NÁČRT SROVNÁVACÍ GRAMATIKY SLOVANSKÝCH JAZYKŮ

S. B. Bernstein, Náčrt srovnávací gramatiky slovanských jazyků. Nakladatelství Akademie věd SSSR, Moskva, 1961, 352 s.

„Náčrt srovnávací gramatiky slovanských jazyků“ S. Bernsteina je součástí srovnávací gramatiky slovanských jazyků, zahrnující úvodní otázky a kapitolu o fonetice. Představuje nejnovější slovo jazykovědy o srovnávací historické fonetice slovanských jazyků a obecných problémech slavistiky. Toto dílo podle našeho názoru daleko překračuje skromný úkol „učebnice pro studenty“ a řadí se vedle klasických prací A. Meilleta, N. van Wijka, A. Seliščeva a A. Vajana z oblasti historické slavistiky. Jak z metodologického hlediska, tak díky bohatému materiálu týkajícímu se baltistiky a konečně i přímému řešení problému jazykových kontaktů mezi Balty a Slovany je Bernštajnova práce důležitá pro badatele zabývající se dějinami baltských jazyků. Je potěšitelné, že otázkám baltistiky je v této práci věnováno mnohem více prostoru než v dřívějších dílech podobného zaměření.

Pro naše čtenáře bude patrně nejzajímavější kapitola Bernšteinovy knihy „Jazykové vztahy mezi Balty a Slovany“ (s. 27—37). Na rozdíl od dřívějších prací, například V. Vondráka a J. Mikoly, jejichž autoři jazykové vztahy mezi Balty a Slovany zvlášť nezkoumali a spokojili se pouze s konstatováním stávající situace, autor nového díla nejen vykládá starší teorie, ale předkládá i jasně formulované vlastní názory. S. Bernstein se bez váhání vyslovuje proti teorii balto-slovanského prajazyka, která podle jeho slov způsobila srovnávací gramatice slovanských jazyků mnoho škody: tato teorie vede badatele k mísení jevů různých epoch a k vytváření umělých konstrukcí a hypotéz, které brzdí výzkum dějin praslovanského jazyka (srov. s. 36). Proto podle S. Bernsteina nelze teorii balto-slovanského prajazyka uznat:

a) Mnohé nejstarší procesy probíhaly v baltských a slovanských jazycích odlišně. Zvláště příznačné jsou v tomto ohledu dějiny samohlásek ā, ō, ā̄, ō̄.

b) Mnohé nejdůležitější procesy praslovanského jazyka, k nimž došlo v nejstarším období jeho existence, se v prabaltštině vůbec neprojevily nebo se jen slabě odrážely v jednotlivých jejích dialektech. To platí zejména o osudu s v baltských a slovanských jazycích.

c) V minulosti byla celá soustava důkazů zastánců teorie balto-slovanského prajazyka založena na srovnávání faktů praslovanského a litevského jazyka. Velmi často byly skutečnosti litevského jazyka předkládány jako prabaltické. Přitom prabaltština

313

se již v dávných dobách rozdělila na dva hlavní prajazyky, z nichž k jednomu patří litevština a lotyština a k druhému pruština. Srovnávání především s litevštinou je sporné také proto, že praslovanské kmeny byly většinou v kontaktu s kmeny pruskými a jatvingskými. Není pochyb, že balto-slovanské společenství (сообщность) zahrnovalo především praslovanštinu, pruštinu a jatvingštinu. Dějiny praslovanského jazyka ukazují, že v období těsného kontaktu baltských a slovanských kmenů již jednotný baltský prajazyk ve skutečnosti neexistoval. Proto není náhodou, že nejdůležitější novinky této epochy spojují praslovanský jazyk různou měrou s jednotlivými baltskými jazyky.

d) Zastánci teorie balto-slovanského prajazyka nedokážou navzdory různým pokusům vyřešit problém balto-slovanských rekonstrukcí. Tento problém dále velmi ztěžuje okolnost, že rekonstrukce prabaltštiny je z velké části nemožná: mnoho baltských jazyků beze stopy zaniklo a dochované jazyky neumožňují rekonstruovat mnohé jevy prabaltštiny.

e) Teorii balto-slovanského prajazyka nepotvrzují údaje archeologie.

S. Bernstein dále dochází k závěru, že podobnost baltských a slovanských jazyků lze vysvětlit dlouhotrvajícím kontaktem baltských a slovanských kmenů, který byl příčinou vzniku balto-slovanského společenství. Toto společenství potvrzují společné izoglosy. Úkolem badatelů je určit povahu, území a dobu vzniku těchto balto-slovanských izoglos (srov. s. 36). Popíraje teorii balto-slovanského prajazyka, S. Bernstein zároveň zdůrazňuje, že údaje baltských jazyků jsou pro studium dějin praslovanského jazyka nesmírně důležité.

Při rozboru jednotlivých otázek slavistiky vyslovuje autor díla řadu zajímavých myšlenek, které se tak či onak týkají dějin baltských jazyků. Nepochybně nás zajímá otázka periodizace dějin praslovanského jazyka. S. Bernstein dělí dějiny praslovanštiny na dvě velké epochy: epochu před zánikem zavřených slabik a epochu zániku zavřených slabik. První epochu dále rozděluje na tři období: období bezprostředně po rozpadu indoevropského prajazyka, období balto-slovanského společenství a období od rozpadu tohoto společenství do epochy zániku zavřených slabik. Druhá epocha se dělí na dvě období: první je obdobím zániku zavřených slabik, druhé obdobím rozpadu praslovanského jazyka a formování jazyků slovanských národností. Za datum tohoto posledního období považuje S. Bernstein druhou polovinu 1. tisíciletí n. l. a uvádí, že stanovit přesnější datum, byť v rozmezí dvou století, jak to činila většina dřívějších badatelů, není možné (srov. s. 51—52). Kontakty baltských a slovanských kmenů podle S. Bernsteina začaly ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. a mohly trvat až do poloviny 1. tisíciletí př. n. l. To znamená, že v polovině 1. tisíciletí př. n. l. se balto-slovanské společenství rozpadlo (srov. s. 60—1).

S. Bernstein připouští, že tato tvrzení jsou zatím velmi hypotetická. Existují však doklady, které umožňují jejich zpřesnění. Především jde o ty prvky baltského a slovanského slovníku, které vznikly v období společného baltského a slovanského gen-

314

během života. Nejdůležitější je zde odlišit společný fond indoevropské slovní zásoby od inovací baltsko-slovanské jazykové pospolitosti.

Autor díla oprávněně zdůrazňuje myšlenku, že dřívější badatelé baltsko-slovanských jazykových vztahů věnovali příliš málo pozornosti jihoslovanským jazykům. Ukazuje se, že analogie k baltským jazykovým jevům často nacházíme v jihoslovanských jazycích, případně pouze v bulharštině. Zde je několik příkladů.

Ve východoslovanských a západoslovanských jazycích se užívá název stromu a jeho plodu gruša (rus. груша, ukr. груша, pol. grusza, polab. grūsoi, čes. hruška). Už v polských nářečích, stejně jako v kašubštině a lužické srbštině, se však vyskytuje varianta tohoto názvu s k- (pol. krusza, kaš. kreša, dolnoluž. krušva). Varianta s k- se užívá i v bulharštině a srbochorvatštině (bulh. круша, srbochorv. крушка). Jde tedy o společnou fonetickou izoglosu jihoslovanských, některých západoslovanských a baltských jazyků (srov. lit. kriaušė, pr. crausy, crausios).

Vyskytují se také společné slovotvorné varianty. Lit. gerklė, gurklys, pr. gurcle odpovídají bulh. гръклян a srbochorv. гркљан, které jsou mezi slovanskými jazyky ojedinělé. Lit. āvinas, lot. auns a pr. awins tvoří společnou izoglosu se stsl. овьнь, bulh. овен, srbochorv. ован a slovin. óvan. Lit. milžti, melžiu odpovídá stsl. млъзѫ, bulh. мълзя, srbochorv. мўзем a slovin. móžem.

Zvláště mnoho je lexikálních variant: lit. burnà — bulh. бърна „ret“, srbochorv. брњица „čenich“; lit. žiaunos — bulh. джуна „ret“; lit. tárpas — bulh. трап „jáma“, srbochorv. тра̀п; lit. draskýti — bulh. драскам; lit. dẽšinas — stsl. деснь, bulh. десен, srbochorv. дѐсан; lit. šalnà, lot. salna — bulh. слана „jinovatka“, srbochorv. сла́на, slovin. slána.

Vyskytují se také některé sémantické varianty. Například lit. drebulė (: drebeti) odpovídá bulh. треперлика, srbochorv. трепељљка a slovin. trepetljika.

Na základě těchto skutečností se vyvozuje závěr, že v dávné minulosti existovaly po dlouhou dobu úzké kontakty mezi Balty a dnešními jihoslovanskými jazyky, především bulharštinou. Protože území obývané baltskými kmeny na jihu nesahalo dál než k Pripjati, lze usuzovat, že kmeny hovořící jihoslovanskými jazyky žily také na severu praslovanského území (srov. s. 75).

Je však třeba říci, že nejnovější výzkumy hydronymie horního toku Dněpru, které provedli V. Toporov a O. Trubačov¹, ukazují, že tradiční baltsko-slovanskou hranici vedenou podél řeky Pripjati je patrně třeba revidovat, neboť stopy baltské hydronymie lze nalézt i jižně od Pripjati. Proto by bylo třeba toto tvrzení S. Bernštejna poněkud upřesnit. Konečně i on sám na jiném místě (srov. s. 60), když hovoří o hranicích mezi Balty a Slovany, uvádí, že menší baltské skupiny mohly proniknout jižně od Pripjati.

¹ Srov. B. Н. Топоров, О. Н. Трубачев, Балтийская гидронимия Верхнего Поднепровья, „Lietuvių kalbotyros klausimai, t. 4, Vilnius, 1961, p. 198; Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, p. 232—233.

315

Když S. Bernštein hovoří o lexikálních výpůjčkách, uvádí, že nejstarší výpůjčky, které se do praslovanštiny dostaly z příbuzných jazyků, jsou baltské. Mnohé společné prvky baltských a slovanských jazyků nebyly zděděny z indoevropského prajazyka, nýbrž si je jazyky navzájem vypůjčily v období jazykového společenství. Neexistují však spolehlivá kritéria, podle nichž by bylo možné tyto výpůjčky odlišit od zděděných slov. Autor díla se domnívá, že k takovým baltských výpůjčkám by bylo možné přiřadit slovanské označení ruky (rus. рука aj.), které nelze etymologizovat na půdě slovanských jazyků, zatímco v baltských jazycích má spolehlivou etymologii (rankà: riñkti).

V díle jsou rozebrány také některé zajímavé otázky fonetické substituce. Týkají se ovšem převážně chronologie germanismů. Fonetická substituce se však samozřejmě dotkla i starých slovanských výpůjček z baltských jazyků. Jevy fonetické substituce ukazují, že při určování chronologie výpůjček se nelze vždy spoléhat na údaje o hláskových změnách. Ještě nedávno například přiváděly vědce do slepé uličky stopy první palatalizace v germánských výpůjčkách (srov. šelm<xelm, kbneže<kuning-). Slova přejatá z germánských jazyků mají totiž v praslovanštině stopy druhé a třetí palatalizace (srov. cbrky<kirk, cęta<kintus), zatímco v době kontaktů slovanských a germánských kmenů musel být proces fonetických změn k’>č’, g’>ž’, x’>š’ již dávno ukončen. Vznik slovanských podob šelm-, kbneže se proto nyní vysvětluje takto. Výsledek první palatalizace zde nepředstavuje živý fonetický proces, nýbrž jev substituce. Protože v době přejímání již v praslovanštině neexistovaly slabiky ke, ge, xe v důsledku první palatalizace, byly ke, ge, xe v přejatých slovech pravidelně nahrazovány podobami č’e, ž’e, š’e. Byly vybrány právě tyto, a nikoli jiné protějšky, protože souhlásky k, g, x se v praslovanštině v týchž morfémech mohly střídat s č’, ž’, š’. Z toho plyne, že v tomto případě není reflex germánského ge v podobě ž’e ve slovanských výpůjčkách z hlediska chronologie výpůjček spolehlivým argumentem. Otázka chronologie nejstarších germanismů v praslovanštině se nepřímo dotýká i otázky stáří germanismů, které se prostřednictvím Slovanů dostaly do baltských jazyků. Jak známo, K. Būga tvrdil, že „všechny nejstarší germánské výrazy ve slovanských jazycích nesahají hlouběji než do III. století př. n. l.“². S. Bernštein klade počátek slovansko-germánských kontaktů do II. století n. l. (srov. s. 97, 169). Hlavní část germánských výpůjček se do praslovanštiny dostala ve II—V století n. l. V této době Slované přejali z germánských jazyků také slova kotъ, šelmъ, osьlъ, z nichž později vznikla naše slova katilas, šalmas, asilas.

Tvrzení S. Bernšteina o vztazích mezi slovanskými a germánskými jazyky jsou v rozporu s hypotézou o slovanské pravlasti u Vysly-Oderu³, kterou v poslední době znovu oživují. Argumenty zastánců této hypotézy jsou však zatím skutečně velmi hypotetické.

S. Bernštein uvádí, že nemáme žádné údaje o tom, že by Slované v I. tisíciletí př. n. l. žili u Baltského moře. Argumentem dřívějších badatelů, kteří zastávali takové názory, bylo v slovanských jazycích se vyskytující slovo ap-

² Srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, t. 2, Vilnius, 1959, s. 84.

³ Srov. В. В. Мартынов, К лингвистическому обоснованию гипотезы о висло-одерской прародине славян, «Вопросы языкознания», Москва, 1961, № 3, р. 51—59.

316

odpovídající slovo mor'e. Toto slovo je známo mnoha indoevropským jazykům, srov. lat. mare, staroir. muir, góts. marei, lit. mãrės, mãrios, lotyš. mare, prus. mary aj. S. Bernštein však mimo jiné s odvoláním na tvrzení K. Būgy a A. Isačenka uvádí, že význam slovanského slova mor'e „moře“ je novější. Dříve toto slovo znamenalo „bažinu, stojatou vodu“. V praslovanštině se tedy objevilo dříve, než se Slované seznámili s otevřeným mořem (srov. s. 63—64). Není proto žádným argumentem pro tvrzení, že lidé hovořící praslovansky žili u moře.

Autor díla se poměrně obšírně věnuje jednotlivým otázkám baltistiky a podává charakteristiku změn v praslovanštině, které souvisejí s obdobím baltsko-slovanského jazykového svazu. Uvádí, že již v době baltsko-slovanského jazykového společenství se baltský prajazyk rozpadl na mnoho dialektů. Proto také mnohé baltsko-slovanské izoglosy spojují praslovanštinu s jednotlivými baltskými jazyky různým způsobem. K nejstarším baltsko-slovanským izoglosám je třeba řadit zánik slabičnosti vokalických sonantů a jejich změnu v dvojhlásky ir, ur, il, ul, im, um, in, un. Slabičné sonanty sice nezachovala ani řada dalších indoevropských jazyků, tento proces však v nich probíhal různě, zatímco v praslovanštině a prabaltštině se pozoruhodně shodoval.

V období baltsko-slovanského jazykového společenství začíná v praslovanské fonetické a gramatické struktuře hrát důležitou roli intonace. Stává se samostatným faktorem jazykového systému. V této oblasti je pro prabaltštinu a praslovanštinu charakteristická řada společných procesů. Jednotlivé rozdíly se rovněž vysvětlují dialektickým rozrůzněním prabaltštiny. Předpokládá se, že z hlediska intonace byly praslovanštině nejbližší staré pruské a jotvingské dialekty (srov. s. 159—60).

K období baltsko-slovanského jazykového společenství je třeba nejspíše přiřadit také změnu souhláskového sonantu m na konci praslovanské slabiky v n (srov. s. 165).

Do tohoto období se řadí také změny souhlásek stojících před j. Vedle rysů společných baltským a slovanským jazykům zde vidíme také značné zásadní rozdíly. Je proto důvod se domnívat, že tento proces, který v praslovanštině trval velmi dlouho, začal již při rozpadu baltsko-slovanského jazykového společenství. Z hlediska osudu souhlásek stojících před j jsou praslovanštině nejbližší lotyšské a zčásti staré pruské dialekty (srov. s. 166—167).

Na závěr nelze nepoznamenat, že příklady z baltských jazyků jsou v díle S. Bernšteina vybrány velmi vhodně a pečlivě ověřeny. Snad bylo třeba místo podob žvaigždė (srov. s. 153), dėdė (srov. s. 148), které uvádí F. Kuršaitis, uvést podoby žvaigždė, dėdė ze spisovné litevštiny a místo infinitivu rinkt, nedoloženého v památkách pruského jazyka (srov. s. 92), uvést tvar tohoto slovesa senrinka.

Po příjemném přečtení jedné části „Nástinu srovnávací gramatiky slovanských jazyků“ S. Bernšteina budeme očekávat vydání další části tohoto díla, v níž rovněž doufáme nalézt řadu významných faktů pro vědecké poznání baltských jazyků.

Vilnius

A. Sabaliauskas

317