LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

MORFOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÉHO NÁŘEČÍ ČIORNOS PADINOS

A. VIDUGIRIS

Po potlačení povstání v roce 1863 carská vláda deportovala z různých míst Litvy do Povolží mnoho povstalců a jejich podporovatelů. Mnoho Litevců bylo usazeno v různých ruských vesnicích někdejší samarské gubernie (dnes Saratovská a Kujbyševská oblast). Během delší doby vznikly v někdejším Novouzenszkém okrese (dnes Jeršovský rajón) tři litevské vesnice. Největší z nich byla Čiorna Padina (kolem let 1920–1921 měla 102 litevských rodin), menší byly Tolovka (34 rodin) a Litovka (25 rodin).

Po letech 1921–1922, kdy se více než polovina Litevců vrátila do Litvy, a v letech 1929–1931, kdy mnozí odešli žít do měst a jinam, se národnostní složení uvedených vesnic značně změnilo.

U příležitosti stého výročí povstání z roku 1863 zorganizoval v červenci 1963 z iniciativy akademika B. Larina Ústav litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd výzkumnou expedici do vesnice Čiorna Padina v Jeršovském rajónu Saratovské oblasti, aby zkoumala jazyk, folklór a částečně i každodenní život potomků litevských vyhnanců.

Dodnes žije nejvíce Litevců – přes 100 lidí (asi 40 rodin) – v Čiorné Padině; po několika rodinách žije v Tolovce, Krasniance, Orlovgaji a dalších vesnicích a také ve městech Novouzensk, Jeršov, Saratov a jinde.

Během expedice bylo od litevských obyvatel vesnice Čiorna Padina kromě folklorního a etnografického materiálu zaznamenáno také značné množství jazykových údajů cenných pro vědu.

Během sta let se mezi vyhnanci, kteří mluvili různými litevskými nářečími (starší představitelé nářečí si ještě dobře pamatují své prarodiče, kteří mluvili nejedním nářečím, přesněji však již neznají jejich rodiště a většinou uvádějí pouze Kaunskou či Vilniuskou gubernii), v Čiorné Padině utvořilo jedno poměrně jednotné litevské nářečí.

Kolik a které prvky litevských nářečí jsou zastoupeny v morfologii současného litevského nářečí Čiornos Padinos, jemuž je věnován tento článek¹, lze zatím přesně říci jen obtížně. Je třeba pouze dodat, že na vývoj morfologie tohoto nářečí mělo vliv

¹O historických, fonetických, lexikálních a syntaktických zvláštnostech litevského nářečí Čiornos Padinos bude publikován článek v časopise „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbuose“, řada A (1965).

13. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

193

litevský tisk, účast na místní litevské amatérské činnosti, stejně jako silný vliv ruského jazyka aj.

Z významnějších morfologických rysů litevského dialektu Čiornos Padinos jsou zde podrobněji popsány nebo více zdůrazněny pouze ty, které pomáhají lépe objasnit otázku původu deportovaných a utváření jejich dialektu. Z tohoto důvodu je uvedeno také rozšíření některých morfologických rysů v Litevské SSR.

Tvoření slov

Litevský dialekt Čiornos Padinos, stejně jako ostatní dialekty litevského jazyka, tvoří nová slova převážně pomocí různých přípon. Předponových a složených slov je podstatně méně. Nejprve je třeba zmínit jednotlivé přípony, které tvoří odvozeniny se specifickými rysy, jež nejsou známy ve všech dialektech litevského jazyka.

V dialektu se velmi často používají jmenné výrazy tvořené příponami -(i)okas, -(i)otė, charakteristickými pro východní aukštaitštinu. Odvozeninám vytvořeným z podstatných jmen dodávají tyto přípony odstín zdrobňující a milý, nebo naopak zvětšující a znevažující. Přípona -(i)okas se připojuje k podstatným jménům mužského rodu, např.: berni̇́kas² „odrostlý chlapec, ještě nedospělý mladík“, maišakas, marškiškakiai, meičiakas „odrostlý meičiukas, polodospělý metėlis“, te.vākas, unčākas, viščākas, žuščākas. K podstatným jménům ženského rodu se připojuje přípona -(i)otė, např.: a.škātė, karvātė, kirmėlātā.s, mergātė..

Méně často se příponou -oka(s) tvoří přídavná jména vyjadřující neúplnou nebo nadměrnou míru vlastnosti označené kořenem přídavného jména, např.: aukštākas, ilgākas, mažāka.

V dialektu se také hojně vyskytují odvozeniny se skutečně zdrobňujícím a milým významem; jejich typickými příponami jsou -elis a -elė. Tato přípona je velmi produktivní a připojuje se především k dvojslabičným podstatným jménům, např.: gri.čėla. ~ gryčėlė, jeknėla.s, karvėla., namėlis, šakėla., šaukštėlis, pulkėlis, te.vėlis, upėlis, žirgelis, žluktėlis. Tyto přípony-

Používá se transkripce podle „Programy pro sběr materiálu pro Atlas litevského jazyka“ (II. vyd., Vilnius, 1956, s. 105—118; dále „Program“).

Často užívaný znak ą označuje a s odstínem o, vyslovované místo přízvučného i nepřízvučného o v kmeni slova spisovné litevštiny (dále — lk.) (<baltiškojo ā) a nepřízvučného uo. Znak ę označuje samohlásku e s odstínem ę. Tato samohláska se vyslovuje místo nepřízvučných kmenových lk. ė, ie.

Tečka vpravo nahoře u písmene označuje, že samohláska je dlouhá. V dialektu si délku zachovaly: a) přízvučné dlouhé samohlásky, z nichž se tečkou označuje pouze i· (<y, ī, ē) a u· (<ū, ų, ą), např.: teisi·bei, tū.sa. ~ tāso; b) dlouhé samohlásky v nepřízvučné předposlední slabice, jestliže poslední slabika zachovává směr krátkého přízvuku, např.: kai-minūs, nedru.sūs ~ nedra.sūs. Tečka vpravo dole u písmene označuje, že samohláska je polodlouhá. Polodlouhé jsou: a) krátké samohlásky prodloužené přízvukem, např.: brū.kit, ši.tėi „tihle“; b) zkrácené nepřízvučné dlouhé samohlásky a monoftongizované nepřízvučné ie, uo, např.: ši.tā.ke. ~ šitokie, te.vū.ku.

Znak středního přízvuku (s) označuje buď polodlouhou samohlásku prodlouženou přízvukem, nebo přízvučnou slabiku slova.

Po j nebo někdy po změkčené souhlásce se předními stávají nepřízvučné samohlásky a, ą nebo dvojhláska ai, které se vyslovují a zapisují jako e, ei.

Měkkost souhlásek stojících bezprostředně před přední samohláskou se zvláštním znakem neoznačuje. Ve všech ostatních případech se měkkost souhlásek označuje obloučkem nad písmenem (např.: mān sū.t vālgī.r).

194

Hláska e se často vyslovuje jako a nejen po ztvrdlých souhláskách l, r, s, ž, např.: balsális ~ balsélis, brà.lãlis ~ bro.lėlis, bẹ.rãlis „bėriukas“, daržãlis (vedle daržélis), stalãlis, važãlis, ale také po n, které v nářečí jinak neměkne, např.: balnãlis, bernãlis, kalnãlis, svirnãlis, ale su.nėlis, svirnėlis.

Někdy se v pohádkách, patrně podle odvozenin dvojslabičných podstatných jmen, užívají s příponami -elis, -elė také víceslabičná podstatná jména, srov.: ã.škėlė. nabagėlė..

Odvozeniny avėlà., kumėlà., vadėlà.s nemají zdrobnělý a expresivní význam.

Přípona -ėlis, -ėlė se připojuje k víceslabičným podstatným jménům, často již k odvozeninám s příponou, např.: augintã.jėlà., avėlėlà., babutėlà., bernùkėlis, kumelėlà., mã. tinėlà., mažužėlis, nakvì.nėlà., patalėlis, undenėlis, u.žã.lėlis, vakarėlis, valgi.mėlis.

-ytė. V nářečí se užívají zpravidla pouze odvozeniny této přípony ženského rodu, utvořené od podstatných jmen, např. od obecných: ašarì.te.s, avì.te., burnì.te. „veidukas“, galvì.te., gegutì.te., gri.cėlì.te., lã.velì.te., mamì.te., mã.tinì.te.; od vlastních: Alenì.te., A.nì.te., Marì.te..

-iukas, -iukė. Přípona se připojuje jak k dvojslabičným, tak k víceslabičným podstatným jménům, např.: gri.cū.ke., gurbėlù.kas „tvarte­lis“, vaikėlù.kas.

-(i)ulis, -(i)ulė. Odvozeniny s touto příponou se tvoří od dvojslabičných podstatných jmen. Tvary ženského rodu mají častěji než ve spisovném jazyce příponu -iulė, např.: gegù.la. ~ gegùlė „gegute, gegužė“, sesù.la. „sesutė“, svã.cū.la. vedle ku.mù.la. „kūmutė“, tatù.la. ~ tetùlė, vė.jù.lis, dę.vù.lis. Odvozeniny didžù.lis, stã.rù.lis „dručkis“ již nemají zdrobnělý a expresivní význam.

-(i)utis, -(i)utė. Tuto příponu mají častěji odvozeniny od dvojslabičných nebo víceslabičných přídavných jmen, např.: mažù.tis, mažù.te., žemù.tis, žemù.te.s, mažùžù.te. (< maž-ut-j-utė), žemùčù.tis, vlastní jména utvořená od dvojslabičných vlastních podstatných jmen, např.: A.nù.te., Karù.te., Katrù.le., Marù.te., méně často obecná podstatná jména, např. svã.cū.te. Zdrobnělý význam již nemá odvozenina s příponou -utis rãgute.s „rogės“, která se užívá také ve východní Litvě přibližně po linii Rokiškis – Anykščiai – Ukmergė – Musninkai – Dieveniškės – Lazūnai³.

Zvláštní skupinu podstatných jmen s příponami a zdrobnělým a expresivním významem tvoří příjmení dívek s příponami -učia, -aičia, -yčia, typickými pro východní Aukštaitijce, např.: Gi.lù.če, Jankù.naiče.s, Kazickaičė, Kã.saiče, Raikallì.če, Šùtì.če, méně často Mikšaitė., Miškinì.te. Paralelně se dívky označují genitivem otcova příjmení, např.: Mi.kše. Varù.te., Klòsu. A.nù.te., Gi.le. Viktà, Namajù.ška.s Vàle. atd.

Z ostatních odvozenin s příponami lze zmínit poměrně často užívaná podstatná jména utvořená od sloves příponou -alas, např.: api.taisalas „drabužis“, api.valkalas „užvalkalas“, ìmpilas „impilas“, reikalas, vi.ralas. Od podstatného jména je utvořena odvozenina virbalas a od přídavného jména — rę.balai.

Místo spisovné slovesné přípony -inti se v nářečí velmi často užívá přípona -enti (vyslovuje se: -ìnte., -ėna, -ėna.), např.: gru.žėna. „grąžino“, išdė.vėna. „išdžiovino“, išnaikėna. „išnaikino“, marėna „marina“, vė.dėna „vedina“. V Litevské SSR je tato přípona typičtější pro východní žadininkai a dzūky.

³ Vychází se z kartotéky materiálů Atlasu litevských nářečí, uložené v Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR (viz materiál shromážděný podle otázky č. 25 „Programos“).

13*

195

Ve složeninách s předponami často zůstávají zachovány plnější podoby předpon charakteristické pro východní Aukštajty, např. u jmen: apy-: api.stalis „místo kolem stolu“, api.taisalas; ata-: atàgala (ruka), atàlapas „otevřený“, atàpakalas; ažu-: ažù.pinčei „části za patou, zadní části paty“, ažù.pkalas || ažù.pakalis || užù.p.kalis, ažù.stala. „místo za stolem“, ažù.ve.ja; in-: įmpilas (< in-pil-alas); užu-: užù.darbis, užù.sakai, prie-: prieprà.tis „zvyk“.

Delší podoby předpon se užívají zvláště často u sloves, např. api-: api.dinge., api.dedam, apisuks ~ apsùks, api.šveite. vedle ap.diėki, apsirgą, aps.ta.isa.m; ata-: atabėga ~ atbėga, atàglau, atakràpštė. ~ atkràpštė, atàmena vedle atgri.š, atgùlkit; in-: įnikše., inkù.nda. ~ įkàndo, insà.di.ni ~ išodinti, inspàk ~ išpėk; ažu-: ažù.kasa, ažùsėkki, ažùstū.me. vedle ažgìrs, ažmà.kėte., asì.kasa ~ užsikasa; už-: uždàre., u.žmena, méně často užù.dege., užù.turi.

Užívá se předpona per- (jejímž ekvivalentem je v jednotlivých východoaukštaitských dialektech par-), např.: pėrait, pėrdalije, pėrveikau „zvládl jsem, přemohl jsem“, někdy pėrėje. ~ pėrėjo.

Místo litevských předpon iš-, nu-, pa-, jimiž se tvoří slovesa dokonavého vidu, se v nářečí často vyskytuje předpona su-, např.: sugėrte. „napít se, vypít“, sudari.te. „očistit, uklidit“, sunėšte. „vynést, zvednout“, sukavàte. „pohřbít“, supė.tàute. „poobědvat“.

V nářcích se někdy mezi slovesný kořen a předponu vkládá částice gi, např.: pagisaki˙k, miėlas, nà.r vienu. žà.dėli.; pagitàrk, sesù.la., nà.r vienu. žà.dėli., srov. běžně užívané tvary s jinými částicemi, např.: nebe.išneša, nebe-ažustàta., tebėr. V těchže nářcích se vyskytují také útvary se dvěma předponami, např.: pasisùtik.si (ji) pàr tū˙ di.di. kelàli.; ir pasùti.k.si miėlu. te.vėli. Sloveso sutikti se v témže významu bez předpony su- obvykle neužívá.

Jednotlivá slovesa se tvoří také se slovanskými předponami, např.: dagi.vi.nsta „dožijete se“, dapi.lite. „přilít“, nedalàušu; neraspi.lsi „nepřeliješ“, rasìlsta „unaví se“, rasimùša. „zapomněl“.

Ve složených jménech jsou velmi často zachovány spojovací samohlásky, např.: dabekasì.s, kri.žàkela., nugàrakàulis, šaltàme.te.s, vė.nàmarškìnis, vė.na-sėdžei, ù.bagapàlaikis, méně často pù.snaktiš „půlnoc, střed noci“, stàlinkte. „prostěradlo na stole“.

Skloňování slov

Většina jmen v litevském nářečí Čiornos Padinos má dvě čísla: jednotné a množné, např.: gri˙čė: gri˙če.s, gūrbas „chlév“: gurbai; mitulì.s „mladší družba“: mitulėi, raugžlà: raugžla.s. Tvary dvojného čísla nebylo slyšet. Stejně jako v jiných litevských nářečích, i v litevském nářečí Čiornos Padinos mají jednotlivá podstatná jména pouze jednotné číslo, např.: kùparas „konec, smrt“, pienas, sviestas, nebo pouze množné číslo, např.: pakasì.na.s „pohřeb, pohřební obřad“, pàrpelei „kaše, polévka s knedlíčky“, pràge.ra.s „zasnoubení“, pràžvalg.a „prohlídka místa, kde budoucí manžel bydlí“.

Často se však u jednotlivých podstatných jmen tohoto nářečí, která se běžně užívají v jednotném čísle, vyskytují také tvary množného čísla; ty mají ovšem určitý stylistický odstín, např.: širdìs kraujeis usi.kišė.; jù.su. krašti, tai lė.tai ir lė.tai; kaip sne.gai nuši˙la, tai ù.pe.s pi.lna.s;

196

silný podzimní déšť, tak staří lidé říkávali… A naopak — podstatné jméno v množném čísle může být užito v jednotném čísle, např.: zralé obilí máme; chleba je jim málo, dej jim slaninu.

Vedle sedmi pádů užívaných v litevštině se v popisovaném nářečí používá ještě vnitřní směrový lokál — ilativ, např.: do sklepa, do krčmy, do jiného kraje, do lázně, na vrchol. Ilativ množného čísla bývá nejčastěji bez postpozice, např. šli domů, na návštěvu, zřídka na svatbu.

Jednotné číslo vnějšího směrového lokálu — aliativu — namopi se zachovalo jako fosilie v řádku lidové písně vrať se, milá dceruško, zpátky domů.

Pádové koncovky popisovaného nářečí se foneticky i morfologicky většinou neliší od odpovídajících pádových koncovek východní aukštaitštiny, srov. bērnu. ~ bērna, māču. ~ močė, ru.tėlu. ~ rūtėlė, kaūlų ~ kiaulė, kū.ltuvi ~ kūl-tuve, nakčiu ~ nakčia, krašti ~ krašte, galbi || galū ~ galė. Tvary lokálu jednotného čísla (inesivu), které měly před koncovkou j nebo m koncovku e, se v nářečí zkrátily v důsledku systémových změn, např.: v javorovém stole, ve stodole, na hlavě, na trhu, ve vodě, uprostřed, na krásné, na své, na druhé.

Koncovky dativu množného čísla všech kmenů, o, ė, i, a instrumentálu souhláskového kmene jsou bez s, např.: rukám, kravám, dětem, krásným, dcerám, těmto mužům.

Akuzativ množného čísla kmenů na ė má v nářečí dvě koncovky: -es (vestuvės, žvakės) a méně často -is (kaugis ~ kaugės, kd.ji'tis ~ kojītes, sekmi.nis). Takové koncovky mají i jednotlivá východoaukštaitská nářečí.

Inesiv a ilativ množného čísla mají stejnou podobu, např.: sloužil jsem u chlapců, sedí na sáňkách; děti budeme mít doma a dětem jsi podal; přijeli na návštěvu; podej dětem toho syna; vojáci buší na dveře. Tato podoba těchto lokálů je rozšířena zejména v severní a severovýchodní části východní aukštaitštiny⁴. Charakteristické je, že lokálové tvary množného čísla ženského rodu s druhým přízvukovým paradigmatem mají většinou přízvuk na koncovce, např.: krávy žerou; dívky trhají; dětské sáně (sáně na sváteční vyjížďku) se zapřahají a jezdí; řepu nosí. V lidové slovesnosti se vyskytuje i delší koncovka, např.: to jsou ručičky té krásné růže; provdala jsi dcerku za nevěstu. Jen jednou byla zaznamenána náležitější koncovka ilativu množného čísla vestuvėsn(a).

Do jednotlivých pádů jmen mnoha takzvaných slabších kmenů (i, u, ju a souhláskových) pronikají koncovky silnějších kmenů (a, ja, o, jo, ė), např. vedle nominativu jednotného čísla akįs, žū'sis se říká také žū.sė, žuvė; genitiv jednotného čísla dukterės, seserės, šunės, alauš, ri.tājas i ausės, dėsimtės, seserės, šunės, ri.tāje.; instrumentál jednotného čísla akīm, žu.sim, cukrum, lę.tum, medum, su.num, žmā.gum i akų, širdžu, sū.num; nominativ množného čísla žū'sis, šū.nes, pietu.s i akmenai, su.nai; genitiv množného čísla ausū, žu.sū, žuvū i akū, seserū, žu-vū; lokál množného čísla pę.meni's, pę.tū's i akmenios.

Samostatně je třeba zmínit tvar inezivu jednotného čísla derivátů s příponou -ukas, který přešel ke kmeni na ja, s přízvukem na příponě, např.: pavę.nū.ki. „v předsíni“, prę.vakarū.ki. „v podvečer“.

⁴ Srov. K. Morkūnas a A. Vidugiris, Kai kurie šiaurės rytų Lietuvos tarmių bruožai, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai“, řada A, sv. 2, Vilnius, 1957, s. 181; K. Morkūnas, Iš rytų aukštaičių tarmių daugiskaitos inesyvo formų istorijos viz tento svazek, s. 145.

197

Dvojí koncovky mají nominativ plurálu adjektiv a také trpných participií a-kmenového skloňování: -i, např. balti, juodi, nesoti, a méně často -ūs, např. bältu.s, gēru.s, miñku.s, supjāusti.tu.s.

Nominativ maskulina singuláru adjektiv, číslovek, zájmen a participií s pronominálním zakončením se tvoří formantem -ai, např.: brù.ngusai, di.džesai, grãžusai, jáunasai, pí.rmasai, patsai, tā.ksai, prakéiktusai. Nominativ feminina singuláru má dvojí podobu: gerōji, gražōji, jaunōji, méně často — jaunòje ~ jaunōja, vi.resnēje a vi.resñaje. Koncovka nominativu maskulina plurálu je -e. < -ie: me.lēje. ~ me.lējeje, senie.je.; feminina — -e.s < -ios: di.dže.se.s, l.ilgā.se.s. Ostatní pády: gen. sg. jáuna.je, jaunāje.s a jaunāse.s; dat. sg. mažājei, trečējei; akuz. sg. jáunu.ju., jáunu.ji., žālu.ju.; inessiv sg. svečimājē.i ~ svetimōjoje; illativ sg. srañjāje.n.

Adjektiva a příslovce mají čtyři stupně. Komparativ adjektiv se tvoří příponou -esnis, -ė, např.: minkesnis, senesne. (nom. pl. jaunēsnei, pigesnei, pigesne.s), zatímco příslovce příponou -iaus nebo -iau < jau(s); daugiau, dažniau, plãniau, stā.raus vedle labjāu mažāu, sunkāu, ti.kāu.

Superlativ adjektiv se tvoří nejčastěji pomocí zájmena pats, pati, a to z pronominálních nebo nepronominálních adjektiv komparativu či pozitivu, např.: pats vi.resnesai, pati jaunēsñāji, pati vi.resne. a pats gērasai, pats jāunis „nejmladší“; méně často má superlativ adjektiv příponu -ausia(s): didžāuses, -e. Superlativ příslovcí se rovněž častěji tvoří z příslovcí v komparativu instrumentálem singuláru vztažného zájmena kuo, např.: kuo gēraū; kā plā.niaus vedle daugāuse.

Mezi pozitivem a komparativem adjektiv a příslovcí stojí tvary s příponami -ēlesnis, -ė a -ēliau(s): jaunē.lāšnis, trumpē.lāsne., pigē-lāūs). Tento, tj. vyšší stupeň, obvykle pouze zpřesňuje komparativ.

Nejspíše podle vzoru ruského jazyka se ke komparativům adjektiv nebo příslovcí v nářečí často přidává ještě předpona pa-, např.: ānas pasenēsnis, āš pavi.rēsnis; pagerāūs, pagražāūs.

Mnoho zajímavých rysů, příznačných převážně pro východní aukštaitštinu, mají i další slovní druhy.

Druhá složka řadových číslovek 11–19 není -liktas, nýbrž -likis: aštā.ne.li.kei, dvi.li.ki.s, pinke.li.ke., ve.nā.li.ki.s. Takové tvary se užívají v celé oblasti východní aukštaitštiny a sousedních východních dzūkijských nářečí až k Pabradė⁵. Kolektivní číslovky 5–9 se tvoří příponou -ēli, např.: aštā.nel, pinkelū, septi.nelūs.

Základní číslovky du, dvi mají v nářečí obvykle formant -ienai: dú.-je.nai, dvi.je.nai, stejně jako v Litevské SSR v okolí Pandėlysu, Rokiškisu, Dusetosu, Anykščiaie a Ukmergė⁶.

Různé tvary zvratných a osobních zájmen se zvláště často užívají s formantem -(ie)nai, např.: nom. sg. āše.nai, tū.je.nai vedle āšei, tū.jei a āš, tū, někdy āše.na.s⁷; dativ singuláru a plurálu jāmē.nai (kūgi tu jāmē.nai pasakīsi), māmē.nai

⁵ Srov. nářeční materiál shromážděný podle otázky 331 v „Programu“.

⁶ Srov. materiál shromážděný podle otázky 332a v „Programu“.

⁷ Polodlouhá samohláska ę- ve formantech -ę.nai a -e.nos (druhý je typičtější pro východní žadininkské nářečí a dzūkijská nářečí), často s nádechem ė, ukazuje, že vznikla z dvojhlásky ie, která se k částici -nai nebo -nos připojila, nejspíše později. Dříve pravděpodobně var-

198

(mãnę.nai mažãũ mẽtu.), sãvę.nai (darę. vartus sãvę.nai), tãvę.nai (negaliũ ata- duõt tãvę.nai), jũ.mę.nai (jũ.mę.nai gę.dãk ir gę.dãk), mũ.mę.nai (rę.balũ pakũnka mũ.mę.nai). Vedle těchto tvarů se užívají také kratší: mãn, sãu, tãu, jãm, jũ.m, mũ.m.

Z dalších příznačnějších zájmenných tvarů v popisovaném nářečí je třeba zmínit nominativ osobních zájmen třetí osoby jednotného a množného čísla ãnas, anã, ani.s, ãna.s ~ ãnos. méně často jìs, jì, jìę. V jednotném čísle se v genitivu a instrumentálu obvykle přízvukuje kmen, např.: mãni.s, tãvi.s, sãvi.s, mãnim, sãvim, tãvim, méně často manì, savìm. Takové tvary se užívají v okolí Vyžuonas, Užpalis, Daugailius, Antalieptė, Dusetas, Imbradas, Stelmužė, Jūžintai, Rokiškis, Kamajus, Obeliai, Juodupė⁸. Tvary akuzativu jednotného i množného čísla jsou dvojí: manì || manì, savì, tavì, mũ.mim a mãñ, sãũ, tãũ; mũ.m, jũ.m.

Obvyklou infinitivní koncovkou sloves je polodlouhé -e. (<ie), např.: apsivìlkite., pagę.dãte., pasisvėikìnte., pataisì-te., pì.lte., švì-ste., srov. zvratné tvary gùlte.s, svėikìnte.s. Vedle nich se užívají také zkrácené tvary, např.: abdìnkt ~ ap- dengti, ažrì.ši, mìrt, vãlgi.t. Méně časté infinitivy s koncovkou -i(s), které se do popisovaného nářečí nejspíše dostaly z litevského spisovného jazyka nebo z nářečí, která jsou mu bližší, např.: ažliñkti, gérti; sáugã.tis, sãstis. Nejstarší mluvčí nářečí příležitostně užívají infinitivních tvarů s formantem -nai, např.: nebũ.va. kã apsãũtę.nai, nė apsivìlkite.; vãrna.s mũ.m tik gãudi.te.nai; tadũ visiem nusimẽtę.nai (vyfotografovat) je třeba. V Litevské SSR se takové infinitivní tvary vyskytují v okolí Rokiškisu, Obeliai, Šimonys, Svėdasai, Užpalis, Anykščiai, Utena, Ukmergė, Želva a Pabaiskas⁹.

Většina sloves přítomného času v popisovaném nářečí patří ke kmeni -ia, typickému pro východní Aukštaiče (v litevském spisovném jazyce mu odpovídají kmeny -o, -a, -i), např.: ãžmi.nke, bãldže, brũ.ke „bruka, meta“, gẽse, gì.rdže, gi.rdže, grẽsem „gražom“, ingùldže, lì.dže, mì.sle, mãke, pì.le, rã.džes „patinka, norisi“, rũ.ke, skauždže, skraidže, skiù.be, sukìnke, susũ.dže, stãve, vẽče, vi.rgãdže vedle brũ.ka, gì.rda., gùlda., stãvi.

Je zaznamenáno jen málo atematických sloves: ẽsti, ẽsmi „jsem“, kvẽpti „voní“.

V litevském nářečí Čiornos Padinos se poměrně široce ustálil tvar budoucího času první osoby jednotného čísla s tvrdým s (š), který užívají jižní západní Aukštaiči (v okolí Vilkaviškisu a Kybartai), místy Žemaiči a západní Dzūkai¹⁰, např.: ãisu, bũ.su, dì.rpsu, numẽšu, vẽšu vedle ãisu, ìžgẽršu, numainì.šu, sugrì.šu, vẽšu. Foneticky nelze vznik tvrdého s (š) zde vysvětlit. Stejně tak je sotva možné, že se tento tvar ustálil vlivem jedné či druhé rodiny pocházející z okolí Vilkaviškisu¹¹, i kdyby tam skutečně

— jde pouze o zdůrazňovací částici -(i)ai, pokud slovo končilo souhláskou, srov. ãšei, ìsai, tãsai, nebo -jai, -nai, -nos, pokud slovo končilo samohláskou: dùjei, dùvijei, jìnai, čẽnai, srov. tvary se dvěma částicemi ãšeinos, dùjeinos. Tak vznikly východoaukštaitské tvary dativu osobních zájmen v jednotném čísle mãnę.nai < manie + nai, tãvę.nai a infinitivy sloves aìtę.nai < eitie + nai, dì.rptę.nai. Protože vedle nich existovaly nebo začaly vznikat zkrácené tvary mãn, tãu, sãu; aìt, dì.rpt; začaly se postupem času -ienai, -ienos chápat jako formanty a připojovat ke slovům, která koncovku ie nikdy neměla, srov.: ãšę.nai, ãšę.na.s, jũmę.na i „jemu“, dù.ję.nai, odkud pravděpodobně vznikly také východoaukštaitské tvary ãšę.n, dù.ję.n, dvì.ję.n, rũ.ję.n.

⁸ Srov. nářeční materiál shromážděný podle otázky 284 „Programos“.

⁹ Srov. materiál shromážděný podle otázky 351d „Programos“.

¹⁰ Srov. materiál k otázce 234b „Programos“.

¹¹ Mluvčí nářečí samostatně tvrdí, že mají příbuzné v okolí Vilkaviškisu, není však známo, zda odtud pocházejí jejich prarodiče a zda si navíc název tohoto města někdy nepletou s Vilkmerge (Ukmerge).

199

dříve užívaná některým kulturním činitelem s větší autoritou. K rozšíření této formy se patrně nemalou měrou přičinily tvary 1. a 2. osoby množného čísla téže doby s tvrdým s(š), např.: bū'sma, dúosma, atsiminsma, nerasma, sage.dásma, užkasma, užmiršma; užraš' sta, nuvešta, pa.me.gásta, panéšta, uštikšta, važiuosta. Takto se poslední uvedené tvary vyslovují také v severovýchodním cípu Litvy, přibližně od linie vedoucí přes Papilį, Salamies­tį, Subačių, Troškūnus jižně od Anykščių, Utenos a Dūkšto¹². Jednou byl zaznamenán tvar atidúosma, typický pro severní část Litvy, ležící západně od uvedené oblasti.

Tvary třetí osoby budoucího času se vyslovují stejně jako u severovýchodních Aukštaitů, např.: atsimè.gas ~ atsimiegós, bè.gas ~ begiós, dãs || dós ~ dúos, nesumã.kės ~ nesumokės, padès, pribėks, pasidaris, sakis.

Tvary sloves první a třetí osoby jednotného čísla podmiňovacího způsobu jsou dvojí: delší a kratší. Delší koncovky mají převážně primární slovesa, např.: ataìcė, bú·čė, papìlcė, pašàkcė. Třetí osoba primárních sloves i sloves s předponami od nich utvořených má vždy přízvuk na koncovce, např.: bu.tù', dirptù', inaitù', keltù', nenuvarktù', pradžù.tù', srov. zvratné tvary jã.kùtùs, suktù's. Zkrácené tvary těchto sloves se vyskytují méně často, např.: bú·č, bú·t.

U sekundárních sloves se častěji užívají zkrácené tvary, srov. mã.kėč, pasakì·c, ažustatit, pamatit, prisìžu.rèt, prisklausit.

Tvary 1. a 2. osoby množného čísla podmiňovacího způsobu jsou rovněž dvojí, srov. galėtume.m, galėtume.t, ge.dãutume.m, nesmaiši·tume.t, paválgi.tume.t a bú·tum, bú·tut, žinátum. Jen jednou byl zaznamenán tvar s formantem -ba, typičtější pro východní Dzúky: mės pasakì·tumba.

Tvary rozkazovacího způsobu jsou obvykle tyto: nešà.kinèk, še.dèk || sa.dèk, aìkim, lėkit. Tvary druhé osoby jednotného čísla mají někdy koncovku -e. < -ie, např.: paìmìke. šaukštėli. a aìke.

Tvary dovolovacího způsobu se tvoří většinou ze sloves třetí osoby přítomného nebo budoucího času a částice tegul, např.: tegú.l ataina, te-gú.l 'atsivėš. Tvary s částicí te- jsou méně časté, např. dabar tàva. vàle.i tebú·na.

Tvary první osoby množného čísla zvratných sloves bez předpony ve všech časech a způsobech nemají koncové é, např.: baìgems ~ baìgiamés, gi·dzèms, kàpstams, kláusems, mãkems, sėdams, si.ìsims ~ ilsimés, tú.rims, rù.pindava.ms, sar-màdavams „stydívali jsme se“, mi.lesme.ms, dètums ~ dètumés, màki.tums, taisi·kims. Pravděpodobně vznikly podle nezvratných tvarů, které nemají koncové -e.

Z příčestí se v nářečí nejlépe zachovaly tvary činného příčestí minulého jednorázového času, např.: atvažėvi.s, isinu·ti.s, sušàlb.ls, suti.nus, usiri·šus, pašù.ti., pavargì., prapìolus.e.s. Nominativní tvary jednotného čísla činných příčestí přítomného času nebyly zaznamenány (místo nich se užívají tvary ruského jazyka stojàščes „stojící“, tekù.čes „tekoucí“). Vyskytují se pouze tvary těchto příčestí v jiných pádech: akuzativ jednotného čísla mieġamti., ver.kunčù., instrumentál množného čísla dėgunče.m.

Z trpných příčestí se rovněž častěji užívá minulý jednorázový čas, např.: api·rištas, atàšu.stas, išvì.rtas, iškeptà, nupjàutas, nesèti, supjàusti.tu.s „vyvýšit“. Z přítomného času byly zapsány tyto tvary: àremas, nevi.rgdžema, pakelėma „část postroje“.

¹² Srov. materiál k otázce 353 v „Programos“.

200

Formy polopříčestí jsou poměrně vzácné, např.: přítomný čas – -ainunt, beaugunt, besėdžunt, verkunt; minulý čas – susėdus, suvedus.

Zapsáno bylo ještě méně forem polopříčestí: dirbdamas, ge. dėdama, nukludi·dami „chytajíce“.

Poměrně hojně se užívají formy účelového příčestí, např.: atsisėda. vakarieni, válgi·tu.; pe.táutu. áina; ažustati·dava. mėlstu.; ci.ba, ci.ba, á.škėla.s, karklálu. grâuštu.; kėlkis, brá.lu.kai, di.rptu. darbėle.; práša.m, támsta svá.ču.la, viduñ suši.ltu.

Formy způsobového příčestí jsou stejné jako u východních aukštaitských dialektů a u žemaitštiny, např.: nėšti nėša kavàt; kaip pilti pi.la.

Dialekt má značný počet různých příslovcí; uvádíme ta charakterističtější.

Příslovce vzniklá ze ztrnulých pádových tvarů podstatných jmen, např.: sg. gen. ri.ta., vákara., naktės; sg. instr. grėčum, kri·žum, naktù; sg. inesiv artė, řidč. artė „blízko“, namė, ri.tài, tá.lie; mezi příslovce je třeba zařadit také paskuĩ, paskuĩ¹³, ztrnulé tvary sg. instr. a inesivu; sg. alativ namũ, řidč. namõn (kde n patrně vzniklo podle sg. ilativu), namõpi; pl. instr. basùm, skubùm, užkūrùm và.kėm. Více je složených příslovcí, jejichž druhou složku tvoří zkrácený pádový tvar podstatného jména a první složku slovo jiného slovního druhu, např. sg. akuz. se zájmenem nebo číslovkou: ki.tu.nde.n, ki.tu.rà.s (jinou růži), ši.nde.(i), ši.tu.de.n, treču.de.n, uñtru.dien, vi.su.de.n, vi.su.čės (celý čas), kažnu.de.n; sg. gen. s přídavným jménem nebo číslovkou (ukazovacím zájmenem): neviena. kart, paskuĩ.ne. kart, viena. kart, viena.si.k; pl. nom. se zájmenem: aniemet, kitemet, šėmet, kažnimet. Do této skupiny patří také příslovce vzniklá z podstatných jmen s různými předponami nebo předložkami, přičemž podstatné jméno je nejčastěji bez koncovky, např.: atgalà, likpiet || likpàt, pà.piet, parãden || pardien, parnãkį || pernãkį, pargavėn, paržėm, ažvakar.

Z přídavných jmen se příslovce tvoří pomocí těchto formantů: -(i)ai (gailei, graitai || grait, pérnei, ski.stai, sáčei, stúčei, túŋkei „často“, várgei, lę.tu.viškai, seniškiškai), -yn (arti·n, aukšti·n, tá.li·n, žemi·n). Ztrnulých jednotlivých pádových tvarů přídavných jmen je málo, srov. střední rod sg. akuz. dáugi, nedáugi; sg. instr. graitu nù.mire. vedle greit, graitù·ju apsifga. O něco častěji se užívají adverbializovaná přídavná jména nebo adjektivní příslovce s předponami a předložkami, např.: ažupérnei, išlingvù.ka., pà.nedaik, palingvėle., pati·ke., pati.kù.ka., par ilga „postupem času“, paskersai.

Zapsáno bylo také několik číslovkových příslovcí, např.: ztrnulé lokálové tvary dvejàs, dvejõs || dvejės || dvìese, keturiós, piñkàs, trijós || trìesà, nesklonný tvar řadové číslovky pìrmà; ztrnulá spojení předložky a číslovky ažvìen „z jednoho, jedním způsobem“, išvìen. Lze uvést také příslovce utvořená z číslovkových přídavných jmen, např.: dvejàkei, dvì.gubai, neve.nãkei, tri.gubai.

Z zájmenných příslovcí je třeba nejprve uvést ztrnulé pádové tvary jednotlivých zájmen, např. střední rod sg. nom. a akuz. vi.sa a zkrácené tvary kiėk, tiek (z nichž údajně vzniklo i tik); foneticky změněný sg. gen. tázacího zájmena kienas ka.nà (< kę.na. < kienã~kienõ) se změnil v částici; sg. instr. kùo || ką geriaus.

¹³ Srov. K. Ulvydas, Adverbializace dativu jednotného čísla a příslovce s formanty -(i)ui, -i v litevštině. „Některé otázky gramatiky litevského jazyka“ (sborník článků), Vilnius, 1957, s. 122.

201

Mnohá zájmenná příslovce se tvoří pomocí různých formantů, např.: -ur (jinde, kde, nikde, všude), -du ~ -da nebo -dãs ~ -dos (kadù, tadù, niekadàs, visadàs), -ai a -(i)aip (kai, kaip, kiekai, šiaip, šì.tei, tai, teip, kartais tep, vi.škai vedle vi.siškai), -(i)aipos (kiteipãs, šì.tei.pãs, teipãs, visaipãs).

Od spisovné litevštiny se způsobem tvoření liší příslovce teipai, teipãja „také, rovněž“, tã.jãs || tuo.jãs „hned“, ve.lãs „znovu“, forma kãna, která má význam „kdoví“: kãna kur nùjãs; kãna kiek aina. Poslední příslovce mohlo vzniknout z vedle užívané formy kãžna (< kãžina < kas žinā) podle jednotného ilativu tázacího zájmena kanà .

Samostatná zájmenná příslovce nebo částice od nich odvozené se vyskytují také s předložkami či předponami, např.: dė.l kã; lik še.lai, šù.vis „zcela“.

Materiál, který pomáhá určit vztah litevského nářečí Čiornos Padinos k litevským nářečím, poskytují také předložky a jejich užívání.

Nářečí zachovalo neporušenou předložku in, která se pojí s akuzativem a genitivem ve stejných významech jako předložka un ~ an(t):

a) místního významu, např.: in li.gaus kėle.; in vieta.s takù. padãra.; kaip išeini in pašalę., sušì.li; in turgau s nuvejai; in mum susidara. „u nás se schází“, méně často sėskis un šùola.; sėdam un pašale.;

b) směru, např.: išėjai in pãupi.; in žmãgu. žù.ri; pajė.me.. in saũ Anę.lù.ti vedle un Kiòsu. aìsma; jaunimas važùoje net un prù.dus;

c) způsobu, např.: nėša dalgi. in pečù.; in vĩ.riška. dãve. žėme.s; rãgis in šir-dės gerãũ vedle ulùje. un žã.las, un ãra.;

d) času, např.: in že.mãs kurġi dėsì; in vãkara. bus gãtava; in mėnase. išeina šimtàs rù.blu. šalia un vãkaru. anã ir išrù:ksta;

e) účelu, např.: in marškinù duoda rù.bli.; pajima in sėkla.s, srov. kaũ-lu. dė.l pje.vi.ma. tù.rim;

f) prostředku, např.: in rãguču. važinėjām; in arklù. važiuodava;

g) vztahu, např.: babù.ti. pri.rìše. in vaikus vedle pripràta. un duo nu..

Předložka lig(i) se užívá buď s jednotným dativem, nebo s množným instrumentálem k vyjádření:

a) místa či hranice, k níž se něco nachází nebo kam se jde, např.: lik Sarãtavai bù.va. geležì.nkelis; lik pãčei Vòl gai bù.va. rajõnas; lik tai pãčei ve.tėlui; lik kapais jù.pi.lna; ligì vartėleis bù.va.;

b) času, např.: lik šitām laikui nèr; lig dvi.lì.kei išbù.va.; še.dėje lik pãčām ri.tui; lauke. lig dali.jimui; lig dárbui vi.sa padari.te. reike; lig mėtais ir lig dvejéis penėdava. (paìšā); lig aštã.nām adi.nã.m išime.gãsì; lig ažù.gavã.m lauke.;

c) míry, způsobu či množství, např.: kėlkìt vartelùs ligi gãli; preina lig dviem šimtais; net lig ašarã.m davãre..

S genitivem se lig (kolem) vyskytuje jen zřídka (lig metais ir lik pusuntrù. penėdava.).

Namísto litevské předložky pas se v nářečí používá předložka par se stejným akuzativem a označuje místo, kde se děj nebo určitý předmět (osoba) nachází (kam směřuje) vzhledem k jiným předmětům (osobám), jejich vzájemné vztahy a příslušnost, např.: par mum daržėlus šãka; par mum visi ge.sminì.kai; par gĩ.r.tus vi.sa. pi.lna; par tėvu. tì.kru. buvai mergù; par vilku. bù.va. stãras balsas, par ji.trìs vai-

202

kai bū.va.; par vėl.nų. kãjes kai árkle.; dni.s par mañ prãše.; kãlgi par tau au-sū nėr.; par kū daugãu vaikū.

Předložka pas se užívá zřídka, např.: aukštam kalnali. pa(š) žalų. gl.rū. (d.); nuvažavau paz gãru. gi.di.tã.ju..

Litevská předložka per se v nářečí vyslovuje par; užívá se zde s akuzativem a instrumentálem a vyjadřuje:

a) místo, nad nímž nebo přes něž se něco děje, např.: važūoju par gi.ru.; preina, par petti. plãukši; ainam par kę.mais;

b) vzdálenost, např.: par namėli. ki.tas kambari.s;

c) způsob, např.: par mūm par pū.si. sumaišīta (jazyk a obyvatelé); par naši. šneką;

d) čas, časový úsek, např.: par pū.si. mėtų. ar par metus mindava (zemřelých); par sekm.lnis ge.lėm aptaisa. vartus.

Předložka po se v nářečí užívá s dativem, akuzativem a instrumentálem a označuje:

a) čas, např.: balšu. sugadinau pã. li.gai; pã. tãm kãrui pabėge.lu. daug bū.va.; teip mėtai pã. mėtais ir aina (čas); pa mezlevām vēždava.;

b) způsob, např.: gėre pã. vi.su. stikli.ni.; galėje. pajimte. pã. pãpereis „mohl(a) to vzít podle papírů, dokumentů“; inlais pã. tã. raštelū; ir teip suveidava. pã. namais „(mládež se chodila bavit) scházela se postupně v domech“; pavašari. kviečius pã. akę.čām sėje „na jaře se pšenice seje do zavláčené půdy“;

c) množství, např.: padã.vandje. pã. árkli.; pã. vienu., pã. pāru duoda; visi pã. pāri stãve; pã. žalū. rū.tū. šakėbl. mes tau vi.sa.s duosma;

d) místo, např.: pã. kiemu. vaikšče.je.; pavedžėje. ši.tã. kaminėlu, pã. tęšmeni.

S genitivem se po vyskytuje jen zřídka, např.: pã. savãite.s mergi.na.s tę.vai vadina iš šal.

Předložku prie užívá nářečí s dativem a instrumentálem k vyjádření:

a) místo, např.: prę. krãštui bū.va.; iškãskit duobi. prę. sliñkščėui; prę. šū.linių nāmas medi.nus stãve; prę. tãm medi.nui nāmui; prę. ū.pei gi.vēna.m; prę. mūre.m sōdi senėlis; pri trijeis kę.mais dara. altārius;

b) osobě, u níž se něco děje nebo k níž něco směřuje, např.: ãnas verkė. prę. jãm; vienā prę. vienai sustãjė; prę. mūnim bū.va.; prę. tāvim stãve; brãle.ne. išėje. prę. tę.vėli.

Předložka pro se používá s akuzativem a vyjadřuje:

a) objekt, o němž se mluví, vypráví nebo o němž se něco ví, např.: senū.kai vis prã. tū. Lietuvū. šnekedava.; pakalbūtume.t nãr prã. šl.tu. krãštu.; suži.nās prã. seni.bi.; daug prã. ji. ži.na.; sakīdava. prã. vėlius ir velniukūs; prã. vilkų pasaka (v tomto případě se jen velmi zřídka vyskytuje konstrukce s předložkou apie, např.: apę. jauni.ki. gieda);

b) místo, např.: (ve významu „skrz něco“) žūru prã. lū.ngu.; prã. āpačū. ū.ndā. aina; (ve významu „kolem něčeho“) prã. māna. gri.ču. prãveže.;

c) způsob, např.: reikė ū.ndenū prã. atãgalu. runiku. apipurkšti.

Předložka až(u) se používá vedle už(u). Obě tyto předložky se pojí s genitivem a akuzativem a vyjadřují:

203

a) místo za něčím, např.: nestā.vėk až dū.ru.; ažū Urāla. skrañda gėrves; ažū sėnas gi.vėna; dabar daugau pridėjo. (žemės) ažū pru.dėle. greta dù už gri.čė.s susiāje.; pati stāje. už dū.ru.;

b) příčinu, např.: ažū kū klì.sa; dabar nujìnsta ažū ge.smelās; ažū me-tėža. juos tadù iš tì varė;

c) cíl, odměnu, např.: pāje.me až gānevu.; jiem dúoda kū už neši.mu.;

d) způsob, např.: aš kėtris reike dĭ.rpì; aš pas sāva. mū.tinėl. až vę.šnėbl. bū.su (d.);

e) věc nebo osobu, za kterou se bere, zachytí, vdává atd., např.: až rūñka.s pājeme.; išklū.va. uš pavarčės; anā nenarėje. ažū Jū.rge. aite.; nebeìšės už vĭ.ra.; duktė už rū.sa. išžūota; užu jū. su.nauš mana. tikrā sesì;

f) srovnání, např.: vi.rėsne. už brālì..

Z uvedených významnějších morfologických rysů litevského nářečí Čiornos Padinos je patrné, že mnohé z nich [např.: shodné formy lokálu plurálu a ilativu, infinitiv sloves a některé číslovky či zájmena s formantem -(ie)nai, přízvuk na kmeni zájmen māni.s, sāvim, tvary 1. a 2. osoby plurálu budoucího času s -s-ma, -s-ta, odvozenina rāgute.s aj.] jsou typické pro východní aukštaitské mluvčí žijící na severovýchodě přibližně až po Kamaje, Svėdasai, Vyžuony a Utenu. To vše, vezmeme-li v úvahu také samohlásku ā v kmeni slova namísto litevského o (nārì, žādis), vede k domněnce, že většinu deportovaných tvořili západní žadininkové. Tento závěr podporují i historická fakta. Například ve zprávě kaunaského gubernátora z roku 1863 se zmiňuje značný počet (celé vesnice) deportovaných obyvatel z okolí Užpaliů a Dusetų¹⁴.

Z jiných nářečí se, jak se zdá, zachovaly jen jednotlivé formy, které morfologii litevského nářečí Čiornos Padinos někdy dodávají nesourodý ráz a pestrost tvarů; srov. uvedené různé paralelní formy. Snad zde bylo o něco více deportovaných východních žadininků a Dzuků (z vilniuské gubernie), kteří přispěli k rozšíření slovesné přípony -enti v nářečí, ke vzniku paralelních forem s formantem -(ie)nos, tvaru konjunktivu pasakì-tumba aj. Kromě toho některé takové paralelní formy mohly vzniknout i vlivem kulturních pracovníků, kteří zde působili a mluvili různými litevskými nářečími.

V morfologii nářečí je patrný také vliv ruštiny. Podle ruských vzorů se často tvoří nebo morfematicky překládají jednotlivá slovesa, např.: prašāla. „su-“, nušālo“, pravārė „vyhnal jsem“, nepājima „nerozumí“, išbrì.da. „odešel, rozptýlil se“; tvoří se komparativní tvary přídavných jmen a příslovcí, např.: pasenėnis, pagerāus; různé hybridy: davāre, neraspi.šì; namísto zapomenutých tvarů (např. participií činného rodu v nominativu singuláru prézentu) se začínají používat ruské tvary, srov. stojāščes, tekū.čes; v určitých významech se používají předložky in, un, pra aj. Uvedené hybridy (zejména užívání předložek) však mohou být také výsledkem staršího vlivu slovanských jazyků, který je typický pro mnohá litevská nářečí.

¹⁴ Centrální státní historický archiv v Leningradě, f. 1281, inv. 6, č. 144, l. 86. Opis zprávy má Historický ústav Akademie věd Litevské SSR.

204

MORFOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÉHO NÁŘEČÍ ČERNÉ PADINY

А. ВИДУГИРИС

Resumé

Článek pojednává o charakterističtějších morfologických zvláštnostech litevského nářečí Černé Padiny (Jersovský okres Saratovské oblasti). Nářečí vzniklo v sedmém desetiletí 19. století, kdy bylo po potlačení povstání z roku 1863 na území bývalé Samarské gubernie deportováno mnoho obyvatel z různých oblastí Litvy.

Jazykový materiál byl ve vesnici Černá Padina shromážděn během vědecké expedice, kterou z iniciativy akademika Akademie věd Litevské SSR B. A. Larina uspořádal v roce 1963 Ústav litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR u příležitosti stého výročí povstání v Litvě v roce 1863.

Většina morfologických zvláštností popisovaného nářečí (jak v oblasti tvoření slov, tak v oblasti skloňování a časování) je charakteristická pro východní aukštaitský dialekt litevštiny.

Například v černopadinském nářečí se hojně užívají podstatná jména s příponami -iokas, -iotė, které jim dodávají zdrobněle laskavý nebo hanlivě zveličující význam, např.: senākas „staříček, starší člověk“, ži.šākas „housátko, hubené odrostlé housátko“, mergāte „holčička, dívka, děvčátko, děvka“, ā.škāte „kozička, mizerná koza“; jména s příponami -(i)ulis, -(i)ulė, -iutis, -utė, která mají zdrobněle laskavý význam: gedū.la „kukačka“, sesū.la „sestřička“, ve.jū.lis „větřík“, mažū.tis, -e „malý, -á“, žemciū.tis (< žemut-j-ut-is) „nízký“ a podstatné jméno rūgule.s „sáně“, které ztratilo zdrobňující význam; podstatná jména s příponou -alas označující konkrétní předměty (api.-taisalas „oděv“, timpi.lalas „výplň“ aj.). Mnohá slovesa se tvoří s příponou -enti namísto -inti v litevském spisovném jazyce, např.: dže.vēna „suší“, ve.dēna „větral, -a, -o, -i“.

V oblasti skloňování a časování lze uvést shodné tvary inesivu a ilativu množného čísla, srov.: pę.tū's namā vešmā „během oběda pojedeme domů“; kru.velēs krāuna „skládá, -ají na hromádky“.

Často se vyskytují následující tvary s formantem -(ie)nai: číslovky, např. dū.je.nai „dva“, zájmena, např. āše.nai „já“, jāme.nai „jemu“, mū.me.nai „nám“ a infinitivy sloves, např. apsāute.nai „obout se“, častěji apsāute., švi's-te „slavit“.

Místo sloves přítomného času spisovné litevštiny se základy na a, o, i se v nářečí velmi hojně užívají slovesa se základem na ia: brū.ke „hází, -í, přestává, -ají, opouští, -ějí“, gį.dže „léčí“, stāve „stojí“.

V nářečí se užívají následující tvary 1. a 2. osoby množného čísla budoucího času: bū'sma „budeme“, uštīksta „zastihnete“. Primární slovesa ve 3. osobě konjunktivu mají přízvuk na koncovce: aitū „chodil, -a, -o, -i by“, džū.tū „sušil, -a, -o, -i by“. Užívají se vedle zkrácených tvarů: būt „byl, -a, -o, -i by“, sakīt „řekl, -a, -o, -i by“.

Užívá se supinum: pę.tāūti. aina „jde, -ou obědvat“.

Vedle předložky un(t) „na“ se ve stejném významu užívá in; místo předložek spisovné litevštiny pas „u“ a per „za, přes“ se užívá pouze par aj.

Všechny uvedené morfologické jevy se na území východní Litvy vyskytují pouze v nářečí západních žadinků (jímž mluví lidé v okolí Užpalů, Utény a Dusetů). Deportovaní z uvedených míst, na jejichž nářečním základě se utvořilo litevské nářečí Černé Padiny, tvořili většinu obyvatel této vesnice. To potvrzují také historické údaje.

Stopy jiných dialektů a litevského spisovného jazyka se projevují především v užívání paralelních tvarů, např.: akuzativ množného čísla káugis „stohy“

205

a žvakės „svíčky“; gėru.s „dobré“ a geri, ašė.nai „já“ a ašė.nas; 1. osoba jednotného čísla budoucího času bū.su „budu“, vešù „budu vézt“ a bū.sù, vešì; příslovce pardėn || pardien „za den“ a perñakì „za noc“ a další.

Vlivem ruského jazyka lze vysvětlit některá kalkovaná slovesa, např.: prašala. „nastydl se, -a, -i“; nepajùta „nerozumí, -ějí“, komparativ adjektiv a příslovcí s předponou pa-: pasenėšnis „starší, poněkud starší“, pageraũs „lepší, poněkud lepší“. Místo zapomenutých příčestí se užívají nepřeložitelné tvary, např. stojàščes „stojící“ a další.