LIETUVIŲ KALBOS GRAMATINĖ SANDARA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NOMINATIVNÍ VĚTY

V. LABUTIS

§ 1. V pracích o litevské syntaxi se o nominativních větách začalo hovořit teprve v poslední době¹. Nyní vyvstává potřeba podrobněji prozkoumat stavbu, významy a užívání těchto svérázných litevských vět².

§ 2. Nominativní věty jsou jednočlenné věty tvořené nominativem podstatného jména nebo jiného slova užitého substantivně (samostatně či s přívlastek), jímž se vyjadřuje, že věc či jev existuje, že se o něm něco sděluje či oznamuje nebo že se na něj poukazuje.

Nominativní věty se od ostatních vět odlišují specifickými rysy výrazu, obsahu a funkcí. Je užitečné tyto rysy prozkoumat poněkud podrobněji.

1) Nominativní věty mají stejně jako jiné jednočlenné věty jeden hlavní větný člen, který se obecně neshoduje ani s podmětem, ani s přísudkem dvojčlenné věty³.

¹ V litevštině se dosud definitivně neustálil ani termín „nominativní věty“, srov. J. Žiugžda a P. Gailiūnas, Lietuvių kalbos gramatika, II, Sintaksė (Bandomasis vadovėlis), Kaunas, 1964, s. 53, kde se hovoří o „větách v nominativu“, a J. Balkevičius, Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius, 1963, s. 146 (zde je kapitola „Nominativní věty“). V pracích o ruské syntaxi se vedle termínu «номинативные предложения» vyskytuje také termín «назывные предложения», srov. А. Н. Гвоздев, Современный русский язык, II, Москва, 1958, s. 80.

² Ani v obecné lingvistice nepanuje jednotný názor na pojetí nominativních vět ani na jejich odlišení od dvojčlenných vět a větných ekvivalentů. Zvláště diskutovanou otázkou jsou syntaktické funkce hlavního slova nominativní věty.

³ Hlavní člen nominativní věty se dnes v řadě prací o syntaxi ruštiny a dalších jazyků nespojuje ani s podmětem, ani s přísudkem dvojčlenné věty, srov.: Грамматика русского языка, т. II, Синтаксис, ч. II, изд-во АН СССР, Москва, 1960, s. 55; Н. С. Валгина, Д. Е. Розенталь, М. И. Фомина, В. В. Цапукевич, Современный русский язык, изд. 2-е, Москва, 1964, s. 346; В. И. Борковский, П. С. Кузнецов, Историческая грамматика русского языка, Москва, 1965, s. 429; Б. П. Ардентов, Номинативные предложения в современном русском языке, «Ученые записки Кишиневского государственного университета», т. 60 (филологический), Кишинев, 1959, s. 76; В. П. Шутова, Семантические типы номинативных предложений в современном русском языке, «Ученые записки Саратовского государственного педагогического института», вып. 17, Саратов, 1955, s. 258—259; Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, II, Sintakse, Rīgā, 1962, s. 479, 488, Daug kas ta vardi-

117

Podzim. A co jiného by mělo být, když zelené léto pominulo. MontvR I 134. Večer. Slunce je asi píď nad zemí. SimonNTP 164.

Někdy hlavní člen nominativní věty připomíná podmět dvojčlenné věty (a) nebo jmenný přísudek (b) (k tomu srov. § 3 tohoto paragrafu).

a) Odpovídat je třeba rychle a hlasitě, aby slyšel i hluchý. Jméno a příjmení každého. Rodinné záležitosti. Adresa... SruogDM 50. Ó, lesy, lesy!.. vzpomínat je milé... MairRR I 56.

b) — Andrius Varnelis? — zeptal se redaktor. — Ano, — odpověděl chlapec vesele... VencIGD 278.

V prvních větách (a) jsou nominativy sice spojeny s přísudkem sousední věty, jsou však vysloveny samostatnou, ukončenou intonací; jejich hlavním účelem je pojmenovat předmět.

V druhém případě (b) se nominativem označuje pojmenování věci (osoby) a zároveň se klade otázka na to, co lze vyvodit ze situace nebo kontextu. Právě tímto rysem se tento nominativ blíží jmennému přísudku. I zde však má intonaci celé věty, nikoli samostatného větného členu.

Ve vztahu k nominativní větě neztratila platnost slova A. Sachmatova, že „hlavní člen jednočlenné věty lze formálně srovnávat buď s podmětem, nebo s přísudkem, je však samozřejmě nutné nezapomínat, že takový ‚přísudek‘ se od přísudku dvojčlenné věty liší tím, že vyvolává představu jak přísudku, tak podmětu“⁴. Hlavní člen nominativní věty lze tedy srovnávat s podmětem či přísudkem pouze relativně⁵.

2) Hlavním členem nominativní věty je substantivum nebo nominativ substantivně užitého jiného slova (číslovky, zájmena). Tím se tyto věty odlišují od neúplných vět tvořených jinými pády substantiva. (V určitém kontextu může být samostatnou neúplnou větou kterýkoli pád substantiva.)

3) Hlavnímu členu nominativní věty je vlastní nominativní funkce — označuje a pojmenovává jím věc nebo jev.

Pád považovali za přísudek, srov. např. A. M. Пешковский, Русский синтаксис в научном освещении, изд. 7-ое, Москва, 1956, někdy se však nazývá prostě podmětem, srov. A. Г. Руднев, Синтаксис современного русского языка, Москва, 1963, s. 44. V pracích o litevské syntaxi se hlavní slovo nominativní věty někdy rovněž považuje za podmět, viz J. Žiugžda a P. Gailiūnas, cit. dílo, s. 53.

⁴ А. А. Шахматов, Синтаксис русского языка, изд. 2, Ленинград, Учпедгиз, 1941, p. 30.

⁵ Ačkoli někteří lingvisté uznávají jednočlennost nominativní věty, v některých případech přesto považují její hlavní člen za podmět, v jiných za přísudek; viz E. М. Галкина-Федорук, К. В. Горшкова, Н. М. Шанский, Современный русский язык, Синтаксис, Москва, 1958, s. 127. Funkce hlavního členu nominativní věty se někdy rozlišuje také v pracích o litevské syntaxi, srov. J. Balkevičius, cit. dílo, s. 148—149.

118

Tato funkce chybí větě tehdy, když je nominativ substantiva, který ji tvoří, spojen s odpovídajícími částmi předchozí věty jasným vztahem podmětu nebo jmenného přísudku (srov. § 1 tohoto oddílu).

A kdo vám dá tu zemi? Pán? A za co vám pán dá zemi? Myk-PutS I 43. To je něco jiného. Ty jsi pán. Významný člověk. VaičiūnD 39. A tehdy byla noc. Tmavá, chladná zimní noc. SimonOBT 7.

Jde o zvláštní neúplné věty. Od nominativních vět se liší také svou intonací.

4) Hlavní člen nominativní věty může mít přívlastek. V těchto větách je však vždy důležité zdůraznit samotnou existenci věci nebo jevu, nikoli vyzdvihovat jeho vlastnost. Věty s podobnou strukturou, v nichž se zdůrazňují vlastnosti věci, nejsou nominativní, nýbrž dvojčlenné, protože slovo vyjadřující vlastnost v nich zastává funkci přísudku a nominativ substantiva funkci podmětu.

Nominativní věty:

Výběrové lehké občerstvení, sladkosti, likéry, silná černá káva. Irena si nejprve pochutnávala jen na občerstvení... VaižgRR II 93. Pozdní odpoledne. Vítr bičuje cáry mraků, mezi nimiž stále tepleji vykukuje slunce. AvyžŽLŽ 59.

Dvojčlenné věty:

Šílený den! Marta Kareivienė jej nemohla nazvat jinak. VenclGD 28. — Nové stromy, noví dřevorubci,— řekl Antanas Cinokas. ŽemR II 70.

Přívlastek rozvíjející nominativní větu může někdy nabývat odstínu příslovečného určení nebo předmětu (a), avšak nemohou se zde objevit výrazy, které jednoznačně patří do skupiny přísudku (předměty či příslovečná určení), protože by zastínily nominativní funkci této věty (b).

a) Park. Řeka. Na louce květiny. Studentská léta... Víno, muž, jeho přátelé narušili Adelin klid. TilvR II 112. Tady, v tomto sešitě, je soustředěna celá jeho velikost. Několik vytištěných řádků o úspěchu setby. To je první kapka, která skanula do poháru pýchy, jenž byl tehdy ještě prázdný. Korespondence o kukuřici. To je druhá kapka, kterou tehdy sladce spolkl... AvyžŽLŽ 226.

b) V hájku vládne ticho. Tu a tam vyplašená veverka, když skáče do houští, zašustí větvičkami. ŽemR II 323. Blíží se poledne, slunce se posouvá k jihu. KrèvAP 72. — Tady máš dopis,— řekl lesmistr. ŽemR II 334.

Posledně uvedené věty (b) nejsou nominativní, ačkoli se jim poněkud podobají.

5) Nominativní funkce věty nevyžaduje, aby byl výslovně určen čas pojmenovávané věci nebo jevu, obsah takové věty se však obvykle vztahuje k přítomnosti; a pokud se v ní konstatují názvy věcí (jevů) minulých nebo budoucích, mluvčí je vnímá, jako by byly přítomné právě nyní.

119

Večer. Příroda stále více utichá. Stádo se těžce oddýchává. TPrg III 123. Do hlavního města — to tedy do hlavního města! I tam najdu krásné rozptýlení. Divadlo, knihy, koncerty, společnost! VaičiūnD 230. Petras, složiv papíry, přemýšlel... Pivo, koláče, kořalka... Nakoupil jsem, pořád jen peníze vydávat. ŽemR I 181.

Nominativní věty je tedy třeba rozlišovat podle celého komplexu jejich struktury, obsahu a funkcí. Pokud bychom přihlíželi pouze k jejich formálnímu vyjádření (nominativu), často bychom nedokázali najít žádnou hranici mezi nominativními a neúplnými větami, které může rovněž tvořit pouze podstatné jméno v nominativu⁶.

Zda je věta nominativní, či nikoli, se často ukáže až z širšího kontextu nebo situace, z rytmu řeči a intonace vět (srov. § 8).

§ 3. Z hlediska struktury rozlišujeme nerozvité a rozvité nominativní věty.

Nerozvitá nominativní věta má pouze hlavní větný člen, samostatný nebo doplněný některými nesamostatnými slovy (viz § 4). Rozvitá nominativní věta je taková, jejíž hlavní větný člen má jeden či více přívlastek (viz § 5).

Nerozvité nominativní věty

§ 4. Hlavním větným členem nerozvité nominativní věty bývá nejčastěji podstatné jméno a jen zřídka číslovka či zájmeno užité jako podstatné jméno. K hlavnímu větnému členu nominativní věty někdy přiléhají také některé částice, spojky či citoslovce. Kromě toho se v nominativní větě mohou vyskytovat slova, která s jejím hlavním větným členem nesouvisejí — oslovení, vsuvky.

Jaro. Všude je krásně a klidně. ŽemR I 131. Jaunmiestas! Utíkej rychleji! Páni, to je ale krásné! CvR II 24. Zase den. Zlaté ráno. Petrova hlava se skutálela. TilvR II 169. Cizinec však neseděl, stále běžel před vozíkem a otáčeje se ukazoval cestu. A hle, chaloupka. VienR I 336. Aure jezero. V něm žáby kvákají své zvláštní písně. SimonAŠL 91. V ústech je odporná chuť, v uších hučí. Únava. Anebo nemoc? AvyŽLŽL 104. Pohlédne z okna — hle, požár. LKŽ III 281. To je pramínek! Cožpak vás, drobečkové, kroutí jako kozí roh? BalčAP 271. Anebo nehty... Ty jeho nehty nejsou nic moc! A moje nejsou o nic horší. KrėvP 251. Ach, umění, umění! Ať je prokleté, jestli se nevymaní z otroctví! SruogR III 13. Vítr, ach vítr! Vítr a zase vítr! SNėrP1 52. Pozorný člověk mohl zvenčí pozorovat mnohé a postřehnout rozdíly mezi Rimem a Nerimem... Především vzhled. VaižgRR II 11. Tetička, to je samozřejmé, služebná... Kdo by si pomyslel, že nevyletíš. ŽemR I 118.

⁶ Nominativní věty bychom mohli vyčleňovat pouze podle nominativu snad jen tehdy, kdyby vedle nich byly rovnocenně vyčleněny věty vyjádřené genitivem, akuzativem a jinými pády, srov. Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, II, p. 485.

120

Představ si, získat tak bohatého muže! Tři tisíce!

SimonNTP 351. — Pět, deset, patnáct, dvacet... počítala stovky svázaných lístečků LzPR VII 64.

Hle, jsme tu, vaši služebníci! Co ráčí vaše milost? DonM 16.

Větný nominativ, v němž se u hlavního členu nachází částice, se často blíží dvojčlenné větě, neboť částice (například opět, už, aure...) vyjadřuje odstín okolnosti jevu nebo nějaký jiný logický, modální či emocionální odstín, který oslabuje nominativní funkci této věty. Je-li částice ve větě zvlášť zdůrazněna, věta se za nominativní nepovažuje.

Šis, tuojau iš po kadagio išbėgęs, sako: — Štai piemuo! DaukŽP 47. Antai duona, pasiimk! Užv. (Sakinio loginį kirtį turi štai, antai).

Z výše uvedených příkladů je patrné, že hlavní člen nominativní věty se může opakovat. Existují nerozvité nominativní věty s několika souřadnými hlavními členy.

Luně, houštiny, pahorky. SruogDM 17. Plot, branka, práh, předsíňka... Ještě trochu zaváhá — jít, či nejít? TilvR II 219. Přihodilo se mu jet kvůli bankovním záležitostem do Vilniusu. Vítr, plískanice. Ani psa bys nevyhnal. VaižgRR II 66.

Rozšířené nominativní věty

§ 5. Hlavní člen nominativní věty může mít samostatné slovo, které na něm závisí — shodný nebo neshodný přívlastek (nebo oba zároveň). Shodným přívlastkem bývá nejčastěji přídavné jméno, ale může jím být také příčestí, zájmeno, číslovka nebo podstatné jméno (apozice).

Černá noc. Obloha zahalená hustou mlhou. ŽemR I 102. Zosikė se na cestě raduje z tak rychlé jízdy, jako by letěla přímo k nebi. Stále nové dojmy, noví lidé, všelijaké řeči, většinou pro ni nesrozumitelné. ŽemR II 17. Samotné mlácení. Bylo by třeba obejít brigády. AvyžŽLŽ 199. Promlouvají novinové řádky. Roku 1944. V těchto dnech zahájí provoz textilní továrna v Sodeliai „Nemunas“. T 1964 208. Nečekaná rána. Těžké. Pochopitelné rozrušení a žal rodičů. T 1964 177. A ti ubozí pasáčci! Pro ně není ani deště, ani slunečna... ŽemR I 106—107.

Neshodným přívlastkem u hlavního slova nominativní věty může být: a) genitiv, b) ostatní pády a c) předložkové konstrukce.

a) Konec března. Přes noc pěkně přituhlo. SruogDM 121. Tovární komíny! Kdysi jste se mi zjevovaly jako přízraky. MiežŽ 95. Rodičovská země... k ní se v myšlenkách zatoulá nejeden Litevec odloučený od ní. T 1964 184.

b) Podzim v Paříži. Mokro. Na bulvárech světlo. SNėnP₁ 177. Devátá pevnost v Kaunasu. V jejím muzeu, mezi mnoha jinými, zde

121

fotografií uvězněných bojovníků; z jedné na nás hledí odvážné, otevřené oči v dělnické tváři. T 1964 208.

c) Zanedlouho Jonas vyjednával s tím člověkem. Žaloba k soudu. Jonas nepsal za méně než rubl, zatímco člověk nabízel půl rublu. ŽemR II 301. Náměstí u starého pruského hradu. Kdesi v dálce duní dělostřelba. Vchází Mantas. GrušHM 9. Jakési podezřelé hemžení. Zrychlený dech dvou mužů. Zuřivé odfrkávání skrz zuby. SruogDM 43.

Nominativní věta se často rozvíjí zároveň shodným i neshodným přívlastkem.

Hluchá podzimní noc. CvR₁ I 39. Horké letní poledne. Přeháňka. Vzal jsem luk a jdu do lesíka. MašlAMB 202. Chladná sfinga z granitu! Uvidět ji jednou a milovat až do rána, a nevyslovit ani slovo. SNėrP 82. Tichý, lehký den konce bojů. Sníh pokrývající pole je zčernalý, rozbředlý a snad poslední. CvR₁ I 352.

Samostatně je třeba zmínit rozšířené nominativní věty tvořené základní číslovkou a podstatným jménem v genitivu.

— Tři desítky let... zašeptal Janulis... VienR I 140. Zastav se u mě některý den. Dnes ráno jsem dostal prémii. Sto padesát kilogramů pšenice jako zlata AvyžLŽ 166.

Přívlastky rozvíjející nominativní větu mohou samy obsahovat upřesňující, srovnávací nebo jiné samostatné výrazy, které se k nim připojují. Vznikají poměrně složité rozšířené nominativní věty.

Přesně 16 hodin. Nejdůležitější je vyložit včas. T 1964 208. Každý den mám slunce a písně touhy, každý den pro tebe sbírám luční květy. Obloha a mládí, moře plné dechu. Jen tebe, jen tebe tam nenacházím. SNėrP 40. Gailiūnasův náčrt se jmenoval „Setba“. Široké, čerstvě zorané pole a patriarchální rozsévač kráčející přes plátno široké dva metry. Slunce, jasná obloha a červené střechy farem v dálce. MarcinkPKJ 31.

Přívlastek rozvíjející nominativní větu stojí nejčastěji před základním členem a jen zřídka za ním.

Staleté smrky, vytesané z černého kamene. A temnotu stromů protíná bílý březový kmínek. Trš. A před očima se míhá obraz z ne tak dávné minulosti: hle, chaloupka, uplácaná z hlíny, pokrytá slámou. SimonAŠL 10.

Slovo vyjadřující příznak nebo stav, které následuje po podstatném jménu v nominativu, plní mnohem častěji funkci jmenné části přísudku a celá věta je dvojčlenná, nikoli nominativní. Mimochodem, jak již bylo zmíněno (srov. § 1), zdůrazní-li se slovo vyjadřující příznak nebo stav, bývá věta někdy dvojčlenná, nikoli nominativní, i tehdy, když toto slovo stojí před podstatným jménem v nominativu.

122

Ráno je nádherné. Rozednil se krásný teplý den. ŽemR II 328. Podzimní dny jsou krátké a nepříjemné. Obloha je zatažená, téměř nepřetržitě prší. MašIAMB 187. Košile jsou tlusté, ale vlastní. PP 131.

Ačkoli jsou tedy pro rozvitou nominativní větu charakteristické určité tendence v slovosledu, nelze pouze podle slovosledu rozhodnout, kdy je věta nominativní.

§ 6. Nominativní věty mohou být nejen samostatnými, nezávislými syntaktickými jednotkami, ale také větnými členy souvětí.

V podřadném souvětí se nominativní věta vyskytuje poměrně zřídka jak jako věta hlavní, tak jako vedlejší. Poněkud častěji je nominativní věta pouze větou hlavní, k níž je připojena vedlejší věta slovem kuris.

Obrazy nedávných dnů se vynořují v mých vzpomínkách. Lidé, jejich tváře jen letmo zahlédnuté, domy měst, s vyhaslýma, ale vidoucíma očima hledí do noci jednačtyřicátého roku a čekají na útok, a prach smolenských cest, který tisíce lidí nesly na svých řasách... CvR I 394. Smutno je dokonce i sluníčku, když shlíží z nekonečných nebes dolů: strniště a strniště, která jsou každým dnem šedivější a černější. SimonaASL 178.

Tu převívání, tu hrabání, že v chlebu našel lýčenou obuv! PP 425. Jestli bude povstání, tak Skrodského také přimějeme k tanci... Myk-PutS I 116. Jestliže v létě pálí žár — mračna komárů. LKŽ V 82.

Mnohem častěji se nominativní věta spojuje s jinou větou souřadicími spojkami a, nebo, ale, avšak, nebo pouze intonací a významem — bez spojek.

Jedny dveře, druhé: chodba, dvůr, dveře — a už jsem v podzemní říši. SruogDM 29. Půda tam je sice o něco horší, zato jí je více. Kromě toho pastviny, les a při dobrých vztazích s pánem budou mít i dost paliva a luk na seno... Myk-PutS I 524.

Stín, lístečky šumí, ptáčkové zpívají — co víc si přát, co víc si přát!.. GriCLG 153. Musíme se na to místo dobře podívat. Kámen... z druhé strany hromada hlíny... mezi nimi prohlubeň. AvyžŽLŽ 315. Teď je u nás tak krásně: slunce, všechno se zazelenalo. VaičiūnD 246. S touto myšlenkou mi hlavou blesklo: otec. Musím si s otcem promluvit. MarcinkPKJ 14.

V těchto posledních bezespojkých souvětích se mezi nominativní větou, která tvoří větný člen souvětí, a dalším členem obvykle dělá výrazná pauza a mění se intonace, proto zde nominativ podstatného jména není prostým podmětem (ani přísudkem) následující věty, nýbrž novým predikačním centrem — hlavním členem nominativní věty. Nominativní věty, které fungují jako větné členy souvětí, se svým významem neliší od samostatných vět, a proto lze o jejich významech pojednat společně.

123

Rozdělení nominativních vět podle funkcí a povahy obsahu

§ 7. Ve všech nominativních větách se pojmenovává předmět nebo jev, funkce těchto vět, jejich úloha v jazyce však nejsou zcela stejné: některými z nich se předmět nebo jev konstatuje jako právě existující (nebo alespoň představovaný či připomínaný jako právě existující), jinými se oznamuje objevení či vznik předmětu nebo jevu, poukazuje se na něj, představuje se, dalšími se předmět nebo jev nejen konstatuje, ale současně se vyjadřuje jeho emocionální hodnocení. Funkce nominativní věty, její úloha v jazyce určují její intonaci, a tím i povahu obsahu. To vše se vyjevuje ze stylu řeči, situace a kontextu.

Podle funkcí a úlohy v jazyce lze rozlišit tři skupiny nominativních vět: 1) existenční neboli konstatující předmět či jev, 2) věty se zdůrazněnou komunikativní funkcí a 3) emocionální neboli hodnotící. Samozřejmě mezi těmito skupinami neexistují ostré hranice. Navíc každá skupina obsahuje věty s poměrně různorodým obsahem.

Všechny nominativní věty lze pronést s oznamovací, tázací nebo zvolací intonací, avšak věty jedné sémanticko-funkční skupiny mívají zpravidla určitý modální a emocionální odstín, zatímco věty jiné skupiny jiný; například takzvané hodnotící nominativní věty jsou téměř vždy zvolací (viz § 16).

1. Existenční neboli konstatující přítomnost předmětu či jevu věty

§ 8. Nejběžnější a nejvýraznější jsou existenční neboli konstatující přítomnost předmětu či jevu věty. Užívají se v popisech nebo vyprávěních k vyjádření statického, zhuštěného obrazu či situace. Pro nominativní věty tohoto druhu je nejčastěji příznačná klidná oznamovací intonace s výraznými pauzami, které je oddělují od kontextu. Existenční věty mohou být také zvolací a příležitostně i tázací.

Podle povahy obsahu lze rozlišit tři skupiny existenčních nominativních vět: a) konstatující přírodní jevy, b) konstatující předměty a c) vyjadřující představy a vzpomínky.

a) Větami konstatujícími přírodní jevy se nejčastěji vyjadřuje celková situace, okolnosti (zejména čas).

Podzim. Stojíme na hradbách pevnosti a díváme se do dálky na modré širé moře. BalčAP 119. Hluboká noc, a já stále bdím a čekám na tebe. SNėrP1 105. Osm hodin večer. Auto zapískalo — práce toho dne skončila. PaukštK 197. Žně. Úmorné vedro trýzní lidi i zvířata. SimonASL 29. Širé jarní nebe! Pole se smějí květy! A letíme oknem do světa — děti svobodných vichřic! SNėrP1 58. Obleva. Sněhu napadlo na půl stopy, bílého, měkoučkého. MašiAMB 168. Nacpou celou kabinu a vezou ji přes dvůr. Hluk, veselí, a Kampaitis se usmívá a poskakuje. DovPK 202.

124

Věty popisující okolnosti nebo situaci bývají zpravidla jakýmsi úvodem k dalšímu vyprávění, a proto se obvykle užívají na jeho začátku. Jen občas se takové věty vkládají mezi jiné věty nebo se pronášejí jako závěr či shrnutí toho, o čem se hovořilo dříve.

Ten podzim pominul. Zima. A už i další jaro. CvR1 II 317. Volně vejdeš do nepřátelského hradu a zase se vrátíš. Válečná doba. Hrad je obklíčen. Oznámíš nám, že velitel je v hradu, a přitom je velitel volný. GrūšHM 71. Potom se najednou začali se sestřičkou smát: ráno, ještě doma, když kohout kokrhal, a my jsme se báli mrtvých! BiIR I 172. Zadul nový poryv větru a ze stromů se rozstříkla voda. A zase ticho, hluché, neklidné ticho lesa. BaltPV I 85. Ze zahrady a parku se s poryvy větru nesou podivné hvizdy, šustění a vytí. Nepřívětivá noc. Myk-PutS I 149.

b) V konstatujících nominativních větách označujících věci se zřídka uvádí název jediné věci; nejčastěji se v jedné takové větě vyjmenovává několik věcí nebo tvoří věty konstatující jednotlivé věci souvislý řetězec nominativních vět. Takové nominativní věty jsou zvlášť typické pro scénické poznámky dramatických děl, užívají se však také v běžných popisech. I ony většinou stojí na začátku kontextu či situace, ale v případě potřeby mohou být vloženy doprostřed kontextu nebo proneseny na konci věty jako určité vysvětlení, výsledek či charakteristika něčeho.

Vesnice mezi Joniškisem a Žagarė. Paugova usedlost stranou od ulice. SruogAD 51. Třída. Ráno. Žáci se scházejí. BinkA 51. Zvonek. Oběd. Teď honem na oddělení — nakrmit děti. SimonNTP 24. Krásný kraj u řeky. Svahy. Venta. Slavícíci. Čejky. A slunce, slunce! TPrg II 112. Mikas jede pomalu, jen když ho doprovází hospodář. Za srázy popustí uzdu rukám i nohám. Cval. Prach. Kolem projede celá vesnice s babami, dobytkem atd. CvR1 I 105. Zazvoní telefon. Krátká, přesná odpověď, poznámka o několika slovech, zkušená ruka otočí knoflíkem... To vše ukazuje, že agregát už přebírají do svých rukou nikoli nováčci, nýbrž zkušení energetici... T 1964 212. Později dveře znovu zavrzaly. Kroky. CvR1 I 119. Dočasně odjíždím. Záležitosti. GricLG 224. Vtom bomba zasáhne most. Ohlušující výbuch. DovPK 259. Viděl jsem, pravda, jen Vilnius a cestu až do Kaunasu. Zelená pole, potůčky, lesy ještě zelenější než pole a nízké kopce... VencIGD 246.

Nominativní věty tohoto druhu se užívají nejen k popisu statických výjevů či situací, ale také ke konstatování náhle objevené nebo rozpoznané věci.

Už odbočoval na cestu, ale náhle si všiml lana nataženého přes řeku. Přívoz... AvyžŽLŽ 76. Alyzas zíral na ty peníze jako omámený, jako by nevěřil vlastním očím. A najednou si odplivl. — Německé železné krámy. BaltPV I 245. — To je opravdu pravda, strýčku! — zvolal překvapeně a radostně

125

Petras. Myk-PutS I 55. A jakou jsem měl radost, když jsem v šeru najednou spatřil kouř stoupající z lesní mýtiny. Mýtina! Mýtina! BaltPV I 86. Hosté ze Soka(i)čiai!.. A tak nečekaně!.. MairRR II 26. Jedním okem se podívala škvírou — a hle, tele! CvR I 125. Hleď, louka a alej, budovy, trávníky. LzPR VII 236. Jakýsi známý hlas zazněl za Mastaitisem. Mastaitis se otočí. Jezdci! Gud-GuzB I 265.

Takové nominativní věty nemají zřetelnou komunikativní funkci: mluvčí v nich sděluje fakt, jako by mluvil sám k sobě. Díky zvolací intonaci obvykle vyjadřují také údiv nad náhle rozpoznanou věcí nebo jiné citové odstíny (srov. § 10). Jsou-li proneseny tázavě, takové nominativní věty nejčastěji vyjadřují pochybnost či nejisté tvrzení, že jde o tu, a ne jinou věc nebo jev.

— Koncentrační tábor?! — úžasem jsme se až naklonili. SruogDM 47. Pověra? Ať je to pověra, jen ať. SimonVK II 109. Zvuky mateřského jazyka zněly mým uším tak nezvykle a probudily ve mně takovou touhu, že jsem ani nepostřehl, jak jsem se protlačil zástupem vojáků, oslovil je a jednoho chytil za loket: — Litevci? CvR III 256. Dopis? Mně? BinkA 119.

Jako zvláštní konstatující nominativní věty označující věc s tázacím a údivným odstínem mohou sloužit opakované nominativy podstatného jména (zájmena nebo číslovky) z předchozí věty.

...Vidíš, poletují tu vlasy víl. — To pavučiny věští jasné počasí. Pavučiny? Kde se jich tu tolik vzalo? KrevAP 143. (Marytė)... A kde je maminka? (Jonukas) Maminka? Odešla do chléva. BaltR II 22. — O práci se hlásí i pacholci. — Pacholci? A kam je mám dát? VaižgRR II 119. — Vrátíš se hned domů? — Já?.. Ještě ne hned... VienR V 56.

Kdybychom takovou větu chápali jen jako prosté opakování podmětu nebo jmenné části přísudku z předchozí věty, šlo by samozřejmě o neúplnou dvojčlennou větu. Tato opakování jsou však replikami jiné postavy, která vyslovuje název věci zmíněné předchozím mluvčím. Samostatnost nominativu užitého jako věta je patrná nejen z pauz a intonace, ale i z toho, že se na tutéž věc (pavučiny, pacholci, maminka...) dále odkazuje zájmeny (jich, je, ona...). Kontext by zůstal zcela srozumitelný i po vypuštění izolované nominativní věty.

Jiným případem je opakování nominativů pronesených touž postavou, které odpovídají podmětu nebo přísudku předchozí věty (za účelem zdůraznění další vlastnosti nebo z jiného důvodu).

Kdysi, velmi dávno, žili v tomto lese bohové. Podivní bohové. SruogDM 18. Na konci pole, přímo na mezi, se dívám — leží tam pes. Velký, hnědý pes. MašiAMB 42. A tehdy byla noc. Tmavá, chladná zimní noc! SimonOBT 7. A jdu do slunce já. Já? My? MiežŽ 112.

Tyto nominativy jsou zřetelnými predikativními vztahy spojeny se slovesy v předchozích větách, a tvoří proto neúplné dvojčlenné věty, nikoli nominativní věty.

126

c) Kromě konstatujících existenci věci nebo jevu jsou také takové nominativní věty, v nichž se vyjadřuje název představované či vybavované věci nebo jevu; vyslovuje se však, jako by v daném okamžiku byla věc či jev přímo před očima.

Nominativní věty vyjadřující představy či vzpomínky se často vyznačují intonací nedokončené věty (v písmu se obvykle naznačuje třemi tečkami).

Nominativní věta pojmenovávající představovanou věc bývá často zvolací.

Když se Kimžas vracel domů, zaslechl ve své chalupě hluk a blesklo mu hlavou — hráči. ŽemR III 251. Zamračil se a zatnul zuby. Skrodskis! — projela jím strašlivá myšlenka. Myk-PutS I 116. (Viktoras) (vzal jí sošku). Orel! Krásný, nádherný pták. VaičiūnD 296. Válka! Je to snad táž válka, o níž čítával v knihách? AvyžŽLŽ 228. Matka... Toto slovo se v naší zemi vyslovuje s láskou a úctou. Tsp. Petras už vyslechl nejedno reptání proti pánům a proti vládě. Třeba doktůrek Dimša. Když ho člověk poslouchá, pěsti se samy zatínají. A farář Mackevičius z Paberžė! Ten si toho nabere — potichu mezi lidmi i veřejně při kázáních — až je hrůza poslouchat. Myk-PutS I 64.

Domas si vzpomněl na léta, kdy sloužil jako čeledín. Večerní posezení, žně, společné mlácení... AvyžŽLŽ 200. Jakmile se začala formovat litevská divize, narukoval jsem. Dlouhé měsíce výcviku, potom fronta. Stopy ohně a krve, hroby v orjolské a kurské zemi. CvR III 269. Do hádky se vložili i další, všichni útočili na dvůr a vypočítávali své křivdy: — A ještě kolik všelijakých dobrých věcí z nás vymáčknou! — Povozů!.. Dřeva!.. Cesty do měst! Noclehy!.. — A len, vlna, máslo, sýry, ořechy, bobule! Myk-PutS I 207—208. A už ani nepoznáváš, jak rychle některé obrazy vybledly. Jedny vybledly, jiné se z nějakého důvodu zvýraznily. Statek... Rána dozorce do tváře... Bílá cesta se vine jako had. AvyžŽLŽ 130. Ach, to mládí! Co všechno ho jen nepřipravilo o spánek! MarcinkKP 49. Tři roky, tři roky... Žilaitienė se rozplakala. Poprvé od manželovy smrti. BaltVRA 79.

2) Nominativní věty se zdůrazněnou komunikativní funkcí

§ 9. Nominativní věty blízké existenčním větám nejen konstatují, že věc či jev existuje, ale spíše o nich podávají zprávu, oznamují je či na ně upozorňují. Jsou to věty se zdůrazněnou komunikativní funkcí: jejich prostřednictvím chceme obrátit pozornost ostatních k něčemu.

Podle povahy obsahu je lze rozdělit na: a) oznamovací neboli signální, b) ukazovací a c) vyjadřující názvy a nadpisy.

127

a) Oznamovací nominativní věty bývají často zvolací, mohou být také tázací.

— Slyšel jsi? Stávka! — řekl a pootevřel dveře směrem k bratrovi. VienR V 99. — Vilnius, pánové! Odevzdejte své jízdenky! — vykřikli průvodčí. VaižgRR II 81. Zloděje si všimly vlaštovky a přispěchaly varovat obyvatele ostrova. Vznesly se k jestřábovi a začaly kolem něj poletovat a volat: „Zloděj! Zloděj!“ MašiAMB 112. — Pročpak, chlapče, křičíš, když jsi vylezl na strom? — Vzteklý pes! — říkám. — Kde? — Tamhle, strýčku, leží u toho příkopu. MašiAMB 42. Přátelé! Ani o metr dál. Nebezpečí! T 1964 177. Požár! Požár! Varložiai hoří! ŽemR III 362. A když Adomėlis vykřikl: — Hej, děvčata, káď! — Tak teď veverčí! Všichni! — chlapci i děvčata se zase vrhli do tance, jako by na to slovo už dávno čekali. Myk-PutS I 370.

Takové nominativní věty někdy fungují jako zvláštní signály nebo výzvy (srov. Nebezpečí! Všichni!). Na druhou stranu mohou být blízké i větám konstatujícím existenci předmětu (srov. § 8).

b) Ukazovací nominativní věty obvykle začínají ukazovacími částicemi hle, tuhle, hle, vida a často bývají zvolací.

Tady je dvacet orazítkovaných lístků. Každému rozdáš jeden. BinkA 65. Tady je tabák, prosím. ŽemR I 24. Hle, jaký veliký strom! — řekla čarodějnice a ukázala na nedaleko stojící strom. BalčAP 104. — Muži, podívejte, hle, naši, Kaunasané! — vykřikl někdo z nás. SruogDM 46. — Maminko, tohle je moje Kazelė, tohle je moje žena Domicė. ValR 254.

Tyto nominativní věty se nejčastěji užívají prepozitivně — před větami, s nimiž jsou významově spojeny.

Někdy předmět nebo jev uváděný nominativní větou začínající částicí hle (tuhle, hleďme, a...) není výslovně označen, pouze se vyčleňuje a zmiňuje samostatně.

Nebo hle, ještě jeden příklad. Před čtyřmi lety vyšel román estonského spisovatele R. Sirgėho „Země a lid“... KorsLD 123. Hle, třeba Bernotas Ringelė. Kolik lidí za svého života oklamal... KrėvŽ 17. Hle, další nesmyslná oběť! A jaká oběť! GrušHM 48.

Ukazovacím nominativním větám jsou velmi blízké věty, jimiž se někdo představuje (seznamuje).

Dovolte, abych vás seznámil... Moje žena, hosté, sousedé... GričLG 228. Potom kývl hlavou směrem k muži sedícímu u stolu a řekl: — Antanas Lukašiūnas, statný muž ze Zarasajského okresu. Myk-PutS I 120. Nikdo mu neodpověděl, a tak ke mně přistoupil a představil se: — Zenonas... Na podzim jsem se vrátil z armády... MarcinkPKJ 120. Mladík podal Domovi dlaň. — Seznamme se. Záložní desátník Ladyga. AvyžŽLŽ 217.

128

c) K oznamovacím a ukazovacím nominativním větám se řadí také názvy institucí, podniků, ulic, měst apod. vyjádřené nominativně, jakož i nadpisy oddílů knih, časopisů, novin atd.⁸.

Obchod se slonovinou. Usměvavý prodavač mi nabízí kostěný suvenýr a pokládá jej na pult. MiežŽP 220. Soudruh Vaišvila s nadšením vyprávěl o budoucím závodu, jehož název zní mnohým poněkud podivně. Továrna na ptáky! T 1964 217. Stál tam krásný sloup, pruhovaně natřený červenou a zelenou barvou, s tabulí a správným litevským nápisem: Sakalynė Vidmantai Daržininkai. TPrg II 31. Oddělení kulturních potřeb. Zde je velká poptávka po papíru a výrobcích podniku pojmenovaného po J. Janonisovi. T 1964 228. Petras se usmál: „Anykščių šilelis“. Nejednou si tuhle „pohádku“ četl sám pro sebe i Katrytei. Myk-PutS I 372. Cestou jsme se zastavili u výloh: státní obchod, nakladatelství. MontvR I 209.

3. Emocionální neboli hodnotící nominativní věty

§ 10. Emocionální zabarvení může mít mnoho výše uvedených nominativních vět, zejména zvolacích (srov. §§ 8; 9). Existují však nominativní věty, jejichž účelem je nejen konstatovat předmět či jev, ale zároveň vyjádřit údiv nad ním a obdiv k němu.

Emocionalitu nominativních vět tohoto druhu, která často zastírá samotnou nominativní funkci, určují především zvláštní zvolací intonace a zdůrazňovací a emocionální částice (to, že...) nebo spojení slov s blízkým významem (cože, hle, ale i, a to ještě...) a zájmena jaký, kdo, takový.

Před minulou válkou jsem byl v charkovské gubernii: — to jsou půdy, ta šíře polí! CvR₁ II 217. To je psí štěkot, to je štěkot!.. GricLG 139. To je pláče, to je nářku — těžko nejít poslouchat! Gs (LKŽ III 24). Ale i toho bláta!.. Ať ho čert vezme... KrėvRg 233. To je ale publikum! To je ale publikum! VaičiūnD 307. To je ale prase, to jsou ale prasata! Lp. To je ale krása! MiežŽP 144. To je ale drobotiny mezi vašimi ptáky! JabIRR I 487. Seběhli se téměř všichni obyvatelé a obklopili lišku... A ta rezavost! — A ten ocas! — A ta hebkost! VaižgRR II 176.

Přesto jsou uvedené věty nominativní, protože konstatují samotnou existenci předmětu či jevu, předmět či jev přímo pojmenovávají (ačkoli zároveň vyjadřují i jeho emocionální hodnocení). Srovnejme zde čistě hodnotící věty utvořené ze slov, jejichž význam má hodnotící povahu.

⁸Různé názvové věty se stejně jako představovací, oznamovací a obrazné věty často vyčleňují z nominativních vět, neboť se soudí, že v nich chybí význam konstatování existence; srov. Грамматика русского языка, т. II, ч. II, р. 68—69.

9. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

129

Do čeho ses to tam, k čertu, zamiloval? Kdyby to aspoň byl chlap... Opilec, tulák, podvodník... budeš se trápit jako muška v syrovátce. ŽemR II 309. Dildė jako za starých časů? Mistr! BaltPV I 196. Žebrák mezi žebráky... a vida, delegát. Gud-GuzKlt 47, Zloději! Ropuchy! Kéž bys praskl i s tím medem a moukou! VenclR III 157. — Chlap! — zvolal náhle se smíchem Poviliukas, zatímco všichni užasle hleděli. BaltPV I 302.

V těchto větách nemá nominativ substantiva přímý nominativní význam, nýbrž je predikativními vztahy spjat s tím, o čem se mluvilo dříve (nebo co je zřejmé ze situace). Mimochodem, právě tyto neúplné věty se od nominativních odlišují nejobtížněji⁹.

§ 11. Nominativní nejsou ani tázací věty tvořené zájmenem koks, kas, kas per a dalším nominativem. Tázací výraz v nich funguje jako jmenný přísudek. (Srov. výše zmíněné zvolací nominativní věty, které začínají týmiž slovy, viz § 10.)

Jaké je počasí? LKŽ VI 300. Kdo je ten spisovatel s tak úžasným talentem? — začínáme se zajímat. KorsLD 584.

§ 12. Podobu nominativních vět mohou mít modální výrazy, pozdravy, přání apod.

Ta rajčata mě pálí do očí. Hanba. Jako bych vnikla do cizí zahrady. AvyžŽLŽ 105. Byla tu vesnice — a vesnice už není. To není pravda! Tahle vesnice existuje. MarcinkKP 5. Jen mi věř. Zvládnu to. Čestné slovo komunisty! AvyžŽLŽ 75. (Jaskūnas) Dobrý den, teto. (Daubienė) Dobrý den, holoubku, dobrý den. VaičiūnD 13. Dobrou noc! — zapískal Jonelis a odjel na koni. ŽemR I 156.

Těmto větám chybí zřetelná nominativní funkce, a proto jde buď o věty neúplné, nebo o větné ekvivalenty.

§ 13. Nominativními větami se myšlenka vyjadřuje velmi kondenzovaně a stručně, jejich užívání proto do značné míry závisí na jazykovém stylu. Existenciální nominativní věty, věty vyjadřující obrazy a vzpomínky jsou příznačné především pro vyprávěcí a popisný jazyk prózy a pro scénické poznámky v dramatech, zatímco emocionální a ukazovací věty se častěji vyskytují v dialogu a v mluveném jazyce poezie. V publicistice a odborných textech jsou poněkud častější pouze nominativní věty vyjadřující různé názvy a nadpisy; ostatní nominativní věty jsou poměrně vzácné.

§ 14. Nominativní věty tedy tvoří specifickou skupinu jednočlenných vět, sjednocenou vyjádřením substantivního nominativu, nominativní funkcí a svébytnou intonací, jsou však zdaleka nehomogenní a ne vždy se jasně oddělují od dvojčlenných (zejména neúplných) vět nebo od větných ekvivalentů.

⁹Není divu, že obdobné příklady z ruštiny někteří rozebírají jako nominativní, srov. E. M. Галкина—Федорук, К. В. Горшкова, Н. М. Шанский, cit. dílo, s. 129, В. П. Шутова, cit. dílo, s. 265.

130

NOMINATIVNÍ VĚTY

В. ЛАБУТИС

Shrnutí

Hlavní znaky nominativních vět jsou následující:

1) Nominativní věty mají stejně jako jiné jednočlenné věty jeden hlavní větný člen, který se obecně neshoduje ani s podmětem, ani s přísudkem dvojčlenné věty, ačkoli v některých případech může připomínat jedno či druhé.

2) Vyjádření hlavního členu nominativní věty podstatným jménem v nominativu (méně často číslovkou nebo zájmenem) odlišuje tyto věty od neúplných dvojčlenných vět, které jsou často vyjádřeny jinými pády týchž slovních druhů.

3) Hlavnímu členu nominativní věty je vlastní nominativní funkce. Ve větě, která se rovněž skládá z nominativu, ale je přímo spojena s podmětem nebo přísudkem jiné věty, ustupuje nominativní funkce do pozadí — a věta se stává neúplnou dvojčlennou.

4) U hlavního členu nominativní věty mohou být užita přívlastečná určení, někdy dokonce s odstínem příslovečného určení nebo doplnění, zde je však vždy důležité pojmenování samotného předmětu či jevu, nikoli jeho vlastnosti nebo stavu. Výslovné příslovečné určení nebo doplnění svědčí o oslabení nominativní funkce věty a o její přeměně ve dvojčlennou.

5) Obsah nominativní věty se vztahuje ke skutečnosti. I fakta z minulosti nebo budoucnosti se v nominativní větě potvrzují jako skutečná.

Z hlediska struktury jsou nominativní věty buď nerozvité, nebo rozvité. Nejčastěji vystupují jako samostatné věty, mohou však být také složkami souvětí.

Z hlediska funkcí a obsahu mohou být nominativní věty : 1) existenční, potvrzující existenci předmětu (jevu), 2) se zdůrazněnou komunikativní funkcí a 3) emocionálně-hodnotící. K první skupině podle našeho názoru náleží také věty, v nichž jsou v nominativu pojmenovány představy nebo vzpomínky. Za nominativní věty se zdůrazněnou komunikativní funkcí se považují ukazovací a oznamovací věty, jakož i věty, které nominativně vyjadřují různá pojmenování (v pravém slova smyslu). V emocionálně-hodnotící nominativní větě se zároveň vyjadřuje hodnocení i bezprostřední pojmenování téhož předmětu, nikoli hodnocení toho, co bylo řečeno dříve; srov. Na ir publika! Na ir publika! Vaičiūn D 307 (To je ale lid! To je ale lid!) a Kad bent būtų vyras... Girtuoklis, valkata, apgavikas... Žem R II 309 (Jestlipak je to muž... Opilec, tulák, podvodník...) Poslední věta je neúplná.

Nominativními nejsou ani věty vyjadřující pozdravy, přání apod., které se jim formou podobají.

V nominativních větách je myšlenka zachycena kondenzovaně a úsporně. Jejich užívání do značné míry závisí na stylu řeči.

9^*

131