VITAS LABUTIS

Vilniuská univerzita

JONAS JABLONSKIS A ZÁKAZ LITEVSKÉHO TISKU

Ve druhé polovině 19. století litevský jazyk a litevství trpěly mezi mlýnskými kameny – mezi krutou rusifikací a pomalou, avšak již dávno započatou polonizací – polštěním a popolšťováním. Rusifikace udeřila obzvlášť bolestně poté, co byl zaveden zákaz litevského tisku latinkou (1864–1865). Nejcitlivěji to prožívala vyzrálá litevská inteligence, ale útlaku se tím či oním způsobem bránila většina litevského národa.

Také Jonase Jablonskise zasáhly údery kladiva carského útlaku, protože byl rovněž veřejným činitelem. Ve svých vzpomínkách si toho všiml i Antanas Smetona: „Mnozí říkají, že J. Jablonskis byl jen jazykovědec, že ho nezajímala ani politika, ani život společnosti. Není to pravda. Zajímalo ho všechno, co se týkalo osudu Litevců, především samozřejmě jejich jazyk a písemnictví.“ (Smetona 1930: 43).

Společenské angažmá Jonase Jablonskise ještě podrobněji charakterizoval vydavatel jeho spisů Juozas Balčikonis. V krátkém životopise J. Jablonskise napsal: „Obdařen velkým a jasným rozumem mohl daleko překročit hranice vědy o litevském jazyce a vyniknout v obecné lingvistice, kdyby mu v cestě nestála jiná vlastnost jeho osobnosti – jeho nepřekonatelná touha sloužit své vlasti, touha, aby si výsledky jeho vědecké práce osvojila široká veřejnost. [...] Zajímal se o celý litevský život: radoval se z úspěchů svých krajanů, bolestně soucítil s jejich neštěstím a sám všude, kde mohl, přispíval svou prací i prostředky. [...] Kdekoli a kdykoli vlast zavolala své děti, on jako první zaslechl její hlas a jako první jí spěchal sloužit.“ (Balčikonis 1932: XI).

J. Jablonskis se definitivně rozhodl zasvětit svůj život práci ve prospěch litevství a především se věnovat litevskému jazyku, když v roce 1881 po absolvování Ma-

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

19

rijampolského gymnázia¹ začal studovat na Moskevské univerzitě². Toto odhodlání podnítilo několik okolností: 1) činnost kroužku litevských studentů v Moskvě, který působil již dříve a jehož členové se vymezovali vůči Polákům; 2) přednášky vyučujících, kteří zdůrazňovali význam litevského jazyka pro studium jiných jazyků – F. Korše (řečtiny, později také latiny), F. Fortunatova (srovnávací jazykovědy³, zejména jeho kurzu litevského jazyka; srov. Piročkinas 1977: 32), V. Milerija (dějin Východu); 3) do Moskvy dorazil nelegální časopis Aušra⁴, který vyšel roku 1883 v Prusku a na jehož příchod se zde již čekalo. Je třeba připomenout také J. Jablonskisův selský původ v pohraniční oblasti Užnemunė, nejméně zasažené polonizací, a jiskry litevství, které v něm zažehla ještě v gymnaziálních letech setkání s Petrem Kriaučiūnasem a Jonasem Basanavičiusem.

Zákaz litevského tisku zavedený roku 1864⁵ byl zastírán snahou odvrátit Litevce od Poláků, carským úředníkům však nejvíce záleželo na asimilaci litevského národa a obnovení údajně kdysi jednotného ruského státu, v němž se mluvilo a psalo rusky⁶. Celý program rusifikace Litevců tvořily

¹ J. Jablonskis absolvoval marijampolské gymnázium se zlatou medailí, získal dobré základy klasických jazyků a neztratil ze zřetele ani poněkud nedostatečně vyučovaný kurz litevského jazyka, který mu umožnil získat stipendium Moskevské univerzity.

² Ve druhé polovině 19. století studovala na Moskevské univerzitě řada budoucích významných litevských společenských a vědeckých osobností – J. Basanavičius, A. Botyrius, K. Grinius, J. Jablonskis, P. Mašiotas, S. Matulaitis, V. Pietaris aj.

³ Přízeň F. Fortunatova a V. Milerija k J. Jablonskisovi pravděpodobně posílilo i to, že před deseti lety navštívili a popsali lidudavské nářečí, velmi blízké Jablonskisovu nářečí (viz MUI, 1872, č. 1–4). Zdá se, že F. Fortunatov podnítil J. Jablonskise k zájmu o folklor a živý jazyk. Jablonskis nepřerušil s Fortunatovem styky ani po absolvování univerzity – udržoval je více než 20 let. J. Jablonskis záhy začal posílat Aušře korespondence z Moskvy i ze života lidí ve svém rodném kraji (viz Palionis 1957).

⁴ Rozsáhlou literaturu o zákazu tisku se zde ani nepokoušíme obsáhnout – uveďme jen několik autorů: Ruseckas 1929; Merkys 1978, 1994; Vėbra 1992; Tyla 2004; Staliūnas (ed.) 2004 aj.

⁵ Zákaz tisku byl jedním z represivních opatření, která ruská vláda přijala proti litevskému národu po povstání roku 1863. Jeho potlačením byl pověřen hrabě M. Muravjov, který se již proslavil bojem proti účastníkům povstání v letech 1830–1831 a který navštívil cara, aby navrhl uzavření Vilniuské univerzity a výuku všeho v ruštině na školách v západních guberniích (Ivinskij, Masionienė aj. (ed.) 1998: 212). Když se M. Muravjov stal vilniuským generálním gubernátorem a vydal první pokyny k zákazu litevského tisku litevskými písmeny, kraj, z něhož J. Jablonskis pocházel – Augustovská (Suvalská) gubernie, která patřila k takzvanému Polskému království –, mu přímo nepodléhal. M. Muravjov si však vymohl, aby jeho nařízení o zákazu tisku platila i zde. Mimochodem, J. Jablonskis nezmiňuje jiné strůjce a vykonavatele zákazu tisku, pouze „zesnulého hraběte Muravjova“. Byla jich však celá řada: K. Kaufmanas, I. Kornilovas, V. Kulinas, S. Mikuckis, N. Milutinas aj. (viz Merkys 1978).

6

20

KALBOS KULTŪRA | 83

Omezování litevštiny ve veřejném životě, zákaz vyučování v litevštině ve školách, zákaz litevského tisku latinkou a gotickým písmem a zavedení ruského písma místo nich, pronásledování katolické církve a podpora pravoslaví, zákaz zaměstnávat litevské katolíky jako učitele a pracovníky státní správy, zatímco na jejich místa byli dosazováni přistěhovalí Rusové (srov. Tyla 2004: 8). Hlavním terčem zákazu litevského tisku latinkou byly slabikáře a školní učebnice, modlitební knihy, kalendáře, další literatura určená veřejnosti a periodický tisk. Později se výjimky začaly v omezené míře vztahovat pouze na vědecké práce.

J. Jablonskis se již v době studií zapojil do boje proti ideovým základům zákazu tisku, aktivně se podílel na zakázaném tisku, ukrýval jej, šířil a pomáhal pašerákům knih; čas od času také psal do liberálních ruských novin a časopisů a věnoval se širším otázkám litevství. Tento boj prostupoval třiceti lety jeho pedagogické a vědecké činnosti. Na druhou stranu carské úřední výnosy a represe úředníků neustále ztěžovaly život samotnému J. Jablonskému.

J. Jablonskis měl stále na zřeteli také vliv polonizace na litevštinu i na samotné litevství. Jako student třetího ročníku předložil roku 1884 ruskému legálnímu tisku pět rozsáhlých článků, jejichž zaměření naznačují i názvy: „Litva a její abeceda“, „Něco o Litvě“, „Síla litevského duchovenstva“, „Hlas Litevce (Ještě o písmu)“, „K článku P. Murašky ‚Úplné odloučení pruškých Litevců od Poláků‘⁷. Probírají se zde především dvě témata: neúspěšné pokusy zavést cyrilici do litevských textů a další šíření polonizace, k němuž přispívala i značná část katolických kněží.

V prvním článku J. Jablonskis polemizuje s jakýmsi panem P. B., který se snaží dokázat, že se cyrilice odedávna užívala v litevských textech a že jim zcela vyhovuje. J. Jablonskis odmítá všechny údajné argumenty pana P. B., připomíná, že Litevci knihy tištěné ruskými písmeny nesnášejí, dokonce je pálí, a výstižně formuluje hlavní důvody, proč jsou tyto knihy pro Litevce nevhodné: 1) latinka se v litevském písemnictví užívá již více než tři sta let a vrostla do těla i krve litevského lidu; 2) litevský národ, tvořený převážně zemědělci, je značně konzervativní a starých forem se vzdává nerad; 3) novou abecedu odsoudili místní lidé s velkým vlivem

⁷ První čtyři články vyšly v novinách Современные известия, pátý pak v časopise Русь. (Vychází se z určení autorství těchto článků a jejich překladů A. Piročkinem, zveřejněných v jím sestaveném sborníku; viz Piročkinas 1991: 12–54).

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

21

kněží; 4) všichni litevští badatelé na světě používají při tisku litevských textů latinku; 5) samotná skutečnost, že bylo nařízeno tisknout rusky, působí zcela opačně (Piročkinas, ed., 1991: 15).

Panu P. B., který tvrdil, že všechny hlásky litevštiny lze zapisovat ruskými písmeny, J. Jablonskis navrhuje, aby se podíval alespoň do litevských lidových písní vydaných F. Fortunatovem a V. Milerem; mezi ruskými písmeny tam najde právě latinská písmena a dokonce i nově vymyšlená písmena a znaky, které v ruské abecedě nemají obdoby. V legálních novinách vydávaných v Rusku J. Jablonskis několikrát cituje Aušru, která přišla z Pruska, a nakonec říká přímo: „Ruské plány v Litvě zkrachovaly...“⁸

Po absolvování Moskevské univerzity roku 1885 J. Jablonskis čtyři a půl roku marně hledal učitelské místo ve vilenském, varšavském a dalších školských obvodech. Zvlášť ho lákalo gymnázium v Marijampolė, kde působilo několik známých učitelů a inspektorskou funkci zastával rodák z tohoto kraje Andrius Botyrius. Ten však po konfliktu se slavjanofilským ředitelem kvůli litevství byl již od 1. srpna téhož roku přeložen do Kališe (viz Cirkuliar 1885: 253). J. Jablonskis se nějakou dobu musel živit příležitostnými pracemi.

Díky protekci se J. Jablonskému konečně podařilo roku 1889 získat místo učitele latiny a řečtiny v Mintauji. Žilo a studovalo zde mnoho Litevců. Dům Jablonskisových se stal skutečným střediskem litevských studentů a inteligence; do jeho činnosti se zapojovala celá rodina (Piročkinas 1977: 73–75; Lukėnaitė-Griciuvienė 2009: 25).

V Mintauji J. Jablonskis různými způsoby a formami pracoval na probouzení litevství: pomohl založit tajný spolek „Kudikio“, spolupracoval s „Literatiškou draugijou“, založenou z podnětu V. Kudirk y, pomáhal pořádat sjezdy varpininků a navštěvoval ho zde také pašerák knih Jurgis Bielinis (viz Avižonis 1921: 532). Zvláště plodně v tomto období přispíval pod různými pseudonymy do časopisu Varpas, který redigoval V. Kudirka. Podle výpočtu A. Piročkina publikoval J. Jablonskis v letech 1890–1894 v Varpas více než 24 článků (Piročkinas 1977: 78). Zabývaly se otázkami litevských škol a slabikářů, tématy knížek určených zemědělcům a dalšími záležitostmi. Varpininkové

⁸ Po několika desetiletích zákazu litevského tisku začali podobně poukazovat na jeho bezvýchodnost a hlavní příčiny jeho neúspěchu někteří prozíravější ruští úředníci: roku 1896 varšavský generální gubernátor A. Imeretinskis, kaunaský gubernátor S. Suchadolskis, později také vilenský generální gubernátor P. Sviatopolk-Mirskij a nakonec, pod vlivem shromážděných informací, i ministr vnitra V. Pleve (1904), který se mimochodem zabýval celým průběhem zákazu litevského tisku. Byli ovšem i neústupní správní úředníci, kteří zákaz litevského tisku hájili (Tyla 2004: 5, 9).

22

KALBOS KULTŪRA | 83

již pochopil, že v boji proti zákazu tisku a polonizaci je třeba pečovat také o budoucnost litevského jazyka, a proto tiskl i práce J. Jablonského, které položily základy spisovnému jazyku, dokonce i tak rozsáhlou, ryze jazykovědnou práci jako Medega sintaksiui.

J. Jablonskis se širokým pohledem na záležitosti litevství pouštěl také do diskusí o dějinách Litvy. Stačí uvést dva články z této oblasti, zveřejněné v Varpe (viz Jablonskio raštai 1932: 13–22, 23–24). V prvním se zdůrazňuje, jak se snížila vědecká úroveň archeologického kongresu Ruska pořádaného ve Vilniusu, když bylo na žádost litevských a polských vědců stanoveno, že příspěvky smějí přednášet pouze v ruštině (mnozí archeologové z těchto zemí se kongresu vůbec nezúčastnili). J. Jablonskis připomíná příspěvek A. Bezzenbergera přednesený v němčině a vyslovuje myšlenku aktuální dodnes: „Jak je příjemné vyjít z odporných politických doupat a na vlastní oči spatřit, že skutečná věda vždy zůstává vědou.“ (Jablonskio raštai 1932: 17).

Z Mintauji napsal J. Jablonskis několik dopisů ruským vědcům – V. Lamanskému, redaktorovi časopisu Живая старина, prof. F. Fortunatovovi, A. Šachmatovovi aj. (Piročkinas, sud., 1985: 205–206). J. Jablonskis se zmiňuje, že shromáždil asi 1000 litevských lidových písní a přibližně 100 pohádek (osud shromážděného folkloru není znám). V dalším dopise Lamanskému připomíná, že před 12–15 lety se profesoři Moskevské univerzity F. Korš, F. Fortunatov a V. Miler pokusili založit společnost litevských filologů, která plánovala vydávat své práce lotyniškomis písmeny. Společnost bohužel nedostala povolení k činnosti, protože údajně mohla probouzet litevské národní vědomí. J. Jablonskis v roce 1896 navrhl založit při Etnografickém oddělení litevsko-lotyšskou společnost, podobnou té společnosti litevských filologů, jejíž založení kdysi v Moskvě nebylo povoleno.

J. Jablonskis velmi ostře kritizoval knihu P. Brianceva, který se považoval za spisovatele, historika a publicistu, Очерк древней Литвы и западной России (vydanou ve Vilniusu roku 1891)⁹, v níž se tvrdí, že většina Litevců již od 13. století výborně mluvila rusky, přijala ruské zvyky a pravoslavnou víru. Briancevova skica měla sloužit jako učebnice dějin Ruska přizpůsobená Litvě a pokoušela se dokázat příbuznost litevského a ruského národa od nejstarších dob, na čemž carské politice velmi záleželo. Mnohostranná činnost J. Jablonského, zvláště jeho vliv na mládež, upoutala pozornost ruských četníků a byl přeložen dále od Litvy – do Tallinnu (Revalu).

⁹ Úryvky ze skici Pavela Brianceva (jeho křestní jméno nebylo Dimitrij) lze nalézt v čítance vydané před několika desítkami let (viz Ivinskį), Masionienė ir kt. 1998: 242–243). P. Briancevas se zřejmě ucházel o vítězství v soutěži, kterou dávno vyhlásil M. Muravjov, na sepsání zvláštní učebnice dějin Ruska určené pro Severozápadní kraj. Přestože byla přislíbena solidní odměna 1000 rublů, soutěž, o níž se na Moskevské univerzitě jednalo několik let, nikoho nezaujala (viz MUI 1872).

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

23

… od nejstarších dob, o což carské politice velmi záleželo. Mnohostranná činnost J. Jablonského, zejména jeho vliv na mládež, upoutala pozornost ruských žandárů a byl přeložen dál od Litvy – do Tallinnu (Revalu).

V Tallinnu J. Jablonskis přímo zakusil represe ruských úředníků, kteří pronásledovali litevský tisk. Těm to začalo být podezřelé, když při domovních prohlídkách na mnoha místech našli v Palangě u L. Vaineikise řadu adres, mezi nimi i adresu J. Jablonského. Začali prohledávat všechny Litevce, kteří měli styky s L. Vaineikisem. Koncem října 1900 byla prohlídka provedena také v bytě J. Jablonského. Žandáři zabavili veškeré rukopisné materiály a značné množství knih. Začaly výslechy a zástupce náčelníka liepājských žandárů A. Vonsiackis začal konstruovat případ¹⁰.

O průběhu případu a vznesených obviněních psal J. Jablonskis poměrně podrobně ruským akademikům F. Koršovi, F. Fortunatovovi, A. Šachmatovovi a redaktorovi časopisu Живая старина V. Lamanskému. Doufal, že mu pomohou. Ve svých dopisech probíral, jak nepatrné jsou takzvané věcné důkazy. Měly jimi být koncepty dvou dopisů napsaných V. Kudirkovi, koncept článku „Pojišťovací spolek proti pronásledování“ a zápisník s různými filologickými poznámkami. Za nejhroznější se ukázal jeden koncept, v němž se nacházela ošklivá fráze: „Začmuchají-li špičáci nějakou maličkost, je s tebou amen“¹¹. Kromě toho se ukázalo, že osoba podepisující se ve Varpe pseudonymem Obuolaitis je J. Jablonskis. Při výsleších i v písemných vyjádřeních se J. Jablonskis proti všem obviněním vytrvale hájil, byl však nucen požádat o propuštění z učitelského místa.

J. Jablonského se energicky ujal F. Koršas, který dobře znal A. Švarce, kurátora školského obvodu, do něhož J. Jablonskis náležel a který působil v Rize. Ten však, ačkoli kdysi J. Jablonského učil latinu, jej nyní považoval za autora a šiřitele nelegálních publikací. Případ bohužel dospěl k petrohradské prokuratuře, ministerstvům vnitra a spravedlnosti. Ani akademici zde J. Jablonskému nedokázali pomoci. S carovým souhlasem byl on i skupina dalších Litevců administrativně potrestáni dvouletým policejním dohledem a vyhnanstvím. J. Jablonskis si za místo vyhnanství zvolil Pskov. Ačkoli…

¹⁰ Před několika lety tentýž A. Vonsiackis rozbil v Marijampolė spolek „Sietynas“. Průběh procesu vedeného proti J. Jablonskému je podrobně rozebrán ve zvláštním článku A. Piročkina (Piročkinas 1971: 113–124).

¹¹ Z dopisu F. Fortunatovovi ze 7. prosince 1900 (viz Piročkinas, ed., 1985: 105). Tento i další písemné důkazy jsou popsány také v dopisu V. Lamanskému z 2. února 1901, jen zde je ještě zdůrazněno, že to bylo napsáno červeným inkoustem (tamtéž, 222–224). Zdá se, že ten červený inkoust četníky pořádně vyděsil.

24

KALBOS KULTŪRA | 83

Ačkoli byl jazykovědec v exilu utlačován, neskládal ruce do klína¹². Z Pskova zaslal Ruské akademii věd „Závěrečné slovo“ k prvnímu dílu slovníku A. Jušky (asi 50 s.). Mimo jiné zde zmiňuje, že četníci někdy bez okolků prohledávali lidi, kteří poskytli materiál pro slovník, poté, co zapisovatel odjel (Piročkinas, red., 1991: 143). Kromě toho se J. Jablonskis v roce 1903 odvážil poslat Varpui svazek svých vzpomínek – ale pouze na dětství, studia, vydání Aušros a Kudirkovo obrácení, nikoli však na práci v Mintauji a na svůj případ. Tyto vzpomínky podepsal zvláštním pseudonymem – „Kirvelis Nusmuko“ (Jablonskio raštai 1932: 69–73).

J. Jablonskiovi byl trest vyhnanství zkrácen a bylo mu povoleno usadit se v Šiauliai, protože se blížilo zrušení zákazu tisku. Ještě z Pskova v dopise Povilasovi Višinskisovi J. Jablonskis v ruském tisku spatřoval takové známky¹³.

Vytrvalost litevského národa při obraně litevského tisku různými způsoby (významný byl i příspěvek J. Jablonského), hlasy ruských vědců a některých úředníků, že se zákaz neosvědčil¹⁴, revoluční hnutí, které se rozšířilo po celé Ruské říši, a nespokojenost s výsledkem války s Japonskem – to vše nakonec ovlivnilo ruskou vládu a 7. května 1904 byl vydán carský příkaz zákaz zrušit. O zrušení zákazu tisku se J. Jablonskis dozvěděl v Šiauliai z novin. Carův výnos byl také ihned zveřejněn v litevštině v kostele sv. Mikuláše ve Vilniusu. Dojatí lidé sbírali podpisy, aby poděkovali generálnímu gubernátorovi Sviatopolkovi–Mirskému, nebo dokonce carovi. J. Jablonskis takové projevy díků nepodporoval.

¹² P. Mašiotas výstižně poznamenal: „[č]ím bolestnější trest Jablonskis dostal, tím usilovněji se potom pouštěl do přerušené práce“ (Mašiotas 1930: 46).

¹³ V té době zveřejnil v časopise Новое время zkušený novinář Sergej Syromiatnikov, který psal nejen v různých ruských, ale i zahraničních tiskovinách, článek, v němž uvedl, že se vláda konečně začala zabývat řešením otázky litevského písma a že čím dříve bude zrušen zákaz tisku „litevských a žemaitských knih litevskou–latinskou abecedou, tím větší prospěch to přinese ruské věci“ (Piročkinas, red., 1985: 393).

¹⁴ Záležitosti litevského tisku v litevských–latinských znacích se v různých institucích Ruské říše projednávaly déle než 7 let: od roku 1896 do začátku roku 1904 (srov. Tyla 2004: 10). Byli jak zastánci zákazu tisku, tak ti, kteří souhlasili s jeho částečnou změnou – povolit tisknout latinkou pouze slabikáře, modlitební knihy a kalendáře – i ti, kteří požadovali úplné zrušení zákazu. Zajímavé je, že odpůrci zrušení zákazu pocházeli převážně z ministerstva lidového osvěty, zatímco jeho příznivci z ministerstva vnitra (K. Strolmanas, V. Plėvė aj.). Car ustavil zvláštní komisi, která rozhodla zrušit všechna předchozí rozhodnutí a nařízení ruské vlády, „jež omezovala litevské a žemaitské písemnictví v jeho dílech; kromě ruských znaků povolit užívání latinských a jiných znaků“. Car rozhodnutí této komise schválil.

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

25

Dopisem pozval Povila Višinskise, aby ihned přijel do Šiauliai, a na další den už sliboval, že pojede do Vilniusu podívat se, co dělají Vilňané.

J. Jablonskis považoval za největší svátek den, kdy se ve Vilniusu začaly vydávat noviny Vilniaus žinios. Legální litevské noviny a kalendáře, psané dobrou řečí srozumitelnou všem, měly posilovat litevské národní uvědomění; kromě toho ještě čekal těžký boj za litevské školy a vhodné učebnice pro ně. Litva byla stále součástí Ruské říše, cenzura tisku nezmizela a polonizace pokračovala¹⁵.

Tíživá situace doléhala zvláště na školství. Ve Vilniusu bylo povoleno vyučovat litevsky ve třech školách, úřady na to však neposkytly žádné peníze. Lidé sami přispívali na podporu litevského jazyka a z těchto prostředků dostával skromný plat i J. Jablonskis, který se této práce ujal. Na venkově to bylo ještě horší. V Šiauliai a Panevėžys, jak J. Jablonskis napsal J. Basanavičiusovi v roce 1912, jsou pouze učitelé polštiny a litevštinu tam nikdo nevyučuje.

Jonas Jablonskis si dobře uvědomoval význam obnovení litevského tisku, ale chápal také, jaké těžkosti bude ještě třeba překonat při posilování litevství a při prosazování zájmů litevského jazyka. Vážíme si ho jako pěstitele spisovné litevštiny a tvůrce naší kodifikační mluvnice, měli bychom ho však oceňovat také jako veřejného činitele a bojovníka za litevství a za práva litevského jazyka.

LITERATŪRA

Avižonis P. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvių mokykla, Nr. 12.

Avižonis P. 1930: Žodis kitas apie Joną Jablonskį. – Kalba 1 (2), 48–55.

Balčikonis J. 1932: Trumpas [Jablonskio] gyvenimo aprašymas. – Jablonskio raštai 1, XI–XXX.

Briancev P. D. 1891: П. Д. Брянцев. Очерк древней Литвы и западной России. – Русская литература в Литве: XIV–XX в. в., Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 1998, 241–243.

Cylov N. I. (sud.) 1866: Н. И. Цылов. Сборник распоряжений графа Михаила Николаевича Муравьева. – Русская литература в Литве: XIV–XX в. в., Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 1998, 213–217.

¹⁵ Prieš pat spaudos atgavimą polonizacijos mastais Lietuvoje laiške kun. J. Tumui-Vaižgantui baisėjosi ir Šatrijos Ragana (žr. Žekaitė 1986: 142).

26

KALBOS KULTŪRA | 83

Cirkuliar 1885: Циркуляр по Варшавскому учебному округу, Nr. 9.

Ivinski P., Sideravičius R., Masionienė B., Meržvinskaitė B. 1998: Русская литература в Литве: XIV–XX в. в. Хрестоматия, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

Jablonskio raštai 1932: Jablonskio raštai 1. Visuomenės straipsniai. Sud. J. Balčikonis, Kaunas.

Litvinskaitė D. 2005: Kirilikos Evangelijų rašyba: Laurynas Ivinskis ir Jonas Kreščinskis. – Archivum Lithuanicum 7, 123–138.

Lukėnaitė-Griciuvienė E. 2009: Konstancijos ir Jono Jablonskių šeima, Vilnius: Lietuvos nacionalinis muziejus.

Mašiotas P. 1930: Šis tas iš Rygiškių Jono sunkaus gyvenimo. – Kalba 1 (2), 44–48.

Merkelis A. 1930: Jonas Jablonskis. – Kalba 1 (2), 7–36.

Merkys V. 1978: Nelegalioji lietuvių spauda kapitalizmo laikotarpiu (ligi 1904 m.), Vilnius: Mokslas.

Merkys V. 1994: Draudžiamosios lietuviškos spaudos kelias 1864–1904 m., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

MUI 1872: Московские университетские известия, Nr. 1–4.

Palionis J. (sud.) 1957: J. Jablonskis. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Peckus V., Viliūnas V. 2005: Marijampolės mokytojai, Šiauliai: Saulės delta.

Piročkinas A. 1971: J. Jablonskio bylos medžiaga. – Kalbotyra 23 (1), 113–125.

Piročkinas A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. 1980: Jonas Jablonskis, Kaunas: Šviesa.

Piročkinas A. (sud.) 1985: Jono Jablonskio laiškai, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. (sud.) 1991: J. Jablonskis. Straipsniai ir laiškai, Vilnius: Mokslas.

Ruseckas P. 1929: Spaudos draudimo gadynė, Kaunas: Spaudos fondas.

Sabaliauskas A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940 m., Vilnius: Mokslas.

Smetona A. 1930: Atsiminimų bruožai. – Kalba 1 (2), 37–44.

Staliūnas D. (sud.) 2004: Rai­džių draudimo metai, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas.

Subačius G. 2006: Kazimiero Lelio ir Ipolito Liutostanskio lietuviškos kirilikos modeliai, 1887–1891. – Archivum Lithuanicum 8, 279–316.

Tyla A. 2004: Lietuvių spaudos draudimo panaikinimo byla, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas.

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

27

Vėbra R. 1992: Lietuvių tautinis atgimimas XIX amžiuje, Kaunas: Šviesa.

Zinkevičius Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4, Vilnius: Mokslas.

Žėkaitė J. 1986: Šatrijos Raganos laiškai, Vilnius: Vaga.

Gauta 2010 10 19

JONAS JABLONSKIS AND THE BAN OF THE LITHUANIAN PRESS

Summary

Jonas Jablonskis is remembered as a cherisher of Standard Lithuanian and creator of our prescriptive grammar yet he also deserves credit as a public figure and fighter for the Lithuanian ideals and rights of the Lithuanian language. His resolution to foster and protect the Lithuanian language meant that he had to oppose the disastrous intents of the Russian administration, particularly as regards the ban of the Lithuanian press, and also the pervasive influence of polonization among the landowners, the clergy and ordinary people. As a student, at the University of Moscow J. Jablonskis joined a circle of patriotically minded Lithuanian students who aspired to awaken the Lithuanian national ideals and after his studies he never gave up this path but rather propagated the Lithuanian identity in his pedagogical and research writing. In the articles published in the liberal Russian press, he tried to prove that the Russian alphabet was inadequate for the transcription of the Lithuanian sounds by this demonstrating both his philological education and good orientation in the socio-political reality of Lithuania. He was also publishing texts in the illegally published Lithuanian press, e. g. the magazine Varpas, contributing to its distribution, keeping contacts with so-called book-smugglers, or illegal distributors of the written Lithuanian word, taking part in secret meetings etc.

More than once J. Jablonskis fell victim to the discriminating tsarist regulations and repressions: after graduation for several years he could not get a teacher’s job in Lithuania, he was constantly persecuted by the police after his family had become the centre of the Lithuanian community in Mintauja, and finally he was transfered to Tallinn (Estonia) to keep him away from Lithuania and sever his ties with the country. In 1900, his home in Tallinn was searched by the police, some “evidence” was found and charges were brought. As a consequence, he had to leave his teaching job while the case was taken up by the prosecutors in St. Petersburg. Despite the attempts of his Russian colleagues and academicians, namely, F. Korsh, F. Fortunatov, A. Shachmatov, V. Lamanski, to stop the proceedings

28

KALBOS KULTŪRA | 83

and acquit Jablonskis, the linguist was sentenced to deportation for two years. Luckily, in 1903 he was granted a permission to move from Pskov in Russia to Šiauliai (Lithuania).

In the aftermath of the persistant and long opposition of Lithuanians, which had been supported by the educated Russian people, and revolutionary movements in the tsarist empire, the ruling Russian administration decided to lift the ban on the Lithuanian press on 7 May 1904. Undoubtedly, the work and fight of J. Jablonskis had also contributed to this. The press became legal yet the Russian censorship remained since Lithuania was still a part of the Russian empire. J. Jablonskis was particularly concerned about the status of Lithuanian in schools and, more generally, in public life. In his endeavours to strengthen the status of the language, he faced two major threats: the reviving polonization and the continued Russian unwillingness to accept the independence of Lithuania.

VITAS LABUTIS

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 3, LT-01513 Vilnius

V. LABUTIS. Jonas Jablonskis ir lietuvių spaudos draudimas

29