ROMAN VASKO Kyjevská národní lingvistická univerzita ORCID id: orcid.org / 0000-0002-6499-2972 Oblasti zájmu: diachronní fonologie germánských jazyků, lingvistické procesy sémiotizace artefaktů primární materiální a duchovní kultury, dějiny starověkých civilizací, dějiny sumerského a akkadského písma, interkulturní komunikace aj.

ALLA KOROLYOVA Kyjevská národní lingvistická univerzita ORCID id: orcid.org / 0000-0001-5541-5914 Oblasti zájmu: lingvistická antropologie, lingvo- a makrokomparativní studia, indoevropská lingvistika, kombinatorická sémantika, interkulturní transfer.

TETIANA TOLCHEIЄVA Národní pedagogická Dragomanovova univerzita ORCID id: orcid.org/0000-0002-9535-9248 Oblasti zájmu: významné artefakty, precedentní metafory, teorie konceptuální integrace, mytonyma. DOI: doi.org/10.35321/al187-06

PRECEDENTNÍ VLASTNÍ JMÉNA A JEJICH INTERKULTURNÍ TRANSFER

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

ANOTACE

Článek se zabývá problémem interkulturního transferu globálních a precedentních vlastních jmen jako redukovaných intertextů, které jsou východiskové kultuře znaky a symboly

Články / Articles

119

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

a v přijímajících kulturách přenášejí nové významy. Jako obecnou výzkumnou ideu navrhujeme vymezit pojem interkulturního transferu jako způsob přenosu informací odlišných časem, povahou a interkulturní komunikací. Zahrnuje studium specifik lingvistických jevů v kontaktujících se kulturách s cílem zajistit účinnost komunikace.

Zvláštní pozornost je věnována studiu korelace souvisejících, avšak ne totožných pojmů – precedentní a intertextuální. První z nich souvisí s lingvistickou formou ztělesnění stereotypu v podobě vlastního jména, které je prostředníkem či zdrojem fixace informace v redukované podobě. Druhý pojem se vyznačuje schopností akumulovat informace prostřednictvím reflexe reality a jejich získávání z jiných textů v širokém smyslu. Byla stanovena priorita precedentnosti vlastního jména v protokultuře a sekundární povaha jeho intertextuálního charakteru s nekonečnou reprodukovatelností nových významů.

Byl určen původ precedentních vlastních jmen a jejich úloha jako lingvokulturních zdrojů a intertextuální informace.

V důsledku své obraznosti se hlavní typy vlastních jmen transformují v moderní masové kultuře, což přispívá k formalizaci sémiotiky vlastních jmen a aktualizaci jejich ikoničnosti. Konečným cílem formy vlastního jména je pragmatický účinek informace na příjemce v původní lingvokultuře a v procesu interkulturního transferu.

KLÍČOVÁ SLOVA: precedentní vlastní jména, interkulturní transfer, intertextualita, redukovaný intertext, sémiotika vlastních jmen, kontaktující se lingvokultury.

ANOTACE

Článek analyzuje problém interkulturního transferu mezinárodních a precedentních vlastních jmen jako redukovaných intertextů, které jsou určitými znaky a symboly primární kultury předávajícími nové významy přijímajícím kulturám. V souladu s obecnou ideou výzkumu navrhujeme vyčlenit pojem interkulturního transferu jako způsob přenosu informací odlišných z hlediska času, povahy a interkulturní komunikace. Zahrnuje také zkoumání specifičnosti jazykových jevů v interagujících kulturách za účelem zajištění efektivity komunikace.

Velká pozornost je věnována korelaci souvisejících, avšak neidentických pojmů – precedentní a intertextuální. První pojem souvisí s jazykovou formou ztělesnění stereotypu vyjádřenou vlastním jménem, které je prostředníkem či zdrojem fixace informace v redukované podobě. Druhý pojem je definován jako schopnost akumulovat informace reflektováním reality a získáváním informací z jiných textů v širokém smyslu. Článek stanovuje primát precedentnosti vlastního jména v primární kultuře a sekundární charakter jeho intertextuality s neomezenou možností vytváření nových významů.

120

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

Článek stanovil původ precedentních vlastních jmen a jejich úlohu jako lingvokulturních zdrojů a intertextuální informace.

Obraznost hlavních typů vlastních jmen umožňuje jejich transformaci v moderní masové kultuře, což přispívá k formalizaci sémiotiky vlastních jmen a aktualizaci jejich ikoničnosti. Konečným cílem formy vlastního jména je pragmatické působení informace na adresáta v primární lingvokultuře a v procesu interkulturního transferu.

KLÍČOVÁ SLOVA: precedentní vlastní jména, interkulturní transfer, intertextualita, redukovaný intertext, sémiotika vlastních jmen, interagující lingvokultury.

ÚVOD

Kognitivní onomastika (Karpenko 2010, 2015; Jurka 2009) je jedním z nových oborů kognitivní lingvistiky. Hlavním úkolem kognitivní onomastiky je rozvíjet teoretické základy a metodologické postupy zaměřené na studium mechanismů mentalizace vlastních jmen/onym (Héois 2020; Vaxelaire 2016) jak v individuálním, tak v kolektivním jazykovém vědomí představitelů určité jazykové kultury.

Právě vlastnictví kulturního vědění, které je součástí kognitivní báze a má invariantní charakter, „umožňuje jedinci podle D. B. Gudkova orientovat se v prostoru lingvokultury a dodržovat její normy a pravidla“ (2003). Základem takového vědění v kognitivní bázi lingvokultury jsou precedentní jevy (Bahan 2014; Kal’čenko 2014; Saxaruk 2011 aj.).

Aniž bychom se zabývali historií rozvoje teorie precedentnosti, stručně se zaměříme pouze na body, které odpovídají klasifikaci jevů souvisejících s precedentností. Zároveň podotýkáme, že metodologie studia těchto jevů se začala aktivně rozvíjet až na konci 20.^th – na začátku 21.^st století.

Podle našeho názoru se nejčastěji používal termín „precedentní text“. Rychle získal řadu dubletů, včetně identifikátoru „precedentní“ ve svém složení. Čím aktivněji se tato řada doplňovala, tím zřetelněji dozrávala potřeba jejich diferenciace. Postupem času byl termín „precedentní jev“ navržen jako hyperonymum pro všechna hyponyma s identifikátorem „precedentní“.

Přehled odborné literatury ukazuje, že nejčastější jsou tato hyponyma: 1) „precedentní text“, 2) „precedentní situace“, 3) „precedentní výpověď“ a 4) „precedentní vlastní jméno“.

Články / Articles

121

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

V poslední době jsme svědky aprobace termínu „precedentní svět“, například v práci Genadije G. Slyškina Lingvokulturní koncepty a metakoncepty (2004: 154). Vědec definuje precedentní svět jako soubor jednotlivých precedentních jevů (jmen, výpovědí, situací), 1) odvozujících se od jediného zdroje, 2) vnímaných rodilými mluvčími jako vzájemně propojené, 3) pravidelně aktualizovaných v různých kombinacích navzájem (Slyškin 2004: 154). G. G. Slyškin se zároveň domnívá, že odkaz na precedentní světy umožňuje předávat složitější kulturní významy než odkaz na jednotlivé precedentní jevy. Takové tvrzení však podle našeho názoru není dostatečně přesvědčivé, neboť každý z výše uvedených typů precedentních jevů (jména, výpovědi, situace) stejně splňuje uvedené tři podmínky a přispívá k přenosu komplexního sémantického obsahu.

Na podporu našeho názoru uvádíme s přihlédnutím k naší korekci definice dostupné v odborné literatuře pro každé ze čtyř hyponym precedentních jevů. „Precedentní text“ je komplexní znak známý představiteli lingvokultury, k němuž se v procesu komunikace často vracíme pomocí výpovědí a symbolů spojených s tímto textem. „Precedentní situace“ je druhem prototypové situace s konotacemi charakteristickými pro její stereotyp. „Precedentní výpověď“ je část promluvy obsahující známý citát. „Precedentní vlastní jméno“ je individuální jméno spojené buď s jeho široce známými citáty, případně celými texty, které se staly precedentními, nebo se situacemi známými představitelům lingvokultury.

Pokud jde o precedentní vlastní jméno, lze snadno vidět, že jeho vědecký rozsah úzce souvisí s předchozími třemi typy precedentních jevů. Poukažme pouze na skutečnost, že dnes lze v onomastických pracích pozorovat aktivizaci různých možností testování termínu „precedentní vlastní jména“, jako například „precedentní onyma“ (Naximova 2011), „precedentní toponyma“ (Berezovič 2009) atd.; o tom budeme hovořit níže ve výzkumné části článku, zejména pak o tom, že teorie precedentnosti je základem teorie intertextuality. Vrátíme-li se tedy k otázce podstaty termínu „precedentní svět“ u G. G. Slyškina, existují všechny důvody tvrdit, že komplexní významy se nepřenášejí na aktuální precedentní jevy, nýbrž na ty, které získaly intertextuální status (individuálně i ve vzájemné kombinaci).

V souvislosti s takto formulovaným problémem vyvstává otázka: je každé vlastní jméno precedentní? Odpověď na tuto otázku je zřejmá, uvážíme-li, že precedentnost onyma je dána jeho kognitivně-sémiotickou funkcí a následně potenciální schopností generovat a reprodukovat intertextuální významy v prostoru původní lingvokultury. Pokud vlastní

122

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

jméno migruje do jiné lingvokultury, získává v procesu přenosu svých intertextuálních významů mezinárodní, tj. globální charakter. V procesu transferizace procházejí onyma původní lingvokultury v přijímající kultuře významnými změnami formy a významu až po jejich nahrazení, zároveň však neztrácejí své intertextuální vazby s dárcem. Díky těmto vazbám dochází k internacionalizaci či globalizaci onym.

Vědecká idea formulovaná v článku je relevantní a perspektivní pro další rozvoj teoretických ustanovení moderní kognitivní onomastiky, jejíž představitelé (Karpenko 2015 a další) nás na jedné straně přesvědčují, že onyma mají nejen sémantiku, ale také konceptuální rysy, a dokonce rámcovou strukturu, zatímco na straně druhé je zvláštní pozornost věnována odhalování jejich významů jako precedentních jevů lingvokultury (Bahan 2014: 44–45). Precedentní jevy mohou hrát úlohu stereotypizujícího vědění jak v rámci téhož lingvokulturního prostoru, tak v procesu interkulturního transferu.

Cílem článku je posoudit vlastní jména jako precedentní jevy původní lingvokultury a jejich schopnost generovat nové významy v procesu interkulturního transferu i v jeho důsledku v přijímajících lingvokulturách.

Úkoly článku:

– vyjasnit vztah mezi termíny „precedentnost“ a „intertextualita“, „intertextualita“ a „intertext“; – zavést termín „onymický intertext“ do vědeckého aparátu kognitivní onomastiky; – vypracovat metodologický algoritmus pro analýzu tří fází interkulturního transferu precedentních vlastních jmen; – na příkladech analýzy vlastních jmen odhalit jejich precedentní, intertextuální a globální povahu aktualizovanou v procesu a v důsledku interkulturního transferu; – sledovat nové tendence spojené s fází formální sémiotizace precedentních vlastních jmen.

1. VZTAH POJMŮ PRECEDENTNOSTI, INTERTEXTUALITY A INTERTEXTU

Proces globalizace všech oblastí života v každé dnešní společnosti vyžaduje důkladnější studium národních a kulturních charakteristik

Články / Articles

123

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

interkulturní komunikace, jakož i procesu transferu vědění, tzv. „transferu“ (Proskurin, Proskurina 2017). Obvykle se rozlišují dva typy interkulturního transferu: samotná komunikace a transfer vědění. Komunikace vždy probíhá synchronně, ve stejném časovém období, zatímco transfer vědění zahrnuje dodatečné obrácení se k již nashromážděnému vědění vztahujícímu se k různým časovým obdobím, událostem atd.

Tato tvrzení ukazují, že komunikace i transfer vědění hraničí s takovými jevy, jako je precedentnost, která vychází ze stereotypu představ o fragmentech a objektech okolního světa a jejich verbalizaci v národních lingvokulturách, a intertextualita, která je především spojena s reflexí kulturních kontaktů mezi generacemi.

Intertextualita je podle Jurije M. Lotmana jakousi „sémiotickou pamětí kultury“, která se vyznačuje nejen akumulací nových informací prostřednictvím poznávání fragmentů reality, ale také trajektoriemi jejich získávání z existujících textů (2001: 213). V této souvislosti zdůraznil (Lotman 2001: 213), že „text neexistuje sám o sobě, nýbrž je nutně zasazen do historických, reálných či podmíněných kontextů [...]; vnímání textu mimo toto pozadí tedy není možné.“

Považujeme-li intertextualitu za klíčový nástroj přenosu významů, jejichž původ sahá k fragmentům různých dob, obraťme se k definici Vladimira N. Toporova, který text nazval jakousi „diachronní matricí“ (Toporov 1987), při jejímž vytváření vystupuje do popředí jiný text. Materiálním ztělesněním procesu intertextuality je intertext obsahující odkazy na dárcovský text a jeho sémantický potenciál/tzv. invariant (Rjabinina 2007). Jedním z typů takového intertextu v jeho složené podobě je vlastní jméno/onymum.

Vlastní jména jako znaky precedentních textů, precedentních situací a precedentních výpovědí získávají v lingvokultuře popularitu, a stávají se tak aktualizátory nových významů ve struktuře hotových intertextů. V tomto případě již plní kognitivně-sémiotickou funkci jako kulturně motivované markery významných událostí, faktů a situací a identifikační funkci, tj. funkci štítků, odsouvají do sekundární role.

V procesu interkulturního transferu vlastní jméno jako samostatný složený intertext (pro jeho označení v článku navrhujeme nový termín onymický intertext) s již získanou symbolikou a sémantickým nábojem ve východiskové lingvokultuře nebo jako komponent intertextu v přijímající lingvokultuře vyzařuje nové významy a díky své původní precedentnosti získává mezinárodní, tzv. globální charakter. Onymický intertext je proto „produktem transformace jiného textu“ (Kristeva 1995: 99), který nutně prochází fází precedentnosti v jedné z kontaktujících se kultur, jež později

124

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

slouží jako generátor nových významů v daném směru a čase. Jinými slovy je vodítkem pro tvorbu nových významů na základě hotového precedentu.

Při diskusi o ontologii intertextu a jeho spojení s prostředím existence kulturních konceptů Jurij S. Stepanov (2001: 3) poukazuje na to, že „intertext je pouze prvním jazykovým patrem výsledku interakce textů. Další ‚patra‘ tvoří nečitelné konstrukty – koncepty, obrazy, ideje – ‚mentální světy‘ nebo jejich komponenty. Jinými slovy, intertextuální inkluze působí na jazykové úrovni jako markery prototextů a na kognitivní úrovni odkazují ke kognitivní bázi tvůrců významů.“

V širokém smyslu je intertext komplexním znakem původní lingvokultury a frekventovanou reprodukcí frází (okřídlených rčení, výroků známých osobností, citátů atd.) z diskurzů určité lingvokultury. Podobnou definici intertextu nacházíme u Galiny V. Denisovové, která tento konstrukt rovněž definuje jako výsledek odkazování na významné události nebo kulturní fakta, jež se stala precedentními, i na citáty známých osobností (2003: 77). Boris M. Gasparov k tomu napsal: „[...] jazyková činnost probíhá jako nepřetržitý proud citací, které jsou čerpány z konglomerátu jazykové paměti. Tento citátový fond je naplněn jednotkami různého stupně úplnosti – komunikativními fragmenty, které jsou v paměti uloženy jako její stacionární části a s nimiž mluvčí pracuje při vytváření a interpretaci významů“ (Gasparov 1996: 14).

Majkl Riffater (1980) nazval intertext invariantem daného strukturně-sémantického modelu, jehož varianty se primárně konstruují v původní lingvokultuře v rámci kódů, které jsou pro ni charakteristické. Lingvokultura je přitom chápána jako prostor hodnotových významů vytvářených jejími představiteli v procesu vnímání světa a její kódy jako sekundární znakové systémy, v nichž se k jejich verbalizaci používají různé materiální prostředky (Kovšova 2009: 241). Kódovaný hodnotový význam utváří systém kódů lingvokultury a obecně jazykový obraz světa, který odráží obraz světa konkrétní společnosti ([Ibid.).

Pokud jde o onymické intertexty, podle našich předběžných pozorování ve svém obrazném významu představují přenos precedentního okřídleného rčení s onymickou složkou sémantiky a jemu vlastními lingvokulturními informacemi za účelem vytvoření a překladu nového intertextuálního významu jak v rámci původní lingvokultury, tak v kontaktujícím se jazykovém obrazu světa.

Pokud jde o přítomnost precedentních charakteristik v okřídlených rčeních nebo frazeologických jednotkách v širokém smyslu, diskuse stále pokračuje. V této souvislosti jsou zvláště zajímavé argumenty Viktora P. Grigor’eva (2000: 578–580), protože právě známá okřídlená rčení souvisejí s tzv.

Články / Articles

125

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

„transnacionální frazeologií, která je novou skupinou kandidátů na intertexty“. Grigor’ev rovněž poznamenává, že „čas pro pojem transnacionální frazeologie možná ještě nenastal, ale předpoklady pro diskusi o jejím intertextuálním kódu již dozrály“ (2000: 578–580). A pokud vyjdeme z našich předpokladů, že precedentnost je kognitivním základem tvorby intertextuálních významů, a zohledníme výše uvedené definice čtyř typů precedentních jevů, pak je odpověď zjevně ve prospěch precedentního statusu takového typu onymických intertextů, jakým jsou okřídlená rčení. Navíc, jelikož většina okřídlených rčení/frází odráží stereotypy národního vědomí, je jejich precedentnost obligatorní propoziční fází intertextuality.

V případě precedentních vlastních jmen globální povahy právě intertextualita plní úlohu překladatele významů, které prošly zkouškou času a existují po celý život mnoha národů v podobě zvláštního transkulturního kódu. Není náhodou, že intertextualita je považována za vysílací kód světové kultury – systém tradičních hodnot lidstva, materiálních i duchovních (Vasko, Korolyova 2021).

Pro vyhledání trajektorií vzniku intertextuálních významů na kognitivním základě precedentních vlastních jmen a jejich následnou analýzu s rekonstrukcí primárního obsahu v původní lingvokultuře a jeho dalším přenosem do přijímajících lingvokultur navrhujeme komplexní metodologický přístup a příslušné metody a techniky, které jsou popsány v následujícím odstavci.

2. METODOLOGIE STUDIA INTERKULTURNÍHO TRANSFERU PRECEDENTNÍCH VLASTNÍCH JMEN

Při používání termínu interkulturní komunikace jej badatelé chápou jako „proces komunikace jazykových osobností, které náležejí k různým lingvokulturním společenstvím a vykazují rozdíly [...]“ (Gudkov 2003a: 51), zatímco představitelé teorie interkulturního transferu rozvíjejí metody analýzy interferencí, hybridizací a transformací, které se projevují při kontaktu významů jak simultánních, tak nelineárních jevů kontaktujících se kultur.

Na základě teoretických předpokladů pro studium procesů a výsledků interkulturního transferu je třeba uplatňovat metody a techniky zaměřené především na rekonstrukci trajektorií „kulturního pohybu“ významů.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

V současnosti pokračuje diskuse o potřebě zdokonalit metodologický postup analýzy způsobů transformace těch konceptuálních významů, které vznikají při jejich „importu“ a „exportu“ z jedné kultury do druhé, neboť nejde ani tak o národně specifické rozdíly konkrétní kultury (jimž je v teorii interkulturní komunikace věnována zvláštní pozornost), jako spíše o četné odhalené trajektorie migrace významů (které jsou důležité pro teorii interkulturního transferu).

Vystopované směry utváření nových významů precedentních vlastních jmen v přijímajících kulturách primárně odrážejí jejich intertextuální povahu, neboť jsou výsledkem mísení (kombinace) fragmentů obsahujících tyto kulturně významné jevy již v novém lingvokulturním prostoru.

Komplexní metodologie analýzy precedentních vlastních jmen v původní lingvokultuře a generování nových intertextuálních významů na jejich kognitivním základě v procesu jejich transferu do přijímající lingvokultury zahrnuje několik povinných kroků s využitím interpretačně-kontextové metody, komparativní metody, lingvopragmatické metody a metody komponentové analýzy.

Představme metodologii, kterou jsme vypracovali pro analýzu trajektorií vzniku nových intertextuálních významů precedentních vlastních jmen v procesu jejich interkulturního transferu.

Jak bylo uvedeno, mechanismus pronikání artefaktů jedné kultury do jiné se spouští za účasti tzv. historických a kulturních „zprostředkovatelů“ (původců, zdrojů), kteří přenášejí vědění/význam/informaci do jiného kontextu vnímání. Takovými prostředníky jsou podle zobecněných poznámek Eleny L. Berezovič (2009), Marije Ė. Rut (2001; 2008), Iriny F. Zavarins’ké (2022) zdroje lingvokulturní motivace s jejich prototypy, mezi nimiž zaujímají zvláštní místo literární, starověká, náboženská a biblická vlastní jména, která se podle našeho názoru v procesu široké transferizace stala mezinárodními precedentními jevy. Jejich přenos do jiného kulturního systému je dynamický proces skládající se ze tří hlavních fází: výběru, transferu a recepce, které tvoří základ navrhované metodologie studia precedentnosti, intertextuality a internacionality vlastních jmen.

První etapa je fází výběru precedentního vlastního jména v původní lingvokultuře, která zahrnuje rekonstrukci zdrojů a původů lingvokulturní motivace precedentnosti vlastních jmen s následnou analýzou jejich souladu s kritérii precedentních jevů. V důsledku těchto operačních kroků bude navrženo rozhodnutí o motivu. Ten slouží jako zdroj pro další tvorbu citátů, aluzí a reminiscencí jako nového typu vědění a hotových onymických intertextů.

Články / Articles

127

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

Druhá fáze je etapou přenosu poznatků do jiné lingvokultury s přihlédnutím k pragmatickému záměru jazykové osobnosti nebo kultury jako celku přenést již vytvořené intertextové významy. Důležitým procesním momentem v této etapě je rekonstrukce trajektorií získávání nových intertextových významů na základě precedentních vlastních jmen s interpretací způsobů jejich transformace v přijímajících kulturách. Za tímto účelem je nutné určit kognitivní invariant a sémantickou variantu precedentního vlastního jména v novém intertextu jako produktu přejímající lingvokultury.

Třetí fáze je etapou recepce, která souvisí s postupem porovnání původního invariantu a nové verze onymického intertextu; jeho výsledky umožní sestavit schéma trajektorie vzniku nových významů a případně i nové podoby precedentního vlastního jména v důsledku interkulturního transferu na třech úrovních recepce: 1) na individuální úrovni – u jednotlivé jazykové osobnosti, 2) na úrovni sociálních skupin, 3) na národní úrovni lingvokultury obecně. Třetí úroveň nám umožní hovořit o získání mezinárodního charakteru precedentního vlastního jména původní lingvokultury. Konečný postup v této etapě předpokládá stanovení funkce globálního onymického intertextu v novém lingvokulturním prostoru.

Námi vypracovaný model analýzy vychází z předpokladu, že precedentní vlastní jména jsou významotvornými složkami intertextové povahy; jejich analýza je proto vědecky zajímavá především z hlediska teorie interkulturního transferu a lingvopragmatiky, aby bylo možné odhalit sociální a kulturní motivaci vzniku onymických intertextů v přijímajícím prostředí a jejich další fungování.

Pro výběr ilustrativního datového materiálu je důležité pracovat se slovníky přísloví s onymickými složkami sémantiky v kontaktních lingvokulturách.

3. TRAJEKTORIE VZNIKU NOVÝCH INFORMACÍ V PRECEDENTNÍCH VLASTNÍCH JMÉNECH

Jak ukazuje metodologický algoritmus vypracovaný v tomto článku, těžištěm této studie není analýza onymických znaků-symbolů, nýbrž jejich precedentnost v původní lingvokultuře a zohlednění trajektorií vzniku nových variantních informací, které jsou sekundární a vznikají na kognitivním základě

128

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

invariantního primárního obsahu precedentního onyma jako produktu specifické národní lingvokultury.

Základním východiskem pro studium precedentnosti vlastních jmen jsou práce Èduarda M. Soloduxa Проблемы интернационализации фразеологии (dosl. Problems of Internationalization of Phraseology, 1982), Теория фразеологического сближения (dosl. The Theory of Phraseological Rapprochement, 1989) a dalších, v nichž autor zkoumal rozsáhlý materiál jazyků slovanské, germánské a románské skupiny. Hlavní důraz byl ve vědcových pracích kladen na nutnost hledat původ a zdroje pro historické a etymologické studium frazeologických jednotek-internacionalismů (Soloduxo 1982: 133). Lingvista přitom vysvětluje pojem původu šířeji než pojem zdrojů informací.

Původy jsou takzvané případy precedentnosti: historické, sociální, každodenní, politické, kulturní atd. Prostředníky transferu vedoucími ke vzniku mezinárodního charakteru složky okřídleného rčení, v tomto případě vlastního jména, a frazeologické jednotky jako celku (hotového intertextu), jsou již zdroje pro vytváření intertextových významů různých časových rámců. Jde především o antické dějiny, literaturu a mytologii, zastoupené dvěma fondy: řeckým a římským, a také o Bibli, v níž se skrývají původy interkulturních hodnotových významů, které získaly status precedentních jevů (viz Zavaryn­s’ka 2022).

Zdroje čerpání intertextových významů obsahují určitý „prototyp neboli výchozí materiál“, fixovaný prostřednictvím onymických znaků v původní lingvokultuře a předávaný přijímajícím kulturám v podobě nových intertextových informací. Například precedentní vlastní jména Jerusalem a Bethlehem se vracejí k původům antických dějin a zdrojem jejich významů je Bible.

Precedentnost je jazykovou formou ztělesnění stereotypu, v tomto případě v podobě vlastního jména, které je prostředníkem koncentrace informací ve zhuštěné podobě. Onymický znak, který se v jedné kultuře stává precedentním jevem, v ní zpravidla v procesu fungování získává nové významy a proměňuje se v intertext. Není náhodou, že výše byla řeč o invariantu obsahu precedentního jména, který při mezikulturním transferu precedentního jména (nebo celého okřídleného rčení) aktualizuje nový variantní význam a stává se široce známým v přijímající kultuře.

Invariant jeho vnímání přitom zůstává zachován za určitým precedentním onymem, i když je primární onym v důsledku transferu nahrazen onymem národní lingvokultury. Příkladem takového transferu je intertextová aluze známá mezi sportovními fanoušky ukrajinského fotbalu

Články / Articles

129

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

klubu Šachtar: Все дороги ведут в Киев (dosl. „Všechny cesty vedou do Kyjeva“) je výsledkem interkulturního transferu známého latinského okřídleného rčení Omnes viae Romam ducunt (dosl. „Všechny cesty vedou do Říma“), které se v určitém okamžiku stalo precedentním jevem. Primární (invariantní) význam latinského okřídleného rčení vznikl na základě obsahu vlastního jména Rome na jedné straně doslovně informujícího, že všechny cesty vybudované ve starověkém Římě skutečně vedly do jeho hlavního města Říma, přesněji do foro romano, římského fóra, tržiště města, a na druhé straně motivujícího sekundárního obrazného významu rčení spojeného s událostmi, které se na tomto místě konaly a byly považovány za podívanou vyvolávající potěšení a emoce.

Později toto okřídlené rčení, které sepsal slavný francouzský básník a bajkář Jean Lafontaine, získalo nový variantní obsah v bajce Тремейский судья, брат милосердия и пустынник (dosl. Arbitrator, brother of mercy and hermit, 1694), kde vlastní jméno Rome již funguje ve statusu ony­mického intertextu Tous chemins vont Rome jako výsledek doslovného překladu (interkulturního transferu) se zachováním formy, avšak s novou intertextovou informací následujícího obsahu: К одной цели можно прийти разными путями (dosl. „K jednomu cíli lze dojít různými cestami“), jejímž zdrojem je bajka.

Moderní transfer vlastního jména Rome do sociálního prostředí ukrajinských fotbalových fanoušků s nahrazením vlastního jména Kyiv se uskutečnil, když epické „promo“ Все дороги ведут в Киев (dosl. „Všechny cesty vedou do Kyjeva“) k zápasu Šachtar–Roma představovalo intertextovou aluzi na překlad latinského rčení „Všechny cesty vedou do Říma“ s aktualizací primární invariantní informace.

Precedentní a intertextový toponym Rome se tak stal prototypem nové intertextové aluze, v níž je vlastní jméno Kyiv rovněž precedentní pro hostitelskou ukrajinskou lingvokulturu. Primární invariant obsahu latinského okřídleného rčení s tímto toponymem je počátkem trajektorie variantních intertextových významů v jiných národních lingvospolečenstvích.

Toponyma se obecně vyznačují přítomností národně-kulturní složky ve své sémantice, neboť jsou nedílnou součástí encyklopedických znalostí mluvčích určitého jazyka (Tomaxin 1988: 62). Jejich hlavním účelem je „identifikace geografických objektů reality“ (Bohuc’kij 2009: 33). Povaha dodatečné informace, kterou toponymum generuje, když se stává precedentním, závisí na extralingvistických faktorech spojených s kulturními informacemi o objektu a s těmi připisovanými rysy, jimiž je obdařen v myslích nositelů nejprve jedné kultury a v procesu transferu i kultur dalších. Přítomnost výrazného rysu fixovaného v paměti kulturního vědomí proto vytváří předpoklady pro

130

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

transferizaci toponyma. Na základě tohoto rysu se nejprve utváří precedentní a později intertextová povaha toponyma.

Transformace kulturních artefaktů v souvislosti se specifickými rysy přijímající kultury, jejími hodnotami atd. vede zpravidla v důsledku recepce k novým formám adaptace. Převzetí cizího kulturního prvku a jeho zasazení do nového kulturního kontextu zahrnuje tvůrčí transformaci původního prvku.

Uveďme ještě jeden příklad interkulturního transferu globálního precedentního toponyma Rome. Okřídlené rčení Рим не в один день строился (dosl. „Řím nebyl postaven za den“) obsahuje invariant následující informace: „důležitá, smysluplná práce vyžaduje čas“. The American Heritage Dictionary of Idioms (1997; autorka Christine Ammer) uvádí, že toto rčení se používá od konce 12.^th století jako francouzské rčení. Od té doby se však stalo vlastnictvím jiných lingvokultur (zejména ukrajinské lingvokultury s nahrazením toponym: Київ не відразу збудований (dosl. „Kyjev se nepostaví najednou“) (Nomys, ukl., 1993: 265); Не від разу Львів збудовано (dosl. „Lvov nebyl postaven najednou“) – „большие дела делаются не спеша и долго“ (dosl. „velké věci se dělají pomalu a dlouho“) (Franko 1907: 498); Неразом (не відразу) Краков будовався (збудовано, тільки потрошкій; будований; будован) (dosl. „Ne najednou (ne ihned) se Krakov probouzel (probuzen, jen vykuchán; probouzení; budovan)“ (Nomys, ukl., 1993: 265), přičemž se používá v precedentních situacích s cílem přesvědčit partnera – účastníka komunikace – aby „byl trpělivý“. Invariant intertextového textu byl poprvé zaznamenán v roce 1545 a v anglické jazykové kultuře s úplným překladem primárního významu a formy: Rome Wasn’t Built in a Day.

Televizní pořad Rome Wasn’t Built in a Day, který ukazoval, jak tým moderních stavitelů postavil starověkou římskou vilu Roman villa Roman villa at Wroxeter (Viroconium Cornoviorum), byl ve Spojeném království v roce 2011 velmi populární. Celkový dohled nad procesem vykonával archeolog Dai Morgan Evans, který vilu navrhl pro English Heritage. Vila byla dokončena a zpřístupněna veřejnosti 19. února 2011. Smyslem pořadu je zrekonstruovat starověké římské stavební technologie a každodenní život starých Římanů.

Z těchto příkladů vyplývá, že v procesu onymické transferizace se vzájemně ovlivňují různé sémiotické artefakty z původů materiální a duchovní kultury, které nejsou vždy současné ani jednosměrné. Kulturní paměť je přitom dynamickým jevem, heterogenním ve své struktuře. V procesu interkulturního transferu se stává nástrojem interpretace faktů z různých období.

Články / Articles

131

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

4. TENDENCE K FORMÁLNÍ SÉMIOTIZACI PRECEDENTNÍCH VLASTNÍCH JMEN PROSTŘEDNICTVÍM JAZYKOVÉ HRY

Aby byla v kulturní paměti aktualizována invariantní percepce precedentní situace, mluvčí odkazuje k formám její nominace, mezi nimiž globální precedentní onyma nesou zvláštní významové zatížení.

Při použití globálního precedentního jména však mluvčí neodkazuje k samotnému denotátu, nýbrž k souboru známých konotativních rysů, jejichž konfigurace je do určité míry výsledkem souhry jazykových znaků odkazujících k populárním intertextovým významům. V tomto ohledu podporujeme názor Dmitrij B. Gudkov (2003), že pojem „konotace“ je použitelný pouze při studiu precedentnosti vlastního jména, které působí jako charakteristika objektu nebo subjektu. Například vlastní jméno Шумахер (dosl. Schumacher), které je ve skutečnosti běžným německým příjmením, se nyní používá v precedentní situaci „rychlý řidič“, a to díky konotaci tohoto onyma (Volova 2018: 41). V tomto případě může vlastní jméno ztratit svůj status a stát se buď pseudonymem, nebo obecným podstatným jménem.

Jazyková hra s intertextovými významy a globálním onymem v procesu transferu nejčastěji zahrnuje operace s formou onyma, nikoli s komplexním obsahem, který je mu přisuzován ve zdrojovém textu nebo v původní jazykové kultuře. Zajímavou formu jazykové hry (založenou na metodě slovní hybridizace) se skutečným toponymem Тьмутаракань (dosl. Tmutarakan) „vzdálená neznámá zapadlá oblast, izolovaná od civilizace“, které získalo status globálního precedentního jména, lze pozorovat v textu-příjemci satirického příběhu bratří Arkadij N. Strugackij a Boris N. Strugackij „Сказка о тройке“ (dosl. „Pohádka o trojce“), kde se používá autory transformované hybridní toponymum Тьмутарaкань (dosl. Tmutarakan). V důsledku jazykové hry s podobou toponyma vzniká na kognitivním základě hlavního semu ‚vzdáleně umístěný, ve velké vzdálenosti‘ nový sem ‚nebezpečný‘ a v souladu s tím i nová informace aktualizovaná chováním takového predátora, jakým je štír, který je mnohem nebezpečnější než šváb.

Zdrojem lingvokulturní informace globálního precedentního toponyma Тьмутаракань (dosl. Tmutarakan) jsou dějiny Tmutarakanského knížectví (přibližně z 10.^th–11.^th století) a přímo jeho centrum, město Tmutarakan (Taman), o němž se zmiňuje jeden z primárních pramenných textů – „Слове о полку Игореве“ (dosl. „Slovo o pluku Igorově“). Kvůli nejasnosti přesného umístění knížectví (pravděpodobně od východního Krymu po úpatí Kavkazu) však bylo považováno za

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedentní vlastní jména a jejich interkulturní transfer

fiktivní. Teprve v roce 1792 archeologové objevili Tmutarakanský kámen, na jehož místě byly nalezeny ruiny Tmutarakanu.

Při užívání tohoto globálního historicko-diachronního toponyma, které se stalo precedentním, jako nositele významu v moderní literatuře není důležitý jeho samotný invariant/význam, nýbrž rozpoznatelná forma. Podle zákonů neurolingvistického programování (Černjavskaja 2008) působí forma na podvědomí rychleji a pragmatičtěji a je vnímána jako již osvojený fragment poznání.

Pokud například intertextový znak-symbol nevyhnutelně vnáší nový význam, pak je v moderních precedentních situacích recepce jazykové hry již formalizována. Samozřejmě již nehovoříme o žádné mnohorozměrnosti významů; hlavním cílem je upoutat pozornost něčím známým.

Věnujeme pozornost metodám jazykové hry s precedentními jmény: ve většině případů jde o hru pro hru samu, která v tištěných médiích realizuje hedonistickou funkci působení na adresáta.

Užívání toponym jako intertextů v titulcích publikací vydání „Коммерсантъ“ (dosl. „Kommersant“) zaměřuje pozornost adresáta na zemi/město, o němž text novin pojednává. Uveďme příklady, které již byly předmětem takové analýzy, avšak v této studii jsou posuzovány jako globální precedentní onymické intertexty: Ливийпульская четверка (dosl. „Libyjská čtyřka“) je avizovaným titulkem novinového článku o představitelích obou stran libyjského konfliktu, který je intertextovou aluzí na precedentní výraz Ливерпульская четверка (dosl. „Liverpoolská čtyřka“), tj. skupinu „The Beatles“. Jazyková hra s toponymem Иран (dosl. Írán) tvoří základ podoby titulku novinového textu Ирано радоваться (dosl. „Íráno radovat se“) věnovaného analýze vztahů mezi Teheránem a Washingtonem, který je konstruován stejným způsobem jako intertextová aluze na okřídlené rčení И рано радоваться (dosl. „A je příliš brzy se radovat“). Formální sémiotizace intertextových toponym je pozorována v interkulturním transferu názvu historického regionu Израиля – Иудеи (dosl. Izrael – Judea) a obecného podstatného jména idea do novinového zdroje – titulku publikace týkající se plánů pro Palestinu: Дональда Трампа посетила гениальная Иудея (dosl. Donalda Trumpa navštívila geniální Judea).

V tomto případě již dochází ke změně typu znaku na interikoničnost, kdy odkaz k prototextu není ve skutečnosti verbální, nýbrž vizuální/formální, a utváří se takzvaná vizualizovaná intertextualita precedentního onyma. Podstata takových onymických intertextů spočívá v tom, že význam sdělení se netvoří v nich samotných, nýbrž v reakci, kterou vyvolávají. Jejich formální sémiotizace, tj. vizuální modelování, tak ovlivňuje příjemce informace. V

Články / Articles

133

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

moderní interikoničnosti není pragmatický potenciál onymických interkulturních znaků určen jejich významem a místem v prokultuře, nýbrž jejich známostí a účinným působením. V tomto případě je účinek působení důležitější než význam sdělení. Masová kultura využívá pouze tu část sémantiky interkulturního znaku, která souvisí se stereotypem, a zjednodušuje složité a mnohorozměrné jevy.

5. ZÁVĚRY

Závěrem konstatujeme, že vlastní jména mohou působit jako precedentní jevy a následně ve své zhuštěné podobě vytvářet intertextové významy. Precedentní vlastní jména, která se v lingvokultuře těší široké oblibě, se často používají jako složky intertextů. Pro označení tohoto typu intertextů se navrhuje nový termín – onymický intertext, který je nositelem lingvokulturní informace, jejíž původy sahají k různým událostem a faktům a jejíž zdroje k literatuře, mytologii, náboženství a dalším textům.

Precedentní a intertextová povaha vlastních jmen zajišťuje jejich účast v interkulturním transferu, v jehož důsledku vznikají v hostitelské jazykové kultuře nové významy. Přitom není podstatná ani tak národní a kulturní specifičnost onymického intertextu jako znaku původní jazykové kultury, nýbrž trajektorie čerpání nových informací z původů a zdrojů přijímající jazykové kultury.

Jak však ukazuje analyzovaný datový materiál, lingvokulturní informace precedentního vlastního jména může v průběhu času ztratit svůj dřívější motivační základ. To vede k formalizaci jeho sémiotiky, aktualizaci interikoničnosti a pragmatickému působení na příjemce informace pomocí formy, nikoli sémantického obsahu.

REFERENCES

Ammer Christine, ed., 1997: The American Heritage Dictionary of Idioms, Boston, Massachusetts: Houghton Mifflin Harcourt.

Bahan Miroslava P. 2014: Баган, Мирослава П. Заперечення як засіб трансформації прецедентних феноменів [Zaperečennja jak zasib transformaciji precedentnyx fenomeniv]. – Українська мова [Ukrajinsʹka mova] 4, 44–51.

Berezovič Elena L. 2009: Березович, Елена Л. Русская топонимия в этнолингвистическом аспекте: Пространство и человек [Russkaja toponimija v

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedent Proper Names and Their Intercultural Transfer

èt̀nolingvističeskom aspekte: Prostranstvo i človek], Москва: Либроком [Moskva: Librokom].

Bohuc’kij Vadim M. 2009: Богуцький, Вадим М. Топоніми як засіб презентації явищ непросторової дійсності (на матеріали українських, англійських, іспанських паремій) [Toponimy jak zasib prezentaciji javišč neprostorovoji дijsnosti (na materiali ukrajins’kix, anglij s’kix, ispan s’kix paremij)]. – Семантика мови і тексту: матеріали X Міжнародної конференції [Semantika movy i tekstu: materialy X Mižnarodnoji konferenciji] 2, 32–35.

Černjavskaja Valerija E. 2009: Чернявская, Валерия Е. Лингвистика текста: Поликодовость, интертекстуальность, интердискурсивность [Lingvistika teksta: Polikodovost’, intertekstual’nost’, interdiskursivnost’], Москва: Либроком [Moskva: Librokom].

De Lafonten Žan 2005: Де Лафонтен, Жан. Третейский Судья, Брат Милосердия и Пустынник [Tretejskij Sud’ja, Brat Miloser­dija i Pustynnik]. – Басни [Basni], пер. А. И. Введенский, ред. В. П. Бутромеев [per. A. I. Vvedenskij, red. V. P. Butromeev], Москва: Белый город [Moskva: Belyj gorod].

Denisova Galina V. 2003: Денисова, Галина В. В мире интертекста: язык, память, перевод [V mire interteksta: jazyk, pamjat’, perevod], Москва: Азбуковник [Moskva: Azbukovnik].

Franko Ivan J. 1907: Франко, Іван Я. Галицькоруські народні приповідки [Halic’korus’ki narod­ni prypovidky]. – Етнографічний збірник [Etnografičnyj zbirnyk] 2(2), 301–612.

Gasparov Boris M. 1996: Гаспаров, Борис М. Язык. Память. Образ [Jazyk. Pamjat’. Obraz], Москва: Новое литературное обозрение [Moskva: Novoe literaturnoe obozrenie].

Grigor’ev Viktor P. 2000: Григорьев, Виктор П. Принцип как заязыковой интертекст [Princip kak zajazykovoj intertekst]. – Будетлянин [Budetljanin], Москва: Языки русской культуры [Moskva: Jazyki russkoj kul’tury], 578–581.

Gudkov Dmitrij B. 2003: Гудков, Дмитрий Б. Прецедентные феномены в текстах политического дискурса [Precedentnye fenomeny v tekstax političeskogo diskursa]. – Язык СМИ как объект междисциплинарного исследования [Jazyk SMI kak ob’ekt meždisciplinarnogo issledovanija], Москва: Издательство МГУ [Moskva: Izdatel’stvo MGU]. Available at: http://evartist.narod.ru/text12/09.htm#3_18.

Gudkov Dmitrij B. 2003a: Гудков, Дмитрий Б. Теория и практика межкультурной коммуникации [Teorija i praktika mežkul’turnoj kommunikacii], Москва: Гнозис [Moskva: Gnozis].

Straipsniai / Articles

135

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

Héois Aurélie 2020: When Proper Names Become Verbs: A Semantic Perspective. – Lexis 16, 1–35.

Jurka Florina 2009: Literarische Onomastik: Aspekte der literarischen Onomastik am Beispiel der Namengebung in J. W. von Goethes „Wilhelm Meisters Jahre“, Norderstedt: GRIN Verlag.

Kal’čenko Tetjana J. 2014: Кальченко, Тетяна Ю. Аксіологічна функція прецедентних феноменів у поетичному творі (на матеріалі лірики В. Герасим’юка та І. Римарука) [Aksiologična funkcija precedentnyx fenomeniv u poetičnomu tvori (na materiali liryky V. Herasym’juka ta I. Rymaruka)]. – Наукові записки Бердянського державного педагогічного університету. Філологічні науки [Naukovi zapyski Berdians’kogo deržavnogo pedagogičnogo universytetu. Filologični nauky] 4, 75–80.

Karpenko Olena J. 2010: Карпенко, Олена Ю. Когнітивна ономастика [Когнітивна ономастика], Одеса: Феникс [Odesa: Fenуks].

Karpenko Olena J. 2015: Карпенко, Олена Ю. Когнітивна ономастика [Kohnitivna onomastika]. – Інтегральна теорія англомовної комунікації [Integral’na teoriia anglomovnoji komunikaciji], 13–64.

Kovšova Marija L. 2009: Ковшова, Мария Л. Семантика и прагматика фразеологизмов (лингвокультурологический аспект) [Semantika i pragmatika frazeologizmov (lingvokul’turologičeskij aspekt)]: диссертация доктора филологических наук [dissertacija doktora filologičeskix nauk], Москва: Институт языкознания РАН [Moskva: Institut jazykoznanija RAN].

Kristeva Julija 1995: Кристева, Юлия. Бахтин, слово, диалог и роман [Baxtin, slovo, dialog i roman]. – Вестник Московского университета. Серия: Филология [Vestnik Moskovskogo universiteta. Serija: Filologija] 1, 97–124.

Lotman Jurij M. 2001: Лотман, Юрий М. Семиосфера [Semiosfera], Санкт-Петербург: Искусство [Sankt-Peterburg: Iskusstvo].

Naximova Elena A. 2011: Нахимова, Елена А. Теория и методика когнитивно-дискурсивного исследования прецедентных онимов в современной российской массовой коммуникации [Teorija i metodika kognitivno-diskursivnogo issledovanija precedentnyx onimov v sovremennoj rossijskoj massovoj kommunikaciji]: диссертация доктора филологических наук [disertacija doktora filologičeskix nauk], Екатеринбург: Уральский федеральный университет] [Ekaterinburg: Ural’skij federal’nyj universitet].

Nomys Matvij T., ukl., 1993: Номис, Матвій Т., уклад. Українські приказки, прислів’я і таке інше [Ukrajins’ki prykazky, prysliv’ja i take inše], Київ: Либідь [Kyjiv: Lybid’].

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedent Proper Names and Their Intercultural Transfer

Proskurin Sergej G., Proskurina Alla V. 2017: Проскурин, Сергей Г., Проскурина, Алла В. Культурные трансферы и тексты [Kul’turnye transfery i teksty], Новосибирск: ИПЦ НГУ [Novosibirsk: IPC NGU].

Riffater Majkl 1980: Риффатер, Майкл. Критерии стилистического анализа [Kriterii stilističeskogo analiza]. – Новое в зарубежной лингвистике [Novoe v zarubežnoj lingvistike] 9, 35–97.

Rut Marija È. 2001: Рут, Мария Э. Антропонимы: размышления о семантике [Antroponimy: razmyšlenija o semantike]. – Известия Уральского государственного университета [Izvestija Ural’skogo gosudarstvennogo universiteta] 20, 45–50.

Rut Marija È. 2008: Рут, Мария Э. Образная номинация в русской ономастике [Obraznaja nominacija v russkoj onomastike], Москва: ЛКИ [Moskva: LKI].

Rjabinina Olena K. 2007: Рябініна, Олена К. Інтертекстуальність у дискурсі сучасної української преси: лінгвістичний аспект [Intertekstual’nist’ u dyskursi sučasnoji ukrajinskoji presy: linhvistyčnyj aspekt]: дисертація кандидата філологічних наук [dysertacija kandydata filolohičnyx nauk], Харків: Харківський національний університет імені В. Н. Каразіна [Xarkiv: Xarkivs’kij nacional’nyj universitet imeni V. N. Karazina].

Saxaruk Inna V. 2011: Сахарук, Інна В. Типологія прецедентних феноменів у сучасному українському дискурсі [Tipolohija precedentnyx fenomeniv u sučasnomu ukrajins’komu dyskursi]. – Лінгвістичні студії [Linhv ist yčni studiji] 23, 197–203.

Slyškin Gennadij G. 2004: Слышкин, Геннадий Г. Лингвокультурные концепты и метаконцепты [Lingvokul’turnye koncepty i metakoncepty], Волгоград: Перемена [Volgograd: Peremena].

Soloduxo Èduard M. 1982: Солодyхо, Эдуард М. Проблемы интернационализации фразеологии (на материале языков славянской, германской и романской групп) [Problemy internacionalizacii frazeologii (na materiale jazykov slavjanskoj, germanskoj i romanskoj grupp)], Казань: Издательство Казанского университета [Kazan’: Izdatel’stvo Kazanskogo universiteta].

Soloduxo Èduard M. 1989: Солодyхо, Эдуард М. Теория фразеологического сближения (на материале языков славянской, германской и романской групп) [Teorija frazeologičeskogo sbliženija (na materiale jazykov slavjanskoj, germanskoj i romanskoj grupp)], Казань: Издательство Казанского университета [Kazan’: Izdatel’stvo Kazanskogo universiteta].

Stepanov Jurij S. 2001: Степанов, Юрий С. «Интертекст», «интернет», «интерсубъект» (к основаниям сравнительной концептологии) [“Intertekst”, “internet”, “intersubjekt” (k osnovanijam sravnitel’noj konceptologii)]. – Известия

Straipsniai / Articles

137

ROMAN VASKO, ALLA KOROLYOVA, TETIANA TOLCHEIEVA

PAH. Серия литературы и языка [Izvestija RAN. Serija literatury i jazyka] 61(1), 3–11.

Tomaxin Gennadij D. 1988: Томахин, Геннадий Д. Realii – amerikanizmy. Posobie po stranovedeniju [Realii – amerikanizmy. Posobie po stranovedeniju], Moskva: Vysšaja škola [Moskva: Vysšaja škola].

Toporov Vladimir N. 1987: Топоров, Владимир Н. Заметки по реконструкции текстов [Zametki po rekonstrukcii tekstov]. – Исследования по структуре текстов [Issledovanija po strukture tekstov], 99–100.

Vasko Roman, Korolyova Alla 2021: Julia Kristeva’s Intertextuality and Hypothetical Relationships of Her Theories with Ancient Types of Writing. – Religīski–filozofiski raksti 29, 136–156.

Vaxelaire Jean-Louis 2016: De la définition linguistique du nom propre. – Langue Française 190(2), 65–78.

Volova Viktorija M. 2018: Волова, Виктория М. Стилеобразующий потенциал имен собственных в англоязычном масс–медиальном дискурсе (на материале публицистических текстов периодических изданий Великобритании и США) [Stileobrazujūščij potencijal imen sobstvennyx v anglojazyčnom mass–medial’nom diskurse (na materiale publicističeskix tekstov periodičeskix izdanij Velikobritanii i SŠA)]: диссертация кандидата филологических наук [dissertacija kandidata filologičeskix nauk], Самара: Самарский государственный социально–педагогический университет [Samara: Samarskij gosudarstvennyj social’no–pedagogičeskij universitet].

Zavar yns’ka Irina F. 2022: Заваринська, Ірина Ф. Фразеологізми з онімним компонентом в англійській, польській та українській мовах: лінгвокультурологічний аспект [Frazeolohizmy z onimnym komponentom v anhlijs’kij, pols’kij ta ukrajins’kij movax: linhvokul’turolohіčnyj aspekt], Тернопіль: Осадца Ю. В. [Ternopil’: Osadca Ju. V.].

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Precedent Proper Names and Their Intercultural Transfer

Precedentiniai tikriniai vardai ir jų tarpkultūrinis perkėlimas

SANTRAUKA

Straipsnyje analizuojama precedentinių tikrinių vardų, kaip oniminių intertekstų, kurie yra pirminės lingvokultūros ženklai-simboliai, perkeliančios naujas reikšmes į priimančias kultūras, tarpkultūrinio perkėlimo problema.

Daug dėmesio skiriama susijusių, bet neidentiškų sąvokų, tokių kaip precedentiškumas, kuris yra siejamas su kalbine stereotipo įkūnijimo forma, šiuo atveju išreiškiama tikriniu vardu, ir intertekstualumas, kuris struktūruoja iš įvairių tekstų ateinančią informaciją, koreliacijai. Straipsnyje nustatytas tikrinio vardo precedentiskumo pirmumas pirminėje kultūroje ir antrinis jo intertekstualumo pobūdis.

Straipsnyje apibrėžiamas tikrinių vardų precedentiskumo kilmės ir jų intertekstinės informacijos šaltinių vaidmuo.

Iškeliama ši prielaida: šiuolaikinė masinė kultūra pasižymi tikrinių vardų semiotikos formalizavimu, ikoniškumo aktualizavimu ir pragmatine formos įtaka informacijos adresatui tiek pirminėje lingvokultūroje, tiek tarpkultūrinio perkėlimo metu.

Įteikta 2022 m. rugsėjo 7 d.

ROMAN VASKO Kyiv National Linguistic University 73, Velyka Vasylkivska Str. 03150, Ukraine, Kyiv [email protected]

ALLA KOROLYOVA Kyiv National Linguistic University 73, Velyka Vasylkivska Str. 03150, Ukraine, Kyiv [email protected]

TETIANA TOLCHEIEVA National Pedagogical Dragomanov University 9, Pyrohova Str. 01601, Ukraine, Kyiv [email protected]

Straipsniai / Articles

139