Terminologické postřehy Jānise Endzelīnse

SOLVITA LABANAUSKIENĖ

Institut litevského jazyka

KLÍČOVÁ SLOVA: baltské jazyky, lotyšská terminologie, litevský jazyk, terminologické principy

Ke 140. výročí narození Jānise Endzelīnse

<...> Kā bitīte medu sūca, Tā es ļaužu valodiņu. Es saliku vārdu ziedus, Kā puķītes vainagā <...> (z lotyšské lidové písně)¹

Indoevropeista Janis Endzelīns (Jānis Endzelīns), nejslavnější lotyšský jazykovědec 20. století, se narodil 22. února 1873 (podle starého kalendáře 10. února) v severním Lotyšsku nedaleko města Valmiera. Zemřel 1. července 1961 v Koknese, pohřben je v Rize na Rainisově hřbitově. Před více než půlstoletím mu bylo souzeno stát se jedním z největších lotyšských jazykovědců.

Tento článek stručně představuje vědeckou činnost J. Endzelīnse a jeho jazykové postoje; zvláštní pozornost věnuje jeho terminologickým názorům.

Lotyšský velikán², jak jej označuje většina vědců, studoval J. Endzelīns lingvistiku v Estonsku (tehdy na univerzitě v Dorpatu, dnešní Tartuské univerzitě) a na Ukrajině (na Charkovské univerzitě, která tehdy ležela v Ruské říši). Jeho první vědecké publikace vyšly během studentských let pod pseudonymem Kaugurietis (podle místa narození v obci Kauguri) (Zīriņa 2012). Roku 1920 se přestěhoval z Charkova do Rigy a začal pracovat na Lotyšské státní univerzitě. Z jeho iniciativy zde bylo roku 1920 zřízeno oddělení baltské filologie, které po celou dobu sám vedl. J. Endzelīns přednášel kurz lotyšského jazyka a vyučoval litevštinu a prusštinu.

¹ Slova o jazyce jsou převzata z jedné z nejoblíbenějších písní J. Endzelīnse.

² J. Endzelīnse tak jako první nazval K. Būga.

Terminologija | 2012 | 19

173

…jazyky, staré germánské jazyky, sanskrt a další oblasti srovnávací jazykovědy. Jeho přednášky se vyznačovaly mimořádnou systematičností, množstvím faktů a precizností (Sabaliauskas 1962: 305). J. Endzelīns volně využíval fakta z různých jazyků a spojoval je do logicky jasného a přesného systému.

Žádný lotyšský vědec nebyl zvolen členem tolika institucí a organizací jako J. Endzelīns – byl čestným členem nejen evropských (českých, estonských, nizozemských, finských, švédských, německých aj.), ale i amerických lingvistických společností (EL 1972: 155). Během více než šedesáti let intenzivní vědecké činnosti publikoval tento jazykovědec přes 300 prací v lotyštině, ruštině, němčině, litevštině, italštině, francouzštině a polštině. Z nejzásadnějších prací J. Endzelīnse z oblasti baltistiky lze uvést: Славяно-балтийские этюды (Slovanské a baltské studie), 1911; Senprūšu valoda (Staropruština), 1943; Baltu valodu skaņas un formas (Hlásky a tvary baltských jazyků – litevsky vydáno v roce 1957), 1948; Ievads baltu filoloģijā (Úvod do baltské filologie), 1945. Za zmínku stojí také Latviešu valodas gramatika (Gramatika lotyšského jazyka)³, vydaná podruhé v Rize v roce 1951. Při výkladu dějin lotyšských jazykových jevů se J. Endzelīns často opíral také o litevštinu. „V jistém smyslu lze toto dílo považovat za první gramatiku baltských jazyků, v níž jsou na prvním místě uvedeny jevy lotyšského jazyka“ (Sabaliauskas 1982: 109).

V letech 1921–1940 J. Endzelīns redigoval časopis Filologu biedrības raksti (Sborník Filologické společnosti, vyšlo 20 čísel). Většina jazykovědcových prací byla shromážděna ve čtyřsvazkovém výboru Darbu izlase, který se věnuje otázkám baltistiky, srovnávací historické jazykovědy, lotyšské etnogeneze, dialektologie, toponomastiky, jazykových kontaktů, aktuálním otázkám jazykové kultury a lexikografie lotyštiny aj.

NÁZORY NA KODIFIKACI SPISOVNÉHO JAZYKA

Jak uvádí Daina Nītiņa, teoretické názory J. Endzelīnse lze systematizovat na základě všestranného výzkumu jeho vědeckého odkazu (Nītiņa 1972: 12).

J. Endzelīns spolu s dalším významným lotyšským jazykovědcem Kārlichem Mīlenbahsem (Kārlis Mīlenbahs) rozvinul a upevnil základní principy kodifikace lotyšského jazyka. Vědec, veden lingvisty lipské školy, pečlivě zkoumal každý jazykový detail v různých etapách jeho vývoje—

³ V roce 1958 byla J. Endzelīnsovi za tuto práci udělena Leninova cena; stal se tak prvním vědcem v Lotyšsku, který ji obdržel.

174

Solvita Labaunskienė | Janio Endzelyno terminologinės įžvalgos

pích. Důležité pro něj nebyly pouze historické údaje o lotyštině – v zájmu objektivního hodnocení navrhoval srovnávání, tedy porovnávání jazykových jevů vlastního jazyka s jevy jazyků příbuzných (Porīte 1973: 70).

„Mezi nejdůležitější principy kodifikace jazyka J. Endzelīns řadí výběr. Už samotný tento princip znamená určité ztráty – vybíráme-li z několika možností, musíme se něčeho vzdát. I prostý výběr je tedy odpovědnou prací: důležité je přijmout to nejvhodnější a nejcennější a odmítnout horší a nepotřebné varianty. Kodifikační práce se neomezuje pouze na výběr; je třeba vytvářet i zcela nové jevy, které v jazyce nejsou nebo z něj nebyly přímo převzaty“ (Knıūkšta 2001: 142).

Stejně jako Jonas Jablonskis dbal J. Endzelīns na čistotu mateřského jazyka. Otevřeně, důrazně a kriticky upozorňoval na jazykové chyby a nesprávnosti. Pro profesora byla příznačná vnější přesnost (Ādamsons 1999: 5) a jazyková korektnost: respektování významu slov, gramatická správnost a zvučnost (Celmiņa 1999: 36). Totéž požadoval od každého, kdo mluvil nebo psal.

Lotyšská jazykovědkyně Tamāra Porīte uvádí tato kritéria J. Endzelīnse pro kodifikaci jazyka: 1) stáří slovních tvarů nebo konstrukcí, 2) tradice užívání a rozšířenost slovních tvarů nebo konstrukcí, 3) analogie, 4) sémantická úloha částí slova, 5) jazyková úspornost, 6) srozumitelnost, 7) správnost (Porīte 1973: 71–74).

Při tvorbě norem spisovného jazyka přikládal J. Endzelīns velký význam lotyšským lidovým písním (Endzelīns I: 31). Podle jeho názoru byly staré lidové písně jediným čistým pramenem lotyštiny – jazyka, kterým Lotyši mluvili v minulosti, kdy neznali cizí jazyky ani nekomunikovali v jazyce obsahujícím germanismy a slavismy (Endzelīns III₂: 236–237).

Vědec zdůrazňoval význam sousedních jazyků. Jako příklad pro lotyštinu uváděl J. Endzelīns litevštinu a ve svých výzkumech často využíval jazyková fakta z litevštiny (Nītina 1972: 11). To dokládá také kniha vydaná ve Spojených státech amerických Profesora J. Endzelīna atbildes. Rīgas latviešu biedrības valodniecības nodaļas sēžu protokoli 1933–1942 (Odpovědi profesora J. Endzelīnse. Zápisy ze schůzí jazykovědného oddělení Lotyšské společnosti v Rize 1933–1942), například:

Jak správně pojmenovat „pleš“ (Die Glatze, плешь)? Odp.: V Glikově textu se nachází slovo „pleķis“, ale jeho hláska ķ není lotyšská. Bylo by vhodné zavést nové slovo „pleice“, které by odpovídalo litevskému „pleikē“ (Endzelīns 2001: 23).

Terminoloģija | 2012 | 19

175

Je to správně – „esamība“ (das Sein)? Odp.: V tomto významu je lepší říkat „esme“ (jako lit. esmė) a „ira“. Významy těchto dvou slov by se měly rozlišovat (Endzelīns 2001: 24).

Místo slova „atelje“, které nemá lotyšskou koncovku, by bylo možné používat slovo „dirbīkla“ (srov. lit. dirbyklà) a v Priekule známé sloveso „piedirbt“ =připevnit) (Endzelīns 2001: 32)⁴.

Na zmíněných zasedáních Lotyšské společnosti v Rize se probíraly otázky syntaxe, stylistiky, pravopisu, terminologie a dalších oblastí. Účastnili se jich také zástupci Litvy – Petras Jonikas a Jonas Kabelka.

J. Endzelīns se litevsky naučil sám a jazyk se mu stal nejen pomocným prostředkem ke studiu jiných jazyků, ale i přímým předmětem výzkumu (Sabalauskas 1959: 23). Do litevských časopisů (Lietuvių tauta, Archivum Philologicum) psal články a zajímal se o kulturní život Litvy. J. Endzelīns vždy s velkou srdečností vzpomínal na lingvisty – Litevce Kazimierase Būgu a Estonce Paula Aristého (Paul Ariste) (Bitītė-Murele 1999: 25). Lotyšský vědec povzbuzoval K. Būgu, aby se vydal na dráhu lexikografa (Vosylýtė 1956: 88). Nezapomínalo se ani na J. Jablonskise. J. Endzelīns na něj vzpomínal jako na učitele, který ho naučil teoretickým poznatkům a pomáhal mu uspořádat terminologii.

V recenzích J. Endzelīnse, psaných jak před druhou světovou válkou, tak v poválečných letech, se zvlášť zřetelně projevují jeho jazykové postoje. Když psal o překladech textů, navrhoval co nejvíce dbát na originál, ale zároveň nepoškozovat vlastní jazyk (Endzelīns I: 656). Podle něj je třeba vcítit se do ducha a živosti jazyka. Inspiraci pro tvoření nových slovních podob čerpal J. Endzelīns od spisovatelů.

Valentina Skujinia (Valentīna Skujiņa) zdůraznila, že J. Endzelīns zastával názor, že jazyk je živý organismus, který se proměňuje a zdokonaluje spolu se společností. Proto se často může stát, že to, co se v jednom období pokládá za správné, se po nějaké době ukáže jako nevhodné (Skujiņa 1972: 27–28).

⁴ Překlad: Jak správně nazývat „holé místo na hlavě“ (Die Glatze, плешь)? Odp.: V Glikově textu najdeme slovo „pleikīs“, ale to není lotyšské, protože obsahuje hlásku ķ. Bylo by třeba zavést nové slovo „pleicē“, které by odpovídalo lit. „pleikė“ (Ze zasedání lingvistické sekce, které se konalo 7. prosince 1933 a kterému předsedal J. Endzelīns). Je slovo „esamība“ (das Sein) správné? Odp.: Tento význam je lepší označovat slovy „esme“ (jako lit. esmė) a „ira“. Významy obou slov by se měly rozlišovat (Ze zasedání lingvistické sekce, které se konalo 21. prosince 1933 a kterému předsedal J. Endzelīns). Místo slova „atelje“, které nemá koncovku charakteristickou pro lotyštinu, by bylo lepší užívat slovo „dirbikla“ (srov. lit. dirbyklà) a v Priekule známé sloveso „piedirbt“ =připevnit) (Ze zasedání lingvistické sekce, které se konalo 27. září 1934 a kterému předsedal J. Endzelīns).

176 Solvita Labanauskienė | Janio Endzelyno terminologinės įžvalgos

ZÁSADY TERMINOLOGICKÉ PRÁCE

J. Endzelīns zahájil praktickou jazykovou činnost na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy převládala nenormovaná slova vytvářená jednotlivými lotyšskými autory. V tomto období, jak uvádí lotyšská terminoložka V. Skujiņa, v Lotyšsku ještě nebyly vytvořeny zásady tvorby termínů (Skujiņa 1972: 17).

V. Skujiņa psala o zásluhách významného lotyšského lingvisty v oblasti terminologie. Podle ní J. Endzelīns nezveřejnil samostatnou studii věnovanou terminologickým problémům, jeho názory na otázky tohoto oboru si však lze utvořit po přečtení knihy Dažādas valodas kļūdas (Různé jazykové chyby) (1. vyd. 1928, 4. vyd. 1932) a také jednotlivých článků z knih, které redigoval (P. Ozoliņa Valodas prakses jautājumi (Otázky jazykové praxe) (1935) a V. Rūķe Valodas un rakstības jautājumi (Otázky jazyka a pravopisu) (1940)) (Skujiņa 1972: 23).

J. Endzelīns psal krátké články o terminologických otázkách, které vyšly v periodikách, například Dzīntenes Vēstnesis (Zprávy vlasti), Latvijas Sargs (Lotyšský strážce), Latvijas, Latviju Mēnešraksts (Lotyšský měsíčník), Skolotāju Avīze (Učitelské noviny) aj. Svou terminologickou prací přispěl k uspořádání lotyšské terminologie.

Na počátku roku 1919 byla v Petrohradě ustavena první komise pro lotyšskou terminologii – Latviju terminu komisija (Lotyšská terminologická komise). V létě téhož roku byla na návrh ministerstva školství zřízena terminologická komise také v Rize; byla rozdělena do sekcí, které zpracovávaly termíny z různých oborů. Působila až do druhé světové války. Terminologické komisi podléhala zvláštní lingvistická komise, kterou tvořilo 7 členů: J. Endzelīns (zapojil se do činnosti v roce 1920), Ernests Blese (Ernests Blese), Pauls Dāle (Pauls Dāle), Vilis Plūd(o)nis (Vilis Plūd(o)nis), Linards Laicens (Linards Laicens) aj. – úkolem této komise bylo kontrolovat jazykovou stránku práce vykonané v sekcích (Skujiņa 2002: 16). J. Endzelīns byl jmenován poradcem. V roce 1922 komise vydala Zinātniskās terminoloģijas vārdnīca (Terminologický slovník), v němž byly termíny uvedeny v ruštině, němčině a lotyštině. Byly zde publikovány termíny z více než deseti oborů: lingvistiky, filozofie, práva, financí, umění, chemie, matematiky aj. Terminologický slovník obsahuje termíny lotyšského původu (lidové výrazy, novotvary) i cizí slova. Slovník však obsahuje také puristické prvky: ve slovníku z roku 1922 se vedle mezinárodních slov uváděly uměle vytvořené, nesrozumitelné termíny (Grabis 2006: 224), např.: inerce – kutrība, klients –

Terminologija | 2012 | 19

177

pienāksnieks, koeficients – reizulis, koridor – starpeja, signalizācija – ziņdošana, temperatura – siļtķāpe, teze – dēts a tak dále. Jak je vidět, Lotyšská terminologická komise se pokusila odstranit většinu internacionalismů (J. Endzelīns je také nazýval moderními cizími slovy) a nahrazovala je neologismy. V tisku byly zveřejňovány ankety – tímto způsobem byla do tvorby terminologie zapojena také veřejnost.

Po vydání Terminologijos žodynui jej média začala ostře kritizovat. J. Endzelīns veřejně zveřejnil tři dopisy určené jednomu z kritiků, doktoru lékařských věd Hermanovi Budulisovi, který slovník označil za „v otázkách terminologie velmi povrchní“ (podrobněji viz Endzelīns III₂: 127–133). Lotyšský lingvista napsal ostrou odpověď, v níž oponoval neopodstatněné a absurdní kritice. V dopisech v podobě odpovědi uvedl nejen důvody volby termínů kritizovaných H. Budulisem, ale také vymezil zásady tvorby termínů. J. Endzelīns nepovažoval tříslovné termíny již za termíny, nýbrž za definice, například elpas rīkles vāks (antgerklis). Podle něj je důležité nejprve shromáždit všechna slova užívaná lidem a teprve potom se lze uchýlit k tvoření slov (Skujiņa 1972: 22). Podle názoru tohoto vědce je mimořádně významná spolupráce odborníků a jazykovědců.

Ve třetím a čtvrtém desetiletí 20. století probíhala v Lotyšsku poměrně intenzivní terminologická práce, avšak bez systému a bez sjednocování a koordinace terminologie jednotlivých oborů (Skujiņa 2002: 18). J. Endzelīns litoval, že Litevci a Lotyši při tvorbě termínů vzájemně nespolupracovali – mohli tak vytvořit mnoho společných termínů pro oba národy (Endzelīns III₂: 373). Podle něj je třeba terminologii postupem času stále opravovat, aktualizovat a doplňovat.

Lotyšský lingvista redigoval řadu slovníků, mezi nimi i několik terminologických. V roce 1939 vyšel dvojjazyčný terminologický slovník Vāciski-latviska elektrotechniska vārdnīca⁵ (Latvijas Elektrotechniskās biedrības terminoloģijas komisijas sakopojums. [Red. J. Endzelīns]. Rīgā, 1939) (Vokiečių-latvių kalbų elektrotechnikos žodynas), jehož termíny J. Endzelīns zkontroloval. Byl to první slovník věnovaný elektrotechnice, v němž byly vedle německých uvedeny také lotyšské termíny (přibližně 5000 termínů). Podle

⁵ Lotyš. „elektrotechnický slovník“. J. Endzelīns se domníval, že podle tradic lotyšského jazyka by správným názvem bylo elektrotehnika vārdnīca (elektrotechnický slovník), protože genitivní tvar vyjadřuje příslušnost, zatímco odvozenina s příponou –inis označuje druhové vztahy a povahu. Právě v takových případech se v ruštině a němčině užívá přídavné jméno (Skujiņa 1999: 104–105).

178

Solvita Labanauskienė | Janio Endzelyno terminologinės įžvalgos

Podle V. Skujiņi slovník z roku 1939 potvrdil, že činnost tehdejší lotyšské inteligence přinesla dobré výsledky – většina termínů se užívá i v současném jazyce. Jde především o krátké a praktické termíny – odvozeniny s koncovkou –e – a dále o složené termíny. Je třeba poznamenat, že část lotyšských termínů byla vytvořena podle německého vzoru (Skujiņa 1999: 101).

Za zmínku stojí několik slovníků redigovaných J. Endzelīnem, v nichž kontroloval nejen korekturu, ale také upravoval termíny, názvy nomenklatur a definice (Bibliografija 1958: 11):

Lotyšský pravopisný slovník. Uspořádal Ed. Ozoliņš. Redigoval J. Endzelīns, Riga, 1924.

Svešvārdu vārdnīca (Svetimžodžių žodynas). Sakārt. Ed. Ozoliņš. Red. J. Endzelīns, Rīga, 1926.

Tautsaimniecības vārdnīca (Tautos ūkio žodynas). 1.–4. [Nedokončeno]. Hlavní redaktor: E. Dunsdorfs. Redaktoři: A. Aizsilnieks, K. Bērziņš, L. Šulcs. Jazykoví redaktoři: J. Endzelīns, E. Hauzenberga-Šturma. Redaktor ruského jazyka N. Sinais ka-Lapa. Rīga, 1943–1944.

Auziņš A., Kleinbergs F. a Plostnieks F. Vāciski-latviski grāmatrūpniecības termini (Vokiečių–latvių kalbų knygų pramonės terminai). Red. A. Augstkalns. [Korekturu knihy prohlédl prof. J. Endzelīns a připojil několik návrhů a připomínek]. Rīga, 1940.

Slovník knihtiskařství lotyšského, německého a ruského. Uspořádal A. Auziņš (názvosloví slovníku redigoval prof. J. Endzelīns), Riga, 1942.

Z těchto slovníků lze usuzovat na jazykové názory lotyšského vědce i na kritéria tvorby termínů. Většina zde uvedených modelů termínů je produktivní i dnes.

J. Endzelīns odvedl obrovský kus práce při přípravě jednoho z největších lotyšských slovníků Latviešu valodas vārdnīca (1923–1932) (Latvių kalbos žodynas), a to společně s K. Mīlenbachem. Slovník obsahuje mnoho nářečních slov, která umožňují používat a doplňovat současnou terminologii (viz Skujiņa 1972: 30). Tento slovník je důležitý také tím, že v něm lze najít mnoho etymologického materiálu užitečného pro litevštinu.

Při praktické terminologické práci věnoval J. Endzelīns pozornost tvoření slov. Zdůrazňoval jednoznačnost slovotvorných prostředků (Skujiņa 1972: 24), tj. nutnost přihlížet k sémantické úloze (funkci) každé části slova. Při tvoření odvozenin s abstraktním významem považoval J. Endzelīns za nejproduktivnější příponu –ība (k označení intenzivnějších nebo trvalejších vlastností), např.: agrīnība „ranost“, didžība „ostrost“, nodarbinātība „zajištění práce; zaměstnanost“, notu-

Terminologija | 2012 | 19

179

hranice „stálost“ aj. K označení vlastnosti nebo stavu používal odvozeniny s příponou –ums. Tyto odvozeniny mají konkrétnější význam a užívají se k pojmenování jednotlivého případu nebo dočasného stavu, např.: nopietnums „vážnost“, patiesums „spravedlnost“ aj.

J. Endzelīns navrhoval tvořit nové termíny s koncovkou –e: takové odvozeniny jsou kratší a mají obecnější význam, tj. mohou označovat jak proces činnosti, tak její výsledek (Saule-Sleine 1972: 11), např.: aizdedze „zapalování“, bīde „posun“, slīde „klouzání“ aj.

Lotyšský jazykovědec vyzýval, aby se nezanedbávala ani složená slova, která se snadno užívají, protože umožňují vyjádřit složité pojmy jediným slovem (splňují požadavek na stručnost termínů) (Skujiņa 1972: 11), např.: darbietilpība „pracnost“, sausumizturība „odolnost vůči suchu“, ziemcietība „odolnost vůči zimě“ aj.

J. Endzelīns obohatil lotyšské odborné názvosloví o mnoho nových slov, bez nichž se neobejde ani současná terminologie. Značná část termínů, které navrhl, zejména těch tvořených příponami a koncovkami a složených slov, se v současné lotyštině ustálila, např.: aptumsums „zatmění“, attieksme „vztah“, dārzeņi „zelenina“, dotumi „údaje“, dzinējrats „setrvačník“, izvirdums „erupce; výbuch“, laimest­s „výhra“, prievārds „předložka“, pārstāvis „zástupce“, vide „prostředí“, ziede „mazivo“ aj.

J. Endzelīns věnoval zvláštní pozornost analogii. Při tvoření nových slov uplatňoval vzory podobných slov, která již v lotyštině existovala (Porīte 1973: 71–72). Lotyšský jazykovědec nezavrhoval ani tvoření slov podle vzorů jiných jazyků.

J. Endzelīns považoval za prostředky obohacování jazyka přejímání slov z nářečí, ale také z litevštiny či pruštiny, případně tvoření vlastních slov. Na slovní zásobu vlastního jazyka jako na nejdůležitější zdroj terminologie upozorňoval také zakladatel teorie litevské terminologie Stasys Šalkauskis (podrobněji viz Šalkauskis 1991: 24–60).

Po druhé světové válce byla v roce 1946 založena Terminologická komise podřízená Lotyšské akademii věd (tehdy ještě SSR) (nejprve se jmenovala Latviešu valodas terminoloģijas un pareizrakstības komisija (Latvju kalbos terminologijos ir rašybos komisija), později byl název zkrácen a změněn na Latviešu valodas terminoloģijas komisija (Latvju kalbos terminologijos komisija) (Skujiņa 2007: 5)). J. Endzelīns se stal vědeckým vedoucím jazykového oddělení Ústavu jazyka a literatury. Vedle zásadního výzkumu lotyšského jazyka si J. Endzelīns našel čas také na aktuální otázky jazykové praxe a terminologie. Tehdejší Lotyšská SSR

180

Solvita Labanauskienė | Janio Endzelyno terminologinės įžvalgos

Akademie věd začala vydávat noviny Zinātņu akadēmijas vēstis (Mokslų akademijos žinios) a jako samostatnou přílohu bulletiny Terminologické komise (během 30 let vyšlo 42 terminologických bulletinů). Byly v nich zveřejňovány lotyšské termíny z různých oborů, které komise posoudila a schválila, a jejich ruské ekvivalenty. Od roku 1946 do roku 1955 tedy J. Endzelīns působil v Terminologické komisi lotyšského jazyka při Akademii věd, psal posudky k termínům z oblasti vědy, umění a techniky, zpřesňoval je a tvořil nová slova. Mnoha odborníkům poskytoval cenné konzultace v otázkách tvoření termínů (Skujiņa 1972: 30).

Od roku 1946, kdy byl založen Ústav jazyka a literatury Lotyšské akademie věd, vedl J. Endzelīns jazykové oddělení a později až do své smrti oddělení slovníků.

ZÁVĚRY

J. Endzelīns je nejen jedním z nejvýznamnějších lotyšských filologů, ale také baltistů. Je jedním z hlavních tvůrců zásad normování lotyšského jazyka. Podstatou zásad J. Endzelīnse je důsledně se řídit fakty z dějin jazyka, srovnávat s příbuznými jazyky, vybírat to nejvhodnější a nejcennější, dbát na jazykovou čistotu, gramatickou správnost a libozvučnost a respektovat významy slov.

Svou teoretickou i praktickou prací vědec přispěl k tvorbě lotyšské terminologie. Jeho teoretické názory zaměřené na řešení terminologických problémů se projevují v knize věnované praktickým otázkám jazyka Įvairios kalbos klaidos, v článcích publikovaných v různých lotyšských novinách a časopisech, v redigovaných terminologických slovnících, slovnících cizích slov a pravopisných slovnících i v knihách. Cenný materiál pro litevskou terminologii lze nalézt ve Latvių kalbos žodyne, který připravili J. Endzelīns a K. Mīlenbahs.

Vědec přikládal velký význam lidovému jazyku a považoval jej za jeden z hlavních zdrojů terminologie. Navrhoval tvořit nová slova pouze tehdy, když se v lidovém jazyce nenajde užívané slovo. Za nejproduktivnější přípony v lotyštině považoval -ība a -ums, navrhoval tvořit nové termíny s koncovkou –e a nevyhýbat se složeninám (kritérium stručnosti).

Lotyšský jazykovědec neuznával dlouhé termíny popisné povahy – trojslovné termíny považoval za definice. Zvláště zdůrazňoval spolupráci jazykovědců a odborníků z různých oborů.

Díky J. Endzelīnsovi se lotyšská terminologie rozvíjela, rozšiřovala a uspořádávala a řada termínů, které vytvořil, se užívá dodnes.

Terminologija | 2012 | 19

181

LITERATURA A PRAMENY

Ādamsons E. 1999: Latvju milzis. – Jānis Endzelīns atmiņās, pārdomās, vēstulēs, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 5–7.

Bibliografija 1958: Akadēmiķis J. Endzelīns. Bibliografija. Sastādītāji: Kārlis Egle un Jānis Paeglis, Rīga: Latvijas PSR zinātņu akadēmijas izdevniecība.

Bitīte-Mūre M. 1999: Vārds – tas ir svētums, gadsimtu pienests. – Jānis Endzelīns atmiņās, pārdomās, vēstulēs, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 24–27.

Celmiņa I. 1999: Liela koka paēnā.– Jānis Endzelīns atmiņās, pārdomās, vēstulēs, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 33–39.

EL 1972: Encyclopedia Lituanica 2, Boston, Massachusetts.

Endzelīns J. I: Darbu izlase 1, 1971, Rīga: Zinātne.

Endzelīns J. III-2: Darbu izlase 3. 2. daļa, 1980, Rīga: Zinātne.

Endzelīns J. 2001: Profesora J. Endzelīna atbildes. Rīgas Latviešu biedrības valodniecības nodaļas sēžu protokoli 1933–1942, Losandželosā, ASV: Ramave.

Grabis R. 2006: Par latviešu terminoloģijas attīstību un izstrādi. – Darbu izlase, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 221–229.

Keinys St. 2005: Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Kniūkšta P. 2001: Kalbos vartosena ir tvarkyba, Vilnius: LKI leidykla.

Nītiņa D. 1972: Vispārīgās valodniecības jautājumi akadēmiķa Jāņa Endzelīna darbos. – Veltījums akadēmiķim Jānim Endzelīnam 1873–1973, Rīga: Zinātne, 11–24.

Porīte T. 1973: J. Endzelīna šaļvenie literāro normu avoti un normēšanas kritēriji latviešu valodas praksē. – Latvijas Zinātņu akadēmijas vēstis 2 (307), Rīga, 68–75.

Sabaliauskas A. 1962: Janis Endzelīnas. – Literatūra ir kalba 6, Vilnius, 302–328.

Sabaliauskas A. 1959: Akadēmiķa Jāņa Endzelīna nopelni lituānistikā. – Rakstu krājums. Veltījums akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, Rīga: Latvijas PSR Zinātņu Izdevniecība, 23–27.

Sabaliauskas A. 1982: Janis Endzelīnas. – Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija 1940–1980, Vilnius: Mokslas, 107–114.

Saule-Sleine M. 1972: Par akadēmiķa J. Endzelīna darbu latviešu valodas kultūras laukā. – Latviešu valodas kultūras jautājumi 8, 7–16.

Skujiņa V. 1972: J. Endzelīna devums latviešu valodas zinātniskā terminoloģijas attīstībā. – Latviešu valodas kultūras jautājumi 8, Rīga, 17–33.

Skujiņa V. 1999: Terminu modeļi J. Endzelīna caurlūkotajā elektrotehnikas vārdnīcā. – Linguistica Lettica 4, Rīga, 100–109.

Skujiņa V. 2002: Latviešu terminoloģijas izstrādes principi, Rīga: LVI.

Skujiņa 2007: Latvijas Zinātņu akadēmijas terminoloģijas komisija sešos gadu desmitos. – Latvijas Zinātņu akadēmijas vēstis, 61. sējums, 3. numurs, Rīga, 4–13.

Šalkauskis S. 1991: Raštai 2, Vilnius: Mintis.

Vosylvtė B. 1956: K. Būga žodynininkas. – Literatūra ir kalba 1, Vilnius, 84–113.

Ziriņą I. 2012: Valodnieks no Kauguriem. Prieiga per internetą: http://valmiera.zurbu.net/id:1221/feed. Žiūrėta: 2012-10-03.

TERMINOLOGICKÉ POSTŘEHY JĀNISE ENDZELĪNSE

Tento článek stručně představuje výzkumnou činnost a jazykové názory odborníka na indoevropské jazyky a nejznámějšího lotyšského jazykovědce 20^th. století Jānise Endzelīnse. Zvláštní pozornost je věnována jeho terminologickým názorům.

Během šedesátiletého období intenzivní výzkumné činnosti publikoval více než 300 prací v lotyštině, ruštině, němčině, litevštině, italštině, francouzštině a polštině. Endzelīns spolu s dalším známým lotyšským jazykovědcem Kārlisem Mīlenbahsem vypracoval a ustavil základní principy kodifikace lotyšského jazyka. Tyto principy vycházejí

182

Solvita Labanauskienė | Jāņa Endzelīno terminologinės įžvalgos

z dodržování historických faktů o jazyce, srovnávání s blízce příbuznými jazyky, výběru nejvhodnějších a nejcennějších prvků, zachovávání čistoty, gramatické správnosti a zvukové stránky jazyka a úcty k významům slov.

Endzelīnsovy teoretické a praktické práce přispěly k rozvoji lotyšské terminologie. Jeho teoretické názory na terminologické problémy se odrážejí v jeho článcích i ve slovnících termínů a knihách, které redigoval. Po ustavení Terminologického výboru v Rize v roce 1919 se Endzelīns ujal terminologické práce. Po mnoho let se účastnil schůzí, na nichž se diskutovalo o tvorbě a užívání termínů v různých oborech, a poskytoval také konzultace odborníkům z různých oblastí. Endzelīns rovněž redigoval slovníky termínů, slovníky přejatých slov i pravopisné slovníky.

Endzelīns považoval vlastní jazykové zdroje za základ rozvoje terminologie. Velkou pozornost věnoval slovotvorbě, a zejména sémantické úloze slovních částí. Přípony –ība a –ums v lotyštině považoval za nejproduktivnější. Endzelīns podporoval tvorbu nových termínů zakončených na –e a doporučoval nevyhýbat se skládání slov.

Díky Endzelīnsovi se lotyšská terminologie rozvíjela, rozšiřovala a spravovala a mnoho termínů, které vytvořil, se používá dodnes.

Přijato 2012-11-09

Solvita Labanauskiene

Ústav litevského jazyka

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

E-mail: [email protected]

Terminologija | 2012 | 19

183