Stasys ZAJANKAUSKAS

PŘÍDAVNÁ JMÉNA ODVOZENÁ OD PŘÍDAVNÝCH JMEN V TECHNICKÉ TERMINOLOGII

Stav technické terminologie je určován stavem a vývojem jazyka. Terminologie elektroniky rozhodně není výjimkou a v elektronice se neustále objevují novinky, a tedy i nové termíny. Většina nových termínů přichází prostřednictvím angličtiny a ruštiny, přičemž příslušné pojmy je nutné vhodně pojmenovat litevsky. To však vyžaduje jak porozumění technice, tak jazykovou vzdělanost. Není těžké se také zmýlit. Často se přesvědčujeme, že některý pojem bylo možné pojmenovat mnohem přesněji.

Je velmi důležité umět přesně vystihnout rozlišovací vlastnosti různých materiálových útvarů a jejich pojmů, zejména když je pojmenováváme podle druhových znaků. K tomu se nejčastěji hodí zájmenná a příponová -inis přídavná jména. Přídavná jména s příponou -inis lze snadno pochopit, pokud lze bez obtíží odhadnout jejich základová slova. Ta jsou nejčastěji podstatná jména a podstatně méně často slova jiných slovních druhů. Užívají se také přídavná jména odvozená od přídavných jmen příponou -inis, ale sotva jsou potřebná a sotva je třeba stále vytvářet nová.

Velmi důležitou vlastností dokonalého termínu je přesná orientace. Často však nelze poznat, zda přídavné jméno odvozené od přídavného jména někam vůbec orientuje.

V knize A. Kvedaravičiuse a R. Navicka „Příručka výroby křemíkových integrovaných obvodů“ (Vilnius: Mokslas, 1989) se ostatně užívá negatyvusis ir pozityvusis fotorezistai, ačkoli by to mělo být tak, jak se odedávna nazývá ve fototechnice – negatyvas ir pozityvas, negatyvinis ir pozityvinis vaizdai, negatyvinis ir pozityvinis jautrieji sluoksniai – tokie ir fotorezistai. Zde by se neměla užívat zájmenná přídavná jména, nýbrž substantivní adjektiva utvořená z negatyvas a pozityvas. Záměry byly samozřejmě dobré – přídavná jména s příponou -inis jsou nejen nesprávná, ale i jinak neobhajitelná. Přesto ne všechna. Na zájmenná přídavná jména však mnozí úplně zapomněli. Autorům norem a technických podmínek je nutno je doslova vtloukat do hlavy.

Již jsme se zbavili mnoha, bohužel ne všech přídavných jmen odvozených od přídavných jmen,

47

která mají kromě adjektivní přípony -al-, -yv-, -at-, -ar- převzaté z jiného jazyka také litevskou příponu přídavných jmen -inis. Nezbavili jsme se však všech „superpřídavných jmen“ – pro stručnost tak označme přídavná jména s dvojitými příponami, například: vizualinis (=vizualus, vizualusis, regimasis), lokalinė (=lokalus, lokalusis, vietinis), globalinis (=globalus, globalusis, visa apimantis) a podobně. Mimochodem, cílem zde není uvést všechny možné litevské ekvivalenty. To by bylo samostatné téma.

Ještě nedávno se „superpřídavnými jmény“ heměla každá věta technického jazyka, například: sumarinis (=suminis), dvidis, efektyvinė (=efektinė) reikšmė, selektyvinis (=selektyvus, selektyvusis) stiprintuvas, elementarinės (=elementariosios) dalelės, elementarinės (=elementariosios) matematikos žinynas. Něco jiného jsou samozřejmě přídavná jména tvořená z mezinárodních slov jiných slovních druhů příponou -inis. Nejpřirozenější, nejpotřebnější a nejpočetnější jsou substantivní přídavná jména s příponou -inis, například: integralinis: integralas, diferencialinis: diferencialas, personalinis: personalas, personalija. Lze předpokládat, že zde nejsou zdvojené adjektivní přípony.

A zde jsou nové, praktické termíny tvořené autorem snadno z příčestí pomocí přídavných jmen s příponou -inis pro dvouslovné termíny: integruotinė schema (nebo snad integruotinis ar telktinis grandynas, neboť se míní nikoli schéma, ale výrobek obsahující mnoho elektronických obvodů), integruotinis jautrumas, programuotinis valdas, refiuotinė informacija. Termínů takové struktury se odedávna užívá nemálo: įneštinė varža, plūktinė asla, spausdintinė plokštė, įterptinis žodis, įvaržiuotinis būdvardis, verstinė literatūra.

Mimochodem, možností tvoření bývá zpravidla více – hodit by se mohly i termíny integruotoji schema ar integruotasis grandynas, integralusis jautrumas (hodilo by se i dříve užívané integralinis jautrumas); koaksialusis kabelis (hodilo by se i dříve užívané koaksialinis kabelis), vytvořené bez jakýchkoli výmyslů: ke kmenům podstatných jmen integral.as, koaksialas byla připojena přípona -inis, u přídavných jmen a příčestí byly užity zájmenné tvary. Možná se však zdálo, že to bude příliš obyčejné, a proto se nyní prosazují takové nevhodné, nijak neorientující termíny jako integrinė schema, integrinis jautrumas, koaksinis kabelis. Taková přídavná jména jsou

48

tvořit z v litevštině neužívaných slov, srov. také artezinis, juridinis. Je zcela vzácné a nežádoucí, aby se základové slovo v litevštině neužívalo: „jestliže žádné slovo užívané v litevštině nepodporuje podobu bez formantu, musíme užívat přídavné jméno s formantem“¹. Pravda, někteří tvrdí, že uvedené přídavné jméno integrinis je odvozeno od integrus, ale pak se klade důraz na snadnou integraci, nikoli na spojování či sjednocování.

Avšak integruotinės schemos se přece nazývaly integralinės schemos; navrhovalo se přece nazývat je nejen integrinėmis schemomis, ale také integraliosiomis schemomis, a nakonec integrschemomis. Stále se v tom bloudí. Nahlédneme-li do mezinárodních norem, vidíme, že integruotinė schema není ani zcela nedělitelným, ani zcela integrálním zařízením. Integrálnost se obvykle vyjadřuje dalším přídavným jménem monolitinis, například puslaidininkinė monolitinė integruotinė schema. V mnoha jazycích přívlastek v termínu integruotinė schema označuje pouze integraci, spojování, nikoli však integrálnost – integrated circuit (angl.), integrierte Schaltung (něm.), circuit intégré (franc.). Má se na mysli vícenásobná integrace – technologická, konstrukční, obvodová. V ruštině nebylo snadné to vhodně vyjádřit: mělo se říkat интегрированные схемы.

Nešťastné byly termíny bipoliarinis tranzistorius a unipoliarinis tranzistorius, avšak náhrady, které někdo prosadil, dvipolis tranzistorius a vienpolis tranzistorius jsou zcela nevhodné, nepřijatelné, protože podstatu vystihují důrazně nesprávně. Dvipolis znamená dvousvorkový a vienpolis jednosvorkový; například vienpolis jungiklis je zařízení k připojení nebo odpojení jednoho vodiče, zatímco dvipolis jungiklis slouží dvěma vodičům. Každý student musí vědět, že každý z těchto tranzistorů je trojpólový, nebo dokonce čtyřpólový prvek. Tyto tranzistory nebyly vytvořeny v Litvě a nejprve dostaly anglická označení. Mohli bychom tedy změnit i jejich mezinárodní názvy, řekněme na bipoliarusis tranzistorius a unipoliarusis tranzistorius. Tyto termíny by samozřejmě podstatu vystihovaly stejně nesprávně. Přesněji by se první měl nazývat bipoliarų (dvipoliarų) sandūrų tranzistoriumi. Jak však bylo uvedeno, odbočilo se jinam. Proto již šest let jejich

¹ Kniūkšta P. Priesagos -inis būdvardžiai. V.: Mokslas, 1976. P. 50. Toliau trumpinama PIB. Dar žr.: Sližienė N. Atsakome medikams // Kalbos kultūra. V.: Mintis, 1972. Sąs. 23. P. 71

49

mým studentům předkládám, myslím, dostatečně výstižná novotvarná označení dvikrūvis tranzistorius a vienkrūvis tranzistorius. Mimochodem, také krūvnešį – pro souhrnné označení pouze pohyblivého elektronu a pouze pohyblivé díry. Každý elektron, díru či iont – pohyblivé i nepohyblivé – bychom mohli nazývat nosiči náboje. Princip činnosti Dvikrūvio tranzistoriaus je založen na dvou typech krūvnešiais, zatímco vienkrūvio pouze na jednom typu krūvnešiais. Tak je to uvedeno i v mezinárodních normách.

Existují tedy nějaká pravidla nebo strategie pro tvoření a užívání přídavných jmen vyjadřujících výlučnou vlastnost? Možná ano. O potřebnosti zájmenných přídavných jmen v terminologii říká lingvistka A. Kaulakienė dokonce toto: „chceme-li zdůraznit nikoli kvalitu věci, ale její rozlišovací (terminologický) význam, měly by se všude užívat zájmenné tvary“². Mimochodem, je třeba mít na paměti, že své místo má i prostý tvar mezinárodních přídavných jmen s koncovkou -us (integralus, personalus, vizualus) i genitiv mezinárodních podstatných jmen (integralo reikšmė, personalo sudėtis). Nahlédneme-li do „Slovníku mezinárodních slov“ (1985), všimneme si, že „superpřídavná jména“ nahrazují mnoho příbuzných přídavných jmen.

O konkurenci zájmenných tvarů a jejich přípony -inis u mezinárodních přídavných jmen v terminologii se v knize A. Paulauskienė a D. Tarvydaitė „Gramatikos normos ir dabartinė vartosena“ (Kaunas: Šviesa, 1986) píše, že bychom se neměli „za každou cenu snažit všechno zcela normovat a navždy“³ a že „je politováníhodné, že třída zájmenných tvarů, která se začala utvářet teprve nedávno, již nyní zaniká“⁴. Přesto připomínají, že „již byla vytvořena (bylo snad ještě třeba je vytvářet?! – S. Z.) přídavná jména, která by mohla (!? – S. Z.) mít i zájmenné tvary (aktyvus – aktyvusis, pasyvus – pasyvusis, formalus – formalusis, vertikalus – vertikalusis)“⁵. To namísto „superpřídavných jmen“ aktyvinis, pasyvinis, formalinis, vertikalinis, která se zjevně považují za jaksi prv-

² Kaulakienė A. Politechnikos terminijos negėrovės // Kalbos kultūra V.: Mokslas, 1979. Sąs. 37. P. 35.

³ Paulauskienė A., Tarvydaitė D. Gramatikos normos ir dabartinė vartosena. K.: Šviesa, 1986. P. 139.

⁴ Ten pat. P. 136.

⁵ Ten pat. P. 139.

50

…ními – jednoduché tvary „právě vytvořené“. Zde se navíc ani nenavrhuje „vytvořit“ atonální, globální, demonstrativní a podobně.

Jak již bylo uvedeno, jazykovědkyně A. Kaulakienė se vyslovuje pro častější užívání zájmenných přídavných jmen. Podle jejího názoru však lze volitelně tvořit také přídavná jména bez příponového přídavného jména. Zdvojení přídavných přípon se tím zabrání, avšak důslednost chybí, nejsou žádná pravidla, existuje pouze další podnět k užívání přípony -inis. Není však jasné, zda je základní slovo východiskem pro pochopení těchto odvozenin; ostatně „termíny vytvořené bez systému je třeba si zapamatovat každý zvlášť, což je obtížné i pro odborníka v daném oboru, natož pro ty, kteří se tento předmět teprve začínají učit“⁶. Lze navíc vůbec hájit rozmanitost cizích slov?

Slovníky jsou pro uživatele velkou oporou. Bohužel se ve slovnících najde místo pro propagaci „superpřídavných jmen“, zatímco zájmenné tvary se obvykle neuvádějí, jako by každý věděl, že existují (anebo že zanikají?). Politechnický slovník (V., 1984) uvádí: нормальный 1. normalinis (první, nebo snad i základní význam?! Kdy se užívá?). 2. нормalis. 3. norminis. Z toho je jasné, že překládat je třeba více než jedním slovem! Vedle prvního by se hodil také genitiv normalės (např. normalės krypties), vedle druhého prostý tvar normalus a vedle třetího genitiv normos (např. normos lygis). Pak by ale nebylo třeba ani jediného přídavného jména s přídavnou příponou -inis!

Člověk by se jistě mohl radovat, když ve „Slovníku fyzikálních termínů“ (V., 1979) najde aktyvusis (a nikoli aktyvinis) prvek a vodivost, činný a jalový odpor, výkon, induktivní odpor a dokonce reaktyvusis lėktuvas. Bohužel v později vydaných slovnících ve většině případů „znovu od začátku“. Mimochodem, i tento slovník uvádí stacionarinis (=stacionarus+is) svyravimas, laidumas ir judesys (jako by se všechno odehrávalo v nějakém stacionare), kvazistacionarinis (=kvazistacionarus+is) lygmuo ir laukas, absoliutinis (=absoliutus+is) minimumas, lygis ir laikas; lokalinis (=lokalus+is). V uvedeném politechnickém slovníku je mnoho nedůsledností, například ještě transversalinis (=transversinis, transversalus+is) filtras. A co teprve „Slovník mezinárodních slov…“

⁶ G e r u l a i t i s V. Fizikos terminų žodynas // Mūsų kalba. 1980. Nr. 5. P. 30.

51

slov“ (V., 1985).

Jak známo, příponě -inis se lze často vyhnout použitím genitivu podstatného jména. Pak však často vznikají genitivy vedle sebe a utrpí jasnost myšlenky. Přípona -inis pomáhá vyhnout se nesrozumitelným genitivům vedle sebe, což podporuje její častější užívání. Zde je jeden novátorský příklad sousedících genitivů – lygiagrečiųjų virpesių kontūrų savybės. Už kmitání, nikoli obvody, je paralelní (nebo sériové, vázané). Ještě nedávno jsme tyto „oscilační“ obvody úspěšně nazývali rezonansiniais, také virpamaisiais.

Až bude všem jasné normativní tvoření přídavných jmen vyjadřujících výlučnou vlastnost, bude i bez slovníků zřejmé, že ekvivalentinė schema má znamenat „schéma ekvivalentu“, zatímco ekvivalenčioji schema znamená „náhradní schéma“, stacionarinis prietaisas „zařízení stanice“ a stacionarusis prietaisas „nehybný přístroj“ (takové významové odstíny musí existovat, aby bylo možné přesně vyjádřit, o čem se mluví). Pak bude všem jasný i rozdíl mezi negatyvusis a negatyvinis, dogminis a dogmatinis i mnoha dalšími.

Mezinárodní přídavná jména lze a je třeba rozhodně upravovat podle přísnějších pravidel. Důležitým strategickým východiskem by mělo být neužívat přídavná jména odvozená od přídavných jmen a podstatně častěji užívat zájmenné tvary. Neměli bychom nečinně čekat, až se ustálí „tradice“; musíme se vyvarovat ústupků.

52