REGINA KOŽENIAUSKIENĖ

Vilniuská univerzita

ÚLOHA HOVOROVÉHO JAZYKA A SLANGOVÉ LEXIKY VE VEŘEJNÉM DISKURZU NOVINÁŘE

ÚVOD

V současných médiích se stírá hranice mezi veřejným a soukromým, analytickým hodnotícím a satirickým žánrem. Autoři politických komentářů, kteří usilují o obraznost a rétorickou působivost, stále více balancují na hranici tohoto žánru a využívají přitom neprestižní lexikum typické pro hovorový jazyk (někdy mimořádně hrubé a vulgární): „[...] snažil jsem se, aby čtenáře, ať už bude souhlasit, nebo se rozhořčí, bavilo číst. Obrazné slovo, fráze či rčení pro mě nejednou byly důležitější než seriózní politologická linie.“¹ Nelze tvrdit, že politologická linie není pro autora důležitá. Hlavním zdrojem novinářova vyjadřování je však hovorový jazyk, a z něj také slang – „nejdynamičtější, neustále se obnovující podoba hovorového jazyka“ (Jakaitienė 2009: 198) – který autorovi skutečně pomáhá nespokojit se s klišé, vyjadřovat se obrazně a barvitě, usilovat o důvěrnější kontakt se čtenářem (jsem vám blízký²), být originální a osobitý a sarkasticky zlostný či vtipný.

Tento článek se však nebude zabývat obrazností hovorové lexiky; jeho cílem je odhalit skryté funkce takové slovní zásoby ve veřejném diskurzu novináře³ a rozpoznat autentické hlasy, které zaznívají v komentářích

¹ R i m v y d a s V a l a t k a. Atviro nervo krapštymas. Vilnius: Lietuvos rytas, 2005, 4.

² Podobně píše o jazyce mládežnické přílohy časopisu Lietuvos ryto Mes odbornice na jazykovou kulturu Rita Miliūnaitė: „...zvláště patrné je pronikání slangových prvků do veřejných médií. Značnou část z nich vedle anglicismů tvoří ruské slangové výrazy. [...] Slangové výrazy se zde užívají jak bezdůvodně, tak s jistou ironií, aby přitáhly čtenáře a zmenšily odstup mezi autory a adresáty. [...] Slangovým výrazům se přisuzuje také funkce ztotožnění mluvící osoby s určitou společenskou skupinou a vytváření jejího obrazu: jsem jako vy, můj jazyk se od vašeho neliší.“ (viz Miliūnaitė 2009: 75–76).

³ V článku se na diskurz nahlíží jako na dění v konkrétní situaci – jako na sociální jednání i jako na jazykový prostředek komunikace, tedy jako na složený komunikační jev,

126

KALBOS KULTŪRA | 82

hlasy dalších postav (obvykle politiků sedících na vrcholných pozicích) nebo jejich napodobování, ukázat, jak a proč autor někdy přibližuje jazyk popisovaných aktérů leksiku typickou pro „zeky“.

Předmětem výzkumu je soubor politických komentářů Rimvydase Valatky Atviro nervo krapštymas (citace jsou označeny zkratkou ANK a číslem strany) a pondělní komentáře tohoto autora otištěné v deníku Lietuvos rytas po vydání tohoto souboru až do 5. října 2009 –A. Kubiliaus „nacionalinis“ susitarimas su B. Lubiu.

Metodou výzkumu je deskriptivně-analytický přístup. Klíčová slova: hovorový jazyk, slang, vulgární lexikum, žargonové lexikum, žargonová frazeologie, okazionální frazeologie, jazyková etika novináře, veřejný diskurz, politický komentář.

HOVOROVÁ VRSTVA SPISOVNÉHO JAZYKA A JEJÍ HRANICE VE VEŘEJNÝCH DISKURZECH

V probíraných veřejných textech novináře zřetelně vystupuje hovorové lexikum nízkého stylu, pro něž je příznačná silná emocionálně-expresivní konotace. Z hovorových slov se v politických komentářích nejčastěji užívají slovesa – nejdynamičtější slovní druh. Ve slovnících jsou obvykle označována speciálními funkčně-stylistickými značkami: flk., iron., žert., hanl., pejor., hovor., vulg. a podobně. Je však někdy obtížné jasně vymezit hranice těchto značek, neboť to, co je vulgární, má téměř vždy znevažující, pohrdavý a ironický odstín⁴. Níže uvedená slova nalezená v komentářích jsou litevská; spojuje je to, že jsou užita v přeneseném významu (ve slovníku jsou tyto významy vedlejší). Mnohá z nich, například: apsidirbti, susidirbti, išpaišyti, perspjauti, neraukti, nukalti, numuilinti, nusigrybauti, suvynioti, jsou slangová⁵ slova. Autor opakovaně užívá tato hovorová a žargonová slovesa: apmauti ve významu „podvést“; apsidirbti – zdiskreditovat se; apšvarinti – okrást; blefuoti – chlubit se, lhát, podvádět; išdrėbti – vyhodit;

zahrnující široký jazykový a sociální kontext, který umožňuje popsat účastníky komunikace (včetně samotného adresanta) a procesy tvorby a vnímání řečového aktu.

⁴ Evalda Jakaitienė píše: „Pojem vulgarismu je mnohem širší. Za vulgarismy se označují nejen slova, která mají silnou negativní konotaci vůči partnerovi v rozhovoru, ale také jiná slova nízkého stylistického zabarvení, pojmenovávající ‚nehezké, hrubé‘ pojmy, které společnost hodnotí jako neestetické“ (Jakaitienė 2005: 257).

⁵ Máme na mysli sémantické žargonismy, které překročily profesní a sociální hranice a pronikly do obecného hovorového lexika; označují se zvláštním termínem – slengas.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

127

vymýšlet si – fabulovat; vyvádět – tropit hlouposti; vykopnout – vyhnat, vyhodit; nalít se – hodně se napít (alkoholu); nemít ponětí – nevědět, nechápat; čmajznout – ukrást; sestřelit – srazit, probodnout, dorazit; vyfouknout – ukrást, nevrátit, zatajit; plácat nesmysly – mluvit z cesty; dělat něco špatně; čmajznout – ukrást; předčit – překonat, předstihnout; prošustrovat – utratit; propašovat – tajně propašovat dovnitř; pěnit se – zlobit se, zuřit, nadávat; lítat sem a tam – pobíhat z místa na místo; zpackat to – úplně pokazit věc; zvorat to – udělat chybu, nezvládnout něco; omotat si kolem prstu – obalamutit (podvést); vydělat – vydělat; utahat k smrti – smrtelně unavit, vyčerpat.

Vzhledem k omezenému rozsahu článku je zde citován jen jeden další typický příklad, překypující hovorovou a slangovou slovní zásobou:

Tentýž S. S.⁶, který seděl ve vězení za to, že čmajznul nemalý na tehdejší dobu balík měny. Tentýž S. S., kterého sami konzervativci okradli a za to ho strčili do chládku. Když se jim začíná půda pod nohama drolit, hodí se do dvojice i bývalý zloděj. S hrbem? Má něco za lubem, ale je náš, a proto jim nebude šlapat na kuří oka. (Lrytas.lt 2009 09 27)

B. tam, R. tam. Už úplně ztratili stud, ropucháři, vyhnat takový Seimas. Všechny kouty jsou zaneřáděné. A proč se tu rozčilovat? Proč pěníte? Odpovězte na jednoduchou otázku: co je větší zlo: lhářka, která vykradla dveře z koleje čmajzla poslankyně Seimasu A. B., nebo šéf bezpečnostní služby P. M.? [...] Ačkoli A. B. uklidila kolej... (Lrytas.lt 2009 09 27)

Konzervativci a liberálové, kteří se považují za pravicové, nemají ponětí vůbec. (Lrytas.lt 2009 10 04)

Značné zastoupení mají také skloňovaná slova hovorového jazyka – hanlivá a pohrdavá, výsměšná, ba i vulgární (podstatná a přídavná jména), která nejčastěji popisují omezený intelekt či chování politiků: hlupák – člověk slabého rozumu; nedospělec – nezralý člověk; velký, ale málo chápavý člověk; nedonošenec – kdo se narodil předčasně, nedostatečně vyvinutý; šmejd – ničema; parchant – k ničemu; psí houba – neschopný, bezcenný, mluvící nesmysly; psí čumák – ničema, k ničemu.

Krize společnosti už bude zřejmě věčná. Na litevské politické scéně nejsou zdaleka žádné vhodné osobnosti, které by si s ní poradily. Kam se podíváš, všude jen ničitelé, narcisté, samá klíšťata na těle státu a z kolejí vybočení hlupáci. (Lrytas.lt 2009 10 05)

Protože takoví jsme. Nekritičtí. Stále sebevražedně shovívaví ke každému parchantovi, hlupákovi či v.-n., pokud je jen „náš“. (Lrytas.lt 2009 07 02)

⁶Z etických důvodů jsou zde i jinde ponechány pouze iniciály jména a příjmení (slova vyznačená tučným písmem zvýraznila autorka) – R. K.

128

KALBOS KULTŪRA | 82

Na vrcholu Seimasu, kde je oficiálně zakázáno dokonce i víno, trůní nedospělec – převlečenec, který od masopustu nevystřízlivěl. (Lrytas.lt 2009 09 13)

Seřaďme se. Lepšího houbového pitomce Seimas nenajde! (Lrytas.lt 2009 09 13)

Méně často užívané cizí slovo, např. cypė – vězení:

V normálním státě by se současného eurokomisaře, celé ministerstvo financí a čtyři předsedy vládních stran za tohle samotné s pískotem teorie i praxe státní zástupci alespoň pokusili seznámit. (Lrytas.lt 2009 09 13)

Mezi ohebnými slovními druhy se výrazněji vyskytují sémantické slangové výrazy: gabalas – nejméně tisíc dolarů, eur nebo litasů; grybas – hlupák, trouba, ňouma; stogas – protekce, ochrana, krytí; žali – dolary.

Tentýž S. S., který seděl ve vězení za to, že tehdy ukradl nezanedbatelný balík měny. (Lrytas.lt 2009 09 27)

Naivové. Když už se má sekat houba, tak kosou. Jestli má někdo sedět na vrcholu parlamentu naprosto zpitomělé země, pak jedině muchomůrka – každé ráno s červenou tváří, bílými skvrnami a zarudlýma očima a s bílým třeněm s černými proužky doktorských čepic. (Lrytas.lt 2009 09 13)

Takový trest za to, že firmy podvodníků, které měly „střechu“ několika ruských úředníků, byly přistiženy při pašování. (ANK 188)

Je možné uvěřit tomu, že, jak řekl šéf „Avia Baltikos“, „Helisota“ dala 15 tisíc zelených. (ANK 213)

V novinářových textech je mnoho asimilovaných přejatých slov – slov ruského slangu⁷: krūtas – tvrdý, sebevědomý (člověk), drahá věc; otkatas (otkatininkai) – nezákonná procentní provize z budoucího zisku; část zboží nebo jiného obchodu připadající zprostředkovateli za služby (otkatininkui); šestiorka (lit. šešetukas) – drobný zlodějíček; osoba vykonávající drobné úkoly, nekvalifikovanou nebo špinavou práci; sluha, poskok; tūpas – hloupý; vsio zakonno (všechno podle zákona), srov. vor v zakonne (zloděj podle zákona) – označuje recidivistu, který dodržuje zlodějské zákony.

„Vsio zakonno“ na čtvrtou a vy mu můžete políbit premiérovi zadek. (ANK 302)

Ještě horší je, když se bývalý disident, bojovník za spravedlnost, promění v mafiánského „poskoka“. (ANK 57)

⁷ Žr. Elistratov 2000; Mokijenko, Nikitina 2000; Dubiagina, Smirnov 2001.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

129

V komentářích se užívají žargonové citoslovce, která se v poslední době rozšířila v Litvě: blin – k vyjádření různých emocí (eufemismus ruské nadávky); dzin – mně je to jedno, je mi to fuk, vůbec mě to nezajímá; nafik – z ruštiny na fig, na figa, na figiščia (z fig, figa – vztyčený prostředník, fíkus, vulgární gesto) – není důvod, k čemu to je; říká se při odporu, rozhořčení nebo popření něčeho.

Blin, když už je to tak, vznešený Seime... (ANK 220)

Koneckonců A. B. ví, že jeho obdivovatelům je hluboce dzin, zda lhal, nebo mluvil pravdu. (ANK 161)

Může parlament takové země zůstat bez předsedy? Máme snad právo vyhodit A. V. nafik, připravit ho o limuzíny a ochranku? (Lrytas.lt 2009 09 13)

Vedle hovorových slov novinář používá také žargonovou frazeologii příznačnou pro určitou společenskou vrstvu: věšet bulíky na nos, poskytnout ochranu, střecha se zhroutila nebo častěji poněkud vulgární hovorové výrazy: kašlat na to, na cizím „záchranném“ křenu se doplazit do ráje, zakrýt holý zadek, myslet zadkem, kulový s přehazovačkou.⁸

„Co zůstane v rozpočtu? Ani ň.“ (ANK 211);...ti, kteří se reforem bojí jako čert kříže. (ANK 110)

Je však jasné, že premiér D. T. a liberálové polského Sejmu myslí hlavou, zatímco A. K. a konzervativci či liberálové litevského Seimasu nanejvýš účetními zadky. (Lrytas.lt 2009 09 01)

Autor dokáže poměrně snadno užívat lidové frazémy jako okazionalismy:

No a co, že úvěr na zřízení kavárny každý den nabývá na úrocích a rozpočet nedostává daně: není to úředníkovo prase, nejsou to jeho hrášky. (ANK 283)

Každý jiný politik, – Bože, ochraň nás před morem, hladem, válkou a svržením A. V. – který v úterý nahradí předsedu Seimasu, bude jen listem koštěte, který bude muset zakrýt holý zadek vlády A. K. Opravdu ten list koštěte tak moc potřebujete? Věříte, že s bývalým předsedou parlamentu zmizí i neschopnost vlády? (Lrytas.lt 2009 09 13)

Litva jako ta chamtivá stařena z pohádky, která chtěla na cizím křenu „zachránců“ dojet do ráje, – skončila u rozbitého necky. (Lrytas.lt 2009 09 13)

⁸ Z hovorové slovní zásoby užívané v novinářových textech byla v DLKŽ (2000) nalezena jen část; více výrazů bylo nalezeno v LKŽ.

130

KALBOS KULTŪRA | 82

MNOHOHLASNOST POLITICKÝCH KOMENTÁŘŮ

Jak je patrné z citovaných příkladů, novinářovy komentáře silně ovlivňuje hovorový styl. Obvykle se říká, že užívání tohoto stylu (částečně také díky slangové slovní zásobě) pomáhá odpoutat se od standardního vyjadřování a snáze navázat kontakt se stejně smýšlejícím čtenářem. „Přátelská, neboli uvolněná, úroveň komunikace je vlastní rovnocenným účastníkům rozhovoru, kteří se stejnou měrou podílejí na diskusi a mají mnoho společných znalostí a postojů, takže si mohou dovolit narážky, elipsy, nedořečenost, přerušování, prvky slangu (zvýraznila jsem já. – R. K.) a další atributy běžné každodenní komunikace“ (Marcinkevičienė 2008: 36). Pro žánr komentáře jsou příznačné podtexty, implikace a expresivita jazyka i stylu, které výrazně zvyšují působivost textu (tamtéž, 133). Expresivní hovorová slovní zásoba vychází jak od samotného novináře, tak z úst určitých postav: když jsou popisovány postavy, v tomto případě politici různých názorů, lidé z ulice, televizní moderátoři, kteří se stali politiky, ba i postavy z románů, jejich výroky jasně vystupují v citacích, parafrázích a aluzích⁹.

Tam, kde novinář v opozici vůči vládě chce vyjádřit odlišné postoje, nutně využívá mnohohlasnosti, jinak také nazývané intertextualitou. Pojem mnohohlasnost je v tomto případě vhodnější: čtenář tyto cizí hlasy rozpoznává, skutečně je už slyšel.

Několik let [...] na obrazovce mentorsky vysvětluje, že [...] zelení a křesťanští demokraté jsou zloději a salamakakinai, zatímco novináři „dřepí. (ANK 279)

Autorství některých hlasů novinář přímo neuvádí, ale určité okolní znění textu je adresátovi okamžitě napoví. V jiných případech řekne, že jde o cizí hlas (vloží jej do uvozovek), nebo přímo pojmenuje jeho vlastníka:

„Vsio zakonno“ na čtvrtou a vy sami polibte premiéra na zadek. (ANK 302)

Autor důvěřuje svému stálému čtenáři, který ví, o čem je řeč a kterou postavu má na mysli. Takového čtenáře rozhodně neoslovíte strnulým jazykem. Autorův otevřeně sarkastický hlas, nemilosrdně bičující neřesti politiků, se prolíná s hlasy popisovaných postav, ale zcela se s nimi nesplý-

⁹ Apie daugiabalsiškumą ir intertekstualumo rūšis žr. R. Marcinkevičienė (2008: 73).

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

131

vá. Dokonce i v těch velmi vzácných případech, kdy autor komentáře mluví v první osobě, jasně vystupuje vložený cizí hlas, který je bravurně napodobován (jako jednoslovná citace):

Blin, když už je to tak, vážený Seime, můžete můj poslanecký důchod přidělit mému bývalému profesorovi M. B. – hloupější nápad už stejně nevymyslíte. (ANK 220)

Novinář se snaží říct to, co jemu, a někdy nejen jemu, „připadá jinak, než by mělo být, co ho rozčiluje nebo těší“ (ANK 3). V komentářích je slyšet autorův hlas, který ukazuje dva odlišné postoje. V jednom případě mluví klidně, uvažuje a komunikuje se čtenáři, klade vážné otázky; jeho jazyk je pak správný, s výrazy literárního původu a frazeologií. Takto autor korektně naráží na hrdinu I. Ilfa a J. Petrova, proslulého podvodníka, šejdíře všech dob, dobrodruha a machinátora Ostapa Bendera. Aluze je velmi výmluvná: touha některých politiků obohatit se, usilovat o vlastní prospěch, nikoli o prospěch státu, zbohatnout za každou cenu a lhostejnost k starostem lidí skutečně připomínají cíle této postavy. Ačkoli novinář Ostapa Bendera nejmenuje, čtenář jeho hlas zřetelně slyší:

Záchrana tonoucích je záležitostí samotných tonoucích? Jestli ano, pak nevysvětlujte, že musíme milovat stát, který neplní své povinnosti. (ANK 188)

Autorův hlas vyjadřující první postoj lze označit za intelektuální, intuitivní a vytrénovaný, a to jak z hlediska spisovného jazyka, tak stylu. Zkušený novinář umí měnit tón hlasu a dokáže udržovat stálý kontakt s posluchači. Nezaměnitelný, působivý a pozornost poutající hlas R. Valatky lze snadno rozpoznat: má rád obraznou slovní zásobu, řetězce řečnických otázek a emočně gradující výčty. Několik příkladů:

Bude Svaz vlasti následovat příkladu sociálních demokratů, kteří neměli takové skrupule? Bude překročen další rubikon litevské antipolitiky? Oficiálně stále oddělující konzervativce od populistů.

Na jedné straně de facto už není co překračovat. Již během minulého volebního období Seimu společné síly Svazu vlasti, Liberálního hnutí, samozvaných a „pracujících“ společně útočily na Státní bezpečnostní odbor. (Lrytas.lt 2009 09 21)

Výsledek: A. Šemeta v Bruselu, Litva v černé díře krize a vláda v nejhlubší depresi za celé období obnovené nezávislosti. (Lrytas.lt 2009 09 01)

132

KALBOS KULTŪRA | 82

V jiném případě autor hovoří sarkasticky, rozhořčen nad chováním a jednáním lhářských, rozkrádačských¹⁰, zdiskreditovaných politiků obviněných z korupce. K hodnocení takových aktérů novinář volí i odpovídající hovorovou slovní zásobu, jako bychom slyšeli cynické hlasy z vězeňského prostředí (vypískali, ukradl, strčili do basy, věšel bulíky na nos, ujela mu střecha, nadělal si, opilý, psychouš, dožati, usio zakonno, korupčník, zlodějka atd.):

Snaží se zachránit tak, jak je zvyklý, jak mu napovídá jeho nevelký politický a právní rozhled, a navrhuje omezeností se skvící vážné kameralė: podplatit, zalhat, dožati (zatlačit) nebo se vyhnout odpovědnosti. (ANK 268)

Sebevědomí ve většině Seimasu se nenašlo. Přesněji řečeno, našlo se ho tolik jako za vlády A. B., kdy převládalo rčení „usio zakonno“.

Litevci rychle zapomněli, že tento aktér spolu s celou čtyřčlennou bandou¹¹ ve vládě v prosinci slavnostně slíbil, že zvýšení DPH z 18 na 19 procent je pouze dočasné. Nu což, opravdu dočasné. Jenže z opačného konce. (Lrytas.lt 2009 07 02)

Egoismus a slabost politiků se zdají být zjevné. Jejich sobectvím trpí zájmy společnosti, a proto je pochopitelné, že se novinář snaží odhalit veřejnosti hříchy politiků. Přesto se někdy ozve mimořádně zahořklý hlas autora; nelze si nevšimnout, že si s potěšením vypomáhá značnou zásobou obrazotvorných výrazů. Novinář často hodnotí chování a jednání politiků hyperbolicky a nešetří přitom slovní zásobou a frazeologií nejnižší úrovně:

K. by dnes tato slova třikrát zapřel, jako Šimon v den ukřižování Krista. Zkrátka A. K. už se svou daňovou politikou nadělal jako nemluvně ponechané celý den bez dozoru – až po uši. (Lrytas.lt 2009 10 05)

¹⁰ „Zkušenosti z voleb za posledních 12 let by obecně dovolovaly tvrdit, že Litevci při hlasování dávají přednost právě zlodějům a lhářům,“ prohlašuje autor bez kompromisů (ANK 283). „Jiní tvrdí, že za neduhy naší demokracie si mohou sami voliči a zaslouží si právě tu vládu, kterou si zvolí. Je však nesprávné obviňovat je za nesprávnou volbu, když ve skutečnosti žádná volba neexistuje. Kolik lidí volí zástupce národa podle racionálního kritéria politického dobra? Nikdo. Většina těch, kdo jdou volit a alespoň trochu přemýšlejí o kritériích svého výběru, nevolí dobro, ale menší zlo. Jsou-li občané nuceni vybírat pouze „menší zla“, pak je do vlády zvoleno jen zlo a nic jiného: míra špatnosti jednotlivých frakcí či politiků nemá na celkový obraz rozhodující vliv“ (viz V. L a u č i u s. Chybí nikoli politická vůle, ale politické mozky. – www.DELFI.lt 2009 09 03).

¹¹ Těžko říci, zda autor užívá slovo banda v poněkud mírnějším významu jako podstatné jméno čtvrté přízvukové skupiny (houf, stádo), nebo jako podstatné jméno první přízvukové skupiny (gang; tlupa darebáků, lupičů, vrahů). Tento případ odkazuje na slovo z ruského žargonu.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

133

Až budeme mít s čím srovnávat T. Wolfe⁶, J. Londona, E. Hemingway[e], [...] pak možná získáme morální právo vykašlat se¹² na americkou kulturu. (ANK 172)

Je pochopitelné, že mnohohlasou lexiku novinářského diskurzu určuje komunikační záměr – zdůraznit vady politiků a varovat před důsledky takových nepravostí. Vyjadřování jeho názoru závisí na cíli, motivech a okolnostech kritiky. Avšak i s vědomím, že novinář má právo vyjadřovat subjektivní názor, kritizovat, provokovat a zveličovat fakta, a že úlohou médií je být hlídacím psem společnosti (angl. public-watchdog) (viz Meškauskaitė 2004: 90), a že „podle pravidel formulovaných Evropským soudem pro lidská práva jsou hranice kritiky politiků a oficiálních představitelů státní moci nejširší ve srovnání s kritikou jiných státních úředníků“ (tamtéž, 92), vulgární vyjadřování ve veřejných novinářských textech není vždy ospravedlnitelné. Zejména v případech, kdy jsou politikům přisuzovány očividně ponižující¹³, obscénní přídomky, další emocionálně přepjatá slova či výroky: houba, prašivá houba, politický grafoman, nečasový, šmíd, psí ksicht, pomatenec, který vykolejil, nedospělec, patologický lhář, nevyléčitelný nemocný, nebo když se užívá lexikum nevhodné pro veřejný diskurz: zpackat to, nechápat, vykašlat se, pořádně to zvorat, překonat a další.

Na názor se, jak známo, „nevztahují kritéria pravdivosti a přesnosti, musí však být vyjadřován s v ě d o m í m a e t i c k y (zvýraznil jsem. – R. K.), aniž by se vědomě zatajovala či zkreslovala fakta a údaje“¹⁴. Novináře nelze obviňovat z nepoctivosti, opírá se o příklady viditelné všem, nelze však popřít, že hyperbolizované vulgární lexikum někdy překračuje hranice politického komentáře jako žánru a dostává se do rozporu s jazykovou etikou člověka reprezentujícího kulturní elitu (srov. Koženiauskienė 2001: 79). Kvůli hrubému, přímému, „barvitému“ slovu (jak se sám autor odvážně přiznává v samotném souboru komentářů!) se mu dostalo těch nejhorších čtenářských přídomků, kleteb, a dokonce výhrůžek: „Ani nevím, jak vás oslovit

¹²vykašlat se (na někoho/něco) – metonymicky zkrácená podoba velmi vulgárního frazeologismu znamenajícího: nestarat se, nedbat, nevěnovat vůbec žádnou pozornost, ignorovat.

¹³Slova zločinec, podvodník, zloděj, ubožák, kšeftař, prostitutka, lhář, darebák apod. jsou chápána jednoznačně a šíření takových údajů vyvolává negativní mínění, takže není třeba dokazovat, že poškozují pověst osoby (viz Meškauskaitė 2004: 262). Obrazná vyjádření, jako patologický lhář, pomatenec, který vykolejil, prašivá houba, hlupák, ačkoli autoritu politiků snižují neméně, jsou mnohoznačná, a proto je obtížnější určit, nakolik jsou překračovány hranice novinářské jazykové etiky.

¹⁴Pokud někdo pomlouvá, lze se bránit: www.blogas.lt/innodea/ – 24k – kopie Google.

134

KALBOS KULTŪRA | 82

vás. Soudruhu R. V., ty psí ksichte, nevymáchaná hubo, nebo jak jinak? [...] Jste idiot posedlý ďáblem. [...] Buď proklet, bastarde Laurencija Beriji“ (ANK 307, 309). Slova vyjadřující „přehřáté“ emoce a naprostou nevázanost „je třeba v řeči kultivovaných lidí nahrazovat eufemismy, tj. mírnějšími slovy, která neurážejí slušné ucho [...]. Ve společnosti existuje určitá škála tabu, která vymezuje, které věci nebo slova, jež je označují, jsou za hranicí slušnosti“ (Jakaitienė 2005: 257).

ZÁVĚRY

1. Ve snaze zaujmout a přitáhnout adresáta balancuje autor politických komentářů užívající hovorový jazyk (a zejména vulgární slangové lexikum) na hranici žánru politického komentáře a někdy se přibližuje stylu fejetonu či pamfletu.

2. Autor neporušuje jazykovou etiku novináře, když díky mnohohlasosti dokáže od takového lexika odstoupit: hovoří ve třetí osobě, jako by z odstupu, a do své řeči referenčním způsobem vkládá výroky, které sám slyšel od politiků.

3. Slangové lexikum novináře jasně ukazuje jeho postoj: chování a jednání probíraných politiků hodnotí jako amorální, a proto je přibližuje řeči charakteristické pro určité skupiny osob.

4. Autor vyjadřuje subjektivní názor poměrně svobodně a někdy zachází příliš daleko za hranice spisovného jazyka. Stále hrubší přídomky, jimiž jsou politici označováni, demoralizují společnost a vedou čtenáře k tomu, aby viděli vše jen černě. Repliky čtenářů v internetových komentářích, obscénní nadávky určené politikům a jako bumerang obrácené proti samotnému autorovi (jestliže si novinář takové úrovně dovoluje mluvit nekorektně, anonymní osoby už nemají žádné zábrany) odrážejí také stejné nálady ve společnosti.

LITERATŪRA

DLKŽ 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. redaktorius S. Keinys, 4 leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Dubiagina O., Smirnov G. 2001: О. П. Дубягина, Г. Ф. Смирнов. Современный русский жаргон уголовного мира, Москва: Юриспруденция.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

135

Elistratov V. 2000: B. C. Елистратов. Словарь русского арго, Москва: Русские словари.

Jakaitienė E. 2005: Leksikografija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Jakaitienė E. 2009: Leksikologija. Studijų knyga, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Koženiauskienė R. 2001: Žiniasklaidos retorika ir elitinė kalba. – Kalbos kultūra 74, 74–81.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20.

Marcinkevičienė R. 2008: Žanro ribos ir paribiai. Spaudos patirtys, Vilnius: Versus aureus.

Meškauskaitė L. 2004: Žiniasklaidos teisė, Vilnius: Teisinio informavimo centras.

Miliūnaitė R. 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Mokijenko V., Nikitina T. 2000: В. М. Мокиенко, Т. Г. Никитина. Большой словарь русского жаргона, Санкт-Петербург: Норинт.

Gauta 2009 10 26

THE ROLE OF COLLOQUIAL AND JARGON WORDS IN PUBLIC JOURNALISTIC DISCOURSE

Summary

The paper discusses colloquial and jargon words used by a famous journalist in political commentaries. It also attempts to identify functions of dispreferred words in public discourse and whether and to what extent they are compatible with standard Lithuanian usage and the ethics of journalists.

The author is usually able to distance himself from colloquial and jargon words; he speaks like a stranger, from aside, and gives references to well-known political figures by using elements of their speech (e. g. blin, dzin, išdūrė, tūpas, usio zakonno). He also adds some such words and expressions of his own accord, e. g. otkatininkai, krūtas, mafiozų šestiorka, keturių banda, apmauti, susimauti, perspja(u)ti, užkalti, vagilka and some other pejorative words and phrases referring to limited intellectual ability of politicians, e.g. svačioti, vapėti, nuo bėgių nušokęs plumprotis, nebrendyla, debiliškai, kietakaktiškai. The journalist’s lexicon also contains some vivid idioms, like dėti skersą, kabinti makaronus, duoti stogą or colloquial expressions: į čypę įkišti, aplink pirštą apvynioti, špyga taukuota.

136

KALBOS KULTŪRA | 82

The journalist admits that in many cases a vivid word or expression is more relevant than a serious political argument. However, the paper focuses on the evaluation of the behaviour and individual actions of politicians expressed by colloquial and jargon words and phrases rather than their vividness or stylistic function. The paper expresses doubts as to the ethical aspects of such vocabulary and its morally negative impact on the society.

REGINA KOŽENIAUSKIENĖ

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 3, LT-01513 Vilnius

[email protected]

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Šnekamosios kalbos ir žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse

137