LIETUVIŲ KALBOS LEKSIKOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

LIET. vāsara = SL. vesnā

(K názvům „jara“ v baltských a slovanských jazycích)

R. EKERTAS

Liet. vāsara, lotyš. vasara „léto“ a sl. vesnā „jaro“ jsou navzdory některým rozdílům ve formě a významu mezi těmito východobaltskými a slovanskými slovy zcela oprávněně spojovány. Již H. Pedersen (K Z, XXXII, 246) a K. Brugmann (Grdr., II, I, 160) v těchto slovech spatřovali střídání starých kmenů r- a n-, zatímco pozdější výzkumy, zejména E. Benvenista (Origines de la formation des noms en indoeuropéen, Paris, 1935) a F. Spechta (Der Ursprung der indogermanischen Deklination, Göttingen, 1944), potvrdily, že takové střídání je typické pro mnoho slov patřících k nejstarší vrstvě indoevropské slovní zásoby, například pro názvy vnitřních orgánů, ročních období a podobně.

V tomto případě jde o praindoevropský heteroklitický kmen, který badatelé rekonstruují jako předformy *ueser- / *uesn- (srov. Brugmann, op. cit.; dále IF, III, 329, 351; Boisacq, 210; Vondrak, Vgl. Gr. I², 527), resp. *ųes-r-t / *ųes-n-es (Petersson, Stud., 3; kromě toho zakončení -r-, resp. -n-, na něž navazuje -t- a -es-, není pro všechny heteroklitické tvary nezbytné, a proto je Petersonova rekonstrukce jako starého indoevropského názvu pro „jaro“ spolehlivější) a *uesr- / *ues-n-es (Machek, Et. sl., 562).

E. Benvenist ve zmíněné práci¹ poměrně přesvědčivě vysvětluje různé formy obsahující -r-, přičemž v nich rozpoznává různé stupně ablautu: navíc dlouhému stupni samohlásky v kořeni obvykle odpovídá nulový stupeň rozšíření (Erweiterung) (lat. vēr < *ųes-r-), a naopak². To, že rozšíření -er- často mívá nulový stupeň *r̥ namísto očekávaného -r- (řec. ἔαρ < *ųēs-r-), je podle E. Benvenista podmíněno povahou sonantní souhlásky (likvidy).

Kmen -r- byl zobecněn již ve zmíněných klasických jazycích, srov. lat. vēr, vēris „jaro“, řec. dór. Fᾶρ, ión. ἔαρ, ἦρος, ἦρι „jaro“, dále také staroind. vasar-, vāsara- „ráno“, vasar „časný“; avest. vaŋri (= vahri) „na jaře“; staropers. vāhara-, pers. bahar „jaro“; arm. garun (*ųesr- podle E. Benvenista,

¹ Origines... (zde i dále se cituje podle ruského překladu Э. Бенвенист, Индоевропейское именное словообразование, М., 1955, s. 49–50; zkráceně: И.-е. им. сло-вообр.).

² V. Gornung v poznámkách k překladu knihy E. Benvenista (И.-е. им. словообр., s. 244, poznámka 13) uvádí, že se domnívá, že *ųs-er- lze považovat za nulový stupeň, který se patrně zachoval v lat. serēnus „jasný (o nebi)“ < *ųs-er-es-no-s a snad také v řec. ξηρός (att. ξηρός) < *σερός < *Fσερ-ος „suchý“.

143

op. cit., 40); staroir. fär „Východ“, ir. errach, novoir. earrach (*wesr-āk s vymizelým w- z důvodů na rozhraní slov, srov. H. Pedersen, Vgl. Gr., I, 82, 435) a konečně lit. vāsara, vāsarā, lot. vasara „léto“.

Kmen na -n- má naproti tomu staroind. vasantas „jaro“ (s rozšířením -n-t), starokymr. guianmuin „na jaře“ < *vesanteino, novokymr. qwanwyn, korn. guaintoin „jaro“ a snad také staroir. fáinne (an lae) „zaměstnávat se (o dni)“ (srov. H. Pedersen, Vgl. Gr., II, 106, § 461) a praslovanské *vesnā, doložené staroslověnským весна, rus. весна́, pol. wiosna „jaro“. V jedné studii jsme uvedli³, že pro slovanské jazyky není typické zobecnění kmene na -r- u heteroklitických tvarů, zatímco východobaltština se v tomto ohledu od slovanských jazyků liší.

Přestože se lit. vāsara, vāsarā, lot. vasara a sl. vesná zcela správně řadí do skupiny slov pokládaných za pokračování indoevropských heteroklitik, fonetické ani sémantické nejasnosti mezi slovy těchto dvou jazykových větví tím nijak nemizí.

V této souvislosti podle našeho názoru vyvstávají tyto otázky: 1) jak vysvětlit rozšíření kořene východobaltštiny -ar-; 2) jaký je vztah mezi kořenovými samohláskami východobaltštiny -a- a slovanským -e-; 3) jak vysvětlit význam „léto“ ve východobaltštině, jestliže tato slova mají v ostatních indoevropských jazycích, stejně jako ve slovanských, význam „jaro“?

V této studii se pokusíme na uvedené otázky odpovědět a zároveň je spojit s některými problémy rozšíření slovanské praformy.

I

I. Jak již bylo zmíněno, rozšíření kořene heteroklitických prafo­rem (Erweiterung) mohlo mít různé stupně ablautu, které, jak dokázal E. Benveniste, byly v prajazyce podmíněny ablautem kořenných samohlásek. Srov. např. *-ēr- / *-r-, resp. *-r- v podobách jako staroind. vasar- / řec. ἔαρ (< *u̯esr), lat. vēr (< *u̯esr-), nebo *-ōr- / *-r-, *-r- / *-n- v podobách jako řec. ὕδωρ „voda“ / ὑδρία (< *udr-) „vědro na vodu“ / gen. sing. ὕδατος (< *udn̥-) „voda“.

Zdá se však, že indoevropský název pro „jaro“ měl pouze rozšíření ve stupni e, srov. lat. serēnus, jak je uvádí V. Gornung (< *u̯es-er-es-no-s⁴. Jaký je tedy vztah mezi lit., lot. -ar- a ide. *-er-? Domníváme se, že *-er- je původní a že lit., lot. -ar- vzniklo z *-er-. To lze doložit několika způsoby.

1. V litevštině se střídání -e- a -a- vyskytuje u mnoha slov nejen na začátku slova (srov. spis. lit. aš „já“ a nář. lit. eš „já“; spis. lit. ašutai „koňské žíně“ a nář. lit. ešutai „tamtéž“ atd.), nýbrž také uvnitř slova: vedle lit. ašara „slza“ existuje i podoba ašerā⁵, kterou uvádí J. Otrembski (Gramatyka języka litewskiego, t. I, Warszawa

³ Srov. R. Eckert, Reste indoeuropäischer heteroklitischer Nominalstämme im Slawischen und Baltischen, „Zeitschrift für Slavistik“, Berlin, 1963, H. 6, s. 878, 883 a 890—891.

⁴ Také P. Skardžius (LKŽD, 50, 562) pokládá lit. vāsara (o dalších variantách viz níže), odvozené z *veser-ā, za starý heteroklitický kmen. Srov. také J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, s. 17, 83.

⁵ Toto slovo je rovněž reliktem indoevropského heteroklitického kmene, srov. Eckert, op. cit., s. 888. Vedle lit. vėdaras „vnitřnosti, žaludek na klobásy“, lot. vēdars (Būga, KS, 239) existuje varianta s -er- (lit. vėderas „tamtéž“), jíž odpovídá lot. vēders „břicho“, pr. weders „břicho“ (Voc. 122) „žaludek“ (Voc. 132) (viz Fraenkel, LEW, 553). Zde se znovu setkáváme s pokračováním indoevropské heteroklize: lit. vėdaras, vėderas se střídá s lit. paūdrė „podbřišek člověka, předstěra u prasat“, paūdrōni „dostávat stále větší vemeno (o prasatech a fenách)“ a lit. ūdrōti „být březí“. Celá skupina slov patří k indoevropskému názvu pro „vemeno“, který má kmeny na -r-, -n- a -men-.

144

wa, 1958, p. 215-216), kuri yra tos pat rūšies, kaip ir minėti pavyzdžiai. Svarbi yra J. Otremskio pastaba, kad dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos žodžius su -a- atitinka senųjų raštų ir tarmių formos su -e-.

2. V „Tvoření slov v litevštině“ (LKŽD, 303) P. Skardžius přesněji popisuje podmínky, za nichž probíhal proces, který nás zajímá. Říká, že se domnívá, že -a- před (zvýrazněno námi. – R.E.) -r- vzniklo v některých odvozeninách nejspíše ze staršího -e-. Svůj názor dokládá příklady, jako jsou litev. laidaras „ohrada, přístřešek pro dobytek, dvůr pro dobytek“⁶; laideris „hnojiště u dvora“, stągaras „suchý, uschlý, vyschlý stonek“: stegerýš „stonek; násada (pera)“ aj. Na témže místě uvádí litev. vãsara a žemait. vasẽris, pavãsėris. Tyto poslední dva příklady jsou velmi důležité pro řešení výše položené otázky. Lze tedy již konstatovat, že vedle litevské spisovné podoby vãsara nebo vasarà (s -ar-!) existují nářeční podoby s -er-: žemait. vasẽris a pavãsėris (Kvedarna, Salantai; viz Skardžius, APh, VII, Kaunas, 1938, s. 41). Žemait. vaseris ve významu „únor“ uvádí s odkazem na Valančiuse, Baranauskase a také Vieversise („Auszra“, I, 137) rovněž E. Hofmanas (K Z, 60, s. 71).

3. Podoby s -er- lze doložit také ze starých písemných památek. V překladu bible S. Chylinského, v Lukášově a Markově evangeliu, je wafera, zatímco v Matoušově evangeliu na témže místě – wafara⁷. Zde jsou citáty z „Biblia litewska Chylińskiego. Nowy Testament“, svazek II, Poznań, 1958, vydaného Č. Kudzinowskim a J. Otremskim:

a) s. 139(75): Ewangelia Łukosziaus, XXI, 30:

Kad jau [progſta, ó (tev) regite, patis tey iß ſawe žynote, jog [jau ira arti waſera⁸.

b) s. 89 (46): Ewangelia Morkaus, XIII, 28:

O mokikites iß figos medžia to pryliginima, kad bakos jo atſijaūnina, ir lapey [p<r>ogſta, žynote jog waſera arti ira.

c) s. 51(27): Ewangelia Mattheusza, XXIV, 32:

O [to pryliginima mokikites¹ nog figos medžia, kad [pradeſt jo βaka! [progſt, ir lapey taydzias, numanot jog [arti waſara ira¹.

Litev. vasera „léto“ je foneticky ve stejném vztahu k litev. vãsara, vasarà „léto“ jako litev. žemait. vasẽris, pavãsėris k litev. spisovné podobě vasãris „únor“, pavãsa-ris „jaro“. Stará písemná památka a žemaitský dialekt zachovaly variantu s -er-. Kromě toho je třeba poznamenat, že Chylinski měl vazby na Žemajty (jeho nevlastní matka pocházela z žemaitské šlechtické rodiny Minvydů¹⁰).

… změnu. Srov. rus. бы́мя < praslov. *y̆mę < *ūdh-men-, viz k tomu Eckert, op. cit., 885–886, 888. Sémanticky je litevské připravit k dojení velmi podobné českému zvýmnati < *z-vymenati, které se užívá ve významu „dojení, nalití vemene (u krávy) po otelení“ (viz Machek, Et. sl., 578). Vedle litevského vãsara, které, jak se později ukáže, je třeba odvozovat od *veser-a, máme tedy ještě takové tvary jako litevské ãšara: ašera a vėdaras: vėderas, resp. lotyšské vēdars: vēders, pocházející z heteroklitického kmene praindoevropského jazyka.

⁶ Viz Fraenkel, LEW, 330, kde jsou uvedeny pouze podoby s -aras.

⁷ V Janově evangeliu příslušné místo chybí.

⁸ Slova označená závorkami () vydavatelé (s. 429) rekonstruovali do původního pořadí: wafera jau ira arti.

⁹ Srov. Biblia litewska, s. 427, původní pořadí slov: wafara ira arti.

¹⁰ Srov. St. Kot, Chylinski’s lithuanian Bible; origin and historical background, „Biblia litewska“, II, s. XLV.

10. Užsak. Nr. 174

145

Je třeba poznamenat, že v písemné památce východních Aukštaitů, Daukšově „Postilė“, která vyšla o půl století dříve, se na citovaném místě Bible nachází waſara; srov. Podívejte se na fíky na stromě a na révě; když už raší, víte, že léto je již blízko (Lukopiup 21, kâpit: 25; Daukšova „Postilė“, s. 12–13).

Jak staré litevské písemné památky, tak dialekty ukazují, že formy s -er- je třeba považovat za starší, původní, zatímco -ar- ve slovech lit. vasara, vasarà a obdobně lotyš. vaſara – za druhotné, vzniklé tím, že -e- před -r- přechází v -a-¹¹.

II. Pokud jde o původ kořenového -a- v litevských formách vâsara, vasarà, zastáváme také názor P. Skardžia (viz O asimilaci samohlásek, APh, VII, 1938, s. 41), že z původního *vesera vznikly *veseris a *paveseris a poté se vlivem progresivní asimilace *paveseris změnilo na pavaseris, což podnítilo i změnu formy *veseris na vaseris. Konečně se stejným způsobem původní *vesera změnilo na vasara. P. Skardžius také přihlíží k tomu, že vasara mohlo vzniknout z *vesera přes mezistupeň *vesara a že derivát vasaris se mohl v žemaitském nářečí změnit na vaseris vlivem slov s příponou -eris. Tuto poslední možnost P. Skardžius podle našeho názoru zcela správně pokládá za méně pravděpodobnou, neboť původ kořenového -a- ve staré písemné formě vasera lze regresivní asimilací samohlásek vysvětlit jen obtížně. Lze rovněž souhlasit s názorem P. Skardžia, že tento asimilační jev není starý (op. cit., s. 40). Litev. vâsara nebo vasarà a jejich lotyšský protějšek vasara tedy odrážejí původní hláskovou strukturu jen částečně a jsou foneticky mnohem více změněné než slov. vesná.

III. Je třeba konstatovat, že slova východobaltských jazyků se změnila i sémanticky, zatímco slov. vesná si naopak zachovalo původní význam. Srov. st. lit. wásaru „aestas“ (Pirm. liet. k. gr., s. 96); lit. vâsara „nejteplejší roční období (v červnu, červenci a srpnu)“ (DLKŽ, s. 921); „Sommer“ (Senn, Handb. II, 273) a aukštaitskou variantu vasarà (Явнис, Грамматика, 95)¹², waſara,-ôs „der Sommer“ (Mielcke, 318); dále lotyš. vasara „Sommer“ (Bielenstein, Die lett. Spr., 263; Mühlenb.-Endz., IV, 484) a praslov. *vesná (stsl. весна „Frühling“, pol. wiosna, rus. весна „Frühling“). Ve většině indoevropských jazyků, které toto slovo zachovaly, má svůj starý význam „jaro“ (viz výše).

Ve východobaltských jazycích má toto slovo, v jiných jazycích užívané ve významu „Frühling“, význam „Sommer“, zatímco název pro jaro zastupuje jeho odvozenina: lit. pavâsaris m. „Frühling“, lotyš. pavasaris m. „t. p.“, pàusaris (<pavasaris, viz Endzelynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, s. 20), pavasara f. „Frühling“ (viz BSlW, 356). Tyto litevské a lotyšské deriváty s předponou pa- mají přibližně stejný význam jako ruská spojení под лето „ke konci léta“, tj. „ještě před létem“, под вечер „k večeru“. V baltských jazycích jsou i další útvary, v nichž pa- vyjadřuje nikoli časový, nýbrž místní význam; srov. např. pasaulis „Welt“, scil. „místo pod sluncem“ = rus. „место под солнцем“ (srov. J. Otrębski, Gr. jęz. lit. III, 335; Endzelynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, 219). Litev. pavâsaris, lotyš. pavasaris, pàusaris, pavasara tedy znamenají „(Zeit) gegen den Sommer (zu)“¹³. Sémantickou strukturou tato slova přesně odpovídají českému podletí „doba před létem (duben, květen)“ (Machek, Et. sl.,

¹¹ Kromě toho nesmíme zapomínat, že zde mohla částečně působit i asimilace samohlásek (viz níže).

¹² K. Jaunius (Явнис, Грамматика, 95) poznamenává, že namísto východoaukštaitského vasarà se u Žemaitů říká vasara; K. Būga však v ruském překladu gramatiky K. Jaunia, v poznámce pod čarou (loc. cit.), uvádí, že vâsara se vyskytuje také v Dusetosu. Literární norma je vâsara; srov. DLKŽ, 921 a A. Laigonaitė, Přízvukování spisovné litevštiny, Vilnius, 1959, s. 34.

¹³ K významu srov. také pavâsaris „Ansommer“, O. Schrader, Reallex, 258.

146

265, 585); dále srov. čes. podzimek, podzim „Herbst“, doslova „(Zeit) gegen der Winter (zu)“ (Bs1W, 356; Machek, loc. cit.)¹⁴.

Jak se stalo, že název jara zděděný z indoevropského prajazyka nabyl ve východobaltských jazycích významu „Sommer“?

1. Zde je třeba říci, že nejen v baltských, ale také v románských a slovanských jazycích se starý název jara přenáší na pozdější teplé roční období (léto)¹⁵, zatímco pro označení „Frühling“ se vytváří nový výraz ve významu „Ansommer, Vorsommer, Erst-Sommer“, a to z již užívaného názvu „Sommer“. Srov. rum. vară „Sommer“ a primăvară „Frühling“; šp. verano „Sommer“ (vedle estío) a primavera „Frühling“ (Buck, Dict., 1013).

Význam „Sommer“ mají také pokračování lat. vēr, resp. hovorovělat. vērānum (tempus) „Frühlingszeit“: staroneapolské vera, valencijské ver „Sommer“, korsické veramu, logudorské b(e)ranu, portugalské v(e)rão „Sommer“; starší význam si zachovalo logudorské beranile „im Frühling hergerichtetes Land“ (viz Meyer-Lübke, Romanisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1935, s. 768).

V latině máme vēr ve významu „Frühling“ a aestās ve významu „Sommer“, v italštině již primavera „Frühling“ a estate „Sommer“, ve španělštině primavera „Frühling“ a verano, estío „Sommer“ a konečně v rumunštině primăvară „Frühling“ a vară „Sommer“. Zde jsou jasně patrné jednotlivé etapy, kdy byl starý název léta vytlačen a nahrazen slovem znamenajícím „jaro“, zatímco pro označení „jara“ byl utvořen nový název ze starého označení „jara“¹⁶.

O slovanských formách viz níže.

2. Na druhou stranu lze také předpokládat, že východobaltské jazyky z určitých dnes obtížně pochopitelných důvodů ztratily starý název „léta“ a místo něj začaly užívat název „jara“. Pruské dagis „Sommer“ (Voc., 13 podle FEW, 85; srov. dále BS1W, 49) je snad zachovaným starým baltským názvem „léta“. Pruskému slovu odpovídá litevské dãgas „das Brennen, der Brand; Glut, Sommerhitze,“

¹⁴ Nesouhlasíme s názorem A. Bucka (Dict., 1014), že litevské pavãsaris je třeba chápat jako „a kind of summer, quasi-summer“ a že první komponent tohoto derivátu lze srovnávat s takovým pa- jako litevské pãmotė „Stiefmutter“. Je pravda, že pa- může mít význam „eine Art von“, srov. FEW, 520: pàbro-lis „Freund, der dem Bräutigam bei der Hochzeit das Ehrengeleit gibt, Brautführer“, doslova „Art Bruder“. Význam pavãsario „eine Art Sommer“ je však nesmyslný. Kromě toho E. Frenkel (FEW, 538) uvádí, že pa- má ve slovech litevských patėvis „Stiefvater“, pãmotė „Stiefmutter“ zdrobnělý pejorativní význam.

¹⁵ Viz Buck, Dict., 1014.

¹⁶ Je třeba říci, že snad nejstarším a nejstálejším názvem v indoevropských jazykových skupinách a jazycích je označení „zimy“, zatímco společný indoevropský název „léta“ pro celou indoevropskou jazykovou oblast se patrně nepodaří stanovit (leda pro nějakou nářeční oblast). Naproti tomu vůbec neexistuje společný indoevropský termín pro označení „podzimu“. Jak jsme uvedli již na začátku, původní název „jara“ (*ḱueser-, *ḱuese(r)-/*uesn-) je bezpečně doložen, srov. Schrader, Reallex, 258, 366–367, 390, 394–396, 782, 958.

Výzkumy slov v jednotlivých indoevropských jazycích označujících roční období ukazují, že názvů „Winter“ a zčásti „Sommer“ je poměrně málo a že jsou navíc velmi nestálé, kdežto názvů „Frühling“ a „Herbst“ je mnoho a jsou rozmanité; srov. například tři názvy „jara“ v německé horní němčině: Frühling, Frühjahr, Lenz. Tento jev se pokoušíme vysvětlit zčásti tím, že léto a zima vzhledem ke své kontrastnosti tvoří v lidském vědomí obecnější pojmy než jaro a podzim, které jsou jako přechodná roční období specifičtější (srov. Merlo, Nomi romanzi delle stagioni e dei mesi, 1904, podle Quadri, Aufgaben, 57–60).

10*

147

„Ernte“ a dagà f. „Ernte“¹⁷, jakož i gótské dags m. „Tag“, staroindické nidághá- m. „Hitze, Sommer“ a dáha- m. „Brand, Hitze“. V pruštině je doloženo také složené slovo dagoaugis (Voc. 638 podle FEW, 85) „somirlatte“, tj. „Spross, wie er in einem Sommer wächst“. Sémantická struktura tohoto slova přesně odpovídá litevskému vásaraugis „ein Jahresschössling“, lotyšskému vasaraudzis 1. „ein Sommerspross“, 2. „ein Füllen, das nur einen Sommer alt oder im Frühjahr gefallen ist“, 3. „ein Weichling“, 4. f. vasaraudze a vasaraug’e „ein junges Mädchen, Backfisch“ (Mühlenb.-Endz., IV, 484). Toto společnobaltské slovo ve významu „Sommersprössling“ (společnobaltské ve smyslu jednotné sémantické struktury) podporuje náš názor, že východobaltské vasara odpovídá západobaltskému dagis a že pruské slovo je nejspíše starým společnobaltským označením pro „léto“.

To podporují ještě dva argumenty:

a) Litevské atúodogiai, atúoda(u)giai „Sommerroggen“ patří do téže skupiny jako pruské dagis, litevské dágas, dègti „brennen“¹⁸. Ve velké skupině litevských výrazů pro „jarní obilí“ zaujímají atúodagiai výjimečné místo, srov. litevské waſarojas,-jo „Sommergetreide“, waſarini kweczei „Sommerweizen“ (Mielcke, 318); vasariena = vasarojiena = vasarojas = vasarojus = vasarojis „яровое жни́це, жниво“, vasariniai rugiai = vasarūčiai „яровой хлеб, ярица“, „Sommerkorn“, vasariniai kviečiai „Sommerweizen“, vasaris = vasarojemis = vasarojimis „яровой“, vasarojputė „жатва, жни́тво“, vasarójus „яровые хлеба, яровое поле“, vasarolaukis „яровое поле“ (Sereiskis, 1047; DLKŽ, 921). Je tedy docela možné, že druhá složka litevského slova atúodagiai, *dog- (střídající se s dá gas a dègti), uchovala původní význam „léto“.

b) Sem patří také litevské degėsis „Augustmonat“ (tuto podobu uvádí Frenkelis EW, 85; Mielcke, 47: Dégėſis, fio). Užívávalo se pro označení jednoho letního měsíce a podle mého názoru odráží starý význam „léto“. O názvech měsíců odvozených od názvů ročních období viz níže.

3. Při zkoumání četných litevských a lotyšských odvozenin vasar- (srov. DLKŽ, 921; Sereiskis, 1047; Mühlenb.-Endz., IV, 484) okamžitě upoutají pozornost dva názvy měsíců: zaprvé lotyšské wossoros menesis „junius“ (Słownik polskolacińsko-łotewski ułożony przez xiędza Jana Kurmina, Wilno, 1858, s. 20 podle E. Hofmann, KZ, 60, s. 72, poznámka 1 a s. 74, poznámka 1) a zadruhé litevské vasãris „Februar“. Z hlediska sémantiky je třeba považovat lotyšský název měsíce za pozdní odvozeninu od lotyšského vasara „Sommer“, zatímco litevské slovo je zřejmě mnohem staršího původu. Starolitevské vasãris „Februarius“ se totiž nachází již v gramatice D. Kleina (Pirm. liet. kalb. gr., 156), později je Mielcke (318) vysvětlil takto: Waſſaris Menū „der Januarius“. V současné litevštině

¹⁷ K poměru významů „Sommer“: „Ernte“ srov. staroruské ЖАТВА vedle řeckého θερος v Ostromirově evangeliu: НАKO БЛИЗЪ ГОСТЬ ЖАТВА отъ єгѡ єсть ѿ θερος (Остромирово евангелие 1056—57 года с приложением греческого текста евангелий и с грамматическими объяснениями, изданное А. Востоковым, Санктпетербург, 1843, s. 146, Math. XXIV, 32—33).

¹⁸ Viz A. Sabaliauskas, Dėl lietuvių atúoriečiai „vasariniai rugiai“ kilmės, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai“, serija A, 1 (10), 1961, s. 101—103, kde dosud nedostatečně objasněné litevské atúoriečiai „Sommerroggen“ srovnává s etymologicky průhledným atúodagiai (< *ato-resp. atuo- + kořen dog-, který se při jiném stupni ablautového střídání vyskytuje v litevských dègti, degùtas, nudegùlys, dága, pruském dagis), a odvozuje je z *at(u)oriečiai (< *ato-, atuo- + kořen jor-, uchovaný ve slovech jako litevské joras, jas, jorė, slovanské *jarъ, *jara, *jaro). Vzhledem k totožnosti sémantické struktury obou výrazů, které podle argumentace A. Sabaliauskase mohou být relikty staré slovní zásoby, je tato etymologie přesvědčivá.

148

vasāris znamená „druhý měsíc roku“ (DLKŽ, 921); „февраль; южный ветер, полуденник“; vasario mėnuo „февраль месяц“ (Sereiskis, 1047). E. Hofmanas v článku „Kultur und Sprachgeist in den Monatsnamen“ (KZ, 60, s. 71) uvádí také další varianty tohoto litevského slova: 1. ve významu „Januar“: vasaris, vasarius (Nesselmann, 55; Kurschat, I, 670; II, 491), vasarinis (dříve přídavné jméno, stejně jako složené podstatné jméno, adjektivum vasaris, srov. Skardžius, LKŽD, 313) a 2. ve významu „Februar“: vasaris, vasario mėnuo, vasaris. K názoru E. Hofmana, že starší význam slova vasaris je „Januar“, nelze nic namítat. Nelze však souhlasit s názorem E. Hofmana, že litevský název měsíce vasāris nemá nic společného se slovem vāsara (resp. vasarā) „Sommer“, protože jejich významy jsou příliš odlišné. Jeho spojování vasario se slovem vēšūs se zdá mnohem pochybnější. Proč by se název ročního období nemohl užít pro označení měsíce? Dokládají to přece takové příklady jako již zmíněné litevské degėsis a starý baltský název pro „léto“ (pruské dagis), stejně jako německé Lenzmond aj. Kromě toho je litevské vāsara (resp. vasarā) starým indoevropským výrazem pro „jaro“ a jeho význam „Sommer“ je třeba pokládat za sekundární. Z tohoto důvodu mohlo litevské vasāris jako izolovaný výraz (název měsíce) do jisté míry uchovat svůj původní starý význam. Že v případě vasāris a vāsara (resp. vasarā) jde o příbuzná slova téhož kořene, ukazují také výše citovaná žemaitská vaseris a starolitevské (Chylinského) wasera.

II

Ve slovanských jazycích, jak již bylo zmíněno, bylo n-kmenové skloňování starého ie. názvu „jara“ zobecněno. Kromě toho bylo toto substantivum stejně jako v baltských jazycích tematizováno kmenovou samohláskou *-ā, a proto přešlo do ženského rodu¹⁹.

Prasl. *vesna je doloženo v těchto podobách: stsl. весна, ἔαρ, ver. (Psalterium Sinaiticum — maked.; Psalterium Pogodinianum — bulg.; Psalterium e codice Lobkowicziano — Pragensi — srbochorv.; БECBЛА Psalterium Bononiense — bulg.; Psalterium e codice Parisiensi — srbochorv.; весна Parvemi arion Zacharianum (lectiones Veteris Test.) — rus.; Lobk. (viz výše); БECNBИ „Frühlings-“: ВРЪМА БECNBHOFE — bulg.; ПРЕЖЕ БECNBНЪХЪ РЕВЕННН „πρὸ τῆς ἐαρινῆς ἰσημερίας“ Novocanon s. Methodii — rus.; sl. j. st., Lieferung 4, 182); církevněslov. весна a БЕСЬНА, st. rus. БЕСЬНА „Frühling“ (Mikl., Lex., 61; Срезн, I, 247)²⁰; rus. весна, -ы, ak. sg. весну nebo весну, nom. pl. вёсны, gen. pl. вёсен „Frühling“ (слов. русск. яз., II отд. 1, 382), ukr. весна, -ні (Ізюм., 55; Грінч. 1, 142), bělor. вясна (Ластоўскі, 61)²¹; pol. wiosna, v lidové řeči také wiesna „Früh-

¹⁹ Zde bychom chtěli upozornit, že oddělování přípony -na ve formě rus. весна, jak to činí autoři „Краткий этимологический словарь русского языка“ N. Šanskij, V. Ivanov a T. Šanskaja (s. 57), je z hlediska dějin slova neodůvodněné. Stejně tak je více než sporné jeho spojování s kmenem zachovaným ve slově весёлый.

²⁰ Dále srov. středověké rus. весна (= весной) a веснованье (= весна), které R. Džeims (Richard James) zaznamenává takto: весно „spring“, Весно Баня „the spring“ (Б. А. Ларин, Русско-английский словарь-дневник Ричарда Джемса 1618—1619, изд. Академии наук Литовской ССР и Ленинградского университета им. А. А. Жданова, Ленинград, 1959, s. 61, 195, 270).

²¹ Zdá se, že slovo je čistě běloruské, jak ukazují jeho odvozeniny, srov. bělor. вясняк „warmer Südwind“, вяснянка „Lied, das bei Frühlingsbräuchen gesungen wird“, веснавіца „Sommer-

149

ling“ (Brückner, Sl. et., 623); čes. dial. (severomoravské, východomoravské, lechitské, slezské) vesno n. „Frühling“ (Kott, IV, 640, H.-K., Et. sl., 413; Machek, Et. sl., 562). Machek se domnívá, že se zde střední rod ustálil podle léto „Sommer“. Z tohoto českého nářečního slova byla utvořena slovesa vesnati se, vesniti se und vyvesnati se, vyvesniti se „Frühling werden“, známá, jak uvádí Kott (Kott, IV, 640, 1171), z okolí Ostravy. Viz také Machek, loc. cit. Čes. kniž. (poetické) vesna bylo v době národního obrození převzato z ruštiny (srov. Machek a H.-K., Et. sl., loc. cit.). Ve slovinštině je vęsna, jak uvádí Pleteršnik ve svém slovníku (II, 763), a dodává, že se vyskytuje především v nejnovější literatuře, rovněž přejaté z jiných slovanských jazyků (nejspíše z ruštiny). Nejprve upoutá skutečnost, že slovinština nemá žádné jeho odvozeniny. Pouze Fasmerovo REW, I, 192 uvádí srbochorv. vęsna²², to však ještě nedokazuje, že toto slovo v srbochorvatštině skutečně existuje, tím spíše, že se nenachází v nejznámějších slovnících (např. u Karadžiće). Isačenko (Sl. sl., II, 565) označuje také doložené slovenské slovo vesna poznámkou „poetické“, což nejspíše ukazuje, že se užívá v obdobných případech jako čes. vesna. V ostatních slovanských jazycích toto slovo není známo. Zdá se, že se zde setkáváme se slovem zděděným z dávných dob, které je bezpochyby velmi staré, jeho rozšíření ve slovanských jazycích je však velmi omezené. Toto slovo, živé v lidové řeči, mají východní Slované (o jeho částečně starých odvozeninách v ukrajinštině viz dále), Poláci a také Moravané. Oč lze jeho areál ještě rozšířit na základě dokladů ze staroslověnských a církevněslovanských památek, jejichž lokalizace je nesmírně obtížná a v některých případech zcela nemožná, lze sotva říci. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že весна je v památkách doloženo z makedonské, bulharské, srbochorvatské a ruské jazykové oblasti. Je samozřejmě možné, že dané slovo bylo z jednoho rukopisu převzato i do jiného. Tento konkrétní příklad znovu potvrzuje nutnost přesně rozlišovat praslovanské (Urslavisch) a všeslovanské (Gemeinslavisch). Slovo *vesna je skutečně praslovanské, nikoli však všeslovanské.

Po tom, co bylo řečeno, vyvstává otázka: jak se označovalo „jaro“ v těch slovanských jazycích, které nezachovaly název zděděný z ie. prajazyka?

1. V části slovanských jazyků se praslovanský a všeslovanský výraz pro „jaro“, „setbu“ a „jařiny“ *jaro, *jarъ, *jara, *jaro mohl začít užívat místo chybějícího *vesna, srov. např. čes. jaro, stčes. jěri „Frühling“, slov. jar „Frühling“, bulh. dial. jară „Frühling“. Částečně se s ním lze setkat i v těch slovanských jazycích, které mají *vesna, srov. rus. a st. rus. яра „Frühling“, ukr. яро f. „Lenz“, pol. a st. pol. jarz „wiosna“, a také pol. jar m. ve stejném významu. Při typologickém srovnávání takových sémantických struktur je důležitá skutečnost, že názvy pro „jarní setbu“ a „jařiny“ se tvoří z názvů pro „jaro“. Stejný jev pozorujeme také v litevštině, máme-li na mysli původní význam slova léto. Zdá se navíc, že ne náhodou může anglosas. gēar, jehož protějškem je st. hornoněm. jār „Jahr“ a prasl. *jarъ, *jarb, *jara, *jaro, mít význam „Frühling“, zatímco řec. ὥρα, ὥρη znamená jak „Jahreszeit, rechte, passende Zeit, Blütezeit“, tak „Frühling“, srov. Iliadu 2, 468: μυρίοι, ὅσσα τε φύλλα καὶ ἄνθεα γίγνεται ὥρη

weizen, Sommergetreide“ a весень „starý běloruský název pro duben (April)“ (Дастоўскі, loc. cit.). S posledním lze srovnat rus. dial. (z Archangelské oblasti) весень „первые цветы в поле, первоцвет, краса однолетних растений“ (Даль, 1, 187).

²² Je zde uvedeno také čes. vesna, aniž se poznamenává, že jde o sekundární výraz.

150

(citováno podle Leo Meyer, Handbuch der griechischen Etymologie, 1 Bd., Leip- zig, 1901, s. 653). Zdá se mi, že Meyer nesprávně považuje etymologické spojení řeckého slova se sl. *jarъ za nevydařené.

2. Mnohem významnější než užívání *jarъ, *jarь, *jara, *jaro bylo „nahrazení“ chybějícího názvu „jaro“ odvozeninami s předponami *pro-, *pod-, *na-, *za-, *perd-, *prei-, *sъn- utvořenými z praslov. *lěto „Sommer“ a sémantickou strukturou podobnými útvarům tohoto typu popsaným v první části článku, jako je lit. pavasaris „Frühling als Vor-, An-, Erst- Sommer“. Takové útvary mohly vzniknout i v jazycích, které měly termíny *jarъ a *vesna. Byly zastíněny užívanějšími slovy a nakonec se změnil i jejich lexikální význam.

Níže uvedený materiál je nejprve uspořádán podle slovotvorné struktury. Dále jsou uvedeny případy, kdy pozdější odvozeniny nahradily *vesna.

a) *pro-lětьje;

bulg. пролет „Frühling“, пролетнина „Sommergetreide“, пролетница „Sommersaat, Sommerkorn“ (Дювернуа, 1941; Бълг. тълк. р., s. 690); bulh. dial. (z bulharských nářečí na území SSSR) пролет = пролим „весна“ (Я. К. Бунина, Словарь говора ольшанских болгар, „Статьи и материалы по болгарской диалектологии СССР“, вып. 5, Москва, 1954, s. 42); srbochorv. пролеће, диалектологии СССР“, вып. 5, Москва, 1954, s. 42); srbochorv. пролеће, prolitje „Frühling“, пролетница „Sommergetreide“ (Karadžić, 626; Rječn., XII, 347; Толстой, 760); srbochorv. dial. пролеће „Frühling“ (Елезовић, II, 142)²³; starorus., staroslov. ПРОЛѢТЬНЕ n „ver“, ПРОЛѢБЬ f. „ver“, ПРОЛѢТЬНЪ „Vernus“ (Mikl., Lex., 699; Срезн., II, 1543); rus. пролетье n. „перволетье, весна, начало лета, июнь, пора до Петрова дня“ (Даль, II, 280; III, 494); dále srov. „проводы весны, встреча пролетя“ (Даль, I, 187); ukr. пролімок „Anfang des Sommers, Frühsommer“ (Ukr.-dtsch. Wb., 915)²⁴. Slova typu *prolětьje tvoří jeden souvislý areál (východoslovanské a jihoslovanské jazyky), do něhož však nespadají periferní dialekty (slovinština a běloruština). V bulharštině a srbochorvatštině se пролет a пролеће užívají jako hlavní názvy pro „jaro“.

b) *pod-lětьje:

slovin. podletje n. „Vorsommer“ (Pleteršn., II, 85); čes. podletí „die Zeit vor dem Sommer, Vorsommer; April, Mai“ (Kott, II, 641; Machek, Et. sl., 265, 585); hornoluž. podlěće ir podlěčo n. „Vorsommer“, w podlěću „zeitig vor dem Sommer“ (Pfuhl, 477)²⁵. I tyto názvy se užívají v poměrně úzké nářeční oblasti.

²³ Vlivem italštiny se často místo pro- objevuje prema-, *prama-, prima-; srov. srbochorvatské премање, прѐмање (Karadžić, loc. cit.), прамалѝје ir прималѝје (Rječn., loc. cit.); srov. výše citované italské primavera „jaro“.

²⁴ Stejným způsobem jsou utvořeny ukr. про́весна, -ни f. (méně často), про́весінь, -ні „Frühlingsanfang, Vorfrühling“, srov. Грінч., III, 459; Кириченко, IV, 442. Že je slovo zřejmě zděděno z dávných dob, dokládá např. ukr. веснянка 1. „Frühlingslied“, 2. „Frühlingsnymphe“, 3. pl. „Sommerprossen“ (srov. rus. веснушки), веснуватий „Frühlingsjahrsarbeiten ausführen; das Frühjahr verbringen“, веснобане „Frühjahrsweide des Viehs auf den Hochebenen“ (Грінч., I, 142).

²⁵ Stejného slovotvorného typu jsou také rus. поздимые „поздняя осень“, поздими, поздизме „заморозки, ранняя зима, начало зимы, после которого ещё отпускает, первый снег и морозы“, подзимок „осенний утренник, морозец“ (Даль, II, 179) a čes. podzimek, hovorově podzim „Herbst“, které podle Macheka (Et. sl., 585) vznikly analogicky podle původního podzimí.

151

V těchto jazycích existují vedle široce užívaných názvů pro „jaro“, a proto mají užší, specializovanější význam.

c) *na-létí:

Tento typ označení „jara“ má pouze lužická srbština, srov. hornoluž. nalāče, nalēčo, nalētko „jaro“, nalēto přísl. „na jaře, během jara“, nalētni „jarní“ (Pfuhl, 401), nalētnik „březen“ (Jakubas, 194); dolnoluž. nalēto „jaro“, naletny „náležející k jaru“, nalētnik nebo nalētny (s měsíac nebo bez něj) „jarní měsíc, tj. duben“ (Mucke, I, 978). Zde je třeba uvést, že dolnoluž. lēto, běžně užívané jako označení pro „rok“ a „léto“, ve staré lužické srbštině (Jakubica, Markovo evangelium 24, 32) znamenalo „jaro“.

d) *ža-létí:

Rus. залетие nebo залетье znamená „začátek léta nebo období od poloviny května do července“ (Даль, 1, 599; Слов. русск. яз., II отд., III, 1378). Odpovídá českému záleti „pozdní léto“ (Kott, V, 134), srov. rus. зазимье „první napadlý sníh, první mrazy, předzima, začátek zimy“ (Слов. русск. яз., II отд., II, 1079).

e) Tvoření v jednotlivých jazycích s *perd-, *prei-, *sъn-, resp. paralely s *ot-, *po-, *pa- a *do-:

Pol. przedlecie „konec jara, období bezprostředně před začátkem léta“ (J. Karłowicz, A. Kryński, W. Niedźwiedzki, Słownik języka polskiego, 5, Warszawa, 1952, p. 61); polab. prel’otü „jaro, začátek léta“, srov. l’otü „rok, léto“ (BEW, 713); rus. nář. (z okolí Permu) слетное²⁶ „léto, letní období, čas“, „co dává léto: plody, zeleninu, přilepšení k chlebu“, obecně „úroda čeho, nadbytek, hojnost; štěstí, zdar nebo blahobyt“ (Даль, IV, 229), „sklizeň“ (BEW, 713). Z ruštiny lze uvést ještě několik dalších paralel: rus. отзимье nebo отзимок = позимок = позимки = пазимки „poslední náhlé mrazy nebo sníh na jaře po teplých dnech, pozdní chladné jaro“ a jako výrazy s opačným významem дозимки = зазимье = подзимки „podzimní mrazy a sníh“ (Даль, II, 726; III, 231). Srov. také přísloví „Сено suš ne pro zimu, ale pro otzimok (nebo pozimok), tj. pro chladné a tuhé jaro“ (Даль, I, 682).

3. Dialekty nebo jazyky, v nichž se slovo *vesna nezachovalo, používají také jiný způsob, jak vytvořit náhradní označení pro jaro: za tímto účelem užívají skupinu slov – spojení přídavného a podstatného jména, srov. slovin. mlado léto „jaro“. Z tohoto slovního spojení se tvoří i složenina, např. slovin. mladletje = mladolétje n.; mladlétek, -tka „jaro“, mladoléten, -tna 1. „jarní“, 2. „nezletilý“; mladolétec, -tca „jarní světec“ (Pleteršn., I, 588), nebo odvozenina s předponou, např.: pomlád f. „jaro“ (Pleteršn., II, 141). Struktura a sémantika slovinského mlado léto „jaro“ přesně odpovídá českému nářečnímu.

²⁶Dalis pochybuje o významu tohoto nářečního slova (z okolí Permu), zřejmě s ohledem na to, že v jiných ruských nářečích má jiný význam. Slovo слетное odvozuje od селенье, tj. „co dalo seno“, je to však velmi pochybné, neboť je otázkou, zda je tak silná redukce се- možná; srov. сено v ruském slově сегодня.

152

(nejspíše moravské) nové léto „Frühling“ (H. K., Et. sl., 203)²⁷. Svou sémantickou strukturou tyto odvozeniny připomínají francouzské nářeční (ze západního Švýcarska) renouveau „Frühling“ (Quadri, 88).

Zjištěné skutečnosti lze shrnout takto:

1. Ide. názvy jara ve východobaltických jazycích se změnily jak foneticky, tak sémanticky mnohem více než ve slovanských jazycích. Slovanské jazyky si v tomto ohledu lépe zachovaly původní stav.

2. Litevské vāsara pochází z vasera. Na důkaz toho jsme vedle již známých faktů uvedli nové argumenty ze starých litevských písemností (wafera z Chylinského bible). Srovnání tohoto slova s dalšími pokračováními starých indoevropských heteroklitiků v baltských jazycích, která mají rovněž prvek rozšíření kořene -er- (litevsky vėderas, āšera; lotyšsky vēders, pr. weders), podporuje naši domněnku.

3. Litevské vāsara a lotyšské vasara ve významu „léto“ lze vysvětlit tím, že původní označení jara se ve východobaltických jazycích začalo užívat pro označení léta. Uvádíme typologické paralely tohoto jevu z románských a slovanských jazyků. V některých případech jsme také doložili stopy původního významu litevského vāsara. Proto předkládáme několik domněnek o starém společnobaltském označení „léta“.

4. Slovanské *vesna se užívá velmi omezeně (ve východoslovanských, polštině a moravštině). Slovanské jazyky, které si *vesna nezachovaly, si toto slovo později vypůjčily (slovinština, slovenština, čeština). Většina slovanských jazyků je nahradila: a) zčásti jiným názvem jara *jarъ, *jarь, *jara, *jaro; b) útvary, jejichž první složkou je předpona (*pro-, *pod-, *na-, *za-, *perd-, *prei-), zatímco druhou složku tvoří staré slovanské označení „léta“ (lěto), a jejichž struktura odpovídá litevskému typu pavasaris; c) určitými slovními spojeními (ve slovinštině a češtině), která vznikla nejspíše podle německého Frühjahr.

5. Typologickým srovnáním (relativního) materiálu z baltských, slovanských a částečně románských a germánských jazyků lze u pozdních názvů jara určit následující sémantické modely:

a) „jaro“, „předléto“, „(doba) před létem“;

b) „nové léto“.

Z němčiny přeložil

S. Karaliūnas

ЛИТ. vāsara = СЛ. vesná

Р. ЭКЕРТ

Shrnutí

1. Indoevropská pojmenování jara se ve východobaltských jazycích změnila foneticky i sémanticky mnohem více než ve slovanských. Slovanské jazyky si v tomto ohledu lépe uchovaly původní stav.

2. Lit. vāsara pochází z vasera. K důkazu této skutečnosti jsou vedle již známých faktů uvedeny nové argumenty ze staré litevské písemnosti (wafera z Chylinského bible). Srovnání tohoto slova v baltských jazycích s dalšími pokračováními indoevropských heteroklitik, která mají v rozšíření kořene rovněž prvek -er- (lit. vēderas, āšera; lat. vēders, prus. weders), potvrzuje naši domněnku.

²⁷ Děkujeme panu dr. V. Šperberovi (Lipsko) za poznámku, že slovinské příklady mohou být také kalky z němčiny. Také čes. dial. nové léto mohlo ovlivnit něm. Frühjahr.

153

3. Lit. vašara, lotyšské vasara mají lexikální význam „léto“ proto, že původní pojmenování jara se ve východobaltských jazycích začalo užívat pro označení léta. Uvádíme několik typologických paralel tohoto jevu v románských a slovanských jazycích. Byly nalezeny některé náznaky původního lexikálního významu lit. vašara. V této souvislosti se vyslovuje několik předpokladů o starém společnobaltském pojmenování „léta“.

4. Sl. *vesna se (u východních Slovanů, Poláků a Moravanů) užívá velmi omezeně. Slovanské jazyky, které slovo *vesna nezachovaly, je později převzaly (slovinština, slovenština, čeština). Většina slovanských jazyků uvedené slovo nahradila: a) zčásti jiným pojmenováním jara *jarъ, *jarь, *jara, *jaro; b) odvozenými slovy, jejichž první složkou je předpona (*pro-, *pod-, *na-, *za-, *perd-, *prei-) a druhou staré slovanské pojmenování „léta“ (lěto), jejichž struktura odpovídá typu lit. pavāsaris; c) určitými slovními spojeními (ve slovinštině a češtině), která vznikla pravděpodobně podle něm. Frühjahr.

5. Srovnáme-li z typologického hlediska (relativně) údaje z baltských, slovanských, románských a částečně germánských jazyků, lze u pozdějších pojmenování jara stanovit tyto sémantické modely:

a) „začátek léta, předléto; období před začátkem léta“;

b) „nové léto“.

LIT. vašara = SLAV. vesná

R. ECKERT

Shrnutí

1. Pokračování indoevropského názvu pro jaro doznala ve východobaltských jazycích jak hláskových, tak významových změn výraznějších než ve slovanských jazycích. Slovanské jazyky v tomto případě lépe zachovaly původnější poměry.

2. Lit. vāsara vzniklo z vasera. Vedle řady již známých skutečností jsme pro to mohli předložit nové argumenty ze staré litevštiny (wafera z Chylinského Bible). Srovnání s dalšími pokračováními starých indoevropských heteroklit v baltských jazycích, která rovněž vykazují v rozšířené podobě hláskovou podobu -er- (lit. vēderas, āšera; lotyš. vēders; staropr. weders), nám umožnilo tuto myšlenku dále posílit.

3. Význam lit. vāsara, lotyš. vasara „léto“ lze vysvětlit užitím původního názvu pro jaro jako označení léta ve východobaltské oblasti. Pro tento jev lze uvést typologické paralely z románských a slovanských jazyků. V řadě případů byly zjištěny stopy starého významu lit. vāsara. V této souvislosti jsme vyslovili také několik domněnek o starém společném baltském názvu pro „léto“.

4. Ve slovanských jazycích je vesná značně omezeno na východoslovanské, polské a moravské nářečí. Do některých slovanských jazyků, v nichž se vesná nezachovalo, proniklo toto slovo jako pozdní výpůjčka (slovinština, slovenština, čeština). Ve většině slovanských jazyků bylo „nahrazeno“ a) částečně jiným označením jara *jarъ, *jarь, *jara, *jaro; b) útvary, které v první složce obsahují předponu (*pro-, *pod-, *na-, *za-, *perd-, *prei-) a ve druhé složce představují odvozeninu starého slovanského názvu pro „léto“ (lěto), a svou strukturou se tak podobají typu lit. pavāsaris; c) určitými slovními spojeními (ve slovinštině a češtině), která nejspíše vznikla podle německého Frühjahr.

5. Typologické srovnání materiálu z baltských, slovanských a částečně také románských a germánských jazyků umožňuje rozpoznat určité sémantické modely (relativně) mladých označení jara, například:

a) „předléto, počátek léta, první léto“; „(doba) blížící se létu“;

b) „nové léto“, „novoléto“.

154