HLAVNÍ KNIHOVNICKÉ POJMY V ENCYKLOPEDIÍCH REDIGOVANÝCH VACLOVEM BIRŽIŠKOU

O zásluhách Vaclova Biržišky o litevskou kulturu, a tím samozřejmě i o knihu, bylo mnoho řečeno a napsáno. Proto bychom se rádi zaměřili na poněkud užší oblast kulturní činnosti – knihovny a vše, co s nimi souvisí, a zjistili, jaký vliv měl sám V. Biržiška a další lidé světlé památky, kteří s ním pracovali při přípravě všeobecné encyklopedie. Prozkoumáme, které knihovnické pojmy jsou vysvětleny ve všeobecných encyklopediích, jejichž šéfredaktorem byl V. Biržiška, a porovnáme jejich výklad v „Litevské encyklopedii“ vydávané v Kaunasu a v „Encyklopedii Litevců“, která vyšla již ve Spojených státech amerických.

„Biblio (řec. biblos – kniha, biblion – knížka) je počáteční část slov souvisejících s naukou o knize <…>“ (3, T. 2, s. 473), proto prozkoumáme pojmy vyskytující se v těchto dvou encyklopediích.

Začneme pojmem bibliografie, protože takto označovaná oblast činnosti sahá do nejstarších dob.

V „Litevské encyklopedii“ (2, s. 834–847) je pojmu „bibliografie“ věnováno celých 13 sloupců. Je uveden původ slova, tj. jazyky, z nichž toto slovo pochází, zkratka označení, etymon a jeho překlad do litevštiny. Dále je vyložen samotný pojem a jeho proměny; objasňuje se, co by se nemělo nazývat bibliografií, protože „jiní bibliografové mají sklon ztotožňovat B. s naukou o knize (rus. книговедение, něm. Bücherkunde, pol. księgoznmawstwo)“ (2, T. 3, s. 834–847). Kromě toho je široce a poměrně populárně vysvětleno, k čemu je bibliografie potřebná vědcům i žákům.

V „Encyklopedii Litevců“ je tomuto pojmu věnováno 9 sloupců. Je zde rovněž uveden etymologický výklad slova a vysvětlení pojmu: „ve starším smyslu a významu obecně nauka o knize. Postupem času se pojem B. zúžil a dnes znamená nauku o popisu knih a samotný soupis a popis knih“ (3, T. 2, s. 474–478). Jsou popsány úkoly bibliografie, její počátky i zkušenosti ze světa, uvedeny informace o litevské bibliografii v různých vědních oborech, podána stručná historie novinové bibliografie a zmíněni průkopníci bibliografie. Kromě těchto základních informací v obou ency-

147

klopediích jsou zařazeny články o bibliografickém institutu a publikaci „Bibliografické zprávy“; v bostonské encyklopedii lze navíc číst také o bibliografických společnostech a kongresech.

V pojednávaných encyklopediích se nachází asi deset méně obvyklých slov, jejichž první částí je biblio-. Jedno z nich se vyskytuje pouze v „Litevské encyklopedii“, kde je nejen uvedena etymologie slova bibliognozija, ale je také označeno za „termín, který se pokusil zavést kněz Jonas Juozas Rivė (1730–1791) ve svém díle „La chasse aux bibliographes et antiquaires mal advisés“ (2, T. 3, s. 834). Je podána charakteristika tohoto termínu v daném díle a vysvětleno, že kvůli rozlišení „bibliografie jako popisu knih a bibliografie jako umění hovořit o knihách z hlediska jejich obsahu nebo historie <...> se tento termín vůbec neujal“ (Tamtéž).

Dalším neujatým slovem, které navrhl týž J. J. Rivė, je bibliologija. Zajímavé je, že v obou encyklopediích je označeno za termín a je zde snaha odhalit obsah tohoto pojmu. V „Litevské encyklopedii“ je podrobněji vysvětleno rozšíření termínu, zejména v Rusku, kde jeden ze zakladatelů bibliologické společnosti A. M. Loviaginas uznal, že bibliografie a bibliologie jsou synonyma (2, T. 3, s. 848). Při čtení článku na stejné téma v „Encyklopedii Litevců“ si všímáme, že myšlenky jsou zde podány stručněji a obsah pojmu je vysvětlen velmi konkrétně; dále je objasněno, že „v důsledku přílišného rozšíření obsahu termínu se tento termín neujal, protože tyto oblasti zkoumají zvláštní disciplíny“ (3, T. 2, s. 479).

V obou encyklopediích se lze dozvědět o bibliofilii jako o určité oblasti činnosti i o původu a vývoji samotného pojmu. Třísloupcový článek o tomto tématu v „Litevské encyklopedii“ je poněkud nepřehledný, přestože podstata je vysvětlena dostatečně dobře. Článek v „Encyklopedii Litevců“ je již trochu odlišný, napsaný plynuleji, a zde je bibliofilie označena nejen jako „francouzský novotvar (bibliophilie), který vznikl v 17. století“, ale také je srovnána s dalším podobným termínem, někdy užívaným souběžně, filobiblija (podle knihy „Philobiblion“ de Buryho, vydané již ve 13. století, v níž se poprvé obšírněji psalo o lásce ke knihám). Kromě toho se zdůrazňuje, že „termín bibliofilie se odlišuje od bibliomanie – chorobné náklonnosti ke knize“ (3, T. 2, s. 473).

148

V encyklopediích se vyskytuje také několik méně často užívaných složených slov, jejichž první složkou je biblio. V obou encyklopediích je vyloženo chápání pojmů „bibliomanie“ a „bibliomantie“ (2, T. 2, s. 479; 3, T. 3, s. 348), zatímco v kaunaské encyklopedii je jednou větou vysvětlen obsah pojmu „bibliokleptomanie“.

Po přehledu složených termínů, které se dnes užívají častěji či méně často, nebo se z určitých důvodů vůbec neujaly, je třeba pojednat o jednom z nejdůležitějších, zakořeněném a dosud nezměněném pojmu „knihovna“. Článek o knihovnách zabírá 20 sloupců „Lietuviškoji enciklopedija“ a 14 sloupců „Lietuvių enciklopedija“. Nejprve se uvádí původ samotného slova a vysvětluje se pojem: „kulturní instituce určená širšímu či užšímu okruhu čtenářů, systematicky doplňovaná podle plánu knihami a dalšími tiskovinami, umístěná ve zvlášť upravené místnosti a spravovaná odbornými knihovníky. Tento význam a smysl získal termín B. teprve v 19. století“ (3, T. 2, s. 479); dále se vysvětluje, že „obsahu termínu nejpřesněji odpovídají knihovny v USA“, neboť „značná část B. nesplňuje některý z požadavků této definice“ (2, T. 3, s. 850–870), a že „nevhodná organizace B. se odrážela i v jejím pojmenování. Například v Litvě se místo termínu B. dlouho užívalo slovo knygynas – sbírka knih odpovídající fázi vývoje B., kdy bylo třeba knihy shromažďovat na jednom místě bez ohledu na to, komu jsou tyto sbírky určeny. V dnešních B. knygynas, jinde nazývaný magazinu, tvoří pouze organizační součást B., bez níž nemůže existovat žádná B., která však nezahrnuje celý obsah B.“ (3, T. 2, s. 479).

V „Lietuviškoji enciklopedija“ je uveden také pojem „knihovnictví“ a vysvětlen jeho obsah, není však terminologicky pojmenován. „Knihovnictví shrnuje v jednom celek vše, co musí znát každý knihovník. Zabývá se otázkami souvisejícími s organizací, vybavením, vedením, uspořádáním a doplňováním B., jejím uchováváním a pracovními metodami souvisejícími se čtenáři (zejména ve veřejných B.). Všechny tyto otázky tvoří obvykle obsah knihovnických kurzů a knihovnických škol“ (2, T. 3, s. 850–870). Uvedena je také literatura o knihovnictví, z níž tři položky jsou v litevštině. V obou encyklopediích je uveden i druhý význam bibliotekos, který je termínem označen pouze v „Lietuvių

149

encyklopedija“, a to takto: „biblioteka je v různých jazycích často užívaný termín pro označení knižní řady či časopisu zaměřeného na určitý obor nebo různorodého obsahu“ (3, T. 2, s. 486).

Jak v kaunaské encyklopedii, tak v encyklopedii vydávané v Bostonu je více článků o tématech spadajících do knihovnictví, například o katalogas, katalogizacija, kartoteka, dešimtainė klasifikacija; jsou zde uvedeny informace o nejvýznamnějších knihovnách světa, dějinách knihoven, knihovnické technice a knihovnických zákonech, jakož i o obecnějších kulturních jevech, jako jsou kniha, dějiny jejího vzniku, první knihy, vydávání knih, pašeráci knih, pašování knih a knižní vazba včetně počátků tohoto řemesla. Samostatný článek je věnován čtení a jeho chápání; pojednává o kvalitě a kvantitě čtení i o metodách výuky čtení a uvádí, kdy a kdo jako první použil termín dokumentacijos.

Nejdůležitější články encyklopedie a jejich autoři jsou uvedeni na začátku každého svazku. Mezi několika desítkami významnějších článků druhého svazku „Lietuvių enciklopedija“ jsou zmíněny články o bibliofiliją, bibliografiją bei biblioteką, které napsal sám Vc. Biržiška. Ve třetím svazku „Lietuviškoji enciklopedija“ jsou vyzdvižena nejen témata, ale také články o bibliografickém ústavu, bibliologii a bibliomanii.

V dalších svazcích „Lietuvių enciklopedija“ jsou mezi významnějšími články zmíněny články P. Skardžia o enciklopediją, Č. Grincevičia o inkunabulą, redaktora pedagogické sekce P. Maldeikise o skaitymą, P. Gaučia a V. Čivinskase o knygą, J. Švaisto–Balčiūna o knygnešius a několik dalších.

Literatūra

1. Lietuviškoji enciklopedija / Vyr. red. V. Biržiška. K.: Spaudos fondas. T. 1–10. 1933–1941.

2. Lietuvių enciklopedija / Vyr. red. V. Biržiška. Boston: LEL. T. 1–36. 1953–1969.

Nijolė BLIŪDŽIUVIENĖ

150