YOKO YAMAZAKI

Stockholmská univerzita, Curyšská univerzita

Oblasti výzkumu: baltská lingvistika, historická lingvistika, indoevropská srovnávací lingvistika.

DOI: doi.org/10.35321/all83-01

LIT. MĪRTI / LOT. MIRT „ZEMŘÍT“ A LIT. MIRŠTI / LOT. MÌRST „ZAPOMENOUT“ VE VÝCHODNÍ BALTŠTINĚ^¹

Lit. mìrti / lot. mirt „zemřít“ a lit. miršti / lot. mìrst „zapomenout“ ve východobaltských jazycích

ANOTACE

Slovesa lit. mìrti / lot. mirt „zemřít“ a lit. (-)miršti / lot. (-)mìrst „zapomenout“ sdílejí v historické morfologii několik rysů: obě mají kmen přítomného času typu sta-present navzdory svým indoevropským kognátům s kmenem přítomného času *-ye/o; v indoevropštině lze rekonstruovat kořenový aorist s mediálním časováním; a obě jsou také sémanticky mediální. V baltských jazycích se však v minulém čase kontrastují, neboť přijímají různé préteritní kmeny, totiž lit. mirė / lot. miru(ē) a lit. miršo / lot. mirsu(ā). Tento článek zkoumá, co vedlo tato slovesa k volbě různých préteritních kmenů, a to porovnáním jejich sémantických a fonologických vlastností, a přispívá k rekonstrukci celé prehistorie baltského préteritního systému. V článku se navrhuje, že lit. mirė / lot. miru(ē) pravděpodobně pochází ze staršího imperfekta, zatímco jeho aoristická povaha vedla lit. miršo / lot. mirsu(ā) k převzetí staršího aoristního kmene; tento historický rozdíl se může odrážet v jejich odlišných préteritních kmenech.

¹ Tento článek představuje některé výsledky projektu nazvaného Prehistorie baltského préteritního systému – diachronní změny a morfosémantika (reg. č. 2018-00473), financovaného Švédskou výzkumnou radou (Vetenskapsrådet). Jsem radě vděčná za velkorysou finanční podporu a dr. Paulu Widmerovi, dr. Karin Stüberové a dr. Mathiasi Jennymu z Curyšské univerzity za cenné připomínky k dřívější verzi této práce. Můj srdečný dík patří také dr. Lamontu Antieauovi za korekturu rukopisu a MA Gretě Klimaitė za korekturu anotace (anotacija) v litevštině.

Straipsniai / Articles

11

YOKO YAMAZAKI

KLÍČOVÁ SLOVA: baltská slovesa, vid, mirti, miršti, ā-préteritum, ē-préteritum, historická morfologie, aorist, imperfektum.

ANOTACE

Dvě slovesa – lit. mirti / lot. mirt „zemřít“ a lit. (–)miršti / lot. (–)mirst „zapomenout“ – mají několik společných rysů historické morfologie: obě slovesa mají kmen přítomného času typu sta, navzdory formám příbuzných indoevropských kmenů přítomného času *-ye/o; z indoevropského prajazyka lze rekonstruovat, že kořenové aoristy těchto sloves se časují jako média; obě slovesa se vyznačují mediální sémantikou. Při srovnání baltských jazyků je však patrné, že jejich préteritní kmeny se liší: lit. mirė / lot. miru (ē) a lit. miršo / lot. mirsu (ā). Tento článek zkoumá porovnáním sémantických a fonologických vlastností, proč tato slovesa získala odlišné préteritní kmeny, a přispívá k rekonstrukci celého préteritního systému prabaltštiny. V článku se tvrdí, že lit. mirė / lot. miru (ē) pravděpodobně pochází ze starého imperfektního kmene, zatímco lit. miršo / lot. mirsu (ā) by vzhledem ke svým aoristním sémantickým rysům mohlo pocházet ze starého aoristního kmene. Tento historický rozdíl se odráží v jejich odlišných préteritních kmenech.

HLAVNÍ SLOVA: baltská slovesa, vid, mirti, miršti, ā-préteritní kmen, ē-préteritní kmen, morfologická historie baltských jazyků, aorist, imperfektum.

§1. Ústředním tématem této práce je morfologický kontrast mezi préteritními tvary dvou sloves, lit. mirti / lot. mirt „zemřít“ a lit. (–)miršti / lot. (–)mirst „zapomenout“. Kromě struktury kořene (CR̥– u lit. mirti / lot. mirt a CŖC– u lit. (–)miršti / lot. (–)mirst) mají obě slovesa řadu historických a morfologických rysů společných. Za zmínku stojí například to, že obě ve východní baltštině tvoří přítomný čas typu sta, obě mají kognáty v indoevropských jazycích s kmenem přítomného času na *-ye/o a s kořenovým aoristem časovaným v mediálním rodě a obě jsou také sémanticky mediální:

1) Lit. inf. mirti, préz. miršta, prét. mirė; lot. inf. mirt, préz. mirstu, prét. miru(ē) „zemřít“: OCS préz. 3. os. j. č. umr̥t̑ (Zo), inf. mrr̥ti, kořenový aor. 2./3. os. j. č. mr̥(e)t(b); slov. préz. 1. os. j. č. m̥rj̥em̥; skt. préz. 2. os. j. č. med. mriyáse, pf. 3. os. j. č. mamā́ra, kořenový aor. med. 3. os. j. č. ámr̥ta (LIV² 439); jav. mar- „zemřít“, préz. 3. os. j. č. med. framīriiiete, 2. os. j. č. inj. med. auua.mīriiayha, staropers. mar- „zemřít“, impf. 3. os. j. č. med. am(a)riyatā, manichejská středoíránština myr-, zoroastrijská středoíránština myr- / mīr- „zemřít“, parthština myr- „zemřít“, sogdijština myr- (v křesťanských i buddhistických textech) „zemřít“ (Cheung 2007: 264–265); lat. morior; starohornoněm. (*kořenový aor. akt. >) kořenový aor. med. merta „zmizel, ztratil se“; z PIE *mer- „zemřít“ (LIV² 439);

2) Lit. (–)miršti, (–)miršta, (–)miršo; lot. (–)mirst, (–)mirstu, (–)mirsu(ā) „zapomenout“: skt. préz. 3. os. j. č. med. mṛṣyate, pf. mamārṣa, kořenový aor. med. 3. os. j. č. amṛṣṭa, a-aor. med. 3. os. mn. č. ā́mṛṣanta „zapomenout“ (LIV² 440–441);

12

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lith. mir̃ti / Latv. mir̃t ‘to die’ and Lith. mir̃šti / Latv. mir̃st ‘to forget’ in East Baltic

Manichejská středoíránština frʾmwš-, zoroastrijská středoíránština plʾmwš- / frāmoš- „zapomenout“, préz. 3. os. j. č. plʾmwšyt / frāmošēd /, parthština frʾmwš- „zapomenout“, préz. 3. os. j. č. frʾmwšyd; sogdijština frʾwšcy, βrʾwcy, MSogd. frʾwycyh „zapomnětlivost“ (Cheung 2007: 268–269); Tocharština B (III) märsetär „zapomenout“; z PIE *mers- (LIV² 440–441).

Pro obě slovesa lze tedy bezpečně rekonstruovat pro praindoevropštinu kmen přítomného času *-ye/o- (3. os. j. č. *mr̥-yor „umírá“, 3. os. j. č. *mṛs-yor „zapomíná“) a kořenový aorist (3. os. j. č. *mr̥-to „zemřel“, 3. os. j. č. *mṛs-to „zapomněl“; pravděpodobně s nulovým stupněm kořene a dentálními koncovkami) v mediálním rodě. Vzorec sdílený těmito dvěma slovesy je navíc spojen se „staticko-intranzitivním systémem“ (Jasanoff 2003: 155, 160), charakterizovaným doklady pasivního aoristu (nebo ablautujícího mediálního kořenového aoristu) v nepasivním užití, statického perfekta a intranzitivního (inkoativního) přítomného času ye/o (a také balto-slovanských přítomných časů na ī ke stativům na ē) v indoevropských jazycích. Předpokládá se, že slovesné kořeny spojené s tímto systémem označují vstup do stavu. Zdá se, že tato dvě slovesa ve východní baltštině nezdědila archaický ablautující mediální kořenový aorist. Vzhledem k těmto podobnostem lze očekávat, že od PIE k baltštině prošla podobným historickým vývojem a že v baltských jazycích stále vykazují stejné morfologické vzorce. Lit. mir̃ti / lot. mir̃t však přijímá ē-préteritum, zatímco lit. mir̃šti / lot. mir̃st přijímá ā-préteritum. Přítomnost métatonie rude v mir̃šta „umírá“ a její nepřítomnost v mir̃šta „zapomíná“ samozřejmě nepředstavuje triviální rozdíl. Tím se budeme zabývat níže v §7. Je-li kmen přítomného času typu ia zdrojem kmene ē-préterita, jak navrhli Barton (1980) a Villanueva Svensson (2005, 2006), musel existovat důvod, proč PB *mir̃šya nezavedlo do svého préteritního kmene *-(i)yā. To vyvolává otázku (alespoň podle autora této práce), co jim umožnilo vytvořit odlišné formace préteritních kmenů.

§2. Než budeme v diskusi pokračovat, je třeba pojednat o prehistorii baltského préteritního systému a o dosavadním výzkumu historického pozadí baltského ā-préterita a ē-préterita. Přestože bylo k vysvětlení rozdílnosti těchto formací předloženo několik hypotéz, kvůli prostorovým omezením zde nelze uvést všechny. Baltské jazyky mají, jak je dobře známo, dva préteritní kmeny: ā-préteritum a ē-préteritum. Každé dané sloveso v těchto jazycích užívá v minulém čase jeden z těchto dvou kmenů, což znamená, že oba kmeny jsou v komplementární distribuci. Z tohoto pravidla existuje jediná výjimka – préteritum slovesa bū́ti „být“ ve staré litevštině. Zatímco préteritní tvary lit. bū́ti / lot. būt „být“ jsou ve spisovné litevštině, respektive lotyštině buvo a biju, starolitev. 3. os. j. č. prét. biti a staroprus. be (vedle bēi, bei) jsou doloženy jako préteritní tvary slovesa znamenajícího

Straipsniai / Articles

13

YOKO YAMAZAKI

„být“. Tyto formy zjevně neměly žádnou kmenotvornou příponu typu *-ā nebo *-ē-. Opru. be lze ztotožnit s OCS bě, což je imperfektum slovesa byti „být“, ale časuje se jako aorist (srov. Stang 1942: 85). Opru. be lze také srovnat s něčím podobným aoristu statických sloves typu sedějo to sedėti, sėdi „sedět“, jak je uvedeno ve Stangovi (1966: 381), a jeho historické pozadí se nejeví jako přímočaré.² Starolitev. biti je však pravděpodobně založeno na imperfektu *bhuh₂-ye/o- „stát se“ (→ PBS *bh(w)ī- > PB *bī), spojeném s atematickou primární koncovkou 3. os. j. č. -ti (Stang 1966: 380).³ ⁴ Lot. biju má stejný kmen založený na imperfektu, ale je rozšířeno baltskou préteritní příponou *-ā a hiátovým likvidátorem -j-, např. 1. os. j. č. *bi-jā-ō. Lze tedy pozorovat, že préteritum lit. būti přijalo později než ostatní slovesa nové baltské pravidlo tvorby préterita s použitím přípon *-ā a *-ē-, přičemž původní imperfektní kmen byl přímo následován primární koncovkou. To nám umožňuje usuzovat, jak mohla baltská slovesa získat své préteritní kmeny. S největší pravděpodobností se préteritní kmeny v baltštině původně tvořily imperfektním nebo aoristním kmenem následovaným (tematickou či atematickou) primární koncovkou. Préritní přípony *-ā a *-ē- byly později zavedeny ke všem slovesům v důsledku dalších faktorů, z nichž alespoň jeden se nabízí okamžitě. Imperfektní tvary některých sloves bez augmentu by měly stejnou podobu jako tvary přítomné, pokud by imperfektní préteritní tvary v protobaltštině začaly přijímat primární koncovky, jak je vidět např. ve starolitev. biti: PBS préz. *Har[H]-ye-t(i), impf. *Har[H]-ye-t (→ préz. / impf. *ar-ya-t(i) > lit. āria, ārė ke ārti „orat“)⁵. Stalo se nutným odlišit

² Klingenschmitt (1982: 3–5) navrhuje, že OCS bě a opru. be jsou pokračováním augmentovaného imperfekta *(h1)e-h1es-, se sekundárním b převzatým z příbuzných tvarů, jako jsou inf. byti, būton atd.

³ Modlit. būvo je zcela nová formace založená na infinitivu būti / perfektivním aktivním participiu buv, s baltskou préteritní příponou *-(v)ā-.

⁴ Ostrowski (2008: 463–464) navrhuje jiný historický výklad této formy; podle něj koncová slabika -ti ve biti není osobní koncovkou, nýbrž by historicky byla enklitickým zájmenem, např. dūsiu-t (duosiu tau) „dám ti“ (BB Pat, 3,28). To by však ponechávalo otázku, zda by biti bylo dobře utvořené, protože předpokládaná forma biti by neměla ani kmenotvornou samohlásku, ani osobní koncovku. Jak správně uvádí Ostrowski (2008), atematická primární koncovka nebyla v baltských préteritních tvarech jinak nikdy doložena. Jelikož se však tematické primární koncovky v préteritních tvarech používají (např. 1. os. j. č. -au < *-ā-u, 2. os. j. č. -ai < *-ā-i u ā-préterita; 1. os. j. č. -iau < *-ē-u, 2. os. j. č. -ei < *-ē-i u ē-préterita; viz také Barton 1980: 269), není nepřiměřené předpokládat, že atematické primární koncovky mohly být v préteritních tvarech rovněž užívány. Proto je v diskusi v této části zachován klasický Stangův názor.

⁵ V tomto procesu by hrála roli také i-apokopa.

14

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lith. mir̃ti / Latv. mir̃t ‘to die’ and Lith. mir̃šti / Latv. mir̃st ‘to forget’ in East Baltic

přítomné a préteritní tvary prostřednictvím kmenových formací, což si možná vyžádalo zavedení zvláštních préteritních přípon.

§ 3. Zdá se, že široce přijímaný názor spočívá v tom, že baltská přípona ā-préterita má víceméně stejný původ jako slovanský ā-aorist neboli aorist druhého kmene na -a typu 1. os. j. č. bъraxъ, 2./3. os. j. č. bъra „vzít“ (Stang 1942: 189; Jasanoff 1983: 62), utvořený od kořene v nulovém stupni.⁶ Problém této myšlenky představuje původ baltského ē-préterita, které zřejmě nemá přímý komparandum ani ve svém nejbližším příbuzném, slovanském jazyce. Stangovo (1942: 83) hodnocení by patrně mělo být zachováno v tom smyslu, že slovanské ē-imperfektum se nekryje s baltským ē-préteritem, protože slovanské ē-imperfektum se nevyskytuje zvláště u tranzitivních sloves (jeho výskyt je naopak fonologicky podmíněn), zatímco baltské ē-préteritum se zjevně často vyskytuje u tranzitivních sloves.⁷ Neměly by být přehlíženy ani odlišné vokalismy v kořeni slovanského ē-imperfekta a baltského ē-préterita (Stang 1942: 84). Dosavadní studie proto ponechaly historický původ ē-préterita jako problém, který je třeba vyřešit. Je pravda, že baltské ē-préteritum se často vyskytuje (např. nešē „nesl“) tam, kde se ve slovanských jazycích vyskytuje s-aorist (1. os. j. č. nešъ „nesl“), a tyto dvě kategorie tedy musely mít něco společného. Schmalstieg (1961) proto připustil možnost, že se ē-préteritum vyvinulo z indoevropského imperfekta (2. os. j. č. *h₁nēkē-s, 3. os. j. č. *h₁nēkē-t „nést“), které se ve slovanském jazyce vyskytuje ve 2. a 3. osobě singuláru paradigmatu s-aoristu (2./3. os. j. č. nešę).

Na druhé straně existuje zcela odlišný přístup, který chápe sufix préterita na -ē jako výsledek hláskové změny (*iyā > ē (Kurschat 1876; Schleicher 1856: 224f.; Larsson 2010: 71ff.)). To lze podpořit skutečností, že préteritum na -ē je pravidelné u kauzativně-iterativních sloves v inf. -yti, pres. *-ā (← PB *-iya- < PIE *eye/o-) typu mṓkyti, std. mṓko / dial. mṓkia, mṓkē ‚učit‘, kde lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že kmen préterita *-ē vznikl z kmene založeného na imperfektu v *-iyā- (srov. Pedersen 1926: 11). V novější době tuto hypotézu rozpracovali Barton (1980) a Villanueva Svensson (2005). Barton (1980) navrhuje, že *-(i)y bylo zavedeno do

⁶ Stang (tamtéž) rozlišil dva typy ā-préterita: 1) potomky výše bezprostředně zmíněného balto-slovanského ā-aoristu a 2) potomky balto-slovanského tematického aoristu. Jak Stang uvádí (tamtéž, s. 383), tematický aorist byl pravděpodobně nahrazen ā-aoristem. Lze tedy říci, že ā-přípona ā-préterita je morfologickým pokračováním balto-slovanského ā-aoristu.

⁷ Na rozdíl od Kortlandta (2005: 168) a Jasanoffa (2017: 229, pozn. 107), kde je ē-préteritum spojováno se statickými slovesy na *-ē- (např. tekēti „téct“, gūžēti „ležet (pod něčím teplým)“), které je podle Jasanoffa (1978: 123–125) odvozeno od původní instrumentální koncovky *-eh₁.

Straipsniai / Articles

15

YOKO YAMAZAKI

préteritního kmene analogicky z kmene přítomného času na *–ya– (< PIE *–ye/o–), zejména v případě některých sloves včetně miršta (← *miria(t)). Navrhovaný analogický proces lze formulovat takto:

Přípona –ē– se mohla vyvinout z *–(i)yā– vyrovnáním paradigmatu vyvolaným koncovkami 1. a 2. osoby singuláru (1. os. j. č. *–yāu > –iau, 2. os. j. č. *–yaī > –ei), což vedlo ke stejným tvarům jako u ē–préterita (1. os. j. č. *–ēu > –iau, 2. os. j. č. *–ēi > –ei (Barton 1980: 269)). Villanueva Svensson (2005) zastává radikálnější stanovisko a navrhuje, že protobaltština měla původně pouze ā–préteritum a že ē–préterita se v zásadě vyvinula z kmene *–iyā–, kde výše zmíněná analogie zavedla prvek *(–i)y– do původního kmene ā–préterita sloves s ia-přítomnými časy.⁸ To by jistě mohlo vysvětlit, proč je ē–préteritum u ia-přítomných časů pravidelné, jak je popsáno v mluvnicích, například u Endzelīnse (1923: 590) a Stanga (1942: 191; 1966: 377). Aplikována na případ mir̃ti a mir̃šti by však tato hypotéza předpovídala, že obě slovesa by měla přijímat ē–préteritum, a nevysvětlila by, proč préteritum slovesa mir̃šti zůstává ā–préteritem. Je pravda, že právě tak analogie funguje, tj. neovlivňuje jazykové formy pravidelně jako hláskový zákon. V tomto konkrétním případě by však snad bylo možné najít přesvědčivější důvod, proč tato dvě slovesa v baltštině přijímají odlišné préteritní kmeny.

§4. Lze pozorovat přinejmenším dva rozdíly mezi těmito dvěma slovesy. Jedním z nich je rozdíl ve valenci. Ačkoli obě slovesa mají význam středního rodu, přičemž podměty mají jen malou kontrolu nad událostmi označovanými těmito slovesy, Lith. mir̃šti / Latv. mirst je tranzitivní sloveso, protože (na hlubší úrovni) má předmět, zatímco Lith. mir̃ti / Latv. mirt žádný předmět nepředpokládá. Tato vlastnost by však přirozeně vedla k tomu, že Lith. mir̃šti / Latv. mirst by přijalo spíše ē–preteritum než ā–preteritum, a tedy k výslednému stavu nepřispěla. Druhý rozdíl lze spatřovat v jejich lexikálním aspektu. Zatímco Lith. mir̃ti / Latv. mirt má duální aspektový charakter, tj. podle kontextu je lze chápat buď jako imperfektivní, nebo perfektivní (srov. Ambrazas 1997: 235), toto ne

^⁸ Podle názoru autora této práce je možné, že ē–préteritum má několik různých historických zdrojů, srov. Schmalstieg (1961).

16

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lit. mirtì / lot. mirt „zemřít“ a lit. miršti / lot. mirst „zapomenout“ ve východní baltštině

se zdá být případem lit. miršti / lot. mirst. Obecně jsou v litevštině slovesa bez předpon gramaticky imperfektivní (srov. Dambriūnas et al. 1990: 385; Ambrazas 1997: 234–235) a lit. mirtì / lot. mirt není z tohoto pravidla výjimkou, jak ukazují příklady (3a, b). Lotyšský příklad v (3d) snad nejlépe demonstruje obvyklý kontrast mezi slovesy bez předpony a s předponou. Jak však ukazuje (3c), imperfektivní tvary lit. mirtì / lot. mirt v préteritu mohou ve specifickém kontextu vyjadřovat perfektivní význam:

3) a. Jis miršta. „umírá / zemře“ (litevština, Ambrazas 1997: 235) „on“ „zemřít“ imperf. 3. os. préz.;

b. Žmonės mirė kasdien. „Lidé umírali každý den.“ (litevština, tamtéž) „lidé“ mn. č. nom. „zemřít“ imperf. 3. os. prét. „každý den“;

c. Mergaitė mirė vakar. „dívka včera zemřela“ (litevština, tamtéž) „dívka“ j. č. nom. „zemřít (pf.)“ imperf. 3. os. prét. „včera“;

d. Dažų dienų mira un nenuomira. „mnoho“ „dní“ gen. mn. č. „zemřít“ imperf. 3. os. prét „a / ale“ „zemřít“ pf. 3. os. prét. „(on) umíral mnoho dní, ale nezemřel.“ (lotyština, Endzelīns 1948: 241).

Tím se míní „dvojí vidový“ rys (Ambrazas 1997: 235) lit. mirtì / lot. mirt. V případě lit. miršti / lot. mirst se však kontrast mezi tvary bez předpony (imperfektivními) a s předponou (perfektivními) jeví jako odlišný.

4)^⁹ a. Miršau dvejus metus, ką jis sakė. „zapomínat“ imperf. 1. os. j. č. „dva (kol.)“ „rok“ mn. č. akuz. vztaž. záj. akuz., „on“ j. č. nom. „říci“ 3. os. prét. „Dva roky jsem se snažil zapomenout, co řekl“.

b. Užmiršau per dvejus metus, ką jis sakė. „zapomenout“ 1. os. prét. pf. „během“ „dva (kol.)“ mn. č. akuz. „rok“ mn. č. akuz. vztaž. záj. akuz. „on“ j. č. nom. „říci“ 3. os. prét. „Během dvou let jsem úplně zapomněl, co řekl“.

c. Rūsiškai tai jau nemiršiau. (litevština, LKŽe)

^⁹ Jsem zavázán své litevské informátorce, MA Gretě Klimaitė, za jazykovou kontrolu údajů v (4) a překladů a za její lingvistické rady k těmto údajům. Netřeba dodávat, že všechny zbývající chyby jsou mé.

Straipsniai / Articles

17

YOKO YAMAZAKI

„ruština“ „tak“ „již“ NEG- „zapomenout“ imperf. 1. os. j. č. fut.¹⁰ „Na ruštinu rozhodně nezapomenu“.

d. Miršaũ miršaũ ir užmiršaũ visaĩ, ką jis sakė. (litevština, LKŽĖ) „zapomínat“ 1. os. j. č. prét. imperf. „a“ „zapomenout“ pf. 1. os. j. č. prét. „zcela, úplně“ vztaž. záj. akuz. „on“ j. č. nom. „říci“ 3. os. prét. „Stále jsem zapomínal a úplně jsem zapomněl všechno, co řekl“.

e. Kárvė veršį jau pradeda apmiršti. (litevština, LKŽĖ) „kráva“ j. č. nom. „tele“ j. č. akuz. „již“ „začít“ 3. os. préz. „částečně zapomenout“ pf. inf. „Kravička začala zapomínat na své tele.“

f. Kárvė veršį jau pradeda užmiršinėti. „kráva“ j. č. nom. „tele“ j. č. akuz. „již“ „začít“ 3. os. préz. „postupně zapomínat“ pf. (iterativní) inf. „Kravička začala zapomínat na své tele.“

Lit. miršti obvykle přijímá perfektivní (předponové) tvary,¹¹ a jeho imperfektivní (bezpředponové) préteritní tvary lze spojovat s neobvyklou situací, jako je „aktivní zapomínání“, kdy může událost „zapomínání“ nějakou dobu trvat a podmět si může být tohoto procesu vědom, například při snaze zapomenout traumatickou nebo nepříjemnou vzpomínku, jako v (4a). To naznačuje, že miršti může mít gramatické imperfektivní tvary; ty se však užívají zřídka. V budoucím čase se zdá, že imperfektivní tvary místo toho nabízejí perfektivní význam, jako v (4c). Je samozřejmé, že perfektivní tvary označují perfektivní vid, jak v (4d) očekáváme (srov. Dambriūnas 1958).¹² Tyto skutečnosti silně poukazují na perfektivní lexikální vid slovesa miršti. To může podpořit následující skutečnost: perfektivní infinitivy lze užívat se slovesy to begin (pradėti, imti) a to end (baigti), jako v (4e), ale takové konstrukce znějí lépe s perfektivním infinitivem iterativních (lexikálně imperfektivizovaných) sloves, jako je užmiršinėti, jako v 4f (srov. Dambriūnas 1958: 260).

Skutečnost, že se imperfektivní tvary lit. miršti / lot. mirst užívají zřídka, může z historického hlediska naznačovat, že staré aoristy byly v baltských (a slovanských) jazycích posíleny přidáním předpon, přijmeme-li návrh Ostrowského (2019: 57) v naší současné

¹⁰ Záporový marker ne je jistě předpona, neovlivňuje však slovesný vid (Dambriūnas 1958: 255).

¹¹ Lot. mirst se také obvykle užívá s předponou aiz- nebo pie-, viz ME II: 634.

¹² Perfektivní tvary mohou také označovat rezultativní stav tím, že přijímají časový výraz vyjadřující trvání, jako v (2d).

18

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lit. mīrti / lot. mirt „zemřít“ a lit. miršti / lot. mirst „zapomenout“ ve východní baltštině

diskusi. Podle Ostrowského jsou slovesa tohoto typu, která postrádají imperfektivní (= bezpředponové) tvary a u nichž se užívají pouze perfektivní tvary (např. *žinti, pažinti „poznat“), pravděpodobně založena na svých préteritních tvarech, které pocházejí ze starších aoristů. Jejich aoristní neboli perfektivní vidový rys byl v balto-slovanštině posílen přidáním předpony (tj. vytvořením perfektivních tvarů). Z fonologického hlediska nelze určit, zda lit. mirš- / lot. mirs pochází z původního kmene přítomného času, nebo aoristu, protože vokalismus kořene byl v obou časech v mediálním rodě nulový stupeň (*m̥rs- > *mirš-). Tato teoretická úvaha nicméně podporuje starý aorist jako původ préterita *miršā.

§5. V návaznosti na výše uvedené úvahy lze učinit pozorování týkající se kognátů lit. mīrti / lot. mirt a lit. miršti / lot. mirst v indických jazycích (srov. 1 a 2 v §1). Je zajímavé, že u √mṛ jsou doloženy jak aoristní, tak prézentní injunktivní tvary, zatímco v databázi sanskrtu Titus nebyl nalezen žádný prézentní injunktivní tvar u √mṛs.^¹³ Tento kontrast lze nalézt pouze v indických jazycích, protože žádné flektivní tvary *mers nebyly převzaty slovanskými jazyky, avšak u *mer-¹⁴ jsou doloženy jak imperfektní tvary (3pl. mьrěxǫ, Suprasl. 398, 24), tak aoristní tvary (3sg. umrětb Assemannianus 11c28, mrětb, Assemannianus 11d2). To přinejmenším naznačuje, že v protobaltoslovanštině byly pravděpodobně užívány kategorie imperfekta i aoristu, třebaže slovanský imperfekt představuje inovativní formaci. Prézentní injunktiv √mṛ se ve skutečnosti nenachází ani v Rgvédu (RV), ani v Atharvavédu (AV), avšak po zahrnutí korpusů Sama Veda Jaiminīya Brāhmaṇa (SV JB) a Jaiminīya Upaniṣad Brāhmaṇa (SV JUB) je jich doloženo několik (např. 3sg. mriyata SV JB 1, 242, 34a; SV JUB 3, 8, 10a), zatímco u √mṛs nikoli. Ačkoli přesné rozlišení mezi aoristem a imperfektem v indikativu bylo předmětem mnoha diskusí,^¹⁵ zdá se být zřejmé, že

^¹³ Všechny zde citované údaje z Rgvédu a Atharvavédu byly převzaty z Hoffmann (1967). Údaje z bráhman Sáma-védu poskytla databáze dostupná na Titus (Available at: http://titus.fkidg1.uni-frankfurt.de/database/titusinx/wordwhl.htm#dStart [Accessed 1 March 2020]). Protože aspektové rozlišení mezi aoristem a imperfektem bylo v indikativu zastřeno, ale v injunktivu se lépe zachovalo, doplnil jsem pro srovnání injunktivní tvary. Takovýto rychlý průzkum databáze nepostačuje k úplnému zjištění dokladů určitých tvarů, pro účely této diskuse však postačuje k zachycení obecné tendence ve stavu jejich doložení.

^¹⁴ Srov. Aitzetmüller 1977: 252, 664.

^¹⁵ Obvykle se má za to, že aoristový indikativ označuje nedávnou minulost, zatímco imperfektum označuje vzdálenou či historickou minulost (Delbrück 1876; Tichy 1997); v pozdějších védských textech se proto imperfektum typicky užívá ve vyprávěních (Hoffmann 1967). Existují však i jiné názory. Někteří badatelé (např. Gonda 1962; Kiparsky 1998) předpokládají, že jejich funkce jsou spíše aspektové nežli

Straipsniai / Articles

19

YOKO YAMAZAKI

aspektová rozlišení byla rovněž vytrvalejší v injunktivu i v jiných neindikativních způsobech (Hoffmann 1967: 105–106). Distribuce přítomných a aoristových injunktivů těchto slovesných kořenů proto může naznačovat, že nejen v baltském, ale i v indickém prostředí si kořen *mer vytvořil dvojí aspektové čtení, zatímco *mers zůstal aoristový. Lze dále usuzovat, že tento stav mohl být vyvolán již v PIE. Nebylo by to v rozporu s pozdějším lexikálním perfektivním aspektem PB *merś-.

§6. Ještě důležitější je, že předpoklad, podle něhož se litevské miřšo / lotyšské miřsu vyvinulo z tematického aoristu (jako u Klingenschmitt 1982: 4), by lépe odpovídal comunis opinio (srov. Stang 1942: 63–64, 190; Kortlandt 2005; Villanueva Svensson 2011 a další), podle něhož se střední kořenový aorist v baltoslovanštině pravidelně vyvinul v tematický aorist a v baltském prostředí v ā-préteritum. Podle toho by litevské miřšo / lotyšské miřsu bylo nejspíše pravidelným baltským výsledkem středního kořenového aoristu, zatímco litevské miřé / lotyšské miru(ē) nikoli. Nyní vyvstává otázka, odkud litevské miřé / lotyšské miru(ē) pochází, a dále zda pochází odjinud než ze středního kořenového aoristu. Navrhoval bych, že litevské mire / lotyšské miru(ē) je odvozeno od imperfekta přítomného kmene ye/o, nikoli od středního kořenového aoristu.

Střední kořenový aorist se může ze sémantického hlediska jevit jako vhodnější předchůdce PB *mirē-, neboť jde v zásadě o nedurativní, avšak aoristový kořen, a kořenové aoristové tvary jsou ve slovanských jazycích skutečně doloženy. Čtenáři se mohou ptát, proč bylo pro préteritum PB *miria- zvoleno imperfektum, zatímco pro *mirśia- byl správně zvolen aorist. V této souvislosti bych rád upozornil na skutečnost, že gramatické aspektové kategorie, aorist a imperfektum, byly v prabaltštině ztraceny. Místo nich byly zavedeny dvě kmenové formace s jednoduchou préteritální sémantickou hodnotou, které se následně uspořádaly zcela odlišným způsobem. Sémantická shoda proto pravděpodobně nebyla považována za důležitou; při volbě předkové podoby préteritního kmene měla větší váhu dostupnost kmenového základu. Jak jsme viděli výše, *mer nabízelo aoristový i imperfektní kmen víceméně stejně, zatímco *mers nabízelo aoristový kmen výrazně častěji než imperfektní, což muselo způsobit rozdíl v jejich baltských préteritních kmenech.

časové vzdálenosti minulosti; jiní (např. Vekerdí 1955) zastávají názor, že žádné rozlišení časové vzdálenosti neexistuje, nýbrž že jejich funkce jsou čistě aspektové (podrobnější přehled těchto teorií viz Dahl 2010: 4nn.). V relativně nedávné studii Dahla (2010: 437) se navrhuje, že aorist označuje obecnou minulost a perfektivní aspekt, zatímco imperfektum je specifické pro vzdálenou minulost a v rané védštině je z hlediska aspektu neutrální.

20

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lith. mir̃ti / Latv. mir̃t ‘to die’ and Lith. mir̃šti / Latv. mir̃st ‘to forget’ in East Baltic

§7. Existuje několik případů přibližně paralelních k *mers-, v nichž má východní Pobaltí ā-préteritum spojené s původními středními (–intranzitivními) *ya-presenty a s výrazným nedostatkem přítomného injunktivu v indičtině. Například *sed- „sedět“ je ve východním Pobaltí doloženo jako šēsti, šēda, šēdo, lotyšské sēst, sēštu, sēdu a ve védském sanskrtu jako pasivní aoristový injunktiv 3. os. j. č. sādi (RV 7,73,2). V tomto případě je opět pozorováno ā-préteritum ve východním Pobaltí a absence přítomného injunktivu (středního) v raném védském sanskrtu. Naproti tomu *men- „pamatovat si“ má v baltských jazycích e-préteritum a je několikrát doloženo v přítomném injunktivu (1. os. j. č. manye (RV 10,7,3), 2. os. j. č. manyathaḥ (RV 1,126,7), 3. os. j. č. manyata (RV 4,17,4); √mn „pamatovat si“), stejně jako v aoristovém injunktivu (1. os. j. č. maṃsi (RV 7,88,2), 2. os. j. č. manvata (RV 4,1,16; RV 8,29,10a), 2. os. j. č. maṃsthaḥ (AV 9,5,4), 3. os. j. č. maṃsta (AV 8,1,12; AV 11,2,8). Netřeba dodávat, že tento vzorec sám o sobě nelze zobecnit jako podmínku, za níž určité sloveso v baltských jazycích tvoří ā-préteritum, protože baltská data nelze přímo srovnávat s daty indickými. Ve skutečnosti se vyskytují i případy jako litevské gẽšo (inf. gẽsti, préz. gẽsta), lotyšské dzisu(ā) (dzist, dzīestu) „uhasnout“, staroslověnské préz. participium gašošt̄ ← *gas-je (Tedesco 1948: 368–369), tematický aorist -gase „vyjít, uhasnout“, v nichž je doložen střední přítomný injunktiv (skt. 3. os. mn. č. střed. dasyanta [RV 5,45,3; 1×] „zpustošit, vyčerpat se“), avšak ve védštině není doložen žádný střední aoristový injunktiv. V konkrétním případě litevského mir̃ti / lotyšského mir̃t a litevského mir̃šti / lotyšského mir̃st se však zdá, že dostupnost imperfekta v prehistorické fázi přispěla k rozdílu v jejich volbě préteritních kmenů.

§8. Jak bylo uvedeno výše, vracíme se nyní k problému přítomnosti a nepřítomnosti métatonie rude ve tvarech mir̃šta „umírá“ a mir̃šta „zapomíná“. V obou případech není přítomný kmen na -sta původní formací. Jejich původním kmenem byl, jak jsme viděli výše, kmen na ye/o s kořenem v nulovém stupni, který byl nahrazen kmenem na -sta, jenž se stal produktivnějším inchoativním kmenem. O přítomné příponě -sta je známo, že způsobuje métatonie rude v kořenové slabice, a akutový tón ve tvaru mir̃šta je pravidelným výsledkem této kmenové formace. Nepřítomnost métatonie rude ve tvaru mir̃šta proto naopak vyžaduje objasnění.

Samozřejmě lze předpokládat, že métatonie rude ve tvaru mir̃šta byla zablokována, aby se zabránilo homonymní kolizi s tvarem mir̃šta, lze ji však také interpretovat jako známku toho, že tvar mir̃šta vznikl až poté, co baltská métatonie rude přestala působit. Podle tohoto scénáře původní *ya-present *mers- (tj. *mirš-ya(–ti)) přežil déle než *mir-ya(–ti), který byl v rané prabaltštině nahrazen přítomným kmenem na -sta. V důsledku toho byl předchůdný tvar préterita *mirsā déle vystaven možnému analogickému tlaku svého přítomného kmene *miršya-, vyjdeme-li z prabaltštiny: préz. 3. os. j. č. *miryāti: préteritum

Straipsniai / Articles

21

YOKO YAMAZAKI

*mir̃yā-:: *mir̃śyati: *mir̃śā, stejně jako Barton (1980) a Villanueva Svensson (2005). Jak však ukazují doložené tvary, kmen ya-present slovesa *mir̃śyati neměl na jeho préteritní kmen žádný analogický vliv, možná proto, že mir̃šti není typickým tranzitivním slovesem, takže vzorec ia-present a ē-preterit je obzvláště dominantní.

§ 9. Jestliže je pravda, že *mers přijalo kmen založený na aoristu jednoduše kvůli jeho větší dostupnosti, zatímco *mer si zvolilo préteritní kmen založený na imperfektu, přestože byly dostupné oba kmeny, aoristový i imperfektní, mohlo by to znamenat, že v prabaltštině byly jako základ préteritního kmene obecně upřednostňovány imperfektní kmeny před aoristovými. Tato preference může být způsobena jazykovým kontaktem s finskými jazyky, v nichž se pro systém minulého času původně tvořilo pouze imperfektum (Laasko 2001: 190–191; 2011: 185).¹⁶ Je známo, že prabaltština ztratila aspektové rozlišení zděděné z protoindoevropštiny a svůj systém préterita značně restrukturalizovala, čímž vznikly netriviální rozdíly oproti slovanskému slovesnému systému. Není však známo, respektive je obtížné zjistit, co prabaltštinu vedlo k restrukturalizaci systému préterita a k odstranění gramatických aspektových rozdílů z flexe. S rozvojem výzkumu jazykového kontaktu mezi finskými a baltskými jazyky (např. Dahl, Koptjevskaja-Tamm (eds.) 2001; Junttila 2015) jsme nyní v lepší pozici pro posouzení možnosti, že baltský systém préterita byl inovován pod finským vlivem prostřednictvím jazykového kontaktu. Podrobná analýza však přesahuje rámec tohoto příspěvku.

§ 10. Tato práce navrhuje, že dvě slovesa, litevské mir̃ti / lotyšské mirt a litevské mir̃šti / lotyšské mir̃st, mají různé préteritní kmeny, protože jejich základní formy měly odlišný původ, totiž kmen založený na imperfektu a kmen založený na aoristu. V předchozích studiích bylo navrženo, že kmen ē-preterit litevského mir̃ti / lotyšského mirt je výsledkem analogie jeho staršího kmene ya-present s předkovou podobou préteritního kmene (*-ā- → *-iyā- → *-ē-). Takové řešení představuje problém, neboť by nebylo slučitelné s kmenem ā-preterit litevského mir̃šti / lotyšského mir̃st, u něhož se rovněž očekává kmen ia-present, a to na základě jeho překvapivě analogického etymologického pozadí k litevskému mir̃ti / lotyšskému mirt. Navrhované řešení předpokládá, že různé préteritní kmeny vznikly z imperfektních, respektive aoristových kmenů, bez nutnosti analogických procesů. Opora pro předpoklad těchto různých kmenů minulého významu se snad nachází v indických datech, která zachovávají jak přítomné, tak aoristové injunktivy pro *mer-, ale pouze aoristové injunktivy pro *mers-.

¹⁶ Dvě opisná minulá času, perfektum a plusquamperfektum, zde nejsou do diskuse zahrnuta.

22

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Litevské mīrti / lotyšské mirt „zemřít“ a litevské miršti / lotyšské miršt „zapomenout“ ve východním Pobaltí

Slovanština poskytuje jemnou oporu tím, že zachovává pouze reflexy *mer- (v staroslověnštině jsou doloženy jak imperfektum, tak aorist).

Vzhledem k tomu, že ē-preterit je podle standardů ia-presentů v baltských jazycích pravidelné, nelze popřít účinek analogie navržené Bartonem a hájené Villanuevou Svenssonem. Navržení jiného zdroje pro tento konkrétní případ litevského mīrti / lotyšského mirt neodmítá takový analogický proces obecně ve východob altském slovesném systému. Naopak poté, co byly starší přítomné kmeny na ya nahrazeny přítomnými kmeny na sta (jak dokládají miršta, (už)miršta), zůstal vzorec ia-presentu k ē-préteri­tu jedním z nejvýraznějších modelů ve východním Pobaltí a přinejmenším v litevštině se dále šířil.

BIBLIOGRAPHY

Aitzetmüller Rudolf 1977: Belegstellenverzeichnis der altkirchenslavischen Verbalformen, Würzburg: U. W. Weiher.

Ambrazas Vytautas 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

Barton Charles 1980: Notes on the Baltic preterite. – Indogermanische Forschungen 85, 246–278.

Cheung Johnny 2007: Etymological Dictionary of the Iranian Verb, Leiden, Boston: Brill.

Dahl Eystein 2010: Time, Tense and Aspect in Early Vedic Grammar, Leiden: Brill.

Dahl Östen, Koptjevskaja-Tamm Maria (eds.) 2001: Circum-Baltic Languages: Typology and Contact. Vols. 1–2, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

Dambriūnas Leonardas 1958: Verbal aspects in Lithuanian. – Lingua Posnaniensis 7, 253–262.

Dambriūnas Leonardas, Klimas Antanas, Schmalstieg William R. 1990: Introduction to Modern Lithuanian, 4th edition, Brooklyn, New York: Franciscan Fathers.

Delbrück Berthold 1876: Altindische Tempuslehre, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses.

Endzelīns Jānis 1923: Lettische Grammatik, Heidelberg: Carl Winter.

Gonda Jan 1962: The Aspectual Function of the Rgvedic Present and Aorist, S-Gravenhage: Mouton & Co.

Straipsniai / Articles

23

YOKO YAMAZAKI

Hoffmann Karl 1976: Der Injunktiv im Veda, Heigelberg: Carl Winter.

Jasanoff Jay 1978: The Stative and Middle in Indo-European, Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck.

Jasanoff Jay 1983: The IE. ‘ā-preterite’ and related forms. – Indogermanische Forschungen 88(1), 54–83.

Jasanoff Jay 2003: Hittite and the Indo-European Verb, New York: Oxford University Press.

Jasanoff Jay 2017: The Prehistory of the Balto–Slavic Accent, Leiden, Boston: Brill.

Junttila Santeri 2015: Contacts between the Baltic and Finnic Languages, Helsinki: Suomalais–Ugrilainen Seura.

Kiparsky Paul 1998: Aspect and event structure in Vedic. – The Yearbook of South Asian Languages and Linguistics 1998, ed. R. Singh, London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications, 29–61.

Klingenschmitt Gert 1982: Das altarmenische Verbum, Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag.

Kortlandt Frederik 2005: Lithuanian tekėti and related formations. – Baltistica 40(2), 167–170.

Laakso Johanna 2001: The Finnic languages. – The Circum–Baltic Languages 1, eds. Ö. Dahl, M. Koptjevskaja–Tamm, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 179–212.

Laakso Johanna 2011: The Uralic languages. – The Languages and Linguistics of Europe, eds. B. Kortmann, J. van der Auwera, Berlin: De Gruyter Mouton, 179–198.

Larsson Jenny H. 2010: Studies in Baltic Word Formation, 2nd edition: Ph.D. thesis, University of Copenhagen.

LIV₂ – Lexikon der indogermanischen Verben, 2nd edition, eds. H. Rix et al., Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, 2001.

ME – Latviešu valodas vārdnīca / Lettisch–deutsches Wörterbuch 1–4, eds. K. Mīlenbachs, J. Endzelīns, Rīgā: Kulturas Fonda Izdevums, 1923–32.

Ostrowski Norbert 2008: Istorinės morfologijos ir sintaksės mažmožiai. – Baltistica 43(3), 463–473.

Ostrowski Norbert 2019: Old Lithuanian ischtirra ‘found out’ and some notes on the development of Baltic preterit. – Baltistica 65(1), 47–62.

24

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Lith. mirti / Latv. mirť ‘to die’ and Lith. miršti / Latv. miršt ‘to forget’ in East Baltic

Rasmussen Jens 1986: The Indo-European origin of the Balto-Slavic –ē– and –ā– preterite. – Papers from the 6th International Conference on Historical Linguistics, Poznań 1983, ed. J. Fisiak, Amsterdam: John Benjamins Publishing Company; Poznań: Adam Mickiewicz University Press, 441–450.

Schleicher August 1856: Handbuch der litauischen Grammatik, Prague: J. G. Calve.

Stang Christian S. 1942: Das slavische und baltische Verbum, Oslo: Jacob Dybwad.

Stang Christian S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo: Universitetsforlaget.

Tedesco Paul 1948: Slavic ne-presents from older je-presents. – Language 24, 346–387.

Tischy Eva 1997: Vom indogermanischen Tempus / Aspekt-System zum vedischen Zeitstufensystem. – Berthold Delbrück y la sintaxis indoeuropea hoy. Actas del Coloquio de la indogermanische Gesellschaft 21–24 septiembre de 1994, eds. E. Crespo, J.–L. G. Ramón, Madrid, Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, 589–609.

Vekerdi József 1955: On Past Tense and Verbal Aspect in the R̥gveda. – Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hungaricae 5, 75–100.

Villanueva Svensson Miguel 2005: The Baltic ē-preterit revisited. – Baltistica 6 priedas, 239–252.

Villanueva Svensson Miguel 2006: Traces of *o-grade middle root aorists in Baltic and Slavic. – Historische Sprachforschung 119, 295–317.

Villanueva Svensson Miguel 2009: Book review – cadere e abbattere in indoeuropeo. Sull etimologia di tedesco fallen, latino aboleo e greco ἀπόλλυμι (2007) by Sergio Neri. – Baltistica 44(2), 393–397.

Villanueva Svensson Miguel 2011: The accentuation of the infinitive type Latv. kałt, Sl. *kólti and the development of Indo-European molō-presents in Balto-Slavic. – Baltistica 7 priedas, 301–326.

Straipsniai / Articles

25

YOKO YAMAZAKI

Liet. mįrti / latv. mirt ‘mirti’ ir liet. miršti / latv. miršt ‘pamiršti’ rytų baltų kalbose

SANTRAUKA

Veiksmažodžiai – liet. mįrti / latv. mirt ‘mirti’ ir liet. (−)miršti / latv. (−)miršt ‘pamiršti’ – yra paliudyti rytų baltų kalbose, o giminiški žodžiai yra gana plačiai paliudyti kitose indoeuropiečių kalbose. Šių dviejų veiksmažodžių ir giminiškų žodžių analizė rodo, kad jie turi keletą bendrų istorines morfologijos ypatybių: abu šie veiksmažodžiai turi esamojo laiko stakamieną, nepaisant giminiškų indoeuropietiškų esamojo laiko *-ye/okamienų formų; iš indoeuropiečių prokalbės galima rekonstruoti, kad šių veiksmažodžių šakniniai aoristai linksniuojami kaip medijai; abu šie veiksmažodžiai pasižymi medijų semantika. Vis dėlto jų preteritų kamienai skiriasi: liet. mirė / latv. miru (ē) ir liet. miršo / latv. mirsu (ā). Straipsnyje pateikiamas išsamus šių veiksmažodžių morfologijos priešistorės, semantikos ir leksikos aspektų tyrimas, įskaitant lyginamuosius duomenis iš slavų ir indų kalbų. Tyrimas suponuoja, kad liet. mįrti / latv. mirt leksinis veiks las galėtų būti imperfektinis arba aoristinis, priklausomai nuo konteksto, o liet. (−)miršti / latv. (−)miršt atveju imperfektinė reikšmė yra reta; šis skirtumas galėjo egzistuoti dar priešistoriniame etape. Kita vertus, ankstesniame tyrime teigiama, kad iš aoristo kamienų kilę veiksmažodžiai dažnai neturi gramatinio imperfekto formų (t. y. neturi priešdėlių) baltų kalbose. Taip gali būti ir liet. (−)miršti / latv. (−)miršt atveju, nes šis veiksmažodis retai vartojamas be priešdėlio. Taigi prielaida, kad liet. (−)miršti / latv. (−)miršt tikriausiai yra kilęs iš aoristo kamieno, o liet. mįrti / latv. mirt galėtų būti kilęs iš senojo imperfekto kamieno, galimai susiformavusio iš esamojo laiko *-ye/okamieno, patvirtinama tiek semantiniu, tiek formaliuoju aspektu. Senasis imperfekto kamienas *miryatikriausiai gavo baltiško preterito kamieną sudarančią priesagą *-ā-, iš kurios kilo *miryāir išsirutuliojo į *mirēbaltų prokalbėje. Daroma išvada, kad skirtingos liet. mįrti / latv. mirt ‘mirti’ ir liet. (−)miršti / latv. (−)miršt ‘pamiršti’ preterito kamienų formos atspindi jų skirtingus istorinius kamienus, t. y. imperfekto ir aoristo kamienus, iš kurių jie ir kilo.

Įteikta 2020 m. liepos 27 d.

YOKO YAMAZAKI Stockholm University University of Zurich Seilergraben 53, 8001 Zürich, Switzerland [email protected]

26

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII