LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NEOHÝBANÉ PŘÍČESTÍ MINULÉHO ČASU NA -US V LITEVŠTINĚ

G. BENSE

1. Úvod

1.1 K souboru tvarů neohýbaných příčestí (neoh. příč.)¹, nazývaných také gerundia nebo slovesná příslovce (lit. pãdalývis; rus. деепричастие), patří v moderní litevštině tvar příč. přít. činného na -nt, např. sùkant, šaũkiant, mỹlint; tvar příč. bud. činného na -siant, např. sùksiant, šaũksiant, mylėśiant; tvar příč. min. činného na -us, např. sùkus, gỹdžius, mylė́jus; a tvar příč. min. činného II na -davus, např. sùkdavus, šaũkdavus, mylė́davus. Zvratné tvary u nepředponových sloves se tvoří zakončením -is, např. juõkiantis, juõkusis. U předponových sloves se zvratná částice -si- vkládá mezi předponu a slovesný kmen, např. nesijuõkiant. nusisùkus.

1.2 Z hlediska syntaktické funkce lze v zásadě rozlišit dva jasně odlišitelné typy použití neoh. příč., které nápadně kontrastují s poměrně jednotnou podobou.

1.21 Oba typy použití lze stručně charakterizovat takto:

I. Skylant atomams, išsiskiria energija (s vyjádřeným původcem děje příčestního tvaru); Auštant tėvas išvažiavo (bez vyjádřeného původce děje příčestního tvaru).

Tyto konstrukce s neoh. příč. slouží k vyjádření vedlejšího děje („doprovodného děje“) ve vztahu k hlavnímu ději, aniž by byly gramaticky vázány na některý větný člen celé věty.

¹ Neoh. příč. rozumíme takovým jmenným slovesným tvarům, které nepřijímají značky čísla a pádu, lze je však formálně rozlišovat z hlediska času (na rozdíl od infinitivu) a v omezené míře také z hlediska slovesného rodu — pokud lze diatezi zvratné: nezvratné chápat jako projev opozice činný: trpný.

191

II. Visi mato (mašīna) atvažiuojant (tzv. akuzativní konstrukce po slovesech „sentiendi et declarandi“). Takové konstrukce slouží k vyjádření děje jako předmětu jiného děje.

1.22 Je třeba upozornit, že rozložení jednotlivých forem nesklonného participia mezi oba typy užití není jednotné: zatímco v tzv. akuzativní konstrukci se vyskytují formy prézentu, préterita a futura, v rámci 1. typu užití se setkáváme pouze s formami prézentu a préterita².

1.3 V moderní lotyšské spisovné řeči lze konstrukce s nesklonným participiem rozdělit do dvou odpovídajících typů užití, např. Saulei lēcot, visi putni dzied; Metot harpūnu, dzīvnieks tika ievainots: 1. typ užití; Visi redz (mašīnu) atbraucam: 2. typ užití. V lotyštině se nyní obě různé formy nesklonného participia, zakončené na -ot a na -am/ām, v zásadě rozdělují vždy do jednoho z těchto dvou typů užití (přičemž k překryvům může docházet pouze ve 2. typu užití).

Lotyština zná — kromě novotvarů na am/-ām, které se vyvinuly z akuzativu singuláru participia prézentu pasiva — pouze jedno nesklonné participium prézentu aktiva na -ot (= -uot z -ant) a jedno nesklonné participium futura aktiva na -šot (= -šuot z -siant). Poslední forma se vyskytuje pouze v tzv. „modus relativus“, který se svou strukturou blíží 2. typu užití³.

1.4 Za společné litevské a lotyšské formace lze tedy považovat pouze nesklonnou formu participia prézentu aktiva (od kmene na -nt) a nesklonnou formu participia futura aktiva (s kmenotvorným prvkem -siant-⁴) (několika staropruskými doklady se zde nezabývám).

Vznik nesklonného participia préterita aktiva (od kmene na -us) jako zvláštní gramatické formy je tedy v tomto smyslu třeba chápat jako litevskou inovaci.

2. Historie konstrukcí s nesklonným participiem v litevštině (baltských jazycích)

2.1 Již samotná skutečnost, že nesklonné participium préterita na -us je třeba považovat za litevskou inovaci, naznačuje, že problém vzniku této formace nelze jednoduše ztotožňovat s problémem vzniku nesklonných participií v baltských jazycích vůbec. Existují však i další důvody, které nasvědčují zvláštnímu vývoji nesklonných participií na -us. K představení příslušných—

² Nesklonné participium préterita aktiva II na -davus je vlastně téměř pouze gramatickou fikcí, neboť se v praxi vyskytuje jen velmi zřídka.

³ Lotyšské „atstāstījuma izteiksme“. Tento způsob tvoření konstrukcí nakonec vznikl z tzv. akuzativní konstrukce, vykazuje však také vztahy ke konstrukcím s flektovanými participii, jimiž se vyjadřuje neurčité tvrzení (např. litevské Sako miškas didelis buvęs).

⁴ Doklady možných futurálních formací na -sint- lze zde pominout.

192

Dovolte mi, abych se vzhledem k nastoleným problémům krátce věnoval příslušným výsledkům svých „Untersuchungen zur Entstehung des unflektierten Partizips (Gerundiums) in den baltischen Sprachen“⁵.

2.2

Nejprve se ukazuje, že utváření nesklonných participií (neskl. part.) zejména v litevštině, ale také v lotyštině, nelze v žádném případě chápat jako jednorázový uzavřený proces, nýbrž spíše jako souhrn několika původně nezávislých morfologických a syntaktických jevů. Dokládá to vznik nesklonných participií zakončených na -am/-ām v lotyštině — proces, který nabývá účinnosti teprve od počátku písemné tradice. Zde patrně jde o nejmladší fázi vzniku nesklonných participií v baltské oblasti. Na základě poměrů v nejstarších litevských textech — jak z hlediska formy, tak i s ohledem na rozlišení obou výše uvedených typů užití — vyplývá také pro litevštinu, že utváření akuzativních konstrukcí s nesklonným participiem představuje nejmladší fázi vzniku nesklonného participia jako zvláštní gramatické formy⁶.

Pozorování konstrukcí s nesklonným participiem, pokud se vyskytují jako akuzativní konstrukce po slovesech „sentiendi et declarandi“, lze tedy při pojednání o formálních a funkčních projevech nesklonného participia v rámci 1. typu užití ponechat stranou.

2.3

V rámci 1. typu užití lze užívání nesklonných participií odvodit od starších konstrukčních modelů; s ohledem na rozlišení konstrukcí s vyjádřeným původcem děje a konstrukcí, v nichž původce děje participiální formy vyjádřen není, se zde ke srovnání nabízejí jednak tzv. absolutní participiální konstrukce v jiných indoevropských jazycích⁷ a jednak samostatně stojící nominální slovesné formy⁸.

2.31

Litevské (a lotyšské) konstrukce se ve svém vývoji v jednotlivých jazycích vyznačují v tomto rámci zvláště tím, že slovesná (predikativní) složka absolutních participiálních konstrukcí je formálně totožná se samostatně stojící nominální slovesnou formou⁹: v obou pozicích se vyskytuje nesklonné participium.

⁵ Inaugural-Dissertation, Halle, 1961 (maschinenschriftlich).

⁶ V zásadě jde o rozlišení akuzativních konstrukcí se skloňovaným participiem a těch s nesklonným participiem, založené na tendenci chápat děj vyjádřený participiem v případě nesklonného participia ve zvýšené míře jako přímý předmět jiného děje, na rozdíl od výrazně atributivního vztahu skloňovaného participia k nominálnímu akuzativnímu předmětu.

⁷ Například staroindický „locativus absolutus“, řecký „genitivus absolutus“, latinský „ablativus absolutus“ a „dativus absolutus“ v gótštině a ve slovanských jazycích.

⁸ Například staroindický absolutiv na -tvā, -(t)ya, gerundium ve slovanských jazycích, francouzské gérondif a podobné útvary v jiných románských jazycích.

⁹ Formální totožnosti odpovídá specifické funkční zatíženosti nesklonného participia v obou konstrukcích, což jasně vyplývá z jejich vzájemného vztahu: neliší se svým postavením v rámci celé věty (jako „absolutní pád“ nebo „vedlejší děj vztahující se k podmětu“), nýbrž především přítomností či nepřítomností původce děje nesklonného participia.

13. Kalbotyros klausimai VI.

193

2.32 Specifikum absolutní participiální konstrukce spočívá v tom, že představuje pevné spojení jednoho nominálního pádu a flektovaného (shodného) participia, nezávislé na hlavním slovese i na kterémkoli jiném větném členu¹⁰, které slouží k vyjádření primárně časového určení ve větě. Jestliže se nyní k substantivu v lokálu připojí participium ve funkci jeho bližšího (atributivního) určení, je vzhledem k verbální povaze participia zároveň blíže určován i přísudek¹¹. Vztah tohoto již nikoli náhodného lokálového spojení substantiva a participia k přísudku se tedy stává těsnějším, než je tomu u prostého lokálu (jakožto pádu prostorového a časového vymezení, vůbec „gramaticky nevázaného“ adverbiálního pádu). V rámci celé věty vzniká syntaktické členění na hlavní a vedlejší děj, přičemž každý z nich má jiného nositele děje. A časový (nikoli „místní a/nebo časový“!) charakter této „absolutní“ participiální konstrukce nevyplývá z lexikálního ani gramatického/kategoriálního významu jednotlivých prvků, nýbrž ze syntaktické stavby větné konstrukce se dvěma slovesnými ději, z nichž jeden je vyjádřen přísudkem a druhý participiem, kterou je třeba chápat nikoli bodově (současnost), nýbrž lineárně (následnost, posloupnost). Absolutní participiální konstrukce tedy získává svůj zásadně časový charakter nikoli prostě z aktualizovaného výrazového obsahu obou svých složek, nýbrž z čistě syntaktického rozlišení hlavního a vedlejšího děje. Specifické vymezení časového vztahu v litevštině prostřednictvím obligatorního rozlišení časových hodnot vyjadřovaných participii na -nt- a -us je i z tohoto hlediska sekundární (o to pozoruhodnější je, že lotyština toto rozlišení v absolutní participiální konstrukci zřejmě nezná!). Také užívání aktivních perfektových participií v absolutní participiální konstrukci, například v řečtině, a participií perf. pass. v latině představuje až mladší jev, přizpůsobený verbálnímu systému příslušného jazyka; tím spíše to platí o poměrech v absolutních participiálních konstrukcích ve slovanských a germánských jazycích, jejichž stáří a původ jsou problematické¹².

2.4

Od počátků písemných dokladů litevštiny a lotyštiny je znám absolutní dativ (abs. Dat.), spojení (nominálního) dativu a neflekčního participiálního-

¹⁰ Vgl. Hermann Hirt, Indogermanische Grammatik, Band VII, Heidelberg, 1937, S. 92.

¹¹ Srov. Kühner/Gerth, Ausführliche Grammatik der griechischen Sprache. Satzlehre, Teil II⁴, Hannover, 1955, s. 77.

¹² Srov. Rudolf Růžička, Struktur und Echtheit des altslavischen dativus absolutus (v „Zeitschrift für Slawistik“, VI, Berlin, 1961, s. 588—596).

194

formou¹³ původního souhláskového kmene participií na -nt. Toto výhradně dativní pojetí však může být, zejména když se nyní opírá o nominální složku konstrukce, zcela sekundární. Z pádových poměrů v baltských jazycích¹⁴ i z dochovaných tvarů neflekčního participia (-nt < -nti; vedle toho -ntie < *-ntei) lze pro (východo)baltské jazyky vyvodit existenci absolutní participiální konstrukce založené na lokálovém pádu. Tento předpoklad mimo jiné podporuje skutečnost, že dativ v baltských jazycích nikdy nemůže být časovým pádem.

V rámci této konstrukce vzniklo neflekční participium prézentu aktiva na -nt(i) tím, že se vzhledem ke svému syntaktickému zvláštnímu postavení vyčlenilo ze souboru flektovaných participií, zatímco nominální pád si v průběhu utváření nového baltského lokálu v důsledku své formální totožnosti (nebo podobnosti) s dativem uchoval jako dativní tvar spojení s pádovým systémem.

2.5 Konstrukce bez vyjádřeného nositele děje (absolutivní konstrukce¹⁵) v litevštině a lotyštině je třeba zahrnout mezi absolutní participiální konstrukce, bez ohledu na odlišný vývoj v těchto dvou jazycích¹⁶.

3. Postavení neflekčního participia préterita na -us v rámci konstrukcí s neflekčním participiem v litevštině

3.1 Pokud jde o možnost tvoření konstrukcí, neflekční participium préterita na -us je dnes téměř zcela postaveno na roveň neflekčnímu participiu prézentu na -nt. Obě neflekční participia označují pouze odlišný relativní časový stupeň. Prézentní forma slouží k vyjádření současnosti, préteritální forma k vyjádření předčasnosti slovesného sdělení obsaženého v participiální formě vzhledem k jinému vyjád-

¹³ Absolutní dativy s flektovaným participiem kmene jo se ukazují jako útvary, které stojí mimo tento vývoj a jsou pravděpodobně hyperkorektní. Odlišně V. Ambrāzas, Дательный самостоятельный в памятниках литовского языка XVI—XVII вв. Автореферат диссертации..., Vilnius, 1958, s. 4.

¹⁴ K zvláštnostem baltského pádového systému, které jsou v našem kontextu důležité, patří především vznik východob altského lokálu s postpozicí, který ve staré pruštině chybí; existence takzvaných lokálových zbytkových pádů, jako jsou ilativ, allativ a adessiv (s jasnými stopami starších lokálových formací v těchto „zbytkových pádech“; srov. také A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, „Gramatikos klausimai“ Vilnius, 1957, s. 21—39); chování dativu ve vztahu k předložkám.

¹⁵ Jako čistě gramatický termín pro absolutní participiální konstrukce bez vyjádřeného nositele děje (= konstrukce se samostatně stojícím neflekčním participiem) v litevštině budu v dalším výkladu svých výzkumů jednoduše používat označení „absolutivní konstrukce“.

¹⁶ Zatímco absolutivní konstrukce v litevštině obecně nelze vztahovat k pádu podmětu („různost podmětu“), u odpovídajících konstrukcí v lotyštině je to zcela možné, například Atgriežoties (nebo atgriezdamies!) no ekskursijas, jaunieši runāja par gūtajiem iespaidiem (citováno podle Gailums/ Vilāns, Latviešu valodas gramatika VIII—XI klasei, Rīgā, 1958, s. 265).

195

…že. Problém tedy spočívá v tom, proč se v litevštině (nikoli však v lotyštině) vyskytují tyto dva časové stupně jak v absolutním dativu, tak v absolutivní konstrukci, které mají formálně přísně odlišné výrazové možnosti (v rámci této problematiky nehrají možnosti užití nesklonného participia v tzv. akuzativní konstrukci žádnou roli). Nesklonné participium v litevštině označuje v jedné i druhé konstrukci určitou pevnou časovou hodnotu.

3.2 Pokud jde o označování časových hodnot, chovají se nesklonná participia podobně jako skloňovaná (aktivní) participia, která nezávisle na syntaktickém postavení pouze svou formou označují určitý relativní časový vztah („současnost“, „předčasnost“ nebo „následnost“) slovesného predikátu v nich obsaženého vůči jinému (slovesně či jmenně formulovanému) sdělení.

3.21 Ze skutečnosti, že nesklonné participium a skloňované participium mají určité společné rysy v rámci syntaktické funkce „vyjádření vedlejšího děje vzhledem k ději hlavnímu“¹⁷, by se ovšem dalo usuzovat, že se nesklonné participium shoduje se skloňovaným participiem také ve vyjadřování pevné časové hodnoty; srovnejme například: eidamas suklupo — nereikia einant suklupti; atėjęs rado visus namie — nelengva atėjus visus rasti namie.

Je pravděpodobné, že tato shoda spočívá na sekundárním přiblížení. V litevštině je absolutivní konstrukce, pokud jde o vztah k nositeli hlavního děje („odlišnost subjektu“), určována povahou absolutního dativu, tj. absolutní participiální konstrukce, a tím se odlišuje od konstrukcí se skloňovanými participii. Nesklonné participium však naopak jako přísudkově platná složka absolutní participiální konstrukce získává také možnost označovat pevnou časovou hodnotu, ovšem pouze v alternativě „současnost“ nebo „předčasnost“.

3.22 Tento proces sekundárního přiblížení, který vedl k dnešnímu stavu, lze objasnit pomocí jednoduché statistiky, kterou mohu sestavit na základě starolitevských dokladů, z nichž jsem vycházel¹⁸. Zatímco totiž 210 absolutních dativů s tvary

¹⁷ Konstrukce s nesklonným participiem a konstrukce se skloňovaným participiem, které slouží k vyjádření vedlejšího děje vzhledem k ději hlavnímu, představují z hlediska typu větné stavby příbuzné konstrukce; jejich rozlišujícím znakem je v podstatě postavení, které příslušný původce děje vyjádřeného participiální formou zaujímá v celé větě.

¹⁸ Kromě starolitevských textů uvedených v seznamu použitých textů byl pro tuto statistiku využit ještě katechismus Daukšův (Литовский катихизис Н. Даукши перепечатанном Э. А. Вольтером, С-Петербург, 1886). Ve statistice nejsou zohledněny doklady -norint- v uvedených starolitevských textech.

196

v prézentním participiálním kmeni, obsahuje 92 absolutních dativů tvary préteritálního participiálního kmene¹⁹.

Naproti tomu se v absolutivních konstrukcích vyskytuje 132 spojení s prézentními tvary a 101 spojení s préteritálními tvary. Tento poměr ukazuje, že samostatná nesklonná participia odpovídají, pokud jde o rozložení prézentních a préteritálních forem, „vázaným“ skloňovaným (aktivním) participiím, jejichž podíl prézentních a préteritálních tvarů tvoří v obou případech přibližně stejný procentní podíl.

3.3 Podrobnější statistika kromě toho ukazuje toto: Velká část absolutivních konstrukcí připadá na výrazové prostředky s nesklonným participiem, které se již užívají jako ustálená slovní spojení, například ißskirus, ißbėmus, pradeius aj., dále na parentetické výrazy sakant, kalbant, netarent atd. V ostatních, nepříliš četných absolutivních konstrukcích (celkem 64) výrazně převažují préteritální tvary, např. ir numirus dubias mūsų Dievui afierawojɔ „po naší smrti obětuje naše duše Bohu“ (DP 516); Nėssa tarp ławōno žmogaus ir maitós ßunes/ne kokio numirus skiriaus ne rasi „Nebo mezi mrtvolou člověka a mršinou psa nenajdeš žádný rozdíl, když (člověk a pes) zemřeli“ (DP 583); Bet priminus Diewa mus per wargus wadinanti pakutospi/weisdekem... „Maje na paměti, že…“ (BrP II 479); ...adunt žmones mokietu ne tiktay ne ápłavst dáŕbu ižgānimo/del pasipeneimo/bet ir pati walgimu áp taydus skubinties ßwentump dayktump: (Si II 177; jediný doklad tohoto druhu, který jsem vůbec u Širvyda našel!).

Jako příklady absolutivních konstrukcí vytvořených nesklonným prézentním participiem uveďme následující věty: ...kokis ten’ būwo gałfėjimas Wiespaties Jėsaus ręgint’ teip’ primistų motiną sawą... (DP 174); Musu budas irá/taymiey giwenant/ir sweykays esant/ape Pona Diewa maž ad-boti... (KNSu 238); Tay ptáčiey išguldìt galesis kas čionay trumpay ažu-sirakiną/mokštu duodunt kaliniams/ku turi weykti kaliney (Si I 42/3); ...at-tad ûti dani/tatai est/cziese alba kartais renkant mesława (BrP II 503).

3.4 Pozorování poměrně častého výskytu préteritálních tvarů v absolutivních konstrukcích starolitevských textů (ve srovnání s prézentními tvary v absolutivní konstrukci, respektive v absolutních participiálních konstrukcích vůbec) umožňuje vyvodit závěr, že tyto absolutivní konstrukce s nesklonným préteritálním participiem představují typ konstrukce, který musí být zvláště blízký původnímu strukturnímu modelu užívání nesklonných participií na -us. Tento strukturní model tedy nemohl být absolutní (tj. původem atributivní) participiální konstrukcí; mohlo se tudíž jednat o participiální konstrukci, kterou bychom tradičním způsobem označili za predikativní. Proto-

¹⁹ K podobnému hodnocení dospívá také V. Ambrazas, l. c., s. 7; týž, Absoliutinis naudininkas su dalyviu XVI—XVII aa. lietuvių kalbos paminkluose, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, Serija A 2(5), 1958, s. 152.

197

Tím je dána skutečnost, z níž lze vycházet, abychom poněkud objasnili dějiny vzniku nepřechylovaného préteritního participia na -us, které se v rámci baltštiny vyskytuje pouze v litevštině a může se objevovat jak v absolutním dativu, tak v absolutní konstrukci.

4. Poznámky k tvoření participia prézentu činného a participia préterita činného v baltštině

4.1 Nejprve je třeba ještě uvést některé základní rysy tvoření participia prézentu činného a participia préterita činného v baltštině, které jsou v této souvislosti důležité.

Baltické participium prézentu činné s tvořicím prvkem -nt- je starým dědictvím indoevropštiny; tvoří se od prézentního kmene slovesa a vykazuje takové archaické tvary jako sant- od kořene es- „být“ (srov. staroind. sant-/sat-, řec. ōn atd.), ent- od kořene ei-/iā „jít“ (s nevyjasněným stupňováním²⁰). Baltické participium prézentu činné je ve všech tvarech zřetelně označeno jako prézentní formace.

S baltickým participiem préterita činného je tomu jinak: způsobem tvoření jde o baltickou novotvorbu. Nasvědčuje tomu zobecnění jednoho stupně střídání sufixu -ves-/-us-, který ve staroindičtině a řečtině tvoří jmenné slovesné tvary od perfektových kmenů²¹, jakož i připojování tohoto sufixu ke slovesným kmenům velmi rozdílného charakteru. Obojí se vyskytuje také ve slovanských jazycích. Baltština a slovanské jazyky se však shodují pouze v obecných východiscích tohoto tvoření. Stejně jako baltické préteritum je specificky baltickou vlastní novotvorbou, kterou lze jen v jednotlivých tvarech určitých sloves srovnávat se slovanskými jazyky nebo s jinými indoevropskými jazyky, ubírá se i participium na -us-, pokud jde o jeho další rozvoj a začlenění do slovesného systému, vlastní cestou.

4.2 Soudě podle baltických poměrů, na jejichž základě nelze prokázat, že by baltština „ztratila“ indoevropské perfektum a indoevropský aorist²² (spíše je třeba předpokládat, že baltština tyto formace nikdy skutečně nevytvořila), sufix -us- původně patrně nebyl „perfektovým sufixem“. V baltštině jej bude třeba zpočátku chápat pouze jako prostředek jmenného odvozování sloves, který má vlastní sémantické zabarvení. Souvislost těchto us-tvoření s baltickým préteritem je ovšem zřejmá. To

²⁰ Siehe J. O t r ę b s k i, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, S. 251; A. S a b a l i a u s k a s, Atematiniai lietuvių kalbos veiksmažodžiai, „Gramatikos klausimai“, Vilnius, 1957, S. 99 ff.

²¹ Srov. K. B r u g m a n n, Základy srovnávací mluvnice indoevropských jazyků II, 1, Strassburg, 1889, s. 410 a násl.

²² K možnému perfektovému tvaru participia ve staré lotyštině buwis, būwis z *būwens (?), který lze srovnávat se slov. byvъ a staroind. babhūván, srov. J. E n d z e l i n, Lotyšská mluvnice, Heidelberg, 1923, s. 727; Chr. S. S t a n g, Slovanské a baltické sloveso, Oslo, 1942, s. 196/209.

198

To však ještě neznamená, že odvozování pomocí sufixu -us- nemohlo probíhat také nezávisle na préteritální tvorbě, tím spíše, že tento princip platí právě v odpovídajícím rámci pro starou ie. participiální tvorbu.

Zcela obecně lze říci, že baltské participium na -us- se tvoří od slovesného kmene, který nesmí vykazovat prézentní znak (prézentní ablaut, nazální infixaci, -st--infix, ie/o-tvorbu kmene aj.); srovnejme například krentant-: kritus-; renkant-: rinkus-; rūkstant-: rīkus-; āriant-: ārus-.

4.3 Pro (dnešní) litevštinu platí pravidlo, že participium praeteriti activi se tvoří od préteritálního kmene. Baltské préteritální kmeny na -ē a -ā jsou samy výsledkem složitého prolnutí různých typů slovesné tvorby kmene, které původně neměly výlučně temporální povahu. Podoba slovesného kořene v této tvorbě kmene může být srovnávána s různými starými typy ie. slovesného kořenového ablautu a případně také s jinými způsoby tvoření kmene²³, jen ne s těmi, které náležejí ke starému prézentu. Infinitivní kmen a préteritální kmen nejsou v baltštině totožné.

4.31 V dnešních litevských participiálních formách na -us- se dále odrážejí určité rozdíly v préteritální tvorbě kmene, které se již v určitých slovesných tvarech neprojevují: srovnejme sãkius- k sakýti (infinitiv), sãko (préz.), sãkė (prét.) oproti baigus- k baigti, baigia, baigė a dėgus- k dègti, dėga, dėgė. V 1. os. sg. se vždy říká sakiau, baigiau, degiau. Vedle dnes stejně znějících préterit na ē se tedy v participiu objevuje jednou -ius- a podruhé -us-. Tato odlišnost může v souvislosti s naší otázkou posílit názor, že se baltské participium -us- nestalo nutně současně se slovesnými kmeny na ē préteritální formací v rámci baltského časového systému²⁴.

4.4 Z hlediska podoby kořene a kmene je participium praeteriti activi vyznačeno méně výrazně a méně specifickými rysy než participium praesentis activi. Kromě toho se v baltštině v rámci komplexu participií na -us- vyskytují formy participií na -nt-, a to v nom. sg. mask. (nešęs) a v nom. plur. mask., případně v nom. sg. neutr. (nešę). V novější době se totiž právem zdůrazňuje, že tyto formy je třeba odvozovat od participia na -nt- slovesného kmene na ē, tedy nešęs z *nešent-s jako nešąs z *nešant-s atd.²⁵. Tyto formy lze chápat jako pozůstatky ē-časování slovesa z doby, kdy se temporální (préteriální) funkce této formace ještě nevyvinula. V průběhu vývoje baltského

²³ Chr. Stang, l. c., S. 189/190.

²⁴ K diskusi o různých slovesných kmenech, z nichž vychází baltské préteritum, srov. naposledy Chr. Stang, l. c., S. 150 f., 209 f.

²⁵ J. Otrębski, l. c., S. 257 f.; Chr. Stang, l. c., S. 208.

199

Tyto formy na -nt- byly nakonec zahrnuty do komplexu participií na -us minulého času.

4.5 Tuto „heteroklizi“ participia minulého času činného lze snadno učinit pravděpodobnou, protože i v nominativu aktivních participií přítomného času jde o bod, v němž se na základě syntakticko-funkčních podmínek flexivní paradigma participia jaksi narušuje. V nominativu participia přítomného času (který se samozřejmě musí vztahovat k substantivu v subjektovém pádu) odpovídá rozlišení mezi atributivní a adverbiální/cirkumstanciální funkcí formálně diferencovaný způsob vyjádření; vedle sebe stojí participium na -nt- a participium na -dama- (nešąs — nešdamas). V nominativu participia minulého času máme „heteroklitickou“ „formaci“ (nešęs — nešusi, nešę — nešusios), nikoli však dvojí způsob označování různých funkcí participia. Za určitých okolností lze počítat s tím, že se v „heteroklitických“ formách participia minulého času činného odráží počátek diferenciace podobný tomu, který existuje u přítomného času. Srovnejme v této souvislosti stav v litevštině:

1. e i d a m a s namo nuvargo — parėjęs namo pailsėjo

(adverbiální/cirkumstanciální)

2. p r i d e r ą s (priderantis) elgesys — n ū v a r g ę s žmogus

(atributivní)

4.6 V nepřímých pádech neexistuje v rámci participiální flexe možnost formálního rozlišení atributivní a adverbiální/cirkumstanciální funkce. Je zcela možné, že poměry v nominativu, který tuto možnost rozlišení může realizovat, mohou ovlivnit i nepřímé pády. V průběhu vývoje východobaltských jazyků bylo takové rozlišení do značné míry skutečně umožněno pomocí nesklonného participia. Srovnejme v této souvislosti stav v litevštině:

1. Pasakė pareinantiems vyrams — pasakė parėjusiems vyrams (attributiv)

2. Tai padaryta vyro, einančio namo — Tai padaryta vyro, parėjusio namo („appositiv“, nicht adverbial/zirkumstantial)

3. Tai padaryta vyro einant namo — Tai padaryta vyro, parėjus namo (adverbial/zirkumstantial)²⁶

²⁶ To, že původce děje participia na -dama v adverbiální/cirkumstanciální konstrukci je v každém případě vyjádřen v subjektovém pádu, respektive jeho ekvivalentem, není v rozporu se základními myšlenkami předložené argumentace; původce děje adverbiální/cirkumstanciální absolutivní konstrukce může být sice vyjádřen v kterémkoli nepřímém pádu, může však také zůstat zcela nevyjádřen. Výše uvedený příklad připouští následující interpretace:

1. Tai padaryta vyro (jam pačiam) einant namo;

2. Tai padaryta vyro (kitiems) einant namo;

3. Tai padaryta vyro (jam pačiam ir kitiems) einant namo.

200

4.7

Vedle této tendence činit rozlišení „atributivní—neatributivní (resp. adverbiální/zirkumstanciální)“ rozpoznatelným také na základě formy lze na druhé straně pozorovat snahy utvářet prézentní a préteritální paradigma participií s ohledem na možnosti vyjadřování takových rozlišení (zcela nezávisle na absolutní časové hodnotě, kterou označuje každá forma jednoho či druhého paradigmatu participií) pokud možno co nejpodobněji. Litevština a lotyština se přitom vydaly různými cestami: Lotyština do jisté míry rozšířila neflektované participium prézentu kmene na -nt na nominativ, a tím přizpůsobila paradigma prézentních participií paradigmatu préteritálního participia. V prézentu neutralizovala formální rozdíly na funkční rovině (srov. příkladovou větu v poznámce 16) a podřídila charakterizaci různých funkcí participií stejně jako v préteritu²⁷ kontextu, ovšem s určitými omezeními²⁸.

Litevština naproti tomu vytvořením neflektovaného préteritálního participia kmene na -us vytvořila další možnosti formálního rozlišování, aby bylo možné zohlednit funkční poměry také v préteritu. Zvláštní pozornost je však v souvislosti s tím, co se týká vzniku neflektovaného participia na -us, třeba věnovat poměrům v nominativu préteritálního participia (s jeho „heteroklitickými“ formami).

5. Nominativ sg. fem. aktivního préteritálního participia

5.1

Pohlédneme-li na právě popsané poměry uvnitř préteritálního participia a na zvláštní postavení nominativu, posiluje se domněnka, že také s ohledem na závěry vyvozené v oddíle 3.4 o původním strukturním modelu konstrukcí s neflektovaným préteritálním participiem je třeba právě zde hledat východisko pro vysvětlení vzniku neflektovaného préteritálního participia na -us v litevštině.

Nominativ aktivního préteritálního participia tedy může v každém případě vyjadřovat vedlejší děj při hlavním ději se stejným původcem děje (zatímco v nominativu aktivního prézentního participia se v tomto zvláštním typu konstrukce užívá participium na -dama, které omezuje funkční oblast participia na -nt v nominativu). Při prohlídce libovolného delšího litevského textu se skutečně ukazuje, že podíl nominativů aktivního préteritálního participia užitých adverbiálně/zirkumstanciálně je ve srovnání s nominativy užitými atributivně obvykle dokonce podstatně vyšší.

²⁷ Lotyština užívá i v tzv. „modus relativus“ pouze flektovaných forem préteritálního participia, tedy ve stejném syntaktickém prostředí, v němž stojí v prézentu neflektované participium. Mimochodem, i to patrně potvrzuje, že litevské neflektované participium na -us nevzniklo v tzv. akuzativní konstrukci.

²⁸ Vgl. Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, I, Rīgā, 1959, S. 662/3.

201

5.2 Z nominativních forem aktivního préteritálního participia nás v této souvislosti nyní zajímají především formy nominativu sg. fem.

Nom. sg. fem. participia na -us končí obvykle na -usi a obsahuje starou femininní formaci participia na -ī. Tato forma původně a pevně náleží k participiím na -us, zatímco maskulinní a neutrální nominativy na -ęs a -ę pocházejí z jiného paradigmatu participií (srov. výše oddíl 4.4). Nom. sg. fem. participií na -us se zase odlišuje od Nom. sg. fem. participií na -nt tím, že koncovka -usi vykazuje výrazně silnější tendenci k zániku koncového -i (z -ī) než koncovka -nti (-i z -ī)²⁹. Takové bezkoncovkové formy Nom. sg. fem. participií na -us se vyskytují v moderním litevském spisovném jazyce stejně jako například ve starolitevských textech, např....ir užžaugūs padārė wáišių Bimterioką (DP 97);...karalienė...ižgirdūs Ißmiti Salomonolui regėdama aną didį ápstią...apie jį nustėbus bėčio: (DP 323); Mergaitė sėdėjo prie lango, padėjus ant rankų galvą, ir verkė — (T); Ji nepaprastai išaugusi, nebe mergytė, bet subrendusi mergina, pasi-puošus ir sustambėjus (P).

Lze snadno zjistit, že formy bez -i se vyskytují převážně při adverbiálním/zirkumstanciálním užití participií (a ve složeném slovesném tvaru, který zde ponecháváme stranou); atributivní formy bez -i jsou mnohem vzácnější. Pravidlo pro rozložení forem bez -i a forem s -i v neatributivním užití nelze stanovit³⁰. O starolitevských jazykových památkách lze obecně říci, že texty, které u infinitivu mají sklon zanedbávat koncové -i, postupují stejně i u forem na -usi v Nom. sg. fem. aktivního préteritálního participia (např. Daukša, Širvyd), zatímco naopak více úplných forem na -usi vykazují texty, které zachovávají koncové -i také v infinitivu (např. Bretkun).

5.3

V rámci této studie mi jde o to ukázat, že zcela jinou cestou než nepřechýlené příčestí přítomné na -nt dospěla k funkci „vyjádření vedlejšího děje vzhledem k hlavnímu ději“ participiální forma, kterou je třeba chápat jako skloňovanou a kterou od nepřechýleného příčestí minulého na -us formálně nelze rozlišit od počátku písemné tradice až do dnešních dnů. V takových přípa-

²⁹ Bezkoncovkové tvary nom. sg. fem. akt. příč. přít. na -nt se příležitostně vyskytují (podle sdělení profesora J. Kruopase) ve starých litevských kalvínských textech, v novější době často ve východoaukštaitských, a zejména severovýchodoaukštaitských dialektech, tedy v dialektech, které na rozdíl například od dialektů tvořících základ dnešní litevské spisovné literatury vykazují i jinak výraznější úbytek koncovek. Naproti tomu zánik koncového -i v koncovce -usi nom. sg. fem. akt. příč. min. je patrně možný na celém litevském jazykovém území.

³⁰ Ani pro výskyt infinitivů bez i a infinitivů zakončených na -i v libovolných litevských textech, jejichž jazyk připouští obě možnosti, nelze stanovit obecné pravidlo; rozložení se zřejmě často řídí eufonickými hledisky.

202

padech může rozhodnout o tom, zda je konkrétní tvar na -us třeba chápat jako nom. sg. fem. akt. příč. min., nebo jako nepřechýlené příčestí minulé, pouze zjištění, zda mají hlavní a vedlejší děj téhož činitele děje, či nikoli; srovnejme v této souvislosti takové věty, v nichž jsou podmět a participiální forma od sebe značně vzdáleny: Kayp tay rayßku ugnij/kuri (= ugnis) ne pirmiaus azudega medžiu/net ižžio-wins iump ßłapiby/želiby/ir ßalti/ir kitas priepuolebes/kurios priešīnasi ios prigimimuy/tay padarius/tuoiaus iż medžio daro ugni (Si I 142); Apkurti-na (=Welinas) idant ne girdetu (=dūsia) ir ne klausitu Diewo bałso sąwo širdiy/ney Diewo žodžio/kurii žgirdus (zu lesen als -kuri iżgirdus-) lautus piktibiu (Si II 50/51).

5.4 To vše vede k závěru, že nom. sg. fem. akt. příč. min. představuje při vzniku nepřechýleného příčestí minulého zásadní faktor nejen funkčně, ale i čistě formálně. Vycházíme-li z předpokladu, že baltské příčestí na -us původně nemohlo být užíváno v absolutní participiální konstrukci, chybí obecný předpoklad pro vysvětlení „absolutně“ užívaných nesklonných tvarů těchto příčestí na základě lokativního, respektive dativního pádu.³¹

5.41 K tomu přistupuje skutečnost, že vysvětlení nepřechýleného příčestí minulého z oblique pádu příčestí na -us přináší i další obtíže. Příčestí na -us se obvykle považuje za starý typ konsonantického skloňování. Je třeba poznamenat, že v baltské písemné tradici nelze doložit žádný bezpečně doložený konsonantický skloňovaný tvar těchto příčestí³², neboť nominativy na -ęs a -ę, které sice nepochybně představují konsonantické skloňované tvary, je třeba chápat jako formace příčestí na -nt. A nelze se spolehnout ani na jediný zbývající doklad, totiž na nepřechýlená příčestí minulá v litevštině. Ta se sice většinou považují za dativ — případně lokativ — singuláru maskulina a neutra starého konsonantického participiálního kmene, tento názor však lze opřít pouze o příslušnou koncepci povahy nesklonného tvaru na -us.

5.42 Dativní pojetí nepřechýleného příčestí minulého na -us se obecně opírá o jeho výskyt v absolutním dativu. U příčestí na -nt v přítomném čase zřejmě dativnímu pojetí předcházela, nebo s ním přinejmenším souběžně probíhala gramatická izolace příčestí jako predikativního členu absolutní participiální konstrukce. I kdybychom pro toto období baltských absolutních participiálních konstrukcí již připustili začlenění příčestí na -us do těchto-

³¹ Baltský tvar na -usi by mohl například odpovídat lokativním tvarům doloženým ve staré indičtině, srov. ai. viduṣi.

³² Akuzativ sg. mask. v litevštině a lotyštině na -į (-i), ve staropruském jazyce na -in a staropruský akuzativ plurálu na -ins nelze odlišit od tvarů i-kmenů. Existenci konsonantických flektivních koncovek u baltských příčestí na -us však nelze zcela popřít.

203

Kdybychom chtěli přijmout totéž, muselo by se zdát pochybné, zda dativně-lokativní tvar participií na -us byl tehdy ještě tvarem konsonantického skloňování.

5.5 Z hlediska formy lze vysvětlení nesklonných tvarů na -us z nom. sg. fem. na -us(i) (z -usī) jistě vytknout nejvýše tolik, kolik pochyb lze vznést proti vzniku neskl. participií na -us z nepřímého pádu příslušného paradigmatu. Také reflexivní tvar na -usis se z velké části shoduje s tímto nominativním vysvětlením. Ve většině litevských nářečí, včetně většiny starolitevských nářečí, a v moderním litevském spisovném jazyce jsou reflexivní tvar nom. sg. fem. akt. příčestí minulého a reflexivní tvar neskl. příčestí minulého totožné: v obou případech se říká nešusis (resp. nu-si-nešus(i) u předponového slovesa pro nominativní tvar a nu-si-nešus pro neskl. příčestí). Srovnejme v této souvislosti například ve staré litevštině stóiusis išg ußpakalo kóiosiam[p] io/pradėio aßaromis wilgit... (DP 476), kuriol' ii ertės uždariusis medes... (DP 599).

5.51 Vokalickému zastoupení bezprostředně před reflexivní partik ulí -s(i) je třeba věnovat pozornost také u neskl. příčestí minulého, neboť v litevštině (baltských jazycích) se v pozici bezprostředně před reflexivní partik ulí často objevuje „nezkrácená“ koncovka, kterou je zpravidla třeba považovat za původní, například u určitého slovesa v 1. sg. préz. nešu: reflexivní nešuos(i). Má-li shoda výše uvedených reflexivních tvarů skutečně potvrzovat vznik neskl. příčestí minulého z nom. sg. fem. akt. příčestí minulého, nelze v litevské jazykové oblasti očekávat jiné vokalické zastoupení. V případě neskl. příčestí přítomného poukazují litevská nářeční koncovka -nties (např. juókianties³³) a lotyšská koncovka -ties³⁴ (např. mazgājoties) na diftongickou koncovku příčestního tvaru (-ie z *-ei), která sice není starší, respektive původnější než koncovka -nti (srov. litevské reflexivní -ntis, např. juókiantis)³⁵, lze ji však přesto pokládat za (starou) vedlejší podobu.

V žemaitských nářečích se však vyskytují reflexivní tvary neskl. příčestí minulého na -usies, například mušusies, dirbusies aj.,

³³ J. Otrębski, l. c., S. 277.

³⁴ Lze však namítnout, že lotyšská reflexivní koncovka -ies u neskl. příčestí přítomného ztrácí důkazní sílu potud, že ani jinde není v každém případě výsledkem kontinuálního vývoje, nýbrž často spočívá na zobecnění (ve prospěch jednotného označení gramatických kategorií). Srovnejme v této souvislosti například jen lotyšský reflexivní tvar neskl. příčestí na -am/-ām, např. ceļamies, mazgājamies (-am/-ām vzniklo z *-amā přes -amu/-āmu; viz J. Endzelin, l. c., S. 715).

³⁵ V litevštině i lotyštině lze bezkoncovkový nesklonný tvar na -nt, resp. -ot lépe vysvětlit z příčestního tvaru s koncovkou -i než z tvaru s diftongickou koncovkou.

204

na³⁶; tyto tvary se zdají svědčit proti hypotéze o nominativním původu neskl. příčestí minulého. Hodnotu těchto litevských nářečních dokladů však lze správně posoudit teprve tehdy, podaří-li se zjistit (což mi v současnosti ještě není možné), v jakém vztahu jsou uvedené tvary v jednotlivých nářečích k reflexivnímu nom. sg. fem. akt. příčestí minulého, tj. jaké postavení zaujímá reflexivní koncovka -ies v příslušných jazykových systémech (nářečí) (srov. zobecnění reflexivní koncovky -ies v lotyštině, viz poznámku 34).

5.52 Nesreflexivní tvar neskl. příčestí minulého na -usi, tj. s flektivní koncovkou, která by mohla podat informaci o původní podobě příslušného příčestního tvaru, mohu na základě starolitevských textů, které mám k dispozici, doložit pouze v tzv. akuzativní konstrukci ve staré litevštině. Takové tvary na -usi však lze sotva považovat za „plnější“ tvar neskl. příčestí minulého, neboť je vzhledem k poměrům v jednotlivých starolitevských textech nakonec třeba interpretovat jako akuzativ sg. mask. příčestí na -us (srov. výše oddíl 2.2). Tvary na -usi také v rámci 1. aplikačního typu neskl. příčestí v litevštině, pokud by je bylo možné doložit,³⁷ by podle výkladu neskl. příčestí minulého z nom. sg. fem. akt. příčestí minulého nepředstavovaly žádnou nepravidelnost.

5.6 Zpočátku působí potíže vysvětlení přenosu ženského tvaru na maskulinum a na celý plurál. Ve staré litevštině a v novolitevských nářečích se sice ojediněle setkáme s užitím maskulinních tvarů v nom. plur. fem.³⁸, ale skutečný přenos v singuláru nenajdeme, stejně jako užití femininních tvarů pro maskulinum. Lze také namítnout, že není samozřejmé, aby jedna a táž gramatická forma, v tomto případě nom. sg. fem. akt. příčestí minulého, nacházela užití jako zobecněná (a již nesklonná) forma, tj. jako neskl. příčestí minulého, a zároveň přetrvávala jako zvláštní femininni tvar skloňovaného příčestí, tj. zůstávala ve výchozí pozici pro zobecnění.

5.61 Na podporu předpokladu zobecnění nom. sg. fem. lze poukázat na podobný vývoj ve slovanských jazycích, například v ruštině: prézentní gerundium na -uči se formálně odvozuje od nom. sg. fem. Funkčně tedy představuje zobecnění tohoto pádového tvaru pro všechny rody a čísla

³⁶ Takové koncovky -ies (tj. jejich žemaitské reflexy) jsou zaznamenány u J. Aleksandavičiuse, Kretingos tarmės veiksmažodis, „Vilniaus Valstybinio Pedagoginio instituto Darbai“, VIII, Vilnius, 1959 (práce mi bohužel dosud nebyla dostupná) a u P. Jonikase, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939. Z materiálu uvedeného v posledně jmenované práci na s. 67/8 však zatím vyplývá pouze to, že reflexivní tvar neskl. příčestí minulého -mūšūsi˙s- zní stejně jako reflexivní tvar skloňovaného příčestí minulého -mūšūsi˙s-.

³⁷ Vgl. J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1957, S. 323.

³⁸ Vgl. A. Senn, Kleine litauische Sprachlehre, Heidelberg, 1929, S. 209.

205

meri dar. Toto gerundium na -uči se v ruštině dodnes zachovalo jako zbytková forma³⁹ vedle převládající formy na -ja, která se odvozuje od nom. sg. mask. tzv. krátkého tvaru příčestí⁴⁰. Činitel děje ruského gerundia se však musí shodovat s činitelem děje hlavního děje (s výjimkou některých ustálených obratů). Míra zobecnění je tedy menší, než jakou bychom museli předpokládat u litevského neměnného příčestí na -us. Slovanské formy na -uči jsou navíc samozřejmě staré příčestí na -nt. Vývoj slovanských forem na -uči a vznik neměnného příčestí préterita v litevštině z nom. sg. fem. proto nelze chápat jako paralelní vývoj ani jako syntaktické přejímání. Přesto zůstává možnost srovnávat způsoby užití některých syntaktických konstrukcí s aktivními příčestími.

5.62 Ve prospěch zobecnění ženského tvaru akt. příčestí préterita na neměnnou příčestní formu se zvláštní syntaktickou specializací by nakonec mohla svědčit také skutečnost, že maskulinní nominativní formy na -ęs a -e nejsou k zobecnění vhodné, protože v příčestní příponě tvořící kmen nevykazují charakteristické baltské označení préterita. Jelikož však neměnné příčestí na -us i poté, co v gramatickém systému litevštiny získalo své vymezení jako neměnná nominální slovesná forma, slouží k vyjádření předčasnosti jednoho slovesného výpovědního aktu vůči jinému sdělení, je pro tento útvar jednoznačné formální označení préterita jistě nezbytné.

6. K otázce starého bezkoncovkového nominativu akt. příčestí préterita

6.1 Přesto však zůstává vývoj neměnného příčestí na -us z nom. sg. fem. akt. příčestí préterita sporný (ani zmíněné odvození slovanského gerundia na -uči není nikterak jisté). Významný rozpor s hypotézou vysvětlenou v předchozích oddílech zdá se přece představovat samotný systém litevského příčestního paradigmatu, neboť femininum v tomto systému nikdy nevystupuje jako neoznačený člen, a nelze je tedy užít jako „neutrální“ formu; přinejmenším takovému užití jeho povaha brání.

Neméně hypotetický, avšak litevskému příčestnímu systému bližší je pokus vysvětlit původ neměnného tvaru na -us pomocí maskulinních, případně neutrálních forem.

³⁹ Např. будучи, читаючи, едучи, живучи, citováno podle R. Trautmann, Kurzgefasste russische Grammatik, Leipzig, 1948, s. 102.

⁴⁰ P. J. Tschernych, Historische Grammatik der russischen Sprache, Halle, 1957, S. 239 ff.; В. В. Иванов, Развитие грамматического строя русского языка, Москва, 1960, S. 121 ff.

206

6.2 Nakonec si totiž musíme položit otázku, zda se původně neměl předpokládat útvar příčestí na -us také pro maskulinum⁴¹. Pozorování „heteroklitického“ způsobu tvoření nominativních forem akt. příčestí préterita tomu nebrání — mohou to spíše podporovat —, abychom předpokládali starší, tj. nedoložené útvary z kmene příčestí na -us také pro maskulinum. Lze například uvažovat, že tyto útvary na -us nebyly formálně (a funkčně) dostatečně charakteristické, a proto byly ve všech syntaktických pozicích „nahrazeny“ formami na -ęs a -ę, které se zpočátku možná užívaly pouze k označení atributivní nebo adverbiální/okolnostní funkce akt. příčestí préterita. V tomto smyslu se formální rozlišení podle rodu, čísla a pádu ukázalo být silnější než jednoznačné formální vyjádření absolutní časové hodnoty, resp. specifického významového obsahu baltského příčestí na -us. Zdá se však obtížné nalézt konkrétní oporu pro vývoj tohoto či podobného typu.

6.3 Ve slovanštině se opět setkáváme s náznakem, který podporuje obdobnou argumentaci ohledně litevského (baltského) vývoje: gerundium préterita na -vъ (např. znavъ) se odvozuje z nom. sg. mask. na *-(u)us⁴².⁴³ Slovanská forma *znavus by tedy odpovídala litevskému žinojus. Nelze sice s jistotou dokázat, že taková forma maskulina někdy v baltštině existovala (kromě funkčně motivovaných možností tvoření, které jsem zde uvedl), stejně tak ji však nelze vyvrátit. Pokud by se přesto potvrdil předpoklad, že forma jako žinojus byla maskulinním nominativem, šlo by o nápadnou baltoslovanskou (lépe litevsko-slovanskou) shodu, svého druhu o dílčí inovaci v baltoslovanštině.

6.4 Tento útvar typu žinojus je třeba chápat jako bezkoncovkovou formu příčestí na -us, která byla možná původně neutrální. Lze poukázat na to, že nom. plur. mask. příčestí na -nt typu nešą se rovněž odvozuje od neutrální, tj. bezkoncovkové formy. Poměry jsou také u příčestí na -nt dosti složité; například pozdější užití bezkoncovkové formy v plurálu není snadné vysvětlit. Přesto se zdá, že vysvětlení plurálových forem na -ą, -į, -ę z (stejně znějících) neutrálních forem je jediné přijatelné.

⁴¹ Pokus vysvětlit nominativy na -ęs a -ę jako útvary se silným stupněm příčestní přípony -ves\-us vychází především z předpokladu jednotného paradigmatu příčestí na -ves\-us, kvůli němuž se přijímají značné nepravidelnosti hláskového vývoje.

⁴² Zobecnění kmene na -uus- (= -vus-) je slovanská novotvorba.

⁴³ Srov. V. Ivanov, l. c., s. 123; J. Otrębski, l. c., s. 257 chápe slovanskou formu na -us jako původně neutrální formu, která pronikla do maskulina.

207

Není tedy patrně vůbec tak nemístné předpokládat existenci formy bez koncovky -us-participia. Tato formace na -us v baltštině možná nepřekročila stadium „neutrálního“ způsobu vyjadřování.

6.5 Lze tedy připustit možnost, jakkoli se může zdát odvážná, že litevské nesklonné participium préterita, utvářené v jednotlivých jazycích, je starou formou participia -us bez koncovky. Tato forma musela být v litevštině nominativní a po zániku (baltického) neutra mohla náležet k maskulinu. Je zcela představitelné, že v důsledku vyřazení této formy ze soustavy skloňovaných participií kmene -us došlo k převzetí nominativů na -ęs a -e. Na druhou stranu lze v „heteroklitickém“ způsobu tvoření nominativu aktivního participia préterita spatřovat důvod gramatické izolace možného maskulinního nominativu na -us, který v takovém případě musel plnit adverbiální okolnostní funkci participia. Tak lze bez potíží vysvětlit i zachování nom. sg. fem. na -us(i), který se formálně velmi podobá nesklonnému participiu préterita. Reflexivní forma nesklonného participia préterita na -usis může být považována za analogickou formaci, za vyrovnání tvarů například podle vzoru infinitivu, nesklonného participia prézenta, nom. sg. mask. aktivního participia prézenta a préterita (např. dirbąsis, dirbęs(is)) nebo nom. sg. mask. participia na -dama- (např. nėsdamasis⁴⁴). Nelze však očekávat formy nesklonného participia préterita s diftongickým prvkem před reflexivní částicí. Dokud však zůstává neobjasněna povaha žemaitských forem na -usies z hlediska vnitrojazykové rekonstrukce příslušných dialektů (srov. výše oddíl 5.51), nemohou ani uvedenou hypotézu o vzniku nesklonného participia préterita, ani jinou hypotézu potvrdit či vyvrátit.

7. Další rozvoj formy bez koncovky präteritálního participia na -ūs

7.1 Lze tedy vyslovit hypotézu, že v baltštině existovala od počátku forma participia -us bez flexe, jíž v průběhu (vývoje jednotlivých jazyků) litevského participiálního paradigmatu připadla výhradně funkce „označení vedlejšího děje, který předcházel hlavnímu ději“. Forma s takovou funkcí se mohla snadno stát (nesklonným) adverbiálním tvarem, který nebyl schopen vyjadřovat rod a číslo, aniž by je vůbec potřeboval vyjadřovat. Tím odpadá potřeba vysvětlovat „převzetí“ neflektované formy -us do všech rodů a čísel.

⁴⁴ dirbąsis místo *dirbąs-si, dirbęsis místo *dirbes-si, nėsdamasis místo *nėdamas-si; srov. J. Otrębski, l. c., s. 252 n., 258 n., 271.

208

7.2 Abychom znázornili postavení této neflektované formy na -us vůči nesklonným participiím prézenta na -nt a následné „sjednocení“ těchto dvou nesklonných participií do gramatické formace s vlastní podobou, charakteristické pro litevštinu, tak, aby vynikl zvláštní ráz tohoto jevu, je třeba na tomto místě konstatovat, že u nesklonného participia prézenta na -nt nepřichází v úvahu odpovídající odvození z nominativního tvaru, a to ani jako paralelní vývoj ke vzniku nesklonného participia prézenta na -nt v rámci absolutní participiální konstrukce (s pozdějším splynutím těchto formací), jak byl popsán výše ve 2. kapitole. Lze uvést především dva důvody:

7.21 Forma participia na -nt bez koncovky se vyskytuje v nom. plur. mask., resp. nom. sg. neut., např. neša, saka, myli. Jak známo, tyto formy se odvozují od *nešant, *sakōnt, *mylint. Na základě baltických zákonů o výslovnosti na konci slova mohla litevská forma na -nt vzniknout pouze z delší formy, zatímco litevské koncové -us lze odvodit z baltického -us; srovnejme například nom. sg. (mask.) kmenů na u, sūnūs, saldus atd.

7.22 Koncové -i nom. sg. fem. participií na -nt se s několika výjimkami (srov. poznámku 29) v celé litevské jazykové oblasti nevynechává ani při předřazení, ani při postavení (atributivního) participia za řídícím výrazem, ani zpravidla ve složeném slovesném tvaru (zde prozatím pomiňme určité fonetické podmínky při realizaci řečového proudu, které by mohly způsobit odpadnutí koncového -i, například elizi před počáteční samohláskou apod.). Kromě čistě hláskových a hláskoslovněhistorických okolností zde zřejmě hraje roli skutečnost, že se femininum na -nti užívá převážně atributivně a ve složeném slovesném tvaru (k vyjádření adverbiální/okolnostní funkce je totiž k dispozici participium na -dama), a musí tedy, podobně jako adjektivní atributy, vyjadřovat ve svém tvaru charakterizaci pádu.

7.3 Jeho další gramatickou podobu v litevštině získalo nesklonné participium prézenta na -us podle vzoru a pod vlivem nesklonného participia prézenta na -nt, zejména pokud jde o užívání v absolutním dativu a za podmínek tzv. „různosti podmětu“. Nelze však zcela vyloučit, že tendence k („částečné“) totožnosti podmětu v konstrukcích s nesklonným participiem v moderní litevské spisovné řeči (např. Išėjus iš girios, aš, tikra to žodžio prasme, parkritau ant griovio krašto (išėjau aš ir dar keli vaikai) I. Simonait ytė,...o buvo taip, Vilnius, 1960, s. 321; Einant palei dailiai pakirptus krūmus, ji įsipainiojo į voratinklį P 1960/12 s. 75) mohla vycházet ze skutečnosti, že právě präteritální neflektovaná forma na -us byla svým původem konstrukcí se „shodným podmětem“

14. Kalbotyros klausimai VI.

209

... vyjadřovacím prostředkem a za určitých okolností se této konstrukční možnosti nikdy zcela nevzdalo⁴⁵.

7.4

Shrneme-li to, je třeba znovu zdůraznit, že nepřechodné příčestí minulého času na -us, které se vyskytuje pouze v litevštině, nevzniklo současně ani stejným způsobem jako nepřechodné příčestí přítomného času na -nt. Zatímco druhé z nich, které lze považovat za baltské, vděčí za svůj vznik zvláštním podmínkám absolutní participiální konstrukce v baltských jazycích, v případě prvního jde o původně nominativní tvary, které se vyskytovaly v adverbiální/cirkumstanciální funkci a které buď od počátku stály mimo (flektované) participiální paradigma, anebo z něj poměrně záhy vypadly a zaujaly jakési zvláštní postavení.

7.5

Takto popsané poměry se vztahují pouze na 1. typ užití nepřechodného příčestí (viz výše oddíl 1.21). Pro vývoj nepřechodného příčestí na -us v rámci 2. typu užití je — stejně jako u nepřechodného příčestí na -nt — třeba počítat s morfologickým a syntaktickým prolínáním akuzativních konstrukcí s flektovaným příčestím a konstrukcí s nepřechodným příčestím z 1. typu užití. Oblast souběhu patrně v obou případech zahrnovala především akuzativ singuláru maskulina flektovaných příčestí na jedné straně a tvar nepřechodného příčestí na straně druhé.

Jelikož lotyština v tzv. akuzativní konstrukci zná — kromě lotyšského nepřechodného příčestí na -am/-ām, jehož užití není třeba v této souvislosti probírat — pouze tvary nepřechodného příčestí na -nt (lotyšsky -ot), je třeba zahrnutí nepřechodného příčestí na -us do tzv. akuzativní konstrukce hodnotit jako jev vzniklý v rámci samotné litevštiny. Ve starolitevských textech lze pozorovat, že bezkoncovkové tvary na -us se v tzv. akuzativní konstrukci vyskytují jen zcela ojediněle u akuzativu singuláru maskulina (tedy -us vedle častějších -usi, -usį jako flektovaného tvaru), avšak téměř vůbec se nevyskytují v jiném prostředí; vyhodnocení starolitevských textů, které jsem měl k dispozici, každopádně ukázalo stejný obraz. Naproti tomu bezkoncovkové tvary na -nt lze v tzv. akuzativní konstrukci doložit ve všech prostředích — byť s různou frekvencí. I z toho lze vyvodit závěr, že v době prvních písemných dokladů nebylo nepřechodné příčestí minulého času na -us ani v rámci 1.

⁴⁵ V těchto větách s „částečnou“ shodou podmětů se však setkáváme jak s nepřechodným příčestím přítomného času, tak s nepřechodným příčestím minulého času, a to dokonce i v absolutním dativu! Jako příklady lze uvést: Kalbant apie tai, paklausių mokinių, kuo skiriasi gyvas žmogus ar gyvulys nuo mirusių TMa 1959/11 S. 20; Dabar anksti aušė, anksti kėlė, jautėsi sveikas, valgė daug, kaip studijų laikais gavus stipendiją M. Sluckis, Vėjų pagairėje, Vilnius, 1958, S. 6; Kolūkiečiai vieningai nutarė — Lietuvos TSR dvidešimtmetį sutikti įvykdžius pusantros metinės užduoties T 1960 VI 16;...paklausė Adomėnienė Barvainio, jiems išėjus į aikštę P 1960/12 S. 44. Tendence ke shodě podmětů tedy může mít i jiné příčiny; kromě zmíněného postavení nepřechodného příčestí na -us má jistě také další příčiny, například šíření určitých ustálených obratů, jako atidarant mitingą (kongresą, spaudos konferenciją u. a.), atsisveikinant, baigiant (s předmětem i bez něj) apod.

210

2. typu užití ještě nebylo nepřechodné příčestí minulého času postaveno na roveň nepřechodnému příčestí přítomného času na -nt v takové míře, jako je tomu v moderní litevské spisovné řeči.

Halle/Saale

Seznam použitých textů, pokud nejsou v práci plně citovány

BrP I—II — Postilla tatai esti Trumpas ir Prastas Ischuldimas Euangeliju... Per Jana Bretkuna Lietuvos Plebona, Karalaucziuje... 1591, Teil I und II.

DP — Daukšos Postilė, Fotografuotinis leidimas, Kaunas, 1926.

Si I—II — Šyrwids Punktay Sakimu, Herausgegeben von F. Specht, Göttingen, 1929, Teil I und II.

KNSn — Kniga Nobaznistos Kirkščioniškos... antrą kartą perdrukawota, Kiedaynise, 1653; Summa arba Trumpas iszguldimas Ewangeliju Szwentu...

T — Tiesa (Lietuvos Komunistų partijos Centro Komiteto, Lietuvos TSR Aukščiausiosios Tarybos Prezidiumo, Lietuvos TSR Ministrų Tarybos organas), Vilnius.

P — Pergalė (Literatūros, meno ir kritikos žurnalas; Lietuvos TSR Tarybinių rašytojų Sąjungos organas), Vilnius.

TMa — Tarybinė mokykla (Lietuvos TSR Švietimo ministerijos organas), Vilnius.

(Veškerá odborná literatura použitá pro tuto studii — pokud zde v práci není uvedena v poznámkách — je uvedena v bibliografii disertace autorky.

Minulé příčestí na -us v litevštině

Г. БЕНЗЕ

Resumé

Na základě formálních a syntaktických rysů minulého transgresivu článek vyslovuje předpoklad, že se tento transgresiv svým původem liší od transgresivu přítomného času, který autorka považuje za ustrnulý lokál souhláskového kmene. Minulý transgresiv lze odvodit z předpokládaného nominativu jednotného čísla středního rodu minulého příčestí s -us, tj. bez koncovky (srov. lit. žinojus a slov. znawъ<*znawus). Reflexivním transgresivům je vlastní koncovka -i (např. praūšusi-s), která mohla vzniknout analogií s infinitivem, transgresivem přítomného času a nominativem jednotného čísla mužského rodu příčestí přítomného a minulého jednorázového času.

211

LITEVSKÝ MINULÝ TRANS-GRESIV NA -US

G. BENZĖ

Resumé

Na základě formy a užívání minulého transgresivu se v článku vyslovuje předpoklad, že se tento transgresiv svým původem liší od transgresivu přítomného času, který autorka považuje za ustrnulý lokál souhláskového kmene. Transgresiv prostého minulého času lze odvodit z rekonstruovaného nominativu jednotného čísla středního rodu příčestí prostého minulého času s *-us, tj. bez koncovky (srov. litev. žinojus a slov. znawъ < *znawus). Koncovka -i reflexivních transgresivů (např. praūsusi-s) mohla vzniknout analogií s infinitivem, transgresivem přítomného času a nominativem jednotného čísla mužského rodu příčestí přítomného a prostého minulého času.