LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

K PROBLEMATICE TVOŘENÍ HYDRONYM

A. VANAGAS

Úkol zkoumání tvoření hydronym¹ je, stejně jako u vlastních jmen obecně, jiný než u apelativ. Při analýze tvoření apelativ se snažíme zjistit, jakým způsobem si jazyk vytváří nová slova a jak doplňuje svou slovní zásobu². Na tvoření místních jmen, zejména hydronym, je třeba pohlížet jinak. Dnes již mají názvy všech důležitějších míst a objektů na zemském povrchu, z nichž mnohé se po staletí a tisíciletí předávají z úst do úst, z generace na generaci, a jsou dokonce právně uzákoněny. Proces vzniku místních jmen, zejména hydronym, je tedy prakticky téměř ukončen. Na rozdíl od apelativ zde nemáme živý systém, který je neustále pod vlivem vnitřních jazykových zákonitostí, nýbrž systém již téměř zformovaný, ustálený a neživý. Tím se samozřejmě nechce říci, že se místní jména, a tedy i hydronyma, dnes již nemohou měnit. Názvy některých, zejména drobných a méně významných objektů se mění vlivem lidové etymologie, analogie (například přecházejí do plurálu) nebo vlivem spisovného jazyka; přizpůsobují se některým nářečním rysům, jak se mění samotná nářečí, a podobně. Nové hydronymum však může vzniknout pouze tehdy, když v oblasti praktické lidské činnosti vznikne nový objekt, který je třeba pro účely dorozumívání nějak pojmenovat. Nových řek nebo jezer dnes vzniká velmi málo, většinou nepřirozeným způsobem, a proto dostávají zpravidla umělé názvy (např. Kaunaská přehrada, průplav Venta apod.). Naproti tomu rozsáhlé zásahy do zemského povrchu jezera a řeky poměrně intenzivně likvidují. Část objektů, jejichž názvy se nyní zkoumají, již zanikla a jejich jména se začínají zapomínat, nebo jsou již úplně zapomenuta. O vývojových tendencích a o nových způsobech vzniku hydronym tedy pochopitelně nemůžeme hovořit. Úkolem zkoumání tvoření hydronym je sledovat tuto,

¹ Zde i dále se termínem hydronyma rozumí v nejužším smyslu „názvy řek a jezer“.

² Žr. Л. В. Щерба, Очередные проблемы языкознания, «Известия Академии Наук СССР. Отделение литературы и языка», М., 1945, р. 181.

207

téměř neživých a, jak se zdá, stále se zužujících systémů názvů řek a jezer a určit soubor prostředků, které je vytvořily. Systém hydronym je pro svou stabilitu do jisté míry podobný systémům apelativ a místních jmen v mrtvých jazycích (latině, pruštině aj.). Z toho plyne ještě jeden závěr. Protože je systém hydronym již utvořený a málo proměnlivý, pohled badatele zabývajícího se jejich tvořením se vždy obrací spíše do minulosti, do dob, kdy se dnes již statický systém teprve formoval. To platí zvláště pro hydronyma, která po zániku příslušných objektů v podstatě již nejsou skutečností živého jazyka. Stálost systému je jedním z nejcharakterističtějších rysů hydronym, který je odlišuje od apelativ. Je třeba poznamenat, že systém hydronym má sklon k ustrnutí (ve formě i sémantice) již od samého počátku svého utváření. Proto se při jeho zkoumání objevují problémy, s nimiž se při výzkumu apelativ téměř nesetkáváme. Tento článek pojednává pouze o dvou důležitějších otázkách souvisejících s tvořením hydronym: 1) klasifikaci hydronym; 2) odvozených hydronymech.

1. Otázka klasifikace je ústředním problémem toponomastiky a týká se stejně všech vrstev místních jmen (hydronym, názvů sídel, mikrotoponymie aj.). Na klasifikaci závisí veškerá další analýza konkrétního materiálu; klasifikační schéma nejprve a nejvýrazněji ukazuje badatelův přístup k toponymii. Tato otázka však není dodnes definitivně vyřešena. Nevyřešena zůstává především proto, že vzhledem k nekonečné rozmanitosti místních jmen a jejich zvláštnímu postavení v jazykovém systému je velmi obtížné sestavit univerzální klasifikaci. „Klasifikace místních jmen není mechanickým rozdělováním do přihrádek, nýbrž stanovením systému zákonitostí,“ říká V. Nikonov.³ Kromě toho je vývoj vědy vždy spojen se změnou pohledu na zkoumaný objekt, a proto klasifikace, které byly dříve přijatelné, mohou mít dnes často pouze historickou hodnotu. Je pravda, že nikdo dosud nesestavil klasifikaci litevských (a obecně všech baltských) místních jmen a nikdo se nepokusil aplikovat klasifikace místních jmen jiných jazyků na litevské názvosloví. Naši nejbližší slovanští sousedé, zejména Poláci, Češi, Bulhaři, Jugoslávci aj., však v této oblasti vykonali mnohem více. První klasifikace slovanských místních jmen byly sestaveny kolem poloviny 19. století⁴. Vedle mnoha předností měly tyto klasifikace i nedostatky, z nichž snad nejdůležitější byl ten, že jejich cíle nebyly především čistě lingvistické, nýbrž „utilitární“, tj. nesnažily se ani tak lingvisticky analyzovat systémy toponym, jako spíše

³ В. Никонов, Послевоенные работы по топонимике в славянских странах, «Краткие сообщения Института славяноведения Академии Наук СССР. Славянское языкознание, № 28. М., 1960, p. 77.

⁴ Jejich kritický přehled viz W. Taszycki, Słowiańskie nazwy miejscowe (Ustalenie podziału), „Prace Komisji Językowej PAU“, Nr. 29, Kraków, 1946; nebo W. Taszycki, Onomastyka, Wrocław-Kraków, 1958, s. 229—258; В. Никонов, Послевоенные работы по топонимике..., s. 75—105. Podle našeho názoru předchozí klasifikace nejvýstižněji zhodnotil S. Rospond v knize „Klasyfikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw geograficznych“, Wrocław, 1957, s. 14—27.

208

zjistit, jaké informace mohou místní názvy poskytovat dnešnímu člověku o minulosti národů, kultuře, přírodě, rostlinstvu, zvycích, sociálních vztazích apod. Místní jména nebyla považována za zvláštní jazykový jev, jehož zkoumání má být lingvistické, nýbrž za „fossiles de la géographie humaine“, „Geschichtquelle“, „Siedlungsgeschichte“ apod.⁵ Tím se samozřejmě nechce říci, že všechny dřívější klasifikace byly nesmyslné a toponomastice ničím dobrým nepřispěly. Protože souvisely s vývojem celé tehdejší jazykovědy (a nejen jazykovědy), pomáhaly pochopit nejdůležitější rysy sémantiky a zčásti i tvoření místních jmen, přinesly množství poznatků o minulosti národů, jazyků, přírody, rostlinstva atd., a tím obrátily pozornost mnoha badatelů k toponymii.

Jak je patrné například z přehledu dřívějších klasifikací, který podal S. Rospond⁶, zdokonalování klasifikací souviselo se zintenzivněním sběru místních jmen a s formováním toponomastiky jako samostatného jazykovědného oboru. Od sémanticko-etymologických klasifikací se nyní upouští nejen proto, že pro nedostatek přísnějších lingvistických zásad často směšovaly odlišná fakta, dopouštěly se mnoha chyb při výkladu slovotvorby a nepokrývaly veškerou rozmanitost místních jmen, ale zřejmě také proto, že úkol, který si kladly, z velké části již splnily. Další vývoj toponomastiky bez dřívějších klasifikací (u Slovanů — F. Palackého, F. Miklošiče, T. Wojciechowského, F. Schwarze, E. Muky, P. Skoka, K. Moszyńského, V. Taszyckého aj.⁷) si lze jen těžko představit.

K problému klasifikace místních jmen přistupují nově dvě práce, které vyšly téměř současně v různých zemích. Jde o dílo P. Lebela⁸ „Principy a metody francouzské hydronymie“ a dílo S. Rosponda⁹ „Strukturálně-gramatická klasifikace slovanských místních jmen“¹⁰. V nejdůležitějších aspektech se názory těchto dvou významných toponomastiků v mnohém shodují¹¹. Práce P. Lebela a S. Rosponda lze považovat za průkopnické, protože k místním jménům, této specifické části slovní zásoby, přistoupili nikoli jako hledači historických informací, nýbrž jako lingvisté zkoumající jazyková fakta.

P. Lebel rozděluje všechny francouzské hydronymy do tří skupin: 1) apelativní názvy (les noms appellatifs ou noms génériques); 2) kvalifikační názvy neboli popisná označení (les noms qualificatifs ou expressions descriptives); 3) určující názvy, tj. přídavná jména nebo označení, která určují polohu objektu v prostoru, čase nebo délce jeho existence (les noms déterminatifs). Například (v uvedeném pořadí), Fontaine „pramen“, la Fontaine — Bouillante „vroucí pramen“, la Fontaine — Saint — Martin¹².

⁵ Viz S. R o s p o n d, Klasifikacija..., s. 31.

⁶ S. R o s p o n d, Klasifikacija..., s. 5—27.

⁷ Tamtéž.

⁸ P. L e b e l, Principes et méthodes d’hydronymie française, Paris, 1956.

⁹ S. R o s p o n d, Klasifikacija...

¹⁰ Recenzi obou děl viz Б. Т о п о р о в, К проблеме классификации в топонимии, «Исследования по структурной типологии», М., 1963, s. 226—231.

¹¹ Srov. tamtéž, s. 231.

¹² P. L e b e l, Principes et méthodes d’hydronymie..., s. 9.

14. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

209

Schéma S. Rosponda je mnohem složitější, avšak základní skupiny jsou zde rovněž tři: 1) primární hydronyma, tj. taková, která pocházejí z jiných slov, ale nemají žádné známky toponymického tvoření. Mohou pocházet z apelativ (Bagno, Blato, Jama) nebo z osobních jmen (Jersz, Balaban, Bogdan); 2) sekundární; celkem se dělí do pěti skupin: předponová, prefixální, prefixálně-sufixální, akcentuální (např. ukr. Suxyj=suxyj), odvozeniny koncovkové (rozumějí se různé změny koncovky); 3) composita, tj. složená a víceslovná jména.

V poslední době vyšla další práce, věnovaná speciálně klasifikaci hydronym. Jde o článek známého bulharského lingvisty J. Zaimova¹³ „Problematika a klasifikace vodních názvů“.

Schéma J. Zaimova se skládá ze čtyř hlavních částí: 1) sémantická klasifikace vodních názvů; 2) strukturální klasifikace vodních názvů; 3) rozdělení názvů řek podle délky řek; 4) původ názvů.

První část je tradiční; vodní názvy se v ní podle sémantiky rozdělují do nejrůznějších skupin.

Druhá část se, dá se říci, věnuje pouze tvoření vodních názvů.

Ve třetí části se názvy řek rozdělují podle délky řek: názvy řek delších než 100 km, od 50 do 100 km atd.

Ve čtvrté části se názvy řek seskupují podle původu (bulharské, řecké, turecké, trácké aj.).

Snadno si lze všimnout, že základ rozdělení těchto čtyř částí schématu je zcela odlišný. V první části se při etymologickém výkladu odhaluje sémantika hydronym, ve druhé se pojednává o jejich struktuře, ve čtvrté o původu. Základ třetí části není lingvistický, a proto podle našeho názoru nelze lingvisticky odůvodnit ani její vyčlenění.

Z hlediska tvoření slov je nejdůležitější druhá část. V některých bodech se podobá klasifikacím P. Lebela a S. Rosponda. V mnohém se však od nich také liší. Rozdíly souvisejí především s poměrně zřejmou skutečností, že schéma J. Zaimova je nekonzistentní, pravděpodobně v důsledku nedostatečně přísné lingvistické interpretace hydronym. Především, stejně jako v celém schématu, ani ve druhé části není jednotný základ rozdělení. Jestliže lze absenci jednotného základu rozdělení v jednotlivých částech schématu, které bychom mohli považovat za samostatné, ospravedlnit, pak seskupování hydronym v rámci jedné samostatné části s jediným názvem „Strukturální klasifikace vodních názvů“ by mělo vycházet z jednoho základu. Struktura hydronym se ve schématu nebere vždy v úvahu. Kdyby se struktura hydronym zohledňovala důsledně, byly by například dvouslovné názvy řek odděleny od jednoslovných (tj. vodní názvy ve třetí kapitole Паду валог, Елени дол, ve čtvrté kapitole — Ивански дол, v šesté kapitole, oddílu b) — Кокалска река,

¹³ J. Zaimow, Класификация и проблематика на водните имена (въз основа на български материал), „I międzynarodowa slawistyczna konferencja onomastyczna“, Wrocław—Warszawa—Kraków, 1961, p. 171—180.

210

d) pododdíl — Дивлянска река, e) pododdíl — Дряновски дол atd. by měly tvořit jednu samostatnou skupinu složených hydronym, v níž lze rovněž vyčlenit několik podskupin). Sekundární hydronyma se nedělí na odvozeniny s příponami a předponami, ačkoli takové skupiny jsou velmi potřebné a lze je vyčlenit.

Takových nedůsledností je ještě více. Proto se zdá, že ačkoli klasifikace J. Zaimova vznikla značně později než klasifikace P. Lebela a S. Rosponda, nelze ji považovat za nový krok vpřed v toponomastice.

Podle našeho názoru jsou v současnosti nejpřijatelnějšími z existujících klasifikací klasifikace P. Lebela a S. Rosponda, i když ani ony nejsou bez nedostatků¹⁴. Klasifikace P. Lebela je založena na toponymickém materiálu, který je litevštině velmi vzdálený, proto je pohodlnější používat schéma S. Rosponda, neboť slovanská toponymie se v mnohém podobá litevské. Schéma S. Rosponda lze navíc lépe uplatnit ve výzkumech tohoto zaměření, jejichž východiskem je morfologická struktura místních jmen. S ohledem na to existuje důvod uplatnit myšlenku strukturně-gramatické klasifikace i na litevskou hydronymii. Že je strukturně-gramatická klasifikace litevských hydronym možná, dokládá i níže uvedený stručný přehled struktury názvů litevských řek.

Především se všechny názvy litevských řek podle struktury dělí na dvě nestejně velké části: I. jednoslovné názvy řek a II. víceslovné názvy řek.

1. J e d n o s l o v n é n á z v y ř e k. Tato skupina názvů litevských řek je zdaleka nejpočetnější, několikanásobně větší než druhá. Názvy řek, které do ní patří, jsou rovněž utvořeny různými způsoby, a lze je proto odpovídajícím způsobem klasifikovat:

1. Názvy řek vzniklé zcela nezměněním obecných nebo vlastních slov. S. Rospond je nazývá primárními. Příklady: a) z apelativ: Balà up., Įñtakas up., Upė up., Ežeras ež.; b) z vlastních jmen: Kūndrotas up., Vaidōtas up., Amėrika up., Sibiras up.

Samostatnou skupinku by tvořily názvy řek odvozené od přídavných jmen (určitých i neurčitých), tj. názvy řek vzniklé substantivizací přídavných jmen (Dargióji, Juodóji, Šventóji, Šventója, Saltója, Juodà, Baltà).

2. Odvozeniny, tj. takové jednoslovné názvy řek, které nesou nějaký slovotvorný znak. Jsou nejpočetnější ze všech názvů řek. Podle způsobu tvoření lze rozlišit dvě jejich velké skupiny:

A. Odvozeniny (s příponami, koncovkami, předponami — podrobněji o nich viz s. 212).

B. Složené názvy řek (Juodupis, Kalnupis, Gėčintakis, Platuagė). Patřily by sem také reduplikativní názvy řek (Veiviržas, Siesartis).

II. V í c e s l o v n é n á z v y ř e k. Tato skupina je mnohem menší než první a není tak rozmanitá. Podle způsobu tvoření v ní lze dále rozlišit

¹⁴ Viz B. Топоров, К проблеме классификации..., s. 226—231.

14*

211

dvě podskupiny: 1) genitivní, tj. názvy řek vytvořené z genitivního tvaru nějakého vlastního či obecného podstatného jména a nejčastěji z fyziografického termínu¹⁵. Genitivní názvy řek mohou být dvouslovné i trojslovné, například Ȧdaraiščio upėlis, Ašmonų upėlis, Jonyčio intakas, Lankėlės raũgas, Baltų Bóbų Rãvas, Bálų valkòs upėlis; 2) kvalifikační, například Juodasis upėlis, Baltàsai griovỹs, Gývasis upėlis.

Tato klasifikace litevských názvů řek se v některých ohledech liší od klasifikace S. Rosponda. Rozdíly jsou především objektivní povahy, neboť baltské a slovanské hydronymické systémy nejsou stejné. Kromě toho existovaly i jiné důvody, proč k rozdílům došlo. (Některé prvky klasifikace jsou v našem schématu uspořádány či pojaty jinak z důvodů logiky a důslednosti. Za sekundární je podle našeho názoru třeba považovat například nejen odvozené, ale i složené a víceslovné názvy řek, protože mají slovotvorné rysy toponym, jen jiné než odvozené názvy. Při sestavování tohoto schématu byla větší pozornost věnována struktuře hydronym než u S. Rosponda. Proto se všechny názvy řek nejprve dělí do dvou skupin: jednoslovné názvy řek a víceslovné názvy řek. Přípony klasifikujeme na zcela jiném principu než S. Rospond (podrobněji o nich viz níže). Existují i další, drobnější rozdíly; například v našem schématu se primární názvy řek dále sémanticky nerozdělují.

Toto klasifikační schéma litevských názvů řek lze snadno použít i pro některé další vrstvy litevského názvosloví: názvy jezer, další hydronyma a zčásti mikrotoponymii.

2. S klasifikací úzce souvisí problém odvozených slov. Vyvstává při zkoumání slovotvorby hydronym. Při řešení problému odvozených slov jsme jako východisko zvolili slovotvorbu obecných slov, neboť zde se již ustálila řada obecných derivačních principů.

Hydronyma (stejně jako všechna vlastní jména) tvoří velmi svébytnou část slovní zásoby, která má mnoho rysů příznačných pouze pro ni. Kromě toho všechna vlastní jména pocházejí přímo či nepřímo z obecných jmen. Z tohoto důvodu lze již a priori předpokládat, že mnohé zákonitosti derivace obecných slov mohou v té či oné míře charakterizovat také hydronyma. Míra, v níž lze zákonitosti derivace obecných slov uplatnit na hydronyma, bude samozřejmě záviset na tom, nakolik hydronyma souvisejí s obecnými slovy a čím se od nich liší, případně na tom, jaké místo hydronyma (a všechna vlastní jména) zaujímají mezi ostatními slovy. Teprve po objasnění této otázky budeme moci pochopit, co lze při analýze slovotvorby hydronym využít z aparátu pro analýzu slovotvorby obecných slov a v čem je zkoumání slovotvorby hydronym specifické vzhledem k jejich zvláštnímu lingvistickému postavení.

Každé samostatné obecné slovo má sémantický obsah a oblast užití. Vztah mezi obsahem a oblastí užití je nepřímo úměrný—

¹⁵ Podrobněji o litevských místních jménech v genitivu viz B. Savukynas, LKK, sv. 6, s. 235.

212

213

úměrný: čím bohatší, konkrétnější, určitější a méně abstraktní je sémantický obsah, tím užší je oblast užití, a naopak: čím chudší, abstraktnější a neurčitější je obsah, tím širší je oblast užití¹⁶. Například sémantický obsah slova alksnis je bohatší, konkrétnější a určitější než obsah slova medis, ale oblast užití druhého slova (tj. medis) je mnohem širší než oblast užití slova alksnis. V jazyce však nejsou všechny vrstvy slovní zásoby v tomto ohledu stejné. Existují slova, jejichž sémantický obsah je velmi chudý a neurčitý, zatímco oblast jejich užití je široká¹⁷. Například obsah ukazovacího zájmena šis v litevštině je velmi neurčitý a chudý; proto je jeho použitelnost nesmírně široká a omezuje ji pouze gramatické kritérium (může zastupovat každé podstatné jméno mužského rodu). Naproti tomu obsah slov Nėmunas, Vilnius, Napoleónas, Madridas, Nilas je natolik konkrétní, soustředěný a podrobný, že v něm nelze spatřit ani stín abstrakce; jejich oblast užití je proto omezena na minimum: mohou označovat pouze jediný objekt¹⁸. Sémantické zpřesnění a konkretizace dosáhly u vlastního jména absolutní krajní meze. A právě od okamžiku, kdy zpřesnění sémantického obsahu obecného slova dosáhne krajní meze, se obecné slovo mění ve vlastní jméno. Jakmile se slovo stane vlastním jménem, jako by ztuhlo, odumřelo a jeho sémantický vývoj se zastavil, neboť jeho původní význam přestává být pro mluvčí zcela důležitý; brzy se začne odlišovat od jazykového systému jako ustálený symbol, který již nemá žádný sémantický obsah a v jazyce plní pouze nominativní funkci. „...místní jména,“ říká A. Doza¹⁹, „jsou velmi rychle sterilizována, zbavována svého původního významu; jejich sémantický život končí jejich vznikem.“ Zatímco obecné slovo označuje nějaký předmět či jev okolního světa, vlastní jméno jej pouze pojmenovává (slovy J. Kurylowicze — il nomme²⁰). Proto se někdy má za to, že vlastní jména zaujímají v jazykovém systému přechodné postavení mezi prvky vlastního jazykového systému a prvky „hieroglyfického“ typu (jako jsou mezinárodní slova, zkratky, různé symboly, vsuvky v cizím jazyce apod.)²¹.

Místní jména, která se po staletí a tisíciletí měnila jen málo, často přetrvávají mnohem déle než obecná slova, z nichž vznikla. Dnes jsou nám taková místní jména zcela nejasná a nesrozumitelná. Kromě toho obsahuje názvosloví každého jazyka část místních jmen, která do něj různými způsoby (v důsledku substrátu či přejímání) přešla z jiných jazyků. Proto je dnes velká část litevských místních jmen, zejména hydronym, ne-

¹⁶ J. K u r y ł o w i c z, La position linguistique de nom propre, „Onomastica“, rocz. II, zesz. 1. Wrocław, 1956, p. 1.

¹⁷ J. Kuryłowicz, La position linguistique..., p. 2.

¹⁸ Zde se nevysvětluje problém opakujících se místních jmen a osobních jmen, neboť přímo nesouvisí s tématem. Kromě toho jej lze v zásadě snadno vyřešit.

¹⁹ A. Dauzat, La toponymie française, Paris, 1946, p. 13.

²⁰ J. Kuryłowicz, min. veik., p. 2.

²¹ B. H. Топоров, Некоторые положения теоретической топонимики, «Принципы топонимики», М., 1962, p. 3.

214

…rybiškai již nejsou zřejmé, neboli jinak řečeno, nemají již slovotvorný význam²².

Slovo lze považovat za odvozené od jiného pouze tehdy, jestliže: 1) vedle odvozeniny existuje slovo, z něhož tato odvozenina vznikla²³, např.: brūkavimas „vrkání“ od brūkuoti „vrkat“; 2) mezi základovým slovem a odvozeninou²⁴ existuje významový rozdíl, protože obsah každé odvozeniny přináší něco nového²⁵; 3) významový rozdíl je nutně výsledkem gramatické změny²⁶. (Jinak bychom za odvozeniny mohli považovat všechna mnohoznačná slova, např. nerti „ponořit se do vody“ a nerti „plést“.)

Tyto základní principy derivace obecných slov lze uplatnit i na hydronyma. Je samozřejmé, že je lze uplatňovat jen omezeně, pouze v rozsahu, který dovolují společné rysy těchto dvou slovních vrstev. Těchto společných rysů je mnoho, například totožnost morfologie, slovotvorných morfémů, syntaktických funkcí aj.²⁷ Pro naše účely je nejdůležitější, že derivační vztah některých hydronym k příslušným obecným nebo vlastním jménům je dosud zcela jasný. Stejně tak je jasný i jejich slovotvorný význam (např.: ř. Trūmpė, jez. Apskritÿs, ř. Barsukÿnas, ř. Juodėlė, jez. Ringÿs aj.). U takových hydronym lze základní principy derivace obecných slov uplatňovat bez výhrad. Již předem však lze říci, že takových případů je poměrně málo, protože ani hydronyma s jasnou etymologií nelze vždy odvozovat od příslušných apelativ. Například pro zcela jisté odvození názvu řeky Duobaitė (Skaudvilė, přítok Minsnory) od obecného slova duobė „prohlubeň“ zřejmě nemáme oporu, neboť může jít o odvozeninu od jiného místního jména, nazvaného *Duobė (například název prohlubně, louky, ba

²² K tomuto pojmu viz V. Urbutis, Dabartinės lietuvių kalbos sudurtinių daiktavardžių daryba, „Dabartinė lietuvių kalba“, Vilnius, 1961, s. 67.

²³ Г. О. Винокур, Заметки по русскому словообразованию, «Избранные работы по русскому языку», М., 1959, р. 425.

²⁴ K rozlišení základového slova od odvozeniny srov.: „Základové slovo lze od odvozeniny odlišit podle jeho místa v celkovém systému slovotvorby, konkrétně podle směru slovotvorných vztahů ve slovotvorném hnízdě, ve slovotvorné synonymní řadě, v určité strukturně-sémantické skupině základových a odvozených kmenů“ — В. Н. Зиновьев, Проблема фонетико-морфологического словообразования в русском языке, «Учёные записки Горьковского гос. университета им. Н. И. Лобачевского», вып. 52, серия историко-филологическая, Горький, 1961, р. 343.

²⁵ Srov.: „Abychom mohli mluvit o derivačním vztahu, musí existovat nejen vztah fonetický, ale i sémantický…“ (H. Marchand, Esquisse d’une description des principales alternances dérivatives dans le français d’aujourd’hui, „Studia linguistica“, V, 1951, č. 2, Lund, s. 95); „Abychom mohli slovo označit za předponovou odvozeninu, jsou zapotřebí dvě podmínky. Zaprvé musí být možné je analyzovat foneticky a sémanticky. To znamená, že odvozená slova musí být se základovým slovem spojena dvojím způsobem: prostřednictvím označovaného a označujícího. Zadruhé musí být tento vztah zároveň charakteristický pro danou skupinu“ (H. Marchand, The Question of the Derivative Relevancy and the Prefix s- in Italian, tamtéž, VII, 1953, č. 2, s. 104.)

²⁶ Tento poslední princip se nazývá principem komutace a podle Ferdinanda de Saussura se formuluje takto: různým označujícím musí odpovídat různá označovaná a naopak, různým označovaným musí odpovídat různá označující (viz C. К. Шаумян, О сущности структурной лингвистики, ВЯ, 1956, № 5, р. 48).

²⁷ Viz В. Н. Топоров, cit. dílo, s. 3.

215

a podobně). I když se toponymum *Duobė dnes nikde poblíž nevyskytuje, ani tehdy ještě nemůžeme bez pochyb tvrdit, že Duobaitė je odvozeno od duobė (nebo že se jedná o zdrobnělý fyziografický termín duobaitė užitý v přeneseném smyslu), neboť takové toponymum mohlo existovat již dříve. Zvláště důležité je mít to na paměti tehdy, když je tento typ tvoření v dané oblasti rozšířenější.

Mezi odvozenými hydronymy převažují takové, jejichž tvoření je nejasné, ale lze je morfologicky (na morfémy) rozčlenit. Nemálo je také hydronym, u nichž je nejen nejasné tvoření, ale i rozčlenění na morfémy lze pouze odhadovat. S ohledem na to lze hydronyma se stejnými afixy příslušným způsobem klasifikovat. Zdá se nejvhodnější rozlišit tři kategorie (druhy, skupiny) hydronym:

1. Hydronyma, jejichž tvoření je jasné, tj. ta, u nichž je derivační vztah k odpovídajícímu základovému slovu nepochybný, např.: Agarinis jezero: agaras „vodní ořech (Trapa natans)“, Akmenė řeka: akmuo, Daubilis řeka: dauba, Dumblinis řeka: dumblas, Vidaujàitė řeka: Vidauja řeka atd.

2. Hydronyma, jejichž tvoření je nejasné, ale která lze ve srovnání s jinými baltskými hydronymy či toponymy obecně považovat za taková, jež obsahují afix. Například srovnáme-li název řeky Mauč-iadis (Zietela, pravý přítok Němenu) s Mauč-iuvis (Vaškai, přítok Y sly kio), lze usuzovat, že mauč- je kořen a -adis a -iuvis jsou přípony; srov. také Alm-a-jà řeka (Linkmenys, přítok Srovės) a Alm-ė řeka (Šiluva, přítok Dubysy), alm-ėti „pomalu téci, kapat“; alm-auō „hnis“; Ving-ainis||Ving-ainis řeka (Kvėdarna, přítok Jūry) a Ving-is řeka (Kamajai, přítok Setekšny), ving-is, ving-iuoti. Podle toho, zda lze vyčlenit jasný či nejasný základový kmen, mohou být hydronyma této skupiny jasnější či méně jasná, například (v uvedeném pořadí): Alm-ajà řeka, Mauč-iadis řeka.

3. Hydronyma, u nichž je nejasné nejen tvoření, ale také vyčlenění afixu velmi pochybné, ačkoli struktura hydronyma, místo přízvuku, intonace, srovnání s jinými vlastními či obecnými jmény a další okolnosti umožňují předpokládat, že obsahuje určitý afix, například Žand-agas řeka (Krekenava, přítok Vadakties). K žand- srov. (?) Žand-ù-gala řeka (Seduva, přítok Kriaukės), Žand-k-ys jezero (Giedraičiai, ves Padvariai). Název řeky Žandagas však může být také složený: z Žan- a -dagas.

Z toho vyplývá, že základní princip tvoření obecných slov — o odvozenině lze mluvit pouze tehdy a potud, dokud existuje odpovídající základové slovo²⁸ — bude zachován pouze v první skupině. Zároveň bude přesnost první skupiny nejvyšší, neboť v ní bude nejméně subjektivity.

Ve druhé skupině bude přesnost menší, neboť hydronymum považované za odvozené příponou nebude mít základové slovo, od něhož hydronymum vzniklo, anebo základové slovo nebude zcela jasné. Proto při porovnávání dvou hydronym se stejným kořenem vždy hrozí nebezpečí omylu. Toto nebezpečí vyplývá ze skutečnosti, že morfémy, které dnes znějí stejně, mohou mít různý původ.

²⁸ Viz Г. О. Винокур, cit. dílo, s. 425.

216

Například dnes neexistují prostředky, jak přesně dokázat, že morfémy říčních názvů Mauč-iuvis a Mauč-iadis mauč- mají společný původ. Na druhou stranu je obtížné dokázat i jejich odlišný původ. V takovém případě je srovnávání místního názvu s místním názvem obvyklé, všeobecně přijímané a možné, ačkoli riziko omylu je značné.

Zde je třeba ještě zdůraznit, že kdybychom se snažili rozšířit první skupinu na úkor druhé, tj. hledali obecná či vlastní slova, z nichž hydronyma mohla vzniknout přímo, riskovali bychom omyl více než při srovnávání dnes formálně stejných morfémů hydronym. I s hydronymy, jejichž tvoření je na první pohled poměrně jasné, jako je název řeky Ving-ainis||Ving-ainis (Kvėdarna, přítok Jūry), je třeba zacházet velmi opatrně, neboť nelze s naprostou jistotou říci, od kterého obecného slova — vingis nebo vingiuoti — je tento název řeky odvozen, třebaže je známo, že obecná slova s příponou -ainis (-ainia-) se nejčastěji tvoří od podstatných a přídavných jmen a číslovek. Vždyť existuje nemálo případů, kdy se hydronyma tvořila podle jiných zákonitostí než obecná slova. Zde je důležité připomenout, že vznik hydronym byl velmi silně ovlivněn toponymickým kontextem. Výsledkem tohoto působení často bylo, že se různé afixy objevovaly tam, kde by podle zákonitostí tvoření obecných slov být nemohly. Například v litevském názvosloví jsou řeky s -oja: Ilg-oja, Šalt-oja, Švent-oja a další. Původně jde o prostá zájmenná přídavná jména²⁹, která se později změnila v podstatná jména³⁰, srov. ilg-as, šált-as, švent-as. Vlivem hydronym a různých dalších místních názvů, především četné mikrotoponymie s -oja, se formant -oja někdy objevuje tam, kde je jeho výskyt podle zákonitostí tvoření obecných slov zcela nemožný, např.: řeka Lank-oja (Obeliai, vesnice Audronių) a Sirvint-oja||Sirvinta (Sirvintos, přítok Šventoji). Použití zákonitostí tvoření obecných slov na toponymii proto nemůže být bezvýhradné, protože toponymie tvoří v jazykovém systému mikrosystém, v němž platí vlastní, někdy velmi přísné zákonitosti.

Na druhou stranu je při zdůvodňování přítomnosti afixu v hydronymu velmi důležitý také počet (pravidelnost) odvozenin s určitým afixem. Existuje skupina názvů řek (asi 10) s -aja* (Alm-aja, Indr-aja, Kam-aja, Lak-aja a další). Ze srovnání s jinými hydronymy je vždy poměrně jasně patrné, že -aja je přípona. Od ostatních se odlišuje pouze název řeky Usl-aja. V baltských jazycích se nepodařilo najít žádné další místní názvy ani obecná slova s kořenem usl-. Vzhledem k pravidelnosti přípony -aja, k zeměpisnému rozšíření (není vzdálena od oblasti rozšíření názvů řek s -aja) a k dalším vedlejším důvodům (například k existenci hydronymního kořene s možným jiným stupněm samohláskové alternace, srov. jezero Aušl-as v Degučiai, Auslo a další) se však zdá, že není důvod vyčleňovat jej z ostatních názvů řek s touto příponou.

²⁹ K -oja místo spisovného jazyka -oji viz Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, Vilnius, 1957, s. 90.

³⁰ K substantivizaci zájmenných přídavných jmen viz A. Valeckienė, Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas, „Literatūra ir kalba“, sv. 2, Vilnius, 1957, s. 239.

217

Kromě toho je při zařazování hydronyma do druhé nebo třetí skupiny třeba přihlížet nejen k pravidelnosti afixu, ale i k tomu, zda se tento afix vyskytuje v obecných slovech.

Z těchto důvodů bývá druhá skupina hydronym zpravidla nejpočetnější a nejdůležitější ze všech tří. Patří do ní totiž nejen část etymologicky jasnějších hydronym, často mladšího původu, ale také většina starých hydronym, která jsou velmi důležitá pro objasnění etnogeneze, geneze jazyků a jejich vzájemných vztahů. Lze ještě dodat, že pro tyto účely často není důležité, od čeho je hydronymum odvozeno (např. zda Vingains pochází ze vingis, či z vingiuoti), ale stačí, že jsou zřetelné baltský kořen (ving-) a přípona (-ainis).

Třetí skupina, do níž patří hydronyma s nejasnou slovotvorbou, u nichž je i přítomnost afixu velmi sporná, je rovněž početná.

Při zařazování hydronyma do jedné či druhé skupiny je obtížné vyhnout se jisté subjektivitě. Chceme-li však pokročit, musíme především vědět, co je v současnosti jasné a co nejasné, a právě k tomuto účelu by mělo sloužit rozdělení hydronym do tří skupin. Rozdělením hydronym do uvedených skupin se navíc nemá za cíl stanovit nepřekročitelné hranice mezi hydronymy, které mají nebo mohou mít tytéž afixy; jde pouze o pokus oddělit jasnější případy od méně jasných.

Vzhledem k tomu, že hydronym s jasnou slovotvorbou je poměrně málo, nehodí se pojem odvozeniny zcela na hydronyma všech tří skupin. Používá se podmíněně, neboť většinu hydronym s nejasnou slovotvorbou lze za odvozeniny považovat pouze případně.

Dále se všechny odvozeniny dělí do tří velkých skupin: a) příponové odvozeniny; b) koncovkové odvozeniny; c) předponové odvozeniny.

a) O d v o z e n i n y p ř í p o n o v é. Mezi odvozeninami je příponových hydronym nejvíce. Početně výrazně převyšují koncovkové odvozeniny a značně převyšují odvozeniny předponové. Například jen názvů řek s příponami se napočítá přes čtyři sta.

Při zkoumání příponových odvozenin vyvstává především otázka uspořádání a klasifikace přípon. V dosavadních pojednáních o tvoření slov v litevštině bylo obvyklé klasifikovat příponové odvozeniny podle souhlásky přípony, tj. říkávalo se „přípony se souhláskou b, se souhláskou d, s g, s j, s k atd.“ Toto rozdělení má své výhody i nevýhody. Je vhodnější v těch pojednáních o slovotvorbě, která se zabývají nejen otázkami vzniku slov, ale i původu přípon. V baltských jazycích mají přípony téhož původu dnes někdy odlišný vokalismus (např. -uoni-, -ūni-, -uona-, -ūna-, -uonio³¹), proto je vhodnější vycházet ze stálejšího jazykového prvku — souhlásek. I v pracích tohoto zaměření se však při třídění podle souhlásky setkáváme s různými obtížemi. Především existuje mnoho přípon, které mají více než jednu souhlásku. Často je obtížné rozhodnout, která souhláska takových přípon je důležitější a může sloužit jako klasifikační znak. Například Pr. Skardžius několik

31 K. Būga, Rinktiniai raštai, II, Vilnius, 1959, p. 368, 366.

218

Přípony obsahující souhlásky klasifikoval podle poslední souhlásky. Takové třídění lze v mnoha případech jen obtížně zdůvodnit nejen ze synchronního, ale i z diachronního hlediska. Nyní není zcela jasné, proč se například velmi stará přípona -mena (srov. sėmeną „malý úhor“, Akmeną ř.) řadí k příponám se souhláskou n, a nikoli k příponám se souhláskou m. Zdá se, že totéž lze říci i o příponě -estis. Kvůli této nejasnosti netřídili všichni badatelé slovotvorby litevského jazyka přípony stejně. Například A. Leskynas³² řadil přípony -mena, -menė, -gana, -tuvís, -tuvė, -tuva, -taua nikoli k příponám s n, v, jako Pr. Skardžius³³, nýbrž k příponám s m, g, t.

Protože se zde pojednává o slovotvorbě, a nikoli o původu přípon, bylo by třídění přípon pouze podle jejich souhlásky nepraktické především proto, že bychom nevěděli, kam zařadit přípony s několika souhláskami (a takových je snad čtvrtina všech hydronymických přípon). Při klasifikaci přípon podle souhlásky bychom jako by vyčleňovali souhlásku z celé přípony jako jakýsi důležitější, zvláštní prvek přípony. Při zkoumání slovotvorby je naopak důležitá celá přípona, nikoli jeden její prvek. V analýze slovotvorby obecných slov mají velmi důležitou úlohu slovotvorné významy odvozenin. Někdy několik přípon se stejnou souhláskou, ale odlišným vokalismem mění význam základového slova stejně, např.: -ūnas, -uonas, -is (palaidūnas — palaiduonas, atskalūnas — atskaluonis)³⁴. Slovotvorná motivace naprosté většiny hydronym je nejasná, a proto ani tento důvod pro třídění přípon podle souhlásky nemá při analýze slovotvorby hydronym větší význam. Nejpřijatelnější je patrně formální uspořádání přípon podle abecedy. V zásadě nejde o žádné třídění, nýbrž pouze o určité uspořádání a rozčlenění všech přípon.

b) Odvozeniny s koncovkou. Odvozeninami s koncovkou se nazývají taková odvozená hydronyma, jejichž derivační znak představuje koncovka odvozeniny (např. -ė v názvu řeky Trūmpė, utvořeném ze slova trumpas „krátký“; -ys v názvu jezera Ilgýs, utvořeném ze slova ilgas „dlouhý“³⁵). Odvozenin tohoto typu je více než odvozenin s předponou, ale podstatně méně než odvozenin s příponou. Kromě toho jsou odvozeniny s koncovkou méně rozmanité než ostatní odvozeniny. Jejich počet lze určit jen přibližně, protože často není jasné, zda lze, či nelze název řeky odvodit z apelativa (např. nyní je těžké říci, zda lze název řeky Žibà odvodit ze žibėti „zářit“, název řeky Aitrà ze aitrùs „ostrý, hořký“, Alýs z alėti „hladovět“ atd.). Při zkoumání odvozenin s koncovkou proto vyvstává především otázka, jak oddělit jasné případy od těch méně jasných. V takových případech bychom měli postupovat stejně jako u odvozenin s příponou — hydronymum považovat za odvozeninu pouze tehdy, je-li jeho derivační vztah k příslušnému základovému slovu zřejmý.

³² A. L e s k i e n, Die Bildung der Nomina im Litauischen, Leipzig, 1891, p. 417—421; 526; 565—567.

³³ Srov. Pr. S k a r d ž i u s, Žodžių daryba, Vilnius, 1943, p. 232; 226; 382—384.

³⁴ K. B ū g a, Rinktiniai raštai, II, p. 366.

³⁵ Podrobněji o odvozeninách s koncovkou viz V. U r b u t i s, Dabartinės lietuvių kalbos galūnių darybos daiktavardžiai, „Kalbotyra“, t. 3, Vilnius, 1961, p. 27, 28.

219

c) Odvozeniny s předponou. Těchto odvozenin je nejméně. Je jich několikanásobně méně než odvozenin s příponou a výrazně méně než odvozenin s koncovkou, přestože předpon je více než koncovek. Odvozeniny s předponou je třeba klasifikovat podle téhož principu jako odvozeniny s příponou, tj. formálně, podle abecedy.

O SLOVOTVORNÉ ANALÝZE HYDRONYM

А. ВАНАГАС

Resumé

Formování systému litevských hydronym lze v současnosti považovat za prakticky ukončené. Z hlediska slovotvorby lze důvodně předpokládat, že se již téměř nerozvíjí a je stabilní. Svou stabilitou se do jisté míry podobá systémům apelativ a toponym mrtvých jazyků. To platí stoprocentně o těch hydronymech, která v důsledku zániku označovaných objektů fakticky přestala být prvky živého jazyka. Stabilita systému je jedním z charakteristických rysů hydronymie, který ji odlišuje od systému apelativ. Cílem slovotvorné analýzy hydronym proto není určování způsobů tvoření nových slov a doplňování slovní zásoby jazyka, nýbrž zjištění souboru prostředků a postupů, které se podílely na utváření dnes již statického systému.

Článek pojednává o dvou otázkách slovotvorného charakteru: 1) klasifikaci hydronym; 2) problému derivátů v hydronymii.

1) Hlavní otázka toponomastiky – otázka klasifikace – dosud v baltské lingvistické literatuře prakticky nebyla nastolena, ačkoli bez jejího řešení si nelze představit další výzkum v této oblasti. Autorem navrhovaná klasifikace názvů litevských řek (schéma viz na str. 213) si klade za cíl alespoň částečně vyřešit naléhavý problém jako první pokus. Základem naší klasifikace se stala myšlenka strukturálně-gramatické klasifikace S. Rosponda a zčásti P. Lebela. (Ten nejen vypracoval klasifikaci francouzské hydronymie, ale také ji plně uplatnil v praktickém výzkumu.) Je však třeba zdůraznit, že námi navrhované klasifikační schéma se podstatně liší od schématu S. Rosponda. Tyto rozdíly jsou zaprvé objektivní povahy, neboť schémata vycházejí z odlišného materiálu. Zadruhé je většina rozdílů dána důvody systematické a logické povahy.

2) Při slovotvorné analýze hydronym vždy vyvstává problém derivátů. Protože hydronyma nejsou z hlediska slovotvorby stejnorodá, lze je rozdělit do tří skupin: a) hydronyma, která lze bezpochyby považovat za odvozená, tj. jejichž derivační vztah k příslušným apelativům či vlastním jménům je zřejmý; b) hydronyma, která nelze považovat za odvozená, protože jejich derivační vztah k odvozovacímu základu není jasný, lze je však morfologicky rozebrat (rozdělit na morfémy); c) hydronyma, která nelze považovat za deriváty a jejichž rozdělení na morfémy je možné pouze hypoteticky.

Při rozboru klasifikace samotných afixů autor vyslovuje názor, že tradiční klasifikace podle souhlásky afixu (např. sufixy se souhláskou d, se souhláskou g, se souhláskou i, se souhláskou k atd.) se v hydronymii neosvědčuje. Autor navrhuje klasifikovat afixy formálně, podle abecedy (např. sufixy s -ad-, -ag-, -ain-, -ait-, -aj-, -ak-, -al-, -am-, -an-, -ar-, -as- atd.).

220