LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

ŽEMAITSKÉ MORFOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI V ŠAKYNSKÉM NÁŘEČÍ

A. JONAITYTĖ

Sousední nářečí se vždy navzájem do jisté míry ovlivňují. Toto působení má různou intenzitu nejen v případě jednoho nářečí vůči druhému, ale také u dvou různých nářečí vůči třetímu. Intenzitu působení toho či onoho sousedního nářečí určují různé historické, ekonomické a jazykové faktory. Zvláště silný vliv sousedních nářečí lze pozorovat v takzvaných přechodových nářečích, na jejichž území se protíná mnoho různých rysů sousedních nářečí: fonetických, morfologických, lexikálních a syntaktických.

Jedním z těchto charakteristických přechodových nářečí je také šakynské¹ nářečí, jehož morfologické rysy ve vztahu k sousedním žemaitským nářečím jsou zde předmětem rozboru.

Základem zkoumaného nářečí je aukštaitština, a proto je v zásadě aukštaitský i jeho morfologický systém: blíží se morfologickým systémům sousedních severozápadních a středních aukštaitských nářečí. Rozdíly vznikají hlavně v důsledku žemaitských rysů, které zasahují západní část, někdy však i celé území nářečí. Novější z nich se užívají vedle starých aukštaitských podob jako častější či méně časté paralelní formy; starší se rozšířily po celém území nářečí a nezřídka aukštaitské formy zcela vytlačily. Ne vždy lze přesně říci, zda jednotlivé formy do šakynského nářečí pronikly od Žemaitů, nebo se utvořily samostatně a pouze se podobají odpovídajícím žemaitským formám. Skutečný původ forem popisovaného nářečí, které se užívají také v sousedních žemaitských, severozápadních, a dokonce i středních aukštaitských nářečích, se určuje zvlášť obtížně. Konečně je možné, že některé méně časté morfologické rysy byly v šakynském nářečí odedávna, avšak dosud se zde udržely díky stejným rysům sousedních žemaitských nářečí, a proto se zdá, jako by byly převzaty od Žemaitů. Článek proto v mnoha případech pouze uvádí, že ten či onen rys nářečí je stejný jako v sousedních žemaitských nářečích, avšak neurčuje, zda skutečně pochází od Žemaitů.

Kromě žemaitských morfologických rysů šakynského nářečí se článek snaží uvést také zaznamenané aukštaitské rysy sousedních žemaitských nářečí. Žemaitské rysy jsou probírány systematicky podle slovních druhů.

¹Názvem šakynské nářečí se souhrnně označují všechny severozápadní aukštaitské mluvy při hranici Litevské SSR s Lotyšskem, v nichž působí zákon všeobecného odtažení přízvuku (okolí městeček Žagarė, Skaistgirys, Kruopiai, Šakyna a Gruzdžiai).

165

Podstatné jméno. Na západním okraji nářečí (Aukščiai, Kruopiai, někdy také Šakyna) mají genitiv a vokativ singuláru jednotlivá podstatná jména kmene ia-kmenová podoby kmene iu, např. gen. sg.: krūpaus, rãniaus, šėniaus, spãlaus; vok. sg.: krūpau, rãniau, šėniau. Tyto podoby kmene iu se užívají vedle častějších podob ia-kmenových. V sousedních žemaitských nářečích (Kuršėnai, Papilė, Akmenė, Vegeriai) se v tomto případě podoby kmene iu užívají velmi hojně, a proto se zdá, že do západní části šakynského nářečí byly přeneseny od Žemaitů. V téže části území šakynského nářečí lze pozorovat i další jev charakteristický pro Žemaity: do singulárového paradigmatu jednotlivých podstatných jmen kmene ė pronikly nominativní podoby kmene į, např.: kãtis, kū'tis, ūpis, a do singulárového paradigmatu kmene į občas pronikají nominativní podoby kmene ė, např.: ãrnte, ãrksle, v'i'te.

O Kruopiai, Aukščiai, Šakyně a dokonce i Dilbinai mají podstatná jména kmene a s příponou -ukas v singulárovém lokálu vedle aukštaitské podoby občas také žemaitskou podobu s koncovkou -uo (~ -o), např.: blù'džiuo, daržiuo, laukùkuo Škn, kaklù-ko· Dilb. Srov. kalnùkuo, suodnùkuo Krš, eglì'nõkuo Akm, daržõkuo, kalnõkuo Vgr.

Podstatná jména kmene ia kè'lis, vè'jies, vè'lnis mají stejně jako v sousedních žemaitských a severozápadních aukštaitských nářečích v akuzativu singuláru koncovku i (kè'li, vè'ji || vè'je, vè'lni), která vznikla podle podstatných jmen kmene ia, jež zde pravidelně mají -i (kìrvi, já'uti).

Blíže k žemaitské hranici (Kruopiai, Aukščiai, částečně Šakyna) mají lokál singuláru kmenů ia, i a souhláskových vedle aukštaitských forem s koncovkou -y(je) poměrně často i formy se žemaitskou koncovkou -ie (~ė), např.: gřõ-vie, mè'die; nõ'sie, pìrtie, vãndenie. Srov. luòpsie, mùolie, viejie Krš, gardėlie, svìrtie, pìrtie Akm, bū'rie, ménesie, pìrtie² Vgr.

Na týchž místech šakynského nářečí při žemaitském pomezí mají nominativ a akuzativ plurálu podstatná jména ženského rodu kmenů i a souhláskových občas žemaitské podoby kmene ė: á'ntes, á'rpkštes; dùkteres, sè'seres (srov. šìrdes, ùntes Krš, žõusęs Akm, ãvės, klìetės Vgr), zatímco lokál plurálu má sousední žemaitské formy s -iese (~ -ėse), např.: ãkies(e), á'rnkšties(e), sèseries(e) Škn, Krp, klè'tė's(e) Žg.

Lokál plurálu podstatných jmen všech kmenů a všech skloňovaných slovních druhů ženského rodu má vedle forem s koncovkou -os(e) také častější či méně časté sousední formy s koncovkou -uos(e), např.: ãkuos(e), pièvuos(e), rùnkuos(e) Škn, jáu`uos Darg, pùsuos Dilb. Zcela stejný jev lze pozorovat také v mnoha žemaitských nářečích (Kuršėnai, Kaunatava, Šaukenai, občas Akmenė aj.), kde má lokál plurálu slov ženského rodu vedle své vlastní formy také formu rodu mužského. Zdá se, že počátek vzniku forem na -uose v šakynském nářečí daly žemaitské dialekty. Lze ještě zmínit, že lokálové formy na -uose se ze šakynského nářečí někdy zase vracejí do některých sousedních donininských žemaitských mluv, např.: dėdėlùos vėitùos ~ dideliuose vietuose Vgr (vesnice Giepaičiai). Do těchto žemaitských mluv někdy přechází také aukštaitská forma lokálu plurálu kmenů a, ia, jejíž koncovka -uos(e) se foneticky nemění, např.: mèškùos, tàukùos, ve-

² K původu těchto forem viz И. Казлаускас, Сокращение употребления имен существительных с основой на i в литовском языке, «Вопросы славянского языкознания», т. 5, Москва, 1961, p. 82—89.

166

lâ·čuos ~ Veláičiuose Vgr (Giepaičių, Velaičių, Aukštųjų k.), krūopuos ~ Kruo-piuose Akm (Sablauskių k.).

V těchto vesnicích na horním okraji žemaitského území se příležitostně vyskytují také aukštaitské tvary dativu a instrumentálu množného čísla všech slovních druhů bez koncového -s, např.: jaunėm (Gie-paičiai), špuoká·m (Aukštieji), vī·tim (instrumentál množného čísla) Velaičiai, pūš·m (instrumentál množného čísla) žūolėm (instrumentál množného čísla) Giepaičiai, lâuká·m (Menčiai), šakòm (Sablauskiai).

Podstatná jména kmenů u- a iu- mají v jednotném čísle lokálu v těchto žemaitských nářečích koncovku -uo, např.: vėlnõu ~ Vilniuo, tórgõu. Ve všech vesnicích dounininků na horním okraji žemaitského území se však příležitostně vyskytují také aukštaitské tvary lokálu jednotného čísla, např.: vėdži (Giepaičiai).

Přídavné jméno. Přídavné jméno v šakynském nářečí má mnoho rysů společných se sousedními žemaitskými nářečími. Například dativ jednotného čísla víceslabičných přídavných jmen má obvykle vedle staré zájmenné koncovky také méně často užívanou jmennou podobu (lī·tiŋgam || lī·tiŋgui, srov. gailīngam || gailīngui, svetimá·m || svē·timui Krš); akmenová přídavná jména s koncovkou -ias mají v akuzativu jednotného čísla vedlejší podobu s koncovkou -i (pē·šče || pē·šti, stā·če || stā·ti, tūščė || tūšti), typickou pro sousední žemaitská nářečí; přídavná jména kmene ē didelė, dešinė, kairė mají v genitivu a lokálu jednotného čísla a v dativu, instrumentálu a lokálu množného čísla vedle tvarů kmene ē také vedlejší tvary kmene io, např.: didelō·s || didelė·s, dešinė· || dešinõ·, didelė·m(s) || didelō·m(s), didelė·s(e) || didelō·s(e). Vedle starého tvaru genitivu jednotného čísla přídavných jmen kmene u se v nářečí někdy již objevuje také vedlejší tvar kmene ia (lī·gaus || lī·ge, sū·raus || sū·re). Tvary kmene ia mohly vzniknout přímo v šakynském nářečí, mohly však také pocházet ze sousedních žemaitských nářečí (Kuršėnai, Papilė, Akmenė), v nichž pokročilo sjednocování tvarů přídavných jmen kmenů u a ia mnohem dále.

Dativ jednotného čísla a nominativ množného čísla přídavných jmen mužského rodu ve druhém stupni mají vedle starých tvarů také vedlejší jmenné tvary kmene ia (aukštēsná·m || aukštē·šnui, aukštēsni || aukštē·snei). Staré tvary genitivu a lokálu jednotného čísla a dativu, instrumentálu a lokálu množného čísla přídavných jmen ženského rodu ve druhém stupni postupně vytlačují odpovídající tvary kmene io, např.: báltēsñō·s || báltēsne·s (zř.), báltēsñō· || báltēsne· (zř.), baltēsñō·m(s) || baltesnē·m(s) (zř.), báltēsñō·m(s) || báltēsne·m(s) (zř.), baltēsñō·s(e) || baltēsne·s(e) (zř.). Všechny tyto rysy skloňování přídavných jmen mužského a ženského rodu ve druhém stupni jsou typické i pro sousední žemaitská nářečí, srov. báltēšnu· (dat. jedn. č.), báltēsne· (nom. mn. č.), báltēšnōs (gen. jedn. č.) Krš, šēnēšnũos (gen. jedn. č.) Pp.

Nominativ jednotného čísla přídavných jmen mužského rodu ve třetím stupni má koncovku -is (gerá·usis), dativ má jmennou koncovku -ui (gerá·usui), stejně jako v sousedních žemaitských a středních aukštaitských nářečích, např.: baisá·usis, aukščá·usui Dnr, didžá·usis, gerá·usui Krš, joūdžá·usis, poikáusis Pp. Akuzativ jednotného čísla má však stejně jako v žemaitských nářečích koncovku -i, např.: gerá·usi (srov. didžá·usi Krš, baisá·usi Vgr), a liší se tak od středních aukštaitských nářečí, srov. skanā·use Dnr.

Nominativ množného čísla těchto přídavných jmen má rovněž, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, jmennou koncovku, např.: ilgá·usei (srov. didžá·use Krš, ramá·use Pp, gerá·use Akm).

Z přídavných jmen kmenů u a ia utvořená zájmenná přídavná jména mají někdy vedle pravidelných aukštaitských tvarů také tvary, jaké mají sousední dounininkská žemaitská nářečí

167

nebo dünininků, např. sg. nom.: á·iški·sis || aiškesėsis³, tamsi·sis || tamsėsis; žali·sis (srov. smólki·sis, stóm bi·sis Pp, šūnki·sis, náuji·sis Akm, áštri·sis, brūngi·sis, žáli·sis Vgr, brūngė·sis || brungėsis, gražėsis⁴ Krš); sg. akuz.: graži·ji || gražė·ji; žali·ji (srov. smólki·ji Pp, tūnki·ji, tūšti·ji Akm, brūngi·ji, prásti·ji⁵ Vgr, grā·ži·ji Krš). Jednotné číslo dativu složených adjektiv má pouze substantivní koncovku, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, např.: á·ukšto·jui⁶. Žemaitský způsob tvoření má lokál singuláru v nářečí Šakyna, např.: juodamė·je⁷ (srov. didemį·jie, Krš, didemėjie Pp, dēdemė·je Vgr). Plurál nom. a dat. mají stejně jako v sousedních žemaitských nářečích substantivní koncovky, např.: baltiejei, baltiešá·m(s)⁸. Mimochodem, substantivní tvar plurálu nominativu se již užívá i v sousedním středoaukštaitském nářečí Daunorava (gerėjeje || gerėjį), ale možná se tam dostal z nářečí Šakyna.

Na západním okraji oblasti zkoumaného nářečí (Aukščiai, Kruopiai, někdy také Šakyna) má dativ plurálu nekomponovaných adjektiv a zájmen mužského rodu někdy sousední variantní tvary se zakončením -im(s), převzaté ze žemaitštiny, např.: didelim(s), mažim(s), tim(s), visim(s), srov. anėms, jaunėms Pp, gerī·ms || gerī·rms Krš, patėms, jaunėms Akm, kėtėms, jaunėm, mažėms Vgr.

Číslovka. Blíže k žemaitské hranici (Šakyna, Aukščiai, Kruopiai) má genitiv, dativ, instrumentál a lokál číslovek dù, dvì někdy žemaitské sousední varianty s i: dvìju·, dvìm(s), dvìm(s), dvìjuose(e), dvìjo·s(e). Číslovky od 11 do 19 se tvoří dvěma formanty: -lika a -leka. Formant -lika převažuje ve východní části oblasti nářečí (Kyburiai, Skaistgiris). Srov. středoaukštaitské joniškijské dvi·leka, tri·leka. V západní části, tj. blíže k žemaitské hranici (Kruopiai, Šakyna, Aukščiai, Šiūpyliai), se užívá formant -leka. Srov. vi·niū·leka, dvi·leka Krš, dvi·lekᵃ, tri·leka Pp, veiñūleka || viñūleka, dvi·lekᵃ Akm, veiñūleka || vi·ñūleka Vgr. Je pravda, že formant -lika se příležitostně vyskytuje i v některých žemaitských vesnicích na okraji aukštaitské oblasti, např.: devī·niolēkᵃ, peñkiolēkᵃ (Giepaičiai, Velaičiai). Vedle číslovky vienuoleka || -lika (srov. např. středoaukštaitské Daunorava ve-nuoleka) se velmi široce užívá také forma vienūoleka || -lika. Forma s měkkým n se, jak je patrné z příkladů, užívá v sousedních žemaitských nářečích.

U složené číslovky trečias, trečiasis má singulár nominativu a akuzativu v jižní části oblasti sousedící se Žemaitskem (Šakyna, Kruopiai, Aukščiai, někdy dokonce Dilbinai) poměrně často žemaitské sousední varianty treč, treti·sis, tre·ti, treti·ji. Srov. treti, treti·ji Krš, treti·sis Pp, trėti, trėti·sis, trėti·ji Akm.

Zájmeno. Instrumentál singuláru zájmen àns, jìs, kàs, kàtras, niẽks, šìs, tàs, tàtras, vìskas má vedle takových tvarů jako v spisovném jazyce také několik častějších či méně častých sousedních variant s -m, např.: ànuo || ànuom || ànum, jūo || jūom, kūo || kūom || kūm, šūo || šūom || šūm... Tvary instrumentálu singuláru s -m se široce užívají také v sousedních žemaitských nářečích.

³ Takové tvary se vyskytují v okolí Šiūpyliai a Aukščiai, někdy také v Šakyně, tedy při hranici s žemaitskými dünininky kuršēnišké oblasti.

⁴ Dar žr. Z. Zinkevičius, Įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, Vilnius, 1957, p. 83.

⁵ Nekomponovaný tvar: pràsc, prà·šče.

⁶ O původu předkoncového slabiky -oj- viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 93—94.

⁷ O původu viz K. Явнис, Перевод грамматики литовского языка исполненный К. Буга, Петроград, 1908—1916, s. 149.

⁸ O jejich vzniku viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 83—85.

168

(Kuršėnai, Papilė, Akmenė, Vegeriai). Zájmena àns, kìc, tàs a číslovka viėns mají v západní části nářeční oblasti, v přechodové oblasti k žemaitštině, poměrně často žemaitské sousední tvary singulárového lokálu ànem(i), kìtem(i), tėm(i), viėnem(i). Zdá se, že tyto tvary, a to i s foneticky nezměněnou žemaitskou koncovkou, pocházejí ze sousedních dounininských nářečí; srov. ànem: kìteme, vėìneme, tėme Vgr; tėme, vėìneme, òntreme Akm. O tvarech plurálového dativu s -im(s) viz s. 168.

Vedle tvarů jako k-má plurálový akuzativ zájmen àns, kàtras, šìs, tàs, tàtras také tvary typické pro žemaitská nářečí: ànus, kàtrus, tụs, šụs, tàtrus, srov. tòs Pp, ànūs Krš, tòs Vgr. Tyto sousední tvary jsou nejrozšířenější v západní části nářeční oblasti poblíž hranice se žemaitštinou, v jednotlivých případech se však vyskytují i v okolí Žagarė a Skaistgirys, tedy poblíž hranice se střední aukštaitštinou.

Instrumentál singuláru zájmen àna, ì, kàtra, šì, tà, tàtra má v celé nářeční oblasti nejčastěji pouze pronominální tvary: anà·je, jė·je, katrà·je... Kromě toho se v okolí Aukščiai a Kruopiai a někdy také Šakyny a Dilbinai vyskytují již zkrácené pronominální tvary, např.: anà·i, katrà·i, šė·i, tà·i. Takové zkrácené pronominální tvary se obvykle užívají v některých sousedních žemaitských nářečích, např. v kuršėnajském anà·i, katrà·i, šė·i, tà·i.

Lokál singuláru zájmena tõ má vedle femininového tvaru tõ také široce užívaný maskulinový tvar tàm(e). Tento tvar se užívá téměř v celé šakynské nářeční oblasti, s výjimkou jejího nejjižnějšího okraje (okolí Gruzdžiai), např.: tõ· daržinė || tàme daržinė· Kyb, tõ· jū·ujė·, tõ· priepirte· || tàme rà·štine·, tàme vanė·lo· Sk, tõ· kàkto·, tõ· pàčio· kù·tė·, tõ· virtuvė· || tàme bà·lo·, tàme lietuvo·, tàme rì·go· Žg, tõ· vieto·, tõ· trõ·bo· || tàme duobė·, tàme valgi·klo· Škn, tùo prieglau džio || tàme pusie Auks, tėmi vietuo, tàmi jà·ujuo, tėmi kamis juo Krp.

V okolí Šakyny a Kruopiai se vedle lokálových singulárových tvarů zájmen àna, šì, kìta, tõki a číslovky viėna (někdy i àntra) àno·, kìto·, šõ·, tõ·ko·, viėno·, àntro· vyskytují také tvary ànam(e), kìtam(e), šėm(e), tõ·kem(e), viėnam(e), àntram(e), např.: šėme trõ·bo·, šėm pusė·, àname vàgo·, viėnam lò·vo·, àntrame rù·ško·, tõ·keme bė·do·. Stejný jev lze pozorovat i v sousedních žemaitských nářečích, srov. tàm klebuonijo, tuokėmi šalcà·usio „v takovém mrazu“ Krš, vėiname plì·die, kėtame rọ·pkuo Pp, tam patėm kū·rie, tėm· biržė Akm, tėm· ausie, kìtem· vėìtuo, šėm· pusie Vgr.

V přechodové oblasti k žemaitštině mají zájmena àna, ì, kàtra, tàtra, šì, tà vedle plurálových akuzativních tvarů anà·s, jà·s kàtrà·s, tàtrà·s, šà·s, tà·s také tvary s krátkým a: ànas, jàs, kàtras, tàtras, šès, tàs. Tvary s krátkým a se užívají také v sousedních žemaitských nářečích.

V okolí Šakyny a Kruopiai se vedle řádných akuzativních singulárových tvarů zájmen kas, tas kà·, tà· někdy vyskytují také sousední tvary kùo, tùo, např.: túr bū·t labai svėiks žmõ·gus, kàs tùo dà·ra Škn, kùo àns pasà·ki, tas vìskas bà·ikas; a žinai kùo? Krp. Takové tvary se vyskytují také v sousedních dounininských žemaitských nářečích Akmenė a Vegeriai, např.: brõng·s ì·, ale kùo padarì·s Akm, tùo àš pažì·stū, tùo ženà·u; kùo tėn tėi špuokà· on tuo glõuksne· gàla tàisuos, a kìni Vgr. V žemaitštině se užívají vedle tvarů kù·, tù·. Původ tvarů kùo, tùo není jasný: mohly vzniknout v těchto nářečích, ale mohou být také lotyšského původu.

Šakynské osobní zájmeno má řadu společných rysů se žemaitštinou a někdy zároveň i se žemaitštinou a střední aukštaitštinou. Jeho důležitější rysy jsou následující. Zájmena 3. osoby àns, àna, jìs, jì se neužívají jednotně v celé nářeční oblasti. V západní části nářeční oblasti, blíže k žemaitštině (Šiupyliai, Šakyna, Aukščiai, Kruo-

169

V okolí Kruopiů, částečně také v Dilbinai, se obvykle užívá zájmeno āns, āna. Dále od žemaitské hranice (Dameliai, Žagarė) se již vyskytuje také jis, ji. V okolí Skaistgirisu (severní okraj středoaukštaitského nářečí) se jis, ji a āns, āna užívají souběžně, zatímco v jižní části okraje středoaukštaitského nářečí (Kyburiai, Dargačiai) již převažuje jis, ji.

Akuzativní singulárové tvary osobních zájmen aš, tu a zvratného zájmena savęs manì, tàvi, sàvi se zakončením shodují s tvary sousedních žemaitských (např. mùnē ~ munì, tàvè ~ ta- vi Krš, mônē, tàvè Pp, sèvè, mùnē, tēvè Akm, Vgr) i středoaukštaitských nářečí (např. joniškiské manì, tàvi). V okolí Kruopiů, Dilbinů a Šakyny se vedle tàvi, sàvi někdy říká také tēvi, sēvi. Srov. odpovídající tvary z Akmenė a Vegeriů.

Zájmeno mẽs má také podobu mā·s. Tuto podobu mají také sousední žemaitská nářečí (srov. mā·s v Papilė a Kuršėnai).

Genitiv osobních zájmen mes, jūs má vedle mú·su, jú·su také široce užívané tvary mú·sa, jú·sa, typické pro sousední žemaitská nářečí; akuzativ těchto zájmen má vedle tvarů mùm(s), jùm(s) také tvary mùmis, jùmis. Takové akuzativní tvary se užívají v sousedních žemaitských nářečích (Kuršėnai, Papilė, Akmenė, Vegeriai). V šakynském nářečí se užívají pouze blíže k žemaitské hranici (Kruopiai, Aukščučiai, Šakyna). V Přížemaití vznikly podle žemaitského vzoru vedle nominativních a akuzativních plurálových tvarů ānglis, žā·sis také tvary āpgles, žā·ses. Podle nich se na stejných místech (Aukščučiai, někdy Šakyna) vedle mùmis, jùmis občas říká také mùmes, jùmes.

Nominativ a akuzativ duálu ženského rodu osobních zájmen aš, tu má v Přížemaití, stejně jako v sousedních žemaitských dounininských nářečích Vegeriů a Akmenė (srov. mòdv· || mòdv·s abèdv·s Vgr, mòdv· dvè || mòdv·s abèdv·s Akm), někdy sousední tvary mùdves, jùdves. Dativ a instrumentál duálu osobních zájmen mužského rodu má v okolí Kruopiů, Aukščučiai a Šakyny vedle mùdviem, jùdviem, anùdviem také široce užívané sousední žemaitské tvary mùdum, jùdum, anùdum (srov. mùdum, jùdum Krš, jùdom, vẽdom Pp, mòdom, abõ·dom Vgr).

Ukazovací zájmeno šì má vedle singulárového akuzativního tvaru šā· někdy také podobu šì·, např.: šì· nā·kti v Auks, šì· vā·sara v Škn. Tato podoba je obzvlášť častá v příslovcích šì·nā·kì, šìndie aj. Zde mohla vzniknout analogicky podle adverbializovaného akuzativu maskulina singuláru (šì·rì·t, šì·mẽ·t, šì·vā·kar), a poté přejít z příslovcí také do pádového systému, tj. šì·nā·kì vzniklo podle šì·rì·t, šì·vā·kar a z šì·nā·kì pak vzniklo šì· nā·kti. Tato podoba však mohla také pocházet ze sousedních žemaitských nářečí (srov. ženský akuzativ singuláru v Papilė, Vegeriai a Kuršėnai šì·), kde šì· vzniklo z šā· z fonetických důvodů: nosové přední a zde za určitých okolností přechází v i·.

Žemaitským rysem může být také sousední lokativ singuláru ukazovacího zájmena pàc, pàtem(e); srov. pàtēmē ve Vegeriích a Akmenė.

Sloveso. Slovesa s předponami be-, ne-, nebe-, te-, tebe- mají v šakynském nářečí, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, nejčastěji zvratnou částici na konci slova, např.: bẽšnėkas, nèšukas, nebẽsupus, tèkeps, tebès pà·do·s.

Poměrně často mají zvratná slovesa s předponou v nářečí dvě zvratné částice: jednu mezi kořenem a předponou a druhou na konci slova, např.: nèacimenas, nèstveres, pasìgeres, susìdures, tebèsbaras, usìkišas. Dvě zvratné částice mají nejčastěji tvary třetí osoby, mnohem méně často tvary jiných osob, např.: susìgrẽ·pšos (1. os. sg.), usìstàtì·stè·s (2. os. pl.). Slovesa s předponou s

170

V sousedních žemaitských nářečích se pravidelně užívají dvě zvratné částice (Krš, Pp, Akm, Vgr).

Tvarové slovesné kmeny na i přešly do kmene ia, zatímco na hranici žemaitských nářečí (Aukščučiai, Kruopiai aj.) slovesné kmeny na ia sice přecházejí do kmene a, avšak ne příliš pravidelně, např.: á’udu, apsíšaru, apsívėrtu, vėrku (1. os. sg.); bėgird, skūndas, vėrk (3. os.); á’udam, kàntam (1. os. pl.). Do kmene a však nepřecházejí všechna slovesa s kmenem ia. Nejčastěji nepřecházejí ta, která si i v sousedních žemaitských nářečích částečně zachovala kmen ia, např.: gùlem, mī’lem, nebàgā’lem, tī’lem, tûrem || tûram, žū’rem || žū’ram. Srov. žemaitské gā’lem, núoram,|| núo- rem, tī’lem, žū’ram || žū’rem Krš, gā’lem, tī’lem, tȯ.ram || tȯ.rem Pp, gòlem, gā’lem Vgr, gā’lem, tī’lem Akm.

Slovesa se starým souhláskovým kmenem si v šakynském nářečí, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, v tvarech přítomného času uchovala reliktní t, např.: giest, liekt, miekt, skàust. Nyní se však vedle takových tvarů už užívají i tvary bez t: gied, liek... jako v lk.

Časování sloves. Přítomný čas. Přímo na žemaitské hranici, někdy i o něco dál (např. Šakyna), se vedle aukštaitských zvratných slovesných tvarů vyskytují také čistě žemaitské tvary, např.: 3. os. bā’ga·s, didžiuoja·s, mėl’da·s, nebrieža·s, vadina·s, minais Auks, kė’leis, nē’ša·s, prìšeina·s Krp, bā’rais, darbūojeis, glūdžeis, mūšais Škn. Srov. sousední žemaitské tvary: kā’là·s, nēša·s, sē·kā·s Krš, lė·idà·s, ròndà·s Pp, pràšsėdėda·s, prėsėdudā·s, sōkā·s Akm, dōdudā·s, jōukā·s, pešā·s Vgr. Předpokládá se, že žemaitská koncovka je zde prodloužena vlivem vedlejšího posunutého přízvuku. Tvary 3. os. v šakynském nářečí a zčásti také v Aukščučiai a Kruopiai s koncovkou -ais (minais, kė’leis...) mohou představovat určitý hyperkorektismus: např. žem. vī’rā·s odpovídá šakynskému vī’rais, a proto se i žem. rōndā·s může v šakynském nářečí změnit na rāndais. Pravda, na základě P. Arumaa⁹ lze také předpokládat, že tyto tvary žemaitských nářečí jsou utvořeny pomocí formantu -ai. Šakynské tvary mėl’da·s, vadina·s by si pak zachovaly foneticky původní žemaitskou koncovku, zatímco žemaitská koncovka tvarů bā’rais, kė’leis se změnila podle fonetických zákonitostí šakynského nářečí.

Ještě lze zmínit, že v obcích severních žemaitských dounininků (okolí Akmenė a Vegeriai), ležících přímo u hranice s aukštaitštinou, lze občas zaslechnout také aukštaitské tvary 3. osoby, např.: nenusėtėpas (Giepaičiai), dėrbas (Sablauskiai).

V okolí Aukščučiai a Kruopiai, méně často v Šakyně, mívá také 1. os. pl. zvratných sloves často sousední žemaitské tvary, např.: jūokamuos Auks, nē’šamuos, vė’rdomo·s Škn. Srov. kuršėnské a papilské nē’šamuos. (Severní dounininské nářečí — Akmenė, Vegeriai — má jiné tvary množného čísla, např.: nēšamės Vgr.) Jak ukazují uvedené příklady, i v tomto případě se v šakynském nářečí někdy zachovávají žemaitské fonetické rysy na konci slova. Takové občasné žemaitské tvary mají také 1. os. pl. jiných časů zvratných sloves, např.: minulý jednorázový čas kieliemuos, mūokiemuos Auks, šildē’mo·s, vė’žē’mo·s Škn; minulý opakovací čas kē’ldā’vuomuos, pikleviōdā’vuomuos Auks, šē’lō’dā’vo·mo·s Škn; budoucí čas kē’lsamuos Auks, nēšamo·s || nēšmo·s Škn.

⁹ Žr. P. Arumaa, Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina, Tartu, 1933, p. 19–21.

171

Primární slovesa, jejichž infinitivní kmen končí samohláskami y, ū, např.: i·t, pū·t, mají v tvarech přítomného času souhlásku n, např.: bū·n, lį·n, stejně jako v sousedních žemaitských a severozápadních aukštaitských nářečích.

Sekundární slovesa, jejichž infinitivní kmen končí dvojhláskou au (šiená·ut, tarná·ut), mají v tvarech přítomného času po au souhlásku j, např.: tarná·ujem, avšak u žemaitské hranice se občas vyskytuje souhláska n, jako v některých žemaitských nářečích, např.: riešutá·un, tarná·un Auks.

Minulý opakovací čas. Na žemaitském pomezí se sice zřídka vyskytují také různé žemaitské konstrukce minulého opakovacího času tvořené pomocnými slovesy liuobėti a liūbėti, např.: senė·lis lū·b sakė·s; kó·žna diena lub ateis ir ateis Šp; áns tàmi já·juo lū·b gulieti; i šláusc lū·b ateis Krp; tė·vė·lis amžiná·tilsis liuob sakė·dáva Škn; kita kárta liuob dáinuos, šó·ks, o· daba tik žū·r, kur arielkas nutvė·rė Žarėnai — Latvėliai.

Budoucí čas. U žemaitské hranice (Kruopiai, Aukščiai, někdy i Šakyna), stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, se užívají tvary 1. os. sg. s tvrdým -s-, např.: bū·su, sakí·su.

V celé oblasti nářečí, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, si 3. osoba budoucího času primárních sloves s posunutým přízvukem, jejichž infinitivní kmen končí na y, ū (např.: lú·sti, rí·t) zachovává dlouhou kmenovou samohlásku, např.: lí·s, lú·š. Jedinou výjimkou je būs.

V celé oblasti nářečí se vedle tvarů 1. a 2. os. pl., např. dírpsme, dírpste, užívají také podle žemaitského vzoru utvořené tvary s kmenem ia , např. dírpsem, dírpset. V jižním žemaitském pohraničí se užívají také tvary těchto osob utvořené podle kmene a , např.: dírpsam, dírpsat, jako v sousedních žemaitských dounininských nářečích (Vegeriai, Akmenė, zčásti Papilė). Na hranici žemaitských dūnininků (Aukščiai) se občas užívá ještě jeden žemaitský tvar 1. os. pl., např.: išvìrsma, kàšma, sumá·lsma (srov. kuršėnské aísma, daínú·sma).

Vyskytují se také žemaitské tvary budoucího času zvratných sloves. Tam, kde se říká bū·su, éisu, říká se také gí·d’ suos, vėšuos. V okolí Šakyny lze občas zaslechnout žemaitské tvary 3. osoby, např.: rìnkseis (pojede po potocích a bude sbírat rybičky), srov. rìnkšė·s Krš, diėsė·s Pp, vėšė·s Akm, matí·šė·s Vgr. Srov. také tvary 3. os. přítomného času utvořené stejným způsobem.

Rozkazovací způsob. 1. os. pl. se v celém šakynském nářečí, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, tvoří podle vzoru kmene ia , např.: dė·kem, eikem (srov. drėbėkem, raší·kem Krš, atėdóukem, pja·ukem Pp, maini·kem, pláukem Akm, biėkem, pastatí·kem Vgr). 2. os. pl. má pouze v západní části nářečí vedle takových tvarů, jako má lk., velmi často také tvary typické pro Žemajty, utvořené podle vzoru kmene ia , např.: dró·šket, mùšket.

1. a 2. os. pl. zvratných sloves se tvoří stejně jako 1. a 2. os. pl. prostých sloves (sùkemė·s, sùkitė·s || sùketė·s). Kromě toho se v jižním žemaitském pohraničí vyskytují také zcela žemaitské tvary 1. os. pl., např.: sùkemo·s Škn.

3. osoba rozkazovacího způsobu (tzv. permisivní způsob) se tvoří stejně jako ve všech sousedních žemaitských a aukštaitských nářečích, tj. pomocí částic lai || lei, tàgu(l) || lėgu(l), např.: lei || lai dirb; tàgu(l) || lėgu(l) dirb.

Infinitiv. V západní části nářeční oblasti převažuje infinitiv zvratných sloves s koncovkou -ties, např.: nėšties, vėsties. V samotném předhůří Žemaitska (Aukščiai)

172.

v jednotlivých případech se vyskytují žemaitské zvratné infinitivy s koncovkou -i's, např.: dirbti's, nėšti's. Pravděpodobně nejde o převzatou dunininskou koncovku, protože infinitivní tvary s touto koncovkou se vyskytují i v dounininských nářečích předhůří Aukštaitija, ležících poměrně daleko od oblasti dunininků, např.: maini'ti's, paršenešti's, ošepelni'ti's v obcích Giepaičiai a Velaičiai (Vgr), šūkti's v obcích Sablauskiai a Menčiai (Akm).

Adverbiální participium. Blíže k centrálním aukštaitským nářečím (Sk, Kyb) se častěji užívá adverbiální participium s koncovkou -te (mó·ki·te išmó·kai, skūste muskūs). Blíže k hranici Žemaitska (Skn, Krp, Auks, Dilb) se užívá především pro Žemaity charakteristické adverbiální participium na -tinai, např.: dauži·tinai, nėštinai.

Participium. Činný rod. Přítomný čas. Některá maskulina participia odvozená od sloves kmene i si vedle častějších nominativních tvarů singuláru a plurálu kmene ia uchovávají také méně užívané tvary kmene i, např.: tūri's, tūri'. Sousední žemaitská nářečí si v participech rovněž uchovávají stopy kmene i, např.: gā·lis, nūori's Pp, tūris, nūori· Krš, pasitūri's, tūris, gā·li· Vgr.

Minulý prostý čas. Maskulina participia mají vedle tvarů nom. sg. s koncovkou -es ~ -ęs také tvary s koncovkou -is, např.: būves || būvis, a vedle tvarů nom. pl. na -e' také tvary na -i', např.: būve' || būvi'. Tvary s koncovkami -is, -i' jsou nejrozšířenější v předhůří Žemaitska (Šiupyliai, Aukščiai, Kruopiai, zčásti Šakyna), ale občas se vyskytují i ve zbytku nářeční oblasti. Zvláště široce se užívá nom. pl. s koncovkou -i'. Například v okolí Dameliai, Žagarė, Skaistgirys a Kyburiai je nom. sg. na -is poměrně vzácný, zatímco nom. pl. na -i' je poměrně častý, např.: išē'ji·, pasiliki· Dam, á·ugi·, prisivēisi· Žg, acirā·di·, dā·vi· Kyb. Nominativní tvary maskulin participia v singuláru i plurálu s -is, -i' pronikly do nářečí jak ze sousedních žemaitských, tak z centrálních aukštaitských nářečí. Srov. būvis, būvi· Krš, abgrō·vęs, pamē·ti· Pp, būvis, pašūti Dnr. Jak ukazují příklady, koncovky těchto tvarů si v šakynském nářečí zachovávají fonetické rysy charakteristické pro žemaitská nebo centrální aukštaitská nářečí.

Téměř v celé nářeční oblasti se vyskytuje nom. pl. s koncovkou -ie, např.: būvie, dirbie. Tento tvar se nejčastěji užívá blíže k Žemaitsku (Aukščiai, Kruopiai, Šakyna, Dilbinai), ale občas se vyskytuje i v okolí Žagarė, Skaistgirys a Juodeikiai. Maskulina s koncovkou -ie se pravidelně užívají v sousedních severních dounininských žemaitských nářečích, srov. prikēpēi Klykoliai, ā·ugēi, gāmēi Vgr, isitvirtēnēi, bōvēj. Akm. Zdá se, že tvary na -ie se do šakynského nářečí nejspíše dostaly ze žemaitštiny¹⁰.

Budoucí čas. Nominativ maskulin participia v singuláru i plurálu má blíže k Žemaitsku (Aukščiai, Žarenai, Šakyna, Kruopiai) vedle aukštaitských tvarů, např.: bē'ksa's, bē'ksa' také méně užívané žemaitské tvary, např.: bē'ksi's, bē'ksi'; srov. ęžbaidī's, sakī's Pp, gē'rsī sūksi Krš, bū's Vgr, gi'vēnsi's Akm.

Trpná participia. Stejně jako v sousedních žemaitských a centrálních aukštaitských nářečích se ani v šakynském nářečí nevyskytují participia nutnosti. Nahrazují je trpná

10 Tvary nom. pl. maskulin minulého prostého času s koncovkou -ie se pravidelně užívají také v některých severozápadních aukštaitských nářečích, například v okolí Smalininkai (viz materiál shromážděný během dialektologické expedice LKLI v roce 1961 kandidátkou filologických věd E. Grinaveckienė, registrační č. 666). Od šakynského nářečí jsou však příliš vzdálená na to, aby na něj mohla mít nějaký vliv. A kdyby byla koncovka -ie v šakynském nářečí starobylá, nejspíše by byla rovnoměrně rozšířena po celé oblasti.

173

Participia prézentu tohoto druhu, např.: rūgei pjaunami (pjauntini), vaikai barami (bartini) atd.¹¹

Polopříčestí. V jižní Žemaitiji se vedle aukštaitských zvratných tvarů polopříčestí někdy vyskytují také žemaitské tvary s formantem -damos, užívané pro obě čísla i rody, např.: ānie dirb riedamo's; ano's ein bārdamo's; āns juogdamo's ta' bālki pakė'le.

Příslovce. V nářečí se vyskytují příslovce se žemaitskou slovní koncovkou. Obvykle se užívají jako nářeční varianty odpovídajících aukštaitských příslovečných tvarů, např.: grėta || grėtu (srov. grėtu Pp, Krš), pirmà || pirmu (žem.), to'li || to'li', ārti || ārti' (srov. tuodī· ~ tolie, ārti· ~ artie Krš). Foneticizace žemaitských rysů v příslovečných koncovkách probíhá velmi snadno, protože příslovce nemají pevný systém koncovek.

V nářečí se stejně jako v sousedních žemaitských nářečích a v lotyštině hojně užívají podstatná a přídavná jména v příslovečné funkci s předložkou no· ~ nuo, např.: no· rì·ta „ráno“, no· vā·kara „večer“, no· lēngva „lehce“, no· nāuje „znovu, nanovo“.

Předložka. Starší nářeční předložky āpē·, nō·, prē·, pre'š mají v západní části nářeční oblasti žemaitské nářeční varianty: āplē· || āplei, nù, pri || pri·, pri'š; srov. āple Krš, āplē· Pp, nù Krš, Pp, pri Krš, Pp atd.

Spojka. Zdá se, že ze žemaitských nářečí pocházejí také nářeční varianty některých spojek s fonetickými rysy pro toto nářečí neobvyklými, např.: jė || jé- „jestliže“, jāgu || jā·gu; srov. jė Krš, Pp, jė·gù Pp, jé·gù Krš.

Když si prohlédneme nejdůležitější žemaitské rysy vyskytující se v šakynském nářečí, vidíme, že nejsou všechny stejné ani rovnocenné. Lze rozlišit několik jejich skupin:

1. Přímo přejaté jednotlivé žemaitské morfologické tvary ohebných slovních druhů, jejichž žemaitský původ prozrazují i koncovky, které se v tomto nářečí foneticky nezměnily, např.: lokál jednotného čísla podstatných jmen a-kmenů s příponou -ukas s koncovkou -uo (laukūkuo); lokál jednotného čísla podstatných jmen ia-kmenů, i-kmenů a souhláskových kmenů s koncovkou -ie (āusie, vāndenie) a lokál množného čísla souhláskových kmenů s -ies(e) (ākiese, sēseriese); dativ množného čísla přídavných jmen a zájmen mužského rodu s -im(s) (didelims, tīms); nominativ jednotného a množného čísla mužského rodu aktivních participií budoucího času s koncovkou -i's, -i' (bē·ksi·s, bē·ksi·) atd.

2. Tvary, které se v sousedních žemaitských nářečích užívají velmi hojně, v šakynském nářečí však mnohem řidčeji a navíc se zde soustřeďují pouze v jižní Žemaitiji, např.: vokativ a genitiv jednotného čísla některých podstatných jmen ia-kmenů iu-kmene (rūniaus, rūniau); nominativ a akuzativ množného čísla podstatných jmen ženského rodu i-kmenů a souhláskových kmenů s -es (ā·ntes, dùkteres); nominativ a akuzativ jednotného čísla mužského rodu zájmenných přídavných jmen odvozených od přídavných jmen u-kmenů s -i'sis, -i'ji (āiški'sis, ā'ški'ji); akuzativ množného čísla některých zájmen s -u- (ānus, kātrus, šus, tus...) atd.

¹¹Pasivní participia prézentu mají stejný význam možnosti také v lotyštině, viz Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, sv. 1, Rīgā, 1959, s. 645, 646 (§§ 789, 790).

174

3. Tvary užívané v sousedních žemaitských nářečích a ve zkoumaném nářečí, nikoli však v sousedních aukštaitských, zejména středoaukštaitských¹² nářečích, např.: lokál singuláru mužského rodu adjektiv se zájmenným skloňováním (baltamė'je); lokálové tvary singuláru mužského rodu některých zájmen užívané namísto tvarů ženského rodu (tame daržinė, āname vāgo'); předponová slovesa se dvěma zvratnými částicemi (neacimenas, pasigeres), užívání zájmen jis a ans aj.

4. Tvary užívané jak v sousedních žemaitských, tak ve středoaukštaitských nářečích, např.: 3. osoba imperativu, takzvaný permisiv; substantivní tvar nominativu plurálu mužského rodu adjektiv se zájmenným skloňováním apod.

Nezřídka se stává, že tvary, které jsou zde považovány za žemaitské, se hojně užívají v některých východních, středních, či dokonce západních aukštaitských nářečích. Jde však o nářečí, která jsou od šakynského nářečí vzdálená a nemají s ním žádné přímé kontakty, nemohla je tedy ani ovlivnit. Působila sousední žemaitská nářečí, a proto jsou i uvedené tvary z hlediska šakynského nářečí žemaitské.

Nakolik to bylo možné, snažili jsme se v článku uvést i opačný vztah — vliv šakynského nářečí na sousední žemaitské mluvy. Jistěže příklady z žemaitských nářečí nejsou zdaleka vyčerpávající, přesto je však zřejmé, že žemaitská nářečí ovlivnila zkoumané šakynské nářečí mnohem silněji, než toto nářečí ovlivnilo Žemaity. Dělo se tak snad proto, že oblast žemaitských nářečí je rozsáhlá a souvislá, zatímco oblast západních aukštaitských nářečí se zde táhne jen v úzkém pásu a hned za Šiauliai se téměř úplně přerušuje. Zkoumané nářečí je tedy spolu s jediným sousedním severozápadním aukštaitským šiauliaiským nářečím svým způsobem izolováno od ostatních nářečí téže skupiny. A šiauliaiské nářečí, které je stejně přechodné jako šakynské, nedokázalo vliv sousedních žemaitských nářečí příliš zadržet. Šíření žemaitského vlivu navíc napomohlo administrativní i církevní rozdělení oblasti nářečí, a tím i častější kontakty obyvatel s Žemaity.

ZKRATKY

Akm — Akmenė, okres Mažeikiai.

Auks — Aukščiai, obvod Šelvenai, okres Šiauliai.

Dam — Dameliai, obvod Maželiai, okres Joniškis.

Darg — Dargaičiai, obvod Šelvenai, okres Šiauliai.

Dilb — Dilbinai, obvod Dilbinai, okres Joniškis.

Dnr — Daunorava, obvod Daunorava, okres Joniškis.

Kyb — Kyburiai, obvod Toločiai, okres Joniškis.

Krp — Kruopiai, obvod Kruopiai, okres Joniškis.

Krš — Kuršėnai, okres Šiauliai.

Pp — Papilė, okres Mažeikiai.

Sk — Skaistgirys, obvod Skaistgirys, okres Joniškis.

Skn — Sakyna, okolí Sakyny, okres Šiauliai.

Sp — Šiupyliai, okolí Šiupyliai, okres Šiauliai.

Žg — Žagarė, okres Joniškis.

Vgr — Vegeriai, okolí Vegerių, okres Mažeikiai.

¹² Sousední severozápadní aukštaitský šiauliaiský dialekt je rovněž poznamenán žemaitským vlivem, má poměrně mnoho žemaitských rysů, a proto se o něj nelze vždy pro tento účel opírat.

175

ŽEMAITSKÉ MORFOLOGICKÉ ZVLÁŠTNOSTI V ŠAKYNĚSKÉM NÁŘEČÍ

А. ЮНАЙТИТЕ

Resumé

Žemaitské morfologické zvláštnosti se nejčastěji vyskytují v západní části území nářečí podél žemaitské hranice, v některých případech však zasahují celé jeho území a ojediněle pronikají dokonce i do sousedních středoaukštaitských nářečí. Žemaitské morfologické formy, které pronikly do zkoumaného nářečí poměrně nedávno, se užívají pouze v západní části jeho území vedle starších odpovídajících aukštaitských forem jako více či méně často se vyskytující paralelní varianty. Formy, které pronikly již dávno, se rozšířily po celém území nářečí a někdy zcela nahradily původní aukštaitské formy.

Nejdůležitější žemaitské morfologické zvláštnosti vyskytující se v šakynském nářečí lze rozdělit do několika skupin:

1. Jednotlivé přejaté morfologické formy ohebných slovních druhů, v jejichž koncovkách se zachovaly žemaitské fonetické rysy, např.: místní pád jednotného čísla zdrobnělých podstatných jmen s příponou -iukas (daržīkuo „v zahrádce“, laučīkuo „na políčku“, srov. žem. egli.ṅōkio „v jedličce“, kalnōkio „na kopečku“); místní pád jednotného čísla podstatných jmen se základy na ia, i a na souhlásku (tē·die „na stromě“, vandenie „ve vodě“, srov. žem. bū·rie „v davu“, liūršīe „v kolébce“, pirtie „v lázni“), místní pád množného čísla podstatných jmen se základy na i a na souhlásku (àkiese „v očích“, šèšeriese „v sestrách“), dativ množného čísla přídavných jmen a zájmen mužského rodu (didelīm(s) „velkým“, tīm(s) „těmto“, srov. žem. anēm(s) „jim“, jaunēm(s) „mladým“), nominativ jednotného a množného čísla participií budoucího času mužského rodu (bē’ksi’s, bē’ksi’, srov. žem. gi.vēnsi’s, gē’rsi’).

2. Formy, jejichž žemaitský původ lze určit podle toho, že se v sousedních žemaitských nářečích užívají velmi rozšířeně, zatímco v šakynském nářečí jsou mnohem řidší a soustřeďují se pouze v blízkosti žemaitské hranice. K žemaitismům této skupiny patří např. pronikání tvarů podstatných jmen se základem na iu do genitivu a vokativu jednotného čísla podstatných jmen se základem na ia (sēnaus „starce“, sēnau „starče!“), pronikání tvarů podstatných jmen se základem na ē do nominativu a akuzativu množného čísla podstatných jmen ženského rodu se základy na i a na souhlásku (á’ntes „kachny“, dūkteres „dcery“, srov. žem. sīrdes „srdce“, ūntes „kachny“), tvary nominativu a akuzativu jednotného čísla zájmenných přídavných jmen mužského rodu utvořené podle vzoru přídavného jména didi’sis, -i’ji (aiški’sis „jasný“, á’iški ji „jasný, -ého“, žali’sis „zelený“, žali ji „zelený, -ého“, srov. žem. smōlki’sis „drobný“, smōlki’ji „drobný, -ého“).

3. Formy, které se užívají v sousedních žemaitských nářečích i ve zkoumaném nářečí, ale nikoli v sousedních aukštaitských, zejména středoaukštaitských nářečích, např.: místní pád jednotného čísla zájmenných přídavných jmen mužského rodu (baltamē·je „v bílém“, srov. žem. dedetē·je „ve velkém“), užívání tvarů mužského rodu namísto tvarů ženského rodu v místním pádu jednotného čísla zájmen tā „tato“, āna „ta, ona“, ši „tato“ aj. (tāme daržīne· „v této kůlně“, āname vāgo· „v té brázdě“), užívání dvou zvratných částic u předponových zvratných sloves (neacistēmas „nepamatuje si, -jí“, pasigeres „opíjí se, -její se“).

4. Formy užívané jak v sousedních žemaitských, tak ve středoaukštaitských nářečích, např. nominativ množného čísla zájmenných přídavných jmen mužského rodu, vytvořený podle vzoru nominativu podstatných jmen mužského

176

rodu (baltieji „bílí“, srov. střední Aukštaitija gerieji||gerieji „dobří“, žemaitsky dunininsky geri’je „dobří“).

Článek částečně osvětluje také opačný proces – vliv šakynského nářečí na sousední žemaitská nářečí – a dochází k závěru, že tento vliv je poměrně malý. Vysvětluje se to zřejmě tím, že území žemaitských nářečí je velmi rozsáhlé a kompaktní, zatímco území severozápadních aukštaitských nářečí se táhne pouze jako úzký pruh a za městem Šiauliai se téměř úplně přerušuje. Zkoumané šakynské nářečí se tak spolu se sousedním severozápadním aukštaitským šiauliaiským nářečím fakticky ocitlo izolováno od ostatních nářečí téže skupiny. Protože šiauliaiské nářečí je stejně přechodné jako šakynské, nepřispívá k jeho stabilitě v podmínkách sousedství žemaitských nářečí. K šíření žemaitského vlivu navíc přispívalo také staré správní (a církevní) rozdělení území nářečí, a tím i těsnější kontakty jeho mluvčích se Žemaity.

12. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida