Termín vedle termínu. IV

JONAS KLIMAVIČIUS

Institut litevského jazyka

MÍSTNÍ NÁZVY SE SLOŽKOU - VIETĖ

Při posuzování, Má se opravit radimvietė? a navrhování náhrady radvietė za radavietė, sotva stačí říci, že „složenin uvedeného typu se složkou vieta není v jazyce mnoho“ a že „jde v zásadě o novotvary z 19.–20. století“ (Umbrasas 2007: 14). Prostá přesnost vyžaduje uvést, že novotvary paleidavietė „nevěstinec“, reikiavietė „záchod“ se vyskytovaly už ve slovnících Konstantina Sirvydase. Kalvietė „vězení“ je ve slovníku Jokūbase Brodovskise (~1692–1744) (LKŽ V 1959). I dnes se tvoří termíny lydvietė, litavietė.

Při posuzování nesprávnosti jediného výrazu radimvietės a jeho náhrad to není to nejdůležitější, přesto je však třeba nezapomínat, že existuje mnoho složenin utvořených jiným způsobem – podst. jm. / příd. jm. + vieta – a že mezi nimi je řada starých. Ve slovnících K. Sirvydase už jsou turgavietė, ugniavietė. Novotvary samotného K. Sirvydase mergavietė, auksavietė, geležiavietė „rūd y nas“ (Pakalka 1979: Rodyklė) se neujaly, ačkoli s živým slovem rūd ynas (1. „bažina s rezavou vodou, rašeliniště“, 2. „obsahující rez, voda s rzí“, 3. „země obsahující rudu“) ve významu 4. „ložisko rudy, důl“ ve slovníku K. Milka (dnes termín) se v novější době vytvořilo sirvydovské rū dvietė LEnc VI 1937 568 (LKŽ XI 1978), zatímco DŽ 1993 uvádí pouze rū dvietė, viz rūd ynas 1. geol. „ložisko rudy“ (DŽ 1954 a 1972 rū dvietė geol. „místo, kde je ruda; rudný revír“, a rūd ynas 1. „ložisko rudy, rudný důl“). Z živého jazyka je třeba zmínit staré formy (s nezměněnou koncovkou) dvarvietė a kėl vieta, nové pak kel iavietė / kėl vietė, daržavietė, gubavietė a statvietė, kaimavietė, kiemavietė, kluon(a)vietė, kaupavietė, kérvietė „místo porostlé křovím“, kūgiavietė, miškavietė, namavietė a trobavietė, butvietė „místo, kde stál dům; místo usedlosti“ (: butas 3. „usedlost, byt, život“, ačkoli 1. „obytný dům, chalupa, světnice“), sodybvietė ir sodvietė, žagvietė. Z písemných pramenů (a slovníků) jich je ještě více: aklavietė, alkvietė, bebravietė BM a RT 281, darbovietė S. Daukantas / darbavietė slovníky P. Ruigia a F. Kuršaitise /

160 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. IV

darbovietė, dyk(a)vietė, dvarovietė, gaisravietė, gimtavietė, kapavietė, karūvietė „bojiště“ slovník F. Nesselmanna, S. Daukantas, kurortavietė GKr 1988 36 6, laužavietė, lizdavietė, mokslavietė „škola“, nakuyvietė, naudovietė L. Ivinskis, pelkiavietė, poilsiavietė, ponvietė, slaptavietė, startavietė, statybvietė, stirtavietė, stovyklavietė, šventvietė slovník F. Kuršaitise / šventavietė J. Šlapelis, vandenvietė, vasarvietė, verslavietė, žaibavietė, žygvietė. Nelze zapomenout, že se vyskytovaly i zcela nepodařené tvary, například senrašvietė A 1883 80, kalnavietė a slesnavietė (I když vysušuješ nížinná místa a zavlažuješ horská místa) Vaižgantas. Je třeba mít na paměti, že existuje mnoho (i opakujících se) podobných místních názvů: Būdvietė, Būdvietės (také Būdvietis, Būdviečiai a Būdviečiai, Būdąviečiai); Arlõvietė, Čerioškavietė, Diliãvietė, Gražiãvietė, Gùčiavietė, Kluonãvietė, Linksmãvietė, Liẽgavaitė, Pirktãvietė, Ramõvietė, Saliniavietė, Šilvietė, Šmylavietė, Šūkiavietė, Zumbrickãvietė; Žãrdavieta; také Bilvietis, Masikuvietiškis, Põcvietis, Rãdvietis, Šãkuvietis, Ūosvietis; Bãzviečiai, Daukšviečiai, Didviečiai, Dvãrviečiai / Dvarviečiai, Gėrviečiai, Júostaviečiai, Kiškėlviečiai, Kúokeaviečiai, Lénkviečiai, Mėtirkeviečiai, Mìlviečiai, Mìsviečiai, Nõrkviečiai, Pũzraviečiai, Sãrviečiai, Skeŕsviečiai, Svirnaviečiai, Šiauďviečiai, Tatõrviečiai, Žárdoviečiai; Dangviečiai.

Radimvietė a augimvietė jsou nesprávně utvořená slova; ve významu, o němž je řeč, je takové i kirtimvietė. V jiném významu – kirtimvietė „místo bývalé těžby dřeva“ – by však alespoň jako potenciální slovo mohlo být antonymem k miškavietės „místo, kde rostl les, místo někdejšího lesa“ (LKŽ VIII 1970). V terminologii se nelze obejít bez slov se složitou stavbou, např.: šlapimo takis, šilumvežis, železnice, srážkoměr, sodybvietė, statybvietė, korunní lístek, květenství, květní listen, květní pupen, květní lůžko, květní stonek... Z tohoto hlediska se terminologie podobá souboru vlastních jmen – ani v něm se nelze vyhnout ještě složitějším útvarům, zejména co se týče přízvuku, např.: Ąžuolpamušė ir Lašmėnpamušis, Aržūolupis, Dambāvaragio piliakalnis, Didžprūdėliai, Kerkùtviečiai, Ketūrnaujiena, Kunigókālnis, Mėldikviršiai, Paantvardỹs, Pabūdupiai, Pabūdviečiai, Pajúodupė, Pāłazdijis ir Pāpalazdijai, Pāpiliakalnis, Pasandravõys, Pašilūpiai, Pavilkūjys, Pykuõliakalnis, Plinkāgalis, Salapėraugis, Tiltėliamiškio kalnas,...

Nejdůležitější je, že slova vytvořená oběma různými způsoby – podst. jm. / příd. jm. + vieta (někde něco bylo nebo je) a sloveso + vieta (obvykle něco je) – patří do společných sémantických mikrosystémů – rūdvietė a kasvietė, gręžvietė, kirtavietė; lizdavietė a tuokvietė; poilsiavietė, kurort(a)vietė a gydvietė. Zařazení některých z nich k jednomu či druhému způsobu tvoření je poměrně obtížné. Proto je třeba promluvit, dokud je čas.

Terminologija | 2007 | 14 161

Nejlepším příkladem byl článek Vincase Urbutise Dar dėl kirtavietės ir kirtimvietės (KK III 1962: 45–50) – odpověď na článek Antanase Lyberise Ar gerai sudarytas žodis kirtavietė (KK I 1961: 35–36). Otázku tvoření a podoby odvozeného slova – kirtavietė – Urbutis vyřešil příkladně. Jedna věc však zůstala nevyřešena a dlouho to tak zůstávalo. Význam slova kirtavietė protivník jasně uvedl – rus. забой (Lyberis 1961: 35). Zajímavé je, že se tam už zmiňují kasvietė, gręžvietė, ačkoli kasvietės nejsou ani v LKŽ V 1959, ani v DŽ 1954 a 1972 (objevují se až v DŽ 1993); gręžvietės nejsou ani v LKŽ III 1956, ani v DŽ 1993, přestože gręžvietė zmiňuje už dříve sám A. Lyberis (Lyberis ir Ulvydas 1958: 71, 102), a jsou v terminologických slovnících: забой – kirtavietė (v dolech), gręžvietė (ve vrtu), забой скважины – 1. gręžvietė, gręžinio dugnas (geol.), 2. gręžinio dugnas (geol.), забой штрека – štreko kirtavietė (horn.) G ir FGTŽ 1956, забой – kirtavietė, srov. забойщик – rūdos kirtėjas PolŽ 1959, забой – 1. kas. kirtavietė, 2. geol. gręžvietė, забой скважины – gręžvietė PolŽ 1984. Navrhuje se však nahradit kirtavietę nejen výrazem kirtvietę, ale také „nejlépe výrazem kirtimvietę“ (Lyberis 1961: 35). Urbutis odpovídá: „<...> slovo kirtavietė <...> lze směle i nadále užívat jako termín se zvláštním významem (například místo ruského забой). V běžném jazyce ovšem příliš potřebné není. Místo kirtaviečių valymas (v lese) lze nejlépe říci kirtimų valymas“ (Urbutis 1962: 49). S překvapením zjišťujeme, že i DŽ 1954 uvádí kirtavietė viz kirtimas (2. význam) „plocha lesa určená k těžbě nebo vykácená“, zatímco LKŽ V 1959 už bez odkazu uvádí kirtavietė „plocha lesa určená k těžbě; mýtina“: Kirtaviečių valymas yra vienas svarbiausių miško ūkio darbų (sovětské písemnictví), ačkoli také kirtimas má ve 6. významu „vykácená plocha lesa, mýtina“ doklady jak z živého jazyka, tak z písemných pramenů. Zdálo by se, že ještě předtím, než vznikl důlnický termín kirtavietė (snad spolu s kasviete ir gręžviete), nahradili lesníci slovo živého jazyka kirtimas, –ai z neznámého důvodu – ať už si je sami vymysleli, nebo jim je někdo poradil – novotvarem kirtavietė, určeným pro jiný účel. Na Urbutisovo poučení z roku 1962 se buď nedbalo, anebo o něm nejspíš ani nebylo slyšet, možná dokonce ani mezi samotnými jazykovědci: i DŽ 1972 uvádí kirtavietė pouze ve významu „úsek lesa určený k těžbě; plocha lesa, kde se těží“, zatímco kirtimas má ve 2. významu „vykácená plocha lesa, mýtina“. K oprávněnému odmítnutí zbytečně prosazovaného výrazu kirtimvietės (забой!) (kirtimvietė viz kirtavietė v DŽ 1972) nejspíš také přispělo právě toto. Teprve DŽ 1993 uvádí kirtavietė jako slovo se dvěma významy – 1. „úsek lesa určený k těžbě; plocha lesa, kde se těží“, 2. „místo v hornině, kde se těží“: anglių kirtavietė. Zřejmě jde o přechodný, kompromisní způsob uvádění významů. Užívání takový slovníkový popis potvrzuje: 1. Visur daug kirtaviečių, riogso kelmai Vd 2007 32 54. 2. <...> šachtininkai, <...>, priversti leistis į kirtavietes Vd 2007 47 44.

162

Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. IV

Žádný z odborníků na slovotvorbu – Pranas Skardžius, Vincas Urbutis, Saulius Ambrazas – nehovořil o tom, že by názvy výsledků děje, jako je kirtimas, -ai, měly nějaký významnější, rozlišovací časový podvýznam – výsledek může nastat v budoucnosti, existovat nyní, ale také mohl nastat v minulosti. Potvrzují to i lexikální významy, např.: audimas 2. „množství látky utkané při jednom nasazení osnovy“: Iš tų verpalų bus vienas audimas Geistarai, 3. „plátno, tkanina“: Kiek metrų audimo įsimetei? Upýna. Susiverpki verpimėlį, išsiauski audimėlį – pasisiūsi, bevilkėsi J. Jablonskis; maišymas 4. „chlebové těsto, zadělané a vykynuté těsto“: Maišymui miltų bus, bet atminkam ne Geistarai; 2. pūdymas, pūdymas 1. „ponechané ladem, odpočívající obdělávané pole“: Nelaiko pūdymų dabar, tik sė[ja], sė[ja] Juodáičiai (Jurbarko r.). Ačkoli je často běžnější hovořit o těchto výsledcích v minulém čase, například susky niau skynimą, supyniau pynimą Kartėna, jde však přece vždy také o něco budoucího, co se má teprve vykonat a už má své označení (nyní také plán, projekt). K takovému dojmu možná přispívá i slovotvorba – odvození od minulého jednorázového času, ačkoli „dříve se deriváty s příponou -imas tvořily ze slovesných kmenů přítomného času“ (Ambrazas 1993: 24). Ostatně některé takové odvozeniny nemají s časem ani nejmenší sémantickou souvislost – kinkymas, -ai, grendymas, -ai, pasakymas, -ai. Je třeba poznamenat, že při výkladu významů se minulý čas často zbytečně užívá místo přítomného. Při pojmenovávání se časový rozdíl obvykle nerozlišuje – důležitý není čas, přítomnost či minulost, nýbrž účel – srov. malimas 2. „zrno určené k mletí nebo již umleté“. Kdyby pylimas znamenalo jen „to, co už bylo nasypáno“, co by pak bylo „to, co se teprve bude sypat“?!

Lesníci se chopili zaslechnutého slova a vytvořili zbytečné rozlišení – kirtavietė (ostatně první složka pochází z minulého času – kirt-o) a kirtimas: kirtavietėje probíhá těžba lesa nebo jednotlivých stromů kirtimas, ale co je kirtimė? Toto rozlišení se neopírá o živý jazyk, jde spíše o logizování jazyka. Pokud už rozlišovat, pak by „vykácená plocha lesa“ byla přesněji a jasněji označena nikoli slovem kirtimas, nýbrž slovem živého jazyka iškarta „plocha vykácená v lese; mýtina, kácení“ Šimkái čiai, Telšiai, Užventis, Žemaitė, slovník A. Jušky (LKŽ IV 1957); méně vhodné by bylo miškavietė Gegrėnai, Dūsetos (LKŽ VIII 1970) – to snad odkazuje k mišką jakožto lesnímu masivu. Systém LTE V 1979 je zcela pomotaný: kirtavietė – 1. „plocha ohraničující čelbu, vytvořená nástrojem rozrušujícím horninu <…>“, a 2. „plocha lesa určená k těžbě nebo vykácená“, dále ↗ biržė 1. „plocha lesa určená k těžbě, <…>“ LTE II 1977, zatímco kirtimo chybí, protože kirtavietė znamená „<…>, nebo vykácená plocha lesa“. Ve VLE X 2006 je „plocha ohraničující čelbu, <…>“ uvedena jako kirtavietė 3., zatímco 1. „vykácená a znovu nezalesněná nebo přirozeně dosud neobnovená plocha lesa <…>“ (autorem je lesník Antanas Juodvalkis) a 2. „lesní plocha, kde se těží

Terminologija | 2007 | 14 163

plocha“, ještě ↗ biržė 3. „plocha lesa určená k hlavní a probírkové těžbě, <...>“ (autor) VLE III 2003, zatímco kirtimo zde není.

Stručný závěr – lesníci, kteří před půlstoletím převzali výraz kirtavietę, stále váhají, co to vlastně je – jednou „plocha určená k těžbě nebo již vytěžená“, jindy plocha „vytěžená“ i „právě těžená“. Bez pořádného slovníku lesnických termínů se to neobejde.

Augavietė je zaznamenáno v LKŽ I₂ 1968, kdežto v DŽ 1993 je jako norma stanoveno: augimvietė viz augavietė – „místo, kde rostlina přirozeně roste“. Radvietė je zaznamenáno mnohem později – v AplApsŽ 2000. O dalších 7 let později se navrhlo analogicky k augavietė – radavietė (Umbrasas 2007: 14). Je taková analogie potřeba – vždyť máme dobrý precedent, jak Urbutis odmítl analogickou formu kasvietė a grėžvietė – kirtvietė: označil ji za „stejně dobrou“, ale upřednostnil kirtavietę – „užívanou déle než patnáct let“ (Urbutis, tamtéž). Důležitější je, aby nechyběla chuť, vůle a čas opravovat to, co opravu skutečně potřebuje. A analogií je mnoho, mohou přitahovat i opačnými směry; v tomto případě jde o radvila: radvilà, radviliukas zast., nář. „nalezené dítě“ – viz pamestinukas DŽ 1954 (DŽ 1972 – ani zast., ani nář.; DŽ 1993 – viz rastinukas).

A. Umbrasas pominul perimvietę, aniž by ji jakkoli hodnotil (formální záminka – není ve slovnících). Je podobná, ale odlišná od radimvietė, augimvietė, – perėti, peri, perėjo je sloveso smíšeného typu, takže z perėjimas by vznikl neforemný útvar perėjim(a)vietė; složeniny s takovým (smíšeným) slovesným základem nejsou obvyklé, ačkoli možné jsou (existuje guldavietė „místo k ležení“ a dokonce gyvenvietė – od sekundárního slovesa). Perimvietė by mohla být utvořena snad jen z participiálního prvního členu perimas, -a, takové tvary však nejsou známy. Možný útvar pera vietė by byl asi dvojznačný – snad by se chápal především jako perai (včelí) + vieta (v úlu). Bylo by tedy třeba rozhodnout se pro podobu pérvietė (posílila by také radvietę).

Lizdavietė „místo pro hnízdo“, užívané Vaižgantasem a ornitologem Tadasem Ivanauskasem, je lexikograficky zaznamenáno v LKŽ VII 1966, ale z DŽ až v DŽ 1993. Není snadné určit, kterým způsobem tvoření je žiemavietė, LEnc IV 1936: 1383, T. Ivanauskas (LKŽ XX 2002), a ži emovietė, DŽ 1972. Ani norma není dokončena – DŽ 1993 jako by upřednostňovalo podobu ži emovietė, protože ji definuje jako „místo zimování“, zatímco žiemavietė vysvětluje pouze synonymem „ži emovietė“. Odvozené antonymum vasarvietė „místo letního pobytu“ v DŽ 1993 také nemá zcela jasné tvoření – první člen může pocházet i ze slovesa vasar-oti. Žiemovietė by formálně bylo utvořeno ze žiema + vieta, žiema-vietė – ze žiem-oti + vieta, ale nemusí tomu tak být – spojovací samohláska –a– může být analogicky i z žiemos. Opět by bylo nejlepší dát přednost užívané podobě – doporučit tvar žiemavietė (T. Ivanauskas).

164 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. IV

Nerštavietė „žuvų neršimo vieta“ DŽ 1954, 1972 ir 1993, LKŽ VIII 1970 formaliai irgi galėtų būti abiejų darybos būdų, nors veikiausiai yra iš nerštas + vieta. Žūklavietė „žūklės vieta“ DŽ 1993, LKŽ XX 2002 sudaryta aiškiai – iš žūklė + vieta. Plintant aiškios motyvacijos darinių madai gal kam dingojasi viena žvejyba galėsiant verstis. Bet medž-ioklei į porą kaip tik geriau tinka žū-klė (:žūti ryt. „žvejoti, žuvauti“ DŽ 1993), o žūklavietę keisti žvejybos vieta neracionalu.

Podobné útvary vznikají stále, ale ne vždy úspěšně. Například spisovatel Pulgis Andriušis použil slovo – [mouch] miegovietė Mt 1992 2 36. Možná by správnější bylo miegavietė, ale vždyť se spojovací samohláskou –o– se ustálilo i darbovietė. Opravdu je třeba opravit maudimvietė LP 1985 86 2, ale správně by rozhodně nebylo maudymvietė, nýbrž maudavietė.

Je třeba připomenout, že významy složeniny a odpovídajícího slovního spojení se mohou lišit, například: darbovietė „místo práce, služební působiště (jako instituce)“ a darbo vieta „speciálně upravené místo určené k práci“; gyvenvietė – v DŽ₃ je nepřesně vysvětleno jako „místo bydliště“: tím je právě gyvenamoji vieta, „místo, kde bydlí osoba“, zatímco gyvenvietės, gyvenamosios vietovės znamenají „místa, kde lidé žijí a pracují“ – města, městečka, vesnice, VLE VI 2004.

N E S U T A P D I N T A S, A L E P L O C H Á S T Ř E C H A

Otázka, zda je výraz sutapdintas stogas správný, by byla téměř zbytečná – jak může být správný, když není jasný? Není jen nejasný, ale i podivný. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že ostatní možní kandidáti byli odmítáni, sice zbytečně, ale ne zcela bezdůvodně. Samozřejmě je třeba to napravit, protože byla zvolena nejhorší varianta (a zdaleka ne všemi).

Vysvětluje se, že taková stogas sutapdintas su lubomis. Hned se však ukazuje nepřesnost termínu – i šlaitinis stogas (nebo jeho část) může být sutapdintas su lubomis. Další vadou je, že (ze samotného termínu) není jasné, s čím je sutapdintas. A ve stavebnictví není nic jiného sutapdinto, ačkoli například strop jednoho podlaží může splývat s podlahou druhého.

Sutapdintas stogas se užívá ve vědecké stavební literatuře i zejména v periodikách (zcela nový příklad: specializuje se na pokrývání plochých a šikmých střech Vd 2007 31 20). Pozoruhodné však je, že se nevyskytuje nejen v DŽ 1993, LKŽ XIII 1984 a XV 1991, RLKŽ II 1983 a IV 1985, LRKŽ 1988, ale ani v PolŽ 1959 a 1984 či StatŽ 2002.

A ve slovnících termínů najdeme ještě různé další podoby. Například PolŽ 1959 плоская крыша – lėkštas stogas, PolŽ 1984 pak jak плоская, tak плоскоскатная крыша –

Terminologija | 2007 | 14

1 6 5

mělká střecha (opak. скамая крыша – šikmá střecha), ačkoli плоское перекрытие – plochý strop, zatímco StatŽ 2002 uvádí plochá střecha – flat [deck] roof, terrace – Flachdach – toiture-terrase – toit plat [en terrasse] – плоская крыша, a strmá střecha – steep roof – steiles Dach – toit abrupt – крутая крыша.

V literatuře se vyskytuje i směsice, např.: Pokud budova nemá půdu, funkci stropu a střechy plní jedna konstrukce, nazývaná kombinovaným zastřešením CivilP 1969 7. Podle velikosti sklonu lze střechy rozdělit na strmě skloněné (se sklonem větším než 10⁰), mírně skloněné (4–10⁰) a ploché (0–4⁰) (tamtéž, 98). Konstrukce plochých střech se skládá ze železobetonového stropu, parozábrany, tepelné izolace, hydroizolační vrstvy a podlahy, která zároveň tvoří střešní krytinu (tamtéž, 119).

Už DŽ 1972 uvádí střechu jako 1. mělkou, strmou, plochou (stejně tak DŽ 1993). Všechny jsou různé, ale jsou všechny srozumitelné? Mnohým bude otázka připadat zbytečná, odpověď však bude překvapivá.

Opravdu překvapivé je vysvětlení slova mělký – 1. „plochý, mělký“ (ačkoli příklady plochost neukazují: mělká mísa (srov. talíř – 1. „mělká mísa“), mělká střecha, mělké pobřeží ostrova (ne strmé, svažité) DŽ 1954; 1. „plochý, rovný“: mělká půda – voda neodtéká, 2. „ne strmý, svažitý“: mělká střecha, mělké pobřeží ostrova, 3. „mělký“: mělká mísa DŽ 1972 a 1993 (srov. talíř – 1. „kulatá nádoba se svažitými okraji“ DŽ 1972, 1. „kulatá jídelní nádoba se svažitými okraji“ DŽ 1993, přestože DŽ 1972 i DŽ 1993 uvádějí: hluboký talíř na polévku, mělký na maso¹. Hluboké talíře mají asi také strmější okraje.

Už DŽ 1954 ilustruje význam slova plochý 1. „rovný, nevypouklý, zploštělý“

¹ DŽ 1954 neuvádí slovo půltalíř, zatímco DŽ 1972 a 1993 uvádějí nesprávný význam slova půltalíře – 1. „malý talíř“ (2. „množství odpovídající polovině talíře“), přičemž ve skutečnosti – jak užití jasně ukazuje! – jde o talířek, „malý talířek, na který se odkládá sklenice, šálek apod.“: servisní talířek DŽ 1972, 1. „malý talířek“ DŽ 1993 (a 2. „poloviční množství“ je polovina talíře). Podobně se na mnoha místech vysvětluje i půlmísa – 1. „malá mísa“ DŽ 1954, 1972 a 1993, 1. „malá, menší mísa“ LKŽ X 1976. Menší nádoby se obvykle nepojmenovávají složeninami s částí půl-, ale odvozeninami s diminutivními příponami – soudkovitá nádoba, vědro, hrnec, plechovka, lahvička / lahvička, sklenička / sklenička, talířek / talířek, mistička (také sáček, košík, koš / košík, krabička); výjimkou je jen novější půlláhev, zde však jde o význam množství (srov. půllitr („láhev o objemu půl litru“) – stejně jako půlkára, půl pytle. Termín Zemědělské komory půlmísa namísto zastaralého palmisks (pol. półmisek) GK 1934 5–8 86 (var. palunksas 1. „mísa“, 2. „podnos“ LKŽ IX 1973, v LKŽ IX nedoloženo palumickas Pilviškiai) by ve skutečnosti měla být půltalíř – vždyť se také vysvětluje jako 2. „poněkud hlubší podlouhlý talíř“, protože jde o nádobu z obvyklého materiálu (keramiky) a tvaru talířů, ovšem nikoli „polovina talíře“, nýbrž „poloviční talíř“ (srov. půlvleku). Je třeba upozornit, že g(l)oodo znamená především 1. velký, 2. talíř, teprve 3. mísu PrekŽ 1996. Dvě podobné nádoby – mísa 1. „kulatá hluboká nádoba; <...>“ DŽ 1993, 1. „široká a hluboká kulatá nádoba na polévku, mytí, praní apod., <...>“ LKŽ II 1969, talíř 1. „kulatá jídelní nádoba se svažitými okraji“ DŽ 1993, 1. „kulatá nádoba s mělkými okraji, z níž se jí“ LKŽ VII 1966 (definice

166

Jonas Klimavičius │ Terminas prie termino. IV

spojením plochá střecha, DŽ 1972 vysvětluje přesněji – „s rovným a hladkým povrchem, vodorovně rovný“, DŽ 1993 méně přesně – „který má rovný a hladký povrch“. DŽ 1972 a 1993 uvádějí také plochostřechý, -á (dům). Význam slova plochý v obecné češtině jednoznačně dokládají i odvozeniny – termíny deska, destička, placka, plocha geom. a geogr., náhorní plošina (ačkoli má poněkud zvlněný povrch), plochý lis, ploché kleště, plochý (hrob) archeol. (s plochým povrchem), jakož i odborná přídavná jména plochodenný, -á (loď, člun), s plochým vrcholem (kopce), s plochými zrny (vikve), plochoklasý (ječmen).

LKŽ X 1976 však uvádí u plochý 4. význam „mělký“: flache Schüssel – plochá mísa, slovník P. Ruigise (ověřeno de visu) (plochý a plochý v tomto významu nedokládá). Jistě nejde o současnou spisovnou češtinu – dnes by plochá mísa byla contradictio in adiecto.

Další náznak nabízí LKŽ VII 1966 – mělký 1. „plochý, rovný, hladký“ Kvėdarna, Kartena, Skirsnemunė, pruské písemné památky, dále také – 1. „plochý“ Sintautai (ZanŽ II 2004), varianta lėkšnas viz lėkštas 1: lėkšnas stogas J. Jablonskis (ačkoli lėkšnus viz lėkštas 3: lėkšni torielka – také J. Jablonskis). Pouze mělký 2. „svažitý, skloněný, ne strmý“ (zeměpisné rozšíření významu není dostatečně určeno), 3. „se svažitými okraji, mělký, ne hluboký“: flache Schüssel – mělká mísa (zatímco tiefe Schüssel – hluboká mísa) slovník F. Kuršaitise (ověřeno de visu) // „mělký“: mělké místo Vilkaviškis, dále také 3. „mělký, nehluboký“ Lukšiai (ZanŽ II 2004). Ve slovníku K. Milka obojí: bliūdas lėkštas, plokštus – eine flache Schüssel (ověřeno de visu).

Plochý může mít v obecné češtině jako základní význam pouze „vodorovně rovný“. Avšak uváděné kolísání významů slov plochý i mělký v nářečích,

(ještě ne zcela přesně) se liší nikoli v podstatě, nýbrž spíše materiálem (ne vždy úplně), navíc mísa má širší účelové využití. Existence obou výrazů je dána historickým vývojem. Oba jsou odvozeny od kořene a dnes jsou motivovány vlastnostmi tvaru nádoby (mísa: hluboká, talíř: mělký) a souvisejí s jídlem a stolováním. Mísa (Kvėdarna, Gargždai; varianta dubenìs Skriaudžiai) LKŽ II₂ 1969 na návrh Kazimierase Būgy (Sabaliauskas 1990: 293) a nejspíše přičiněním Jonase Jablonskise nahradila slavismus bliūdas, doložený už ve slovníku P. Ruigise (bliūdelė už v Bibli J. Bretkūna) LKŽ I₂ 1968; rus. блюдо je společnou slovanskou výpůjčkou z gótského biuþs (gen. biudis) „mísa“ < biudan „nabízet“ (Фасмер I 1986). Také rus. миска je zdrobnělina slova мица; pol. misa, miska, miseczka jsou společné slovanské výpůjčky, patrně přes gótské mēs z vulgární latiny mēsa < lat. mensa „stůl; jídlo, pokrm“ (Фасмер II 1986; Brückner 1974). Podle mucka bylo utvořeno i slovo vypůjčené z lat. discus (< řec. discos) „disk“ (také podložka pro jídlo; podle tvaru předchůdce talíře / mísy) – přes germánské jazyky (středohol. disc, starohornoněm. tisc → dnešní něm. Tisch) slovanská podoba – pol. deska, rus. доска, ukr. дошка (Фасмер I 1986; Brückner 1974). Talíř (Šatės, Pandėlys, Skirsnemunė) LKŽ VII 1966 (snad neprávem jej Fraenkel 1955–1965 považuje za novotvar) byl zřejmě opět Jablonskis zaveden místo slova torielkos (existují i varianty), užívaného v Bibli J. Bretkūna, LKŽ XVI 1995; bylo převzato ze slovanských jazyků – rus. миска < pol. talerz < čes. talíř; slovanské slovo pochází z germánského (středohornoněm. talier), které je odvozeno z ital. tagliere < tagliare „řezat“ < lat. taliare „řezat“ (Фасмер IV 1987; Brückner 1974).

Terminologija | 2007 | 14 167

zdá se, nedovoluje považovat je za synonyma spisovného jazyka. Zde je třeba říci, že slovník synonym spisovného jazyka dosud nemáme – SinŽ 1980 je slovník synonym celého litevského jazyka (ačkoli obecně, pokud se nepřihlíží k synchronii a zejména k syntopii, je sestavování synonymických řad svévolné a nepředstavuje skutečné údaje o synonymii). Jde o zkreslený obraz: plokščias 1. (stogas) – lėkštas (stogas), zatímco 2. → mělký, ale mělký – především negilus, nedubus (lėkštė), nakonec pak – lėkštas. AntŽ 2003⁴ status – lėkštas, nuolaidus, nuožulnus, slėsnas – „který je téměř vůbec nezvýšený, nízký“: Šito upelio labai statūs krantai, o ano lėkšti Višakio Rūdà; a plokščias – smailus „který vyčnívá“(?!). Dokladů o nestálenosti významu je mnoho, např.: lėkštas – 1. плоский: lėkštas dubuo – плоское блюдо (ačkoli také plokščias – 1. плоский), pouze 2. (ne strmý) пологий, отлогий LRKŽ 1988, пологий – nejprve nuožulnus, nuokalnus, nuolaidus, nuotakus, pažulnus, nuokalbus, pašliaunus, teprve potom lėkštas, avšak s příznakem tarm. (později ještě šlainus nář.). RLKŽ III 1984. Zdá se, že každý autor zde vymezuje a řadí významy a označení tarm. zapisuje podle svého nářečí... SinŽ 1980 však mezi synonyma dominantního slova nuotakus (pozvolna, ne strmě klesající) řadí nuolaidus (kalnas), nuožulnus (stogas), pažulnus, žulnas (krantas), nuokalnus, nuokalbus, pakalnus, nuožulnus tarm., pašliaunus tarm. (stogas, kalnas) ir pašliautinas tarm., pašlėd­nus tarm. (dirva), pašliuodnus tarm. (lubos), šlainus tarm.. – slovo lėkštas se zde vůbec nevyskytuje: podle autorova nářečí totiž znamená „plochý“... To je však chybné. StatŽ 2002 uvádí nuožulniosios grindys – inclined floor – einsteigender Fußboden – plancher oblique – наклонный пол.

Možná se nepodařilo překonat nářeční kolizi významů přídavných jmen plokščias a lėkštas – dokud nebyla odstraněna ani v normativní lexikografii, jako kompromis vznikla umělá podoba sutapdintas stogas. Možná proto vedle lėkštės v MokŽ 2000 není slovo lėkštas.

Kompromisní řešení je nutné odstranit. Kodifikaci významů slov plokščias a lėkštas je třeba urychleně dokončit a ustálit. Ve spisovném jazyce nemůže přetrvávat taková kolize významů slova lėkštas – plokščias – 1. lēzens; plakans: plokščias stogas – lēzens jumts, plokščia krūtinė – plakans krūtis, a lėkštas – 1. plakans, 2. lēzens LieLaŽ 1964, lėkštas – 1. flat; plane, 2. (ne strmý) gently-sloping LAKŽ 1991.

Myšlenku, že lėkštas může motivovaně znamenat „plochý“, by do jisté míry podporovala etymologie, ale ne zcela – původní motivací by bylo jistě jen „ležící“ –, ačkoli lotyšský příbuzný výraz lēzns, lēzens znamená „flach“ (Būga II 1959: 421), zatímco východolitevské výrazivo z vysočiny ložėti, -ėja (ložti), -ėjo znamená „být zlomený, polehlý“ (z jiné oblasti

168 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. IV

ložinti „trochu ohýbat“, slovník P. Ruigyse (70), slovník K. Milka (92)), ²ložė „místo, kde obilí polehlo, polehlé obilí“, 2. „zlomený, ohnutý snop“, lažoti „lehat si, padat (o obilí)“ (išležti, -lenža, -ležo „polehnout, zvadnout“, Kuršėnai), lažekai ir lažonai „polehlé obilí“; ¹palažas „to, co popadalo, polehlo, bylo složeno“ (Fraenkel 1955–1965, ověřeno v LKŽ VII 1966 a IX 1973 – zde jsou lažoti, lažekai, lažonai a ¹palažas považovány za cizí slova – slavismy, ale to není pravda; mimochodem ¹palažas nelze oddělovat od ²palažas „oběť“, M. Mažvydas, Wolfenbüttelská postila < * „to, co bylo položeno – uloženo (na oltář)“ (pravděpodobně paronymum jiného původu lėkšnas „měkký, křehký“, Pagiriai:? lekšti, lėška (lenška), lėško „vadnout, být ochablý“, Užventis, ačkoli také lėkšti, lėkšta, lėško (viz lekšti), Kupiškis (LKŽ VII 1966)). Slovo lėkštas ve významu *„ležící, polehlý, ležící“ se tedy mohlo snadno vyvinout jak ve význam „plochý“, tak „šikmý“ (srov. lėkis „krokev“, Fraenkel 1955–1965).

Pro současnou sémantiku slova lėkštas jsou nejdůležitější jeho vztahy k členům mikrosystému. Rozhodující je, že rus. плоский, něm. flach, angl. flat, fr. plat – litevsky plokščias. Celý mikrosystém by tedy vypadal takto:

Sutapdintas se do něj prostě nevejde.

ZÁVĚRY

1. Složeniny s II jmennou složkou označující místo a I jmennou, adjektivní nebo slovesnou složkou jsou poměrně četnými slovy živého jazyka i neologismy (často termíny) již od prvního slovníku litevského jazyka (před rokem 1620). Zatímco první označují místa, která existovala nebo existují, druhé – se slovesnou složkou – označují pouze místa existující; některé z obou derivačních typů vstupují do společných sémantických mikrosystémů, v nichž se vyskytují analogie i vzájemné působení. Tvoření druhým způsobem je obtížnější a méně průhledné; vyskytují se zde

Terminologija | 2007 | 14 169

kolísání spojovacího hláskového prvku, přičemž některé z nich vytlačují nesprávně utvořené výrazy s první složkou utvořenou z abstraktních slovesných podstatných jmen s příponou –imas, které vytvářejí odborníci v daném oboru. Někdy zde klopýtnou i kodifikátoři, zatímco odborníci v daném oboru – hlavní uživatelé těchto termínů – působí zcela bezradně. Zvláště dlouhá a spletitá, a proto poučná, je historie kirtavietės.

2. Poměrně široce užívaný, byť neschválený termín sutapdintas stogas (nejprve byl schválen lėkštas nebo lėkštasis, nyní plokščiasis stogas) patrně vznikl jako kompromis – když se nepodařilo překonat významovou kolizi mezi přídavnými jmény plokščias a lėkštas, v době, kdy ještě nebyla (zcela) odstraněna v normativním lexikografickém zpracování (tato kolize se odráží ve změně normy termínu). Jestliže plokščias znamená rus. плоский, něm. flach, angl. flat, franc. plat, pak lėkštas nemůže znamenat „plochý“, nýbrž pouze „skloněný“ – rus. наклонный, пологий, něm. geneigt, abschüssig, angl. sloping, franc. oblique.

LITERATURA A PRAMENY

A: Auszra (noviny).

Ambrazas S. 1993: Daiktavardžių darybos raida. Lietuvių kalbos veiksmažodiniai vediniai, Vilnius.

AntŽ 2003: Ermantytė I. Antonimų žodynas, Vilnius.

AplApsŽ 2000: Aplinkos apsaugos terminų žodynas, Vilnius.

BM ir RT 2000: Toporov V. Baltų mitologijos ir ritualo tyrimai. Vert. E. Jakulis, Vilnius.

Brückner A. 1974: Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa.

Būga K. II 1959: Rinktiniai raštai 2, Vilnius.

CivilP 1969: Krasenskis V., Fedorovskis L. Civiliniai, pramoniniai ir žemės ūkio pastatai. I d. Civiliniai pastatai. Vert. R. Pranaitienė, Vilnius.

DŽ 1954: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

DŽ 1972: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

DŽ 1993: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

Fraenkel E. 1955–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg–Göttingen.

G ir FGTŽ 1956: Gudelis V. Geologijos ir fizinės geografijos terminų žodynas, Vilnius.

GK 1934: Gimtoji kalba.

GKr: Gimtasis kraštas (týdeník).

KK I 1961: Kalbos kultūra 1.

KK III 1962: Kalbos kultūra 3.

LAKŽ 1991: Piesarskas B., Svecevičius B. Lietuvių–anglų kalbų žodynas, Vilnius.

LEnc IV 1936: Lietuviškoji enciklopedija 4, Kaunas.

LEnc VI 1937: Lietuviškoji enciklopedija 6, Kaunas.

Lyberis A. 1961: Ar gerai sudarytas žodis kirtavietė. – Kalbos kultūra 1, 35–36.

Lyberis A. ir Ulvydas K. 1958: Lietuvių literatūrinės kalbos leksikos praturtėjimas tarybinės santvarkos metais. – Literatūra ir kalba 3, 31–110.

LieLaŽ 1964: Bojāte A., Subatnieks V. Lietuviešu–latviešu vārdnīca, Rīga.

LKŽ I₂ 1968: Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius.

LKŽ II₂ 1969: Lietuvių kalbos žodynas 2, Vilnius.

LKŽ III 1956: Lietuvių kalbos žodynas 3, Vilnius.

LKŽ IV 1957: Lietuvių kalbos žodynas 4, Vilnius.

LKŽ V 1959: Lietuvių kalbos žodynas 5, Vilnius.

LKŽ VII 1966: Lietuvių kalbos žodynas 7, Vilnius.

LKŽ VIII 1970: Lietuvių kalbos žodynas 8, Vilnius.

170 Jonas Klimavičius | Terminas prie termino. IV

LKŽ IX 1973: Lietuvių kalbos žodynas 9, Vilnius.

LKŽ X 1976: Lietuvių kalbos žodynas 10, Vilnius.

LKŽ XI 1978: Lietuvių kalbos žodynas 11, Vilnius.

LKŽ XIII 1984: Lietuvių kalbos žodynas 13, Vilnius.

LKŽ XV 1991: Lietuvių kalbos žodynas 15, Vilnius.

LKŽ XVI 1995: Lietuvių kalbos žodynas 16, Vilnius.

LKŽ XX 2002: Lietuvių kalbos žodynas 20, Vilnius.

LP: Lietuvos pionierius (noviny).

LRKŽ 1988: Lyberis A. Lietuvių–rusų kalbų žodynas, Vilnius.

LTE II 1977: Lietuviškoji tarybinė enciklopedija 2, Vilnius.

LTE V 1979: Lietuviškoji tarybinė enciklopedija 5, Vilnius.

MokŽ 2000: Norkaitienė M., Šepetytė R., Šimėnaitė Z. Mokomasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

Mt: Metai (časopis).

Pakalka K. 1979: Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

PolŽ 1959: Rusų–lietuvių kalbų politechninis žodynas. Red. kol. p-kas A. Novodvorskis, Vilnius.

PolŽ 1984: Rusų–lietuvių kalbų politechnikos žodynas. Sudarė G. Daugėla, spec. red. J. Stanaitis, Vilnius.

PrekŽ 1996: Pričinauskas J. Rusų–lietuvių kalbų prekių žodynas, Vilnius.

RLKŽ II 1983: Rusų–lietuvių kalbų žodynas 2. Sudarė Ch. Lemchenas, Vilnius.

RLKŽ III 1984: Rusų–lietuvių kalbų žodynas 3. Sudarė J. Kardelytė, J. Macaitis, A. Mankevčiėnė, Vilnius.

RLKŽ IV 1985: Rusų–lietuvių kalbų žodynas 4. Sudarė J. Kardelytė, Ch. Lemchenas, J. Macaitis, A. Mankevičienė, Vilnius.

Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius.

SinŽ 1980: Lyberis A. Sinonimų žodynas, Vilnius.

StatŽ 2002: Statybos terminų žodynas. Moksl. red. A. Kudzys, Vilnius.

Umbrasas A. 2007: Ar taisytina radimvietė? – Gimtoji kalba 6, 14.

Urbutis V. 1962: Dar dėl kirtavietės ir kirtimvietės. – Kalbos kultūra 3, 45–50.

Vd: Veidas (časopis).

VLE III 2003: Visuotinė lietuvių enciklopedija 3, Vilnius.

VLE VI 2004: Visuotinė lietuvių enciklopedija 6, Vilnius.

VLE X 2006: Visuotinė lietuvių enciklopedija 10, Vilnius.

ŽanŽ II 2004: Zanavykų šnektos žodynas. Red. V. Sakalauskienė (vyriaus. red.), K. Vosyly tė, Vilnius.

Фасмер М. I 1986: Этимологический словарь русского языка 1, Москва.

Фасмер М. II 1986: Этимологический словарь русского языка 2, Москва.

Фасмер М. IV 1987: Этимологический словарь русского языка 4, Москва.

Obdrženo 2007-09-10

Jonas Klimavičius Institut litevského jazyka P. Vileišio g. 5, LT-10308 E-mail: [email protected]

Terminologija | 2007 | 14 171