LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PŘÍDAVNÉ JMÉNO, ČÍSLOVKA A ZÁJMENO V ZÁPADNĚAUKŠTAJSKÝCH NÁŘEČÍCH PALATVɹ

A. JONAITYTĖ

PŘÍDAVNÉ JMÉNO

1. Obecné poznámky

Rod. Přídavné jméno v těchto nářečích má 3 rody: mužský, ženský a již ustupující střední rod, např.: bãugus, bãugi, bãugu; grãžus, grãži, grãžu; kìec, kìeta, kìet.

Přídavná jména středního rodu se obecně užívají poměrně zřídka a tvary středního rodu přídavných jmen s kmeny a-, ia-dokonce zcela vymírají. Střední rod si navíc zachovala pouze přídavná jména v pozitivu. Tvary komparativu přídavných jmen středního rodu splynuly již dávno s komparativy příslovcí a staré tvary superlativu přídavných jmen středního rodu byly rovněž nahrazeny superlativy příslovcí, např.: gerã·usei, šaļčã·usei.

Přídavná jména středního rodu se obvykle užívají k popisu stavu a pocitů člověka, např.: mã· blõ·g; nè· mã· šilt, nè· šã·lt „to mi nevadí“; …i tas rublė·lis miel; gẽ·rì nèšveik Škn; ka dã· kõ·ke diena (— nic), o· kõ·ke — negẽ·r i gãna Šk; širdis vãtal vãtal (bije), ka negẽ·r Dam; tẽip tã·u čė linksми, grãžu Škn; tẽip nebesmãgu be lì·taus Darg; dãba šiena pjã·ut bãugu — gã·l bū·t lì·taus Dilb; o· jau su mažų kai bjãuru, ka dãñču rè·k; mã· jau ãr nebemalõ·nu và·lgì·t, nebãskanu Sk.

Přídavná jména středního rodu s kmenem u-se užívají také v dalších případech, např.: lãuke tõ·ks dvãñks (dusno), tõ·ki šilima, o· trõ·bo· vẽ·su Sk; ãušt, žì·mu diena Dam; dvìdešimt kapẽikų mãišas bū·dã·va brãngu „platit 20 kopějek za pytel bývalo drahé“ Darg; tà lìga šunku ì·ra pagì·dì·t Dam.

Z příkladů je patrné, že střední rod se zachovává především v neosobních větách, kde přídavné jméno středního rodu tvoří část složeného přísudku².

V nářečích je střední rod nahrazován:

1. Příslovci, např.: a tã·u gerãi? šã· žiẽma būva gilei sniega Škn; bitim nègerai; dãba ka žãlu· bãrkšču· bū·tu, tãi bū·t gerai Dilb; sã·ka, lãbai, grãžei vilñui; jãu, adõ·mai, mã· blõ·gai Sk.

¹ Straipsnis yra prieš keletą metų (1962) parašyto didesnio darbo „Šakynos tarmė“ dalis. Straipsnių šio darbo temomis yra skelbta ir anksčiau (žr. LKK, t. 2, p. 109—130; MADA, 1960 m., t. 1(8), p. 151—162; LKK, t. 3, p. 91—111 ir p. 79—86; LKMSR, p. 165—177; LKGS, p. 171—182.

² Další informace o příčinách zachování středního rodu přídavných jmen viz K. Явнисъ, Грамматика литовского языка, Петроградъ, 1908—1916, s. 87.

183

2. Ženský rod přídavných jmen, např.: pė·rn visa pavā·sari būva šal­ta i šal­ta; ale, sā·ka, če šlāpe Skn; sā·ka, svēika su rū·tum (s routami) trīni Dilb; dāba vaikā·m tāiso·m minkščā·usei, o· pirmau piemuo pārginei bānda, ant šuola acigūlsi, nė· būs kiēta šo·na·m, nė· gā·lvai Dam; ūžvē·jo·, kur nāpuč vē·jes, ga·l i gēra bū·tu gulē·ti; šēndie nė· lābai kāršta Sk; būva nā·kti gēra gā·udi·t Dilb³.

3. Mužský rod přídavných jmen (méně často), např.: pastovē·jes vānduo skānus gē·ri; trūšis (králík) bjāurus pjā·ut Sk; (peníze) nė· vērc šū·ši; nū, kas pās jum nāuje Skn.

Tak zaniká střední rod přídavných jmen nejen v popisovaných nářečích, ale i v sousedních žemaitských a aukštaitských nářečích.

Číslo. Přídavné jméno v těchto nářečích má pouze jednotné a množné číslo. Stopy dvojného čísla se zachovaly jen v dativu množného čísla všech kmenů a v o, io, ēkmenů v instrumentálu množného čísla, kde se vlivem dvojného čísla ustálily tvary bez -s.

Pád. Vokativ přídavných jmen v těchto nářečích se shoduje s nominativem. Výjimku tvoří pouze víceslabičná přídavná jména kmene ia (medinis, rudbārzdis, apī·geris…) – jejich nominativ a vokativ jednotného čísla se obvykle liší (vok. j. č.: medini, rudbārzdi, apī·geri…). Občas se však místo něj i zde užívá nominativ jednotného čísla.

Pádové koncovky jsou až na jednotlivé případy většinou stejné jako v lk⁴.

Kmen. Přídavná jména v popisovaných nářečích mají kmeny a, ia, u, o, io, a ē (bā·lc, medinis, nāujes, smārkus, bālta, nāuje, smārki, medine…). Kmen jednotlivých přídavných jmen se někdy neshoduje s kmenem odpovídajícího přídavného jména v lk, např.: glēbnus, glēbni; glāžnus, glēžni; lēngvus, lēngvi; links­mus, linksmi, v takových případech se však obvykle shoduje s kmenem téhož přídavného jména v sousedních žemaitských nářečích (srov. lē·ngv·ōs ~ lengvūs, lī·nksm·ōs ~ linksmūs Pp).

Stupňování. V nářečích se rozlišují 3 základní stupně přídavných jmen: pozitiv, komparativ a superlativ. Kromě nich jsou ještě 2 přechodné stupně: mezi pozitivem a komparativem vyšší stupeň (poměrně vzácný) a za superlativem stupeň nejvyšší. Stupňují se stejná přídavná jména jako v lk.

Přízvukování. Dvouslabičná přídavná jména mají stejně jako v lk pouze 2 přízvukové paradigmaty: III (ā·ukšč, āukšto; lī·gus, lī·gi) a IV (nāujes, nāuje; smāgus, smāgi).

Víceslabičná přídavná jména kmenů a-, ianemají IV. přízvukové paradigma.

Víceslabičná přídavná jména kmene unemají I. a II. přízvukové paradigma, přídavná jména kmene onemají II. a IV. přízvukové paradigma, kmene ioII. a III. a konečně kmene ēIV. přízvukové paradigma. Víceslabičná přídavná jména s přízvukovým paradigmatem I a III jsou navíc velmi nepočetná.

Přídavná jména ženského rodu všech kmenů s přízvukovým paradigmatem III a IV mají v dativu jednotného čísla, stejně jako v mnoha jiných nářečích, přízvuk nikoli na kmeni, nýbrž na koncovce, např.: aukštā·i, didelē·i, mo·lind·i, panasē·i, silpnā·i.

Vyskytují se i další případy, kdy se přízvukování přídavných jmen v popisovaných nářečích liší od lk. Z takových případů je třeba uvést následující:

1. Jednotlivá přídavná jména s příponou -ingas, -aodvozená od podstatných jmen s ustáleným přízvukem zachovávají místo přízvuku a intonaci podstatného jména, např.: bā·iminks, bā·iminga;

³Ženský rod ve výše uvedených příkladech dokládá posunutý přízvuk a zachovaný koncový vokál a <ā.Původní nepřízvučné krátké av těchto nářečích ve všech případech zaniklo.

⁴K žemaitským tvarům dativu množného čísla mužského rodu viz LKMSR, s. 168.

184

dioningi (mė·tai); gė·dinks, -a; ká·links, -a (ká·lns šnektose yra buvęs I kirčiuotės žodis, plg. ká·lnai „tam tikros maldos“); ká·ulinks, -a; kū·ninks, -a „riebus, -i, pilnas, -a“; mó·links -a; míltinks, -a; pieninga; pró·tinks, -a; pú·links, -a; súltinks, -a; vė·jinks, -a; vilninks, -a… Stejný jev lze pozorovat i v sousedních žemaitských nářečích, např.: miltinks, pí·ninga, giedinks, pruótinks, smiltinks Krš.

Přízvuk těchto přídavných jmen s příponou -ingas, -a je třeba pokládat za pozůstatek někdejšího dvojího přízvukování (kmenového a koncového) tohoto typu přídavných jmen v litevštině.

2. Stopy kmenového přízvuku si zachovala také jednotlivá přídavná jména v nářečích s příponami -ėtas, -a; -ótas, -a; -úotas, -a; např.: ká·ulė·c, ká·ulė·ta; pé·lkė·c, -a; sá·ulė·c, -a; bá·mbo·c, -a; gi·slo·c, -a; kúilo·c, -a (s kýlou — „kuila“); á·nkštuoc, -a; ká·uluoc, -a; lí·tuoc, -a; miltuoc, -a; trá·škannuoc, -a; vė·juoc, -a.

V současnosti se téměř u všech uvedených příkladů přízvuk klade nejen na kmen, ale i na příponu a tento příponový přízvuk se stále více zobecňuje.

3. Přídavná jména s příponou -inis, -ė se nyní přízvukují podle II. přízvukového paradigmatu, některá z nich však ještě mají kmenový přízvuk, např.: bárkštinis (atnešk kubilūka bárkštini); káulinis, -e || kaulinis, -e; vá·sarinis, -e || vasarinis, -e aj.

4. Podle II. přízvukového paradigmatu se přízvukuje také přídavné jméno perni·kštis, perni·kštė || perni·kščė.

5. Přídavná jména geltó·ns, gė·lto·na; mė·li·ns, mė·lina; raudó·ns, raúdo·na se přízvukují podle III. přízvukového paradigmatu.

6. Přídavná jména aiškus, -i, lygus, -i, tankus, -i se přízvukují pouze podle III. přízvukového paradigmatu (nominativ singuláru á·iškus, -i, lí·gus, -i, tá·nkus, -i), stejně jako ve všech sousedních nářečích.

7. Dvojím způsobem – podle III. a IV. přízvukového paradigmatu – se přízvukuje přídavné jméno brángus || brángus, brángi || brángi.

O přízvukování přídavných jmen ve druhém, vyšším a nejvyšším stupni a zájmenných přídavných jmen viz s. 188, 189, 191.

2. Skloňování jednoduchých přídavných jmen

Mužský rod

kmen a

Jednotné číslo Množné číslo N. bá·l c, á·lkanas bá·lti, ál kani G. bá·lta, á·lkana bá·ltu, álkanu D. baltá·m, alkaná·m baltiem(s), alkaniém(s) á·lkamui A. bá·lta, á·lkana bá·ltus, á·lkanus I. bá·ltu, á·lkano bá·ltais, álkaniais L. bá·ltam(e) álkanam(e) bá·ltuos(e) álkanuos(e)

Skloňování přídavných jmen s kmenem na a v popisovaných nářečích je obecně stejné jako ve spisovném jazyce, pouze se zkracují koncovky jednotlivých pádů. S výjimkou lokálu jednotného čísla se koncovky pádů přídavných jmen s kmenem na a zkracují stejně jako koncovky podstatných jmen s kmenem na a⁵. Koncovka -e v lokálu jednotného čísla přídavných jmen se téměř vždy vypouští, zatímco u podstatných jmen s kmenem na a nikdy. Kromě toho mají víceslabičná přídavná jména, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích (např. v kuršėnském), s výjimkou názvů barev (geltó·ns, mė·li·ns, raudó·ns...), vedle své starší zájmenné koncovky v dativu jednotného čísla také méně často užívanou koncovku jmennou.

⁵ Srov. LKK, sv. 3, s. 98—99.

185

kmen ia

Jednotné číslo Množné číslo N. langāinis, žā·lis N. langāinei, žāli G. langāine, žā·le G. langāinū, žālu· D. langāinui, žalā·m D. langāinām(s), žāliem(s) A. langāini, žā·le || žā·li A. langāinus, žālus I. langāinu, žālu I. langāineis, žāleis L. langāini·, žālem(e) L. langāinuos(e), žāluos(e) V. langāini

Dativ jednotného čísla víceslabičných přídavných jmen s kmenem na kmenem ia má jmennou koncovku. Výjimku tvoří pouze přídavné jméno didelis. Avšak i jeho dativ jednotného čísla má někdy již jmennou koncovku.

Přídavná jména s kmenem na kmenem ia mají v nominativu jednotného čísla koncovku -ias, v akuzativu jednotného čísla mají vedlejší tvar s koncovkou -i, např.: pė·ščes || pė·sc: pė·šce || pė·šti. Tvary s koncovkou -i vznikly podle akuzativu jednotného čísla těch přídavných jmen s kmenem na kmenem ia, která mají pravidelně v akuzativu jednotného čísla koncovku -i⁶. Stejný jev je charakteristický i pro sousední žemaitská nářečí.

V lokálu jednotného čísla mají vedle častěji užívané jmenné koncovky víceslabičná přídavná jména s příponami -ykštis, -inis ještě občas také starší zájmennou koncovku, např.: medini· || medinem, vakari·kšti || vakari·kščem. Sousední žemaitská nářečí zachovávají úplnou starší zájmennou koncovku.

kmen u u

Jednotné číslo Množné číslo V.Š. li·gus li·gus K. li·gaus, li·ge li·gu· N. li·gām li·giem(s) G. li·gu li·gus I. li·gu li·geis M. li·gem li·guos(e)

Skloňování přídavných jmen kmene u se kromě genitivu jednotného čísla neliší od spisovného jazyka.

Genitiv jednotného čísla má vedle staré podoby přídavných jmen kmene u v nářečích někdy již také podobu kmene ia. Zdá se, že přechod podob kmene ia do kmene u mohl být podpořen příkladem sousedních žemaitských nářečí (Kuršėnai, Papilė, Akmenė), protože v nich mají přídavná jména kmene u již podstatně více podob kmene ia. Podoby kmene ia však mohou pronikat do genitivu přídavných jmen kmene u také podle analogie genitivu jednotného čísla podstatných jmen kmene ia v těchto nářečích, srov.: suklūpa ant li·ge ke·le; niekur nerandu āpuole me·dže; se·ne (karvė) išplempe puse kubila sū·re vā·ndine Škn.

⁶ Srov. akuzativ jednotného čísla podstatných jmen kmene ia téhož původu, viz LKK, sv. 3, s. 100—101.

186

Ženský rod

Přídavná jména ženského rodu všech kmenů se skloňují stejně jako podstatná jména ženského rodu týchž kmenů, proto se již neuvádějí příklady paradigmat ani poznámky k jednotlivým pádům samostatně, neboť platí to, co bylo řečeno o podstatných jménech ženského rodu příslušných kmenů⁷. Zde lze dodat, že přídavná jména ri˙ti˙kšči̇e, ši̇ndieni˙kščė || šėndieni˙kščė, vakari˙kščė mají vedle kmenů io také tvary kmene ē (ri˙ti˙kšte, ši̇ndieni˙kšte || šėndieni˙kšte, vakari˙kšte; gen. sg. ri˙ti˙kštės, ši̇ndieni˙kštės || šėndieni˙kštės, vakari˙kštės atd.), zatímco přídavná jména didelė, dešinė, kairė mají v genitivu a lokálu jednotného čísla a v dativu, instrumentálu a lokálu množného čísla vedle svých starých tvarů kmene ē také příbuzné tvary kmene io, např.: gen. sg.: didelės || didelōs, dešinės || dešinōs, kairės || kairōs; lok. sg.: didelē || didelō, dešinē || dešinō, kairē || kairō; dat. pl.: didelum(s) || didelēm(s) || didelōm(s)…; instr. pl.: didelum(s) || didelēm(s) || didelōm(s)…; lok. pl.: – didelē(s)(e) || didelō·s(e) || didelios(e)…. Stejný jev lze pozorovat i v sousedních žemaitských nářečích. Jde o výsledek mísení kmenů. Je pravda, že na mísení kmenů těchto přídavných jmen mohly do jisté míry působit i příslušné tvary zájmenné, v nichž je právě zřetelně slyšet zakončení kmene io, např.: gen. sg. kairōsės, lok. sg. kairōjo· atd.

3. Stupňování přídavných jmen

Komparativ adjektiv

Komparativ adjektiv v popisovaných severozápadních hornolitovských nářečích (stejně jako v mnoha sousedních hornolitovských i dolnolitovských nářečích) se od lk. liší pouze cirkumflexovou intonací, např.: aukštē·snis, aukštē·sne; baltē·snis, baltē·sne; didē·snis, didē·sne.

Adjektiva tohoto stupně se skloňují:

Mužský rod Jednotné číslo Množné číslo N. aukštē·snis baltēsni baltē·snei G. baltē·sne baltēsni· baltēsne (vzác.) baltēsni· D. baltesnā·m baltesniem(s) baltē·šnui A. baltē·sni baltēsnu̇s I. baltēsniu baltēsneis L. baltēsnem(e) baltēšnuos(e) Ženský rod Jednotné číslo Množné číslo N. baltē·sne baltē·snes G. bāltėšnio·s baltēšni· bāltėšne·s (1. vzác.) baltē·snes D. baltesnē·i baltesnūm(s) baltesnō·m(s) baltesnē·m(s) A. baltē·sne baltēsnes I. baltēsne baltēsnium(s) baltēsniō·m(s) baltēsne·m(s) L. baltēsniō· baltēsniō·s(e) baltē·šniō· baltēsne·s(e) baltēsne· baltēsnuos(e)

⁷ Viz LKK, sv. 3, s. 100–103.

187

Dat. sg. a nom. pl. adjektiv mužského rodu v komparativu mají také tvary substantiv kmene ia.

Staré tvary adjektiv ženského rodu v komparativu s kmenem na ė v gen. sg., lok. sg., dat. pl., instr. pl. a lok. pl., stejně jako v sousedních dolnolitovských nářečích⁸, vytlačují odpovídající tvary kmene io.

Z paradigmatu je patrné, že některé pády adjektiv v komparativu mají dvojí přízvuk: buď je přízvuk na předposlední slabice, nebo na koncovce (odtud se přesouvá na první slabiku). Takové přízvukování mohlo vzniknout z několika důvodů:

1. Kvůli zvláštnostem přesunu přízvuku v popisovaných nářečích. Například instr. sg. a akuz. pl. mohou mít zcela pravidelně dvojí přízvuk: báltėšniu, báltėsne; báltėšnūs, báltėsnes a baltėšnu, baltėšne; baltėšnūs, baltėsnes. Podle těch pádů, v nichž lze přízvuk pravidelně přesunout na předposlední slabiku, se takové přízvukování může zobecnit i na další pády. K takovému zobecnění jsou zvlášť příznivé podmínky na východním okraji nářeční oblasti, protože sousední střední hornolitovská nářečí (Joniškis aj.) mají obvykle sklon přesouvat přízvuk pouze na předposlední slabiku, např.: nom. pl. senėšni, gen. pl. senėšnu.

2. Přízvuk jednotlivých pádů adjektiv v komparativu se může zobecnit podle pádů s pevným přízvukem, např.: gen. sg. baltė·snes, lok. sg. baltė·sńo || baltė·sne aj.

3. Na kolísání přízvukování adjektiv v komparativu, zejména v západní části nářeční oblasti (Šakyna, Šiūpyliai, Aukščučiai), může mít vliv také sousední dolnolitovské dūnininkské nářečí kuršėnské, v němž se tato adjektiva přízvukují podle II. a IV. přízvukového paradigmatu. V důsledku zákonů vokalické asimilace v tomto nářečí se v některých pádech prodlužuje přízvučná samohláska e v příponě -esnis, -ė, např.: muž. rod, nom. sg. gerėšnis, dat. sg. mažėšnu, akuz. sg. jaunėšni aj. Takové tvary se snadno mohly rozšířit i do popisovaných severozápadních hornolitovských nářečí.

Nejvyšší stupeň přídavných jmen

V popisovaných nářečích se stejně jako ve všech sousedních nářečích tvoří nejvyšší stupeň přídavných jmen příponou -(i)ausis, -(i)ausia, např.: bjaur‧d’usis, bjaur‧d’u-se; ger‧d’usis, ger‧d’use; pikč‧d’usis, pikč‧d’use.

O skloňování přídavných jmen v tomto stupni lze říci pouze to, že u přídavných jmen mužského rodu v nejvyšším stupni od 1k. se odlišují čtyři pády: sg. nominativ (skanā’usis), akuzativ (skanā’usi), lokál (skanā’usem(e) || skanā’usi·) a pl. nominativ (skanā’usei)⁹.

Substantivní podoba lokálu sg., užívaná vedle staré podoby lokálu sg. nejvyššího stupně, je stále vzácná.

Pádové koncovky přídavných jmen ženského rodu v nejvyšším stupni se nijak neliší od pádových koncovek podstatných jmen io-kmenových¹⁰.

Přízvukování přídavných jmen v nejvyšším stupni je stejné jako u 1k.

8 Dále viz LKMSR, s. 167.

9 O jejich vztahu k odpovídajícím pádům přídavných jmen v nejvyšším stupni v sousedních nářečích středních Aukštaitů a Žemaitů viz LKMSR, s. 167.

10 Viz LKK, sv. 3, s. 102.

188

Další stupně přídavných jmen

1. Vyšší stupeň. Vyšší stupeň se tvoří příponou -ėlesnis, -ėlesnė, např.: didėlesnis, didėlesnė; mažėlesnis, mažėlesnė. Přídavná jména tohoto stupně jsou v nářečích zkoumané oblasti poměrně vzácná.

Pádové koncovky přídavných jmen mužského rodu ve vyšším stupni jsou stejné jako u druhého stupně, s výjimkou jednotného dativu, který už vůbec nemá zájmenný tvar, nýbrž pouze jmenný — mažėlesniui.

Přídavná jména ženského rodu ve vyšším stupni se skloňují jako přídavná jména ženského rodu ve druhém stupni, avšak s výjimkou jednotného lokálu nemají nikde vedlejší iokmenové tvary.

Přízvuk přídavných jmen tohoto stupně je stálý.

2. Nejvyšší stupeň přídavných jmen. Tento stupeň se tvoří pomocí různých syntaktických konstrukcí:

a) Zájmeno pats, pati a zájmenný tvar přídavného jména, např.: pàč didì·sis; pà·čė didžà·je isirinka; ė·je par pà·ti gli·ji sniega Škn; àš pàti senõ·ji, pàti gražõ·ji Sk; pà·tis gerìeji vaistai Dilb. Tato konstrukce se užívá velmi široce.

b) Zájmeno pats, pati a tvar přídavného jména v nejvyšším stupni, např.: elzbieta pati senà·use; ànie pà·tis bijaurà·usei. Tato konstrukce je v popisovaných nářečích poměrně vzácná.

c) Přídavné jméno v nejvyšším stupni a částice už vis (už vis senà·use), par vis par visus, par visas (stabarà·uskis par visus senà·usis Dilb; šuovims, — tas par vis lengvà·use mirtis Auks); visù· (visù· senà·usis pàlikau Sk), kõ· (kõ· senà·use dàine uždainuok Drg) atd.

d) Genitiv plurálu přídavných jmen v základním stupni a tvary nejvyššího stupně, např.: gærù· gefà·usis, nàujù· naujà·usis.

e) Přídavná jména ve druhém stupni a částice už vis, par vis atd., např.: už vis gerė·snis; par vis jaunė·sne; par visas gerė·sne atd.

Intenzitu vlastnosti lze vyjádřit také jinak, např.: bà·lc balčà·usis „velmi bílý, neobyčejně bílý“, gèrs gerà·usis, júoc juodžà·usis.

4. Zájmenná přídavná jména

Zájmenná přídavná jména jsou v nářečích velmi živá a široce užívaná. Jejich původ¹¹ a užívání¹² jsou stejné jako v lk.

Zájmenné tvary se tvoří také od přídavných jmen druhého a třetího stupně. Zájmenné tvary přechodového stupně a všech přídavných jmen třetího stupně jsou však poměrně vzácné.

Příklady: zájmenné tvary druhého stupně: geresnì·sis, geresnó·ji; tamsesnì·sis, tamsesnó·ji; přechodového stupně — gerė·lesnì·sis, gerė·lesnó·ji; třetího stupně — gerà·usi·sis || gerà·usesis (vzác.), gerà·uso·ji; senà·usi·sis || senà·usesis, senà·uso·ji; všech přídavných jmen třetího stupně — visù· gerà·usi·sis || visù· gerà·usesis, visù· gerà·uso·ji.

¹¹ Viz Z. Zinkevičius, ĮBIB, s. 5—18 a LD, s. 277—279.

¹² Viz A. Valeckienė, Užívání zájmenných přídavných jmen v současné litevštině, Literatura ir kalba, t. 2, s. 172—256; LKG, t. 1, s. 505—513.

189

Skloňování

Mužský rod

Jednotné číslo

V.Š. baltāsis, aiškūsis, aukštesni·sis, senā·usi·sis; bā·ltasis, aiški·sis || ā·iški·sis || gražēsis, senā·usesis (zřídka) K. bā·lto·je, ā·iško·je, aukštesnio·je, senā·uso·je N. bā·lto·jui, ā·iško·jui, aukštesnio·jui, senā·uso·jui G. bā·ltā·ji, ā·išku·ji, aukštesni·ji, senā·usi·ji, ā·iški·ji, senā·use·ji (zřídka) stāmbe·ji Įn. baltuoju, aiškuoju, aukštesniūoju, senā·usuoju Vt. baltamē·je, aiškemē·je, aukštesnemē·je, senā·usemē·je

Množné číslo

V.Š. baltiejei, aiškiejei, aukštesniejei, senā·usiejei K. baltū·ju·, aiškū·ju·, aukštesnū·ju·, senā·usū·ju· N. balties·ā·m(s), aiškies·ā·m(s), aukštesnies·ā·m(s), senā·usies·ā·m(s), baltiesiem(s) (zřídka) G. baltuōsus, aiškuōsus, aukštesniūosus, senā·usuosus Įn. baltāiseis, aiškēiseis, aukštesnēiseis, senā·useiseis Vt. baltuōsuos(e), aiškuōsuos(e), aukštesniūuos(e), senā·usuos(e)

U zájmenných adjektiv odvozených od kmene u má nominativ singuláru dvě souběžné podoby, např.: aiški·sis, gražēsis. Jejich vznik je třeba patrně považovat za výsledek vlivu sousedních žemaitských nářečí¹³.

Někdy se setkáváme i s jinými typy souběžných podob, např. rū·kštus — rū·kš-tūsis || rū·kštāsis Dlb. Podoba rū·kštāsis vznikla patrně vlivem analogie kmene a (srov. baltāsis, piktāsis).

Původ souběžných podob s -y- v nominativu singuláru zájmenných adjektiv superlativního stupně lze vysvětlit vlastnostmi superlativu prostých adjektiv: gerā·usi·sis < gerā·usi + jis.

Datív singuláru zájmenných adjektiv má, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích, pouze substantivní koncovku¹⁴.

Akuzativ singuláru zájmenných adjektiv mužského rodu má souběžné podoby téhož původu jako nominativ singuláru. Podoby kmene ia gražē·ji, stāmbe·ji namísto podob kmene u patrně vznikly podle analogie nominativu singuláru.

Lokál singuláru zájmenných adjektiv mužského rodu je tvořen podobně jako v sousedních žemaitských nářečích, např.: didemi·jie Krš, didemējie Pp¹⁵. V samotné Pa-žemaitě se vyskytují téměř čistě žemaitské podoby lokálu singuláru, např.: maža-mē·jie Krp.

¹³ Srov. LKMSR, s. 167—168.

¹⁴ O původu předkoncovkového -o(j)- viz Z. Zinkevičius, ĮBIB, s. 93—94 a LD, s. 285.

¹⁵ O původu viz K. Явнисъ, Грамматика литовского языка, Петроградъ, 1908—1916, s. 114.; Z. Zinkevičius, LD, s. 113.

190

Množné číslo nominativu a množné číslo dativu mají stejně jako v přilehlých žemaitských nářečích (Papilė, Kuršėnai) substantivní koncovky¹⁶.

Nominativ singuláru maskulinních pronominálních adjektiv se někdy v celém žemaitském pohraničním pásmu přízvukuje žemaitsky, např.: bá·ltasis, didì·sis.

Ženský rod

Singulár

J. jednotného čísla: baltō·ji, aiškō·ji, aukštėsñō·ji, sená·usō·ji K. baltō·ses, aiškō·ses, aukštėsñō·ses, sená·usō·ses N. bá·ltā·jei, á·iškā·jei, aukštėsñā·jei, sená·usā·jei G. bá·ltā·je, á·iškā·je, aukštėsñā·je, sená·usā·je I. baltā·je, aiškā·je, aukštėsñā·je, sená·usā·je L. baltō·jo·, aiškō·jo·, aukštėsñō·jo·, sená·usō·jo·

Plurál

J. množného čísla: bá·ltō·ses, á·iškō·ses, aukštėsñō·ses, sená·usō·ses baltō·ses, aiškō·ses, aukštėsñō·ses, K. baltū·ju·, aiškū·ju·, aukštėsñū·ju·, sená·usū·ju·:i N. baltūm̃sum(s), aiškūm̃sum(s), aukštėsñūm̃sum(s), sená·usūm̃sum(s) baltō·sum(s), aiškō·sum(s), aukštėsñō·sum(s), sená·usō·sum(s) baltō·so·m(s), aiškō·so·m(s), aukštėsñō·so·m(s), sená·usō·so·m(s) G. baltá·ses, aišká·ses, aukštėsñá·ses, sená·usá·ses didžō·ses, I. baltūm̃sum(s), aiškūm̃sum(s), aukštėsñūm̃sum(s), sená·usūm̃sum(s) baltō·sum(s), aiškō·sum(s), aukštėsñō·sum(s), sená·usō·sum(s) baltō·so·m(s), aiškō·so·m(s), aukštėsñō·so·m(s), sená·usō·so·m(s) L. baltō·so·s(e), aiškō·so·s(e), aukštėsñō·so·s(e), sená·usō·so·s(e) baltūosuos(e), aiškūuosuos(e), aukštėsñūuosuos(e), sená·usūuosuos(e)

Dativní a instrumentální pády plurálu se v nářečích již ve všech ohledech shodují a mají po třech totožných souběžných tvarech; jeden z nich zachovává souhlásku m komponentu I a má zároveň zdvojenou koncovku um.

Na východním okraji oblasti (v okolí Skai̇stgirisu) se občas vyskytují takové souběžné tvary akuzativu plurálu, jako např.: didžō·ses, didžō·ses. Zdá se, že pocházejí z východoaukštaitských nářečí, srov. akuzativ plurálu v Kriukai gerǫ·ss (zde lit. ą přechází v ǫ, např.: ko·sñs ~ kásnis)¹⁷.

V popisovaných nářečích se nominativ plurálu přízvukuje dvojím způsobem. Dativ a instrumentál plurálu se přízvukují stejně — rozdíl v intonaci nelze sluchem postřehnout.

¹⁶ K vzniku substantivních koncovek viz Z. Zinkevičius, ĮBIB, s. 83—85 a LD, s. 268—269.

¹⁷ K původu a rozšíření těchto tvarů viz Z. Zinkevičius, ĮBIB, s. 27—28 a LD, s. 291—292.

191

ČÍSLOVKY

1. Obecné poznámky

Skupiny číslovek v pojednávaných nářečích jsou stejné jako v lk.¹⁸

Rod číslovek v nářečích se shoduje s rodem odpovídajících číslovek v lk.¹⁹. Číslovky nemají střední rod. Tam, kde se v lk. užívají řadové číslovky středního rodu (pirma, antra…), si nářečí vystačí s příslovci, např.: pirma nuveik kãrvu· pažūrė·i, paskui prisiskink lã·pu·, paskui, kai sušils, palė·isk paršukus Skn.

Číslovky v nářečích se skloňují stejně jako v lk.²⁰

Neskloňují se zkrácené názvy desítek, např.: dė·šim(t) || dė·šim(c), … devìneżdė·šim(t) || devìneżdė·šim(c) a složené zlomkové číslovky, např.: púsàntra, púsàntro·s, || púsàntro·s (zř.), púsànt ru· || púsàntru· (zř.) (let). Všechny ostatní číslovky mají šest pádů a až na jednotlivé případy se skloňují jako nářeční přídavná a podstatná jména odpovídajícího kmene a čísla.

2. Skloňování

Základní číslovky

Základní

Základní číslovky v dialektech z hlediska skloňování netvoří jedinou skupinu: rozpadají se na menší skupinky a někdy dokonce na jednotlivá paradigmata.

Číslovka viens, viena se skloňuje jako dvojslabičná adjektiva a- a o-kmenů III. přízvukové třídy, např.: jako bã·lc, bãlta. Pouze lokál feminin singuláru, stejně jako tentýž pád ženských zájmen, má někdy vedlejší formu maskulina, např.: vienam(e) pùsė „na jedné straně“. Tento jev se vyskytuje i v sousedních žemaitských dialektech. Lokál maskulina singuláru má vedle obvyklé formy vienam(e) na západním okraji areálu dialektů někdy také formu vienem(i)²¹.

Skloňování číslovky dù, dvì se od spisovného jazyka liší jen málo. Jen k jejímu dativu a instrumentálu se někdy přidává koncovka množného čísla -s: dvìems, dvìems (srov. vedlejší tvary množného čísla jiných jmenných slov: baltìem || baltìems). Kromě toho se vedle formy lokálu feminin dvìejo·s(e) užívá také forma dvìejos(e)²².

Číslovka ãbu, ãbi se skloňuje jako dù, dvì. Číslovka abùdu || abùodu, abìdvì || abìedvì se skloňuje takto:

Maskulinum

Femininum

Lok. abùdu abùodu Gen. abùdviejų· abìdviejų· abùodviejų·

Lok. abìdvì abìedvì abìdves (Skn, Auks, Krp) Gen. abìdviejų· Dat./Instr. abìdviem

¹⁸ Viz LKG, sv. 1, s. 605—608.

¹⁹ Viz tamtéž, s. 609.

²⁰ Viz tamtéž, s. 609 a k zlomkovým číslovkám s. 626—627.

²¹ K jejímu původu viz LKMSR, s. 169.

²² K podobám se kmenovým -i-, které se vyskytují v oblasti jižně od žemaitského území, viz LKMSR, s. 168.

192

N. Instr. abùdviem abìdviem abùodviem abùdum (Škn, Auks, Krp) Lok. abìdviejùos(e) abìdviejùos(e) abùodviejùos(e) Lok. abìdvije·s(e) abìdvije·uos(e)

Tvary nominativu a akuzativu abùodu, abìedvi jsou, jak se zdá, poměrně staré, protože přídavná složka du, dvi uchovala starou dvojhláskovou koncovku prvního komponentu. Z tvarů tohoto číslovkového výrazu mužského rodu se nejčastěji užívá nominativ a akuzativ; tvary ostatních pádů nejsou příliš živé a obvykle je nahrazují odpovídající tvary číslovky abù. Např. se říká: pàrvesk abùdu à·r̃klus; ar abùdu àr̃klei matì·ti, bet abìeju· àr̃klu· nètè·. Kvůli své neživotnosti se ostatní pádové tvary číslovky abùdu v nářečích různě přetvářejí, protože už zřejmě netvoří jednotný systém. Nejčastěji se přetvářejí podle nominativu-akuzativu, ale, jak je vidět z paradigmatu, vyskytují se také tvary s vokálem i (abìdvije·, abìdviem…). Ty pravděpodobně vznikly podle tvarů ženského rodu.

Podstatně živější a rozšířenější jsou tvary tohoto číslovkového výrazu ženského rodu, proto je v paradigmatu také méně kolísání.

Blíže k žemaitské hranici (Šakýna, Aukščiai, Kruopiai) má dativ-instrumentál mužského rodu poměrně často žemaitský tvar abùdum, zatímco nominativ-akuzativ ženského rodu má tvar abìdves.

Číslovkový výraz tri·s se po obnovení fonetických zkrácení od spisovného jazyka liší pouze vedlejším lokativním tvarem ženského rodu trìjuos(e).

Číslovky kèturi, kė·tures,… dè·vi·ni, devì·nes se skloňují jako plurál dvouslabičných adjektiv s kmeny ia- a io- (např. žá·lš, žàle).

Číslovky od „11“ do „19“ mají také formant -lika jako ve spisovném jazyce (např.: dvì·lika,… penkó·lika,…) a formant -leka (např.: dvì·leka, tri·leka).

Ve východní části oblasti popisovaných nářečí (Skaistgirys, Kyburiai) se formant -lika, jak se zdá, vyskytuje častěji než v západní části (Šiupyliai, Šakýna, Aukščiai, Kruopiai).

V číslovce „vienuolika“ může být souhláska n prvního komponentu ještě tvrdá nebo změkčená: vienuólika || viẽnuólika ir vienuóleka || viẽnuóleka. S měkkým n mají tuto číslovku také sousední žemaitské dialekty (srov. kuršēnské vi·nù·leka, papilské veĩnõulekᵃ). Souhláska n se může měkčit podle dalších základních číslovek stejného typu s pravidelně měkkým n (septì·nõ·lika, aštuonõ·lika, devì·nõ·lika).

V samotném přechodném pásmu na pomezí žemaitštiny se vyskytuje ještě jeden tvar: vi·nùoleka. Pravděpodobně je také žemaitský, srov. vi·nù·leka Krš, veĩnõulekᵃ || viñõulekᵃ Akm, veĩnõulekᵃ || vi·nõulekᵃ Vgr.

Číslovky od „11“ do „19“ se skloňují jako singulár substantiv s kmenem o v nářečích²³. Není jen jasné, zda se akuzativ shoduje s nominativem, jako ve spisovném jazyce²⁴, nebo zda je foneticky zkrácený, jako akuzativ singuláru substantiv s kmenem o v nářečích (gá·Iva).

²³ Viz LKK, sv. 3, s. 100.

²⁴ Viz LKG, sv. 1, s. 649.

13. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

193

Číslovky této skupiny někdy mohou být nesklonné, např.: ant šešō'lęka (vajec) užlė'džau (vysedět), į visus vérte „vyseděla“; ana būva dvī'lęka mā'tu-išnešta pro' lā'nga Dam. Vedle nich se však častěji užívají skloňované tvary, např.: aš tik už dvī'lękas mā'tu pasiimšu Dam.

Názvy desítek se v nářečích zkracují třemi způsoby, např.: dė·šimc || dė·šimt || dė·šim. Všechny tyto zkrácené tvary se užívají souběžně a je téměř nemožné určit, který z nich je častější a který méně častý. Tyto tvary se neskloňují.

Vedle nich se, byť velmi zřídka, užívá také nezkrácený tvar. Plný tvar nominativu však již neexistuje; místo něj se užívá některý ze zkrácených tvarů. Říká se tedy například: gen. dvīdešimties, dat. dvīdešimčei, akuz. dvīdešimtį, instr. dvīdešimče, lok. dvīdešimti· || dvīdešimtie, ale nominativ dvīdešim(t)(c).

Stejně jako dvīdešim(t)(c) se skloňuje i číslovka dė·šim(t)(c), ta však má také všechny pády množného čísla. Od množného čísla podstatných jmen ženského rodu s kmenem na į se liší tím, že jsem nikdy neslyšel vedle množného čísla minií nominativní a akuzativní tvary s kmenem na ē.

Základní číslovky milijo·ns, šimc, tū·kstantis se skloňují jako podstatná jména téhož kmene v nářečích.

Složené číslovky vytvořené z několika samostatných číslovek se skloňují jako 1k.²⁵

Přízvukování. S výjimkou dativního tvaru jednotného čísla ženského rodu číslovky „jeden“ vienái a číslovky šimc, která má přízvuk podle II. a IV. přízvukového vzoru, mají všechny ostatní základní číslovky po obnovení pravidelně odsunutého přízvuku přízvuk jako 1k.

Hromadné číslovky

Hromadné číslovky v nářečích jsou tvořeny stejně jako 1k.²⁶

Vedle hromadné číslovky vieneri, vieneres se ve stejné hromadné funkci velmi často užívá také základní číslovka vieni, vienas, např.: vieni käilinei, vienas pirš-tines.

Hromadné číslovky dvēji, dvē·jes; trēji, trē·jes se skloňují a přízvukují jako množné číslo nářečního přídavného jména žā'ls, žāle.

Stejně se skloňuje také číslovka ābej, ā·bejes, pouze její akuzativ má přízvuk na kořeni: ā·bejus, ā·bejes.

Paradigma ženského rodu hromadných číslovek s příponami -eri, -eres (např. kē·tveri, kē·tveres) odpovídá množnému číslu pomnožných podstatných jmen s kmenem na io v nářečích²⁷.

Paradigma mužského rodu se po obnovení zkrácených dativních a lokativních koncovek neliší od 1k.²⁸

Přízvukování. Přízvuk číslovek septýneri, -erios; aštuoneri, -erios; devyneri, -erios je smíšený. Dvojím způsobem se přízvukuje:

1. Nominativ mužského rodu, např.: septì·neri ~ septýneri ir septì·neri;

²⁵ Viz LKG, sv. 1, s. 623.

²⁶ Viz tamtéž, s. 624.

²⁷ Viz LKK, sv. 3, s. 102.

²⁸ Viz LKG, sv. 1, s. 623.

194

2. Genitiv obou rodů, např.: septì·nėrù ~ septýnerių a septì·nėrù ~ septýnerių (srov. a tik tá·u nerei̇̀kė·s trejù devì·nerù Škn);

3. Příležitostně instrumentál a lokál obou rodů, např.: septì·nereis ~ septýneriais || septì·nereis ~ septýneriais; septì·nerò·s(e) ~ septýneriose || septì·nerò·s(e) ~ septýneriose.

Ve všech těchto případech jsou častější formy s přízvukem na koncovce, zatímco formy s přízvukem mimo koncovku jsou méně časté. Zvláště vzácné jsou formy instrumentálu a lokálu s přízvukem mimo koncovku.

Kolísání přízvuku zřejmě vzniklo proto, že taková vysoká násobná číslovka se v nářečích neužívají často a lidé je jednoduše už ani příliš neumějí správně přízvukovat²⁹.

Je zajímavé, že v tvarech těchto číslovek se přízvuk obvykle přesouvá nikoli na první slabiku slova, ale na druhou slabiku od začátku slova.

Hromadná číslovka

V nářečích se vyskytují hromadné číslovky od trẽ·jee… do devì·nec. Místo 1k. dvejeto se užívá põ·ris „pár“, např.: ga·l ga·ušu kò·ki pò·ri trẽ·jeta šimtù (rublů) Škn.

Hromadné číslovky se skloňují a přízvukují jako 1k.³⁰, jen jsem nikdy neslyšel lokál.

V nářečích nejsou tyto číslovky příliš živé, vyskytují se jen občas. Obvykle vyjadřují určitou neurčitost, např.: pàrnešk duònas pò·ri trẽ·jeta kilògramu; an tò·kos ù·kes laikì·dà·va pẽnketa še·šeta árklu; o·gi trẽ·jeta vàlandù acigù·li i vẽl kẽlkis (…spal asi tři hodiny); kità kárta pò·nai važinė·dà·va kẽtureis árkleis (= se čtyřmi koňmi) Škn.

Zlomkové číslovky

Zlomkové číslovky v nářečích nejsou rozmanité. Kromě pusę (pùse) a slavismu čvertì || čvertką (čvė·rtis || čvėrtka „čtvrtina“) se užívají pouze zlomkové číslovky utvořené z pus- a genitivu řadové číslovky, např.: pusà ntra, pustre·če… puzdevì·no·lekta; skloňují se a užívají jako 1k.³¹. Místo těchto zlomkových číslovek lze říci také jinak: m. r. viens su pùse, dù su pùse; ž. r. dvì su pùse, kẽ·tures su pùse. U takových útvarů se skloňuje první číslovková složka, např.: nom. dù su pùse, gen. dviejų· su pùse atd.

Řadové číslovky

Řadové číslovky v nářečích se od 1k. liší v následujících případech:

1. V písních se občas vyskytuje starší podoba řadové číslovky septintas sė·kmas, např.: o· čė visi pẽnki, o· aš pac sestasis, sė·kmas mùna žirgė·lis Sk (ves Rukužiai). Zde neumožňoval verš písně nahradit sekmo výrazem septintu.

²⁹ Podstatné jméno metai, které by mohlo pomoci zachovat živější paradigma těchto číslovek, má v nářečích poměrně často jednotné i množné číslo, proto se s ním obvykle užívají základní číslovky, např.: dina· m·ėta nebūva ò·belu; tù jau didelis, jau septì·nù m·ė·tu Škn.

³⁰ Viz LKG, sv. 1, s. 625.

³¹ Viz LKG, sv. 1, s. 626–627.

13°

195

2. Číslovka aštuntas, -a má trojí tvary. Nejčastěji se užívá tvar se samohláskou -uo-, která se v nářečích změnila v jednu hlásku: aštont, aštonta; méně často se vyskytuje společná forma s lk. aštunc, aštunta a nejméně často forma se zachovaným -uo-: aštuonc, aštuonta.

Složené číslovky od „11“ do „19“ mají stejně jako příslušné základní číslovky po dvou variantách, např.: dvi’likc, dvi’likta || dvi’lekc dvi’lekta.

Složenou číslovku pirms, pirma lze stupňovat.

Složené číslovky se skloňují jako nářeční adjektiva a- a o-kmenového typu, s jedinou výjimkou trè’čes, trèčė. Tato číslovka se skloňuje jako adjektiva ia- a io-kmenového typu v nářečích (např. ža’ls, ža’le³²).

V maskulinním singuláru dativu složených číslovek od 11. do 19. a názvů všech složených desítek jsou dva tvary: s pronominální koncovkou jako v lk. a se substantivní koncovkou -ui, např.: dvi’likta’m || dvi’liktui, trizdešimta’m || trizdešimtui.

Přízvukování. Složené číslovky od pirmo do dvidešimto a číslovka trisdešimtas se přízvukují stejně jako odpovídající složené číslovky v lk.³³.

Složené číslovky utvořené z názvů desítek od keturiasdešimto do devyniasdešimto se přízvukují různě:

1. Ve všech pádech zůstává přízvuk na první složce, např.: pėnkezdešimc, pėnkezdešimta, devi’nezdešimc, devi’nezdešimta.

2. Přízvuk přechází z předposlední slabiky na koncovku a tyto číslovky se přízvukují jako slova IV. přízvukové třídy, např.: keturezdešimc, keturezdešimta, dat. pl. keturezdešimtem(s), fem. keturezdešimtum(s), ak. pl. keturezdešimtus, keturezdešimtas atd.

Pronominální složené číslovky. Pronominální složené číslovky jsou v nářečích poměrně živé. U ne-pronominálních tvarů složených číslovek šimtàsis, šimtó’ji; tu’kstan-tàsis, tu’kstan tó’ji se nepodařilo zaslechnout ani jeden.

Složené pronominální číslovky se skloňují a přízvukují jako pronominální adjektiva v nářečích.

Různé číslovkové deriváty

Z násobných číslovek se sufixem -ópas, -ópa tvoří číslovková adjektiva, např.: dvejó’ps, dvejó’pa; trejó’ps, -a; ketveró’ps, -a… dešimteró’ps, -a, která se skloňují jako adjektiva nářečí s odpovídajícími kmeny. Přízvukují se a užívají jako lk.

Číslovkové deriváty s komponentem -gubas, -guba: viengups, vienguba; dvigups, -a; trigups, -a; keturgups, -a se skloňují jako adjektiva nářečí s týmiž kmeny. Přízvukují se jako lk. V nářečích se někdy užívají také místo derivátů s komponentem -linkas, -linka, např.: kló’kis su vienguba skara, su dviguba būs par šiltai; par vienguba skara’le vė’jes ein kai par sieta Škn.

Číslovkové deriváty s komponentem -linkas, -linka, např.: vienlinks, vienlinka, dvilinks, -a, devi’nlinks, -a, se skloňují jako adjektiva nářečí s týmiž kmeny. Přízvukují se a užívají jako lk.

³² K souvýskytovým formám nominativu a akuzativu jednotného čísla mužského rodu číslovky trè’čes (ir trečàsis) v žemaitských nářečích viz LKMSR, s. 168.

³³ Žr. A. Laigonaitė, Lietuvių literatūrinės kalbos kirčiavimas, Vilnius, 1959, p. 64—65.

196

Místo derivátů viengups,… dvigups… se někdy užívá viembulc ~ vienbultas, viembulta ~ vienbulta; dibulc, -a; tribulc, -a. Do nářečí pronikl nejprve germanismus dibulc³⁴, nejspíše prostřednictvím lotyštiny. Podle něj později vznikly také viembulc a tribulc a někdy dokonce i keturbulc.

Z prvních dvou derivátů tohoto typu se sufixem -inis, -inė se následně tvoří další adjektiva viembultinis, viembultinė; dubultinis, dubultinė, např.: šėndie reikš sudė·t dubultinus lá·ngus; a to·s pirštines būs dubultines, a viembultines? Škn.

Ze číslovkových derivátů s komponentem -lypis, -lypė se v nářečích vyskytuje pouze 1 slovo: název návrší se dvěma vrcholy, dvili·pis (~ Dvilypis), v obci Daukšiai v okolí Žagarė.

Z násobných číslovek se sufixem -gis || -gys, -gė se tvoří číslovková adjektiva dvėgi·s, dvėgė·… ketvėrgis, ketvė·rge… devi·nė·rgis, devi·nė·rge. Skloňují se jako substantiva nářečí s týmiž kmeny.

ZÁJMENO

1. Obecné poznámky

Skupiny zájmen.³⁵ Některá zájmena nářečí mohou podle významu věty jednou patřit do jedné skupiny a jindy do jiné, např.: āns, āna — osobní (āns mā· žadė·je še·klas pasko·li·t Škn) a ukazovací (paduok daba āna· krėpši Škn); pāc, pāti — vymezovací (pāc miš, pāc blā·un Škn) a osobní — prostřední mezi tu a tamsta (sā·ka, pā·o·s tė·vuks ār turė·jes é·itvara Kyb); kó·ks || kó·ks || kō·ks, kō·ki || kō·ki || kō·ki — tázací a vztažné (sakī·k, kó·ks tas naujėsis pirmininks Kyb) a neurčité (cė kó·kem smó·te ėsa·s cigō·mu· so·džuks „zde prý někde je cikánská vesnička“ Žg); kātras, -a — tázací a vztažné (parsinėšu, kātrie negā·l ēīt, pasidalī·sme „přinesu, rozdělíme se s těmi, kteří nemohou chodit“ Kyb) a vymezovací (po· tris gėktarus katrā·m (každému) primete (země) Dam); kās — tázací a vztažné (kās čė būva Škn) a neurčité (i vėl kās su pō·ru ārkļu· ilek „a znovu někdo vjíždí…“ Žg); kūris, -i — vymezovací (kūris jau lāiks, o· dā· pūsri·cė neduod „už je tak pozdě…“ Škn), neurčité (apsižiė·ni·s i lai gi·vė·s kūra· diena „jednou se ožení a ať žije“ Sk) a někdy také tázací a vztažné (kūru· vėlnu· če dauž·is? Škn); kēlint, kēlinta — tázací (kēlinta vālonda? Škn) a neurčité (antro·ji vėl kēlinta vā·kara rūoždamā·si·s pažū·rė·s, a nēgaus matī·f, kó·ks āns i· „druhá se také jednoho večera při přípravě rozhodla podívat, zda neuvidí, jak vypadá“ Dilb); tō·ks || tō·ks || tō·ks, tō·ki || tō·ki || tō·ki — ukazovací (ta sūkne būs va tō·ke ilgūma Škn), vymezovací (tō·ke aš tāvē·s niekur nelē·isu Škn) a neurčité (važiuodami sutiko·m tō·ke žmo·nė·le Škn).

Rod. Zájmena nářečí jsou rodová a bezrodá — stejně jako ve spisovném jazyce.³⁶

Rodová zájmena mají pouze 2 rody: mužský (āns, pāc, tās…) a ženský (āna, pāti, tā…).

³⁴ Lotyšské dubulc < něm. dolnoněm. dubbelt, viz K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, t. 1, Rīgā, 1923—1925, p. 509.

³⁵ Článek se řídí systémem zájmen ve školní gramatice litevského jazyka, viz J. Žiugžda, Lietuvių kalbos gramatika, 1, Kaunas, 1966, p. 123.

³⁶ Viz LKG, t. 1, p. 638—639.

197

Střední rod má pouze zájmeno kas kita „něco jiného“, např.: va dāba tai jau kas kita Škn; dāba tai kas kita gavė:f: žė:me atl̇jus, minkšta Darg. Že jde o střední rod, je patrné z významu vět, avšak stará forma středního rodu v nářečích musela být foneticky zkrácena: kas kit. Proto se tato zájmenná forma do popisovaných nářečí buď dostala z jiných nářečí, nebo byla přizpůsobena ženskému rodu, jednotnému číslu, nominativu, který zachovává koncové a.

Všude jinde se místo středního rodu obvykle užívá:

a) nominativ jednotného čísla mužského rodu, např.: tās jau nė: didele laime Žg;

b) akuzativ jednotného čísla mužského rodu, např.: a pādarei tā*, kā* āš tā'u šakau Škn.

Číslo. S výjimkou osobních zájmen aš, tu, tą msta se zájmena nerozlišující rod podle čísla neskloňují.

Osobní zájmena aš, tu, āns, āna, jis, ji mají 3 čísla: jednotné, množné a dvojné. Pravda, vedle jejich tvarů dvojného čísla se stejně často nyní užívají také tvary množného čísla.

Tvary dvojného čísla se vyskytují také u jednotlivých pádů v paradigmatu ukazovacích zájmen šis, tas, např.: nom. tuodu, to'dvi (mot. g.), šiodu || šiedu; gen. tuodviejų. Možná se zde tvary dvojného čísla zachovaly podle zájmena āns, āna, které se ve větší části nářeční oblasti užívá jako osobní i ukazovací zájmeno. Jako osobní zájmeno má pravidelně tvary dvojného čísla, které si někdy zachovává i při užití jako zájmeno ukazovací.

Všechna ostatní zájmena nářečí mají pouze jednotné a množné číslo.

Pád. Osobní zájmena aš, tu již nemají místní pád jednotného ani množného čísla. Místní pád nemají ani zájmena nerozlišující rod nieks, viskas, kas a všechna složená zájmena od nich utvořená (kromě le kąs, kas nōns || nōnt...). Místní pád těchto zájmen nahrazují příslovce.

Od spisovného jazyka se skloňování zájmen liší i v dalších ohledech. Např.:

a) Zájmena mužského rodu āns, jis, kās, kātras, šis, tās, tātras a zájmena nerozlišující rod nieks, viskas mají v jednotném čísle instrumentálu vedle základních tvarů ānuo, juō, kuō, kātruo, nieku, šūo, tūo, viskuo také méně časté variantní tvary s -m: ānuom || ānum, juōm, kūom || kūm, kātruom || kātrum (řid.), niekuom || niekum, šūom || šūm, tūom || tūm, tātruom || tātrum (vzác.), viskuom || viskum.

b) Zájmena āns, kic, tās mají v jednotném čísle lokálu vedle tvarů ānam(e), kitam(e), tām(e) v západní části nářeční oblasti občas také variantní tvary ānem(i), kitem(i), tēm(i)³⁷.

c) Zájmena mužského rodu mají v množném čísle dativu blíže k žemaitské hranici (Aukščiai, Kruopiai, zčásti také Šakyna) vedle tvarů s koncovkou -iem(s), např.: āniem(s), kitiem(s), také žemaitské tvary s koncovkou -im(s), např.: tīms³⁸.

d) Zájmena āns, kātras, šis, tās, tātras mají v množném čísle akuzativu vedle tvarů anuōs, kātruōs, šuōs, tuōs, tātruōs v západní části nářeční oblasti také žemaitské tvary ānus, kātrus, šūs, tūs, tātrus³⁹.

e) Zájmena ženského rodu jokia, kokia, tokia, šiokia, kitokia, vienokia, visokia mají v jednotném čísle nominativu koncovku -i, např.: jō·ki || jō·ki || jō·ki ~ jōki || joki, kō·ki || kō·ki || kō·ki ~ kōki || koki. Stejnou koncovku mají tato zájmena v některých sousedních středoaukštajských (např.: Rudiškiai, Daunorava kōki, tōki) a žemaitských dounininkai (např.: Papilė tuokė ~ toki) nářečích.

³⁷ O jejich původu viz LKMSR, s. 169.

³⁸ Srov. LKMSR, s. 168.

³⁹ Podrobněji viz LKMSR, s. 169.

198

f) Zájmena àna, ji, kàtra, ši, tà, tàtra mají v instrumentálu sg. v celé oblasti nářečí nejčastěji pouze adjektivní formy: anà'je, já'je, katrà'je, šà'je, tà'je, tatrà'je. Kromě toho se v okolí Aukštučių a Kruopiů, někdy také v Dilbinách a Šakyně, vyskytují i již zkrácené adjektivní formy: anà'i, katrà'i, šè'i, tà'i. Takové zkrácené formy se užívají také v některých sousedních žemaitských nářečích, např.: v kuršėnském anà'i ~ aną́ja, katrà'i, šè'i, tà'i. Neadjektivních forem se poněkud častěji vyskytuje při hranici se středními aukštaitskými nářečími v okolí Kyburis, někdy Skaistgirisu aj., např.: sù_ja~su ją, tà Kyb, tà Sk. Adjektivní formy instrumentálu sg. se místo neadjektivních vyskytují i v sousedních středních aukštaitských nářečích, např.: v rudiškiském tà a já'je, tà'je.

g) Zájmeno tà má v lokálu jednotného čísla vedle formy ženského rodu tõ˙ velmi často také formu lokálu mužského rodu sg. tàm(e)⁴⁰.

h) Zájmena àna, ji, kàtra, tàtra, ši, tà mají v akuzativu množného čísla dlouhé koncové a: anà's, já's, katrà's, šà's, tà's, tatrà's.

Někdy se však, zejména blíže k žemaitské hranici, vyskytují také formy s krátkým a: tàs, ànas.

i) Zájmena kas a tas mají v akuzativu někdy také formy nejasného původu kũo, tũo (Šakyna, Kruopiai)⁴¹.

Přízvukování. Zájmena nemají jednotný systém přízvukování. Podle přízvuku se dělí do několika skupin, které se od sebe více či méně liší.

2. Skloňování

Osobní zájmena

V nářečních promluvách se užívají osobní zájmena: àš, tù, àns, àna, jis, ji⁴², tà'mista, pàc, pàti.

Zájmena àš, tù. K nominativu singuláru àš, tù se poměrně často připojuje enklitická částice -ai: àšai, tùjei.

Tvary genitivu singuláru manè's, tàvè's byly pravděpodobně utvořeny podle vzoru genitivu singuláru podstatných jmen s kmenem ē a koncovým přízvukem, srov. kàtè's, vàršketøy's. Jejich jiný původ nelze vysvětlit fonetickými zvláštnostmi nářečních promluv. V sousedních žemaitských a středních aukštaitských nářečích takové tvary genitivu singuláru neexistují.

Tvary dativu singuláru jsou mà'n, tà'u. Vedle mà'n se hojně užívá také zkrácený tvar mà'.

Tvary akuzativu singuláru màni ~ mani, tàvi ~ tavi se shodují s odpovídajícími tvary sousedních středních aukštaitských a žemaitských nářečí.

V okolí Kruopiai, Dilbinai a Šakyna se někdy místo obvyklého tvaru akuzativu singuláru tàvi říká také tèvi. Tento tvar pravděpodobně pochází od žemaitských mluvčích z oblasti Akmenė, v jednotlivých případech však může být užit i pod vlivem lotyštiny.

Tvary instrumentálu singuláru mànim, tàvim se od spisovné litevštiny liší pouze zkrácenou koncovkou.

Tvary nominativu plurálu jsou mè's, jù's. Vedle tvaru mè's se však téměř v celé oblasti nářečí užívá také mà's. Srov. mà's v sousedních žemaitských nářečích (Kuršėnai a Papilė).

⁴⁰ Podrobněji viz LKMSR, s. 169 a LKGS, s. 178.

⁴¹ O nich viz LKMSR, s. 169 a LKGS, s. 177.

⁴² O oblastech užívání àns, àna a jis, ji viz LKMSR, s. 169—170.

199

V genitivu mn. č. se vedle mūsų, jūsų⁴³ velmi široce užívají také formy charakteristické pro sousední žemaitská nářečí mūsa ~ mūso, jūsa ~ jūsą. Koncovka -o se do genitivu mn. č. osobních zájmen nejspíše dostala prostřednictvím přivlastňovacích zájmen māna ~ māno, tāva ~ tāvo⁴⁴.

Tvary dativu mn. č. jsou mūm(s), jūm(s). Koncové s se zachovává pouze v samotném podžemaitském nářečí, a i tam nepravidelně.

Tvary akuzativu mn. č. jsou v popisovaných nářečích velmi rozmanité: vedle tvarů převzatých z dativu mn. č. mūm(s), jūm(s) se začínají užívat i současné tvary instrumentálu mn. č. mūm(s), jūm(s). Blíže k žemaitské hranici se pro vyjádření akuzativu mn. č. užívají staré tvary instrumentálu mn. č. mūmis, jūmis, zatímco v okolí Šakyny a Aukščiūčiai se občas vyskytují ještě vzdálenější přetvořené podoby těchto tvarů — mūmes, jūmes⁴⁵.

Tvary instrumentálu mn. č. mūm(s), jūm(s) jsou zkrácené: nemají koncové -i- a -s se rovněž častěji vyskytuje pouze v samotném podžemaitském nářečí.

U těchto zájmen se vyskytují následující tvary duálu:

Mužský rod

N. mūdu, jūdu K. mūdvieju·, jūdvieju· D. mūdviem, jūdviem mūdum, jūdum (Škn, Auks, Krp, Dilb)⁴⁶ A. mūdu, jūdu I. mūdviem, jūdviem mūdum, jūdum (Škn, Auks, Krp, Dilb) L. — —

Ženský rod N. mūdvi, jūdvi mūdes, jūdes (Škn, Auks)⁴⁷ K. mūdviejų, jūdvieju· D. mūdviem, jūdviem A. mūdvi, jūdvi mūdes, jūdes (Škn, Auks) I. mūdviem, jūdviem L. — —

Zájmena třetí osoby ans, ana, jis, ji se skloňují takto:

Mužský rod

Jednotné číslo V. ans, jis K. ano·, jo· D. anám, já·m A. ana·, ji· Instrumentál ánuo, júo ánuom, júom ánum Lokál ànam(e)

Množné číslo V. ànie, jìe K. ànu·, jù· D. àniem(s), jìem(s) aním(s) A. ànuos, júos ànus Instrumentál ànais, jé̇is Lokál ànuos(e), júos(e)

⁴³ Nepřízvučná koncovka genitivu množného čísla je vždy dlouhá, s výjimkou samotného nejjižnějšího žemaitského okraje; výjimku tvoří pouze tato zájmena.

⁴⁴ Srov. J. Jablonskis, Raštai, t. 1, Vilnius, 1957, s. 266.

⁴⁵ O původu viz LKMSR, s. 170.

⁴⁶ O vztahu těchto duálových tvarů dativu a instrumentálu k žemaitským nářečím viz LKMSR, s. 170.

⁴⁷ O vztahu těchto tvarů k žemaitským nářečím viz tamtéž.

200

Ženský rod

Jednotné číslo Množné číslo N. àna, jì N. àno·s, jō·s K. àno·s, jō·s K. ànų, jū· D. aná·i, jé·i D. anúm(s), G. àna·, jā· anó·m(s), jó·ms I. anáje, jé·je G. aná·s, jā·s ànai, ànas, àna, jā ànum(s), L. àno·, jō· àno·m(s), jō·m(s) I. àno·s(e), jā·s(e) ànuos(e), jūos(e)

Dvojné číslo Mužský rod Ženský rod N.G. anūdu, jiedu N.G. anūdvi, jiedvi aniódu, júodu aniódvi, júodvi K. anūdvieju·, anūdves, aniódvieju·, júodvieju· aniódves D. I. anūdviem, jiedviem K. anūdvieju·, aniódviem, júodviem aniódvieju·, júodvieju· anū dum, D.I. anūdviem, jiedviem aniódum, aniódviem, júodviem L. anūdviejuos(e), L. anūdviejo·s(e), aniódviejuos(e) anūdviejuos(e), aniódviejo·s(e), aniódviejuos(e)

Kromě věcí, které byly o jednotlivých pádech těchto zájmen uvedeny v oddíle „Obecné poznámky“, je třeba zmínit také to, že vedle tvaru il ženského rodu jednotného čísla nominativu zájmena 3. osoby se poměrně často, blíže ke středu oblasti horního toku, vyskytuje i tvar jn. Vznikl z jinai odpadnutím enklitické částice -ai. Tvary duálu zájmen 3. osoby se tvoří pouze z kořene zájmen mužského rodu; jejich rod vyjadřuje koncovka. Kromě toho se v paradigmatě duálu zájmen àns, àna široce ustálily tvary, v nichž je stará koncovka -uo mužského rodu nominativu-akuzativu prvního členu patrně podle analogie číslovky abù, abùdu zkrácena na -u, např.: anūdu, anūdvieju·. Koncovky pádů duálu zájmen àns, àna, jìs, jì jsou stejné jako u duálu zájmen àš, tù. Duál zájmena jìs, jì se vyskytuje méně často než duál zájmena àns, àna. Protože se jìs, jì při hranici se žemaitskou oblastí neužívá, nejsou v jeho paradigmatu žemaitské tvary.

Zvratné zájmeno

Zvratné zájmeno šavè·s se skloňuje jako jednotné číslo osobních zájmen àš, tù. Liší se pouze tím, že má lokálový pád — sàvi·. V té části oblasti nářečí, kde se užívá tvar akuzativu jednotného čísla tèvi, se vedle sàvi někdy říká i forma sloužícího původu, jako tèvi, sèvi.

201

Přivlastňovací zájmena

Popisovaná nářečí mají tato nesklonná přivlastňovací zájmena: mana, tava, sāva, mū’su || mū’sa, jū’su || jū’sa.

Kromě toho se v okolí Skaistgirisu a Gruzdžiai objevuje mā „můj“, např.: tū mā· vaika suvil’ojei Grz; mā· vaiks, lai pastō (kráva) u lázní; ēik tū, mā· vaiks, kas jā· dē·s pēnku· mečiuku Sk.

Sklonná přivlastňovací zájmena: a) manā­sis, manō·ji; savā­sis, savō·ji; tavā­sis, tavō·ji; ju’sāsis, ju’sō·ji; mu’sāsis, mu’sō·ji;

b) můj, moje; tvůj, tvoje; svůj, svoje; váš, vaše; náš, naše.

Zájmena maniškis, maniškė… se skloňují a přízvukují jako přídavná jména s příponou -iškis, -ė. Jejich mužský rod jednotného čísla dativu a lokálu má nejčastěji substantivní koncovky, např.: mu’siškui, mu’siški.

Zájmena manā­sis, manō·ji; tavā­sis, tavō·ji… se skloňují a přízvukují jako zájmenná přídavná jména (baltā­sis, baltō·ji).

Sklonná přivlastňovací zájmena, podobně jako v lk., již mají sklon přecházet k substantivům, např.: mu’sāsis (tj. otec nebo syn) kai vā·kar išē·je, tai dā·r i nesirō·da; maniškis (tj. manžel) i miška išvažā·va Škn.

Sklonná přivlastňovací zájmena se od nesklonných liší také tím, že nesklonná lze užívat ve všech případech, kdežto skloňovaná pouze při mluvení o osobách nebo (někdy) o zvířatech a jen tehdy, když je zájmeno užito samostatně, tj. bez podstatného jména, např. nikoli manā­sis vī·rs, tavō·ji pati, ale pouze manā­sis, tavō·ji.

Mezi přivlastňovacími zájmeny lze zmínit také odvozeninu zájmena tava tavinis, -e „tvůj, tvůj vlastní“, např.: jau tavine gē·roje grē·blūka nebē·; kūr ta tavine šā·ke Škn. Tento útvar je ovšem vzácný a patrně není starý. Ještě vzácněji se vyskytuje tamstinis, -e „váš, patřící vám“, např.: to·s tamstines bülbes grēičau pū·n Škn.

Ukazovací zájmena

Popisované nářečí mají tato ukazovací zájmena: āns, āna; šō·ks ~ šiōks || šō·ks || šō·ks ~ šiōks, šō·ki ~ šiōki || šō·ki || šō·ki ~ šioki; šis, ši; tās, tā; tō·ks ~ tōks || tō·ks || tō·ks ~ tōks, tō·ki ~ tōki || tō·ki || tō·ki ~ to·ki. Zájmeno šitas, šita se užívá zřídka. Jako odpovědní slovo k tázacímu-vztažnému zájmenu kātras, kātra se vedle ukazovacího zájmena tās, tā užívá také zájmeno tātras, tātra, např.: kātras važuoste i žagā·re? – kātras važuosme, tātras, a tā·u ne vis tiek; kātra šā·ke mā·n īm? kātra nō·ri, tātra Škn.

Ukazovací zájmena se skloňují různě: šō·ks || šō·ks || šō·ks, šō·ki || šō·ki || šō·ki, tō·ks || tō·ks || tō·ks, tō·ki || tō·ki || tō·ki se skloňují jako tázací zájmeno kō·ks || kō·ks || kō·ks, kō·ki || kō·ki || kō·ki; tātras, tātra jako tázací zájmeno kātras, kātra; āns, āna jako osobní zájmeno āns, āna; zájmena šis, ši, tās, tā se skloňují opět odlišně, srov.:

Mužský rod

Jednotné číslo

Množné číslo

N. šis, tās

N. šie, tie

G. šō·, tō·

G. šių, tų

202

N. šã'm, tã'm G. šĩ˙, tã˙ In. šĩo, tũo šũom, tũom šũm, tũm Vt. šãm(e), tãm(e)

N. šiem(s), tiem(s) šīm(s), tīm(s) G. šũos, tũos šũs, tũs Įn. šẽis || šẽis, tãis || tãis Vt. šũos(e), tũos(e)

Ženský rod

Jednotné číslo

Množné číslo

V. šĩ, tã K. šõ˙s, tõ˙s N. šẽ˙i, tã˙i G. šũ˙, tã˙ Įn. šẽ˙je, tã˙je šẽ˙i, tã˙i šũ, tã Vt. šõ˙, tõ˙ tãm(e)

V. šõ˙s, tõ˙s K. šũ˙, tũ˙ N. šũm(s), tũm(s) šõ˙m(s), tõ˙m(s) G. šã˙s, tã˙s Įn. šũm(s), tũm(s) šõ˙m(s), tõ˙m(s) Vt. šõ˙s(e), tõ˙s(e) šũos(e), tũos(e)

Kromě těch věcí, které byly ohledně jednotlivých pádů těchto zájmen uvedeny v oddílu „Obecné poznámky“, je třeba ještě dodat, že zájmeno tãs má v genitivu jednotného čísla někdy také tázací podobu tãno˙, užívanou vedle základní podoby genitivu jednotného čísla tõ˙, tõ˙s. Podoba tãno˙ se užívá pouze jako odpověď na přivlastňovací tázací zájmeno kãno˙ || kẽno˙ „čí“, např.: kãno˙ tas pẽilis? kãno˙ tas pẽilis? kãno˙ ī˙ tãno˙, tũ savõ nãgu˙ nẽkišk; kãno˙ rũnkelus pĩrma atva-gõ˙f? kãno˙ nô˙ri, tãno˙; tik vagõ˙k greičiau Škn.

Akuzativ ženského rodu jednotného čísla má v nářečích příležitostně také podobu šĩ˙; např.: šĩ˙ nãkti „tuto noc“ Auks, šĩ˙ vã˙sara „toto léto“ Škn⁴⁸.

Tázací a vztažná zájmena

Popsaná nářečí mají tato tázací a vztažná zájmena: kàs; kãtras, kãtra; kẽli, kẽ˙les; kẽlint, kẽlinta; kẽleri, kẽ˙leres; kelerõ˙ps, kelerõ˙pa; kõ˙ks || kõ˙ks || kõ˙ks, kõ˙ki || kõ˙ki || kõ˙ki. Zájmeno kuris, kuri je velmi vzácné. Obvykle se místo něj užívá kãtras, kãtra, někdy také kàs nebo kõ˙ks || kõ˙ks || kõ˙ks, kõ˙ki || kõ˙ki || kõ˙ki, např.: kãtrie nô˙ri, tie viskà padã˙ra Škn; tàs klã˙us, kàs (který stojí) lãuka pùsẽ: „ar ilindai?“; kai rẽ˙žuos (žemė) bù˙dã˙va, tai pirmieji, kàs (kteří) nupjã˙udã˙va (savo rugius), pẽ˙dus mẽ˙t į aukštą: „rùduo, rùduo, rùduo“, sakìdã˙va Žg; às ẽsu (tas), kàs duona dúodu Dam; ka kõ˙ke senẽ˙la gãuce, kàs pàded (která by pomohla) gĩ˙vẽ˙ti; iš kõ˙ko˙s (které) nô˙ri pùses, iš tõ˙s gali mešt Kyb.

Tázací a vztažná zájmena se skloňují různě.

Kàs se skloňuje jako mužský rod jednotného čísla ukazovacího zájmena tàs, pouze nemá lokál; místo něj se užívá příslovce kùr. Vi-

⁴⁸ K jeho původu viz LKMSR, s. 170.

203

Lokál se zachoval jen ve starých rýmovaných rčeních, např.: vaikai, vanagai, kame tė·va pinigai? Škn. Kromě toho má genitiv jednotného čísla vedle formy kǭ· také formu vyjadřující příslušnost kàno· || kàeno „čí“.

Zájmena kėli, kė·les, kėling, kėlinta, keleró·ps, keleró·pa se skloňují jako přídavná jména odpovídajícího kmenového typu.

Zájmeno kėleri, kė·leres se skloňuje jako souhrnná číslovka.

Zájmena kàtras, kàtra, kó·ks || kó·ks || kó·ks, kó·ki || kó·ki || kó·ki se skloňují takto:

Rod mužský

Jednotné číslo V. kàtras, kó·ks || kó·ks || kó·ks K. kàtro·, kó·ke N. kàtrá·m, ko·ká·m G. kàtra·, kó·ki ~ kóki || kó·ki· ~ kóki Instr. kàtruo, kó·ku kàtrum kàtrum (řid.) Lok. kàtram(e), kó·kem(e) Množné číslo V. kàtrie, kó·kie || kó·kie K. kàtru·, kó·ku· N. kàtriem(s), ko·kiem(s) kàtrim(s), ko·kim(s) (Škn, Auks, Krp) G. kàtrios, kàtrus, kó·kus Instr. kàtrais, kó·keis Lok. kàtruos(e), kó·kuos(e)

Rod ženský

Jednotné číslo V. kàtra, kó·ki || kó·ki || kó·ki K. kàtro·s, kó·ko·s N. kàtrá·i, ko·ké·i G. kàtra·, kó·ke Instr. kàtrá·je, kó·ke kàtrá·i kàtra Lok. kàtro·, kó·ko· Množné číslo V. kàtro·s, kó·kes K. kàtru·, kó·ku· N. kàtrum(s), ko·kum(s) kàtro·m(s), ko·ko·m(s) G. kàtrá·s, kó·kes Instr. kàtrum(s), kó·kum(s) kàtro·m(s), kó·ko·m(s) Lok. kàtro·s(e), kó·ko·s(e) kàtruos(e), kó·kuos(e)

K tomu, co bylo o skloňování těchto zájmen řečeno v oddílu „Obecné poznámky“, lze dodat pouze to, že rozdílné přízvukování zájmena koks, koki nejspíše vzniklo střetem východolitevské nářeční podoby kokis se západní — kóks.

Ukazovací zájmena

Nářečí mají poměrně mnoho ukazovacích zájmen, např.: jó·ks || jó·ks || jó·ks, jó·ki ~ jóki || jó·ki || jó·ki ~ jóki; kàtras, kàtra „každý, každá“; kàtras viens, kàtra viena „každý, každá“; kitó·ks || kitó·ks || kitó·ks, kitó·ki || kitó·ki || kitó·ki || kitóki; nebėkó·ks || …⁴⁹, nebėkó·ki || nebėko·ki || nebėko·ki || nebėko·ki; nèkó·ks || nèkó·ks || nèkó·ks (nèkó·ks), nèkó·ki || nèkó·ki || nèkó·ki || nèkó·ki; nèjó·ks || nèjó·ks || nè·jó·ks (nè·jo·ks), nè·jó·ki || nè·jó·ki || nè·jó·ki || nè·jó·ki; nè-

⁴⁹ Všechna zájmena s příponami -oks, -oki mají také nominativní tvary jednotného čísla se třemi možnými typy přízvukování, jako koks, koki, joks, joki.

204

ně·ja·ký…, ni·ja·ký || ni·ja·ký…; nikdo; sám, sama; ta·ko·vý… ta·ko·vá…; ta·ko·vý…, ta·ko·vá…; tentýž, táž; ta·ko·vý… sa·m || sám, ta·ko·vá… sa·ma || sama; celý, celá; všechno; je·di·ný…, je·di·ná…, vše·li·ja·ký || vše·li·ja·ký…, vše·li·ja·ká || vše·li·ja·ká… atd.

Zájmena žádný, žádná, takový, taková, nějaký, nějaká, jiný, jiná, jakýsi, jakási, všelijaký, všelijaká, nejaký, nejaká, nekaký, nekaká a další podobná se skloňují jako tázací-vztažné zájmeno jaký, jaká.

Kolísá pouze přízvuk v některých pádech zájmen jiný, -á, nebekaký, -á, nejjaký, -á, nekaký, -á, nižádný, -á, všelijaký, -á, proto je uvedeno paradigma zájmena všelijaký, -á.

Mužský rod Jednotné číslo Množné číslo Ženský rod Jednotné číslo Množné číslo N. vše·li·ja·ký || …, vše·li·ja·ký vše·li·ja·cí || vše·li·ja·cí, vše·li·ja·cí N. vše·li·ja·ká || …, vše·li·ja·ká vše·li·ja·ké G. vše·li·ja·kého vše·li·ja·kých G. vše·li·ja·ké, vše·li·ja·ké vše·li·ja·kých, vše·li·ja·kých D. vše·li·ja·kému vše·li·ja·kým D. vše·li·ja·ké vše·li·ja·kým, vše·li·ja·kám A. vše·li·ja·ký || vše·li·ja·ký·, vše·li·ja·ké A. vše·li·ja·kou vše·li·ja·ké Instrumentál vše·li·ja·kým Instrumentál vše·li·ja·kou vše·li·ja·cími, vše·li·ja·cími vše·li·ja·kým, vše·li·ja·kám, vše·li·ja·kám Lokál vše·li·ja·kém(e), vše·li·ja·kém(e) vše·li·ja·kých(e), vše·li·ja·kých(e) Lokál vše·li·ja·ké, vše·li·ja·ké vše·li·ja·kých(e), vše·li·ja·kých(e), vše·li·ja·kých(e), vše·li·ja·kých(e)

Přízvuk se z koncovky přesouvá buď na předposlední, nebo na první slabiku. Délka koncovky nemá na přesun přízvuku vliv, proto se zdá, že přízvuk na předposlední slabice se nejspíše začal užívat podle zájmen typu žádný, -á, jaký, -á, takový, -á aj. V současnosti jsou v nářečích častější formy s přízvukem na předposlední slabice.

Zájmeno nikdo se skloňuje jako mužský rod jednotného čísla ukazovacího zájmena ten, pouze v instrumentálu má substantivní koncovku nikým; jeho vedlejší formy v tomto pádu jsou však stejné jako u zájmena ten. Místo lokálu se navíc užívá příslovce nikde.

Stejně jako ten se skloňuje i zájmeno všechno, jen ve všech ostatních pádech má vedlejší formy se spojovacím vokálem a, např.: gen. visako, dat. visaká·m (vzácně), ak. visaką, instr. visakuo… Je pravda, že dativní tvar se zachovaným spojovacím vokálem je mnohem vzácnější než obdobné tvary v ostatních pádech. Lokál tohoto zájmena zastupuje příslovce všude.

205

Skloňování zájmena sám⁵⁰ je následující:

Jednotné číslo Množné číslo N. sám N. sami G. sebe, G. sebe samých D. sobě, D. samým, sama samým A. sebe A. samé Instrumentál sebou, Instrumentál samými sobě Lokál sobě, Lokál samých sobě (zř.)

Genitiv jednotného čísla zájmena sám má také méně častý vedlejší tvar kmene na ia, který se pravděpodobně přejal od substantiv prostřednictvím slova sám „muž (manželky)“. Instrumentál singuláru má vedle tvaru se základem na ia občas také tvar se základem na i. Vedlejší tvar lokálu singuláru pàtem(e) může být žemaitský, mohl však vzniknout i v samotných nářečích podle pádů, které mají t, nikoli č. K vedlejšímu tvaru dativu plurálu viz „Obecné poznámky“.

Neurčitá zájmena

Neurčitých zájmen je v nářečích poměrně mnoho. Podle typu tvoření je lze rozdělit do několika skupin:

a) Neurčitá zájmena bez přípon a předpon, např.: kėli, kẽ·les; kàs „někdo“; kic, kita „kdosi“; kùris, kùri „nějaký, nějaká“; viens, viena.

b) Neurčitá zájmena s příponami nebo předponami, např.: kėline, kėlintà „některý, -á“; kó·ks, kó·ki „jakýsi, nějaký“; nẽ·kuris, -i || nekùris, -i „kdosi“ (nekùris vẽzdã·vo·s (vozíval se) do chlévů Žg; nakùri gėrai, ka vàika pasistuoruo-je Krp.). Toto zájmeno není příliš živé. Častěji je bylo slyšet jen v okolí Žagarė.

c) Složená neurčitá zájmena:

1. Utvořená ze dvou zájmen, např.: šis tàs; šó·ks tó·ks, šó·ki tó·ki…

2. První složkou je částice kaži || kažin || kažint a druhou zájmeno. Obě složky navíc mohou být zcela spojené i nespojené, např.: kažikas; kaži·ko·ks, kaži·ko·ki; kažinkas; kažin(t) kàs; kažin(t) kàtras, kažin(t) kàtra; kà-žin(t) kó·ks, kažin(t) kó·ki…

3. První složkou je částice kai, druhou zájmeno, např.: kai kàs; kai kó·ks, kai kó·ki…

4. První složkou je zájmeno (kàs; kàtras, -a; kó·ks, -i; kùris, -i), druhou částice nóns || nônt || nórs, nô·renì || nô·rentais (srov. papilské nũorintã·s), např.: kàs nóns; kàtras, -a nónt; kó·ks…, -i nô·renì.

5. První složkou je částice cizího původu bil(e) || bèle⁵¹, druhou zájmeno (kàs; kàtras, -a; kó·ks…, -i; kùris, -i…), např.: bil(e) kàs || bel(e) kàs; bil(e) kàtras, -a || bel(e) kàtras, -a.

⁵⁰Ženský rod (pàti) se skloňuje jako přídavná jména io-kmenová (grãži).

⁵¹Srov. Lietuvių kalbos žodynas, t. 1, Vilnius, 1941, s. 671.

206

6. První složkou je částice jeb a druhou zájmeno (kàs; kàtras,-a; kó·ks…; kùris atd.), např.: jèpkàs; jèpkàtras, -a; jèpkó·ks…

7. V nářečí se někdy vyskytuje neurčité zájmeno kas nebūt(u) „kdosi, něco“, vytvořené pomocí částice nejasného původu nebūt(u), a ve velmi vzácných případech také bū·⁵²

Skloňování neurčitých zájmen

Jednoduchá neurčitá zájmena se skloňují jako odpovídající ukazovací nebo tázací zájmena (kàs; kó·ks…, -i; kìc, kita atd.). Zájmeno kėli, kė·les se skloňuje jako plurál dvouslabičných adjektiv s kmenem ia- a io-. Zájmeno kėlinc, kėlinta se skloňuje jako adjektiva s kmeny a-, o-.

U zájmen šis tàs, šó·ks… tó·ks…, šó·ki… tó·ki se skloňují obě složky samostatně.

U všech ostatních neurčitých složených zájmen se skloňuje pouze ta složka, kterou tvoří zájmeno.

PŘÍDAVNÉ JMÉNO, ČÍSLOVKA A ZÁJMENO V ZÁPADNÍCH AUKŠTAITSKÝCH NÁŘEČÍCH PŘÍHRANIČÍ LOTYŠSKÉ SSR

А. ИОНАЙТИТЕ

Shrnutí

Článek pojednává o přídavném jménu, číslovce a zájmenu v nejsevernějších západoaukštaitských nářečích a uvádí jejich vztah k odpovídajícím jevům litevského spisovného jazyka i sousedních žemaitských a středoaukštaitských nářečí (v jednotlivých případech také k jevům lotyštiny).

Konstatují se následující nejcharakterističtější rysy těchto slovních druhů:

Přídavné jméno. V nářečích zkoumaných v této práci postupně mizí přídavná jména středního rodu. Pádové koncovky přídavných jmen ženského rodu jsou totožné s odpovídajícími pádovými koncovkami podstatných jmen ženského rodu týchž kmenů. Pádové koncovky přídavných jmen mužského rodu se ve většině případů shodují s odpovídajícími pádovými koncovkami spisovného jazyka, pouze podléhají různým zkrácením. Jako nápadnější odchylky od spisovného jazyka lze uvést: a) pronikání koncovky podstatných jmen do dativu jednotného čísla víceslabičných přídavných jmen se základy na a, ia (alkaná·m ‖ á·Ikanui „hladovému“, vakari·kščiui „včerejšímu“) a do lokálu jednotného čísla víceslabičných přídavných jmen se základem na ia (vakari·kšti-); b) časté nahrazování tvarů genitivu jednotného čísla přídavných jmen se základem na u tvary genitivu přídavných jmen se základem na ia (li·gaus ‖ li·ge „hladkého, rovného“). Kromě toho mají přídavná jména mužského rodu podél žemaitské hranice

⁵²Podrobněji viz LKGS, s. 175–176.

207

v dativu množného čísla příležitostně také žemaitské tvary s koncovkou -ims (gražiems || gražims „krásným“).

Jednotlivé pády přídavných jmen ženského rodu ve vyšším stupni mají také tvary se základem na io, např. gen. jednotného čísla báltėsńo·s || báltęsńe·s „bělejší“, lok. jednotného čísla báltėsńo· || báltęsńe·, dat. množného čísla baltėsńo·m(s) || baltesńe·m(s), instr. množného čísla báltėsńo·m(s) || báltęsńe·m(s), lok. množného čísla báltėsńo·s(e) || báltęsńe·s(e). Nominativ přídavných jmen mužského rodu v superlativu má koncovku -is (bálčá·usis), zatímco akuzativ má koncovku -i (bálčá·usi).

Zájmenná přídavná jména se v těchto nářečích užívají stejně často jako ve spisovném jazyce. V případech, kdy se tvary skloňování zájmenných přídavných jmen odchylují od spisovného jazyka, se nejčastěji shodují s odpovídajícími tvary sousedních žemaitských nářečí.

Číslovka.

Základní číslovky od „4“ do „9“ mají v akuzativu koncovku -us (šėšus „šest“). V západní části území zkoumaných nářečí má číslovka dì „dva“, dvi „dvě“ v některých pádech také často užívané žemaitské podoby s kořenným i (dviju· „dvou“, dvìm(s), „dvěma“). Číslovky od „11“ do „19“ se tvoří pomocí formantů -lika a -leka (dvì·lika || dvì·leka „dvanáct“). Někdy se číslovky této skupiny neskloňují (àna bùva dvì·leka māt·tu „bylo jí dvanáct let“). Místo množné číslovky vieneri, vieneres se velmi často užívá prostá číslovka vieni, vienas (vieni márškinėi „jedna košile“). Souborné a rozdělovací číslovky (trẽ·jec „troje“, kẽ·tverc „čtvero“) se neužívají příliš často. V ostatních případech se skloňování a užívání číslovek většinou shoduje se spisovným jazykem.

Zájmeno.

Osobní zájmena si zachovala dvojné číslo. Zbytky dvojného čísla si zachovala také ukazovací zájmena āns „ten“, šis „tento“, tàs „ten“. Jednotlivé pády dvojného čísla mají vedle aukštaitských také žemaitské podoby. Osobní zájmena 1. a 2. osoby a zvratné zájmeno mají v genitivu jednotného čísla koncovku -ė·s (mànė·s, tāvė·s, sāvė·s), v akuzativu pak koncovku -i (màni, tāvi, sāvi). V akuzativu množného čísla mají tato osobní zájmena podoby: mùm(s) || mūm(s) || mùmis || mùmes „nás“, jùm(s) || jūm(s) || jùmis || jùmes „vás“. Zájmena āns, jis „on“, kàs „kdo, co“, kàtras „který“, nieks „nikdo, nic“ mají v instrumentálu jednotného čísla také podoby s -m (ānuo || ānuom…). Zájmena āns, kìc „jiný“, tàs mají v lokálu jednotného čísla někdy také podoby ànem(i), kìtem(i), tėm(i), typické pro sousední žemaitská nářečí. Zájmena mužského rodu mají podél žemaitské hranice v dativu množného čísla zřídka také žemaitské podoby s koncovkou -im(s): kìtiem(s) || kìtim(s) „jiným“. Žemaitské podoby s koncovkou -us mají ve stejné části území nářečí v akuzativu množného čísla zájmena āns, kàtras, šis, tàs, tàtras „ten“: ānuos || ānus, tūos || tūs. Ta zájmena ženského rodu, která mají ve spisovném jazyce v nominativu jednotného čísla koncovku -ia (jokia „žádná“, tokia „taková“…), mají v nářečích koncovku i (jō·ki, tō·ki…). Zájmena āna, ji „ona“, kàtra, ši, tà, tàtra mají v instrumentálu jednotného čísla nejčastěji pouze plnou nebo

208

zkrácenou zájmennou podobu (anā́:je || anā́:i, tá:je || tá:i). Zájmeno tà a v západní části území nářečí často také šì, ā́pa, vièna, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích. V lokálu jednotného čísla se vyskytují také podoby mužského rodu, např. tàm(e), dúobė́. „v té jámě“, šėm(e) pùsė. „na této straně“. Zájmena āna, jì, tātra, šì, tà, kātra si v akuzativu množného čísla zachovala dlouhé a (anā́s, tá:s), ačkoli poblíž žemaitské hranice se již vyskytují také podoby s krátkým a (ānas).

14. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai