JÜRGEN UDOLPH Centrum pro výzkum jmen – Göttingen Dolnosaská akademie věd v Göttingenu ORCID id: orcid.org/0000-0002-8475-7857

Oblasti vědeckého výzkumu: historická lingvistika, hydronyma, místní jména, příjmení.

DOI: doi.org/10.35321/all90-03

JMÉNO LEIPZIG A GERMÁNSKÝ POSUN HLÁSEK

Název Lipska a posun germánských souhlásek

ANOTACE

Tento příspěvek se zabývá etymologií místního jména Leipzig. Dlouho se předpokládalo, že jeho základem je slovanské slovo lipa ‚lípa‘. Přesnější zohlednění historických zápisů, jako je Libzi aj., především u Dět mara z Merseburku, který slovanský jazyk ovládal, vedlo ke korektuře etymologie. Dosud se však nezohledňovalo, zda germánské kmeny poznaly toto jméno před působením prvního, tedy germánského posunu hlásek, nebo až po něm. To je však rozhodující pro otázku, kterou indoevropskou slovní skupinu lze považovat za základ místního jména.

KLÍČOVÁ SLOVA: Leipzig, místní jména, germánský posun hlásek, etymologie.

ANOTACE

Článek se zabývá etymologií místního jména Leipzig. Zpočátku se obecně věřilo, že jeho základem je slovanské slovo lipa ‚lípa‘. Přesnější zkoumání historických zápisů, zejména těch, které uvádí Dětmar z Merseburku, jenž plynně ovládal slovanský jazyk, jako například Libzi a další, však vedlo k přehodnocení. Dosud však nebyla věnována pozornost tomu, zda germánské kmeny převzaly toto jméno před začátkem germánského posunu hlásek, nebo až po něm. Tento aspekt je rozhodující pro určení, kterou indoevropskou slovní skupinu lze považovat za základ místního jména.

KLÍČOVÁ SLOVA: Leipzig, místní jména, germánský posun hlásek, etymologie, indoevropština.

70

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

ÚVOD^¹

Po desetiletí se zastával předpoklad, že místní jméno Leipzig vzniklo ze slovanského *Lip-sk a lze je spojovat se slovem lipa ‚lípa‘, velmi dobře doloženým ve slovanských jazycích. Tato teze prostupovala výzkumem jmen i historiografií od počátku vědeckého zájmu o geografická jména a zastávala se ještě do konce 20. století. Zmiňme namátkou práce Ernsta Eichlera, Hanse Walthera (1986: 165) a Dietera Bergera (1999: 180). Posledně jmenovaný shrnuje výklad takto: „Jméno 1459 Leipczigk, 1350 Lipzcik, 1213 Lipzc, Lipz je poněmčeno ze slovanského *Lipč či *Lip´sk[o], jména lužickosrbské osady (1012/18 in urbe Libzi vocata = ve městě zvaném Libzi. Toto jméno souvisí s lužickosrbským lipa ‚lípa‘ a znamená ‚místo, kde rostou lípy‘.“

Obrat v tomto pojetí nastal, když byla podrobněji zkoumána nejstarší doložení místního jména, především svědectví u Dět mara z Merseburku (975/76–1018), který zjevně disponoval znalostí slovanského jazyka či slovanských jazyků.

1. DĚTMAROVA DOKLADY A KOREKTURA DOSAVADNÍHO POJETÍ

Zde načrtnuté pojetí platilo bez námitek až do doby před přibližně 25 lety. Obrat nastal, když se podrobněji zaměřila pozornost na nejstarší tradici jména: patří k ní také doklad z let 1012/18 Libzi, zmíněný D. Bergerem, který pochází od Dět mara z Merseburku, jemuž se připisují dobré znalosti slovanského jazyka. Historické doklady s -b- vedly k revizi slovanské etymologie lipa/Linden.

Tato dnes rozšířená revize starého výkladu Lipa, v němž se vychází z podoby Lib, nikoli Lip(a), je založena na pečlivém

^¹ Úvahy o místním jménu Lipska, kde jsem mohl téměř deset let působit v oboru onomastiky, mě přivedly také zpět do tehdejší doby. Byla to pro mě vědecky nejradostnější léta, která se díky plodné spolupráci s dosud žijícími lipskými badateli v oblasti jmen Dietlindou Kremerovou (jíž jsem byl zvlášť zavázán vděčností), Karlheinzem Hengstem a Walterem Wenzelem podařilo tak úspěšně utvářet.

Straipsniai / Articles

71

JÜrGEN UDOLPH

zohlednění historických dokladů místního jména, které shromáždil Berndt Koenitz (2016: 443–446). Uvádím z nich nejstarší:

1015 (1015/18) v městě Libzi se nazývá (Thietmar VII 25) 1017 (1017/18) kostel v Libzi (Thietmar VII 66) 1017 (10/17/18) ve městě Libizi se nazývá (Thietmar/Corveyerův rukopis VII 25) 1021 (opis kolem 1300, pozdější úplný padělek) město Libziki (UB Merseburg 60) 1050 (opis 1427–30) v Burcuardu Libizken (UB Merseburg 71) 1080 (opis kolem 1150) až po Libiz (Annales Pegavienses 241) 1088/89 (opis kolem 1150) Libiz, město (Annales Pegavienses 266) 1165/70 (opis kolem 1215) Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae I 2,372; II 8,2) 1185 Albertus de Libz et frater suus burzlaus (Codex diplomaticus Saxoniae I 2,510) 1190 (Actum et datum) v Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae I 2,560) 1195 v Lipzk (Codex diplomaticus Saxoniae I 2,561) 1200 v našem městě Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae I 3,48) 1210 (opis kolem 1229) město Lipczk (Codex diplomaticus Saxoniae I 3,148) 1212 založil u Libuizu (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,1) 1213 v Lipz, Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,2; II 9,3) 1215 v Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae I 3,207) 1216 Lipzenses, –ium, –ibus (Codex diplomaticus Saxoniae II 8,3) 1216 Johannes miles de Lipzc (UB Merseburg 162) 1217 v městě Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,4) 1219 které založil u Lybzeku (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,6) 1220 Lipz (2×) (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,7) před 1221 Lipzensi, in Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,8) 1221 advokát z Lipzu (Codex diplomaticus Saxoniae I 3,289) 1221 v Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,8) 1222 v Lipcz (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,8) 1222 z Lipzku (Codex diplomaticus Saxoniae II 1,92) 1224 Eckehardus prepositus de Lipz (UB Merseburg 185) kolem 1225 Libzke, Lipzke (Eike von Repgau, Sachsenspiegel) 1229 město Lipczk (Codex diplomaticus Saxoniae I 3,148) 1231 v Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae II 10,3) 1232 Lipzic (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,10) 1236 Lipzk, Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,11) 1240 Lipzik (3×) (Codex diplomaticus Saxoniae II 9,13) 1248 Lipzc (Codex diplomaticus Saxoniae II 10,10)

72

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

1252 v Lipzk (Codex diplomaticus Saxoniae II 1,162) 1255 v Liptzk (Codex diplomaticus Saxoniae II 8,4) 1259 město Lipz (Codex diplomaticus Saxoniae II 10,12) 1268 Lypzrk (Codex diplomaticus Saxoniae II 8,6 a násl.)

Zde lze skončit. Pozdější tradice pouze tu a tam vykazuje zápis s -b-. Tento seznam v podstatě odpovídá rovněž rozsáhlým sbírkám historických dokladů u Walthera (2009: 12–14) a Eichlera, Walthera (2010: 129 n.).

Nový pohled na věc zpočátku zastávali především E. Eichler a K. Hengst. Níže podávám nástin průběhu korektur, které provedli především lipští badatelé v oblasti jmen.

Ve své přednášce v Lipsku v roce 2000 K. Hengst (upozornění u Eichlera 2001: 28, pozn. 26; podrobněji rovněž u Hengsta 2010: 134) poukázal na význam zápisů s -b- a později to rozvedl i písemně (Hengst 2003: 165 n.): „Dnešní stav výzkumu je jiný: Rané listinné doklady k Leipzig po důkladném přezkoumání spíše ukazují na původní předslovanskou podobu hydronyma k ide.-staroevropskému základu *leibh- [...] hin [...] Podrobně k tomuto kořeni viz Udolph 1990, 136–139.“ V této souvislosti K. Hengst odkazuje na příspěvek E. Eichlera (2001: 28 n.), v němž tento autor na základě raných forem s -b- rovněž dospívá k předslovanskému základu *Libьcь > Lib’c, vyslovovanému Lip’c. který „lze spojit s indoevropským staroevropským kořenem *leib/*līb a který v posledku odkazuje na idg. *lei-/lēi- ‚lít, téci, kapat‘.“ E. Eichler stejně jako K. Hengst odkazuje u apelativního materiálu tohoto kořene na Jürgena Udolpha 1990: 136 n.

Tyto názory byly poté v roce 2001 převzaty také do Historického místopisného slovníku Saska (HONBS I 577 a n.): „Nejstarší zápisy s *Lib mohou poukazovat na aeur. (idg.) kořen *lei(b)- ‚lít, téci‘, a spočívat tedy na hydronymu *Lei-b, který byl poslavištěn na *Lib a rozšířen slovanskými sufixy, jako je -ьc- (-ьc nebo -ica). Místní jméno by pak bylo přetvořeno slovanským sufixem -bsk a přikloněno ke slovanskému *lipa ‚lípa‘: starosaské *Lip’sk(o) z *lipa ‚lípa‘ + sufix -skъ- ‚místo lip‘. Nejstarší doklady však připouštějí i další základní formu se stejným významem, totiž starosaské *Lip’c, starší *Lipьcь. Dnešní úřední název vznikl diftongizací i v kmenové slabice a vložením i mezi sykavky a sufix -k.“ Tento názor se pak široce prosadil; podrobně jej odůvodňuje Walther (2009: 14), přičemž se předpokládá, že „změna jména z *Lib(i)z > *Lip’skproběhla teprve v poslední třetině 12. století,“

Straipsniai / Articles

73

JÜRGEN UDOLPH

tj. po založení města kolem roku 1165. Toto pojetí se nachází také v příslušném hesle v Deutsches Ortsnamenbuch (2012: 359) a u Eichlera (2007: 82), kteří zdůrazňují: „Protože Dětmar z Merseburku velmi pečlivě zaznamenává slovanské výslovnosti a nejstarší zápisy vykazují –b–, je třeba počítat se starým hydronymem *Lib, které je rozšířeno i jinde v Evropě jako jméno vodních toků a může být přítomno i zde, stejně jako hydronyma v této oblasti, například Luppe, Parthe, Pleiße aj., jsou zjevně indoevropského původu.“

Nástin diskuse v Lipsku, na níž se podíleli především E. Eichler, K. Hengst a H. Walther, podává Walther 2009. Dosavadní výklad, založený především na dokladech jména s –p–, byl opraven a na základě raných pramenných dokladů s –b– byla rozvinuta výše zmíněná etymologie vedoucí ke kořeni *leibh (tento přístup však musí být z hlediska konce kořene upraven, viz dále).

Podrobné pojednání o problematice jména včetně nové interpretace a několika dalších nových hledisek nakonec přinášejí Walther 2009 a Eichler, Walther (2010: 129–133). Posledně jmenovaní spatřují za základem Libl̥[z spíše než hydronymum ‚oblast bohatou na říční vodu, kluzkou, jílovitou krajinu‘ a důrazně poukazují na vodní bohatství oblasti u Lipska. O několik stran dále upozornil na „lipskou krajinu bohatou na vodní toky“ také Hengst (2010: 135).

2. PROTISMĚR: LZE PŘI ZOHLEDNĚNÍ ZÁPISŮ S –B– PŘECE JEN UČINIT SLOVANSKOU ETYMOLOGII PRAVDĚPODOBNOU?

Samozřejmě lze pokusit se – a také se tak stalo – vysvětlit jméno Leipzig se zapojením starých dokladů s –b–, jako jsou Libzi, Libizi aj., ze slovanského jazyka. Tuto možnost K. Hengst diskutoval již v rané fázi a poznamenal (Hengst 2010: 135): „Opět se tedy vynořuje otázka, zda slovanský jazyk vůbec nabízí možnost vysvětlit podoby s b v rané tradici místního jména Leipzig.“ Probírá několik slovanských kořenů, které by za určitých okolností mohly přicházet v úvahu, nakonec však uzavírá (2010: 137): „Místní jméno Leipzig představuje pro předpokládanou výchozí podobu starolužickosrbské *Lib-c v lužickosrbské jazykové oblasti naprostý ojedinělý případ.“

74

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Stejný názor zastával Walter Wenzel (2017: 171): „Protože se ve slovanském jazyce nepodařilo doložit kořen *lib, který by pro jméno přicházel v úvahu, rekonstruoval [...] Karlheinz Hengst germánské jméno *Libja ‚místo v krajině bohaté na říční vodu‘.“ Slované podle W. Wenzela toto jméno převzali, „přičemž je začlenili do slovanského jmenného systému a opatřili sufixem praslovanské *-bsъ. Tak vzniklo *Libъskъ, po zániku redukovaných vokálů *Libsk, a odtud pak asimilací b k s *Lipsk“ (tamtéž).

Proti těmto a podobným názorům důrazně vystoupil B. Koenitz (2016) v časopise Namenkundliche Informationen, což je zřejmé již z názvu jeho příspěvku: „Leipzig – původ jména je čistě slovanský!“ Koenitz – v návaznosti na novější výzkumy – vychází z dokladů s -b- a spatřuje v nich starolužickosrbskou základní podobu *Libci/*Libce, utvořenou jako plurál označení obyvatelstva na základě *libc ‚hubený, slabý, neduživý člověk‘.

Tento výklad se snaží odůvodnit řadou strukturálně podobných a sémanticky srovnatelných českých místních jmen na jedné straně a historickými doklady kořene *lib v několika slovanských jazycích na straně druhé. Koenitz dále pochybuje o tom, že pozdější formy jména obsahující -zik-, -zk-, -zig- aj. původně odrážejí sufix -sk. Spíše by mělo jít o ranou alternativní zdrobnělou podobu *Libcky, která rozšiřuje charakter toponyma jako přezdívky, přičemž podoby Lipsk, Lipsko v moderní polštině, lužické srbštině a češtině jsou pravděpodobně výsledkem interpretace (psaných a mluvených) poněmčených podob ze 14. století.

Konkrétně proti interpretaci se základem obsahujícím -b- hovoří 5 bodů:

1. Dvojí Dětmarův zápis <Libzi> neukazuje na podobu jména *Libc.

2. Doklady Libziki, Libizken u Dět mara silně připomínají slovanské plurálové podoby.

3. Možnost slovanské etymologie byla prověřena jen velmi zběžně a předčasně zamítnuta ve prospěch předslovanského, pouze rekonstruovaného (germánského) vodního slova.

4. Zjevně bylo také hledání ve slovanském jazykovém materiálu od počátku omezeno na aspekt potenciálně pojmenovávajícího – především „na říční vodu bohatého“ – terénu.

5. Odvození od označení osoby, respektive osobního jména, nebylo vzato v úvahu.

Straipsniai / Articles

75

JÜRGEN UDOLPH

Koenitzův vlastní návrh spočívá, jak již bylo uvedeno, ve spojení místního jména se (slovanským) označením osoby. Libzi je podle něj třeba vysvětlit jako Libči a spojit s původním nominativem plurálu *Libci se starolužickosrbským *libc < *libcь ‚hubený, slabý [či podobně] člověk‘ nebo s něčím podobným. Srovnávací jméno podle Koenitze představuje české místní jméno Slabce < *Slabbcь/ *Slabbce k českému slabec ‚slaboch‘.

K. Hengst se k tomuto pojetí vyjádřil krátce poté a nejprve zdůraznil, že „ve slovanské toponymii od Rujány po Černé moře a mezi Uralem a severovýchodním Bavorskem [...] nelze najít žádné srovnatelné geografické jméno se základem *lib“, a proto je pravděpodobné, že Slované jméno převzali, nikoli vytvořili (Hengst 2016: 462). V další části svého příspěvku diskutuje otázku, zda lze nalézt slovanské geografické nebo sídelní jméno s historickou tradicí, pomocí něhož by bylo možné doložit výskyt slovanského *lib v toponymické oblasti. Praslovanský kořen *libb s proměnlivým významem ‚slabý, nevzhledný, hubený, s nízkým obsahem tuku‘ a s různými reflexy v jednotlivých slovanských jazycích je již přibližně celé století dobře znám jako dědictví z praslovanské doby. „Co však stále chybí, je toponymum přesně k tomuto *libb. Pokud se podaří takové jméno objevit, prudce se zvýší pravděpodobnost, že s ním lze spojit i původní slovanskou podobu našeho dnešního jména Leipzig, a že tedy původně šlo o slovanské pojmenování“ (tamtéž: 463). Navzdory tomuto omezení však K. Hengst v zásadě přijímá návrh B. Koenitze a spatřuje v něm „spolehlivou slovanskou výchozí podobu pro místní jméno Leipzig“ (tamtéž: 475).

K tomuto pojetí se v zásadě přiklání také W. Wenzel (2016) v krátkém příspěvku. Spolu s B. Koenitzem považuje předpoklad germánského a/nebo slovanského kompozita *Libьcь nebo *Libьsk(o) ‚místo v oblasti s dostatkem říční vody‘ za sporný a přijímá jeho starolužickosrbský základ *Lib́cě ‚osada slabochů, neduživců‘ k praslovanskému základu *libь ‚slabý, hubený, neduživý‘ nebo také ‚osada rodiny‘ Libьc´ s *Libьcь jako osobním jménem. Tento výklad dále podporují ruská příjmení Liba, Libov a s přihlédnutím k českým místním jménům Studce, Trubce, Chylec aj. je třeba spíše předpokládat základ *Libčě ‚osada slabochů‘ jako přezdívku než ‚osada rodiny Libьc´‘.

Vyvstává však otázka: přesvědčuje slovanská etymologie se základem *Lib-?

S vysokou pravděpodobností je to sporné proto, že chybějí srovnávací jména. Koenitz (2016: 441 na to právem upozornil, že dříve

76

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

obecně přijímané spojení jména Leipzig se slovanským lipa ‚lípa‘ bylo „podpořeno dostatečným množstvím dalších místních jmen ve slovanském okolí (českých, polských, hornolužickosrbských a dolnolužickosrbských, polabských, srov. Hey 1893: 250)“. Je však třeba se ptát, zda tomu tak je i v případě Leipzig (ze základu s -b-). Proto bylo z jiné strany opakovaně poukazováno také na nedostatek přesvědčivých slovanských srovnávacích jmen, srov. Hengst 2010: 137 a Wenzel 2017: 171. Tomuto problému se B. Koenitz pokusil čelit pomocí možných jmenných paralel.

Abychom dospěli k přesvědčivé odpovědi, je vhodné nahlédnout do sbírky geografických jmen, která je přibližně dva roky volně dostupná na internetu. Na tuto sbírku asi 450 000 jmen, z nichž velká část je slovanského původu, jsem opakovaně upozorňoval (srov. např. Udolph 2021, 2022, 2022a, 2023). Na internetu je dostupná na stránce https://adw-verwaltung.uni-goettingen.de/ortsnamen/images_lightbox.php. Doporučuje se zde vyhledat slovanská geografická jména, která by mohla poukazovat na základ Lib a obsahovat tak opěrné body pro možnou slovanskou etymologii. Výsledek je značný. Zde je výčet většiny tam uvedených jmen:

Lib, Liba/Libauа, Libče/Libči, Libec, Libeč, Liběč, Liběchov/Libín, Libeň, Libchava/Libchavy, Libice/Libici, Libkov, Libno, Libouň, Liban, Libanovo, Libanja, Libarna/Livorno/Liburni/Liburnia, Libawa, Libbehne/Libenow, Libbich, Libčice, Libčany, Libě, Liběčhovka, Libeč, Libědice, Libehna, Libeličě, Libějice, Libelose, Libelj, Libenica, Libenka, Libenize, Libeniczа, Libera, Liber, Liberec, Liberk, Liběšice, Libeš, Libešovice, Libetova, Libětice, Libhošť’, Libigž/Libiažka/Libigž/Libienz, Libice, Libič, Libice, Libič, Libichowa, Libingen, Libina, Libiszka, Libišany, Libiš, Libiv, Libitz, Libnitz, Libniza, Liboň, Liboměřice, Libosváry, Libova, Libouchec, Libovište, Libovia, Libow See/Libowe See, Libová, *Libovl, Libow See, Libovje, Liboviža, Libovište, Libra, Libražd, Librantowa, Librówka, Libřice, Libri, Libuchova/Libuchovka, Libusza/Libuszka, Libuše, Libušin.

Tolik k výčtu jmen zaznamenaných v uvedeném internetovém souboru. Množství jasně ukazuje, že předpoklad, podle něhož by se místní jméno Leipzig mohlo odvozovat od slovanského základu s -b-, dosud nebyl zdaleka prověřen pomocí dostupného materiálu místních jmen. Uvedený internetový soubor je třeba využít.

Prověření četných jmen však nyní ukazuje, že počet těch, která by mohla souviset s předpokládaným slovanským základem pro Leipzig, se značně zmenšuje. Není možné zde předložit úplnou analýzu všech jmen, lze však vyčlenit různé skupiny, které zcela odlišných důvodů

Straipsniai / Articles

77

JÜRGEN UDOLPH

nelze nijak spojovat se základem *Liběče ‚osada slabochů, neduživců‘ nebo ‚osada rodiny‘ Libčć s *Libъcь jako osobním jménem.

Při výčtu jmen neuvádím podrobnější doklady pramenů; všechny lze prohlédnout a ověřit v internetovém souboru.

Lze rozpoznat tyto skupiny:

1. Následující jména jsou utvořena jinými sufixy, takže souvislost je málo pravděpodobná: L ibanovo, místní jméno v Makedonii (Vasmer 1970: 206); Liebelose, Libelose, hydronymum v Horstu (Východní Pomořansko), 1180, 1208 Niflose, 1618 LeweloseFluss (Bosse 1939).

2. Následující jména jsou jiného původu nebo jsou odvozena od osobních jmen: Libbich, německé jméno (Gansleweit 1982: 190 n.); Liberec/Reichenberg, Liberk, Libochová Dolní und Horní, villam Lubchow, Lybochau, Libochovice, Libuchová, Libuchovka, Libusza, Libuše, Libušin, Liebiezka, Libiszka, Libíšany, Libšany, Libív, Liběvi, Libievi, Lubiana, Libbehne, Llaben, Libene, Libražd, Librantowa, Parambam Elbrandi, de Poramba, Poręba Elbranda, Hildebranda, Librówka, Liber, Libań, *Lebán ja, Libějice, Lubějovici, Libějovici, *Libějovice, Libouchec, Lupuche (Profous 1949: 600 n.).

3. V zemích osídlených dnes i dříve Slovany se často vyskytují místní jména a hydronyma, jejichž mladší podoby s Lib vycházejí z vývoje L(ъ)ub (na což již upozornil Hengst 2009: 26). Lze zde uvést: Liběchov, Libín, Liběchovka, Libín, Liba odvodit, pro

78

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

starší podoby ukazují na základ *Lub. To platí také pro některá česká, moravská a slovenská místní jména, jako je Libeň (podrobně k tomu Profous 1949: 581), dále Libchava, Libchavy, Libčány, Libědice, Liběšice, Libice, několik míst v Čechách a na Moravě (tamtéž: 581 n.; Hosák, Šrámek 1970: 525 n.), Libavá, Libavá Stará, Libhošť, Libina Moravska a Německá, Libinky. Libeř, Libeš, Liběšice, Libešovice, Libiš, Libohošť, Libice, Libče/Libči, Libec, Liběč, Libiva, Liboměřice, Liboš, Libosváry, Libřice a zbývající bibliografický údaj.

V Polsku lze rovněž najít odpovídající formace, například Libiąż, místní jméno jihovýchodně od Katovic, 1405 Lubansz aj., od něho odvozené hydronymum Libiążka (HE IX 59 n.); Libichowa, místní jméno jihovýchodně od Krakova, 1262 (opis ze 17. století) Lubichowa, Lubechowa, Lubichowa (SHGZ III 601 n.).

A vývoj je rozpoznatelný také ve slovanských jménech v Německu: Groß und Klein Liebitz, Lubicze, Libow See, Libowe See, Liebon, Liboń, Leubobel, Lobebyl, Lieben, Liebono, Liebau, castrum Lübaw e, Lubow, Libehna, Lubene, Libene, Liebschütz, Lubezic, Libbenichen, Lubanovitz a ostatní údaje.

Tento vývoj lze často pozorovat také u jihoslovanských jmen; France Bezlaj (1969: 12) tak uvádí Libanja, an der Lybon; Libušnje, Glibusna; Libeliče/Leifling, Liwuelich; Libeliče, Liflach, Libelj, am Lubel, Libenica, Libija, Libonja, Libeliče, Libić, Libovište, místní jméno u Ohridu (Rospond 1937: 16). U některých jmen – především jmen vodních – však musíme o tomto vysvětlení pochybovat. K tomu se vyjádříme níže.

Straipsniai / Articles

79

JÜRGEN UDOLPH

Člověk však u této interpretace musí mít pochybnosti. K tomu se vyjádříme níže.

Odpovídající slovanská jména se vyskytují také v Řecku: Libova, řecky Λίμποβες, Γλίμποβα (podle Malingoudise 1981: 63 –ov-odvození od osobního jména Libo, zkrácené podoby úplného jména Libo-mir), jakož i Liboviž’a, řecky Λιμποβίζια, posesivní útvar se sufixem -ja od osobního jména Libovidь < Ljubovidь (tamtéž). Phaedon Malingoudis sem proti Maxi Vasmerovi řadí také místní jméno Λιμποβίσı v Arkádii ze slovanského Libovižь (Libovidь + jь).

Stejný reflex Libo namísto Ljubo je doložen také v Albánii: Libounik – Libonik (Slišichev 1931: 271), Libouša (tamtéž: 302).

4. Další slovanská místní jména jsou prokazatelně odvozena od slovanského lipa ‚lípa‘. Jsou mi známa: Libingen, pomístní jméno u Glossenu (Löbau), < lipina (Hoffmann 1959: 39); Libitz na Rujáně, 1386 Lypitze (Trautmann 1949: 43). Tento vývoj spatřuje Bezlaj 1961: 344 n. také ve jménu vodního toku Libniza (v této podobě uvedeném v kopii (12. století) listiny z roku 1002), přítoku Sory ve Slovinsku.

Tím mohu uzavřít výčet četných slovanských jmen, která by mohla spočívat na základu Lib. Pokud bychom chtěli jméno Leipzig, od roku 1015 in urbe Libzi, in Libzi, Libizi atd., vysvětlit ze slovanského prostředí, očekávali bychom, že nalezneme paralely. Zjevně tomu tak však není.

3. CO ŘÍKÁ TATO SBÍRKA O SLOVANSKÉM PŘÍSTUPU LIB’CI NEBO PODOBNÉM PRO LEIPZIG?

1) Zjevně neexistují žádné paralely.

2) Pro výklad pomocí slovanského slovního nebo jmenného materiálu nic nehovoří.

3) Sufix *-ьсв, který B. Koenitz předpokládá v místním jménu, se vyskytuje ve variantách *ьсв, *-ьса, *-ьсе, *-ьci v četných slovanských jménech vod, míst a pomístních jménech; nacházíme jej např. v Jilec, Gnilec, Blatec, Izvorec a ve srovnatelných plurálních útvarech Izvor-ci, Ozer-cy, Blat-ci, Brloš-ci, Bron’-cy (srov. Udolph 1979: 587 n.).

80

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

4) Z toho vyplývá, že tento sufix mohl v průběhu slavizace přistoupit také k neslovanským nebo předslovanským základům. Této myšlence se budeme dále věnovat. K tomu však musíme – jak bylo v poslední době opakovaně navrhováno – opustit slovanské prostředí, neboť paralely pro místní jméno *Libъ nebo podobné se nacházejí právě také v zeměpisných jménech mimo slovanskou sídelní oblast.

5) Jak již bylo uvedeno na jiném místě – tehdy ještě bez vztahu k místnímu jménu Leipzig (tehdy převládal názor, že jméno patří ke slovanskému lipa ‚lípa‘) – existuje více než tucet jmen vodních toků také mimo slovanskou sídelní oblast, která se patrně vracejí k základu *leib (Udolph 1990: 136–141). Ve studiích vydaných od té doby se sice poukazovalo na mnou tehdy předpokládaný indoevropský kořen *leib- (příležitostně také nesprávně: *leibh-) a také se navazovalo na místní jméno Leipzig (např. Hengst 2003: 165 n.), avšak nebyl sestaven přehled s tím souvisejících jmen vodních toků, stejně jako nebyl uveden výčet mimořádně důležitého starořeckého slovního materiálu, který se jako základ pro stará hydronyma výborně hodí. Je však naprosto nezbytné příslušný materiál zde ještě jednou, doplněný a opravený, uvést.

4. *LEIB–, *LOIB–, *LĪB–, *LĪB– V EVROPSKÝCH HYDRONYMECH

Základ *leib atd. (nikoli *leibh-) vyplývá z apelativního fondu řečtiny, viz k tomu níže. Vyhledání a sestavení domněle příbuzných jmen vodních toků také ukazuje, že zřejmě existují odvozeniny od různých ablautových stupňů. Přitom však není vždy jisté rozlišit, zda je základem délka vokálu, nebo diftong.

Následující jména lze zjevně uvést do souvislosti s kořenem *leib-, *loib-, *lib-, *līb:

a) *–ei–:

Bezpečný doklad tohoto stupně ablautu nemohu doložit. Možná sem lze zařadit hydronymum *–ī– Ľubica, uvedené níže.

Straipsniai / Articles

81

JŪRGEN UDOLPH

b) *−oi−:

Odvození −n− k tomuto stupni ablautu lze předpokládat v místním jménu Λοιβάνα, doloženém u Ptolemaia na území Keltiberů (Holder 1904: 280).

Nejdůležitější představitel předpokladu ablautového stupně *−oi− je podle mého názoru v domnělé původní podobě *Loibā jména vodního toku Łeba/Leba, asi 150 km dlouhého přítoku Baltského moře u Łeba/Leba, severozápadně od Gdynia/Gdingen. Toto jméno bylo spolu s názvem jezera Łebsko, německy Leba-See, a místním jménem Łeba/Leba v Baltu podrobně pojednáno na jiném místě (Udolph 1990: 136–141).

Historické doklady (výčet: Udolph 1990: 136 n.; Babik 2001: 439) nevykazují velké variace: 1140 (kopie ze začátku 13. století) ad Lebam, 1182 Leba, 1188 (kopie z roku 1370) ad Lebam, 1217 intil Floden Leba, ad Lebam, kolem 1229 super lebam, 1240 Leba, 1251 super lebam, 1252 (K. 15. Jh.) super Lebarn, 1260 super Lebam, 1282 Leba, 1283 Leba, cum clausura Lebe, 1287 super Lebam, 1288 Leba, 1295 Leba, 1310 Leba, 1313 Leba (vícekrát), 1320 Leba, citra fluvium Lebam atd.

Totéž platí pro odvozené místní jméno Łeba/Leba a název jezera Łebsko/Leba-See.

Výklad z *Loibā kritizoval a odmítl Zbigniew Babik (2001: 439–441). Jednak odkazuje na recenzi tohoto pokusu u Leszka Bednarczuka (1993: 253), který namítá, že v názvu Łeba nelze prokázat diftong a navázat jej na jméno Elbe/Łaba. Oba předpoklady jsou mylné: pokud jde o chybějící diftong, je třeba věnovat pozornost rozhodujícím upozorněním Friedricha Lorentze k hláskovému vývoji ve slovinštině (podrobně probráno u Udolpha 1990: 138), a pokud jde o spojení se jménem Elbe/Łaba, lze odkázat na odmítavý postoj Richarda Ekbloma (Udolph 1990: 137, pozn. 9).

Z. Babik sám tuto etymologii odmítá a za přesvědčivé považuje spojení s (nedoloženým!) slovanským dialektovým slovem *lebъ ‚tenký, jemný‘, které je příbuzné s litevským láibas. Litevské slovo má významovou škálu od ‚štíhlý, vyzáblý, hubený, tenký‘ až po ‚slabý‘ a je – což Z. Babik neuvádí – prapříbuzné s církevněslovanským libъv ‚tenký, štíhlý, úzký‘ atd. Za žádnou cenu nedokážu rozpoznat, jak by to mohlo sloužit jako základ hydronyma.

Ještě jednou zdůrazňuji rozhodující pasáže F. Lorentze, které dovolují za vokálem *−e− vyvinutým z kašubských a slovinských dialektů předpokládat také *−ě−, což může velmi dobře odpovídat základu *Loibā > *Lěba. Z tohoto důvodu je třeba dát přednost základu *Loibā pro Łeba/Leba.

82

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Tím se také jméno vodního toku vymaní z izolace, kterou zdůrazňoval i Z. Babik, neboť při základu *Loib patří k útvarům se stupněm nulovým, které jsou zde dále uvedeny. Není jich málo.

c) *-ī-:

Tento nulový stupeň ablautové řady *leib-/*loib-/*lib-/*līb je ve slovanských hydronymech – ale nejen tam! – dobře doložitelný:

1. Město Libavá, něm. Liebau, u Olomouce/Olmützu, leží na řece Libavský potok, něm. Liebauer Bach, levostranném přítoku Odry; místní jméno: 1301 in Lubavia, 1323 in Luboia, 1633 z Lybawi atd.; tamtéž také místní jméno Libavá Stará, 1397 Stara Lybowa, 1480 Stara Libawa, něm. Altliebe (Hosák, Šrámek 1970: 527). K výkladu u Hosáka a Šrámka stojí: Kořen l’ub- ‚milý, drahý‘ se objevuje ve slovanských hydronymech, pravděpodobně je třeba vycházet z posesivního útvaru se sufixem -ova.

O tom lze pochybovat, neboť -ava je ve slovanských jménech především a téměř výhradně hydronymický sufix (k tomu s odkazy na další literaturu Udolph 1979: 555–558), který sloužil také ke slavizaci předslovanských jmen vodních toků, např. zcela poblíž Opa > Opava. Není vyloučeno – pro to hovoří také dokladová řada jména Libavá Stará – že je třeba vycházet z původního hydronyma. To by pak pokračovalo v útvaru s nulovým stupněm.

2. Místní jméno Libava, něm. Liebau, zaniklá osada u Falknova/Falkenau na Ohři, kolem roku 1370 Lyba, Oden lyba, 1523 Lyba, 1525 in Lieba, 1542 Lieba; protékala jí řeka (Malá) Libava, levostranný přítok Ohře/Egeru, 1428 dan der Lybau, 1509 Velká Libava, 1603 Velká Libau, srov. Udolph 1990: 139 n.

3. Podobně problematické je spojení hydronyma Libawa, asi 20 km dlouhého pravostranného přítoku Małapanew/Malapane (dnes se vlévá do nádrže Turawa), 1566 ein forenbach die Lubaw genannt, který dnes den Namen Libawa führt (Domański 1970: 136) s osobním jménem. I zde vyvstává otázka, zda měl být hydronymický sufix -awa připojen k osobnímu jménu. K podrobnostem viz Udolph 1990: 139; k výčtu apelativ viz níže. Tento výklad Babik (2001: 426) odmítl a dal přednost spojení se slovanským libъ ‚tenký, slabý, pomalý, netečný‘. Jde o týž kořen, který B. Koenitz použil k vysvětlení jména Leipzig, ovšem s významovou škálou kolem ‚hubený, slabý, zakrslý‘ (viz výše). Významy ‚pomalý, netečný‘ uváděné Z. Babikem nejsou doložitelné. Významový rozsah zde byl nepřípustně rozšířen. Kromě toho Libawa (u Małapanew/Malapane) nestojí osamoceně, nýbrž má vedle sebe dvě česká jména řek.

Straipsniai / Articles

83

JÜRGEN UDOLPH

4. Lübnitz, místní jméno v okrese Bayreuth (Horní Franky), (1332–1340) zu Libnitz, (asi 1398–1420 von der Liebnicz [...] zu der Liebnitz atd.), podrobně pojednávají E. Eichler, Albrecht Greule, Wolfgang Janka, Robert Schuh (2006: 154–156). Zakládá se na hydronymu Lübnitz(bach) a autoři je odvozují od výchozí podoby *Lьbnica. Slovanská etymologie se nenabízí, takže lze váhavě pomýšlet na souvislost se zde uvedenou skupinou kolem ie. *lei-b- ‚lít, téct‘ (viz také Hengst 2009: 27).

5. Sporné je také hydronymum Libovje (?) nebo Libovja, podle Bezlaje (1956: 342) neidentifikovatelná řeka v oblasti Mury (Slovinsko); snad se k ní vztahuje 1232 inter aquam Liboam et Muram. V popisech Slovinska se dnes uvádí několik potoků jménem Libovja, např. říčka v oblasti Savinji/Sannu. Identifikace je však stěží možná. Snad souvisí s Libovia, podle maďarských pramenů s hydronymem v župě Zala (Pesty 1888: 188), nebo také s názvem řeky Libouza zmíněným roku 1193 u Nagykanizsy, v jejímž okolí se uvádí také místo Liboca, 1321 Libolcha, Libocha, 1357 Libolcha, 1493 Lybolcha. Ján Stanislav (1948: 2, 314) a Bezlaj (1956: 342) zvažují souvislost se slovanskými osobními jmény se základem Ljub-, Hengst (2009: 27) o tom patrně právem pochybuje, neboť raná tradice ukazuje –i-, nikoli –u-.

6. Lubě se dnes jmenuje asi 25 km dlouhý přítok Svratky na Moravě. Leží na něm místo Lubě, 1368 in villa Lyby, 1398 villam Lybye, 1406 mezi Jenčěm a mezi Libí, 1448 Libie, 1557 z Lubie atd. Hosák, Šrámek 1970: 558 v něm spatřují odvození na -ja od osobního jména L’ub, přičemž mělo dojít ke změně -’u- > -i-. O tom lze pochybovat, neboť jméno řeky dlouhé přes 20 km bude jen zřídka odvozeno od osobního jména. Snad právě proto stojí u Jana Skutila (1974: 121): „Libě, dnes Lubě, 1. přítok Svratky.“

7. Libenica, přítok Ledavy/Lendvy v pohraniční oblasti Štýrska/Slovinska; tamtéž podle maďarských pramenů místní jméno Libenicză, 1885 Libenizca, 1910 Libenicap atak (Kaszás 1977: 130). F. Bezlaj (1956: 341) je řadí k osobnímu jménu L’ubenv a tím ke ljub atd. To je pochybné, stejně jako u následujícího jména.

8. Libojna, levostranný přítok Drávy/Dravy, 1322 an der Lybon, an der Lyben a mnohé další doklady. Bezlaj (1956: 341) při výkladu jména kolísá, nakonec se však rozhoduje pro souvislost s Ljub a odpovídajícími osobními jmény. I u tohoto jména se můžeme znovu ptát, zda je výklad z *Ljub a souvislost s osobním jménem přesvědčivá, zvláště když jde o hydronymum.

84

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

9. L’ba, pravostranný přítok Obši (→ Meža → Západní Dvina/Daugava), pol. Lba, Łba (WdG III 155). Výklad se mi nepodařilo zjistit.

10. Lībe, Lībe, názvy řek v Litvě a Lotyšsku, se podle Alexandrase Vanagase (1981: 188) patrně vracejí k *Libia. Předpokládá souvislost s litevským lība ‚kokta, stammerer‘ a lotyšským libis ‚lenoch, lhář, žvanil‘. Zvláštní návrh mohl být vztažen k určitým zvukům vody. Považuji za smysluplnější přiřadit toto jméno spolu se zde uvedenými jmény k níže uvedené slovní skupině kolem řeckého λείβω ‚kapat, lít, vylévat úlitbu‘.

Další útvary s nulovým stupněm, které jsou časté u -r-odvozenin – ale u jmen vodních toků se zdaleka nevyskytují vždy, jak ukazují mimo jiné Aller, Oder, Eder – se nacházejí především v západní Evropě:

11. Libra, jméno řeky u Remeše, (kolem roku 950) ex villa, que vocatur Canoella (poznámka vydavatelů: snad Caurel), secus Libram rivolum sita […] largiter effluens, pro eo quod tantumdem fuerit emptus, Libra vocacitur (MGH SS(f) XXXVI 119, 449).

12. Libre, jméno řeky v oblasti Aude (jihovýchodně od Toulouse) (Dauzat, Deslandes, Rostaing 1978: 60).

13. Liver, řeka ve Skotsku, novogalsky Libhir < goidelsky *Liberā, jméno řeky ve Skotsku (Förster 1941: 410 s upozorněním, že -e mohlo jako epentetický vokál vzniknout i sekundárně).

14. Podle Jacquese Astora (1984: 23) se v hydronymu Libron, 972 Lebrontis v jižní Francii nachází -r-tvoření rozšířené o „suffixe […] prélatin“. K odvozovacímu základu se u Alberta Dauzata, Gastona Deslandse a Charlese Rostanga (1978: 60) uvádí: „Racine obscure“.

15. J. Astor (1984: 23) v této souvislosti odkazuje také na Lioure, dvě jména řek v oblasti Drôme a název jeskyně u Claviers.

16. K této skupině lze snad připojit také místní jméno *Libri, ad Libros předané v Tabula Peutingeriana (na silnici Salona–Argentaria), vztahující se k řece (přístup: https://omnesviae.org/#!/iter_TPPlace2110_TPPlace1707 [přístup 16.1.2024]).

17. Llyfni, řeka v severním Walesu, zjevně zmíněná u Ptolemaia jako Αἰβίνου ποταμοῦ ἐκβολαί (Holder 1904: 205; Förster 1941: 397), -n-odvozenina stejně jako místní jméno Λοιβάνα, rovněž doložené u Ptolemaia. Tomuto jménu se podrobně věnuje Eilert Ekwall (1968: 251), který je rovněž ztotožňuje s názvem řeky uvedeným u Ptolemaia a zahrnuje také anglické varianty jména řeky, jako Lyne, Leven atd. O etymologii u něj stojí: „The British name may belong tot he root (s)leib- ‘to drip &c.’ found in Lat. lībo ‘to pour out’, Gk. λίβω the same, or more likely to the formerly

Straipsniai / Articles

85

JÜRGEN UDOLPH

identical root (s)leib- ‘to glide, to be slippery & c.’, found in OIr sliab ‘hill’, Lat lībo ‘to touch lightly, to taste’ [u.a.m.]. “K této dosud opomíjené etymologii se vrátím po dokončení soupisu jmen vodních toků náležejících k *leib-, *loib-, *lib-, *līb.

18. Pravděpodobně krátký vokál obsahuje také místní jméno Leiva v oblasti La Rioja, starší Libia^⁴³, na dolním toku řeky Rio Tirón (proto snad starší název části toku).

19. Pro domnělou etymologii jména Leipzig má mimořádný význam hydronymum Leppe, řeka v povodí Sieg v okrese Oberbergischer Kreis, 1555 die Leppe, tamtéž také místní jméno Leppe, 13. století de Leppe, 1373 van der Leppe, 1413 Leepp, kterým se zabýval Greule (2014: 311) a spatřuje v něm – s odkazem na Udolpha (1990: 139–141) – odvození na -j od germánského *lip z indoevropského *leib- ‚lít, téct, mokrý‘. Přitom je důležité předpokládat stopu prvního neboli germánského posouvání hlásek (*-b- > –p-). Pokud nyní – jak se rýsuje – chceme i Leipzig připojit sem, je to možné pouze za předpokladu, že v případě Leipzig k předpokládanému posouvání hlásek nedošlo.

d) *-ī-:

Případně lze *-ī předpokládat v:

Ľubica je název asi 20 km dlouhého pravostranného přítoku Popradu na Spiši, 1269 fl. Lubicha, poněmčeně Leibitz, Leibitzbach, 1294 Lubicha, Wenige Lewbicz, také Libitza, Lybicha (Šmilauer 1932: 280 s předpokladem původní podoby *L’ubica a změny Lu > Li). Znovu se musíme ptát, proč mělo dojít ke změně Lu > Li, když opačný vývoj je mnohem přesvědčivější (od základu Lib- > Ľub- neznámého slovenštině). Znovu je u hydronyma třeba položit otázku, zda není přesvědčivější spojení se slovní skupinou, která se pro hydronyma výborně hodí.

Tím končí soupis jmen vodních toků (která mohou – jak je mnohokrát doloženo – dále žít také v místních jménech). Výčet těchto a dalších jmen (Udolph 1990: 140) byl doplněn poznámkou: „Jen okrajově zmiňuji útvary na -rn, jako Liburni, označení národa a jméno oblasti na Jadranu; Lurngau v Korutanech, starší Teurnia, ex oppido Tiburniae, Liburnia, in Liburnia atd.; Livorno, starší Libarna, Libarnum, místní jméno v Toskánsku; Libarna, nyní Serravalle, místní jméno v Ligurii.“ Některá z těchto jmen patrně patří k zde pojednávané skupině, což však zde nebude dále rozebíráno. Důležitější je něco jiného.

86

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Jde o otázku, jaký apelativní základ je podkladem těchto poměrně četných hydronym. Správnou cestu – dosud mnou také přehlíženou – patrně již nastoupil Ekwall (1968: 252) při pojednání o britském hydronymu Lyne. E. Ekwall píše: „The British name may belong tot he root (s)leib- ‘to drip’ &c., found in Lat. lībo ‘to pour out’, Gk. λείβω the same, or more likely to the formally identical root (s)eib- ‘to glide, to bei slippery’ &c., found in OIr sliab ‘hill’, Lat. lībo ‘to touch lightly, to taste’, OHG slīfan &c. […]“

Protože jde o hydronyma, je mnohem přesvědčivější použít již několikrát zmíněnou řeckou slovní skupinu kolem *leib, na niž se sice příležitostně odkazovalo (E. Eichler, K. Hengst aj.) (zčásti také chybně: *leibh-), avšak bez uvedení materiálu. Doporučuje se zde ji ještě jednou uvést, srov. Udolph 1990: 139:

řecky λείβω, aorist λειψαι (převážně poeticky od Iliady) ‚kapat, lít, vylévat úlitbu‘; odvozeniny λειβήνος · ὁ Διόνυσος, λείβηθρον (λίβ-) ‚okap; místo, kde voda kape‘, λείβδην ‚po kapkách‘; s ablautem: λοιβή ‚úlitba, oběť‘, λοιβεῖον ‚nádoba k obětování‘; s nulovým stupněm: *λῑψ, doloženo pouze gen. λιβός, akuz. λίβα ‚úlitba, kapka‘, λιβηρός ‚vlhký‘, λίψ, λιβός ‚ten, kdo kape‘ (jméno dešťonosného ‚jihozápadního/západního větru‘); od λίψ: λιβάς, -άδος ‚výtok, pramenitý tok atd.‘, také λιβάδιοί ‚vlhká louka‘, λιβάζω, -ζομαι ‚(nechat) se vylévat‘, λίβος ‚výtok, pramenitý tok atd.‘^²¹; k tomu patrně patří také řecké λιβρός, atribut k λός (‚kalná tekutina‘), k ἰγί atd. (Frisk 1970: 96–97).

H. Frisk jistě právem zvažuje spojení s latinským lībō ‚vylévám, obětuji, přináším oběť, zasvěcuji‘ < *loibāiō (zřejmě denominalní), s nulovým stupněm dēlibūtus ‚potřený nebo potažený (tukovou) vlhkostí‘, také přeneseně ‚politý, prosáklý‘. K dalším návaznostem a příslušné literatuře viz Udolph (1990: 139).

Mimořádně významné je, že řecká skupina obsahuje tři ablautové stupně *leib-, *loib-, *līb, zcela odpovídající výše provedenému výčtu hydronym. Že jde o starou indoevropskou slovní skupinu, je patrné také z toho, že kořen je jako *leiH- (H = hypotetický laryngál) s významem ‚lít‘ uváděn také v LIV, kde je zmíněno i řecké λείβω.

Lze sotva pochybovat, že výše sestavená hydronyma – sporné případy se vždy najdou – zde nalézají svou etymologii.

Podíváme-li se pozorněji na zeměpisné rozšíření výše sestavených jmen, upoutá pozornost, že v baltském, slovanském a s ním na západě sousedícím území převažují útvary typu *Libā/Leibava nebo *Lībava, zatímco odvozeniny na -r (s typickým nulovým stupněm v kořeni)

Straipsniai / Articles

87

JÜRGEN UDOLPH

se naproti tomu vyskytují především v keltské oblasti (z čehož však nelze nutně vyvozovat, že jde o útvary jednotlivých keltských jazyků), zatímco ostatní odvozeniny (Lebrontis, Λιβνίου ποταμοῦ, Λίβηθρα, Λίβηθρον, Λοιβανα atd.) se sice vyskytují také v původně keltské oblasti (Francie, Španělsko), ale rovněž v Itálii a Ilýrii.

Pokud severopolský název řeky Leba/Leba sahá zpět k *Loibā, bude třeba jej přiřadit k této skupině jmen. Při odvození od základu *Lēba (který by byl vzhledem k hláskovému vývoji rovněž možný) zůstává etymologie jména nevyřešena. Ve prospěch výše diskutované možnosti spojit hydronymum s indoevropským kořenem *leib by podle mého názoru mohla hovořit také skutečnost, že souvislost polských názvů vod s řeckými apelativy byla již několikrát konstatována (srov. Cybava – τυφος, Bzura – φρέαρ, Drama – δρόμος a Udolph 1990: 336 n.), takže další paralela (srov. především řecké λοιβή) by nebyla překvapivá.

K tomu přistupuje, že existuje řada řeckých apelativ, která zanechala své stopy v evropských hydronymech; zvláště pěkným příkladem je skupina kolem řeckých λιμήν „přístav“, λιμνή „jezero, rybník“, λειμών „vlhká louka“, kterou lze nalézt v četných jménech, mimo jiné také v Lac Léman, německy Genfer See (srov. Wolfgang P. Schmid, Das Griechische und die alteuropäische Hydronymie. In: Schmid 1994: 167–174).

5. LEIPZIG – PŘEDSLovANSKÉ JMÉNO?

Návrh, že místní jméno Leipzig může sahat k předslovanskému substrátu, byl opakovaně vyslovován od doby, kdy se začalo přihlížet k zápisům s -b- u Dětmara z Merseburku. Eichler (2007: 82) například uvádí: „Protože Dětmara z Merseburku velmi pečlivě zachycuje slovanskou výslovnost a nejstarší zápisy vykazují –b–, je třeba počítat se starým hydronymickým označením *Lib, které je i jinde v Evropě rozšířeno v názvech vod a může být přítomno i zde, stejně jako hydronyma v tomto prostoru, jako Luppe, Parthe, Pleiße atd., jsou zjevně indoevropského původu. Jméno se pak přizpůsobilo slovanskému lipa ‚lípa‘ a bylo chápáno jako Lipsk(o), Lipc ‚místo lip‘.“

Poslední vyjádření k místnímu jménu Leipzig pocházejí od Haralda Bichlmeiera (2013, 2015). Ve svém příspěvku z roku 2013 vychází téměř výhradně z předpokladu s *–bh–, což vzhledem k řecké slovní rodině, kterou nezmiňuje, není cílevědomé. Místo toho nabízí sedm dalších

88

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

indoevropských kořenů, které mají částečně obsahovat prvek *-h₂p, což je vzhledem k poloze Lipska mimo území pras germánského osídlení – k tomu viz níže – nepravděpodobné. V příspěvku z roku 2015 odmítá základ s pomocí indoevropského kořene *lei-, *li a labiálního prvku *-bh- (údajně „nejasného původu“) a místo toho předpokládá prajazykový indoevropský sufixální prvek *-bho, který mohl sloužit k tvorbě participií. Dále uvádí půl tuctu kořenů, které by mohly přicházet v úvahu, a za možný považuje také vliv Vernerova zákona. I to předpokládá, že oblast Lipska patřila k území pras germánského osídlení. To je třeba odmítnout jak na základě výzkumů starogermánských sídelních jmen (Udolph 1994), tak proto, že samotné jméno Leipzig nepodlehlo změně indoevropského *-b- > -p a také další jména (viz níže) postrádají pras germánský hláskový vývoj.

Tomu všemu se lze vyhnout, pokud zahrneme výše shromážděná hydronyma a zohledníme řeckou slovní rodinu, která je mimořádně vhodná k vysvětlení názvů vod a která je také v LIV (2001: 405 n.) uvedena se zmínkou o řeckém λείβω pod základem *leiH- ‚lít‘. Proto se nelze obejít bez základu *leib-/*lib, což potvrzuje i výše zmíněné vestfálské hydronymum Leppe, které zjevně obsahuje indoevropské *-b- > -p.

Z toho plyne důsledek, že místní jméno Leipzig sahá k předgermánskému základu *Libīā nebo podobnému. Posun ke germánskému *-p nenastal. Tvorbu jména však bylo možné podle celé řady podobných útvarů dobře převést do germánštiny; zde uvádím Heere, Wehre, Lesse, Ecker­de, Hemmingen, Meitze, a pro další srovnávací jména a vysvětlení odkazuji na NOB (III 425–427) a Udolph (2004: 141–142).

Jak jsem již několikrát naznačil, hovoří – kromě zde diskutované etymologie jména Leipzig – ve prospěch toho, že oblast Lipska nepatřila k pras germánskému ani starogermánskému sídelnímu území, i další jména a další argumenty. Z výzkumů germánských jmen (Udolph 1994) je zde třeba poukázat pouze na rozšíření útvarů na –ithi-, sufixální útvary s –r-, –s-, –st a –str-, rozšíření jmen typu –leben-, lar a haugaz-.

Tato myšlenka pozdní germanizace lipské oblasti, o níž se dosud nikdy nediskutovalo, nyní možná vrhá nové světlo i na některá místní a hydronymická jména, která dosud nebylo možné bezpečně objasnit. Ve vší stručnosti uveďme:

Straipsniai / Articles

89

JÜRGEN UDOLPH

1. Luppe: Jméno je patrně třeba spolu s Eichlerem (1981: 49), Eichlerem, Waltherem (2010: 121) a Udolphem (1990: 152 n.) chápat jako předgermánský útvar *Lupiā a přiřadit je ke skupině kolem Lupawa, Lupia atd., k níž patří také Lippe < Lupia. -p zůstalo neposunuto (tak také Eichler, Walther 2010: 121), nebo lze předpokládat, že F vzniklé hláskovým posunem bylo ve slovanštině nahrazeno P.

2. Parthe: Eichler a Walther (2010: 122) píší: „1040 (padělek/kopie)/1285 Parda fluvius, kolem 1165 Parda, 1215 in medio Parde atd. [...] Důsledný zápis s P nutí předpokládat totéž již na základě původu jména: germánský základ je proto nepravděpodobný, neboť P by se muselo vyvinout v F [...].“

3. Pleiße mit Pleißengau (který se původně rovněž nazýval Plisna, Plisni, 976 pagus Plisina). Název řeky: 1021, 1040, 1118, 1285 a jindy Plisina, Plisna; v každém případě je třeba jméno přiřadit ke kořenu, který původně začínal na P. Protože výklad ze slovanského pleso ‚jezero‘ není z hláskového hlediska možný, nelze se téměř vyhnout spojení s indoevropským *Pleisa zu *pel-/*pl- ‚téct, proudit, lít‘, což má za následek, že jméno nepodlehlo germánskému posouvání hlásek (Udolph 1979: 386, 388; Eichler 1981: 51). „Germáni toto jméno zřejmě ještě neznali, neboť jinak by je dále vyvinuli v *Fl“ (Eichler, Walther 2010: 123).

4. Aga: Významné je také místní a říční jméno, které leží asi 50 km jižně od Lipska a zjevně rovněž nevykazuje žádnou stopu germánského posouvání hlásek: jde o Aga, asi 15 km dlouhý přítok Bílé Lužnice, jehož jméno nesou také městské části Gery Großaga a Kleinaga. Historické doklady byly uvedeny na jiném místě^², zde je zkrácený seznam: 1248 (kopie) Heinricus de Ogawe, kolem 1250 Heinricus de Ogawe, Heinricus de Ogau, 1251 Henricus de Ogawe, 1262 Bertoldus de Ogau, 1296 in Ogawe, 1273 Bertholdus de Ogener, 1364 grozen Agow, wenigen Agow, 1424 Agaw, Grossen Agow, 1432 in der Aga, 1501 Grossen Agow, 1501 Grossen Agow, 1518 Agaw, (kolem 1530) zu Groß Agaw, 1542 zu grosen Ogau, 1550 klain Agaw, 1553 Grossen Agaw (Bromme 31), 1564 Großen Aga, 1567 Aga major (Kretschmer) atd.

Je to obtížné jméno, ale výzkum je poměrně zajedno v tom, že je třeba vycházet z názvu řeky. Elfriede Ulbrichtová (1957: 237) nemá žádný výkladový návrh, H. Walther (2004: 31, 37) vychází ze slovanského jména a základní podoby *Ogaua, ale etymologii neuvádí. A. Greule (2014: 25) spatřuje starolužickou základní podobu *Ogaua jako

^² Přístup: https://www.prof-udolph.com/gera-aga/ [přístup 24. 1. 2024].

90

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

jako slavizaci z germánského *Aγu(j)ā, k němuž mělo být připojeno –a(h)wa. Obě části by pak byly Au(e) a –aha ‚voda, řeka‘. To je velmi nepravděpodobné, protože tato kombinace není jinde doložena. Kromě toho by se Au(e) ve slovanském prostředí sotva objevilo jako Ag–.

Je třeba vydat se jinou cestou. Víme, že –ava bylo ve slovanském prostředí typickým prvkem tvorby názvů řek, dobře patrným ve jménech jako Wirawa, Ilava, Tynava, Gliniava, Dubrava, Trnava. Proto byla předslovanská jména, když se dostala do slovanského jazykového prostředí, nezřídka rozšířena o tento prvek. Vidíme to mimo jiné u Opava (německy Troppau), Morava ‚Morava‘, Pilawa ve Slezsku a jinde.

Zohledníme-li to, vyplývá následující sled podob jména: základní podoba *Agā > slavizovaná Ogava (cizí –a– se ve slovanském prostředí téměř vždy mění v –o–) > německá Aga.

Vycházet by se tedy mělo, jak již uváděl W. P. Schmid, z *Aga, čímž jméno patří ke skupině starých, velmi starých názvů řek, z nichž zde můžeme uvést: Aga, název řeky v Lotyšsku; Aire ve Francii, 8. stol. Ageira, 11. stol. Agira; Ager v Rakousku, 810 Agira; Eger, 805 Agara; Eger, přítok Wörnitz; Aist v Rakousku, 853 Agusta, 985 Ag esta a mnohé další. Základem těchto starých jmen je slovní skupina kolem staroindického ájati ‚pohání‘, latinského agō ‚poháním, vedu‘ (cizí slovo agieren), staroseverského aka ‚jet‘, staroindického ajiráh ‚rychlý, hbitý‘.

Jak tomu u názvů vod často bývá, jsou utvořeny velmi jednoduše; zde je lze chápat například jako ‚(rychle) ženoucí se, pohybující se‘.

Zde shromážděných vyjádření lze vyvodit následující důsledky:

1) Výklad místního jména Leipzig musí, jako vždy v oblasti disciplinovaného výzkumu jmen, vycházet z nejstarších dokladů, které jednoznačně ukazují na *–b–, nikoli na *p–.

2) Vzhledem ke stabilnímu vývoji místního jména (nejprve –b–, později –p–) je vliv vnitroněmeckého oslabování souhlásek vyloučen.

3) Vysvětlení ze slovanského prostředí je velmi nepravděpodobné, jak ukázala výše provedená podrobná analýza. Později však Slované jméno přizpůsobili slovanskému lipa ‚lípa‘ a útvarům s –sk–, jako jsou Omsk, Vitebsk, Gdańsk. V němčině podlehlo německému velkoněmeckému diftongizačnímu vývoji *–ī– > –ei–.

4) Nejlepší spojení starého základu *Libīja nabízejí řecká apelativa kolem λείβω ‚kapat, lít‘.

V této souvislosti je třeba upozornit, že hydronyma jsou obecně doložena takzvanými vodními slovy. Možná

Straipsniai / Articles

91

JÜRGEN UDOLPH

že k výzkumům Hanse Kraheho přistupujeme kriticky, jeho pozorování týkající se apelativních základů starých a starších názvů vod si však nadále zachovávají platnost. Napsal: „Pokud jde o sémasiologii a etymologii, nejpůvodnější a nepochybně nejstarší vrstva jmen vychází z takzvaných vodních slov, tedy z označení pro ‚tekoucí vodu‘, ‚pramen‘, ‚potok‘, ‚řeku‘, respektive ‚téci‘ [...] s nesčetnými jemnějšími a nejjemnějšími významovými odstíny, které měl dřívější člověk při svém přesném pozorování přírody v hojné míře k dispozici [...]“ (Krahe 1964: 34). Ne příliš jinak soudil již Robert Ferguson (1862: 5), když zdůraznil: „Ve skutečnosti to byla většinou jednoduchá apelativa, nejčastěji vlastně jen slova znamenající vodu.“ Jak správná jsou tato pozorování, dokázal před 50 lety ve sbírce hydrografických termínů Marian Jurkowski (1971) pro ukrajinštinu. Jeho kniha obsahuje přibližně 6 000 apelativ spojených s vodou. Je proto všechno jiné než přesvědčivé, že se v hydronymech v poslední době předpokládají významy jako ‚(spojovat se)‘, ‚základ, půda, prkenná stěna‘, ‚(na)živit‘, ‚tísnit, doléhat‘, ‚cesta, putování‘ a mnohé další. Je třeba upozornit také na studii Dunji Brozović-Rončevićové (1997) o apelativech v chorvatské hydronymii.

Zbývá ještě otázka, která vodní plocha nebo která vodou bohatá oblast byla v Lipsku či u Lipska označena tímto jménem. Na tuto otázku je obtížné odpovědět. Důvodem je (bývalá) síť hydronym, k níž se na závěr ještě krátce vyjádřím.

6. VODSTVO V LIPSKU A JEHO OKOLÍ

Otázkou je, jak vypadala raná topografie města. I nadále se přitom musíme opírat o práce Georga Grebensteina (k tomu viz níže) (Koch 2008: 11). Podle Kocha (2008: 10) vznikl Leipzig v úhlu niv řek Elstery, Pleiße a Parthe. Půdní kryt se v městské oblasti projevuje jako písky nad glaciálním jílem. V nivě severně odtud leží až tři metry vysoká vrstva jílu. U Kocha se dále uvádí: „Název města je pravděpodobně odvozen od slovanského slova pro ‚lípu‘, mohl by však také pocházet od ‚téci‘“ (Koch 2008: 10 s odkazem na Eichler, Walther 2001: 577 n.). U St. Kocha se dále píše: „Jde zde o otázku, která není bez významu pro polohu raného osídlení, neboť první vysvětlení by hovořilo pro návrší nad vlhkou říční nivou, druhé spíše pro nížinu u Parthe.“

92

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Průběh vodních toků ve středověku rekonstruoval G. Grebenstein (1953, 1981 a také 1995), o jehož práce se badatelé zabývající se dějinami města pravidelně opírali a nadále opírají. Parthe přitékající z východu původně tekla v místě dnešního Tröndlinringu a severozápadně od centra města se vlévala do Elstery, přičemž řeka vytvořila bažinatou nivu. Niva Parthe se od dnešního Brühlu táhla téměř 500 m na sever, téměř až k dnešní Uferstraße. Předpokládá se, že Parthe byla nejpozději ve 12. století přeložena a vedena dále na sever, takže bylo možné získat plochu přiléhající k městu, na níž bylo podél Gerberstraße založeno „Hallské předměstí“.

K přirozeným vodním tokům lipské vnitřní delty patří nebo patřily mimo jiné na jihu Paußnitz, R ödel a Coburger Wasser a na severozápadě Hundewasser a četná rozvětvená ramena Luppe, například Südliche a Nördliche Alte Luppe, Rote Luppe, Heuweg-Luppe, Schlohbachs-Luppe, Namenlose Luppe. Kromě toho se Gösel a Parthe jako větší potoční nivy vlévaly do starých údolí průtoků Muldy, stejně jako Nördliche a Östliche Rietzschke a Zschampert jako malé potoky do lipské vnitřní delty. Dosud neregulované řeky se vyznačovaly nesčetnými vedlejšími rameny, mrtvými rameny a stružkami, které se navzájem spojovaly, poté se znovu dělily, po povodních často měnily svůj tok, a vytvářely tak rozsáhlou síť vodních toků. Jejími pozůstatky jsou například Batschke, Paußnitz, Kleine Luppe, Alte Luppe nebo Hundewasser. Celkem městskou oblastí Lipska protékají řeky, potoky a příkopy v celkové délce přibližně 176,4 km.

Není možné určit, který vodní tok byl původně případně pojmenován jako *Libiā nebo podobně. Podle mého názoru jsou nejpravděpodobnější úvahy, k jakým dospěli Eichler a Walther (2010: 129–133): původní pojmenování se podle nich patrně nevztahovalo k jednomu (jedinému) vodnímu jménu, nýbrž ke krajině bohaté na vodní toky. Tomu odpovídá příspěvek Hengsta (2009), který jméno Leipzig pojednal jako poukaz na oblast s bohatstvím vod; srov. také Hengst (2010: 135). Jméno bylo poté přeneseno na vznikající osadu, která se vyvinula v Leipzig.

LITERATURA

Astor Jacques 1984: Lioran auvergnat et Lieuran languedocien. – Nouvelle revue d’onomastique 3/4, 23–24.

Straipsniai / Articles

93

JŪRGEN UDOLPH

Babik Zbigniew 2001: Najstarsza warstwa nazewnicza na ziemiach polskich w granicach wczesnośredniowiecznej Słowiańszczyzny, Kraków: Universitas.

Bank M.V. 1971: Банк М. В. Pozorování v oblasti mikrohydronymie východního Zakarpatska [Sposterežennja nad mikrohidronimijeju schidnoho Zakarpattja]. – Питання гідроніміки [Pytannja hidronimiky]. Матеріали III Республіканської ономастичної (гідронімічної) наради [Materialy III Respublika ns’koji onomastičnoji (hidronimičnoji) narady], Київ: «Наукова думка» [Kyjiv: „Naukova dumka“], 61–67.

Bednarczuk Leszek 1993: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. Heidelberg: J. Udolph 1990 [recenze]. – Onoma 37, 20–261.

Berger Dieter 1999: Duden, Geographische Namen in Deutschland: Herkunft und Bedeutung der Namen von Ländern, Städten, Bergen und Gewässern, 2., přeprac. vyd., Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag.

Bez laj France 1956–1961: Slovinská vodní jména 1–2, Lublaň: Institut pro slovinský jazyk.

Bez laj France 1969: Onomastika in leksikologija. – Onomastica Jugoslavica 1, 10–21.

Bichlmeier Harald 2013: Několik indoevropeistických poznámek k předpokládanému derivativnímu základu místního jména Leipzig: k říčnímu jménu prager. *Lībō, resp. k názvu oblasti prager. *Lībja- (s exkurzem k názvu Rhön a dodatkem s dalšími úvahami o názvu Labe). Namenkundliche Informationen 101/102, 49–75.

Bichlmeier Harald 2015: K etymologii místního jména Leipzig. – Leipzig von Anfang an. Begleitband zur Ausstellung des Stadtgeschichtlichen Museums Leipzig 20. Mai – 25. Oktober 2015, 36–37.

Bily Inge 1995: Ortsnamenbuch des Mittelelbegebiets, Berlín: Akademie Verlag.

Bosse Heinrich 1939: K výkladu pomístního jména Liebelose. – Monatsblätter der Gesellschaft für pommersche Geschichte und Altertumskunde 53, 14–16.

Brozović-Rončević Dunja 1997: Apelativi u hrvatskoj hidronimiji: disertace, Záhřeb: Filozofická fakulta Záhřebské univerzity.

Dauzat Albert, Deslandes Gaston, Rostaing Charles 1978: Dictionnaire étymologique des noms de rivières et de montagnes en France, Paříž: Klincksieck.

DO – Deutschen Ortsnamenbuch, vyd. M. Niemeyer, Berlín, Boston: Walter de Gruyter, 2012.

94

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Domański Józef 1970: Slovanská místní jména na -jane ve Slezsku. – Beiträge zum slawischen onomastischen Atlas, vyd. R. Fischer, E. Eichler, Berlín: Akademie Verlag, 133–144.

Eichler Ernst 1981: Stará hydronyma mezi Baltským mořem a Krušnými horami. S dodatkem. – Beiträge zur Namenforschung. Neue Folge 16, 40–54.

Eichler Ernst 2001: Historické jazykové oblasti mezi Baltským mořem a Jaderským mořem ve středověku ve světle onomastiky. – Namenkundliche Beiträge. Wolfgang P. Schmid zum 70. Geburtstag, vyd. F. Debus, Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 19–46.

Eichler Ernst 2007: Freistaat Sachsen: Alle Städtenamen und deren Geschichte, Lipsko: Faber & Faber Verlag GmbH.

Eichler Ernst, Greule Albrecht, Janka Wolfgang, Schuh Robert 2006: Beiträge zur slavoisch-deutschen Sprachkontaktforschung, sv. 2: Siedlungsnamen im oberfränkischen Stadtund Landkreis Bayreuth, řada Slavica. Monografie, příručky, učebnice a slovníky, 4, Heidelberg: Universitätsverlag Winter.

Eichler Ernst, Walther Hans 1986: Städtenamenbuch der DDR, Lipsko: VEB Bibliographisches Institut.

Eichler Ernst, Walther Hans 2010: Alt-Leipzig und das Leipziger Land: Ein historisch-geographisches Namenbuch zur Frühzeit im Elster-Pleißen-Land im Rahmen der Sprachund Siedlungsgeschichte, řada Onomastica Lipsiensia, Lipské výzkumy jmen, 7, Lipsko: Leipziger Universitätsverlag.

Ekwall Eilert 1968: English River-Names, dotisk, Oxford: at the Clarendon Press.

Ferguson Robert 1862: The River-Names of Europe, Londýn, Edinburgh: Williams & Norgate.

Fischer Reinhard E. 2006: Die Ortsnamen der Länder Brandenburg und Berlin: Alter – Herkunft – Bedeutung, Berlín, Braniborsko: be.bra wissenschaft Verlag.

Fischer Reinhard E., Witkowski Teodolius 1967: Ke geografii staropolabských typů jmen (I). – Zeitschrift für Slawistik 12, 670–694.

Förster Max 1941: Der Flussname Themse und seine Sippe: Studien zur Anglisierung keltischer Eigennamen und zur Lautchronologie des Altbritischen, sv. 1: Sitzungsberichte der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Abteilung, Mnichov: Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften.

Frisk Hjalmar 1970: Griechisches etymologisches Wörterbuch, sv. 2: Kr–Omega, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Straipsniai / Articles

95

JŪRGEN UDOLPH

Gansleweit Klaus-Dieter 1982: Untersuchungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte der nordöstlichen Niederlausitz: die Flurund Ortsnamen im Bereich des früheren Stiftes Neuzelle, sv. 34, Berlín: Akademie-Verlag.

Grebenstein Georg 1953: Die Leipziger Flussbauten während der Kolonisationszeit. Rukopis v lipském Institutu prehistorie a raných dějin (č. 11668).

Grebenstein Georg 1981: Lipský městský příkop (geohydrologický a vodohospodářský výzkum). Rukopis v Městském historickém muzeu Lipska. – Wasserwirtschaft – Wassertechnik. Wissenschaftliche Zeitschrift für Technik und Ökonomik der Wasserwirtschaft 33(1983), 7, 247–249.

Grebenstein Georg 1995: Lipské vodstvo od přelomu tisíciletí do současnosti, redakčně zpracovali H.-J. Böhme, C. Becker. – Neue Ufer 3, zveřejněné, redakčně zpracované a obrazovým materiálem rozšířené Grebensteinovy rukopisy.

Greule Albrecht 2014: Deutsches Gewässernamenbuch: Etymologie der Gewässernamen und der zugehörigen Gebiets-, Siedlungsund Flurnamen, Berlín, Boston: Walter de Gruyter.

HE IX – Hydronymia Europaea 9, vyd. W. P. Schmid, Stuttgart, Wiesbaden: Franz Steiner Verlag, 1993.

Hengst Karlheinz 2003: Sprache und Vorzeit. Stuttgart: B. Comrie 2002 [recenze]. – Namenkundliche Informationen 83/84, 164–166.

Hengst Karlheinz 2009: Jméno Leipzig jako poukaz na oblast s bohatstvím vod. – Namenkundliche Informationen 95/96, 37–54

Hengst Karlheinz 2010: Jméno Leipzig. – Eichler/Walther, 134–140.

Hengst Karlheinz 2016: Leipzig – slovanská výchozí podoba jména možná. – Namenkundliche Informationen 107/108, 462–477.

Hoffmann Lothar 1959: Die slawischen Flurnamen des Kreises Löbau, Historische Kommission bei der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig. Německo-slovanské výzkumy jmen a sídelních dějin, 9, Halle: M. Niemeyer.

Holder Alfred 1904: Alt-celtischer Sprachschatz 2, Lipsko: Teubner.

HONBS I – Historisches Ortsnamenbuch von Sachsen 1, vyd. E. Eichler, H. Walther, Berlín: Akademie-Verlag.

Hosák Ladislav, Šrámek Rudolf 1970: Místní jména na Moravě a ve Slezsku 1, Praha: Československá Akademie HEVěd.

96

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Jurkowski Marian 1971: Ukrajinská hydrogeografická terminologie, Monografie Slawistyczne Komitetu Słowianoznawstwa PAN, 22, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk: Zakład Narodowy imienia Ossolińskich.

Kaszás József 1977: Změny zeměpisných názvů v okolí Lendavy–Lendvy. – Hungarológiai Közlemények 9(30/31), 119–144.

Koch Stefan 2008: Nové poznatky o vzniku města Lipska. Výsledky archeologických výzkumů v severozápadní čtvrti lipského centra: disertace, Bamberg. Dostupné na: https://fis.uni-bamberg.de/entities/publication/cf571665-6138-4234-afce-d8b841c2703c/details [přístup 26. 1. 2024].

Koenitz Bernd 2016: Lipsko – původ názvu je čistě slovanský! – Namenkundliche Informationen 107/108, 441–461.

Krahe Hans 1964: Naše nejstarší říční názvy, Wiesbaden: Harrassowitz Verlag.

LIV – Rix Helmut, Kümmel Martin, Zehnder Thomas, Lipp Reiner, Schirmer Brigitte. Lexikon indoevropských sloves. Kořeny a jejich primární kmenové formace, 2. vyd., Wiesbaden: Reichert, 2001.

Malingoudis Phaedon 1981: Studie ke slovanským místním jménům Řecka, Ser. Abhandlungen der Geistes– und Sozialwissenschaftlichen Klasse, Mainz: Akademie der Wissenschaften und der Literatur.

MGH SS(f) XXXVI – Monumenta Germaniae Historica Scriptores (in folio) 36, Hannover: Hahnsche Buchhandlung, 1998.

NMP IV – Místní názvy Polska. Dějiny. Původ. Změny 4 (J–Kn), vyd. K. Rymut, Kraków: Instytut Języka Polskiego PAN, 2001.

NOB III – Kirsten Casemir. Místní názvy okresu Wolfenbüttel a města Salzgitter, Bielefeld: Verlag für Regionalgeschichte, 2003.

Pawłowski Eugeniusz 1975: Názvy obcí Sądecczyzny 2, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wydawnictwo PAN.

Pesty Frigyes 1888: Místní názvy Maďarska z historického, zeměpisného a jazykovědného hlediska, Budapest: Magyar Tudományos Akadémia Történettudományi Bizottsága.

Profoos Antonín 1949: Místní jména v Čechách 2, Praha: Česká Akademie věd a umění v Praze.

Rieger Janusz, Wolnicz–Pawłowska Ewa 1975: Říční názvy v povodí Warty, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wydawnictwo PAN.

Straipsniai / Articles

97

JÜRGEN UDOLPH

Rospond Stanisław 1937: Jihoslovanské místní názvy s příponou -itj, Ser. Prace Komisji Językowej, 25, Kraków: Polska Akademia Umiejętności.

Schmid Wolfgang P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea: Vybrané spisy u příležitosti jeho 65. narozenin, vyd. D. Weber, E. Eggers, J. Becker, J. Udolph, Berlin, New York: Walter de Gruyter.

Sclishchev Afanasij M. 1931: Slovanské obyvatelstvo v Albánii, Sofija: Izdanиe makedonskogo nauchnogo instituta.

SHGZ III – Historicko-geografický slovník polských zemí ve středověku 3, Kraków: Instytut Historii PAN, 2003.

Skutil Jan 1974: České a německé hydronymum Moravy na mapách od 16. do 19. století. – Onomastica Slavogermanica IX, sv. 66: Philologisch-Historische Klasse, vyd. E. Eichler, H. Walther, Berlin: Akademie-Verlag, 117–127.

Stanislav Ján 1948: Slovenský jih ve středověku 2, 1. vyd., Spisy Jazykového odboru Matice slovenskej, ser. B, sv. 2 + mapová příloha, Turčiansky Sv. Martin: Matica slovenská.

Šmilauer Vladimir 1932: Vodopis starého Slovenska, Ser. Práce Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, 9, Praha, Bratislava: Nákladem učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě.

Trautmann Reinhold 1949: Místní názvy polabských a pobaltských Slovanů 2, Ser. Abhandlungen der Deutschen Akademie der Wissenschaften zu Berlin, Philologisch-historische Klasse, ročník 1947, 4, Berlin: Akademie-Verlag.

Trautmann Reinhold 1950: Slovanská místní jména Meklenburska a Holštýnska, 2. rozšířené vyd., Ser. Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch-historische Klasse 45, 3, Berlin: Akademie-Verlag.

Udolph Jürgen 1990: Postavení vodních názvů Polska v rámci staroevropské hydronymie, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Udolph Jürgen 1994: Onomastické studie k problému Germánů, Berlin, New York: Walter de Gruyter.

Udolph Jürgen 2004: Tvoření přípon ve starých místních názvech severního a středního Německa. – Tvoření přípon ve starých místních názvech: Akta mezinárodního sympozia v Uppsale 14.–16. května 2004, 137–175.

Udolph Jürgen 2021: Nová bibliografická sbírka k evropským místním, traťovým a vodním názvům – pokyny k používání. – Onomastica 65/1, 83–98.

98

Acta Linguistica Lithuanica XC

Der Name Leipzig und die Germanische Lautverschiebung

Udolph Jürgen 2022: Nomina Geographica Europaea. Bibliografická sbírka k evropským místním, traťovým a vodním názvům. – Acta Linguistica Lithuanica 87, 123–143.

Udolph Jürgen 2022a: Východoslovanská místní jména – rozšíření, kartografické zpracování a nová bibliografická sbírka. – Anzeiger für Slavische Philologie 49, 147–173.

Udolph Jürgen 2023: Domov a šíření Slovanů a nová bibliografická sbírka. – International Journal of Language and Linguistics 11(4), 136–147. Dostupné na: http://www.journaloflanguage.org/article/501/10.11648.j.ijll.20231104.16.

Ulbricht Elfriede 1957: Povodí durynské Sály: genealogické zkoumání, Halle: Max Niemeyer Verlag.

Vanagas Aleksandras 1981: Etymologický slovník litevských hydronym, Vilnius: Mokslas.

Vasmer Max 1970: Slované v Řecku, Leipzig: Zentralantiquariat der Deutschen Demokratischen Republik.

Walther Hans 2004: Historické vrstvy vodních názvů jako svědectví jazykových, kulturních a sídelních dějin (doplněk k mapě G II 4 k: Atlasu dějin a zeměpisu Saska), Leipzig, Dresden.

Walther Hans 2009: Název Lipska ve světle jeho rané tradice. – Stadtgeschichte. Mitteilungen des Leipziger Geschichtsvereins, 13–18.

WdrG III – Slovník ruských vodních názvů 5 a dodatek, vyd. M. Vasmer, Berlin, Wiesbaden: Harrassowitz, 1961–1973.

Wenzel Walter 2015: Slovanské osídlení lipské země ve světle místních názvů. – Slované v Německu. Jejich jména jako svědkové dějin, aut. W. Wenzel, vyd. A. Brendler, S. Brendler, Hamburg, 251–270.

Wenzel Walter 2016: Lipsko – starosrbské místní jméno? – Namenkundliche Informationen 107/108, 478–481.

Wenzel Walter 2017: Odkud přišli Slované usazení v sídle Libzi a jeho okolí? Se 2 mapami. – Rané slovanské dějiny Saska ve světle jmen, aut. W. Wenzel, vyd. A. Brendler, S. Brendler, Hamburg: Baar-Verlag, 171–172.

Willich Cornelia 1994: Braniborská kniha jmen, díl 8: Místní názvy země Lebus, Berliner Beiträge zur Namenforschung, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger.

Straipsniai / Articles

99

JŪRGEN UDOLPH

Zaimov Jordan 1967: Osídlení bulharských Slovanů na Balkánském poloostrově: výzkum místních jmen v bulharské toponymii, Sofija: Bŭlgarska Akademija na Naukite. Institut za bŭlgarski ezik.

Leĩpčigo: jméno a germánské posouvání souhlásek

SHRNUTÍ

Článek pojednává o etymologii místního jména Leĩpčigas. Dlouho se předpokládalo, že základem oikonyma je slovanské slovo lipa „lípa“. Po bližším zkoumání historických zápisů, jako je Libzi a další, především těch, které uvádí Thietmar z Merseburgu, jenž ovládal slovanské jazyky, byla etymologie opravena. Dosud navíc nebyla věnována pozornost tomu, zda se germánské kmeny s tímto jménem seznámily před působením prvního, neboli germánského zákona posouvání souhlásek. To je rozhodující pro odpověď na otázku, kterou indoevropskou skupinu slov lze považovat za základ tohoto místního jména.

Přijato 31. ledna 2024.

JŪRGEN UDOLPH

Centrum pro výzkum jmen – Göttingen / Rosdorf, Steinbreite 9, D-37124 Rosdorf bei Göttingen Akademie věd v Göttingenu Pracoviště místních jmen mezi Rýnem a Labem – onomastika v evropském prostoru Robert-Koch-Str. 29, D-48149 Münster [email protected]

100

Acta Linguistica Lithuanica XC