DANIEL PETIT

École Normale Supérieure, Paříž

ORCID: https://orcid.org/0000-0001-8432-5600

Oblasti výzkumu: baltská studia, indoevropská studia.

DOI: doi.org/10.35321/all85-01

PŮVOD STAROPRUŠSKÉHO

DŪRAI

Původ slova dūrai ve staropruském jazyce

Neskláněj oči! (Simon Dach)

ANOTACE

Staropruské adjektivum dūrai ‚plachý‘ je tradičně spojováno se slovanskou rodinou *durb (rusky дýрь ‚hloupost‘) a *durbъ (rusky дурной, polsky durny ‚pošetilý, hloupý‘). Formální a sémantické vztahy mezi těmito dvěma lexikálními rodinami však stále zůstávají nejasné. Cílem této práce je objasnit původ staropruského dūrai a zejména zdůvodnit jeho odvození od kořene ‚bodnout, píchnout‘, doloženého litevským dùrti. Lze navrhnout, že toto odvození vychází z frazeologického výrazu nudùrti akìs į žẽmę ‚dívat se k zemi‘, užívaného jako znak psychické obtíže.

KLÍČOVÁ SLOVA: staropruština, litevština, slovanské jazyky, indoevropské jazyky, etymologie, frazeologie.

ANOTACE

Adjektivum staropruského jazyka dūrai ‚plachý‘ se tradičně spojuje se slovanskou rodinou slov *durb (rus. дýрь ‚hloupost‘) a *durbъ (rus. дурной, pol. durny ‚hloupý‘). Formální a sémantické vztahy mezi těmito dvěma lexikálními rodinami však stále zůstávají nejasné. Cílem tohoto článku je objasnit původ staropruského slova dūrai a zejména zdůvodnit jeho derivaci z kořene, který odráží litevské dùrti ‚bodnout, píchnout‘. Lze tvrdit, že toto odvození je založeno na frazeologickém výrazu nudùrti akìs į žẽmę ‚dívat se dolů‘, užívaném k označení psychické obtíže.

KLÍČOVÁ SLOVA: staropruský jazyk, litevský jazyk, slovanské jazyky, indoevropský prajazyk, etymologie, frazeologie.

Straipsniai / Articles

11

DANIEL PETIT

1. STAROPRUSKÉ DŪRAI

Ve staropruském Enchiridion (1561) nacházíme ojedinělý doklad adjektiva dūrai odpovídajícího německému schew ‚plachý‘ (III 93₁₉, moderní německé scheu):

(1) Enchiridion III 93₁₉ (německy) Ir Vater reitzt ewre Kinder nicht zu zorn / das sie nicht schew werden, Sondern ziehet sie auff in der zucht und vermanunge zu dem HERRN. (staropruský jazyk) Jous Tawai ni teṅeit iōv̄ans malnikans prei nerten / kai śtai ni dūrai pośtānai / Schłait poauginneiti stans / en Kanxtijſku preiſtan Riki̇jan. ‚A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, aby se nezmalomyslněly, nýbrž je vychovávejte v kázni a napomenutí Páně.‘

Text zjevně vychází z Ephesians 6, 4, avšak vedlejší věta je sekundárním dodatkem převzatým z paralelního místa v Colossians 3, 21. Staropruské adjektivum dūrai překládá německé schew ‚plachý, bázlivý‘. O několik řádků dříve (III 93₁₆) se nachází jiné staropruské adjektivum būrai překládající německé ſchuchter ‚plachý, ostýchavý‘ ve vztahu k ženám:

(2) Enchiridion III 93₁₆ (německy) So ir wolthut / vnd nicht ſo ſchuchter ſeyt. (staropruský jazyk) ikai jous labban ſeggēti / bhe ni tijt būrai afti. ‚budete-li konat dobře a nebudete-li se bát.‘

Obecně se uznává, že staropruské būrai je písařskou chybou místo *dūrai. Text přímo vychází z 1Peter 3, 6².

Staropruskou formu dūrai lze chápat buď jako nominativ plurálu (maskulinum v III 93₁₉, mylně v III 93₁₆), nebo alternativně jako adverbium na -ai, které se někdy užívá k překladu nesklonných predikativních adjektiv německého originálu. Musí být založena na adjektivu *dūras. Litevský ekvivalent dūras uvedl Jonas Jablonskis (1860–1930) ve významu tylus, nekalbus ‚tichý, málomluvný‘ (LKŽ II 897). LKŽ uvádí také abstraktní substantivum dūras s výkladem kvailumas ‚hloupost‘ (LKŽ II 897, z dialektů Nočia a Valkininkai) a několik sloves, jako je dūrėti s výkladem laukti,

¹ Německy auff das sie nicht schew werden (Luther 1545), latinsky ut non pusillo animo fiant (Vulgata). ² Německy so ir wolthut vnd nicht so schüchter seid (Luther 1545), latinsky benefacientes et non timentes ullam perturbationem (Vulgata).

12

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

tūnoti tylint, nekalbant ‚čekat, zůstávat potichu, beze slova‘ (LKŽ II 899, od J̨onase Jablonskise), dūrinti s výkladem kvailinti, mulkinti ‚zhloupit‘ (LKŽ II 901, z dialektů Nemunaitis a Leipalingis) a zejména dūroti s výkladem buti paniurusi am, akis į žemę įbedus, niūreti, niūroti ‚být sklíčený, dívat se k zemi, propadat depresi‘ (LKŽ II 905, od Antanase Jušky 1897–1922). Další podobná slovesa uvádí Fraenkel (LEW I 113) z různých lexikografických či dialektologických pramenů.

2. SLOVANSKÁ PŘEJÍMKA

Od 19. století se adjektivum *dūras, společné staropruštině a litevštině, avšak chybějící v lotyštině, srovnávalo se slovanským *durb (rusky дуръ ‚hloupost‘) a jeho odvozeninou, adjektivem *durьnъ (rusky дурной, polsky durny ‚pošetilý, hloupý‘). K tomu se tradičně přidávají různé formy z dalších indoevropských jazyků, například řecké θοῦρος ‚spěchající, prudký, zuřivý‘^³. Často se však pomíjely dva problémy: (1°) rozlišení skutečně baltských slov a slovanských výpůjček; (2°) rekonstrukce slovesného základu a sémantiky jeho odvozenin.

Především je dobře známo, že slovanské adjektivum *durьnъ ‚pošetilý, hloupý, zuřivý‘ nebo některý z jeho historických potomků bylo přejato v baltských jazycích. Adjektivum durnas ‚pošetilý, hloupý‘ se nachází již ve staré litevštině a jednomyslně se uznává za výpůjčku z běloruského дурны́ nebo polského durny⁴. Variantou je starolitevské substantivum dūrnius ‚pošetilý, hloupý člověk‘, adaptované z běloruského дурáнь nebo polského dureń. Obě formy uvádí Konstantynas Sirvydas v prvním litevském slovníku (DTL³ asi 1643): durnas ‚pošetilý, hloupý‘ (DTL³ 69 = polsky głupi, latinsky stultus atd.) a durnius ‚pošetilý, hloupý člověk‘ (DTL³ 69 = polsky głupiec, latinsky stipes atd.). Existuje také sloveso durnavóti ‚zuřit, běsnit‘, doložené od Jonase Bretkūnase (16. století) a přejaté z běloruského дурнава́ць. Již v 16. století měl Martynas Mažvydas (1570: 468₁₈) odvozeninu durnif­te ‚pošetilost, hloupost‘ (= německy Torheit). V novější době uvádí Friedrich Kurschat (1883: 99) adjektivum dūrnas ‚zuřivý, šílený‘ (= německy rasend, toll), abstraktní substantivum durnýstė ‚zuřivost, šílenství‘ (= německy Tollheit, Verrücktheit) a sloveso durnójų ‚zuřit‘ (= německy rasen, toben).

^³ Srov. Berneker (1896: 288); Trautmann (1910: 325). Viz také Urbutis (2000).

^⁴ Srov. Brückner (1877: 82); Skardžius (1931: 125). Viz také LEW I 113; SEJL 136.

Straipsniai / Articles

13

DANIEL PETIT

Další formy téže rodiny jsou doloženy ve slovanských jazycích, zejména v ruštině a polštině, jimž se zde především věnujeme. V polštině existují nejen adjektivum durny ‚pošetilý, hloupý‘, substantivum dureń ‚pošetilý, hloupý člověk‘ a sloveso durnieć ‚hloupnout, jednat hloupě‘, ale také bez nosové přípony sloveso durzyć ‚uvádět v omyl, klamat‘, durzyć się ‚zamilovat se‘. V ruštině nacházíme дурной ‚pošetilý, hloupý‘ a slovesa jako дурнéть, дурнúть ‚jednat hloupě‘, ale také bez nosovosti substantivum дурак ‚pošetilý, hloupý člověk‘.

Existence vrstvy zjevných výpůjček neznamená, že každou baltskou formu je třeba považovat za přejatou ze slovanských jazyků. Naopak lze předpokládat, že alespoň některé formy mohly být v baltských jazycích zděděné. Nasvědčuje tomu skutečnost, že některé z těchto forem neoznačují ve svém základním významu ‚pošetilost, hloupost‘, nýbrž vyjadřují představu ‚sklíčenosti, mlčení, smutku‘, která z tohoto významu nutně nevyplývá. V lotyštině je adjektivum dur̃ns doloženo, pokud vím, již od 17. století, jeho význam se však může značně lišit. V Manuale Lettico-Germanicum (asi 1690) nacházíme adjektivum Durnis ‚pošetilý, hloupý‘ (MLG 114 = německy Thoricht, unweise) a abstraktní substantivum Durniba ‚pošetilost, hloupost‘ (MLG 114 = německy Unweisheit, Aberwitz, Unsinnigkeit, srov. také 501), jejichž význam jasně odhaluje slovanský původ. Lettisches Lexicon (1758: 97) Gottharda Stendera uvádí v hranatých závorkách adjektivum durns ‚pošetilý, hloupý‘ (= německy doll, dwatsch Lit.) s podobným významem, ale prezentované jako odvozené z litevského zdroje⁵. V Lettisches Wörterbuch Carla Christiana Ullmanna (1872) je vedle novější ruské výpůjčky duraks ‚pošetilý, hloupý‘ (1872: 55 = německy ein Narr) adjektivum durns přeloženo do němčiny jak jako dwatsch ‚pošetilý, hloupý‘, tak jako benommen ‚zmatený, rozpačitý‘. Příklady, které uvádí Ullmann, ilustrují oba významy: gāl̄wa tāhda durna ‚má hlava je tak hloupá‘, durns firgs ‚vzteklý kůň‘ (= německy ein Pferd, das den Koller hat), durna aita ‚ospalý člověk‘ (= německy ein Schlafskopf). Ullmann (1872: 55) dále uvádí sloveso durneht ‚chodit ve spánku, zůstávat sedět, povalovat se, vegetovat‘ (= německy schläfrig eingeheren, sō sitzen, faulenzen, vegetiren) a abstraktní substantivum durnums ‚strnulost, necitlivost, hloupost, závratnost ovcí‘ (= německy Benommenheit, Dwatfscheit, Drehkrankheit der Schafe). ME (1923: I 519) uvádí dũrns ‚smutný, rozpačitý, hloupý, izolovaný‘ (= německy traurig, benommen, dwatsch, wüst) a sloveso durnẽt ‚jít pomalu, být líný, tichý, mlčet, být nepřátelský, být nemocný‘ (= německy trödeln, faulenzen, ruhig sein, schweigen, unfreundlich sein, sich krank zeigen).

Shrneme-li to, baltské formy jsou spojeny se dvěma různými významy: na jedné straně ‚pošetilý, hloupý‘, na

⁵ Srov. také Stender (1789: 55).

14

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

druhé straně. Je pravděpodobné, že první význam pochází ze slovanského zdroje: zvláště zřetelné je to u baltského *durnas ‚pošetilý, hloupý‘, přímo přejatého z běloruského дурны nebo polského durny. Jakmile se slovanská výpůjčka etablovala v baltských jazycích, mohla si vytvořit vlastní slovní rodinu bez přímého slovanského modelu, např. litevské durnystė, lotyšské durnība ‚pošetilost, hloupost‘ s baltskými příponami. Ostatní významy se však vysvětlují obtížněji, protože neodrážejí sémantické rysy již přítomné ve slovanských jazycích. Buď představují vnitřní vývoj, k němuž došlo v baltských jazycích na základě slovanské výpůjčky, nebo předpokládají jiný zdroj. V prvním případě bychom museli předpokládat vývoj ‚pošetilý, hloupý‘ > ‚sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný‘, což samo o sobě nezní nemožně, avšak z hlediska sémantiky by to bylo třeba doložit. Pravděpodobně je vhodnější předpokládat, že v baltských jazycích existovala původní lexikální rodina *dur–/*dūr– ‚sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný‘, nezávislá na slovanské výpůjčce; tím se vracíme ke srovnání se staropruským dūrai ‚plachý‘.

3. SLOVESNÝ ZÁKLAD

Na základě výše uvedeného lze v baltských jazycích předpokládat splynutí dvou lexikálních vrstev: baltské rodiny ‚sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný‘ a slovanské výpůjčky ‚pošetilý, hloupý‘. Kontaminace mezi těmito dvěma vrstvami mohla probíhat oběma směry. Baltská rodina mohla převzít význam slovanské výpůjčky (odtud litevské dūras ‚hloupost‘, dūrinti ‚zhlupit‘, formálně odvozené z baltské rodiny, avšak sémanticky spojené s významem ‚pošetilý, hloupý‘), zatímco slovanská výpůjčka v baltských jazycích mohla lokálně převzít původní význam baltské rodiny (odtud lotyšské dūŗns nejen ‚pošetilý, hloupý‘, ale také ‚smutný, rozpačitý, izolovaný‘). Je-li tato analýza správná, staropruské adjektivum *dūras ‚plachý‘, doložené formou dūrai v Enchiridion (1561), není izolované, nýbrž se začleňuje do koherentní lexikální rodiny, jejíž význam byl tlakem slovanské výpůjčky narušen pouze lokálně. Otázkou, která zůstává otevřená, je původ této baltské rodiny.

Soudě podle srovnání staropruského dūrai a litevského dūras se původní baltská forma jeví jako adjektivum *dūras. Není důvod se domnívat, že baltské jazyky zdědily adjektivum odpovídající slovanské formě *дурнъ. Kdekoli je v baltských jazycích nacházíme, lze mít podezření, že jde o slovanskou výpůjčku, i když byla lokálně hybridizována s baltskou rodinou. Z toho vyplývá, že jedinou formou, kterou lze připsat společné baltštině, je *dūras. Všechny ostatní formy jsou buď odvozeny z této základní formy, nebo přejaty ze slovanských jazyků.

Straipsniai / Articles

15

DANIEL PETIT

Pokud můžeme soudit, význam *dūras byl ‚sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný‘ a označoval duševní stav spojující psychickou obtíž a společenské stažení. Význam staropruského dūrai ‚plachý‘ do této sémantické rekonstrukce dobře zapadá.

Původ baltského adjektiva *dūras je nejasný, avšak od 19^th. století se rutinně opakují dva předpoklady. Za prvé se tradičně předpokládá, že baltské *dūras patří do stejné rodiny jako slovanské *durьnъ. Tento předpoklad vyžaduje podrobnou diskusi, která dosud nebyla vedena. Druhým předpokladem je, že všechny formy pocházejí ze slovesa *dūr-ti- ‚bodnout, píchnout, vrazit, probodnout‘, odráženého litevským dùrti, lotyšským durt ‚bodnout‘ a nepřímo ruským дырá ‚díra‘^⁶. Tyto dva předpoklady opakují Toporov (PJ I 391–392) a Mažiulis (PKEŽ 1988: I 239–240; 2013: 149), je však třeba zdůraznit, že zahrnují dva vzájemně se doplňující požadavky: (a) musíme překlenout sémantický rozchod mezi baltským *dūras a slovanským *durьnъ; (b) musíme formálně i sémanticky vysvětlit, jak mohou obě formy sahat zpět ke slovesu s významem ‚bodnout, píchnout‘.

V této fázi se zdá, že psychologický význam tohoto kořene vykazuje jasné rozdělení: ve slovanských jazycích ‚pošetilý, hloupý‘ oproti baltskému ‚sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, plachý‘. Existuje však slovanská forma, která by mohla mít význam velmi blízký baltské rodině. Na konci 19^th. století uvádí slovinský slovník vydaný Maksim Pleteršnikem (Slovensko-Nemški Slovar 1894: 195) adjektivum dūr ‚plachý, divoký‘ (= německy scheu, wild, menschen scheu), jehož význam je totožný s významem staropruského adjektiva dūrai. Vzdálenější, ale nepochybně příbuzné je slovinské sloveso duriti ‚učinit nenáviděným, naplnit odporem; opovrhovat‘ (= německy verhasst, ekelhaft machen, verabscheuen, verachten), které se nachází také v srbochorvatštině dúriti se ‚hněvat se, naplňovat odporem‘. Bylo rovněž zaznamenáno, že některá ruská nářečí zachovala totéž slovo дýр ‚plachý, bázlivý‘^⁸. Slovanský kořen *dur znamená ‚plachý‘, odtud ‚být znechucen, opovrhovat‘ (pravděpodobně kalkované z německého scheu → verabscheuen). Silně připomíná význam pozorovaný v baltských jazycích. Samotné formy však nelze přímo ztotožnit, protože slovanské *dur předpokládá PIE *d⁽ʰ⁾our, zatímco baltské *dūr může sahat pouze k PIE *d⁽ʰ⁾uHr-, *d⁽ʰ⁾urH- nebo *d⁽ʰ⁾r̥H-.

⁶ Srov. EDSIL 132. EDSIL 126 však navrhuje, že slovanské *durb a staropruské dūrai by mohly být analyzovány jako *dʰou̯-ro z kořene *dʰeu̯- ‚běžet‘ (srov. sanskrtské dhávati, řecké θέω ‚běžet‘), což je sémanticky nepřesvědčivé.

⁷ Srov. EDSIL 132. Podle Pleteršnika (a Cigaleho 1860: 1355) se zdá, že zdrojem slovinského adjektiva byly spisy slovinského biskupa Matevže Ravnikara (1776–1845).

⁸ Viz Urbutis (2000: 229).

16

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

Čelíme tedy větší výzvě, než se očekávalo. Zdá se, že slovanské jazyky měly dva hlavní představitele kmene *dur-: adjektivum *durb ‚plachý‘ (slovinské dūr, ruské nářeční дур) a substantivum *durb ‚pošetilost, hloupost‘ (ruské дурь), z něhož pochází adjektivum *durьnь ‚pošetilý, hloupý‘ (ruské дурной, polské durny). Sémantická složitost kmene *dur nepředstavuje demarkační linii mezi baltskými a slovanskými jazyky; je již vnitřní slovanským jazykům. Kromě toho je třeba poznamenat, že formální rovnice není dokonalá, protože slovanské formy předpokládají *d(h)our-, zatímco baltské formy jsou založeny na nulovém stupni, ať už je jeho přesná rekonstrukce jakákoli.

Slovesný základ těchto forem byl tradičně ztotožňován se slovesem *dūr-ti- ‚bodnout, píchnout‘, zachovaným pouze v baltských jazycích (litevské dūrti, lotyšské durt ‚bodnout‘), avšak sémantická vazba mezi touto představou a dvěma hlavními významy jeho domnělých odvozenin, ‚plachý‘ a ‚pošetilý, hloupý‘, není zcela jasná. Mimo baltské jazyky přežívá primární význam ‚bodnout, píchnout‘ v ruském дырá ‚díra‘, ve slovanských jazycích však existuje jiné slovo pro ‚díru‘ s poněkud odlišnou formou (běloruské дзю́ра, ukrajinské дю́па, české dǔra, polské dziura ‚díra‘). Při doslovném pohledu se zdá, že slovanské jazyky měly dva různé kmeny: *dyr v ruském дырá (< PIE *d(h)ūr-), *d’ur v polském dziura atd. (< PIE *d(h)eur-); je obtížné jít nad rámec tohoto základního tvrzení a určit původní rozložení mezi těmito dvěma stupni ablautu. Formální problém dále komplikuje široce rozšířená myšlenka, že většina výše uvedených forem s významem ‚bodnout, píchnout‘ je příbuzná se známým PIE kořenem *der- ‚trhat, stahovat z kůže‘ (řecké δέρω ‚stahovat z kůže‘, gótské dis-tairan ‚roztrhat‘), který přežívá ve staroslověnském дърати, ruském драть a litevském dir̃ti (prézent derù) nebo dirti (prézent diriù), lotyšském dirât⁹. Tento názor je pravděpodobně mylný, ale protože hraje zásadní roli v etymologii litevského dūrti, je třeba jej vážně posoudit.

Tradičně se litevské dĩrti (prézent derù), dirti (prézent diriù) a staroslověnské дерѫ, дърати ‚trhat‘ odvozují od PIE *der- a litevské sloveso dūrti, lotyšské durt ‚bodnout‘ se odvozuje od alternativního nulového stupně téhož kořene¹⁰. Tato analýza je problematická. Akutový přízvuk baltských forem (litevské dūrti, lotyšské durt) ukazuje na kořen se laryngálou, což je v rozporu s odvozením od PIE *der-. Na úrovni PIE je kořen *der zjevně anit̑ (srov. řecké νεόδαρτος ‚nově stažený z kůže‘, sanskrtské dṛtá- < PIE *dr̥-to-); varianta se setovou laryngálou *derH, někdy uváděná v literatuře (srov. SEJL 115), je jistě an

^⁹ Viz např. BSW 52; SEJL 136. Viz také Urbutis (2000: 229).

^¹⁰ Viz např. Jēgers (1969); Smoczyński (2001: 148); Karulis (2001: 243). Agnostické stanovisko je uvedeno v EDBIL 147. Není nutné znovu otevírat debatu o rozložení ir a ur jako odlišných reflexů nulových stupňů PIE v balto-slovanském období.

Straipsniai / Articles

17

DANIEL PETIT

iluze. Především je akutový přízvuk litevského infinitivu dìrti (prézent dirìti) sekundární ve srovnání s cirkumflexním přízvukem dìrti (prézent derù) a nelze jej prima facie použít jako důkaz kořene PIE se setovou laryngálou. Podobně nosový infix v sanskrtském dṛṇāti ‚trhá‘ a v mladším avestánském dərənąnti ‚trhají‘ nemusí nutně předpokládat PIE *dᵣ-né/n-H-, ale může odrážet sekundární rozšíření formace na nā. Důkazy pro PIE *derH jsou tedy založeny na vratkých základech a ukazují se jako zcela nespolehlivé.

Na druhou stranu lze setový charakter litevského dùrti, lotyšského durt ‚bodnout‘ jen stěží vysvětlit jako sekundární: je pevně ustálen ve všech formách lexikální rodiny a je podporován různými jevy vyvolanými laryngálou, jako je akutový přízvuk samohlásky (litevské dūr-, lotyšské dūr- + souhláska) nebo její kompenzační dloužení (litevské dūr nebo s metatonií dū́r-, lotyšské dūr- + samohláska). Konstantní setový charakter rodiny vylučuje možnost, že pochází z PIE *der- ‚trhat, stahovat z kůže‘. Závažnější možnost, kterou navrhuje AĹEW (I 249–250), je odvodit litevské dùrti, lotyšské durt ‚bodnout‘ od jiného kořene PIE *dʰuerh₁- ‚poškodit, ublížit‘ (srov. chetitské duu̯arnizi ‚láme‘, sanskrtské dhū́rvati ‚poškozuje‘)¹¹. Tato analýza má tu výhodu, že řeší problém setového charakteru kořene. Litevské dùrti, lotyšské durt lze běžně odvodit od nulového stupně *dʰurh₁-. Kromě toho by tato analýza umožnila zachovat starobylé srovnání lotyšského dūre ‚pěst‘ a keltského *durno- ‚pěst, ruka‘ (staroírské dorn, středovelšské dw̄rn, bretonské dourn ‚pěst‘), které ukazuje starobylost samohlásky u; sémantický vývoj (‚bodnout‘ → ‚pěst‘) je triviální a má obdobu v latinském pungō ‚bodnout‘ → pugnus ‚pěst‘. Varianta *dʰeurh₁-, pravděpodobně sekundární plný stupeň k *dʰurh₁-, by dobře vysvětlovala některé slovanské formy (srov. běloruské дзю́ра, ukrajinské дю́бра, české džura, polské dziura ‚díra‘) a sekundární ablautový stupeň *dʰourh₁- by mohl být přímo odrážen slovanským *durb ‚pošetilost, hloupost‘. Základní formou by byl nulový stupeň *dʰurh₁-, dosud zachovaný v baltském slovese (litevské dùrti) a rozšířený na jeho odvozeninu (litevské dūras, staropruské dūrai).

Z formálního hlediska je vztah mezi slovesem *dūr-ti a adjektivem *dūr-as v baltských jazycích jistě sekundární: adjektivum beze změny reprodukuje ablautový stupeň slovesa, zatímco vztah mezi *dūr-ti a *douros ve slovanských jazycích se řídí ablautovým vzorcem, který se zdá být rozšířenější, srov. model balto-slovanského *roudos ‚červený‘ (litevské raũdas, ruské рудой <

^¹¹ Srov. IEW 277; LIV 1140; EDHIL 905–908. Sanskrtské dhū́rvati ‚poškozuje‘ patří ke kořeni se setovou laryngálou (srov. slovesné adjektivum dhūrtá-), avšak tematická varianta dhv̥́vati (< PIE *dʰuéhr̥₁-e/o-) byla analyzována jako aniṭ, což vedlo k sekundárnímu slovesnému adjektivu dhv̥rtá- (z *dhurtá-). Jiná rekonstrukce je navržena v LIV 1140.

18

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

PIE *h₁roudʰ-o- = gótské raups, rurální latinské rūfus) vs. *rudē-ti- „být rudý“ (litevské rudėti, staroslověnské рѫдѣти < PIE *h₁rudʰ-eh₁- = latinské rubēre): tlak tohoto typu je zodpovědný za vytvoření sekundárního o-stupně *douros (jako by z PIE *dʰourh₁-o-) namísto PIE *dʰuorh₁-o- (kořen PIE *dʰuerh₁-). Slovanské abstraktní podstatné jméno *durb, odrážené ruským дурь „hloupost“, a derivát *durьnъ „hloupý, pošetilý“ jsou jistě sekundární formace (jako by pocházely z PIE *dʰourh₁-i-), paralelní k případům, jako je staroslověnské зълъ „zlo“ (= řecké κακία) ze зълъ „špatný, zlý“ (= řecké πονηρός, κακός).

Problém spočívá v sémantice této lexikální rodiny. Odvození významů „pošetilý, hloupý“ a „plachý, sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný“ ze základního významu „bodnout“ zůstává v této chvíli nemotivované. U některých těchto forem byla od 19. století navrhována jiná srovnání, společná je jim však značná nepřesnost v jejich fonologické či morfologické formulaci. Především se řecké adjektivum θοῦρος „ženoucí se vpřed, prudký, zuřivý“ často srovnává se staropruským dūrai „plachý“ a ruským дурной „pošetilý, hloupý“, ale pravděpodobně by mělo být ponecháno stranou, protože patrně neodráží tvar PIE *dʰourh₁-o-, nýbrž rozumněji náleží ke slovesu θρώσκω, aoristu ἔθορον „vyskočit, vyrazit vzhůru“, který předpokládá jiný kořen *dʰerh₃-: ve θρώσκω, ἔθορον máme nulový stupeň *dʰrh₃ a o-stupeň *dʰor(h₃)-uo- (se Saussurovým efektem) v *θορο-ϝος > θοῦρος (s ionským řeckým kompenzačním dloužením vyplývajícím z pádu digammy).

Zůstávají nám tedy balto-slovanská data. Jak již bylo řečeno, je pravděpodobné, že i když jsou oddělena ablautem, slovanské *dur- (z *dʰourh₁-) a baltské *dūr- (z *dʰurh₁-) náležejí k téže rodině. Viděli jsme, že sémantický rozdíl není souběžný s rozdílem formálním, protože slovinské dȗr náleží ke slovanskému *dur-, ale má význam „plachý“, což je zřejmě přímo spojuje s baltským *dūras.

Význam staropruského dūrai a litevského dūras „plachý, mlčenlivý, málomluvný“ se pravděpodobně odvozuje od slovesa *dūr- „mlčet, být v rozpacích, dívat se k zemi“. Nasvědčují tomu různá slovesa spojená s tímto významem, například lit. durėti „čekat, mlčet, neříct ani slovo“ a dūroti „být sklíčený, dívat se k zemi, propadat depresi“. V lotyštině se tento význam rozšířil na slovanské přejaté slovo a jeho rodinu, jak ukazuje lotyšské dur̃ns „smutný, rozpačitý, hloupý, izolovaný“, durnēt „jít pomalu, být líný, tichý, mlčet, být nepřátelský, být nemocný“. Původ tohoto významu zmínil mimochodem Fraenkel (LEW I 90 a 113), jasně jej však rozpoznal Mažiulis (PKEŽ 1988: I 239; 2013: 149). V litevštině existuje fráze nudūrti akis į žemę „dívat se k zemi“ (doslova: „přibodnout oči k zemi“):

Straipsniai / Articles

19

DANIEL PETIT

(3) Litevské nářečí Darbėnai (LKŽ II 913)

Vyděšený zabodl oči do země a mlčel.

„Vyděšený držel oči sklopené k zemi a mlčel.“

V litevském nářečí Kretingy je doloženo frazeologické spojení akis nudūrties ve významu „dívat se k zemi“;

(4) Litevské nářečí Kretingy (Aleksandravičius 2007: 86)

Oči zabodnuté do země.

„Držel oči sklopené k zemi.“

LKŽ II 912 uvádí variantu idūrti akįs į žẽmę, doslova „dívat se směrem k zemi“, s příkladem od Žemaitė (¹⁹století):

(5) Žemaitė (LKŽ II 912)

Šel s očima zabodnutýma do země.

„Šel se sklopenýma očima upřenýma k zemi.“

Významné je, že sloveso dūrōti „být sklíčený, dívat se k zemi, propadat depresi“ (LKŽ II 905: būti paniurusiam, akis į žemę įbedus, niūreti, niūroti) je v LKŽ doloženo příkladem od Jonase Jablonskise, který jasně odráží tentýž kontext:

(6) Jonas Jablonskis (LKŽ II 905)

Dūronas, s očima zabodnutýma dolů, shrbený, upřeně hledí, tj. přemýšlí, rozjímá.

„Zasmušilý člověk se sklopenýma očima k zemi, zahloubán do myšlenek, stává se sklíčeným, tj. zůstává zadumaný a ustaraný.“

Ve slovníku Jacoba Brodowského (¹⁸století, Drotvinas 2009: 948_{₃₀–₃₆}) jsou latinské spojení oculos demittere a jeho německý ekvivalent die Augen niederschlagen přeloženy do litevštiny jako Akkis nulejti, Akkis žemyn nukreipti, or Nunerti Akkis.

Tentýž výraz se zachoval v lotyštině:

(7) Gustav Brasche (1875: 544)

niederfschlagen: die Augen –, azis nodurt „držet oči sklopené“

Dívat se k zemi jako známka rozpaků nebo sklíčenosti je velmi rozšířený kulturní postoj, jak ukazuje např. podobné užití κύπτω ve starořečtině, demittere oculos v latině, die Augen niederschlagen v němčině, spuśćić oczy v polštině, опустить глаза nebo потупиться v ruštině či spuštiti oči v srbochorvatštině; všechna tato spojení znamenají „dívat se dolů“ a užívají se ve stejných kontextech psychického strádání (vyjadřují plachost, rozpaky, smutek, sklíčenost, zmalomyslnění atd.). Tento obraz není vlastní balto-slovanštině,

20

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

avšak sémantický vývoj [bodnout] > [upřít na něco svůj pohled] je specifičtější. Lze předpokládat, že frazeologické spojení odrážené litevským nu-/i-dūrti akis į žemę ‚dívat se k zemi‘ tvořilo základ baltského adjektiva *duras ‚smutný, rozpačitý, mlčenlivý‘.

Zbývá vysvětlit význam slovanských forem „pošetilý, hloupý“. Vycházíme-li od slovesného kořene *d^ʰurh_₁- „bodnout“, lze význam „sklíčený, rozpačitý, mlčenlivý, smutný“ snadno vysvětlit, jak již bylo řečeno, prostřednictvím výše zmíněného frazeologického spojení (srov. lit. nudūrti akis į žemę „dívat se k zemi“) a je pravděpodobné, že toto frazeologické spojení je také sémantickým zdrojem slovanských forem s významem „pošetilý, hloupý“. Tupé zírání k zemi s prázdným pohledem lze stejně tak interpretovat jako známku hlouposti či dokonce pošetilosti; gestické znázornění sklíčeného ducha zírajícího do prázdna vytváří spojení mezi pocitem psychické deprese a výrazem hlouposti.

4. ZÁVĚR

Staropruské adjektivum dūrai „plachý“ není ani zdaleka izolovaným slovem; náleží k široké lexikální rodině doložené jak v baltských, tak ve slovanských jazycích. Je založeno na konkrétním obrazu člověka dívajícího se k zemi — postoji, který lze interpretovat buď jako známku psychického strádání, nebo jako známku hlouposti. Bez ohledu na to, do jaké míry lze tuto analýzu považovat ve všech detailech za platnou, může nám poskytnout názornou ilustraci skutečnosti, že při hledání etymologie lexikálních rodin je třeba vždy brát vážně v úvahu frazeologii, protože sémantická změna se často redukuje na krystalizaci frazeologických mikrokontextů.

LITERATURA

Aleksandravičius Juozas 2011: Kretingos tarmės žodynas, ed. D. Mikulėnienė, D. Vaišnienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

ALEW I – Altlitauisches etymologisches Wörterbuch 1–3, eds. W. Hock, E. J. Bukevičiūtė, Ch. Schiller, R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill, D. S. Wodtko, Hamburg: Baar Verlag, 2015.

Straipsniai / Articles

21

DANIEL PETIT

Berneker Erik 1896: Die preussische Sprache, Strassburg: Karl J. Trübner.

Brasche Gustav 1875: Kurzgefaßtes lettisch-deutsch und deutsch-lettisches Lexikon, Libau: Zimmermann.

Brückner Aleksander 1877: Die slavischen Lehnwörter im Litauischen, Weimar: H. Böhlau.

BSW – Trautmann Reinhold 1923: Baltisch-Slavisches Wörterbuch, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Cigale Matej 1860: Deutsch-s lovenisches Wörterbuch, Ljubljana: J. Blasnik.

Drotvinas Vincentas (ed.) 2009: Jokūbas Brodovskis, Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum: Rankraštinis XVIII amžiaus žodynas. Dokumentinis leidimas su faksimile, perrašu ir žodžių registru 1, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

DTL – Sirvydas Konstantinas ³1643: První slovník litevského jazyka: Dictionarium trium linguarum, red. J. Kruopas, Vilnius: Lietuvos TSR Mokslų akademijos Cetrinė biblioteka, 1979.

EDBIL – Derksen Rick 2015: Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill.

EDHIL – Kloekhorst Alwin 2008: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill.

EDSIL – Derksen Rick 2008: Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill.

IEW – Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern, München: A. Francke.

Jēgers Benjamiņš 1969: Einige baltische und slavische Verwandte der Sippe von lit. dir̃ti. – Studi Baltici 10, 63–112.

Karulis Konstantinas ¹1992, ²2001: Lotyšský etymologický slovník, Rīga: Avots.

Kurschat Friedrich 1883: Littauisch–Deutsches Wörterbuch, Halle: Verlag der Buchhandlung des. Waisenhauses.

LEW I – Fraenkel Ernst 1955–1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

22

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

The Origin of Old Prussian dūrai

LIV – Lexikon der indogermanischen Verben, ed. H. Rix, Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, 1998, -2001.

LKŽ ^2II – Slovník litevského jazyka 2, 2. vydání, odpovědný red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis, 1969.

ME I – Mühlenbach Karl, Endzelīn Jānis 1923–1932: Lettisch-deutsches Wörterbuch 1–4, Rīga: Izglītības ministrija.

MLG – Manuale Lettico-Germanicum 1–2, ed. T. G. Fennell, Rīga: Latvijas Akadēmiskā bibliotēka.

MŽ – Mažvydas Martynas 1547–1570: Gesmes Chrikščoniskas. – Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, ed. G. Michelini, Vilnius: Mokslas.

PJ I – Toporov Vladimir N. 1975–1990: Топоров Владимир Н. Русский язык. Словарь 1–5, Москва: Издательство «Наука».

PKEŽ – Mažiulis Vytautas 1988–1997, 2013: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–4, 1-asis leidimas, Vilnius: Mokslas (t. 1, 1988), Mokslo ir enciklopedijų leidykla (t. 2–3, 1993–1996), Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (t. 4, 1997); 2-asis leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Pleteršnik Maks 1894: Slovensko-Nemški Slovar 1, Ljubljana: Knezoškofijstvo.

SEJL – Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego, Vilnius: Vilniaus Universitetas.

Skardžius Pranas 1931: Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, Kaunas: Akcinės „Spindulio“ bendrovės spaustuvė.

Smoczyński Wojciech 2001: Język litewski w perspektywie porównawczej, Kraków: Wydaw. Uniwersytetu Jagiellońskiego.

Stender Gotthard Friedrich 1789: Lettisches Lexikon. In zween Theilen abgefasset, und den Liebhabern der lettischen Litteratur gewidmet, Mitau: J. F. Steffenhagen.

Trautmann Reinhold 1910: Die altpreussischen Sprachdenkmäler, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Ulmann Carl Christian 1872: Lettisches Wörterbuch. Erster Theil. Lettisch-deutsches Wörterbuch, Riga: Verlag von H. Brutzer & Co.

Straipsniai / Articles

23

DANIEL PETIT

Urbutis Vincas 1999: Daukanto paburmãi „prudce, silně“ souvisí s padūrmu „tamtéž“ v širším žemaitském kontextu adverbií zvláštní tvorby a ještě něco o pr. dūrai „plachý“ a sl. *durb „hloupý; plachý“. – Baltistica 34(2), 215–234.

Původ staropruského slova dūrai

SHRNUTÍ

Tradičně se staropruské adjektivum dūrai „plachý“ (= něm. scheu) srovnává se slovanským abstraktním podstatným jménem *durb (rus. дурь „hloupost“) a jeho adjektivním derivátem *durbnъ (rus. дурной́, pol. durny „hloupý, šílený“). Jak formální, tak sémantický vztah mezi oběma těmito lexikálními rodinami však stále zůstává nejasný. S ohledem na baltské formy je třeba nejprve oddělit slova baltského původu od slovanských výpůjček (lit. dur̃nas). Na první pohled se zdá, že význam „plachý“ mají pouze baltské jazyky (st. pr. dūrai, lit. dūras), zatímco význam „hloupý, šílený“ pouze slovanské jazyky (rus. дýрь aj.). Slovinské dūr „plachý“ (19. stol.) však ukazuje, že význam „plachý“ mohly mít i slovanské jazyky, takže polysémie této lexikální rodiny je vlastní již balto-slovanskému prajazyku. Z fonetického hlediska lze baltské formy odvodit z nulového stupně (*dūr-), zatímco slovanské formy z o-stupně (*dour-). Všechny formy se nejčastěji považují za příbuzné se slovesem *dūr-ti (lit. dūrti, lot. durt), jejich sémantická derivace však stále zůstává nemotivovaná. Sloveso *dūr-ti (lit. dūrti, lot. durt) je pravděpodobně třeba odvozovat nikoli od ide. kořene *der, jak se často předpokládá (srov. řec. δέρω „rozdrásat“, gót. dis-tairan, st. sl. дьрати, rus. драть, lit. dir̃ti / derù nebo dìrti / diriù, lotyšské dīrât), nýbrž od ide. kořene *dhurh₁- (srov. chet. du̯arnizi „rozbíjí“, véd. dhūrvati „kazí“). Sémanticky lze vztah mezi „bodnout“ a „plachý“ / „hloupý“ motivovat na základě litevského frazému nudurti akis į žemę, kterým se vyjadřuje těžký psychický stav.

Doručeno 16. července 2021.

DANIEL PETIT

École normale supérieure 45, rue d’Ulm, 75005 Paříž, Francie [email protected]

24

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV