BALTŲ IR SLAVŲ KALBŲ RYŠIAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

ALGIRDAS SABALIAUSKAS

NÁZVY DOMÁCÍCH ZVÍŘAT V BALTŠTINÁCH

(jejich původ a vztah k odpovídajícím názvům ve slovanských jazycích)

Při objasňování jazykových vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky má vedle zkoumání fonetických, morfologických a syntaktických jevů značný význam také podrobnější rozbor lexika těchto jazyků. Širší zobecňující práci o lexiku baltských a slovanských jazyků a jejich vzájemných vztazích bude možné napsat teprve tehdy, až bude důkladněji prozkoumáno lexikum jednotlivých sémantických skupin. Že zkoumání takových skupin přináší rovněž zajímavé, někdy dokonce zcela neočekávané výsledky, názorně ukazuje kniha O. Trubačova „Terminologie řemesel ve slovanských jazycích“¹: analýza terminologie tkalcovství, zpracování dřeva, keramiky a kovářství ukázala, že lexikum této oblasti ve slovanských jazycích má mnohem více společného s germánskými a latinskými jazyky než s baltskými. Samozřejmě nelze na základě analýzy jediné takové lexikální skupiny vyvozovat obecnější závěry, avšak i údaje z této analýzy představují cenný příspěvek k celému komplexu výzkumu jazykových vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky.

V této práci jsme se rovněž pokusili analyzovat jednu takovou lexikální skupinu — názvy domácích zvířat. Hlavní pozornost je zde věnována materiálu z baltských jazyků, zatímco slovanská jazyková fakta jsou probírána pouze v rozsahu, v němž mají přímou souvislost s odpovídajícími fakty z baltských jazyků. Tento charakter práce byl zčásti dán okolností, že terminologie chovu zvířat ve slovanských jazycích již byla podrobněji zkoumána: této otázce je věnována studie téhož O. Trubačova „Původ názvů domácích zvířat ve slovanských jazycích“².

Při pojednávání o názvech jednotlivých domácích zvířat se práce stručně dotýká také jejich historie — jejich ochočení (domestikace), výskytu na území dnešních baltských národů a dalších otázek, které někdy mohou mít určitou souvislost i se vznikem jednotlivých názvů. Navíc, vzhledem k tomu, že v litevštině nejsou k dispozici rozsáhlejší práce tohoto druhu, mohou být tyto poznatky také jakýmisi útržky z dějin chovu zvířat v baltských zemích.

PES

V současnosti, zdá se, není pochyb o tom, že prvním zvířetem, které člověk domestikoval, byl pes. Od počátku přátelství člověka a psa nás dělí nesmírně dlouhá doba, a proto je dnes již obtížné toto přátelství konkrétněji objasnit

¹ О. Н. Трубачев, Ремесленная терминология в славянских языках, Москва, 1966.

² O. N. Trubačov, Původ názvů domácích zvířat ve slovanských jazycích, Moskva, 1960.

101

historii a objasnit důvody, které člověka přiměly sblížit se se psem dříve než s ostatními zvířaty.

V archeologických nálezech z neolitu se kosti domácího psa nacházejí téměř po celé Evropě a někdy se nalézají dokonce i tam, kde nejsou žádné stopy po jiných domácích zvířatech.¹.

Různé kresby dokládají, že Sumerové znali psa již od nejstarších dob². Psi jsou zobrazováni jako průvodci babylonských bohů. Různé psí figurky měly v jejich zemi magickou moc³. Kresby psů se nacházejí na nejstarších egyptských vázách. O významu psa v životě starých Egypťanů svědčí také skutečnost, že se v dávných hrobech nacházejí psí kostry vedle kostry majitele. Faraoni první a druhé egyptské dynastie měli své psy tak rádi, že je po pohřbení do vlastních hrobek nechali opatřit náhrobky, na nichž vedle svých jmen vytesali také jména psů; ta přečkala snad pětitisícileté břemeno času a zachovala se až do našich dnů⁴. Různá plemena psů chovali staří Asyřané, Řekové i Římané⁵. O starých Íráncích Herodotos napsal, že jejich „kněží vlastníma rukama zabíjejí všechno kromě psů a lidí“⁶.

Množství různých psích plemen, někdy od sebe velmi odlišných, umožnilo zoologům již na počátku 19. století dospět k závěru, že domácí pes nepochází všude od téhož předka⁷.

Mnohem složitější je objasnit problém domestikace psa. Člověka obvykle vedou k ochočování zvířat utilitární cíle. Právě těmito cíli se dříve pokoušeli vysvětlovat i ochočení psa a pohlíželi na něj jako na pomocníka člověka – lovce a pastýře. Tento názor se, jak uvidíme později, odrazil také ve výkladu původu indoevropského pojmenování psa. Řada důležitých faktorů nás však nutí tento názor opustit. Především mu odporuje okolnost, že pes byl, jak se zjistilo, domestikován dříve, než se člověk začal věnovat chovu dobytka. Domorodí obyvatelé Jižní a Střední Ameriky se chovem dobytka nezabývali, ale psa si ochočili jako jediné, dalo by se říci, domácí zvíře. Obecně pomáhá role psa v životě amerických domorodců osvětlit problém jeho domestikace i na evropském kontinentu. Pro americké domorodce byl pes úzce spjat s náboženstvím a mytologií. Při různých náboženských obřadech se v Americe jedlo psí maso⁸. Jedlo se také ve staré Evropě, kde toto pojídání mělo zpočátku rovněž spíše rituální charakter⁹. Stopy uctívání psa jako zvířete obdařeného božskou mocí přetrvaly až do doby, kdy se objevily indoevropské písemné památky, a některé

¹ M. Hilzheimer, Haustier, – M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, Berlin, 1926, p. 219; O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, Berlin—Leipzig, 1917—1923, p. 516.

² M. Hilzheimer, tamtéž, s. 219.

³ Ebeling, Hund, – M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, s. 410.

⁴ M. Hilzheimer, tamtéž, s. 220; Ranke, Hund, – M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, s. 409; C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, Zürich, 1902, s. 41—42.

⁵ C. Keller, tamtéž, s. 42—45.

⁶ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, s. 516.

⁷ C. Keller, tamtéž, s. 46—80; E. Hahn, Hund, – M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, s. 403.

⁸ F. Termer, Zeitschrift für Ethnologie, 82, Braunschweig, 1957, s. 1.

⁹ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, s. 516.

102

Stopy náboženské role psa se, pravda, dochovaly až do dnešních dnů¹⁰. Jestliže tedy měli pravdu starověcí římští spisovatelé, kteří psy podle jejich utilitárního určení rozdělovali na lovecké, pastevecké a domácí¹¹, nelze toto schéma v žádném případě vztahovat na dřívější období, na počátky domestikace psa, neboť jak lovecká funkce, tak funkce pasení, která se rozvinula s rozmachem chovu dobytka, a zejména funkce ochrany domu se objevily až mnohem později po domestikaci psa.

Nejspíše je třeba souhlasit s badateli, kteří odmítají utilitární povahu sbližování člověka a psa a tvrdí, že pes se k člověku přiblížil nejprve jako parazit. K lidským tábořištím psa lákaly různé zbytky potravy a oheň, který se tam rozdělával. Tak si pes zvykl zdržovat se v blízkosti lidských sídlišť a postupně se s člověkem zcela sblížil. Je možné, že na člověka si obzvlášť snadno zvykala štěňata. Již na počátku domestikace mohl člověk psa někdy využívat i k určitým účelům. Například se má za to, že ženy dávaly štěňatům vysávat přebytečné mléko. Dochovala se vyobrazení babylonských a kartaginských bohyň smrti, u každého prsu mají sající zvíře, zřejmě štěně a sele. U některých národů se tento zvyk vyskytuje i v naší době¹².

Není tedy pochyb, že Indoevropané psa dobře znali již v době svých nejranějších vzájemných kontaktů. Ani předkové Baltů a Slovanů v tomto ohledu nebyli výjimkou. Na územích, kde dnes žijí Baltové, byl pes prvním domestikovaným zvířetem¹³. Pes také zanechal výrazné stopy v litevském a lotyšském folkloru a světonázoru¹⁴.

Indoevropské jazyky velmi dobře zachovaly staré označení psa, srov. skr. śvá, gen. sg. śunah, av. spā, gen. sg. sūno, ř. κύων, gen. sg. κυνός, lat. canis „pes, fena“, arm. šun, st. ir. cú, gen. sg. con, chet. šuwana, toch. ku, lit. šuo, gen. sg. šuñs. Z uvedených příkladů se svým vokalismem kořene odlišuje latinské označení psa. Změnu kořene latinského slova však lze, jak se zdá, vysvětlit na základě latinských údajů. Jak co do významu, tak co do původu vzbuzuje pochybnosti také chet. šuwana¹⁵.

Původní význam ie. označení psa není zcela jasný, třebaže bylo navrženo nemálo více či méně zdařilých výkladů. H. Osthoff se pokusil spojit ie. označení psa s ie. označením dobytka (původně snad ovce) *peku (srov. skr. paśáh, lat.

¹⁰ О. Н. Трубачев, Происхождение названий домашних животных в славянских языках, Москва, 1960, р. 5 (dále jen: Происхождение…).

¹¹ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, s. 44.

¹² E. Hahn, Hund, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, s. 403; O. H. Трубачев, tamtéž, s. 5.

¹³ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, Vilnius, 1961, s. 79; Latvijas PSR vēsture, I, red. K. Strazdiņa, J. Zuša, J. Krastiņa, A. Drizula, Rīgā, 1953, s. 9; K. Паавер, Формирование территории и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, Тарту, 1965, р. 361—362, 364—365, 367—372.

¹⁴ P. Šmits, Latviešu tautas ticējumi, IV, Rīgā, 1941, p. 1745—1776.

¹⁵ A. Walde, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen, I, Berlin und Leipzig, 1930, s. 465—466 (dále jen: VrgI. Wb.); A. Walde, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg, 1930, s. 152—153 (dále jen: Et. Wb.); E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, II, Heidelberg—Göttingen, 1966, s. 1033—1035 (dále jen: Et. Wb.); F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin, 1957, s. 320 (dále jen: Et. Wb.); J. Pokorny, Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern, 1949, s. 632—633 (dále jen: Et. Wb.); H. Kronasser, Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen, Heidelberg, 1956, s. 229; В. В. Иванов, Хеттский язык, Москва, 1963, р. 90—92.

103

pecus), obnovuje praslovanskou podobu * (p)kyōn, jejíž původní význam měl být „pes ovčáka nebo vůbec pastýře“. Proti tomuto výkladu však, nehledě už na jeho fonetickou nepodloženost, svědčí historie samotného objektu. Rovněž není žádný důvod tvrdit, že by toto označení psa bylo nějakým sekundárním názvem, který vytlačil dříve užívané ide. označení psa.

V. Georgijev vysvětluje, že ide. označení psa pochází z ide. praslovanské podoby *keu- „křičet, výt, štěkat, štěkat“. Pes tedy dostal své jméno podle svého typického štěkání a vytí a původní význam označení psa byl „štěkající, vyjící zvíře“. Původní tvar nominativu singuláru byl podle V. Georgijeva *keu̯ōn, který velmi záhy vytlačil tvar *ku̯ōn (řec. κύων) nebo *ku̯ōn (skr. śvá, av. spā), působením tvaru *ku-n-ós. Původní paradigma tohoto označení psa bylo přibližně následující: sg. nom. *keu̯ōn > *ku̯ō(n) a *ku̯ō(n), sg. ak. *ku̯én-m, sg. gen. *kun-ós, sg. lok. *ku̯én-(i), pl. instr. *kun-bhis atd. Kromě již námi uvedených označení psa odvozuje V. Georgijev z této praslovanské podoby také skr. śvakaḥ „vlk“, méd. (Herodotovo) σπάχα „pes“, lot. kuna „fena“, stsl. kó-ka-h „vlk“, bulh. куче „pes“, rus. сука „fena“, pol. suka¹⁶.

Ze sémantického hlediska by byl výklad V. Georgijeva zcela přijatelný. Mnoho pochybností však vzbuzuje schematičnost jeho fonetického výkladu a spojování některých jím uváděných příkladů se starým ide. označením psa se nám zdá zcela nemožné.

Za pozornost stojí pokus F. Spechta vyložit toto označení psa ve spojitosti s ide. kořenem *keu-, označujícím nějakou barvu, srov. skr. śonah „červený“ < ide. *keu-no¹⁷. Sémanticky by byl takový výklad rovněž možný, neboť v ide. jazycích se nachází značné množství různě starých názvů tohoto zvířete odvozených od příslušného označení barvy. Dokonce i litev. kiáunė, lot. caūna, pr. caune, jakožto velární varianta daného kořene, by bylo možné spojovat s takovým ide. označením psa¹⁸. Jiné výrazy s ide. kořenem *keu-no (srov. av. savahī „název části země ležící na východě“, av. sūram „časně ráno“, arm. šukh „lesk, záře“, arm. šol „paprsek“) však etymologii F. Spechta příliš nepodporují, protože základní význam tohoto kořene je přece jen „zářit, svítit“. Litev. švankūs „slušný, počestný; veselý, čilý“, který F. Specht rozkládá na *šū-an-k-us a srovnává s výrazy této skupiny, nelze s nimi spojovat ani z hlediska významu, ani s ohledem na jeho starší podobu šankūs.

Byly činěny pokusy spojovat označení psa s týmž ide. kořenem *keu-, který však neměl znamenat nějakou barvu, nýbrž „nadouvat se, otékat, zvětšovat se, růst“; vykládalo se přitom, že původní význam označení psa byl víceméně blízký pojmům „mocný“ (srov. skr. śaviraḥ „mocný“) nebo „oplodněný, mládě zvířete“ (srov. skr. śi-šu „dítě“, stnord. húnn, řec. χύος). Tyto výklady však ve všech ohledech vzbuzují pochybnosti¹⁹.

Vedle tohoto již námi probíraného ide. názvu psa se ve velké části Evropy a Asie široce užívá také další jeho označení, které se vyskytuje nejen v indoevropských, ale i ve finsko-ugrických a turkotatarských jazycích. Ve všech těchto jazycích je velmi podobné a nejčastěji se užívá ve významu „štěně“, méně často „fena“ nebo obecně „pes“. Zvláště mnoho jeho variant nacházíme ve slovanských jazycích: rus. кутёнок „štěně“, кутя, куток,

¹⁶ B. И. Георгиев, Исследования по сравнительно-историческому языкознанию, Москва, 1958, p. 46—47, 117, 139, 151.

¹⁷ F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, Göttingen, 1947, p. 32, 121—122.

¹⁸ A. Walde, Vrgl. Wb., I, p. 368; J. Pokorny, Et. Wb., p. 594.

¹⁹ A. Walde, Vrgl. Wb., I, p. 446; J. Pokorny, Et. Wb., p. 592—594.

104

kyтиха „fena“, кучко „pes“, ukr. котюга, slovk. kot’uha, bulh. куче „fena“, srb. куче, slov. kūčak, pol. Kucziuk „psí jméno“. A zde jsou příklady z jiných jazyků: alb. kutsh „pes“, lot. kuce „fena“, kuçens „pejsek“, oset. куз/куј „pes“ < východoírán. *kuti, srov. kurd. kūčik, maď. kutya, komi kitši, kytsi „pejsek“²⁰. Navzdory shodnému významu a vnější podobnosti se tento název nedá přesně foneticky analyzovat. Jeho rozšíření je obtížné vysvětlit i cestou přejímání. Proto se zdá oprávněné, že mnozí badatelé pokládají takové označení psa za odvozené od zvukomalebného slova, jímž se pes přivolává, srov. rus. куть-куть, pol. kuciu-kuciu. Je možné, že s těmito zvukomalebnými slovy je třeba spojovat rus. ццу, lit. ciù-ciù, ciū-ciū, a také názvy psů z nich odvozené, užívané převážně v dětské řeči.

Je poněkud zvláštní, že se ve slovanských jazycích nedochovaly žádné spolehlivější stopy starého společného indoevropského názvu psa (lit. šuo aj.). Rozšířena jsou v nich však jiná označení psa, která ostatní indoevropské jazyky neznají. Některá z těchto označení jsou poměrně stará a pocházejí ještě ze společné praslovanštiny. Jedno z nejstarších a nejrozšířenějších je: stsl. pbsǫ „pes“, st.rus. пъсь, rus. пѐс, ukr. пес, bělor. пес, bulh. пъс, пес, srbochorv. nàc, slovin. pěs, slov. pes, pol. pies, kaš. pjes, hornoluž. pos, dolnoluž. pes, pjas, polab. pasai (< *pbsǫ) „psi“²¹.

Mezi etymology je toto slovanské označení psa nesmírně oblíbené a při jeho výkladu byly uplatněny snad všechny možné sémantické varianty původu názvu psa.

Nejvíce zastánců získala etymologie V. Schulzeho: slovanské pisǫ se spojuje se sanskr. piśāṅgah „načervenalý, hnědý“ (také psí jméno), piśāh „jelen“, řec. ποικίλος „pestrý“, rus. пестрый, lit. paišas aj.²².

Dosud nebyl objasněn ani původ dalšího označení psa, rozšířeného především ve východoslovanských jazycích; srov. st.rus. собака, rus. собака, bělor. сабака, ukr. собака, pol. nář. sobaka, kaš. sobaka „fena, pes, prostopášný člověk“, slovin. sobaka, slov. nář. sobaka „hádavá žena“. Do západoslovanských jazyků, zejména tam, kde se toto slovo užívá v přeneseném významu, mohlo proniknout také z ruštiny, běloruštiny nebo ukrajinštiny. Někteří pokládají toto označení psa za výpůjčku z íránských jazyků, jiní z turkických jazyků, další se je pokoušejí považovat za slovo slovanského původu²³.

Část slovanských jazyků má společné označení feny: st.rus. сука, rus. сука, bělor. сука, ukr. сука, pol. suka, kaš. sëka, polab. saukó „prostopášnice, nevěstka“. Při výkladu původu tohoto slova přetrvává již od dob H. Osthoffa tendence nějak nalézt ve slovanských jazycích stopy starého indoevropského označení psa (lit. šuo aj.). I když

²⁰ O. H. Трубачёв, Происхождение…, s. 25—26; M. Vasmer, Et. Wb., I, s. 705—706; В. И. Абаев, Историко-этимологический словарь осетинского языка, I, Москва—Ленинград, 1958, s. 605.

²¹ O. H. Трубачев, Происхождение…, s. 19; M. Vasmer, Et. Wb., II, s. 346—347.

²² M. Vasmer, Et. Wb., II, s. 346—7; O. H. Трубачев, Происхождение…, s. 19; M. Mayrhofer, Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen, II, Heidelberg, 1963, s. 288—289 (dále jen: Et. Wb.).

²³ O. H. Трубачев, К этимологии слова собака, — „Краткие сообщения Института славяноведения АН СССР“, 15, Москва, 1955, s. 48—55; J. Holub, F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, 1952, s. 344 (dále jen: Et. sl.); V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha, 1957, s. 462 (dále jen: Et. sl.); O. H. Трубачев, Происхождение…, s. 32.

105

a v posledních letech se touto cestou ubírá mnoho badatelů²⁴. Ani společná slovanská povaha tohoto pojmenování feny, a tím méně jeho souvislost se starým indoevropským názvem psa, však není dostatečně prokázána²⁵.

Starý indoevropský název psa se zachoval ve všech třech baltských jazycích.

Liet. šuo < *švuō (< ide. *kuō-n). Podobný fakultativní zánik v před ō je v baltských jazycích doložen i v některých dalších případech, srov. liet. dū < *dvuo, liet. guōlis, lotyš. guõla < *guōl, žem. torà < *tvōr, liet. kólyti vedle kvõlyti < bělorus. хваліць, pol. chwalić atd.²⁶. Vedle podoby šuo, která se vyskytuje již v nejstarších litevských jazykových památkách, se v nářečích a různých písemnostech objevují i další podoby tohoto názvu; jejich vznik se vysvětluje fonetickými či morfologickými změnami, srov. šuvà (nejrozšířenější nářeční podoba: Dusetos, Joniškėlis, Joniškis, Kapsukas, Pandėlys, Obeliai, Rokiškis, Ukmergė, Utena, Varėna, Vilkaviškis, Zarasai aj.)²⁷, šunė (Gataučiai, Karsakiškis, Kuldūnai, Pabiržė, Nemunėlio Radviliškis, Saločiai, Smilgiai, Šleideriškės, Užušiliai aj.), šuŏj (Leipalingis, Liškiava), šuon (Varėnai, Vaiguva)²⁸, šunis (Kučiūnai, býv. okres Seinai)²⁹. V lingvistické literatuře se velmi často uvádí také podoba šū³⁰. Tato podoba však nejspíše vznikla nepřesným přepisem hlásek žemaitského nářečí dünininků³¹. Spisovná podoba šuo se užívá především v Žemaitsku a v části západoaukštaitských nářečí (Bitenai, Kriūkai, Jurbarkas, Smalininkai, Šakiai, Veliuona), občas se však spontánně vyskytuje i v jiných nářečích.

Rozmanitostí svých podob se tento název psa neliší od ostatních starých litevských podstatných jmen se souhláskovým kmenem, srov. sesuo vedle sesuvà, šešva, šešė, sesuõj aj.

Lotyšská podoba suns, odpovídající litevskému šunis, vykazuje v některých starých písemných památkách stopy souhláskového skloňování, avšak podoby odpovídající litevskému šuŏ nejsou v lotyštině doloženy³².

Název psa je dvakrát zaznamenán také v pruských jazykových památkách. V elbingovském slovníčku nacházíme: Sunis Hunt (703. slovo). Tato podoba by odpovídala lotyšskému suns a litevskému šunis. Nemůžeme to však tvrdit kategoricky, neboť v elbingovském slovníčku koncovka -is

²⁴ H. M. Šanskij, V. V. Ivanov, T. V. Šanskaja, Kratkij etimologičeskij slovar russkogo jazyka, Moskva, 1961, s. 324; V. I. Georgiev, Issledovanija po sravnitel'no-istoričeskomu jazykoznaniju, s. 47; M. Vasmer, Et. Wb., III, s. 42.

²⁵ O. N. Trubačov, Proischoždenije..., s. 21—22.

²⁶ J. Endzelīnas, Baltu kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 46, 141; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 484; J. Otrebski, Gramatyka języka litewskiego, I, Warszawa, 1958, p. 385—386; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 81, 176, 1033.

²⁷ Dialektologické údaje se obvykle čerpají z kartotéky nářečí litevského jazyka Institutu litevského jazyka a literatury.

²⁸ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1958, p. 588; II, Vilnius, 1959, p. 354; V. Vitkauskas, Baltistica, II(2), p. 203—207.

²⁹ Pr. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1941, p. 50.

³⁰ J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, s. 127; J. Otrebski, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, s. 58, 62; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 1033.

³¹ V. Vitkauskas, Baltistica, II(2), s. 203—207.

³² J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, s. 440—441; K. Mülenbacha Latviešu valodas vārdnīca, III, Rīgā, 1927—1929, s. 1122—1123 (dále jen: EM). EH: J. Endzelīns un E. Hauzenberga, Papildinājumi un labojumi K. Mülenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, I—II, Rīga, 1934—1946.

106

Přidává se také koncovka -as > namísto -s. Zde nacházíme také deywis „bůh“⁳³, dále dagis „léto“ (srov. litevské dāgas), také stogis „střecha“, snaygis „sníh“ a taukus „tuk“ atd.

Určité nejasnosti vyvolává další označení psa, které se nachází v památkách pruského jazyka: 42. slovo ve slovníčku Simona Grunaua songos hundt. R. Trautmann pokládá toto slovo za zkomolený zápis formy sunis (songos...aus sunis verd e rbt)³⁴. Také J. Endzelīnas má sklon číst songos jako *sunus³⁵. E. Benveniste rekonstruuje ze zápisu songos formu *sunko³⁶. E. Benveniste tuto formu zdůvodňuje tím, že ve slovníčku S. Grunaua se nachází také více slov, která se svým formantem -k- liší od forem týchž slov doložených v jiných památkách pruského jazyka. Například vedle elbingského slovníčku Geytye (pravděpodobně je třeba číst Geytys)³⁷ „chléb“ má ve slovníčku S. Grunaua vedle katechismové formy geits podobu geytko. Vedle elbingského slovníčku Pepelis „pták“ a plurálové formy katechismů pippalins nacházíme ve slovníčku S. Grunaua podobu pip elko. Tak či onak je však forma songos nejspíše přesto variantou téhož označení psa, které odpovídá pruskému sunis a litevskému šuo, nikoli nějakým novým označením psa příznačným pouze pro pruský jazyk.

Právě probírané pruské označení psa zanechalo poměrně výrazné stopy také v pruské toponymii. Lze s ním spojovat některé hydronymy a místní názvy nacházející se v různých historických dokumentech: Sonne, Sonnaw, Sonnekaym, Suna, Sunegowe, Sunecolowach, Sunike, Zunloszkeim³⁸.

Podle F. Lorenze souvisí s pruským sunis (Schönau < Sunowo „psí ves“) dokonce i název obce Schönau, která leží nedaleko Gdaňsku³⁹.

Baltské jazyky nemají společné označení feny. V litevštině se tento pojem vyjadřuje slovem kalė (paralelně se užívá také forma kālė). Toto označení feny se vyskytuje ve všech litevských nářečích a je doloženo již ve starých písemných památkách (Daukša, Širvydas).

Navzdory dosavadnímu úsilí není původ litevského slova kalė dosud dostatečně objasněn. Byly činěny pokusy spojovat litevské kalė se staroislandským hvelpr „štěně“, albánským keliuš „mládě zvířete, zejména psa“, řeckým σκύλαξ „pes, štěně, zvířecí mládě“, řeckým κύλλαξ, středoirským culén „štěně“, velšským colwyn, kornským coloin a bretonským kolen⁴⁰. Všechna tato slova by pocházela z indoevropského kořene *kel- „volat, křičet, znít“. Domníváme se, že litevské kalė je nejspíše nově vzniklé slovo vlastní pouze litevštině a s uvedenými označeními psa, především štěněte, nemá přímou souvislost. Něco jiného je, že litevské kalė mohlo skutečně vzniknout ze slov geneticky spřízněných s indoevropským kořenem *kel-; srov. lotyšské kalkuot „žvanit“, kalit.

Je však možné i jiné vysvětlení původu slova kalė, opírající se o samotný litevský jazykový materiál. Již dříve jsme si všimli, že z hlediska významu některá

³³ V pruských katechismech se píše deiws, deiwas. Při uvádění příkladů z pruských slovníčků se v této práci zpravidla nejprve uvádí pruská forma.

³⁴ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, Göttingen, 1910, p. 433.

³⁵ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 259.

³⁶ E. Benveniste, StB, 2, p. 78.

³⁷ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 87.

³⁸ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin—Leipzig, 1922, p. 168, 176.

³⁹ F. Lorentz, ZfSI, XI, 2, p. 245.

⁴⁰ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 208; M. Vasmer, Et. Wb., II, 642; J. Pokorny, Et. Wb., p. 550.

107

Indoevropská pojmenování psa se vykládají v souvislosti s odpovídajícími názvy barev. Podobně bychom podle našeho názoru mohli vysvětlit i původ litevského kalė. Toto slovo bychom měli spojovat s litevskými přídavnými jmény kalýbas „bílý (o psím krku)“, kalýbkaklis „s bílým krkem“, kalývas „bílý“, kalýnas. Takové přídavné jméno se vyskytuje v některých žemaitských nářečích (Mosėdis, Plateliai, Salantai, Alsėdžiai), stejně jako ve slovnících J. Brodovského, G. H. F. Nesselmanna a J. Jušky⁴¹. Přídavná jména kalývas, kalýbas jsou sekundární útvary s příponami -ybas, -yvas. To znamená, že stejně jako vedle senyvas, senýbas či ankstyvas, ankstybas stojí primární přídavná jména sėnas, ankstùs, musela vedle kalývas, kalýbas existovat forma *kalas. Z takové formy mohla vzniknout psí jména *kalis, kalė a kūlė, srov. márgas→mãrgis, mãrgė. Přídavné jméno *kalas původně nemuselo znamenat „bílý“, srov. řec. κελαυνός „černý“, χαλκός „šedý“, ir. caile „skvrna“. Tuto etymologii litevského kalė by podle našeho názoru podporovala také skutečnost, že v různých indoevropských jazycích nacházíme značné množství názvů zvířat odvozených od indoevropského kořene *kel-, *kāl, srov. skr. karkáḥ „bílý kůň“, řec. κίλλος „osel“, švéd. nář. hjälm „strakatý býk nebo kůň“, švýcarskoněm. helme „strakatá kráva“ aj.⁴² Původní význam přídavného jména *kalas mohl být „s bílými skvrnami, strakatý“. Navrženou etymologii zvláště podporuje okolnost, že přídavná jména kalývas, kalýbas se užívají pouze ve spojení se psem. Určitou analogii, kdy se pojmenování zvířete odvozené od nějaké jeho vlastnosti stane druhovým názvem samice, lze spatřovat v dějinách litevského kėvė „špatné vyzáblé zvíře; herka“, které po přejití do lotyštiny nabylo významu „klisna“.

O možnosti spojovat litevské kalė s litevským kalývas se mimochodem již zmínil F. Specht⁴³.

Jak jsme uvedli, kalė je specifické litevské označení feny. K. Būga se sice pokusil vystopovat toto slovo v některých pruských osobních a místních jménech: s litevským kalė spojoval název vesnice Kalis a osobní jméno Kalioth⁴⁴. Pr. Kalis, Calyen, Kalcz (název jezera) je však podle našeho názoru vhodnější spojovat s pr. kalis „sumec (ryba)“⁴⁵.

V lotyštině se hojně užívají dvě označení feny: kuce a kuņa. O původu prvního z nich a o psích pojmenováních, která vznikla podobným způsobem v jiných jazycích, jsme se již zmínili při pojednání o slovanských jménech tohoto typu (rus. кученок „štěňátko“ aj.). Zvukomalebný původ lot. kuce, kuca „fena“ potvrzuje početná skupina dalších lotyšských psích pojmenování spojených s voláním na psa zvukomalebným výrazem kuč, srov. kuča „fena“, kuča „malé štěně (v dětské řeči)“, kučāte „fenka“, kučka „fena“, kučēns „štěně“, kučēns, kucans, kucenis, kucentiņš, kuceļēns, kucļēns, kucis „pes“, kuciņš, kučiņš, kucans „štěňátko“, kuceļēns, kucins „hanlivé označení psa“, kuculēns „štěňátko“ (EM, II, 298; EH, I, 666).

⁴¹ Lietuvių kalbos žodynas, V, p. 135–137, 141 (toliau: LKŽd.).

⁴² Ē. Fraenkel, Et. Wb., p. 209; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 506; J. Pokorny, Et. Wb., p. 547–548; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 171.

⁴³ F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, p. 122; A. Sabaliauskas, Baltistica, III(1), p. 109–110.

⁴⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 524–525.

⁴⁵ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 54; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 351.

108

O původu lotyšského kuņa existují různé názory. Mnozí badatelé toto slovo neoddělují od ostatních příbuzných slov indoevropského starého označení psa⁴⁶. Zde je, co o původu lotyšského kuņa napsal K. Būga: „I já jsem se po K. Jauniovi nejprve domníval, že lot. kuņa ‚fena‘ (III 33) je původem příbuzné s šunim, ale tohoto názoru jsem se veřejně zřekl v listopadu 1909 v hektografované kritice ‚Aistiškų studijų‘ (s. 10). Kuņa spolu s lot. kuce ‚fena‘... kucens ‚psisko‘... patří ke slovům neznámého původu. Srov. kašub. kuna ‚fena‘ a bulh. kűče ‚pes‘, alb. kutš, osman. küčük ‚pes‘⁴⁷. J. Endzelynas⁴⁸ vysvětloval původ lot. kuņa dvojím způsobem: považoval je za vzniklé kontaminací z *suna a kuca, anebo za slovo cizího původu, stejně jako kaš. kūnā, které E. Berneker⁴⁹ spojoval s rus. кѵна ‚kuna‘. Zdá se nám pravděpodobnější první možnost. Určitou roli zde mohlo sehrát také zvukomalebné slovo kuč (kuč *suna > kuč kuņa).

Ve všech baltských jazycích nacházíme také poměrně mnoho dalších, užívaných v omezenější míře, označení psa. Nejčastěji označují jednotlivé druhy psů nebo se užívají vedle obecného (druhového) názvu psa s určitým emocionálním či jiným významovým odstínem, který je odlišuje.

Litevské kūrtas ‚velmi rychlý lovecký pes‘ je slovo slovanského původu. Jak prokázal K. Būga, toto slovo muselo do litevštiny proniknout nejpozději ve 12. století. Litevské kūrtas pochází z nepřízvučné staroruské formy *хъртъ, z níž měla vzniknout také dnešní ruská forma хорт⁵⁰.

Slavų kalbose šis šuns pavadinimas labai plačiai vartojamas. Be minėto rus. хорт, plg. ukr. хорт, bulg. хрът, хрътка, serb.-chorv. хрът, slov. hrt, ček. chrt, slovk. chrt, lenk. chart, aukšt. luž. khort, žem. luž. chart. Kaip matyti iš pateiktų pavyzdžių, esama pakankamo pagrindo šį šuns pavadinimą laikyti bendraslavišku žodžiu. Tačiau kaip jis atsirado slavų kalbose, ligi šiol nėra išaiškinta, o aiškintojų ir aiškinimų skaičius yra tiesiog rekordinis. Kai kurie tyrinėtojai (H. Hirtas, E. Bernekeris) šį šuns vardą laikė skoliniu iš germanų, plg. vok. Rüde „šuo, medžioklinis šuo“, sen. vok. aukšt. rudio „didelis šuo“. Kiti jį siejo su rus. скорый „greitas“, treti su skr. kharah „grubus, šiurkštus, aštrus“, gr. χάραρος „aštrus, smailus“. V. Machekas, iš pradžių mėginęs sieti jį su liet. kūrti „greitai bėgti“, vėliau šį šuns pavadinimą kartu su vok. Rüde laikė „praindoeuropietišku“, t. y. indoeuropiečių paveldėtu iš kažkokios nežinomos kalbos. J. Mikola mėgino čia gretinti ir vok. hurtig „greitas, skubus, vikrus“. K. Mošynskis slaviškąjį šuns pavadinimą kildino iš χɍtъ < ide. *sɍ-to- < *ser-, „greitai bėgti“. O. Trubačiovas neseniai paskelbė naują slav. χɍtъ kilmės aiškinimą, siedamas jį su liet. sartas⁵¹.

Je těžké říci něco o spolehlivosti uvedených etymologií: téměř všechny mají své racionální jádro i slabé stránky. Ze sémantického hlediska se nám zdá poměrně přesvědčivý výklad O. Trubačova. Pravda, zde se setkáváme s

⁴⁶ V. I. Georgiev, Studie ze srovnávací historické jazykovědy, s. 47; V. V. Ivanov, Chetitština, s. 92; J. Pokorny, Et. Wb., s. 633.

⁴⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 220.

⁴⁸ EM, II, p. 316.

⁴⁹ E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1908—1913, p. 644.

⁵⁰ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 430; III, p. 497, 763, 769; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 318; M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 265.

⁵¹ M. Vasmer, Et. Wb., III, s. 265; O. H. Trubačov, Proischoždenije..., s. 23; Otázky slovanské jazykovědy, seš. 2, Moskva, 1957, s. 38—41; V. Machek, Et. sl., s. 163; J. Holub, F. Kopečný, Et. sl., s. 143; F. Slawski, Słownik etymologiczny języka polskiego, I, Kraków, 1952—1956, s. 60—61 (dále: Sl. et.).

109

s některými obtížemi fonetické povahy, nejsou však větší než fonetické obtíže ostatních etymologií tohoto slova.

Kromě litevštiny se toto označení psa dostalo také do lotyštiny a pruštiny. Lot. kurts „chrt, lovecký pes, hubený pes“, stejně jako lit. kurtas, pochází z téhož zdroje — starorus. *хърть⁵².

Podobná slovanská podoba musela existovat i v pr. curtis (700. slovo elbingského slovníčku): Curtis Wynt (Windhund) jakožto zdroj⁵³. Prusové mohli toto slovo převzít prostřednictvím Poláků.

Lit. skalikas „takový lovecký pes“ se K. Būga pokoušel spojovat s lot. skaļš „hlasný“⁵⁴. Správnější by však bylo spojovat je se slovesem skālyti „štěkat při pronásledování zajíce či zvěře“. Sloveso skālyti by pak bylo slovanského původu⁵⁵, srov. pol. skolić „kňučet (o psu)“, rus. сколить „štěkat, kňučet (o psu, vlku)“, čes. skoliti „štěkat“.

Podobně se vysvětluje i vznik pr. scalenix (702. slovo elbingského slovníčku: Scalenix Vorlouf (Vorstehhund). Už A. Brückner je odvozoval od slovesa *skalīt, jehož zdrojem mělo být pol. skolić⁵⁶.

V některých ruských nářečích se užívají také označení psa odvozená od slovesa сколить, srov. rus. сколуха, сколушка „lovecký pes“⁵⁷.

V lotyštině se označení psa tohoto původu nevyskytuje.

V některých litevských nářečích a v různých písemných památkách, mezi nimi i ve spisech J. Bretkūnase, se objevuje označení loveckého psa slovanského původu: gončas, gončius, gončiakas, gončakas (LKŽd., III, 482). Tato slova pronikla do litevštiny z polštiny nebo běloruštiny, srov. pol. gończy, goniec, gończak, bělor. гонец. Slovanská označení psa jsou odvozena od slovesa příbuzného litevským ganýti, ginti (dobytek), srov. pol. gonić, rus. гнать „hnát, honit, popohánět, štvát“, starorus. гонати⁵⁸.

V litevštině existuje také řada označení psa zvukomalebného původu: ãmas, ciūčė, ciūcis, ciuciūkas, ciūčius, ciuckà, ciūckis, ciūlis, ciūlius, čiūčė, čiūčia, čiūčiukas, čiūčius, čiūčką, čiūčkis, čiūčkus (LKŽd., I, 96, II, 29—30, 92—3), srov. zvukomalebná slova am; ciu, ciū, čiū, čiū, čiū, ciuciū, čiūčiū a další zvolání používaná k přivolávání psa. Zvukomalebného původu je patrně také lit. čiūra „fena“ (LKŽd., II, 116), srov. čiūr, čiurà „ten, kdo se pomočuje v posteli“, čiurà „plačka“.

Mezi litevskými jmény vzniklými podle barvy psa nebo jiných vlastností jeho srsti se nejčastěji vyskytují: márgis, mār gis, rūdis, kūdlius, kūdlis.

Lit. sābalas „černý pes s lesklou srstí“, sābalis, srov. sābalas „šelmička z čeledi kunovitých“ < bělor. соболь⁵⁹.

⁵² EM, II, p. 326; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 318; K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 45, 766.

⁵³ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 366; J. Endzelīns, Senprūšų valoda, p. 199.

⁵⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 564.

⁵⁵ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 794.

⁵⁶ A. Brückner, AfslPh, 20, p. 505; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 248—249; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 428.

⁵⁷ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 34.

⁵⁸ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 279; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 152.

⁵⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 754.

110

Jmen podobného původu pro psa je značný počet i v lotyštině:

Lot. klaučis „pes, štěkající pes“ (EH, I, 611), srov. lot. klaudzēt „klepat, klapat, rachotit; nadávat“.

Lot. klīva „zatoulaný pes“ (EH, I 620), srov. lot. klīvāt „bloudit“.

Lot. krancis „obvyklé jméno pro psy, kteří mají na krku bílý pruh“, srov. lot. krancis „věnec nebo pruh“ < vok. Kranz (EM, II, 259).

Lot. kuželis „chundelatý pes“ (EM, II, 331), srov. lot. kuželains „chundelatý“.

Lot. lamāka „velký pes“ (EM, II, 417), srov. lot. lamāns „velký, nemotorný, žravý člověk nebo pes“ (EM, II, 530).

Lot. leīmuris „velmi mladé štěňátko, které ještě není pevné na nohou“ (EM, II, 449), srov. lot. leīmma „ochablý, bez energie člověk“.

Lot. pakans „psí jméno“ < vok. Packan (EM, III, 40).

Lot. piksis „malý pes“ (EH, II, 231), srov. lot. piks „hrudka, bochánek“.

Lot. rakstiņš „strakatý pes“ (EM, III, 473), srov. lot. rakstaīns „opatřený vzory, výšivkou“.

Lot. rūdiņš „psí jméno podle barvy“ (EM, III, 554), srov. lot. ruds „načervenalý, červenohnědý, šedý“.

Lot. rūsis „jméno rezavě zbarveného psa“ (EM, III, 573), rūzis „rezavě zbarvený, hnědý pes“ (EM, III, 574), srov. lot. rūsains „načervenalý, nahnědlý, rezavý“.

Lot. sabulis „psí jméno“; sabulītis, sabalītis „přívlastek psa“, sabalis „pes (v dětské řeči)“ < rus. соболь „sobol“ (EM, III, 599; EH, II, 395).

Lat. sebris „velký, tlustý, ale zlý pes; druh lasičky“ (EM, III, 810), srov. lat. sebris „slabý, zchátralý živý tvor“⁶⁰.

Vzhledem k malému celkovému rozsahu dochované pruské slovní zásoby je třeba říci, že se v ní hojně vyskytují názvy psa. V elbinském slovníčku, který je sestaven tematicky, je totiž jakoby samostatná kapitola loveckých termínů a tu tvoří názvy psů. Kromě již probraných Sunis, Curtis, Scalenix zde nacházíme ještě několik dalších názvů psa.

Pr. Slidenikis (slovo č. 701 v elbinském slovníčku) Leethunt (Leithund)⁶¹. A. Brückner a po něm i R. Trautmann odvozovali pr. slidenikis z pol. slednik „stopovací pes“⁶². J. Endzelīns měl sklon spojovat pr. slidenikis s lot. sliede „saně“, sl. slědъ „stopa“. Pochybovat o výkladu A. Brücknera a R. Trautmanna ho přiměla okolnost, že v případě výpůjčky z polštiny bychom očekávali sled-, a nikoli slid-⁶³. A. Brückner však odvozuje pr. slidenikis z prapolské podoby *sliednik. Ve prospěch výkladu A. Brücknera částečně svědčí i skutečnost, že značná část slovní zásoby této oblasti v pruštině je slovanského, zejména polského původu.

Pr. Wyysis (slovo č. 704 v elbinském slovníčku) Wacker (hlídací pes). Pr. wuysis (skutečná podoba je nejspíše wyyzis) pokládají lingvisté zřejmě jednomyslně za výpůjčku z pol-

⁶⁰ E. Blese, KZ, 75, s. 96.

⁶¹ něm. Leithund „Canis venaticus, pes vedený lovcem na dlouhém řemeni, používaný zejména k vyhledávání stop jelení zvěře a divokých prasat“.

⁶² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, s. 431; A. Brückner, AfslPh, 20, s. 505.

⁶³ J. Endzelins, Senprūšu valoda, s. 251.

111

kų⁶⁴, srov. pol. wyżel „stopovací pes“, rus. выжлец, čes. vyžel aj. Původ slovanského názvu psa je nejasný: někteří se přiklánějí k tomu, že jde o výpůjčku z němčiny, jiní z maďarštiny, další jeho vznik vysvětlují na základě slovanského materiálu⁶⁵.

Po prozkoumání názvů psa v baltských a zčásti i slovanských jazycích můžeme učinit několik obecnějších závěrů. Všechny tři baltské jazyky si zachovaly starý indoevropský název psa. Ve slovanských jazycích se tento název nevyskytuje a pokusy nalézt jeho stopy dosud nebyly úspěšné. V baltských i slovanských jazycích se užívají také názvy psa novějšího původu, příznačné pro jednotlivé jazyky či skupiny jazyků. Některé slovanské názvy psa pronikly i do baltských jazyků.

OVCE

Ovce je jedním z prvních, možná dokonce vůbec prvním z užitečných hospodářských zvířat, která člověk domestikoval. Dokládají to archeologické nálezy i četné historické údaje; jazykovědná fakta tomu neodporují.

K. Keller, který podrobněji zkoumal otázky původu domácích zvířat, rozlišuje tři centra domestikace ovcí. Jedno mělo být v Evropě, někde na východním pobřeží Středozemního moře, druhé v Asii, snad v Mezopotámii, a třetí v Africe. Z těchto center pocházejí různá plemena ovcí. Předci domácích ovcí, které jsou nejrozšířenější v Evropě, mufloni (Ovis musimon), se dodnes vyskytují na Korsice a Sardinii.

Stopy domácí ovce se velmi často nacházejí v archeologických nálezech z neolitu na různých místech Evropy i v některých oblastech Asie a Afriky².

Chov ovcí byl ve starověkém Egyptě velmi rozšířený. Staří Egypťané již chovali několik plemen domácích ovcí. Kresby ovcí se nacházejí na starověkých egyptských keramických výrobcích. Chrámy Egypťané zdobili sochami ovcí vytesanými z kamene. Beran byl v Egyptě považován za posvátné zvíře³.

Obrovskými stády ovcí se proslavila také starověká Palestina. Je známo, že moábský král musel každoročně odvádět Izraeli jako tribut 100 tisíc jehňat a 100 tisíc ovcí. Zatímco staří Egypťané chovali ovce především na maso, Židům poskytovaly maso, mléko, vlnu, kůži, a dokonce i rohy. Z beraních rohů vyráběli nádoby na uchovávání oleje a hudební nástroje⁴. Dokonce i slovo, kterým se dnes v mnoha světových jazycích označuje pojem jubilea (srov. litev. jubilejus), souvisí se starohebrejským názvem berana jobel. Tak Židé označovali berana i jeho roh, na který troubili při určitých svátcích — v jubilejních letech (slavených každých padesát let). Později byla názvem berana pojmenována i samotná slavnost. Beran byl pro starověké Židy také obětním zvířetem při kultovních obřadech.

⁶⁴ A. Brückner, AfslPh, 20, p. 505; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 466; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 277.

⁶⁵ O. Трубачев, Происхождение…, p. 24; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 239; V. Machek, Et. sl., p. 579; A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa, 1957, p. 640 (toliau: Sl. et.).

¹ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 176—183.

² O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, p. 285; M. Hilzheimer, Schaf, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, Berlin, 1927/1928, p. 220—221.

³ Ranke, Schaf, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, p. 221—222; C. Keller, ten pat, p. 172—173.

⁴ P. Thomsen, Schaf, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, p. 221.

112

Obětování ovce při kultovních obřadech různých národů mělo krvavou i nekrvavou podobu. V posledně uvedeném případě se obětovala ovčí vlna. Lidé se naučili používat vlnu pro své potřeby v Asii i Evropě velmi dávno. Předpokládá se, že první začali ovce stříhat Babyloňané. Stříhání ovcí se v Babylonii rozšířilo zřejmě v letech 1300—600 př. n. l. v souvislosti s dovozem železa. Z Přední Asie se stříhání ovcí dostalo také do Evropy. Dochovalo se svědectví, že kolem roku 300 př. n. l. přišli ze Sicílie do Itálie první střihači ovcí.⁵ Bylo by však chybné se domnívat, že člověk začal ovčí vlnu používat teprve poté, co se naučil ovce stříhat. Dříve se ovce škubaly. Jak uvidíme později, na základě této okolnosti se někteří pokoušeli vysvětlit také některá indoevropská označení ovce.

Ovce, jedno z prvních zvířat domestikovaných člověkem, se chovala již také na území dnešních Baltů a Slovanů. Obyvatelé lesních oblastí Litvy, Lotyšska i sousedních zemí se začali zabývat chovem dobytka přibližně na počátku II. tisíciletí př. n. l. S chovem dobytka se seznámili prostřednictvím svých jižních sousedů, kteří se zemědělstvím i chovem dobytka zabývali mnohem dříve. Na dnešním území obývaném Litevci a Lotyši se kosti domácích zvířat, včetně ovčích, nacházejí v archeologických vykopávkách kultur se šňůrovou keramikou a kultury bojových seker se člunovitým ostřím⁶. Mnoho ovčích kostí se nachází také ve vykopávkách litevských hradišť datovaných do I—IV. století n. l.⁷.

Na všech zkoumaných sídlištích jižních i severních Slovanů se mezi kuchyňským odpadem vždy nachází mnohem více kostí domácích zvířat, včetně ovčích, než kostí zvířat divokých⁸. J. Paiskeris se dopustil hrubé chyby, když na základě některých, podle něj germánského a turkotatarského původu slovanských pasteveckých termínů tvrdil, že Slované se chovem dobytka nezabývali až do X. století n. l.⁹.

Význam chovu ovcí pro starověké národy Asie, Evropy i Afriky dokládá také skutečnost, že ve všech jazykových rodinách — indoevropské, turkotatarské i semitské — se vyskytují společná označení ovce, příslušná jednotlivým jazykovým rodinám.

Staré indoevropské označení ovce se dobře zachovalo v mnoha mrtvých i živých indoevropských jazycích: skr. áviḥ, řec. ὄϊς, lat. ovis, starohornoněm. ou, starosev. áer, gót. awistr „ovce“, awēpi „stádo ovcí“, arm. hoviv (< *ou̯i-pa-) „pastýř ovcí“, ir. óí „ovce“, kimr. ewig, rus. овца, lit. avis atd.

Stejně jako u mnoha jiných starých indoevropských slov je původní význam *ou̯is velmi obtížné objasnit. Snad o něco přesvědčivější je pokus spojovat ide. *ou̯is s ide. kořenem *eu̯ „odívat, oblékat, obouvat“ (srov. lit. aūti, rus. обуть „obout“, lat. exuo, -ere „svlékám, vytahuji“). Původní význam *ou̯is by tedy byl „zvíře, které má oděv (kožich)“ nebo „zvíře, které poskytuje oděv (kožich)“. Je samozřejmé, že i toto vysvětlení je velmi nejisté. Sémanticky by tuto etymologii do jisté míry podporovala již značně

⁵ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, p. 285.

⁶ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 79; Latvijas PSR vēsture, I, p. 11; K. Паавер, Формирование териофауны и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, p. 367.

⁷ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, ten pat, p. 252—253; K. Paaveri P. Kulikauskas, Acta Baltico-Slavica, 2, p. 268—270; K. Паавер, ten pat, p. 368—369, 371.

⁸ П. Н. Третьяков, Восточнославянские племена, Москва, 1953, p. 271.

⁹ Л. Нидерле, Славянские древности, Москва, 1956, p. 319—320; О. Н. Трубачёв, Происхождение…, p. 17—18.

8. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

113

novější indoevropské označení ovce, doložené v indoíránské jazykové skupině: skr. mēśáh „beran; kožešina“, av. maēša- „ovce“, maēši, středoírán. mēš, pers. mēš. Tato označení ovce se spojují s rus. мех „kožešina“, lit. maišas, pr. moasis „měch“, rus. мешок „pytel“ aj.¹⁰ Původním významem tohoto slova byl „kožešina“: v indoíránských jazycích se z tohoto významu vyvinul nový význam „ovce“, zatímco v jiných jazycích význam „pytel“.

Ve slovanských jazycích se užívá poněkud pozměněná podoba starého indoevropského označení ovce, která podle domněnky vznikla připojením zdrobňovací přípony *-ikā ke starému indoevropskému kmeni na -ī. Kromě slovanských jazyků se podoba avikā „ovce“ vyskytuje také v sanskrtu. Zde se stejně jako ve slovanských jazycích užívá bez zdrobňovacího významu vedle obvyklé podoby áviḥ. Praslov. *ovbca (< *ovbka) se dobře zachovalo ve všech slovanských jazycích: staroslov. ovbca, starorus. овьца, rus. овца, ukr. вівця, bělorus. авечка, bulh. овца, srbocharv. овца, slovin. ovca, čes. ovce, slov. ovca, pol. owca, kašub. woeca, hornoluž. wowca, dolnoluž. wejca¹¹.

Případy, kdy názvy zvířat vytvořené zdrobňovacími příponami ztratily zdrobňovací význam a užívají se prostě jako označení druhu, jsou v různých jazycích poměrně časté. Například v litevských nářečích se zdrobnělina avėlė široce užívá ve významu „ovce“ (LKŽd., I, 422). Bez jakéhokoli zdrobňovacího odstínu se užívá také litevské slovo kumėlė.

Stopy staré indoevropské podoby *oui- se O. Trubačov pokouší spatřovat také ve slovanských jazycích: starorus. овядь „ovád“ a rus. овод odvozuje z *ov-adъ, kde ov- by byl čistý kořenový kmen starého indoevropského označení ovce, zatímco *ād- (*ōd-) představuje ablautovou variantu indoevropského kořene *ed- „jíst, žrát“¹².

V baltských jazycích se staré indoevropské označení ovce dobře zachovalo.

Lit. avis se vyskytuje již v nejstarších litevských písemných památkách. Tato podoba se užívá také ve většině současných litevských nářečí. Mnohem vzácnější je podoba s kmenem na -ė avė (LKŽd., I, 421). Vedle podob avìs, avė se vyskytuje také podoba označující samce ovce ávas (LKŽd., I, 421). Ze starého názvu ovce vzniklo také zvukomalebné slovo avià, užívané k přivolávání ovcí zpět ke stádu (LKŽd., I, 423).

Litevskému avis přesně odpovídá v lotyštině podoba avs, vedle níž se vyskytuje také podoba s kmenem na -ė ave (EM, I, 232; EH, I, 189). Lotyšské avs, doložené především ve starších lotyšských písemných památkách a lidových písních (EM, I, 232; EH, I, 190), je však téměř úplně vytlačováno novější podobou, vlastní pouze lotyštině, aita. Ta vznikla ze starého označení ovce avs prostřednictvím zdrobnělin. Z podoby avs vznikly zdrobnělé podoby avitiņa, avētiņa, avatīņa, avēteņa, aventiņa (EM, I, 232; EH, I, 190). Stejně jako z podoby zuvitiņa „rybička“ vznikla podoba zuitiņa, vznikla z avitiņa také podoba aitiņa¹³. Právě z této zdrobnělé podoby byla „zpětně vytvořena“ podoba aita bez zdrobňovacího významu.

¹⁰ O. Н. Трубачев, Происхождение..., р. 70—71; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 127; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 397; F. Specht, Der Ursprung der Indogermanischen Deklination, p. 52—53; M. Mayrhofer, Et. Wb., II, p. 689.

¹¹ О. Н. Трубачев, Происхождение..., р. 69; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 251; R. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch, Göttingen, 1923, p. 20—21 (toliau: B-sl. Wb.).

¹² О. Н. Трубачев, Происхождение..., р. 71.

¹³ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 155, 214; EM, I, p. 14.

114

Vedle àita se v lotyšských nářečích někdy vyskytují také tvary àiča, aite a rovněž zdrobněliny àitele, aitene, aitēns (EM, I, 14; EH, I, 4, 5).

V památkách pruského jazyka nenacházíme název ovce odpovídající litevskému avis a lotyšskému avs.

V baltských a částečně slovanských jazycích se vedle starého indoevropského druhového označení ovce užívá obecné pojmenování berana, utvořené z názvu ovce *ovi-s a přípony -na-, srov. starorus. овьнь, rus. овен, bulh. овен, srbocharv. овan, slovin. oven, čes. oven, staropol. owien, litev. ãvinas, lotyš. auns, prus. awins¹⁴.

Litev. ãvinas se vyskytuje již v nejstarších památkách litevského jazyka.

V lotyštině se vedle uvedeného tvaru auns, užívaného ve spisovném jazyce a ve většině nářečí, vyskytují také tvary: avins, avēns, avans, avēns (EM, I, 225, 232; EH, I, 190). Tvar auns vznikl ze staršího tvaru avins, srov. lotyš. auza „oves“ vedle < *aviza, lotyš. càula vedle litev. kėvalas, lotyš. vecs „starý“ vedle litev. vėtušas atd.¹⁵

Tvar awins se vyskytuje také v památkách pruského jazyka (slovníček z Elbingu, heslo 679 – Awins Ster¹⁶). Pruské pojmenování berana se zřejmě skrývá také v místním jménu Awynemedien < z dokumentu z roku 1326: prus. awins „beran“ + prus. median „les“¹⁷.

Baltské pojmenování berana se spolu s některými dalšími termíny chovu zvířat a zemědělství dostalo do baltofinských jazyků, srov. fin. oinas, est. oinas, õinas, karel. oinas, livon. oin, veps. oinas¹⁸.

Ve slovanských jazycích bylo staré pojmenování berana odpovídající litev. ãvinas na mnoha místech vytlačeno novějším názvem tohoto zvířete: rus. баран, ukr. баран, čes. beran, slov. baran, pol. baran, kašub. barõn, hornoluž. boran, dolnoluž. baran. Původ tohoto pojmenování dosud nebyl objasněn. Pokoušeli se je spojovat s řec. βάρχος, alb. berr „ovce“, ital. nář. bero „beran“, bèra „ovce“, franc. nář. berri, dokonce i s rus. боров „vykastrovaný vepř“. Někteří badatelé považují toto pojmenování ovce a berana za starý středoevropský termín, jiní za slovo předindoevropského původu, další je spojují se zvukomalebným kořenem ber-¹⁹, srov. rus. барь, ukr. бирь, rus. барбар, бырыр. Neobvyklé tvoření tohoto názvu berana ve slovanských jazycích však vede mnoho etymologů k tomu, aby jej považovali za výpůjčku. Zdroj výpůjčky je ale poměrně obtížné určit. F. Miklošič svého času vyslovil domněnku, že zdrojem rus. баран by mohlo být kazaňské tatarské bärän „jehně“²⁰. Zdá se však pravděpodobnější, že samo tatarské bärän pochází z rus. баран. V poslední době

¹⁴ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 248; A. Brückner, Sl. et., p. 387; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 69; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 21; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 171.

¹⁵ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 71 – 72; K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 463; II, p. 89.

¹⁶ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 309; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 149.

¹⁷ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 14.

¹⁸ V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, Köbenhavn, 1890, s. 160; J. Kalima, Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, Helsinki 1936, s. 142–143; Y. H. Toivonen, E. Itkonen, A. J. Joki, Suomen kielen etymologinen sanakirja, II, Helsinki, 1958, s. 422; Л. Акулинин, Развитие и структура финского языка, II, Москва, 1955, s. 41; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 171.

¹⁹ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 53–54; V. Machek, Et. sl., p. 29; F. Slawski, Sl. et., I, 27; A. Brückner, Sl. et., p. 15; H. M. Шанский, Этимологический словарь русского языка, 1, 2, Москва, 1965, p. 39–40 (dále jen Эт. сл.).

²⁰ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 54.

9*

115

Toto odvození slovanského označení berana z východních jazyků zastává O. Trubačev. Obnovuje turkickou podobu *baran „jdouc퓲¹. Ačkoli je takový výklad sémanticky možný, opírá-li se o některá označení zvířat spojená se slovesy vyjadřujícími pohyb, problémy původu rus. баран a dalších slov zdaleka neřeší. Slovanská slova napodobující ovčí volání, která připomínají rus. баран a další označení berana odvozená od tohoto kořene, pokládá O. Trubačev za sekundární. Zdá se nám však, že tato okolnost sotva může odporovat zvukomalebnému původu rus. баран a dalších slov. Za prvé, slova napodobující zvuky, jako бирь, барь, lze stěží pokládat za sekundární. Jejich stáří lze doložit údaji z jiných jazyků. V litevštině existuje velmi mnoho podobných slov napodobujících ovčí volání: barė, būre, burė, buriā, buriū, būri, buri. Vyskytují se také podobná slova napodobující zvuky při pohánění ovcí: bar (škius, bar, namon, baltosios avelės!), buriūkš, būrum (būrum būrum būkšt; tak pastýři pobízejí berany k trkání). Z těchto slov napodobujících zvuky vznikla slovesa barinuoti „volat na ovce“, burénti „békat (o ovci)“. Ze zvukomalebných slov vznikla také četná označení ovcí užívaná v různých litevských nářečích: bariūkas „něžné označení berana, beránka“, bariūtė „něžné označení ovečky“, biriūtė „ovečka (slovo z hádanky)“, būrė „ovce (v dětské řeči)“, burėlė „ovečka“, burėlis „beránek, burinėlis“, burikė „buriutė, ovečka“, būrinas „beran nebo ovce (obvykle v dětské řeči)“, buriniūkas „beránek“, burýtė „ovečka, buriutė“, burýtis „jehňátko“, buriūkas „jehňátko, ovečka“, buriūtė „ovečka“, buriūtis „jehňátko“, burūlis „beran (obvykle v dětské řeči)“, burūtė „buriutė, ovečka“ (LKŽd., I, 535, 536, 691, 966, 968, 969, 970, 971, 984).

Stejného původu jsou patrně také označení ovce a jehněte či berana, která se občas vyskytují v lotyšských lidových písních: birite, berulīte, beritis, biritina, birēnis (EH, I, 220); A. Gāters je podle našeho názoru²² bezdůvodně²³ spojuje s osobním jménem Birgita (svatá Brigita mohla být považována za ochránkyni zvířat). Rozdíly ve vokalismu mezi jednotlivými slovy napodobujícími zvuky a odvozenými označeními ovcí lze vysvětlit pouze střídáním kořenového vokalismu typickým pro zvukomalebná slova; srov. slovanské varianty tohoto zvukomalebného slova: бер, бир, бар, бор, бр²⁴.

Je pravda, že v některých litevských nářečích se užívá také z jihoslovanských jazyků přejaté označení berana barōnas. V textech J. Bretkūnase se užívá i podoba barankas (LKŽd., I, 530), která vznikla z jihoslovanské zdrobnělé podoby. Není však důvod spojovat s ní litevská slova napodobující ovčí volání či zvuky při pohánění ovcí. Slovo barōnas mohlo nanejvýš ovlivnit kořenový vokalismus některých zvukomalebných slov. Na druhou stranu je třeba mít na paměti také skutečnost, že podobné slovo napodobující ovčí volání se vyskytuje dokonce i v neindoevropských jazycích; srov. arabské slovo napodobující volání na ovci a kozu bir bir²⁵. Slovanské označení berana (rus. баран a další slova) je tedy podle našeho názoru nejlépe vykládat jako slovo zvukomalebného původu. Šlo by tu o zcela obdobný případ jako u původu rus. кутёнок „štěňátko“ a lot. kucēns.

Z rus. баран vznikla také označení ovce, která se občas vyskytují v lotyšských lidových písních: baraniņa, barenīte, barankīte (EH, I, 205).

²¹ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 75–76.

²² A. Gāters, Ceļi, 12, Lundā, 1965, p. 32–36.

²³ A. Sabaliauskas, Baltistica, II(1), p. 89.

²⁴ A. И. Германович, Междометия и звукоподражательные слова русского языка. Автореферат докторской диссертации, Симферополь, 1961, p. 89.

²⁵ M. Niedermann, Tauta ir žodis, 2, p. 443.

116

Značná část indoevropských jazyků, mezi nimi i slovanské jazyky, má společné označení pro mládě ovce – jehně. Ve slovanských jazycích se toto označení dochovalo velmi dobře, srov. stsl. agne, agnbcb, rus. ягнёнок, čes. jehně atd.²⁶

V baltských jazycích se žádné stopy po tomto označení jehněte nenacházejí. Pro vyjádření tohoto pojmu se zde nejčastěji užívá jiné označení, jehož vztah k odpovídajícím slovanským názvům téhož druhu vyvolává značné pochybnosti.

V litevštině se toto baltské označení vyskytuje v různých fonetických a morfologických variantách: ėras, ėrelis, ėraitis, ėris, ėryš, ėriščias, ėrištis, ėrytìs, ėriukas, erikas geraitis, geralis, gėras, gėrėlis, gėriokas, gėriukas, jėras, jėraitis, jėrelis, jėris, jėrytìs, jėriūkas (LKŽd., II, 824, 826, 828, 832; III, 241, 246, 251, 257, 258; IV, 340, 341), vėras, vėraitis²⁷. Za nejstarší podobu je třeba zřejmě považovat jėras. Jak přidávání j, tak jeho vypouštění je v baltských jazycích běžným jevem, srov. litev. jėknos: ėknos, jėmiau: ėmiau, jėibė: ėibė, jėrubė: ėrubė atd. Střídání počátečního j- a g- se také někdy vyskytuje v litevských nářečích, srov. jėrubė: gerubė, jāura: gidūrė, judrė: gudrė, jėdras: gėdras atd. Souhláska v se obvykle přidává před zadní samohlásky, ale vyskytují se i výjimky²⁸. Zdá se nám, že pokus E. Fraenkela spojovat litev. vėras, oddělené od ėras, se sanskr. ūranaḥ „beran, jehně“, arm. garn „jehně“ atd. není opodstatněný²⁹. Sotva lze litev. vėras chápat jako tak starý jazykový doklad. Vliv slova vilna na vznik v- ve slově vėras je rovněž velmi pochybný.

Litev. jėras přesně odpovídá lotyšské podobě jērs. Užívají se také zdrobnělé podoby tohoto slova jērulis, jē rēns, jērelis, jēriņš, jēruks. Podoby jērulis, jērelis se užívají s pejorativním přídechem (EM, II, 114; EH, I, 565).

Z uvedených označení jehněte vznikla v lotyštině nová slova, která se užívají nikoli ve významu „jehně“, nýbrž ve významu určitých označení ovce: jēre „ein Jahr altes Schaf, ein halbjähriges Schaf; Mutterlamm; ein altes Schaff“, jērēne, jērniece „aita ar jeru“, jērene „kad aitai ir pirmuo reiz jēri, tad tā ir j.“ (EM, II, 114; EH, I, 564–5).

V elbinském slovníčku nacházíme také pruské označení jehněte: Eristian Lam (681. slovo)³⁰. Pruské označení jehněte obsahuje zdrobňovací příponu -ist- a koncovku nominativu jednotného čísla středního rodu -an³¹, zatímco kořen er- by odpovídal litev. jēr-as, lotyš. jēr-s. J. Gerullis se domnívá, že pruské označení jehněte lze rozpoznat také v některých pruských místních jménech: Eren, Iragarbis (Iregarbis, Iregaps, Ergarbin) < pr. er-istian + pr. garbis „hora“ (v některých pruských nářečích ē > ī)³².

Při hledání příbuzných forem tohoto baltského označení jehněte v jiných indoevropských jazycích hraje velmi důležitou roli otázka j-. Jestliže se v baltských jazycích v tomto slově skutečně odedávna vyskytovalo j-, bylo by nejvhodnější spojovat je se starorus. ярѣ „jehně“, ярька „mladá ovce“, rus. ярка „ovce roční, která ještě neměla jehňata“, ukr. ярота „ovce do jednoho roku“,

²⁶ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 481; O. H. Трубачев, Происхождение…, p. 71–72; F. Slawski, Sł. et., I, p. 488.

²⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 172.

²⁸ J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, p. 46, 50; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 211–212, 236–237; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 172; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, p. 379.

²⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 121; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 108.

³⁰ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92.

³¹ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 53, 60.

³² G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 33, 50.

117

ярча „jehňátko“, ярка „ovce roční“, pol. dial. jarczuk, jarlak „ovce roční“, čes. dial. jarka „ovce, která se na jaře okotila“, slov. jarča „mladá ovce“. Všechny tyto názvy jehňat a ovcí by pak bylo možné spojovat s rus. яра „jaro“, čes. jaro, stpol. jarz, av. yār- „rok“, řec. ὥρα „roční období, čas“, got. jēr „rok“, něm. Jahr³³. Na druhé straně, zvláště považujeme-li za základní formu lit. ėras, lze baltské názvy jehněte spojovat s řec. ἔριφος „kozel“, umbr. erietu „beran“, lat. aries, arm. erini „telátko“, ir. earb „srnče, koza“. E. Fraenkel, který odděluje lit. formy jėras a ėras, spojuje poslední z nich (spolu s pr. eristian) s právě vyjmenovanými slovy, kdežto jėras (spolu s lot. jērs) spojuje se slovanskými názvy tohoto zvířete (rus. ярка) a jejich příbuznými³⁴. E. Fraenkel tak považuje lit. ėras, jėras a vėras za tři slova různého původu. Bylo by však velmi těžké uvěřit takovému rozlišování těchto forem, a proto bychom navzdory velmi „nenormálnímu“ j- > v- měli všechny tyto formy, stejně jako dříve uvedenou formu gėras, považovat za fonetické varianty jediného slova, vzniklé v litevštině.

Baltský název jehněte pronikl také do baltských finských jazyků, srov. fin. jääru „beran“, est. jää̈r aj.

Zdá se, že pravdu má i O. Trubačov³⁵, když vytýká těm etymologům, kteří podobně jako E. Fraenkel zčásti oddělují rus. ярка „mladá ovce“ a spojují toto slovo s rus. яра „jaro“ aj., od rus. ярина „ovčí vlna“, v němž spatřují jakýsi starý relikt názvu ovce, podle jejich názoru příbuzný s lit. ėras, řec. ἔριφος, lat. aries³⁶. Tentokrát je zřejmě mohlo k tomu svést zjištění, že st. rus. язьно „kůže“ je rovněž reliktem názvu kozla, který se jinak ve slovanských jazycích nevyskytuje (lit. ožys, skr. ajáḥ aj.).

Z hlediska významu je spojování rus. ярка, a nejspíše i baltských názvů jehněte, s rus. яра aj. velmi dobře odůvodněné. Podobné paralely se vyskytují v různých indoevropských jazycích, srov. stpol. latos, latosek „telátko, letošní jehně“: pol. lato „léto“, něm. Jährling „jednoleté zvíře, zejména jehně“: Jahr „rok“, dán. dial. gimmerlam „roční jehně“, stisl. gymbr „jehně“, nor. gimber: lit. žiemā, lat. hiems aj.³⁷

Jak ve slovanských, tak v baltských jazycích existuje poměrně velké množství méně rozšířených názvů ovce. Mnohé z nich jsou novějšího původu a užívají se zpravidla vedle obecného názvu ovce, aby vyzdvihly některé plemeno, věk či jinou vlastnost ovce. Nebudeme se zabývat četnými slovanskými názvy tohoto druhu³⁸, ale přehledně pojednáme o méně rozšířených baltských názvech tohoto zvířete.

Starý indoevropský název ovce odpovídající lit. avis, lot. avs nenacházíme v památkách pruského jazyka. Vedle slova awins „beran“ s týmž kořenem se tam vyskytuje jinde v baltských jazycích neznámý název ovce camstian (Camstian Schoff 678, slovo z Elbingského slovníčku). Původ pr. camstian dosud nebyl objasněn. A. Bezzenberger toto slovo spojoval

³³ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 170; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 77—78.

³⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 121.

³⁵ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 77—78.

³⁶ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 493.

³⁷ F. Slawski, Sl. et., I, 502; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1306; M. Vasmer, Et. Wb., p. 455—456; C. D. Buck, A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages; Chicago, 1949, p. 155, 163 (dále: Dict.).

³⁸ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 78—83.

118

s řec. žemāš „srna“, R. Trautmann s rus. комолый „bezrohý“, čes. komolý „tupý“⁳⁹. Pokud by etymologie R. Trautmanna byla správná, pr. camstian by mohl být příkladem toho, jak název, který nově vznikl k označení samostatné vlastnosti, vytlačuje staré druhové označení zvířete, neboť jak ostatní baltské jazyky, tak i pruské označení berana awins dovolují předpokládat, že i Prusové znali indoevropské označení ovce odpovídající litevskému avis a lotyšskému avs. S pr. camstian souvisí také pruské místní jméno Komstegallen (< pr. camsian + pr. galwo „hlava“)⁴⁰.

Kromě ovčích názvů onomatopoického původu, uvedených při výkladu původu rus. баран aj., nacházíme v litevštině ještě několik dalších označení ovce onomatopoického i jiného původu:

Litev. bākanis „beran (lichotivé označení)“ (LKŽd., I, 470), které by se nejspíše mělo spojovat s litev. bākinti „bušit pěstí, bít, trkat, cpát“, srov. bākjasis (bijí se) berani; berani se rozbíhají a trkají, tj. bijí (Juška; LKŽd., I, 471).

Litev. bāsis „jehňátko“, basiukas, basiulis, bāsė „ovečka“ (LKŽd., I, 551, 552), srov. onomatopoická zvolání používaná v litevštině k přivolávání ovce: bās, bās, basia, bās, bāši.

Litev. bazūkas „jehňátko (v dětské řeči)“, bazūlis, baziūtė „ovce, ovečka“ (LKŽd., I, 568), srov. onomatopoická zvolání k přivolávání ovce: bazė, bazı.

Litev. bicė „ovečka“, bıcītė (Ylakiai), srov. onomatopoické zvolání k přivolávání ovce bice (Ylakiai), lotyš. bice „ovce“. Toto označení ovce i zvolání se do litevštiny nejspíše dostaly z lotyštiny.

Litev. būkė „ovce“ (LKŽd., I, 931) by se nejspíše mělo spojovat s litev. būkinti „bít, tlouci“, srov. děti naučily berana būkinti (bít se), a tak tedy būkina (LKŽd., I, 931–2). Je také možné, že būkė < buriūkė.

Litev. busiūkas „beránek“, busiūtė „ovečka“, būsinas „beran (lichotivé označení)“ (LKŽd., I, 988), srov. onomatopoická zvolání busia, būsė.

Litev. kūcė „ovce (v dětské řeči)“, kūciūkas „jehňátko“, kūciūnūkas (LKŽd., VI, 755, 757, 758), srov. onomatopoická zvolání kūcā, kūciū.

Litev. kuriūtė „ovce, ovečka (v dětské řeči)“ (LKŽd., VI, 952), srov. onomatopoické zvolání k přivolávání ovce kuriù-kuriù (Adutiškis, Tverečius, Vidiškės). Toto zvolání mohlo vzniknout jako zvláštní rýmová varianta vedle zvolání buriù-buriù, srov. būre – kūre – šiūre „zvolání, která pastýři používají k přivolávání nebo nahánění ovcí“ (Šakyna).

V lotyšských nářečích je velmi rozšířené označení ovce vuška (EM, IV, 677; EH, II, 799). J. Endzelīns měl sklon odvozovat tuto formu z *avuź-ka (pro tvoření srov. litev. avužė, lotyš. Amuža a rus. овечка). Vedle vuška se vyskytuje také forma uška (EM, IV, 310; EH, II, 716) a rovněž označení berana vuçens, vucins, vucans, vucuns (vuçens se užívá i ve významu „jehňátko“) (EM, IV, 675; EH, II, 798), uçens, ucenis, ucins, ucītis „jehňátko“ (EM, IV, 293; EH, II, 711). Spojitost těchto označení se slovem avs se nám jeví jako velmi pochybná: forma *avuźka je totiž pro lotyštinu velmi netypická. Snad by bylo lepší vysvětlovat tato označení jako vzniklá přímo z onomatopoických zvolání, bez jakékoli souvislosti se starým označením ovce. Lotyština taková zvolání, s nimiž by bylo možné uvedená označení ovce spojovat, má, srov. vuc, které J. Endzelīns, tak

³⁹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, s. 92, 352. ⁴⁰ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, s. 69, 233; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 189.

119

také se, jak se zdá, bezdůvodně přikláněl k odvozování od *a-vuc(e)⁴¹, zvukomalebného slova pro pobízení prasat uš; srov. také litevské zvukomalebné slovo pro pobízení ovcí uš-uš (Grobštai, Kojeliai). Přípona -k(a) se v lotyštině používá v názvech zvířat, srov. jména krav račka vedle raibala, piecka vedle piektala, seska vedle šeštala aj.⁴²

V lotyštině nacházíme také několik takových názvů ovce, jejichž zvukomalebný původ se zdá být nepochybný:

Lot. bice „mazlivé oslovení ovce“, biča, bidze, badze, bicainīte, bicis „jehňátko; beran (v dětské řeči)“ (EM, I, 293; EH, I, 217, 218), srov. litev. bice „bur; ciba“ (Ylakiai, LKŽd., I, 657).

Lot. bika (demin. bikiņš „beránek“), bikus „beran“ (EH, I, 218, 219), srov. lot. bika „obvyklé zvolání na berana a kozla“.

Lot. buce „ovce“ (EH, I, 248). J. Endzelīns je nakloněn spojovat toto slovo s litev. būkas „tupý“, lot. bukt „otupět“, litev. būkė „ovce“. Zdá se nám však vhodnější spojovat je se zvukomalebným slovem, srov. lot. buc „citosl. butz, označení zvuku vznikajícího při nárazu rohů kozlů a beranů“, budž „citoslovce používané na ovce“, buč „citoslovce při zahánění“ (buč, aitiņ, EM, I, 344).

Zvukomalebného původu jsou také:

Lot. bēja „ovce (v dětské řeči)“ (EH, I, 216), srov. bē.

Lot. mēja „ovce (v dětské řeči)“ (EH, I, 805), srov. mē, mējināt „způsobovat, aby (ovce) bečela“.

V lotyštině je mnoho názvů ovcí, které vznikly nejčastěji na základě té či oné vlastnosti tohoto zvířete:

Lot. amuls „ovce s jemnou vlnou“ (EH, I, 69), srov. lot. amuols „jmelí (viscum album); jetel“.

Lot. atpīlis „podzimní, pozdní mládě, narozené pozdě, zejména u jehňat, která se narodí na podzim ovcím, jež již téhož roku porodily jehně“, atpīlis, atpīlis, atpīlēns, atpīlītis „nejmenší jehně“, atpīles „ovce (nebo kozy), které mají jehňata pozdě na podzim“ (EM, I, 181—2; EH, I, 158), srov. litev. pilti, lot. pilt „kapat“, co se týče sémantiky srov. rus. ото́рошыш „předčasně mrtvě narozené mládě“ (В. Даль, III, 711), выкидыш „potrat, nedonošenec, dítě a vůbec mládě narozené tak předčasně, že nemůže žít“ (В. Даль, I, 292—3), něm. Wurf „vrh; (o zvířatech) vrh mláďat“⁴³.

Lot. atzīdīte „odstavené jehně, tele“ (EM, I, 213), atzīdītis (EH, I, 182), srov. lot. atzīdīt „odstavit (zvířata)“.

Lot. bakris „velký beran“ (EM, I, 252) J. Endzelīns pokládá za jeho zdroj něm. Bock (> liv. bokā), jehož přípona se změnila vlivem lot. vepris „kanec“. Nedávno však P. Aristē zřejmě navrhl přesvědčivou etymologii lot. bakris. Lot. bakris považuje za výpůjčku z romštiny bakró⁴⁴ „beran“.

Lot. belis „ovce s krátkýma ušima“ (EH, I, 212), srov. lot. belis „psí jméno“.

41 EM, IV, p. 675.

42 J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 356.

43 EM, I, s. 182.

44 P. Aristė, Acta Baltico-Slavica, 3, s. 23.

120

Lot. bene „ovce s malýma ušima a krátkýma nohama“ (EM, I, 279), benausis „jehně s malýma, krátkýma ušima“ (EH, I, 212), srov. lot. bene „chlapecká čepice, baret, kapuce“, srov. středo-dolnoněm. benit „zdobený klobouk“.

Lot. billene „otupělá ovce“ (EH, I, 219), srov. lot. billene „dulna sievete“.

Lot. buks „beran s velkými rohy“ (EH, I, 250), srov. lot. buks „kozel“ < středo-dolnoněm. buck.

Lot. cigurs „malé jehně“ (EH, I, 269), srov. lot. cigiņš „hříbě“, cigus, ciga, cigulis (EM, I, 379), cigina „prase (v dětské řeči)“ (EH, I, 269), ciga „volání na hříbata, na koně“.

Lot. cirka „ovce s kudrnatou vlnou“ (EH, I, 273), srov. lot. cīrkas „kudrny“, cīrstas.

Lot. cone „beran“, srov. lot. sonis < livonsky sonn (EM, I, 397).

Lot. daplis „loňské jehně“ (EH, I, 307), dapelis „ovce narozená na podzim“ (EM, I, 438) je spíše třeba odvozovat od formy *dapilis, srov. lot. atpīlis, uzpīlis.

Lot. geida „nezkrotná ovce“ (EH, I, 426), srov. lot. geida „rozpustilá, svéhlavá dívka“ (EM, I, 695).

Lot. kupe „ovce s krátkým čenichem a malýma, krátkýma ušima; bezrohá ovce“ (EM, II, 392; EH, I, 708), srov. lot. kup̄s nazis „nůž s ulomenou špičkou“, kup̄s „tupý“ (EM, II, 319).

Lot. lāmma „velká dojná ovce“, lamenica „ovce s dlouhým ocasem a dlouhou vlnou“, srov. est. lammas „ovce“ (EH, I, 718).

Lot. mikulis „beran“ (EM, II, 626), srov. lot. mikāt „bít pěstmi; mlátit (ne příliš vážně), grūstit“, lot. Mikus „hřebec“.

Lot. piuka „žertovný výraz pro berana“ (EM, III, 229), srov. lot. piūka „malá, barevná ryba, vůbec drobná rybka“.

Lot. pūpalina „laskavé oslovení pro ovce“ (EH, II, 342), srov. lot. pūpuōls „kočičky vrby; také v ženském rodě jako laskavé oslovení“.

Lot. ragana „ovce s rohy“ (EM, III, 464), srov. lot. rags „roh“.

Lotyš. rāmulīte „označení pro ovce“ (EM, III, 496), srov. lotyš. rāms „krotký, tichý“.

Lotyš. ruogulīte „přízvisko ovce“ (EM, III, 578), srov. lotyš. rags „roh“.

Lotyš. skrube „ovce s krátkýma, kupírovanýma ušima“ (EM, III, 898), srov. lotyš. skrubis „zahnutý nůž na vydlabávání“, skrubulis „zahnutý nůž na zhotovování dřevěných lžic“.

Lotyš. skrule „hanlivé pojmenování ovcí“ (EH, II, 513), srov. lotyš. skrule „hanlivé pojmenování lidí; psí jméno; potulující se žena“, lotyš. skrulēt „potulovat se“.

Lotyš. soņķis < soņnis (EM, III, 980).

Lotyš. soņnis „beran“ (EM, III, 980) < livonsky sonn.

Lotyš. šķēlis „beran“ (EM, IV, 32; EH, II, 633) < středo- a dolnoněmecky žem. schele „plemeník“⁴⁵.

Lotyš. špidilka „tvrdohlavá, toulavá ovce“ (EH, II, 655), srov. lotyš. špidilka „lehkomyslná žena“, spidelīgs „radostný, veselý, rozjařený“.

⁴⁵ J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, Leipzig, 1936, p. 131.

121

Lot. špullinš „jehně“ (EH, II, 655), srov. lot. spulligs (?) „veselý, čilý, obratný“, spulung'is „čilý, nezkrotný chlapec, také mladý vůl“.

Lot. uzpilis „loňské jehně“ (EM, IV, 365), srov. lot. atpilis, daplis.

Lot. vemelis (?) „nekastrovaný beran“ (EM, IV, 536) by se snad mělo spojovat s lot. vembele „tlustá, nepříliš velká žena; vůbec nadávka (např. vztahovaná na krávy)“, srov. est. vemmel (kmen. vemble) „kyj“ (EM, IV, 536).

Lot. viēnmitis „jediné jehně ovce“ (EM, IV, 661), srov. lot. mist „živit se, žít, zdržovat se“.

Lot. viēnžālis „jehně, které jako jediné saje u matky“ (EM, IV, 668), srov. lot. zīst „sát“.

Lot. vizbulina „přízvisko ovce“ (EM, IV, 630), srov. lot. vizbulis „sasanka (anemone)“, lot. vizbulis „kadeř (?)“ (augat, mani gari mati, vizbuḷuos, EM, IV, 630).

Po přehledu názvů ovce v baltských a slovanských jazycích můžeme vyvodit tyto závěry. V těchto jazycích se dobře zachoval starý indoevropský název ovce; z tohoto názvu pochází také označení berana, příznačné pouze pro baltské a slovanské jazyky. Ve slovanských jazycích nacházíme stará označení jehňat dvojího původu, z nichž jedno se patrně shoduje s baltským názvem jehněte. V baltských i slovanských jazycích existuje velké množství různých novějších názvů pro ovci, berana i jehně. V jiných jazycích nemá příbuzné pruský název ovce, který je rovněž novějšího původu.

KOZA

Koza je velmi starým, byť snad ne tak oblíbeným lidským společníkem jako jiná domácí zvířata. Koza domácí (Capra hircus) pochází z druhů divokých koz, které dodnes žijí v některých horských oblastech Asie, Evropy a Afriky¹.

Jako domácí zvíře znaly kozu již mnohé starověké národy Asie, Evropy a Afriky. Vyobrazení koz se nacházejí na sumerských kresbách². Různé národy používaly kozy při kultovních obřadech. Například v mnoha světových jazycích se dodnes užívá rčení obětní beránek, které pochází ze starozákonního rituálu starých Židů (3 Mojž. 16): velekněz „vložil“ na kozla hříchy svého lidu a vyhnal ho na poušť k démonu Azazelovi.

V „Odysseji“ se uvádí, že Odysseus měl kromě jiných zvířat také dvanáct stád koz. Plinius Starší (23/24–79 n. l.) ve své „Přírodovědě“ píše, že Galové vyráběli z kozího tuku výborné mýdlo: „Užitečné je také mýdlo; Galové je vynalezli k barvení vlasů do zrzava. Vyrábí se z loje a popela, nejlepší z bukového loje a popela. Existují dva druhy: tuhé a tekuté. V germánských krajích užívají obojího více muži než ženy“³.

¹ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 203–209; O. Keller, Thiere des classischen Altertums in Culturg eschichtlicher Beziehung, Innsbruck, 1887, p. 37–52.

² M. Hilzheimer, Haustier, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, p. 220; V. I. Avdijevas, Senovės rytų istorija, Vilnius, 1954, p. 39, 40, 43.

³ „Pomáhá také mýdlo, tento vynález Galů určený k zrzavění vlasů. Vyrábí se z loje a popela, nejlepší je z bukového a kozího loje, a to ve dvou podobách, tuhé a tekuté; obě používají Germáni častěji muži než ženy“, Hist. nat., XXVIII, 191, srov. O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, p. 693.

122

Stopy koz se nacházejí ve vykopávkách z neolitu v mnoha evropských zemích. V pozůstatcích švýcarských sídlišť na kůlech bylo nalezeno dokonce více stop koz než ovcí⁴.

V baltských a slovanských zemích je koza rovněž odedávna známým domácím zvířetem. Dokládají to jak historické, tak jazykové údaje⁵. O nějakém větším hospodářském významu tohoto zvířete však historické údaje chybějí. Jeden lingvistický fakt by ovšem naznačoval, že ve slovanských zemích byla koza do určité míry ceněným zvířetem, a to právě pro svou kůži. V mnoha slovanských jazycích se totiž užívá označení kůže (srov. staroslov. koža, rus. кожа, ukr. кожа, bělor. кожа, bulh. кожа, srb.-chorv. кожа, slovin. koža, čes. kůže, slov. koža, dolnoluž. koža, hornoluž. koža, dolnoluž. koža), jehož původní význam byl „kozí kůže“; koža „kůže“ <.*koziję: koza „koza“⁶, podobně jako řec. φώ „ovčí kůže“: ὄϊς „ovce“, sanskr. ajñam „kůže“: ajáḥ „kozel“.

Na území dnešní Litvy a Lotyšska se kozí kosti nacházejí ve vykopávkách neolitických sídlišť⁷. Kozí kosti tvoří poměrně značný podíl kostí domácích zvířat nalezených ve vykopávkách hradišť v Nemenčiné, Migonys a Bačkininkėliai. Tyto nálezy se datují do 1.–4. století n. l. Baltské kmeny používaly kozly také při kultovních obřadech⁸.

V dopise z 24. ledna 1409 si velkokníže litevský Vytautas stěžuje velmistrovi řádu, že žemaitský správce zakázal Aukštaitům v Žemaitsku „kupovat med, koně, kozy a dobytek“⁹. Obecně se však koza ve starých litevských historických dokumentech ve srovnání s jinými domácími zvířaty zmiňuje zřídka¹⁰.

V litevském i lotyšském folklóru se na kozu většinou pohlíží negativně¹¹.

Takový postoj ke koze byl zřejmě rozšířen i mezi starými Indoevropany. A. Meillet podle všeho oprávněně tvrdí, že proto v lexiku indoevropských jazyků názvy kozy a kozla nevykazují jednotu, která je ve větší či menší míře příznačná pro názvy jiných domácích zvířat¹². K rozmanitosti názvů kozy mohly přispět také kultovní funkce tohoto zvířete — s těmito funkcemi souvisely různé zákazy vyslovovat jeho jméno¹³.

V indoevropských jazycích lze vymezit několik charakterističtějších areálů názvů kozy. Je třeba také dodat, že v některých jazycích se název téhož původu užívá pro zvířata obou pohlaví, zatímco v jiných, nejčastěji v důsledku změn, k nimž došlo v poměrně nedávné době

⁴ O. Schrader, tamtéž, s. 692.

⁵ Л. Нидерле, Славянские древности, p. 320; W. Hensel, Die Slawen im frühen Mittelalter, Berlin, 1965, p. 77—79.

⁶ W. Hensel, tamtéž, p. 380; A. Brückner, St. et., p. 263; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 589.

⁷ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 79; Latvijas PSR vēsture, I, p. 11.

⁸ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, tamtéž, p. 252—253; A. Kamiński, Jaćwież, Łódź, 1953, p. 126—127; K. Паавер, Формирование териофауны и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, p. 368.

⁹ Lietuvos TSR istorijos šaltiniai, I, Vilnius, 1955, p. 64.

¹⁰ Tamtéž, p. 575.

¹¹ EM, II, p. 182—183; K. Straubergs, Latviešu buramie vārdi, II, Rīga, 1941, p. 799 (rejstřík); Přísloví a pořekadla, Vilnius, 1958, p. 468 (rejstřík); Náčrt litevského folklóru, vedoucí redaktor K. Korsakas, Vilnius, 1963, p. 373; Latviešu sakāmvārdi un parunas, sest. E. Kokare, Rīga, p. 324, 330 (rejstřík).

¹² A. Meillet, Wstęp do językoznawstwa indoeuropejskiego, Warszawa, 1958, p. 327.

¹³ H. Kronasser, Handbuch der Semasiologie, Heidelberg, 1952, p. 172.

123

V důsledku změn se názvy samice a samce rozlišují; označují je slova zcela odlišného původu.

Ve slovanských jazycích se rozšířilo označení kozy, jehož původ a vztah k označením kozy v jiných indoevropských jazycích jsou dosud velmi nejasné. Po pravdě řečeno, existuje několik zdánlivě poměrně dobře zdůvodněných výkladů, které si však většinou navzájem odporují. Jedno je jisté: toto označení je ještě praslovanské. Praslovanská jsou i označení kůzlete a kozla od něj odvozená, srov. stsl. koza „koza“, rus. коза „koza“, козёл „kozel“, козлёнок „kůzle“ aj.¹⁴

Toto slovanské označení kozy proniklo také do lotyštiny, srov. lot. kaza, kde vytlačilo staré baltské lotyšské označení kozy, odpovídající litevskému ožką, prus. wosee. K jeho rozšíření v lotyštině mohla přispět okolnost, že názvy samců a samic jiných domácích zvířat jsou většinou slova s odlišnými kořeny. Tak vedle baltského označení kozla āzis vzniklo v lotyštině slovanské označení kozy kaza, které zcela vytlačilo baltské *āz(k)a nebo *āze.

Vedle podoby kaza nacházíme v lotyštině také kazlēns „kůzle; malá koza“, kazlēniņš, kazelēns, kazulis „kůzle“, kazulēns, kazuls, kaza „koza“, kazla (EM, II, 183—4; EH, I, 597). Podoby jako kazuls, kazla jsou nejspíše odvozeny z rus. козёл „kozel“, zatímco ostatní vznikly již v samotné lotyštině z podoby kaza.

V litevštině se podoba kaza téměř nevyskytuje. Je pravda, že takovou podobu najdeme ve slovníku M. Miežinise. M. Miežinis ji však pravděpodobně převzal z lotyštiny (LKŽd., V, 458). Někdy se toto označení kozy používá napůl žertem také v některých litevských nářečích při lotyšské hranici.

Jak již bylo uvedeno, slovanské kaza má různé výklady. H. Petersson na základě velmi nespolehlivé sémantické paralely indoevropského *ghaid- „koza“: skr. jihīte „letí, poskočí“, spojoval slovanské koza jako „skákající zvíře“ s litevským kėžoti „jít s nohama do stran; kolébat se“, litevským kėža „noha, chodidlo, tlapa“¹⁵. Spojení, které navrhuje H. Petersson, je však zcela nepodložené, protože uvedená litevská slova jsou bezpochyby pozdějšího původu a jejich původní význam nelze spojovat s chůzí ani skákáním.

Slovanské koza se pokoušeli spojovat s jinými indoevropskými označeními kozy. Někteří jazykovědci (K. Uhlenbeck, E. Zupitza) spojovali se slovanským označením kozy skr. chūgah „kozel“. Skr. chāgah, srov. také skr. chāgā „koza“, chagalāḥ „kozel“, oset. sāy „koza“, jsou však slova nejasného původu; jejich spojování se slovanským označením kozy navíc naráží na fonetické obtíže¹⁶.

Velmi pochybné, byť má mnoho zastánců, je spojování slovanského koza s albánským kedh „kůzle“, staroangl. hæcen, staroisland. hōhen, při rekonstrukci indoevropského prajazyka *kog(a)¹⁷.

Ještě dál zachází V. Georgijev¹⁸. Rekonstruuje indoevropské prajazykové podoby *(s)kag-, *(s)kōg’, *(s)kēg- a spojuje je navzájem nejen se slovanským koza a albánským kedh, ale také s výše uvedeným skr. chāgah a vlastními jmény thráckými Κοζας, Κοζείλας aj. I tento pokus je velmi hypotetický.

¹⁴ О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 86; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 589—590.

¹⁵ H. Petersson, IF, 35, p. 272.

¹⁶ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 406; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 589; O. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 86.

¹⁷ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 589; H. Pedersen, KZ, 36, p. 335; O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, III, p. 692.

¹⁸ В. Георгиев, Исследования по сравнительно-историческому языкознанию, p. 121.

124

Domníváme se, že úspěšnější jsou pokusy spojovat slovanské koza s jiným indoevropským názvem pro kozu, totiž sanskrtským ajāḥ „kozel“, ajā „koza“, litevským ožys, ožka atd. E. Brückner¹⁹ má sklon spatřovat ve slovanském názvu pro kozu metatezi (koza < *ozka). Brücknerovu hypotézu však komplikuje skutečnost, že název pro kozu s formantem -k- nacházíme pouze v litevštině — ostatní baltské i obecně indoevropské jazyky, které mají názvy pro kozu tohoto původu, formant -k- v nich nemají. Formant -k- v litevském slově je tedy nejspíše pozdějšího původu.

A. Meillet²⁰ se na základě slovanského kostb „kost“: sanskrtského ásthi „kost, noha“, řeckého ὀστέον domníval, že k- ve slovanském názvu pro kozu je přidané. Stejný názor zastával i V. Machek²¹. Meilletovo vysvětlení by jinak bylo velmi přesvědčivé, avšak k jeho potvrzení chybí další případy podobného přidávání souhlásek (vztah sanskrtského áśru, litevského ašara k řeckému δάκρυ, irskému dér je velmi nejasný²²), samozřejmě s výjimkou i, u, které se často přidávají jak ve slovanských, tak v baltských jazycích. Slovanské jazyky mají každopádně sklon začínat slova souhláskou. Svou úlohu zde navíc mohlo sehrát i tabu. O tom, že ve slovanských jazycích dříve existoval název pro kozu přímo odpovídající sanskrtskému aja, svědčí staroruské язъно „kůže“, язънарь „koželuh, kožešník“, язъненъ „kožený“²³ (srov. význam avestského izaēna „z kůže“: řecké αἴξ „koza“, sanskrtské ajīnam „kůže“: sanskrtské ajāḥ „kozel“, slovanské koža „kůže“: slovanské koza „koza“), a možná také ruské язь „taková ryba, Idus melanotus, Cyprinus rutilus“, které se, jak uvidíme dále, pokoušejí spojovat se sanskrtským ajā atd.

S názvem pro kozu od tohoto kořene souvisí také levostranný přítok Dněpru Ажовка. Takové spojení potvrzuje zejména skutečnost, že nedaleko této řeky leží jiná řeka Козелинка. Ruské Ажовка je však nejspíše baltismus, nikoli relikt starého slovanského názvu pro kozu²⁴.

Existují názory, že slovanské koza je výpůjčka z východních jazyků. V poslední době se tento názor novými argumenty pokouší podpořit O. Trubačov²⁵. Přiklání se k myšlence, kterou vyslovil již F. Korš, že slovanské koza mohlo vzniknout z turkického kaza (srov. turkické keči, kazaňskotatarské kājā, baškirské kāžā), a předpokládá, že i litevské ožkà, sanskrtské ajā a další příbuzné formy mohou být turkického původu, neboť v turkických jazycích vedle právě zmíněných názvů pro kozu s k- existují také názvy bez počátečního k-, které nápadně připomínají indoevropské názvy pro kozu, zvláště litevský, srov. ujgurské äčкü, öčkä, uzbecké äčкi, kazašské äśкі, kyrgyzské äčкі, karaimské äčкі. Domníváme se, že slabinou Trubačovovy hypotézy je předpoklad, že -k- v litevském názvu pro kozu je velmi staré. Trubačov srovnává litevské ožkà se sanskrtským ajikā a středoíránským azak. Formanty -k- se však v těchto slovech nepochybně vyvinuly nezávisle.

¹⁹ A. Brückner, Sl. et., p. 262.

²⁰ A. Meillet, Études sur l’étymologie et le vocabulaire du vieux slave, Paris, 1902–1905, p. 246; A. Meje, Общеславянский язык, Москва, 1951, p. 396.

²¹ V. Machek, Et. sl., p. 229–230.

²² J. Zubatý, BB, 18, p. 159–160; J. Pokorny, Et. Wb., p. 23, 179; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 61.

²³ И. И. Срезневский, Материалы для словаря древнерусского языка, III, Петербург, 1912, p. 1650; M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 485; J. Zubatý, AfslPh, 16, p. 396.

²⁴ В. Н. Топоров и О. Н. Трубачев, Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, p. 175.

²⁵ О. Н. Трубачев, Происхождение..., 87–89.

125

V sanskrtu jsou ajikā, ajakā zdrobnělinami slova ajá „koza“, zatímco v litevštině, jak ukazují pruské jazykové doklady, muselo slovo ožkà -k- vzniknout již na litevské půdě. E. Fraenkel se přiklání k názoru, že -k- je zde pohybový sufix²⁶. Že by litev. ožkà pocházelo z podoby ožikā, jak předpokládají někteří badatelé²⁷, je těžké uvěřit²⁸. Za nejspolehlivější by tedy přesto bylo považovat skr. ajā, litev. ožkà a jejich další příbuzné za stará indoevropská označení kozy, charakteristická pro východoindoevropské jazyky.

Tato označení jsou v indoevropských jazycích poměrně široce rozšířena, srov. sanskrtské ajáḥ „kozel“, ajā „koza“, středo perské azak „koza“, novo perské azg, albánské dhi „koza“ (předpokládá se původ z *adhi, jako sy „oko“ < asii²⁹), litevské ožys, ožkà, pruské wosee „koza“, wosux „kozel“, lotyšské āzis „kozel“. Stopy tohoto označení kozy ve slovanských jazycích jsme již zmínili. O. Haas má sklon hledat stopy takového indoevropského označení kozy také na území Řecka: nápis na fryžské minci Zeus Aseis vykládá jako „bůh kozla“³⁰ a primární význam řeckého ἀσκός „nádoba“ vysvětluje jako „nádoba z kozí kůže“³¹. Toto označení kozy pravděpodobně nacházíme také v tocharských jazycích, srov. tocharské A ās „koza“, tocharské B asiye „kozy, kozí“. Do tocharštiny se však zřejmě dostalo z některého íránského dialektu³². S tímto indoevropským označením kozy se pokoušejí spojovat také slovanské pojmenování ryby: rus. язь „taková ryba, Idus melanotus, Cyprinus rutilus“, pol. jaź „Leuciscus idus“, čes. jazek, hornoluž. jazyca, dolnoluž. jaz, jazk. A. Janzén³³, první, kdo tuto etymologii navrhl, se opírá o skutečnost, že se tato ryba v němčině nazývá Ziege „koza“: kvůli zvláštním rybím vouskům, srov. něm. Bartkarpfen. S touto etymologií A. Janzéna souhlasí i další lingvisté³⁴. V litevských nářečích Východního Pruska a Klaipėdského kraje se ožkà používá také ve významu uvedené ryby, jde však zřejmě o kalk z němčiny.

Litevské ožys a další indoevropská označení kozy s týmž kořenem se někdy spojují se sanskrtským ájati „žene, žene před sebou“, řeckým ἄγω „ženu“ aj.³⁵ Takové spojení se však obtížně dokazuje.

Jak vidíme, litevština dobře zachovala staré označení jak samce, tak samice tohoto zvířete. Ze slov ožys, ožkà se tvoří také různá pojmenování mláďat tohoto zvířete: ožiukas, ožkiukas aj. V litevštině je tedy koza jediným domácím hospodářským zvířetem, jehož pojmenování se nevyznačuje supletivismem, srov. ovce — beran — jehňátko, kůň — klisna — hřebec — hříbě, kráva — býk — telátko — tele atd. Supletivismus není typický ani pro slovanské označení kozy. O. Trubačov³⁶ uvádí tuto okolnost jako argument, že slovanské koza může být přejatý termín. Tato okolnost sice jakoby odlišuje označení kozy od názvů jiných domácích zvířat, není však argumentem svědčícím o jeho stáří či novosti.

²⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 519; Glotta, 34, p. 307.

²⁷ R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 22.

²⁸ Pr. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 122.

²⁹ J. Pokorny, Et. Wb., p. 7; H. Pedersen, KZ, 36, p. 320, 335.

³⁰ O. Haas, Lingua Posnaniensis, 3, p. 87.

³¹ O. Haas, Lingua Posnaniensis, 7, p. 74.

³² A. J. Van Windekens, Orbis, XII, 2, p. 590—591.

³³ A. Janzén, ZfslPh, 18, p. 29—32.

³⁴ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 486; V. Machek, Et. sl., p. 172; F. Sławski, Sl. et., I, p. 532—533; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 519.

³⁵ C. D. Buck, Dict., p. 165.

³⁶ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 89.

126

Z výrazů ožys, ožka bylo v litevštině utvořeno velmi mnoho názvů míst a vodních toků³⁷.

Lotyš. āzis se rovněž vyskytuje v mnoha názvech míst a vodních toků v Lotyšsku³⁸. Je příznačné, že v lotyšské toponymii zcela chybí starý baltský název kozy (: litev. ožka, prus. wosee), zatímco existuje množství toponym odvozených od slovanské výpůjčky kaza³⁹. Tato okolnost by svědčila o tom, že slovanský název kozy pronikl do lotyštiny ve velmi dávných dobách.

Tento indoevropský název kozy se dobře zachoval v pruštině. Kromě již zmíněných prus. wosee (676. slovo elbinského slovníčku), wosux (675. slovo elbinského slovníčku — Wosux Bok)⁴⁰, nacházíme v pruských jazykových památkách také další doklady potvrzující autenticitu podob tohoto názvu kozy. Především jde o 677. slovo elbinského slovníčku Wolis-tian Zickel, které je nepochybně třeba opravit na Wosistian („kůzle“)⁴¹. V elbinském slovníčku se vyskytuje také slovo Wosigrabis Spilbōm (611. slovo)⁴². Že první složka tohoto slova je neoddělitelná od pruského názvu kozy, dokládá litevské ožėkšnis, užívané ve významu německého Spindelbaum. Druhou složku pruského slova -grabis je třeba spojovat s rus. гра́б „habr“⁴³.

Výrazné stopy tohoto názvu kozy se nacházejí také v pruské toponymii: Wō-sebirgo, Wosispile (< prus. wosee + srov. litev. pilis), Wozekaym (< prus. wosee + prus. caymis „ves“), Wozie⁴⁴.

Souvislost těchto místních názvů s názvem kozy je nepochybná. K místnímu názvu Wosepille existuje dokonce německý ekvivalent Ciginburg.

S pruským názvem kozy by bylo možné spojovat také místní název z dokumentů z roku 1374 Woselowken, který J. Gerullis vykládá jinak⁴⁵.

Druhé složky uvedených pruských místních názvů jsou jinak poměrně jasné: prus. *pilis (: litev. pilis, lotyš. pils), prus. caymis „ves“, prus. laucks „pole, půda“. Nejasná je pouze složka -birgo, -birge. Dosavadní výklady — spojování s litev. brìgis „podlaha ve stáji pro koně“, čes. brh „jeskyně, doupě“⁴⁶ — jsou velmi nevěrohodné. Nejde snad jen o chybně zapsané něm. -burg? V tom případě by Wosebirge bylo pouze „poněmčenou“ variantou prus. Wosepille.

Pruský název kozy má všude přidané v-, které se někdy v nářečích vyskytuje i v témže litevském slově. V pruských dokladech však nikde nenacházíme -k- příznačné pro litevský název kozy (ožkà).

Název kozla převzaly od Baltů také baltofinské jazyky, srov. fin. vuohi, est. voho aj.

³⁷ Lietuvos TSR administracinis-teritorinis suskirstymas, Vilnius, 1959, p. 839—840; Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius, 1963, p. 112—113.

³⁸ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I, 1, Rīgā, 1956, p. 72—73.

³⁹ J. Endzelīns, ten pat, I, 2, Rīgā, 1961, p. 72—76.

⁴⁰ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92; Prūsų kalbos paminklai, p. 73.

⁴¹ R. Trautmann, ten pat, p. 92.

⁴² R. Trautmann, ten pat, p. 91; Prūsų kalbos paminklai, p. 71.

⁴³ R. Trautmann, ten pat, p. 466; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 94; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, 277; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 301.

⁴⁴ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 208, 209, 234.

⁴⁵ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 211; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 277.

⁴⁶ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 208.

127

V litevštině se velmi široce užívá název kozy cibà zvukomalebného původu, nejčastěji s mazlivým nebo posměšným zabarvením; srov. také cibė, cibkė, cibaragė, cibūkas „kůzlátko“, cibūtis, ciubė „koza“ (LKŽd., II, 9, 10, 11). Tato slova nelze oddělit od zvukomalebných výrazů užívaných k volání či zahánění koz, např.: cibà - cibà, cibė - cibė, cibū - cibū, cib - cib, ciubà - ciubà; k zahánění např.: cibiks, cibikš, cibekšt. Takové zvukomalebné výrazy se užívají téměř na celém území Litvy.

Zvukomalebné slovo cibà, jakož i názvy kozy od něj odvozené, někteří považují za germanismus⁴⁷, neboť pruští Němci užívají slovo zibbe ve významech „ovce“, „koza“, „fena“, „zaječice“⁴⁸; srov. východopruské německé Zibbe „ovce“⁴⁹. Slova podobného původu se skutečně velmi často přejímají od sousedů. Avšak jméno kozy, a spolu s ním i uvedené zvukomalebné slovo, mohlo vzniknout také samovolně přímo v litevštině. Takové zvukomalebné slovo užívané k přivolávání různých zvířat a ptáků, jakož i názvy těchto zvířat a ptáků od něho odvozené, se vyskytují v mnoha jazycích; srov. lotyšské cib - cib, cibu - cibu, cibū - cibū „zvukomalebné volání kuřat“, lotyšské ciba „slepice (v dětské řeči)“, cibe, cibina, cibuks „kuře“ (EM, I, 378, 379; EH, I, 269), čes. cip - cip „zvukomalebné volání slepic, hus a koz“, cibi - cibi, cib - cib, ci - ci, cic - cic, čes. cibuška „lichotivé jméno husy“, cibunka, cibenka, ciba „slepice“, slovensky cipa „slepice“, cipka, ciperka, cipūška, cipulienka⁵⁰, bavorsky německy zib - zib „zvukomalebné volání domácí drůbeže“⁵¹, litevsky čip - čip, čipà „zvukomalebné volání kuřat“ (LKŽd., II, 23).

Název kozla zvukomalebného původu a podobné fonetické stavby se velmi široce užívá v alpsko-karpatské oblasti; srov. ukr. цап, čes. cap, slov. cap, pol. cap, rum. țap, alb. cjap, ital. tsappo, krymskogot. stap⁵²

Zvukomalebného původu je také lot. kizikis „eine Ziege (geringschätzig und scherzweise)“ (EH, I, 607); srov. kiz, kiza, kize (EM, II, 387).

V lotyšských nářečích se poměrně široce užívá název kozla německého původu; srov. lot. buks „der Bock, das Männchen mancher Vierfüssler“, bucis, bucēns „ein junger Ziegenbock“, bucēns, bucins, buciņš, bucītis, bukelis (EM, I, 344, 346–7; EH, I, 248, 250), bucīte „die Ziege“ (EH, I, 248). Zdrojem těchto názvů je dolnoněm. buck „Bock“⁵³. Název kozla s tímto kořenem se v indoevropských jazycích užívá poměrně široce, jeho původ však není jasný⁵⁴.

Slovo būkas „lesní kozel (samec srnce)“ (LKŽd., I, 930) se vyskytuje také v litevštině. Zeměpisné rozšíření litevského slova naznačuje, že do litevštiny proniklo přes lotyštinu.

Jak vidíme, všechny tři baltské jazyky zachovaly starý indoevropský název kozla. Lotyština nezachovala název kozy s tímto kořenem: na jeho místě se prosadila výpůjčka ze slovanských jazyků. Vztah slovanského názvu kozy k indoevropským názvům zachovaným v baltských jazycích je velmi složitou otázkou. Je možné, že jde o slova téhož původu, pouze slovanský název se foneticky změnil.

⁴⁷ LKŽd., II, p. 9.

⁴⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 69.

⁴⁹ H. Frischbier, Preussisches Wörterbuch, II, Berlin, 1883, p. 492.

⁵⁰ V. Machek, Et. sl., p. 57–58.

⁵¹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 69.

⁵² V. Machek, Et. sl., p. 54; M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 281; C. D. Buck, Dict., p. 165; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 89.

⁵³ J. Sehwers, Sprachlich - kulturhistorische Untersuchungen, p. 20.

⁵⁴ J. Pokorny, Et. Wb., p. 174; F. Kluge, Et. Wb., p. 87.

128

SKOT

Historie domestikace skotu, stejně jako mnoha jiných domácích zvířat, je velmi složitá. Má se za to, že nejrozšířenější plemena domácího skotu v Evropě pocházejí z pratura (Bos primigenius), jehož zde, jak dokazují archeologické nálezy a různé písemné prameny, bylo poměrně mnoho ještě v nedávné minulosti. Zvláště hojní byli pratuři na území Polska, jakož i Litvy a Lotyšska. V Polsku pratuři definitivně vyhynuli teprve na počátku 17. století (poslední kráva uhynula roku 1627). Za centrum domestikace evropského skotu se považuje území mezi pobřežím Středozemního moře a Indií. Proces jeho domestikace trval bezpochyby velmi dlouho; je možné, že začal již v 6. tisíciletí př. n. l. a pokračoval až do 2. tisíciletí př. n. l.¹

Skot chovala k různým účelům řada starověkých národů. Kresby ukazují, že Sumerové chovali skot odedávna. V jejich písmu se slovo „býk“ obvykle zapisovalo lineární kresbou znázorňující býčí hlavu². Schematická kresba býčí hlavy, později upravovaná různými národy, se stala prvním znakem mnoha abeced a hebrejské pojmenování býka aleph se proměnilo v název tohoto znaku – řecké alfa.

Již před dobou faraonů se skot choval v Egyptě. Býk hrál velmi důležitou úlohu také ve staroegyptském náboženství³.

Skot se choval velmi časně také ve starověké Číně. Býci a krávy se v Číně široce využívali při kultovních obřadech. Víme, že při slavnostních náboženských ceremoniích se někdy bohům obětovalo po 40 býcích a v jednom záznamu se uvádí, že najednou bylo obětováno 300 krav. Sám král někdy prohlížel býky určené k oběti⁴.

Kráva hrála velmi důležitou úlohu také ve starověkém indickém náboženství. V nejstarší náboženské poezii jsou indičtí bohové a bohyně nejčastěji přirovnáváni k býkům a kravám. O oblibě a významu skotu výmluvně svědčí také skutečnost, že například původní význam slova ve staroindickém jazyce gāviṣṭiḥ „boj, touha“ (< gāuḥ „kráva, dobytek“ + eṣati „hledá“) byl „touha získat krávy“⁵.

Kosti skotu nacházíme také v archeologických nálezech z období neolitu na mnoha místech Evropy. Pro indoevropské národy představoval skot, zejména krávy, hlavní měřítko hodnoty a směny. Cena za koupi lidí se stanovovala v kusech dobytka. V „Avestě“ se uvádí, že dobytkem se platilo hono-

¹ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, s. 116–168; E. A. Богданов, Происхождение домашних животных, Moskva, 1937, s. 110–167; O. Keller, Tiere des classischen Altertums, s. 57–62; K. Пававер, Формирование тернофауны и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, s. 307–340; K. Paaver a P. Kulikauskas, Acta Baltico-Slavica, 2, s. 264–265.

² M. Hilzheimer, Haustier, – M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, p. 219; V. I. Avdijevas, Senovės rytų istorija, p. 95; Д. Дирингер, Алфавит, Москва, 1963, p. 64.

³ C. Keller, ten pat, p. 119–121; M. Hilzheimer, ten pat, p. 219; V. I. Avdijevas, ten pat, p. 171.

⁴ V. I. Avdijevas, ten pat, p. 576, 582.

⁵ C. Keller, ten pat, p. 123; V. I. Avdijevas, ten pat, p. 543–544; M. Mayrhofer, Et. Wb., p. I, 331.

9. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

129

vzácné pro lékaře a duchovní. Staří Irové údajně platili pokuty kravami, mýty atd.⁶

Jak archeologické nálezy, tak různé písemné doklady ukazují, že také ve slovanských zemích byl skot velmi rozšířeným domácím zvířetem. Býci byli v hospodářství hlavní tažnou silou⁷.

V sídlištích na území Lietuvos datovaných do počátku II. tisíciletí př. n. l. se nachází více kostí skotu než kostí jiných domácích zvířat. Také v nálezech z pozdějšího období, například z I—IV. století n. l., z hradišť Nemenčinė, Migonys, Dovainonys a Bačkininkėliai tvoří kosti skotu největší procento mezi nalezenými kostmi domácích zvířat⁸.

Stopy skotu se nacházejí i v nálezech z II. tisíciletí př. n. l. na území dnešního Latvijas⁹.

Skot, zejména býci, se často zmiňuje také v různých historických pramenech Lietuvos¹⁰.

Starý indoevropský název pro skot, rekonstruovaný jako prapodoba *g^uou-, se dobře zachoval v mnoha indoevropských jazycích, srov.: skr. gauḥ „dobytče“, av. gauš, att. řec. βοῦς „dobytče, kráva“, lat. bōs, -vis „vůl, býk, kráva“, starohornoněm. chuo „kráva“, arm. kov, staroir. bō, toch. A ko, toch. B kau, starorus. говядо „vůl“, lotyš. gūovs „kráva“¹¹.

Původní význam indoevropského *g^uou- je poměrně nejasný. Někteří badatelé považují tento indoevropský název pro skot za výpůjčku z neindoevropských jazyků, jiní se pokoušejí objasnit jeho původ na základě indoevropského materiálu. První spojují indoevropské *g^uou- se sumerským gu (starší forma gud) „dobytče, býk“, čínským ngú, tibetským go-lang „býk“ a ketštinou (jenisejským ostjackým jazykem) kuos „dobytče“. Například G. Ipsen se domnívá, že Indoevropané převzali od Sumerů název pro dobytek jako kultovní zvíře přibližně tři tisíce let př. n. l.¹² Druzí spojují indoevropské *g^uou- s řec. βόσκω „pasu, krmím“, βοσκή „krmivo, pastvina“, βοτόν „pastýř“, litev. gaujà, gùiti, guotas „stádo, zástup“¹³. O. Trubačov, který s takovým výkladem původu indoevropského *g^uou- částečně souhlasí, se domnívá, že jak název pro dobytek, tak právě uvedená slova jsou výsledkem vývoje indoevropského *g^ue-/*g^uo- „jít“ (srov. góts. giman, řec. βαίνω, lat. venio, chet. wem-). Původní význam indoevropského *g^uou- by tedy byl „jdoucí (stádo)“; srov. slova vzniklá sémanticky stejným způsobem a užívaná v podobném významu: řec. πρόβατα, staroisland. gandandi fē¹⁴. M. Budimir se pokusil spojit indoevropské *g^uou- s indoevropským *g^ueā „ohýbat“, přičemž se opíral především o skutečnost, že některá plemena divokého skotu se vyznačují

⁶ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, p. 161—162, 255, 371—372; C. Keller, tamtéž, p. 123.

⁷ Л. Нидерле, Славянские древности, p. 320; W. Hensel, Die Slawen im frühen Mittelalter, p. 85—91.

⁸ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 79, 252—253; K. Паавер, tamtéž, p. 368, 371; K. Paaver i P. Kulikauskas, tamtéž, p. 268.

⁹ Latvijas PSR vēsture, I, p. 11; K. Паавер, tamtéž, p. 367—370.

¹⁰ Lietuvos TSR istorijos šaltiniai, I, p. 575.

¹¹ J. Pokorny, Et. Wb., p. 482—483.

¹² G. Ipsen, IF, 41, p. 175—177; H. Wagner, KZ, 75, p. 58—75; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 38; J. Pokorny, Et. Wb., p. 483.

¹³ J. Pokorny, Et. Wb., p. 483.

¹⁴ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 39.

130

vystouplé hrby¹⁵. A. Brückner spojoval toto ide. označení skotu se skr. gu „cacare“, gūhah „hnůj, výkaly“, pol. gówno¹⁶. Připustíme-li indoevropský původ *gʷou-, jeho spojení s ide. *gʷe-/*gʷo- „jít“ se jeví jako nejpravděpodobnější. Sémanticky by však podle našeho názoru bylo vhodnější vykládat toto označení zvířete nikoli jako „jdoucí“, nýbrž jako „zrozené“. Takový výklad by podporovalo lit. kėltuva „skot“: lit. kė́lti, kilti, kiltis; řec. πόρτις „tele, mladá kráva“, arm. ort „tele“, oset. firton „skot“: lit. perėti, lat. pario, -ere „rodit“¹⁷.

Ide. *gʷou- s novou příponou -ed-, která je charakteristická pouze pro slovanské jazyky, se zachovalo ve všech slovanských jazycích. Je pravda, že v některých jazycích se slova s tímto kořenem již neužívají ve významu „velký sudokopytník“ a zachovala se pouze v názvu masa tohoto zvířete, srov.: stsl. goveždb „skot“, st. rus. говядо „býk“, rus. говядина „hovězí“, ukr. гов’ядина, bělor. гаўяда „skot“, bulh. говедо, srbochorv. говедо „býk“, slovin. govẹdo „skot“, čes. hovado, slov. hovado, pol. owiezina „hovězí“, hor. luž. howjado „skot“, dol. luž. gowedo¹⁸.

Staré ide. označení skotu se zřejmě zachovalo také v dalším složeném slově slovanských jazyků — stsl. gumъno „stodola“, rus. гумно, čes. humno aj. < *gu- „skot“ + *meti „šlapat“, rus. мять. Původní význam gumъno tedy byl „místo, kde skot šlape (obilí)“¹⁹.

Někteří badatelé mají za to, že stopy starého označení skotu lze spatřovat také ve slovanském rus. говно „hnůj, výkaly“, čes. hovno aj. Původní význam rus. говно by tak byl „skotí hnůj“²⁰. Uvedené slovanské slovo má však i jinou, poměrně přesvědčivou etymologii: spojuje se se skr. gūthah „výkaly“²¹. Je pravda, že A. Brückner, jak jsme uvedli, spojoval se skr. gūthah, gu- „cacare“ také námi probírané ide. označení skotu²². Taková etymologie se však obtížně dokládá.

Nepřesvědčivé je také vysvětlení V. Macheka, který se pokouší spojovat slovanské označení skotu gov- s lit. galvijas a něm. Kalb „tele“²³.

Ide. *gʷou- se tedy ve slovanských jazycích zachovalo poměrně dobře.

Z baltských jazyků se toto označení skotu velmi dobře zachovalo v lotyštině: lot. gùovs přesně odpovídá označením skotu s tímto kořenem v jiných ide. jazycích. V lotyštině se však gùovs užívá pouze ve významu „kráva“. Vedle gùovs se hojně užívají také zdrobnělé a jiné příponové formy: guōtiņa, guōsniņa, guostina, guovīte, guoliņa, guoča, guosnele, guošnele, guotele, guovīņa, guōtele, guōtelēns, guotulēns (EM, I, 692–3; EH, I, 424).

Není zcela jasné, zda ide. *gʷou- existuje v litevštině. K. Būga spojoval s tímto ide. kořenem lit. guotas „stádo, skupina, houf“ a vysvětloval, že původní význam lit. guotas byl „stádo krav; skupina krav“²⁴. E. Fraenkel spojuje lit. guotas nikoli přímo

¹⁵ M. Булдимир, Южнославенски филолог, 6, Београд, 1926–1927, p. 171; nurodoma iš O. Trubačiovo, ten pat, p. 39.

¹⁶ A. Brückner, Sl. et., p. 154.

¹⁷ J. Pokorny, Et. Wb., p. 818.

¹⁸ О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 35–36.

¹⁹ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 321; V. Machek, Et. sl., p. 150; О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 37; F. Slawski, Sl. et., I, p. 377–378.

²⁰ H. Hirt, IF, 37, p. 236; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 282.

²¹ F. Slawski, Sl. et., I, p. 331; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 282.

²² A. Brückner, Sl. et., p. 154.

²³ V. Machek, Et. sl., s. 141.

²⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 353.

8*

131

s ide. *gʷou-, nýbrž s řec. βόσκω „pasu, krmím“ a dalšími příbuznými výrazy²⁵, které, jak jsme viděli, jsou zase spojovány se starým ide. názvem pro skot. V litevštině však existují slova užívaná ve významu „kráva“, jejichž fonetická podoba ukazuje, že je nelze oddělit od probíraného ide. názvu pro skot; jsou to lit. guõtė „kráva“, guõtena „mladá kráva“ (LKŽd., III, 740–1), gūtė „laskavé jméno krávy“ (LKŽd., III, 764). Tato litevská slova se však užívají ve velmi omezené oblasti a kromě toho není jasné, zda nejde o výpůjčky. Především lit. guõtena, jak by napovídalo její zeměpisné rozšíření (Šatės), může pocházet z lotyšského guotina nebo z jiné podobné podoby. Lit. guõtė je doloženo v písni, která byla rovněž zaznamenána u lotyšských hranic („Šiu namo, guote, šiu namo, raguote!“). Lotyšské guota je nejspíše nově utvořeno z deminutivní podoby guotene (EM, I, 692). V litevštině se však vedle zde uvedených slov užívaných u lotyšských hranic vyskytuje podoba guõtė „špatná žena; nedbalka“, jejímž původním významem mohlo být „kráva“, v okolí Liškiavy a Veisiejů, kam nemohla proniknout přímo z lotyštiny.

Poměrně nejasný je i vztah lit. guõtė „jedlá houba z čeledi šťavnatkovitých (Hygrophorus)“ k výše uvedeným slovům. K. Būga spojoval tento název houby přímo s lit. guõtas „stádo, skupina“, protože podle K. Būgy se houba takto pojmenovala proto, že roste v trsech, tj. guõtais („Houby rostoucí v guõtais, ‚v trsech, skupinách‘, nazýváme guõtėmi“, Slnt; guõtės rostou v trsech „v skupinách“, Jnš, Kp, Šiauliai)²⁶. Původ lit. guõtė však lze vysvětlit také jako „kravská houba“, srov. rovněž lotyšské guotenes nebo guovju pekas „Kuhpilz (agaricus cinnamomus)“ (EM, I, 692).

K. Būga v „Aistiškuose studijuose“ uvedl litevské místní jméno Guovainiai, které spojoval s lotyšským guovs²⁷. Tuto myšlenku K. Būgy zopakoval také E. Frenkelis²⁸. V jiných pramenech litevských místních jmen však podobu Guovainiai nenacházíme. K. Būga měl nejspíše na mysli vesnici Gūvainiai v okrese Šilalė, z níž byla snad podoba Guovainiai zpětně rekonstruována.

Se starým názvem krávy pravděpodobně souvisí název potoka Gūragjis < guovs + rāgas (Kuršėnai) a z něj vzniklý název vesnice Gūragiai²⁹. Na území Lotyšska je toponym souvisejících se slovem guovs velmi mnoho³⁰.

Z toho vyplývá, že určité stopy starého ide. *gʷou- lze nalézt i v litevštině. V památkách pruského jazyka nejsou stopy tohoto ide. názvu pro skot doloženy.

Ze všech baltských a slovanských jazyků se tento název nejlépe zachoval v lotyštině. Když později začala v hospodářství hrát nejdůležitější roli samice skotu, přenesl se obecný název pro skot v lotyštině na jeho samici — krávu. Ve slovanských a litevském jazyce se mezitím prosadil nový název pro krávu; jde o rus. корова, ukr. корова, bělor. kapoba, bulh. крава, srbochorv. krava, slovin. kráva, čes. kráva, slov. krava, pol. krowa, kaš. karva, krova, hornoluž. kruwa, dolnoluž. krowa³¹, lit. karvė, pr. kurwis „býk“. Zdá se, že tento název má

²⁵ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 177.

²⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 353.

²⁷ K. Būga, Aistiški studijai, Peterburgas, 1908, p. 25.

²⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 177.

²⁹ Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, s. 55.

³⁰ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I, 1, s. 343–344.

³¹ M. Vasmer, Et. Wb., I, s. 629–630; О. Н. Трубачев, Происхождение..., s. 40.

132

spolehlivou etymologii: mnoho badatelů jej spojuje s lat. cornu „roh“, řec. κεραός „rohatý“. Stejný původ má také lat. cervus „jelen“, kymr. carw, breton. karo, prus. sirwis „srna“ aj. Je možné, že označení krávy v baltských a slovanských jazycích bylo přeneseno ze jména jelena či jiného divokého sudokopytníka s parožím, snad nejprve pro některé plemeno krav s širokými rohy. Je zajímavé, že podobný proces probíhal i v jiných jazycích; srov. rovněž spojování lat. cornu, řec. κεραός s něm. Rind „skot“, alb. ka (< *k’ru) „vůl“³².

S takovým výkladem původu litev. karvė, rus. корова aj. nesouhlasil V. Machek. Toto označení krávy spojoval se sanskr. cárvati „drtí, žvýká“ a vysvětloval, že jeho původní význam byl „přežvýkavec“³³. Tato etymologie se však širšího přijetí nedočkala. Je nedůvěryhodná zejména proto, že samo sanskr. cárvati je slovo velmi nejasného původu³⁴.

V lotyštině nejsou zřetelnější stopy příbuzných litevského slova karvė: lot. karva „eine alte, magere Kuh; verspottende Bezeichnung eines Frauenzimmers; Schimpfname für Kühe“ (EM, II, 165; EH, I, 590) je nejspíše výpůjčka z litevštiny.

V pruštině, jak jsme již zmínili, se slovo tohoto kořene užívá ve významu „vůl“. Kromě elbingského slovníčku (672. slovo – Curwis Ochze) se ve III. katechismu vyskytuje tvar akuzativu sg. kurwan. Někteří badatelé³⁵ považují prus. curwis za výpůjčku z polštiny (v nejstarších polských písemnostech karw nejčastěji znamená „starý, líný vůl“). Přesto je však pravděpodobnější, že prus. curwis je domácí slovo³⁶. Tento kořen je hojně zastoupen také v pruské toponymii: Corwedompne < pr. curwis + dompne: lot. dubens „der Boden, Grund, Tiefe“, Korwelaucken < pr. curwis + pr. laucks „pole“, Kurwingen < pr. curwis + -ing-, Curwin³⁷.

Baltské a slovanské jazyky mají vlastní označení mláděte skotu: staroslov. telice, rus. теленок, ukr. теля, bělorus. цяля, bulh. теле, srbochorv. теле, slovin. tele, čes. tele, slov. tel’a, pol. cielę, kašub. celą, hornoluž. čelo, dolnoluž. šele, litev. tėlias, teliūkas, lot. telš, teļēns³⁸. V baltských i slovanských jazycích nacházíme mnoho odvozených slov tohoto kořene, srov. litev. telinga, teliuotis, lot. telidze „eine trächtige Kuh“, teļuoties „kalben“, rus. стельная „telinga“, rus. телиться „teliuotis“ aj.

Věru, těžko bychom našli jiné označení zvířete v baltských a slovanských jazycích, které by mělo tolik výkladů svého původu jako toto. Bohužel zatím není mezi těmito výklady ani jediný, který by byl přesvědčivější.

³² J. Pokorny, Et. Wb., p. 574–577; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 225; F. Kluge, Et. Wb., p. 600; H. Hirt, Indogermanische Grammatik, II, Heidelberg, 1921, p. 117, 130; A. Bezzenberger, BB, 17, p. 216; B. Порциг, Членение индоевропейской языковой области, Москва, 1964, p. 259–260; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 119; A. Brückner, Sl. et., p. 271.

³³ V. Machek, Et. sl., p. 233; V. Machek, KZ, 64, p. 262–263.

³⁴ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 379.

³⁵ A. Brückner, Sl. et., p. 271; J. Pokorny, Et. Wb., p. 577.

³⁶ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 366; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 129; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 225.

³⁷ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 30, 70–71, 77; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 199.

³⁸ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 90; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1077–1078; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 44.

133

H. Petersonas spojoval toto označení s arm. t’alun „tlustý“, sanskr. tilvilah „bohatý, plodný“⁳⁹. Tato etymologie však mezi ostatními badateli nezískala větší podporu.

J. Mikkola spojoval lit. tėlias apod. s lit. talokas „dospělá dcera; mladá dívka“, lit. lokyš, pr. clokies⁴⁰.

G. Ilinskij jej spojoval s lat. stolidus „hloupý, nesmyslný; bez síly“, stultus, starohornoněm. stilli „tichý, klidný“, lit. tylus.

Smiešek spojoval slov. telę s lat. tollo, -ere „zdvihnout“, starohornoněm. dolēn „snášet, zdvihnout“⁴². K takovému výkladu se částečně přiklánějí i další badatelé. Původní význam názvu tohoto zvířete mohl být „narozený“, srov. góts. barn „dítě“: *bher- „nést“⁴³.

A. Bezzenberger se pokusil spojit lit. tėlias s řec. πέλεας „kanec“⁴⁴.

Původ slova telę vykládal velmi originálně V. Machek. Podle jeho názoru jsou formy slov. telę, lit. tėlias apod. odvozeny z delší formy (podobně jako čes. Řina < Kateřina), odpovídající lat. vitulus „tele, býček“, řec. ἔπαλον, které lze spojovat s ie. *uet- (řec. ἔτος) „rok“. Původní význam telę by tedy byl „roční“⁴⁵.

Původ lit. tėlias, slov. telę se pokusil objasnit také K. Būga: tato slova měl sklon spojovat se sl. tělo „tělo“⁴⁶.

Výkladů je tedy mnoho, všechny však vzbuzují vážné pochybnosti⁴⁷. Zdá se nám, že největší pozornost si zaslouží etymologie V. Machka. Podporuje ji početná skupina ie. názvů zvířat, které lze právě spojovat s kořenem ie. *uet- „rok“, srov. sanskr. vatsáh „jednoleté zvíře; tele; skot“, vatsakāh „telátko“, alb. vjetë „tele“, góts. wiprus „jednoletý beránek“ aj.⁴⁸. Slabinou etymologie V. Machka je hláskosloví. Ani zde však podle našeho názoru nelze kategoricky popřít, že z *uet-elo- nemohla vzniknout forma *tel-.

Lit. telyčia „mladá kráva, která dosud neměla tele“ vzniklo, jak ukazuje přípona tohoto slova, z rus. телица nebo z běloruské podoby tohoto slova⁴⁹. Stejný původ má i lot. telica⁵⁰.

V baltských jazycích se široce užívá také jiný název pro skot, který je svým významem v litevštině poměrně blízký právě probranému. Jde o lit. veršis, lot. vērsis, pr. werstian. Ve slovanských jazycích po tomto názvu nejsou stopy. Lit. veršis se v současné spisovné litevštině a ve velké části nářečí užívá ve významu mladého kusu skotu, srov. také veršinga, veršiuotis, která se užíváním neliší od dříve zmíněných—

³⁹ H. Petersson, Arische und armenische Studien, Lund, 1920, p. 29; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 505.

⁴⁰ J. Mikkola, BB, 22, p. 245.

⁴¹ Г. Ильинский, РФВ, 60, p. 421–424.

⁴² Smieszek, Materiały i Prace Komisji Językowej Akademii Umiejętności, IV, p. 397–401, plg. M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 90.

⁴³ J. Pokorny, Et. Wb., p. 1061; C. D. Buck, Dict., p. 155.

⁴⁴ A. Bezzenberger, BB, 27, p. 176.

⁴⁵ V. Machek, Et. Sl., p. 524.

⁴⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 318, 625.

⁴⁷ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 90; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1077; F. Slawski, Sl. et., I, p. 99; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 44–45.

⁴⁸ J. Pokorny, Et. Wb., p. 1175.

⁴⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1078.

⁵⁰ EM, IV, p. 160.

134

z toho telinga, teliuotis. Některé nářeční varianty (především dzūkijské) však užívají slovo veršis ve významu „býk, vůl“. Tento význam se u tohoto slova nachází ve slovníku K. Širvyda („Stadnik/taurus. Wierśis“, 1. vyd., 174; „Byk. Taurus/Werbis“, 5. vyd., 22). Lotyšské veršis se užívá pouze ve významu „vůl, býk“. Pruské werstian (slovo 674 v elbinském slovníku), které patrně pochází z formy *werstian, kde -ist- je zdrobňovací přípona⁵¹, je doloženo ve významu „tele (Kalb)“. Původní význam litevského veršis je tedy „býk, vůl“. S. D. Bak se mýlil, když v lotyšském veršis „vůl“ spatřoval paralelu k posunu významu anglického bullock „býček“ na „vůl“ < „tele“⁵².

Litevské veršis, lotyšské vērsis a pruské werstian se spojují s latinským verres „kanec, vepř“, sanskrtským vṛṣah „býk, vůl“, vṛṣṇih „mužský; beran“ a vṛṣaṇah „varlata“. Dále se tato slova spojují s indoevropským *auer- „vlhčit, smáčet, téct“, srov. sanskrtské vār „voda“, tocharské A wăr aj. Původní význam litevského veršis aj. by tedy byl „vypouštějící semeno, močící“. Pro tuto etymologii lze uvést řadu sémantických paralel, srov. ruské вепрь „kanec“: sanskrtské vāpati „vypouští (semeno)“; gótské auhsa „vůl“: sanskrtské ukṣā „býk“: sanskrtské ukṣáti „smáčí“; latinské ūrus „zubor“ a švédské nářeční ure „býk“: staroseverské úr „drobný déšť“. Některé z těchto paralel jsou sice sporné, ale s právě uvedeným výkladem původu litevského veršis souhlasí většina badatelů⁵³.

Litevština užívá také označení samce krávy jautis, které je vlastní pouze tomuto jazyku. V některých nářečích se toto slovo nepoužívá obecně ve významu samce krávy, nýbrž ve významu vykastrovaného kusu skotu používaného k zemědělským pracím. To byl patrně i původní význam tohoto slova. Stejně jako vedle žirga vzniklo označení pracovního zvířete arklys, používaného k orbě, vznikl vedle veršis také jautis „tele zapřažené do jha“. Slovo jautis se zpočátku mohlo užívat dokonce jen ve spojení s veršis. Etymologie litevského jautis je nepochybná: spojuje se se sanskrtským yāuti „váže, zapřahá“, litevskými jungas, jaug tas „řemen, jímž se k rohům pracovního vola připevňuje jho“ aj.; srov. také staroseverské eykr „pracovní zvíře, kůň“ a sanskrtské yōgyaḥ „pracovní zvíře“, které se rovněž spojují s týmž indoevropským kořenem⁵⁴.

Pruský hydronym Jautin naznačuje, že staří Prusové měli také slovo přesně odpovídající litevskému jautis⁵⁵.

Podobně jako v litevštině mají i slovanské jazyky pro plemenného a pracovního vola samostatná označení, srov. rus. бык „býk“, rus. вол „vůl (pracovní)“. Tato označení však nemají nic společného s odpovídajícími baltskými názvy býka či vola. Navíc jsou patrně poměrně nedávného původu a jde o slova vlastní pouze slovanským jazykům⁵⁶. Je pravda, že ruské бык, které většina badatelů spojuje se slovesem znamenajícím „bučet, řvát“ (srov. čes. býkati), má přesný protějšek také v litevštině, srov. litevské būkas „Bota u rus stellaris“⁵⁷: litevské būkti „bučet, řvát“, baūkti. Původ litevského būkas velmi dobře potvrzují jeho synonyma — baūblys: litevské baūbti, rėklys: litevské rėkti.

⁵¹ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 53. ⁵² S. D. Buck, Dict., p. 153. ⁵³ J. Pokorny, Et. Wb., p. 80–81; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1228–9; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 652; EM, IV, p. 565; F. Kluge, Et. Wb., p. 518; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 353; F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, p. 234. ⁵⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 191; J. Pokorny, Et. Wb., p. 508–510; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 110. ⁵⁵ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 51, 233. ⁵⁶ M. Vasmer, Et. Wb., I, 158, 216; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 41–44; F. Sławski, Sl. et., I, p. 52. ⁵⁷ И. Эндзелин, Lingua Posnaniensis, 1, p. 3.

135

V litevském spisovném jazyce a také v některých nářečích se užívá název plemenného býka būlius. Toto slovo, stejně jako lotyšské būlis, je přejato z němčiny, srov. východopruské něm. boll, bull, středodolnoněm. bulle⁵⁸. Německý název plemenného býka se spojuje s ie. *bhel- „nafouknout, foukat, otékat“, srov. angl. ballock „testiculus“; řec. φαλλός „penis“, staroir. ball aj. ⁵⁹ Plemenný býk tedy dostal toto jméno podle svých pohlavních orgánů.

Jak jsme uvedli, baltské jazyky nezachovaly ie. *guou ve významu „skot“. Nacházíme v nich však několik názvů skotu jiného původu.

V litevštině a staré pruštině se dobře zachovalo ie. *peku-, jehož původním významem podle mnoha badatelů bylo „škubaný, vlnatý dobytek, ovce“, později se pak vyvinul význam skotu obecně. Ie. *peku- se spojuje s řec. πέκω „stříhám, češu“, lat. pecto, -ere „česat“, litev. pėšti, řec. πέκος „vlna“ aj. Název skotu odvozený od tohoto kořene mají mnohé ie. jazyky, srov. sanskr. páśuh „skot, zvíře“, avest. pasu- „skot, drobný skot“, lat. pecū „skot“, starohornoněm. fihu „skot“ (gót. faihu „majetek“)⁶⁰.

Litev. pėkus se často vyskytuje ve starých písemných památkách. Jak ukazuje kartotéka akademického slovníku litevského jazyka, ještě poměrně nedávno bylo toto slovo živé v okolí Švenčionys. V současnosti je litev. pėkus živé pouze v litevských jazykových ostrovech na území Běloruské SSR (Zietela). V okolí Švenčionys je zaznamenána také podoba pėkas, užívaná nejen ve významu „skot“, ale i přeneseně ve významu „hlupák“.

Tento název skotu se dobře zachoval také v památkách pruského jazyka: v katechismech je pětkrát zaznamenána forma akuzativu jednotného čísla pecku a dvakrát forma téhož pádu peckan⁶¹.

Dříve část jazykovědců, mezi nimi i K. Būga, považovala tyto názvy skotu v baltských jazycích za germanismy. Podle K. Būgy získali Prusové své slovo od Gótů a prostřednictvím Prusů se dostalo i do litevštiny⁶². Hlavním důvodem vzniku tohoto názoru bylo to, že v baltských podobách tohoto slova stojí k namísto očekávaného (š)s. V baltských jazycích se však velára místo očekávané sykavky vyskytuje i v jiných slovech, která nikdo nepokládá za výpůjčky⁶³. E. Hermann při dokazování nepřejatého původu litev. pėkus vycházel zejména ze specifiky významu tohoto slova („skot, drobný skot, ovce“)⁶⁴.

V lotyštině se ie. *peku- „skot“ nezachovalo; stopy tohoto slova nenacházíme ani ve slovanských jazycích.

V litevštině se poměrně hojně užívá označení skotu vlastní pouze tomuto jazyku, které se spojuje se slovesem kėlti⁶⁵: kėlta, kėltai (množné číslo), kėltava, kėltuva, keltuvà, kėltos „stádo krav“, kėltuvė „kráva“, keltuvė, kėltuvės „skot, stádo“. Někdy se slovo kėltuva užívá také obecně pro zvíře, dokonce i domácí

⁵⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 64; EM, I, p. 348; K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, Kaunas, 1934, p. 37; J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, p. 20.

⁵⁹ F. Kluge, Et. Wb., p. 110; J. Pokorny, Et. Wb., p. 120–121; C. D. Buck, Dict., p. 154.

⁶⁰ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 564; J. Pokorny, Et. Wb., p. 797; F. Kluge, Et. Wb., p. 822.

⁶¹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 392.

⁶² K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 85, 86; III, p. 496, 897.

⁶³ E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, Heidelberg, 1950, p. 13–18.

⁶⁴ E. Hermann, AfslPh, 40, p. 161; Chr. S. Stang, Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsö, 1966, p. 93; J. Otrębski, Die Sprache, 12, p. 50–51.

⁶⁵ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 238.

136

ve významu „pták“ (srov. Kėltuvos „krávy, koně, ovečky, prasata, husy“ K. Būga (Ad.), Ožka negadna kėltuva atd.) (LKŽd., V, 530–1, 551–2). Tvar kėltuva se užívá také ve významu „stádo dobytka, stádo“. Uvedená označení dobytka se užívají ve východních litevských nářečích a také v některých starých písemných památkách; například tvar kėltuva poměrně často užívá K. Širvydas a vyskytuje se v textech M. Mažvyda a J. Bretkūnase.

Pouze litevštině je vlastní také slovo galvijas „zvíře (zpravidla domácí, rohaté); divoké zvíře“. V. Machek se, jak jsme viděli, pokoušel spojovat litevské galvijas se slovanským gov- (rus. говядо aj.) a německým Kalb „tele“. Takové spojení se však obtížně dokládá: význam litevského galvà „jednotlivý člověk nebo zvíře“ (srov. Karvių su telyčiom peržiem aštuonios galvos reiks išliūobti, LKŽd., III, 79) ukazuje, že galvijas nelze oddělovat od galvà; srov. Wolfenbüttelský postilní text pekui galvui a také něm. so und soviel Haupt Rindvieh⁶⁶.

Lotyšské luõps „skot, zvíře“, které je zcela osamocené jak v baltských, tak ve slovanských jazycích, má protějšek v albánštině – alb. lopë „kráva“. Jde o jednu z mála lexikálních izoglos baltských a albánského jazyka. S těmito slovy se pokoušejí spojovat také švýcarskoněmecké loobe, lioba „kráva“⁶⁷. Poslední uvedené výrazy však mohou být i nějakými nově vzniklými, úzce užívanými označeními krávy.

J. Mikkola se pokoušel odvozovat lotyšské luõps z *lampas a to druhé spojovat s gótským lamb „jehně“⁶⁸. Spojení s alb. lopë „kráva“ se nám však jeví jako pravděpodobnější.

Z lotyšského luõps se nejspíše vyvinulo také litevské lūopas „nemotorný člověk, nešika, hlupák“ (LKŽd., VII, 692).

Litevské lopas ve významu „skot“ se vyskytuje v textech S. Daukantase (LKŽd., VII, 648), kam se nepochybně dostalo z lotyštiny.

Velmi nejasným a ojedinělým prvkem v lexiku baltických jazyků z oblasti chovu zvířat je pruské označení krávy klente (673. slovo elbingského slovníčku), clynth (4. slovo Grunawova slovníčku). V obou památkách pruského jazyka je zaznamenáno ve významu „kráva“⁶⁹. Kromě toho toto označení krávy zřejmě zanechalo stopy i v pruské toponymii; srov. místní jméno Clynteyne < pr. clynth + přípona -ein⁷⁰. Autentičnost uvedeného pruského označení krávy tedy není pochybná.

Původ pruského klente se vykládá poměrně různými způsoby.

A. Bezzenberger spojoval pruské klente (podle jeho názoru z *tlentē) s řeckým πτέλας „kanec“ a litevským tėl̃ias⁷¹.

L. Geitler spojoval pruské označení krávy s ruským кляча (< *кле́тя) „herka, mizerná klisna“⁷². S českým jazykovědcem souhlasil také J. Mikkola⁷³.

A. Brückner odvozoval pruské klente z polského klępa „stará kráva“⁷⁴; srov. také slovinské klęka „hubená kráva, herka“.

Nejméně věrohodná se zdá být etymologie A. Bezzenbergera.

⁶⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 132.

⁶⁷ EM, II, p. 528; J. Pokorny, Et. Wb., p. 654.

⁶⁸ J. Mikkola, BB, 21, p. 219–220.

⁶⁹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 360.

⁷⁰ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 66, 233.

⁷¹ A. Bezzenberger, BB, 27, p. 176.

⁷² L. Geitler, Litauische Studien, Prag, 1875, p. 65.

⁷³ A. Mikkola, AfslPh, 39, p. 12.

⁷⁴ A. Brückner, AfslPh, 20, p. 504.

137

Jiní badatelé se při výkladu původu pr. klente možná ubírají správnou cestou.

Zdá se nám, že takové pruské označení krávy mohlo vzniknout přímo v pruštině z odpovídajícího, avšak v památkách tohoto jazyka nedoloženého slovesa, srov. litev. klẽnkti „těžce, namáhavě chodit“, lotyš. klencēt. Také ve slovanských jazycích vznikla samostatně ze slovesa téhož kořene, srov. rus. клякать „klopýtat“, stsl. klẽčati, slov. klẽkati „klopýtat, kolísat, nejistě stát“ aj.⁷⁵ odpovídající názvy zvířat. Právě pro krávu je ze všech domácích zvířat nejcharakterističtější pomalá, těžká chůze.

Všechny tři baltské jazyky tedy mají různé názvy pro krávu. Nejstarší označení si zachovala lotyština. V litevštině a pruštině bylo toto pojmenování, odpovídající lotyš. giòvs, vytlačeno novějším (litev. kárvė, pr. curwis). V pruštině se označení krávy odpovídající litev. kárvė zřejmě neujalo proto, že se slovo tohoto kořene užívalo ve významu „býk“.

V baltských jazycích existuje mnoho různých názvů pro skot, nejčastěji pro krávu, které souvisejí s některou její vlastností; zvláště mnoho takových názvů najdeme v lotyšských nářečích. Nejpočetnější skupina z nich souvisí s příslušnou barvou zvířete.

Lotyš. aûbe „kráva s bílou hlavou“ (EH, I, 183), srov. lotyš. aûbe „čepice“ < něm. Haube⁷⁶.

Lotyš. bale „jméno bílé krávy“ (EH, I, 200), srov. lotyš. bāls „bledý, světlý“.

Lotyš. bāltaste „jméno krávy s bílým ocasem“ (EH, I, 201) < bālts+aste „ocas“.

Lotyš. bāltkāja „jméno krávy s bílýma nohama“, baltkājena (EH, I, 202) < bālts+kāja „noha“.

Lotyš. bāltāna „jméno krávy“, baltanīte (EH, I, 202) < bālts+sānis „bok“.

Lotyš. bęnga „jméno strakaté krávy“ (EH, I, 212), srov. lotyš. bęngulis „(jako domácké oslovení) dítě“?

Lotyš. brūklene „jméno červenohnědé krávy“ (EH, I, 246), srov. lotyš. brūkle, brūk-lene „klikva, brusinka (vaccinium vitis idea); pro svou červenou barvu bývá často přirovnávána k děvčatům s červenými tvářemi“.

Lotyš. brūnala „hnědá kráva“, brūnala, brūnale, brūnuļa, brūnava, brūne, brūnce (EM, I, 341; EH, I, 245, 246), brūnķe „hanlivé označení hnědé krávy“ (EH, I, 245), srov. lotyš. brūns „hnědý“ < srov. něm. nář. brün⁷⁷.

Lot. ciēlava „jméno krávy; kráva s bílou hlavou“ (EH, I, 277), srov. lot. ciēlava „konipas“.

Lot. ciruole „kráva s bílou hlavou“ (EM, I, 392), srov. lot. cīrulis „skřivan“, cirulgalvas „velké sněhové vločky“ (EM, I, 392).

Lot. drīzala „jméno krávy (pruhovaná?)“ (EH, I, 335), srov. lot. drīzena „paprsek“, drīksnains „paprskovitý, poškrábaný“. Pokud by význam tohoto kravského jména nebyl „pruhovaná“, bylo by možné je spojovat také s lot. drīzs „rychlý“, srov. lot. drīzuļi „časně dozrávající plody“.

⁷⁵ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 576.

⁷⁶ J. Sehwers, Sprachlich-kulturische Untersuchungen, p. 4.

⁷⁷ J. Sehwers, tamtéž, p. 19.

138

Lot. dūkala „jméno černohnědé krávy“, dūkale, dūkala, dūkana, dùkaṇa, dùce „tmavohnědá kráva s černou hlavou; jméno šedé krávy“ (EM, I, 523; EH, I, 345, 346), srov. lot. dūkans „šedohnědý“.

Lot. dūmala „tmavá až černohnědá kráva, červená kráva s hnědou hlavou“, dumala „tmavohnědá kráva“, dùmula (EM, I, 514, 527, 528; EH, I, 347, 348), srov. lot. dūmals „kouřové barvy, tmavě šedý“.

Lot. gulbene „jméno bílé krávy“ (EH, I, 416), gūlbis (EM, I, 676), srov. lot. gūlbis „krušina“.

Lot. īrbe „jméno jemně skvrnité krávy“ (EH, I, 431), srov. lot. īrbe „koroptev“.

Lot. juosle „bílá kráva s tmavou přední a zadní částí“ (EH, I, 571), srov. lot. juōslains „pruhovaný“, juōslene „prase s pruhem kolem středu těla, připomínajícím pás“ (EM, II, 127).

Lot. kruonala „jméno (tmavě) červené krávy; jméno krávy“, kruōnula, krùonale, krùonala (EM, II, 295; EH, I, 664), srov. lot. kruōnis „koruna; věnec“ < viz zeměpisné jméno žem. krōne⁷⁸.

Lot. krustala „jméno krávy“, krustala (EM, II, 288; EH, I, 660), srov. lot. krusts „kříž“.

Lot. kūtala „kráva s bílým pruhem na hřbetě“, kūtala (EM, II, 393; EH, I, 709), srov. lot. kūtāins „pruhovaný (o dobytku)“ < est. küüt „pruhovaný; dobytek s bílým pruhem na hřbetě“ (EM, II, 393).

Lot. làuce „kráva s lysinou“, làučā, lauka, làukala, làukala, làukàża, laùcika (EM, II, 425, 426; EH, I, 722), srov. lot. làuks „s lysinou“.

Lot. màntale „jméno černé krávy“ (EH, I, 782), srov. lot. mañdala „jméno krávy, která se otelila v pondělí“ (?).

Lat. māralina „jméno krávy“ (…která je strakatá – raibalina, která je červená – māralina…), mārala (EM, II, 583; EH, I, 792), srov. lat. mārani „červená rostlina, kterou se barví na červeno“ (EH, I, 792).

Lat. melle „černá kráva“, melne, mellika, meļļuža, mellene (EM, II, 596; EH, I, 798), srov. lat. meļns „černý“.

Lat. mice „jméno krávy s bílou hlavou“, mička (EH, I, 811), srov. lat. mice „dámská čepice, čepec; čepice vůbec“, mička < vok. žem. müttse.

Lat. mugrina „jméno krávy s hřbetem jiné barvy“ (EM, II, 661), srov. mugura „hřbet“.

Lat. mustala „kráva s černými pysky; guovs ar tumšāku (dūkānu) galvu“, mustala „guovs ar tumšu purnu“, mustika „černá kráva“ (EM, II, 672; EH, I, 835), srov. lat. mustis „černý pes“ < est. must „černý“, liv. mustā. Forma mustika pochází z est. mustik (EH, I, 835).

Lat. nakča „jméno černé krávy“, naktala (EH, II, 3), srov. lat. nakts „noc“.

Lat. pālne „jméno pro popelavě šedé krávy“ (EH, II, 152), srov. lat. pēlni „popel“, palss „bledý“ (?).

Lat. pālse „jméno plavé krávy“ (EH, II, 152), srov. lat. palss „bledý“.

Lat. plaṇke „bílá kráva s černými či červenými předními a zadními částmi; černobílá kráva nebo černá kráva s bílou tříselnou oblastí; černá kráva s bílou

⁷⁸ J. Sehwers, tamtéž, s. 59.

139

„strakatá kráva nebo kráva s bílou hlavou“ (EH, II, 283), srov. lotyš. plaṅks „strakatý“, plaṅkene „strakatá látka“ (EH, II, 283).

Lotyš. punika „jméno hnědé krávy“ <est. punik „červená kráva“ (EM, III, 413).

Lotyš. raibe „strakatá kráva“, raibala, raibala, raibala, raibala, raìbala, raibula, ràibula, raibule, raibulīte, raibelīte, raibalīte, raibele, raibene, ràibale, raibuolina-reibulīte (EM, III, 467, 468, 505; EH, II, 350), srov. lotyš. rāibs „strakatý, skvrnitý, kropenatý“.

Lotyš. raicka „strakatá kráva“, raiča (EM, III, 469; EH, II, 351) je také zřejmě třeba spojovat s právě vyjmenovanými názvy.

Lotyš. rāine „jméno krávy“ (EH, II, 351), srov. lotyš. raìns „strakatý, pruhovaný“.

Lotyš. salnika „kráva barvy ledového grošáka“ (EM, III, 675), srov. lotyš. salns „grošovaný“.

Lotyš. sāntala „jméno černé krávy“, santene „jméno krávy“ (EH, II, 433–4), srov. lotyš. sants „samet“.

Lotyš. sārke „jméno (červené, hnědé) krávy“, sārke, sārkene „jméno červené krávy“, sarkane, sarkala, sarče „hnědá kráva“ (EM, III, 722; EH, II, 441, 443), srov. lotyš. sarks „poněkud načervenalý“.

Lotyš. sārtala „jméno krávy“, sārtala, sārtite „jméno červené krávy“ (EM, III, 807; EH, II, 473), srov. lotyš. sārts „červený“.

Lotyš. sārmule „šedá kráva“ (EH, II, 444), srov. lotyš. sārma „jinovatka“.

Lotyš. sēmale „světle šedá kráva“ (EH, II, 481), srov. lotyš. *šēms „světle šedý s černými skvrnami“.

Lotyš. sīrmala „šedá kráva“, sirmala, sirmula, sirmule (EM, III, 846, 847; EH, II, 488, 489), srov. lotyš. sīrms „šedý“.

Lotyš. sīrsniņa „jméno krávy se skvrnou ve tvaru srdce na čele“ (EH, II, 489), srov. lotyš. sirds „srdce“.

Lotyš. skudre „černá kráva“, skudrite, srov. lotyš. skudre „mravenec“⁷⁹.

Lotyš. slauna „jméno černé krávy; strakatá kráva; špinavá kráva; kráva s červenobílými nebo černobílými boky“, slāune „kráva s bílým břichem; černá kráva s bílým břichem; kráva s bílými boky“; slāunala „strakatá kráva“, slāunene „jméno krávy“, slaunike, slaunuža, slaunīs „kráva se strakatým břichem a strakatými boky“, slaure „skvrnitá kráva“, šļaune „kráva strakatá na bocích nebo stehnech“, šļāune (EM, III, 919, 220; IV, 67; EH, II, 521, 522), srov. lotyš. slauns „strakatý na bocích nebo stehnech, skvrnitý“, šļāuns.

Lotyš. sniedze „jméno bílé krávy“ (EM, III, 977), srov. lotyš. sniegs „sníh“.

Lot. spīdala „jméno krávy s lesklou srstí“, spīdala „jméno krávy“ (EM, III, 1000; EH, II, 552), srov. lot. spīdēt „lesknout se“.

Lot. stripala „jméno pruhované krávy“ (EM, III, 1092), srov. lot. stripā „pruh“.

⁷⁹Mravence s krávou spojují také různé lotyšské pověry, srov.:

„Viena pati man gotiņa, Tai skudrīti vārdų liku, Lai telītes vairojās Kā skudrītes pūlīte“ (LD, 28960).

„Krávy se třikrát vodívají kolem mraveniště, než se odvedou na trh k prodeji, v naději, že pak bude mnoho kupců jako mravenců“ (J. Alūnāns, Mājas Viesis, 1857, 270) a podobně, srov. P. Šmits, Latviešu tautas ticējumi, s. 551.

140

Lot. škūtala „jméno krávy, jejíž hřbet se barvou liší od zbytku těla“ (EH, II, 641), srov. lot. skūt „holit“ (?).

Lot. trese „jméno krávy, která má lysinu (trese)“ (EM, IV, 231), srov. lot. trese „lysina“.

Lot. tūmšsārke „tmavě červená (řečeno o krávě)“ (EM, IV, 263), srov. lot. tūmšsārkans „tmavě červený“.

Lot. ūbele „šedá kráva“ (EM, IV, 403), srov. lot. ūbels „tmavě šedý“.

Lot. uōgra „jméno černé krávy“ (EH, II, 743), srov. lot. uōgle „uhlí“ (?).

Lot. vabule „jméno černé krávy; jméno hnědé krávy“, vabuole, vabala „jméno černé krávy“ (EM, IV, 428; EH, II, 746), srov. lot. vabule „brouk“⁸⁰.

Lat. bílý vůl „ein weisser Ochs“ < est. bílý vůl (EM, IV, 455).

Lot. zale „červenohnědá kráva“ (EM, IV, 684; EH, II, 800), srov. lot. zals „načervenale žlutý“.

Lot. zeltere „?“ (guosniņas – viena zale, uotra zeltere) (EM, IV, 705), srov. lot. zēlts „zlato“, zeltenes „keř se žlutými květy“.

Lot. ziēdala „jméno strakaté krávy“, ziēdala, ziēdala, ziēdele, ziēča, ziēdaine, ziēduone (EM, IV, 737, 738; EH, II, 810, 811), srov. lot. ziēds „květ, květina“.

Lot. zile „jméno krávy“, zilene „modrá kráva“, ziluža „šedá (?) kráva“ (EM, IV, 719, 721; EH, II, 806), srov. lot. zils „modrý“.

Lot. zīmala „kráva se znamením (na čele)“, zimala, zīmala, zīmala, zīmala, zīmala, zīmala, zīmala, zīmēle, zīmule, zīmala, zīmālite, zīmāle, ziemala (EM, IV, 734, 735, 736, 742; EH, II, 810), srov. lot. zīme „znamení“. Podoba ziemala může mít i jiný původ, srov. lot. ziema „zima“.

Lot. zvaigala „kráva s bílou hvězdicovitou skvrnou na čele“, zvaigale, zvaigala (EM, IV, 761; EH, II, 813, 814), srov. lot. zvaigzne „hvězda“.

V lotyštině se široce užívají jména krav odvozená od označení dne, kdy se kráva narodila, nebo obecněji od názvu příslušného období⁸¹. Jména tohoto původu jsou litevštině cizí. Ve slovanských jazycích se vyskytují, srov. rus. полднёха, вечареха, вторёха, понеделка, dolnoluž. pónžela⁸², avšak užívají se mnohem méně často než podobná lotyšská jména krav.

Lot. cẹtala „jméno krávy, která se narodila ve čtvrtek“, cẹtalina, cẹtala, cẹtula, cẹture, cẹturtale, cẹtuža, cẹkula „označení krávy, která se narodila ve čtvrtek nebo má na čele znamení“, cẹkula, cẹkule, cẹkata, cẹka „kráva narozená ve čtvrtek“ (EM, I, 368, 376, 409; EH, I, 262, 267), srov. lot. cẹtūrtais „čtvrtý“, cẹtūrtdiena „čtvrtek“.

Lot. dienala „kráva, která se narodila ve dne“ (EM, I, 483), srov. lot. diena „den“.

Lot. laūnadżite „kráva, která se narodila v době launags“ (EH, I, 723), srov. lot. laūnags „poledne“, laūnadżite „dívka narozená v době laūnags“.

Lot. maņdala „jméno krávy, která se narodila v pondělí“, maņdala, maņčka, mandža, maņčka, maņdža (EM, II, 560; EH, I, 782, 783), srov. něm. der Montag.

⁸⁰ P. Šmits, Lotyšská lidová pověrečná tradice, s. 550.

⁸¹ P. Šmits, tamtéž.

⁸² О. Н. Трубачев, Происхождение…, s. 46.

141

Lot. mārika „jméno krávy narozené na svátek Panny Marie“ (EH, I, 792), srov. lot. Māra „Panna Maria; patronka krav“⁸³.

Lot. pirmala „kráva narozená v pondělí“, pirmala, pirmaliņa, pirmula, pirmuža (EM, III, 225, 227; EH, II, 237), srov. lot. pirmais „první“, pirmdiena „pondělí“.

Lot. piektala „jméno krávy narozené v pátek“, piektala, piektuļa, piektuža, piekūža, piekala, piekča (EM, III, 260, 261; EH, I, 253, 254, 256), srov. lot. piektis „pátý“, piektdiena „pátek“.

Lot. pustala „jméno krávy narozené v sobotu (pussvēta)“, pustuža (EM, III, 435; EH, II, 334), srov. lot. pussvēta „sobota“.

Lot. rītala „jméno krávy narozené ráno“, rītala, rītula (EM, III, 540, 541; EH, II, 377), srov. lot. rīts „ráno“.

Lot. sestala „jméno krávy narozené v sobotu“, sestala, sestuļa, seška, šeške, sestika (EM, III, 820, 821; EH, II, 478, 479), srov. lot. sestais „šestý“, sestdiena „sobota“.

Lot. svētala „jméno krávy narozené v neděli“, svētala, svētula, svētula, svētuža (EM, III, 1154, 1157; EH, II, 616), srov. lot. svēts „svatý“, svētdiena „svátek; neděle“.

Lot. trešala „jméno krávy narozené ve středu“, trešala, trešele, treška, treške, trešula, trešula, treštala, trese (EM, IV, 231, 232; EH, II, 693), srov. lot. trešais „třetí“, trešdiena „středa“.

Lot. uotraļa „jméno krávy narozené v úterý“, uotruļa, uortuļa, uotala, uōtala, uōtala, uōtala, ūtala (EM, IV, 423, 424, 426; EH, II, 741, 743, 744, 745), srov. lot. uōtrs „druhý, další“, uōtrdiena „úterý“.

Lot. vakare „jméno krávy narozené večer“ (EM, IV, 447; EH, II, 751), srov. lot. vakars „večer“.

V lotyštině je také mnoho rozmanitých, více či méně rozšířených jmen krav, která souvisejí s některou fyzickou vlastností tohoto zvířete, jeho zvykem, dojením atd.

Lot. briedale „jméno krávy se vzpřímenými, špičatými rohy“, briedaļa, briēdele (EH, I, 243), briēdala „kráva s losí srstí (šedá)“, briedule (EM, I, 336, 337), srov. lot. briēdaļa „losice“, briēdis „los“⁸⁴.

Lot. pipaste „kráva s krátkým ocasem“ (EH, II, 235), srov. lot. pipis „roh, cíp obilného pytle; mužský pohlavní úd“ (+aste „ocas“).

Lot. puškala „jméno krávy, která má mezi rohy chomáč srsti“ (EH, II, 336), srov. lot. puškains „opatřený třásněmi“.

Lot. radze „kráva s rohy“, raguolite „kráva“, stāvradze „jméno krávy“ (EM, III, 463; EH, II, 350, 574), srov. lot. rags „roh“.

Lot. sīkala „jméno krávy“, sikala „kráva s drobnými skvrnami; jméno krávy“ (EM, III, 851), srov. lot. sīks „malý, nepatrný“, sikaļa „dívka malého vzrůstu“.

Lot. staltēne „jméno statné, dobře živené krávy“ (EM, III, 1042), srov. lot. stalts „statný, urostlý“.

⁸³ K. Straubergs, Latviešu buramie vārdi, I, Rīgā, 1939, p. 397–402.

⁸⁴ P. Šmits, Latviešu tautas ticējumi, p. 550.

142

Lot. żemala „jméno krávy (která má krátké nohy); žema guovs“, žemala, žemula, žemlūze „kráva s nízkými (krátkými) nohami“, zemlūza „kráva s lopatovitýma ušima“ (EM, IV, 707, 712; EH, II, 805), srov. lot. žems „nízký“.

Lot. barvede „kráva, která se obvykle drží v čele stáda“ (EH, I, 206), srov. lot. barvedis „první žnec, vůdce“.

Lot. blānde „kráva, která se zvykne oddělovat od stáda“ (EH, I, 226), srov. lot. blāndīties „potulovat se“.

Lot. dīkuļa „kráva, která tiše bučí“ (EH, I, 326), srov. lot. dīkuļōt „opakovaně hlasitě plakat“.

Lot. dūķna „kráva, která často (tiše) bučí“ (EM, I, 525), srov. lot. dūkt „znít dutě, svištět“.

Lot. duša „uklidňující zvolání ke kravám při dojení, chápané jako pojmenování krávy“, duše, dušina (EH, I, 345), srov. lot. duš „zvolání ke kravám“.

Lot. ellīka „pojmenování nezkrotné krávy“ (EH, I, 368), srov. lot. elle „peklo“ < srov. vok. zem. helle (EM, I, 568).

Lot. graule „kráva, která graulē“, grāule (EM, I, 639), srov. lot. graulēt „pomalu jíst s plnou pusou“.

Lot. idāla „bučící kráva“ (EH, I, 499), srov. lot. īdēt „tiše bučet“.

Lot. kruva „neklidná kráva“ (EM, II, 291), srov. lot. krūtīes „vnucovat se“.

Lot. kuodala „kousavá kráva“ (EM, II, 340), srov. lot. kuōdīt „opakovaně kousat“.

Lot. mīstāvniča „neklidná žena nebo kráva“ (EH, I, 822), srov. lot. mistīt „lámat len (doslova opakovaně šlapat)“.

Lot. rāmala „jméno krávy“ (EM, III, 496), srov. lot. rāms „krotký, tichý“.

Lot. ramūle „kráva“ (EM, III, 476), srov. lit. rambūs „lenivý“ (?).

Lot. spārdala „kráva, která kope nohama“ (EM, III, 980), srov. lot. spārdīt „opakovaně prudce kopat nohama, vyhazovat (o koních)“.

Lot. zibsna „kráva, která rychle švihá ocasem“ (EM, IV, 717), srov. lot. zibsīt „nechat zářit, blýskat se“.

Lot. žauga „kráva, která opakovaně opouští stádo, chodí do obilí, přeskakuje příkopy atd.“, žaukle „kráva, která dovádí“, žāuste „dovádějící kráva“, žāusteve „kráva, která občas zastává roli vola“ (EM, IV, 790, 791, 792; EH, II, 817), srov. lot. žauties „lézt, padat, řítit se“, žautava „dívka, která obvykle obchází po sousedství a dovádí s mladými lidmi“.

Lot. žņerga „kráva, která nechce pořádně žrát“ (EM, IV, 825), srov. lot. žņerģāt „být vybíravý v jídle, jíst bez pořádné chuti“.

Lot. agraine „kráva, kterou lze dojit brzy“ (EH, I, 4), srov. lot. agrs „časný“.

Lot. atdiene „kráva, která se telí již ve druhém roce; mladá, dosud nedojící kráva“, atdienīte, a(t)daine (EM, I, 154; EH, I, 139), srov. lot. dēt „sát“, lit. pirmdēle „kráva, která se otelila poprvé“, skr. dhāyati „saje“ (EM, I, 154, 465). Název krávy velmi starého původu.

Lot. ciētala „kráva, která delší dobu nedává mléko“ (EH, I, 278), srov. lot. ciēts „tvrdý“, srov. guovs cieta slaukt „těžko se dojí“.

Lot. garpiēna guovs „kráva, která delší dobu (než obvykle) nedává mléko“ (EH, I, 386), srov. lot. gars „dlouhý“ + piēns „mléko“.

143

Lot. pārslaucene „kráva, která po jediném připuštění dává mléko dva roky po sobě“, pāršlaucine (EM, III, 176; EH, II, 211), srov. lot. pāršlàukt „ještě jednou podojit“.

Lot. pil(n)piēne „kráva, která právě začala dávat mléko“ (EM, III, 216), srov. lot. pilns „plný“ + piēns „mléko“.

Lot. pirm pien e „kráva, která začala dávat mléko poprvé“, pirmpiena (EM, III, 227; EH, II, 238), srov. lot. pirmais „první“ + piēns „mléko“.

Lot. riētala „jméno (dojné) krávy“, riētaliņa, riētala, riēča „volací jméno pro krávy“ (EM, III, 544, 549; EH, II, 379), srov. lot. riētēt „stávat se plnějším; přitékat“, guovs neriet „kráva nedává mléko“.

Lot. semilše (??) „kráva, která znovu nezačala dávat mléko“ (EM, III, 816).

Lot. vadala „kráva, která je březí“ (EM, IV, 429), srov. lot. vadāt „být v očekávání, být březí“.

Lot. ciemala „jméno krávy“, ciemala „jméno krávy koupené nebo přivedené z jiného statku“, ciemuļa (EM, I, 393; EH, I, 277), srov. lot. ciems „čelední statek, vesnice“.

Lot. pirceniša „koupená kráva“ (EH, II, 236), srov. lot. pirkt „koupit“.

Lot. blūzga „kulhající kráva, kulhající kůň“ (EM, I, 319), srov. lot. blūzēt „kulhat“.

Lot. kabele „mazlivé jméno pro krávy a klisny“ (EH, I, 572), srov. lot. kabele „stará, vyhublá klisna“ <rus. кобыла (EM, II, 129).

Lot. kaika „hubená, ošklivá kráva s dlouhýma nohama, nebo takový kůň, respektive ovce“ (EM, II, 132), srov. lot. kaikt „žvanit, něco odbývat“, kaikaris „otrhanec; herka“.

Lot. kandava „velká, hubená kráva“ (EM, II, 154), srov. lot. kañdavāt „bičovat, bít; při práci hlučně do něčeho bušit, aniž by se však přitom skutečně pracovalo“ (?).

Lot. kocala „hanlivé jméno pro krávu“ (EH, I, 637), srov. lot. kocis „malý pytel“ (?).

Lot. kranka „špatná, hubená kráva“ (EM, II, 259), srov. krānkāins „hubený (o zvířatech); s rozcuchanou srstí“. Lot. kranka J. Endzelīns spojuje s něm. krank „slabý“.

Lot. kvęp̄pa „velké, tlusté zvíře (např. kráva)“ (EH, I, 690), srov. lot. kvempis „tlusté, kulaté sele nebo takové dítě“.

Lot. mitala „jméno špatné krávy či klisny“ (EM, II, 648) by se patrně mělo spojovat s lot. mīt ene „vyčiněná kůže“ nebo s lot. mīt „vyměnit“. K poslednímu spojení srov. lot. mītenis „vyměněný kůň; herka“ (EM, II, 649).

Lot. pūpala „jméno krávy“, pūpalina „laskavé oslovení krav“ (EM, III, 448), srov. lot. pūpūols „vrbové kočičky; užívá se také v ženském rodě jako laskavé oslovení“.

Lot. skrepstīte „vyhublá kráva“ (EM, III, 891), srov. lot. skreblis „starý, sešlý muž“, skreble „stará panna nebo žena“, skrebulis „starý kožich“.

Lot. mūja „kráva (v dětské řeči)“, mūmiņa (EM, II, 678) – názvy baltského původu.

Lot. nūža „kráva“ (EM, II, 755; EH, II, 29), srov. lot. nūž „citoslovce užívané k uklidňování krav“.

144

Lot. tprucina „laskavé jméno pro krávu“, tpruka, tprušina, tprutala, tprutaliņa (EM, IV, 216, 217; EH, II, 689), srov. lot. trū „citoslovce užívané jako zvolání na krávy“.

Lot. àrkalė „jméno krávy“ (EH, I, 129), srov. lot. arkulītis (?), srov. mazākais brālis, kuru sauca par arkulīti (?).

Lot. dolkata „jméno krávy“ (EM, I, 488), srov. lot. dalkata „žvanil“, dolkata. Slova nejasného původu.

Lot. jurika „jméno krávy, žemkājīte“ (EM, II, 120), srov. lot. Juris „Jiří“, Jura diena „svátek svatého Jiří“, jurītis „slabý, prostoduchý člověk; nekvalitní tabák; vlk“ (?).

Lot. maile „jméno krávy“ (EH, I, 777), srov. lot. maile „síh“ (?).

Lot. pugala „jméno krávy“ (EH, II, 321), srov. lot. puga „knoflík“, pugulains „zaobleně vyvýšený, knoflíkovitého tvaru“, pugažiņa „malá ženská“ (?).

Lot. purala „jméno krávy“, puralina (EM, III, 416; EH, II, 327), srov. lot. purene „blatouch“, purainīte (?).

Lot. rege „jméno krávy“ (EH, II, 363), slovo nejasného původu.

Lot. rīgala „jméno krávy“ (EM, III, 536), slovo nejasného původu, snad souvisí s lot. Rīga „Riga“.

V litevských nářečích jsou nejrozšířenější jména krav spojena s barvou zvířete:

Lit. balnė, bálnė, balnugàrė, balgalvė, srov. lit. bálnas „bílý, s bílým hřbetem (o býku nebo krávě)“.

Lit. baltóji, baltė, baltūika, baltmairgė, baltasnikė, baltakaktė, baltazūbė, balkójė, srov. lit. báltas.

Liet. blizgė, srov. liet. blizgėti.

Liet. būròji, būrùtė, srov. liet. būras „strakatý, šedý“ < pol. bury, bělorus. буры.

Liet. ciėkė, ciekkākė (LKŽd., II, 13), srov. liet. ciėkis „znamení, skvrna“ < něm. zechen „znamení, charakteristický znak koní“⁸⁵.

Liet. cinkė, cinkakaktė (LKŽd., II, 22), srov. liet. cinkas „jemně strakatý, s drobnými tečkami“.

Liet. čėkė (LKŽd., II, 41), srov. liet. čėkas „strakatý“, srov. něm. zächen „znamení“.

Liet. čirvė, srov. liet. čirvas „karetní barva, srdce, červeň“.

Liet. degùtė „černá kráva“, srov. liet. degùtas.

Liet. dūmė, dūmė „kráva tmavé barvy“ (LKŽd., II, 590), srov. liet. dūmas „barvy kouře“.

Liet. dvylė, dvylóji, dvylūtė, dvylka, dvylmargė, dvylaušė, srov. liet. dvylas „tmavě červenohnědý, rezavý“.

Liet. juodóji, júodė, juõdė, júočkė, júodenka, juodùtė, juodõlė, juodoika, juodìlė, juodùlė, juodzénkė, juodbalte, júodmargė, juodmárgė, juodmàrgė, juodžalė, juodaušė, juodšõnė, juodarágė, juodnugàrė, srov. liet. júodas.

Liet. kéršė, keršóji, kéršmargė, kéršlaunė, srov. liet. kéršas „černý s bílou smíšený, strakatý, pruhovaný“.

Liet. laũkė, laukóji, laukkaktė, laukakaktė, srov. liet. laũkas „zvíře s bílým čenichem nebo bílým čelem“.

⁸⁵ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 40.

10. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

145

Lit. margóji, márge, márge, margùtė, margùlė, srov. litevské márgas.

Lit. pálšė, palšóji, srov. litevské pálšas „světle šedý“.

Lit. pelėkė, srov. litevské pelėkas „myší barvy“.

Lit. pilkė, pilknugùrė, pilksmiltė; srov. litevské pilkas.

Lit. raūdė, srov. litevské raūdas.

Lit. šėmoji, šėmė, šėmutė, šėmargė, šėmargė, srov. litevské šėmas „světle, namodrale šedý (obvykle o skotu)“.

Lit. vābuolė „černá kráva“ (Šakyna), srov. litevské vābalas, nářeční vābuolas. Litevci si mohli toto jméno krávy vypůjčit také z lotyštiny, kde se černá kráva obzvláště ráda takto nazývá⁸⁶.

Lit. žalóji, žalė, žalė, žaliukė, žaliukė, žaliamargė, žalausė, srov. litevské žalas „načervenalý (o skotu)“.

Lit. žirnė „šedá kráva s černými tečkami“, srov. litevské žirnis.

Lit. žvaigždė „takové jméno krávy“, srov. litevské žvaigždė.

Poměrně často se vyskytují litevská jména krav odvozená od různých rostlin, zejména názvů květin:

agràstė (srov. litevské agràstas), aguona, aguonė, avietė, bijūnė (srov. litevské bijūnas), dobilė, eglė, grūšė, grūšnė (srov. litevské grūšnė „hruška“), jazminė (srov. litevské jazminas), jurginė (srov. litevské jurginas), kanapė, kvietka, kvietkė (srov. litevské kvietka „květina“), lelija, lelijė, liepa, margarita (srov. litevské margarita „taková květina“), nastūrta, nastūrtka (srov. litevské nastūrta), pienė, ramùinė, ramùlė, razetė, rožė, rūtà, rūtė, serbenėte (srov. litevské serbenitas), slyvė (srov. litevské slyva), spañguolė, vaivōrė (srov. litevské vaivōrė „borůvka“), vijuolė (srov. litevské vijuolė „jaterník“), vyšnia, vyš nė, žalrūtė, žemčiūgė (srov. litevské žemčiūgas), žėmuogė, žibutė, žibė, žibkė.

Existují také jména odvozená od jiných živočichů, nejčastěji od názvů ptáků: cýrule (LKŽd., II, 28; srov. litevské cýru lis „skřivan“), gegùtė, genẽlis (srov. litevské genỹs), krėgždė, musýtė (srov. litevské mùšė), pémpė, stirna, šárka, šárkė, širšė, vijūnas.

Zde jsou další názvy krav různého původu:

Lit. gražūlė „krásná kráva“ (LKŽd., III, 543), gražuolė, gražūlė, srov. litevské gražis.

Lit. kryžótė „kráva, jejíž srst roste křížem“ (LKŽd., VI, 678), srov. litevské kryžius.

Liet. dūrklė „kráva, která bodá“, srov. liet. dūrti.

Liet. stūmà „nepohyblivá kráva“, srov. liet. stūmti.

Liet. rìeklė „hubená kráva“, srov. liet. rìeklės „tyčky na sušení oděvů nebo dřeva“.

Liet. berǧzdinė „kráva, která je stále jalová“, srov. liet. bergždžias.

Liet. žlibė, srov. liet. žlibas.

Liet. bùčké „kráva, tpruké“ (LKŽd., I, 914), srov. liet. bùčki „citosl. tpruk (při volání na krávu)“.

Liet. bùkšė „kráva, tpruké“, srov. liet. bùkšė „citosl. tpruk (při volání na krávu)“.

Liet. bùbė „kráva (v dětské řeči)“ (LKŽd., I, 908), srov. liet. baūbti.

Liet. bùžė „kráva (v dětské řeči)“, bùžė, bužiùkas „telátko“, bužiùlis (LKŽd., I, 1005, 1006), srov. liet. buzà „buiza“.

Liet. švàika „hubená kráva“, srov. východopruské něm. schweike, st. hornoněm. sweiga „stádo hovězího dobytka“⁸⁷.

⁸⁶ P. Šmits, Latviešu tautas ticējumi, p. 550.

⁸⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1037; E. Schwentner, IF, 70, p. 113.

146

Obecně je v litevských i lotyšských nářečích velmi mnoho názvů krav. Některé z nich se užívají velmi omezeně, vyskytují se dokonce i zcela individuální názvy. Seznam názvů krav, který zde uvádíme, zdaleka není úplný, přesto však odráží obecné tendence ve tvoření a užívání názvů tohoto zvířete.

Samostatnou skupinu názvů krav v baltských jazycích, stejně jako názvů skotu obecně, tvoří označení bezrohých zvířat⁸⁸.

Na závěr přehledu názvů velkých sudokopytníků je třeba konstatovat, že v baltských jazycích se obecně poměrně dobře zachovaly jejich staré indoevropské názvy. Jednotlivé baltské jazyky si je však uchovaly v různé míře. Část baltských jazyků (litevština, pruština) a slovanské jazyky mají společný, poněkud mladší název pro krávu. Baltské a slovanské jazyky mají název pro mládě skotu, který je vlastní pouze jim. V baltských i slovanských jazycích se vyskytuje značné množství nových názvů velkých sudokopytníků, typických pouze pro tyto jazykové skupiny nebo pro jednotlivé jazyky.

KŮŇ

Domácí kůň (Equus caballus) pochází z plemen divokých koní. Pravděpodobně existovalo několik center domestikace divokých koní: ve Střední Asii, na jižní Sibiři a ve východní Evropě. Lehčí typ koně mohl pocházet z divokého koně Equus Przewalski¹. Takové divoké koně objevil v roce 1879 ve Střední Asii ruský cestovatel N. Pševalskij. Ještě donedávna se divocí koně vyskytovali také ve východní Evropě. Například v roce 1878 byl na Ukrajině uloven poslední divoký kůň „tarpan“ (rus. тарпан < kyrgyzsky tarpan „divoký kůň“). Divocí koně tohoto druhu se vyskytovali i v Litvě². Mohli však pocházet také ze zdivočelých domácích koní, podobně jako tomu bylo v Jižní Americe³. Stopy divokých koní, o jejichž divokém původu není pochyb, byly nalezeny na území dnešních Estonské a Lotyšské SSR. Tyto stopy se datují do 7.–2. tisíciletí př. n. l.⁴ Divocí koně mohli být domestikováni v 5.–4. tisíciletí př. n. l., případně ještě později, tedy později než ostatní domácí zvířata, o nichž jsme pojednávali.

Soudě podle sumerských vyobrazení lze usuzovat, že koně byli v jejich zemi známi od poloviny 3. tisíciletí př. n. l.⁵ Jiní badatelé mají za to, že se kůň v této zemi objevil ještě později — ve 2. tisíciletí př. n. l.⁶

Ve starověkém Babylonu se koně nechovali, ale někdy se dováželi ze sousedních horských oblastí. Kůň je poprvé zmíněn v náboženském textu zapsaném v roce 2300 př. n. l. Koně byli tak vzácní, že se vůbec nezmiňují v Chammurapiho zákoníku. Od roku 1750 př. n. l. se koně v této zemi značně rozšířili⁷. V pozdějších redakcích zlomků babylonských literárních děl se vedle

⁸⁸ A. Sabaliauskas, Z dějin terminologie chovu zvířat v baltských jazycích, — „Problémy indoevropské jazykovědy“, Moskva, 1964, s. 59–65.

¹ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 93.

² P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 110.

³ S. Mastaukis, Taikomoji zoologija, Kaunas, 1947, p. 697; K. Паавер, Формирование тернофауны и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, p. 183.

⁴ К. Паавер, tamtéž, p. 180–194.

⁵ M. Hilzheimer, Haustier, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, p. 220.

⁶ V. I. Avdijevas, Dějiny starověkého Východu, p. 43.

⁷ B. Meissner, Haustier, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, p. 221.

10*

147

K býkovi přibývá také další pracovní zvíře — kůň. Z tohoto období pochází i bajka „Spor mezi koněm a býkem“, v níž se přou o přednost svého plemene⁸.

Staří Egypťané se s koňmi poprvé setkali, jak se zdá, když do jejich země vtrhly asijské kmeny „Hyksósů“. Hyksósové totiž při válčení již používali válečné vozy. Do Egypta vpadli na konci Střední říše a na počátku Nové říše, v 18.–16. století př. n. l.⁹. V kronice tažení faraona Thutmose III. (1525–1491 př. n. l.) do Sýrie jsou mezi ostatní válečnou kořistí zvlášť vyzdvihováni koně, kteří se zde uvádějí vedle „živých zajatců“, válečných vozů, zlata a stříbra¹⁰.

Chov koní měl mimořádný význam zejména pro Chetity. Koně jsou zmíněni v jednom z nejstarších chetitských nápisů, v nápisu krále Anitty. Chetitské zákony ze 14. století př. n. l. stanoví, že za krádež kusu hovězího dobytka, koně nebo berana se ukládá pokuta patnáctkrát vyšší, než byla hodnota ukradeného zvířete¹¹.

Ve starověkém asyrském umění není žádné domácí zvíře zobrazováno tak často jako kůň¹².

Kůň hrál důležitou úlohu také ve starověké Indii. Tam se používal zejména k válečným účelům: zapřahali ho do válečných vozů. O lidových svátcích se pořádaly koňské dostihy¹³.

V Homérových básních se někteří hrdinové — králové — s mimořádným potěšením věnují chovu koní. Homér tyto krále často označuje přívlastky „bohatí na koně“, „krotitelé koní“. Chov koní se výrazně odráží také v řeckém výtvarném umění¹⁴.

Později, když se kůň stal jezdeckým bojovým ořem, se v různých zemích rozšířil zvyk pohřbívat jezdce spolu s koněm. Koně se také při různých svátcích začali obětovat bohům. Takový zvyk byl typický pro starověké Indy, Íránce, Řeky, Slovany, Germány a Římany¹⁵. Jak uvidíme později, koně se obětovali i v baltských zemích, a to ještě v poměrně nedávné minulosti.

Archeologické i různé písemné prameny poskytují zajímavé údaje o chovu koní ve slovanských zemích. Mezi nálezy datovanými již do 6. století n. l. se na území Polska nacházejí ostruhy. Arabský cestovatel Ibrahim ibn Jakub píše, že se v 10. století v Praze vyráběla výborná jezdecká výstroj. O chovu koní v Rusku před 10. stoletím chybějí přesnější informace. Některé arabské a byzantské prameny například uvádějí, že v Rusku bylo koní málo a měli je tam pouze knížata. Z druhé poloviny 10. století však již máme i spolehlivé údaje. V té době se ve slovanských zemích koně používali dokonce i k zemědělským pracím¹⁶.

⁸ V. I. Avdijev, tamtéž, s. 102.

⁹ H. Ranke, Haustier, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, p. 220; M. Hilzheimer, Haustier, — ten pat, V, p. 220; C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 89.

¹⁰ V. I. Avdijev, Dějiny starověkého Východu, s. 225.

¹¹ V. I. Avdijev, tamtéž, s. 310—311.

¹² C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 90.

¹³ V. I. Avdijev, Dějiny starověkého Východu, s. 544.

¹⁴ C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, s. 89; V. S. Sergejev, Dějiny starověkého Řecka, Vilnius, 1955, s. 104—105.

¹⁵ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, p. 172, 175; V. I. Avdijev, Senovės rytų istorija, p. 544.

¹⁶ W. Hensel, Die Slawen im frühen Mittelalter, p. 81—85; Л. Нидерле, Славянские древности, p. 319.

148

– Na území Litvy se vedle kostí jiných domácích zvířat nacházejí koňské kosti v sídlišti z doby bronzové u Palangy¹⁷. V pokladu z Baudžių (okres Prienai) byly nalezeny kruhové bronzové destičky, které jsou podle archeologů ozdobou uzdy. Tato skutečnost by naznačovala, že se v té době v Litvě chovali koně nejen pro maso, ale i k jízdě¹⁸.

Mezi nálezy datovanými do 1.–4. století n. l. se koňské kosti nacházejí poměrně často vedle kostí jiných domácích zvířat. Je pravda, že ve srovnání s kostmi jiných domácích zvířat tvoří poměrně malé procento: na hradišti Nemenčinė 2,5%, na hradišti Migonys (okres Kaišiadorys) 3%, na hradišti Dovainonys 18,8%¹⁹.

Mezi starými Balty byl velmi rozšířen zvyk pohřbívat koně spolu s jeho zemřelým majitelem. Na území Litvy se nachází mnoho hrobů, v nichž jsou vedle jezdce také kostry spáleného či nespáleného koně a pozůstatky jeho výstroje²⁰.

P. Dusburg při popisu pruské víry uvádí, že Litevci a ostatní nevěřící z jejich kmene obětované zvíře spalují podle svých obřadů na nějakém posvátném místě, koně však před spálením tak uštvou jízdou, že se sotva udrží na nohou.

V Christburské smlouvě z roku 1249 je zapsáno, že se Prusové zavazují nespalovat mrtvé a nepohřbívat je s koňmi. Herman Wartberg píše, že litevský kníže Algirdas byl slavnostně spálen s 18 válečnými oři. Wigand z Marburku se zmiňuje o Kęstutisově spálení spolu s koňmi, oděvy, zbraněmi, loveckými psy aj.²¹

Cestovatel Wulfstan popisuje určité jezdecké závody související s pohřbem, které se v baltské oblasti konaly kolem let 887–901²².

Německým řádem podrobení Latgalové a Kursové museli platit pravidelné dávky „z každého koně“ nebo „z každého koně, který táhne brány“²³.

Indoevropané měli společné označení pro koně. V některých jazycích se toto označení zachovalo, v jiných z něj zůstaly jen stopy a v dalších už nezůstaly ani ty. Obecně mají různé indoevropské jazyky velké množství nových názvů tohoto zvířete, často příznačných jen pro jednotlivé jazyky. To platí dokonce i o jazycích, které zachovaly staré indoevropské označení. Tato proměna názvů koně nejčastěji souvisí se změnami jeho funkcí jakožto lidského pomocníka.

Zde jsou stará indoevropská označení koně, která lze rekonstruovat do prajazyčné podoby *eku̯o-s: skr. áśvaḥ, av. aspa-, staropers. asa-, oset. yæfs (s příponou v-), ř. ἵππος, lat. equus; starosev. iór, staroangl. eoh, staroir. ech, gal. epo- (Eporēdia, Epona „mulionum dea“),

¹⁷ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 109–110; P. Kulikauskas, Lietuvos TSR MA Darbai, S. A, 2(7), p. 33–41.

¹⁸ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 110.

¹⁹ Ten pat, p. 252–253; K. Paaver i P. Kulikauskas, Acta Baltico-Slavica, 2, p. 271–272.

²⁰ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, ten pat, p. 394–400; J. Jaskanis, Acta Baltico-Slavica, 4, p. 29–65.

²¹ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 400.

²² Lietuvos TSR istorijos šaltiniai, I, p. 22–23.

²³ Latvijas PSR vēsture, I, p. 42.

149

toch. A yuk, gen. sg. ykes, toch. B yakwe (stejně jako oset. s přidaným y-), lit. ašvà „klisna“²⁴.

H. Pedersen se pokusil spojovat s uvedenými názvy koně také arm. ēš, gen. sg. išoy „osel“²⁵.

Het. aswa „kůň“ je nejspíše výpůjčka z indoíránských jazyků²⁶.

Toto ide. pojmenování koně se užívalo ve významu „kůň“ i „klisna“. Skr. aśvá „klisna“, lat. e qua, lit. ašvà vedle obecného označení koně vznikly podle, jak se zdá, správného názoru A. Meilleta ve všech těchto jazycích nezávisle²⁷.

Jak vidíme z uvedených příkladů, toto ide. pojmenování koně se ve slovanských jazycích nevyskytuje.

Určité stopy ide. *ēḱuos by bylo možné spatřovat ve slovanské hydronymii, srov. rus. Осва, Освей, Освея, Освица, Освина, Осевка, Осова, Осовка. Tato místní jména jsou však nejspíše baltismy²⁸.

Příčinu zániku tohoto ide. pojmenování koně ve slovanských jazycích lze vysvětlovat dvojím způsobem. Zaprvé zde mohl mít vliv fakt, že Slované se s domácími koňmi seznámili poněkud později než jejich sousedé. Terminologie sousedů, kteří se chovu koní věnovali intenzivněji, mohla vytlačit slovanskou. Zadruhé lze zánik starého ide. pojmenování koně ve slovanských jazycích vysvětlit také lingvistickými skutečnostmi. Ide. *ēḱuos jako obecné pojmenování koně nezapadalo mezi ostatní slovanské chovatelské termíny spojené s pohlavní diferenciací²⁹.

Ide. *ēḱuos není v žádném baltském jazyce doloženo ve svém původním obecném významu „kůň“.

Ve významu „klisna“ se forma ašva nachází ve slovníku K. Širvyda, avšak ve všech jeho vydáních je toto slovo uvedeno za slovem kumelė:

Klãžá equa, klisna||Ąbwa (1. vyd., 54; 3. vyd., 104, 109; 5. vyd., 91, 95)³⁰.

Slovo ašva se nachází také ve slovnících P. Ruhiga a Chr. G. Mielckeho. V těchto slovnících se rozlišují významy slov ašva a kumelė:

Aßwa, wós, f. klisna velkého plemene (P. Ruhig, Lex., I, 8; Chr. G. Mielcke, Wb., I, 12)³¹.

Kummélé, és, f. eine. Stutte (P. Ruhig, Lex., I, 70; Chr. G. Mielcke, Wb., I, 134).

Gestütt, Aßwos weislininė, Weislei (P. Ruhig, II, Lex., 174; Chr. G. Mielcke, Wb., II, 231).

Obecná klisna, Kummélé, és, f.

²⁴ J. Pokorny, Et. Wb., s. 301; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 20.

²⁵ H. Pedersen, KZ, 50, s. 311.

²⁶ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, s. 62; H. Kronasser, Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen, s. 229.

²⁷ A. Meillet, Wstęp do językoznawstwa indoeuropejskiego, s. 239–240; BSL, 29, LXIV.

²⁸ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, s. 500; III, s. 536; B. H. Топоров, О. Н. Трубачев, Lietuvių kalbotyros klausimai, 4, s. 197; srov. také J. Rozwadowski, Studia nad nazwami wód słowiańskich, Kraków, 1948, s. 176–177; M. Rudnicki, Lingua Posnaniensis, 1, s. 268–269; J. Endzelin, ZfslPh, 11, s. 119.

²⁹ О. Н. Трубачев, Происхождение..., s. 51.

³⁰ Dictionarium trium linguarum... Constantino Szyrwid... Quinta editio... Vilnae, 1713 (I vyd. 1629, III vyd. 1642).

³¹ Ph. Ruhig, Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon, Königsberg, 1747; Chr. G. Mielcke, Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch, Königsberg, 1800.

150

Stutte, große, Abwa, wôs f. (P. Ruhig, Lex., II, 346; Chr. G. Mielcke, Wb., II, 463).

F. Kuršaitis toto slovo ašva z živé řeči již nezná. Píše: „Stute, die, kumelė, grosse S., nach Mielcke, abwà (sonst unbekannt)“ (F. Kurschat, Wb., II, 217).³²

[ašžwa, subst. ž. označení klisny většího plemene, u M. (= Mielcke A. S.) a Bd. (= Brodowski A. S.) se nyní vůbec neužívá. Od toho je odvozeno abutai, abutinis, viz tam.] (F. Kurschat, Wb., 24).³³

Litevské písemné památky tedy ukazují proces zániku tohoto slova: zprvu se ašva užívá vedle slova kumėlė bez jakéhokoli významového rozdílu, poté ašva získává specifický význam a nakonec zcela mizí. Je pravda, že slovo ašva ve významu „klisna“ se občas vyskytuje i v pozdějších písemných památkách, například v poezii A. Jakšta³⁴, sem se však dostalo ze starých písemností, nikoli z živé řeči. Takové doklady užití slova ašva u některých lingvistů vyvolaly mylný dojem, že se v současné litevštině užívá podoba ašva namísto podoby starých písemností ešva³⁵. Podoba ešva se nachází pouze v díle J. Bretkūna: „Jak eržilis řehtá všech ešvů“ (LKŽd., II, 844). Soudě podle věty, užívá se ve významu „klisna“ bez jakéhokoli rozlišení podle druhu.

Názvy koní s tímto kořenem v jiných indoevropských jazycích ukazují, že starší podoba je ešva. Nelze však kategoricky tvrdit, že J. Bretkūnova podoba ešva je přímým pozůstatkem ide. *eku̯a, neboť tato podoba může být i sekundárního původu a vzniknout vedle podoby ašva stejně jako ešis: ašis, ežeras: ažeras, ešerys: ašerys, eš(u)onis: aš(u)onis³⁶ atd.

V žemaitských nářečích (Alsėdžiai, Kvėdarna, Luokė, Rietavas) se ve významu pracovního koně užívá slovo ašvienis (vyskytuje se i podoba ašvienỹs, LKŽd., I, 283). Jde nejspíše o někdejší adjektivum vytvořené příponou -einja- od podob ašva nebo *ašvas; srov. bulbėnis „lodyha bramboru“, ropienis „list řepy“, miežienis „ječný“ atd.³⁷

Podobného původu bude nejspíše i podoba ašviena, která se nachází v překladu bible S. B. Chilinského – sg. akuz. aszwi(eną) „klisnu“ 418¹³ 38.

V litevském tisku se slovo ašvienis pokoušeli užívat ve významu „osel“, srov. „…obešel zázračného ašvienis (osla)“ (Ūkininkas, 1902, č. 10, s. 30).

Starý indoevropský název koně zanechal určité stopy také v litevské toponymii; srov. hydronyma Ašvà, Ašvijà, Ašvinė³⁹, místní názvy Ašvėnai, Ašva-raistė⁴⁰

S litevským ašva se spojují i některá další litevská slova. F. Kuršaitis, jak jsme viděli, spojoval s ašva litevské ašutai „chlupy z koňského ocasu nebo hřívy“. Takové odvozeniny-

³² F. Kurschat, Deutsch-littauisches Wörterbuch, I–II, Halle, 1870–1874.

³³ F. Kurschat, Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle, 1883.

³⁴ LKŽd., I, s. 283.

³⁵ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, s. 62.

³⁶ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 121–124; W. R. Schmalstieg, Instituto Orientale di Napoli, Annali, sezione Linguistica, VII, p. 53–59.

³⁷ Pr. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, s. 13, 289; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, II, s. 213.

³⁸ Cz. Kudzinowski, Biblia Litewska Chylińskiego, III, Poznań, 1964, p. 10.

³⁹ Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, s. 9.

⁴⁰ Lietuvos TSR administracinis-teritorinis suskirstymas, s. 623.

151

Názoru na původ litevského ašutai se drží také F. Specht⁴¹. V poslední době však většina jazykovědců spojuje litevské ašutai se staroslověnským осъто „bodlák“, ruským осот atd., z ide. *ak- „ostrý“⁴². Zatím je obtížné kteroukoli z obou etymologií vyvrátit či potvrdit.

Je možné, že se starým ide. názvem koně souvisí také litevské „Ribės rubrum; červený rybíz“, ašóklis, ašóklė, ašvóklė, ašvokšlė, vašóklė, vašóklšlė. K. Būga, který takto vysvětloval původ litevského ašvóklis, se opíral o sémantické paralely: avis: avietė, německé Bocksbeere „rybíz (černý)“: Bock „kozel“⁴³. K těmto paralelám lze přidat také německé Roßbeere, perdsbier a rovněž gótské aihvatundi „trní“ (předpokládá se, že první složkou gótského aihvatundi je ide. *eḱu- „kůň“)⁴⁴.

V lotyštině se tento ide. název koně nezachoval. I tam však najdeme jeho stopy, srov. místní názvy Asva, Asvenieks, Aswing, název jezera Asva⁴⁵. S malou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že s tímto názvem koně souvisejí také lotyšská slova aški „žíně“, aste „ocas“.

Poměrně výrazné stopy starého ide. názvu koně se nacházejí v pruštině. V Elbinském slovníčku je zaznamenáno slovo Aswinan Kobilmilch (slovo č. 694)⁴⁶. Pr. aswinan je nejspíše utvořeno od pr. *asva „klisna“ příponou -in-. Pr. aswinan se zřejmě jako přídavné jméno užívalo u slova dadan „mléko“. aswinan dadan tedy znamená „kobylí mléko“, srov. pr. Ructandadan Suwermilch (= Sauermilch „kyselé mléko“) (slovo č. 690 z Elbinského slovníčku). O významu kobylího mléka mezi Prusy svědčí různé historické dokumenty.

S tímto názvem koně je třeba spojovat také některé pruské místní názvy, srov. Asswaylen, Asswene, Assuenus, Asswin, Eswiten⁴⁷.

V Elbinském slovníčku nacházíme ještě jedno slovo, které se rovněž pokoušejí spojovat s probíraným názvem koně — Arwaykis Volle (slovo č. 434) (Volle „d. i. ein junges Pferd männlichen Geschlechts“). Někteří badatelé toto slovo spojují s ruským опь „kůň, oř“ (arwaykis < ar- „kůň“ + waykis „dítě“). Z arwaykis se také pokoušeli vytvořit podobu *aswawaykis. Nejpřijatelnější je však možná oprava A. Bezzenbergera: arwaykis opravuje na aswaytis. K této opravě se přiklání i R. Trautmann. Pr. arwaykis by tedy pocházelo z *asva+aitis, srov. litevské Póvilas: Povílaitis, brólis: brólaitis „bratříček“, kiaulė: kiaulaitė atd. I výklad A. Bezzenbergera ovšem vzbuzuje pochybnosti; problematické je zejména to, že se na místě s objevuje r⁴⁸.

Jak vidíme, proces zániku starého ide. názvu koně, který začal v baltských jazycích již velmi dávno, v litevštině lze říci probíhá dodnes. Podobný proces zániku tohoto názvu probíhal v mnoha ide. jazycích: staré koň-

⁴¹ F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, p. 36.

⁴² E. Fraenkel, Et. Wb., p. 18–19; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 285; J. Pokorny, Et. Wb., p. 19.

⁴³ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 20; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 189.

⁴⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 19; J. Pokorny, Et. Wb., p. 301.

⁴⁵ J. Endzelins, Latvijas PSR vietvārdi, I, 1, p. 45; J. Endzelin, ZfslPh, II, p. 119.

⁴⁶ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 305; Prūsų kalbos paminklai, p. 73.

⁴⁷ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 12, 34; K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 536; J. Endzelins, Senprūšu valoda, p. 145–146.

⁴⁸ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 88, 302; J. Endzelins, Senprūšu valoda, p. 144.

152

Názvy koně bývaly vytlačovány různými novotvary nebo výpůjčkami. Ve slovanských jazycích, jak jsme uvedli, po tomto názvu nezůstala ani stopa. V germánské větvi si takový název uchovala pouze stará angličtina, stará islandština a částečně gótština. Rozšířily se zde: starohornoněmecky (h)ros, něm. Roβ, angl. horse, staroislandsky hross aj., spojované s ide. *(s)ker- „skákat“⁴⁹, něm. Pferd < ze středolat. paraverēdus „poštovní kůň pro službu na vedlejších tratích“⁵⁰, něm. Gaul, původně označující nejčastěji špatného koně⁵¹. V řečtině se objevuje φάρας, φαρίον < arab. fāris „jezdec“⁵², v latině vytlačilo slovo equus slovo caballus, které původně označovalo tažného koně nebo prostě špatného koně⁵³. V indoárijských jazycích se objevují slova nejasného původu: skr. ghoṭaḥ, ghoṭakah, páli ghoṭaka — „špatný kůň“, hind. ghoṛā „kůň“⁵⁴. Nová pojmenování koně zřejmě nejčastěji vznikala spolu s proměnou funkcí tohoto zvířete: jeho využíváním k jízdě, zemědělské práci atd.

Vedle starého ide. *ek̑ua vzniklo v baltských jazycích nové pojmenování koně, příznačné pouze pro baltské jazyky – lit. žirgas, lot. zirgs, prus. sirgis. Význam těchto slov se v jednotlivých jazycích poněkud liší: litevské žirgas znamená krásného, dobrého koně, lotyšské zirgs koně obecně a pruské sirgis hřebce. V lotyštině je význam tohoto slova nejnovější. Poměrně často se stává, že slovo užívané v jednom jazyce má jistý básnický odstín, zatímco v jiném je běžným druhovým označením; srov. arm. ji „kůň“ < skr. hāya, které se vyskytuje pouze ve Védách a má básnický odstín⁵⁵. Není zcela jasné, zda starší význam zachovalo pruské slovo, nebo litevské, ačkoli oba jejich významy jsou si obecně dosti blízké. Například i v litevštině se žirgas v některých nářečích (Dieveniškės, Trakai) užívá ve významu „hřebec“⁵⁶. Toto druhé pojmenování koně se v baltských jazycích pravděpodobně vžilo v době, kdy starověké baltské kmeny začaly koně hojně využívat k válečným účelům. Tento předpoklad snad potvrzuje i etymologie tohoto baltského názvu koně. A. Leskynas⁵⁷, R. Trautmannas⁵⁸, H. Hirtas⁵⁹, V. Thomsenas⁶⁰ a K. Būga⁶¹ spojují litevské žirgas s litevským žirgti, žėrgti; srov. také žirgis „příčný hřebenáč na střeše“, žirgės, žirgiai „rozsochatý strom, na který se zavěšuje a suší kožich; tyče k sušení jetele a sena“. Slabinou této etymologie je sémantika. Původní význam litevského žirgas aj. měl být „rychle běžící“, srov. litevské žirgt – zvukomalebné slovo označující dlouhý krok. Sémantickými paralelami k tomuto baltskému názvu koně by byly staroruské клюся „hříbě“, staropolské klusie „kůň“, české klisna „klisna“: gót. hlaupan „běžet“, něm. laufen, staroruské скокъ „skokový kůň“, rus. скакун, polab. skocáika „hřebec“: rus. скакать „skákat“⁶², a také

⁴⁹ F. Kluge, Et. Wb., p. 608; J. Pokorny, Et. Wb., p. 934.

⁵⁰ F. Kluge, Et. Wb., p. 542–543.

⁵¹ F. Kluge, Et. Wb., p. 236.

⁵² C. D. Buck, Dict., p. 168.

⁵³ A. Walde, Et. Wb., I, p. 125.

⁵⁴ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 361–362.

⁵⁵ B. Порциг, Членение индоевропейской языковой области, p. 239.

⁵⁶ A. Lyberis, Kalbos kultūra, 7, p. 60.

⁵⁷ A. Leskien, Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen, Leipzig, 1884, p. 358.

⁵⁸ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 427.

⁵⁹ H. Hirt, BB, 24, p. 259.

⁶⁰ V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk - lettiske) Sprog, p. 249.

⁶¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 260.

⁶² О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 55–57; V. Machek, Et. sl., p. 205.

153

již zmíněný germánský název koně — něm. Roß, angl. horse atd.: ide. *(s)ker- „skákat“.

J. Mikkola spojoval litevské žirgas s lat. grex „stádo, houf, banda“⁶³. Objevily se také pokusy spojovat tento baltský název koně s litevským žėrti a arménským jar „koňská hříva“⁶⁴. Všechny tyto poslední tři možnosti se však jeví jako velmi nevěrohodné. Přijatelnější je sama první etymologie (žirgas: žergti).

Zdá se nám, že litevské žirgas, pruské sirgis a lotyšské zirgs by bylo možné, vezmeme-li v úvahu, že jejich původní význam mohl být také „hřebec“, jak by naznačovalo pruské sirgis, spojovat se staroislandským graar „nekastrovaný“, graðungr „plemenný býk, býk“, grieðung⁶⁵. Přípona -ga- mohla v baltském názvu koně (resp. hřebce) vzniknout podle přídavných jmen jako *dveigas (: dveigys „dvouleté zvíře“), *treigas (: treigys „tříleté zvíře“). Pruské sirgis by pak bylo pouze novotvarem elbinského slovníčku místo staršího *zirgas; srov. elbinského slovníčku deywis, dumis, caymis, ragis, snaygis, wilkis atd. namísto očekávaných podstatných jmen s koncovkou -as⁶⁶.

Kromě elbinského slovníčku (Sirgis Hengest, slovo 430) se toto slovo poměrně často vyskytuje také v pruské toponymii, srov. Sirgelawck (< sirgis + laucks „pole, pozemek“), Sirgite, Sirgun, Czirgelawken⁶⁷.

Tento název koně se často vyskytuje také v litevské a lotyšské toponymii⁶⁸. Je možné, že z tohoto baltského slova vznikl také finský název býka, srov. fin. härkä, est. härg atd.

Jak jsme viděli, společný indoevropský název koně vytlačil nový název, vlastní pouze baltským jazykům. Tento proces jsme se pokusili spojit se změnami funkcí koně. V litevštině tento proces pokročil ještě dále: vznikl zde název arklys, který je vlastní pouze tomuto jazyku. Toto slovo vzniklo v době, kdy se vedle volů začalo orat také koňmi. Zpočátku arklys zřejmě označovalo méně kvalitního koně zapřahaného do pluhu, tažného koně, a mohlo se užívat ve spojení arklys žirgas, srov. dūonriekis peilis.

Ze slovesa arti je odvozeno také další, v litevštině příležitostně se vyskytující označení koně — artùvas „pracovní kůň“ (LKŽd., I, 261).

V lotyštině se název koně s tímto kořenem běžně nevyskytuje: slova ārkls, ārklis a zdrobnělina ārkliņš se užívají pouze ve významu „pluh“. V textech lotyšského jazyka zaznamenaných A. Bezzenbergerem však nacházíme tvar ārkls užívaný také ve významu „kůň“. O výpůjčce z litevštiny v tomto případě nemůže být řeč, neboť uvedený doklad byl zaznamenán v okolí Dunte (severozápadní Lotyšsko, východně od Limbaži) (EM, I, 141). Nejspíš jde o chybu A. Bezzenbergera.

Indoevropské jazyky nemají společný název pro nekastrovaného samce koně. V různých jazycích se tento název tvoří velmi rozmanitě, srov. špan. caballo padre (doslova „otec kůň“), novogr. ἄλαγο βαρβάτο (doslova „vousatý kůň“; původně se takové přívlastek (vousatý) užíval o člověku, který není eunuch, tj. není

⁶³ J. Mikkola, AfslPh, 39, p. 14

⁶⁴ EM, IV, p. 727.

⁶⁵ J. Pokorny, Et. Wb., p. 441.

⁶⁶ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 32.

⁶⁷ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 157–158, 189, 233.

⁶⁸ Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, p. 206; Lietuvos TSR administracinis-teritorinis suskirstymas, p. 1021; J. Endzelin, ZfSlPh, II, p. 119.

154

kastrovaný, kterému roste vous⁶⁹, pol. stadnik „hřebec“: stado „stádo“, srb. пастух „hřebec“, bulh. пастух: пастух „pastýř“⁷⁰, ir. (ech-) cullach „hřebec“, breton. marc'h kallo'h (doslova „s varlaty, nekastrovaný“)⁷¹.

Podobně jako právě uvedená označení hřebce v keltských jazycích zřejmě vzniklo i baltské označení hřebce — litevské a lotyšské, srov. lit. eržilas, erzalas, erzēlas, eržilis, eržiokas (LKŽd., II, 835), ergis „mladý hřebec“ (LKŽd., II, 827), aržilas „hřebec“ (LKŽd., I, 262), lot. ērzelis, zdrobnělé formy ērzelēns, ēržuks, ērzehuks (EM, I, 577; EH, I, 374), ēržuks (krátkost e a zeměpisné rozšíření slova naznačují, že tato forma byla přejata z litevštiny)⁷².

Baltské označení hřebce se spojuje s av. arəzi „Hodensack“, duál ərəzi „Hoden“, arm. orji-k „Hoden“, orji „nekastrovaný“, miorji „μόνορχις“, řec. ὄρχις „Hode“, alb. herdhe „Hode“, stír. uirgge „Hode, membrum virile“, novoir. uirghe⁷³.

Takovýto výklad původu lit. eržilas podporují sémanticky také něm. Bulle „býk, plemenný vůl“, st. isl. boli, angl. bull: řec. φαλλός „penis“, st. ir. ball⁷⁴.

K. Būga⁷⁵ na základě sémantické paralely, středohornoněm. geil „libidinosus“: geile „Hode“, spojoval lit. eržilas a řec. ὄρχις „Hode“ s lit. arškūs „prudký, horkokrevný, prudký; nesnášenlivý, zlý“ (srov. arškūs drigantas, arškūs kumelys) (LKŽd., I, 254), aržūs „prudký, horkokrevný; vytrvalý; chlípně žádostivý“ (srov. aržūs eržilas), aržlūs „neposlušný, vzdorovitý; prudký“ (LKŽd., I, 263).

V některých litevských a lotyšských nářečích nacházíme také další označení hřebce společné oběma jazykům: lit. drigantas, drigōtas, dragantas (LKŽd., II, 427, 488, 489), lot. drigants (EM, I, 498). Někteří badatelé (J. Zubatas, H. Petersson) pokládali toto slovo za domácí baltské slovo⁷⁶. Ve skutečnosti je však jeho zdrojem pol. drygant „hřebec“ (slovo nejasného původu, doložené již v polských jazykových památkách 16. století)⁷⁷. Zeměpisné rozšíření lotyšského slova naznačuje, že Lotyši je mohli získat prostřednictvím Litevců. Formy jako lit. dragañtas, lot. drigals „neposedné dítě, rváč“ vznikly v těchto jazycích vlivem jiných slov⁷⁸.

V lotyštině a litevštině nacházíme také jiné označení koně cizího původu, které se v lotyštině užívá i ve významu ‚hřebec‘ — lot. rumaks, rumāks „ein Beschäler (Hengst)“, rumaks „ein Pferd“, rumāks „ein schwerfälliges Lastpferd“, rumāks „ein dunkelgelbes od. bräunliches Pferd“ (EM, III, 557; EH, II, 383), srov. také rumaks „ein breitschulteriger Bursche“. Lit. rumōkas „šalinis arklys (Handpferd)“ se vyskytuje v litevských slovnících z Východního Pruska a má více kontaktů s polštinou

⁶⁹ C. D. Buck, Dict., p. 81, 169.

⁷⁰ О. Н. Трубачев, Происхождение..., p. 60.

⁷¹ C. D. Buck, Dict., p. 162.

⁷² EH, I, p. 370.

⁷³ J. Pokorny, Et. Wb., p. 782; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 123; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 71; K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 153; J. Zubatý, BB, 18, p. 259; J. Scheftelowitz, BB, 28, p. 299—313.

⁷⁴ F. Kluge, Et. Wb., p. 110.

⁷⁵ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 355; III, p. 780.

⁷⁶ J. Zubatý, BB, 17, p. 324; H. Petersson, Arische und armenische Studien, Lund, 1920, p. 79.

⁷⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 151; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 105; A. Brückner, Sl. et., p. 99.

⁷⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 105; EM, I, p. 498.

155

v dialektech, které tímto jazykem mluví. Zdrojem tohoto slova je pol. rumak „kůň, válečný kůň, argamākas“⁷⁹. Polské rumak je zase slovo turkotatarského původu⁸⁰. Do lotyštiny mohlo toto označení koně proniknout také prostřednictvím litevštiny.

Slovanského původu je také lot. og’eris „der Hengst“ (EH, II, 117), srov. pol. ogier. V baltských jazycích, přinejmenším v litevštině a lotyštině, nacházíme společné označení koně, které se s různými příponami užívá pro samici i samce, srov. lit. kumėlė „klisna“, kumelys „odrostlý kůň; hřebec“, kumeliūkas „hříbě“ (LKŽd., VI, 866, 867, 868, 870), lot. kumelš „hřebec; krásný kůň“, kumelis, kumelīce „březí klisna“, kumeliņš „hříbě“ (EM, II, 311; EH, I, 673–4). V litevštině i lotyštině se tato slova užívají s nejrůznějšími příponami, které jim dodávají ten či onen významový odstín.

Původ těchto slov zůstává prozatím dosti nejasný. Mezi jazykovědci je nejoblíbenější etymologie J. Charpentiera, podle níž se lit. kumelys a lot. kumelš spojují se skr. kumarāḥ „mladík“⁸¹. Tato etymologie má však své nedostatky. Především již vzbuzuje pochybnosti odvozování skr. kumarāḥ z *kum-elō-. Za druhé, ani význam sanskrtského slova neposkytuje dostatečný základ pro takové srovnání. Skr. kumarāḥ může znamenat „dítě“, „chlapec“, „syn“, „princ“, srov. skr. kumārī „dívka, dcera“. Základní význam sanskrtského slova byl podle M. Mayrhofera nejspíše „křehký, jemný, slabý“, srov. véd. kumārā-deṣṇa „hinfällige Gaben vorleihend“⁸².

J. Pokorny⁸³, snad první, kdo vyvrátil uvedenou etymologii J. Charpentiera, se pokusil vysvětlit původ lit. kumėlė a příbuzných slov jinak. Podle jeho názoru mohl být původní význam lit. kumėlė „vykastrovaný kůň“, takže by toto slovo bylo druhotným odvozením od kumelys, u něhož je taková sémantika zcela možná. Dále J. Pokorny rekonstruuje pro toto baltské označení koně podobu *kom- a spojuje je se slov. ko-molъ „bezrohý“. V obou případech by původní význam slov byl „obřezaný“. J. Pokorny má sklon spojovat s těmito slovy také pr. camnet „kůň“ a lit. kamienas „kmen“. Zdá se nám, že J. Pokorného výklad by byl dosti přesvědčivý, kdyby původní podoba baltských slov byla *kumas. J. Pokorny ve skutečnosti považuje lit. kūmė „klisna“ za základní podobu. Lit. kūmė je však zpětně utvořený výraz, vzniklý z podoby ku-mėlė, stejně jako z barsūko (srov. bělorus. борсук <, tur. barsuk) vzniklo barsas, z gegūtės — gėgė a podobně⁸⁴

Lit. kumėlė, kumelys se různými způsoby pokoušejí spojovat se slov. komonь (srov. rus. КОМОНЬ „kůň“, čes. komoň „kůň“), konь (srov. rus. конь, pol. koń). Ve skutečnosti si tato slova jsou vnější podobou velmi podobná a jejich významy se zcela shodují. Jejich příbuznost však zatím nelze prokázat⁸⁵.

Velmi nejasné je také pr. camnet „kůň“. Toto slovo se nachází ve slovníčku S. Grunaua (41 slov), v němž jsou pruská slova, jak známo, zvláště zkomolená. El-

⁷⁹ A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, Weimar, 1877, p. 128; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 748.

⁸⁰ A. Brückner, Sl. et., p. 468.

⁸¹ J. Charpentier, KZ, 40, p. 435; IF, 25, p. 246.

⁸² M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 232–233.

⁸³ J. Pokorny, KZ, 56, p. 130–133.

⁸⁴ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 21–22; A. Augstkalns, StB., 4, p. 63–65.

⁸⁵ A. Brückner, Sl. et., p. 253–254; V. Machek, Et. Sl., p. 216; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 309; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 609, 618; E. Berneker, Et. Wb., p. 555; O. H. Трубачёв, Происхождение…, 50–52; EM, II, p. 311.

156

V elbingském slovníčku, kde je postupně zapsáno dokonce sedm názvů různých druhů koní, se takový název nevyskytuje. Že je zápis camnet nepodařený, je patrné také z koncovky cizí baltským jazykům. Proto lze pr. camnet v tomto případě různě opravovat a spojovat jak se slov. komonъ, tak s lit. kumelys, třebaže pr. camnet přece jen nejvíce připomíná slov. komonъ⁸⁶.

Otázka jiného názvu koně, který se snad užíval ve všech třech baltských jazycích, je velmi složitá — jde o lit. kėve „špatné, hubené zvíře; herka“, kie-vė „špatná klisna“, kėvinas „špatný kůň, herka“, kėvis, keivis (LKŽd., V, 496, 672, 677, 766)⁸⁷, lot. kėve „klisna“, kėve, kėva, zdrobnělé podoby: kėvele, kėve-lite, kėvene, kėvene, kėvens, kėvens, kėvėna, kėvenice, kėvine, kėvka, kėvelėns (EM, II, 377; EH, I, 700–1), pr. kaywe „klisna“ (433. slovo elbingského slovníčku)⁸⁸. Především je jasné, že nejde o společné slovo všech tří baltských jazyků, neboť souhlásková struktura lotyšského slova ukazuje, že Lotyši si toto slovo vypůjčili. Za druhé není vůbec jasné, zda je pruský název klisny skutečně slovem téhož kořene jako lit. kėvė a lot. kėve.

Po přezkoumání litevských variant tohoto názvu okamžitě upoutá pozornost podivný vokalismus kořene: -ė-, -ie-, -ei-. Už A. Bezzenberger při výkladu původu pr. kaywe spojoval pruské slovo s domnělou podobou litevského slova *kievė⁸⁹. Myšlenku A. Bezzenbergera opakuje také R. Trautmann⁹⁰. K. Būga v dopise J. Endzelynui z 13. května 1910 při hovoru o díle R. Trautmanna mimo jiné uvádí: „súdilt. *kėve XII, 142 je výplodem bujné fantazie“⁹¹. Jak vidíme, podoba, kterou si kdysi představoval A. Bezzenberger, se nyní již nachází ve „Slovníku litevského jazyka“. Zdá se nám však, že K. Būga měl přece jen pravdu, když tvrdil, že taková podoba je výplodem fantazie. Podoby s -ie- jsou zaznamenány v těch částech Litvy, kde se ė mění v >ie (Ignalina, Vidiškės), nebo v jejich sousedství (Daugėliškis), kde se slovo kievė vedle slov dėdė nebo tėvas může vyskytovat jako sporadický jev převzatý ze sousedního nářečí. Podoba keivis je rovněž nejspíše neautentická, protože byla zaznamenána pouze jednou v okolí Klaipėdy, možná namísto nesprávně zaslechnutého kėvis. Mohlo by tu jít také o nějakou sporadickou změnu ė v ei, jaká se občas vyskytuje v nářečí rybářů na Kuršském zálivu a v livonských lotyšských nářečích⁹². Nejvěrohodnější litevskou podobou tohoto názvu je tedy kėvė (s kořenovou samohláskou ė).

V poslední době se mnoho jazykovědců, přesněji řečeno především badatelů vztahů mezi finštinou a baltskými jazyky, domnívá, že Lotyši si toto slovo vypůjčili od Livonců, srov. liv. kėv „klisna“, zatímco Litevci si je zase vypůjčili od Lotyšů a pozměnili jeho význam⁹³. K tomuto názoru se částečně přiklání i J. Endze-

⁸⁶ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 189; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 352.

⁸⁷ A. Lyberis, Kalbos kultūra, 7, p. 60–61.

⁸⁸ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 88.

⁸⁹ A. Bezzenberger, BB, 23, p. 318; 27, p. 168.

⁹⁰ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. XII, 142, 351.

⁹¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 820.

⁹² J. Gerullis ir Chr. Stang’as, Lietuvių žvejų tarmė prūsuose, Kaunas, 1933, p. 5–6; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 75; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 138–139; M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīga, 1964, p. 150–166.

⁹³ V. Thomsen, Samlede Afhandlinger, IV, Köbenhavn, 1931, p. XI; I. H. Toivonen, Finnisch-ugrische Forschungen, 20, p. 144; J. Mikkola, Izglītības Ministrijas Mēnešraksts, 1930, 2, p. 443.

157

lynas⁹⁴, dříve považoval lotyšské kēve za litevský výpůjční prvek (...wohl aus li. kēve „кляча“⁹⁵. Za litevský výpůjční prvek považuje lotyšské kēve také D. Zemzare⁹⁶. Při posuzování původu litevského kēve a lotyšského kēve se nám zdá, že velmi důležitou roli hraje původ pruské podoby kaywe. Jestliže Lotyši získali své slovo od Livonců a Litevci od Lotyšů, pak bychom nemohli hovořit o nějaké souvislosti pr. kaywe s uvedenými litevskými a lotyšskými slovy, protože takový vývoj si lze z chronologického hlediska jen stěží představit; kromě toho obecně nepatří k baltům, aby si od baltofinských národů vypůjčovali zemědělské či chovatelské termíny – mnohem častější je opačný proces.

Že tento název koně není výpůjčkou z livonštiny, naznačuje i skutečnost, že litevské kēvē má podle našeho názoru velmi přesvědčivou etymologii. E. Fraenkel toto slovo spojuje s pruským keuto „kůže“, litevským kēvalas a dalšími slovy.⁹⁷ K etymologii E. Fraenkela lze v mnoha jazycích nalézt různé sémantické paralely, srov. litevské skūrā „špatná klisna, špatný kůň“, skūrinis „špatný kůň“: litevské skūrā „kůže“ (< běloruské скупа), litevské lūpena „špatný kůň“: litevské lūpti, lotyšské ādnieks „špatný kůň“: lotyšské āda „kůže“, ruské одёр „špatný, líný kůň“: ruské драть „loupit, stahovat kůži“, německé Schindmähre „špatný kůň“: německé schinden „loupit, stahovat kůži“⁹⁸.

Jak jsme uvedli, A. Bezzenberger a R. Trautmann spojovali pruské kaywe s litevským *kiēvē. Pruské kaywe však může pocházet dokonce z litevského kēvē. Na vokalismus kořene pruského slova bychom se snad měli dívat jako na prostou chybu při přepisu či zápisu místo *kiewye nebo *keywe; srov. Plēynis z elbingského slovníčku (38. slovo): litevské plėnys, pleynis (75. slovo): litevské plėnis, plėvė. V pravopisu elbingského slovníčku mohlo -y- někdy, jak se zdá, označovat délku předcházející samohlásky.⁹⁹ Konečně mohlo -y- při přepisu vzniknout vlivem sousedních jmen Sweykis, Arwaykis.

Zdá se, že J. Endzelīns oprávněně pochybuje o tom, že A. Bezzenberger spojoval pruské kaywe s litevským kaimenē „stádo“, protože kaimenē neznamená „stádo koní“, nýbrž obecně „vesnický dobytek“. Pokus J. Endzelīnse opravovat pruské kaywe na *kanwe a spojovat je se slovanským konb „kůň“ za předpokladu, že -vė je stejná koncovka jako v litevském slově kārvė, je však velmi nepřesvědčivý. Přesně řečeno, J. Endzelīns to ani kategoricky netvrdí (Varbūt...)¹⁰⁰.

Nejspolehlivější by tedy snad byla hypotéza, že kēvē vzniklo nejprve na litevské půdě ve významu „špatná klisna“ a že se pak z litevštiny dostal do pruštiny a lotyštiny již ve významu obecně „klisna“.

V lotyštině se vyskytují poměrně zvláštní podoby uvedeného označení koně: kāvē „kůň“ (Vecaucē), kāvele „označení koně nebo klisny s hanlivým nádechem“ (Lubana, Meiranai, Cesvaine, EH, I, 575). Dvojhlásku -ai- v těchto slovech je spíše třeba vysvětlovat jako výsledek substituce, protože v lotyšských slovech po -k- obvykle nenásledují přední samohlásky.

V baltských jazycích existuje mnoho různých označení koně, která jsou zpravidla typická pouze pro jednotlivé jazyky této skupiny. Tato označení obvykle vystihují nějakou vlastnost koně a mají hanlivý nebo zdrobněle láskyplný významový odstín.

⁹⁴ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 187.

⁹⁵ EM, II, s. 377.

⁹⁶ D. Zemzare, Latviešu vārdnīcas, Rīgā, 1961, p. 45.

⁹⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 248.

⁹⁸ O. H. Трубачев, Происхождение..., s. 58; M. Vasmer, Et. Wb., II, s. 254.

⁹⁹ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 26; FBR, XII, s. 148; XV, s. 101.

¹⁰⁰ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 187.

158

Litev. kūinas „drobný, hubený, slabý kůň; herka“ se nachází již ve slovníku K. Širvydase (ve III. vydání z roku 1642):

Szk apá Caballus tardus Kuynas Szkapi Caballinus Kuyniβkas Szkapinė (Caballinus caro. Arkliena) kuy nėna. (Dict., 436).

V některých litevských nářečích se slovo kūinas užívá jako přídavné jméno ve významu „bezrohý“ (srov. kūinas veršis, kuinà kárvė, Daugelìškis, Tverečius). Slovo kūinas „špatný kůň“ se tam neužívá; místo něj se užívá kėvė. K. Būga spatřuje podobný případ přeměny podstatného jména v přídavné jméno také v litev. taūras, taurùs „čestný, dobrý, vhodný“: taūras „divoký tur (Bos primigenius)“¹⁰¹. V litevštině je takové označení špatného koně velmi rozšířené: užívá se ve spisovném jazyce a vyskytuje se ve velké části nářečí. Ostatní baltské jazyky je však neznají. Vedle kuinas se vyskytuje také varianta tohoto slova kūlnas (LKŽd., VI, 844) a rovněž škūina (Kapsukas, Tirkšliai). Slovo kūinas by patrně mělo být spojováno s dalšími baltskými názvy koně, které mu jsou velmi podobné.

Jde o litev. kūika „hubená, drobná klisna, herka, herka“, kuikas, kūikė, kūikė (LKŽd., VI, 779), lotyš. kūika „špatný kůň“ (EM, II, 300). K těmto názvům je patrně třeba připojit také prus. paustocaican < pausto „divoký“ + caican „kůň“ (654. slovo Elbingského slovníčku)¹⁰², lotyš. kaikaris „herka, špatný kůň“ (EM, II, 132), litev. kaikaras „velmi vysoký člověk; lenoch“, srov. též litev. kaikaruoti „chřadnout, hynout“ (LKŽd., V, 48). E. Fraenkel tato slova dále spojuje se sanskr. kekarah „šilhavý“, lat. caecus „slepý“, ir. caech „jednooký“, góts. haihs „jednooký“¹⁰³. Vznik kořenného -ui- v litevských slovech kūinas, kūika vysvětluje negativním významovým odstínem těchto slov. Tato etymologie však celkově vzbuzuje značné pochybnosti. Zdá se nám, že baltská slova mohla vzniknout zcela jiným způsobem: snad by měla být spojována s litev. keipti „zmenšovat se, slábnout, hubnout“, kaipti „mizet, slábnout; omdlévat“. M. Mayrhofer velmi pochybuje, zda lze sanskr. kekarah, vedle slov kedara-, teraka- užívaných ve stejném významu, spojovat s lat. caecus a dalšími¹⁰⁴.

Litev. škūika „špatný kůň“ je rovněž třeba spojovat s kūika. Počáteční š-, stejně jako ve slově škūina, mohlo vzniknout kontaminací se slovem škapà nebo s nějakým jiným slovem, případně mohlo být prostě přidáno jako zvláštní zesílení expresivity (srov. kabálda: škabálda „ten, kdo kulhá“, kūnka: škūnka „vyschlý člověk nebo zvíře“)¹⁰⁵. Do téže skupiny patří také litev. kūika, škūika.

Mnoho litevských označení špatného koně vzniklo sémanticky stejným způsobem: pocházejí ze slov znamenajících „končit, chcípat, zahynout“ nebo prostě „mrtvé tělo zvířete“. Tato označení se obvykle užívají nejen o koních, ale i o jiných starých, nekvalitních zvířatech. Takového původu jsou:

Litev. baigėna, baigliena, baigšėna, srov. litev. baigtis „skončit, zemřít“.

¹⁰¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 297; II, p. 318, 635; A. Сабаляускас, Проблемы индоевропейского языкознания, Москва, 1964, p. 63.

¹⁰² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 91, 391; Prūsų kalbos paminklai, p. 72.

¹⁰³ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 202.

¹⁰⁴ M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 264.

¹⁰⁵ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 191–192.

159

Liet. diẽngalis, dienagalỹs, dienãgalis (LKŽd., II. 346, 347) < liet. dienà + gãlas, plg. lat. diengalis „ein altes, durch zähes Leben sich auszeichnendes Wesen“ (EM, I, 483).

Lit. dvasnà, dveskà, dvėšlyna, dvėšena, núodvasa (LKŽd., II, 672, 679, 680), srov. lit. dvėsti „chcípnout“, dvasnà „tělo uhynulého zvířete“, dvėšena.

Lit. gaišena, gaištaras, gaištara, núogaiša (LKŽd., III, 37–8, 41), srov. lit. gaišti „zahynout“, gaišena „tělo uhynulého zvířete“.

Lit. maità, srov. lit. maità „tělo uhynulého zvířete“.

Lit. padlà, srov. lit. padlà „mršina“ < pol. padło.

Lit. pùolena, srov. lit. pùlti „zahynout“, pùolena „tělo uhynulého zvířete“.

Lit. spróg ena, núosproga, srov. lit. sprógti „chcípnout, uhynout“.

Lit. stipena, srov. lit. stipti, stipena „tělo uhynulého zvířete“.

Podobným způsobem vznikla i další skupina litevských názvů pro špatného koně:

Lit. kuìbena, kùiba (LKŽd., VI, 778), srov. lit. kuibina „obuv zhotovená z kůží stažených z nohou; opánky“ < lot. kuìba, kuìbena „kůže stažená z nohou zvířete; obuv zhotovená z takové kůže“, srov. est. koib „noha“¹⁰⁶.

Lit. lùpena, lupsnà, lupynà, lùpeta, lupýnė, lùpkė, srov. lit. lùpti „stahovat, stahovat kůži“, lùpena „odlupovaná kůra, sloupnutá vrstva“.

Lit. skùrdà, skùrinis, srov. lit. skùrà „kůže“ < bělorus. скупа.

Do téže sémantické skupiny patří:

Lot. âdiniẽks, âdnieks, âdenis, âdeniẽks, âdenica, âdminis (EM, I, 236; EH, I, 192), srov. lot. âda, lit. óda.

Lit. kalabãnas (LKŽd., V, 100), srov. lit. kalabãnas „otrhanec“.

Lit. kaplỹs (LKŽd., V, 238), srov. lit. kaplỹs.

Litev. kybelka „hubené, na nejistých nohou stojící zvíře (zpravidla kůň)“ (LKŽd., V, 720), srov. litev. kìbelkos „žert. nohy“.

Litev. kluknà (LKŽd., VI, 165), srov. klukšėti „kvákat“, kluknoti „hltat po lokách“.

Litev. klùmpis (LKŽd., VI, 171), srov. litev. klùmpis „rozplizlý nebo zanedbaný člověk“.

Litev. kramùkas „docela malý, pomalý kůň“ (LKŽd., VI, 418), srov. litev. kramas „ošuntělec, lenoch“, kramùila „malý, nedorostlý člověk“.

Litev. kriklà „hubený kůň“ (LKŽd., VI, 580), srov. krikti „stávat se nejistým“.

Litev. kriòkas „velký, nešikovný, neohrabaný člověk nebo kůň“, kriókis (LKŽd., VI, 602, 603), srov. litev. kriòkti.

Litev. kùlčius „líný kůň“, kùltena „zmožený kůň, herka“ (LKŽd., VI, 821, 850), srov. litev. kùlti „bít, mrskat“.

Litev. lapatkis (LKŽd., VII, 142), srov. litev. lapatúoti „jít těžce a neohrabaně“, lapatókas „zanedbaný člověk“, lapònas, lapnòtis „ten, kdo plouhá (o koni)“.

Litev. lòbeda, lòbena (LKŽd., VII, 637), snad je třeba spojovat s litev. lėbeda „rozplizlý, neohrabaný, nešika“.

Litev. susnà, srov. litev. sùsti „vysychat“.

Liet. klėperis (LKŽd., VI, 50) < vok. Klepper.

Litev. krãgas (LKŽd., VI, 395), krãkas, strėkas, škrãkas mohly být přejaty z němčiny nebo lotyštiny, srov. nář. něm. Kracke, Kragge¹⁰⁷, lotyš. krãģis, skrãģis.

¹⁰⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, s. 296; EM, II, s. 300.

¹⁰⁷ F. Frischbier, Preussisches Wörterbuch, I, s. 416.

160

Uvedené příklady z litevštiny se vyskytují v Klaipédské oblasti. Lotyši rovněž převzali od Němců taková označení pro špatného koně.

Litev. lušokas <pol. łoszak (LKŽd., VII, 712).

Litev. škapà <pol. szkapa. Téhož původu je nejspíše také litev. škabàrda.

V lotyšských nářečích nacházíme neobyčejně mnoho označení „špatného koně“ různého původu:

Lot. ābideris „hubený kůň“, srov. lot. ābideris, ārd̄bilis „nástroj podobný vidlici, kterým se od sebe odsunují sušicí tyče“ (ārds + bīdīt) (EH, I, 191; EM, I, 241).

Lot. begis „starý kůň“ (EH, I, 211). Původ je nejasný.

Lot. bèmbelis „tuhý, líný kůň“ (EM, I, 278, 279; EH, I, 212), srov. lot. bèmbelis „nadávka“, bemberis „sukovitý strom“, litev. bembys, bamblys.

Lot. bestis „starý kůň“, beškis „kůň“ (EM, I, 281). J. Endzelīns se přiklání k odvození ze slovanského bestija.

Lot. blànkāns „líný kůň“ (EH, I, 226) by snad bylo třeba spojovat s lot. blenkt „zírat“.

Lot. cōbikis „herka“, srov. lot. cōbliņš „pomalý člověk“ (EH, I, 279).

Lot. cā pāns „starý, sešlý kůň“, cāpis „líný kůň“ (EM, I, 408; EH, I, 285), srov. lot. cāpāt „jít pomalu“, cā pūlis „někdo, kdo jde pomalu“.

Lot. cāpris „starý, špatný kůň“, srov. lot. cāprs „špatný, bídný“ (EM, I, 404).

Lot. cēmbris „starý, špatný kůň“ (EM, I, 409). J. Endzelīns se přiklání ke spojení s kuron. *cembris, srov. litev. kēmbras „hubený, vyhublý“.

Lot. drēberis „velký, hubený kůň; rychlý, ohnivý kůň“ (EM, I, 497; EH, I, 333). J. Endzelīns se přiklání k odvození z něm. Traber „běžec; kůň s dobrým klusem“.

Lot. kačāps „hubený kůň“ (EH, I, 572) je nejspíše odvozeno z etnonyma s hanlivým přídechem.

Lot. kāibala „špatná kobyla“ (EH, I, 573) je nejspíše přetvořeno z rus. кобыла.

Lot. kaīkaris „druh koně; herka“ (EM, II, 132), srov. lot. kaīkaris „otrhanec, nuzák“, lit. kaīkaras „velmi vysoký člověk; lenoch, tulák“.

Lot. kaņa „kůň“ (EH, I, 585) J. Endzelīns má sklon odvozovat z rus. конь. Lot. kanēris „herka“ (EH, I, 584), srov. lot. kaneris „zajíc“, může být někdy také přetvořením rus. конь.

Lot. kankans „špatný kůň“, kankāns „velký, hubený kůň“ (EM, II, 155, 156), srov. lot. kankāt „chodit, klusat velkými, unavenými kroky“, lot. kankāns „něco velkého, těžkého, měkkého“.

Lot. kārkis „starý kůň“, kākis (EM, II, 197) by snad bylo třeba spojovat s lot. kārkis „hák“, kākis.

Lot. kāsis „herka“ (EH, I, 606) J. Endzelīns má sklon spojovat s lot. kāsis „hák“. S takovým výkladem by souhlasilo i naše objasnění původu lot. kārkis.

Lot. keņcītis „špatný kůň“ (EM, II, 365), srov. lot. keņcis „šejdíř, kramář“.

11. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

161

Lot. klām̄pa „herka, starý, ztuhlý kůň, kulhavý kůň“, klam-pis „starý kůň“ (EM, II, 212; EH, I, 609) by se nejspíše mělo spojovat s lot. klām-pât „těžkopádně chodit“.

Lot. klams „starý, hubený, slabý kůň“ (EM, II, 212) má J. Endzelīns sklon spojovat s lit. klėmnas „slabý“. Nám se však zdá přesvědčivější odvozovat lot. klams z rus. хлам „harampádí, krám“.

Lot. klām̄za „starý, vyhublý kůň, herka“ (EM, II, 212; EH, I, 610), srov. lot. klamz̄a, klamza „někdo, kdo chodí těžkými kroky“, lot. klām-zāt „těžkopádně chodit“.

Lot. klanḡis „velký, vyhublý kůň“, kleņḡis „herka“ (EM, II, 214, 223) spojoval J. Endzelīns s lot. kleņḡis „flákač, ničema“.

Lot. klaūga „herka“ (EH, I, 611), srov. lot. klaūḡis „kus dřeva; tlachal“.

Lot. knadz̄is „starý kůň“, knadze „stará klisna“, srov. lot. knaḡis „hák nebo kolík“ < něm. Knagge (EM, II, 241; EH, I, 626).

Původ lot. kōksis „herka“ (EH, I, 640) není jasný. Možná by bylo třeba spojovat s lot. kuksis „rezavý, žlutý kůň“ nebo kuksīt „pomalu jít“.

Lot. krabiņš „starý, vyhublý kůň“ (EM, II, 255) by snad bylo třeba spojovat s lot. krabiķis „rozvětvený kůl zaražený do země, na němž se na poli suší obilí“, krabināt „škrábat se, pohybovat se“.

Lot. kraḡis „herka“, krāḡis, skrāḡis „starý kůň“, krak̄is „špatný, slabý kůň“ pocházejí z něm. Kracke, Kragge (EM, II, 255, 256, 265).

Lot. krampis „starý, hubený kůň“ (EM, II, 258; EH, I, 641) by se nejspíše mělo spojovat s lot. krāmpis „uzavírací hák“.

Lot. krapants „slabý, vyhublý kůň“ J. Endzelīns má sklon spojovat s lit. krapinėti „těžce chodit“ (EM, II, 260).

Lot. krapš̄kis „starý, vyhublý kůň“, krapšis (EM, II, 260; EH, I, 642), srov. lot. krapis „hanlivé označení“.

Lot. krepsis „herka“ (EH, I, 649), srov. lot. krepecēt „tiše kašlat“, krepecī „vykašlávání hlenu“.

Lot. krimpa „vyhublý kůň“ (EM, II, 279), srov. lot. krimpāns „uplakané malé dítě“, krimpa „hanlivé označení hubeného člověka“.

Lot. kroksis „herka“ (EH, I, 658), snad by bylo třeba spojovat s lot. kruķis „berla, pohrabáč“, krukite „hanlivé označení pro malé děvčátko“.

Lot. lamāks „tlustý, těžkopádný kůň“ (EM, II, 530), srov. lot. lamaka „člověk, který své tělo nedrží vzpřímeně, tlusťoch“, lamāns „velký, neohrabaný, žravý člověk nebo pes“.

Lot. limaks „líný kůň“ (EH, I, 742), snad by bylo třeba spojovat s předchozím názvem.

Lot. mitenis „vyměněný kůň; herka“, mietenis „herka“ J. Endzelīns spojuje s lot. mīt „měnit“, srov. mitala „název špatné krávy nebo klisny“ (EM, II, 649, 656).

Lot. naina, naine „vyhublý, uštvaný kůň“ (EM, II, 690) snad by bylo třeba spojovat s lot. naine „vdova“ < est. naene „žena“?, srov. tā tāda naine vien ir (o

162

ženské osoby, EH, II, 3). Z hanlivého označení ženy mohlo vzniknout také označení zvířete.

Lot. nátmene „schvácená herka“, nátanais zirgs „schvácená herka“, nátenis „slabý, bílý kůň“, nátną ķēve „slabá klisna“, nàtns zirgs „bílý a slabý kůň“ (EM, II, 702), srov. lot. nàtns „plátno“, jehož původní význam byl „z kopřiv“: nàtre „kopřiva“. K významu slova nàtns „špatný“ srov. kàrklu vācietis „posměšné označení pro Němce, který se snaží napodobovat německé způsoby, ale nedaří se mu to“.

Lot. stīvnica „ztuhlý kůň“, stīvuicis (EM, III, 1077), srov. lot. stīvs „tuhý, strnulý“ < středohornoněm. Žem. stīf.

Lot. storaks „líný člověk nebo takový kůň“, storags (EM, III, 1080; EH, II, 584), srov. lot. storcka „hanlivé označení ženské bytosti“, storgaks „tlouštík, neohrabanec“.

Lot. svanaris (?) „vyhublý kůň“, zvanārs „starý, slabý, hubený kůň“ (EM, III, 1143; IV, 765; EH, II, 814), srov. lot. zvanārs „staré, špatné, ošklivé hodiny“ < rus. звонарь „zvoník; žvanil“.

Lot. testis „líný kůň“, srov. lot. test „funět“ (EM, IV, 168).

Lot. tūcis „líný kůň“ (EM, IV, 278), snad by se mělo spojovat s lot. tūkat „strkat, hníst, cpát“.

V lotyšských nářečích nacházíme mnoho dalších pojmenování koně, nejčastěji spojených s některou vlastností tohoto zvířete:

Lot. aīcis „kůň (žertovné označení)“ (EM, I, 12), snad by se mělo spojovat s lot. āita, aīča „ovce“.

Lot. auzainis „kůň“, àusainis (EM, I, 231; EH, I, 188, 189), srov. lot. auzas „oves“.

Lot. brīēdis „kůň s losí srstí“ (EM, I, 337; EH, I, 243), srov. lot. brīēdis „los“.

Lot. ēbelis „pyšný kůň“, ēberis „hanlivé označení starého koně“, ēberis „dobrý kůň; rychlý kůň malého vzrůstu“ (EM, I, 572; EH, I, 371), snad by se někdy mělo spojovat s něm. Eber „kanec“.

Lot. gàisuonis „divoký, nezkrotný kůň“ (EH, I, 378), srov. lot. gàisuonis „chvastoun; neklidný člověk“, lot. gàiss „vzduch“.

Lot. rēceknis „hřebec, který prudce řehtá“, srov. rēkt „řvát, výt“ (EM, III, 517).

Lot. spārdauniece „klisna, která ráda kope“, spārdainice (EM, III, 986), srov. lot. spārdities „kopat kolem sebe“.

Lot. sperška „klisna, která kope“ (EH, II, 548), srov. lot. spèrt „kopat“.

Lot. stakņa „kůň, který při tažení nákladu občas zůstává stát“ (EM, III, 1041), srov. lot. staknīt „zůstávat stát“.

Lot. svipastis „kůň, který kolem sebe švihá ocasem“, srov. lot. svàipīt „bičovat“ + aste „ocas“ (EM, III, 1160).

Lot. tīza „klisna, která kulhá a nemůže jít vpřed“ (EM, IV, 199), srov. lot. tizāt „kulhat“.

Lot. tramdis „plašný kůň“, tramīkis (EM, IV, 221), srov. lot. tramīgs „plašný, divoký“.

11*

163

Lot. žiblis „kůň s jedním okem“ J. Endzelynas má sklon spojovat s lot. žibt „mihotat se, být oslněn“ (EM, IV, 808).

Lot. žlanga „kůň, který hodně pije vodu“ (EM, IV, 815), srov. lot. žlāngāt „pít dlouho, pomalu a hodně (říká se o lidech a koních“.

Lot. žuklis „rychlý kůň“, srov. lot. žukls „rychlý, hbitý“ (EM, IV, 829).

S jednotlivými vlastnostmi koně souvisejí také některá litevská pojmenování koně:

Lit. bėgūnas „kůň s lehkým klusem“, bėguonėlis (LKŽd., I, 597), srov. lit. bėgti.

Lit. bišius „malý kůň“, biškinas „středně velký, nepříliš mohutný kůň“, bišė „špatná klisna“ (LKŽd., I, 700), srov. lit. biškenti „běžet drobnými krůčky“; může jít o slovo zvukomalebného původu, srov. bišku „zvukomalebné slovo při volání na býka“.

Lit. gyvėntuvas „pracovní kůň“ (LKŽd., III, 379), srov. lit. gyvėnti.

Lit. karčiūkas „kůň s pěknou hřívou“ (LKŽd., V, 270), srov. lit. karčiai.

Lit. ristūnas „kůň s lehkým klusem“, ristininkas, ristokas (A. Lyberis, 60)¹⁰⁸, srov. lit. risčia.

Lit. šarūnas „dobře krmený, výborný kůň“ (A. Lyberis, 61) by se patrně mělo spojovat s lit. šorai „klapky u uzdy, které koním brání rozhlížet se do stran“.

Lit. vežmininkas „silný kůň vhodný k tahu“ (A. Lyberis, 61), srov. lit. vežimas.

Lit. žvignis „dobře krmený kůň určený k jízdě na návštěvu“ (A. Lyberis, 61), srov. lit. žvygauti „neustále řehtat“(?).

Liet. kunteris „malý, ale silný kůň“ (LKŽd., VI, 903) je výpůjčka z němčiny, srov. něm. Kunter.

Liet. rišokas „kůň s lehkým klusem“, slavismus, srov. rus. рысак (A. Lyberis, 60).

Liet. staininis „dobře krmený kůň určený k jízdě na návštěvu“, slavismus, srov. pol. stajenny (A. Lyberis, 61).

V litevštině i lotyštině lze vyčlenit skupinu názvů koní charakteristických především pro dětskou řeč. Tyto názvy jsou nejčastěji zvukomalebného původu.

Liet. ygagas „kůň (v dětské řeči)“, vyčiukas „hříbě“ (LKŽd., IV, 7, 20), srov. liet. ygaga „citoslovce označující zvuk řehtání koně“.

Liet. kažis „hříbě“, kožė „klisna (v dětské řeči)“, kožis „kůň, hříbě (v dětské řeči)“, kožius, kužė „kůň (v dětské řeči)“, kužia, kužis kužius, kužis, kužius (LKŽd., V, 464; VI, 392, 1017, 1018, 1021, 1022), srov. liet. citoslovce (při volání koně) kuš, kuzi, kuzia, kuziu, kūž, kužiu aj.

Liet. kirkilas „hřebec“ (LKŽd., V, 836), srov. liet. kirkėti.

Lot. cigiņš, ciga, cigus „hříbě, kůň“, cigulis „hříbě“, ciga (EM, I, 379; EH, I, 269, 290), srov. lot. ciga, cig „zvolání k přivolání hříbat a koní“.

Lot. kose „lichotivé jméno pro klisnu“, košiņš „kůň, koníček (obvykle v dětské řeči)“, koša, košiņa košis, košelis, kuziņa „mladý kůň, kůň vůbec v dětské řeči“, kuze „hříbě“, kuzlis, kuža „kůň, malé hříbě“, kužiņa „něžné oslovení koně“ (EM, II, 255, 331; EH, I, 639, 681), srov. lot. kuz, kuze, kužu „zvolání k přivolání koní“.

¹⁰⁸ A. Lyberis, Kalbos kultūra, 7, p. 59–63.

164

Lot. sugulis „malé hříbě“, sūgulis, suka „hříbě (v dětské řeči)“, sukulis „malé hříbě“, sukulinš, sukuls, suksis „kůň, který už nemůže dobře běhat“, sukulis „ne příliš silný kůň“, sūka „mladý pěkný kůň nebo hříbě“ (EM, III, 1117, 1118; IV, 105; EH, II, 600, 601, 607, 657), srov. lot. suk, suku, šuk, šuku „citoslovce, lákací volání na hříbě“.

Lot. tprūta „kůň (v dětské řeči)“, tprūtina, tprūte (EM, IV, 217), srov. lot. tprū „citoslovce užívané k zastavení koní“.

V litevštině a lotyštině je poměrně mnoho názvů koní souvisejících s barvou tohoto zvířete (v litevštině i lotyštině najdeme řadu názvů barev užívaných pouze při hovoru o koních):

Lit. báltis, baltōkas, baltàsis, baltēlis, balckis, baltĕus, balt(a)marģis, balt(a)-keršis, baltplėšnis, balt(a)galvis, balt(a)kāklis, balt(a)kāktis, balt(a)karītis, balt(a)kōjis, baltas mārgis, balt(a)prūšnis, balt(a)smūkis, balt(a)uodēgis, baltas lėpsnis (LKŽd., I, 498–504; A. Lyberis, 62), srov. lit. báltas.

Lit. beliōkas „bělouš“ (LKŽd., I, 604), slavismus, srov. rus. беляк.

Lit. bēris, bēris, bērasis, bērōkas, bēriōkas, bēriōte, bēriņas, bēriūkas, bēriūkas, bērelis, bēriūnelis, bēruōlis, bērvalelė, bērširvis (LKŽd., I, 625, 632; A. Lyberis, 62), srov. lit. bēras, bēras.

Lit. blēzis, blēšis, blisis „kůň s bílým pruhem přes čelo; lysák“ <něm. Blässe (LKŽd., I, 737, 752; A. Lyberis, 62).

Lit. briedplaukis „barvy lososí srsti, tmavý bělouš“ <lit. briedis + plaukas (LKŽd., I, 853; A. Lyberis, 63).

Lit. brišis, srov. lit. brišas „plavý; tmavě zrzavý, lososí barvy“ (LKŽd., I, 867; A. Lyberis, 62—3).

Lit. brūnis, brūnas(is) (LKŽd., I, 894), srov. lit. brūnas „černohnědý, nahnědlý“, brūnas <dolnoněm. brūn¹⁰⁹.

Lit. bulānas „kůň světle žluté barvy; žluťák“ <rus. буланый „plavák, ryzák (kůň)“ (LKŽd., I, 939; A. Lyberis, 63).

Lit. cinākis „kůň s bílýma, šilhavýma očima“ (LKŽd., II, 20) < cinas „cín“ (<něm. Zinn) + akis.

Lit. čėkis (LKŽd., II, 41; A. Lyberis, 62), srov. lit. čėkas „strakatý“ <něm. Scheck¹¹⁰.

Liet. darāšis, darāšius, derēšis, derēšius, srov. lit. darāšas, derēšas „ryzák (hnědý) s bílou hřívou (o koni), tmavošedý“ <pol. deresz <maď. deres (LKŽd., II, 183, 277; A. Lyberis, 62; K. Bartkus, 382¹¹¹).

Lit. gelsvis, gelsvōkas, gelsvāis, geltis, geltēlis, geltāisis (LKŽd., III, 220, 221, 223; A. Lyberis, 63), srov. lit. gelsvas, geltas.

Lit. gnēdis „hnědák“ (LKŽd., III, 458), srov. lit. gniedas „hnědý“ <rus. гнедой.

Liet. jūōdis, jūōckis, juodōkas, juodāsis, juodūkas, juōdberis, juodbrūnis, juodmārgis, juōdširmis, juōdširvis, juōdžerkštis, juōdplėšnis, juod(a)galvis, juod(a)kāklis, juod(a)karītis, juod(a)kōjis, juod(a)prūšnis, juod(a)smūkis, juod(a)uodēgis (LKŽd., IV, 398, 400–10; A. Lyberis, 62), srov. lit. juōdas.

¹⁰⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 60.

¹¹⁰ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 72.

¹¹¹ K. Bartkus, Literatūra ir kalba, VI, p. 371–393.

165

Lit. kaštānas, kaštānis, kaštōnas, kaštōnis (LKŽd., V, 401, 403; A. Lyberis, 62), srov. lit. kaštānas „hnědovlasý“, kaštōnas, kaštānas „takový strom a jeho plod“, kaštānas < pol. kasztan.

Lit. kéršis (LKŽd., V, 624), srov. lit. kéršas „místy černý, místy bílý“.

Lit. làukis, laukōkas, laukàgsis, lauk(a)kàktis (LKŽd., VII, 176, 178, 183, 184; A. Lyberis, 62), srov. lit. làukas „s bílým čenichem nebo bílým čelem“.

Lit. moliūgis, srov. lit. moliūgas „barvy hlíny“.

Lit. obuolãinis, obuolmušỹs (A. Lyberis, 63), srov. lit. ōbuolmušas „skvrnitý, s malými tmavými nebo světlými kroužky“, obuolỹs. Podle M. Nydermana je lit. ōbuolmušas chybným překladem pol. jabłkowity¹¹².

Lit. paļšis, paļšōkas, paļšāsis, paļšiūkas, paļšbēris, paļšmàrgis (A. Lyberis, 62, 63; K. Bartkus, 382), srov. lit. pálšas „světle šedý“.

Lit. palvis, palvỹs (A. Lyberis, 63), srov. lit. palvas „světle žlutý, nažloutlý“.

Lit. pelēkis (A. Lyberis, 63), srov. lit. pelēkas „myší barvy“.

Lit. pelēnius (A. Lyberis, 63), srov. lit. pelenai.

Lit. plēsnis (A. Lyberis, 62), srov. lit. plēsnas „rezavý nebo hnědavě bělouš“, slovo slovanského původu, srov. rus. пле́нъ.

Lit. pilkis, pilkėlis (A. Lyberis, 63), srov. lit. pilkas.

Lit. raudāsis, raudīkas, raūdžerkštis, raūdžilis, rūdširvis, raudširmis, raudširvis, raudonširmis, raudonbēris (A. Lyberis, 62), srov. lit. raudās „rezavý, červený“, rūdas, raudōnas.

Lit. sārtis, sartōkas, sartàsis, sartùkas, sartēlis (A. Lyberis, 62), srov. lit. sārtas „světle hnědý, nažloutlý“.

Lit. šalnis (A. Lyberis, 62), srov. lit. šalnas „jako jinovatka, pokrytý jinovatkou“.

Lit. šēkis „strakatý kůň“ (Žagarė, Šakyna), srov. lot. sekis „pestrý kůň“ (EM, III, 815).

Lit. šerkšnis (A. Lyberis, 62), srov. lit. šerkšnas.

Lit. širmis, širmōkas, širmāsis, širmukas, širmēlis, širmbēris (A. Lyberis, 62), srov. lit. širmas „bílý s příměsí tmavých chlupů“.

Lit. širvis, širvāsis, širvōkas, širvānis, širvūkas, širvabēris (A. Lyberis, 62), srov. lit. šīrvas „bílý s příměsí tmavých chlupů, šedý“.

Lit. šyvis, šyvāsis, šyvōkas, šyvūkas, srov. lit. šyvas „světle šedý“.

Lit. žerkštys (A. Lyberis, 62), srov. lit. žerkštas „barvy jinovatky“.

Lot. ābuolainis „který je jablkovitě skvrnitý (přízvisko koně)“, srov. lot. ābuōls „jablko“, ābuōlains „jablkovitě skvrnitý“, ābuōltains, ābuōluōts (EM, I, 234–5; EH, I, 192).

Lot. bāltenis „bílý kůň, bělouš“, bāltiņš, baltenica „bílá klisna“, balteniša, srov. lot. balts „bílý“ (EM, I, 257; EH, I, 202).

Lot. bēris „hnědý kůň“, bēritis, bēruks, bēriņš, srov. lot. bērs „hnědý“ (EM, I, 290, 291, 292; EH, 216).

Lot. blesis „kůň s lysinou“ < středodolnoněm. blesse (EM, I, 314; EH, I, 228).

Lot. briēdis „kůň s jelení srstí“ (EM, I, 337; EH, I, 243), srov. lot. briēdis „los“.

Lot. brūnis „hnědý kůň“, brūnicis, srov. lot. brūns „hnědý“ < středodolnoněm. brūn (EM, I, 340, 341; EH, I, 246).

¹¹² M. Niedermann, ZfslPh, 4, p. 42–44; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 515.

166

Lot. dārcis „strakatý kůň“, dārkis, srov. lot. dārks „strakatý, pestrý“ (EM, I, 447, 448).

Lot. dūkanis „hnědý kůň“, dūkanis, dūcis, dūcis, dūcis, dūkainis „žlutý kůň s černou hřívou“, dūkanbēris „tmavě hnědý kůň“, srov. lot. dūkans „šedohnědý“ (EM, I, 523, 525; EH, I, 346).

Lot. dulis „světle hnědý kůň“, dulinbēris „tmavě hnědý kůň“, srov. lot. duls „tmavě zbarvený“ (EH, I, 340).

Lot. dzeltis „žlutý kůň“, dzeltinis, dzeltenis, dzeltiņis, dzelṭānis, dzelṭainis, srov. lot. dzeltāns „žlutý“ (EM, I, 542; EH, I, 353).

Lot. gaīkis, ve spojení gaika zirgs „strakatý (hnědě a šedě skvrnitý) kůň“ (EH, I, 376), srov. lot. gaīkis „uprchlík, nezkrotný“ (zirgs iet kā gaīkis), lot. gaīkis „rozverný, lehkomyslný, přehnaný člověk“ (EM, I, 584).

Lot. kuksis „žlutý kůň barvy lišky, lišák“ vzniklo nejspíše asimilací z *puksis <něm. Fuchs (EM, II, 301; EH, I, 668).

Lot. lāucis „kůň s lysinou“, lāukis, laukene „klisna s lysinou“ (?), srov. lot. lāuks „lysý“ (EM, II, 426, 428; EH, I, 722, 723).

Lot. luošītis „kůň, který je luoss“, luošelis „žlutohnědý kůň“, srov. lot. luõss „plavý, žlutošedý“ (EM, II, 528).

Lot. muõris „hnědomodrý, šedý kůň“ (EM, II, 683; EH, I, 841), srov. lot. muõris „Maur“ (?).

Lot. mūsainis „skvrnitý kůň, bělouš“, srov. lot. mūsāns „skvrnitý, pestrý“ (EM, II, 679).

Lot. palseris „světle šedý kůň“, srov. lot. palsāins „běloušovitý“, palsāns (EM, III, 62–3; EH, II, 152).

Lot. pelēce „šedá klisna“, pelēķis „šedý kůň“, srov. lot. pelēks „šedý“ (EM, III, 196; EH, II, 221).

Lot. raūdis „červený kůň“, srov. lot. raūds „červený, načervenalý, hnědý“ (EM, III, 483).

Lot. ripainis „jablíčkový bělouš, kůň s kulatými skvrnami; kulatý, dobře živený kůň“, rīpainis „strakatý kůň“, srov. lot. ripa „kulatá skvrna“ (EM, III, 530, 539; EH, II, 373).

Lot. sālnis „ledový bělouš“, sahlkis, srov. lot. salns „běloušovitý“ (EM, III, 675).

Lot. sarkanis „světle hnědý kůň“, srov. lot. sarkans „červený“ (EM, III, 720; EH, II, 443).

Lot. sekis „strakatý kůň“ pravděpodobně pochází z livonského šek „strakatý kůň“ (EM, III, 815; EH, II, 476).

Lot. sirkis „ryzák“, srov. lot. sīrks „šedovlasý, našedlý“ (EM, III, 846).

Lot. sīrmis „šiml“, sirmiņš, sīrmsarītis, srov. lot. sīrms „šedý“ (EM, III, 846, 847; EH, II, 489).

Lot. sveķainītis „žlutý kůň“, srov. lot. sveķains „pryskyřičný“ (EH, II, 613).

Lot. ūbelis „strakatý kůň; starý, ošklivý kůň“, srov. lot. ūbele „hrdlička“ (EM, IV, 403; EH, II, 740).

V pruských jazykových památkách nacházíme několik názvů koně, které jsou příznačné pouze pro tento jazyk.

167

Elbingský slovníček zaznamenává slovo — Rapeno Jungkekobel (435. slovo) „mladá klisna“. Toto slovo dosud nemá spolehlivější etymologii. Nebylo by možné považovat pr. rapeno za výpůjčku z němčiny, srov. něm. Rappe, které původně znamenalo „havran“ a později také „černý kůň“?¹¹³

Poměrně nejasný původ mají i další dva názvy koně, které se nacházejí v Elbingském slovníčku — Sweriapis Keynhengest (431. slovo) a Sweykis Pflugpfert (432. slovo). První zřejmě znamenalo „turnajový kůň“ a pokoušejí se je odvodit z pol. *świerzop „hřebec“, srov. pol. świerzepa „klisna“, zatímco druhé (v dokumentech se objevují i varianty sweyke, sweike, sweke) se pokoušejí spojovat se starohornoněmeckým sweiga „stádo dobytka“¹¹⁴

Při přehledu baltských názvů koně vidíme, že mezi nimi je mnoho názvů různého původu. Především si baltské jazyky uchovaly starý indoevropský název koně, odvozovaný z předpokládaného tvaru *eḱuo-s. Ve slovanských jazycích nenacházíme zřetelnější stopy tohoto názvu. Pro baltské jazyky je příznačný název koně litevsky žirgas, lotyšsky zirgs, prusky sirgis. Později vznikl v litevštině název koně příznačný pouze pro tento jazyk, arklys. Tyto změny názvů koně pravděpodobně souvisejí s proměnami jeho funkcí jakožto domácího zvířete. Baltské jazyky mají indoevropský název hřebce, který je příznačný pouze pro ně. Litevské kumelys a lotyšské kumelš se různými způsoby pokoušeli spojovat se slovanským názvem koně. Tyto pokusy však zatím nebyly úspěšné. Názvy koně v baltských a slovanských jazycích se celkově velmi liší. Kromě některých případů přejímání nemají žádné rysy charakteristické pouze pro tyto jazykové skupiny.

PRASE

V Evropě bylo prase ve srovnání se psem, ovcí a velkým skotem člověkem domestikováno snad o něco později. V životě pravěkého člověka zřejmě nehrálo tak významnou roli jako ostatní právě zmíněná zvířata. Samostatná centra domestikace prasat existovala v Evropě i v Asii. Nejrozšířenější domácí prasata v Evropě pocházejí z divočáka (Sus scrofa ferus). Velké množství center domestikace prasat může souviset také s tím, že prase je kvůli svým tělesným vlastnostem hůře přepravitelným zvířetem než například velký a drobný skot či koně.

Stopy prasete se nacházejí v archeologických nálezech z neolitu v povodí řeky Dněpru, v Besarábii a také téměř ve všech neolitických sídlištích severní a střední Evropy. Byly nalezeny v sídlištích šijské kultury v Pádské nížině i v mykénských hrobech¹.

Ve starověkých historických pramenech východních zemí nacházíme mnoho zajímavých údajů o chovu prasat. Zdá se, že zde byla prasata domestikována podstatně dříve než v Evropě. Například ve starověké Číně se stopy prasat nacházejí v raně neolitických sídlištích vedle stop psů, zatímco stopy jiných zvířat se objevují až na samém konci neolitu. V věštebných nápisech z Čen-nanu se uvádí, že se ve starověké Číně při slavnostních náboženských obřadech někdy obětovalo dokonce až 100 prasat².

¹¹³ F. Kluge, Et. Wb., p. 582.

¹¹⁴ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 260; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 443.

¹ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, p. 360; C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 100–115; M. Hilzheimer, Schwein, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, p. 380–383.

² V. I. Avdijevas, Senovės rytų istorija, p. 576, 582.

168

O tom, že se prasata chovala již ve starověkém Babyloně, svědčí mimo jiné i skutečnost, že toto zvíře je zmíněno již ve slavném Chammurapiho zákoníku.

Izraelité považovali prase za nečisté zvíře a vepřové nejedli. V Asii se prase sice obecně chovalo, ale oblíbené nebylo. Téměř zdivočelé se potulovalo po městech a spolu se psy a supy se staralo o čistotu ulic³.

O konzumaci vepřového se nezmiňují žádné historické prameny starověkého Egypta, ačkoli prasata tam jako domácí zvířata znali již od pravěku. Například na kresbě v jedné pravěké hrobce je vyobrazeno stádo prasat. V nejstarších archeologických vrstvách chrámu v Hierakonpolu byla nalezena fajánsová soška kance. Běžící kanec byl jako hieroglyfický znak použit již na jednom písemném památníku z dob první dynastie. Vyobrazení prasat se však obecně nacházejí mnohem méně často než vyobrazení jiných domácích zvířat. Tyto skutečnosti by naznačovaly, že ani staří Egypťané neměli prasata příliš v oblibě. Do jisté míry to potvrzuje i okolnost, že prase bylo v pozdějších dobách považováno za zvíře zlého boha Seta, vraha vlastního bratra Usira. Není také vůbec jasné, k čemu se prasata ve starověkém Egyptě chovala. Hérodotos vypráví, že během svých cest viděl, jak se v nilské deltě prasata používají k zašlapávání zasetého obilí do půdy⁴.

Ve starověkém Řecku a Římě se toto zvíře těšilo větší vážnosti než v zemích Východu. Homér vypráví, že Odysseus měl dvanáct stád rovnorohých býků a stejný počet stád ovcí, koz a prasat. Římané měli v oblibě vepřové a nevyhýbali se ani zobrazování prasat na svých uměleckých památkách⁵.

Prase bylo velmi oblíbeným zvířetem ve slovanských zemích. Zdá se, že Slované chovali ze všech domácích zvířat nejvíce prasata a ovce. O jejich chovu v těchto krajích vyprávějí také arabští cestovatelé z 10. století. Zvláště příznivé podmínky pro chov prasat panovaly mezi Vislou a Desnou, kde bylo možné v rozsáhlých dubových lesích nasbírat obrovské množství žaludů a tím jim bez větších obtíží zajistit krmivo na zimu⁶.

Na území dnešních pobaltských republik se stopy prasat spolu se stopami psů a velkých i malých přežvýkavců nacházejí již v nálezech z neolitu⁷.

V nálezech z hradišť na území Litevské SSR (Nemenčinė, Migonys, Dovainonys, Bačkininkėliai), datovaných do 1.–4. století, byl spolu s kostmi jiných domácích zvířat nalezen také značný podíl kostí prasat⁸.

Starý indoevropský název pro prase *sūs/*suų se poměrně dobře zachoval v mnoha indoevropských jazycích: skr. śūkarāḥ, av. hū-, řec. ὗς, σύς, lat. sūs, got. swein, vok.

³ P. Thomsen, Schwein, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, p. 383—384; B. Meissner, Haustier, — ten pat, V, p. 221; O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, p. 361.

⁴ Ranke, Schwein, — M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, XI, p. 383; C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, p. 102.

⁵ C. Keller, ten pat, p. 103; V. S. Sergejevas, Senovės Graikijos istorija, Vilnius, 1955, p. 109.

⁶ Л. Нидерле, Славянские древности, p. 319—320.

⁷ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, Lietuvos archeologijos bruožai, p. 79; Latvijas PSR vēsture, I, p. 11; История Эстонской ССР, под. ред. Г. И. Наана, Таллин, 1958, p. 10.

⁸ P. Kulikauskas, R. Kulikauskienė, A. Tautavičius, ten pat, p. 252—253; K. Paaveri P. Kulikauskas, Acta Baltico-Slavica, 2, p. 270—272.

169

Schwein, sen. něm. hornoněm. sū, něm. Sau, alb. thi, toch. B suwo, rus. свинья, lotyš. sivēns „sele“ aj.

Stejně jako u mnoha dalších starých indoevropských názvů zvířat je původní význam *sūs/*suu velmi nejasný. Existuje několik výkladů, z nichž některé jsou méně, jiné více přesvědčivé, o žádném z nich však nelze říci, že je jistě správný a nevyvolává žádné pochybnosti. Byly pokusy spojovat ide. *sūs s indoevropským označením syna (lit. sūnùs, rus. сын a j.), přičemž obě označení byla odvozována od téhož slovesa s významem „plodit, počínat, rodit“, srov. skr. sūtē, sāuti, sūvátē „plodí, rodí“. Foneticky je takové spojení možné, velmi obtížně se však obhajuje sémanticky, zvláště uvážíme-li, že prase bylo domestikováno poněkud později než ostatní domácí zvířata. F. Specht⁹ spojoval ide. *sūs s gótským bi-saulan „mazat, špinit“, gótským swarts „černý“, lat. sordes „nečistota“. Několik pokusů hledalo původ ide. *sūs nikoli v jazycích samotných Indoevropanů, nýbrž v jazycích jejich sousedů. A. Nehring¹⁰ považoval za takový zdroj ugrofinský prajazyk *buvo (srov. fin. sika, mordvinské tuwo). E. Polivanov rekonstruoval pro indoevropská označení prasete podobu *(t)sūs a odvozoval ji ze staré čínštiny čú „prase, kanec“¹¹. Patrně však nejvíce zastánců získala etymologie, která vykládá ide. *sūs jako slovo zvukomalebného původu. Sémanticky ji podporují různá zvukomalebná pojmenování mnoha zvířat v různých jazycích, včetně samotného prasete. Této etymologii navíc nahrává výklad skr. sū-karāḥ jako „sū – ten, kdo vydává zvuk“, tj. „zvíře, které ‚dělá‘ zvuk“. V tomto případě mohly ide. *sū- i staročínské ču vzniknout týmž způsobem¹².

Ve slovanských jazycích se toto ide. označení prasete zachovalo, byť v poněkud pozměněné podobě: stsl. svinija, rus. свинья, ukr. свиня, bělorus. свіння, bulh. свиня, srbocharv. свиња, slovin. svinja, čes. svině, slov. sviňa, pol. świnia, kašub. svina, horno-luž. swinja, dolno-luž. swińa. Toto slovanské označení je nejspíše utvořeno z ženské podoby přídavného jména svinъ, *svini; blízké těmto podobám jsou lat. suīnus „vepřový, prasečí“ a gótské swein „prase“¹³.

Z baltských jazyků toto ide. označení prasete uchovala pouze lotyština: su-vēns „sele“, suvēns, suvēnelis, sivēns, sivēnis, sivēntiņš, sivēnica „prasnice (která má selata aj.)“, sivēnice, sivēne „prase ve věku 6–7 měsíců“, sivēnēns „malé selátko“, sivēnīza = sivēnica, sivēniete „mladá (nejvýše rok stará) prasnice; březí prasnice“, sivēnuks „sele“, sivēnuks (EM, III, 850, 1129; EH, II, 491, 606). Podoby s kořenovým -i- vznikly v lotyštině nově: v ní se u před v a b poměrně často mění na i, srov. divi „dva“: duvejāds „dvojí“, zivs „ryba“: zuvs, tīvi „blízko“: tuvu, driva „pole“: druva, dibens „dno“: dubēns a podobně¹⁴. V lotyšských nářečích existuje i více variant tohoto označení: sukis „sele, poloviční prase“, sukēns, zuikis „malé selátko“, sukis „poloviční prase, sele“, sukelis (hanlivě), sukēns, sukentiņš, sukelēns,

⁹ F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, p. 123.

¹⁰ A. Nehring, Studien zur indogermanischen Kultur und Urheimat, Salzburg—Leipzig, 1936, p. 112.

¹¹ E. A. Polivanov, Archiv Orientalní, 9, p. 405—406.

¹² O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 62; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 593; F. Kluge, Et. Wb., p. 626.

¹³ V. Machek, Et. sl., p. 489; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 593.

¹⁴ J. Endzelynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, p. 15; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 50—52; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 615.

170

sukāns, sukans, suŋķis „středně velké prase“, siūka „sele, mladé prase“, siūkis, svīkis „velmi hubené prase“, svīķelis „malé, hubené sele“, svīkaltis „sele, mladé prase“, sukantīns „selátko“, sukniši „malá selata“ (EM, III, 850, 1115, 1117, 1119, 1124, 1163; IV, 749; EH, II, 601, 602, 619–620). Tyto názvy se, jak vidíme, značně liší od výše zmíněných názvů prasete téhož kořene. Tvorbu některých z nich je také velmi obtížné vysvětlit. Formy s iu- by se snad měly vykládat jako vzniklé z *suvikis, srov. zuintina < zuvitina¹⁵. Na vznik některých forem mohly občas působit zvukově podobné výrazy suku „vábicí volání na hříbě; citoslovce“, suk „citoslovce jako zvolání na psa, kterému se hází něco k jídlu; vábicí volání na hříbě“ (EM, III, 1116, 1118), srov. sukulis „malé hříbě“.

V pruštině se rovněž vyskytuje název prasete tohoto kořene: 682. slovo elbingského slovníčku Swintian Swin. Tuto pruskou formu lze vykládat různě. Především ji lze považovat za formu vzniklou disimilací, anebo snad prostě písařskou chybou, z *swinstian < *swinistian (srov. parstian „sele“, werstian „tele“, které by zase pocházely z *parsīstian, *wersīstian, srov. gertistian „kuřátko“ vedle gertis „kohout“). Podobně jako pr. camstian „ovce“ a slovanské овца „ovce“ by se pr. swintian stalo druhovým označením z deminutivní formy. Přípona -tian však mohla být připojena přímo ke kmeni swīn- bez jakéhokoli deminutivního významu, podle jiných názvů zvířat s touto příponou¹⁶. Rovněž není zcela jasné, zda Prusové toto slovo upravili poté, co je přejali ze slovanských jazyků (J. Mikola považoval za jeho zdroj nějaké svin-ča; přikláněl se k tomu i R. Trautmann¹⁷), nebo zda jde o staré vlastní pruské slovo. Vzhledem k tomu, že pruská slovní zásoba se poměrně často liší od ostatních baltských jazyků a shoduje se se slovanskými, mělo by se pr. swintian snad považovat za domácí slovo. Ve prospěch tohoto předpokladu svědčí i okolnost, že termíny související s chovem dobytka jsou v pruštině většinou domácího původu.

Název prasete tohoto kořene se zachoval také ve složeném pruském slově sewēwnis (229. slovo elbingského slovníčku: Sewenis Sewstal¹⁸). Těžko říci, nakolik tento zápis odráží skutečnou podobu pruského slova. K. Būga vykládal seweynis jako vzniklé disimilací z *sweina-s¹⁹. J. Endzelynas se domnívá, že ew místo uw mohlo vzniknout přímo při opisování vlivem sousedního německého sewstal²⁰. Název prasete rekonstruovaný z uvedeného názvu chléva by tak odpovídal lotyšskému suēns. Na druhou stranu, bereme-li v úvahu, že pr. e vyjadřuje široké i, lze pr. seweynis spojovat také s lotyšským svēns, jak činil V. Burda²¹. V takovém případě je však v pruském jazykovém prostředí obtížnější vysvětlit uw > iv, které je jinak vlastní pouze lotyštině, ačkoli formy živė, živis, liežuvīs²² doložené v okolí Zietely zřejmě ukazují, že uw > iv nebylo cizí ani pruštině, přinejmenším v určité části jejích nářečí.

¹⁵ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 155, 214

¹⁶ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 53, 260—261.

¹⁷ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 443; J. Mikkola, Baltisches und Slavisches, Helsingfors, 1902—3, p. 8.

¹⁸ Prūsų kalbos paminklai, p. 63.

¹⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 615; III, p. 852.

²⁰ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 246.

²¹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 85, 425—426.

²² Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 68; Э. А. Вольтер, Известия отделения русского языка и славесности Имп. Ак. Наук, т. 16, кн. 4, p. 151—160.

171

Zdá se nám však, že by bylo nejlepší rekonstruovat takovou pr. formu seweynis, kterou by bylo možné přímo spojovat s pr. swintian.

S pruským označením prasete swintian by podle všeho bylo možné spojovat pruský hydronym Swene a název vesnice Swene²³.

Velká část indoevropských jazyků zachovala staré označení mláděte prasete: lat. porcus, ir. orc, starohornoněm. farah, chotanosak. pāsa (< *parsa-) „prase“, kurd. purs. Zvláště dobře je toto označení prasete zachováno ve slovanských a baltských jazycích: staroslov. prase, starorus. порося, rus. поросенок, ukr. порося, bělorus. парася, bulh. прасе, srbochorv. прасе, slovin. prase, čes. prase, slov. prasa, pol. prosię, kašub. parsa, hornoluž. proso, dolnoluž. prose, polab. porsą, lit. paršas, pr. parstian²⁴.

Původní význam tohoto slova se vykládá různými způsoby. E. Lidén²⁵ a F. Specht²⁶ spojovali lit. paršas aj. s lat. porca „brázda“, persėti, praparšas „příkop“ a vykládali, že původní význam tohoto ie. označení prasete byl „ryjící zvíře“. Pro takový výklad existují sémantické paralely, ale problém je v tom, že slovo neznamená prase obecně, nýbrž pouze mládě prasete — sele. Objevily se pokusy spojovat ie. *porkos ve významu „oheň, tj. obětní zvíře“ s ř. πῦρ „oheň“, arm. hur, starohornoněm. fuir a dalšími příbuznými slovy²⁷. Podobný pokus jsme již viděli, když bylo ie. *agnos „jehně“ spojováno s jiným indoevropským označením ohně (lit. ugnis, lat. ignis). O těchto pokusech lze však slovy O. Trubačova říci: „остроумно, но маловероятно“. I kdyby byly takové etymologie sémanticky oprávněné, foneticky jsou nesmírně „násilné“. Etymologie E. Benvenista²⁸ získala horlivé zastánce: ie. *porko se v ní spojuje s označením barvy, srov. skr. pṛ́śni- „skvrnitý“, ř. πέρκος. Etymologie E. Benvenista se sémanticky opírá o skutečnost, že kůže selat divokého prasete je až do šesti měsíců věku pokryta černými a nažloutlými podélnými proužky.

V litevských nářečích se paršas někdy užívá také ve významu prase obecně, nebo dokonce velké prase, vepř. Tyto významy jsou však novější. K jejich vzniku přispěla zejména skutečnost, že se v litevských nářečích při označování mláděte prasete nejčastěji užívají zdrobnělé podoby slova paršas: paršiūkas, paršūkas, paršėlis, paršiščias. Starý význam slova paršas se zachoval i ve slovech paršiuotis „vrhat selata“, paršuotis, paršinga „březí (o prasnici)“.

Lit. parš(i)ūkas proniklo i do sousedních slovanských jazyků: bělorus. парсюк, парсюок, парсюляк, паршук, pol. parsiuk, rus. парсук, паршук, парсюк, парсюк. Slovanská slova se užívají v různých významech: „sele“, „vepř“, „hubené, špatně krmené sele“. Některé ruské podoby má O. Trubačov sklon vysvětlovat nikoli jako výsledek přejímání, nýbrž jako redukované podoby jiných slovanských forem. K tomu ho snad přiměla skutečnost, že rus. парсук, парсюк²⁹ se vyskytují daleko od sebe a izolovaně od území Litvy (v okolí Rjazaně). Lze je však vysvětlit jako pozůstatky baltského substrátu.

²³ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 178.

²⁴ О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 61; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 409.

²⁵ E. Lidén, KZ, 56, p. 218.

²⁶ F. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, p. 34–35.

²⁷ J. P. Rona, El culto indoeuropeo del fuego, Montevideo, 1957, p. 14; plg. О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 63.

²⁸ E. Benveniste, Bulletin de la Société de linguistique de Paris, 45, p. 77, 85.

²⁹ В. Даль, Толковый словарь живого великорусского языка, III, p. 19.

172

Slova baltského původu nacházíme poměrně často také na slovanských územích daleko od dnešní Litvy a Lotyšska³⁰.

Indoevropské pojmenování kance se nachází také v památkách pruského jazyka. V Elbingském slovníčku je zapsáno: Prastian Ferkel (686. slovo)³¹. Většina badatelů (A. Becenberger, R. Trautmann, J. Endzelīnas, K. Būga) opravuje pr. prastian na parstian < *parsistian³². Pruské slovo obsahuje tutéž zdrobňovací příponu, s níž jsme se setkali při hovoru o pr. eristian, camstian, swintian. Pruské pojmenování kance se vyskytuje také v pruských toponymech, které ostatně rovněž potvrzují správnost rekonstrukce parstian, srov. Parstlawke < parstian + pr. laucks „pole“, Porsekaymen < *parsas + pr. caymis „vesnice“³³.

Toto indoevropské pojmenování kance se vyskytuje také ve finsko-ugerských jazycích: fin. porsas, est. põrzas, veps. porzas, vod. põrzas, liv. puõras, mordv. purhts, puršez. O indoevropském původu těchto slov mnozí badatelé nepochybují, názory jazykovědců se však rozcházejí v tom, jakým způsobem a z kterého indoevropského jazyka si Finové a Ugrofinové toto pojmenování kance vypůjčili. V. Thomsen se klonil k názoru, že uvedená slova se do finsko-ugerských jazyků dostala z baltských jazyků³⁴. K. Būga tento názor horlivě podporoval. Psal: „fin. porsas, mordv. pur’hts, pyr’hts(ez) (mokša), pur’ts, pur’sez, purtsos (erzja) „sele, Ferkel“, marij. porš, porýš, vot. parš, pariš, mans. pūrys, pôres, poreš, chant. pörös, pūrös „prase, Schwein“ musí být rovněž slovo árijského původu... Obchodní cestou se z árijské země mohlo paršas přes Mordviny snadno dostat až k Permským a uralským Finům. Jak ukazuje zeměpisné rozšíření slova paršo, centrum chovu prasat leželo nikoli na východě, nýbrž na západě. Finové a Ugrofinové proto nemohli získat prase z východu, kde se podle jasného svědectví Hérodota prasata vůbec nechovala. Dlouhá cesta, kterou urazily Paršo a *solo (fin. suola...) „sůl“, není překvapivá, neboť obě tyto věci jsou v lidském životě velmi důležité. Jiná slova árijského původu dosáhla na východě Mordvinů a Čeremisů. Když se prase (paršas) a sůl (la. sāls) z árijské země dostaly do země Mordvinů a Čeremisů, nebylo už obtížné dostat se odtud s obchodníky i k jejich vzdálenějším sousedům“³⁵. Jiní badatelé, opírající se především o zeměpisné důvody, řadí uvedené finsko-ugerské pojmenování prasete do vrstvy indoevropských výpůjček v prafinsko-ugerském jazyce³⁶. Do této vrstvy spolu s fin. porsas aj. patří také slova, která jiní badatelé pokládají za baltismy: fin. jyvä „zrno“ (srov. lit. javai), fin. sisar „sestra“ (srov. lit. sesuo). V poslední době tento názor získává stále více zastánců. Přesto by však bylo předčasné považovat tuto otázku za definitivně vyřešenou. Est. pahr „kui-

³⁰ О. Н. Трубачев, Происхождение..., p. 63—64; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 317—318; T. Zdancewicz, Lingua Posnaniensis, 8, p. 346; Cz. Kudzinowski, Acta Baltico-Slavica, 1, p. 224.

³¹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92; Prūsų kalbos paminklai, p. 73.

³² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 408; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 219; K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 305.

³³ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 424; II, p. 384; III, p. 677; G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 115, 131.

³⁴ V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, p. 206.

³⁵ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 592.

³⁶ L. Hakulinen, Vývoj a struktura finského jazyka, II, s. 38; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 542; J. Kalima, Festschrift für Hermann Hirt, Heidelberg, 1936, s. 199—214; E. Itkonen, A. J. Joki, Suomen kielen etymologinen sanakirja, III, Helsinki, 1962 s. 606.

173

„lys“ J. Kalima jej na rozdíl od ostatních právě vyjmenovaných finsko-ugrických názvů prasete považuje za výpůjčku z baltských jazyků³⁷.

V baltských a slovanských jazycích existuje ještě jeden název prasete, který se, jak se zdá, vyskytuje pouze v těchto dvou indoevropských jazykových skupinách a jehož původ dodnes vyvolává mnoho pochybností. Ve slovanských jazycích se toto slovo nejčastěji užívá ve významu „kanec“: starorus. вепрь, rus. вепрь, rus. nář. венерь „mladý vepř“, вепрь, веприк „kanec, vykastrovaný vepř, mladý vepř“, ukr. вепер „kanec, vykastrovaný vepř“, bělorus. вепер „kanec, mladý vepř“, bulh. вепър „kanec“, srbochorv. вѐпар „mladý vepř“, slovin. veper „kanec“, čes. vepř „prase, mladý vepř“, slov. vepor, pol. wieprz „prase, mladý vepř, kanec“, hornoluž. wjapr „mladý vepř, kanec“, dolnoluž. wjapš, polab. víper³⁸.

Z baltských jazyků se toto slovo dobře zachovalo pouze v lotyštině: vepris „vykastrovaný kanec, vepř“, vepruks „malý (vykastrovaný) kanec“, veprēks „ne právě malý vepris“, veprēks, pejor. veprelis, veprēns, veprēlis „nevelký vepris“, veprukāns, srov. též vepruoties „jíst u stolu nepořádně, nedbale“, veprelis „nečisté dítě“ (EM, IV, 538; EH, II, 771).

O tom, že tento název prasete existoval v litevštině, lze usuzovat z toponymie: Vėpriai (městečko jihozápadně od Ukmergė), Veprinis (jezero v okrese Vievis), Veprys (jezero Antalieptė), Vepriškiai (dvě jezera v okrese Vievis), Vėprynas (jezero Veisiejai)³⁹.

Pruská místní jména Weppen, Wepers dovolují předpokládat, že takové slovo nebylo cizí ani Prusům⁴⁰.

K. Būga ve svých poznámkách a doplňcích k ruskému etymologickému slovníku A. Preobraženského vyslovil domněnku, že lot. vepris může být přejato také z ruštiny („…заимствование из русского не исключено“)⁴¹. Stopy uvedeného slova v litevštině a pruštině však tento předpoklad nepodporují a ani ostatní badatelé nepochybují o baltském původu lot. vepris.

Původ tohoto slova a jeho prvotní význam však vyvolávají nesmírné pochybnosti. Někteří badatelé je na základě sémantického výkladu, podle něhož kanec dostal své jméno jako „oplodňovatel“, spojují se sanskrt. vapati „vypouští (semeno)“, jiní se sanskrt. yabhati „souložit“. Existuje názor, že pojmenování kance bylo určeno jeho štětinami a že se toto jméno pokoušejí spojovat s lat. veprēs „trny“. Jiní pak považují v- v baltsko-slovanském slově za přidané a spojují je se starohornoněm. ebur „kanec, vepř“, něm. Eber, lat. aper⁴².

Jak ve slovanských, tak i v baltských jazycích existuje značné množství různých názvů prasete, které jsou charakteristické pouze pro jednu z těchto jazykových skupin, nebo dokonce jen pro jednotlivý jazyk. Aniž bychom se zastavovali u slovanských názvů tohoto druhu, podrobněji si přiblížíme pojmenování tohoto zvířete typická pro baltské jazyky.

Vykastrovaný vepř se ve spisovné litevštině a ve značné části nářečí nazývá meitėliu (nomin. meitėlis, meitėlys). V nářečích se vyskytují také podoby maitelis, meičiukas „malé sele“, meičokas, meičkus (LKŽd., VII, 760, 1009). Toto pojmenování souvisí se slovy misti, maitinti, maistas, maitas „jídlo, potra-

³⁷ J. Kalima, Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, p. 145.

³⁸ О. Н. Трубачев, Происхождение..., p. 66; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 183.

³⁹ Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, p. 190.

⁴⁰ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 199.

⁴¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 648–649.

⁴² M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 183; V. Machek, Et. sl., p. 561; F. Kluge, Et. Wb., p. 150; EM, IV, p. 538; О. Н. Трубачев, Происхождение..., p. 66; R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 351; Сравнительная грамматика германских языков, I, Москва, 1962, p. 57.

174

šaras“ a další⁴³. Přesnou sémantickou paralelu k litev. meitėlis nacházíme ve slovanských jazycích, srov. srb.-chorv. кѝмад „prasata“, кѝмак „meitėlis“, кѝмач „plemenná prasnice“, kѝme „půlroční sele“, rus. nářeční коромак „meitėlis“, bulh. кърмак: srb.-chorv. кърмити „krmit“, rus. кормить „krmit, podávat krmivo, živit, kojit“, корм „krmivo, žrádlo, zrní, potrava“⁴⁴.

Litev. meitėlis má v pruštině příbuzný výraz nomaytis (Nomaytis Burg, 684. slovo elbinského slovníčku)⁴⁵. Jeho příbuznost s litev. meitėlis je nepochybná. R. Trautmann však oba tyto baltské výrazy nespojoval s litev. maitinti, pr. maitātunsin „živit se“, pr. maitā „živí“, nýbrž s pr. ismaitint „pozbýt, ztratit“. Podle R. Trautmanna tedy pr. nomaytis dostal toto pojmenování kvůli kastraci. Přesvědčivější je však spojovat pr. nomaytis a litev. meitėlis se slovy skupiny litev. maitinti, mesti, jak to činí J. Endzelynas a E. Frenkelis⁴⁶.

V lotyštině se pojmenování prasete s tímto kořenem nevyskytuje, nacházíme tam však jinou dobrou sémantickou paralelu, která potvrzuje správnost spojení litev. meitėlis, pr. nomaytis: litev. maitinti, srov. lot. baruoklis „das Mastvieh, namentlich das Mastschwein“, baruoklis, baruoksnis, barūoksnis, baruotnis, baruoknis, baruklis, baruokle „ein (weibliches) Mastschwein“, barukle (EM, I, 265; EH, I, 206): lot. baruot „krmit, živit, vykrmovat“, barība „potrava, krmivo“.

Další sémantickou paralelu k těmto pojmenováním prasete najdeme také v litevštině, srov. penimis „vykrmované prase, sele“, peniūkšlas, peniūkšlis, pešlas < *penslas: penėti⁴⁷.

Slovem zcela nejasného původu je litev. kiaũlė, které se ve všech litevských nářečích i ve spisovném jazyce užívá jako obecné označení tohoto zvířete. V litevštině se užívají také různé odvozeniny slova kiaulė s příponami, jejichž význam se někdy od základního významu poněkud vzdaluje: kiaulaitė „menší mladé prase“, kiaulaitė, kiaulėlė „malé, mladé prase, prasnička“, kiaulėlis „sele“, kiaulėnas „vepřík“, kiaulienas „meitėlis“, kiaulykštė „uboze prase“, kiaulykštis „malé prase“, kiauliokas „sele střední velikosti“, kiauliotė „prasnička“, kiaūlis „meitėlis, sele“, kiaulys, kiauliščia „uboze prase“, kiauliūkas „selátko“, kiauliūkšė „menší prase“, kiauliūkštė, kiauliūkštis „menší sele“, kiaūlius „meitėlis, sele“, kiauliva „prase (hanl.)“, kiaulūtė „menší prase, prasnička“ (LKŽd., V, 687, 689–90, 691, 696, 698, 699, 701).

V žádném jiném baltském ani slovanském jazyce takové pojmenování prasete nenacházíme. Slovo kiaũlė je charakteristické pouze pro litevštinu. Pravda, toto slovo se pokoušejí spojovat s řec. σωλούς ὗς⁴⁸, takové spojení je však krajně pochybné.

Litev. kiaũlė svou fonetikou velmi připomíná název samce prasete – kance –, který se vyskytuje ve všech třech baltských jazycích; srov. litev. kuilỹs, kuilius (LKŽd., VI, 780–1), lot. kui-

⁴³ E. Fraenkel, Et. Wb, p. 459–460; K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 411.

⁴⁴ И. И. Толстой, Сербо-хорватско-русский словарь, Москва, 1957, p. 357; О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 66; C. D. Buck, Dict., p. 162.

⁴⁵ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92, 386; Prūsų kalbos paminklai, p. 73.

⁴⁶ J. Endzelins, Senprūšu valoda, p. 216; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 459–460.

⁴⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 569.

⁴⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 249; O. Haas, Lingua Posnaniensis, 3, p. 77.

175

lis, pr. cuylis. Většina badatelů považuje toto označení kance za slavismus⁴⁹. O takovém předpokladu by nebylo třeba vůbec pochybovat, kdyby bylo možné nalézt přesný zdroj, z něhož mohlo pocházet litevské kuilỹs, lotyšské kuìlis, pruské cuylis. Takový zdroj však bohužel neexistuje. Badatelé rekonstruují podobu kylb. Rekonstruují ji na základě ruského dial. КИЛЯК „kanec, plemenný vepř“, který zase spojují s ruským КИЛА „kýla, trhlina; boule (choroba rostlin)“. Podle O. Trubačova⁵⁰ měl tvar kylb význam „kel“. Název kance je skutečně někdy odvozen od označení klu, srov. rus. КЛЫКАЧ „kanec“: КЛЫК „kel“, bulh. ГЛИГАН „kanec, divočák“, ГЛИГ: bulh. ГЛИГ „kančí, divočáčí kel“, něm. Hauer „kanec, divočák“: Hauer „kel“. Sémanticky je výklad ruského КИЛУН, КИЛЯК u O. Trubačova poměrně přesvědčivý, nejasný však zůstává fonetický vztah mezi ruským КЛЫК „kel“ a *kylb.

V lotyšských nářečích vedle podob názvu kance kuilis, kuilēns, kuilins, zdrobněle kuijuks, kuilenītis (EM, II, 300; EH, I, 667, 668) nacházíme také podoby ķilis, ķilins, zdrobněle ķilēks, ķiluks (EM, II, 388; EH, I, 706). Podoby s kořenem obsahujícím -i- J. Endzelīnas vysvětluje jako pocházející z téhož zdroje jako podoby s -ui-, jenže byly přejaty v pozdější době. Podobně tomu bylo v litevštině se slovy kūila „kýla, trhlina“ a kỳla, z nichž první pochází ze slovanské podoby *kyla, zatímco kỳla přešlo do litevštiny poté, co slovanské ky > ki. Popravdě řečeno, lze si všimnout, že v litevštině existuje také přímý slovanský ekvivalent kūlas „boule; kýla“ (LKŽd., VI, 819). Opětovná výpůjčka lotyšského kīlis znovu vyvolává pochybnosti o jistotě slovanského zdroje. Je možné, že slovo, z něhož v různých dobách vznikl baltský název tohoto zvířete, nezůstalo zachováno v žádném ze sousedních slovanských jazyků?

Označení kance je v památkách pruského jazyka doloženo jednou: v Elbinském slovníčku (slovo 683) Tuylis Beer (středohornoněmecky ber „Zuchterber“)⁵¹. Tato podoba se na základě ostatních podob baltských označení kance zdá být oprávněně opravována na kauils. Částečně by tuto podobu snad potvrzovalo i východopruské německé nářeční Kuijel „kanec“, Kujel, kuijeln „běhat“⁵², které mohou být ještě přímo spojeny s pruským označením kance.

K. Būga se pokusil vykládat baltské označení kance jako domácí slovo a spojoval je s litevským kiaũlė, kūkis „plemenný vepř“, kūkė „prase“, lotyšským cūka⁵³. Později však i K. Būga přijal výklad, že Balti toto slovo převzali od Slovanů.

Přesto se nám zdá, že existuje určitý důvod spojovat baltské označení kance s litevským kiaũlė. Kořenový vokalismus se mohl někdy změnit také vlivem slovanské výpůjčky kūila „kýla, trhlina“; hláska ui mohla vzniknout rovněž jako určitý emocionální důsledek pejorativního významu, srov. litevská kūinas, kūikė, kūinas „bezrohý“, muitā „mršina“, būilis „býk“ aj.

S litevským kiaũlė se pokouší spojovat ještě jedno baltské označení prasete, totiž pruské skewre, skawra. Toto pruské označení prasete patří k nejautentičtějším pruským názvům zvířat, neboť je doloženo v obou pruských slovníčcích. V Elbinském slovníčku nacházíme: Skewre Suwe (slovo 685), a S. Grūnovův:

⁴⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 92; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 451; E M, II, p. 300; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 305; J. Endzelin, IF, 33, p. 117.

⁵⁰ О. Н. Трубачев, Происхождение..., p. 67.

⁵¹ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 92; Prūsų kalbos paminklai, p. 73.

⁵² H. Frischbier, Preussisches Wörterbuch, I, p. 442.

⁵³ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 296–297.

176

sau skawra (19 slov)⁵⁴. R. Trautmann při rekonstrukci předpokládaného tvaru *skiau-rē spojoval toto pruské slovo s lit. kiaulė velmi opatrně (s?).⁵⁵ Podobně postupovali i K. Būga⁵⁶ a J. Endzel y nas⁵⁷. V pruském slově by tedy byla jiná přípona a přidané s-. Je však velmi obtížné prokázat genetickou totožnost pr. skewre a lit. kiaulė: fonetika těchto slov se příliš liší.

Pruské označení prasete se zachovalo také v toponymii, srov. Skeurekaym < pr. skewre + pr. caymis „ves“.⁵⁸

Mnoho pochybností vyvolává také výklad původu litevského názvu divokého prasete šernas, šėrnas, šerna. V lotyštině se slovo tohoto kořene ve významu „divoké prase“ neužívá. To, že litevskému šėrnas existoval příbuzný výraz v pruštině, by naznačovalo pruské hydronymum Serenappe < seren + ape „řeka“, a snad také místní název Sernaw⁵⁹.

E. Fraenkel, který vyvrátil výklad E. Bernekera, podle něhož se litevské šėrnas na základě sémantických paralel se slovanským veprь „kanec“: skr. vāpati „vyvrhuje (semeno)“, gót. auhsa „býk“: skr. ukṣāti „stříká“ atd., spojovalo se sanskrtským kṣárati „běží, teče, taje“⁶⁰, má sklon spojovat litevské šėrnas s litevským šerkšnas, šārmas a dalšími slovy s ide. kořenem *ker-⁶¹. Foneticky je takové spojení zcela možné, avšak slova s ide. kořenem *ker- obvykle jak v baltských, tak ve slovanských jazycích označují světlé barvy nebo věci světlé barvy, srov. lit. širmas „bílý s promíšenými tmavými chlupy“, širvas, lot. širins, starorus. серень „bílý“ atd., zatímco kanec je zvíře tmavé barvy.

Rádi bychom upozornili na etymologii lit. šėrnas, kterou E. Fraenkel ve svém slovníku neuvádí, ale A. Fick ji publikoval již před stoletím. A. Fick bez obsáhlejšího zdůvodnění spojoval lit. šėrnas s lit. šer̃š, šėrtis a rekonstruoval kořen *šar- „drsný“.⁶² Snad pozdější badatelé, kteří nenašli vhodnější sémantické paralely, přistupovali k této etymologii skepticky, takže se, jak jsme viděli, nedostala ani do etymologického slovníku litevštiny. Etymologie A. Ficka je však přesto velmi přesvědčivá: lze ji podpořit sémantickými paralelami v jiných jazycích, srov. maď. serte „štětiny“, slov. ošipiná „prase“: slov. šip „hrot“⁶³. Jak známo, kanec má ještě výraznější štětiny než domácí prase. Pro fonetické spojení lit. šėrnas s lit. šer̃š rovněž nejsou žádné překážky; co se týče tvoření, srov. lit. kernà „houština“, pr. kirno „keř“: lit. kėras „keř; pařez“ atd.⁶⁴

V baltských jazycích, samozřejmě s výjimkou pruštiny, a to kvůli nepatrnému množství jejích písemných památek, najdeme mnoho dalších, užívaných v užším rozsahu, názvů prasete. Obzvláště mnoho je názvů zvukomalebného původu.

⁵⁴ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, s. 92, 94; Památky pruského jazyka, s. 73, 78.

⁵⁵ R. Trautmann, tamtéž, s. 429.

⁵⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, s. 296–297.

⁵⁷ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 249.

⁵⁸ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, s. 161, 233.

⁵⁹ G. Gerullis, tamtéž, s. 155, 156.

⁶⁰ E. Berneker, IF, 8, s. 284.

⁶¹ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 974.

⁶² A. Fick, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen, II, Göttingen, 1876 p. 695.

⁶³ О. Н. Трубачев, Происхождение…, p. 67.

⁶⁴ A. Sabaliauskas, Baltistica, I(2), s. 162–163.

12. Baltų ir slavų kalbų ryšiai

177

Liet. ciucė „prase (domácké a hanlivé označení)“, čiukė „čiukė, prase“, čiukukas „selátko, čiūkutis“, ciukūtis (LKŽd., II, 29), srov. zvukomalebná slova pro volání a popohánění prasat: ciūga, ciūgā, ciuk, čiūkš.

Liet. čiūga „prase“, čiūgā, čiūgalis „selátko (v dětské řeči)“, čiūgālis „vepř, prase (domácké označení)“, čiūgana „prase, čiukė“, čiūgalis „čiukūtis, selátko“ (LKŽd., II, 94), srov. litev. čiūg „čiuk, čiuku (takové volání prasat)“, čiūgā, čiūgā, čiūglė, čiūgnōti „volat na prasata“.

Liet. čiūkā „prase“, čiūkas „prase, vepř“, čiukė „prase (v dětské řeči)“, čiūkė, čiūkis „mladý kanec“, čiūkis, čiūklė „prase (v dětské řeči)“, čiūklis „selátko“, čiukūtis „vepř (domácké označení)“, čiūkūtis, čiūlė „stará svině“, čiūnis „vepř (domácké označení)“ (LKŽd., II, 95, 96, 99, 101), srov. zvukomalebná slova pro volání prasat: čiūk, čiūk, čiūk, čiūka, čiūkā, čiūka, čiūki, čiūku, čiūkut, čiūkuōti „volat na prase slovy ‚čiuk čiuk‘, čiūkōti.

Liet. čiūotė „prase, čiukė“, čiūotis „mladý kanec (domácké označení)“ (LKŽd., II, 108, 109), srov. zvukomalebná slova čiūo, čiūō, čiūot.

Liet. jūkšė „prase“, jūkšius „prase, vepř“ (LKŽd., IV, 375, 376), srov. zvukomalebné slovo pro popohánění prasat jūkš.

Liet. kiūkšė „prase“ (LKŽd., V, 913), srov. kiukšėti „chrochtat (o praseti)“.

Liet. kriukā „prase“, kriūkė, kriuksė, kriūkšė (LKŽd., VI, 641, 644, 645, 647, 648), srov. kriū „citosl. vyjadřující chrochtání prasete“, kriūkt.

Liet. krūksis „selátko“ (LKŽd., VI, 695, 696), srov. krūk „citosl. vyjadřující chrochtání prasete“.

Liet. kuciūtė „prase“, kuciūkas „vepř, prase (obvykle se tak volá)“ (LKŽd., VI, 755, 756, 757), srov. zvukomalebné slovo pro volání prasat kuc.

Liet. kūkas „prase, vepř“, kūkā „prase (v dětské řeči)“, kūkā, kuksa, kūksis „vepř, selátko“, kūkšis, kūktė „prase“, kūkūlė, kūkūtas „selátko“, kūkūtė „prasátko“, kūkūtis, kūkūtis „selátko, prasátko“, kūkūtis, kūkūtīs (LKŽd., VI, 791, 792, 795, 801, 802, 803, 807, 810, 817, 818), srov. zvukomalebná slova pro volání prasat: kūkal, kūkat, kūks, kūkt, kūkut.

Liet. kvykulys „vepř“, kvykūtis „selátko“ (LKŽd., VI, 1094), srov. litev. kvýkti.

Podobně motivovaná označení prasete nacházíme také v lotyštině. Především se zdá, že právě tak je třeba vysvětlovat označení prasete v lotyšském spisovném jazyce cūka. J. Endzel̄ynas⁶⁵ měl za to, že lot. cūka vzniklo z *sūka (srov. pers. xūk, st. angl. sugu, lat. sucula, kymr. hucc, lot. sukis) prostřednictvím zdrobnělé podoby cūcina, jejíž c- se považuje za výsledek asimilační změny z s-. Množství příkladů označení prasete zvukomalebného původu jak v baltských, tak obecně v indoevropských, ale i neindoevropských jazycích nás však vede k domněnce, že lot. cūka je slovo zvukomalebného původu; srov. kromě výše uvedených litevských označení prasete zvukomalebného původu také rus. чуха, чухна, чухня, чушка, чучка, slov. čuna, čunka, čunja, čunjoga, rus. юс „selátko“, юсочка „prasátko“, rus. дюшка „prase“, дюк, дзюк, дюхман, kaš. buxla, něm. Zuckel „mladé prase“, Suckel, švýc. fr. couce, coutche, coutsi, couci „domácká označení prasete a povely k jeho přivolání“, avar. cuka „prase“⁶⁶.

⁶⁵ EM, I, s. 398.

⁶⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 294; M. Niedermann, Tauta ir žodis, II, s. 443; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 75–76; O. H. Трубачев, Происхождение…, s. 68; K. Müller, ZfSl, 2, 1966, s. 225.

178

Vedle cūka se v lotyšských nářečích vyskytují také podoby cūcene „mladé prase, prasnice“, cūcēns „malé prase“, cūcis „mladé prase“, cūcietis „prase“, cūčka „prasnice“, zdrobněle cūciņa, hanlivě cūkele, cūža „hubené prase“, cugītis „malé (tučné) sele“, zdrobněle cūcele, cūciņa (EM, I, 397, 398; EH, I, 279, 280), cūčka „prasnice“, cūcis „mladé prase, sele“, zdrobněle cūčaks, cūča, zdrobněle cūčele, cūčelite, cūga „mazlivé označení prasete“, cūgiņa (EM, I, 418, 424; EH, I, 294, 298), cigiņa „prase (v dětské řeči)“ (EH, I, 269).

Zvukomalebného původu jsou také:

Lot. kvīnka „kvičící prase“, kvīnīta „hubené, neustále kvičící prase“, kvīka „kvičící prase“, kveksis „druh prasete“ (EM, II, 355; EH, I, 689), srov. lot. kvīnkt „slabě kvičet (o selatech)“, kvīkt „kvičet“.

Lot. rekšis „kanec“, reksis „prase, poloviční prase“ (EM, III, 508), srov. lot. rekstēt „chrochtat“.

Lot. rukšis „přízvisko prasete“, rucis, rukšēns, rukšans, rukainīte, rūkai-nīte, rukaiņa, rukselīte, rūkulis, rukulīte, ruķelīte, rūkašiņa, rukažiņa, rūcītis, rūks-tultīte, rūksis „(mladé) prase“, rukse „sele (jako mazlivé označení)“, rukšu-lītis „malé (bílé a čisté) sele“, rūcis „sele“, ruisis (EM, III, 553, 556, 557, 568, 569, 588; EH, II, 382, 383, 387), srov. lot. rūkt „řvát, vrčet“, rukstēt.

Lot. ūce „mazlivé označení prasete“ (EM, IV, 296) je slovo dosti nejasného původu; snad je třeba je spojovat s lot. ūicēt „(o dětech) lézt po rukou a nohou“.

Lot. uršēklis „chrochtající sele“, urgucā „(březí) prasnice“ (EM, IV, 305, 308; EH, II, 715), srov. lot. urr „citoslovce, kterým se (domů) lákají prasata“.

Jak jsme již uvedli, existovala vysvětlení, podle nichž byl původní význam ide. *porkos „ryjící zvíře“. Sémantické paralely pro takový výklad nacházíme i v baltských jazycích:

Lit. knistikis „prase (slovo z hádanky)“, kniūsas, kniūstas, kniūstė (LKŽd., VI, 258, 269, 270), srov. lit. knisti.

Lot. rakuliņa „ryjící — přízvisko prasete“, rakulīte, rakušiņa, ruocenīte, ruokuliņa, ruokulīte (EM, III, 475–6, 576, 581; EH, II, 353), srov. lot. rakt „kopat, rozrývat“.

Lot. rukša „ryjící prase“, rušainīte, rušulīte, rušulīna (EM, III, 564, 565; EH, II, 383), srov. lot. rušināt „rozrývat, hrabat, škrábat, něco kopat“.

V litevštině i lotyštině nacházíme názvy prasat odvozené od označení barev:

Lit. bálcikas „bílý vepřík“, bálčkīs, baltrīns, bálčkē „bílé prase“ (LKŽd., I, 481, 505), srov. lit. báltas.

Lit. blisė (M. Katkus⁶⁷, 67), srov. lit. blisas „bělouš (o zvířeti)“, blėsis < něm. Blässe.

Lit. dėglis „žemité prase“, dėglė, deglė, dėglis, deglýs, dėglius, deglóji, dāglis, daglē (LKŽd., II, 141, 249), srov. lit. dėglas „strakatý (o praseti)“, dāglas.

Lot. dāgle „prasnice ohnivé barvy“, daglis „kanec se skvrnami barvy ohně“, zdrobněle daglītis „bíločerně strakaté prase“ (EM, I, 430; EH, I, 302), srov.

⁶⁷ M. Katkus, Raštai, Vilnius, 1965.

12*

179

lot. dagls „bíle a černě strakatý, rezavé barvy s černými skvrnami, obvykle pouze o prasatech“.

Lit. juõčkė (M. Katkus, 67), srov. lit. juõdas. Lot. juõzis „sele s příčným pruhem přes hřbet“ (EM, II, 128), srov. lot. juõsta „pás“, juõzt „opásat“.

Lit. kéršė (M. Katkus, 67), srov. lit. kéršas. Lit. žilė (M. Katkus, 67), srov. lit. žilas.

Existují také názvy prasete jiného původu, související s některými dalšími vlastnostmi tohoto zvířete:

Lot. kõra „velké, hubené prase“ (EM, II, 255), srov. lot. kõrāt „jít pomalu, vléci se“.

Lot. žnargle „(hubené) prase, které nechce pořádně žrát“, žnėrgle, žnėrba, žnėrga „sele nebo dítě, které nechce pořádně jíst“ (EM, IV, 823, 825; EH, II, 821), srov. lot. žnėrgāt „být vybíravý v jídle, jíst bez pořádné chuti“.

Vedle výše zmíněného názvu pro kance (lit. kuilỹs), který většina jazykovědců pokládá za výpůjčku ze slovanských jazyků, se v baltských jazycích vyskytuje i několik dalších, méně užívaných názvů prasete cizího původu:

Lit. kabõnas „vykrmený vepř, bekon“, zdrobněle kabonaitis, kaboniõkas (LKŽd., V, 25) pochází nejspíše z běloruštiny, srov. bělor. kabān, rus. кабан, pol. kaban. Zdrojem slovanských slov jsou turkické jazyky, srov. kirg. kaban aj.⁶⁸

Lit. knūras „vykrmený vepř“, knūrus „kanec, divoké prase“ (LKŽd., VI, 266, 279) je rovněž nejspíše výpůjčkou ze slovanských jazyků, srov. bělor. кнур „kanec, divoké prase“, ukr. кнур „vykrmený vepř“, pol. knur. Toto slovanské slovo má samo o sobě velmi nejasný původ; jeho plnější podoba je starorus. кънопоз, jehož první složka se spojuje s rus. корный (srov. корпоухий „s uříznutýma ušima“), zatímco druhá se dává do souvislosti s řec. ὄρχις „varle“, s nímž je podle domněnky příbuzné také litevské slovo erżilas⁶⁹.

Lit. antrius „hřebec, kanec“, antris, intrius (LKŽd., I, 139; IV, 126) je slavismus, srov. pol. wnęt(e)r „samec se skrytými varlaty“.

Lot. māška „prasnice s selaty“ (EM, II, 546–7; EH, I, 784) pochází nejspíše, jak se domníval J. Endzelynas, z mačka, a to z rus. мачка „maminka“.

Lot. švinka „prase“ (EH, II, 661) pochází zřejmě z rus. свинка „prasátko“; pokud jde o š-, srov. lot. švakstēt: svakstēt, švampāties: svampāties, švepstis: svepstis, švips-tēt: svipstēt aj.

Lit. švinė „prase“ (Žagarė, Šakyna, Gruzdžiai) může být rovněž slovo slovanského původu, srov. pol. świnia⁷⁰.

Jak vidíme, názvy prasete se v baltských jazycích značně liší. Nemají společné druhové označení tohoto zvířete. Jednotlivé baltské jazyky si dobře uchovaly některé staré indoevropské názvy prasete. V těchto jazycích existuje mnoho názvů prasete zvukomalebného původu. Původ části názvů nebyl dosud dostatečně objasněn. Názvy prasete se v baltských a slovanských jazycích značně liší, přestože mají také některé společné rysy.

⁶⁸ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 495; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 69. ⁶⁹ M. Vasmer, Et. Wb., I, 580; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 65–66. ⁷⁰ A. Senn, Journal of Central European Affairs, 1956, Juli, p. 190, plg. E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1045.

180

KOČKA

Je-li dostatečný důvod považovat psa za prvního čtyřnohého přítele člověka, pak kočku je bezpochyby třeba považovat za poslední domestikované domácí zvíře. Kočku si jako první ochočili staří Egypťané. Na staroegyptských kresbách se začíná objevovat za vlády XII. dynastie faraonů, tedy na počátku II. tisíciletí př. n. l.¹ Staří Egypťané chovali mnoho koček, považovali je za posvátná zvířata a po smrti je dokonce balzamovali. O významu kočky ve starověkém Egyptě obsáhle pojednává řecký historik Hérodotos a Diodóros Sicilský (druhá polovina I. století př. n. l. — počátek I. století n. l.) popsal událost, které byl zřejmě očitým svědkem: jeden Říman, který omylem zabil kočku, byl sám zabit rozzuřeným egyptským davem.

Domácí kočky se v Evropě objevují mnohem později. V písemných pramenech je domácí kočka poprvé zmíněna v polovině I. tisíciletí n. l. Lze-li diskutovat o tom, zda se v některých latinských pramenech z této doby slovo cattus (catta) užívá ve významu kočky divoké, nebo domácí, v životopise papeže Řehoře Velikého, datovaném přibližně do roku 600 n. l., se však uvádí, že „na světě neměl nic kromě jedné kočky, kterou často hladil a jako družku společného života zahříval ve svém náručí“. V. Hēhn se domnívá, že se domácí kočky v Římské říši nejvíce rozšířily ve IV. nebo V. století n. l. v souvislosti s přílivem asijských krys či španělských králíků. V té době také lat. cattus, catta, které dříve označovalo různá divoká zvířata (lasici, kunu), získává nový význam — domácí kočka². Z Říma se domácí kočky a spolu s nimi i název tohoto zvířete šířily do dalších evropských zemí. Patrně ve druhé polovině I. tisíciletí se kočka postupně začíná šířit také ve slovanských a baltských zemích. Například v archeologických nálezech na území Polska z VIII.—XII. století se již nacházejí některé pozůstatky domácí kočky. Podobné pozůstatky se nalézají i v nálezech přibližně z téže doby na území Litevské a Lotyšské SSR³ (v Anglii byla domácí kočka ještě v X. století rovněž vzácným zvířetem⁴).

Původ lat. cattus, catta je velmi nejasný. Někteří jazykovědci se přikláněli k názoru, že Římané mohli toto pojmenování zvířátka, tehdy ještě divokého, převzít od Germánů. V germánských zemích totiž byly divoké kočky velmi oblíbenými zvířaty. V germánské toponymii se velmi často vyskytuje forma *kat(t) „ohyb, zakřivení“, takže původní význam slova kočka mohl být „zvíře se zahnutým hřbetem“. Stejné pojmenování tohoto zvířete se ovšem rozšířilo i v keltských zemích, srov. kimr. cath, korn. cath, breton. caz, ir. cat. To dalo podnět k tomu, aby se toto pojmenování kočky považovalo za společné germánsko-keltské či keltsko-germánské slovo⁵. Germánský původ lat. cattus, catta by částečně podporoval

V. Hehn, Kulturpflanzen und Hausthiere in ihrem Übergang aus Asien nach Griechenland und Italien sowie in das übrige Europa, Berlin, 1902, s. 456—457; C. Keller, Die Abstammung der ältesten Haustiere, s. 81—83; M. Hilzheimer, Haustier,—M. Ebert, Reallexikon der Vorgeschichte, V, s. 220; H. Ranke, tamtéž, s. 220; Е. А. Богданов, Происхождение домашних животных, s. 294—301.¹

² V. Hehn, ten pat, p. 462; O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I, p. 565.

³ W. Hensel, Die Slaven im frühen Mittelalter, p. 79, 94; K. Паавер, Формирование териофауны и изменчивость млекопитающих Прибалтики в голоцене, p. 370—371.

⁴ Е. А. Богданов, ten pat, p. 295.

⁵ O. Schrader, ten pat, I, p. 566; F. Kluge, Et. Wb., p. 357.

181

Okolnost, že v latině skutečně existuje značný počet názvů divokých zvířat převzatých z germánských jazyků, srov. lat. alcēs „los“ < germ. álxis, lat. ūrus „medvěd“ < germ. *ur, lat. bīsōn „zubří býk“ < germ. wisund atd. Římští vojáci se tedy mohli se jménem divoké kočky seznámit také v germánských zemích. Takový předpoklad však vyvrací především to, že na základě faktů z germánských jazyků nelze původ názvu tohoto zvířete přesvědčivě vysvětlit. Proti podobnému tvrzení by navíc svědčila i historie samotného zvířete. Většího ohlasu se nedočkala ani hypotéza, podle níž je zdrojem lat. cattus a názvů kočky v dalších evropských jazycích se stejným kořenem núbijské kadi. Tato hypotéza se opírá hlavně o skutečnost, že Egypt byl centrem domestikace kočky, avšak k jejímu potvrzení je zatím málo dokladů. Mnozí badatelé proto obě právě zmíněné hypotézy odmítají a lat. cattus pokládají za slovo nejasného původu, které se šířilo z jazyka do jazyka⁶.

Neexistuje jednotný názor na to, jakou cestou se tento název kočky dostal do slovanských jazyků. Původ slov. kotъ se badatelé pokoušeli hledat na několika místech. A. Stender-Petersen⁷ pokládal za jeho zdroj gótské *katts, K. Knutson⁸ – dolnoněmecké katt. M. Fasmer se pokoušel odvozovat slov. kotъ ze středněřeckého χάττα (později od tohoto výkladu sám upustil)⁹. Nejvíce zastánců však získala hypotéza, že zdrojem slov. kotъ je lat. cattus¹⁰. Tuto hypotézu by pravděpodobně nejvíce podporovala i historie samotného zvířete.

Ve slovanských jazycích se slovo kotъ zpočátku zřejmě užívalo jako druhové označení zvířete, a to pro samce i samici; teprve později, již v samotných slovanských jazycích, vznikly nové varianty názvu podle pohlaví a věku zvířete. Různé varianty tohoto názvu kočky jsou ve slovanských jazycích poměrně rozšířené, srov. starorus. котъка, rus. кот, кошка, котёнок, ukr. кіт, кішка, bělor. кот, кошка, bulh. котка, котак, котарак, кот, коте, srbochorv. кот (pouze v písemných pramenech ze XVI. století), čes. kocka, kocour, kote, kot (v nářečích), slov. kot (v nářečích), kocúr, koča, kočiatko, pol. kot, kotka, kaš. koet, koetka, hornoluž. kóćka, kocor, kacor, dolnoluž. kót, koca, kocka, kocor¹¹. Jak vidíme, tento název kočky je nejrozšířenější v severní skupině slovanských jazyků – v srbochorvatštině a slovinštině se téměř neužívá (srov. srbochorv. мас̌ка, мачак, slovin. mačka, mačák, máček). Tímto způsobem vytváří jakýsi areál severních slovanských jazyků a, jak uvidíme, baltských jazyků.

Takový název kočky se vyskytuje ve třech baltských jazycích, srov. litev. katė, lotyš. kaķis, prus. catto. I cesta, kterou se toto označení dostalo do baltských jazyků, je poměrně nejasná. J. Endzelīns měl sklon pokládat baltský název kočky za výpůjčku z dolnoněmčiny nebo ze slovanských jazyků (...zunächst entweder aus mnd. katte oder aus slav. kotъ)¹². R. Trautmann pokládal slovanský i baltský název tohoto zvířete za společnou výpůjčku¹³.

⁶ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 643—644; F. Slawski, Sl. et., II, p. 559; O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 96; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 96.

⁷ A. Stender-Petersen, Slavisch-germanische Lehnwortkunde, Göteborg, 1927, p. 354—356.

⁸ K. Knutsson, Die germanischen Lehnwörter im Slavischen von Typus buky, Lund, 1929, p. 63—64.

⁹ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 643.

¹⁰ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 96; F. Slawski, Sl. et., II, p. 559; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 643.

¹¹ O. H. Трубачев, Происхождение..., p. 95; F. Slawski, Sl. et., II, p. 559; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 643.

¹² EM, II, p. 171.

¹³ R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 120.

182

Pravděpodobně nelze žádné z těchto tvrzení kategoricky odmítnout ani potvrdit. Přesto se zdá správnější řešit otázku baltského a slovanského názvu kočky společně; ovšem nelze z toho vyvozovat, že tento název je výpůjčkou společnou baltsko-slovanské epochě. Takovému tvrzení by odporovala chronologie, neboť do baltských i slovanských jazyků toto slovo vstoupilo již ve významu domácí kočky, přičemž tento pojem, jak jsme viděli, vznikl teprve v polovině prvního tisíciletí. Z tohoto důvodu se tento název kočky nepovažuje ani za výpůjčku společnou všem slovanským jazykům. Lze se domnívat, že Slované a Baltové se s ním seznámili přibližně na konci prvního tisíciletí někde poblíž hranice mezi severními Slovany a jižními Balty; odtud se název šířil na jih a na sever, přičemž na jihu nedosáhl až k nejjižnějším slovanským jazykům a na severu se do lotyštiny dostal prostřednictvím Kuršů.

V litevštině se vyskytuje značné množství variant tohoto názvu kočky, srov. katė, katìs, kãtinas „kocour“, kãtas, katiniòkas, kačiùkas „kotě“, kačiùkė, kačiùkštis, kačiùtė, kačiùtė, kačiùtis, kačiòkas, kačiùtis, katėnas, katėlis, katýnas, katinùkas, katýtis, katùkas, katùtis, katùtis (LKŽd., V, 32–3, 406, 407, 410, 411, 415). V litevštině, stejně jako v některých slovanských jazycích, srov. rus. кошка, ukr. кішка aj., se pro druhové označení tohoto zvířete zobecnil název samice.

Název kočky s tímto kořenem se poměrně hojně vyskytuje také v litevské hydronymii, srov. Kãtupis, Kãtino upelis, Katinėlis (jezero), Katinravis, Katišius (jezero).¹⁴

V lotyštině se užívá také mnoho variant tohoto názvu kočky, srov. lot. kaķis, kaķe, kaķenīce, kaķene „kočičí samice“, kaķīte, kaķine, kaķiene, katene, katana, katins „kocour“, katans, kaķēns, kaķēns „mladá kočka, kotě“, kaķulēns, kaķulītis, kaķēlēns, kaķenītis (EM, II, 139–40, 171; EH, I, 576, 592).

J. Endzelynas vysvětluje, že lot. kaķis s k namísto očekávaného t vzniklo z kurštiny, kde nominativní tvar zněl *katis, zatímco genitivní již kata; ten se v lotyštině změnil na kaka a podle něj, jakož i podle dalších pádů s k, se tato souhláska zobecnila v celém paradigmatu¹⁵.

Různé lotyšské varianty názvu kočky se vyskytují také v lotyšské toponymii, srov. Kaķupe, Kaķupīte, Kaķeņezers, Kaķītes-strauts, Kaķēni, Kaķinkalns aj.¹⁶

Lot. kaķis, tedy mužský tvar názvu, je zároveň druhovým označením zvířete. Podobný proces proběhl také v polštině, kde funkci druhového označení zvířete plní tvar kot.

V památkách pruského jazyka je slovo catto doloženo pouze jednou, a to ve spojení Paustocatto „divoká kočka“ (Paustocatto Wildekatze, 665. slovo z elbinského slovníčku)¹⁷, jeho autenticita však není pochybná, neboť název kočky se velmi často vyskytuje také v pruské toponymii, srov. Kath, Katelauke (<Kath+pr. laucks „pole, půda“), Kathenmedien (<Kath+pr. median „les“), Katpanye (<Kath+pr. pannean „bažina, mokřina“), Kattenplick, Cattiten¹⁸. Dokonce i pr. Paustocatto může být kalkem

¹⁴ Soupis názvů řek a jezer Litevské SSR, s. 70–71.

¹⁵ EM, II, p. 140.

¹⁶ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I, 2, p. 8–11, 58.

¹⁷ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 91; Prūsų kalbos paminklai, p. 72.

¹⁸ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 57–58, 233; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 190.

183

z něm. wilde Katze, srov. pr. pausto „divoký“: stsl. pustъ, srov. též pr. paustocaičan „divoký kůň (wildes Pferd)“ (654. slovo elbinského slovníčku).

V litevštině a lotyštině existuje značné množství názvů kočky zvukomalebného původu, užívaných obvykle v dětské řeči nebo majících jinak určitý mazlivý odstín.

Litev. kăcas, kăče, kăcius, kaciukas, kăckis (LKŽd., V, 29–30), srov. litev. kăc „citosl. při volání na kočku“, kacėnti „volat na kočku“.

Litev. kicà, kicaras, kičė, kicius, kickà, kickis, kickė, kicūkas, kičiulis, kičūtė (LKŽd., V, 740–1), srov. litev. kic „citosl. při volání na kočku“, kicénti „volat na kočku“.

Lot. kicitis „kočka (v dětské řeči)“ (EH, I, 607), srov. lot. kic, kic, kic „citosl., jímž se popohánějí kočky, ovce a kozy“, kicinât „vyhnat kočku z místnosti“.

Je třeba poznamenat, že názvy kočky odvozené od podobných zvukomalebných slov nacházíme také ve slovanských jazycích, srov. rus. киска, hornoluž. hica, čes. čiča, cicka, slov. cica, cicka. O. Trubačov¹⁹ podle všeho velmi oprávněně předpokládá, že taková zvukomalebná slova mohou být starší než vlastní název kočky (na mysli je sl. kotъ aj.), neboť se široce užívají v mnoha jazycích nejen k přivolávání koček, ale i jiných zvířat²⁰.

V lotyštině se názvy kočky zvukomalebného původu typu kic, kac příliš nerozšířily, protože tam tato zvukomalebná slova nenabyla specifického významu „volání na kočku“, jako tomu je například v litevštině.

K volání na kočku se v lotyštině nejčastěji užívají zvukomalebná slova: īņi, īņci, mīņc, mīņci, piņc a jejich další fonetické varianty²¹. Vedle těchto zvukomalebných slov nacházíme v lotyštině také názvy kočky: īņcis, ince (EM, I, 707; EH, I, 430), mīņcis (EM, II, 629), piņcis, piņče (EM, III, 218; EH, II, 234). V některých případech mohou být tyto názvy kočky slovy zvukomalebného původu, vzniklými z právě uvedených zvukomalebných slov īņci, mīņci, piņc, jde však již o pozdější proces. Ve skutečnosti zvukomalebná slova īņci, mīņci vznikla z názvů kočky, jejichž zdrojem byla zase němčina. Lot. īņcis, ince pochází z něm. Hinz, Hinze „jméno kocoura v bajce o zvířatech“²² a něm. Hinz je mazlivá podoba osobního jména Heinrich, srov. Fritz – Friedrich, Götz – Gottfried aj.²³. Lot. mīņcis vzniklo z dolnoněm. minze, mintse „kočka“²⁴.

Lot. zvukomalebné slovo piņc a název kočky piņcis, piņče mohly vzniknout jako rýmová slova vedle lot. īņci, mīņci a názvů kočky z nich odvozených.

Zvukomalebného původu je nejspíše i další v lotyštině velmi rozšířený název kočky – ruņcis, ruņčiņš, ruņčelis, ruņčuks, ruņčukēns, ruņcēns, ruņcins, ruņciene, ruņka, ruņkis, ruņķis (EM, III, 561, 570; EH, II, 384, 385). Tento název kočky je třeba patrně spojovat se slovesem rūkt „hučet, svištět, řvát, dunět, klokotat, bručet, vrčet“, srov. lācīs, lauva, vilks, cūka, dundurs, rubenis, kakis rüc (EM, III, 569; EH, II, 388), srov. také litev. rūkti „řvát“, rus. рычать, stisl. rymja „řvát, bručet“ aj.²⁵

¹⁹ O. H. Трубачев, Происхождение…, p. 99.

²⁰ O. H. Трубачев, ten pat; F. Kluge, Et. Wb., p. 371.

²¹ K. Draviņš, V. Rūķe, Interjektionen und Onomatopöie in der Mundart von Stenden, Lund, 1962, p. 58.

²² J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, p. 41.

²³ F. Kluge, Et. Wb., p. 309.

²⁴ J. Sehwers, ten pat, p. 80; EH, I, p. 815.

²⁵ EM, III, s. 561; J. Pokorny, Et. Wb., s. 867–868.

184

Z lotyštiny pronikl tento kočičí název také do některých litevských nářečí při lotyšské hranici, srov. rūcis „kocour“ (Papilė, Viešniai, Kairiai).

V litevštině a lotyštině se vyskytují také některé další názvy kočky jiného původu, užívané většinou jen v omezené míře a nesoucí určitý významový odstín:

Lit. čiurūkas „kocour (v dětské řeči)“ (LKŽd., II, 122), srov. lit. čiūr „zvukomalebné slovo užívané v různých významech“, čiurūkas „housátko“, čiūra „fena“, čiurinėti „hýbat se, procházet se“, čiurą „ten, kdo se počurává do postele“.

Lit. knerpė „kočka (folklorní výraz)“ (LKŽd., VI, 219), srov. lit. kner̃pti, knir̃pti.

Lit. kniaukà „kočka (v dětské řeči)“ (LKŽd., VI, 224), srov. lit. kniaũkti.

Lit. ráinis, -ė, raĩnis, -ė „kocour“, srov. lit. ráinas, raĩnas.

Lot. svīpuris „velká, šedá, černě pruhovaná kočka“ (EM, III, 1163), srov. lot. svīpurains „kostkovaný“, svīpelēta pele „hnědá polní myš s černým pruhem na hřbetě“.

Lot. tīsele „kočka“, tīsītis (EM, IV, 204), slovo nejasného původu, snad by se mělo spojovat se zvukomalebným výrazem tisu „citoslovce užívané při škádlení“ (EM, IV, 198).

Na závěr přehledu názvů kočky je třeba ještě upozornit, že se v litevštině zachoval starý název divoké kočky vilpišys. Toto slovo se nachází ve slovnících litevštiny východního Pruska, srov.:

wilde Katze, WilpiBys, Bio, m. Medinnė Kattė (Ph. Ruhig, Lex., II, 402).

WilpiBys, Bio, m. eine wilde Katze (Chr. G. Mielcke, Wb., I, 330).

wilde Katze, WilpiBys, io, m. Medinnė Kattė (Chr. G. Mielcke, Wb., II, 541).

Z těchto pramenů se takový název divoké kočky dostal také do dalších slovníků vydaných ve východním Prusku a Litvě i do různých písemností.

Prvním pramenem tohoto slova je tedy slovník P. Ruhiga. G. H. F. Nesselmann ve svém slovníku poznamenává, že toto slovo není v okolí Ragnitu známo. Takové slovo neznal ani F. Kurschat. O jeho autentičnosti však nemůže být pochyb, neboť se vyskytuje v litevské toponymii i antroponymii. F. Kurschat i G. H. F. Nesselmann uvádějí místní název Vilpišiai (… Wilpischen ist der Name eines Dorfes im Kirchspiel Gerwischkehmen in einer ehemals waldigen Gegend bei Gumbinnen… G. H. F. Nesselmann, Wb., 80). Takový místní název se nachází také nedaleko Tauragėnů (Vilpišiai), zatímco v okrese Molėtai se vyskytuje název vsi Vilpiškiai. Jsou známa příjmení Vilpišauskas, Vilpiševskis, Wilpiszy (polonizovaná podoba).

Lit. vilpišys je staré indoevropské slovo. Ostatní baltské jazyky, stejně jako slovanské jazyky, je neznají. Je příbuzné s lit. lãpė, lat. volpēs a dalšími slovy od indoevropského kořene *ulp, *lup-, označujícími různé šelmy (lišku, šakala, vlka). Lit. vilpišys se svým významem nejvíce blíží středo perskému gurpak „domácí kočka“ a perskému gurba, kde íránské *urpa odpovídá indoevropskému ulpos²⁶.

Z jazyků slovanských zachovaly název divoké kočky staroslověnština a polština, srov. stsl. stbblb, stbplb, staropol. zdeb, step, pol. żbik, żbik. Etymologie tohoto slova je poměrně nejasná. Někteří badatelé (G. Ilinskij, A. Brückner) je spojují s litev. stiprūs, jiní (O. Trubačov) s rus. стебель, litev. stiebas; původní význam praslov. *stbjb by tak byl „silná kočka“ nebo „žijící v rákosí“; poslední etymologii podporuje jeden ze současných ruských názvů divoké kočky камышовый кот²⁷.

²⁶ J. Pokorny, Et. Wb., p. 1179; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 340, 1254.

²⁷ O. H. Трубачев, Происхождение…, p. 92–94; A. Brückner, Sl. et., p. 649–650.

185

Jak tedy vidíme, v baltských a mnoha slovanských jazycích se užívá společný název kočky, nejspíše vypůjčený ve stejné době z jednoho a téhož zdroje. V baltských a slovanských jazycích existuje řada názvů užívaných v užším rozsahu, mladšího původu a většinou zvukomalebných. Kromě toho se v litevštině i slovanských jazycích užíval název divoké kočky různého původu.

OBECNÉ ZÁVĚRY

Po přehlédnutí názvů domácích zvířat v baltských jazycích můžeme učinit několik obecnějších závěrů.

Baltské jazyky poměrně dobře zachovaly staré indoevropské názvy domácích zvířat (litev. šuo, lotyš. suns, prus. sumis; litev. avis, āvinas, lotyš. avs, auns, prus. awins; litev. ėras, jėras, vēras, lotyš. jērs, prus. eristian; litev. ožys, ožka, lotyš. āzis, prus. wosee, wosux; litev. gīovs; litev. veršis, lotyš. vērsis, prus. werstian; litev. pėkus, prus. jedn. gen. pecku; litev. ašvā, ašva, ašvėnis, prus. aswinan „kobylí mléko“; lotyš. svēns, suvėns, prus. swintian; litev. paršas, prus. parstian atd.).

Z baltských jazyků nelze žádný vyzdvihnout pro archaičnost jeho slovní zásoby v této oblasti. Například Lotyši nezachovali starý indoevropský název koně (indoevrop. *ēk̑uo-s), zatímco v litevštině zanikl starý indoevropský název skotu (indoevrop. *gʷou), který se zachoval v lotyštině; v litevštině nejsou stopy starého indoevropského názvu prasete (indoevrop. *sūs/*su̯u), jenž je v lotyštině dobře zachován. V lotyštině však slavismus kaza vytlačil starý indoevropský název kozy, který se zachoval v litevštině a pruštině (litev. ožka, prus. wosee) atd.

V rámci této slovní zásoby se zvláštním způsobem vyčleňuje lotyšský název skotu luōps, který má přesný protějšek pouze v albánštině — alb. lopë.

Srovnáme-li názvy domácích zvířat v baltských jazycích s názvy těchto zvířat v ostatních větvích indoevropských jazyků, jasně vidíme, že nejvíce shod existuje se slovanskými jazyky (litev. kárvė, prus. curwis „býk“; rus. корова, pol. krowa atd., litev. tėlias, teliūkas, lotyš. telš, telēns: pol. ciele, rus. теленок atd., lotyš. vepris (litev. Vėpriai, Vepriškiai, Veprinis): rus. вепрь, pol. wieprz atd.). Ze staré slovní zásoby v této oblasti nelze žádný z baltských jazyků vyzdvihnout pro jeho blízkost odpovídající slovní zásobě slovanských jazyků.

Ve všech baltských jazycích nacházíme poměrně mnoho slovanských názvů domácích zvířat, většinou jde o výpůjčky z novější doby. Ze slovní zásoby této oblasti přejaté z jiných jazyků tvoří největší skupinu právě slavismy. Část slavismů pronikla do všech tří baltských jazyků, další jsou charakteristické pro dva jazyky (nejčastěji litevštinu a lotyštinu) nebo jen pro jeden z nich (litev. kūrtas, lotyš. kūrts, prus. curtis; litev. kuilys, lotyš. kuilis, prus. cuy lis (u posledních slov lze o jejich slovanském původu pochybovat); litev. telyčia, lotyš. telica; litev. barõnas, lotyš. baranina; litev. drigantas, lotyš. driganis; litev. rumõkas, lotyš. rumāks; litev. sābalas „takové psí jméno“, lotyš. sabulis; lotyš. kaza, prus. sūdenikis, prus. wuysis, litev. gončas, litev. škapā, litev. bulānas, litev. kabõnas, litev. kniūras atd.). Zdrojem výpůjček jsou zpravidla sousední běloruština, ruština a polština. Některé slavismy se do lotyštiny mohly dostat také z litevštiny. Slavismy v pruštině jsou většinou polského původu.

Do slovanských jazyků proniklo z baltské slovní zásoby této oblasti jen velmi málo výrazů (pol. parsiuk, bělorus. парсюк, rus. паршук).

186

Lze vyčlenit také společnou vrstvu názvů domácích zvířat (lit. žirgas, lot. žirgs, pr. sirgis; lit. ežilas, lot. ērzelis; lit. kumelỹs, kumelė̃, lot. kumelš).

Existuje značné množství názvů, někdy i velmi starého původu, které jsou příznačné pouze pro jeden z baltských jazyků (lit. kalė (: lit. kalývas, kalýbas), lit. kėltava, kėltuva (: lit. kėlti), lit. galvijas (: lit. galvà), lit. arklys (: lit. árti), lit. šérnas (: lit. šerỹs), lit. vilpšỹs (: lit. lãpė), lit. jáutis (: lit. júngas, hydronymum Jautin ukazuje, že takový název mohl mít i pruština), lit. meitėlis (: lit. mįsti, srov. též pr. nomaytis), lit. penìmis (: lit. penėti), lit. kiaũlė, pr. skēwre, lot. baruõksnis (: lot. baruot), pr. klente, clynth, pr. camstian aj.).

Německý jazyk měl určitý vliv na baltskou slovní zásobu v této oblasti; tento vliv je výraznější v lotyštině (lit. būlius, lot. bullis; lot. buks, lot. krakīs, kragīs, lot. mīncis, īncis, lot. pakans, lit. cieķe, cēķe aj.). Prostřednictvím lotyštiny proniklo několik germanismů tohoto typu také do litevštiny.

V litevštině najdeme také několik málo úzce užívaných slov ugrofinského původu (lot. cone, soņnis, lot. mustika, lot. punika, lot. sēkis aj.). Naproti tomu vliv baltských jazyků na finské jazyky Pobaltí je v této oblasti poměrně značný (fin. oinas, est. oinas; fin. vuohi, est. voho; fin. härkä, est. härg; fin. jäärä, est. jäär aj.).

Mezi mnoha úžeji užívanými názvy a jmény domácích zvířat v baltských jazycích (většinou novějšího původu) lze vyčlenit několik sémantických skupin.

Velmi početná je skupina slov zvukomalebného původu (lit. čiūče, čiūčė, burūtė, burýtė, bašis, bažiukas, kūčė, kuriūtė, cibė, cibūtė, įygagas, kūžė, kūžius, čiūga, čiūka, čiūotė, jukšė, kriukė, kuciūtė, kūkas, kukūtis, kãcas, kicaras, kicà; lot. kuča, kucēns, birīte, biritina, bice, buce, bēja, mēja, mūja, nūža, tručina, cigiņš, cīga, trūta, kosīņš, kuziņa, kuža, kvīņka, kveksis, reksis, ruksis, kicītis aj.). Nejčastěji jde o slova dětské řeči nebo o slova s citovým, mazlivým zabarvením.

Velkou skupinu tvoří také jména zvířat odvozená od názvů příslušných barev; některé z těchto barev se používají pouze při mluvě o zvířatech (lit. balnė, dūmė, dvylė, keršė, laukė, pãlsė, pelėkė, šėmõji, žalõji, bėris, brišis, palvis, sartis, šir̃mis, širvis, šyvis; lot. brūnala, dūkala, dūmala, lāuce, melle, pālse, sārtala, sirmala, bēris, dārceis, dūkanis, lāucis, sarkanis, sīrmis aj.).

Pro lotyštinu jsou velmi příznačná jména krav odvozená od názvů dne jejich narození nebo obecně od označení času (lot. cētala: cēturdiēna, dienala: diena, launadzīte: launags, pirmala: pirmdiena, piektala: piektdiena, rītala: rīts, sestala: sestdiena, svēṭala: svētdiena, trešala: trešdiena, uotrala: uotrdiena, vakare: vakars aj.). Jména krav tohoto typu se vyskytují také ve slovanských jazycích.

V litevštině se krávy poměrně často pojmenovávají podle rostlin, ptáků aj.

V baltských jazycích existuje mimořádně mnoho názvů pro špatného koně.

Některá jména domácích zvířat v baltských jazycích se užívají velmi úzce, někdy jsou příznačná pouze pro jednu konkrétní rodinu. Velká část takových jmen se samozřejmě do této práce nedostala.

187

NÁZVY DOMÁCÍCH ZVÍŘAT V BALTŠTINĚ

(jejich původ a vztah k odpovídajícím názvům ve slovanských jazycích)

А. САБАЛЯУСКАС

Shrnutí

Práce se zabývá názvy psa, ovce, kozy, skotu, koně, prasete a kočky.

Po rozboru názvů jednotlivých zvířat jsou vyvozeny příslušné obecnější závěry.

V baltských jazycích se stará indoevropská pojmenování domácích zvířat zachovala poměrně dobře (lit. šuo „pes“, lotyš. suns, staroprus. sunis; lit. avis „ovce“, lotyš. avs, lit. ávinas „beran“, lotyš. auns, staroprus. awins; lit. ėras „jehně“, jėras, ėras, lotyš. jērs, staroprus. eristian; lit. ožys „kozel“, lotyš. āzis, staroprus. wosux, lit. ožkà „koza“, staroprus. wosee; lotyš. guovs „kráva“; lit. veršis „tele“, staroprus. werstian, lotyš. vēršis „vůl, býk“; lit. pėkus „dobytek, ovce“, staroprus. pecku „dobytek“; lit. ašvà „klisna“, ešva, ašvienis „tažný kůň“, staroprus. aswinan „kobylí mléko“; lotyš. sivēns „prase“, suvēns, staroprus. swintian; lit. paršas „sele“, staroprus. parstian aj.).

Archaická slovní zásoba tohoto druhu se ve všech baltských jazycích zachovala přibližně ve stejné míře. Například v lotyštině se nezachovalo staré indoevropské pojmenování koně (ie. *ekuo-s), zatímco v litevštině zaniklo staré pojmenování skotu (ie. *guou), které se zachovalo v lotyštině; v litevštině chybí staré pojmenování prasete (ie. *sūs/*su̯u), které se v lotyštině zachovalo dobře, avšak v lotyštině slovanský přejatý výraz kaza (srov. rus. коза) vytlačil staré pojmenování kozy (lit. ožkà) atd.

Mezi slovní zásobou tohoto druhu se svérázně vyjímá lotyšské pojmenování skotu liōps, které má přesnou obdobu pouze v albánštině — lopë „kráva“.

Srovnání baltských názvů domácích zvířat s odpovídajícími názvy v jiných indoevropských jazycích jasně ukazuje, že baltská pojmenování se nejčastěji shodují se slovanskými (lit. kargvė „kráva“, staroprus. curwis „vůl“: rus. корова, pol. krowa aj.; lit. tėlias „tele“, teliūkas, lotyš. telis, tēlens: pol. cielę, rus. телёнок aj.; lotyš. vepris „vepř“ (lit. Vėpriai, Vepriškiai, Veprnis): rus. вепрь, pol. wieprz aj.). Podle míry blízkosti této slovní zásoby ke slovanské nelze z celé větve baltských jazyků vyčlenit žádný jednotlivý jazyk.

Ve všech baltských jazycích nacházíme poměrně mnoho názvů domácích zvířat slovanského původu. Mezi přejatými slovy z cizích jazyků tvoří slavismy největší skupinu. Některé z nich se vyskytují ve všech třech baltských jazycích, jiné jsou typické pro dva (nejčastěji pro litevštinu a lotyštinu) nebo jen pro jeden jazyk (lit. kūrtas „chrt“, lotyš. kurts, staroprus. curtis; lit. kūlys „kanec“, lotyš. kūlis, staroprus. cuylis (slovanský původ těchto slov je značně nejistý); lit. telyčia „jalovice“, lotyš. telica; lit. barōnas „beran“, lotyš. baraniņa „ovečka“; lit. drigantas „hřebec“, lotyš. drigants; lit. rumōkas „připřažný kůň“, lotyš. rumāks „hřebec“; lit. sabalas „psí jméno“, lotyš. sabulis; lotyš. kaza „koza“; staroprus. slideikis „Leithund“, staroprus. wuysis „Wachthund“; lit. gončas „honič“, lit. škapa „herka“, lit. bulānas „plavý kůň“, lit. kabōnas „kanec“, lit. kniūras aj.). Zdrojem přejímek jsou obvykle sousední jazyky — běloruština, ruština a polština. Některé slavismy mohly do lotyštiny proniknout také prostřednictvím litevštiny. Slavismy ve staré pruštině jsou převážně polského původu.

Ve slovanských jazycích nacházíme jen velmi málo názvů baltského původu (pol. parsiuk, bělorus. парсюк, rus. паршук).

188

Je třeba vyčlenit také společnou baltskou vrstvu této slovní zásoby (lit. žirgas „kůň“, lotyš. zirgs „kůň“, stprus. sirgis „hřebec“; lit. eržilas „hřebec“, lotyš. ērzelis; lit. kumelýs „hřebec, hříbě“, lotyš. kumelš, lit. kumelė „klisna“).

Vyskytuje se poměrně mnoho názvů (často dokonce velmi starobylého původu), které jsou charakteristické pouze pro jeden konkrétní baltský jazyk (lit. kalė „fena“ (: lit. kalývas „bílý — míněn je psí krk“, kalýbas), lit. keltava „dobytek, skot“, kėltuva (: lit. kėlti „zvedat“), lit. galvijas „dobytek“ (: lit. galva „hlava“), lit. arklys „kůň“ (: lit. artì „orat“), lit. šernas „divoký kanec“ (: lit. šėrÿs „štětina“), lit. vilpšys „divoká kočka“ (: lit. lâpe „liška“), lit. jautis „vůl“ (: lit. jüngas „jho“; hydronymum Jautin umožňuje předpokládat, že takové označení vola existovalo také ve staré ruštině), lit. metėlis „vepř“ (: lit. misti „živit se“, srov. také stprus. nomaytis „vepř“), lit. penìmis „vykrmenec“ (: lit. penėti „krmit“), lit. kiaulė „prase“, stprus. skēwre, lotyš. barukšnis „vykrmenec“ (: lotyš. baruot „krmit“), stprus. klentē „kráva“, clynth, stprus. camstian „ovce“ aj.).

V rozvoji slovní zásoby týkající se chovu zvířat v baltských jazycích sehrála určitou roli také němčina. Větší vliv němčiny je patrný v lotyštině (lit. būlius „plemenný býk“, lotyš. bullis; lotyš. buks „kozel; samec“; lotyš. krāģis „herka“, krāķis, lotyš. mīcis „kočka“, īncis, lotyš. pakans „psí jméno“, lit. ciekš „kravské jméno“, cēkē aj.). Prostřednictvím lotyštiny pronikly jednotlivé germanismy do litevštiny.

V lotyštině nacházíme také jednotlivé názvy baltofinského původu (lotyš. cone „beran“, sōnis, lotyš. mustika „černá kráva“, lotyš. punika „hnědá kráva“, lotyš. sekis „strakatý kůň“ aj.). Vliv baltské slovní zásoby na slovní zásobu baltofinských jazyků je znatelně silnější (fin. oinas „vykastrovaný beran“, est. oinas; fin. vuohi „kozel; koza“, est. voho; fin. härkä „vůl, býk“, est. härg; fin. jäära „beran“, est. jäär aj.).

Méně rozšířené názvy a jména domácích zvířat (nejčastěji novějšího původu) lze rozdělit do sémantických skupin.

Velmi početnou skupinu tvoří názvy onomatopoického původu (lit. ciucė „pes“, ciūčė, lit. buriùtė „ovce“, buriūtė, kuriūtė, kùčė, lit. bāsis „jehně“, bažikas, lit. cibė „koza“, cibūtė, lit. yāgas „kůň“, kūže, kūžius, lit. ciugà „prase“, ciūkā, ciūotė, jūškė, krukūga, kuciūtė, kīkas, kukūtis, lit. kācas „kočka“, kīcaras, kīcā; lotyš. kuča „pes“, kučēns, lotyš. birīte „ovce“, biritina, bice, buce, bēļa, mēja, lotyš. mīja „kráva“, nūža, tpruciņa, lotyš. cigiņš „hříbě“, čiga, tprūta „kůň“, košiņš, kuziņa, kuža, kvinka „prase“, kveksis, reksis, lotyš. kicītis „kočka“ aj.). Jde především o dětská nebo zdrobnělá slova.

Velkou skupinu tvoří také jména zvířat odvozená od názvu příslušné barvy. Některé z těchto názvů barev se používají pouze k označení zbarvení zvířete (lit. balnė „kráva s bílým hřbetem“, dūmė „kráva kouřové barvy“, dvylė „hnědá kráva“, kėršė „strakatá kráva“, laikė „kráva s bílou lysinou na čele“, pálšė „světle šedá kráva“, pelėkė „myšově šedá kráva“, šėmojī „popelavá kráva“, žalióji „hnědá kráva“, lit. bēris „ryzák“, brišis „světle žlutý, načervenalý kůň“, palvis „světle žlutý kůň“, sartis „šedý kůň“, širmis „bělouš“, širvis, šyvis „ocelově šedý kůň“; lotyš. brūnala „hnědá kráva“, dūkala „hnědá kráva“, dūmala „tmavě hnědá kráva“, lāuce „kráva s bílou lysinou na čele“, melle „černá kráva“, palse „světle šedá kráva“, sartala „tmavě hnědá kráva“, širmala „šedá kráva“; lotyš. bēris „ryzák“, dārcis „strakatý kůň“, dūkanis „hnědý kůň“, lāucis „kůň s bílou lysinou na čele“, sarkanis „světle hnědý kůň“, širmis „šedý kůň“ aj.).

Pro lotyštinu jsou velmi charakteristická jména krav odvozená od názvu dne nebo obecně od doby narození zvířete (lotyš. cetala: четurdiena „čtvrtek“, dienala: diena „den“, laīnadzīte: laīnaģs „odpolední svačina“, pirmala: pirmdiena „pondělí“, piektala: piektdiena „pátek“, rītala: rīts „ráno“, sestala: sestdiena „sobota“, svētala: svētdiena „neděle“, trešala: trešdiena „středa“, uotrala: uotr diena „úterý“, vakare: vakars „večer“ aj.).

189

V litevštině dostávají krávy často jména odvozená od názvů rostlin, ptáků apod.

V baltských jazycích se vyskytuje velmi mnoho označení pro herku.

Některá jména domácích zvířat se užívají ve velmi úzkém okruhu a někdy jsou typická pouze pro jednotlivou rodinu. Většina takových jmen se ovšem do této práce nedostala.