LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

DUÁL SUBSTANTIV V LITEVŠTINĚ¹

D. GARGASAITĖ

§ 1. Duál je reliktem morfologie dávných dob a zachoval se jen v nemnoha jazycích. V sanskrtu měly kategorii duálu jména i slovesa. Duál měla také stará řečtina, ačkoli už ustupoval a byl vytlačován plurálem². V latině se za pozůstatky duálu považují pouze slova duo „dva“ a ambo „oba“. Proto románské jazyky, které se vyvinuly z latiny, už duál nemají. V gótských písemných památkách se vyskytuje duál zájmen a sloves. Stará slovanská jazyková tradice užívala duál velmi důsledně u všech ohebných slovních druhů³; měly jej také všechny slovanské jazyky⁴. Dokládají to texty starých slovanských jazyků i ustálené tvary v současných jazycích, které už význam duálu nemají. V současnosti si ze slovanských jazyků duál nejlépe zachovaly slovinština⁵ a lužická srbština.

Duál měly také baltské jazyky. Za pozůstatek pruského duálu se považuje tvar austo „oba rty“ (srov. stsl. usta, av. aoštā) aj.⁶ V lotyštině se ustálené tvary duálu vyskytují také v lidové slovesnosti, starých písemných památkách a místy v nářečích⁷. Z baltských jazyků si duál všech slovních druhů nejlépe zachovala litevština, zejména žemaitské nářečí. Staré litevské písemné památky ukazují, že duál ještě poměrně nedávno mnohem šířeji užívala i ostatní litevská nářečí.

¹ Článek je součástí rozsáhlejší práce o duálu v litevštině, kterou autorka připravuje.

² A. Cuny, De nombre duel en grec, Paris, 1906.

³ А. И. Беличь. К двойственному числу в старославянском, «Известия отдела русского языка и словесности», IV, кн. 4, 1899, p. 1—32.

⁴ А. Белич, О двойственном числе в славянских языках, Белград, 1932; А. М. Иорданский, История двойственного числа в русском языке, Воронеж, 1960; S. Obnorskij, Dualspuren in der nominalen Declination des Rusischen, „Zeitschrift für slavische Philologie“, Bd. II, Leipzig, 1925, p. 66—67; I. Огієнко, Двійне число в українській мові, Київ, 1910; A. Dostál, Vývoj duálu v slovanských jazycích zvláště v polštině, Praha, 1954; B. de Courtenay, Einige Fälle der Wirkung der Analogie in der polnischen Declination, KZ, Bd. VI, H. 1, Berlin, 1868, p. 62—80.

⁵ L. Tesnière, Les formes du duel en slovène. Paris, 1925.

⁶ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīga, 1943, p. 60, 64, 66.

⁷ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951, p. 450—460.

133

Tento článek pojednává o duálu litevských substantiv na základě materiálu z dnešních nářečí a také údajů ze starých písemných památek, které pomáhají objasnit dějiny tvarů duálu.

Nominativ-akuzativ-vokativ⁸

Mužský rod

§ 2. (i)a-kmen. Jmenná dvojčísla podstatných jmen (i)a-kmene v litevštině mají v nominativu-akuzativu koncovku -u, např.: du vaikų, du broliu. Tato koncovka, jak ukazují zájmenná přídavná jména, pochází z -úo, srov. du mažuoju vaikų, du tikruoju broliu. Tu a tam se vyskytující lotyšské tvary nominativu-akuzativu dvojného čísla mužského rodu měly stejnou koncovku, např.: divi sieku miltu, divi mužų⁹. Ve slovanských jazycích má nominativ-akuzativ dvojného čísla tohoto kmene koncovku -a, např.: stsl. konja, vlъka, rus. два брата, stpol. dwa króla, dwa krzyża, ukr. три брата, slov. midva sva brata. Koncovka je zde v baltských a slovanských jazycích společného původu. Stejnou koncovku má také řečtina, srov. λύκω.

i-kmen. Podstatná jména mužského rodu i-kmene mají v nominativu-akuzativu dvojného čísla koncovku -u, např.: Pasikvietė du vagiu. VIkv. Įsidėjau du nauju dančių. Jrb. Má se za to, že tato koncovka vznikla podle nominativu-akuzativu dvojného čísla podstatných jmen kmene ia.

Podstatná jména kmene (i)u mají v nominativu-akuzativu dvojného čísla rovněž koncovku -u, např.: du sūnu, du alų, du turgų, du medų, du vaisių. Slovanské jazyky mají zde -у(-ы), např.: stsl. syny. Z toho plyne, že koncovka nominativu-akuzativu dvojného čísla podstatných jmen kmene (i)u je v baltských a slovanských jazycích společná. Tato koncovka je totožná také s odpovídající koncovkou ve staré indičtině, srov. sūnū.

Podstatná jména mužského rodu s konsonantickým kmenem tvoří nominativ-akuzativ dvojného čísla podle podstatných jmen kmene ia, např.: du akmeniu, du mėnesiu, du piemen iu, du ruden iu, du stūmeniu, du šuniu, du želmeniu, srov. du peiliu. V některých nářečích přešla podstatná jména s konsonantickým kmenem ke kmeni a, např.: du akmenu. V nářečí Pagramantis byl zaznamenán neobvyklý tvar du šūni.

Stará koncovka nominativu-akuzativu dvojného čísla podstatných jmen s konsonantickým kmenem v baltských jazycích není známa. Je možné, že tento tvar měl koncovku -e. Tvar z Daukšových spisů du žmune^{DP 313₁₉ (du žmune DP 314₁₆)} se považuje za nominativ-akuzativ dvojného čísla a dává se do souvislosti s řeckým tvarem χῶνε¹⁰.

⁸ V litevských nářečích se dnes zachovaly pouze dva pády podstatných jmen v duálu: nominativ-akuzativ-vokativ a dativ-instrumentál. První z nich budeme dále nazývat nominativ-akuzativem, protože se jako vokativ užívá velmi zřídka.

⁹ V lotyštině existuje také jiná koncovka mužského rodu, totiž -i, např.: divi darbi darīt, kterou J. Endzelīns pokládá za koncovku středního rodu, pocházející ze staré baltské koncovky -ei nebo -ai, srov. stsl. izě, skr. yugé. Viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 451.

¹⁰ J. Endzelīnas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1955, p. 130; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, p. 84.

134

O akuzativu-nominativu duálu podstatného jména žmogus je třeba pojednat zvlášť. Tvoří se dvojím způsobem:

a) z kmene jednotného čísla, např.: du žmogų Sd, Ms, Plik, Ktč, Prk, Šlu, End, Zt, ValP 16, Vaižg RR I 359, du žmogų BsV 22 (lšr); tvary těchto typů se vyskytují i ve starých písemných památkách: Du βmogu VlnE 123₅, Du βmogu BP II 355₁₀, Du βmogu KN 183₇;

b) z kmene množného čísla, např.: žmoniu StngŽ 34, du žmoniu Rpj 23, du βmoniu BP I 192₁₁, Schitūdu Sžmoniu BP II 356₁₄. Tvar vytvořený z kmene množného čísla má v nářečí okolí Telšiai pravděpodobně koncovku nominativu-akuzativu duálu ženského rodu, např.: dọ žmōnę ~ du žmōni (?), srov. dvi karvi.

Ženský rod

§ 3. Kmen (i)o. Nominativ-akuzativ podstatných jmen s kmenem (i)o v litevštině má koncovku -i, která vznikla z -ie, např.: dvi dieni, abidvi ranki, dvi pirkl, plg. dvi kreivieji puši Slnt. Lotyština má i zde -i, např.: abi kaġi, divi varpi. Staroslověnština má koncovku -i pouze po j, např.: duši, po tvrdé souhlásce -e, srov. ženę, vladyčę. V tomto případě tedy mezi baltskými a slovanskými jazyky paralela neexistuje. Staroslověnština i staroindičtina zde mají tvar pocházející z indoevropského *-ai, srov. sanskrt ášve.

V těch litevských nářečích, kde se duál užívá zřídka, se vyskytují i jiné koncovky. Je těžké říci, jaký je původ tvarů jako dvi dienā Prg, dvi parā Lkv, dvi nedēlia Krš. Shodují se s nominativem a instrumentálem jednotného čísla, srov. rankā, su rankā, dienā, su dienā. Je však stěží pravděpodobné, že by uvedené duálové tvary souvisely s instrumentálem jednotného čísla. Je možné, že se zde k označení dvou předmětů užívá spolu s číslovkou du nominativ podstatných jmen jednotného čísla. Podstatná jména užívaná s číslovkou du tedy zřejmě někdy mohou mít nejen tvary duálu či plurálu (dvi dieni, dvi dienos, dvi dienās), ale také tvary singuláru. Tím spíše, že koncovky zde nenesou významovou zátěž — gramatické číslo vyjadřuje lexikální význam číslovky.

Ve východních a středních aukštaitských nářečích se vedle tvarů s koncovým -i a tam, kde toto -i odpadlo, s měkkou souhláskou na konci slova (např.: dvi dieni Vpr, Glv; dvi grivini Lg; dvi diēn — dvi diēni Kl, Sdb, Všk, Jnšk, Lnkv, Žml, Ps; dvi vagì Pbs; dvi bóbi BM I 150), se hojně užívají také tvary s tvrdou souhláskou, např.: nọsipõrkę dvę vȯšt Šd; dvę diēn bū.va gārdin Rz; tȯrēję dvę desencȯn žē'mes; ãtnesȯ dvę nàšt mēdžu Pš; tas Jokū'bs árkli. sā'va už dvi kvõrt atvadā'va RdN; dvi diēn panēšojis i nutrū'ka bā'tē Lnkv. Tvrdá souhláska na konci slova ukazuje, že před odpadnutím koncovkové samohlásky zde byla samohláska zadní řady. V některých nářečích je v tomto případě slyšet samohláska zadní řady, např.: teturū tik dvi rūnkō Krš; mēs ti bū.vom dvi paru Er; mažū.tē gričē.tē givē'na, dvi žmōnu turēja Rm; pamačō dvi vārnu; pabū.va gāl dvi vālandu Št; iš tos krū.vos padī.rb dvę gōbu Rz; ū.žārȯ dvę grōžu Rz; dvi lōvy nupirko Trs. Podle P. Arumay byly analogické koncovky nominativu-akuzativu duálu ženského rodu nahrazeny příslušnými koncovkami mužského rodu¹¹.

¹¹ P. Arumaa, Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina, Tartu, 1933, s. 71.

135

Na druhou stranu může být původ těchto koncovek i jiný. V uvedených nářečích se koncové samohlásky redukují velmi různě. Tyto dosud slyšitelné koncovky akuzativu ženského duálu -u, -v, -bi mohou být nářečními variantami koncového -a, srov. su rūka Krs, su jaunu mergu Št, su galvu Rm, (su) lazdu Er, (su) lazdbi || (su) lazdū Trs. V tom případě by tyto formy bylo možné spojovat s uvedenými formami žemaitských nářečí dvi diena Pgr, dvi para Lkv, dvi nedėlia Krš.

Formy nominativu-akuzativu ženského duálu jsou, jak je patrné, intenzivně vytlačovány z užívání. Je zajímavé poznamenat, že v některých nářečích se vlivem plurálových forem připojuje plurálová koncovka -s přímo k duálové koncovce, např.: Dvi dienis ištratėjo supykusi Klk.

Nominativ-akuzativ duálu substantiv společného rodu může mít koncovku buď mužského, nebo ženského rodu, např.: šuodu valkatu || šiuodu valkati NèrR III 216.

Substantiva ženského rodu s kmenem na ė mají v nominativu-akuzativu duálu stejnou koncovku -i jako substantiva s kmenem (i)o, např.: dvi karvi, dvi puši, dvi sapai¹²

Příkladem vlivu plurálových forem může být nářeční forma z Tryškių dvi karvis, srov. dvi karvi ir dvi karves.

Akuzativ duálu substantiv s příponou -elė (nominativ se zde již neužívá) má ve východoaukštaitských nářečích, kde odpadají krátké koncovky, na konci slova tvrdé l, např.: apgūrku dvė vagel posodžno Žml; dvė labė ger patel papjovė Lnk; tū.r dvì kàrv, dvi avèl RdN. V některých nářečích je ještě zřetelně slyšitelná zadní samohláska, např.: nuvein unt mi.ško – parsi.neso dvi geldėbli Ul; po dvi stalinėbli vi.na ga.lim išgėrėt Pmp; aš turu dvi karvi, dvi kaulbl Tj. Zde, stejně jako v analogických příkladech s kmenem na o, nebylo na konci slova obvyklé duálové -i, nýbrž nějaká jiná samohláska. Tvrdost souhlásky v akuzativu duálu substantiv s příponou -elė umožňuje domnívat se, že zde mohlo proniknout zakončení mužského rodu -u, v nářečích redukované podobně jako koncové -a.

Kmen na i. Substantiva s kmenem na i v baltských jazycích mají v nominativu-akuzativu duálu koncovku -i, např.: abi aki, dvi anti, dvi avi, dvi dali, dvi karti, dvi nakti, dvi tūkstanti, srov. lot. ausi, pr. nozy „nos“. Formy totožné s baltskými jsou staroslověnské gosti a sanskrtské pāti.

V nářečích se vyskytují také novotvary, např.: dabař jis dvi pačū tū.ri Vad; Vo tas dailida turieja dvi pače, seną ir jauną BsP II 19 (Varn).

Nominativ-akuzativ duálu substantiv ženského rodu s konsonantickým kmenem končí podle vzoru substantiv s kmenem na i na koncovku -i, např.: dvi dukteri, dvi seseri, srov. staroslověnský tvar téhož pádu dъšteri, který se stejně jako v litevštině tvoří podle kmene na i.

§ 4. Ve starých písemných pramenech se nominativ-akuzativ duálu substantiv užívá poměrně hojně a důsledně. Stejně jako v současném jazyce má nominativ-akuzativ duálu mužského rodu koncovku -u, např.: (kmen na a) du

¹² Nominativ-akuzativ substantiv mužského rodu s kmenem na ė má rovněž koncovku -i, např.: du dėdi Krč, Lnk.

136

rhитmu, dvakrát Mž188₂–₃, dvakrát VlnE 41₁₆, obě lodě plné VlnE 112₁₂, další dvě přirovnání BP I 212₁, další dva případy BP I 387₃, Du dayktu PK 192₁, du daiktu DP 100₃₇, du kartú DP 150₁₆, du kártu KN 249₂₈; (kmen ia) du kitu piktadeiu VlnE 214₁₇, kitu du io makintiniu BP I 408₁₁, du mókitiniu DP 1₈, du brołu KN 265₁₂; (kmen u) du ſſunu VlnE 200₆, abu Sunu BP I 365₁₆, du ſunu DP 148₃₄, du Sunu KN 250₁₅.

Nominativ-akuzativ duálu podstatných jmen ženského rodu končí na -i, např.: (kmen o) dwi Maldi BP I 430₁, dwi upi DP 55₄₅, dwi wieti KN 144₉; (kmen io) dwi koghi VlnE 188₁₂, BP II 430₁, tie dwi nedeli DP 131₁₃, abi eldii KN 159₁; (kmen ė) dwi įpati tikribi DP 88₁; (kmen i) dwi aki VlnE 188₁₆, Dwi dali BP II 44₆, dwi žuvi DP 125₂₈, dwi dali KN 7₁.

Zkamenělé formy

§ 5. Nominativ-akuzativ duálu podstatných jmen mužského rodu se číslovkami du, abu může zkrátit, ztratit koncové -u a stát se příslovcem. Příklady tohoto typu zkamenělých duálových forem představuje příslovce dįkart ve Všvl, Vrn, dukart v Dbč, Klov, Ktč, Ml, Lš, Šln, Zt, srov. kartas, du kartu; dusyk v Šn, Gs, Rdd, abùsyk v Gs, srov. sykis, du sykį¹³. Zkamenělých duálových forem ženského rodu se vyskytuje méně, např.: Katrap reik pasielgti? — Abi vali (dělej, jak uznáš za vhodné) LKŽ I 13 (Jb). Zde je třeba zmínit také číslovku dvidešimt, která pravděpodobně vznikla z duálové formy, srov. dvi dešimti¹⁴.

Ze starých písemných památek lze uvést adverbializované slovní spojení Bretkūna ſawi dieni, které mělo dříve podle předpokladu význam „den a noc“. Toto spojení, užívané příslovečně, získalo nový význam, totiž „stále“, např.: Ghiſai ſawi dieni nepamete griekus; Sawi dieni ghis tamſmoj walge ir didzome rūpėtije ir liggoje ir smutke¹⁵.

§ 6. Nominativ-akuzativ duálu litevských podstatných jmen se v nářečích zachoval v různé míře.

Nominativ duálu podstatných jmen mužského rodu se jako pád užívá na poměrně malém území nářečí, konkrétně západně od Mažeikiai, Telšiai, Rietavas, Švėkšna a Pagėgiai¹⁶. Jeho pozůstatky se však stále vyskytují téměř na celém území litevských nářečí. Nominativ se objevuje ve ustálených obratech i v takových

¹³ Mimochodem, příslovce dukart mohlo vzniknout také zkameněním plurálové formy, srov. triskart < tris kartus.

¹⁴ Na zkamenělý nominativ-akuzativ duálu ženského rodu upomínají příslovce abigali, dvigubi, např.: Šitas kuolas reikia nutašyt abigali „ořezat z obou konců“. LKŽ I 8 (Mrk); Mokesniaus atėmė dvigubai „dvojnásobně“, protože jsem neměl potvrzení. LKŽ II 688 (Mrk).

¹⁵ A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts, Göttingen, 1877, s. 233 (dále: Beiträge).

¹⁶ Hranice rozšíření duálových forem byly stanoveny na základě materiálu Atlasu litevských nářečí Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd SSR.

137

v nářečích, v nichž dvojné číslo jako systém již zaniklo, např.: Su durmu du turgu Jrb, Krns, Pgg, Prn, Žal, Glv, Tvr; Saldu kaip du medu. Ssk, Glv; Abu galu tokiu. Slč, Glv; Maža verpelė — du alu gyvena (vejce). Lž; Du ratu pagiry stovi. Žal; Du grybu per riebų. Bt.

Nominativ ženského dvojného čísla je v nářečích zcela vytlačován nominativem množného čísla. Jako pád se užívá pouze na západním okraji žemaitských nářečí, konkrétně v okolí Skuodasu, Sedy, Salantů, Kretingy, Klaipėdy, Priekulė a Šilutė.

Akuzativ dvojného čísla se jako pád užívá rovněž pouze ve výše uvedených oblastech. Jinde se většinou vyskytují jen jeho zbytky. Tak se například nepravidelně užívá západně od Vegeriů, Šiaulů, Tytuvėnů, Tauragė, Pagėgiů. Formy akuzativu dvojného čísla podstatných jmen ženského rodu se ještě vyskytují ve východních a středních aukštaitských nářečích, v oblasti mezi Kriuky, Pašvitinisem, Šeduvou, Dotnuvou, Jonavou, Gelvony, Ukmergė, Taujėny, Traupisem, Raguvėlė, Miežiškiai, Karsakiškisem, Vabalninkasem a Biržai. Zbytky akuzativu se vyskytují i jinde v Litvě; například máme zaznamenány formy ženského dvojného čísla z Rudnie, Rudaminy, Veisiejů, Liškiavy aj. V ustálených rčeních se formy dvojného čísla udržují déle, např.: Dvi bobi — vienas dantys. Lš; Dvi bobi — viena koja. Vs, Lp; Gyvena kaip dvi kati vienam maiše. KrvP III 21 (Mrc); Glandus veršis dvi karvi žinda. KrvP III 47 (Mrc).

§ 7. Místo číslovky du ve spojení s nominativem-akuzativem dvojného čísla není pevně stanoveno. Nejčastěji tato číslovka stojí před podstatným jménem, někdy však nejprve následuje tvar podstatného jména v dvojném čísle a za ním číslovka, např.: Bsu du BsV 97 (Rg), broliudu BsV 97 (Plk), žvejudu BsV 351 (Rg), velnudu BsV 344 (Rsn), Vyru du J (LKŽ II 541), sunyčudu BsV 90 (Lksr), Mergidvi BsV 161 (Vlkš), žvākidvi BsV 118 (Tlž), mergidvi, dukridvi BsV 105 (Rg), panelidvi BsV 177 (Lbg). Příklady tohoto druhu se vyskytují také v Bretkūnových spisech, např.: Jakubu du BP I 350₃.

§ 8. V okolí Linkuvy, Vašků, Klovainů, Krinčinasu, Vabalninkasu, Papilia a Biržai se vyskytuje akuzativ podstatných jmen v dvojném čísle užívaný s číslovkami trys a (velmi zřídka) keturi, např.: aš ti tris mėt givėno; mėslu vėžunt gal uždirpt du tris darbā den; tris sā vaii gutėjo. RdN; rādo trās kaušeņi; sōrgo trās dien; trās gēbēl mālku ṣokurēna; tās trās vaik tū.r.; nopōfko trās podēl; dōjo trās sāvj apī.nu. Lknv; ṣōnde gāvo trās laiskēl un kārta; trās rōbi dā.ve. Všk.

S číslovkou keturi se nominativ-akuzativ podstatných jmen v dvojném čísle vyskytuje velmi zřídka, např.: rigō tarnāvo par kētors pōn.

Obdobný jev se vyskytuje v lotyštině a ruštině. V ruštině se tvary nominativu-akuzativu dvojného čísla užívají s číslovkami два, три, четыре¹⁷. Lotyština užívá dvojné číslo podstatných jmen s číslovkami „2“–„9“ k označení míry, váhy a času, např.: ar četri zirgi, veseli tris gadi atd.¹⁸ Ruština i lotyština zde mají pouze formální dvojné číslo. Také formy dvojného čísla litevských podstatných jmen užívané s číslovkami trys, keturi mají pouze formální dvojné číslo. Jde o nový případ užití forem dvojného čísla.

¹⁷ А. М. Иорданский, История двойственного числа в русском языке, p. 104 tt.

¹⁸ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 451.

138

§ 9. Nominativ-akuzativ přirozené dvojnosti¹⁹ se²⁰ v litevštině neužívá. I tvary nominativu-akuzativu dvojného čísla, které se vyskytují dokonce i ve starých písemných památkách, se pojí s číslovkami du, abu a zájmeny v duálu.

Bez číslovky du se nominativ-akuzativ duálu užíval při mluvení o dvou již známých věcech²¹. V současnosti již nemáme příklady tohoto druhu duálu zaznamenané z nářečí. To, že takový duál byl ještě nedávno živý, dokládají materiály dialektologických a folkloristických sbírek, jakož i písemnosti žemaitských autorů z 19. století, např.: Dívá se, přicházejí dva aitvarové a jedí kaši z misek. Aitvarové přicházejí k mísám, očichají je a říkají... BsP II 151 (Ps); ...dva velcí medvědi byli zavřeni v sýpce a ulehli v sednici... Medvědi byli přivázáni. ValP 10; Staponas si najal dva chlapce, kteří mu i Kotryně svou nezbedností hrozně znepříjemňovali život. ValP 69... Když přišly Vánoce, zbavil se nezbedných chlapců. ValP 71; Když tyto dvě ještě nespaly, vletěly velkým otvorem ve stropě dvě sovy, jako slepice... Ráno se několik lidí vyšplhalo na kostel, našli pod střechou sedící sovy a zabili je. ValV 67; Vychovávala tatínek Dva psíčci Dva psíčci Na hrobečku... Vstaň, vstaň, synáčku, Můj mladý!...; Vychovávala babička dvě dcerušky... Vstaň, vstaň, dceruško Moje mladé!.. Dceruško moje, Mé mladé, Jaká ostuda Vstávat tak pozdě. JD II 802 (Vl); na každé větvi po krásném ptáčku. SchG 256.

Dativ-instrumentál

§ 10. Baltské a slovanské jazyky se od ostatních indoevropských jazyků liší tím, že jejich dativ-instrumentál duálu se tvoří pomocí formantu -m-, zatímco v jiných jazycích, například v sanskrtu a avestštině, pomocí formantu -bh-.

Za starou koncovku dativu-instrumentálu duálu se považuje koncovka -ma²², která se ještě i dnes, pravda velmi zřídka, užívá v některých nářečích, např. Mnoho dárků babičky, babičkám po stokoruně. AruP 78; Lidem bylo těžko žít; Zde je třeba očima jasnýma „jasnýma očima“; Nesložím očima „očima“. Málo už vidím očima „očima“; Kráva stojí pode dveřma „pode dveřmi“; Muži v noci mlátí obilí. Nč. Takový tvar podstatného jména nacházíme také v Bretkūnových spisech, např.: po akima BP I 116¹⁰.

Je zajímavé poznamenat, že starý tvar dativu-instrumentálu duálu osobních zájmen aš, tu ztratil svůj původní význam a označuje genitiv duálu, např.

¹⁹ V jazykovědné literatuře se přirozeným duálem obvykle nazývá duál označující jednotný celek sestávající ze dvou přirozeně souvisejících věcí. Patří sem takové dvojice věcí, jako jsou části lidského těla (oči, uši, rty, ruce, nohy) a různé další párové předměty, např. rohy, rukávy, boty, břehy řek atd. Viz K. Brugmann, Grundriß der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, II, 2, 2. Straßburg, 1911, s. 455—456. A. Belić nazývá volným duálem duál užívaný bez číslovky du k označení dvou párových předmětů. Viz A. Белич, О двойни у словенским језицима, s. 1—6 a násl. Přirozený duál je považován za původní. Duál s číslovkou du je novější, sekundární jev.

²⁰ Ruština má tvary přirozeného duálu, které se zachovaly až do dnešních dnů, např.: очи, уши, плечи, рога, бока, рукава, берега. A. M. Иорданский, История двойственного числа в русском языке, s. 42—75.

²¹ Tento druh duálu se nazývá anaforický duál. Viz K. Brugmann, Grundriß, II, 2, 2, s. 457—458.

²² A. Becenberger považuje tuto koncovku za starou koncovku dativu-instrumentálu-ablativu duálu. A. Bezzenberger, Beiträge, s. 149.

139

Ti se vrhli k mùma „nás dvou“. Sly. Který z nás dvou se rozzlobí dříve, ten musí dát ze svých zad vyříznout tři řemeny. BsP I 41 (Rg); ...pocítili jsme, že nás oba od našeho lože odhodilo asi 20 kroků... BsV 242 (Rg),... „Ty máš oči a já také, vidíš, že mezi námi uprostřed někdo stojí“?... „Noci, kdy jsme utíkali, jsme slyšeli, jak někdo jiný stoupá po schodech na půdu...“ BsV 92 (Rg);...; BsV 329 (Rg); Naše prstýnky, naše zlaté prstýnky, už jsou dávno vyměněné. Pojďme domů, Pasiburdamačiu, který z nás dvou propil víc. KlpD 283; JD III 19 (Vl). Od juma „vás dvou“ si koupím. Slv. Ten muž odvezl obě děti domů, a když povyrostly, řekl jim: „Děti, když nejsem váš vlastní otec...“ BsP I 21 (Rg).

§ 11. Za koncovky původem duálové jsou lingvisty považovány -m, -mu, -mi²³, které se od odpovídajících plurálových tvarů liší pouze tím, že posledně uvedené mají na konci -s, srov. -ms, -mus, -mis. Uvedené koncovky dnes v nářečích nemají duálový význam. Jsou to běžné koncovky plurálového dativu a instrumentálu, jejichž tvary se v nářečích i spisovném jazyce užívají velmi široce (pouze Žemaité a část západních Aukštaitů mají odpovídající plurálové pády s -s, srov. vaikam a vaikams „dětem“ a sakomi a sakoms „říká se“). Koncovka -mi je v zásadě koncovkou plurálového instrumentálu, užívanou v nářečích jižní Litvy, jižně od linie Kalvarija — Daukšiai — Kazlų Rūda — Skriaudžiai — Karmėlava — Pravieniškės — Rumšiškės — Palomenė — Žiežmariai — Semeliškės — Trakai — Rūdiškės — Marijampolis — Dieveniškės. Tvary s -mi se však široce užívají také k vyjadřování dativu, např.: Pietūmi „k obědu“ přines dříví. Iš.; Koupil jsem po šátku svómi dukterimi „svým dcerám“. LKK III 119 (Zt); Lietai způsobil lidémi „lidem“ mnoho škody. Kpč; Vláda dává všechno žmonimi „lidem“. PnmA.

i a dativně-instrumentálové tvary s -mi u substantiv se souhláskovým kmenem jsou rozšířené v celé uvedené oblasti; odpovídající tvary kmenů (i)o a ė se užívají v koutě jižních Dzuků: Lazdijai, Seirijai, Nemunaitis, Liškiava, Ratnyčia, a také tu a tam i na jiných místech v sousedních západních aukštaitských nářečích.

Dativně-instrumentálovou koncovku -mi mají v některých nářečích příležitostně také substantiva s kmenem (i)a²⁴, např.: Važinėju dviejėmi arkliāmi „jezdím se dvěma koňmi“. Dviemi arkliāmi „koním“ jsem dal oves. Kūliau akmenāmi „kameny“. Mes piaunam arkliāmi „řežeme koňmi“. Zt. U nás kolem chalupy nikde na stromech nejsou špaččí budky varnėnamį „špačkům“. Kpč. Takovou dativně-instrumentálovou koncovku mají substantiva s kmenem (i)a pouze v jižním dzukském nářečí v okolí Kapčiamiestis, Veisiejai, Leipalingis, a také v Azi erkuose a v Zietele (BTSR).

V těchto okolích má koncovku -mi dativně-instrumentálový pád, který přešel ke kmeni (i)a, např.: sūnāmi, viršāmi Kpč, Lp, Zt, vagāmi, debesāmi Kpč, Lp.

Tvary plurálového dativu s -mu u substantiv všech kmenů se užívají pouze v okolí Dieveniškės, např.: Liška doběhla, popadla slepici a nese ji svým vaikāmu „dětem“. Pavalgýt duoda visiemu važtojamū „všem povozníkům“ dává najíst. Padėk dievas artōjamū „oráčům“ pomáhej Bůh. Piausim jaučią krikštynomu „na křtiny“. Ramaškon(i)u

²³ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 401—406; P. Arumaa, Untersuchungen, p. 43—71.

²⁴ E. Frenkelovi tento fakt zřejmě nebyl znám. E. Fraenkel, Der Stand der Erforschung der im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen, „Balticoslavica“, t. 2, Wilno, 1936, p. 36.

140

Ve vesnici Kaime (okres Varenavo, Běloruská SSR) mají takové tvary pouze podstatná jména se souhláskovým kmenem. Mimochodem, tyto dativní tvary se zde užívají také ve významu instrumentálu²⁵.

Tvary dativu-instrumentálu s koncovkami -m, -mi, -mu podrobněji zkoumal P. Arumaa. Podle jeho názoru měly tyto tvary dříve význam duálu a byly vytlačeny tvary plurálu s koncovým -s teprve tehdy, když zcela ztratily specifický význam duálu.

Přesto je těžké uvěřit, že uvedené koncovky mají duálový původ. Protože je zřejmé, že stará koncovka dativu-instrumentálu duálu je -ma, srov. staroslověnské kostьma, kamenьma, mohly by být -m, -mi, -mu považovány pouze za koncovky sekundárního původu. Kromě toho je velmi pochybné, zda se mohly rychle zanikající duálové tvary tak široce rozšířit v litevských nářečích. Vždyť (i)o, ė, i, (i)u a dativ-instrumentál plurálu souhláskových kmenů, stejně jako (i)a a dativ plurálu ostatních kmenů, které k němu přešly, nemají koncové -s na rozsáhlém území litevských nářečí: východně a jižně přibližně od linie Žagarė—Tytuvėnai—Ariogala—Kaunas—Vilkaviškis—K. Naumiestis. Zde lze mimochodem zmínit také lotyšská nářečí a spisovný lotyšský jazyk, kde dativ a instrumentál plurálu rovněž nemají koncové -s. Je možné, že jde o plurálové koncovky, které se v některých nářečích užívají souběžně s obvyklými koncovkami plurálu, srov. dat. pl. kapsko-zanavyského nářečí vaikams || vaikam, zatímco v jiných nářečích vůbec nemají protějškové tvary s -s.

§ 12. Zvláštní tvary dativu-instrumentálu a také dalších pádů mají žemaitská nářečí, kde se duál dosud užívá jako systém.

N.—A. dva děti, dvě krávy

D. dvou dětí, dvou krav

těm dvěma dětem, těm dvěma kravám

N. dvou mužů, dvou krav

Į dvou mužů, dvěma kravami

Vt. ve dvou pytlích, ve dvou bažinách

Krtn, Skd, Klp, Prk, Pln.

Ke genitivu a lokálu viz § 13, 14.

Již F. Kuršaitis si povšiml, že obyvatelé okolí Priekulė, Klaipėdy a oblastí dále na sever říkají místo su dviem arkliam, su dùm arkliùm²⁶, například: Kiek čia dùm žmonùm reik. Rsn; Su dùm vežimùm. Dov; Su dùm pištùm suėmė. Sg; Su dùm arkliùm vežė. Kin; Vieną dukterę užmušė su dùm vaikiùkam. Klp; Tverk abim rankim. LKŽ I 13 (Als); Veizėk su abidim akim. Krtn.

Původ těchto tvarů se vysvětluje v gramatice K. Jaunia. K. Jaunius je pokládal za tvary vytvořené nikoli od kmene, nýbrž od duálového nominativu, k němuž byly připojeny duálové koncovky: tuõdu-m vȳru-m, tiẽdvi-m žmõni-m²⁷.

V jiných žemaitských nářečích se dativ-instrumentál duálu kmenů (i)o, ė, i, (i)u a souhláskových kmenů a dativ kmenů (i)a tvoří připojením duálové koncovky ke kmeni, například: su dvìm bõbum²⁸, dum vaikám Krš.

²⁵ J. Šukys, Būdingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės, LKK, t. 4, Vilnius, 1960, p. 181.

²⁶ F. Kurschat, Grammatik der litauischen Sprache, Halle, 1876, p. 50.

²⁷ К. Явнис, Грамматика литовского языка, Петроград, 1916, p. 19.

²⁸ O původu této koncovky viz A. Jonait ytė, Saky nos tarmės daiktavardžio kait yba, Lietuvių kalbotyros klausimai, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 93—96.

141

Genitiv. Lokál

§ 13. Za lokál starého duálu podstatných jmen se považuje příslovce pusiau²⁹, v některých nářečích s přízvukem i s cirkumflexem, např.: pusiau Rdš, Prl, NmŠ, pusiau || pusiau Dkš, srov. staroslověnské mezdu. Ve staroindickém jazyce měly odpovídající tvary koncovku -s, např. skr. dvayoḥ, stejně jako litevské dviejau vedle dviejau.

J. Endzelīns se domnívá, že lokál a genitiv duálu mohly být dříve příbuzné, srov. lotyšské pušu rīta; litevské upėje vandens — vėžiu pusiau šonų. Po prozkoumání významů těchto pádů J. Endzelīns dochází k závěru, že genitiv duálu se dříve nejspíše lišil od lokálu, jako například v avestštině, a teprve později oba pády splynuly. Svědčí o tom litevština. Lotyšský tvar lokálu duálu diveiš má skutečně význam genitivu, zatímco litevský tvar dviej aus má význam lokálu.

§ 14. V žemaitských nářečích se užívají dva typy genitivu. Se číslovkou du se pojí tvary plurálu, např.: dvijų vaikų. S číslovkou abudu a s duálovými zájmeny tuodu, anuodu, katruodu aj. se užívá zvláštní novotvar, např.: Tiedvims abidvims karvims „těch dvou obou krav“ ragai nulūžę. Pln; Numiszk iems neužspaudus numiriele abudums blakstienums „obou řas“ žmones atejusis i budine saka: tas numirielis iszwejsies dar du to buto. ValžV II 172, Ant abudums tuodums atminimóms „na obou těch dvou vzpomínkách“ gentys ir pažystamieje wiel i kapus nabasztiką lankyti ir waiszinti. DB 153.

Dříve se takové tvary užívaly i bez genitivu číslovky nebo zájmena, např.: Kėta karta bòwosis trys brùolė, dô iszmintingo, ô trets dôrniôs. Dôrniôs matydams atkaklybi sawa brolôms, weins iszwýka ont dôiubies arba kâpa sâwa tiewa... BM I 335 (Vvr);... abudu it ne sawie susikerdusin nu žirgums „od (dvou) koní“ kiežterėje. DGiw 167. Toto užití lze vysvětlit tím, že dříve se v žemaitských nářečích užíval genitiv číslovky du dums, dvims „dvou“⁽³⁰⁾, který se nyní zachoval pouze jako součást jiných slov, např.: abudums, abid(v)ims „obou“, tuodums, tied(v)ims „těch dvou“ atd. Dokud byl tento tvar živý v hovorovém jazyce, tvar genitivu podstatného jména, který nejspíše vznikl analogicky podle číslovky, se užíval buď s genitivem číslovky, např.: iš dwems giminims „ze dvou rodin“ DGiw 151, anebo bez něj, např.: nu žodiums „od slov“ DB 82, iš kukuliums „z knedlíků“ DB 43, mluví-li se o dvou předmětech. Později, když se místo dums, dvims začalo užívat dvijų, získalo i podstatné jméno, přizpůsobujíc se číslovce, koncovku genitivu plurálu.

Z K R A T K Y

DB — S. Daukantas, Buda Senoves-Lėtuvių kalnienų ir Žemaičių..., Petropilie, 1845.

DGiw — S. Daukantas, Giwatas Didujų Karwaidų, Petropilie, 1846.

Įsr — Įsrutis (dnes Kaliningradská oblast).

Lbg — Labguva.

²⁹ A. Мейе, Общеславянский язык, Москва, 1951, p. 317. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 452, 453 tt. J. Otrębski, Gramatyka, III, p. 85.

³⁰ Žemaitské tvary genitivu dums, dwems uvádí S. Stanevičius jako doplněk k vydání „Universitas lingvarum lithvaniae“ z roku 1829 v „Trumpas Pamokimas Kalbos Lituwyszkos Arba Žemaytyszkos...“ z roku 1829, s. 21. K původu srov. K. Явнис, Грамматика литовского языка, s. 19.

142

Lksr — Lauksargiai, okres Tauragė.

LKK — Otázky litevské lingvistiky, III, Vilnius, 1960.

LKŽ — Slovník litevského jazyka, I, Vilnius, 1941; II, Vilnius, 1947.

NèrR — S. Nėris, Raštai, III, Vilnius, 1957.

Ok — Okainiai.

Pilk — Pilkalnis (dnes Kaliningradská oblast).

RpJ — Jonas iš Swisloczes krominikas liezuviu iszgulditas kasztu yr storony Jozapa Rupeyka..., Wilniuje, 1823.

VaižgRR — Vaižgantas, Vybrané spisy, I, Vilnius, 1957.

ValP — M. Valančius, Paaugusių žmonių knygelė, Tilžė, 1902.

Všvl — Viešvilė, okres Jurbarkas.

Ostatní zkratky jsou stejné jako ve „Slovníku litevského jazyka“.

DVOJNÉ ČÍSLO PODSTATNÝCH JMEN V LITEVŠTINĚ

Д. ГАРГАСАЙТЕ

Resumé

Litevština je jedním z jazyků, které si dodnes zachovaly dvojné číslo. V některých (žmúdských a částečně západoaukštaitských nářečích) mají dvojné číslo všechny ohebné slovní druhy: přídavné jméno, číslovka, zájmeno a sloveso. Tento článek se zabývá pouze tvary podstatného jména. Práce vychází především ze současného dialektologického materiálu, který shromáždil Institut litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR. Pro historické srovnání jsou uvedeny příklady ze starolitevských památek (M. Mažvydas, J. Bretkūnas, M. Daukša aj.).

Materiál ze starolitevských textů a některé dialektologické údaje opravňují považovat -ma za starobylou koncovku dativu-instrumentálu dvojného čísla, např.: akìta, nakìma.

Předpokládá se, že -m, -mi, -mu jsou koncovky dativu a instrumentálu množného čísla a k duálu nepatří.

Ve východolitevských nářečích (Biržai, Linkuva, Papilys) bylo během dialektologických expedic zaznamenáno užívání tvarů dvojného čísla s číslovkami tři, čtyři, stejně jako v lotyštině, ruštině a některých dalších jazycích.

Genitiv-lokál dvojného čísla po svém zániku v litevštině zanechal jen nepatrné zbytky, totiž příslovce rišay̆. Na západním území žmúdských nářečí se užívají novotvary genitivu. Tyto tvary genitivu a lokálu byly většinou nahrazeny tvary množného čísla.

Dvojné číslo podstatných jmen se nejlépe zachovalo na území žmúdských nářečí, západně od linie Mažeikiai—Telšiai—Rietavas—Švėkšna—Pagėgiai. Ve všech litevských nářečích se ještě vyskytují zbytky dvojného čísla: akuzativ mužského rodu.

Tvary dvojného čísla ženského rodu jsou obzvláště náchylné k zániku.

143