Kazimieras ŽUPERKA

TERMINOLOGIE FUNKČNÍCH STYLŮ

Jen málokterý z našich lingvistických termínů kolísá tak jako názvy funkčních stylů. Kolísání je dáno nejednotným chápáním hranic stylů, snahou vyjádřit názvem nikoli tentýž rys stylu (obvyklou oblast užívání, charakteristický tón jazyka apod.), odpovídajícími termíny užívanými v jiných jazycích atd.

Termíny funkčních stylů se v litevské odborné literatuře zřejmě poprvé objevily v roce 1964 ve „Úvodu do dějin litevského spisovného jazyka“ J. Palionise. Zde jsou uvedeny „základní styly spisovného jazyka“, které obvykle rozlišují badatelé jiných jazyků: 1) krásné literatury, 2) vědecký, 3) publicistický, 4) úředních písemností (neboli kancelářský) a 5) každodenní konverzace (neboli hovorový, běžně užívaný) (Palionis 1964:14). Tato rozšířená klasifikace se používá při pojednání o stylistické diferenciaci litevského spisovného jazyka. V této knížce nacházíme vyčleněné a pojmenované také styly staršího období litevského psaného jazyka, 16.–17. století: církevní-knižní, úředních písemností (kancelářský) a krásné literatury (s. 14–15). Autor tyto termíny později poněkud pozměnil a upřesnil: úřední-kancelářský, krásné literatury neboli beletristický (Palionis 1967:17–18), církevní, kancelářský (Palionis 1979:16).

V roce 1965 vyšel „Program praktické stylistiky litevského jazyka“, který připravil J. Pikčilingis, zakladatel naší lingvistické stylistiky; obsahuje systém funkčních stylů současného litevského jazyka. Používají se zde tyto názvy stylů: věcný „(novinové zprávy, služební písemnosti, jazyk dokumentů atd.)“, vědecký, publicistický, uměleckoliterární a hovorový styl (Pikčilingis 1965:8). V pozdějších pracích autor některé z těchto termínů upravil: oficiální věcný, umělecký beletristický (nebo jednoduše beletristický), každodenní běžný neboli hovorový styl (Pikčilingis 1971:286–331; 1974:9–10).

Mnozí litevští lingvisté při psaní o stylistické diferenciaci jazyka nebo o jeho stylistickém systému uvádějí zmíněných pět funkčních stylů. V programu stylistiky sestaveném A. Rasimavičiusem jsou uvedeny pouze čtyři styly; styl krásné literatury se zmiňuje zvlášť: „Funkční

26

styly jazyka: oficiální věcný, publicistický, vědecký, každodenní běžný. Specifika stylu krásné literatury (beletristického)“ (Rasimavičius 1980:106).

O tom, zda styl krásné literatury (styly) patří, či nepatří do systému funkčních stylů spisovného jazyka, se diskutuje již několik desetiletí. Opačné názory by mohl sblížit následující přístup. V krásné literatuře se užívá spisovný jazyk, a uznáváme-li jeho členění na funkční styly, zdá se důsledné uznat také to, že styl krásných literárních děl jako určitý z p ů s o b ů u ž í v á n í j a z y k a představuje stylistickou varietu spisovného jazyka. Na druhou stranu tento styl vzhledem ke své umělecké specifičnosti a zvláštní estetické funkci náleží nejen k funkčním stylům jazyka, ale také k systému umění (uměleckého zobrazování skutečnosti).

Kadangi klausimas, kiek (funkcinių) stilių esama lietuvių kalboje (žr. Župerka 1985:55—60), tiesiogiai nesusijęs su šio rašinio tema, tai grįžkime prie minėtųjų penkių stilių terminų.

Dva styly, vědecký a publicistický, nazývají všichni litevští lingvisté stejně, zatímco názvy zbývajících tří stylů se značně různí. Tato rozmanitost je obzvlášť zřejmá z následujících ukázek, uvedených chronologicky (jsou vypsány různé názvy tří stylů z prací lingvistů, v nichž jsou uvedeny názvy všech pěti stylů):

úředních písemností (neboli kancelářský), každodenní konverzace (neboli běžně užívaný hovorový), krásné literatury (Palionis 1964:14);

dalykinis, šnekamosios `kalbos, meninis-literatūrinis (Pikčilingis 1965:8);

kanceliarinis, “šnekamoji ir apskritai buitinė kalba”, beletristinis (Ambrazas 1967:147);

oficiální věcný, každodenní běžný neboli hovorový, umělecký beletristický (Pikčilingis 1971:286—331);

dalykinis, buitinis, beletristinis (Šoblinskas 1973:11);

oficialusis dalykinis, kasdienis, grožinis (Savukynas 1977:18—19);

oficialusis dalykinis, kasdieninis buitinis, grožinis (Župerka 1977:15);

dalykinis, buitinis, meninis (Sirtautas 1982:59; 1988:185);

administrativní, běžný, umělecký (Župerka 1983);

kanceliarinis, buitinis, grožinis (Krinickaitė 1984:33);

oficiální, běžný, beletristický (Grumadienė 1985);

kanceliarinis, buitinis, beletristinis (Palionis 1985:21);

27

kanceliarinis, šnekamasis, beletristinis (Šoblinskas 1987:175); oficialusis dalykinis, arba kanceliarinis, buitinis šnekamasis, arba kasdieninio pašnekesio, beletristinis (Palionis 1989:28–30); kanceliarinis, buitinis, meninis, arba grožinis (Gaivenis, Keinys 1990:67, 192).

Stylistické termíny užívané lingvisty v jiných zemích (stejně jako počet rozlišovaných stylů) se rovněž různí; kromě jiných příčin je tomu tak i proto, že se styly rozlišují na různých základech (viz Pikčilingis 1971:280–281; Rozenbergas 1976:26–27; Mistrykas 1985:419–423). Litevští lingvisté nepředložili žádnou originálnější či novější klasifikaci stylů a v podstatě vycházejí z jediného schématu jejich dělení, není však snadné najít alespoň dva lingvisty, kteří by užívali zcela stejné stylistické termíny.

Jak známo, terminologická synonymie není žádoucí: působí zmatky a brání vědcům, aby se dorozuměli. Pokusme se tedy posoudit přesnost různých termínů.

Styl úředních písemností, dokumentů a zákonů se označuje pěti způsoby: oficiální odborný, oficiální, odborný, kancelářský, administrativní. (Zde i dále ponecháváme stranou pojmenování stylu vyjádřená spojením s genitivem podstatného jména: styl úředních písemností, krásné literatury, hovorového jazyka, každodenní konverzace. Lze je chápat nikoli jako skutečné termíny označující druh stylu, nýbrž pouze jako spojení vymezující oblast jeho užívání.)

Spojení oficiální odborný styl je doslovným překladem ruského termínu официально-деловой стиль. Takto dlouhý tříslovný termín je nepraktický (víceslovné termíny by se hodily spíše pro dílčí, druhové pojmy, řekněme pro označení podstylů, srov. popularizačně-vědecký styl); pochybnosti navíc vyvolává vztah významů přívlasků: řekneme-li oficiální odborný styl, zdálo by se, že existuje také oficiální neodborný či neoficiální odborný styl, o takových stylech se však nehovoří.

Se slovem styl se z těchto dvou přívlastků užívá jen jeden: buď oficiální, nebo pouze odborný. První více charakterizuje tón textů dané sféry (snad do jisté míry i samotnou oblast užívání), druhý pak věcnost obsahu a vyjadřování. Obě spojení se užívají i v množném čísle: oficiální styly, odborné styly. V obou případech se zřejmě myslí způsob vyjadřování ve třech velkých sférách – administrativě (řízení), vědě a sdělovacích prostředcích.

Nejrozšířenější označení stylu textů této oblasti je patrně

28

kancelářský. Po vzoru české a slovenské stylistiky jsem uvedl do oběhu termín administrativní styl (pojem vyjadřovaný adjektivem kancelářský se mi zdál příliš úzký); srov. spojení administrativní jazyk (Piročkinas 1990), administrativní písemnosti (Kniūkšta 1993:3). Celý problém spočívá v tom, že rozsah pojmu vyjadřovaného tímto adjektivem se chápe různě. J. Palionis (1967:17–18; 1979:92) rozlišuje varianty kancelářského stylu: administrativní a právní (administrativní styl je tedy chápán úžeji jako druhový pojem). Jiný vztah mezi pojmy označovanými těmito slovy vidí P. Kniūkšta 1993:3): „V podobném významu [tj. jako kancelářský jazyk, jazyk úředních písemností – K. Ž.] se užívá také spojení administrativní jazyk, zahrnuje však kromě jazyka kancelářských písemností také mluvený jazyk této oblasti a zčásti i psaný a mluvený jazyk práva.“ Sám mám sklon užívat termín administrativní styl v širším významu a rozlišovat alespoň tři jeho podstyly: kancelářský (tj. jazyk úředních písemností), právní (jazyk zákonů a soudů) a diplomatický (jazyk diplomatických textů)¹

Styl hovorového jazyka (každodenní konverzace) se rovněž označuje pěti termíny: každodenní domácí, každodenní, domácí, domácí hovorový, hovorový. Tříslovná označení každodenní domácí styl a domácí hovorový styl jsou nepraktická a navíc významově nepřesná: vyvolávají dojem, že první přívlastek se tvůrci termínu zdál nedostatečně přesný, a proto jej upřesňuje druhým.

Označení každodenní, které navrhl B. Savukynas a které nemá příponu -inis, se odlišuje od souboru stylistických termínů. To však není to nejdůležitější. Je otázkou, zda je účelné označovat styl jako každodenní či každodenní; význam slova jako by předpokládal protiklad k neexistujícímu svátečnímu stylu.

Nejčastěji se patrně užívá spojení domácí styl. Je bezvadné, vystihuje nejdůležitější oblast užívání i charakteristický obsah textů tohoto stylu. Hovorový styl zřejmě označuje poněkud širší pojem a výrazněji se staví do protikladu ke knižním stylům (srov. základní stylistický protiklad a stylistické značky ve slovnících kniž., hovor.), nižší, volnější tón promluvy i charakteristickou formu vyjadřování. Mimochodem, hovorový styl nelze ztotožňovat s mluveným jazykem; významy těchto dvou termínů

¹ Termín administrativního stylu jako základní označení administrativního stylu použil také J. Palionis ve vědeckém příspěvku v ruštině (zřejmě se rovněž orientoval na tradici české stylistiky): „Административным (иначе еще называемым официально-деловым, канцелярским) стилем“ (Palionis 1986:13).

29

a užívání, alespoň v pracích lingvistů, jsou víceméně ustálené. Styl krásné literatury se označuje takto: umělecký-literární, umělecký beletristický, umělecký, beletristický, krásnoliterární. V souvislosti se spojením dvou přívlastků platí i zde dříve uvedené poznámky. Patrně nejrozšířenější je termín beletristický styl. Jeho vhodnost je sporná, protože beletristika se v našich a sousedních jazycích obvykle označuje pouze jako próza, zatímco v tomto případě se má na mysli způsob užívání jazyka v krásné literatuře obecně (tedy i v poezii!).

Na první pohled se jako nejvhodnější jeví termín krásnoliterární styl (srov. krásná literatura, krásnoliterární dílo). Toto spojení najdeme i u J. Pikčilingise (1971:283, 284), který jinak obvykle užíval termín uměleckého beletristického (nebo prostě beletristického) stylu. Přídavné jméno krásnoliterární nejzřetelněji ukazuje vztah k hlavní sféře tohoto stylu. Jisté pochybnosti vyvolává skutečnost, že přídavná jména označující druh stylu tvoří běžná spojení s podstatným jménem jazyk (administrativní jazyk, hovorový jazyk, kancelářský jazyk atd.; styl je totiž především způsob užívání jazyka), zatímco spojení krásnoliterární jazyk není obvyklé.

V tuto chvíli nenacházím žádné výhrady vůči nepříliš rozšířenému termínu umělecký styl (srov. umělecký jazyk).

Závěry. Nejpřijatelnější by byl soubor termínů pro styly, jejichž přídavná jména (přívlastky) by byla volena podle téhož principu, řekněme podle charakteristické sféry užívání.

Funkční styly litevského jazyka jsou dosud prozkoumány poměrně málo; důkladný výzkum textů různých stylů by umožnil přesněji vymezit hranice stylů a zároveň zpřesnit i jejich terminologii.

Styly se mění rychleji než jazykové roviny (dokonce rychleji než lexikum); například během několika posledních let, kdy vznikal nezávislý tisk, se jazyk novin přímo před našima očima vzdaluje administrativnímu jazyku. Tento vývoj nás rovněž nutí průběžně zpřesňovat klasifikaci stylů i jejich terminologii.

Zkratky

Ambrazas 1967 – Ambrazas V. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksės raidos klausimai // Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Gaivenis, Keinys 1990 – Gaivenis K., Keinys S. Terminologický slovník lingvistiky

² Žr. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. V., 1972. P. 76; Tarptautinių žodžių žodynas. V., 1985. P. 66; dar plg. Timofejevas L., Vengrovas N. Literatūros mokslo terminų žodynėlis. K., 1961. P. 29; Sierotwiński S. Słownik terminów literackich. Wrocław [...], 1986. S. 39; Latviešu valodas vārdnīca. Rīga, 1987. 1pp. 126; Советский энциклопедический словарь. М., 1987. С. 123.

30

žodynas. K., 1990.

Grumadienė 1985 – Grumadienė L. Kodėl vapsvos gelia miestiečius? // Literatūra ir menas. 1985. Kovo 8.

Kniūkšta 1993 – Kanceliarinės kalbos patarimai/ Ats. redaktorius P. Kniūkšta. V., 1993.

Krinickaitė 1984 – Krinickaitė S. Kalbų raiškos savitumas. V., 1984.

Mistrik 1985 – Mistrik J. Štylistika. Bratislava, 1985.

Palionis 1964 – Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorijos įvadas. V., 1964.

Palionis 1967 – Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. V., 1967.

Palionis 1979 – Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. V., 1979.

Palionis 1985 – Palionis J. Kalbos mokslo pradmenys. V., 1985.

Palionis 1986 – Палёнис И. O aktuálnosti problému "obecně literární norma a funkční styly" // Общелитературный язык и функциональные стили. Вильнюс, 1986.

Palionis 1989 – Palionis J. Lietuvių rašomosios (literatūrinės) kalbos istorijos įvadas. V., 1989.

Pikčilingis 1965 – Praktinės lietuvių kalbos stilistikos programa/ Parengė J. Pikčilingis. V., 1965.

Pikčilingis 1971 – Pikčilingis J. Lietuvių kalbos stilistika. V., 1971. T. I.

Pikčilingis 1974 – Dabartinės lietuvių kalbos kultūros ir stilistikos programos/ Parengė J. Pikčilingis, A. Pupkis. V., 1974.

Piročkinas 1990 – Piročkinas A. Administracinės kalbos kultūra. V., 1990.

Rasimavičius 1980 – Stilistika/ Sudarė A. Rasimavičius// Lituanistinių kalbos disciplinų programos. V., 1980.

Rozenbergas 1976 – Rozenbergs J. Latviešu valodas praktiskā stilistika. Riga, 1976.

Savukynas 1977 – Savukynas B. Leidinio paskirtis ir kalba// Žmonės ir kalba. V., 1977.

Sirtautas 1982 – Sirtautas V. Teksto sintaksė ir vientisinio sakinio analizė // Vientisinio sakinio semantika. V., 1982.

Sirtautas 1988 – Sirtautas V., Grenda Č. Lietuvių kalbos sintaksė. V., 1988.

Šoblinskas 1973 – Šoblinskas A. Stilistikos pamokos (IX klasė). V., 1973.

Šoblinskas 1987 – Šoblinskas A. Lietuvių kalbos didaktika. V., 1987.

Župerka 1977 – Župerka K. Praktinė stilistika. V., 1977.

Župerka 1983 – Župerka K. Lietuvių kalbos stilistika. V., 1983.

Župerka 1985 – Župerka K. Kiek stilių lietuvių kalboje? // Mokymo ir auklėjimo klausimai. V., 1985. T. 17.

31