LIETUVIŲ KALBOS GRAMATINĖ SANDARA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PREDIKATIVNÍ PŘÍVLASTEK JAKO SAMOSTATNÝ VĚTNÝ ČLEN

A. VALECKIENĖ

§ 1. V litevštině se poměrně často užívají konstrukce takové struktury: syn se vrátil neklidný, liška vylezla pozpátku, otec stál prostovlasý, Marytė přišla zarmoucená, sestra přiběhla zadýchaná, přinesl to zvířátko živé, mladíka vytáhli jako prvního (z vody) atd. Srov.:

Čáp přiletěl veselý s ostatními sousedy. DonR 22. Ačkoli se mistr se ševcem ještě párkrát zkoušejí dostat pozpátku k vodě, nedaří se jim to. CvMS 26. Jak ježek řekl, tak se také stalo: pšenice se sama semlela, upekla se v nejchutnější koláče, naskákala do vozů a voňavá, teplá jede ke králi. CvR V 48. Druhý den udělal větší pašėdą a po ozdobení květinami ho poslal na stůl horký, přímo z pece. BalčHP₁ 166. Jednou se vrátil s podsedlanou bradou. CvR VII 39. Grėtė je už dávna známá jako dívka s hlavou vztyčenou. SimonVK I 195.

Ve všech podtržených konstrukcích těchto vět je přítomen tvar slovesa se samostatným lexikálním významem (přiletěl, semlela se, jede, poslal, vrátil se, známá), případně slovesné spojení s takovým slovesem (zkoušejí se dostat). Na těchto slovesech jsou závislé různé skloňované výrazy (veselý, pozpátku, sama, voňavá, teplá, horký), předložková konstrukce (s podsedlanou bradou), srovnávací konstrukce (jako dívka s hlavou vztyčenou). Uvedené skloňované výrazy a konstrukce jsou navíc zároveň ve vztahu k podmětu nebo předmětu (čáp, mistr se ševcem, pšenice, pašėdą, on, Grėtė). Výrazy s dvojími syntaktickými vztahy v příslušných konstrukcích ukazují, jaký je stav věci vyjádřené pádem podmětu nebo předmětu v době, kdy probíhá děj slovesa (a slovesného spojení). Tuto funkci mohou plnit jak slova, která svým lexikálním významem vyjadřují stav věci, tak slova, která takový význam v jiném kontextu nemají.

Dvojí syntaktické vztahy a význam stavu věci vyjadřují nejčastěji nominativ a akuzativ skloňovaných výrazů, méně často jiné pády nebo předložkové a srovnávací konstrukce.

1. Nominativ skloňovaného slovního druhu připojený k plnovýznamovému slovesu je ve větě

7. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

97

zcela nebo částečně shodný s nominativem podmětu a vyjadřuje, jaký je stav věci označené tímto nominativem v době, kdy probíhá slovesný děj. Například větou Čáp přiletěl veselý se říká, že „čáp přiletěl a byl veselý, když přiletěl“.

Někdy se nominativ podmětu ve větě nevyjadřuje, ale lze jej pochopit z kontextu, např.: Přes den mě pořád posílají buď přinést dříví, nebo někoho zavolat; pořád běhám bosý sněhem. ŽemR IV 376. Zde se rozumí, že „běhám a jsem bosý, když běhám“.

V této funkci se nejčastěji užívá nominativ adjektiva a participia; může zde být také nominativ zájmena, číslovky a podstatného jména.

a) Nominativ adjektiva. Tuto funkci mohou mít adjektiva různých lexikálních významů. Poměrně často se zde vyskytuje adjektivum označující stav (bosý, ležící tváří k zemi, pěší atd.).

Starší lidé vyprávějí, že Deveika odcházel do lesa pěšky, ale vracel se na voze. CvMS 11. A šilhavý pomocník Vaičiulia často přicházel do mlýna opilý. VencIR III 15. Kuřátko-sirotek se vrátilo zdravé a živé. Otec stojí prostovlasý a já vidím, jak mu mráz na tváři kreslí modřiny. CvR 129. BaltPV₁ 31.

b) Nominativ participia. Obvykle se užívají činná participia minulého prostého času a trpná participia minulého času. Nejčastěji jsou předponová a mají dokonavý vidový význam. Ve vzácných případech mají tuto funkci trpná participia přítomného času.

Když sirotek zadýchaný a rozehřátý pobíhal, synáček s dlouhým jménem spal stále sytý a vykrmený na slunci. CvR V 128. Jeho žena přivítala muže zdaleka se slzami v očích. CvR V 137. Jídlo přinesené matkou stálo na stolku nedotčené. LzPR III 114. Jedeme domů všichni spokojení. ŽemR IV 313. Hledají Džiugase v křoví, pátrají podél příkopů, strkají nos do vody, střílejí do oblak, zatímco Džiugas, nepozorován a neviděn, stojí za zády nejstaršího Němce a drží stříbrnou kulku. CvR V 58.

c) Nominativ číslovky. Nejčastěji se užívá řadová číslovka první, tuto funkci však mohou mít i jiné číslovky.

Levukas se vesele zasmál a při namáčení brambor do slaného nálevu pevně prohlásil, že telátko pohladí jako první. BaltPV₁ 10. Třetí přišel kůň, sotva vlekl nohy, hlavu skloněnou, krátký ocas se mu míhal. CvR V 146.

d) Nominativ zájmena. Obvykle se užívají zájmena adjektivní, velmi často zájmena visas, vienas, pats. (Ostatní zájmena viz § 5c.)

Liška se rozzlobila a povídá: — Zastrč ocas a sedni si celá, ať tě vezme čert! Vlk se celý schoulil a pohodlně se posadil. LTt 295. Ať perou jen dělnice. SimonYK I 199. Slova, která tížila hruď, se sama nezadržitelně vyřinula s touhou a nenávistí.

98

CvR VIII 226. Říkám si: když se už takový líbím učené paní, budu se jí líbit ještě víc v křupajících botách. CvR III 100.

e) Příklady nominativu podstatného jména.

Vlezl mu do ucha, jak mu otec říkal, otočil se a vyšel ven jako výborný voják. LTt 322. Syn tak pěkně rostl a vyrostl z něj dobrý chlapec. LTt 338. V takových chvílích s ním bývaly samé trampoty: sedl si jako nějaký chudák v hromadě třísek na poli, díval se do dálky se svěšenýma rukama, němý jako kámen. CvR VIII 54. Velká, oblečená do šedého homespunu a zahalená černým šátkem, vyšla na dvůr, kde rostla a kde jako malá holčička běhávala. VenclR III 154.

2. Akuzativ skloňovatelného slovního druhu, připojený k plnovýznamovému slovesu, je ve větě zcela nebo částečně shodný s akuzativem předmětu a stejně jako nominativ vyjadřuje stav věci označené akuzativem předmětu v době, kdy probíhá děj slovesa. Například větou Paštika byla odeslána (na stůl) horká se říká, že „paštiku odeslali a paštika byla horká, když ji odeslali“.

V této funkci se nejčastěji užívá akuzativ přídavného jména a příčestí, vyskytují se však také akuzativy jiných skloňovatelných slovních druhů.

a) Příklady akuzativu přídavného jména.

Matušėlė v slzách... prosí, aby jí dovolili nechat dítě doma trochu zesílit, alespoň do 11—12 let, potom dá starší dítě na panské. ŽemR IV 369. Chytili lišku živou. JablRR I 614. Pamatuješ, babičko, jak jsem tě za mlada navštěvoval? VaičiūnD 15. — Počkej, tak si ji vezme nahou a holou. VienR I 165.

b) Akuzativ příčestí. V této funkci se užívá akuzativ příčestí činného minulého časového i trpného minulého a přítomného časového, ale na rozdíl od nominativu také činného přítomného časového (často s předponou be-) příčestí.

Mluvil Juozas a už běžel do pokoje, když uviděl Marytė stát ve dveřích a usmívat se. LzPR III 36. Kromě toho jí bylo divné, že si jí Vilius nikdy nevšímal, když plakala. SimonVK I 358. Ať tě nechá tři dny nejíst. LTt 375. V lese viděl stromy nízké a statné, nepoddávající se vichřicím a bouřím. DaukB₁ 52. Tarutuka z Klangių odvezli zajatého. CvR VIII 206. Človíčku, kde jsem tě přichýlil takového otrhaného? SruogAD 120.

c) Příklady akuzativu číslovky.

Mladíka vytáhnou z vody jako prvního. SimonVK I 250. Po příjezdu si jako prvního všiml Martynase. SimonVK I 317.

d) Příklady akuzativu zájmena.

Ta neřádná rodina mě už celou sežrala. DonR 52. Takovou placku lze jíst i samotnou (bez tuku, bez smetany). VIkv. Znovu si vzpomíná na dědečka takového, jaký ještě býval, když žil. SimonVK I 15. Říkali, že jsi taková, říkali, že jsi onaká. RD 70.

e) Příklady akuzativu podstatného jména.

7*

99

Tady v koutě stála „Sarkė“, věno snachy; přihnali k ní ještě jalovičku. KrėvŠP₁ 190. Jak se dnes viděl jako student. CvR II 128. Přivezli jí toho samého šunkáře jako lékaře. JablRR I 614.

3. Genitiv skloňované slovní části

nejčastěji se pojí s plnovýznamovým záporným slovesem a ve větě se obvykle shoduje s genitivem předmětu. Stejně jako výše uvedený nominativ a akuzativ vyjadřuje stav věci vyjádřené genitivem předmětu v době probíhání slovesného děje.

Ale žádný neposlal dohazovače, žádný mladík se nenašel, který by ji byl miloval. SimonVK I 235. Nikde není vidět žádný ztracený nástroj ani na chalupě žádný hadr. ŽemR I 167. Martynas ji nezná jinou. SimonVK I 291.

Vyskytují se věty, v nichž genitiv podstatného jména a zájmena souvisí nikoli s genitivem předmětu, nýbrž s akuzativem předmětu. Tehdy se související slova neshodují.

Když se zahledíme do své blízké i vzdálené minulosti, vidíme jak zde, tak tam tytéž lidi jako my sami, anebo, jinak řečeno, tam vidíme sami sebe, jen v poněkud jiné podobě. JablUŽ 7—8.

4. Dativ skloňované slovní části

ve větě se shoduje s dativem předmětu a vyjadřuje stav věci vyjádřené tímto dativem v době probíhání slovesného děje.

Tu kozu stáhli z kůže zaživa. Brž. Jemu mrtvému natáhli hodinky, aby šly. Nj. Dívky mi jako prvnímu vypálily obě oči. ValPJ₂ 17. Když tak spolu několik let žili, omrzelo je, že jsou všichni tři v jednom domě. CvR V 38. Otec se po mnoha letech vrátil domů úplně zestárlý a sešlý a přikázal snaše, aby se vydala na cestu sama. CvR V 50.

5. Instrumentál jména.

Tento pád se vyskytuje v postavení připojeném k plnovýznamovému slovesu a vztahuje se k nominativu podmětu nebo akuzativu předmětu. Uvedený instrumentál není s těmito pády shodný, nýbrž vyjadřuje stav věci označené těmito pády v průběhu slovesného děje. V této funkci se užívá instrumentál podstatného jména se závislými slovy.

Už jedna láhev stála s oloupaným hrdlem a vytaženou zátkou. LzPR III 48. Muži, sedláci, jdou s vážnými tvářemi. SimonVK I 58. Mladá žena se probudila s neklidným srdcem. CvR V 49. Často (Monika) nacházela Kaziuka uplakaného, s opuchlými víčky. CvR VIII 53.

6. Lokál jména.

Ve vzácných případech lze v této funkci najít lokál podstatného jména, připojený k plnovýznamovému slovesu a vztahující se k nominativu podmětu.

Monika se probudila v horečce, s velkým úsilím se vymanila ze snu a vrhla se hledat muže. CvR VIII 94. Když kobylu obvedl kolem dokola

100

jezera, vrátil se čert k člověku zahřátý, zpocený — v jedné louži. LTt 344.

7. Předložkové konstrukce připojené k plnovýznamovému slovesu se vztahují k nominativu podmětu nebo akuzativu předmětu i k dalším pádům předmětu a vyjadřují stav věci označené těmito pády v průběhu slovesného děje.

Dítě leželo bez známek života, s tváří vyhaslou, bílé jako pavučinové vlákno. CvR VIII 171. Mnozí po střetech odcházeli s utrženým rukávem saka, s poraněnou nohou. CvR VIII 39. Juras ji neopustil s dítětem — neopustí ji ani s pěti. CvR VIII 22. Srov. Vaikėzas, když si všiml pomocníka s proraženým obočím, pochopil, že nic dobrého čekat nelze. VenclR III 16.

8. Přirovnávací konstrukce užívané v této funkci se vztahují k plnovýznamovému slovesu a k nominativu podmětu nebo akuzativu předmětu. Skloňované slovo v přirovnávacích konstrukcích (podstatné jméno, přídavné jméno, příčestí aj.) je s uvedeným nominativem podmětu nebo akuzativem předmětu shodné v pádě, tj. je rovněž v nominativu nebo akuzativu.

Jako vždy povzbuzený odcházel ze schůze, když slyšel slovo řečníka Sepaitise... SimonVK I 26. Dvě stě lidí leží jako mouchy, které se upečou. SruogDM 42. S. Nerį jsem potkávala v Kaunaském státním divadle, na zasedáních Lidového sněmu, veselou a rozrušenou, jako by se znovu narodila. VenclEV 148.

§ 2. Skloňovaná slova a konstrukce se obvykle připojují k takovým plnovýznamovým slovesům:

a) ke slovesům pohybu:

A kočka přešla jako první přes příkop, nespadla dovnitř. LTt 282. Je třeba jít nasbírat houby, vždyť se vrátí hladoví. LTt 322. Pečení holubi nikomu sami do úst nepřiletí. PP 221. A sluníčko, když se od nás opět vzdalovalo, valí se dál a také, když nás opustilo, rychle zapadá k večeru. DonR 63;

b) ke slovesům vyjadřujícím stav:

Džiugas sedí celé dny zamračený. CvR V 54. Strniště zase trčí neposečené. BaltPV₁ 17;

c) u sloves označujících děj související se stavem nebo činností:

Příště, znovu si vzpomínám, se otec po návratu odkudsi nechce ani najíst, jen smutně vzdychá. ŽemR IV 307. Krávy jen celý den poskakují, aniž by jedly. Brž. A co ty děláš, ještě zdravý, ještě silný, lovíš? Don R 115. Celé dny chytal zvířátka a ptáky a živé je prodával. CvR V 62;

d) u sloves označujících přechod z jednoho stavu do druhého, změnu stavu:

Všechny děti se v houfu rozběhly na svá místa a zastavily se rovně, ani se nepohnuly. ŽemR IV 32. A Martynas se posadil na sedadlo vozky a pořád si uvazoval-

101

ec si šálu. SimonVK I 275. Meisteris si všímá, že samotář, chromý, často smutný, usedá nedaleko okna a sténá hlasem starce. CvMS 41. První dedinové měli dva syny, ale oba zemřeli jako malí. ŽemR IV 310;

e) u sloves mluvení:

— Uklidněte se, už se to nestane, uvidíte! — řekla Simonaitienė přesvědčeně. LzPR III 89. — Otec se ptal, matka se znepokojeně ptala,...a já se styděl ozvat. LzPR III 21. Když si prohlédl celý dům, Paspartu z radosti mnul rukama a s rozzářenou tváří si povídal. BalčAŽ 15. — Už by byl čas uvařit čaj, — poznamenala teta zamračeně. LzPR III 41;

f) u sloves označujících vnímání:

Viděl jsem ho na jevišti kulturního domu tančit s krajany litevské lidové tance, slyšel jsem ho zpívat. T 1965 196. A spatřil jsem svou dcerušku, jak sedí. JablRR I 614. Ale Jonas sám si všiml mého smutku. BaltPV I 53.

Slova a konstrukce s dvojími syntaktickými vztahy se mohou pojit také s různými jinými slovesy:

Ta prostopášnice byla v očích lidí i církve ženou, která, aniž se vdala, porodila dítě. CvR VIII 10. Živá se katům nevydá. VenclR III 500. — No, já bych ho i svlékla a poznala, — chlubí se Ėvė. SimonVK I 292.

Všechna tato slovesa se samostatným lexikálním významem mohou plnit funkci přísudku.

Skloňovaná slova a konstrukce se mohou pojit také se složenými slovesnými tvary a slovesnými spojeními, jejichž závislým členem je jméno nebo tvar výše uvedených sloves se samostatným lexikálním významem (participium, infinitiv).

Zčásti za to mohla i sama Pempienė, že se jí vesničané začali bát a vyhýbat. Myk-PutS I 25. — Já, — říká, — jsem je (peníze) zaživa zakopal. LTt 354. Ale nevypadl z něj ani jediný shnilý dvoulek: Žemaitis tento hrnec schválně pověsil prázdný. CvR V 67. Stagaras zůstal stát jako zkamenělý. SimonVK I 144. Ve svém rodě neměla ani jediného mužíka, teď chce první zeť proniknout jako mužik. ŽemR IV 412. Matka Vilkienė musí jít na schůzi sama. SimonVK I 299. A do Šalteikiů se prý vydá pěšky, nebo vůbec nepůjde. SimonVK I 275. Je ještě tak mladý, a včera se chlubil, že sám od poledne do večera přivezl osm vozů sena! LzPR III 46. Je známo, že severní (zimní) a střední část Evropy bývala po nějaký čas celá pokryta ledem. JablUŽ 13. Ten, kdo odjel hledat ty věci, tvrdil, že byl vyslán jen samotným otcem. DaukŽP 67.

Ve větách uvedených výše se slova pati, gyvas, tuščią pojí se slovesnými spojeními a složenými slovesnými tvary buvo kalta, buvau užkavojęs, buvo pakabinęs; slova a konstrukce lyg nutirpęs, mužikas, vienai se pojí se slovesnými spojeními paliko sto-

102

chtějí proniknout, musí jít; slova pěšky, jeden jsou spojeny s slovesnými spojeními prohlásil, že je; řekl o sobě, že přivezl (k nim srov. § 5 a); slova všechna, jeden jsou spojeny se složenými slovesnými tvary a slovesnými spojeními byla vyslechnuta, dohodl se, že je údajně odeslán.

Ve všech větách mohou uvedená slovesná spojení a složené slovesné tvary rovněž samostatně zastávat funkci přísudku.

Skloňované slovo, které má dvojí syntaktické vztahy, se někdy nepřipojuje ke slovesu, nýbrž k nějakému jinému slovu, které může plnit funkci slovesa, tj. může zastávat funkci přísudku.

Ach, ach, ach! Tobě samotné je těžko a dlouho — a neútulno!..

LzPR III 37.

§ 3. Konstrukcí zkoumaného typu se v našich učebnicích syntaxe nachází jen málo. Kromě toho jsou rozptýleny v různých oddílech syntaxe a pojednává se o nich nejednotně.

Slovesná spojení se samostatným lexikálním významem a nominativem, např.: přiletěl veselý, stál zamračený, jede voňavé, teplé, jsou pokládána za přísudky. Věty s takovými spojeními se obvykle řadí mezi složené přísudky bez podrobnějšího vysvětlení. Uvádí se pouze, že sponu složeného přísudku tvoří nejen sloveso būti, ale také tvary jiných sloves¹. Slovesnými spojeními se samostatným lexikálním významem a nominativem, vedle nichž uvádí příklady s instrumentálem, předložkovými a srovnávacími konstrukcemi, se podrobněji zabýval J. Balkevičius v knize „Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė“ (Vilnius, 1963). Spojení typu přijel veselý považuje za samostatný druh přísudku. Nazývá je starým termínem „složené přísudky“, zatímco pro spojení typu byl veselý zavádí nový název „složený jmenný přísudek“². Rozdíl mezi prvním a druhým přísudkem, jak uvádí J. Balkevičius, spočívá v tom, že „spojku složeného přísudku (byl veselý) tvoří slovesa, která svým lexikálním významem nevyslovují úplnou myšlenku o ději, a proto mají ve větě pouze pomocnou modální funkci, zatímco spojku složeného přísudku (přijel veselý) tvoří slovesa nebo slovesná spojení, která mohou slovesný přísudek úplně vyjádřit nejen formou, ale i obsahem“³. J. Balkevičius správně uvádí také vztah mezi významy složek jím nazývaného složeného přísudku: první složka tohoto přísudku (sloveso se samostatným lexikálním významem) vypovídá, co podmět dělá, zatímco druhá vyzdvihuje vlastnost věci, která je pro ni příznačná v době daného děje. J. Balkevičius však sloveso-

¹ Žr. J. Žiugžda ir P. Gailiūnas, Lietuvių kalbos gramatika, II, Sintaksė, Kaunas, 1964, p. 17.

² Někteří badatelé ruského jazyka rovněž rozlišují v ruštině dva přísudky s ohebnými slovními druhy: «составное сказуемое» (был богат), «сложное сказуемое» (пришел веселый) (viz А. Н. Гвоздев, Современный русский литературный язык, II, Москва, 1958, p. 59, 62; Н. М. Финкель, И. М. Баженов, Курс современного русского литературного языка, изд. 2-ое, Киев, 1965, p. 505, 507). První («составное сказуемое») odpovídá složenému přísudku v litevštině, který vyčlenil J. Balkevičius, a druhý («сложное сказуемое») — složenému přísudku.

³ Žr. J. Balkevičius, Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius, 1963, p. 120—121.

103

... který může predikát podle jeho slov „úplně vyjádřit“, přesto nepovažuje za samostatný slovesný predikát, nýbrž pouze za sponu predikátu, a skloňované slovo za jmennou část predikátu.

Konstrukce s akuzativem, např.: paštetą nusiuntė karštą, rado vištas papiautas, paliko vaiką miegantį apod., jsou v našich syntaxích vykládány dvojím způsobem. V některých případech se v těchto konstrukcích vyčleňuje spojení slovesa s druhým akuzativem a považuje se za predikát (např. nusiuntė karštą), v jiných případech se spojují oba akuzativy (např. paštetą karštą) a považují se za rozvitý předmět.

V gramatice J. Jablonského tvoří rozvitý předmět pouze spojení, jejichž druhým akuzativem je participium činného rodu (vedle obdobných spojení s polopříčestím), srov.: Žiūriu žiūriu ir išvydau — savo dukrelę besėdinčią, savo sūnelį besupančią, šilkų skarelę beryšiančią, aukso žiedeliu bemūvinčią. JablJR I 472—473.

K příkladu na složený predikát se řadí příklady, v nichž je druhým akuzativem jiný skloňovaný slovní druh, nejčastěji přídavné jméno, srov.: Lygius juos mums padarei. Užaugink jį (vaiką) panašų į šitą. Ir atnešė gyvą tą žvėrelį. (JablJR I 455).

V syntaxi J. Balkevičiuse se příklady tohoto typu (v nichž je druhým akuzativem přídavné jméno) nacházejí jak u predikátu, tak u rozvitého předmětu, srov. jeho složený predikát:

Mergaitės vežimą prikrovė pilną. Jis tave drąsią išauk- lėjo. (Tu) užaugink jį panašų į šitą. (Jis) lapę gyvą sugavo. (119 s.);

rozvitý předmět:

Visi buvo įpratę matyti jį sveiką. Brazys pirkėlę rado tuščią. (194 s.).

J. Balkevičius, který v uvedených větách považuje akuzativ přídavného jména v jednom případě za jmennou část predikátu a v druhém za předmět, vychází ze vztahu mezi lexikálními významy slovesa a přídavného jména: akuzativ považuje za jmennou část predikátu tehdy, když se jím vyjadřuje stav věci, který je výsledkem děje slovesa (např.: vežimą prikrovė pilną), a za předmět tehdy, když stav věci vyjádřený akuzativem na ději slovesa nezávisí (např. buvo įpratę matyti jį sveiką⁴.

Takový vztah mezi lexikálními významy skloňovaného slova a slovesa však syntaktické vztahy těchto slov nemění. V prvním případě není přídavné jméno se slovesem spojeno o nic více než ve druhém případě. První i druhou větu lze vyslovit bez přídavného jména, srov.: Mergaitės vežimą prikrovė. Visi buvo įpratę matyti jį.

Na druhou stranu se stejný dvojí vztah lexikálních významů vyskytuje také mezi slovesem a nominativem skloňovaného slovního druhu, který k němu přiléhá, např.:

⁴ Srov. J. Balkevičius, cit. dílo, s. 119.

104

a) stav věci vyjádřený nominativem nezávisí na ději slovesa:

Simonaitytienė také smutná chladila šálek u cihly. LzPR III 93. Marija stojí v rolníkově chalupě — hrdá, mladá a krásná. VenclR III 501. A Gretė vstala zamračená jako nevlídné počasí. SimonVK I 310. A telátko si samo postavilo chaloupku! LTt 289;

b) stav věci vyjádřený nominativem je výsledkem děje slovesa:

Vyskočila na cestu (liška) a lehla si celá. ŽemR IV 448. Na dvoře přijel plný vozů. SimonVK I 240. A sotva laumės pes, který vyběhl na můstek, začal čenichat stopy, můstek — švih a vztyčil se kolmo k nebi. CvR V 12. Nechali mě na další rok: ať vyrostu větší, budu lépe rozumět učivu... ŽemR IV 314.

Takový vztah lexikálních významů slovesa a nominativu, který k němu přiléhá, se však nepokládá za základ syntaktické funkce.

Je třeba říci, že jak J. Jablonskis, tak J. Balkevičius, kteří vyčlenili souhrnný předmět, jej od přísudku striktně neoddělují.

J. Jablonskis po uvedení příkladů souhrnného předmětu (Uviděl jsem dcerušku sedící aj.) poznamenává, že vlastním předmětem je přece jen první akuzativ (dcerušku), zatímco druhý (sedící) je jakoby součástí přísudku (išoydau)⁵.

J. Balkevičius při vyčleňování komponentů tvořících větné členy podle svého systému považuje druhý akuzativ rovněž za predikativní komponent souhrnného předmětu⁶.

Ze všeho, co bylo řečeno o syntaktických jevech probíraných v našich syntaxích, lze vyvodit tyto závěry. Jestliže spojení sloves se samostatným lexikálním významem s nominativem svou strukturou ještě odpovídají složenému přísudku, pak takzvaný dvojitý akuzativ u předmětu je zcela nejasný. Souhrnný předmět, vyčleněný pouze pro akuzativy tohoto typu (a navíc ne ve všech případech) a pro odpovídající konstrukce s polovětným participiem, není v naší syntaxi dostatečně vymezen ani dostatečně zdůvodněn⁷. Nejasný zůstává také vztah souhrnného předmětu k přísudku. A konečně souhrnný předmět ani přísudek nezahrnují konstrukce, které jsme uvedli.

§ 4. Funkce každého slova či spojení ve větě závisí na jeho vztahu k ostatním slovům. Slova, která jsou ve vzájemném vztahu, jsou zároveň spojena s dalšími slovy; každé slovo či spojení ve větě je tak jakoby samostatným článkem celé větné struktury⁸. Úloha jednotlivého slova a spojení,

⁵ Žr. J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1957, p. 474.

⁶ Srov. J. Balkevičius, cit. dílo, s. 193.

⁷ Protože pojem souhrnného předmětu není zcela jasný, není ustálen ani jeho rozsah. Například v Gramatice J. Žiugždy a P. Gailiūna se mezi souhrnnými předměty uvádějí pouze konstrukce s polovětným participiem.

⁸ В. М. Никитин, К вопросу о принципах изучения членов предложения, кн.: Совещание языковедов юга России и северного Кавказа по вопросу о членах предложения, Ростовский университет, 1959, р. 11.

105

při utváření věty jako predikativní jazykové jednotky vymezuje jeho místo mezi ostatními větnými slovy a spojeními.

Při určování funkce slova a konstrukce s dvojími syntaktickými vztahy je důležité ukázat, jakou funkci má při utváření věty sloveso s plným lexikálním významem a slovesné spojení, tj. zda samo tvoří přísudek věty, zatímco slovo či konstrukce s dvojími syntaktickými vztahy je vedlejší větnou částí, anebo zda toto sloveso a slovesné spojení tvoří pouze sponu přísudku a uvedené skloňované slovo či konstrukce vstupuje do přísudku jako jeho jmenná část.

Za hlavní větné členy se považují slova a spojení, která tvoří takzvané predikativní jádro věty, tj. nejmenší strukturální jednotku schopnou fungovat i jako samostatná věta. Vedlejší větné členy pouze doplňují to, co vyjadřují hlavní větné členy. Po vypuštění vedlejších větných členů věta jako predikativní jednotka zůstává zachována.

V pojednávaných konstrukcích tvoří sloveso s plným lexikálním významem a slovesné spojení, ať už samo, nebo spolu s podmětem, predikativní jádro věty. Například ve větě Gandras parlėkė linksmas je spojení gandras parlėkė dostatečnou predikativní jednotkou, která může fungovat jako samostatná věta. Přídavné jméno linksmas zde ve vztahu jak ke slovu gandras, tak ke slovu parlėkė upřesňuje, jaký byl čáp v okamžiku, kdy přiletěl zpět. Že ve větě Gandras parlėkė linksmas přídavné jméno linksmas nevstupuje do predikativního spojení, ale vztahuje se ke slovu parlėkė pouze z hlediska časového plánu, ukazují možné transformace této věty v litevštině (změna větné struktury pomocí změny morfologických tvarů při zachování všech lexémů věty [kromě pomocných slov] i jejího významu), srov.: Gandras parlėkė linksmas. Gandras parlėkė ir buvo linksmas. Gandras parlėkęs buvo linksmas. Gandras, kai parlėkė, buvo linksmas.

Ve větě Lapę parvežė gyvą tvoří predikativní jádro jediné sloveso parvežė. Přídavné jméno gyvą zde rovněž poskytuje doplňující informaci o tom, jaký byl předmět děje (liška), když ji přivezli zpět. Mezi přídavným jménem gyvą a slovesem parvežė je zde stejný vztah z hlediska časového plánu jako mezi přídavným jménem linksmas a slovesem parlėkė ve výše uvedené větě, srov. také: Lapę parvežė gyvą. Lapę parvežė, ir ji buvo gyva. Kai lapę parvežė, ji buvo gyva. Lapė parvežta buvo gyva.

Z tohoto hlediska nevstupují do predikativního spojení věty žádná skloňovaná slova ani konstrukce s dvojími syntaktickými vztahy a je třeba je považovat za vedlejší větné členy. Vzhledem ke specifickým syntaktickým vztahům a zvláštnímu významu nelze tento vedlejší větný člen zařadit ani mezi atributivní přívlastek, ani mezi předmět, ani mezi příslovečná určení. Jde o zcela nový vedlejší větný člen. Lze jej nazvat predikativním, neboli přísudkovým, přívlastkem, protože vyjadřuje stav, který je pro věc charakteristický v době, kdy probíhá děj přísudku⁹.

⁹ K vztahu predikativního přívlastku k atributivnímu přívlastku viz § 5c.

106

Při vyčleňování nového větného členu se vychází především ze syntaktických zásad.

A. I. Smirnickij stanovuje dvě hlavní kritéria pro vyčleňování větných členů:

1) míra a povaha vztahů mezi větnými členy a

2) obsah vztahů vyjadřovaných ve spojení s určitým větným členem (zda se hovoří o věci, vlastnosti atd.)¹⁰.

Jiní badatelé rovněž uvádějí, že při určování větného členu je třeba klást na první místo syntaktické vztahy slov či spojení, následně pak morfologické (tvary slov) a lexikálně-sémantické rysy¹¹.

Charakteristické rysy nového větného členu, který navrhujeme — predikativního přívlastku — odpovídají požadavkům na větný člen: 1) predikativní přívlastek má specifické (dvojí) syntaktické vztahy k ostatním větným členům, 2) zvláštní sémantickou funkci vyplývající ze vztahu mezi slovy a 3) určité formy vyjádření.

Predikativní přívlastek se navíc vyznačuje také určitým slovosledem ve větě. V pojednávaných konstrukcích bývá velmi často na prvním místě podmět nebo předmět, po něm následuje přísudek a za ním predikativní přívlastek.

Macecha Eleně velmi záviděla bohatství a přikázala otci, aby odvezl do lesa i její dceru: myslela si, že i ona přijede bohatá. LTt 311. Moucha přiletěla tak vysátá, že bylo těžké nazvat ji i mouchou. CvR V 146. Budeme toho krocana péct vcelku, nebo naporcovaného? JablRR I 614.

V litevštině však není slovosled obecně vzato pevně stanoven. Predikativní přívlastky se často užívají také před přísudkem, za podmětem nebo předmětem.

Nakonec Jarmala jako první ztratil trpělivost. CvR VIII 189. První se rozdělily dvě dcery, ale obě zemřely malé. ŽemR IV 310. Ty, slunce, dělníka člověka ještě živíš a pečeš, ale lenocha rozmazluješ. CvR V 122. — Proto tě četník vyhodil za vrata jako mlátícího obilí? SimonVK I 60.

Predikativní přívlastek se vyskytuje i v dalších pozicích.

— Nakonec si poradíš, dítě, sám. BaltPV, 77. Vesele vstala pradlena a odnesla pásy hraběti. CvR V 151. Ta rybka se najednou rozmluvila a říká: „Jeníčku, pusť mě živou.“ Alv. A přinesl králi tu šelmičku živou. JablRR I 614.

Predikativní přívlastek jako samostatný větný člen není v gramatikách jiných jazyků novinkou. Například v gramatikách jazyků bližších našemu jazyku se predikativní přívlastek vyčleňuje v lotyštině (dubultloceklis)¹², polštině (przy-

¹⁰ Žr. А. И. Смирницкий, Синтаксис английского языка, Москва, 1957, p. 172.

¹¹ Žr. B. M. Никитин, min. veik., p. 10; V. Sirtautas, Pagrindinių sakinio dalių sintaksiniai santykiai, Šiaulių K. Preikšo v. Pedagoginis institutas, Destytojų mokslinė-metodinė konferencija, Pranešimų tezės, Šiauliai, 1965, p. 29.

¹² Mūsdienu Latviešu literārās valodas gramatika, II, Sintakse, Rīgā, 1962, p. 373.

107

dawka okolicznikowa)¹³, češtině (doplněk, predikativní determinant)¹⁴, němčině (prädikatives Attribut)¹⁵. V ruskojazyčných výzkumech se rovněž klade otázka vyčlenění predikativního přívlastku¹⁶.

Konstrukce s predikativním přívlastkem jsou velmi staré. Jsou typické pro starou řečtinu a latinu, stejně jako pro staroslověnštinu¹⁷.

§ 5. Je třeba otevřeně říci, že při vyčleňování predikativního přívlastku v litevštině narážíme také na určité obtíže. Proto se zde pokusíme dotknout přechodných případů mezi predikativním přívlastkem a přísudkem, mezi predikativním přívlastkem a příslovečným určením a mezi predikativním a atributivním přívlastkem.

a) Vztah predikativního přívlastku k přísudku

Predikativní přívlastek se přibližuje přísudku v případech, kdy lexikální význam určitého slovesa ve větě natolik bledne, že sloveso samo již nemůže plnit funkci přísudku. Například slova a konstrukce spojené dvojími syntaktickými vztahy zpravidla vstupují do složení přísudku a nejsou samostatnou větnou částí, pokud se pojí se slovesy tapti, darytis, pasidaryti, rodytis, pasirodyti, atrodyti, rasti, likti, palikti, pasilikti, jaustis, pasijusti aj., která mají v daném kontextu význam blízký slovesu být.

— Nemohl bys mi utkat takovou látku, abych se v oděvu z ní ušitém stal neviditelným a nenalezitelným? CvR V 56. A každým dnem se Vaičiulis stával bohatším. Země se změnila v popel. A celá chalupa se zdála všude pokřivená. A hned se jí takový zdál dobrý a hodný lásky. Slunce vypadalo v mlze jako velká zlatá mince. Cibikė se stala veselou, zarmoucenou, zhubla. Eželis svlékl svůj ostnitý kožich, strčil ho za pec a zůstal z něj mladý, vysoký, krásný jinoch. Nevdám se za nikoho, raději zůstanu starou pannou. Tak nám pole zůstala všude truchlivá. V Kupė se všichni cítí jako doma. CvR V 48. SimonVK I 216. DonR 64. VencIR

¹³ St. Szober, Gramatyka języka polskiego, wyd. IV, Warszawa, 1957, p. 316.

¹⁴ Srov. P. Mrazek, Проблема сказуемого и его классификации, „Sbornik prací Filosofické Fakulty Brněnské University“ Roč. 7 (A)C. 6, Brno, 1958, p. 16—17; A. B. Исаченко, Трансформационный анализ кратких и полных прилагательных, kn.: Исследования по структурной типологии, Москва, 1963, p. 88.

¹⁵ H. Paul, Deutsche Grammatik, III, Halle (Saale), 1956, p. 15.

¹⁶ Viz H. M. Александров, Проблема второстепенных членов предложения в русском языке, «Ученые записки Ленинградского Гос. пед. института им. А. И. Герцена», т. 236, Ленинград, 1963, p. 369—371.

¹⁷ Příklady odpovídajícího typu v řečtině, latině a staroslověnštině vedle zkoumaných příkladů z litevštiny viz K. Brugman, Die Syntax des einfachen Satzes im Indogermanischen, Berlin und Leipzig, 1925, p. 93; A. A. Потебня, Из записок по русской грамматике, т. I—II, Москва, 1958, p. 176—177, 295 a násl.

108

III 52. Náhle pocítila, že je vyvržena z okruhu svých lidí.

SimonVK I 29.

V jiném kontextu si však tatáž slovesa mohou zachovat samostatný význam a sama plnit funkci přísudku. Srov.: Na náměstí nezůstal nikdo stojící (ŽemR IV 360), kde stojící není součástí přísudku a je predikativním přívlastkem.

V určitém kontextu nejsou zcela samostatná ani slovesa vyžadující akuzativ nebo instrumentál, např.: najít, dělat, udělat, mít, pokládat. Jejich význam se však nepřibližuje slovesu být a nestávají se sponou. Akuzativ a instrumentál, které se s nimi pojí, lze považovat za predikativní přívlastky, ačkoli mají velmi blízko i k jmenné části přísudku.

Koza se vrátila a našla dvířka otevřená. LTt 287. Velký nos dodává tváři důstojný výraz. SimonVK I 314. Udělal jsi nám je rovnými. JabIRR I 455. Krásná však byla i kozička: měla velké, klidné oči, špičatou bradku, růžové nozdrami, zoubky bílé jako hrášky. ŽemR IV 460. — Ó, řekni, člověče, který z nás tří je ti nejpotřebnější, kterého bys postavil na první místo a posadil po pravici u stolu? CvR V 123.

V litevštině se užívají také spojení sloves se samostatným lexikálním významem a příčestí, srov.:

Sama se brání, že nevzala, že neví (=brání se tím, že nevzala, že neví). DaukŽP 23. Vyhrožuje, že prodá (=vyhrožuje, že prodá) statek. SimonVK I 167. — Nepřestanete už výt! (=nepřestanete výt). KrėvŠP₁ 111. Plonis přestal pít a kouřit (=přestal pít a kouřit). SimonVK I 189.

V těchto větách je příčestí spojeno nejen se slovesem se samostatným lexikálním významem, ale také s podmětem v nominativu, stejně jako ve výše probíraných větách, např.: Otec se vrátil unavený. Větný vztah příčestí ke slovesu ve větě Otec se vrátil unavený a ve větě Sama se brání, že nevzala však není stejný. V první větě otec se vrátil označuje děj podmětu, zatímco otec unavený označuje vlastnost podmětu neboli určitý jeho stav v době zmíněného děje (význam predikativního přívlastku). Ve druhé větě označuje děj podmětu jak sama se brání, tak sama nevzala. Příčestí nevzala zde nemá význam stavu charakteristický pro predikativní přívlastek. Proto je v těchto případech třeba příčestí odlišovat od predikativních přívlastků a považovat je za součásti přísudku.

Slova s dvojími syntaktickými vztahy vstupují do složení přísudku také tehdy, když se připojují k pomocným slovesům složených tvarů nebo ke slovesným spojením, jejichž závislý člen (příčestí, infinitiv) nemá samostatný lexikální význam.

A oni se už stali nezbytnými pro stavbu. VaižgRR I 297. Ukázalo se, že Lankutis je poctivější. SimonVK I 165. Ale jestli to otec řekl, je třeba být spokojen. DaukŽP 39. Ještě po celý život mohu zůstat žebrákem. LTt 344. Ale Vilkas poděkoval a řekl, že je také cestující. SimonVK I 287.

109

b) Vztah predikativního přívlastku k příslovečným určením

S příslovečnými určeními úzce souvisejí predikativní přívlastky, které jsou vyjádřeny nominativem participia. Shodují se s nominativem podmětu a přimykají se ke slovesu či slovesnému spojení ve funkci přísudku; užívají se činná a trpná příčestí minulá a trpná příčestí přítomná¹⁸. Ne vždy však mají význam predikativního přívlastku.

Činná a trpná příčestí minulá, shodují-li se s nominativem podmětu, mají poměrně často jiný vztah ke slovesu či slovesnému spojení ve funkci přísudku, totiž vyjadřují vedlejší děj, který se nekryje s hlavním dějem vyjádřeným přísudkem a který je zpravidla časově předcházející ději vyjádřenému přísudkem. Takové případy užití participií je třeba považovat nikoli za predikativní přívlastky, nýbrž za příslovečná určení¹⁹.

Liška se vrátivši z dálky postavila na horu a říká vlkovi. LTt 292. Dědeček se po zahřátí vesele zasmál. ŽemR IV 450. Martynaitytė zvedla koště a postavila je do kouta. SimonVK I 276. Král hned posílá Jonise, aby tu vodní pannu přinesl, až ji chytí. DaukŽP 60.

Martynas z rodu Vilků, povolaný, zrudne jako děvče. SimonVK I 121. Had vypuštěný začal mluvit. DaukŽP 11. Ráno, když ji probudili, vyskočila a spěchala vyhnat housátka. ŽemR IV 439.

Uvedená participia se považují za predikativní přívlastky tehdy, když se stav předmětu, který vyjadřují, časově kryje s dějem vyjádřeným přísudkem.

„Ta Tautrimika je opravdová opice,“ říká rozhořčeně paní Gervinienė. SimonVK I 265. Od bouří a vichřic ležely spletené jedna přes druhou. DaukB 27.

Někdy se vyskytují kontexty, v nichž má stavový význam těchto participií zároveň odstín významu vedlejšího děje, a pak je obtížné určit, zda jde o predikativní přívlastek, nebo o příslovečné určení.

Zajíček leží podél cesty, celý pokrytý. ŽemR IV 426. Na dvorku v trávě Evikė přidřepnuvši krmí pískající housátka. SimonVK I 292. Kůň začal házet sedlem ze strany na stranu, rozdrážděn se rozběhl tryskem. CvR VIII 213.

Takové přechodné případy však nevyvracejí dvojí syntaktickou funkci činných a trpných příčestí minulých, která je založena na významových rozdílech vyplývajících ze vztahu mezi slovy.

¹⁸ Analýzu významu a užívání participií shodných s nominativem podmětu (bez rozboru jejich syntaktické funkce) viz V. Ambrazas, Lietuvių kalbos dalyvių atributyvinė-predikatyvinė vartosena, in: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida, Vilnius, 1964, s. 47—79.

¹⁹ Zde by se hodil také termín „vedlejší, neboli sekundární přísudek“ (srov.: Совещание языковедов юга России и северного Кавказа по вопросу о членах предложения, s. 20), do gramatik litevského jazyka však nebyl zaveden.

110

Nominativ prézentních pasivních participií, spojený dvojími syntaktickými vztahy, vyjadřuje nikoli děj předcházející, jako participia minulého času, nýbrž děj probíhající současně s hlavním dějem²⁰. Téměř vždy však mají v těchto případech výraznější odstín významu vedlejšího děje než stavu a je třeba je považovat za příslovečná určení.

Vždyť jsem svatému Petrovi řekl, aby tě nepustil dovnitř, protože n a b í z e n ý (=když ti nabízeli) j s i n e c h t ě l nebe. DaukŽP 94. Ona se také setkala s kamny, krávou, jabloní a lípou, ale nikomu n e p o ž á d a n á (=když ji žádali) n e p o m o h l a. LTt 336. S t a r e c, a č k o l i v o n e j n e p r o s i l i (=ačkoli ho o to nežádali), s i s e d l na lavici u okna. LzPR III 93.

Ve vzácných případech může mít nominativ pasivních participií přítomného času zřetelnější význam stavu a lze jej považovat za predikativní přívlastek (srov. § 1, 1 b).

Také přechodníky jsou ve větě spojeny dvojími syntaktickými vztahy s ostatními větnými členy. Protože mají pouze nominativní pádovou podobu, užívají se s nominativem podmětu²¹ a podobně jako pasivní participia přítomného času vyjadřují vedlejší děj, který časově souběží s hlavním dějem věty. Přechodníky nemají v současném spisovném jazyce význam stavu, který je příznačný pro predikativní přívlastek a který mají výše uvedená skloňovaná slova, a je třeba je vždy považovat za příslovečná určení.

Juras odběhl od plotu podívat se, jak b a b a k ř i č í a m l á t í (=křičí a mlátí) ďábla. CvR VIII 36. Jurgis M a r t y n a i t i s stojí u svého vozu na trhu, na prostranství pro prasata, a z n u d y ž v ý k á (=nudí se a kouše) stéblo. SimonVK I 285.

Ve starších textech, například v dílech K. Donelaitise, se vyskytují případy užití přechodníků, v nichž mají význam blízký predikativnímu přívlastku, tj. kdy se vedle významu vedlejšího děje projevuje i poměrně zřetelný význam stavu-vlastnosti²².

Vždyť Bůh nám neslíbil, že nás uživí bez práce, a l e n í c i celí dny a p o s p á v a j í c e ve světě n e u ž i t e č n í. DonR 34. Takže mu mnohokrát s l i n a j e na j a z y č k u z horké tlamy visí jako černá nit. DonR 36.

Odstín příslovečného významu mají přídavná jména ležící na zádech, bosý, ležící tváří k zemi aj., spojená dvojími syntaktickými vztahy; svým lexikálním významem vyjadřují stav věci a zároveň jako by označovala i povahu, způsob děje (podobně jako příslovečná určení způsobu).

²⁰ Srov. V. A m b r a z a s, cit. dílo, s. 61.

²¹ V dialektech se vyskytují i jiné pády přechodníků, například dativ, shodný s dativem předmětu a připojený k přísudku: To on se vrátil domů po sedmi letech služby, když mu cestou při chůzi náhodou přišlo naproti (Dubičiai, okres Varėna).

²² Všechny přechodníky užívané v dílech K. Donelaitise (i s odstínem příslovečného významu) považuje na základě jejich dvojích syntaktických vztahů za predikativní přívlastky (przydawka okolicznikowa) T. Buchienė (viz T. B u c h, Użycie participiów w utworach Ch. Donelajtisa, „Biuletyn Polskiego Towarzystwa językoznawczego“, 21, Wrocław, Warszawa, Kraków, 1962, s. 151, 159).

111

Když jedeš dál bránovat, otevřeš brány, výštilniakas. Vb. V létě jsme často chodili i pěšky. ŽemR IV 299. A jakmile se (housátka) vyspala, hned se střemhlav vrhala do vody a cákala. SimonVK I 296. Přijel dvořan, opilý. Kdo jednou ochutnal Montvilovu vodku, ten se na Rupkusovu ani podívat nechce. LzPR III 102.

Podobný příslovečný významový odstín mají také slovesná přídavná jména s příponou -inas, v jejichž lexikálním významu se zachoval odstín významu vedlejšího děje typický pro participia.

Jde (pán) domů veselý, vedoucí klisnu, nesoucí hrnec, nůž i řemeny. LTt 381. A hle, my... stále běžíme a konáme práci. DonR 42.

U těchto přídavných jmen však příslovečný významový odstín vyplývá výhradně z jejich lexikálního významu, nikoli z jejich vztahů k ostatním větným členům. Proto je třeba tato přídavná jména, stejně jako jiná přídavná jména, která mají ve větě dvojí syntaktické vztahy a vyjadřují stav věci v okamžiku, kdy probíhá děj přísudku (byť s příslovečným významovým odstínem), pokládat nikoli za příslovečná určení²³, nýbrž za predikativní přívlastek.

V určitém kontextu se predikativní přívlastky tvořené instrumentálem, komparativní konstrukcí nebo předložkovou vazbou přibližují příslovečným určením. Při rozlišení funkce instrumentálu a těchto konstrukcí může pomoci jejich vztah k podmětu v nominativu. V některých případech se předložkové a komparativní konstrukce nebo instrumentál, připojené ke slovesu ve funkci přísudku, nevztahují k podmětu v nominativu a nevyjadřují stav věci; pouze ukazují, jak přísudkový děj probíhá. Tehdy je třeba je pokládat za příslovečná určení. V jiných případech lze uvedené konstrukce i instrumentál ve větě spojit nejen se slovesem v přísudku, ale také s podmětem v nominativu. Tyto konstrukce a instrumentál vyjadřují stav věci, a proto je třeba je pokládat za predikativní přívlastky. Srov.:

a) bližší predikativnímu přívlastku:

Stávalo se, že po takových hádkách, zdeptaný Janovými melodiemi, odcházel otec s hořkou tváří. CvMS 76. Ach, kolik práce bude, než do stodol navezu všechno, co ještě leží na půdě nebo ve stodole bez snopu. DonR 32. Sotva se rozednilo, člověk vyšel k řece, nachytal plný košík ryb, cestou lesem nasbíral plný košík bobulí... a večer se vrací do kolové včelky. CvR V 53.

b) bližší příslovečným určením:

Džiugas se vrátil domů s prázdnýma rukama a odevzdal Němčourovi veškerou svou celodenní práci. CvR V 54. Zlomím tomu svému vaz, jen ať se vrátí bez koně. KrėvŠP 38. Juozas vletěl do kuchyně jako vichřice. LzPR III 36.

²³Ani J. Balkevičius nepovažuje přídavná jména tohoto typu za příslovečná určení, přestože zdůrazňuje jejich příslovečný významový odstín; viz jeho citované dílo, s. 123.

112

Vždy však zůstanou případy na pomezí, kdy bude bez určité subjektivity obtížné určit funkci předložkových konstrukcí, srovnávacích konstrukcí či instrumentálu, srov.:

Země zmrzla bez sněhu. CvR VIII 208. Zajdi do chléva, hoď ovcím trochu sena, celé ráno bečí jako šílené. BaltPV₁ 52. Dreyfus vždy přichází do kostela v černém obleku. SimonVK I 59.

c) Vztah predikativního atributu k podmětu a atributivnímu atributu.

Nejasnou funkci mají adjektivní zájmena každý, žádný, jeden... druhý atd. a substantivní zájmena někdo, nikdo, když se pojí se slovesem se samostatným lexikálním významem, shodují se s nominativem podmětu pouze v rodě a pádu, nikoli v čísle: zájmena mají tvar nominativu jednotného čísla (ačkoli některá z nich se skloňují i v čísle), zatímco substantiva mají tvar nominativu množného čísla.

Každý dělník zná svou práci. ŽemR II 160. A prodavačky hus se každá jen radovala, když se k ní obrátil se svým dlouhým nosem. BalčHP₁ 162. Tak už popadněme každý svého býka. DonR 34. Nikdo z nás nevěřil, že nemocný zemře. Grž. Zdá se, že ženy měly něco na svědomí, neboť když vešly dovnitř, ani jedna se neodvážila přistoupit k nemocnému. LzPR I 278. Muži vzali Adomase jeden za záda, druhý za nohy. VencIR III 117. Teď už i my někteří začínáme pochybovat. JablRR I 224. Nikdo z nás to nevíme. JablRR I 223.

Že zájmena v takových větách nejsou skutečnými podměty, uvedl již J. Jablonskis. Když předložil příklady tohoto typu, poznamenal, že zde zájmena „sama o sobě netvoří celý podmět a přísudky se s nimi neshodují“. „Přísudky ve větách Tady musíte všichni pracovat, tady všichni pracujeme... se shodují s nevyjádřenými podměty vy, my; slovo všichni zde pouze blíže určuje podmět vy, my a pomáhá jej přesněji vymezit“²⁴. J. Jablonskis vztahy mezi uvedenými slovy ve větě chápal poměrně přesně a tato zájmena nazývá vedlejšími částmi podmětu, pomocníky podmětu.

Že zájmena ve větách uvedeného typu nejsou atributivními atributy, ukazují jejich vztahy k ostatním slovům. Atributivní atribut vstupuje do větné struktury spolu se slovem, které určuje, a nemá přímý vztah k přísudku věty, srov. Každý dělník zná svou práci. V našich výše uvedených větách se zájmena každý, nikdo atd. vztahují k nominativům podmětu a zároveň přímo souvisejí i s přísudky. Syntaktické vztahy těchto zájmen tedy odpovídají vztahům predikativního atributu. Kvůli svému specifickému lexikálnímu významu tato zájmena nevyjadřují zřetelný stav předmětu. Přesto se v uvedených větách velmi blíží predikativnímu atributu.

Přechodné případy mezi predikativním a atributivním atributem se vyskytují také výhradně v důsledku kontextových okolností.

²⁴ Srov. J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, I, s. 462.

8. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

113

Predikativní přívlastek se blíží atributivnímu, stojí-li před podstatným jménem, k němuž se vztahuje, tj. ocitá-li se v takové pozici, která je pro atributivní přívlastek obvyklá.

— Zavolal jste mi nějakého mužika! — souhlasil rozhněvaný pán z vozu. BilR₁ I 174. Nyní, když se vrátila od sestry, veselá teta Kunigunda začala přemýšlet o dárku pro „malou“ Marytku. LzPR III 58. Čím se nový hrnec nasákne, tím také starý vydá. PP 204.

Atributivní přívlastek se také blíží predikativnímu přívlastku, stojí-li ve větě v neobvyklém pořadí, tj. za určovaným slovem.

Často vymlácenou slámu upraví a svážou zpět do snopů. ŽemR IV 460. A stály tam staré javory, s větvemi vyschlými stářím propletenými do sebe, a staleté vyhnilé lípy, v jejichž dutinách včely ukládaly med, voněly, i udusaná zem kolem. VencIR III 41.

Někdy lze pouze z širšího kontextu a intonace pochopit, zda daná slova fungují jako atributivní, nebo predikativní přívlastek.

Na každém dvoře křik, vržou posouvané vozy, v každé bohatší chalupě syčí pečené kachny[s], prasata, vaří se šunky, valí se kouř. VencIR III 26. Podívá se — vedle toho domu stojí rozpadlá malá chaloupka. LTt 355. K zimě se už zase vracejí rozzuření mrazíci a rozcuchaný severák nás znovu žene k obavám. DonR 90.

d) Samostatný případ užití predikativního přívlastku.

Činná příčestí přítomného a minulého času, která tvoří predikativní přívlastky a jsou shodná s pády předmětu (nejčastěji akuzativem), jsou blízká v podobných případech užívaným přechodníkům příslušných časů, srov.:

A spatřil jsem svou dcerušku sedící. JabIRR I 614. Zmrzlé, třesoucí se nás vtlačili do komory. ŽemR IV 33. Jednou, když Onelė seděla u housátek, spatřila po silnici přicházet unaveného stařečka. ŽemR IV 439. Kdysi slyšel Tautrimą, jak otci vypráví o takové věci. SimonVK I 80. Martynas čeká, až vejde Anė. SimonVK I 295. Čím více se vzdalujeme své době, tím obtížněji a chuději vidíme, jak žili lidé kdysi. JabIUZ 20.

Mezi přechodníkem a příčestím je v těchto případech tento rozdíl. Přechodník, protože nemá koncovku, je s pádem předmětu spojen méně těsně než příčestí, které se s pádem předmětu shoduje. Proto je ve výpovědi spatřil jsem dcerušku sedící jasněji vyjádřen příznak věci, tj. její stav (jaká byla dceruška, když jsem ji spatřil), zatímco ve výpovědi spatřil jsem dcerušku sedět se více zdůrazňuje vedlejší děj, tj. že dceruška seděla, když jsem ji spatřil.

Přesto nelze v těchto případech přechodníky od příčestí přísně odlišovat. Činná příčestí přítomného času s určitými lexikálními významy, kte-

114

…né predikativními přívlastky si vedle významu stavu někdy zachovávají také odstín významu vedlejšího děje, srov.: Konečně našli chytračku, jak škube husu. CvR V 137.

Na druhou stranu se predikativní přívlastek ne vždy shoduje s pádem předmětu nebo podmětu, a to i v dalších případech. Proto také nelze, považujeme-li uvedená činná příčestí za predikativní přívlastky, ponechat vedle složeného předmětu tvary přechodníků, které jim víceméně odpovídají. Tyto přechodníky lze patrně považovat za zvláštní případ užití predikativních přívlastků.

§ 6. Ze všeho, co bylo řečeno, lze vyvodit tyto obecnější závěry.

1) Predikativní přívlastek je spojen dvojími syntaktickými vztahy se slovesem s vlastním lexikálním významem, které plní funkci přísudku, se slovesným spojením obsahujícím takové sloveso nebo s jiným slovem, které plní odpovídající funkci, a s podmětem v nominativu nebo s předmětem v příslušném pádu. Vyjadřuje stav věci označené těmito pády v době, kdy probíhá děj přísudku.

2) Význam stavu, charakteristický pro predikativní přívlastek, vzniká ve větě ze vzájemných vztahů slov a spojení; na lexikálním významu slov závisí pouze zčásti.

3) Predikativní přívlastek, připojený ke slovesu s vlastním lexikálním významem, není součástí predikativního spojení věty a je vedlejším větným členem. Tím se liší od jmenné části přísudku, která se ve spojení s pomocným slovesem būti nebo se slovesy vyjadřujícími existenci věci (tapti, daryti, pasidaryti a další) stává součástí predikativního spojení věty.

4) Vztah mezi predikativním a atributivním přívlastkem je takový: predikativní přívlastek má přímý vztah k přísudku věty, zatímco atributivní přívlastek vstupuje do věty spolu se svým řídícím slovem a není v přímém vztahu k přísudku věty.

5) Predikativní přívlastek se od příslovečných určení liší nejen svými syntaktickými vztahy, ale i významem. Slova (nominativ příčestí v určitých případech a polopřechodník ve všech případech), která mají dvojí syntaktický vztah k přísudku a podmětu, ale nemají význam stavu charakteristický pro predikativní přívlastek, pouze označují vedlejší děj, a proto je třeba je pokládat nikoli za predikativní přívlastky, nýbrž za příslovečná určení.

PREDIKATIVNÍ PŘÍVLASTEK JAKO SAMOSTATNÝ VĚTNÝ ČLEN

А. ВАЛЯЦКЕНЕ

Shrnutí

Predikativním přívlastkem se nazývají slova nebo konstrukce, které se vyznačují dvojí vazbou ve větě, a to vazbou na plnovýznamové sloveso — přísudek a na pád podmětu nebo předmětu. Predikativní přívlastek označuje stav předmětu v době, kdy probíhá

8*

115

děj vyjádřený přísudkem, např.: Gandras parlėkė linksmas „čáp přiletěl veselý“. Lapė sugavo gyvą „lišku chytili živou“. V litevštině se predikativní přívlastek vyjádřený nominativem, genitivem, dativem nebo akuzativem shoduje s odpovídajícím pádem podmětu nebo předmětu; predikativní přívlastek vyjádřený tvarem instrumentálu nebo lokálu (stejně jako předložkovými nebo srovnávacími konstrukcemi) se neshoduje. Význam stavu, který je pro predikativní přívlastek příznačný, představuje syntaktický jev: závisí pouze částečně na lexikálním významu slova. Predikativní přívlastek, který se váže na plnovýznamové sloveso, není součástí predikativního spojení a je samostatným vedlejším větným členem.

Článek se rovněž zabývá konkrétními případy, kdy se predikativní přívlastek přibližuje jmenné části přísudku, atributivnímu přívlastku nebo příslovečnému určení.