SEDMNÁCTÁ

JANA JABLONSKÉHO

KONFERENCE

Dne 9. října 2009 se v Ústavu litevského jazyka konala 17. konference Jana Jablonského „Jazyková variabilita a jazykové postoje“. Na konferenci, kterou uspořádaly Ústav litevského jazyka a Katedra litevského jazyka Vilniuské univerzity, zaznělo osmnáct příspěvků. Stejně jako v předchozím roce byla značná pozornost věnována otázkám sociolingvistiky a byly představeny a diskutovány výsledky nejnovějších výzkumů v tomto jazykovědném oboru. Potěšující je, že se dostavili i hosté ze zahraničí – konference se zúčastnily a přednesly své příspěvky čtyři lotyšské vědkyně.

V první části konference byl představen společný litevsko-lotyšský projekt „Baltská sociolingvistika (BalSoc): jazykové sebeuvědomění společnosti v Litvě a Lotyšsku“ (ved. Loreta Vaicekauskienė), v jehož rámci byly metodou hloubkových rozhovorů zkoumány postoje litevských a lotyšských novinářů k veřejnému jazyku, kvalitě jazyka a jazykové politice. Rozbor názorů představitelů lotyšských médií na konkurenční vztahy mezi jazyky a výběr slovní zásoby v jazyce ukázal, že teoretická přesvědčení novinářů se ve většině případů odrážejí i v jejich mluvní praxi (Ina Druviete, Jazykové postoje televizních a rozhlasových novinářů: teorie a praxe). Zjišťovalo se také, do jaké míry závisí postoj k normativnímu jazyku na profesi respondentů a jejich individuálních osobnostních rysech. Lze předpokládat, že většina novinářů tíhne k umírněnému typu tvůrčí osobnosti, k němuž patří takové rysy, jako je expresivnost, obraznost a osobitost jazyka, na rozdíl od typu „konstruktéra“, pro nějž jsou charakteristické standardizovanost, správnost a jednotnost jazyka. Převládá názor, že profesionalita pracovníků médií nemá na jazykové postoje vliv, na rozdíl od povahy novinářské práce, adresáta a typu pořadu (Loreta Vaicekauskienė, „Tvůrci“ a „konstruktéři“: vliv typu osobnosti na jazykové postoje).

Variabilitu mluveného projevu určují okolnosti komunikace a komunikační cíle – v praxi se obvykle rozlišuje veřejné a soukromé užívání jazyka a mluvčí se přizpůsobují adresátovi. Na veřejnosti se lidé většinou snaží mluvit

Septynioliktoji Jono Jablonskio konferencija

351

správněji, plynuleji a kultivovaněji, zatímco při soukromé komunikaci si uživatelé jazyka dovolují více – mluví volněji a hruběji (Jurgita Girčienė, Novináři o vlivu oblasti užívání a adresáta na mluvený projev). Názory respondentů na možné hrozby pro litevský jazyk se různí: někteří se domnívají, že žádné hrozby neexistují, jiní, že se litevština může časem stát směsicí jazyků; nebyla však zjištěna jasná korelace mezi souhlasem či nesouhlasem respondentů s jazykovou péčí a hrozbami, které pro jazyk vnímají (Laima Nevinskaitė, Hrozby pro jazyk a potřeba jeho regulace: postoje novinářů).

Z výsledků lotyšských výzkumů vyplývá, že prestiž spisovného jazyka je ve společnosti vyšší než prestiž mluveného jazyka, který se považuje za jazykovou varietu stojící mimo hranice spisovného jazyka. Ukázalo se, že rozložení nářečního jazykového kódu je územně podmíněné, zatímco stratifikace sociálních vrstev se výrazně projevuje při zkoumání specifik užívání slangu (Linda Lauzė, Funkce variet lotyštiny a oblasti jejich užívání: názory rozhlasových a televizních novinářů). Obecně se pojem prestižní jazyk spojuje s vyšší společností a soudí se, že například prestižní litevština neexistuje, protože neexistuje ani vyšší společenská vrstva, nebo se za prestižní považuje spisovný, normovaný jazyk. Za jazykové vzory se považují mluvčí ve veřejném prostoru – herci, politici, moderátoři –, existují však i názory, že jazyk jako výraz individuality nelze kopírovat. Respondenti také upozornili na sklon napodobovat ve veřejném jazykovém projevu příklady špatného jazyka (Rasuolė Vladarskienė, Postoje novinářů k prestižnímu jazyku a jazykovým vzorům).

Na druhém zasedání byla značná pozornost věnována projektu „Užívání jazyků a národní identita v litevských městech“ z let 2007–2009 (Města a jazyk, ved. Meilutė Ramonienė). Jeho cílem je prozkoumat vztah mezi jazyky užívanými ve velkých litevských městech a národní identitou a stanovit perspektivy zachování národní identity spojené s jazykem. Výsledky výzkumu ukázaly, že v pracovním prostředí se nejčastěji komunikuje litevsky. Zajímavé je, že Poláci zde nejčastěji volí litevštinu nebo ruštinu, zatímco Rusové ruštinu. Rozšíření angličtiny v pracovním prostředí souvisí s věkem, vzděláním a finanční situací (Meilutė Ramonienė, Jazyky užívané v práci ve městech Vilnius, Kaunas a Klaipėda). V litevské polské komunitě je ruština považována za nejběžnější, litevština za nejužitečnější a polština za nejkrásnější (stejně jako v jiných jazykových komunitách jejich mateřský jazyk); vzdělání se stále častěji získává ve státním litevském jazyce. Vliv angličtiny v této jazykové komunitě je nepatrný a anglických výpůjček se užívá méně než v polské spisovné řeči (Kinga Geben, Sebevědomí vilniuských Poláků a mnohojazyčnost).

352

KALBOS KULTŪRA | 82

Bylo zjištěno, že národní identita mladších obyvatel Vilniusu a Klaipėdy je slabší než u starších; mladí Litevci se častěji považují za občany Evropy a o něco méně často za občany světa. Ukázala se potřeba učit se anglicky – velká část respondentů by si přála, aby se jejich děti učily v litevsko-anglických bilingvních školách; angličtina je obecně považována za nejprestižnější jazyk. Učení se cizím jazykům však stále není příliš populární a jiné jazyky Evropské unie se studují jen málo (Laima Kalėdienė, Sociolingvistiniai lietuvių miestiečių portretai). Pozornost byla také věnována tomu, že se vzhledem ke změnám geopolitické situace v Litvě i v dalších zemích obecně vyplatí pojem mateřského jazyka upřesnit s ohledem na současnou situaci vícejazyčnosti (Ala Lichačiova, Gimtosios kalbos sąvoka kaip mokslo ir refleksijos objektas).

Kromě zmíněných projektů se na konferenci probírala i další aktuální sociolingvistická témata. Hostky konference představily systém hodnocení jazykových kompetencí používaný v Lotyšsku a související problémy (Resija Zauere, Sociolingvistinės kalbinių įgūdžių tyrimo galimybės), pojednaly o korelacích mezi formami oslovení užívanými v lotyšských všeobecně vzdělávacích institucích a sociolingvistickými faktory (Anda Blūmanė, Sociolingvistinė kreipinio vartosenos analizė: koreliacijos dėsniai Latvijos bendrojo lavinimo įstaigose). Představen byl také výzkum hodnocení nářeční řeči podle metodiky percepční dialektologie, který ukázal, že hodnocení správnosti nářečního kódu závisí na jeho podobnosti se spisovným jazykovým kódem, a proto jsou aukštaitská nářečí považována za správnější než žemaitská (Daiva Aliūkaitė, Erika Merkytė, Taisyklingumo konceptas ir tarminiai kodai: nuostatų tyrimas). Upozorněno bylo na rozdíly v jazykovém povědomí a jazykových postojích osob se sluchovým postižením a slyšících, které vyplývají z odlišného jazykového prostředí a rozdílných jazykových zkušeností (Benita Sušinskaitė, Girdinčiųjų ir sutrikusios klausos bendruomenės narių kalbinės nuostatos). Možná poněkud vzdáleněji od ústředních otázek konference se přednášející pokusily pojednat o tváři města Kaunasu, která se odráží v názvech podniků a dalších veřejných nápisech a podle nichž získává stále více rysů hovorového stylu (Lina Bačiūnaitė-Lužinienė, Ramunė Juodeikytė, Kaune paslaugas teikiančių įmonių pavadinimų analizė).

O projevech hovorového stylu ve veřejném jazyce se hovořilo i v dalších příspěvcích. Profesorka Regina Koženiauskienė (Žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse) zkoumala skryté důvody užívání neprestižního registru v politických komentářích novináře Rimvyda Valatky a tvrdila, že motivované užívání neprestižní žargonové lexiky v politických ko-

Septynioliktoji Jono Jablonskio konferencija

353

mentářích vytváří mnohoznačnost, která pomáhá přesněji charakterizovat strany zapojené do polemiky. Obecně lze říci, že z perspektivy procesů žargonizace a konverzacionalizace probíhajících v dalších evropských jazykových společenstvích se žargonové výrazy, expresivní obraty či jiné prvky hovorového jazyka v politickém diskurzu stále častěji ozývají během politických akcí, kdy mají upoutat pozornost voličů a v některých případech také vyjádřit politické postoje (Giedrius Tamaševičius, Kodėl ministrai kartais prabyla jaunimo žargonu?).

Konferenci důstojně zakončila Rita Miliūnaitė (Interneto komentuotojai apie nepriesagines moterų pavardes), která představila metodiku výzkumu internetových komentářů a upozornila na to, že v nich převažuje nikoli faktická (jazyková), nýbrž emocionální a pragmatická, jakož i hodnotová a sociálněpsychologická argumentace. Je třeba dodat, že průběh diskusí o ženských příjmeních bez přípony, jimiž se její příspěvek zabýval, odhalil nedostatek dialogu mezi kodifikátory jazyka a jeho uživateli.

Teze konference připravené Oddělením jazykové kultury Ústavu litevského jazyka jsou publikovány na internetových stránkách Ústavu litevského jazyka^*.

Přijato 21. 12. 2009

SKAISTĖ ALEKSANDRAVIČIŪTĖ

Ústav litevského jazyka

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

^* Žr. http://www.lki.lt/LKI_LT/index.php?option=com_content&view=article&id=469:jono-jablonskio-konferencija1&catid=1:naujienos&Itemid=2

354

KALBOS KULTŪRA | 82