Článek se zabývá postavením spisovné litevštiny v období poststandardizace evropských jazyků. Na základě hlavních znaků charakterizujících spisovný jazyk, které tvoří paradigma standardnosti (společnost jako celek, homogennost norem, stabilní kodifikace a společenská prestiž), jsou předloženy teoretické úvahy, jež by umožnily uplatnit na spisovnou litevštinu některý z modelů dynamiky typických pro evropské spisovné jazyky (destandardizace, demotizace aj.). Pozornost je věnována pojmu mezilehlé variety mezi regiolekty a spisovným jazykem – substandardu –, který může pomoci vysvětlit dynamiku současné spisovné litevštiny, tedy změny v užívání a jazykových postojích.
ÚVOD
Během dlouhého období vytváření evropských spisovných jazyků, trvajícího celá staletí – standardizace2 – se ustálilo přesvědčení, že pro veřejnou správu státu, vzdělávání, kulturu, informování veřejnosti a další společné záležitosti je nejvhodnější jazykovou
1 Širší kontext tohoto jazykového postoje (Laimius Strazinskas, Aistė Plaipaitė: „Rádio je moje první láska a televize je stále výzvou“. Savaitė, 25. 7. 2019, č. 30, s. 30–31):
– Získala jste ocenění „Obránce jazyka“ a stala se nejlepší rozhlasovou novinářkou. Naučila jste se věcem, které vedly k úspěchu, až při práci, nebo jste si je osvojila už v dětství?
– Pokud jde o jazyk, jedna z mých babiček byla velmi přísná a od malička mě stále opravovala, když jsem například nesprávně kladla přízvuk ve slovech „Raseiniai“ nebo „Kėdainiai“. Pracovala v knihovně, sama hodně četla, velmi brzy mě naučila číst a upozorňovala mě na chyby v jazyce. Litevština mě zajímala ve škole i při studiu žurnalistiky na univerzitě. Praxe zdokonalila mou výslovnost a utvářela můj současný způsob mluvy.
2 Dėl termino standartizacija žr. Miliūnaitė (2017: 1–33).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 2
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 2
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
jazykovou variantou je spisovný jazyk, zpravidla vědomě do větší či menší míry regulovaný, tj. jazyk s normovanou podobou. Tvrdí se, že evropská kultura je kulturou spisovných jazyků (Vogl 2012: 12). Spisovné jazyky se většinou utvářely a byly silně podporovány nejprve v psané podobě – v knihách a později v médiích –, proto je paradoxní, že se dnes média spojují s rostoucí variabilitou užívání a destandardizací spisovných jazyků (srov. Geeaerts 2001: 281–291; Coupland, Kristiansen 2011: 12–14; Androutsopoulos 2014: 3–48; Nevinskaitė 2019: 83–100).
Veřejné užívání litevštiny v mluvené i psané podobě se výrazně mění a variuje – od médií až po sociální média. Tyto změny ukazují na stále větší rozpor mezi skutečnými normami a kodifikací norem spisovného jazyka a vyvolávají otázku: vstupuje spisovná litevština do nové vývojové etapy, nebo její místo ve veřejném prostoru začíná zaujímat nějaká jiná varianta? Podobné otázky začali vědci zkoumající vývoj spisovných jazyků a jejich interakci se změnami probíhajícími v konkrétním jazykovém společenství i na celém světě klást v různých evropských zemích už dříve než v Litvě, na konci 20. století.
Politické, sociální a ekonomické faktory – globalizace, demokratizace a internetizace, stejně jako migrace různými směry – mají na evropské jazyky a jejich spisovné varianty znatelný vliv, a proto se začaly objevovat obavy o normativnost a jednotnost těchto variant (viz Ghyselen a kol. 2016: 75–76). Při hledání podobností a rozdílů ve vývoji evropských spisovných jazyků se často uvádí případ zvláště typický pro italštinu: vznikají nové spisovné varianty, které jsou bližší hovorovému jazyku než tradiční varianta spisovného jazyka (Berruto 2017: 31–60; Cerruti a kol. 2017: 3–28). Podle těchto optimistických prognóz jeden standard jednoduše nahrazuje jiný; probíhá takzvaná restadardizace, takže spisovné jazyky nezanikají, pouze se mění jejich podoba. Tvrdí se, že spisovný jazyk nahrazují takové jazykové (užívací) standardy, jejichž prosazení závisí již méně na volbě vlády a elit a více na názorech a rozhodnutích neformálních sociálních skupin (srov. Coupland, Kristiansen 2011: 27–28).
Pesimistické prognózy tvrdí, že spisovné jazyky v dnešních společnostech už vůbec nemají budoucnost. Podle německého sociologa Ulricha Becka je postihla zombifikace: stejně jako jiné koncepty modernity (sociální třída, manželství, náboženství) se i spisovný jazyk začal podobat zombie, a přestože je již mrtvý, stále strukturuje myšlení a jednání společnosti (podrobněji viz Deumert 2010: 258–260).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 3
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 3
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
Cílem článku je poukázat na hlavní směry změn evropských spisovných jazyků a porovnat, jak tyto procesy probíhají v Litvě a nakolik odpovídají obecným modelům dynamiky evropských spisovných jazyků. Stanovují se tyto úkoly: 1) přehledně představit příčiny a projevy změn evropských spisovných jazyků v období poststandardizace; 2) pojednat o modelech dynamiky evropských spisovných jazyků; 3) popsat nejdůležitější projevy změn spisovné litevštiny; 4) vymezit teoretické možnosti uplatnění modelů dynamiky evropských spisovných jazyků na spisovnou litevštinu. Použité výzkumné metody jsou analytická, popisná a srovnávací.
1. PARADIGMA STANDARDNOSTI EVROPSKÝCH SPISOVNÝCH JAZYKŮ V OBDOBÍ POSTSTANDARDIZACE
Změny jazyka jako společenského jevu úzce souvisejí s tím, co se děje ve společnosti, která daný jazyk užívá. Empirické výzkumy mohou ukázat, jaká je jazyková praxe, jakým jazykem mluví lidé z různých společenských vrstev a žijící na různých místech a jaké jsou jejich jazykové postoje. Modely dynamiky vysvětlují, jaké procesy probíhají a jakým způsobem. To vše podněcuje k hledání příčin změn a k předvídání dalších směrů vývoje. Tam, kde je jazyková politika důsledná, je třeba v případě potřeby také upravit její strategii.
1.1. Změny evropských jazyků a jejich příčiny
Vznik a prosazení spisovných jazyků určují zejména sociální, ekonomické a kulturní okolnosti a často také okolnosti politické. Při pojednávání o jazykových změnách je proto důležitý širší historický a společenský kontext. Historicky byl vývoj evropských spisovných jazyků spjat především s národněosvobozeneckými hnutími a vznikem států; v jednotlivých zemích však nebyl ani totožný, ani zcela synchronní a závisel na mocenských poměrech mezi různými zeměmi a uvnitř zemí na poměrech mezi společenskými třídami. Samotný model vývoje byl nicméně podobný: evropské spisovné jazyky vznikaly a rozvíjely se víceméně podle známého modelu standardizace spisovných jazyků Einaro Haugeno (Haugen 1966: 933). Vzhledem k rozmanitosti vývoje spisovných jazyků byl tento model později opakovaně zdokonalován a bylo dokonce uznáno, že proces standardizace se může cyklicky opakovat (Deumert, Vandenbussche 2003: 10).
Při pojednávání o standardizaci spisovných jazyků se poukazuje na dvě stránky tohoto procesu. Zaprvé, vzestup (povýšení) spisovného jazyka na národní standard znamená, že ostatní variety získávají nižší status a menší prestiž. Zadruhé, vznik spisovné variety přirozeně
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 4
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 4
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
je založen na ekonomických, sociálních, politických, geografických a historických okolnostech a souvisí se společenskými potřebami, jako je centralizace státní správy (viz Hernández-Campoy, Villena-Ponsoda 2009: 181–204).
Z časového hlediska se rozlišuje rané období (spisovné jazyky, které vznikly od 15.–16. do 19. století a staly se jazyky mezinárodní komunikace, například angličtina, francouzština, němčina, španělština aj.), střední období (spisovné jazyky, které vznikly od konce 18.–19. století do počátku 20. století, například litevština, lotyština, čeština, chorvatština, běloruština, estonština aj.) a pozdní období (spisovné jazyky, které vznikly v polovině až na konci 20. století, například moldavština, makedonština a sámština) (podrobněji viz Vogl 2012: 22–26; Miliūnaitė 2018: 184–186 a tam uvedenou literaturu).
Spisovná litevština, jak je patrné, patří do středního období formování; její normy kodifikoval Jonas Jablonskis teprve na samém počátku 20. století. V polovině 20. století byly spisovné jazyky v mnoha evropských zemích již upevněné, rozšířené ve společnosti a ovlivnily nářečí: někde začala nářečí zanikat, jinde se ze sociálních a ekonomických důvodů (migrace do větších center) proměnila ve větší útvary – regiolekty. Spisovná litevština tehdy místo toho, aby dosáhla zralosti, musela čelit rusifikaci a její normy se během 50 let sovětské okupace nemohly přirozeně rozvíjet3.
Evropské spisovné jazyky vstoupily do 21. století s různou úrovní standardizace: některé již byly upevněné ve vzdělané vrstvě společnosti, jiné byly ještě poměrně mladé, a proto zpravidla podléhaly větší regulaci na státní úrovni. V té době začaly změny spisovných jazyků, které lze přiřadit k novému období – poststandardizace. To se v zásadě shoduje s obdobím pozdní modernity neboli, podle termínu polského sociologa Zygmunta Baumana, tekuté modernity, jejíž osou je globální současná společnost žijící v podmínkách vysoce rozvinuté globální ekonomiky a informační revoluce. Důležitými rysy tohoto období jsou svržení starých autorit a vzestup nových influencerů. Jejich moc obvykle nepramení ze zralosti osobnosti a síly myšlenek či z tvorby idejí, ale spíše ze schopnosti manipulovat veřejným míněním. Pro toto období je rovněž typická fragmentárnost a stírání všech hranic; zvlášť důležité se stávají potřeby jednotlivce a lidská práva. Normy, podle nichž lidé hodnotí chování druhých, jsou méně přísné a chování, které jim neodpovídá, se omlouvá vnějšími faktory a polehčujícími okolnostmi; ba co víc, lidé
3 Mimochodem, při pojednávání o standardizaci v Litvě je třeba zdůraznit, že vývoj norem spisovné litevštiny a fungování litevštiny vůbec historicky výrazně ovlivňovaly – podobně jako v případě původem nejbližší lotyštiny – a stále ovlivňují nerovné jazykové kontakty. Proto zde nelze vždy automaticky přenášet sociolingvistické axiomy formulované zahraničními badateli pro jazyky, které se přirozeně vyvíjejí (k tomu viz Coupland, Kristiansen 2011: 17).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 5
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 5
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
již nejsou omezováni předem vytvořenými pravidly, mohou si svobodně určovat vlastní pravidla a normy podle okolností (srov. Odendaal 2013: 183–187).
Sociolingvistų darbuose (žr. Coupland, Kristiansen 2011: 27) konstatuojama, kad vėlyvosios modernybės laikotarpiu, visuomenei individualizuojantis, socialinės jėgos, kurios apibrėždavo, kas yra kalbos standartas, visiškai pasikeitė. Iš valdančiosios klasės, politikos, mokslo ir religijos veikėjų – autoritetų – šios galios pereina individams. Demokratizacija naikina viršūnių galią ir skatina reikštis socialines jėgas „iš apačios“, todėl į viešumą iškyla „apačių“ kalba. Pradedama abejoti bendrinių kalbų, kurių prigimtis yra ideologinė (atliepianti ekonominio, socialinio ir politinio kalbinės bendruomenės elito viešpatavimą), svarbumu: modernioje demokratinėje visuomenėje, sudarytoje iš skirtingų kalbinių bendruomenių, nebėra vietos unifikuotai (vienalytei) bendrinei kalbai, ji nebėra siekiamybė (Coupland, Kristiansen 2011: 27–33; Odendaal 2013: 186). Kita vertus, nors globalizacija niveliuoja tautas, jų kultūras ir kalbas, bet kartu sukelia ir priešingus procesus, skatinančius kalbų įvairovę ir individualumo, kalbinės (kaip ir apskritai kultūrinės) tapatybės išlaikymą. Internetizacija keičia įprastas kalbų funkcionavimo terpes, transformuoja kalbas ir kuria naujus jų pavidalus.
Všem evropským jazykům je společné, že se postavení nářečí výrazně mění: někde zanikají nebo téměř zanikly, jinde se proměňují v regiolekty. Mění se také starý standard, tradiční evropské spisovné jazyky ztrácejí stabilitu – na úrovni formy, funkcí i jazykových postojů. Celá tato jazyková rozmanitost přináší zmatek do školní výuky jazyků (Odendaal 2013: 187). Existují však také rozdíly, které do značné míry závisí na historickém kontextu. Například na Islandu, ve Francii a Dánsku je ideologie spisovného jazyka silná, a proto změny nesměřují k oslabování této ideologie, nýbrž se odehrávají na úrovni užívání spisovného jazyka (narůstající variantnosti) (srov. Ghyselen et al. 2016: 78).
Je třeba poznamenat, že procesy poststandardizace spisovných jazyků ve východoevropských zemích nastoupily s určitým zpožděním a probíhají v menším rozsahu. Příčinou je dlouhodobá politická závislost těchto zemí, která brzdila rozvoj demokratizace (viz Kristiansen 2016: 94).
1.2. Aspekty výzkumu dynamiky spisovných jazyků
Vzhledem k uvedeným výrazným změnám evropských jazyků není překvapivé, že badatelé evropských jazyků projevují zejména v posledním desetiletí velký zájem o vývoj spisovných jazyků a proměnu jejich vztahu k nespisovným varietám a že na teoretické i empirické úrovni zkoumají konvergenci těchto variet
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 6
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų poststandartizacijos kontekste | 6
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
(srov. němčina – Auer, Spiekermann 2011; nizozemština – Grondelaers, Van Hout 2011; italština – Berruto 2017; norština – Sandøy 2011; finština – Nuolijärvi, Vaattovaara 2011 aj.). Jaké by mohly být společné referenční body těchto změn a kritéria jejich měření?
Především je důležité nezapomínat, že navzdory podobnosti faktorů určujících jazykové změny se jazyková společenství mohou radikálně lišit v pojetí sociálních tříd, genderu, vazeb v komunitě, norem a prestiže i v jejich funkcích, a proto je třeba každé období vývoje konkrétního jazyka a každé jazykové společenství zkoumat s přihlédnutím k těmto skutečnostem (srov. Bergs 2012: 96; Smakman, Barasa 2016: 24–25).
Ve výzkumu spisovných jazyků se obvykle vyzdvihuje pět aspektů (srov. Smakman, Barasa 2016: 23; Miliūnaitė 2018: 45–70):
▪ historický přístup (formování a vývoj),
▪ geografický přístup (vztah k ostatním varietám téhož jazyka),
▪ strukturní přístup (normy, varianty),
▪ normativní přístup (míra kodifikace spisovné variety),
▪ sociolingvistický přístup (jazykové ideologie, postoje společnosti, status, prestiž).
Na základě těchto aspektů lze nejlépe popsat etablované spisovné jazyky jednojazyčných, politicky a jazykově stabilních společností jako přirozené kontinuum nářečí (Smakman, Barasa 2016: 23). V současných vícejazyčných společnostech se sociolingvisté vracejí k pojetí spisovného jazyka a kritériím jeho vymezení a tvrdí, že k popisu současné dynamiky spisovných jazyků již nestačí fáze standardizace, které vymezil Einar Haugen: jevy charakteristické pro období poststandardizace přesahují rámec Haugenova modelu (Coupland, Kristiansen 2011: 11).
Při objasňování rozsahu změn v období poststandardizace evropských spisovných jazyků se také kladou otázky, zda spisovné jazyky (v psané i mluvené podobě), zejména ve velkých městech, ztrácejí své pozice a ustupují nespisovným varietám, které měly dříve nižší status a postrádaly prestiž; zda ideologické systémy, jež udržovaly vztahy mezi spisovným jazykem a ostatními varietami, ztrácejí svou moc, nebo se pouze restrukturují. Strukturální a sociolingvistické studie variantnosti vycházejí z kvantitativní analýzy korpusových dat, a mohou tedy ukázat konkrétní změny. Zároveň se však uznává, že mluvit o změnách jazykových postojů (například určit, zda lidé skutečně dříve mluvili
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 7
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandardizacijos kontekste | 7
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
normativnější nebo že v minulosti hodnotili spisovnou varietu jinak) je mnohem obtížnější (Ghyselen a kol. 2016: 85).
1.3. Paradigma standardnosti spisovných jazyků
Model dynamiky evropských spisovných jazyků, jak lze usuzovat z četných prací věnovaných tomuto tématu, se nejčastěji vytváří na základě zásadní vlastnosti spisovného jazyka – standardnosti. Tradičně se rozlišují tři nebo čtyři znaky standardnosti (srov. Auer, Spiekermann 2011: 164; Grondelaers a kol. 2016: 119):
1) obecná platnost pro celé území, na němž se užívají nespisovné variety (nářečí),
2) prestiž (užívání v oficiálních veřejných situacích a ve vzdělávacím systému),
3) homogenita výrazových prostředků,
4) kodifikace.
Po prozkoumání a shrnutí znaků standardnosti popisovaných v různých zdrojích lze pro zkoumání dynamiky evropských spisovných jazyků navrhnout paradigma standardnosti a výzkumné otázky (viz tabulka 1).
TABULKA 1. Paradigma standardnosti a otázky k výzkumu
Paradigma standardnostiOtázky1.Vztah spisovného jazyka k ostatním varietámJak se mění vztah spisovného jazyka k ostatním varietám národního jazyka?2.VariabilitaZvyšuje se, nebo snižuje variabilita veřejného úzu (zejména médií)?3.Kodifikační strategieJak se mění povaha kodifikace norem spisovného jazyka?4.Jazykové ideologieJak se mění ideologie spisovného jazyka a prestiž této variety ve společnosti?
Uvedené paradigma standardnosti může sloužit jako výchozí bod pro zkoumání dynamiky spisovného jazyka, pokud podle Haugenova modelu standardizace spisovný jazyk dosáhl nejvyššího stadia vývoje nebo se mu blíží. Jednotlivé složky tohoto paradigmatu spolu úzce souvisejí a jejich vzájemné působení vyvolává obecnější otázku: jaký je vztah mezi změnami v užívání jazyka a změnami jazykových ideologií? Všechny uvedené složky jsou dále stručně rozebrány samostatně.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 8
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 8
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
1.3.1. Vztah spisovného jazyka k ostatním varietám.
Standardnost spisovného jazyka, zejména jeho mluvené podoby, dosahuje maxima, pokud spisovný jazyk pokrývá celé jazykové území, tj. pokud mluvčí nářečí uznávají spisovný jazyk jako varietu oficiálního veřejného projevu, ačkoli sami nemusí být zcela kompetentní jej užívat (Auer, Spiekermann 2011: 164). Se začátkem změn (destandardizace) se některé regiony mohou vytvořit nový standard, nebo zůstat bez jakéhokoli standardu, pokud se z nějakého důvodu odkloní od fungující spisovné variety.
Při hovoru o stratifikaci jazyků, tj. jejich rozrůznění do variet, a o vztazích mezi různými varietami se někdy užívá termín substandardu. Jde o varietu hodnocenou níže než standard (spisovný jazyk), jejíž rysy považuje jazykové společenství za nižší než rysy připisované prestižní varietě podle tří dimenzí variace: diatopické (tj. geografické variace – dialekty), diastratické (sociální variace – sociolekty) a diafázické (variace podle komunikační situace – funkční styly) (srov. Berruto 2017: 32 – převzato od E. Coseriu; Kardelis 2016: 7). V německé sociolingvistice se za substandard často označuje mluvená varieta blízká pólu standardu, do určité míry ovlivněná regionálními variantami, přičemž mnohé její rysy nejsou ani regionálními variantami, ani jevy spisovného jazyka (viz Stoeckle, Svenstrup 2011: 87).
Při vytváření modelů dynamiky spisovných jazyků umožňuje pojem substandardu souhrnně označit různé nespisovné variety, zejména ty, které se utvářejí jako mezivrstva mezi spisovným jazykem a nářečími (regionálními variantami). Podobně charakterizovaná varieta se někdy nazývá obecným jazykem, čímž se zdůrazňuje, že tato varieta slouží meziregionální a nadregionální komunikaci, nemá však oficiální status ani dimenzi správnosti–nesprávnosti (srov. Bartsch 1985: 41).
Bylo by možné mluvit o zformovaném substandardu v Lietuvě? Nejspíš ano. V Lietuvě se ve 21. století na pomezí nářečí a spisovného jazyka mění nejen samotná nářečí – jak již bylo zmíněno, ze sociálních a ekonomických důvodů se utvářejí regiolekty. Teoreticky by bylo možné předpokládat, že se na tomto pomezí s šířením spisovného jazyka prostřednictvím vzdělávacího systému a médií již vytvořila nová mezivrstva – substandard litevského jazyka neboli obecná litevština. Jaký je její vztah ke spisovnému jazyku? Dnes lze říci, že psaná spisovná litevština funguje tam, kde ji vytvářejí a upravují (redigují) zvlášť připravení lidé. Pokud je veřejně zveřejněn neredigovaný text neformálního stylu (v médiích, na sociálních sítích apod.), je značná pravděpodobnost, že jde o substandard.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204
Page 9
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 9
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
(podrobněji viz oddíl 2.2). Hranice fungování mluveného spisovného jazyka jsou ještě užší4, protože mluvčích, kteří si spisovnou výslovnost osvojili cíleným učením, zejména těch, kteří žijí v nářečním prostředí (nebo z něj pocházejí), kvůli mladému věku spisovné litevštiny zatím není (a ani nemůže být) mnoho.
1.3.2. Variabilita. Jedním z nejdůležitějších principů standardnosti je omezovat vnitřní variabilitu spisovného jazyka (tj. jeho výrazových prostředků), stanovovat co nejméně variabilní normy spisovného jazyka a odmítat dublety náležející k různým jazykovým rovinám. Často se říká, že cílem standardnosti jsou homogenní normy (Auer, Spiekermann 2011: 164), ačkoli v případě litevštiny to není zcela pravda (podrobněji viz oddíl 1.3.3).
Změny probíhající ve společnosti otevírají jazykové variety, jazykové jevy v nich migrují a výsledný veřejný jazykový projev již nelze vždy vymezit jako realizaci některé konkrétní variety nebo projev určitého funkčního stylu. Při zkoumání dat o užívání jazyka se zjišťuje, zda v situacích, pro něž jsou obvykle charakteristické normy spisovného jazyka, nedochází k růstu heterogenity výrazových prostředků (Ghyselen aj. 2016: 83). Příznakové jevy nižších variet ztrácejí v neutrálním veřejném jazyce svou příznakovost a variabilita se stává prostředkem vytváření takové identity. Za těchto okolností se normy spisovné litevštiny rovněž stávají nestabilními, jejich variabilita roste, a to je důsledkem tlaku skutečného úzu (v zásadě lze říci – substandardu) a někdy také kodifikační strategie.
1.3.3. Kodifikace. Kodifikace je způsob, jak písemně ustanovit normy spisovného jazyka. V některých zemích ji provádějí specializované instituce nebo agentury a kodifikované normy se zaznamenávají ve slovnících, gramatikách a příručkách jazykových doporučení. Standardnost charakterizuje kodifikace, která v počátcích utváření spisovné variety roste a později se stabilizuje. S proměnami jazyka může být revidována; její strategie závisí na jazykové politice konkrétní země. V období poststandardizace lze pozorovat, že norma spisovného jazyka se obecně stává polycentrickou, tj. mizí jediné centrum určující jazykové normy (Coupland, Kristiansen 2011: 30; Ammon 2015: 53).
4 Například by nebylo možné tvrdit, že například mluvený jazyk při jednáních Seimasu Litevské republiky je zcela spisovný.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 10
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 10
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
Jsou možné dva typy kodifikace, které závisí na historii vývoje spisovného jazyka a na povaze regulace spisovného jazyka (konkrétněji – na (ne)existenci státní jazykové politiky). Jeden typ kodifikace se opírá především o skutečné užívání a normy spisovného jazyka se stanovují pouze podle toho, co v něm funguje. Druhý typ kodifikace se orientuje nejen na užívání, ale také na jazykový systém a normotvornou tradici. Tento typ je zvláště charakteristický pro mladší spisovné jazyky, a tedy i pro spisovnou litevštinu. Její normový systém byl koncem 19. a začátkem 20. století vytvářen na základě jednoho nářečí, protože se tehdy ještě nevytvořila vrstva elity, která by hovořila spisovnou varietou. Význam normotvorné tradice vysvětluje snaha normy stabilizovat. Případ spisovné litevštiny jako osvojeného, nikoli nabytého jazyka, který je pro ni příznačný, ilustruje také motto tohoto článku.
V teorii i praxi kodifikace spisovné litevštiny se umírněná variabilita a stylistická i funkční distribuce variant (ovšem nikoli rovnoměrně ve všech jazykových rovinách) uznávají jako možnost proměny normy, aby se kodifikace neodtrhla od užívání a potřeb uživatelů spisovného jazyka (viz Miliūnaitė 2009). Například od počátku 21. století se v kodifikaci spisovné litevštiny usiluje o důslednější označování takzvaných funkčních příznaků (včetně případů stylistické distribuce), a kodifikuje se tak variabilita normy. Je však třeba uznat, že vliv kodifikace na veřejné užívání litevštiny se snižuje, uživatelé jazyka na veřejnosti k ní přihlížejí stále méně a stále více se přiklání ke druhému typu kodifikace, přičemž někteří jazykoví odborníci se pokoušejí kritérium užívání pozvednout téměř na kritérium jediné.
1.3.4. Jazykové ideologie, prestiž. Převládající jazykové ideologie ve společnosti – jako souhrn jazykových postojů k jazyku, jeho varietám či užívání jiných jazyků – určují, který jazyk, varieta nebo několik variet bude prestižních, nejvíce podporovaných a žádoucích. Standardnost znamená, že status spisovného jazyka je silný; členové společnosti, kteří spisovný jazyk ovládají, jsou obvykle považováni za chytřejší, mocnější a autoritativnější (Auer, Spiekermann 2011: 164). Standardnost spisovné variety roste a její status sílí spolu s jejím oficiálním prestižním postavením, které závisí především na tom, do jaké míry spisovný jazyk na státní úrovni podporují vládnoucí vrstvy.
Ideologii spisovného jazyka podporuje přesvědčení, že v současných společnostech jde o nejvhodnější jazykovou varietu, kterou lidé potřebují ke komunikaci s veřejnou mocí, státní správou a právním systémem; spisovný jazyk se užívá ve vysoce odborné intelektuální,
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 11
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 11
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
profesní činnosti, ekonomice, technologii a vzdělávacím systému; je prostředkem předávání znalostí a informací, utváření dovedností, podpory čtenářské kultury, veřejné komunikace, překladů z jiných jazyků a národních médií (Odendaal 2013: 188). Někdy se uvádí, že spisovná varieta je obvykle také jazykem nejvyšších orgánů státní moci, například parlamentních zasedání (Smakman, Barasa 2016: 23). V Evropě je spisovný jazyk každé země často považován za symbol národní identity, národní jednoty, solidarity a prestiže (Auer, Spiekermann 2011: 164; Leonard, Árnason 2011: 91–96; Odendaal 2013: 188).
Jak již bylo zmíněno, v období poststandardizace se mění vztahy mezi společenskými silami, které určují jazykové normy. Stejně jako Haugenův model standardizace již ani teoretický model společenských sil rozhodujících o tom, co je jazykový standard, který Ulrich Ammon vytvořil koncem 20. století (viz Ammon 2015: 53–67), zcela neodpovídá skutečnosti, protože odráží šíření norem spisovného jazyka „shora“. Za společenské síly, které podporují ideologii spisovného jazyka a vytvářejí, šíří či vnucují jazykové normy, považuje U. Ammon jazykové experty, kodifikátory jazykových norem, autority v otázkách jazykových norem (profesionální zprostředkovatele informací, novináře, učitele, redaktory), vzorové mluvčí a autory textů.
Liberální jazyková ideologie, která se prosadila spolu s demokratizací společnosti, pohlíží na tradiční spisovnou varietu jako na něco vnuceného většině společnosti, a tedy diskriminujícího jazykové menšiny i marginalizované skupiny a ohrožujícího osobní svobodu (viz Odendaal 2013: 183–203). Tím, že vyzdvihuje „lidové“ jazykové autority, pomáhá liberální jazyková ideologie ve veřejném užívání prosazovat „demokratičtější“ variantu spisovného jazyka, často spontánně se utvářející substandard, který skutečnou normu netvoří, nýbrž přejímá. Liberální jazyková ideologie sice obviňuje ideologii spisovného jazyka z autoritářství, sama však někdy hledá oporu své moci mezi politiky, pracovníky médií, novými tvůrci veřejného mínění (influencery) a také ve vzdělávacím systému; usiluje tak o ovlivňování těch společenských složek, na nichž prestiž a fungování spisovného jazyka nejvíce závisí, a o prosazování kritického pohledu na spisovnou varietu. V Litvě se jako prestižní jazyková varieta prosazuje nikoli tradiční spisovný jazyk, ale substandardní jazyk hlavního města Vilniusu (viz Vaicekauskienė, Čičirkaitė 2011: 57–76), přičemž se vychází z poměrně
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 12
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 12
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
rozporných výzkumů jazykových postojů5. Nelze přehlížet ani to, že někteří šiřitelé liberální jazykové ideologie zacházejí ještě dále – znevažují prestiž litevštiny a již deset let soustavně utvářejí pozitivní postoje k užívání angličtiny jako druhého jazyka v Litvě6. Výzkumy jazykových variet litevštiny (variability) z hlediska perceptivní dialektologie na druhou stranu ukazují, že představa litevské mládeže o spisovném jazyce je spojena nejen s Vilniusem, ale také s dalšími velkými městy a především se vzděláním (Aliūkaitė ir kt. 2017: 285–286).
Otázka proměny jazykových ideologií a prestiže spisovného jazyka je tedy při pojednávání o dynamice vývoje spisovných jazyků zvláště důležitá.
2. MODELY DYNAMIKY EVROPSKÝCH SPISOVNÝCH JAZYKŮ V OBDOBÍ POSTSTANDARDIZACE
S ohledem na již probrané čtyřsložkové pojetí standardu(…)
5 Dėl tokių tyrimų vertinimo plg. Pupkis (2019). Beje, suomių sociolingvistų tyrimai atskleidė, kad, nepaisant to, jog visuomenės kalbinės nuostatos rodo esant destandartizacijos požymių, dauguma suomių, ypač vyresnio amžiaus, vis dar nori, kad sakytinėje žiniasklaidoje žinių ir kitose aktualijų laidose būtų kalbama bendrine kalba. Skirtingų Suomijos vietų dialektologinės studijos parodė, kad sostinės Helsinkio regionas dažniau suvokiamas kaip miesto slengo, o ne kaip bendrinės kalbos centras; jame gyvenantys žmonės apibūdinami kaip arogantiški, pasipūtę ir nedraugiški (Nuolijärvi, Vaattovaara 2011: 69–70).
6Typický příklad z nejčtenějších internetových médií: „<...> jak bezmocný je litevský jazyk ve srovnání s angličtinou, která dokáže všechno vyjádřit stručně, jednoslabičnými a dvojslabičnými slovy, obejde se prakticky bez pádů, je přesná, navíc krásně zní v písních a kromě toho ji nereguluje žádná komise“ (Andrius Užkalnis. Užkalniova recenze jídla se prodává za 4000 eur aneb ještě jinak. delfi.lt, 2019-12-08. Dostupné online: https://www.delfi.lt/maistas/laukines-zasys/uzkalnio-maisto-apzvalga-perkama-uz-4000-euru-arba-dar-vienu-budu.d?id=82990773).
7Například Italové mají sklon hovořit o informalizaci, která doprovází procesy poststandardizace, tedy o posunu spisovného jazyka k volným, hovorovým a regionálním varietám, a o dehomogenizaci (koexistenci tradičního spisovného jazyka a nového standardu, který je méně kodifikovaný a regionálně rozrůzněný) (Cerruti a kol. 2017: 3).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 13
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandardizacijos kontekste | 13
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
TABULKA 2. Změna paradigmatu standardnosti podle modelů dynamiky evropských jazyků
Paradigma standardnosti
Otázky
Poststandardizace
Destandardizace
Demotizace
1.
Vztah spisovného jazyka k ostatním varietám
Jak se mění vztah spisovného jazyka k ostatním varietám národního jazyka?
Demokratizace umožňuje, aby se na veřejnosti uplatnily i další variety (dialekty, regiolekty, substandard aj.) – spisovný jazyk s nimi začíná soupeřit a ztrácí některé funkce v jazykovém společenství.
Pomíjí potřeba jediné variety společné celému jazykovému společenství. Několik variet funguje paralelně.
Dochází k restandardizaci a dříve neprestižní varieta, případně nově se utvářející varieta, zaujímá místo tradičního spisovného jazyka.
2.
Variabilita
Roste, nebo klesá variabilita veřejného užívání (zejména v médiích)?
Variabilita roste, norma se stává polycentrickou.
Variabilita roste, lze pozorovat horizontální i vertikální migraci variant. Rysy neformálního (hovorového) stylu přecházejí do oficiálního užívání a psané podoby jazyka.
3.
Kodifikační strategie
Jak se mění charakter kodifikace norem spisovného jazyka?
Po zániku jediného centra regulace norem spisovného jazyka role kodifikace klesá.
Stále více dříve nespisovných variant je pozitivně kodifikováno s ohledem na tendence reálného užívání; kodifikované normy jsou stále variabilnější.
4.
Jazykové ideologie
Jak se mění ideologie spisovného jazyka a prestiž této variety ve společnosti?
Ideologie spisovného jazyka slábne, spisovný jazyk ztrácí oficiální prestiž a svou výjimečnou hodnotu ve společnosti. Několik variet je uznáváno jako rovnocenných.
Ideologie spisovného jazyka přetrvává: tato varieta si zachovává prestiž, mění se však představa o tom, jaká má být.
Jak vyplývá z odborných prací věnovaných tomuto tématu, při zkoumání dynamiky spisovných jazyků je třeba mít na paměti následující výhrady:
neexistuje ustálený termín, a proto se stejné či podobné modely někdy označují různě;
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 14
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 14
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
▪ protože jde o dynamiku současných jazyků, je tento proces neustále proměnlivý, a proto nejsou rozlišovací znaky dynamických modelů vždy zřetelné;
▪ v národních spisovných jazycích různých zemí jsou možné různé varianty interakce modelů;
▪ tyto modely jsou zjednodušené, protože nezohledňují různé podoby jazyka (mluvenou a psanou), jejichž dynamika může vykazovat protichůdné tendence.
Na procesy dynamiky evropských spisovných jazyků se nahlíží různě. Někteří autoři vyslovují domněnku, že v období pozdní modernity jsou možné dva alternativní scénáře proměny spisovných jazyků: destandardizace a demotizace. Druhý scénář je údajně v evropských zemích rozšířenější (Coupland, Kristiansen 2011: 28). Němečtí sociolingvisté tvrdí, že destandardizace a demotizace se navzájem nevylučují. Tyto modely mohou fungovat souběžně a nemusí nutně ukazovat na protichůdné směry vývoje spisovných jazyků (viz Auer, Spiekermann 2011: 162).
Nejvýraznější modely dynamiky evropských spisovných jazyků a jejich konkrétnější projevy jsou podrobněji rozebrány dále.
2.1. Demotizace → restandardizace
Termín demotizace (německy Demotisierung < z řeckého demōs „lid“) vytvořil v roce 1997 německý jazykovědec Klaus J. Mattheier, aby pojmenoval šíření gramotnosti mezi vzdělanými společenskými třídami v období rané modernity. V pozdní modernitě tento termín označuje zlidovění spisovného jazyka. V případě demotizace zůstává ideologie spisovného jazyka nezměněna, neboť se uznává, že taková prestižní varieta je potřebná. Jazykové postoje společnosti se tedy v tomto ohledu nemění, mění se však hodnocení způsobů mluvení – jaká má tato spisovná varieta být. Obvykle se zvyšuje status variety, která dříve neměla prestiž. Jako příklad tohoto modelu dynamiky spisovného jazyka se uvádí veřejný mluvený jazyk v Dánsku, jehož mladí lidé hodnotí dřívější kodaňský hovorový jazyk dělnické třídy, spojovaný s nízkým statusem, pozitivněji než tradiční prestižní kodaňskou výslovnost či jiné místní akcenty (Coupland, Kristiansen 2011: 25–26). Je tu však jedna výhrada. Hovorová varieta s nízkým statusem (demotická) získává vyšší status nikoli absolutně, nýbrž pouze za určitých okolností komunikačního aktu, a nejde o rychlý proces, ale o proces trvající celá desetiletí (od 60. let 20. století) (viz Kristiansen 2016: 96–97). Tradiční prestižní kodaňská výslovnost se spojuje s uznávanými (autoritativními) institucemi, zatímco demotický hovorový jazyk
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 15
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 15
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
je spojován s dynamismem jednotlivého mluvčího: takový mluvčí je charakterizován jako aktivní, obyčejný, vzbuzující důvěru, zajímavý a úspěšný člověk z médií (Coupland, Kristiansen 2011: 28–30). Protože demotizace přímo souvisí s šířením nové mediální kultury8 a otevřením veřejného prostoru hlasu společnosti, tvrdí se, že média jsou jak ideologickým nástrojem pro vytváření nového standardu jazykové kompetence, tak zároveň prostředkem šíření tohoto standardu. Tyto procesy jsou zřejmé i v Litvě (viz Nevinskaitė 2019: 83–100).
V případě demotizace se tedy (alespoň zpočátku) uznává, že současně existuje několik prestižních variet, které získávají prestiž v závislosti na okolnostech komunikace (sociálních kontextech). Na demotizaci lze proto nahlížet jako na částečné snížení statusu tradičního spisovného jazyka a zúžení jeho funkcí, kdy část funkcí a vysokého statusu přebírá jiná varieta. Taková polycentricita norem souvisí s destandardizací (srov. Coupland, Kristiansen 2011: 30), a je tedy zřejmé, že procesy destandardizace a demotizace nemusí představovat alternativní modely vývoje spisovných jazyků. Jako příklad demotizace se uvádí současná spisovná němčina. Mluvený standard, který se dříve vyučoval ve škole společně s psaným standardem, se stal varietou, v níž mnozí Němci vyrůstali. Nyní je mluvený standard, podporovaný médii, dostupný všem a oddělil se od psaného standardu (Auer, Spiekermann 2011: 166–174).
V důsledku demotizace vzniká rozpor mezi tradičními normami stanovenými autoritami, jimiž se mají řídit vzdělávací instituce, a skutečným územ (Auer, Spiekermann 2011: 162). To lze pozorovat i v Litvě. Výzkum jazykových postojů ukazuje, že učitelé, zejména učitelé litevštiny, čelí dvojím normám: kodifikovaným, které mají vyučovat, a skutečným, které působí na žáky především mimo školu. Prohlubující se rozdíl mezi kodifikovanými a skutečnými normami snižuje motivaci k učení a ztěžuje proces učení. Totéž lze říci o profesionálních moderátorech zpráv a jazykových redaktorech pracujících v mluvených médiích, kteří lavírují mezi kodifikovanými a skutečnými („lidovými“) normami, když se tyto normy neshodují.
Za jeden z projevů pokročilé demotizace lze považovat restandardizaci – standardizaci probíhající znovu. Připomíná to proces vzniku spisovného jazyka, avšak v případě restandardizace spisovný jazyk již existuje a do oběhu se uvádí nová soustava norem nebo funkcí (Odendaal 2013: 189). Jinými slovy, průběh restandardizace je opačný
8 Není náhodou, že primární kladně konotovaný význam samotného slova kultura, označující formu materiálních a duchovních hodnot vytvářených člověkem a společností, se v nových médiích rozšiřuje, tj. neutralizuje (srov. nové kultury, například kultura šikany, kultura nenávisti apod.).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 16
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 16
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
— cílem není odmítat nevhodné vyjadřovací prostředky a oddělovat sociální skupiny, nýbrž rozšířit hranice přijatelnosti jazykových jevů. V případě restandardizace se jazykové normy nestanovují „shora“, ale opírají se o výzkum skutečného úzu a jazykového chování uživatelů jazyka. Restandardizace se tedy označuje jako demokratizace standardu a nejčastěji představuje reakci na sociální problém nebo na změny, které zažívají specifické sociální skupiny.
Restandardizace jako projev dynamického modelu spisovného jazyka nemá jednotné pojetí. Někdy se označuje za přechodný stav mezi jednou vývojovou etapou spisovného jazyka a druhou, tedy za dočasné kolísání, kdy do úzu spisovného jazyka pronikají varianty „zdola“ (Auer, Spiekermann 2011: 165). Jak již bylo zmíněno, termín restandardizace Italové široce používají pro označení procesu probíhajícího od 90. let 20. století: při interakci tradičního spisovného jazyka s hovorovými, neformálními a regionálními varietami jsou dřívější rysy substandardu absorbovány do oblastí užívání spisovného jazyka a výsledkem toho všeho je nový standard, tj. nová italština spisovná, která existuje souběžně s tradiční spisovnou varietou (Cerruti ir kt. 2017: 3–28). Jinými slovy, jazykové formy a struktury, které již existují v italském substandardu, stejně jako inovace vzniklé vlivem angličtiny, ztrácejí své příznakové postavení jako prvky nižší, hovorové variety a přecházejí do úzu vzdělaných lidí a do psaného jazyka, zčásti i do médií (Berruto 2017: 31).
Někdy se restandardizací označuje etapa jazykového plánování (tj. nikoli spontánního vývoje, nýbrž vědomé regulace jazyka), v níž se vytváří nová varieta spisovného jazyka, která má proměnit tradiční spisovný jazyk, jenž již neodpovídá potřebám společnosti, a vědomým úsilím změnit jazykové formy, funkce i jazykové chování (srov. Odendaal 2013: 183–203).
2.2. Destandardizace → substandardizace
Standardizace znamená oddělování a distancování různých jazykových variet a vyzdvihnutí jedné z nich, zatímco destandardizace znamená sbližování těchto variet a vyrovnávání jejich statusu. Demokratizace otevírá cestu k veřejnému prostoru také jiným jazykovým varietám vedle spisovného jazyka, internetizace vytváří nástroje a přístup pro všechny, kdo chtějí veřejně vyjadřovat své názory. Destandardizace znamená, že se do té doby ustálený spisovný jazyk strukturálně rozrůzňuje a ztrácí oficiální, zjevnou prestiž — jeho ideologie slábne (Auer, Spiekermann 2011: 162–164). Veřejné užívání
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 17
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postანდartizacijos kontekste | 17
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
se stává stále variabilnějším a dříve nenormativní formy (například ty, které užívala dělnická třída) jsou povyšovány na alternativní normativní formy.
Když už neexistuje jediná idealizovaná jazyková varieta, k níž by se orientovala celá společnost, jazykové postoje se radikálně mění: lidé se osvobozují od negativních jevů, jako jsou posměch, výsměch, diskriminace a sociální vyloučení, které vyvolávala nedostatečná znalost prestižní variety (srov. Coupland, Kristiansen 2011: 29). Ačkoli se často tvrdí, že v Evropě destandardizace vlastně neprobíhá, protože přetrvává potřeba variety nejvhodnější pro veřejný život (Coupland, Kristiansen 2011: 29), lze nalézt určité projevy slábnoucí ideologie spisovného jazyka, kdy se norma stává polycentrickou (vytvářenou a šířenou nikoli z jediného centra moci). Tento model dynamiky souvisí zejména se zvýšenou migrací a je typický pro vícejazyčné a multikulturní země, v nichž by bylo sotva možné osvojit si jeden dohodnutý standard (zejména v mluvené podobě, včetně výslovnosti).
Proč se společnost, která se projevuje ve veřejném prostoru, nemusí nutně orientovat na spisovný jazyk? Soubor vyjadřovacích prostředků spisovné variety je svou funkcí více přizpůsoben neutrálnímu nebo oficiálnímu užívání. Elektronická komunikace slouží především neformální komunikaci, což vede k výběru jiných, stylisticky a funkčně konotovaných vyjadřovacích prostředků. Navíc během období standardizace většina společnosti užívala spisovný jazyk pasivně, tj. pouze jej přijímala prostřednictvím veřejných kanálů, ale sama jej netvořila. Když vznikla potřeba aktivně se projevovat na veřejnosti, často se k tomu užívala běžná každodenní (hovorová) varieta, která měla do té doby nižší status.
Jako typický příklad destandardizace v Evropě se uvádí norština. V Norsku mají dialekty silné postavení i v oficiálních situacích a převládající jazyková ideologie podporuje regionální způsoby mluvy (podrobněji viz Sandøy 2011: 119–126).
Za určitý projev demokratizace lze považovat substandardizaci — interakci substandardu se spisovnou varietou; zdá se však, že dosud nebyla vykrystalizována jasnější kritéria, která by tento proces definovala. Například nizozemští vědci se neshodují v tom, zda v této zemi probíhá substandardizace spisovného jazyka (kdy substandard vytlačuje spisovný jazyk), nebo zda rostoucí variabilita a uvolňování norem znamenají pouze rozšiřování norem spisovného jazyka o regionální a sociální rysy (Grondelaers, Van Hout 2011: 117). Jestliže se substandard prosadí vedle spisovné variety a začne s ní soupeřit, lze říci, že jeho šíření přispívá k procesu destandardizace.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 18
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 18
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
K vysvětlení procesů probíhajících v Litvě je pojem substandardu poměrně vhodný (viz obr. 2): umožňuje pojmenovat výsledek interakce dialektů (a na počátku 21. století také regiolektů) se spisovným jazykem a dalšími jazyky, která trvala více než století.
OBR. 2. Substandard litevštiny jako mezivrstva regiolektů a spisovného jazyka, znázorněná také s vlivem dalších jazyků9
Ve veřejném neformálním psaném úzu (v elektronické komunikaci na sociálních sítích, na blozích apod.) se zaznamenává mnoho rozšířených nenormativních variant, jejichž nenormativnost si uživatelé většinou neuvědomují a používají je jako neutrální prostředky vyjadřování. Substandard nemá kodifikaci ani vymezený systém norem, avšak jazykové jevy, které k němu náleží, jsou univerzální, přesahují regiolekty, jsou společné veřejnému úzu, jen jsou nižší úrovně než normy spisovného jazyka.
V Litvě lze položit otázku, zda se tento substandard stejně jako v Nizozemsku rozšiřuje a zaujímá některé oblasti, které dříve náležely úzu spisovného jazyka, nebo zda sám spisovný jazyk získává nové rysy a některé z nich přejímá ze substandardu. Jinými slovy, zda to, co dnes
9 Podobné kužely při diachronním vysvětlování vztahů mezi dialekty a spisovným jazykem v evropských jazycích kreslil Peter Auer (viz Auer 2005: 9–28). Pro obrázek 2 byla se souhlasem autorů použita mapa regiolektů (Geržotaitė, Mikulėnienė 2014). Konstrukce kužele a body městských koiné jsou dílem autorky tohoto článku.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 19
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 19
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
označuje jako mluvená „vilniuská řeč“, co se používá v psaných médiích a zaznívá na zasedáních Seimasu, je neformální styl spisovného jazyka, nebo substandard fungující mimo hranice spisovného jazyka10?
V prvním případě, pokud spisovný jazyk přestává být uznáván jako prestižní varieta, hovořili bychom o destandardizaci; ve druhém případě, pokud spisovný jazyk získává nové rysy, o demotizaci. Při zodpovídání této otázky se lze opřít o zásadní vlastnost norem spisovného jazyka – jejich kodifikaci. Dokud tedy nejsou rysy substandardu kodifikovány (nebo jsou kodifikovány negativně), není důvod považovat je za normu spisovného jazyka. V oblastech úzu, kde se normy spisovného jazyka zvlášť neuplatňují (text není redigován), se šíří substandard.
Je však třeba poznamenat, že existuje tendence kodifikovat některé varianty substandardu jako normu spisovného jazyka. Například Státní komise pro litevský jazyk v posledních letech schválila dříve za normativní nepovažované akcentové varianty asmeniškas, –a, visuomeniškas, –a (vedle ãsmẽniškas, –a, visúomeniškas, –a); slovotvorné varianty s příponou považovanou za cizí –iokas, –ė (klasiokas, –ė, grupiokas, –ė, kambariokas, –ė), liberalizovala interpunkci aj. To odpovídá obecným rysům dynamiky spisovného jazyka v období poststandardizace: přísnost kodifikace v některých případech polevuje a kodifikovaná norma se stává variabilnější.
V případě litevštiny je však paradoxní, že vzhledem k mládí spisovného jazyka si společenské vrstvy, které by měly šířit jeho normy a vzor spisovného jazyka, samy často tento vzor řádně neosvojí11. Například lidé, kteří si neosvojili systém přízvuku spisovného jazyka, se podivují, proč tento systém vyžaduje, aby se přejatá vlastní jména – křestní jména, příjmení apod. – při mluvení spisovným jazykem přízvukovala podle pravidel litevštiny – Natašà, Nebraškà). Ti, kdo spisovný jazyk ovládají, si takovou otázku vůbec nekladou – systém funguje automaticky. Většina společnosti se však orientuje nikoli na žádoucí normu, ale na normu skutečnou
10 Vzhledem k novosti a složitosti probíraných procesů překvapuje článek Giedriuse Subačiuse (pravda, nejde o odbornou studii), který tyto procesy nahlíží značně jednostranně a zjednodušeně, bez opory v jakémkoli výzkumu, a vše shrnuje jako demotizaci (označovanou také jako demotizování, demotizace), „rozšiřování spisovného jazyka“ (Subačius 2019: 8–11).
11 G. Subačius se jeví jako velký optimista, když v uvedeném článku tvrdí: „Těžko říci, kdy se většina (více než polovina) rodilých mluvčích litevštiny naučila mluvit spisovným jazykem, snad kolem let 1970–1980? Teprve když se většina naučila mluvit spisovným jazykem, lze říci, že společnost přijala mluvený spisovný jazyk a že se v Litvě stal dominantním.“ (Subačius 2019: 9). Systém spisovné výslovnosti a přízvuku (nikoli jednotlivé prvky) si obvykle osvojují pouze specialisté (například část profesionálů v mluvených médiích). Mluveným spisovným jazykem (jeho zvukovou podobou), který má autor v tomto případě na mysli, je však nejspíš přece jen substandard.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 20
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 20
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
a užívá ji a přejímá. Reálná norma ve veřejném užívání se od kodifikované normy zřetelně liší, takže pokud škola neosvojí žákům dovednosti v oblasti spisovného jazyka, utváří je prostředí: rodilý mluvčí si v zásadě osvojuje nikoli spisovný jazyk, nýbrž substandard.
Zde je několik příkladů substandardu na různých jazykových rovinách – reálné veřejné normy (kodifikované však jako nespisovné, nebo nekodifikované jako norma spisovného jazyka):
▪ posun přízvuku (např. Spinòza, Obãma, Kanãda) nebo přechod k jinému typu přízvukování v důsledku nivelizace intonace (griežtùs, baltùs, vienùs, su žmonà);
▪ nespisovné přejaté výrazy (např. durnas, –a, biškį, jo (hovor. „ano“), OK (hovor. „dobře“));
▪ slangové prvky (např. bele(n)kas, išdurti (hovor. „podvést“));
▪ nespisovné (významy kalkované z jiných jazyků) významy slov (např. gautis (hovor. „stát se, dopadnout“), perspjauti „předčit, překonat“));
▪ kalky (např. išsireikšti, išsireiškimas, kažkas (kažkur...) tai);
▪ nespisovné gramatické tvary (např. du tūkstantis pirmais metais, trys rinkimai, penki metai, mėgiamas, –a – poslední z uvedených tvarů se již dávno rozšířil ve veřejném užívání i mimo nářeční oblasti);
▪ nespisovná syntax (např. šiai dienai (ve významu časové hranice nebo okamžiku), kad su s infinitivem pro vyjádření účelu).
Zvláštností Litvy je, že do veřejného užívání pronikají vedle regionálních prvků také nesystémové prvky cizí litevštině, které existují ve vrstvě substandardu. To činí jazykové užívání ještě variabilnějším. Tato okolnost vybízí k otázce, co by se stalo, kdyby se substandard (a s ním i „vilniuská řeč“) začal ztotožňovat s prestižním spisovným jazykem a pokusili bychom se jej legalizovat jako novou spisovnou varietu, která by nahradila tradiční spisovný jazyk (případ restandardizace). Takto substardardizovaný (restandardizovaný) spisovný jazyk by ztratil systémovost a nebylo by možné jej soustavně vyučovat ani se jej učit. Na druhé straně je zřejmé, že spisovný jazyk může existovat a být užíván pouze tehdy, pokud jeho proměnlivá část normy (na rozdíl od jádra norem) nebude po desetiletí konzervována.
***
Z pojednaných případů substandardizace a restandardizace vyplývá, že tyto projevy dynamiky spisovných jazyků mohou přecházet jeden v druhý a mohou fungovat souběžně. Závisí to na sociolingvistické situaci každého jazyka.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 21
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 21
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
O rysech dynamiky spisovné litevštiny lze hovořit zatím jen málo konkrétně, spíše hypoteticky (viz tabulku 3).
TABULKA 3. Rysy dynamiky spisovné litevštiny
Paradigma standardnosti
Rysy dynamiky spisovné litevštiny
1.
Vztah spisovného jazyka k ostatním varietám
V některých oblastech, zejména v médiích, zaujímá místo spisovného jazyka jiná varieta (substandard). Ve veřejných oblastech dochází k výrazné informalizaci (povyšování jazyka nižšího statusu, typického spíše pro soukromou komunikaci, na vyšší úroveň, tj. pronikání prvků hovorového jazyka do veřejného prostoru). Tradiční spisovný jazyk přetrvává tam, kde je kontrolován a podporován: v textech psaného jazyka – v právních a administrativních dokumentech a také částečně ve vědě a vzdělávacím systému (například v redigovaných knihách a učebnicích).
2.
Variabilita
Zřetelný nárůst variability (dehomogenizace), vertikální a horizontální migrace variant.
3.
Kodifikační strategie
Kodifikace norem spisovné litevštiny „shora“ zůstává důležitá pro oficiální styly, v nichž je jazyk zvlášť kontrolován, zatímco v neformálních stylech se ke kodifikaci přihlíží stále méně. Při revizi kodifikace se zaznamenává značná variabilita norem spisovného jazyka, normy se liberalizují a stále více jevů substandardu se kodifikuje pozitivně.
4.
Jazykové ideologie
Tradiční spisovný jazyk (v psané i mluvené podobě) není vždy považován za nejprestižnější jazyk. Uživatelé jazyka některé kodifikované normy nepřijímají, nerozumějí jim, někdy se jim dokonce vysmívají a označují je za umělý jazyk vymyšlený jazykovědci. Vedle ideologie tradičního spisovného jazyka se ve druhém desetiletí 21. století prosazuje liberální jazyková ideologie podporující substandardizaci.
Je zřejmé, že v období poststandardizace lze hovořit také o projevech destandardizace spisovné litevštiny (v souvislosti s poklesem prestiže tradičního spisovného jazyka12), a také o
12 Je však třeba uznat, že očekávání části společnosti ohledně užívání správné spisovné litevštiny, například v internetových médiích, zůstávají poměrně silná (podrobněji viz Miliūnaitė 2018).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 22
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 22
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
veřejných oblastí užívání, jejichž jazyk již není zvlášť sledován, substandardizaci. Zda se substandard stane novým standardem a zda budeme moci celý tento proces nazvat restandardizací, je dnes ještě předčasné posuzovat. Nelze navíc vyloučit předpoklad, že psaná standardní řeč se spíše vyvíjí podle modelu demotizace, zatímco mluvená, navzdory pokusům představovat ji jako „vilniuskou řeč aspirující na prestiž“¹³, podle modelu destandardizace. Tento předpoklad lze zdůvodnit tím, že v redigovaných oblastech standardní psané řeči se zachovává etalon tradiční standardní řeči, vyučuje se mu ve škole a v neredigovaných oblastech užívání standardní psané řeči se k tomuto etalonu rovněž stále přihlíží, jen je „ředěn“ prvky substandardu (zejména lexikálními). U veřejného mluveného jazyka je tomu jinak. Jelikož neexistuje jeden výrazný, skutečně fungující etalon standardního mluveného jazyka (můžeme hovořit o jeho jednotlivých projevech, kdy se výslovnost a přízvuková pravidla standardního jazyka cíleně osvojují především z profesních důvodů), je standardní veřejný mluvený jazyk silně ovlivněn substandardem a regiolekty zůstávají více či méně silné, takže podmínky pro destandardizaci jsou poměrně příznivé.
ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY
V důsledku různých vnějších příčin (globalizace, demokratizace společnosti, rozšíření internetu, sílící migrace) prochází standardní litevština, stejně jako další evropské standardní jazyky, na počátku 21. století obdobím poststandardizace. Mění se tradiční pojetí standardního jazyka, roste variabilita užívání, mění se jazykové postoje společnosti a jazykové ideologie. Za zmínku stojí několik aspektů tohoto procesu.
1. Dynamiku standardních jazyků lze popisovat a srovnávat na základě paradigmatu standardnosti, které tvoří čtyři složky: vztah standardního jazyka k jiným varietám, variabilita, kodifikační strategie a jazykové ideologie.
2. Pro procesy změn standardní litevštiny je důležitých několik faktorů, které ji odlišují od některých dalších evropských standardních jazyků.
2.1. Ačkoli se standardní litevština na počátku 21. století již začala vymykat tradičnímu stavu standardizace, do období poststandardizace vstoupila ještě jako poměrně mladý jazyk, kodifikovaný Jonasem
13 Srov.: „<...> média utvářejí představu o tom, co je standardní litevština. Ačkoli se vysílající stanice, zejména veřejnoprávní, oficiálně drží standardu spisovného jazyka, výzkumy ukazují, že jazyk vysílání je ve skutečnosti bližší vilniuské mluvě (není však s ní totožný). <...> Jelikož výslovnost bližší standardnímu jazyku je typická pro hlasatele a moderátory seriózních pořadů, lze předpokládat, že s proměnou chápání role hlasatele a s přibýváním zábavního obsahu bude prestiž vilniuské mluvy nadále růst.“ (Nevinskaitė 2019: 97).
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 23
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 23
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
kodifikoval Jablonskis na samém počátku 20. století. Něco málo přes sto let kodifikace a šíření jejích norem nebylo dostatečně dlouhou dobou k tomu, aby se tyto normy stabilně upevnily ve všech rovinách ve vzdělaných vrstvách společnosti, a proto ani dynamika dosud nenabyla jasného směru.
2.2. Na rozdíl od mnoha jiných evropských jazyků žila litevština po dlouhá staletí pod silným tlakem jiných jazyků a byla neustále ovlivňována jazykovými kontakty. Ani normy standardní litevštiny se během 50 let sovětské okupace nemohly přirozeně vyvíjet, neboť byly silně ovlivněny ruštinou. Proto je variabilita užívání standardního jazyka také nehomogenní: v paradigmatu variability se vyskytují i cizí prvky, které vybočují z litevštiny jako celku, jejího systému a normy.
Na konci 20. a na počátku 21. století se standardní litevština ještě nezbavila důsledků rusifikace a zároveň prochází konvergencí s novými jazykovými systémy (v mnoha případech s angličtinou) i s dalšími varietami samotné litevštiny (regiolektech a substandardem). Variabilita se šíří jak horizontálně (uvnitř jednotlivých variet), tak vertikálně (varianty migrují z jedné variety do druhé).
3. Výzkum vývoje standardní litevštiny a jazykových postojů je v Litvě dosud málo rozsáhlý (více výzkumů se věnuje variabilitě – z hlediska percepční dialektologie – a jazykovým postojům než užívání jazyka), pokrývá krátké období a téměř vylučuje možnost hodnocení změn. Ačkoli sledování užívání jazyka a výzkum jazykových postojů ukazují, že ke změnám dochází na strukturální úrovni, na úrovni regulace jazyka i jazykových ideologií, nebylo by zatím na základě těchto poznatků a s ohledem na mnohosměrné působící faktory obezřetné bezvýhradně kategorizovat povahu dynamiky standardní litevštiny. Objevují se pokusy přizpůsobit probíhající změny modelu demotizace, ten však nepokrývá všechny současně probíhající procesy.
4. V současné fázi vývoje standardní litevštiny lze zvětšující se rozdíl mezi kodifikovanou a skutečnou normou vysvětlovat vznikem substandardu – přechodné vrstvy mezi regioleky a standardním jazykem. Substandard je pojem, který v litevské lingvistice dosud téměř nebyl tematizován, může však pomoci vysvětlit současnou dynamiku standardní litevštiny.
5. Pokud jde o změny jazykových ideologií, je třeba poznamenat, že tento proces se usiluje nepřirozeně urychlit vytvářením negativních postojů ve veřejném prostoru jak vůči normám tradičního standardního jazyka, tak vůči institucím dohlížejícím na něj a státem prováděné jazykové
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 24
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 24
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
politiky a v posledním desetiletí také obecně kvůli litevštině, přičemž jsou vyzdvihovány přednosti angličtiny. To vyvolává dvojí nespokojenost ve společnosti: jednak s ideologií spisovného jazyka, která údajně brzdí jazykový pokrok, jednak s drsnými prohlášeními některých sociolingvistů a influencerů, za nimiž se skrývá snaha převzít mocenská centra jazykové politiky a liberalizovat přístup k normám spisovného jazyka i k jejich dohledu.
6. Výzkumníci změn evropských spisovných jazyků upozorňují, že ve většině případů jazykové postoje společnosti nijak nezpochybňují potřebnost samotných spisovných variet. Obecný sklon ke změnám se častěji projevuje nikoli na úrovni ideologie spisovného jazyka, nýbrž na úrovni jazykové struktury (užívání). Pro litevský spisovný jazyk je zvlášť důležitá myšlenka, že v globálním světovém společenství mají jazyky s malým počtem mluvčích větší šanci přežít, rozvíjet se a znovu ožít, pokud mají spisovnou varietu (Odendaal 2013: 188). Proto ani v období poststandardizace nesmí být fungování a proměny spisovné litevštiny ponechány samovolnému vývoji.
LITERATŪRA
Aliūkaitė D., Mikulėnienė D., Čepaitienė A., Geržotaitė L. 2017: Kalbos variantiškumas ir jo vertinimas perceptyviosios dialektologijos požiūriu: variantų ir vietų vaizdiniai. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Ammon U. 2015: On the Social Forces that Determine what is Standard in a Language – With a Look at The norms of Non-standard Language Varieties. – Bulletin VALS–ASLA, 3, 53–67.
Androutsopoulos J. 2014: Mediatization and Sociolinguistic Change. Key Concepts, Research Traditions, Open Issues. – Mediatization and Sociolinguistic Change. Linguae & Litterae 36. J. Androutsopoulos (ed.). Berlin, Boston: Walter de Gruyter, 3–48.
Auer P. 2005: Europe’s Sociolinguistic Unity, or: A Typology of European Dialect / Standard Constellations. – Perspectives on Variation. Sociolinguistic, Historical, Comparative. N. Delbecque, J. van der Auwera, D. Geeraerts (eds.). Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 7–42.
Auer P., Spiekermann H. 2011: Demotisation of the Standard Variety or Destandardisation? The Changing Status of German in Late Modernity (with special reference to south-western Germany). – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 161–176.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 25
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 25
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
Bartsch R. 1985: The Influence of Language Standardization on Linguistic Norms. – Studia Linguistica 39(1), 23–50.
Bergs A. 2012: The Uniformitarian Principle and the Risk of Anachronisms in Language and Social History. – The Handbook of Historical Sociolinguistics. J. M. Hernández-Campoy, J. C. Conde-Silvestre (eds.). Wiley-Blackwell, 80–98.
Berruto G. 2017: What is Changing in Italian Today? Phenomena of Restandardization in Syntax and Morphology: An Overview. – Towards a New Standard: Theoretical and empirical Studies on the Restandardization of Italian. M. Cerruti, C. Crocco, S. Marzo (eds.). Walter de Gruyter Inc., Boston / Berlin, 31–60.
Cerruti M., Crocco C., Marzo S. 2017: On the Developement of a New Standard Norm in Italian. – Towards a New Standard: Theoretical and Empirical Studies on the Restandardization of Italian. M. Cerruti, C. Crocco, S.Marzo (eds.). Walter de Gruyter Inc., Boston / Berlin, 3–28.
Coupland N., Kristiansen T. 2011: SLICE: Critical Perspectives on Language (De)standardization. – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 161–176.
Deumert A. 2010: Imbodela Zamakhumsha – Reflections on Standardization and Destandardization. – Multilingua 29, 343–264.
Deumert A., Vandenbussche W. 2003: Standard Languages: Taxonomies and Histories. – Germanic Standardizations. Past to Present. A. Deumert, W. Vandenbussche (eds.). Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 1–14.
Geržotaitė L., Mikulėnienė D. 2014: Geolektų ir regiolektų formavimasis Lietuvoje: žemėlapis ir komentarai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, XIII žemėlapis ir komentaras (sp. įklija).
Geeaerts D. 2001: Everyday Language in the Media: The Case of Belgian Duch Soap Series. Sprache im Alltag. Beiträge zu neuen Perspektiven in der Linguistik. Herbert Ernst Wiegand zum 65. Geburtstag gewidmet. A. Lehr, M. Kammerer, K. P. Konerding, A. Storrer, W. Wolski, C. Thimm (eds.). Berlin / New York: Walter de Gruyter, 281–291.
Ghyselen A.S., Delarue S., Lybaert Ch. 2016: Studying Standard Language Dynamics in Europe. – Taal en Tongval 68 (2), 75–91.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 26
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandardizacijos kontekste | 26
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
Grondelaers S., Van Hout R. 2011. The Standard Language Situation in the Netherlands. – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 113–118.
Haugen E. 1966: Dialect, Language, Nation. – American Anthropologist, New Series 68(4), 922–935. Prieiga internete: https://alogro.files.wordpress.com/2010/05/haugen_1_d_n.pdf (žiūrėta 2019 11 20).
Hernández-Campoy J. M., Villena-Ponsoda J. A. 2009: Standardness and Non-standardness in Spain: Dialect Attrition and Revitalization of Regional Dialects of Spanish. – International Journal of the Sociology of Language 196–197, 181–204.
Kardelis V. 2016: Septyni lietuvių dialektologijos žingsniai. – Lietuvių kalba 10. Prieiga internete: www.lietuviukalba.lt.
Kristiansen T. 2016: Contemporary Standard Language Change: Weakening or Strenghtening? – Taal en Tongval68 (2), 93–117.
Leonard S. P., Árnason K. 2011: Language Ideology and Standardisation in Iceland. – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 91–96.
Miliūnaitė R. 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Miliūnaitė R. 2017: Dėl terminų standartizacija, norminimas ir kodifikacija santykio dabartinėje norminamojoje kalbotyroje. – Bendrinė kalba 90, 1–33. Prieiga internete: http://www.bendrinekalba.lt/Straipsniai/90/Miliunaite_BK_90_straipsnis.pdf.
Miliūnaitė R. 2018. Kalbos normos ir jų savireguliacija interneto bendruomenėje [Language Norms and their Self-Regulation in the Internet Community]. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Nevinskaitė L. 2019: Nes taip kalba žurnalistai: kaip radijas ir TV veikia lietuvių kalbos pokyčius. – Darbai ir dienos 71, 83–100.
Nuolijärvi P., Vaattovaara J. 2011. De-standardisation in Progress in Finnish Society? – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, p. 67–74.
Odendaal G. 2013: Restandardisation Defined as Democratising Language Planning. – Stellenbosch Papers in Linguistics Plus 42, 183–203. Doi: 10.5842/42-0-165.
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351–7204
Page 27
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandardizacijos kontekste | 27
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
Pupkis A. 2019: Ypatingoji Vilniaus miesto tartis – fikcija ar tikrovė? – delfi.lt, rugsėjo 5 d. Prieiga internete: https://www.delfi.lt/miestai/vilnius/ypatingoji-vilniaus-miesto-tartis-fikcija-ar-tikrove.d?id=82170237 (žiūrėta 2019 11 20).
Ruettei T., Ehretij K., Szmrecsanyi B. 2016: A Lectometric Analysis of Aggregated Lexical Variation in Written Standard English with Semantic Vector Space Models. – International Journal of Corpus Linguistics 21 (1), 48–79.
Sandøy H. 2011: Language Culture in Norway: A tradition of Questioning Standard Language Norms. – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 119–126.
Smakman D., Barasa S.N. 2016: Defining 'Standard': Towards a Cross-cultural Definition of the Language Norm. – Prescription and Tradition in Language. Establishing Standards across Time and Space. I. Tieken-Boon van Ostade, C. Percy (eds.). Bristol/Buffalo, NY/Toronto: Multilingual Matters, 23–38.
Stoeckle P., Svenstrup Ch. H. 2011: Language Variation and (De-) standardisation Processes in Germany. – Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe. T. Kristiansen, N. Coupland (eds.). Oslo: Novus Press, 83–90.
Subačius G. 2019: Bendrinės lietuvių kalbos demotikavimo etapas. – Kultūros barai 5, 8–11.
Vaicekauskienė L., Čičirkaitė R. 2011: Vilniaus klausimas bendrinės lietuvių kalbos sampratose: metalingvistinių vilniečių komentarų tyrimas. – Darbai ir dienos 56, 57–76.
Vogl U. 2012: Multilingualism in a Standard Language Culture. – Standard Languages and Multilingualism in European History (Multilingualism and Diversity Management). M. Hüning, U. Vogl, M. Olivier (eds.). Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins, 1–44.
Gauta 2019 12 09
Priimta 2019 12 30
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 28
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 28
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
STANDARD LITHUANIAN IN THE CONTEXT OF POST-STANDARDIZATION OF EUROPEAN LANGUAGES
Summary
During the past few decades, the European languages and their standard varieties have experienced significant changes. The reasons of these changes (due to the political, social, economic, cultural development of European countries) are common: globalization, democratization and internetization, as well as different intensity and directions of migration.
Unsurprisingly, researchers of the European languages show considerable interest in the development of standard languages and changes in their relationship with non–standard varieties. There are a lot of theoretical and empirical studies of the convergence processes of these varieties.
Standard language is usually defined by the following attributes: commonality to society as a whole, homogeneity of norms, stable codification and prestige. Thus the scope of issues related to the dynamics of standard languages is broad:
1) changing relation with other varieties of the national language,
2) increasing or decreasing variability of public usage (especially mass-media),
3) changing the nature of the codification of standard language norms,
4) changing the ideology and prestige of the standard language,
5) relation between changes in usage and language ideologies.
The European standard languages are experiencing two-fold (structural and ideological) changes in different degree. In the level of usage variability and colloquialization increases, in the level of language ideology prestige of the standard language weakens or a new standard forms. According to these changes various models of the post-standardization period of standard languages are being developed, such as destandardisation, demotization, restandardisation, ect. At the same time, it should be taken into account the fact that “specific nature of these language dynamics differs from nation to nation, dependent on the (historical) context” (Ghyselen et al. 2016).
The development of standard Lithuanian has several specific features. First, its norms could not develop naturally within 50 years of Soviet occupation as they experienced a
BENDRINĖ KALBA 92 (2019)
www.bendrinekalba.lt
ISSN 2351-7204
Page 29
RITA MILIŪNAITĖ. Bendrinė lietuvių kalba Europos kalbų postandartizacijos kontekste | 29
doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.10
significant impact of the Russian language and currently they are influenced by the English language and its growing prestige. Second, standard Lithuanian entered the post-standardisation process rather young in comparison with some other European standard languages (it was codified by Jonas Jablonskis in the very beginning of the 20th century). During the current development period, the gap between codified norms and real usage is growing and it can be treated as the formation of a substandard variety – an intermediate layer between regiolects and standard language. The concept of substandard was almost not being employed until now in the Lithuanian linguistics, but it can help to explain current dynamics of standard Lithuanian.Studies in this field in Lithuania are still rather fragmented and it would not be reasonable to categorize the dynamics of standard Lithuanian according to one concrete model. Although there are attempts to adapt the ongoing changes to the demotization model (when the standard language ideology stays intact and the usage becomes more and more informalized), this does not include all processes that are currently in progress.
KEYWORDS: standard language, standardization, post-standardization, destandardization, demotisation, sociolinguistics, language ideologies.
