadných“ slovech, zejména cizího původu (srov. Perzowa 1979: 432).

První velmi kritickou recenzi napsal a zveřejnil Nitsch v roce 1911, kdy vyšel Karlowiczův slovník. Tato recenze dodnes ovlivňovala názory dalších badatelů na slovník. Zakladatel polské dialektologie vytýkal posuzovanému slovníku závažné nedostatky – „spolehlivost materiálu“ a „vědecké zpracování“. Jako jednu z hlavních příčin nedokonalosti Karlowiczova slovníku Nitsch uvedl skutečnost, že dílo bylo připraveno příliš brzy, bez ohledu na prostorové i časové hranice a formou také bez ohledu na metodologický zlom, k němuž došlo v polské dialektologii na počátku 20. století. Při dokončování výpisů textových úryvků se však lexikograf v roce 1896 v podstatě opíral pouze o předvědeckou dialektologii. Mezi chyby a nedostatky, které vedou k negativnímu hodnocení Karlowiczova slovníku, Nitsch vyjmenovává následující:

a) nejasná kritéria výběru slov (například se přihlíží k umělým slovům, individuálním neologismům, slovům „podezřele polským“, zejména různým

¹² Překlad: Jako každá dobrá věc je i Slovník polských nářečí velmi užitečným dílem nejen pro ty, kteří důkladně zkoumají jazyk, ale i pro široký okruh čtenářů; vzhledem ke zpracování a hojnosti materiálu, který obsahuje, a k obrovskému množství práce do něj vložené je nejkrásnějším vavřínovým listem ve věnci zásluh Jana Karlowicze a jedním ze základních kamenů polské jazykovědy.

Straipsniai / Articles

93

HALINA KARAŠ

výpůjčky z Rusi, často užívané spisovateli Velkoknížectví litevského a Ukrajiny, aby svým textům dodali místní kolorit, do lexika náležejícího k „každodennímu dialektu inteligence“, osobní jména apod.);

b) geografická nevyváženost materiálu (převažují východní nářečí, příliš mnoho okrajových nářečí pocházejících z území mimo polská etnická území, nedostatečné zastoupení západních nářečí, zejména Velkopolska a Slezska);

c) chybějící podrobný seznam pramenů a charakteristika jejich jazykové hodnoty (odkazování na odborné práce nebo profesionální nářeční texty, cenné z hlediska významu i fonetiky, na neprofesionální, avšak spolehlivé sbírky, díla typu prací Oskara Kolberga, literární a vědecká díla i populární etnografické práce), což vede k tomu, že hodnotu vybraného lexikálního materiálu lze jen obtížně určit (někdy je nejasná či pochybná);

d) nedostatečná kvalita těchto pramenů (například pochybná kvalita materiálu vybraného z písní, humoristických básní a pověstí, zejména z východních území někdejší Rzeczpospolité);

e) mezery a nedůslednost při lokalizaci materiálu, různé způsoby citování téhož díla, nepřesnosti v citacích;

f) na mnoha místech chybné a neúplné podání nářeční morfologie, které neumožňuje utvořit si představu o územním rozšíření těchto forem, a volně podaný a neúplný syntaktický materiál;

g) chybí vysvětlení struktury (systému) slovníku a odkazy;

h) pravopisný chaos, nedůslednost při používání zjednodušeného zápisu citací, nepřesnosti v zápisech, neschopnost „posoudit vědeckou hodnotu zápisů a ignorování těch lepších, upřednostňování horších“, nedostatek vysvětlení tohoto pravopisu („pravidla jsou na různých místech slovníku používána různě, zcela libovolně a nedbale“, s. 210);

i) příliš mnoho hesel (odkazových), nepravé podoby hesel vznikající v důsledku „bezohledného a nekritického zacházení s prameny“, „nedodržování fonetických pravidel“, s. 215);

j) nejasný systém jak v jednotlivých heslech, tak v celém díle;

k) chybí vysvětlení systému uspořádání významů a uspořádání významů polysémních slov.

V závěrech Nitsch napsal:

Jiná věc je, že se pustil do práce nad síly jednoho člověka, že již při shromažďování materiálu nedokázal dosáhnout úplnosti, natož jej podrobit nezbytné kritice, a že vůbec celé provedení po všech stránkách pokulhává. Tuto stránku jsem musel výslovně zdůraznit tím více, čím početnější jsou nekritická nadšení nad Slovníkem, abychom si jasně uvědomili, že takto nelze dále pracovat, že ani před patnácti lety nebyl dostateč

94

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

čující, a přímo anachronismem by to dnes bylo (...). Právě naprostý nedostatek metody, přímo pohrdání jakýmkoli přesným a jednotným systémem způsobovaly nesmírnou nepřesnost slovníku, kvůli níž mu nikdy nelze důvěřovat bez nahlédnutí do pramenů. (...) celý podnik byl rozhodně předčasný. V mnoha ohledech tomu tak skutečně je a bez podrobných systematických prací (...) nelze uvažovat o nějaké „stavbě kodexu nářečí“, nejen „skvělé“, ale ani skromné. Proto recenzované dílo ještě není „základem“ této „stavby“. A přece je dobře, že existuje, dobře, že máme alespoň takový rejstřík, který zároveň poukazuje na různé nedostatky v této oblasti i na potřebu jiného druhu práce ve 20. století, pokud vůbec někdy máme mít „Thesaurus“ polských nářečí¹³.

Recenzent uznal, že dílo vyšlo příliš brzy, avšak navzdory skutečnosti, že dokončení druhého vědeckého slovníku všech nářečí se plánuje (při současném tempu práce) až za 40 let (Popowska-Tabor­ska 2006: 42), je třeba se radovat, že slovník, byť nedokončený, vyšel celý. V tomto kontextu jeho názor očividně ztrácí svou platnost.

Postupem času se názory na Slovník polských nářečí zmírňovaly; do popředí se dostávaly přednosti díla a jeho hodnocení z hlediska toho, jak odpovídá lexikografii 19. a 20. století.

Pozdější názory, vyslovené s odstupem delšího časového období, ukázaly, že Karlowiczův slovník je vědecké dílo připravené podle lexikografického umění 19. století a opírající se o tehdejší poznatky dialektologie. V současnosti – po mnoha letech od rozsáhlé kritiky slovníku, kterou vyslovil Nitsch – vyjadřované názory ukazují význam zkoumaného díla.

Zvlášť významné bylo vyjádření Mieczysława Karaśe, který sice konstatoval, že Karlowiczův slovník nepřináší nová metodologická řešení, zdůraznil však, že náležitě odráží základy výzkumu na přelomu 19. a 20. století a výrazně vyzdvihl jeho význam:

Význam Slovníku polských nářečí je bezpochyby obrovský a navzdory mnoha, nejednou zdůrazňovaným nedostatkům představuje v rozvoji polské nářeční lexikografie

¹³ Překlad: Jiná věc je, že [Karlowicz] se pustil do práce přesahující síly jednoho člověka; ani při shromažďování materiálu nedokázal dosáhnout úplnosti, natož jej předložit kritikům, a proto bylo celé zpracování po všech stránkách nevyhovující. Tuto stránku jsem měl jasně zdůraznit: množství nekritických názorů na slovník nám má pomoci jasně pochopit, že takto už nelze dále pracovat; je zřejmé, že i před patnácti lety byl slovník neúplný, dnes by byl prostě anachronismem [...]. Nedostatek metodické kázně, ba i ignorování přesnějšího či jednotného systému vedly k nepřesnému slovníku, jemuž nikdy nelze důvěřovat bez využití pramenů. [...] celý záměr byl příliš předčasný. V různých ohledech je to podstatné; bez podrobnějších systematických prací [...] nelze uvažovat o žádné „struktuře kodexu nářečí“, ani velmi skromné. Zkoumané dílo proto není „základem“ této „struktury“. Přesto je dobře, že [existuje], dobře, že máme alespoň takový rejstřík, který zároveň poukazuje na různé nedostatky v této oblasti i na cíl 20. století – polský nářeční Thesaurus.

Straipsniai / Articles

95

HALINA KARAŚ

moment nesmírné váhy. [...] již v době tisku Karlowiczova díla si lidé uvědomovali, že jeho slovník je pouze důležitou etapou ve vývoji výzkumu nářečí a uzavírá jen lexikografické výdobytky 19. století. (Karaś 1961: 363)¹⁴.

Podobné hodnocení formulovala v roce 1979 Henrika Perzowa, která upozornila na roli Karlowicze jako průkopníka vědecké jazykovědy, na jeho vědeckou koncepci zpracování nářeční slovní zásoby i na tehdejší možnosti sestavit takový slovník (Perzowa 1979: 434–435).

10. SOUČASNÉ VÝZKUMY SLOVNÍKU POLSKÝCH NÁŘEČÍ JANA KARŁOWICZE

Současné výzkumy Slovníku polských nářečí Karłowicze odhalují dosud opomíjené přednosti tohoto díla, aniž by popíraly zjevné nedostatky a diskutovaly o jejich příčinách. Elżbieta Koniuszová, která zkoumala lexikum historické Litvy v Slovníku polských nářečí Karłowicze, zdůraznila, že objektivní hodnocení tohoto díla musí vycházet z pohledu epochy, v níž vzniklo. Kdyby se Karłowicz rozhodl změnit dříve promyšlenou a již realizovanou koncepci díla, vybrat a doplnit pramenný materiál, slovník by nikdy nebyl napsán. Karłowiczova „sbírka“ je navzdory jistým nedostatkům z hlediska geografie současnými uživateli hodnocena jako užitečná, nikoli jako „anachronický rejstřík slov“ (Koniusz 2001: 78–79).

Panašiai Joana Okoniova (Joanna Okoniowa), naujojo Valstybinės mokslų akademijos Lenkų tarmių žodyno vyriausioji redaktorė, teigiamai vertina Karlovičiaus veiklą nurodydama faktą, kad „mokslininkų kartos semėsi ir iki šiol semiasi iš jo ne tik turtingos medžiagos, bet ir įkvėpimo bei interpretacijos idėjų“. Kalbėdama apie kritišką Nitčo recenziją ji pabrėžė, jog lenkų mokslinės dialektologijos kūrėjo autoritetas buvo toks didelis, kad „įžeidžiantis, o daugelyje vietų negatyvus vertinimas ilgam „prilipo“ prie Karlovičiaus žodyno“. Tik pastaruoju metu iš naujo pastebimas susidomėjimas Lenkų tarmių žodynu kaip neįvertintu kalbotyros tyrinėjimų šaltiniu (Okoniowa 2003: 249).

Výše uvedená hodnocení Slovníku polských nářečí Karłowicze ukazují, jak ohled na epochu jeho vzniku, delší časový odstup a zkušenosti spojené s prací na novém slovníku polských nářečí podle Nitschovy koncepce, později pozměněné Mieczysławem Karasiem, šéfredaktorem Slovníku polských nářečí Státní akademie věd a jeho

¹⁴ Překlad: Význam Slovníku polských nářečí je nepochybně obrovský a navzdory četným, často zdůrazňovaným nedostatkům má pro rozvíjející se polskou nářeční lexikografii velký význam. [...] při vydávání Karłowiczova díla se ukázalo, že jeho slovník představuje důležitou etapu rozvoje nářečního výzkumu a završuje pouze lexikografické úspěchy 19. století.“

96

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenkų tarmių žodynas – lūžio žodynas

následovníků ovlivnily názor na toto dílo. Ukazují, jak zásadně nespravedlivá a urážlivá byla Nitschova recenze, přestože obsahovala podstatné připomínky a vědecké závěry, jejichž oprávněnost se ukázala až z pohledu nové epochy ve vědě a nové koncepce nářečního slovníku. Autor recenze při hodnocení slovníku nevěnoval dostatečnou pozornost zásadním faktorům, jako byly tehdejší lexikografická praxe, tehdejší stav výzkumu polských lidových nářečí a dialektologie, pragmatický přístup zaměřený na co nejrychlejší dokončení slovníku, přílišný rozsah materiálu na redakční práci jediného člověka a podobně. Dnes jsou slovník i jeho autor právem oceňováni, přičemž se zdůrazňuje, že Karłowiczův slovník je dodnes důležitou a neocenitelnou pomůckou při studiu nářečního lexika a po ověření je pramenem nového Slovníku polských nářečí Státní akademie věd. Karłowicz v něm právem spatřoval „základy nádherné stavby kodexu našich nářečí“.

* * *

Na závěr stojí za to připomenout mimořádně přesně a výstižně formulovaný názor Stefana Żeromského na Karłowiczovy zásluhy o rozvoj polské dialektologie, vyjádřený v díle Snobizm i postęp:

Mimořádné zásluhy o nářeční výzkum má Jan Karłowicz. Nejenže se zasloužil o vydání „Slovníku polských nářečí“, ale dokázal také najít a získat pro práci celou řadu spolupracovníků, kteří díky jeho iniciativě a vedení začali shromažďovat materiál a sestavovat místní slovníky. Za časů Jana Karłowicze existovalo skutečné intelektuální hnutí, byl patrný „proud“ směřující k národopisu a shromažďování lidových nářečí (podle: Karaś 2011: 92–93)¹⁵.

LITERATŪRA

Brückner Aleksander 1904: Prace słownikowe. – Życie i prace Jana Karłowicza (1836–1903). Książka zbiorowa wydana staraniem i nakładem redakcji „Wisły”. Warszawa, 165–176.

Bystroń Jan 1926: Wstęp do ludoznawstwa polskiego. Lwów.

Cygan Stanisław 2009: Mniej znane „dawne” quasi-kwestionariusze do badań dialektów polskich. – Poradnik Językowy 9, 59–75.

¹⁵ Vertimas: Ypatingus nuopelnus dialektologijai pelnė Janas Karlovičius. Jis ne tik išleido Lenkų tarmių žodyną, bet ir sugebėjo surasti ir paskatinti daugelį darbuotojų, kurie jo iniciatyva ir jam vadovaujant pradėjo kaupti medžiagą ir sudarinėti vietinius žodynus. Jano Karlovičiaus laikais vyko akivaizdus protų judėjimas, buvo matoma etnografijos ir liaudies tarmių kaupimo „srovė“ (pagal: Karaś 2011: 92–93).

Straipsniai / Articles

97

HALINA KARAŚ

Dobrzycki Stanisław 1904: Zdobycze językoznawstwa polskiego. – Poradnik Językowy 50–52.

F1135-10-: Lietuvos valstybės istorijos archyvas, Jano Karlovičiaus fondas.

Karaś Halina 2010: Polskie słowniki gwarowe – dzieje, typologia, metody opracowania. – Poradnik Językowy 4, 72–104.

Karaś Halina 2011: Polska leksykografia gwarowa. Warszawa: Uniwersytet Warszawski.

Karaś Halina 2012: O potrzebie badań nad życiem naukowym przełomu XIX i XX wieku. Jan Karłowicz jako animator ówczesnego „ruchu umysłowego”. – Poradnik Językowy 5 (atiduotas spaudai).

Karaś Mieczysław 1961: Z historii badań nad słownictwem gwarowym. – Język Polski 41(3), 161–180; 41(5), 355–369.

Karłowicz Jan 1878: Przyczynki do projektu wielkiego słownika. – Rozprawy i Sprawozdania z Posiedzeń Wydziału Filologicznego Akademii Umiejętności IV/1876, s. XIV–XCIV.

Karłowicz Jan 1871: Poradnik dla zbierających rzeczy ludowe, napisał dr. Jan Karłowicz, Warszawa.

Kaupuž Anna, Smułkowa Elżbieta 1984: Nieznane prace Jana Karłowicza o języku polskim na Wileńszczyźnie. – Studia nad polszczyzną kresową 3, red. J. Rieger, W. Werenicz, Wrocław–Warszawa, 82–90.

Koniusz Elżbieta 1996: Polszczyzna wileńska w „Słowniku gwar polskich“ Jana Karłowicza. – Wilno i Kresy północno-wschodnie 3, Polszczyzna kresowa, red. E. Feliksiak i B. Nowowiejski, Białystok, 125–141.

Koniusz Elżbieta 2001: Polszczyzna z historycznej Litwy w „Słowniku gwar polskich“ Jana Karłowicza. Kielce: Wydawnictwo Akademii Świętokrzyskiej.

Koniusz Elżbieta 2005: Jan Karłowicz jako językoznawca, etnograf i folklorysta – w setną rocznicę śmierci (1836–1903). – Studia Filologiczne Akademii Świętokrzyskiej 18, Kielce: Wydawnictwo Akademii Świętokrzyskiej, 7–17.

Koniusz Elżbieta 2005a: Dziedzictwo kulturowe Wielkiego Księstwa Litewskiego w pracach leksykograficznych Jana Karłowicza. – Kultura i języki Wielkiego Księstwa Litewskiego, red. Maria Teresa Lizisowa. Kraków: Collegium Columbinum, 145–159.

Koniusz Elżbieta 2008: Wyrazy ekspresywne z historycznej Litwy w „Słowniku gwar polskich“ Jana Karłowicza. – Annales Academiae Paedagogicae Cracoviensis. Studia Linguistica 4, red. M. Karamańska, E. Młynarczyk, E. Stachurski. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Akademii Pedagogicznej, 179–186.

Kryński Adam Antoni 1904: Jan Karłowicz jako językoznawca. – Życie i prace Jana Karłowicza (1836–1903). Książka zbiorowa wydana staraniem i nakładem redakcji „Wisły”, Warszawa, 120–164.

98

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Jano Karlovičiaus indėlis į dialektologijos tyrimus. Lenky tarmių žodynas – lūžio žodynas

Leszczyński Zenon 1998: O dziewiętnastowiecznych początkach dialektologii polskiej. – Teoretyczne, badawcze i dydaktyczne założenia dialektologii, red. S. Gala. Łódź, 69–75.

Łoś Jan 1904: Znaczenie „Słownika gwar polskich”. – Życie i prace Jana Karłowicza (1836–1903). Książka zbiorowa wydana staraniem i nakładem redakcji „Wisły”, Warszawa, 176–180.

Nehring Władysław 1901: Jan Karłowicz, „Słownik gwar polskich“. Tom pierwszy A do E. 1900, str. 455, 8-e. – Materiały i Prace Komisji Językowej Akademii Umiejętności w Krakowie 1(1), 161–164.

Nitsch Kazimierz 1911: Recenzja „Słownika gwar polskich“ J. Karłowicza. – Wybór pism polonistycznych 4. Pisma dialektologiczne. Wrocław-Kraków, 1958, 195–225.

Nowowiejski Bogusław, red., 2009: Dziewiętnastowieczne słowniczki gwarowe z Polski północno-wschodniej. Białystok.

Okoniowa Joanna 2003: Jan Karłowicz. W setną rocznicę śmierci. – Język Polski 83(4–5), 246–250.

Okoniowa Joanna 2006: Stan obecny perspektywy ogólnopolskiego słownika gwarowego. – Studia Dialektologiczne 3, red. J. Okoniowa. Kraków, 11–19.

Okoniowa Joanna 2012: Słownik gwar polskich Jana Karłowicza. Dziedzictwo. Inspiracje. Wyzwania. – Prace Filologiczne (atiduotas spaudai).

Perzowa Henryka 1979: Jan Karłowicz jako dialektolog. – Poradnik Językowy 9, 426–436.

Popowska-Taborska Hanna 2006: Obecny stan prac nad „Słownikiem gwar polskich“. – Studia Dialektologiczne 3, red. J. Okoniowa. Kraków, 21–22.

Rutkowska Krystyna 2012: Zasługi Jana Karłowicza dla języka i folkloru litewskiego. – Poradnik Językowy (atiduotas spaudai).

Sawaniewska-Mochowa Zofia 2003: Polscy miłośnicy języka i folkloru litewskiego w XIX wieku. – Acta Baltico-Slavica 27, 73–95.

Sawaniewska-Mochowa Zofia 1990: Poradnik Jana Karłowicza jako źródło poznania potocznej polszczyzny północnokresowej. Słownictwo. Warszawa: Uniwersytet Warszawski.

Urbańczyk Stanisław 1993: Dwieście lat polskiego językoznawstwa (1751–1950), Kraków: Polska Akademia Umiejętności.

Woźniak Kazimierz 2000: Stan polskiej leksykografii gwarowej pod koniec XX wieku. – Słowiańskie słowniki gwarowe, red. Hanna Popowska-Taborska. Warszawa, 17–51.

ŻiPJK 1904: Życie i prace Jana Karłowicza (1836–1903). Książka zbiorowa wydana nakładem i staraniem „Wisły“, Warszawa.

Straipsniai / Articles

99

HALINA KARAŚ

Jan Karłowicz’s contribution to dialectology. Słownik gwar polskich [Dictionary of Polish Dialects] as a breakthrough project

SUMMARY

The paper discusses the contribution of Jan Karłowicz (1836–1903) to the development of Polish dialectology, and presents the “Dictionary of Polish Dialects” as a major breakthrough in the Polish dialectal lexicography. Jan Karłowicz, who has been long fiercely, though unjustly, criticized as a linguist (lexicographer and dialectologist), is currently re-discovered and esteemed as an organizer of scientific life. Karłowicz’s contribution to the research on dialects is much more serious than what it has hitherto been considered, and it involves an aspect of his work that has been scarcely emphasized and appreciated; namely, ethnographical and dialectological field studies that he initiated and organized.

His organizational work is attested in the prolific correspondence preserved e.g. in the Lithuanian State Historical Archives. It exemplifies Karłowicz’s co-operation with both professional scientists and laymen (enthusiasts of folklore, dialects and of broadly understood folk culture) as far as collecting ‘folk objects’ is concerned. The majority of his co-operators worked for the ethnographical journal “Wisła” that was edited by Karłowicz, and wrote articles devoted to folk culture, as well as compiled dialectal dictionaries of particular villages or small regions. Thus, the Vilnius archives mirror vividly Karłowicz’s work as an organizer and collector of information on both Polish and – what is important – Lithuanian dialects. His contribution to the Lithuanian studies and Lithuanian dialectology has hitherto been little acknowledged, nonetheless currently this aspect of his work is much more often pointed to.

Undoubtedly, Karłowicz’s major dialectological work is Słownik gwar polskich (1900–1911) [Dictionary of Polish Dialects] which has begun a new era in the history of the Polish dialectal lexicography. Though it still draws on previously published dictionaries, it can be described as a breakthrough project that marks the ending of the second period of the Polish dialectal lexicography and opens a new one. This conclusion is based on two features of Karłowicz’s dictionary. Firstly, as compared to previously complied dictionaries, its content and source data are immense. Secondly, it’s the first complete Slavonic dictionary (and actually the only one) covering all the dialects (except for the emigrant ones), although with a variable degree of precision. While many shortcomings of the dictionary have been pointed to from the day of its publication, it remains a valuable source of information on dialectal vocabulary. The paper discusses mainly the content of the dictionary, its sources, concept, methodology applied, as well as various opinions on the dictionary.

Įteikta 2012 m. rugsėjo 26 d.

HALINA KARAŚ

Varšuvos universitetas, Lenkų kalbos institutas

Krakowskie Przedmieście g. 26/28, 00-927 Warszawa, Polska

[email protected]

100

Acta Linguistica Lithuanica LXVII