LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SPOJKY, ČÁSTICE A JEJICH SPOJENÍ V SOUŘADNÉM SOUVĚTÍ

A. VALECKIENĖ

§ 1. V souřadném souvětí bývá často obtížné odlišit spojku od částice. Ani spojky, ani částice nemají žádné morfologické znaky. Kromě toho mohou funkci spojky i částice plnit tatáž slovíčka (např.: i, jen, ale, tedy aj.)¹.

Spojky s částicemi, někdy i s určitými slovy se samostatným lexikálním významem, řekněme s příslovci bez formálních ukazatelů proto, kvůli tomu, modálními slovy dost, nedost, neosobními slovesy potřebovat, stačit aj., často vytvářejí určitá spojení. V těchto případech je důležité určit míru gramatikalizace minimálních spojení.

V článku se chceme těmito otázkami zabývat.

Spojka, nebo částice

§ 2. Částice a spojky již byly v litevštině samostatně zkoumány². Zde se budeme zabývat pouze takovými případy užití spojek a částic, u nichž je obtížné určit jejich funkci.

Nepochybným faktem je, že částice mají mnohem větší sémantickou zátěž než spojky. Konkrétní význam spojek již značně vybledl. Jestliže částice zdůrazňují a modifikují jednotlivá slova nebo celou větu (větný člen), spojky pouze vyjadřují syntakticko-sémantický vztah mezi větnými členy, aniž by jakkoli měnily jejich obsah. Přesto lze u některých spojek rozpoznat určitý význam. Podobně jako se významy pádových tvarů dělí na konkrétní a syntaktické³, tak i spojky jedny

¹ Spojky jsou svým původem spjaty s částicemi. Při utváření syndetické (spojkové) větné struktury vedle asyndetické (bezspojkové) vznikla velká část spojek syntetizací částic. Některé spojky mohly později získat také funkci částice. Tento vývoj v různých jazycích neskončil ani dnes. Viz Я. Бауэр, К вопросу о происхождении союзов, „Sbornik prací Filosofické fakulty Brněnské university“, IX, A8, Brno, 1960, p. 9 t.t.; К вопросу о возникновении и развитии типов сложного предложения, „Вопросы славянского языкознания“, вып. 6, Москва, 1962, p. 94 t.t.; J. Bauer, Spojky a částice, „Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university“, XIII, A 12, 1964, p. 131 t.t.

² Viz V. Labutis, Dabartinės lietuvių kalbos dalelytės (kand. disert.), Vilnius, 1965; Dalelytės ir jų vieta kalbos dalių tarpe, „Literatūra ir kalba“, VI, Vilnius, 1962, p. 354—370; J. Žukauskaitė, Prijungiamųjų jungtukų vartojimas lietuvių literatūrinėje kalboje (kand. disert.), Vilnius, 1962.

³ Е. Курилович, Очерки по лингвистике, Москва, 1962, p. 184.

69

mohou být více sémantické, zatímco jiné jsou pouze syntaktické⁴. Sémantické spojky vyjadřují určité významové vztahy mezi spojovanými větnými členy, zatímco syntaktické spojky mají čistě syntaktický význam a ukazují pouze na závislost jednoho členu na druhém. Všechny souřadicí spojky, snad s výjimkou jediné spojky ir, jsou sémantické⁵. Spojují-li větné členy, vyjadřují ovšem velmi obecný syntakticko-sémantický vztah mezi nimi.

V praxi bývá často obtížné rozlišit, kdy má určité slovíčko spojovací funkci (syntaktická rovina) a kdy je sémantickým modifikátorem členu (sémanticko-lexikální rovina). Existují také přechodové případy, kdy jsou obě funkce velmi úzce propojeny. Rozlišení částice od spojky dále ztěžuje okolnost, že částice při modifikaci věty nevystupují jako větné členy.

Při rozlišování spojky a částice je vhodné vycházet z distinktivních vlastností těchto kategorií, totiž: částice zdůrazňují a modifikují obsah členu, jehož jsou součástí; spojky při spojování dvou členů ve větách s uzavřenou strukturou⁶ pouze intonačně přiléhají k druhému členu, avšak syntakticko-sémanticky obsah členů nemění a k žádnému z nich nepatří⁷. Vyjadřují pouze syntakticko-sémantický vztah mezi členy.

Rozlišovacím znakem funkce slovíčka může být také jeho pozice⁸. Souřadicí spojka stojí ve větě zpravidla na začátku větného členu. Částice mohou stát jak na začátku, tak uprostřed členu. Stojí-li slovíčko na začátku členu, nemá jeho pozice rozlišovací význam. Pokud se však určité slovíčko nenachází na začátku členu, lze již usuzovat, že neplní funkci spojky⁹.

§ 3. V litevštině často fungují jako spojka i jako částice slovíčka ir, tik.

Uveďme příklady se slovíčkem ir, které ve druhém členu nezaujímá první, nýbrž druhou či další pozici.

1) Zaradoval se i otec, i hospodáři Papieviai, nadmul se i sám Kirstukas. Vien IMA 19. 2) Budou se smát všichni páni, budou se smát, a spolu s nimi se bude radovat i paní. ŽemR IV 391. 3) Skřivánci na všech stranách jeden přes druhého trylkovali, a také v lese už ptáčci začali se-

⁴ Srov. Основы построения описательной грамматики современного русского литературного языка, Москва, 1966, s. 183.

⁵ Srov. tamtéž.

⁶ Věty s uzavřenou strukturou se nazývají souřadná souvětí, která mají jednu spojku před posledním větným členem. Nelze v nich pokračovat. Spojka před posledním členem je signálem k ukončení věty.

⁷ Syntakticko-sémantickou izolaci spojky od větných členů ve větách s uzavřenou strukturou dokládá také skutečnost, že v některých případech lze v závislosti na obsahu členů prohodit pořadí dvou členů souřadného souvětí, aniž se změní pozice spojky. Při prohození členů se spojka nepřesouvá s druhým členem na první místo (jako například v podřadném souvětí spolu s vedlejší větou), nýbrž zůstává na své původní pozici, tj. opět před druhým členem. Srov.: Pán jen chodí kolem, dívá se, směje se, zatímco stroj dokonce hučí, prudce roztáčený. LTRn 365 a Stroj dokonce hučí, prudce roztáčený, zatímco pán jen chodí kolem, dívá se, směje se. Opakovaná spojka je s členem spojena o něco těsněji ve větách s otevřenou strukturou (které lze potenciálně rozvíjet). Zde spojka opakovaná před každým členem zdůrazňuje stejnorodost členů. Proto mají opakované spojky vždy blízko k částicím.

⁸ Význam pozice slovíčka pro určení funkce spojky či částice je zdůrazňován také ve výzkumech jiných jazyků, srov.: В. Г. Адмони, Введение в синтаксис современного немецкого языка, Москва, 1955, s. 217.

⁹ V některých případech může dojít k inverzi, srov.: Dobrosrdečná Butkienė jediná nezapomínala na svou sousedku Šervienė, se kterou si kdysi navzájem nosily děti ke svatému křtu; tehdy byly přinejmenším trojnásobnými kmotrami. VaizžgRR I 192. Zde tedy kromě spojky nemá žádnou jinou funkci.

Souřadicí spojka se někdy ocitne ve druhém členu za vsuvkou, např.: Bylo to dávno, možná, a proto je jí už nepříjemné na to vzpomínat. SimonAŠL 18.

70

rodící se různými hlasy zpívali. ŽemR II 238. 4) Stala se svatba syna jednoho souseda, jel jsem tam i já s rodiči. LzPR III 20. 5) A ta malá chýše v Bintakiai, místa tam také mnoho není. SimonAŠL 273. 6) Šimoniai nikomu nepíší, a nikdo také Šimoniaiům neposílá dopisy. SimonAŠL 197. 7) Nepomůžeš-li druhým, nikdo nepomůže ani tobě. PP 120. 8) Ježek zakousl kohouta a ten ho přenesl na druhou stranu příkopu. CvR V 72. 9) Přijď příští rok a pověz mi o největším hlupákovi,... potom ti dluh splatím. CvR V 157.

V těchto větách je částice ir, která vstupuje do druhé větné části, syntakticky i sémanticky spojena s touto částí. Zdůrazňuje a modifikuje slova, která následují bezprostředně po ní. Může jít o podměty, předměty, příslovečná určení či přísudky, srov.: a sám Kirstukas, i paní, i ptáčci v lese, i já, i místo, i Šimoniaiům, i tobě, i přenesl, i splatím. Zdůrazňováním a modifikací uvedených slov částice ir doplňuje emocionální a komunikační obsah celé větné části. Vzhledem k této své funkci je zde částici ir třeba považovat za částici. S pojicí spojkou ji spojuje pouze jistá podobnost významu. Částice ir při modifikaci a zdůraznění podstatného jména či zájmena s podstatným jménem nabývá významového odstínu „také“ a nepřímo spojuje pojem označený zdůrazňovaným slovem s pojmy slov podobného druhu v první větné části nebo v předchozím kontextu, srov.:... i otec, i hospodáři Papieviai,... i sám Kirstukas (1),... všichni...,...i paní... (2), skřivani všude kolem..., i ptáčci v lese (3), (jiní jeli)...i já... (4),...nikomu...,...i Šimoniaiům... (6), druhým...,...i tobě (7).

Takové srovnání však nepřekračuje hranice sémanticko-lexikální roviny. Je dáno významem „také“, který částice ir získává. Částice ir se zde nestává spojkou, protože syntakticky a sémanticky modifikuje větnou část. Uvedená slova ve větě vzájemně interagují pouze mezi sebou; ostatní slova větné části zůstávají neutrální. Naproti tomu ve funkci spojky částice ir spojuje celou větnou část jako celek s jinou celou větnou částí a obsah těchto částí nemodifikuje, srov.: Dcera ještě dlouho hovořila s otcem a oba se cítili jako vyhnanci, vyhnaní do daleké, neznámé země. VencIЯ III 152.

Podobnou funkci jako ir má částice tik, stojí-li na druhém místě druhé větné části. Může zdůrazňovat a modifikovat nejen slova, která následují bezprostředně po ní (1—3), ale také slova, která jí předcházejí (4—7), například:

1) Ponaitis bude celý týden studovat na institutu a tam také jíst; jen v sobotu odpoledne je třeba Ponaitise přivézt zpátky. ŽemR IV 392. 2) Celá jsem ztuhla, srdce jen bije. ŽemR IV 384. 3) Když se rozmáchu sekerou na toho psa, pes jen — haf, haf, haf — a utekl. CvR V 77.

4) Všechny žákyně jsou z loňska, já jsem jen nová, hloupá. ŽemR IV 324. 5) — Vaše děti už jsou dost zdatné, čeledína si jen najmete a pole obděláte... ŽemR IV 419. 6) Nikomu to neoznámili, ráno se teprve sousedé dozvěděli, že už zemřel. ŽemR IV 420. 7) Uvolnily se strniště i jařiny, zůstaly jen nevykopané brambory. BaltPV₁ 113.

Zde částice tik, která je začleněna do druhé větné části, souvisí spíše pouze se zdůrazňovanými slovy. Zdůrazňovaným slovům dodává významový odstín výlučnosti. Zdůraznění a vyčlenění je obzvlášť silné v případech, kdy tik následuje po zdůrazňovaném slově (4—7). Vzhledem k této své funkci je třeba částici tik v uvedených větách, stejně jako částici ir v příslušných případech, považovat za částici.

Stejně jako u částice ir se i slova zdůrazňovaná částicí tik, která stojí ve druhé větné části, mohou svým obsahem vztahovat ke slovům v první větné části, srov.:... celý týden...

71

…jen v sobotu… (1), všechny žákyně…, já jen (4) atd. Takový vztah mezi slovy však rovněž nepřekračuje hranice sémanticko-lexikální roviny.

§ 4. V probíraných větách jsou i a jen sémantickými modifikátory druhého členu v podstatě kvůli své pozici. Změní-li se pozice slovíček i, jen, tj. přesunou-li se na první místo v členu, obvykle se mění také funkce těchto slovíček, ačkoli význam věty v zásadě zůstává stejný.

Snáze se od slova, které zdůrazňuje, odděluje slovíčko jen, zejména ve větách, v nichž následuje po zdůrazňovaném slově, srov.:

Ponaitis bude celý týden studovat na ústavu, jen v sobotu odpoledne si ho musím odvést. Celý jsem ztuhl, jen srdce bije. Že se rozmáchl sekerou na toho psa, jen pes: haf, haf, haf… Všechny žákyně jsou z loňska, jen já jsem nová… Vaše děti už jsou odrostlé, jen si najmete čeledína… Nikomu nedali vědět, jen ráno se to dozvěděli sousedé… Strniště i pole po jarním žitu jsou uvolněné, jen brambory zůstaly nevykopané.

Často lze změnit také pozici slovíčka i, ačkoli se tím někdy rytmus věty poněkud naruší a stane se méně přirozeným. Srov.:

Všichni páni se budou smát a zároveň se bude radovat i paní. Konala se svatba syna jednoho souseda a já jsem odjel s rodiči. Ježek popohnal kohouta, a ten ho přenesl… Pověz mi o největším hlupákovi, a pak ti vrátím dluh. Šimonovi nikomu nepíšou a nikdo Šimonovým dopisy neposílá. Vždyť teď se ani nerozhlédneš, a už je den pryč.

Ve větách transformovaných tímto způsobem slovíčka i, jen (přesunutá na první místo) už nezdůrazňují slova, která dříve zdůrazňovala nebo modifikovala. Zdá se, že bez zvláštní intonace nezdůrazňují ani nemodifikují ani nová slova, před nimiž se ocitla. Tímto způsobem tato slovíčka už nejsou syntakticko-sémanticky spojena s druhým členem. Vyjadřují pouze vzájemný vztah členů, a plní tedy funkci spojky.

Slovíčka i, jen lze přesunout na první místo v členu spolu se slovy, která (stojíce v předpozici) zdůrazňovala a modifikovala. V takových případech se funkce slovíčka i mění méně než tehdy, když se toto slovíčko přesune na první místo bez zdůrazňovaného slova. Srov.:

Všichni páni se budou smát a paní se bude zároveň radovat. Šimonovi nikomu nepíšou a Šimonovým nikdo dopisy neposílá.

Zde je slovíčko i přesunuto na první místo, ale zůstalo bezprostředně před týmiž slovy, a je s nimi tedy také syntakticko-sémanticky spojeno stejně jako předtím, když stálo uprostřed členu před týmiž slovy. Tato vazba je ovšem již poněkud slabší, protože slovíčko i, které se ocitlo v pozici typické pro spojku, se již začíná měnit ve spojku, ačkoli si ve zde uvedených větách ve větší či menší míře zachovává zdůrazňovací a modifikační funkci částice.

Je třeba říci, že v některých větách by v závislosti na struktuře členů bylo zcela nepřirozené a prakticky nemožné přesunout slovíčko i na první místo bez slova, před nímž stálo a které zdůrazňovalo nebo jinak modifikovalo. V takových případech lze slovíčko i přesunout na první místo pouze spolu se slovem, které po něm následuje. Srov.:

Zaraduje se otec i hospodáři Papieviai, naparoval se i sám K ir stukas. …i sám K ir stukas se naparoval. To však nelze: …i naparoval se sám K ir stukas.

72

Zbabělec se lekne listu, statečný se nebojí ani vlka....a statečný se nebojí vlka. Ale nelze říci: a statečný vlka se nebojí.ir drąsus vilko nebijo.

Stojí-li na začátku druhé věty, ale zdůrazňuje a modifikuje slova druhé věty, která po něm následují, zachovává si slovíčko ir často funkci částice; srov. také takové věty:

„Co naděláš, ani štěstí není pořád!“ řekl len. BalčAP 25. Tak tady to máte, a ani slovo nádeníkovi říct nemůžete. BaltPV₁ 40. Nedávej ho do kapsy: ani do pytle se nevejde. PP 390. Slepičí rozum je známý: i když ji liška vpustí dovnitř. To je tedy rozum, vymýšlet si takové ptáky! LzPR II 8. To byly divy, veliké divy: zamrzlo i jezero v létě. LTRn 91. Nežádej ježka o zeleninu: přijde i bez pozvání. PP 218¹⁰.

Částici si částečně zachovává slovíčko ir ve větách takové struktury, v nichž po ir, stojícím na první pozici druhé věty, následuje ukazovací zájmeno ten nebo tentýž, které odkazuje na věc vyjádřenou podstatným jménem v první větě, například:

Podívej, všechno je rozbité, všechna postrojová lana jsou provázková, a ta už jsou shnilá. Vaižg RR I 48. – Viděl jsem, že i mlýnské kameny jsou položené na kameni, a ty plavou. CvR V 154. – Byl tam jeden dobrý člověk, a toho vyhnali. CvR V 31.

Mají málo dobytka, a ani ten není k ničemu. JablRR I 533. Přinesou kroupy, a i ty jsou sotva šedé. ŽemR II 239.

Srov. věty stejné struktury, v nichž ir má jednoznačnou funkci spojky:

Ve městě jsem náhodou potkal známého člověka z Būdviečių a ten mě nabídl, že mě odveze. VenclPU 293. Doma u otce zůstal nejmladší bratr, který byl ještě úplně malý, a toho měl král velmi rád. BsRP 106.

Slovíčko ir se svou funkcí ještě podobá částici, přestože se už více blíží spojce ve větách, v nichž se porovnávají totožné nebo stejné druhy dějů a vlastností. Přísudky jednotlivých vět v takových případech tvoří stejná nebo významově blízká slova a spojení. Podmět ve druhé větě obvykle následuje bezprostředně po slovíčku ir, které stojí na začátku druhé věty, a je postaven do protikladu k podmětu první věty. Proto je zdůrazněn a vyzdvižen. Srov.:

Nezlobte se! Vy jste matka – a já jsem také matka… LzPR III 83. Všichni s ní byli spokojeni a ona sama byla také spokojena. VienAŠ 8. Potom plácali dlaněmi – a my jsme také plácali, zvedali ruce – a my jsme je také zvedali. ŽemR IV 15. Dávej zemi a země dá tobě. PP 34. Važ si sebe a ostatní si budou vážit tebe. PP 111. Vidíš, ti lidé zpívají a on už to nevydrží, chce si také zazpívat. DaukŽP 19. Gražino, mně už je přes pětatřicet a ty už také nejsi nejmladší. VienAŠ 90. Už mě nikdy neuvidí – ani tatínek, ani maminka, ani bratři, a já už nikdy neuvidím je… VenclPU 234. …děti z vesnice jezdí na koních a on by také velmi rád jezdil. BilR 121. Chlapec onemocněl a stará žena už umírá. Vencl PU 332. Starý pán se jmenoval Mykolas a mladý pán po otci. ŽemR IV 381. Byl jsem dlouho nemocný, říká, a Benis i ostatní děti onemocněly. ŽemR IV 377.

¹⁰V. Labutis v takových případech považuje použité slovíčko „ir“ za spojku, která má v určitém kontextu význam částice; srov. jeho příklad: Viena minutė, ir atėj mašina, viz Б. Лабутис, Частицы современного литовского языка (автор. дисс. к. ф. н.), Вильнюс, 1965, p. 14. Podle našeho názoru, má-li slovíčko ir význam částice, pak je ir také částicí. Vždyť spojka a částice se liší pouze svou funkcí; ani jedna, ani druhá není větným členem. Viz: V. Sirtautas, Jungtukai ir jungiamieji žodžiai, „Tarybinė mokykla“, 1958, 7, p. 38; J. Žukauskaitė, Jungtukas ir jo išskyrimo iš kitų tarnybinių kalbos dalių kriterijai, p. 13.

73

Částice tik se na rozdíl od ir po přesunu na první místo, i když spolu se slovem, před nímž stála a které zdůrazňovala a modifikovala, nejčastěji zcela přibližuje spojce, zvláště v případech, kdy si zachovává vylučovací význam.

Lze se o tom přesvědčit, nahradíme-li (transformujeme-li) výše uvedené věty takto: tik

Ponaitis bude celý týden studovat v ústavu, jen v sobotu odpoledne ho musím odvézt domů. Jsem celý ztuhlý, jen srdce bije. Že se oháním sekerou po tom psovi, jen au, au, au, pes.

Srov. také takové věty, v nichž částice tik funguje jako spojka a vyjadřuje protikladný vztah mezi členy i jejich srovnání s vyloučením ¹¹.

A svoboda není daleko — jen mávnout křídly... SNėrP I 236. Nic takového, jen srdce pořád tak neklidně bije. Simon AŠL 241. Všichni byli jako dřív: jen jedna změna. VaižgRR I 54. Jako by už nikdo další nebyl, jen jeden strýc Šiukšta kypřil půdu pro celou vesnici. VaižgRR I 101.

Částice tik, stojí-li na prvním místě druhého větného členu, plní funkci částice a často má jiný než vylučovací význam, srov.:

Z jeho docela hubené tváře sálala inspirace; jen jen (= málem) už mu na čele nebyly vidět Mojžíšovy rohy. VaižgRR I 92. (Zde také opakování ukazuje, že tik tik je částice.) Předám kožešinu kožešníkovi, jen (= přece jen) pár kopějek mi vklouzne do kapsy. ŽemR IV 449. Otřel se, suchým cípem košile si přitiskl na mokré místo a rychle vyběhl z chalupy, aby se babička nerozzlobila; jen dvůr zaduněl. KrėvŠP₁ 97.

§ 5. Kromě spojek be a ir a částice tik mohou v litevštině funkci souřadicí spojky i částice plnit také bet, tai. Plní-li funkci spojky, bet vyjadřuje odporovací vztahy, zatímco tai — nejčastěji vysvětlující vztahy příčiny a podmínky, srov.:

Byla ještě zima, ale blátivá obleva předpovídala brzké jaro. CvR VIII 222.

Ale ty jsi větší, takže ti je třeba postavit větší chalupu. LTt III 71. Pověz mi neslýchanou, nevídanou pohádku, a já ti dám oheň. JablRR I 538.

Částice bet se vyskytuje poměrně zřídka a nevyjadřuje protiklad; má jiné významy, takže ji lze snadno odlišit od spojky, srov.:

Uvařil jsem pivo — ale (= přece jen) bude veseleji. Grž(LKŽ I 642). Raději bez užitku, jen ať (= jen aby) nikdo neplakal. PP 111. ...aby si vymyslela cokoli, sama by vlezla do pece, jen aby (= jen aby) se hrnce rychleji začaly vařit. KrėvŠP₁ 93.

V posledním případě má bet význam blízký spojce „kad“, ve větě však nejsou obě rovnocenné. Bet zde dodává druhému členu značný emocionální náboj (mimochodem bet zde nese také logický přízvuk), o který tento člen přijde, nahradí-li se bet spojkou kad. S kad taková věta začíná vyjadřovat příčinné vztahy a stává se podřadnou. V této větě s bet je příčinný vztah velmi nejasný.

Částici tai na začátku druhého členu lze považovat za částici tehdy, když nevyjadřuje vysvětlující vztahy příčiny a podmínky (jako když plní funkci spojky), nýbrž pouze dodává druhému členu nový emocionální odstín, srov.: – Netráp se, beruško, netrap se, a já ti ušiji kabátek. LTRn 35.

¹¹ Spojka tik se užívá také bez zřetelného vylučování, pouze při stavění větných členů do protikladu a jejich srovnávání, např.: Dobře ji znám — jen to nemusíš říkat Tyzenhauzovi. SruogAD 25. — Plížím se do kuchyně, a najednou ur-ur-ur-ur! psi na mě… LzPR II 79.

74

V jednotlivých případech může tai kromě vysvětlovacích vztahů příčiny a podmínky vyjadřovat (nejčastěji v lidové slovesnosti) vztahy přirovnávací, podobně jako spojka ir. V těchto případech plní funkci spojky, ale je blíže částici než tehdy, když funguje jako spojka a vyjadřuje vysvětlovací vztahy příčiny a podmínky. Srov.:

Dám vám toho beránka, tak budete vy dva žít z toho beránka. BsRP 61. — Také to bylo s mým mužem, tak to pomalu, pomalu přešlo. VienAŠ 20. Pojď sem, děvečko, pojď sem ty, mladá nevěsto, — tak si budeme povídat mnoho něžných slovíček. LTRn 60. Chlapec si přisedl k mé šošolce, položil ručičku na mé ramínko, tak je lehčí než paví pírko. LTRn 73. Teď půjdu do komůrky, sednu si za stůl — tak si vyměníme zlaté prsteny, budeme pít zelené víno! KrėvŽ 52. Přijde jaro, narostou mi peříčka; — tak budu poletovat, tak létat po zelených hájích. LTRn 126.

§ 6. Velmi často se na začátku druhé věty souřadného souvětí užívají částice bent, dar, juk, net, vis aj. Podle našich pozorování tyto částice, ačkoli stojí v pozici typické pro spojku, funkci spojky neplní. Vždy ještě zdůrazňují a modifikují slova druhé věty, doplňují její komunikační a emocionální obsah, tj. jsou syntakticko-sémanticky spojeny s druhou větou, a zůstávají tedy částicemi, přestože se ocitají na jejím začátku. Srov.:

Žádný člověk sem ještě nezabloudil, alespoň si to chocholatá nepamatuje. SimonAŠL 50. Všichni už se dosyta najedli, ještě zbylo jedno zrnko ječmene. ŽemR IV 433. Jasnější už být nemůže, vždyť už všechno shořelo. SimonAŠL 135. Zasněžilo se v příkopech i na cestách, dokonce i silnici lze sotva poznat¹². SimonAŠL 196. Vrána, ať ji myješ, nebo nemyješ, je vždy černá. JabIRR I 536.

Spojení spojek a částic nebo určitých příslovcí

§ 7. Velmi často se na začátku druhé věty užívají spojky spolu s částicemi nebo určitými příslovci (todėl, dėlto). Nabízí se otázka, zda taková slovíčka, stojí-li na začátku druhé věty, tvoří složené spojky.

¹²J. Žukauskaitė pokládá slovíčko net mimo jiné za spojku (zdá se, že podřadicí), když věta, která jím začíná, vysvětluje slovo ve funkci přísudku v první větě, např.: Zaradowal se, až se mu rozzářily oči. Uvádí, že net zde získalo funkci spojky vypuštěním spojky kad, která se často užívá společně s net (viz J. Žukauskaitė, cit. dílo, s. 5).

Je třeba říci, že taková vývojová posloupnost (kad net a teprve potom net) není nezbytná. Není-li v první větě korelativní výraz, kad se vedle net nehodí vždy, srov.: Vykřikl jsem zlostným hlasem, vrhl se k matce, až se paní lekla. ŽemR IV 374. Venku bylo od poledního slunce tak světlo, až oči oslepovaly. VencIR III 109.

V těchto větách není bez korelativního výrazu ani podřazení zcela jasné. Řekněme, že zde nelze přesunout druhou větu i s celým net na místo první věty, jak je typické pro podřadné souvětí. Podle našeho názoru net v takových větách není ani podřadicí, ani souřadicí spojkou. Samotná věta je bezespojná; net je zjevný sémantický modifikátor druhé věty a je třeba je považovat za částici. O přeměně slovíčka net v podřadicí spojku lze hovořit nanejvýš v případech, kdy je v první větě korelativní výraz, srov.: Tak mě to zachvátilo, až Praniukas záviděl. ŽemR IV 378....tak žalostně pláčeš, až se kameny dojímaly. BalčGPr 5. Jako doprovod k tomu trestání a poučování jsi slyšel takové práskání, až se hlasitá ozvěna valila trhaně celým lesem. VaižgRR I 96. V těchto větách lze druhou větu přesunout i s celým net na místo první věty; navíc lze před net vložit spojku kad. Srov. také větu s korelativním výrazem v první větě a kad net na začátku druhé věty: Přiletěl šedý kůň, tak (takový) bílý, že osvítil celou zemi (ps.). JabI (LKŽ V 36).

75

a) Spojka a částice

Všechny souřadicí spojky mohou být doprovázeny různými částicemi. Bezprostředně po spojce mohou následovat takové částice, které samy o sobě funkci spojky neplní (bent, čia, dar, gal, gi¹³, jau, kad, na, ne, nė, net, nors, šit, štai, vėl, vis atd.), a také taková slovíčka, která kromě funkce částice plní i funkci spojky (ir, tai, tik, užtat, vis tiek, vis dėlto). Částice následují bezprostředně po spojkách nebo spojovacích výrazech a intonačně k nim přiléhají. Jinými slovy, částice spolu se spojkou intonačně přiléhají k druhému členu, protože v souřadném souvětí intonačně přiléhá k druhému členu i samotná spojka. Ve většině případů však tato slovíčka netvoří syntakticko-sémanticky nedělitelnou jednotku, přestože jejich intonace je jednotná. Význam a funkce slovíček vstupujících do spojení se obvykle vnímají odděleně a nejsou jednotné. První slovíčko není syntakticko-sémanticky spojeno s druhým členem, před nímž stojí; plní pouze spojovací funkci. Slovíčko následující po spojce je naopak syntakticko-sémanticky spojeno s druhým členem a modifikuje jeho komunikační i emocionální obsah, tj. plní funkci částice.

Ve výše uvedených spojeních si částice bent, čia, dar, jau, kad, ne, nė, net, nors, šit, štai, vis atd. zřetelně zachovávají svou samostatnou funkci (jsou sémantickými modifikátory členu začínajícího spojkou).

— Nalož na vůz s hořkým jídlem děti pro maminku, — smál se otec: — to tedy bude hostů… ŽemR III 21. Jurgis klopýtl u Tamošiuse, zatímco ostatní se rozhlíželi, o kolik je ten příkop odkloněný. ŽemR II 253. Někdo mu to tedy namluvil, proto zadal ještě čtvrtou práci. LTRn 327. Celý Tekonisův statek tonul ve sněhu, holé topoly pokojně stály a ze závětří zpod sněhu vyčnívaly už jen vrcholky švestek a višní. BaltPV₁₁ 25. Mnozí sem přišli, ale těch průvodců je tu málo. PP 323. Dřív ucítí zdravý strom uhlí, než vám hadí mládě prozradí otce. SNėrP I 281. …všichni měli hlad, takže je ani nebylo třeba pobízet. VaižRR I 211. Pustí se jedna za druhou kolem mohutné borovice; ne po zemi, nýbrž prudce vzhůru; až z toho oči přecházejí. VaižgRR I 67—68. Kvas už nemáme, tak si alespoň napij z té kaše. VaižgRR I 183. Začneš naslouchat, a tu — jakýsi drsný předmět ti spadne na tvář. JabIRR I 533. Šedo, tma, mokro, vlhko, nuda, bída — a tu náhle probleskne jasný paprsek. VaižgRR I 192. Cestovali celý den, a lesu stále nebylo konce ani kraje. CvR V 83.

Spojku lze v těchto větách téměř všude vypustit. Částice, která se ocitne na prvním místě, zůstává stejným sémantickým modifikátorem členu (srov. odpovídající příklady bez spojky v § 6) a věta se stává bezespojkovou.

Velmi často po různých spojkách následuje slovíčko ir, které si zachovává samostatnou funkci částice (dodává druhému členu nové komunikační i emocionální odstíny).

…dobré dítě, tiché, klidné, pracovité, co víc si přát, a ani náš Benis se mi, zdá se, nedá vytknout. ŽemR I 24. V cizí zemi je dobře, ale ani tam nenajdeš horu mouky. PP 142. Zůstal ještě bratr, a i ten se utopil v jezeře. BaltPV 39. Jurgis slíbil, že nám pomůže vozit oves, avšak dodnes jsme se ho nedočkali. JabIRR I 536. Nezdál se vhodný ani pro rychtáře Geiše, ani pro bratra Šiukštu k těžké a zodpovědné práci; posílali ho tedy tam, kde… udělal dvojnásobek, trojnásobek práce. VaižgRR I 39. Ale tady už to nejsou Aukštujai, takže

¹³ K tomu, že se slovíčko gi nemá užívat ve významu odporovací spojky (místo o), viz V. Labutis, „Kalbos kultūra“, 6, Vilnius, 1964, s. 28—33.

76

a vrátíme se. Simon AŠL 9. Když jsem se vrátil k Povilaitisovi, utekl jsem od práce a šel dál, a tak pojďme i my spát. ValPJ₂ 56. Nikdo Oginskienė na Vysočině neviděl, a proto se také všelijak spekuluje. SimonAŠL 11.

Po vynechání spojky zůstává slovíčko ir, ocitne-li se na prvním místě věty, ve většině případů také syntakticko-sémanticky spojeno s větou, tj. zůstává částicí, ačkoli v jednotlivých případech (kdy jeho vazba na větu není tak výrazná) už degraduje na spojku (např.: Když jsem se vrátil... šel jsem dál a pojďme i my spát; srov. věty této struktury v § 4).

Po různých spojkách může rovněž následovat slovíčko tik, které si zachovává funkci částice, např.:

Uplynulo ještě půldruhého století a teprve tehdy lidé jasně pochopili význam všech těch nálezů. JabIŪŽ 15. V létě... potok úplně vysychal a jen tu a tam se ve stinných tůních třpytily vodní louže porostlé trávou a hemžící se žábami a pulci. VienUT 81. Je to dobrý člověk, velmi dobrý, ale jenže ty jeho ručičky jsou už takové — kam se jen dotknou, něco po nich zůstane. LKŽ IV 294.

Po vynechání spojky slovíčko tik, ocitne-li se na prvním místě, na rozdíl od zmíněných jiných slovíček většinou degraduje na spojku (srov. § 4).

Podle našeho názoru si při výskytu po spojkách zachovávají samostatnou funkci částice také slovíčka užtat, vis dėlto (a dėlto ve stejném významu), vis tiek¹⁴, např.:

Nastutė chodila za husátky, jako by měla na sobě dlouhé bílé kalhoty, ale zato měla chráněná lýtka... VienAŠ 9. Chalupa jako chalupa: začouzená, a přece v ní byl jakýsi neobyčejný pořádek. VaižgRR I 210. Sténal a sténal, ale nezemřel. Ds (LKŽ II 270). Ať je kolem sebe noc jakkoli temná, ať řádí větry a vánice, přece je útulno a dobře díky blízkosti matky a jejímu hlasu. BaltPV₁ 14.

Po vynechání spojky získávají slovíčka užtat, vis dėlto, vis tiek, ocitnou-li se na prvním místě druhé věty, podobně jako tik, funkci spojky, srov.:

Její očka se nehýbou, zato rozeklaný jazýček pořád vystrkuje z tlamky. JabIRR I 536. Slunce sice přešlo přímo nad hlavami, přesto pořádně pálí. VaižgP III 263. Předeš — nepředeš, stejně nic neupleteš. LTRn 329.

Po různých spojkách mohou následovat dokonce dvě částice. I ony si zachovávají svou samostatnou funkci. Srov.:

Řekneš: takový už je velký kavalír Geišiů, jsou mu už snad čtyři roky, a pořád je bez kalhot! VaižgRR I 124. Dokud Kaziukas nechodil — běhej za ním s mlékem, všude ho s sebou nos, tahaj se s ním, zatímco tady už se nohy únavou z práce podlamují. CvR VIII 81. Pravda, doma je ještě otec a jeden bratr, ale vždyť i oni se brzy stanou obětí černého stínu. SimonAŠL 37. Ilžė si vyhlédla Krizu Šimonise, tak ať si ho tedy vezme. SimonAŠL 163.

Výše zmíněné částice se užívají také nikoli bezprostředně po spojce, ale až po dalším slově, např.:

Moji přátelé prošli šťastně, ale mně se najednou ztratila zem pod nohama. SimonAŠL 299. Koza se bála běhat do lesa, ale vlk ji přece jen chytil na zahradě. PP 315. Teta Bintakienė přišla, a tak také rozsvítila (lampu). SimonAŠL 328. Žije na cizí účet, proto

¹⁴Slovíčka (vis) dėlto a vis tiek, která následují po spojkách, označuje za částice rovněž A. Piročkinas, viz A. Piročkinas, Sujungiamųjų sakinių su jungtukais ir, o, bet loginiai-semantiniai santykiai, „Kalbotyra“, X, Vilnius, 1964, s. 96; odlišně J. Žukauskaitė, cit. dílo, s. 19.

77

břicho a trpí. PP 184. Oči vidí, ale zuby si ještě nezvykly. PP 304. Medvěd — au a přestal, zatímco vlk pokračuje dál: ú-ú-ú-ú! CvR V 25. Sedí, zdá se, klidně, ale srdíčko jí tepe tepe. LKŽ II 270.

Takové případy znovu ukazují, že spojení spojky a částic obecně nejsou pevná. V předchozích větách částici buď vůbec nelze přesunout hned za spojku, nebo ji lze přesunout pouze spolu se slovem, které tato částice zdůrazňuje a modifikuje.

Jen s určitými částicemi tvoří spojky syntakticko-sémanticky nedělitelné celky. Z těchto částic lze zmínit gi, tai. Když následují po spojkách a jsou s nimi intonačně spojeny, je obtížné postřehnout samostatnou funkci těchto slovíček. Tyto částice pouze zesilují vztah vyjadřovaný spojkou, a taková spojení se považují za samostatné spojky nebo za varianty původních spojek.

Částice gi je obzvláště úzce spojena se spojkami. Např.:

Ještě nebudeš kýchat, Ještěrko, a gi i Jonukas přece není žádný muž... ŽemR I 66. Dveře s okny a prahy byly zpustlé; o gi se celý dům všude jevil zkřivený. DonR 22. Kozáci zasypali hrob zabitých; vyrostl trávník, ale gi otcovo srdce nezapomnělo. LzPR II 11. Jindy se sám pán chystal na ples, a proto gi přikázal tomu nezdolnému člověku, aby své děti pěkně potrestal. BsP III 38 (LKŽ II 270).

Zde se ogi, betgi, dėlto gi svým významem téměř neliší od spojek o, bet, dėlto, a proto se považují za jejich varianty.

Částice tai nejčastěji tvoří syntakticko-sémanticky nerozložitelný celek se spojkami ir, o.

Spojení ir tai má podobný význam jako slovíčko „přece jen“ a vyjadřuje vztah přípustky.

Můžete mi navršit horu zlata, a stejně vám neušiju! LzPR III 15. Až do svatého Jana všichni lidé prosí o déšť, a přesto všechno uschne. PP 185.

Zde se ir tai málo liší od spojky ir, kterou lze rovněž užít k vyjádření vztahu přípustky, srov.:

Prosil jsem, aby přišel, a nepřišel. Grž. Tolik rozlehlých luk, lesů a úhorů, a jim je to ještě málo! LzPR III 15.

Spojení o tai vyjadřuje vztah příčiny a následku. Významem je o tai od spojky o vzdálenější než ir tai od spojky ir.

— Jděte do světnice, dětičky, aspoň vám dám najíst, jinak zde pojdete hlady... KrevŠP₁ 104. — Přineste pivo, jen ho nevylijte, jinak se nejspíš zkazí. BaltPV₁ 70. Brzy ráno jsem šla pro vodu, jinak by mi mlha zakryla věneček. LTRn 59.

b) Spojka a příslovce

Stejně jako částice už proto, přesto, stejně tak, tak i příslovce proto, tudíž, stojí-li bezprostředně za spojkou, zachovávají svou samostatnou funkci.

Hluboký sníh Juru několikrát porazil, a proto se za sebe styděl. CvR VIII 218. Stalo se to už dávno, možná, a proto je jí nepříjemné na to vzpomínat. SimonAŠL 18. Ostatní děvečky vytrhávaly plevel a pálily ho, a to proto, aby plevel neškodil žitu a obilí. ValPJ₂ 89.

Zde proto, tudíž vyjadřují příčinu děje a fungují jako příslovečné určení příčiny. Vztah mezi větnými členy dostatečně vyjadřují spojky a, a to. Jen když spojka chybí, slovíčka

78

proto, tudíž, ocitnou-li se na prvním místě ve větě, stejně jako výše zmíněné už proto, přesto, stejně tak a jen v příslušných případech plní spojovací funkci. Srov.:

Ježek odešel pro kvasnice, proto se koláče nepovedly. PP 333. ...muž neumí hospodařit, proto nemůžeme zbohatnout. ŽemR IV 415.

c) Dvě částice

Po částicích ještě, dokonce, ačkoli, hle a dalších, které neplní funkci spojky, přestože stojí na začátku větného členu, někdy následují taková slovíčka, která mohou mít funkci spojky i částice, například a, jen. V takových případech mají tato slovíčka obvykle stejnou roli sémantického modifikátoru jako první a obě fungují samostatně, přičemž tvoří pouze zvláštní shluky intonačně spojených částic¹⁵. Např.:

Otevřeme dveře – plná síň mužů, další jsou i na dvoře. ŽemR IV 350. A ty nestydaté mouchy, které se slétly na mléko, jen se cpou, jen žerou, dokonce není vidět ani okraj misky… KrėvŠP₁ 97. Domácí práce, hospodaření – všechno na mně samotné, i kdybych se měla přetrhnout. ŽemR IV 413. Zrníčko k zrníčku – hle, už je tu hromádka. PP 185.

Zde funkci částic a, jen určuje jejich pozice. Vliv pozice na funkci těchto slovíček je méně patrný v případech, kdy je první částice morfologicky spojena se slovy druhé věty. Řekněme, že na začátku druhé věty stojí částice ať, která zároveň plní roli morfologického afixu; potom následující jen se poněkud více posouvá směrem ke spojce, protože pozice první částice (ať) ve větě je neobvyklá, srov.:

Teď nechtěl jíst – ať ho jen neomezují. MontvR I 289.

d) Dvě spojky

V jednotlivých případech se vyskytuje současné užití dvou spojek téhož významu (synonymních), například: o však, o přece jen, o zatím. Spojka o i spojky, které po ní následují, však, přece jen, zatím vyjadřují protiklad. Poslední uvedené spojky, které mají jednoznačný význam (užívají se pouze v protikladném významu), význam spojky o, jež se užívá nejen v protikladném, ale i v srovnávacím významu (podobně jako a), ještě zesilují. Dvě synonymní spojky užívané ustáleně tvoří syntakticko-sémanticky nerozložitelné celky. Užívají se však poměrně zřídka a nepravidelně, pouze v případech, kdy je třeba vyjádřený vztah zesílit. Významově se vůbec neliší od samostatně užívaných spojek o, ale, však, zatím a lze je pokládat za jejich varianty. Např.:

Urtė pozná jeho hlas, a přece mu nemůže a nechce věřit vlastním uším. SimonAŠL 282. V Puzionys bylo i více chlapců stejného věku, a přece se do čeledi přidali jen Jonas s Kaziem. VaižgRR I 181. Po takové ráně měli voli vyskočit, jako by je bodlo, a zatím se ani nepohnuli. VaižgRR I 197.

Vztah spojek a částic, které po nich následují, k částicím nebo jiným slovům v prvním členu

§ 8. Poměrně často se užívají věty, v nichž jsou souřadicí spojky a částice, které po nich následují, syntakticko-lexikálně ve vztahu k částicím v prvním členu nebo k určitým slovům se samostatným lexikálním významem. Tato slova

¹⁵ Srov. V. Labutis, Lietuvių kalbos sudėtinės dalelytės, kn.: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida, Vilnius, 1964, p. 129.

79

jsou pro spojky svéráznými korelativními slovy. Často stojí na začátku prvního členu, ačkoli jejich pozice ještě není pevně ustálena (mohou se vyskytovat i uprostřed členu, to jsou však vzácnější případy). Tato slova zdůrazňují protiklad a srovnání mezi členy vyjádřené spojkami. Členy jsou navzájem více propojeny, ačkoli je obtížné říci, který člen je více závislý na kterém. Takové věty mají rysy jak souřadných, tak podřadných vět.

a) Částice a spojky

Poměrně často je v prvním členu jako korelativní slovo výše uvedeného druhu užita částice jen. Na začátku druhého členu stojí spojka a, nebo, tedy apod., často doprovázená částicí, která je spolu se spojkou syntakticko-lexikálně ve vztahu k částici jen v prvním členu.

Jen začni mlátit a hned máš hory slámy, plev, výmlatu, výdrolu... BaltPV₁Jen se otočila a pohlédla na muže [Katrė], a její oči se znovu zalily slzami. ŽemR I 87. ...ale jen člověk trochu onemocní, už si říká: teď umřu. KrėvŠP 11. Jen se o tebe nestarej, a chodíš s rozsvíceným zadkem. BaltR IV 120.

Stejný vztah je možný i bez spojky. V bezespojkové větě je jen ve vztahu k částici v druhém členu nebo k určitému slovu se samostatným lexikálním významem, které stojí na prvním místě.

Jenže příště paní mlynářová otce neuhlídala, a už otec seděl na příčce Krizova žebříku do hnízda. CvMS 44. Stačí mu jen naznačit něco o penězích a hned začne vyptávat: nač? proč?... KrėvŽ 76. Jen sluneční paprsek pronikl do skořápky ořechu – kočár i koně vzápětí mizeli a rozplývali se – a stočili se do skořápky. CvR V 152. Jen zobáčkem šťouchla do jednoho, do druhého volského oka – a vůl oslepl. CvR V 116.

Ve druhém členu mohou příslušná slova chybět, vztah mezi členy zůstává stejný, srov.:

Kalvaitis by jen mávl prstem a odvedl by k němu syna na provaze. KrėvŽ 71.

V posledně uvedeném případě je zvláště důležitý vztah mezi slovesnými tvary přísudku.

Poměrně často se v prvním členu užívá také částice jen (pouze) se záporkou ne: nejen (pouze). Ve druhém členu v těchto případech často následuje ale (také).

...nejen my, děti, jsme sebou trhli, ale i dospělí přestali žvýkat a ztuhli. VienIMA 21. Během těch tří měsíců nejezdili v houfech a všemi cestami do kláštera svaté Niny jen Gruzínci, ale navštěvovali jej i lidé z jiných křesťanských zemí. VienUT 19. Nepracuje na poli jen rodina, ale podívej, neulejí se ani sami rodiče. JablRR I 533.

Před nejen se mohou připojovat i další částice, řekněme že, pouze a další.

Nejenže tehdy nevidíš, co se děje kolem, ale dostane se ti do očí mýdlo a začnou tě pálit. VencĮPU 20. Nejsou vyschlé jen studny, ale i sama řeka Įsra je místy suchá. SimonAŠL 29.

V prvním členu se poměrně často vyskytuje částice ne, ve druhém se užívají spojky a, nebo, ale a další.

Pravda, není vinen jen on, ale i já. SimonAŠL 267. Člověk není pro krpce, nýbrž krpec pro člověka. PP 214. Nos není pro tabák, nýbrž tabák pro nos. PP 212.

Částice ne může stát v prvním členu u slovesa, zatímco ve druhém členu se užívají spojky nýbrž, jen, tedy a další (samostatně i s částicemi).

80

Kazys, zdálo se, o tom ani nepřemýšlí, ale jemu se od té chvíle začalo přemýšlet a rozhlížet se. VaižgRR I 201. Neuplynulo ani deset minut a už si v městečku šeptali ti, kteří odjížděli. VaižgRR I 164. Medvěd se ještě nestačil pořádně skrčit, když práskly větvičky a zlomily se. LTRn 292. Stávalo se, že býkovi nechutnalo seno či jiné krmivo, a hned se do něj pustil rohy — vikst. CvR V 113. A ty sis toho nevšiml, a tak shořela celá chalupa. VaižgRR I 72.

V prvním členu se mohou vyskytovat částice ještě (často s částicí ne-), vždyť, sotva (jen) a další. Na začátku druhého členu stojí spojky, samostatně i s částicemi, nebo samotné částice.

Medvěd je ještě v lese, a už z jeho kůže dělají kožich. PP 322. Člověk se podiví — vždyť je teprve léto, a už začíná mráz. CvR V 124. Dítěti ještě ani nohy nerozmrzly, a už jste tu všichni: er-r, er-r! BaltPV₁ 39. Veverka je ještě na stromě, a už staví na kamna hrnec. PP 323. Dědeček se ještě nestihl vrátit domů, a prasnice už měla jedenáct selat. CvR V 69.

Vždyť tvůj život má větší cenu než Driežův, a ty jsi kvůli tomu proklatému smradu nahý jako pes! ŽemR I 67.

Sotva došel domů přes bránu, tatulėlis dorachotil. ŽemR I 153. Sotva jsem dorazil k okraji lesa, a už začalo pršet. BaltPV₁ 78.

V takových větách nejsou částice a spojky, které jsou mezi sebou syntakticko-lexikálně ve vztahu, ani slova se samostatným lexikálním významem zcela gramatikalizovány. Funkce spojky a částic se zde ještě zřetelně rozlišují. Jsou možné věty odpovídající struktury se stejnými částicemi i bez spojek (viz příklady výše). Vztahové částice, které zesilují vztah vyjadřovaný spojkou, jsou v zásadě spojeny každá se slovy svého členu: částice v prvním členu zdůrazňují a modifikují slova prvního členu, částice v druhém členu i některá slova se samostatným lexikálním významem (vzápětí, hned a další) se vztahují ke slovům druhého členu. Mimochodem, částice lze také často vypustit, srov.:

(Jen) se otočila a pohlédla na muže [Katrė], a (znovu) se jí oči zalily slzami. ŽemR I 87. Člověk se podiví — (vždyť) je teprve léto, a (už) začíná mráz. CvR V 124.

Lze hovořit pouze o větší či menší blízkosti některých syntakticko-lexikálně vztahových slov ke spojkám. Například těsnější jsou spojení se záporkou ne v prvním členu (nejen — ale i, ne — a, ne — nýbrž, ne — ale a další)¹⁶, zejména nejen — ale i. Kvůli lexikálnímu protikladu (zápor — klad) jsou vztahová slůvka vzájemně více propojena: jedno podmiňuje druhé. Ve spojení nejen — ale i je navíc spojka ale poněkud ustálenější. Ve spojeních se záporkou ne se spojky ještě více obměňují (srov.: ne — a, ne — nýbrž, ne — ale a další). Záporová částice ne může ve vztahu ke spojkám stát nejen samostatně, ale také u slovesa jako jeho předpona (viz příklady výše).

¹⁶ Srov. J. Žukauskaitė, cit. dílo, s. 19, kde jsou za dvojité souřadicí spojky považovány nejen — ale (i), nejenže — ale, ne — nýbrž (další se záporkou ne, např. ne — a, ne — ale i apod., nejsou uvedeny). Mezi dvojité souřadicí spojky jsou zde dále řazeny nakolik — natolik (i), jako — tak (i). Posledně uvedená slůvka však vyjadřují zřetelnější souřadicí vztah pouze při spojování větných členů stejného druhu. V souvětích s těmito slůvky je stále velmi výrazný vztah podřadicí. Srov.: Jako byl dříve Kazys členem rodiny Butků, tak se nyní Jonas stal členem rodiny Šnerů. VaižgRR I 228. Tato spojení jsou svou strukturou také bližší souvětí podřadnému (spojovací výraz a ukazovací výraz).

6. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

81

Přece jen jsou i tyto složeniny těsnější pouze v případech, kdy spojují několikanásobné větné členy. Tehdy příslušné částice ve složeninách pouze korelují se spojovanými několikanásobnými větnými členy. Srov.:

Všímá si jich nejen nepřítel, ale i přítel. SimonAŠL 18. …Geišiové se hned první den stali prvními na panském dvoře nejen díky svému vyššímu postavení, ale i osobním vlastnostem. VaižgRR I 112. Hnoji se vyhýbej ne ze strachu, ale kvůli zápachu. PP 210. Prsty se kroutí ne od sebe, ale k sobě. Lp. Děti, stejně jako dospělí, byly zvyklé od Mykoliuka očekávat nikoli laskavost, nýbrž plnění „strýčkovských“ povinností. VaižgRR I 55.

Ve složeném souvětí spojuje spojka celé větné členy, zatímco částice obvykle modifikují pouze určité výrazy. Tím v jednotlivých větách v mnoha případech zůstávají i slova, na něž se funkce částic nevztahuje. Proto se ve složeném souvětí funkce spojky a částic, které s ní syntakticko-lexikálně souvisejí, výrazněji odlišují než ve větě jednoduché při spojování několikanásobných větných členů. Srov.:

Nejen střechy sýpek, stájí a stodol byly zpuchřelé…, ale i obytné budovy bývalých pánů vyžadovaly rychlou a rozsáhlou opravu. VienR V 10. Ne žlab jde za koněm, ale k žlabu jde kůň. PP 270.

Zde částice od ostatních vyčleňují pouze podměty.

b) Slova se samostatným lexikálním významem a spojky

Ve větách podobné struktury se místo výše uvedených částic užívají také slova se samostatným lexikálním významem.

V první větě (nejčastěji na začátku) stojí modální slova dost, více než dost. Po slově dost se před druhou větou často objevuje spojka a (jediné „a“ spolu s částicemi).

Někdy stačí zaslechnout píseň, a už na ni nezapomeneš. LKŽ III 95. Stačila sebemenší nepozornost, a nešťastníci klouzali dolů ze strmé hory. BilR 108. Stačí podívat se do očí, a už k jedněm natahuje ruce, aby je vzal, zatímco od druhých se odtahuje a křičí. VaižgRR I 142.

Po slově více než dost začíná druhá věta výrazy ještě, ba i, ale i, ale ještě i a podobně.

…Více než dost na tom, že nevstáváte včas, ještě, víte, musíme oba promarnit celý den. ŽemR I 89. Více než dost už život tíží války, těžká práce…, ba i tíseň srdce. ŽemR IV 411. Více než dost je ve vzduchu i v lese všelijakého švitoření a pískání, ale i zemští broučci se konečně ozývali, jakýmkoli hlasem to dovedli. ŽemR I 195. Více než dost domácích prací, ale ještě je třeba jezdit za rodinou. ŽemR I 191.

V první větě se vyskytují také tvary třetí osoby přítomného nebo prostého minulého času sloves být třeba, stačit, které korelují se spojkou a.

Stačí jen popojít, a objeví se světlo. BilR 75. Stačilo mezi nimi udělat dvěma zdmi přepážku, a máš třetí komoru. VaižgRR I 102. Stačí jediná hodina, a budou tu i bratři. LTRn 302.

Stačilo, abych se vrátil domů a svolal lidi, a hned jsem uviděl… VencIGD 291. Stačilo zmínit Rauliovo příjmení, a všichni se za něj postavili jako zeď. AvyžŽLŽ 30.

V těchto větách mají slova (dost, více než dost, být třeba, stačit a další), která syntakticko-lexikálně souvisejí se spojkami, poměrně obecný, ale zřetelně samostatný lexikální význam. Navíc tato slova tvoří přísudek první věty nebo jeho část. Z toho důvodu jsou zde uvedené složeniny ještě méně gramatikalizované než složeniny s částicemi.

82

Závěry

1. Funkci spojky nebo částice ve slučovacím souvětí lze určit na základě diferenciačních vlastností těchto slov: pozice slovíčka a jeho vztahu k větě. Spojka obvykle stojí na začátku druhé věty, ale syntakticko-sémanticky s ní není spojena (nemění její obsah, pouze ukazuje vztah mezi dvěma větami). Částice může stát na začátku i uprostřed věty, ale syntakticko-sémanticky s ní souvisí — modifikuje komunikační i emocionální obsah věty.

2. Slovíčko tik v pozici spojky spíše získává funkci spojky, zejména když má význam vyčleňovací. Slovíčko ir na začátku druhé věty často ještě plní funkci sémantického modifikátoru (částice). Slovíčka bet, tai mají při plnění různých funkcí zpravidla také různé významy. Slovíčka bent, dar, juk, net, vis atd. zůstávají vždy sémantickými modifikátory věty, i když se ocitnou v pozici spojky.

3. Intonační kombinace spojek a částic nebo příslovcí bez formálních ukazatelů (o ir, bet tik, dar ir, ir vis dėlto, ir todėl, ir dėlto atd.) ještě nejsou syntakticko-sémanticky srostlé. Jednotlivá slova v nich obvykle zachovávají svou samostatnou funkci. Syntakticko-sémanticky více srostlé kombinace tvoří pouze spojky s částicemi gi, tai (ogi, betgi, ir tai, o tai atd.). V těchto případech lze jen stěží postřehnout samostatnou funkci částice doprovázející spojku. Těsné kombinace tvoří také dvě spojky téhož významu (o tačiau, o betgi, o tuo tarpu atd.).

4. Význam spojek (protiklad nebo přiřazení) mohou zdůraznit částice nebo slova se samostatným lexikálním významem v první větě, ale taková slova, která jsou k sobě syntakticko-lexikálně vztažena, rovněž netvoří gramatikalizované kombinace (tik — ir vėl, dar — o jau, vos — ir, gana — ir, negana — bet ir, reikia — ir atd.). Částice i ostatní slova si zde zachovávají samostatné funkce. Kromě toho tyto kombinace nejsou pravidelné: spojky se v nich značně liší, přičemž posledně uvedené lze také zcela vypustit; zpravidla lze vypustit i částice. Ke spojkám se poněkud více blíží pouze kombinace se záporkou ne, zejména ne tik — bet ir. I tyto posledně uvedené jsou však těsnější pouze při spojování větných členů stejného druhu. Ve slučovacím souvětí, kde částice modifikují jednotlivá slova a spojka spojuje celé věty, se funkce syntakticko-lexikálně souvisejících slov ještě zřetelně rozlišují.

SPOJKY, ČÁSTICE A JEJICH KOMBINACE V SOUŘADNĚ SLOŽENÉ VĚTĚ

А. ВАЛЯЦКЕНЕ

Resumé

1. Rozlišení funkcí částic a spojek v souřadně složené větě je v článku založeno na diferenciačních znacích těchto slov, tj. v závislosti na jejich pozici a vztahu ke složce souvětí. Částice modifikuje komunikační nebo emocionální obsah větné složky, zatímco spojka je syntakticko-sémanticky

6*

83

izolovaným od větných členů, tj. nemění obsah větných členů, pouze vyjadřuje vztah mezi nimi. Možné jsou i přechodné případy.

2. Slovo tik „pouze“, které vystupuje v pozici spojky, plní funkci spojky, zejména v případech, kdy má vytýkací význam. Slovo ir „i“, stojící na začátku druhé složky, ještě poměrně často plní funkci sémantického modifikátoru, tj. částice. Slova bet „ale“, „však“, tai „to“, užívaná v různých funkcích, mají obvykle i různé významy. Slova bent „sice“, dar „ještě“, juk „vždyť“, net „dokonce“, vis „všechno“ apod. jsou vždy sémantickými modifikátory.

3. Částice a příslovce, které nemají formální ukazatele a intonačně se spojují se spojkami, s nimi obvykle netvoří jeden celek (o ir „ale i“, bet tik „ale pouze“, dar ir „ještě i“, ir vis dėlto „a přesto“, ir todėl, ir dėlto „a proto“ aj.). V takových spojeních vystupují jednotlivá slova ve své samostatné funkci. Nedělitelné syntaktické celky tvoří pouze spojky s částicemi gi „pak“, tai „tedy“ (ogi „ale“, betgi „ale přece“, ir tai „a to“, o tai „ale to“ aj.) a také dvě synonymní spojky (o tačiau, o betgi „ale“, o tuo tarpu „ale mezitím“ aj.).

4. V určitých případech částice a také některá modální a jiná slova, která měla samostatný lexikální význam a užívají se v první složce (obvykle na začátku), zesilují funkci spojek (srovnání nebo protiklad) (tik — ir vēl „jen — a znovu“, dar — o jau „ještě — a už“, vos — ir „sotva — a“, gana — ir, užteko ir „dost — a“, reikia — ir „je třeba — a“ aj.). Téměř vždy jsou taková syntakticko-lexikální spojení negramatikalizovaná. Ke spojkám tíhnou pouze spojení se ne „ne“ v první složce (ne tik — bet ir „nejen — ale i“, ne — ir „ne — a“, ne — bet „ne — ale“ aj.). Avšak i v těchto spojeních se těsnější vazba projevuje pouze v případech, kdy uvedená slova stojí u větných členů stejného druhu. V souvětí souřadném, kde částice modifikují pouze určité výrazy, zatímco spojka spojuje celé složky, se jednotlivé funkce slov vyznačujících se syntakticko-lexikálními vztahy ještě poměrně zřetelně rozlišují.