NOMENKLATURA VERSUS TERMINOLOGIE (tři přístupy k vymezení nomenklaturních názvů)

СЕРГЕЙ ШЕЛОВ

Institut jazyků a kultur Lva Tolstého

Jedním z charakteristických rysů naší doby je prudký růst výměny ekonomických, administrativních a obchodních informací o zboží a službách poskytovaných na mezinárodní i národní úrovni. V této souvislosti si zaslouží podrobnou pozornost ta část označení používaných v příslušných dokumentech, která pojmenovává objekty světa zboží, služeb a místních i národních reálií. Taková označení se často vykládají jako nomenklaturní názvy, jejich status ve vědeckých publikacích a terminologických studiích však zdaleka není vyjasněn. Cílem této práce je proto nastínit hlavní a nejrozšířenější lingvistické pohledy na pojmy „nomenklaturní názvy“ a „nomenklatura“ a zjistit, co mají společného a v čem se liší.

Zaprvé se pokusíme podat velmi stručný přehled hlavních historicky utvořených názorů na tuto otázku. Zadruhé navrhneme vlastní řešení otázky složení nomenklaturních názvů, které se, jak se domníváme, pro jazykovědu jeví jako dostatečně aktuální.

Toto řešení se vztahuje na stovky tisíc až miliony velmi různorodých nomenklaturních jednotek (zejména biologická a technická nomina). Navíc umožňuje zachovat vnitřní soudržnost nomenklatury jako teoretického pojmu, na tomto základě určit místo nomenklatury v systému odborné vědecké a technické slovní zásoby a navrhnout obecnějazyková kritéria pro vymezení „nomenklatury“ jako zvláštní třídy odborných názvů (přičemž tato kritéria zůstávají jednotná pro nejrůznější vědní obory a tematické oblasti). Konečně zachovává vazby na některé tradiční přístupy k nomenklaturním názvům.

Terminologija | 2006 | 13

33

Употребление слова номенклатура известно задолго до К. Линнея (1707–1778) и А. Лавуазье (1743–1794), просуществовало несколько веков и в этом значении дошло до наших дней (по свидетельству А. Д. Хаотина, слово номенклатура появляется в европейских языках уже в XVI–XVII вв. [Хаотин 1972: 6–7]), но английский философ и историк науки У. Уэвель (1794–1866), по-видимому, был первым, кто попытался теоретически осознать этот класс научной лексики в его противопоставлении терминологии. У. Уэвель, известный своими работами в области методологии и истории естественных наук (в первую очередь – биологии, химии, минералогии), неоднократно касается некоторых проблем языка науки и, в частности, терминологии. Содержание наиболее часто цитируемого трактата “Философия индуктивных наук, основанная на их истории” позволяет с достаточной достоверностью утверждать, что в номенклатуру химических и биологических наук У. Уэвель включает названия систематики (разумеется, современной ему, У. Уэвелю) растительного и животного мира. Уместно в этой связи привести некоторые высказывания автора. “Номенклатура классификационной науки – это собрание имен Видов, Родов и других подразделений” [Whewell 1967: 462] (выделено нами – С. Ш.). “Напомним, что терминология – это язык для описания объектов, номенклатура – собрание имен самих объектов” [Whewell 1967: 535]. К номенклатуре У. Уэвель относит не только имена видов, но и многие другие названия представителей растительного и животного мира.

Chemickou nomenklaturu při tomto přístupu tvoří různá pojmenování látek a sloučenin (rovněž zcela nezávisle na jejich postavení v taxonomii). Z tohoto hlediska jsou chemické sodík, fluor, chlor, diazomethan, acetáty, kyselina stearová, kyselina olejová, dimethylglyoxim nomina, zatímco například atomové číslo, stabilní izotopy, fluktuace atd. jsou termíny.

V protikladu „terminologie – nomenklatura“ je však postoj W. Whewella dvojznačný, někdy dokonce i rozporuplný.

Skutečně, na jedné straně se v jeho pracích zdánlivě nacházejí přímá tvrzení, že nomenklatura se omezuje na názvy druhů. Na druhé straně se W. Whewell při logicko-sémantickém pojednání o protikladu „terminologie – nomenklatura“ nejčastěji vrací k výkladu nomenklatury, podle něhož

34

Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

Zahrnují se do ní také názvy dalších biologických taxonů – rodů, čeledí, řádů apod. Tento výklad souvisí s rozdílem mezi jazykem popisu objektu (sám W. Whewell někdy používá termín descriptive language, popisný jazyk) a jazykem, který bychom mohli nazvat jazykem pojmenování objektu. První tvoří terminologii vědy, druhý její nomenklaturu. „Stonky, listy, květy a plody rostlin a části, které k nim náleží, mohou být natolik rozmanité, že obecný jazyk zcela nedostačuje k vyjádření toho, co je v nich společné a rozdílné,“ píše W. Whewell. Botanika proto potřebuje nejen určitý systém názvů rostlin, ale také výrazy (phrases) k popisu jejich částí: nejen nomenklaturu, ale i terminologii (zvýraznil autor – S. III.)“ [Whewell 1869: 495].

Když W. Whewell hovoří o nomenklatuře, opakovaně přitom zdůrazňuje její přímější vztah ke skutečnosti a bezprostřední danost významu nomenů v poznání. V souladu s tím se nomeny a termíny zavádějí do vědeckého užívání odlišně. Význam nomenů se podle W. Whewella spíše než definicí, která vymezuje jeho hranice, ilustruje nějakým typickým představitelem. Není ani tak ohraničen zvenčí, jako spíš předveden prostřednictvím svého ústředního bodu; nepopisuje se tím, co je z něj nevyhnutelně vyloučeno, nýbrž tím, co je do něj vždy zahrnuto. Naproti tomu terminologie je více orientována na definici a dohodu.

Na jedné straně tedy stojí nomenklatura jako všechny názvy systematiky rostlinného a živočišného světa, všechny názvy přírodních organismů, jednotlivých jedinců a jejich souborů; na druhé straně „názvy, jejichž význam je v poznání bezprostředně dán“. Poznamenejme, že tyto dva přístupy jsou vnitřně, v rámci jednotného teoretického pohledu na jazyk vědy obecně, přírodních věd a zejména biologie, obtížně slučitelné. Je zajímavé, že dvojznačný postoj W. Whewella následně vedl k různým pojetím nomenklatury.

Zásadně nová etapa utváření vědeckých biologických názvů tak souvisela s činností C. Linného. Má se za to, že v jeho klasickém díle „Species Plantarum“ (1753) byly položeny základy takzvané binární (jinak binomické, binomi-

Terminologija | 2006 | 13

35

nální) nomenklatury – označování druhů rostlin (zdůrazněme: pouze druhů) rodovým názvem a určitým typem druhového rozlišení. Zdá se nepochybné, že v moderní botanické a zoologické nomenklatuře založené na díle C. Linného představují názvy druhů zpravidla zvláštní druh pojmenování. Vědecký název rodu se označuje jedním latinským slovem a název hlavní systematické kategorie, která k němu náleží – druhu – se upřesňuje druhým slovem, které je syntakticky závislé na prvním: například topol bílý (Populus alba), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), javor negundo (Acer negundo), cypřiš kašmírský (Cupressus corneyana), berneška kanadská (Branta canadensis), mlok stromový (Aneides lugubris), kakadu palmový (Probosciger aterrimus), volavka žlutolící (Egretta eulophotes) apod. (v zoologii jsou rozšířeny také názvy ze tří slov – trinomické, v nichž je poslední ze tří názvem poddruhu: například jelen evropský krymský (Cervus elaphus brauneri)). Druhá složka názvu druhu se obvykle nazývá druhovým epitetem. Druhové epiteton, i když je vyjádřeno termínem, přitom zdaleka nevyčerpává druhové odlišnosti rostliny; v nejlepším případě vyjadřuje pouze jeden z mnoha znaků a všechny ostatní zcela ponechává ve stínu. Není proto divu, že ostřice málokvětá (Carex pauciflora) nemusí být protikladem zrovna ostřice mnohokvěté (Carex pluriflora), nýbrž ostřice hakkodské (Carex hakkodensis); ostřice mnohokvětá (Carex pluriflora) zase může být protikladem ostřice mokřadní (Carex limosa) apod. V řadě případů je druhové epiteton odvozeno od jmen osob a zeměpisných názvů: srov. ostřice Gmelinova (Carex gmelini) nebo rdesno islandské (Koenigia islandica) (podle některých údajů tvoří tyto případy až 20% druhových epitet v botanice). Druhové epiteton tedy v názvu druhu neodkazuje na jeho biologickou podstatu a je pro ni do značné míry nahodilé; jeho nomenklaturní název nemůže sloužit jako charakteristika, která identifikuje druhové zvláštnosti rostliny či živočicha. V této funkci může sloužit pouze jeho speciální popis, který se v současné vědě nazývá diagnózou. Tento popis pak příslušný význam přiřazuje názvu druhu. V biologii se tedy pojmenovávání „přirozených druhů“ vydalo cestou nárůstu synkretismu názvu za cenu ztráty jeho analytismu,

36 Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

protože stručný vědecký název druhu nevyjadřuje jeho odlišnosti a k jejich určení jsou zapotřebí zvláštní prostředky. Pojem druhu – jako základní jednotka systému živých organismů a kvalitativní etapa jejich evoluce, jako hlavní taxonomická kategorie v biologické systematice – následně zaujal ústřední místo v celé biologické taxonomii a názvy druhů tvoří většinu názvů zástupců živočišného a rostlinného světa v biologii. To umožňuje předpokládat, že v období po Linném získal termín nomenklatura vedle svého původního významu ještě jeden. Začal se používat převážně nebo výhradně pro názvy druhů tvořící binární nomenklaturu. Tento předpoklad mohou částečně potvrzovat názory J. S. Milla (1806–1873), současníka a krajana W. Whewella. J. S. Mill, který W. Whewella znal a opakovaně na něj odkazoval, rozebírá v „Systému logiky sylogistické a induktivní“ některé jeho teze. K otázce nomenklatury píše mimo jiné: „Slova nomenklatura a terminologie většina autorů užívá téměř zaměnitelně a doktor Whewell byl první, pokud vím, kdo těmto dvěma termínům přisoudil odlišné významy. Protože jím stanovené rozlišení mezi těmito slovy má skutečný a důležitý význam, měli bychom následovat jeho příkladu“ [Mill 1899: 565]. Dále však pokračuje: „Nomenklaturu lze definovat jako soubor názvů všech přirozených tříd, jimiž se zabývá ten či onen obor vědění, nebo lépe všech nižších přirozených tříd (zdůrazňujeme my – S. Š.) – těch ‚nižších druhů‘, které lze dále dělit, nikoli však již na přirozené třídy a které obecně odpovídají tomu, co se v přírodních vědách nazývá prostě ‚druhy‘ [Mill 1899: 565]. Názvy nižších přirozených tříd tedy patří do nomenklatury, zatímco názvy všech taxonů vyšších než druh (názvy rodu, čeledi, řádu, třídy atd.) k tomuto přístupu do nomenklatury nepatří, a jsou tedy s největší pravděpodobností součástí biologické terminologie, srov. savci – šelmy – kočkovití – kočka (Mammalia – Carnivora – Felidae – Felis), savci – primáti – cebidi – vřešťan (Mammalia – Primates – Cebidae – Alouatta), dvouděložné – mýdelníkotvaré – javorovité – javor (Dicotyledones – Sapindales – Aceraceae – Acer) apod.

Terminologija | 2006 | 13

37

Je zajímavé, že vývoj chemické nomenklatury se ubíral zásadně odlišnou, prakticky opačnou cestou. V šedesátých letech XVIII. století byla zásluhou G. de Morveaua, A. Lavoisiera a dalších provedena reforma chemické nomenklatury, vycházející ze zásady, podle níž má název látky jednoznačně označovat její složení. Názvy chemických látek a sloučenin, tedy chemická nomenklatura, zpravidla i dnes obsahují maximum informací o látce, které jsou obsaženy v jejím chemickém vzorci; srov. sulfid vápenatý, oxid uhelnatý, oxid dusičný, tetrafenylboritan sodný, tetrahalogenmethan atd. V chemii se tedy pojmenovávání již objevených, jakož i nově objevovaných či syntetizovaných látek nebo sloučenin (které by mohly být analogií názvů „přirozených druhů“ v biologii!) ubíralo zcela jinou, spíše opačnou cestou – cestou snižování synkretismu názvu ve prospěch jeho analytismu, kdy vědecký název, rozsáhlý počtem svých termínových prvků, do značné míry odráží svou strukturní formuli.

Podobně patrně nelze k nomenklatuře (v tomto jejím pojetí!) řadit ani anatomická označení typu názvů sval hřebenový, sval dlouhý přitahovač, dvojhlavý sval pažní, žíla bazální, žíla dolní segmentální jazýčková, žíla hluboká krční, dvojhlavá radiální burza.

Článek „Nomenklatura“ ve třetím vydání Velké sovětské encyklopedie uvádí dva významy tohoto slova:

„Nomenklatura (lat. nomenclatura – seznam, soupis jmen), 1) systém (soubor) názvů, termínů užívaných v některém oboru vědy či techniky; 2) systém abstraktních a konvenčních symbolů, jehož účelem je poskytnout z praktického hlediska co nejpohodlnější prostředek k označování předmětů“.

Uvedené umožňuje vymezit přinejmenším tři různá pojetí nomenklatury: 1) nomenklatura jako soubor vědeckých názvů všech skupin zástupců rostlinné a živočišné říše; 2) nomenklatura jako soubor označení pouze „nižších přirozených kategorií“ (v biologii jsou takovými označeními například binominální názvy druhů živých organismů); 3) nomenklatura jako soubor označení, jejichž součástí jsou některá dostatečně konvenční označení

38 Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

těch pojmů, které za příslušnými označeními jako celkem stojí.

V technice se za nomenklaturu technických výrobků považují například názvy mechanismů a strojů, jejich součástí, aparátů, technických zařízení a jejich uzlů atd., používané v průmyslu a obchodu, které mají jako svou druhou část dostatečně konvenční „jazykové štítky“; srov. čep MTZ 80, ložisko 80301, čerpadlo MŠ 3A, nástavce Kärcher 310, kompresor VP2–10/9, acetylenový generátor BAKS-1, automobil KamAZ-43114, letadlo „Boeing 747“ atd. „K nomenklatuře lze zařadit (a obvykle se do ní zařazují) seznamy názvů výrobků určitého podniku (například všechny modely traktorů jednoho závodu „ČTZ“), zboží některého obchodu či odrůd, tj. uměle vyšlechtěných variet rostlin (například ovoce),“ píše V. M. Lejčik [Лейчик 1974: 19]. Lze se domnívat, že konvenční označení MTZ 80, 80301, MŠ 3A, Kärcher 310, VP2–10/9, BAKS-1, KamAZ-43114, „Boeing 747“ v příkladech uvedených výše jsou právě těmi „abstraktními a konvenčními symboly, jejichž účelem je poskytnout z praktického hlediska co nejpohodlnější prostředek k označování předmětů“, které jsou podle definice nomenklatury ve Velké sovětské encyklopedii zmiňovány.

V dalším výkladu budeme hovořit o nomenklatuře₁, nomenklatuře₂ a nomenklatuře₃, v uvedeném pořadí, a výše zmíněnou dostatečně konvenční část nomenklaturního označení₃ budeme nazývat nomenklaturním ukazatelem (nebo nomenklaturním markerem). Přestože se historicky ustálila různá pojetí, která jsou navzájem neslučitelná, mají řadu společných rysů, kvůli nimž se často směšují; tím se však nebudeme zabývat a podrobněji prozkoumáme výše vymezený pojem nomenklatury₃.

Kritéria, která vyčleňují nomenklaturu₃ z obecného souboru odborné vědeckotechnické slovní zásoby, se uplatňují také v jazykové rovině. Tato kritéria se vztahují nejen k otázce „co se označuje?“ (předpokládaná odpověď: dílčí pojmy dané oblasti poznání, které tvoří pojmenovací řady náležející k jednomu obecnějšímu pojmu), ale také k otázce „jak se označuje?“ (předpokládaná odpověď: dvousložkovým způsobem,

Terminologija | 2006 | 1,3 39

kde první složka označuje zvláštní rodový pojem společný celé nominativní řadě, zatímco druhá představuje dostatečně konvenční označení vnějšího znaku příslušné tematické oblasti). Právě konvenčnost volby tohoto znaku měl zřejmě na mysli G. O. Vinokur, když poznamenal: „Proč je daný předmět nazván tak, a ne jinak, je u nomenklaturních označení více či méně lhostejné, kdežto u termínu, který usiluje o smysluplnou vnitřní formu, jde o velmi důležitou otázku. S tím souvisí často pozorovaná snaha nahrazovat nomenklatury různými systémy kódů“ [Винокур 1939: 8].

Posuzovaná stanoviska a jazykový materiál umožňují formulovat následující výklad nomenklaturního názvu, který lze přijmout přinejmenším jako jedno z možných vnitřně konzistentních tvrzení vymezujících rozsáhlou vrstvu speciálních jazykových jednotek vědeckotechnického charakteru.

Nomenklaturní název (nomen) je terminologické označení dílčího speciálního pojmu určitého oboru poznání, disciplíny nebo tematické oblasti; skládá se ze dvou lexikálně-syntaktických složek, z nichž syntakticky hlavní je termínem, slovem nebo slovním spojením obecného jazyka a označuje zvláštní rodový pojem dané oblasti, zatímco syntakticky podřízená složka je konvenčním, vnějším (pro daný obor poznání a pro označení příslušného pojmu) znakem (značkou, „etiketou“) a slouží k vyčlenění právě tohoto dílčího pojmu z rodového pojmu; tento dílčí pojem je zachycen ve speciálních popisech, výkladech, definicích apod.

Syntakticky podřízený znak-složka nomenklaturního názvu (metaforicky užité slovo nebo slovní spojení obecného jazyka, antroponymum či toponymum, zkratka nebo speciální alfanumerická notace) tvoří jeho nomenklaturní ukazatel (marker).

Pojmový obsah syntakticky hlavní složky nomenklaturního názvu může být rovněž výsledkem metaforických změn v lexiku obecného jazyka.

Nomenklaturní názvy, které prostřednictvím vlastních jmen – antroponym (eponym) nebo toponym

40

Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

v – jednotlivé výroky, tvrzení, hypotézy, koncepce apod. příslušného oboru poznání, tvoří jeho metanomenklaturní názvy antroponymického nebo toponymického typu.

Souhrn všech nomenklaturních názvů (nomenů) daného oboru tvoří jeho nomenklaturu.

Jedním z několika nečekaných výsledků, k nimž dospíváme, je tedy to, že zatímco jsme na začátku této práce vycházeli z předpokladu, že terminologie a nomenklatura stojí v protikladu, na jejím konci se nečekaně ukazuje, že nomenklatura (v jednom z jejích možných pojetí!) nestojí v protikladu k terminologii, nýbrž je její neodmyslitelnou součástí; její zvláštnost spočívá ve specifice jazykových prostředků, jimiž se jeden speciální pojem zužuje na ještě specifičtější a dílčí pojem. Poznamenejme, že toto zdánlivě „nečekané“ řešení otázky vztahu mezi terminologií a nomenklaturou lze do značné míry vysvětlit čistě terminologickými důvody. Pokud se tedy za nomeny považují pouze jednotky, které byly výše označeny jako nomenklaturní ukazatele, bude výsledek „obvyklejší“: nomeny (v tomto pojetí!) nikdy nebudou termíny a termíny, jak se předpokládalo, nikdy nebudou nomeny.

Získaný závěr by proto neměl být odrazující. Nomenklaturu v rámci terminologie zásadně vymezuje její „vnější“, konvenční způsob vyčleňování dílčích druhových („typových“, „sortových“) pojmů z pojmů rodových, které již byly terminologicky pojmenovány, přičemž tento způsob není motivován, nebo je jen málo motivován, pojmovými znaky dané disciplíny; jde tedy o pojmovou sémantiku a využití nomenklaturního ukazatele. Funkční společnost termínu a takto chápaného celého nomenklaturního názvu – vyjádření speciálního pojmu – však zůstává zachována. Zachovává se, a dokonce se posiluje, také potřeba zvláštního objasnění tohoto pojmu pomocí prostředků k tomu určených – popisu, definice, ilustrace, charakteristiky či jiných různých postupů podobných definici [Горский 1974; Гетманова 1986; Свищов 1987; Самбурова 2000]. Je příznačné, že v řadě normativních terminologických slovníků jsou uvedeny

Terminologija | 2006 | 13

41

na obecných základech také nomenklaturní názvy, které mají zcela stejné slovníkové heslo jako běžný termín; jako příklady uvedeme lexikografické zpracování pouhých několika antroponymických nomenů a jejich definic ze sborníku doporučených termínů z hydromechaniky, který vypracoval Výbor pro vědeckou terminologii v oblasti základních věd (КНТ РАН) [Гидромеханика 1990]:

Archimédova síla. Výslednice normálových sil tlaku těžké kapaliny působících na smáčený povrch tělesa, které je zcela nebo částečně ponořeno do kapaliny. Newtonovská kapalina. Viskózní kapalina, jejíž tenzor napětí je lineární funkcí tenzoru rychlostí deformace. Koeficient Coriolisovy síly. Poměr kinetické energie kapaliny, která proteče za jednotku času normálním průřezem, ke kinetické energii kapaliny vypočtené na základě střední místní rychlosti: (následuje vzorec).

Společné pojetí vlastního terminologického a nomenklaturního materiálu je zde zcela zřejmé.

Důsledkem lingvistického pojetí nomenklatury je také výskyt čistě nomenklaturního i terminologického označení jednoho a téhož objektu či pojmu (což je při opozici „terminologie VERSUS nomenklatura“ zřejmě zcela nemožné). Vskutku, Glauberova sůl a síran sodný označují v chemii jednu a tutéž látku – Na₂SO₄·10H₂O, avšak Glauberova sůl je – jak vyplývá z předchozího výkladu – typický antroponymický (příjmení odvozený) nomen, zatímco síran sodný je chemický termín; podobně Wronského determinant je rovněž antroponymický (příjmení odvozený) nomen, zatímco wronskián je zcela synonymní matematický termín. Další zajímavé příklady denotativní rovnosti antroponymických nomenů a termínů z medicíny (které sama autorka práce nazývá eponymickými termíny) uvádí J. V. Složenikina: Brightova nemoc – nefritida, Alportův syndrom – dědičná nefritida, Glissonovo pouzdro – periartikulární vazivové pouzdro, Hallerův nehet – ptačí ostruha, Morgagniho otvor – slepý otvor jazyka, Eustachova trubice – sluchová trubice atd. [Сложеникина 2005: 183–184].

Navržený lingvistický přístup k nomenklaturním názvům podle všeho umožňuje jednotně vykládat jejich

42

Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

výskyt zdaleka nejen v jazykových jednotkách techniky a výroby, ale také v nejrůznějších oblastech poznání a disciplínách – v rámci exaktních a přírodních věd i humanitních a výrobních oborů. To je mimořádně důležité z teoretického i praktického hlediska, jak pro terminologii jako vědu o termínu, tak pro lexikologii jako celek. Otevírá se zejména možnost typologie nomenklaturních útvarů nejrůznějších věd, disciplín a tematických oblastí z jednotných lingvistických pozic. Jak je patrné, navrhované pojetí nomenklatury nevylučuje, nýbrž předpokládá její širokou tematickou rozmanitost – názvy značek technických výrobků, biologická pojmenování druhů rostlin a živočichů i odrůd kulturních rostlin a plemen domácích zvířat, příjmení používaná pro speciální objekty a tvrzení o nich atd. V rámci tohoto přístupu lze zkoumat také funkčně odlišné typy nomenklatur v jedné oblasti poznání (takové jsou rozdíly mezi názvy automobil VAZ-2101, automobil „Žiguli“, automobil „Lada“, tj. názvy automobilů). Takové pojetí nomenklatury ponechává široký prostor pro zkoumání vlivu předmětu vědy a její struktury na způsoby pojmenovávání, které se v ní uplatňují. Například v technických vědách je velmi rozšířená nomenklatura součástí, přístrojů, strojů apod., která využívá osobní jména jejich tvůrců a vynálezců (srov. výše o antroponymické nomenklatuře₃). Naproti tomu v jazykovědě, která tak či onak zkoumá sociální jevy, je tento způsob označování jazykových objektů nepravděpodobný, neboť lingvisté nevytvářejí slabiky, morfémy, slova, časování, afixy, syntaktické konstrukce apod. Antroponymická (eponymická) nomenklatura se zde zpravidla omezuje na metanomenklaturní názvy typu Brugmannův zákon, Wackernagelův zákon, Sapir-Whorfova hypotéza, Meinhofovo pravidlo apod.

Navrhovaná interpretace nomenklatury umožňuje pochopit hranice „areálu výskytu“ nomenklaturních názvů a jejich status. Nomeny se neomezují pouze na oblast techniky ani na konkrétní, „věcnou“ sémantiku názvů „konkrétních technických předmětů, technologických procesů, materiálů určitého složení, strojů určité značky apod.“ (Краткое методическое пособие 1979: 11); skutečně připomínají „vlastní jména

Terminologija | 2006 | 13

4 3

různých světů poznání“, které existují v jazycích různých věd, oblastí poznání a disciplín. V tomto smyslu můžeme souhlasit s názorem V. M. Lejčika, který opakovaně zdůrazňuje podobnost nomenklatury s vlastními jmény [Лейчик 1974: 22], s tou výhradou, že potřebná úroveň a míra individualizace zkoumaných objektů se mohou v různých oblastech poznání značně lišit. V některých případech dosahuje tato individualizace jedinečnosti vlastních jmen (například v geografii nebo astronomii a zpravidla v humanitních a společenských vědách), zatímco v jiných případech je omezena na úroveň, na níž se příslušné „vlastní jméno“ vztahuje k desítkám, stovkám tisíců, či dokonce milionům exemplářů téhož typu – v rámci zvolené úrovně abstrakce – objektů (takové jsou například technické nomeny označující tisíce součástí téže značky nebo modelu, anebo třeba jedinci jednoho druhu hmyzu v biologii).

Řečeno metaforicky, nomenklaturní jméno (nomen) je termín, který je pojmově uvědomělým (v termínech a pojmech příslušné vědecké disciplíny, oblasti poznání či tematického okruhu) „vlastním jménem“ a zahrnuje jako lexikálně-syntaktickou složku svébytnou „znakovou etiketu“ – nomenklaturní ukazatel (marker), který označuje vnější rysy nezahrnuté do analytické pojmové sítě disciplíny, nebo je zcela konvenční alfanumerickou notací kódující celý soubor druhových znaků.

ZÁVĚRY

Lze formulovat přinejmenším tři různá pojetí nomenklatury: 1) nomenklatura jako soubor vědeckých názvů všech skupin zástupců rostlinné a živočišné říše; 2) nomenklatura jako soubor označení pouze „nižších přirozených kategorií“; 3) nomenklatura jako soubor konvenčních označení pro speciální pojmy a objekty.

Nomenklaturní název (nomen) je terminologické označení specifického odborného pojmu určité oblasti vědění, disciplíny nebo tematické oblasti, které se skládá ze dvou lexikálně-syntaktických komponent, z nichž syntakticky hlavní je termínem, slovem nebo slovním spojením obecného jazyka

44 Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

a označuje speciální rodový pojem dané oblasti, zatímco syntakticky podřízená komponenta je konvenčním, vnějším (pro danou oblast vědění a pro označení příslušného pojmu) znakem (značkou, „etiketou“) a slouží k vyčlenění právě tohoto specifického pojmu z rodového pojmu, jak je zachycen ve speciálních popisech, výkladech, definicích apod. Pojmový obsah syntakticky hlavní komponenty nomenklaturního názvu může být rovněž výsledkem metaforických změn lexika obecného jazyka.

Syntakticky podřízený znak-komponent nomenklaturního názvu (metaforicky užité slovo nebo slovní spojení obecného jazyka, antroponymum nebo toponymum, zkratka či speciální alfanumerická notace) tvoří jeho nomenklaturní ukazatel (marker).

Nomenklatura (v jednom z jejích možných pojetí!) není stavěna do protikladu k terminologii, nýbrž je její nedílnou součástí. Navrhovaná interpretace nomenklatury umožňuje pochopit hranice „oblasti výskytu“ nomenklaturních názvů a jejich status.

Díky této konstrukci nomenklaturní názvy sice oproti termínům zaostávají v průhlednosti své sémantické a logické struktury, ve své motivovanosti a analytickosti, výrazně však získávají na stručnosti a syntetičnosti a na schopnosti lakonicky označit složitou kombinaci různých rysů pojmu či objektu.

ЛИТЕРАТУРА

Винокур Г. О. 1939: О некоторых явлениях словообразования в русской технической терминологии. – Труды Московского института истории, философии и литературы, т. V. Сборник статей по языкознанию, Москва, 3–54.

Гетманова А. Д. 1986: Логика. Учебник для вузов, Москва: Высшая школа.

Гидромеханика 1990: Гидромеханика. Терминология. Буквенные обозначения величин. Сборники научно-нормативной терминологии. Вып. 108, Москва: Наука.

Горский Д. П. 1974: Определение (логико-методологические проблемы), Москва: Мысль.

Краткое методическое пособие 1979: Краткое методическое пособие по разработке и упорядочению научно-технической терминологии. Отв. ред. В. И. Сидоров, Москва: Наука.

Лейчик В. М. 1974: Номенклатура – промежуточное звено между терминами и собственными именами. – Вопросы терминологии и лингвистической статистики. Воронеж, 13–24.

Лейчик В. М. 1983: Люди и слова. Москва: Русский язык.

Миль Л. С. 1899: Система логической и индуктивной [текст продолжается в печати: «Перевод с 10-го англ. изд. под ред. В. И. Ивановского, Москва.»]

Самбурова Г. Г. 2000: Круг идей проблемы определений понятий как теоретических аспектов научной терминологии. – Научно-техническая терминология. Вып. 2, 104–114.

Terminologija | 2006 | 13

45

Свинцов В. И. 1987: Логика. Учебник для факультетов журналистики и редакционно-издательских факультетов полиграфических институтов, Москва: Высшая школа.

Сложеникина Ю. В. 2005: Термин: семантическое, формальное, функциональное варьирование. Самара: Изд-во СГПУ.

Уэвелл В. 1869: История индуктивных наук от древнейшего и до настоящего времени, т. 3. СПБ.

Хаотин А. Д. 1972: Термин, терминология, номенклатура. Учебное пособие, Самарканд: Самаркандский ГУ им. А. Навои.

Whewell W. 1967: The Philosophy of the Inductive Sciences Founded upon their History, vol. II. London.

NOMENKLATŪRA VERSUS TERMINIJA (trys požiūriai į nomenklatūrinius pavadinimus)

Bendrojoje vartosenoje nomenklatūra dažnai yra terminijos sinonimas, tačiau mokslinėje tradicijoje žodis nomenklatūra, rodos, vartojamas specialesne reikšme ir čia galima įžvelgti nomenklatūros ir terminijos priešpriešą.

Straipsnyje nesiekiama išsamiai atsakyti į šį klausimą, bandoma tik apžvelgti labiausiai paplitusias nomenklatūros apibrėžtis priešinant ją terminijai, nes terminija ir nomenklatūra laikomos pagrindine specialiosios kalbos žodyno dalimi.

Žinomos mažiausiai trys skirtingos nomenklatūros sąvokos: 1) nomenklatūra kaip augalijos ir gyvūnijos mokslinių ir populiariųjų pavadinimų rinkinys (nomenklatūra 1); 2) nomenklatūra kaip „žemesniųjų vienetų“ žyminių rinkinys (nomenklatūra 2); 3) nomenklatūra kaip sutartinių ženklų, žyminių specialias sąvokas ir objektus, rinkinys (nomenklatūra 3).

Skirtingos nomenklatūros interpretacijos būdingos skirtingoms mokslinėms tradicijoms. Nomenklatūra 1 siekia K. Linnėjaus laikus – jo sukurtą dvinarę biologinių rūšių nomenklatūrą ir neginčytiną jo sėkmę taikant šią nomenklatūrą gamtos objektams įvardyti. Nomenklatūra 2 rodosi iš mokslo praktikos pripažįstant šį faktą ir jį filosofiškai apmąstant. W. Whewellas ir J. S. Millis yra labiausiai minėtini dėl bendrosios diskusijos apie nomenklatūros ir terminijos priešpriešą ir jos teorinį pagrindimą. Nors ir nevisiškai nuosekli, ši priešprieša buvo apibendrinta taip, kad nomenklatūra galėtų apimti ir daugumą cheminių elementų pavadinimų. Tuo remiantis numatyta perspektyva atskirti empirinius ir teorinius mokslinius pavadinimus. Nomenklatūra 3 daugiausia nagrinėja kalbininkai. Jai būdingos abėcėlinės, skaitmeninių ir raidinių skaitmeninių simbolių sistemos. Sudarant šią nomenklatūrą taip pat vartojami tikriniai vardai. Įdomu tai, kaip šios notacijos sukuriamos ir tampa atpažįstamos tai pačiai profesinei bendruomenei.

Skirtingos nomenklatūros interpretacijos nėra visiškai nesusijusios ir nepriklausomos. Jas vienija tai, kaip jos yra apibūdinamos literatūroje. Vis dėlto atskirti jas vieną nuo kitos gana sudėtinga, dar ir dabar galima pastebėti skirtingas jų istorines šaknis.

NOMENCLATURE VERSUS TERMINOLOGY (three approaches to nomenclature)

In common usage, nomenclature is often a synonym of terminology. In scientific tradition, however, the word ‘nomenclature’ seems to be used in a more specific sense, and contraposition of nomenclature and terminology can be found.

This article does not claim to cover the subject completely but attempts to review the most common definitions of nomenclature as opposed to terminology, since terminology and nomenclature are considered to be the major part of the LSP vocabulary.

46

Сергей Шелов | Номенклатура versus терминология...

At least three different concepts of nomenclature are detected: nomenclature as a set of scientific and popular names for members of the plant and animal kingdom (nomenclature 1); nomenclature as a set of designations of ‘lower natural subdivision’ (nomenclature 2); nomenclature as a set of conventional notations to denote specific concepts and objects (nomenclature 3).

Different interpretations of nomenclature represent different scientific traditions. Nomenclature 1 goes back to the times of K. Linneus and his invention of binary nomenclature for biological species and his indisputable success in attempts of setting it up in denoting natural subjects. The concept of nomenclature 2 was given birth in scientific practice by philosophical recognition of this fact and meditations over it. W. Whewell and J. S. Mill are the most worth mentioning among others for general discussion of the ‘nomenclature VS terminology’ controversy and its theoretical foundation. Though not completely consistent, this controversy was generalised to cover the majority of the names for chemical elements and some far reaching perspectives on this basis were outlined in distinguishing between empirical and theoretical names of science. Nomenclature 3 is usually under consideration of linguists. The use of alphabetic, digital, alphanumeric systems of symbols is a typical feature in the creation of nomenclature 3. Proper names are also used to make up nomenclature 3. It is the most intriguing how these notations come into being and get familiar within the same professional community.

Different interpretations of nomenclature are not totally unrelated and independent. In fact they have much in common on the ways they are described in the literature. Though separating them from one another is rather difficult, different historic roots can be traced up to nowadays.

Gauta 2006-11-27

Сергей Дмитриевич Шелов Институт языков и культур имени Льва Толстого ул. Хабаровская, д.18а, Москва, Россия Эл. почта: [email protected] [email protected]

Terminologija | 2006 | 13

47