IŠ LIETUVIŲ KALBOTYROS ISTORIJOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XX (1980)

A. VANAGAS

K. BŪGA – PRŮKOPNÍK LITEVSKÉ ONOMASTIKY

Život a vědecká činnost našeho velkého krajana K. Būgy, nejvýznamnějšího představitele litevské jazykovědy, se již dočkaly dostatečně podrobného přehledu a zásadního zhodnocení. Jde především a zejména o studijní práci Z. Zinkevičiuse a J. Kabelky „Kazimieras Būga“, zveřejněnou v prvním svazku souborných spisů K. Būgy¹. Tato studie věnuje značný prostor také objasnění onomastické činnosti K. Būgy. Proto se v našem článku budeme snažit, nakolik je to možné, neopakovat to, co již zevrubněji interpretovali Z. Zinkevičius a J. Kabelka, a především se pokusit zhodnotit onomastickou činnost K. Būgy ve světle dnešního stavu tohoto vědního oboru. Je samozřejmé, že jde o nesmírně obtížný a složitý úkol. Je tomu tak především proto, že výzkumy a závěry K. Būgy v oblasti toponymie a antroponymie souvisely s nejvzdálenější minulostí Baltů a jejich sousedů, s jejich pravlastí, otázkami migrace, zkrátka sloužily etnogenetické problematice. Perspektiva hodnocení se tedy značně rozšiřuje a zahrnuje mnoho problémů, které dalece přesahují rámec specifické lingvistické problematiky. Hodnocení onomastických studií K. Būgy dále ztěžuje i to, že řešení problémů etnogeneze Baltů je dodnes teprve v počátečním stadiu, ve stavu zatíženém mnoha protichůdnými hypotézami a předpoklady. Je třeba ještě dodat, že vývoj této problematiky inspirovala a stále inspirují i díla samotného K. Būgy.

Je třeba mít také na paměti, že mimořádná erudice a kompetence K. Būgy v baltské onomastice vytvořily situaci, kdy práce tohoto vědce i dnes velmi často představují poslední slovo vědy, které se nikdo ani nepokusil vyslovit jinak.

Na druhé straně litevská, baltská, slovanská, germánská a vůbec celá indoevropská onomastika během více než pěti desetiletí nestála na místě – objevila se řada nových výzkumů, rozrostly se soubory a kartotéky vlastních jmen (v Litvě, Lotyšsku) apod., takže dnes lze některé věci, které vysvětloval K. Būga, interpretovat poněkud jinak, upřesnit či opravit. Navzdory zřejmým obtížím a rizikům se zde pokusíme velmi stručně nastínit onomastickou činnost K. Būgy a z jednoho či druhého hlediska ji shrnout, přesněji řečeno pokusit se najít a vymezit její místo ve vývoji baltské onomastiky.

První skutečně vědecké práce z litevské onomastiky napsal K. Būga před více než sedmdesáti lety. Například 3. března 1907 v Petrohradě napsal článek „Přípona příjmení -eikia- a -eiko-“ a téhož roku jej zveřejnil v I. svazku „Lietuvių tauta“ (s. 82–84). V roce 1908 napsal sérii kratších článků o baltské mytologii apod. Lze tedy říci, že K. Būga zahájil studium litevských (a všech baltských) vlastních jmen kolem roku 1907. Od té doby se intenzivně zabýval otázkami místních jmen a osobních jmen

¹ Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958, t. 1, p. 13–100. Toliau cituojama sutrumpintai: RR I (V., 1958); RR II (V., 1959); RR III (V., 1961).

7

K. Būga se o onomastiku velmi intenzivně zajímal po celý svůj život, tedy necelá dvě desetiletí. Těch několik let v životě humanitního vědce, zvláště jazykovědce tehdejší doby, kdy bylo třeba téměř vše začínat od samých počátků, je poměrně krátká doba. K. Būga však během těchto let vykonal v oblasti výzkumu a sběru vlastních jmen tolik, že jej dnes můžeme bez sebemenších pochybností považovat za otce litevské onomastiky.

Základní podmínkou a základem výzkumu vlastních jmen, stejně jako jiných jazykových jevů, je jazykový materiál, jazykové bohatství, jehož hlavními zdroji jsou dva — živý jazyk lidí a písemné prameny, v našem případě především historické dokumenty. K. Būga si to plně uvědomoval a po celý život neúnavně sám sbíral místní a osobní jména z živého jazyka i z historických pramenů a vybízel a organizoval k jejich sběru také ostatní.

Lze tedy vymezit dva nejdůležitější směry onomastické činnosti K. Būgy — sběr a výzkum vlastních jmen. Zdá se účelné pojednat o celé práci K. Būgy právě podle těchto dvou hlavních směrů.

Shromažďování vlastních jmen

Vlastní jména, stejně jako jazykové bohatství vůbec, začal K. Būga sbírat už v raném mládí. V dopise J. Basanavičiovi, napsaném 27. září 1912, K. Būga informuje: „K odhalení dávné pravlasti Litevců nejvíce pomáhají názvy řek a jezer. Za tímto účelem jsem musel sbírat nejen názvy vodních toků v Litvě, Prusku a Lotyšsku, ale také v Bělorusku — v Minské, Mogilevské, Vitebské, Smolenské (části) a Grodněnské oblasti. Dosud jsem shromáždil více než 3000 názvů vodních toků“². Jak známo, K. Būga dokončil univerzitní studia v roce 1912³. To znamená, že během studií, a dokonce i o něco dříve⁴, už K. Būga intenzivně shromažďoval vlastní jména. Později, když se stále více věnoval studiu místních a osobních jmen, se K. Būga snažil urychlit také shromažďování onomastického bohatství. Materiál pro slovník vlastních jmen zapisoval sám i prostřednictvím spolupracovníků. Tato práce pokračovala s delšími či kratšími přestávkami přibližně 20 let. Během této doby K. Būga sám nebo prostřednictvím spolupracovníků a pomocníků shromáždil rozsáhlý materiál vlastních jmen — jeho kartotéka nomina propria čítá přibližně 75 000 lístků. Asi 35 000 lístků zaznamenal vlastní rukou K. Būga⁵.

Tato kartotéka se dochovala celá a je uložena v Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR. Byla psána na kartičky přibližně stejného formátu (asi 90 × 60 mm). Papír je velmi různorodý — novinový, kreslicí, běžný silnější papír apod. Kartičky si nejčastěji K. Būga nebo jeho spolupracovníci nastříhali ze sešitů, kancelářských spisů či z větších listů papíru. Až do nedávné doby byla kartotéka řazena podle písmen, avšak uvnitř jednotlivých písmen nebyly kartičky abecedně uspořádány. Za života K. Būgy byla zcela uspořádána podle abecedy pouze písmena A. V poslední době byla celá kartotéka abecedně uspořádána, a stala se tak bohatým a všem přístupným pramenem materiálu vlastních jmen.

² RR III 806.

³ RR I 39.

⁴ Dokládají to jeho dopisy známým, psané ještě před rokem 1905, tedy před nástupem na univerzitu — viz RR I 42.

⁵ Číslo 47 000 kartiček s nomina propria, které K. Būga shromáždil a jež bylo dříve při různých příležitostech uváděno, není přesné.

8

Vědecká hodnota této kartotéky je obrovská. Byla sestavována s ohledem na základní požadavky metodiky sběru vlastních jmen, nakolik to tehdy bylo možné – názvy míst a osob zaznamenané z živého jazyka se zapisovatelé snažili opatřit přízvukem, uvést jejich lokalizaci a další nejdůležitější údaje. K. Būga sice nezveřejnil žádné zvláštní pokyny pro sběr vlastních jmen ani nic podobného, ale při různých příležitostech svým pomocníkům říkal, jak se mají vlastní jména zapisovat. Například v dopise M. Grigoniovi z 8. dubna 1922 K. Būga připomíná: „U každého místního jména je třeba poznamenat, kde se vyskytuje (vesnice a farnost). Na konci každé kartičky musí být podpis sběratele (např. student, studentka gymnázia v Pan.) a datum sběru (např. 119 21/x 20).“⁶

Sběratelů, kteří pomáhali, bylo poměrně mnoho — při prohlížení lístků, které časem trochu zažloutly, lze napočítat desítky různých příjmení, mezi nimi například i známého lingvisty A. Salise, sběratele slov S. Dabušise a další.

V kartotéce je, jak už bylo řečeno, asi 35 000 kartiček zapsaných rukou samotného K. Būgy, tedy téměř polovina celé kartotéky.

K. Būga zapisoval vlastní jména z živého jazyka, zejména místní jména, převážně v okolí svého rodiště, ačkoli řada záznamů pochází i z jiných míst. Samotného K. Būgu však více zajímala místní, osobní a etnická jména atd., zaznamenaná v historických dokumentech — výpisů z těchto pramenů pořízených jeho rukou je mnohem více než záznamů z živého jazyka. V kartotéce lze nalézt onomastický materiál z mnoha písemností a dokumentů. Obzvláště mnoho kartiček s místními a osobními jmény pochází z takových písemných pramenů, jako jsou: W. Pierson. Altpreussischer Namenkodex, 1835; Scriptores rerum Prussicarum (Leipzig, 1861–1874, B. I–IV); Preussisches Urkundenbuch (Königsberg, 1882, 1909, B. I–II); A. Bielenstein. Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert (St. Peterburg, 1892); Vaišgantas. Sąrašas geografiškųjų Lietuvos vardų („Dirva–Žinynas“, Kaunas, 1904, Nr. 10, 11); Słownik geograficzny królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich (Warszawa, 1880–1895, t. I–XIV); ruských kronik a dalších.

Při sestavování kartotéky pro slovník litevského jazyka K. Būga některé staré tištěné slovníky vystřihoval a vystřižená slova lepil na standardní kartičky⁷. Také místní jména, která se v těchto slovnících vyskytla, se vystřihovala, lepila na kartičky a ukládala do kartotéky nomina propria. Těch je ovšem poměrně málo.

Je třeba zdůraznit, že K. Būga sestavoval pouze jednu kartotéku nomina propria — obsahovala místní jména, osobní jména, etnonyma i všechno ostatní, co patří do souboru vlastních jmen.

Rozsáhlá kartotéka vlastních jmen, kterou K. Būga shromáždil, poskytla dostatečný základ k tomu, aby se pustil do psaní a zkoumání litevských, a obecně všech baltských místních a osobních jmen. Jak uvidíme, K. Būga tuto práci odvedl skvěle.

⁶ RR III 910.

⁷ Tamtéž, s. 485.

9

Práce na shromažďování vlastních jmen, kterou K. Būga vykonával s takovým zaujetím, měla i další ohlas: vytvořila příznivé podmínky a vhodnou atmosféru pro pokračování ve shromažďování vlastních jmen i po smrti tohoto vědce. Ve společnosti se utvořilo příznivé mínění a rozvinula se tradice, které tuto práci usnadnily generacím jazykovědců následujícím po K. Būgovi. Zásluha našeho průkopníka onomastiky ovšem nespočívá jen v tom, že sám shromažďoval vlastní jména a zapojoval do této práce další lidi. Zde je třeba zdůraznit zejména to, že význam shromažďování vlastních jmen, zvláště místních názvů, K. Būga prokázal svými činy – společnost se přesvědčila, že vlastní jména jsou skutečně majetkem celého národa, nikoli jen jednotlivých jazykovědců.

Aniž bychom podrobně popisovali pozdější průběh shromažďování litevských vlastních jmen, můžeme pouze připomenout, že jejich sběr pokračoval i po smrti K. Būgy, byť s poměrně dlouhými přestávkami. Zvláště intenzivní byl ve čtyřicátých letech a po válce v Sovětské Litvě. Za tu dobu se fondy litevských vlastních jmen značně rozrostly – nyní máme asi milion záznamů místních názvů, osobních jmen, zoonym a dalších druhů vlastních jmen. V abecedním kartotéčním souboru místních názvů získaných z živého jazyka je nyní asi půl milionu lístků. Abecední kartotéka litevských příjmení čítá asi 300 000 lístků atd. Výpisky z historických dokumentů zatím nejsou tak početné, ale i těch jsou už desítky tisíc. Co to znamená? Znamená to, že kartotéka nomina propria K. Būgy už v současnosti není nejvýznamnějším souborem vlastních jmen – nové kartotéky a fondy jsou mnohem rozsáhlejší. Kartotéka K. Būgy však ani dnes neztratila svou hodnotu: jednak jako samostatná a významná součást odkazu K. Būgy, jednak jako zdroj, v němž se vyskytují i takové údaje, které v současných sbírkách chybějí nebo se podstatně změnily. Kartotéka nomina propria K. Būgy má tedy trvalou hodnotu a budou ji moci a muset využívat všichni, kdo budou připravovat slovníky litevských místních názvů a příjmení nebo pracovat na jiných syntetických dílech z oblasti litevské onomastiky.

Výzkum vlastních jmen

K. Būga nashromážděné bohatství vlastních jmen velmi intenzivně využíval – každý se o tom snadno přesvědčí pouhým prolistováním jeho „Sebraných spisů“. Téměř nelze říci, kolik onomastických prací nebo kolik textu s onomastickou tematikou K. Būga napsal, protože údaje o vlastních jménech využívá a zkoumá nejen ve zvláštních studiích věnovaných výhradně problémům vlastních jmen, ale i v různých dalších článcích a podobně. Například do svého „Slovníku litevského jazyka“ K. Būga zařazoval nejen obecná, ale i vlastní jména. Onomastika a apelativní lexika se tedy v dílech K. Būgy často prolínají a doplňují. To ovšem neznamená, že v těchto dílech nelze o onomastice vůbec hovořit. K. Būga publikoval také mnoho specializovaných studií, článků a drobných článků i recenzí věnovaných výhradně problémům vlastních jmen. Bylo by jich asi 60–70, včetně tak rozsáhlých studií, jako jsou: „O litevských osobních jménech“⁸, „Studie o názvech řek a starověk Aistů a Slovanů“⁹, „Osídlení Litevců na území dnešní Litvy“¹⁰, „Kann man Keltenspuren auf baltischem Gebiet nachweisen?“¹¹, „Materiál k lite-

⁸ RR I 201–269.

⁹ RR III 493–550.

¹⁰ Tamtéž, s. 551–583.

¹¹ RR I 496–530.

10

litevské, lotyšské a pruské mytologii¹² atd. Velké množství onomastických témat je probíráno v úvodní kapitole „Lietuvių tauta ir kalba bei jos artimieji giminaičiai“¹³ „Slovníku litevského jazyka“, ve článku „Славяно-балтийские этимологии“¹⁴ atd.

Onomastická bádání K. Būgy zahrnují čtyři nejdůležitější oblasti: antroponymiku, etnonymiku, teonymiku a toponymiku.

Antroponymika

Jak již bylo zmíněno, první vědeckou prací z onomastiky je článek „Pavardžių priesaga -eikia- ir -eiko-“¹⁵, který vyšel roku 1907 v časopise „Lietuvių tauta“. V tomto článku K. Būga velmi přesvědčivě dokázal, v protikladu k názoru J. Spudulia, že přípona příjmení -eik- není slovanská, nýbrž baltská. Autor v článku uvedl apelativa i vlastní jména dokládající, že litevská příjmení s -eik- (-eika, -eikis) mají protějšky také v dalších baltských jazycích — lotyštině (Penn-ekie, Tad-aiki, Zaraiki) a pruštině (Argan-eyko, Bar-eyke, Drun-eike) atd. Odvozenin této přípony je zvláště mnoho v litevštině — Mažeikis, Drąseikis, Juodeikis atd.

Odvozeniny s příponami obsahujícími -eik- od slov nepochybně litevských (mažas, drąsus, júodas) neponechávají žádný prostor pro pochybnosti o litevském původu samotné přípony, zvláště když je častá i v apelativech (atbul-eikis, neval-eika, živ-eika „rybka“ atd.).

Nejrozsáhlejším dílem K. Būgy z antroponymiky je studie „Apie lietuvių asmens vardus“¹⁶. V ní byla poprvé v dějinách naší jazykovědy prozkoumána struktura starých dvousložkových osobních jmen a byla doložena původnost osobních jmen se zakončeními -a, -as.

Podnětem k napsání této studie byly články J. Spudulia a M. Venslova, v nichž se tvrdilo, že složená příjmení musí končit na -is nebo -ys a že zakončení -a, -as u složených příjmení svědčí o jejich nelitevs­kém původu. K. Būga dobře chápal, že „zkoumání jmen knížat a současných příjmení nebude mít pevný základ, dokud důkladně neprozkoumáme obecná (appellativa) složená, dvousložková slova“¹⁷. Za tím účelem shromáždil z živého jazyka i písemných památek 220 složených podstatných jmen a několik přídavných jmen zakončených na -a nebo -as. Tato složená obecná slova se, dalo by se do jisté míry říci, nezměněným kmenovým zakončením druhé složky se z hlediska tvoření nijak neliší od složených osobních jmen But-vilà, Dár-butas, Dàu-nora, Gėd-gaudas atd. Je třeba poznamenat, že slova utvořená tímto způsobem nejsou novotvary — vyskytují se i v dalších indoevropských jazycích: latině (agricola, pari-cida, sangu-sūga), staré horní němčině (wâr-quèto), slovanských jazycích (voje-voda), lotyštině (slep-kava), ruštině (bemno-гон), řečtině (ὑδρο-φόρος) atd. Dnes bychom mohli, souhlasíce s názorem K. Būgy na starobylost složených slov a osobních jmen se zakončeními -a, -as, ještě dodat, že litevská složená osobní jména se zakončeními -a, -as,

¹² Tamtéž, s. 143—189.

¹³ RR III 85—282.

¹⁴ RR I 433—495.

¹⁵ Tamtéž, s. 140—142.

¹⁶ Tamtéž, s. 201—269.

¹⁷ Tamtéž, s. 206.

11

matyt, nėra jaunesni už šios rūšies darinius su galūnėmis -is, -ys ir, pridėtina, -ius (plg. Butnorius): Priešingai, būtų pamato manyti, kad pirmieji jų yra labai archaïškos darybos reliktai, o antrieji gali būti net ir antriniai, tam tikri būdvardiniai „vediniai“ iš pirmųjų. Šią prielaidą parem ia kad ir tokios sudurtinių asmenvardžių — dabartinių pavardžių (ar iš jų kilusių vietovardžių) poros: Daũ-baras: Dau-bãris, Kaũ-baras: Kam-barỹs (< *Kaũ-baras: *Kan-barỹs), Kĩm-baras: Kĩm-baris, Dar-butas: Dar-būtis, Eĩ-butas: Ei-būtis, Gĩm-butas: Gim-būtis, Nár-butas: Nar-būtis, Nár-būtas: Nar-būtis, Skir-butas: Skir-būtis, Sũ-daras: Sū-daris, Sĩ-daugas: Si-daugis, Gin-eitas: Gin-eitis, Bar-gãila: Bar-gailis, Min-gãila: Min-gailis, Skir-gãila (plg. Skir-gailãi k.), *Skir-gailis (plg. Skir-gailiai k.), Mãm-gaudas: Mam-gaũdis, Mém-gaudas: Mem-gaũdis, Mil-gaũdas: Mil-gaũdis, Mim-gaudas: Mim-gaũdis, Viz-gaudas: Vis-gaũdis, Daũ-gilas: Dau-gilis, Daũ-girdas: Dau-girdis, Eĩ-girdas: Ei-girdis (plg. Ei-girdžiai mstl.), Daũ-jotas: Dau-jõtis, Bù-kantas: Bu-kantìs, Daũ-kantas: Dau-kantìs, Der-kintas: Der-kintìs, Mil-kintas: Mil-kintìs, Skir-mantas: Skir-mantìs, Beĩ-noras: Beĩnoris: Beĩ-norius, But-noras: But-noris: But-norius, Ei-noras: Ei-noris: Ei-nõrius, Daũ-noras: Dau-noris: Daũ-nõrius, Sau-noras: Sau-noris: Sau-nõrius, Vaikš-nõras: Vaikš-noris, Vaĩ-noras: Vaĩ-noris: Vaĩ-nõrius, Vaĩš-noras: Vaĩš-noris: Vaĩš-nõrius, Beĩ-naras: Beĩ-naris: Beĩ-narỹs: Beĩ-narius, Daũ-naras: Dau-naris, Vỹ-tartas: Vi-tartis, Bù-tautas: Bu-tautìs, Gin-tautas: Gin-tautìs, Gõ-tautas, Gõ-tautis, Jõ-tautas: Jo-tautìs, Min-tautas: *Min-tautis (plg. Min-taũčiai k.), Bãr-vainas: Bar-vainis: Bar-vainius, Gird-vainas: Gird-vainis, Kánt-vainas: Kánt-vainis, Tár-vainas: Tar-vainis: Tar-vainius, Jõ-vaiša: Jo-vaišìs, Nár-vaišas: Nár-vaišis, Nór-vaišas: Nor-vaišis: Nor-vaišius, Tól-vaišas: Tol-vaišis: Tol-vaišys, Bar-vydas: Bar-vỹdis, Beĩ-vydas: Bei-vỹdis, Buì-vydas: Bu-vỹdis, Mil-vydas: *Mil-vỹdis (plg. [Mil-vỹdžiai k.), Réi-vydas: Réi-vỹdis, Sĩr-vydas: Sir-vỹdis, Tár-vydas: Tar-vỹdis, Ter-vydas: Ter-vỹdis, Ged-vilas: Ged-vìlius, Gend-vilas: Gend-vìlis, Ger̃d-vilas: Gerd-vìlis, Gĩrd-vilas: Gird-vìlis, Jãs-vilas: Jãs-vilis, Maž-vilas: Maž-vìlis, Nór-vilas: Nor-vìlis ir kt. Sprendžiant iš dabartinių šios rūšies sudurtinių pavardžių, matyti, kad vis dėlto dauguma jų turi tik variantus su galūnėmis -a, -as, o su -is, -ys, -ius — neturi. Darinių su nepakitusiu antrojo sudurtinių žodžių sando kamiengaliu didesnį senumą jau yra pastebėję kiti kalbininkai¹⁸.

K. Būga ve své studii považuje složená osobní jména za sémanticky motivovaná. Domnívá se, že „Taut-gina, But-gina, Vaiš-nóra etymologicky vzato označují osoby, které ‚brání národ‘, ‚…brání obydlí‘, ‚touží po hostině…‘¹⁹. Dále poznamenává: „Slovesný kmen složeného slova však může stát i na prvním místě, srov. čiūp-kula, kláus-žada, griau-medis. Vedle Taut-gina(s), Vaiš-nora(s), But-gina(s) se tak v jazyce objevují také Gin-tauta(s), Nór-vaiša(s), Gin-buta(s)“²⁰.

¹⁸ Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1941, p. 28; Balčikonis J. Rinktiniai raštai, 1978, t. 1, p. 259; Urbutis V. Daiktavardžių daryba. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965, t. 1, p. 447—448; 457.

¹⁹ RR I 223.

²⁰ Tamtéž.

12

Souhlasíme s K. Būgou, že stará složená osobní jména litevská a jména z jiných indoevropských jazyků byla sémanticky motivovaná, že něco znamenala i v případech, kdy si jejich členy vyměňují místa (Būt-vilas: Vil-butas, Gin-tautas: Taut-ginas, Mańt-vilas: Vil-mantas, Min-vydas: Vyd-mintas, Rim-tautas: Taut-rimas, Mańt-rimas: Rimantas < *Rim-mantas, Vytautas < *Vyd-tautas: Taut-vydas, Vil-tautas: Taut-vilas, Nór-vaišas: Vaiš-noras, Vid-mantas: Mańt-vydas a další), je však třeba dodat, že obecná slova takovou volnou, či vůbec jakoukoli volnou záměnu míst členů, jakou nacházíme u složených osobních jmen, neznají. To je závažným signálem, že sémantický vztah mezi oběma členy složených osobních jmen může být narušen, nebo dokonce fakultativní, tedy nikoli vždy nezbytný. Je pravda, že K. Būga uvádí tři příklady složených apelativ, jejichž první členy jsou slovesné: čiūp-kula, kláus-žada, griau-medis. Jak známo, složených podstatných jmen tohoto typu s druhým slovesným členem je mnoho. To však zdaleka není totéž jako u složených osobních jmen, protože členy složených apelativ nemění pořadí v týchž slovech (máme Gin-tautas a Taut-ginas, ale vedle čiūp-kula není *kul-čiupa²¹). Tvorba složených apelativ tedy nevysvětluje, proč si členy složených osobních jmen mohou zcela volně měnit místa.

Aniž bychom se pokoušeli vyřešit tento nesmírně složitý problém, chceme prozatím pouze připomenout, že volná záměna míst členů složených osobních jmen není výlučným rysem litevštiny. Tento jev byl zaznamenán ve staropruském osobním názvosloví: Buti-gede: Gede-buth, Gayle-minne: Mynne-gayle, Gawde-wis: Wisse-gawde, Monte-myle: Myle-munt atd. Členy si často vyměňují místa ve staroslovanských osobních jménech: Miro-liubov: Liubo-mir, Slavi-bor: Bori-slav, Slavo-liub: Liubo-slav a další. Podobný jev byl vlastní i starému osobnímu názvosloví mnoha dalších národů — srov. staroněmecká jména Bald-wig: Se-bald, Fridu-bert: Sieg-fried, íránská Vanhu-data: Aipi-van-hu, staroindická Mano-rama: Vasu-manas, keltská Boduo-gnatus: Ate-bodua, starořecká Διό-δωρος: *Εν-διος atd.²² Záměna míst členů složených osobních jmen je tedy nejen rozšířeným, ale také velmi starým rysem. Zdá se, že jde každopádně o specifický rys, který je nejcharakterističtější právě pro stará složená osobní jména. Možná však nejde o genetickou archaičnost složených osobních jmen, protože především všechna stará jména byla sémanticky motivovaná, něco znamenala a nesla významy, jejichž naplnění se nositeli jména přálo. Při záměně míst členů nemohla sémantika celého jména zůstat neporušena. Je proto důvod se domnívat, že záměnu pořadí členů nezpůsobila slovotvorba, nýbrž zcela jiné, v jistém smyslu dokonce i nelingvistické příčiny. Vezměme klasický příklad — staroněmecká složená osobní jména, jejichž členy si zcela neomezeně vyměňují místa. Badatelé německých osobních jmen příčiny tohoto jevu již dávno objasnili. Ukázalo se, že ve staré německé tradici se příbuzenství, příslušnost k jedné rodině vyjadřovaly takto: jeden člen složeného osobního jména se předával synovi, vnukovi apod., tj. stával se jakoby dědičným, zatímco druhý se měnil. Například v Písni o Hildebrandovi je

²¹ U složených apelativ utvořených ze dvou podstatných jmen je záměna členů někdy možná — srov. gaīd-vīstis: vīst-gaidis, Ežerēt-šlaitis: Šlait-ežeris a další.

²² Pavyzdžiai iš Fick A. Die griechischen Personennamen. Göttingen, 1874.

13

taková řada jmen: děd Heri-brant, otec Hilti-brant, syn Hadu-brant²³. Jména dětí lze tvořit také z různých částí jmen otce a matky: otec Gēr-hard, matka Gund-hild, syn Hild-gēr, dcera Gēr-hild²⁴. Šlo o široce rozšířený jev²⁵. Nejdůležitější však je, že nebyl charakteristický pouze pro starověké Germány. Řada takových či podobných dokladů se vyskytuje ve starořeckém jmenném fondu – srov. otec Aipo-machos, syn Antti-machlos, děd Hippo-krates a jeho vnuci Hippias a Hipp-archos atd. Stopy tohoto jevu byly zjištěny také ve jménech některých dalších národů. Zřejmě jde o indoevropskou tradici určitého období. Je pochopitelně poněkud pozdějšího data a souvisí se sociálním a ekonomickým vývojem společnosti, se vznikem dědění, s potřebou zdůraznit příslušnost k té či oné rodině či rodu apod.

Zda byla tato tradice charakteristická také pro starověký litevský jmenný fond, nemáme žádné přímé údaje. Skutečnost, že volné střídání částí složených osobních jmen není podpořeno slovotvorbou obecných jmen, a to, že indoevropská tradice tohoto jevu mohla ovlivnit i litevský jmenný fond, však dovoluje předpokládat, že střídání částí starých litevských složených osobních jmen není zákonitým pokračováním slovotvorby obecných jmen. Mohly je podmínit také příčiny podobné těm, které byly uvedeny výše. Zřejmě máme co do činění s jevem, který lze jen obtížně izolovat od mnohem širšího indoevropského kontextu.

Střídání částí je zvláště časté ve slovanském jmenném fondu (kromě výše uvedených osobních jmen srov. také toponymické a antroponymické případy střídání částí Мир-о-слав-: Слав-о-мир-; Добр-о-дом-: Дом-о-жир-; Жир-о-вит-: Вит-о-слав-; Мир-о-гощ-: Жит-о-мир- atd.); podle názoru některých autorů jde o výsledek desemantizace částí, které po ztrátě svého původního významu přecházejí v určité typické formanty²⁶.

Ve studii „O litevských osobních jménech“ K. Būga zkoumal, jakými ruskými samohláskami jsou v dokumentech ze 13.–15. století nahrazovány samohlásky litevských jmen. Tato část studie autorovi pomohla určit skutečné, nejautentičtější podoby jmen litevských knížat. Jím navržená knížecí jména jsou dodnes všeobecně uznávána a užívána: Mindaugas, Vaišvilkas, Treniota, Traidėnis, Vytenis, Jogaila, Lengvenis, Vytautas, Švitrigaila.

Studie K. Būgy „O litevských osobních jménech“ položila pevné vědecké základy dalšího výzkumu starých litevských a vůbec všech baltských osobních jmen. Nejvýznamnějším pokračovatelem této práce v současnosti je J. Jurkėnas, který na toto téma napsal disertaci kandidáta filologických věd a publikoval několik článků.

K. Būga nezanechal žádné další odborné práce věnované výhradně analýze osobních jmen. To ovšem neznamená, že se osobními jmény již nezabýval. V „Slovníku litevského jazyka“ a v článcích i recenzích o místních názvech se při etymologickém výkladu místních jmen často využívají také osobní jména. V takových případech jsou ovšem předmětem zkoumání již místní názvy a osobní jména pouze pomáhají objasnit jejich původ.

²³ Fleischer W. Die deutschen Personennamen. Geschichte, Bildung und Bedeutung. Berlin, 1964, S. 18.

²⁴ Tamtéž, s. 32.

²⁵ Dar žr. Gottschald M. Die deutschen Personennamen. Berlin, 1955, S. 8.

²⁶ Подольская Н. В. Восточнославянские типовые исходные топоосновы. – В кн.: Имя нарицательное и собственное. М., 1978, с. 112.

14

Etnonimika

K. Būga je nejvýznamnějším badatelem baltských etnonym. Vysvětlil původ většiny litevských, lotyšských a pruských etnonym a, což je neméně důležité, určil přesné, autentické podoby baltských etnonym. Zárukou úspěchu K. Būgových výkladů etnonym byl správný metodologický přístup. Přestože se baltská etnonymika před K. Būgou téměř nepěstovala a právě on musel jako první prorážet ledy, pochopil velmi důležitou zásadu — totiž že nejcharakterističtějším modelem tvoření baltských etnonym je jejich odvozování od jiných místních jmen. K. Būga napsal: „Národ často dostává své jméno od názvu země, v níž žije, nebo od názvu řeky či jezera, na jejichž březích se vytvořilo jakési politické či kulturní centrum“²⁷. Pozdější výzkumy baltské a indoevropské etnonymie tento předpoklad K. Būgy plně potvrdily²⁸.

Aistové, aistis. Především tyto podoby stanovil a navrhl používat K. Būga. Vysvětloval také, že Aisty se od samého počátku „nazýval nejzápadnější kmen Prusů, nejbližší příbuzný Gótům, který žil u ústí Visly a při Frisches Haffu, kterému ještě nedávno Litevci říkali Aismarėmis, tj. moře Aistů“²⁹. Později mohli být tímto jménem označováni všichni Prusové. Od 10. století se jméno Aistů již nepřipomíná — na jeho místě se objevuje etnonymum Prusové. Tato okolnost umožnila K. Būgovi učinit následující závěr: „Protože jméno Aista se od 10. století již nepotřebuje k označení pruského národa, mohli bychom je dnes použít jako označení celého rodu, jehož členy jsou nejen Prusové (staří skuteční Aistové), ale také Litevci, Lotyši, Zemgalové, Sélové a Kursov铳⁰. Etnonymum Aistové k označení všech Baltů tedy jako první navrhl K. Būga. V tomto významu se toto etnonymum užívá nejen v dílech K. Būgy — dlouho bylo poměrně široce rozšířeno, dokud je před několika desetiletími definitivně nevytlačil termín Baltové, doporučený v předmluvě ke knize F. Nessel­manna „Die Sprache der alter Preussen“, vydané roku 1845.

Etymologii etnonyma áisčiai K. Būga nepodal. Pozdější badatelé se pokoušeli tuto mezeru zaplnit. Podle našeho názoru je nejpřesvědčivější verze, kterou předložil K. Kuzavinis a podle níž je etnonymum áisčiai třeba spojovat především s řekou Aistà (přítok Širvinty, Bartninkai). Tento hydronym se v litevském místním názvosloví nevyskytuje ojediněle — srov. jezero Aisetą (Labanoras), řeku Éisra (Pagėgiai), řeku Jiesią < * Eisia (Garliava) aj.³¹ Etnonymum áisčiai by tedy mělo hydronymický původ.

Prūsai, prūsas. Jde o jedno z baltských etnonym, kterým byla věnována největší pozornost³². Přes četné pokusy se jeho původ dosud nikomu nepodařilo náležitě objasnit.

Z novějších výkladů uvedeme výklady J. Otrębského, V. Mažiulise a S. Karaliūnase.

J. Otrębski spojoval etnonymum prūsas se staroindickým púruṣa-ḥ. Význam tohoto slova prý není zcela jasný, mohl by však být podobný významu staroindického pú-mān „člověk,“

²⁷ RR III 629.

²⁸ Kuzavinis K. Lietuvos vardo kilmė — Kalbotyra, 1964, t. 10, p. 8; Суперанская А В. Групповые обозначения людей в лексической системе языка. — В кн.: Имя нарицательное и собственное. М., 1978, с. 74.

²⁹ RR III 730—731.

³⁰ Tamtéž, s. 731.

³¹ Kuzavinıs K. Etymologica. I. Baltų etnonimų kilmės klausimu. — Baltistica, 1966, t. 1, p. 177.

³² Literaturu viz Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg. Göttingen, B. 1, S. 659; Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1971, т. 3, с. 389 (a níže uvedené články).

15

muž“³³. Taková sémantika je etnonymům skutečně vlastní³⁴, spojování bez jakýchkoli mezistupňů se slovy ze staroindického jazyka je však příliš vzdálené.

V. Mažiulis vyslovil názor, že etnonymum prūsas může mít hydronymický původ³⁵, dosud se však nikomu nepodařilo příslušné hydronymum nalézt.

Snad poslední etymologizoval toto etnonymum S. Karaliūnas, když je spojil s litevským prūsti, „dobře růst, prospívat…“, lotyšským prausties „sílit, zvětšovat se, tloustnout…“ a dalšími příbuznými slovy baltských jazyků³⁶. Formálně toto spojování nové není — etnonymum prūsas s litevskými prūsti, praūsti, prusna apod. již srovnávali dřívější badatelé — O. Trubačov³⁷ a do jisté míry V. Mažiulis³⁸. Nové na etymologii S. Karaliūna je to, že poměrně přesvědčivě (z hlediska metodologie etnonymiky) vysvětluje sémantiku etnonyma prūsas. Ani tato hypotéza však není bez nedostatků. Její nejslabší místo podle našeho názoru spočívá v tom, že je obtížné pochopit, jak rekonstruovaný pruský apelativ *prūsis nebo *prūsas, z něhož bylo utvořeno přídavné jméno prūsiškan a příslovce prūsiškai, mohl nabýt významu „lid“ nebo „národ“, pokud tyto významy nemají příslušné apelativy v baltských jazycích. A vůbec není možné tyto významy nezpochybnitelně dokázat ani cestou vnitřní rekonstrukce, ani komparativistickým přístupem.

Sám K. Būga prūso neetymologizoval, uvedl však různé jiné poznámky k jeho vzniku, proměnám významu apod. Jedna z těchto poznámek je podle nás zásadní. Máme na mysli K. Būgovo důrazné tvrzení, že prūsas je poměrně nové etnonymum: „Jméno Prūso nemůže být starší než z 10. století. Kdyby jméno Prūsas vzniklo již v 6.–8. století, Poláci a Rusové by dnes namísto podoby Prusy vyslovovali *Prysy, protože tehdy všichni Slované namísto dnešního zvuku y (ruského ы) stále vyslovovali archaické u“³⁹. Dnes by bylo předčasné tvrdit, že názor K. Būgy je nezpochybnitelný⁴⁰, avšak fonetický argument zatím zřejmě sotva lze zpochybnit. Pozdější autoři tomuto názoru K. Būgy, podporovanému ostatně i dalšími badateli⁴¹, bohužel věnovali jen malou pozornost (snad s výjimkou E. Fraenkela⁴²). Ve skutečnosti jde o zásadní otázku — je toto etnonymum nové, nebo staré? Kdyby se například ukázalo, že K. Būga má pravdu, mnohé hypotézy (včetně těch, které jsme zmínili) o původu tohoto etnonyma by samy od sebe odpadly. Pak by samozřejmě nezbylo než se pokusit hledat

³³ Otrębski J. Über die Herkunft des Preussennamens. — Lingua Posnaniensis, 1955, t. 5, S. 76—77.

³⁴ Trubačev O. N. Raná slovanská etnonyma — svědkové migrace Slovanů. — Otázky jazykovědy, 1974, č. 6, s. 54; Superanská V. A. Uvedené dílo, s. 73.

³⁵ Prūsų kalbos paminklai. Parengė Mažiulis V. V., 1966, p. 15 (39 išnaša).

³⁶ Karaliūnas S. Dėl prūsų etnonimo reikšmės ir kilmės. — Baltistica, 1977, t. 13, p. 372—373.

³⁷ Trubačev O. N. Poznámky k etymologii a onomastice. — In: Otázky onomastiky. Kyjev, 1965, s. 16–24.

³⁸ Mažiulis V. Tamtéž.

³⁹ RR III 731.

⁴⁰ Připomeňme, byť pochybnou, přesto však existující hypotézu o možném mnohem širším etnonymickém, antroponymickém a toponymickém kontextu etnonyma prūsas — viz Топоров В. Н. К фракийско-балтийским языковым параллелям. II. — In: Балканский лингвистический сборник. М., 1977, с. 81—83.

⁴¹ Mažiulis V. Uvedené dílo, s. 13; Нелокучный А. П. Балто-северославянские языковые связи. Киев, 1976, с. 103.

⁴² Fraenkel E. Uvedené dílo, s. 659.

16

jiných, možná dokonce principiálně nových způsobů řešení problému původu etnonyma prūsas, přičemž zvláštní pozornost je vedle apelativní slovní zásoby baltských jazyků věnována rozsáhlému areálu toponym s prūs-, který zaznamenali i dřívější badatelé⁴³ a jehož zobecněný obraz předložil A. Nepokupnas⁴⁴.

Lotyši, Lotyš. Podle K. Būgy je třeba jméno Lotyšů odvozovat od názvu řeky *Leta, *Latā⁴⁵. Toto jméno mělo vzniknout tam, kde tekla řeka Lat(v)os, Let(v)os⁴⁶ (srov. Latavā, Latuvā, řeka v Anykščiai, povodí Šventoji).

Litevci, Litevec. K. Būga tento etnonym ve svých spisech mnohokrát zmiňuje, obšírně jej vykládá, uvádí jeho historické zápisy atd., jeho původ však nevysvětluje. Po smrti K. Būgy zájem o Litevce neochabl. Z mnoha výkladů lze uvést tři — J. Otrębského, J. Ochmańského a S. Tarvyda.

J. Otrębski spojoval choronymum Lietuva s názvem řeky Leitė (Šilutė) a s dalšími příbuznými vlastními i obecnými jmény⁴⁷. Choronymum Lietuva považuje za hydronymického původu také J. Ochmański. Upozorňuje na název řeky *Letovia: uvedený v Mindaugově listu Řádu mečových bratří: „in ripam Lettoviae que dicitur de Lettawie (Lettowie)“⁴⁸. J. Ochmański ztotožňuje tento říční název z historických dokumentů se současným názvem řeky Latavā, Latuvā (Anykščiai, povodí Šventoji)⁴⁸.

K řešení problému původu jména Lietuvõs se nejvíce přiblížil S. Tarvydas. Všiml si, že jméno Litvy muselo vzniknout tam, kde se v 9.–12. století utvořil územní útvar státního charakteru, polofeudální knížectví — země Lietuva. Podle jeho názoru se země Lietuva nacházela jižně od dolního toku Neris, na pravém břehu středního toku Nemunu. S. Tarvydas dále píše: „Na tomto území, zdá se, potok Leitė není, avšak ve starověku se tam takový potok mohl nacházet a lidé mohli jeho jméno zapomenout“⁴⁹.

Když v roce 1963 vyšel „Soupis názvů řek a jezer Litevské SSR“, ukázalo se, že takový potok skutečně existoval — je to potok v okolí Gelvonů, pravostranný přítok Neris, Lietáuka, Liẽtauka. Později byla nalezena ještě jedna varianta názvu této řeky — Letava. S. Tarvydasův předpoklad se tedy potvrdil.

Počet variant názvu řeky Lietáuka později rozšířil o další tři K. Kuzavinis⁵⁰: Letáuka, Letávka, Litávka. K. Kuzavinis je také autorem výkladu původu jména Lietuvõs. Na základě nářečních variant tohoto říčního názvu a jeho historických zápisů zjistil, že starší podoba tohoto hydronyma byla Lietavā. Jak známo,

⁴³ Viz Bialatowicz J. Několik poznámek k českým a polským místním názvům Prusy a pod. — Slavia occidentalis, 1933, roč. 12, s. 301—303; Антоневич Е. „Prussy“ v toponymii severního Polska a novgorodské Rusi. — In: Феодальная Россия и всемирно-исторический процесс. М., 1972, с. 252—261.

⁴⁴ Непокупный А. П. Указ. соч., с. 93—103 (čia ir tolesnė literatūra).

⁴⁵ RR III 629.

⁴⁶ Tamtéž, s. 737.

⁴⁷ Otrebski J. Über die Vervollkommnung der Forschungsmethoden in der indoeuropäischen Sprachwissenschaft. — Lingua Posnaniensis, 1963, t. 9, s. 27.

⁴⁸ Ochmański J. Noms des terres lituaniennes au XIIIe siècle — Lituanie, Nalszczany et Dziawoltwa. — Lingua Posnaniensis, 1963, t. 9, p. 171.

⁴⁹ Tarvydas S. Lietuvos vietovardžiai. V., 1958, p. 22.

⁵⁰ Kuzavinis K. Lietuvos vardo kilmė. — Kalbotyra, t. 10, p. 9 (ten ir išsami literatūros apžvalga).

17

Lietuvõs Vedlejší nebo starší podoba názvu byla rovněž Lietavà. Tím byl nalezen klíč k etymologii a úsilí mnoha badatelů, které, jak jsme viděli, směřovalo k tomuto cíli, K. Kuzavinis velmi úspěšně završil.

Kuršiai, kuršis. Především a nejvíce vděčíme K. Būgovi za to, že definitivně dokázal a ustálil podoby kuršas, kuršiai, kuršis⁵¹. Vysvětloval také původ etnonyma a spojoval je se slovanským korsto: ukr. kors „doprovázení, drancování (novinka), чищоба, новь“, čes. krs „zakrslý, oloupaný strom“, pol. karślak „nízký, rozvětvený, křivý strom nevhodný na palivo“. „Základní význam názvu Kuršo mohl být „doprovázení“, „kácení“, „Rodeland“, nebo země „nízkých, zakrslých stromků“, „křovin“, „Buschland“.“⁵² Později se objevily i jiné pokusy,⁵³ ale všechny, včetně snad posledního, J. Kazlauskase,⁵⁴ jsou podle našeho názoru méně zdařilé než Būgovo.

Žiemgaliai, žiemgalis. Etnonymum a název země Žiemgala ustálil K. Būga. Tyto podoby slov se nejčastěji užívají i dnes. Ze všech existujících etymologií etnonyma je nejpřijatelnější také ta, kterou navrhl K. Būga. Podle K. Būgy jde o složené slovo, jehož první část žiem- souvisí s litevským žiémiai „sever“, lotyšským ziemelis „dtto“, zatímco druhá část, gal-, znamenala kraj, stranu; srov. lotyšské galā „na kraji“ (viņš dzīvo mūsu galā), litevské gãlas „kraj, strana“.⁵⁵ Tuto etymologii K. Būgy později podpořil E. Frenkelis⁵⁶. V. Grinaveckis zveřejnil v roce 1968 jinou hypotézu, podle níž první část názvu žiemgalių nemusí být žiem- (žiemiai), nýbrž žem-. Tuto část V. Grinaveckis odvozuje z litevských slov žemė, žemas a spojuje ji s mnoha dalšími litevskými a lotyšskými místními jmény a osobními jmény, které obsahují kořen žem- (Žemalė, Žemupis, Žemaičiai, Žemygala aj.)⁵⁷. Tato hypotéza však podle našeho názoru sotva může konkurovat hypotéze K. Būgy, neboť K. Būga poměrně jasně dokázal, že kořen etnonyma zněl žiem-. Zcela ji potvrzuje skandinávský zápis z 11. století Seimgala, Seimgaler⁵⁸ a ruské kronikářské podoby Зимигола a Зимгола. Hláska i v kořeni těchto posledních podob může pocházet jedině z ei (srov. eiti: ūmu). Je těžké uvěřit, že by šlo o tak nepravidelné, náhodné zápisy. Pokud bychom to tak chápali, museli bychom připustit, že se v historických dokumentech místo litevského e mohl objevit dvojhláska ei. Něco jiného je monoftongizace dvojhlásky ei, která se odráží v mnoha pozdějších zápisech (Semigalli, Semegallen aj.). Jak ukazují výzkumy J. Šliavase, dvojhláska ei > se v nářečí mohla zcela pravidelně změnit v ie a e.⁵⁹

Skutečnost, že kořen žem- je v baltském názvosloví častější než žiem-, žeim- (k druhým srov. Žeimis, Žeimėlis, Žeimenà, Žeimikė, Žeimenys a Žiemiškis, Žiemragis, Žiembalės, Žiemgaraistis aj.), nic nedokazuje. Důležité je pouze to, který kořen (žem- či

⁵¹ RR II 232–234; III 246–251.

⁵² RR III 234.

⁵³ Srov. Фасмер М. Указ. соч., 1967, т. 2, с. 338; Frenkelis E. Baltų kalbos. V., 1969, s. 58.

⁵⁴ Kazlauskas J. Dėl kuršių vardo etimologijos. – Baltistica, 1969, t. 4, p. 59–63.

⁵⁵ RR III 253, 737.

⁵⁶ Frenkelis E. Min. dílo, s. 59.

⁵⁷ Grinaveckis V. Dėl žemaičių vardo kilmės. – Kalbotyra, 1968, t. 19, p. 46, 48.

⁵⁸ RR III 252–253.

⁵⁹ Šliavas J. Kai kurios pastabos žiemgalių klausimu. – Kn.: Kraštotyra. V., 1967, p. 52 (ten ir kita literatūra šiuo klausimu).

18

žeim-) lze rekonstruovat na základě zápisů v historických dokumentech (z živého jazyka etnonymum *žiemgalis nebo podobné není doloženo).

Sélové, sél. Etnonymum sél, stejně jako žiemgālis, se v živém jazyce nedochovalo. K. Būga tyto podoby stanovil na základě historických zápisů a místních názvů, u nichž se předpokládá, že zachovaly tentýž kořen sėl-: Sēlpils a Sēlē (nebo Sēlē?). Rekonstruoval také název země — Sēla (nebo Sēluona)⁶⁰. Samotný původ etnonyma však K. Būga nevysvětlil. A ani po smrti K. Būgy nebyla sélům věnována přílišná pozornost⁶¹. Nejúplnější z pozdějších výkladů podal K. Kuzavinis. Podle tohoto autora lze etnonymum sél i název kraje Sēla zřejmě považovat za hydronymického původu. Pravda, na rozdíl od případu Lietuvõs není takový hydronym znám. K. Kuzavinis se jej pokouší rekonstruovat: ze současného názvu potoka Sėl-iupis, Sėl-iupỹs (Daugailiai, levý přítok Šventoji) se obnovuje předpokládaná předloha *Sėlia, *Sėlė, z níž podle autora mohlo vzniknout etnonymum sélové, sél i název kraje Sēla⁶².

Jótvingové, jótvingis. K. Būga odvozoval toto etnonymum od názvu řeky Ямба, zaznamenaného roku 1516, která protékala okresem Lida a kterou Poláci nazývali Jatfa. Její baltská podoba mohla být *Jātvā > litevsky *Jótva. S touto etymologií souhlasili pozdější badatelé, mezi nimi A. Nepokupnas⁶³. Zdá se, že i v současnosti jde o nejpravděpodobnější verzi původu jótvingů.

Po výzkumech K. Būgy zájem o Jótvingy neklesal, nýbrž naopak stále rostl. Stačí připomenout Komplexní jótvingskou expedici, která trvá již více než třicet let, a četné další jazykovědné i historické výzkumy⁶⁴, mezi nimi mezinárodní sympozium o jótvingské otázce, které se konalo v Białowieżi roku 1973,⁶⁵ a další. Mnozí z badatelů, kteří se zabývali jótvingskou problematikou, se často různým způsobem dotkli také otázky původu etnonyma. Z původních hypotéz, které si zaslouží pozornost, je třeba vyzdvihnout především hypotézu J. Nalepy. Tento specialista na Jótvingy předkládá a velmi podrobně se snaží doložit myšlenku, že Jótvingové dostali své jméno od názvu řeky Ančia. Podle J. Nalepy byl nejstarší kmen jótvingů *Ant-iv-ing-, kde ant- je kořenem názvu řeky Ančia < *Antjā (nebo *Antia), zatímco ant- je kořen a -ing- přípona. Co je prvek -iv-, není snadné vysvětlit, ačkoli se o to autor snaží s oporou o údaje z pruštiny⁶⁶. Jótvingové by tedy podle J. Nalepy byli jótvingiai *Ant-iv-ing-ai. Tato etymologie, přestože je dostatečně přitažlivá a podložená argumenty, podle našeho názoru zatím nemůže představovat definitivní řešení původu etnonyma jótvingiai, neboť vysvětlení hláskového vývoje naráží na značné obtíže.

⁶⁰ RR III 274.

⁶¹ U této otázky se krátce zastavují například E. Frenkelis a O. Trubačov — Frenkelis E. Min. cit. dílo, s. 59—60; Трубачев О. Н. Ранние славянские этнонимы — свидетели миграции славян, с. 55.

⁶² Kuzavinis K. Etymologica, s. 179—180.

⁶³ Непокунный А. П. Указ. соч., с. 109.

⁶⁴ Obecnější přehled je podán v následujících novějších pracích: Kamiński A. Jaćwież. Łódź, 1953; Nalepa J. Jaćwięgowie. Nazwa i lokalizacja. Białystok, 1964; Burek K. Starożytnicy i archeolodzy. Z dziejów badań archeologicznych na Białostocczyźnie. Pojezierze... Olsztyn, 1977.

⁶⁵ Simpoziumo medžiaga žr. Acta Baltico—Slavica, 1976, t. 9.

⁶⁶ Nalepa J. Tamtéž, s. 32—33.

19

Ještě méně přesvědčivý je poměrně kategorický, ale podrobněji nedoložený názor O. Trubačova, že jótvingiai znamená „толпа, отряд“⁶⁷.

Sūduviai, sūduvis. Toto etnonymum spojil K. Būga jako první s názvem řeky Sūdonia⁶⁸ (Liudvinavas, levý přítok Šešupė). Pozdější badatelé tuto etymologii K. Būgy poměrně jednomyslně přijali⁶⁹. Neshodují se však v interpretaci sémantiky. Například V. Mažiulis a J. Otrębski se domnívali, že etnonymum je hydronymického původu, zatímco B. Savukynas a A. Nepokupnas by byli nakloněni chápat Sūduvą jako kraj bažin, nížin či podobně. Podle našeho názoru je přijatelnější první verze.

Stranou ponechme předpoklad O. Trubačova (samotným autorem nezdůvodněný), že Sudowia znamená < „свои“⁷⁰.

Galindai, galindas. K. Būga toto etnonymum vykládal takto: „Jméno Galindo odvozuji od slova galo „kraj“: galindas je rus. украинец „ten, kdo žije na okraji (pruské země)“⁷¹. Tuto etymologii K. Būgy podpořili pozdější badatelé⁷². Novými fakty, zejména z oblasti slovotvorby, ji velmi přesvědčivě doložili P. Skardžius⁷³ a B. Savukynas⁷⁴. S takovou etymologií etnonyma galindai nesouhlasil J. Otrębski, podle něhož etymologický význam * Galindā byl „síla, dav, množství“⁷⁵. V. Mažiulis v zásadě souhlasí s K. Būgou a B. Savukynasem, ale klade také otázku: „Není *Galind- snad rovněž hydronymického původu?“⁷⁶

Zdá se, že otázka V. Mažiulise má pevný základ — jako by ji byl vyslechl, odpověděl na ni J. Nalepa⁷⁷. Tento badatel objevil přímo v centru někdejšího území Galindů jezero, z jehož názvu se mohlo utvořit etnonymum galindai. V historických pramenech se název jezera zapisuje různě: Galent, Galanten, Gellant, Gelland, Galland, Gieląd, Gehland -See a další⁷⁸. Zdá se, že hypotéza J. Nalepy může představovat poměrně přesvědčivou a podloženou etymologii etnonyma galindai.

Daināviai, daināvis. K. Būga se domníval, že i toto etnonymum pochází z názvu řeky: „Název země Dainuvà (pr. Dainavō), jak ukazují řeka a jezero téhož jména, je prae-

⁶⁷ Трубачев О. Н. Указ. соч., с. 55.

⁶⁸ RR III 156.

⁶⁹ Mažiulis V. Min. dílo, s. 18–19; Savukynas B. K etymologickým výkladům M. Rudnického Galindy, Priegliaus a Sūduvos. — In: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1963, t. 6, s. 323–325; Otrębski J. Das Jatwingerproblem. — Die Sprache. Zeitschrift für Sprachwissenschaft, 1963, t. 9, S. 158; Непокупный А. П. Указ. соч., с. 111–112.

⁷⁰ Трубачев О. Н. Указ. соч., с. 55.

⁷¹ RR III 117.

⁷² Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīgā, 1943, p. 8; Frenkelis E. Min. veik., p. 62; Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch, S. 130; Kiparsky V. Finnougrier und Slaven zu Anfang der historischen Zeit. — Ural-altaische Jahrbücher, Wiesbaden, t. 42, 1970, S. 5; Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1964, т. 1, с. 434.

⁷³ Skardžius P. Lietuvių vandenvardžiai su -nt-. Jų daryba, kilmė ir reikšmė. — Kn.: Lituanistikos darbai, t. 3, p. 55–56.

⁷⁴ Savukynas B. Min. veik., p. 322.

⁷⁵ Otrębski J. Zagadnienie Galindów. — In: Studia Historica w 35-lecie pracy naukowej Henryka Łowmiańskiego. Warszawa, s. 40.

⁷⁶ Mažiulis V. Min. veik., p. 18 (74 išnaša).

⁷⁷ Nalepa J. Próba nowej etymologii nazwy Galindia czyli Gołę̨dzi. — In: Nalepa J. Opuscula Slavica. Lund, 1971, t. 1, s. 93–115 (arba Acta Baltico-Slavica, t. 9, s. 191–209).

⁷⁸ Tamtéž, s. 95–96.

20

název nepochází od zpěvu jejích obyvatel, nýbrž od jejich způsobu života Dainavõs podél řek⁷⁹. K. Būga však řeku ani jezero tohoto jména neidentifikoval. Přesněji lokalizovat hydronymum se nepodařilo ani pozdějším badatelům. V tomto směru je tedy další úsilí stále žádoucí.

Je pravda, že Dainavõs se věnuje značná pozornost – stačí připomenout podrobná vysvětlení A. Kaminského, J. Otrębského, J. Nalepy a zejména A. Nepokupného⁸⁰. Všichni souhlasí s K. Būgou, že dainãviai, Dainavà mohou být hydronymického původu. Pouze J. Otrębski, který souhlasí s tím, že Dainavà pochází z názvu řeky, pokládá toto krajinné jméno za odvozeninu od názvu řeky -ava příponou *Daina či *Deina, jako údajně Léita – Lietuvà a podobně.⁸¹ Takový pohled na krajinné jméno Dainavà je však zřejmě nepřesný. Jednak, jak jsme viděli, Lietuvà není odvozeninou od názvu řeky s příponou -uva (-ava, -va); naopak, název řeky se stal krajinným jménem Lietuvà (* Lietava, *Lietva). Zřejmě také Dainavà muselo vzniknout z názvu řeky *Dainava (tj. odvozeniny s příponou -ava nebo podobnou). Aniž bychom si činili nárok na konečnou odpověď, lze se přesto domnívat, že jedním z názvů řeky, který dal vzniknout příslušnému etnonymu, mohl být také název Dainavà potoka v okolí Varėny, který se vlévá do jezera Vard aunios. Geografie oikonym a dalších místních názvů Dainavà této domněnce, zdá se, neodporuje⁸².

Při hovoru o jotvingech, dainavijcích a sūduvijcích vždy vyvstává otázka významového obsahu těchto etnonym. Aniž bychom se pouštěli do podrobnějšího přehledu literatury a přebírali odpovědnost za vyřešení tohoto dosti složitého problému⁸³, chtěli bychom prozatím zdůraznit, že ve snaze sjednotit užívání by bylo vhodné používat termín jótvingiai jako by ve dvou významech – širším a užším. Jótvingiais v širším smyslu bychom mohli dohodou označovat všechny tři skupiny etnických společenství, skupin (nebo jak je nazveme) – samotné jótvingius (tj. jótvingius v užším smyslu), sūduvius a dainavius. Etnická blízkost těchto baltských kmenů je nepochybná. Pokud jde o dainãvių a jótvingių, zazněl dokonce názor, že dainãviai, Dainavà jsou jako by litevskými, zatímco jótvingiai, Jótva slovanskými názvy téhož etnika, určitými izoglosami baltsko-slovanských etnoteritoriálních kontaktů⁸⁴. Zda se tato domněnka potvrdí, ukáže budoucí výzkum. Zvlášť důležitá jsou v této otázce historická svědectví. Z takových zápisů je například patrná velká územní blízkost, či dokonce totožnost Dainavõs a Jótvos. Např.: „Denava tota, quam etiem quidem Jetwesen vocant“⁸⁵; „на лѣсу Дионова Ятвязь“⁸⁶; „на поущи Дионова Ятвеж“⁸⁷ a podobně. Skutečnost, že se Traidenis nazval

⁷⁹ RR III 144. Viz také s. 143, 156.

⁸⁰ Kamiński A. A. Min. cit. dílo, s. 80 a násl.; Otrębski J. Dainavà — název jednoho z jotvingijských kmenů. — In: Voprosy slavjanskogo jazykoznanija. M., 1963, č. 7, s. 3—6; Nalepa J. Jaćwięgowe, s. 46 a násl.; Непокупный А. П. Указ. соч., с. 105—111.

⁸¹ Otrębski J. Tamtéž, s. 4.

⁸² K geografii viz Непокупный А. П. Указ. соч., с. 106; týž. Лингвогеографические связи литовских и белорусских форм названий г. Дятлово и его окрестностей. — In: Балто-славянские исследования. М., 1974, с. 147.

⁸³ Непокупный А. П. Указ. соч., соответственно с. 108; 147—148.

⁸⁴ Tamtéž, s. 108; tamtéž, s. 147—148.

⁸⁵ Mindaugův dopis z roku 1259 – viz Preussisches Urkundenbuch. Königsberg i Pr., 1909, B. 1. Zweite Hälfte, S. 70.

⁸⁶ Полное собрание русскихъ лѣтописей. С.-Петербургъ, 1907, т. 17, с. 368.

⁸⁷ Tamtéž, s. 237.

21

„sám velkým knížetem Jotvingů a Dainavanů“ (Троцень… и прозовется великим князем Ятвезским и Доновским⁸⁸) ukazuje, že Jotvu a Dainavu nelze zcela ztotožňovat. Zatím je tedy důvod hovořit o jótvingius, daina- viùs, sūduviùs, které by bylo možné pro zjednodušení v případě potřeby označit také jedním slovem — jótvingiai.

Zde byla uvedena nejdůležitější baltská etnonyma, která K. Būga různými způsoby vykládal. To však zdaleka není všechno, co K. Būga v této oblasti vykonal. Mimo jiné poměrně podrobně interpretoval také názvy mnoha dalších částí, území a zemí Litvy, Lotyšska a Pruska a podobně. Zvláště důležité je, že K. Būga určil podoby názvů částí Pruska; většina z nich se v podobě stanovené K. Būgou používá dodnes.

Pamėdė — pr. Po-median: pr. po „põ, unter“ a median „les, hvozd, les“⁸⁹. Pagudė — pr. Po-gudian: pr. po „põ, unter“ a pr. gudde „keř“⁹⁰. Většina pozdějších badatelů tuto etymologii přijala⁹¹. V. Mažiulis sice, drží se etymologie K. Būgy, velmi opatrně poznamenává, že kořen gud- ve *Pa-gud- může být i hydronymického původu a spojuje jej s litevským Gùd-upis (Gaūd-upis?). Podle našeho názoru je spojení s Gùd-upis v zásadě možné, litevský hydronymický kořen gud- však sotva může mít cokoli společného s pr. gudde „keř“. Vzhledem k ablautovému střídání, které je v tomto případě obtížné vysvětlit, je narážka na Gaūd-upis sotva zcela zbytečná.

Aniž bychom si činili nárok na konečné rozhodnutí, přesto chceme upozornit na podle našeho názoru neprávem opomíjený názor J. Endzelīnse a zejména R. Ekbloma⁹², že pruské slovo gudde ve významu „keř“ nemusí být vůbec autentické a že jeho genetická souvislost s etnonymem gūdas „Bělorusové“ je zcela možná⁹³. Tuto souvislost mimo jiné velmi zřetelně potvrzuje celý baltský onomastikon. Máme na mysli četné (několik set) litevské a poměrně četné lotyšské toponymy a antroponymy, jejichž spojitost s etnonymem gūdas nevyvolává sebemenší pochybnosti. Podle našeho názoru by bylo velmi riskantní vyčleňovat z tohoto kontextu pouze pruský onomastikon. Není důvod se domnívat, že litevské a lotyšské toponymy a antroponymy mohou nějak souviset s pruským slovem gudde „keř“, protože tyto dva jazyky takové apelativum nemají. Ani nelze předpokládat, že kdysi existovalo, neboť je nemožné, aby slovo, z něhož vzniklo tolik místních a osobních jmen, jen tak zničehonic zaniklo. Nezbývá tedy než položit si otázku, zda Pagudė (pr. Po-gudian) není prostě „pagudė“, kde gud- znamenalo „Gudové, Bělorusové“, či dokonce „Góti“. Je samozřejmé, že konečnou odpověď na tuto otázku může přinést pouze velmi důkladná analýza všech baltských nomina propria a nomina appellativa s gud-. Zatím lze pouze klást otázku, a přitom mít na paměti i to, že pr. gudde nemá přesvědčivější etymologii a je velmi izolovaným slovem.

⁸⁸ Там же, с. 238.

⁸⁹ RR III 113. Dar žr. Mažiulis V. Min. veik., p. 16; Endzelīns J. Min. veik., p. 7; Frenkelis E. Min. veik., p. 60; Трубачев О. Указ. соч., с. 55.

⁹⁰ RR III 113–114.

⁹¹ Mažiulis V. Min. veik., p. 17; Endzelīns J. Min. veik., p. 7; Frenkelis E. Min. veik., p. 60; Трубачев О. Указ. соч., с. 55.

⁹² Endzelīns J. Min. veik., p. 182; Ekblom R. Balt. gudas und. schw. Gute „Gotländer“. — In: Rakstu krājums veltījums… Jānim Endzelīnam. Rīgā, 1959, S. 91–99.

⁹³ K hypotéze R. Ekbloma o souvislosti pr. gudde se šv. Gute „Gotländer“ bych se nepřikláněl bez výhrad.

22

Vārme – pr. Vārme „Červená“: pr. wormyan „červený“⁹⁴.

Nōtanga – pr. Nōtangō nebo Nā tangō, Nōtungō⁹⁵. K. Būga toto jméno letmo spojil s litevským výrazem nōtung-aris „nemotorný, neohrabaný člověk“. Je pochopitelné, že toto spojení není k objasnění původu místního názvu dostačující, tím spíše, že samo slovo nōtum-garis je zjevný germanismus; srov. také litevské nōtangaris „nepořádník, ničema“ < německé dial. Natanger⁹⁶. Samotné německé nářeční slovo může zase souviset s místním názvem Nōtanga (něm. Natanger – tedy obyvatel Nō tangy, „notangský“), změnil se však jeho význam. Etimologie K. Būgy je tedy nepochybným omylem.

Původ Nō tangos později vysvětloval V. Mažiulis. Podle jeho názoru „název Nō tangos (lat. Notangia, Nattangia), z něhož máme nō tangus (lat. Nottangi), mohl rovněž vzniknout z hydronyma: *Not-ang-, srov. např. litevské Not-a a (co se týče přípony) Al-ang-a⁹⁷. Zdá se, že s touto hypotézou lze souhlasit. Je zřejmé, že název Nō tangos nelze odvozovat ani z litevského Notà (řeka v okolí Žasliai), ani z Nōtē || Notijà (řeka v okolí Salantai) či podobně. Název řeky (nebo jezera), z něhož vzniklo Nōtanga, je ještě třeba „vykopat“ z minulosti místního názvosloví. Že je takové jméno možné a že se mohlo vyskytovat i u Prusů, dokládají mimo jiné pruské místní názvy Notis, Notkaymen a podobně⁹⁸. Místní názvy, včetně hydronym, které mohly mít kořen not-, se vyskytují také v jotvingském místním názvosloví; srov. např. jezero Načwidek (Noczwidok) nedaleko Šlamů, v jehož názvu K.-O. Falk rekonstruuje kořen *Nāt-⁹⁹. Zvláštní pozornost bychom podle našeho názoru měli věnovat názvu jezera Notist¹⁰⁰. Tento název jezera se v polštině dochoval až do dnešních dnů – Notyst¹⁰¹. Německy se psal Gross Notister See¹⁰². Z názvu jezera (o rozloze přibližně 160 ha) se později vytvořil název vesnice – pol. Notyst (Dolny, Mały i Wielki)¹⁰³. Jezero (a vesnice) se nachází v Olsztynském vojvodství, v okrese Mrągowo, tedy právě v místech, kde K. Būga předpokládal, že se rozkládala oblast Nō tangos¹⁰⁴.

Jméno jezera Notyst, jehož litevská podoba mohla být *Not-istas či podobná, lze považovat za odvozeninu s příponou -ist(as) od kořene Not- < *Nāt-. K takovým odvozeninám srov. litev. Sav-istas (jezero v okolí Daugů), Ab-istà (řeka v okolí Daugů) a Pekl-ystà (řeka v okolí Naujamiesčio).

RR III 114. Viz také Mažiulis V. Min. veik., s. 17.⁹⁴

RR III 114–115.⁹⁵

Slovník litevského jazyka, sv. 8, s. 872. Je třeba upozornit, že o několik stran dále tento slovník uvádí také slovo nōtungaris „těžkopádný člověk, nemotora“, převzaté ze spisů K. Būgy (cituje se věta K. Būgy: „Jméno Notangos může být stejného původu jako slovo nō-tung-aris u Litevců v Sūduvě“), které se z nějakého důvodu již nepovažuje za germanismus a ani se nespojuje se slovem nōtangaris, ačkoli jeho souvislost s tímto slovem nōtangaris je zřejmá.⁹⁶

Mažiulis V. Min. veik., s. 17.⁹⁷

⁹⁸ Gerullis G. Die altpreussischen Ortsnamen. Berlin und Leipzig, 1922, S. 109–110.

Falk K.-O. Shrnutí některých částí práce „Ze studiów nad nazwami wód suwalskich“. Lund. 1973 (strojopis), s. 28.⁹⁹

Gerullis G. Min. veik., s. 110.¹⁰⁰

Leyding G. Słownik nazw miejscowych okręgu Mazurskiego. Część II. Nazwy fizjograficznie. Poznań, 1959, s. 87.¹⁰¹

Tamtéž.¹⁰²

¹⁰³ Spis miejscowości Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej. Warszawa, 1967, s. 749.

RR III 119.¹⁰⁴

23

Sémba – pr. Sembō; Sembō¹⁰⁵. O původu tohoto pomístního jména K. Būga napsal: „Jméno Sembo odvozuji z již neužívaného slova sembas ‚svůj, Sippenangehöriger, socius‘, které spojuji se slovanským slovem sebr, ‚totéž‘: rus. сябр...“. Tuto etymologii podporuje O. Trubačiovas¹⁰⁶. K tomuto výkladu původu lze říci, že je teoreticky zcela přijatelný, problém však spočívá v tom, že, jak správně poznamenal V. Mažiulis, „nelze určit kvalitu počáteční souhlásky slova (zda Prusové vyslovovali *s-, nebo *z-)“¹⁰⁷. Z tohoto nejdůležitějšího důvodu nyní pro tuto etymologii jednoduše neexistuje žádný podklad. V takovém případě je samozřejmě třeba považovat za hypotézy i ostatní výklady, včetně výkladu V. Grinaveckise, který o pomístním jménu Sémba říká, že „území baltského kmene, takzvaná Semba, Sambie, se až do historických dob nejspíše nazývalo Žemė (Žemija)“. Jeho obyvatelé se nazývali žemiai¹⁰⁸.

Nadruvā – pr. Nadravō¹⁰⁹. K. Būga poznamenává, že původ názvu oblasti není jasný. Údajně jej lze spojovat buď s pr. nadruw-isman ‚naději, Hofnung‘ < na ‚na‘ a druwit ‚věřit‘ (nadruwjas by pak znamenalo „spoléhající, člověk naděje“), anebo jej považovat za odvozeninu s předponou na ‚na‘ od slova *dravis ‚dravis, борть‘. Nadruvā by podle K. Būgy znamenalo „Na-Dravė“.

V. Mažiulis považuje název Nadruvā za nejasného původu, ale naznačuje, že by mohl pocházet z hydronyma: *Na-drav- < *Ne-drav-, srov. litev. Ne-vardā nářečně Na-vardā. Hydronymický kořen drav- V. Mažiulis srovnává s pr. Drew-ancz (Drav-anta)¹¹⁰.

Podle našeho názoru je hydronymický původ pomístního jména Nadruvā snad nejpravděpodobnější. Ve výzkumu K. Kuzavinise, publikovaném téměř ve stejné době jako práce V. Mažiulise, se poměrně přesvědčivě vysvětluje, že hydronymem, které dalo vzniknout pomístnímu jménu Nadruvā, mohl být název řeky Drūoja (Išrutis, přítok řeky Prieglius). Vztah mezi dnešní podobou Drūoja a předpokládanou starší podobou *Drava by byl podobný jako Knituoja: Knituvā, Knitavā; Breslavia: lotyš. Braslava a podobně. K. Kuzavinis podle našeho názoru oprávněně tvrdí, že *Nadrava, Nadruvā znamená „oblast ležící na březích řeky Drava“ (pr. na ‚na‘)¹¹¹.

Skalvā – pr. Skalvō. K. Būga původ názvu nevysvětloval. Podle V. Mažiulise by i toto pomístní jméno mohlo pocházet z názvu řeky, srov. litev. Skalvỹs (řeka v okolí Šiauliai)¹¹². Tento původ pomístního jména doložil a doplnil novými fakty K. Kuzavinis¹¹³.

Bārta – pr. Bārtā. K. Būga poznamenal, že „jméno Bārta může být téhož původu jako kuronský název řeky Bārtuva“¹¹⁴. Toto spojení by bylo přijatelné pouze v případě,

¹⁰⁵ RR III 115.

¹⁰⁶ Трубачев О. Указ. соч., с. 55.

¹⁰⁷ Mažiulis V. Min. veik., p. 17–18.

¹⁰⁸ Grinaveckis V. Min. veik., p. 47.

¹⁰⁹ RR III 115.

¹¹⁰ Mažiulis V. Min. veik., p. 19–20 (91 išnaša).

¹¹¹ Kuzavinis K. Etymologica, p. 179.

¹¹² Mažiulis V. Min. veik., s. 20. K názvu řeky Skalvỹs a jeho vztahu k Skalā (řeka v okolí Žasliai) viz Schmid W. P. Zur primären -u Ableitung in einigen baltischen Gewässernamen. – Donum Balticum. Stockholm, 1970, S. 476.

¹¹³ Kuzavinis K. Min. veik., p. 179.

¹¹⁴ RR III 118.

24

I kdyby i místní jméno Bārta mělo, jak se domnívá V. Mažiulis¹¹⁵, původ v názvu řeky. Podle našeho názoru se jeho hydronymický původ jeví jako docela možný — srov. například vedlejší, nebo dokonce starší podobu názvu řeky Bārtuva Bartwa¹¹⁶, název řeky Bārtis (okolí Krekenavy) a podobně.

Sasna. K. Būga spojoval název této oblasti s pr. sasnis „zajíc“ a zmínil se, že název řeky Sasnā v oblasti Sūduvy (okolí Sasnavy) a z něj odvozený název městečka Sasnavā je třeba považovat za pruského původu¹¹⁷. S tímto předpokladem K. Būgy souhlasí i A. Nepokupnas¹¹⁸.

Kulmas. K. Būga pokládá tento název za polský — Poláci mu říkají Chełmno: slov. хълмъ „kopec“¹¹⁹.

Liubavas. K. Būga pokládá tento název rovněž za polský — srov. pol. Lubów, Lubowo¹²⁰. Kromě Pruska K. Būga vysvětloval také názvy mnoha oblastí Litvy a Lotyšska a určoval jejich nejvhodnější podoby pro užívání. Všiml si například, že „západní část litevského národa, která časem ztratila jméno Litevec, se dnes nazývá pouze žemaičiai. Z historických dokumentů víme, že ještě v 15. století se Žemaité nazývali jménem Litevec.“ Tuto myšlenku K. Būga dokládá fakty z historických dokumentů, mimo jiné z dopisu Vytautase králi Zikmundovi¹²¹. Dále K. Būga píše, že „jméno Aukštaitis a Žemaitis si Litevci nevymysleli k označení národnosti (Nationalitätsbezeichnung) ani původu, nýbrž k označení povahy místa bydliště (Wohnsitzbezeichnung)… Z historie víme, že Aukštaitové i Žemaité jsou Litevci z téhož těsta, neboť mají oba stejný jazyk a stejné lidi, řečeno Vytautasovými slovy — unum idioma et uni homines¹²².“ K. Būga se domnívá, že obyvatelé vysočiny (oblast Vilniusu — Ukmergė — Zarasai) dostali ve 13. století jméno aukštaičiai, zatímco obyvatelé nížiny (povodí Nevėžisu, až k Dubyse a Ventě na západě, téměř k Mūše na severu) ve stejné době jméno žemaičiai¹²³.

K. Būga zmiňuje také oblasti Lotyšska ve starověku a občas se vyjadřuje i k jejich původu¹²⁴.

Na závěr přehledu etnonym v díle K. Būgy je třeba ještě dodat, že K. Būga se zajímal nejen o etnonyma baltská. Z originálnějších výkladů etnonym sousedních národů lze uvést například gūdą, vókietį, rūsą, lýbį.

Gudai, gūdas. K. Būga přesvědčivě dokázal, že etnonymum gūdas ve významu „Bělorus“ pochází z doby (přibližně 400 nebo 300 př. n. l.), kdy sami Gótové, pod jejichž nadvládou byla část Slovanů, vyslovovali své jméno *gutaz jako *ghudas (*ghudos). Když se Gótové odstěhovali a na jejich místě zůstali žít Slované, přenesli Litevci na ně také jméno gūdo „Gót“¹²⁵.

¹¹⁵ Mažiulis V. Min. dílo, s. 18.

¹¹⁶ Žr. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970, p. 105.

¹¹⁷ RR III 118.

¹¹⁸ Непокупный А. П. Балто-северославянские языковые связи, с. 104.

¹¹⁹ RR III 112.

¹²⁰ Tamtéž.

¹²¹ Tamtéž, s. 85.

¹²² Tamtéž, s. 86.

¹²³ Tamtéž. Západně od Venty se podle K. Būgy ještě v 18. století žilo v kuršské oblasti — roku 1250 vedla horním tokem Venty hranice mezi Kurši a litevskými Žemajty (tamtéž, s. 559).

¹²⁴ Tamtéž, s. 556—559.

¹²⁵ RR II 87—88; III 124, 782—783.

25

Vōkiečiai, vōkietis. Podle názoru K. Būgy je vōkietis odvozené slovo od názvu kraje Vōkia (lotyšsky Vāca), podobně jako šiaulietis od Šiauliai apod.¹²⁶ Název kraje Vōkia odvozuje od názvu národa Vagoth, uváděného v spisech historika Jordana z 6. století jako národ z jihovýchodní Skandinávie; K. Būga se domnívá, že se mohl utvořit z *Wāk(ia)-goth¹²⁷. Hned nato však K. Būga činí výhradu: „Zda je můj předpoklad… možný, ponechávám k posouzení samotným germanistům.“¹²⁸ Jak ukazují výzkumy M. Schönfelda, významného odborníka v této oblasti, může být původ etnonyma Vagoth také jiný — od *WagōR či podobně.¹²⁹ Otázka původu Vōkie tedy zůstává, jak poznamenává i E. Fraenkel, nevyřešena¹³⁰.

Rūsai, rūsas. Je to etnonymum, které má co do pozornosti badatelů jen málo sobě rovných¹³¹. Slovy S. Rosponda trvá diskuse o původu tohoto etnonyma již 800 let, od sestavení „Povestj vremennych let“¹³². K. Būga byl rozhodným zastáncem teorie skandinávského původu etnonyma rūsas. Psal: „Ve starověku (9.—11. století) se totiž jménem ruso (fin. ruotsi, ruossi, řec. ῥῶς) označovali pouze ti Švédové, kteří se usadili mezi novgorodskými Slovany, polockými Krieviči a kyjevskými Poljany. Od 11. století však jméno ruso ‚Švéd‘ náleží také všem slovanským kmenům žijícím pod vládou švédských Rusů“¹³³. Pozdější badatelé se jedni přikláněli ke skandinávské verzi původu rūso, jiní se pokoušeli hledat kořeny etnonyma v samotných slovanských jazycích¹³⁴.

Lýbiai, lýbis. Původ etnonyma K. Būga nevysvětlil. V tomto případě je však důležitý názor K. Būgy na litevskou podobu tohoto etnonyma, protože se nyní v našich textech, včetně lingvistických, užívají dvě konkurenční varianty etnonyma — lybis a lyvis. K. Būga upřednostňoval první podobu — lybis. Tuto podobu užíval ve svých spisech a v dopise M. Fasmerovi jednoznačně tvrdil, mimo jiné s odkazem na lotyšské libietis a staroruské ли́бъ, že souhláskou v kořeni musí být b, nikoli v. Domníváme se, že podoba lýbis (se souhláskou b) by mohla být přijata pro další užívání, neboť neexistují nijak zvlášť přesvědčivé argumenty pro podobu s v (lyviai).

Teonymika

K. Būga je také průkopníkem baltské teonymiky a jedním z jejích nejvýznamnějších představitelů. Jeho nejrozsáhlejším dílem v této oblasti je série článků publikovaných v letech 1908—1909 v časopise „Lietuvių tauta“ pod společným názvem „Materiály k litevské, lotyšské a pruské mytologii“¹³⁵. Z dalších článků, v nichž jsou zkoumána také jména baltských bohů, lze uvést „Prū-

¹²⁶ RR I 550—552; II 226—230; III 824.

¹²⁷ RR II 229—230.

¹²⁸ Tamtéž, s. 230.

¹²⁹ Schönfeld M. Wörterbuch der altgermanischen Pesonen- und Völkernamen. Heidelberg, 1965, S. 250.

¹³⁰ Fraenkel E. Min. veik., p. 1272.

¹³¹ Z nejnovějších prací viz Rospond S. Pochodzenie nazwy Rusb. — Rocznik Slawistyczny, 1977, t. 38, cz. 1, s. 35—50; Трубачев О. Н. Лингвистическая периферия древнейшего славянства. Индоарийцы в Северном Причерноморье. — В кн.: Славянское языкознание. VIII международный съезд славистов. М., 1978, с. 401—403.

¹³² Rospond S. Min. veik., p. 35.

¹³³ RR II 88.

¹³⁴ Literaturu viz Rospond S. Min. veik.

¹³⁵ RR I 143—189.

26

…ští bohové Pilvyžas a Zvaikgštias“, „Panikas a Ukapirmas“¹³⁶, „Waidelotte“¹³⁷, „Bohové Pikulas a Patulas“, „Pruský bůh Kurka“, „Krive“¹³⁸, „Patrimpas s příbuznými“¹³⁹, „Pruský bůh Aušautas“, „Pruský bůh Gardaitas“¹⁴⁰, „Žinčius“, „Romuva“¹⁴¹, vyšly tiskem v „Kalba ir senovė“ (1922). Jednotlivá jména bohů K. Būga zmiňuje nebo rozebírá také v dalších svých pracích. Například v úvodu ke „Slovníku litevského jazyka“ při pojednání o Jatvingech uvádí jatvingské — pruské bohy Ockopirmus, Aws chawts, Peckols, Gardoyths, Puschenkayts¹⁴²; v recenzi časopisu „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung“ rozebírá jméno pruského boha Sūaitix¹⁴³; ve studii „Славяно-балтийские этимологии“ vysvětluje jméno pruského boha Curche¹⁴⁴; v „Aistiškuose studijuose“ pak jméno pruského boha (patrona plavby) Gardaitas¹⁴⁵ aj. Za zmínku stojí dopis K. Būgy R. Bertuleitovi, v němž poměrně podrobně analyzuje většinu pruských theonym¹⁴⁶.

Po smrti K. Būgy nebyl výzkum baltské theonymie příliš intenzivní. Také v posledních desetiletích se theonymika rozvíjela znatelně pomaleji než například baltská onomastika obecně. Práce K. Būgy proto mají v této oblasti stále prvořadý význam. Z novějších výzkumů je třeba zmínit především sérii článků V. Toporova z baltské mytologie, zejména studii „Заметки по балтийской мифологии“, v níž se na základě distribuce theonym v dochovaných seznamech pruských bohů pokouší rekonstruovat celkovou podobu celého pruského božského panteonu¹⁴⁷. Jména pruských bohů jsou velmi podrobně analyzována také v knize V. Toporova „Прусский язык“¹⁴⁸. Podrobnější přehled literatury a obšírnou bibliografii lze nalézt v uvedených i dalších dílech V. Toporova¹⁴⁹ a v monografii N. Vėlia „Mitinės lietuvių sakmių būtybės“¹⁵⁰.

Toponymika

Mezi pracemi K. Būgy z litevské onomastiky zaujímají největší prostor studie místních jmen.

Za první již zřetelně vědeckou práci v této oblasti bychom mohli považovat jeho článek „Воротута. Ариогала. Veredava“ z roku 1909¹⁵¹, v němž K. Būga velmi argumen-

¹³⁶ RR II 155—156.

¹³⁷ Tamtéž, s. 139.

¹³⁸ Tamtéž, s. 78—79.

¹³⁹ Tamtéž, s. 77—78.

¹⁴⁰ Tamtéž, s. 98—99.

¹⁴¹ Tamtéž, s. 32—33.

¹⁴² RR III 132—133.

¹⁴³ Tamtéž, s. 674.

¹⁴⁴ RR I 448—449.

¹⁴⁵ Būga K. Aistiški studijai. Peterburgas, 1908, d. 1, p. 8.

¹⁴⁶ RR III 808—810.

¹⁴⁷ Топоров В. Н. Заметки по балтийской мифологии. — В кн.: Балто-славянский сборник. М., 1972, с. 289—314.

¹⁴⁸ Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь, А—Д. М., 1975.

¹⁴⁹ Dále viz Иванов В. В., Топоров В. Н. Исследования в области славянских древностей. М., 1974.

¹⁵⁰ Vėlius N. Mitinės lietuvių sakmių būtybės. V., 1977.

¹⁵¹ RR I 131—137.

27

Tím prokázal, že Mindaugův hrad Varuta nelze ztotožňovat ani s Ariogalou, ani s Veredavou. O něco později v „Opravách a doplňcích“ tvrdil, že Varutu je třeba hledat ve východní Litvě mezi Medėny (okolí Sudeikiů), Kalviais (6 km od Tauragnů), Maleišiai (4 km severozápadně od Linkmenů), Latavou (9 km od Anykščiai), Tauragny, Užpaliai, Utenou¹⁵².

Později K. Būga napsal ještě asi tucet prací z toponomastiky, z nichž lze uvést tyto: „Apie senovės prūsų ir lietuvių tikrinius vardus“¹⁵³, „Kann man Kelten-spuren auf baltischem Gebiet nachweisen?“¹⁵⁴, „Upių vardų studijos ir aisčių bei slavėnų senovė“¹⁵⁵, „Aistiškos kilmės Gudijos vietovardžiai“¹⁵⁶, „Aisčių praeitis vietų vardų šviesoje“¹⁵⁷, „Zarasai (Ežerenai) ir jų įkūrėjai sėliai“¹⁵⁸, „Upių vardai – istorijos šaltinis“¹⁵⁹, „Lietuvių įsikūrimas šių dienų Lietuvoje“¹⁶⁰, „Dvina“¹⁶¹, „Jotvingių žemės upių vardų galūnė -da“¹⁶², „Sirinčia ir Страча“, „Laukesa“, „Утроя ir Вторая“, „Spera, Kena, Gauja, Neris“, „Palanga“, „Jeznas“, „Dūkštas“, „Sožies paupio lietuviai“¹⁶³, „Vietų vardų šviesoje“¹⁶⁴, „Vietovardžių atsikartojimas“¹⁶⁵, „Upėvardžiai Adula ir Одла“¹⁶⁶, recenze knihy J. Endzelyna „Latvijas vietu vārdi“¹⁶⁷ a knihy G. Gerulise „Die altpreussischen Ortsnamen“¹⁶⁸ a další. Mnoho místních názvů se probírá v úvodní části „Lietuvių tauta ir kalba bei jos artimieji giminaičiai“¹⁶⁹ „Lietuvių kalbos žodyno“, v samotném „Lietuvių kalbos žodyne“¹⁷⁰ (protože, jak známo, K. Būga zařazoval do slovníku nejen obecná, ale i vlastní slova), v některých článcích, které nebyly napsány speciálně na téma místních názvů („Славяно-балтийские этимологии“¹⁷¹, „Lituanica“¹⁷², „Kalbų mokslas bei mūsų senovė“¹⁷³, „Priesaga -ng-“¹⁷⁴ a další). Otázky původu a pravopisu místních názvů K. Būga velmi často rozebírá ve svých dopisech, zejména v těch, které psal J. Basanavičiovi, J. Endzelynovi a M. Fasmerovi.

¹⁵² Tamtéž, s. 132.

¹⁵³ Tamtéž, s. 419—428.

¹⁵⁴ Tamtéž, s. 496—530.

¹⁵⁵ RR III 493—517.

¹⁵⁶ Tamtéž, s. 518—550.

¹⁵⁷ Tamtéž, s. 728—752.

¹⁵⁸ RR II 19—23.

¹⁵⁹ RR III 491—492.

¹⁶⁰ Tamtéž, s. 551—583.

¹⁶¹ Tamtéž, s. 600.

¹⁶² Tamtéž, s. 601—602.

¹⁶³ Tamtéž, s. 607—611.

¹⁶⁴ Vydáno po smrti K. Būgy v RR III 786.

¹⁶⁵ Vydáno po smrti K. Būgy v RR III 786.

¹⁶⁶ Vydáno po smrti K. Būgy v RR III 788.

¹⁶⁷ RR, s. 612—648.

¹⁶⁸ Tamtéž, s. 676—677; RR II 383—385.

¹⁶⁹ Tamtéž, 85—282.

¹⁷⁰ Tamtéž, s. 283—480.

¹⁷¹ RR I 323—338; 433—495.

¹⁷² Tamtéž, s. 339—383.

¹⁷³ Tamtéž, s. 401—410.

¹⁷⁴ RR III 789—797.

28

Je třeba ještě poznamenat, že původ mnoha místních názvů je objasněn také v kartotéce etymologického slovníku litevského jazyka K. Būgy¹⁷⁵.

K. Būga se v těchto pracích dotkl tolika místních názvů a dalších otázek, které s nimi souvisejí, zejména problematiky etnogeneze Baltů a jejich etnických dějin, že není možné všechny je v tomto článku ani představit, natož zhodnotit. Proto se vzdáme rozboru jednotlivých místních názvů i přehledu jejich etymologie a pokusíme se obecněji vymezit a určit přínos K. Būgy k litevské a obecně baltské toponymii.

Ve svých toponymických pracích K. Būga zkoumal různé místní názvy — názvy vesnic, hor, lesů, luk, bažin a další. Bezpochyby však věnoval největší pozornost hydronymům, především názvům řek. Lze říci, že většina nejdůležitějších závěrů o minulosti Baltů, jejich migraci a někdejších územích vyplynula z analýzy hydronym.

Vodní názvy, stejně jako ostatní místní názvy, zkoumal K. Būga převážně etymologicky. V oblasti etymologie vodních názvů dosáhl K. Būga takové úrovně zralosti, jaké se jen zřídka podaří dosáhnout i dnešním badatelům, kteří mají mnohem lepší zázemí, především pokud jde o množství onomastického materiálu a celkový rozvoj onomastiky.

K. Būga nenapsal žádnou zvláštní studii věnovanou zásadám etymologie hydronym nebo všech místních názvů. Už jeho etymologická praxe však umožňuje vytvořit si poměrně jasnou představu o tom, jak chápal metodu objasňování původu místních názvů. Nejdůležitější však je, že ve svých pracích někdy hovoří také o tom, jaká má být etymologie místních názvů. Z těchto výkladů etymologických zásad je nejdůležitější ten, který podal v článku „Studie o názvech řek a starověk Aistů a Slovanů“ (vyšel roku 1923). K. Būga v něm napsal: „Ve srovnávací potamologii (рековедение) je třeba postupovat tak, jak se postupuje ve srovnávacím (etymologickém) slovníku každého jazyka. V etymologickém slovníku se srovnávají slova, tj. apelativní (appellativa) názvy, kdežto v potamologii se mají srovnávat názvy řek (jezer) s názvy řek (jezer), tj. vlastní (propria) jména. A teprve až budou mezi sebou srovnána říční jména stejného původu a bude určena zeměpisná oblast jejich výskytu (rozšíření, rozloha), získáme právo hledat etymologii zkoumaného názvu řeky, která se nalézá srovnáním vlastního názvu řeky s apelativními názvy. Když se ještě název jezera Мороги… srovnával s apelativním názvem litevského jazyka márgas „pestrý“, Yca… s úosiu „jasan“, Уша… s ūžiu, ūžti „hučet“…, tehdy ještě srovnávací potamologie neexistovala. Vzniká teprve od okamžiku, kdy lingvisté začnou srovnávat názvy řek s názvy řek¹⁷⁶. Pro metodiku výzkumu místních názvů je stále aktuální také obecně formulovaná zásada etymologie apelativních slov K. Būgy, blízká metodice takzvané vnitřní rekonstrukce: „Litevský, který zatouží zkoumat původ nějakého slova, nesmí hned, jakmile si vytáhne ze slovníku nějaké slovíčko, bez jakékoli souvislosti s jinými slovy utíkat do daleké země indické, řecké a (což je dnes velmi módní) dokonce arménské. Nejprve ze všeho hledáme pro etymologizované slovo vysvětlení ve slovníku litevského jazyka. Když se vypořádáme s našimi“

¹⁷⁵ Kartotéka je uložena v Ústavu litevského jazyka a literatury AV Litevské SSR.

¹⁷⁶ RR III 510.

29

jazykovými slovníky, vydáme se k našim jazykovým bratrům, Lotyšům a Prusům. Odtud zamíříme do slovanské země. A teprve až se tam vypořádáme, získáme právo nahlédnout i do slovníků sanskrtu, řečtiny, latiny, germánských, keltských a dalších příbuzných jazyků“},{¹⁷⁷.

Tyto etymologické zásady jsou, dá se říci, klasické a neztratily svou aktuálnost ani v naší době.

Správná metodika objasňování původu místních názvů, mimořádná lingvistická erudice a kompetence K. Būgy v baltistice, slavistice a obecně indoevropeistice, jakož i jeho mimořádná vědecká poctivost byly podmínkami, které umožnily dosahovat u objasňování původu konkrétních místních názvů neobyčejné přesnosti. I nyní, více než pět desetiletí po smrti K. Būgy, zůstává většina jeho etymologií téměř beze změny a tvoří dobrý základ dalšího rozvoje etymologie litevských, lotyšských, pruských a zčásti také východoslovanských místních názvů, především hydronym¹⁷⁸.

Objasňování místních názvů nebylo pro K. Būgu samoúčelné — patří k těm lingvistům, kteří chápali, že lingvistika má vedle svých imanentních úkolů také mnohem širší úkoly, které dalece překračují rámec specializované lingvistické problematiky a slouží mnohem obecnějším cílům souvisejícím s dějinami litevského národa i s jeho současným postavením. K. Būga ve všech svých pracích dokázal, že jazykověda, zejména výzkum místních názvů, může přispět k řešení problémů této oblasti. Takové poslání lingvistiky také nejednou výslovně zdůraznil: „Výzkumy lingvistů ukázaly, že jazyk je nejlepším pramenem pro dějiny. Jen je třeba umět jej využívat“¹⁷⁹; „náš jazyk může jazykovědci-historikovi nahradit archiv, v němž historické dokumenty tvoří nejen apelativní, ale také vlastní jména. Kde v dávných dobách žil který národ, nám může říci země: jen je třeba umět se jí zeptat a porozumět její odpovědi“¹⁸⁰; „Místními jmény k nám promlouvá sama země. Její jazyková slova — to jsou názvy měst, vesnic, řek, jezer, bažin, lesů, hor atd.“¹⁸¹; „Pro výzkum nepsaných dějin národů, takzvané pravěké historie, má srovnávací jazykověda dva prameny: jedním je jazyk lidí, druhým jazyk země (toponomastika). K jazyku lidí patří apelativní názvy (nomina appellativa). Samostatnou skupinu jazyka země tvoří vlastní (nomina propria) místní názvy, kterými jsou pojmenována obydlená i neobydlená místa na zemském povrchu. Názvy zemí, měst, městeček, vesnic… lesů, ostrovů a dalších míst na zemském povrchu tvoří jazyk země“¹⁸² a další¹⁸³.

Vedle „jazyka lidí“ K. Būga velmi intenzivně zkoumal „jazyk země“ a dospěl k mnoha rozmanitým a důležitým závěrům. Stačí připomenout, že K. Būga velmi často na základě studia místních jmen (nebo vlastních jmen obecně) určoval jazykové rysy baltských kmenů — Sélů, Jatvingů, Žemgalů a Kuršů — a jejich někdejší

¹⁷⁷ RR II 260.

¹⁷⁸ „Būgovi vděčíme za četné etymologie hydronym, přičemž značnou část těchto etymologií lze pokládat za nesporné výsledky.“ — In: Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. М., 1962, с. 7.

¹⁷⁹ RR I 402.

¹⁸⁰ RR III 491.

¹⁸¹ Tamtéž.

¹⁸² Tamtéž, s. 493.

¹⁸³ Dále viz tamtéž, s. 560, 568, 633, 728, 743; II 547.

30

území, jejich migrační směry, cesty a dokonce i dobu, vysvětloval vztahy baltských jazyků k jiným sousedním jazykům, mezi nimi i k ugrofinským, jakož i vzájemné vazby, kontakty a dobu vzniku samotných baltských jazyků a dialektů atd. Většina tvrzení a výsledků K. Būgy tohoto druhu platí dodnes, proto podrobnější pojednání v mnoha případech prostě není potřebné — zájemci stačí studovat K. Būgu. Samozřejmě další vývoj baltské onomastiky nejednou některé závěry K. Būgy zpřesnil, korigoval a některé vykládal poněkud odlišně. Například lotyšská lingvistka V. Dambe ve své studii „Místní jména Blīdene jako svědkové minulosti“ dokázala, že v sémigalském jazyce se měkké souhlásky k’, g’ až do 13. století ještě nezměnily v afrikáty c, dz¹⁸⁴ a tautosylabické n ve smíšených dvojhláskách se zachovalo¹⁸⁵. K. Būga zastával názor, že Sémigalové místo k’, g’ vyslovovali c, dz¹⁸⁶ a tautosylabické n již neměli¹⁸⁷. Takové zásadnější korekce závěrů K. Būgy však nejsou v pozdější literatuře časté.

Pokud jde o toponomastické práce K. Būgy, je zřejmě vhodné vyčlenit tu jejich část, v níž zkoumá baltská místní jména za hranicemi Litvy. Tyto práce tvoří v dějinách výzkumu baltského toponymického substrátu ve východoslovanském a zčásti i jihoslovanském názvosloví — nepřeháníme-li — celou epochu: nejenže podnítily další výzkum v této oblasti¹⁸⁸, ale také do značné míry naznačily způsoby a cesty řešení problému baltské etnogeneze.

K. Būga konstatoval ¹⁸⁹ a přímo nezvratně dokázal, že daleko na východ a jihovýchod od dnešní Litvy, na celém území dnešní Běloruské SSR (snad s výjimkou její jihozápadní části), se nachází významná vrstva baltských místních jmen, především baltských hydronym. Na základě této skutečnosti K. Būga usoudil, že pravlast Baltů se musela nacházet v místech, kde zjistil areál substrátních baltských místních jmen. K. Būga se domníval, že další dějiny „východních“ Baltů souvisejí s příchodem Slovanů do těchto krajů — k tomu došlo přibližně v 6. století n. l.¹⁹⁰. Po příchodu Slovanů do někdejších baltských zemí Baltové pod slovanským tlakem neustále ustupovali na západ a teprve v 6.–7. století obsadili území dnešní Litvy a Lotyšska¹⁹¹. Než Slované dosáhli baltských zemí, žili jižně od Baltů: „pravlast Slovanů je třeba hledat v dnešním Polsku a na Volyni (Волынь), přibližně v oblasti mezi Vislou, Karpaty a Dněprem od Kyjeva až po ústí Pripjati“¹⁹². Slované tedy podle K. Būgy přišli do baltských zemí z jihu, zpoza Pripjati¹⁹³. Baltové, vytlačovaní Slovany, ustupovali na západ, k pobřeží Baltu, kde „ještě až do 6. století žijí u Nemunu

¹⁸⁴ Dambe V. Blīd(i)enes vietvārdi kā pagātnes liecinieki. — In.: Rakstu krājums veltījums… Jānim Endzelīnam. Rīga, 1959, p. 433.

¹⁸⁵ Tamtéž, s. 438—439.

¹⁸⁶ RR III 256—257; 266—267.

¹⁸⁷ Tamtéž.

¹⁸⁸ Jejich podrobnější přehled viz Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Указ. соч., с. 3 и след.

¹⁸⁹ Přehled výzkumu do doby K. Būgy viz tamtéž.

¹⁹⁰ RR III 551, 730.

¹⁹¹ Tamtéž.

¹⁹² Tamtéž, s. 730. K. Būga jinde psal, že „Slované nemají vlastní jména pro řeky Dněpr, Dněstr, Dunaj a pohoří Karpaty; tato skutečnost ukazuje, že pravlast Slovanů nesahala ani k Dněpru, Dněstru a Dunaji, ani k vysokým Karpatům“ (tamtéž, s. 716).

¹⁹³ Dále viz tamtéž, s. 744, 103.

31

naši Somov铹⁹⁴. K. Būga vytváří poměrně soudržný obraz stěhování všech Baltů do Pobaltí. Podle něj „Nejvýchodněji ze všech východních Aistů žili Litevci. Na západ od Litevců tehdy žili Lotyši... a Semigalové... Na západ od Lotyšů a Semigalů žili Sélové a Kursové... Když Slované začali pronikat do staré Litvy, byli Litevci nuceni ustupovat na západ... Litevci, vytlačovaní Slovany, zahnali Lotyše se Semigaly do Vilniuské země, odkud Lotyši–Semigalové snad kolem let 550–650 (700) n. l. odešli na sever a za Daugavu se usadili v zemi Sémů..., která byla později nazvána Latgale... Z Latgale se lotyšská expanze šíří do Vidzeme... Semigalové se neznámou cestou dostali ještě před 9. stoletím na západ od Lotyšů, ačkoli podle svého jména by měli sídlit severně od Lotyšů... Ještě před 9. stoletím dosáhli vlivem tlaku Litevců také Kursové Baltského moře u Klaipėdy, Palangy a Ventspilsu a z celého pozdějšího Kurska vyhnali nebo asimilovali původní místní obyvatele Somy...“¹⁹⁵. Toto schéma migrace Baltů se K. Būga pokouší zdůvodnit mimo jiné takzvaným „opakovaným výskytem místních jmen“. Všímá si například, že obyvatelé baltského pobřeží (u Sloky a Rigy) museli přijít z Vilniuského kraje, protože se tam vyskytují opakující se místní jména: lot. Speras – lit. Spėra (jezero v okolí Musninků¹⁹⁶), lot. Gaujinu purvs – lit. Gaujā (řeka v okolí Dieveniškės¹⁹⁷), lot. Cena – lit. Kenà (řeka v okolí Šumska¹⁹⁸), lot. Neriņš – lit. Neris (Vilnius). Podle K. Būgy jsou lotyšské protějšky litevských místních jmen přenesené z Vilniuských zemí¹⁹⁹.

Názvy řek Suvalkije Siesartis a Širvintà pokládá K. Būga rovněž za přenesené z Vilniuského kraje, kde se nachází jak Siesarties, tak Širvintõs²⁰⁰.

K. Būga napsal, že „z názvů řek, které si Slované přinesli ze své pravlasti do země Aistů a Finů, lze dokonce vystopovat, z které části pravlasti Slované přišli“²⁰¹. Domnívá se například, že název řeky Vilija²⁰² i název městečka ležícího u Vilije, Šumskas, přinesli Slované z Volyně, kde Ipatěvský letopis roku 1232 zmiňuje řeku Белы и a město Шюмьскъ, které leží u ní²⁰³. Takových místních jmen přenesených podle K. Būgy zpoza Pripjati se v baltských zemích nachází poměrně mnoho²⁰⁴.

Pokud jde o areál baltských hydronym a s tímto jevem související problémy etnogenetické povahy, je třeba říci, že pozdější výzkum této i dalších blízkých oblastí výsledky K. Būgy významně doplnil a některé také podstatně korigoval.

Především V. Toporov a O. Trubačov ve svém známém díle²⁰⁵ prokázali, že areál baltských místních jmen je mnohem rozsáhlejší, než se domníval K. Būga²⁰⁶, a bal-

¹⁹⁴ Tamtéž, s. 744.

¹⁹³ Tamtéž, s. 737–738.

¹⁹⁶ K. Būga, zdá se, nepíše Spėra zcela přesně.

¹⁹⁷ V Lotyšsku je dnes známo mnohem více místních jmen s prvkem gauji- — řeka Gauja aj. (viz Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi. A—J. Rīga, 1956, d. 1, s. 1, p. 303–304).

¹⁹⁸ Dnešní podoba Kenà je zřejmě pozdější než Kinė.

¹⁹⁹ RR III 608–609.

²⁰⁰ Tamtéž, s. 513.

²⁰¹ Tamtéž, s. 503.

²⁰² Druhý název Nerisu.

²⁰³ Tamtéž, s. 503, 741.

²⁰⁴ Tamtéž, s. 503–507.

²⁰⁵ Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Указ. соч.

²⁰⁶ Srov. například: „Na východ od Sože už stěží žili Aistové“. — RR III 550.

32

baltských místních názvů je nesrovnatelně více, celkem asi 700—800²⁰⁷. Je pravda, že i po vydání tohoto díla byly hranice areálu baltských místních názvů, zejména směrem na severovýchod a východ, stále upřesňovány — máme na mysli práce V. Toporova, V. Sedova, A. Nepokupného, E. Kotonovové, R. Agejevové a dalších sovětských jazykovědců²⁰⁸.

Za druhé, V. Toporov a O. Trubačov prokázali, že příchod Slovanů do bývalých baltských zemí nevyvolal masovou migraci Baltů na západ, jak se domníval K. Būga, nýbrž většina Baltů byla postupně asimilována Slovany přímo na místě²⁰⁹.

A vůbec obraz baltské pravěké minulosti a migrační schéma, jak si je představoval K. Būga, se nyní jeví jako příliš schematické, řekli bychom až příliš striktní a přesné (dokonce i z chronologického hlediska, například že Lotyši — Zemgalové odcházejí z vilniuského kraje na sever kolem let 550—650 n. l. apod.). Zdá se, že o sėlech, Zemgalech a Kurších 6. století, o jejich někdejších územích daleko od jejich historických sídel apod. sotva lze mluvit tak bezvýhradně, zvláště pokud uvěříme K. Būgovi a V. Urbutisovi, že se i Litevci od Lotyšů oddělili poměrně pozdě — v 7. století n. l.²¹⁰. Zemgalové, jak už bylo zmíněno, až do 13. století ve svém jazyce ještě neměli ty fonetické rysy, které je později odlišily od Litevců a sblížily s Lotyši.

Zdá se, že není důvod s K. Būgou zcela souhlasit ani v tom, že Litevci a Lotyši přišli do dnešních zemí poměrně pozdě — v 6. či 7. století n. l. Proti takovému názoru K. Būgy svědčí mimo jiné i skutečnost, že v Lotyšsku a zvláště v Litvě je velmi mnoho archaických hydronym²¹¹, jejichž vznik na těchto územích by bylo stěží možné vysvětlit pouze jejich přenesením z někdejších sídel.

Navzdory těmto i některým dalším korekcím, které pozdější vývoj onomastiky vnesl do koncepcí K. Būgy, musíme nyní při bilancování toponymických výzkumů K. Būgy konstatovat, že náš velký jazykovědec má v mnoha ohledech pravdu i dnes. Vezmeme-li v úvahu, že baltská toponymika v prvních desetiletích 20. století teprve začínala a že sběr místních jmen byl rovněž teprve v počátcích, nelze se výsledkům, kterých jeden člověk dosáhl za poměrně krátkou dobu, nežasnout.

Zde jsme se mohli dotknout, a to jen letmo, toho či onoho aspektu toponymických výzkumů K. Būgy. Některé věci jsme ponechali stranou, protože jejich interpretace není ani dnes zcela jasná. Takovým tématem by mohla být například otázka ugrofinského substrátu v baltském místním názvosloví. Od rozboru dalších konkrétnějších témat, především od doplnění a oprav etymologií jednotlivých hydronym, mohl autor upustit mimo jiné i proto, že se to má alespoň zčásti uskutečnit v jiné, specializovanější práci. Poměrně stručně byla probrána také etnogenetická problematika v díle K. Būgy. Takto

²⁰⁷ Там же, с. 236.

²⁰⁸ Proto viz podrobněji Ванагас А. П. Максимальный ареал балтийской гидронимии и проблема происхождения балтов. — В кн.: Проблемы этнической истории балтов. Тезисы докладов. Рига, 1977, с. 129 и след.; Агеева Р. А. Проблемы межрегионального исследования топонимии балтийского происхождения на восточнославянской территории. — В кн.: Этнолингвистические балто-славянские контакты в настоящем и прошлом. Предварительные материалы. М., 1978, с. 66—67.

²⁰⁹ Топоров В. Н., Трубачев О. Н. Указ. соч., с. 236.

²¹⁰ RR III 103; Urbutis V. Kaip senos lietuvių ir latvių kalbos. — Kalbotyra, 1962, t. 4, p. 386.

²¹¹ Ванагас А. П. Указ. соч., с. 130—131.

2. 599

33

Bylo třeba postupovat tak především proto, že samotný problém, jak bylo naznačeno na začátku článku, je natolik široký, složitý a spletitý, že větší preciznost a přesnější řešení zatím často zdaleka ne vždy bývají možná. A vůbec, v rámci jediného článku by bylo prostě příliš obtížné pokusit se byť jen v nejobecnějších rysech shrnout současný stav bádání o etnogenezi Baltů. Jak známo, K. Būga se otázkami původu Baltů, jejich pravlasti a migrací zabýval téměř výhradně lingvisticky. Dnes se do této problematiky zapojilo několik disciplín (či jejich skupin), především archeologie, historie, etnografie a antropologie, a proto by bylo třeba K. Būgu hodnotit ve světle mnoha vědních oborů. To je zřejmě předmětem samostatné práce. Lze jen dodat, že v dnešní době se o práce K. Būgy opírají odborníci všech oborů, kteří zkoumají vzdálenější minulost Baltů.

Z tohoto přehledu onomastické činnosti K. Būgy, byť velmi stručného a útržkovitého, je patrné, že tento syn litevského rolníka z Pažiegė, jehož předčasně zlomila neobyčejně intenzivní vědecká i jiná práce a těžké životní podmínky, vykonal čin, nad nímž dodnes žasneme všichni, kdo přicházíme do styku s jeho vědeckým odkazem. Když mluvíme o K. Būgovi, slovo „odkaz“ by se vlastně mělo psát v uvozovkách, protože z vědeckého hlediska nejsou práce K. Būgy skutečností minulosti, nýbrž fenoménem živého vědeckého života našich dnů, do nějž je všemi svými větvemi i kořeny vrostlý a nadále podněcuje jeho rozvoj. Litevská jazykověda a výzkum minulosti Baltů by byly jednoduše nepředstavitelné bez K. Būgy.

Když při příležitosti stého výročí narození vzdáváme hold otci litevské jazykovědy, zakladateli litevské onomastiky a jejímu nejvýznamnějšímu představiteli Kazimierasi Būgovi, neměli bychom zapomínat ani na to, že jeho práce jako by znovu ožily ve vědeckém životě dneška a mohly se do něj tak organicky začlenit také díky péči profesora Zigmasa Zinkevičiuse, jehož zásluhou byly pečlivě shromážděny, opatřeny vynikajícím vědeckým aparátem a vydány ve třech svazcích „Vybraných spisů“.

А. ВАНАГАС

K. BŪGA – ZAKLADATEL LITEVSKÉ ONOMASTIKY

Shrnutí

Za dvě hlavní oblasti onomastické činnosti K. Būgy je třeba považovat sběr a výzkum litevských a obecně baltských nomina propria.

K. Būga sám i za pomoci široké veřejnosti shromáždil kartotéku nomina propria, která čítá přibližně 75 000 lístků. K. Būga osobně zaznamenal z živé řeči a písemných pramenů asi 35 000 toponym, antroponym, theonym a dalších onym.

Ve vědeckém odkazu K. Būgy lze vyčlenit antroponymiku, etnonymiku, theonymiku a toponymiku. V onomastice K. Būgy zaujímá dominantní postavení toponymika.

K hlavním výsledkům výzkumů K. Būgy v oblasti litevské onomastiky, které si plně zachovávají svou platnost i dnes, patří především velmi kvalifikovaný rozbor struktury

34

a původu velkého množství baltských onym. Neztratil na významu ani nejlépe podložený a prokázaný fakt existence rozsáhlého areálu baltských toponym východně a jihovýchodně od dnešní Litvy. Dodnes jsou aktuální také pozorování K. Būgy týkající se problému etnické diferenciace Baltů, založená především na onomastických materiálech, a mnoho dalšího.

2*