PRAEITIES AIDAI

Stasys KEINYS

Institut litevského jazyka

ČINNOST PR. SKARDŽIA V OBLASTI TERMINOLOGIE A JEJÍ VÝZNAM

Na konci 19. století a zejména během prvních tří desetiletí 20. století byly položeny základy současné litevské terminologie. Termíny z různých oborů vytvářel, upravoval či aktualizoval podle požadavků tehdejší spisovné litevštiny okruh tehdejších vzdělanců. J. Jablonskis byl nejen inspirátorem a duchovním vůdcem této malé, avšak velmi pracovité a z velké části nesobecké skupiny, oddané zájmům národa, ale také jejím největším pracovníkem. Není náhodou, že krátce po smrti tohoto klasika litevské jazykovědy napsal jeho spolupracovník J. Balčikonis: „V dějinách našich škol zůstane Jablonského jméno navždy. Vždyť to byl on, kdo jí jako první dal nejen gramatiku litevského jazyka a čítanky, ale také termíny pro další předměty“¹. J. Jablonskis spolu se vzdělanci své generace určil také směr terminologické práce a stanovil její řád i metody, jichž se přinejmenším významnější pracovníci v tomto oboru v zásadě drží dodnes.

Mladí začínající lingvisté Pr. Skardžius, A. Salys a další, kteří se zapojili do práce na konci třetího desetiletí, tedy již nemuseli pokládat základy současné litevské terminologie, ani teoretické, ani praktické². Tyto základy byly v podstatě položeny. Nová generace musela postupně budovat zdi terminologické stavby. Pracovní síly nebyly početné, a navíc byly všechny především zaměstnány jinou prací, takže nebylo možné očekávat, že se práce bude rychle rozvíjet. Teoretickými otázkami terminologie se tehdy zabýval především filozof

¹ Balčikonis J. Prakalba // Jablonskio raštai. Kaunas, 1933. T. 2. P. VII.

² Srov. Rosinas A. Pranas Skardžius – vědec a kultivátor spisovného jazyka // Pranas Skardžius – teoretik a kultivátor spisovného jazyka: Teze semináře. Vilnius, 1999. S. 5, kde se uvádí, že „Skardžius položil teoretické základy uspořádání terminologie“.

69

St. Šalkauskis měl navíc i velké praktické záměry, které zřejmě přerušily jeho slibně rozvíjenou teoretickou činnost v oblasti terminologie. Mnozí další pracovníci tehdejší doby se věnovali té či oné praktické terminologické práci. K těmto především praktickým pracovníkům je třeba zařadit i Pr. Skardžia.

Tad Pranas Skardžius (1899–1975), kurio šimtosios gimimo metinės neseniai Lietuvoje buvo plačiai paminėtos, yra pirmosios pobūginės bei pojablonskinės kartos kalbininkas. Jam dar teko, kad ir trumpai, pabūti mokiniu tų dviejų žymiausių dvidešimto amžiaus pradžios (ir ne tik jos) kalbininkų, ne vienu atžvilgiu pelniusių atskirų mūsų kalbotyros barų pradininkų šlovę, o J. Jablonskiui net pripažįstamas garbingas pačios bendrinės kalbos tėvo vardas (jei taip, tai, matyt, kartu ir tos kalbos terminologijos tėvo garbė). Rūpestingo tėvo, nes tai J. Jablonskio rūpesčiu Pr. Skardžius kartu su A. Saliu (1902–1972) buvo pasiųstas baigti mokslų į Vokietiją, ir iš ten abudu po keleto metų tuomet dak­taruoti grįžo tęsti savo buvusių kauniškių profesorių darbų. K. Būga tuomet jau keletą metų ilsėjosi Vytauto prospekto kapuose, netrukus Viešpaties Angelas buvo sugiedotas ir tų pačių kapų priglaustam J. Jablonskiui. Šitaip labai greitai jauniems apsukriems vyrams atiteko nemaža dalis velionių varytų darbų, su jais ir kalbinė terminologijos baro pusė.

Na úvod je třeba ještě říci, že Pr. Skardžius měl patrně za větší vzor K. Būgu, ačkoli, jak sám napsal, byl v bližším kontaktu s J. Jablonskiem³. Ve svých prvních jazykových článcích, které psal ještě během studií v Německu, se zjevně pokoušel kráčet ve stopách autora „Jazyka a starověku“; začal také vytýkat některé návrhy J. Jablonského, nejprve aniž uvedl jeho jméno, čímž se již odlišoval od K. Būgy. Pr. Skardžius se podobným výtkám (a dokonce opakovaným) dlouho nevyhýbal. Tyto výtky, nesouhlasy a místy i projevy vlastní nadřazenosti (zdůrazňování, že sám J. Jablonskis mu ustoupil) ani dnes, po 60–70 letech, nepůsobí dostatečně odůvodněně ani jako vhodně načasované a na místě. Zvláště když sám kritik, ani v mládí, ani ve zralém věku, zřejmě nebyl příliš úzkostlivý, pokud jde o spisovný jazyk

³ Skardžius Pr. Rinktiniai raštai. Vilnius, 1997. T. 2. P. 16.

70

strážce živosti jazykového úzu i jednotnosti terminologického doporučování, nebo alespoň ten, kdo na ně dbá.

Pr. Skardžius se k terminologické práci musel dostat už během studia na Litevské univerzitě (studoval zde od podzimu 1923 do listopadu 1925). Ve svém článku „Můj život a práce“, zveřejněném u příležitosti jeho sedmdesátých pátých narozenin v časopise „Aidai“, o tom sám napsal: „<...> spolu s ním [J. Jablonskim – St. K.] jsem pracoval v terminologické komisi, která se u něj scházela a v níž jsem působil jako tajemník, a později jsem s ním po nějakou dobu pracoval také v pravopisné komisi, až do svého odjezdu do zahraničí“⁴. Později, ve třicátých letech, již po smrti J. Jablonského, vedl Pr. Skardžius Terminologickou sekci v Litevské jazykové společnosti, založené roku 1935. Jak vyplývá ze zpráv zveřejněných tehdy v časopise „Gimtoji kalba“, tato sekce projednávala termíny slovníku „Obecná filozofická terminologie“, který připravil prof. St. Šalkauskis, a také soubory termínů ze sportu (fotbalu, basketbalu, bruslení), očních nemocí a divadla. Největším dílem této sekce byla bezpochyby „Obecná filozofická terminologie“, v níž je zřetelně patrný přínos jazykovědců, kteří se v oboru vyznali. Ostatně je to řečeno hned v první větě „Předmluvy“ ke slovníku: „Posouzení, oprava, doplnění a schválení níže otištěné filozofické [=filozofické – St. K.] terminologie je první rozsáhlejší prací, kterou vykonala Terminologická sekce (TS) Litevské jazykové společnosti (LKD), složená z předsedy doc. Pr. Skardžiause, tajemníka A. Vaičiulaitise a členů: redaktora slovníku J. Balčikonise, plk. J. M. Laurinaitise, doc. A. Salise a prof. St. Šalkauskise. O rozsahu této práce lze soudit z toho, že jí bylo věnováno více než 35 zasedání, každé v délce 2 hodin“⁵. Kromě toho se na přípravě slovníku, jak se tamtéž uvádí, svými poznámkami, radami či návrhy podíleli prelát A. Dambrauskas, dr. J. Pankauskas, biskup M. Reinys, prof. V. Sezemanas, prof. J. Vabalas–Gudaitis a výtvarník A. Varnas; přízvuk uvedených termínů vyznačil Pr. Skardžius, který „také jinak velmi přispěl ke zdokonalení celého textu“⁶.

⁴ Tamtéž.

⁵ Šalkauskis St. Spisy. Vilnius, 1991. Sv. 2. S. 126.

⁶ Tamtéž. S. 127.

71

„Obecná filozofická terminologie“ je jedním z nejlepších terminologických slovníků meziválečného období a v podstatě byla plně využita v nejvýznamnějších dílech současné standardizační jazykovědy. To je největším důkazem uznání této práce. Skutečnost, že slovník neobsahuje jediný takzvaný mezinárodní termín, zřejmě jasně svědčí o snaze jeho sestavovatelů jazyk očistit; je však zároveň mimořádně zajímavým krokem v dějinách standardizace spisovného jazyka obecně. Tento slovník přesvědčivě ukázal, že se mýlí lidé tehdejší i dnešní (mimochodem také jazykovědci), kteří často tvrdí, že litevština nedokáže vyjádřit všechno (nebo že dokáže vyjádřit jen část toho), co se vyjadřuje těmito „mezinárodními“ pojmenováními, nebo dokonce že se o to ani nemá pokoušet. Slovník bezpochyby dokládá takzvané puristické (očistné) snahy jeho sestavovatelů.

V tomto ohledu je opravdu velmi zajímavý a pozoruhodný také slovník Pr. Skardžiause „Litevské ekvivalenty mezinárodních slov“, vydaný v Chicagu roku 1973, tedy 35 let po vydání „Obecné filozofické terminologie“. V úvodu této práce se správně píše, že „lidé, kteří ovládají potřebné cizí jazyky a seznámili se s mezinárodní terminologií příslušného oboru, často nejsou příliš nakloněni používání zdomácnělých náhrad, které se asociativně často již liší od odpovídajících mezinárodních slov. Tato praxe je zvlášť patrná v zahraničí, kde se emigrantům často daří lépe v jazycích, které se naučili, než v jejich rodných, zejména v určitém odborném oboru“},{⁷. Bohužel, bohužel! Neochota používat a zejména hledat litevské náhrady je velmi typická nejen pro emigranty, jak píše Pr. Skardžius, ale přinejmenším pro značnou část aktivních lidí z vědeckých, technických, náboženských, politických a dalších oblastí samotné Litvy. I zde je někdy třeba poměrně dlouho přesvědčovat nejednoho přesvědčeného „internacionalistu“, že litevský termín má přinejmenším právo být užíván vedle přejatého termínu, který často vůbec není mezinárodní, i když se mu nedává přednost.

Ve slovníku „Litevských ekvivalentů mezinárodních slov“ jsou uvedeny litevské ekvivalenty přibližně tisíce mezinárodních slov. Značná část z nich je již dlouho dobře známa v úzu spisovného jazyka

⁷ Skardžius Pr. Rinktiniai raštai. Vilnius, 1998. T. 3. P. 437.

72

…vané novotvary, nebo dokonce slova živého jazyka, např.: abažiūras – gaubtas, abscesas – pūlinys, abstinencija – blaivybė, abstrakcija – atsaja, abzacas – pastraipa atd. Tento slovník, jehož cílem bylo nepochybně také přispět k očištění litevštiny, má pro odbornou litevštinu konce 20. století velký význam; ta totiž příliš často užívá všemožné výpůjčky, důstojně nazývané mezinárodními slovy. Dnešní odborný jazyk je výpůjčkami zamořen neméně než jazyk písemností minulých století. A velká část těchto výpůjček nijak nepředčí barbarismy, které vzdělanci minulého století a počátku tohoto století z jazyka vytlačovali. Kniha Pr. Skardžiuse, o níž je řeč a z níž se mimochodem vycházelo při přípravě třetího vydání „Slovníku současné litevštiny“, je tedy i po čtvrtstoletí velmi důležitá pro dnešní terminologii a vůbec pro užívání a kodifikaci spisovného jazyka. Stejně jako „Obecná filosofická terminologie“ St. Šalkauskise, vydaná před více než šedesáti lety.

Po druhé světové válce se Pr. Skardžius ocitl v USA, a protože nemohl získat práci lingvisty, absolvoval knihovnickou školu a brzy začal pracovat v hlavní knihovně Kongresu této země (pracoval tam 15 let, do roku 1971⁸). Knihovnické vzdělání a zaměstnání patrně vedly k sestavení terminologického slovníčku z oboru knihovnictví o téměř 200 heslech. Slovníček vyšel roku 1961 v obnoveném časopise „Gimtoji kalba“ v USA. Podle autorových slov do něj zařadil litevská pojmenování pojmů užívaných v širším smyslu (nejen pro úzce knihovnické účely), uvedl anglické, francouzské a německé ekvivalenty a některé termíny stručně vysvětlil. Bez podrobnějšího výzkumu lze jen těžko říci, zda Pr. Skardžius použil slovníček „Knihovnická a bibliografická terminologie“, který sestavil I. Kisinas a jenž vyšel v Litvě roku 1956. Jen něco přes šestinu termínů ve sbírce Pr. Skardžiuse se shoduje s termíny ve slovníčku I. Kisina; některé pojmy jsou pojmenovány jinak, například Pr. Skardžius navrhuje antrinininkas (nebo dublikatas), antrinis autorius, jungtinis katalogas, papildas atd., zatímco ve slovníčku I. Kisina jsou to dubletas, bendraautoris.

⁸ Skardžius Pr. Rinktiniai raštai. T. 2. P. 24, 29.

⁹ Přetištěno ve třetím svazku „Sebraných spisů“ Pr. Skardžiuse (s. 315–324).

73

[=bendraautoris – St. K.], suvestinis katalogas, papildymas. Dalis Pr. Skardžiaus įdėtų terminų Lietuvoje kaip ir visai nepažįstami, pvz.: adresynas „adresų knyga“, bibliotekininkybė „librarianship, library science“, dailmenys „calligraphic types“, evangelynas „evangelijų knyga“, kelionraštis „book of travel, itinerary“, nūoraštininkas „copyist“, pasakynas „pasakų knyga“, skolyklà „lending department, lending room, loan department“ ir kt. Apskritai šio rinkinio Pr. Skardžiaus naujybės, galima sakyti, neprigijo, dalis jų ir darbovos atžvilgiu yra per nepaprastos (pvz.: bibliotekininkybė, dailmenys, skrajtė „broadsheet, broadside, flysheet, leaflet“). Be to, čia įdėta tokių terminų, kurie Lietuvoje ir tuomet, ir dabar neteikiami vartoti, pvz.: titulas „knygos ar straipsnio pavadinimas, antraštė“, titulinis lapas „title page“ (Lietuvių kalbos ir literatūros instituto Terminologijos komisijos patvirtintas vartoti į I. Kisino žodynėlį įdėtas terminas antraštinis lapas, jis paprastai šios srities specialistų ir vartojamas). Tad šis Pr. Skardžiaus darbelis galėtų būti vertinamas kaip didesnės įtakos neturėjęs bandymas prisidėti prie bibliotekininkystės terminologijos plėtojimo. Tiesa, galbūt naudingesnis jis buvo Amerikos lietuvių kalbai.

Pr. Skardžius opravoval a navrhoval mnoho termínů z různých oborů (snad nejvíce technických) ve svých četných článcích a kratších textech věnovaných otázkám jazykové praxe. Z nich vzniká dojem, že lingvista raději tvořil termíny sám, než aby je hledal v jazyce lidí (lidu). Možná i proto se značná část jeho návrhů v širším měřítku neujala. Na druhou stranu lze v těchto článcích a kratších textech najít užitečné rady obecnější povahy, které ukazují, jak se má terminologická práce provádět a jakým směrem se má ubírat. Například roku 1940, po příchodu Rusů, odpovídal v časopise „Gimtoji kalba“ na otázku „Má se skutečně užívat pouze obalsis?“ Napsal, že někteří bez důkazů začínají tvrdit a dokonce nařizovat užívat nikoli šūkį, o obalsį, a při té příležitosti zcela správně poučil: „<...> prozíravější lingvisté opírají svá tvrzení o doklady z jazyka lidí; ti, kdo chtějí pozitivně přispět ke zlepšení užívání našeho spisovného jazyka, by proto měli své nově navrhované záležitosti obecnější povahy veřejně zdůvodnit a jasně říci, proč je to, co se dosud široce užívalo, nevyhovující; jinak může individuální a rozkazovací způsob v této věci napáchat značné škody—

74

…“¹⁰. Tato myšlenka, vyjádřená velmi jasně a v duchu i stylu J. Jablonskise, měla být v tehdejších podmínkách zahájené jazykové revoluce velmi důležitá; měli by si ji dobře zapamatovat i dnešní zastánci direktivní jazykové kodifikace.

Pr. Skardžius nepsal články věnované přímo teorii terminologie ani se nikde podrobněji nezabýval teoretickými otázkami. Zdá se, že se příliš nezamýšlel nad zvláštnostmi terminologie a požadavky kladenými na termíny. Otázky terminologie nastoloval především na základě svého obecného chápání lingvistiky a kodifikace spisovného jazyka, tedy stejně jako ostatní otázky jazykové normy. Jak však bylo uvedeno, jeho články a kratší texty obsahují mnoho výstižných zobecnění, cenných myšlenek a užitečných rad, důležitých i pro teorii terminologie. Těmto otázkám by se někdy mělo věnovat samostatné, podrobnější zkoumání.

Po druhé světové válce, když strávil třicet let dospělého života v zahraničí, neměl Pr. Skardžius zde ve vlasti takový vliv, jaký by mohl mít za jiných okolností. Jeho knihy a články sice znali jak jazykoví kodifikátoři, tak terminologové a také je využívali, avšak hlavní práce na rozvoji a kultivaci litevské terminologie probíhaly bez jeho přímé účasti, mimo něj. Zbývala mu role pozorovatele toho, co se dělo v Litvě, místy velmi kritického, snad až přísného pozorovatele. Postupem času však tato kritičnost znatelně polevovala – některé práce litevských jazykovědců na kodifikaci, které zprvu ostře kritizoval, například „Slovník současné litevštiny“, později zmiňoval již velmi příznivě. Je pravda, že slovníky termínů, které se v Litvě od poloviny padesátých let vydávaly poměrně hojně, Pr. Skardžius takřka bez povšimnutí přešel. Napsal však mnoho, aby probouzel a rozvíjel terminologickou kulturu emigrace. V tomto ohledu jsou jeho poznámky k myšlenkám P. Orintaitėové z roku 1958, zveřejněným v „Gimtoji kalba“, o užívání termínů romanas, poema, novelė velmi poučné a dodnes důležité nejen pro emigranty. Orintaitėová měla na mysli, že tato slova v angličtině znamenají něco jiného, a proto nepomáhají, ba dokonce překážejí komunikaci „s cizí kulturou“ (proto navrhovala—

¹⁰ Skardžius Pr. Rinktiniai raštai. T. 3. P. 797–798.

75

(nahradit je čistě litevskými termíny). Při této příležitosti se Pr. Skardžius obšírněji vyjádřil k otázce vztahu termínů k jednotlivým jiným jazykům i jejich stálosti. Napsal: „Začneme-li některé termíny užívat jinak, než jak jsme byli zvyklí nebo nakloněni je užívat, nýbrž tak, jak je zcela odlišně užívají například Angličané nebo Američané, přerušíme přímé vztahy s naším běžným územ a tím zjevně znesnadníme vzájemné dorozumívání, a značně tak ztížíme i osvojování cizí kultury. Začneme-li místo dosavadního románu užívat povídku nebo něco podobného, zároveň tím velmi ztížíme porozumění všemu, co se až dosud všude v literárních dějinách nebo učebnicích říkalo a vyprávělo o románech; kromě toho bychom tak zcela zbytečně zaměnili dvě naprosto rozdílné věci, v tomto případě povídku a román, anebo novelu a povídku. A přece by nám cizí kultura touto cestou nebyla bližší: Američané a Angličané se ubírali zcela jinými, odlišnými cestami než my, a proto je nemožné náležitě přizpůsobit naše vlastní cesty anglosaským. Například v Litvě se již odedávna užívá a stále užívá slova dirigentas „dirigent, vedoucí sboru nebo orchestru“, zatímco jeho anglický ekvivalent conductor „dirigent“ odpovídá našemu konduktorovi „průvodčímu“. Anebo znovu: v našem jazyce se již odedávna tvůrce hudebních děl nazývá kompozitoriem, kdežto jeho anglický ekvivalent compositor (přízvuk je na slabice -po-) znamená pouze „sazeč“. <...> Ne, již se nemůžeme vzdát ani dirigenta, ani skladatele, ani románu, novely, poemy, pamfletu ani dalších podobných mezinárodních přejatých slov jen proto, že mají v angličtině nebo v některém jiném cizím jazyce jiný význam než v našem jazyce. Všechna se již v našem jazyce ustálila a mají určitou tradici, a proto je musíme užívat i nadále, neboť se výborně hodí k bezprostřednímu účelu – k našemu vzájemnému i všeobecnému dorozumíván퓹¹. Záměrně je zde uvedena poměrně dlouhá ukázka z článku Pr. Skardžia „Je to snad zastaralý krám?“, protože nyní, po čtyřech desetiletích, se už i v samotné Litvě stále častěji objevují jazykoví, přesněji řečeno slovní uživatelé

Tamtéž. S. 285–286.¹¹

76

jazykoví revolucionáři, kteří slepě následují právě tu angličtinu, o níž se zmínil Pr. Skardžius, a vůbec nedbají na to, že to jen brání lepšímu vzájemnému porozumění Litevců. Pr. Skardžius zcela jasně ukázal, že to není cesta rozvoje jazyka, nýbrž odbočka, či přesněji řečeno slepá ulička. Když žil v Americe, hodnotil vztahy mezi litevštinou a angličtinou mnohem střízlivěji než mnozí lidé v dnešní Litvě, která se nadšeně a rychle poangličťuje.

Dědictví Pr. Skardžia je významné a neoddělitelně spjato s činností při kultivaci, rozvíjení a utváření spisovné litevštiny. A protože termíny jsou velmi důležitou a stále významnější součástí tohoto jazyka, snadno pochopíme, proč věnoval terminologickým otázkám opravdu tolik pozornosti.

Doručeno 1999 09 20

TERMINOLOGICKÁ ČINNOST PR. SKARDŽIA A JEJÍ VÝZNAM

Shrnutí

Tento článek přináší přehled hlavních organizačních a praktických aktivit litevského lingvisty Pranase Skardžia (1899–1975) v oblasti terminologie, které se rozvíjely v Litvě a v Americe po druhé světové válce. Z jeho předválečné tvorby vyniká účast na přípravě slovníku filozofa St. Šalkauskise „Obecná terminologie filozofie“. Pojednává se o knize Pr. Skardžia „Litevské ekvivalenty mezinárodních slov“, vydané v USA roku 1973, a rozebírá se soubor knihovnických termínů. Pozornost je věnována některým aktuálním myšlenkám z článků Pr. Skardžia o jednotlivých termínech, například významu zdůvodňování zavádění termínů a dodržování zásad stálosti a tradice.

77