IŠ LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS IR LEKSIKOGRAFIJOS

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

M. Akelaitis jako lexikograf

J. KRUOPAS

Činitel v oblasti tisku, kultury a veřejného života, literát a historik M. Akelaitis (1829—1887) se velmi zajímal o litevský jazyk a byl odhodlán napsat tři slovníky litevského jazyka (srovnávací a dva dvojjazyčné) a gramatiku. Zde chceme přiblížit jeho lexikografickou činnost v rozsahu, který umožňují rukopisy M. Akelaitise uchovávané v naší republice, jeho publikované spisy a dopisy, nedávno vydaná monografie A. Janulaitise o M. Akelaitisovi, informace o rukopisech M. Akelaitise uložených v Polsku a další literatura týkající se jeho životopisu.

Nejvíce materiálu o jazykovědných pracích M. Akelaitise bylo shromážděno v rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury, kde fond M. Akelaitise (F1) tvoří 49 složek a obsahuje asi 800 stran rukopisů různých velikostí, napsaných polsky (z větší části), litevsky, rusky (F1—12, 21, 23) a německy (F1—24, 37).

Prozkoumáním těchto rukopisů bylo zjištěno, že se do fondu M. Akelaitise dostaly také rukopisy, které nejsou jeho. Jde především o rukopis litevsko-polského slovníku (F1—1), který je napsán východním nářečím, a proto jej nelze připisovat M. Akelaitisovi¹. Jeho není ani sešit náboženských písní (F1—36), napsaný východním nářečím a jiným písmem. Překlad „Įpėdinis ir Ubagas“ (F1—13), u něhož je uvedeno, že jej M. Akelaitis přeložil z B., se pravopisem (užíváním š, v aj.) i stylem písma liší od rukopisů M. Akelaitise. Ani ten tedy není rukopisem M. Akelaitise. Je pochybné, zda mu lze připsat i krátký popis příhody s čápy (F1—4) a tři konceptní lexikografické stránky (F1—32). V rukopisech je také pět strojopisných přepisů tištěných dopisů M. Akelaitise (F1—5, 6, 7, 8, 9). Zbývající rukopisy se zdají být psány samotným M. Akelaitisem. Jejich obsah je různorodý. Většinou se týkají otázek litevského jazyka, literatury, folkloru, mytologie a historie.

M. Akelaitis se okrajově dotýká těchto jazykových témat: postavení litevštiny mezi indoevropskými jazyky (F1—10, 22), vztahů litevštiny ke slovanským (F1—10, 12, 22) a germánským jazykům (F1—22), příbuznosti litevštiny se sanskrtem (F1—13, 22), fonetických zvláštností litevštiny (F1—12, 38), různých litevských přípon (F1—12, 23, 25, 29), užívání časů (F1—41), příkladů užívání pádů a předložek (F1—37), bohatství litevské slovní zásoby (F1—11, 22), seznamu názvů litevských vesnic (F1—35), litevských příjmení

¹ Viz J. Kruopas, Rukopisný litevsko-polský slovník východních Aukštaitů z druhé poloviny 19. století, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, řada A 2(30), Vilnius, 1969.

155

(F1—22), různé etymologizace roztroušené v několika desítkách rukopisů (F1—1, 10, 12, 13, 15, 17, 18, 19, 22, 29, 41), výpisky z Postily M. Daukši a dalších spisů (F1—41), lexikografické práce (F1—10, 11), badatelé litevského jazyka (F—42) aj.

Z literárních prací M. Akelaitise stojí za zmínku*: Klastorius (F1—47), Skaitymaj Szwentadieniniai (překlad z polštiny, F1—28), Moja chata (F1—14), začátek životopisu K. Donelaitise (F1—46), Giesme Apej S. Stanislawa Kostka (F1—34), litevské jazykové knihy (dva seznamy litevských knih, které vlastnil M. Akelaitis, F1—2,27) aj. Z folklorních rukopisů jsou významnější tyto: dvě sbírky pohádek (52 pohádek, F1—43, 44), hádanky a další folklorní materiál (F1—12, 21), obsah sbírky písní G. Neselmana (F1—32) aj.

Několik rukopisů M. Akelaitise se týká litevské mytologie, o kterou se velmi zajímal a jejíž božské bytosti, zejména Perkūnas, rád často etymologicky vykládal: Ustęp z mitologii litewskiej (F1—15), Nazwiska bogów litewskich (F1—17), etymologie názvů božstev (F1—15, 17, 18, 19, 21, 40 aj.) aj.

Z historických rukopisů jsou významnější tyto: Trumpas pasakojimas apie Lietuvos veikalus (F1—30), Z Dziejów Litwy (F1—48), Geschichte Preussens (F1—49), výpisky z různých historických pramenů týkající se dějin Pruska (v němčině, F1—37), o počátcích Ruska (F1—29) aj. Kromě toho jsou ve fondu M. Akelaitise rukopisy z různých dalších oborů: Przygląd systematyczny wszystkich nauk (F1—45), Apej garus (F1—31), z politické ekonomie (F1—3), z náboženství (F1—39) aj.

Většina rukopisů M. Akelaitise jsou koncepty, jsou krátké a některým chybí začátek či konec. Jde o nesouvislé poznámky, sbírky materiálu, výpisky a podobné věci. Pouze část je přepsána a zřejmě připravena k tisku: nedělní čtení, dvě sbírky pohádek, krátké vyprávění o litevských činech (nedokončené), článek „Apej garus“ a modlitba „Otče náš“ (ty byly vytištěny).

Vyloučíme-li z rukopisné pozůstalosti M. Akelaitise litevsko-polský slovník (F1—1) jako rukopis, který není jeho, zbývá jen málo materiálu týkajícího se lexikografické práce M. Akelaitise. Spolu s údaji z celého fondu a dalších pramenů však umožňuje začít zkoumat lexikografickou činnost M. Akelaitise, která se vyznačovala poměrně širokými záměry.

M. Akelaitise ke studiu litevského jazyka podněcoval vědecký zájem, snaha pozvednout litevštinu a praktické důvody — psaní litevských knížek pro lid.

Poté, co se sám naučil několik jazyků (polsky, rusky, německy, francouzsky, latinsky, řecky), poněkud se seznámil se základy srovnávací historické lingvistiky a s některými výzkumy litevštiny (A. Schleicher, S. Mikuckis), chtěl se M. Akelaitis sám uplatnit v litevské jazykovědě. Píše o tom z Varšavy v dopise M. Valančiusovi z 25. II. 1856: „Když jsem trochu poznal několik jazyků, chci vyložit svůj jazyk; hodlám napsat slovník a litevskou gramatiku srovnávanou s indickými a evropskými jazyky“ (TŽ, III, 293). Z prací zahraničních jazykovědců M. Akelaitis věděl o vědeckém významu litevštiny pro srovnávací jazykovědu, zejména slavistiku, a často to zdůrazňoval ve svých dopisech a článcích. Touha poznat litevštinu, popsat její gramatickou stavbu a objasňovat původ slov a jmen nedávala M. Akelaitisovi po celý život pokoj. Nespokojoval se s výzkumy litevštiny prováděnými cizinci, domníval se, že litevsky umí lépe než oni a že může jazykovědu obohatit o nové práce. Hledal a domníval se, že našel nové zákonitosti pro poznávání a osvojování příbuzných jazyků. Široké vědecké zájmy tedy

^*Jazyk a pravopis M. Akelaitise a dalších autorů se neupravují.

156

byl jedním z hlavních podnětů, které M. Akelaitise přivedly k litevské jazykovědě a podnítily ho k práci na sestavení srovnávacího slovníku a gramatiky.

Kromě vědeckého zájmu vedla M. Akelaitise ke studiu litevského jazyka také láska k rodnému jazyku. Pocházel z litevského lidu a vyrůstal v něm; ten se tehdy nacházel v těžkém ekonomickém, sociálním a národnostním útlaku. Ačkoli M. Akelaitis nevyzýval vykořisťovaný a utlačovaný lid, aby povstal proti vykořisťovatelům, ačkoli byl zastáncem starých patriarchálních vztahů na panském dvoře i na venkově, vždy stál na straně lidu a neustále se staral o jeho vzdělání, kulturu a jazyk. M. Akelaitis byl přesvědčen, že lid je základem společnosti: „Tak jako jsou postaveny základy, takovým je ve společnosti lid. Stavba bude chatrná, jsou-li základy slabé“ (Jan MA, p. 32). M. Akelaitis se zvláště staral o zachování a rozvoj litevského jazyka. Viděl, že jeho rodný jazyk je znevažován, omezován a pronásledován, že pro něj není místa ve školách, úřadech, tisku ani veřejném životě. Proto ho to trápilo a vyzýval krajany, aby bojovali za práva a existenci rodného jazyka: „Cožpak se my, Litevci, zřekneme svého jazyka, a tím budeme z vlastní vůle hubit svůj národ, za což budeme muset odpovídat v soudný den? Přestalo snad v nás, kteří tak vroucně milujeme to, co je naše, bít litevské srdce?... Musíme pozvednout litevský jazyk a vymanit z opovržení jazyk, který má bohatství sanskrtu, sílu latiny, půvab řečtiny a zpěvnost italštiny. Postupujme pomalu, zakládejme ve farnostech školy, v nichž se bude vše vyučovat litevsky, pišme a tiskněme litevské knihy pro lid“ (JanMA, p. 18). Těmto svým názorům zůstal M. Akelaitis věrný až do konce života. Z emigrace napsal roku 1871 jednomu ze svých příbuzných:

„Zostałem po części literatem i to nie dla jakiejś sławy, nie dla czczych kadzideł tego świata, ale dla dobra moich braci, dla pożytka tych poczciwych chłopaków Litwinów, w pośród których zrodziłem się i wzrosłem“ (AkG, p. VIII). [Stal jsem se zčásti literátem nikoli kvůli nějaké slávě, nikoli kvůli prázdnému kadidlu tohoto světa, ale ku prospěchu svých bratří, těch poctivých litevských chlapců, mezi nimiž jsem se narodil a vyrostl.]

Když M. Akelaitis psal litevské knížky a výzvy pro lid, skládal básně a překládal z jiných jazyků do litevštiny, musel se seznámit s litevským spisovným jazykem, jeho gramatickými a lexikálními normami. V jeho době to nebyl snadný úkol, protože spisovný jazyk nebyl ustálený a značně kolísal. Projevovaly se v něm rysy různých nářečí (žemaitského, východoaukštaitského a západoaukštaitského), chyběly mu jednotné gramatické a lexikální normy. Proto se pisatelé museli sami zabývat jazykovými otázkami a řešit otázky pravopisu, gramatiky, slovní zásoby i další problémy. Je tedy zcela přirozené, že se mnoho kulturních činitelů a literátů 19. století velmi zajímalo o jazykové otázky, samo sestavovalo dvojjazyčné slovníky a psalo gramatiky. V tomto ohledu M. Akelaitis nebyl výjimkou. Také hledal gramatiky a slovníky litevského jazyka, aby se mohl lépe seznámit se spisovným jazykem a přispět k jeho výzkumu a rozvoji.

První litevské rukopisy M. Akelaitise ukazují, že pro něj bylo obtížné psát litevsky a že na něj, západojižního Aukštaita, působily nářeční podoby v textech, které četl, zejména žemaitské. Některé z nich pronikly do jazyka M. Akelaitisových textů, přestože byly jeho rodnému nářečí cizí, např.: Vokyczus, in, kan, susirinken, užėjen, atsidūren, dideliaj a další (F1—30).

Když M. Akelaitis četl texty starých spisovatelů M. Daukši a K. Širvydase, stejně jako svých současníků S. Daukantase, M. Valančiuse a dalších, sledoval jejich jazyk, pořizoval výpisky a sbíral materiál pro gramatiku a slovníky. Ačkoli se zajímal především o srovnávání jazyků a srovnávací jazykovědu, věnoval velkou

157

pozornost také jazykové normě. Sám uvádí: „Najprzód napiszę ją [gramatiką] do užytku praktycznego, o później obrobię umiejętne“ (F1—11, p. 3). [Nejprve napíšu gramatiku pro praktické použití a později ji odborněji zpracuji]. M. Akelaitis věnoval pozornost také litevskosti a čistotě slovní zásoby a snažil se vyhýbat zbytečným výpůjčkám. K seznamu svých knih připsal k slabikáři „Mokslas skaitima raszta lietuwiszka“ (1856): „nie ma żadnej wartości — pełno makaronizmów“ (F1—2). [Nemá žádnou hodnotu — je plný makaronismů]. Výpůjčky byly velmi rozšířené a i pro samotného M. Akelaitise bylo obtížné se jim vyhnout. V jeho rukopisech lze nalézt také: turmon, neprieteliu, pawietre, nebagele, smerties, zlasties, waina a další přejatá slova, k nimž mohl najít litevské ekvivalenty v textech M. Daukši a K. Širvydase. Přesto byl jazyk M. Akelaitise lepší než jazyk církevních spisů. Psal poměrně jednoduše, lidově a užíval živé a obrazné výrazy lidového jazyka, např.: Bajme žmoniu ten susirinko; Batorius buvo in musu karalius pakeltas; nelajke ranku už ancžio; bajsi įsitiko kowa; apkalęs jin geležiniais panczajais instume turmon; sukulti in patraszas a další (F1—30).

Praktické důvody tedy také vedly M. Akelaitise ke studiu litevského jazyka a k péči o přípravu litevské gramatiky a slovníků.

Když M. Akelaitis začínal s lexikografickou prací, snažil se seznámit s nepočetnými díly svých předchůdců, která byla jedním z nejdůležitějších zdrojů při přípravě nového slovníku litevského jazyka. Které slovníky litevského jazyka M. Akelaitis znal a nakolik je mohl využít?

Ze seznamu knih, které M. Akelaitis zmínil v dopise M. Valančiusovi z 25. září 1856, je patrné, že v jeho nepočetné knihovně byl tehdy pouze slovník G. Neselmanna „Wörterbuch der litauischen Sprache“ (TŽ, III, 293). V tomto slovníku nejsou litevská slova uvedena v obvyklém abecedním pořadí, nýbrž v oddílech podle určitých samohlásek a souhlásek; předponová slovesa jsou navíc uváděna u nepředponových hesel. To značně ztěžuje hledání slov ve slovníku, a proto se M. Akelaitis ve zmíněném dopise o práci G. Neselmanna vyjádřil negativně: „Kiekwienas, nesakisiu jau pažinusis kalbą žemajtišką, pripazis jog Nesselmannas butu galėjęs gieresni parasziti žodiną, turiedamas isz wisur didelę pagialbą. Wokiečej papratusis kožną daiktą dariti iki trupucziuj: taritum tik wienas Nesselmannas į tą paprotį ne-nugimęs: jo Žodinas it tikra tamsi giria: klajdžiok be galo o nerasi ko jeszkaj“ (TŽ, III, 294).

M. Akelaitis žinojo ir apie K. Širvydo žodyno buvimą, nes 1856.X.15/27 d. laiške M. Valančiui prašo jį paskolinti K. Širvydo žodyną ir gramatiką (TŽ, III, 295). Matyti, kad M. Valančius paskolino M. Akelaičiui K. Širvydo žodyną, nes jis minimas vėlesniame M. Akelaičio turimų knygų sąraše (F1—2, p. 1). 1858.V.3 d. laiške A. Kirkorui jis užsimena, kad žodžio kauras jam niekur netekę užtikti, nors jis duodamas Neselmano, Milk aus ir Širvydo žodynuose (TŽ, III, 300). Šiais žodynais M. Akelaitis turėjo naudotis, nes ten iš tikrųjų duodamas žodis kauras.

M. Akelaitis se zajímal nejen o tištěné slovníky, které znal, ale také o slovníky rukopisné. Dostal se mu do rukou litevsko-polský slovník neznámého autora, napsaný ve východním nářečí; nyní se nachází v archivních materiálech M. Akelaitise, uložených v rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury (F1—1). Z jazykových rysů slovníku je patrné, že je východní, a tudíž jej nesestavil M. Akelaitis. Ten si jej od někoho vypůjčil a při útěku po povstání roku 1863

158

z Litvy, zanechal Andruškevičiui, který tento slovník předal J. Basanavičiovi, a ten — Litevské vědecké společnosti².

V dopise M. Valančiui z 15./27. 10. 1856 se M. Akelaitis zmiňuje o rukopisných slovnících S. Daukantase a patrně D. Sutkevičiuse:

„Jakże byłbym szczęśliwym, gdyby owe folijały przygotowane przez Pana Dowkonta do słownika polsko-żmudzkiego dostały się w moje ręce! albo ów rękopism słownika żmudzkopols-kiego, spoczywający gdzieś w klasztorze i oddany na pastwę molom!“ (TŽ, III, 296). [Jak šťastný bych byl, kdyby se ty foliové svazky slovníku polsko-žmudzského, připravené panem Daukontem, dostaly do mých rukou, anebo rukopis žmudzsko-polského slovníku, ležící někde v klášteře a vydaný napospas molům.] Později (1858) žil M. Akelaitis společně se S. Daukantasem ve Svirlaukysu, takže je třeba předpokládat, že mohl mít přístup k Daukantasovým lexikografickým pracím, zvláště když se v jedné korespondenci z Vilniusu píše, že mezi rukopisnou pozůstalostí M. Akelaitise byly slovníky litevsko-polské od L. Andruškevičiuse a možná také od S. Daukantase³. Litevsko-polský slovník, který M. Akelaitis zmiňuje jako uložený v klášteře, byl patrně slovník D. Sutkevičiuse, na nějž vzpomíná při jiné příležitosti, na konci seznamu knih určeného M. Valančiui:

„Czyby Towarzystwo Archeologiczne Wileńske nie mogło w tym względzie czego wyjednać? Możeby trafnee się postąpiło przypisawszy Ministrowe Oświecenia mający się wydać Słownik Sutkewicza?“ (F1—2, p. 3). [Nemohla by v této věci něco podniknout Vilniuská archeologická společnost? Možná by bylo dobré doporučit ministrovi školství zamýšlené vydání Sutkevičiusova slovníku.]

M. Akelaitis zmiňuje také rukopisný slovník J. Brodovského, v němž se údajně nachází slovo Percunas, jehož etymologii vykládá (F1—17, p. 2). Je třeba předpokládat, že M. Akelaitis tento slovník znal z prací G. Milka, Neselmanna a dalších, neboť k rukopisu J. Brodovského sám nemohl mít přístup.

Později, když žil v Paříži a psal gramatiku litevského jazyka, používal M. Akelaitis také slovník F. Kuršaitise (AkG, 24), který ještě nevyšel v době, kdy M. Akelaitis připravoval slovníky v Litvě (v zahraničí se lexikografické práci věnovat nemohl, protože se zabýval gramatikou a srovnávací jazykovědou).

M. Akelaitis tedy při zahájení lexikografické práce i v jejím průběhu měl k dispozici několik tištěných slovníků (Širvydův, Milkův, Neselmannův) a několik rukopisných dvojjazyčných slovníků litevského jazyka. Byly to jeho hlavní prameny, v nichž mohl najít značné množství (více než dvacet tisíc) litevských slov a ekvivalentů v jiných jazycích a které mu pomohly seznámit se se stavbou slovníků, lexikografickou technikou atd. Kromě toho měl M. Akelaitis před sebou také slovníky jiných jazyků. V jednom dopise M. Valančiui zmiňuje bratrů Grimmových „Zodina wokiszka, kami ir dėl žemaj-tisz kos kalbos daug naudos randasi“ (TŽ, III, 294). Ze seznamu knih sestaveného představitelem carské vlády, který M. Akelaitise pronásledoval, vyplývá, že měl u statkáře Kudrevičiuse „Словарь российско-польский“ a „Dictionaire Français-Polonais“ (Jan MA, 85, 87). V jednom rukopisu M. Akelaitise se zmiňuje Stenderův slovník lotyšského jazyka (F1—21, p. 4). M. Akelaitis se v různých etymologických a jiných výkladech opírá ještě o následující slovníky jiných jazyků nebo je zmiňuje: 1) F. Nes-selmann, „Die Sprache der alten Preussen“ (1845) (F1—17, p. 3); 2) F. Bopp, „Glossarium sanscritum“ (1847) (F1—17, p. 3); 3) Chavée, Lexiologie Indo-Eu-ropéenne (F1—22, p. 13, 15, 16); 4) „The Bonaparte polyglott: being the parable of the sower, in 72 languages and dialects“ (F1—22, p. 20).

² J. Kruopas, tamtéž, s. 184.

³ „Kraj“, 1893, č. 13, s. 12.

159

Zdá se, že M. Akelaitis nejvíce využíval slovníky K. Širvydase a G. Nesselmanna, zatímco ekvivalenty z jiných indoevropských jazyků, zejména ze sanskrtu, převzal z uvedených prací F. Boppa a Chavése.

Pro lexikografickou práci se M. Akelaitis chystal využít různé literární prameny, litevské knihy, které měl k dispozici i které si přál získat. Zpočátku bylo v knihovně M. Akelaitise v roce 1856 pouze jedenáct litevských knih. Jsou uvedeny v dopise M. Akelaitise M. Valančiovi z 25. září 1856, v němž ho žádal, aby mu poslal co nejvíce litevských knih (TŽ, III, 293). Tiskař a knihkupec Zavadskis také M. Akelaitisovi opatřoval litevskou literaturu. Tak se během několika let v knihovně M. Akelaitise shromáždilo 42 (nikoli 37, jak se uvádí v JanMA, s. 87) litevských knih. Dokládají to dokonce dva jeho seznamy knih uložené v rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury (F1—2, s. 1—2; F1—27, s. 1—2). V prvním, určeném M. Valančiovi, je zapsáno 41 knih, ve druhém 42 (byla přidána knížečka „Žine kajp rejk atlikti spawiednę“, 1852). Protože tyto seznamy nebyly nikde zveřejněny a ukazují, které litevské knihy M. Akelaitis používal, přetiskujeme zde celý druhý seznam knih:

SEZNAM LITEVSKÝCH KNIH

Dowkont 1) Smysl lotyšského jazyka. 1837.

„ 2) Způsob života starých Litevců. 1845.

„ 3) Život velkých Karvajtů. 1846.

„ 4) Bajky Faidrovy—1846.

„ 5) Abeceda litevského a žemaitského jazyka. 1842.

„ 6) Žemaitské písně. — 1846.

7) Včelí knížečka — 1848.

8) Knížečka o lesních semenech 1849.

9) Kázání o sadech. 1849.

10) Připoutané krmné trávy — 1855.

11) Epitome Historiae Sacrae — 1838.

Wółonczewski 12) Žemaitská biskupství. 1848.

13) Kázání o svátosti biřmování. 1850.

14) Nauč se, jak je třeba vykonat zpověď. 1852.

15) Tomáš z Kempis. 1852.

16) Život Ježíše Krista. 1853.

17) Dějiny svatých starých zákonů. 1855.

Proniewski 18) Výklad evangelií. 1855.

Szyrwid 19) Body kázání — 1845.

20) Knížky o ohni. 1801.

21) Litevská evangelia. 1806.

Juzumowicz 22) Svatý Izidor 1854.

„ 23) Velký elementář. 1855.

24) Kalvárie — 1855.

Werejka 25) Hříšník přiměn k obrácení 1854.

Zieniewicz 26) Katolický katechismus 1854.

Kitkiewicz 27) Litevské hymny.

Mieleszka 28) Knížka o nauce o přátelství a sounáležitosti. 1846.

29) Akta a modlitby. 1856.

30) Nauka číst litevské písmo, 1856 (nemá žádnou hodnotu).

31) Svaté písně — 1855.

32) Růženec. 1855.

160

Iwiński Giedrojć

33) Zlatý oltář. 1854.

34) Ježíš Maria. 1854.

35) Chvála Bohu — 1855.

36) Kalendáře z let 1846, 1847, 1850, 1851, 1855, 1857.

37) Nový zákon. 1816.

38) Szyrwidův slovník, 1713.

39) Slovník litevského jazyka od Nesselmanna. 1850.

40) Příručka litevského jazyka od Augusta Schleichera, Praha. 1856.

41) Litevská gramatika prof. Kossakowského.

42) Rhesa – Písně. 1843.

V seznamu knih, které M. Akelaitis zanechal u Kudrevičiuse, jsou dále uvedeny: 1) Daynos Zemaycziu, surinktos yr wszdutos par Simona Stanewicze, 2) Wajkams Zemaitiu yr Lietuwos (JanMA, s. 85). Protože M. Akelaitis překládal Donelaitisova „Roční období“ do polštiny, musel toto dílo mít.

Z rukopisů M. Akelaitise je navíc patrné, že pořizoval výpisy z Postily M. Daukšy (Fl – 41, s. 1–39), z Koncyonola z roku 1845 (Fl – 41, s. 43–48) a z Nového zákona z roku 1844 (Fl – 41, s. 49–52).

Největší seznam knih z knihovny M. Akelaitise sestavil a roku 1891 zaslal polský etnograf Žėgota Paulius polský novinář L. Uzięmbło. Tento seznam našel v knihovně Krakovské univerzity náš bibliograf V. Žukas a zveřejnil jej v tisku⁴. Je v něm zaznamenáno 77 tiskovin (pět z nich jsou lotyšské knihy) a jeden rukopis samotného M. Akelaitise. Srovnáním tohoto seznamu se seznamem 42 knih, který sestavil sám M. Akelaitis a který je zveřejněn v tomto článku, vidíme, že se liší nejen počtem uváděných tiskovin, ale i názvy. V obou seznamech lze najít pouze 21 stejných knih, ostatní se liší. V seznamu zveřejněném V. Žukasem je značný počet protestantských náboženských i jiných knih vytištěných v Královci, které v seznamu M. Akelaitise uvedeny nejsou, například: Giwasties Medis (1846), Augsburgiszkasis wieros išpažinimas (1855), Rojaus Darželis (1845), Ugnies knigelės (1801), Bybelės (1853) aj. Na druhou stranu jsou v seznamu M. Akelaitise uvedeny dva slovníky, tři gramatiky a 16 dalších knih, které v seznamu V. Žukase nejsou. Sečteme-li všechny litevské knihy z knihovny M. Akelaitise, které jsou uváděny v obou seznamech i jinde, bude jich kolem sta. Na tehdejší poměry to byla poměrně rozsáhlá knihovnička.

Neuvádíme zde ty litevské knihy, které byly v knihovně pařížského litevského spolku „Želmuo“ a které M. Akelaitis mohl v Paříži používat. Byly zmíněny v tisku⁵ a jejich úplný seznam se nachází v rukopisném oddělení Ústřední knihovny Akademie věd Litevské SSR (F64, jednotka 110, l. 4–12). Tuto literaturu však nebylo možné využít při lexikografické práci, kterou M. Akelaitis vykonával až do svého útěku z Litvy na konci roku 1861, a proto ji zde ani nevyjmenujeme. Její podstatnou část tvoří periodický tisk a brožury vydané většinou po smrti M. Akelaitise, několik litevských literárních děl, gramatik a slovníků. V knihovně „Želmuo“ bylo celkem 74 litevských periodik, brožur a knih⁶.

⁴ V. Žukas, Iš bibliotekų ir bibliografijos istorijos, „Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko vardo universiteto Mokslinės bibliotekos metraštis (1958 – 1959)“, Vilnius, 1961, p. 249–253.

⁵ V. Abramavičius, Paryžiaus lietuvių draugija „Želmuo“ ir jos biblioteka, „Lietuvos TSR aukštųjų mokyklų darbai. Bibliotekininkystės ir bibliografijos klausimai“, III, Vilnius, 1964, p. 153.

⁶ V. Abramavičius, ten pat, p. 154.

11. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

161

Vidíme, že M. Akelaitis věnoval velkou pozornost četbě litevských knih, pořizování výpisků a shromažďování materiálu pro gramatiku a slovník. Sám píše M. Valančiusovi, jak hodnotí knihy, které od něj dostal, a jak se do nich chystá ponořit při hledání cenného materiálu, vzácných perel:

„To nie są śmiecie, jak Wasza Przewielebność się wyraża — to odnogą Bengalską, w której na dnie spoczywają kosztowne perły. Puszczam się jak nurek w przepaść wód głębokich; łowię perłowe muszelki, niepomny, że przy tym połowie łatwo stracić życie, skoro wspólnicy tej pracy, swobodnie pływający na powierzchni morza, nie pośpieszą za danym znakiem wyciągnąć nurka na świeże powietrze. Ale jakże nie zbierać tych perełek, tyle drogich memu sercu?“ (TŽ, III, 295). [To nejsou smetí, jak říká Vaše Svatosti, to je Bengálský záliv, na jehož dně leží nejvzácnější perly. Ponořuji se jako potápěč do propasti hlubokých vod; lovím perlorodky, zapomínaje, že při takovém lovu lze snadno přijít o život, pokud spolupracovníci této práce, volně plující na hladině moře, po daném znamení nespěchají vytáhnout potápěče na čerstvý vzduch. Jak ale nesbírat ty perličky, tak drahé mému srdci?]

Třetím zdrojem materiálu, o který se M. Akelaitis mohl opírat při lexikografické práci, byl lidový jazyk. Byl to jeho mateřský jazyk, který se naučil v rodině, v litevské vesnici, o němž se vždy vyjadřoval s velkou láskou a úctou a o jehož práva, širší užívání a rozvoj pečoval po celý život. Okolnosti M. Akelaitisovi nedovolovaly trvale pobývat mezi lidmi a sbírat jazykové poklady. Když dospěl, žil na statcích a s lidmi se setkával jen zřídka. Při přestávkách v cestování po kraji a při jiných příležitostech si však zapisoval folklór a shromažďoval jazykový materiál. Dokládají to poměrně četné zápisy folklóru a různé jazykové poznámky, které se dochovaly v jeho rukopisné pozůstalosti. Zde jsou příklady užití pádů a předložek zapsané pro potřeby syntaxe (část může být převzata i z písemných pramenů): Per. Per miestą eiti. Tai man ejo per szirdi. — Asz per žiemą sirgau. — Jis per naktį dirbo. — Per tworą lipti. — Per rubežių eiti. — Per vieną žmogų griekas į swietą atėjo ir smertis grieku. — Per Martyną jis atėjo. — Jis gywen per tris myles toli. — Asz tai per tiesą laikau. — Jis buvo per racziu. — Kas tai tas per paukštis? (F1 — 37, p. 110).

M. Akelaitis často hovoří o bohatství litevské slovní zásoby a dokládá je příklady převzatými převážně z lidového jazyka. Uvádí, že Litevci mají mnoho slov s různými odstíny významu pro pojmenování téže věci, vlastnosti, činnosti a podobně, například: kalba, szneka, tarme, byla, žadas; geltas, geltonas, geltokas, gelsvas, gelsvokas, geltonelis, geltonutelis, geltonužėlis; dajnuoti, giedoti, raudoti, audot, vel aldoti (pr. ȧuda), niuniuoti, ryloti, soukti (F1 — 11, p. 4). Když mluví o užívání přípony -ėnas, uvádí také značný počet příkladů: Tylzenas, tetenas, brolenas, seserenas, Kuprenas, Wilkenas, Warenas, Waszkenas, Rimkenas, Melenas, Masenas, Krezdenas, Kiszkenas, Bylenas, Tylenas, Prastenas, Druktenas (F1 — 29, p. 12).

Ve svém článku „Apej garus“ (F1—31), v němž hledá termíny pro označení součástí parního kotle a lokomotivy, přebírá M. Akelaitis slova z lidového jazyka a uplatňuje je v technické oblasti, čímž rozšiřuje sféru jejich užívání a přisuzuje jim zvláštní význam. Do technické oblasti tak byla zavedena slova: stiebas, rankena, muštūvas, žirgis, anga, ugniavietė, žibintuvė, kamštis, stūma, volė, kabė, švilpynė a další. A konečně jazyk samotných spisů M. Akelaitise nese výrazné rysy lidového jazyka, které ukazují, že se vždy opíral o mateřský jazyk osvojený v mládí a že pro něj byl významným zdrojem jazykových pokladů.

162

M. Akelaitis zamýšlel sestavit tři slovníky: 1) srovnávací slovník litevského jazyka; 2) litevsko-polský a 3) polsko-litevský. Vyplývá to z jeho dopisů M. Valančiusovi, A. Kirkorovi a dalším (TŽ, III, 292—321, IV, 433—443), jakož i z vyjádření jiných osob o práci M. Akelaitise. V dopise J. Zavadzkému z 27. 6. 1856 (9. 7.) píše:

„Pracuji na litevském jazyce, srovnávám jej s jazyky indoevropskými—sestavuji slovník litevského jazyka, slovník v plném smyslu tohoto slova. Bude to opus dignum laude et laurea—převýší všechny dosud známé slovníky, a... chtěl jsem ještě něco říci, když mi můj žák, právě si opakuje latinskou lekci a pronáší: „Propria laus sordet“—zavřel ústa; musím tedy přestat vychvalovat svůj slovník a pracovat na něm mlčky, dokud nepřijde čas, kdy snad vyjde na svět z tiskárny Vaší Dobrodinosti“? [Zkoumám litevský jazyk, srovnávám jej s indoevropskými jazyky—sestavuji slovník litevského jazyka v pravém smyslu toho slova. Bude to dílo hodné chvály a vavřínového věnce—převyšující všechny dosud známé slovníky, a... chtěl jsem něco říci, když můj žák, který si v tu chvíli opakoval hodinu latiny, pronesl: „Vlastní chvála je odporná“. Tím mi zavřel ústa, a proto už nemohu o svém slovníku mluvit a musím na něm mlčky pracovat, dokud nepřijde čas, kdy snad bude vytištěn v tiskárně pana Dobroděje.]

Zpočátku se M. Akelaitis chystal sestavit srovnávací slovník litevského jazyka, v němž měla být litevská slova porovnávána se slovy jiných indoevropských jazyků (slovanských, řeckého, gótského, latinského a sanskrtu). V dopise M. Valančiusovi z 25. 9. 1856 M. Akelaitis na příkladech ukazuje, jak hodlá slovník psát, totiž⁸:

Aszw inis, = sanskr. aszwa, franc. cheval, kůň. Nagas, = sanskr. nagah, rus. ноготь (nogieć, dříve) paznogieć. Juodas; = řecky ioeidēs, černý. Stogas, = řecky stége, střecha; odtud pokrývač střech stegius. Piemuo, = řecky poimēn, pastýř. Sapnas, = řecky u̔́pnos [hýpnos], sen. Sakiti, = něm. sagen, říci; odtud pasakos připomíná normanské slovo sagos, legendy, pověsti, a to jak zvukem, tak významem. Szniaketi, = dмиsk. [dánsky] snaken, rozmlouvat. Žardis, = franc. jardin, zahrada, pastvina; v některých krajích se jí říká cielętnikiem, protože se tam obvykle pasou jen telata. Szuo, = franc. chien, pes. Duris, = angl. doors, dveře. Szilkas, = angl. shilk, rus. шелк, hedvábí. Gintaras, = rus. янтарь, jantar, bernstein, électron; odtud by bylo možné elektřinu vyložit jako gint arumas. Wiras, = lat. Vir, Wiraj traukite jungą—Viri trahite jugum. Jaknos, = jecus, játra. Aug sztus [Angsztus], = (nikoli auk sztus [anksztus] = lat. augustus [angustus], něm. eng., úzký. Augmuo, = augmentum; augu = augeo = augė atd. (TŽ, III, 293—294).

Z uvedených příkladů je patrné, že srovnávání slov z různých jazyků u M. Akelaitise se většinou neopírá o hláskové korespondence srovnávací historické fonetiky, nýbrž buď o náhodnou zvukovou podobnost, nebo o podobnost výpůjček s původními slovy, anebo o naivní etymologizování či o vypisování slov z různých slovníků, která spolu z hlediska původu nijak nesouvisejí. Ačkoli M. Akelaitis poznamenává, že při sestavování srovnávacího slovníku postupoval podle Grimma, Boppa a de Chaslese, jako samouk však,

⁷ Rukopisné oddělení Ústřední knihovny Akademie věd Litevské TSR (F7, — 536a).

⁸ Příklady z řečtiny jsou transkribovány latinkou.

11*

163

nedokázal si osvojit vědeckou metodu etymologizování založenou na korespondencích srovnávací historické gramatiky a zpočátku podléhal sklonu k nepodloženému etymologizování, který se projevoval v dílech polských historiků (T. Narbuta, J. Lelewela a dalších), když vykládali názvy litevských mytologických bytostí, bohů a jiné názvy. M. Akelaitis se zajímal o otázky litevských dějin, četl práce polských, německých a dalších historiků týkající se dějin Litvy a Pruska a nejednou zdůrazňoval, že jazyk je důležitým historickým pramenem:

„Etymologická bádání někdy vrhají na dějiny mnoho světla; filologie je jejich pravou rukou. Nelze psát dějiny žádného národa, neznáme-li jeho jazyk“ (TŽ, III, 296). [Etymologické bádání někdy vnáší do dějin mnoho světla. Filologie — to je jejich pravá ruka. Nelze psát dějiny žádného národa, neznáme-li jeho jazyk.] Byl přesvědčen, že litevský jazyk je důležitým pramenem k poznání minulosti, a proto věnoval tolik pozornosti etymologickým úvahám.

K fantastickému etymologizování M. Akelaitise podněcovala také nepodložená etymologická vysvětlení S. Daukantase, jazykovědce S. Mikuckise a dalších. Četl „Būdą“ S. Daukantase, kde se setkal s takovými výklady místních jmen, jako jsou: Liep oja < lipti (snadno lze z moře vystoupit na břeh), Klaipėda < klysti+pėda (když člověk bloudil po moři, mohl tam položit nohu) a podobně. M. Akelaitis ve svých rukopisech několikrát zmiňuje, jak S. Daukantas vykládá mytologické jméno Perūnas (Perkūnas), údajně odvozené od slova perėti (Fl—15, s. 5, 17, s. 2), a nakonec uvádí i svá vlastní, rovněž naivní vysvětlení Perkūna: Perkūnas pochází z kořene park (latinské parco-peperci „chránit, šetřit, slitovat se“) (Fl—21, s. 6); Perkūnas < per+kunas, srov. staropruské kunt „chránit, střežit“, sanskrtské kund (Fl—19, s. 3).

M. Akelaitis se domníval, že dobře ovládá litevský jazyk, a proto může podávat etymologická vysvětlení lépe než S. Mikuckis, T. Narbut a další (Fl—10, s. 4; Fl—22, s. 9—19). Pravda, někdy přiznává svou slabost při objasňování původu slov a zmiňuje, že k tomu nemá vzdělání ani schopnosti. Když M. Akelaitis informuje M. Valančiuse o práci na polsko-litevském a litevsko-polském slovníku, píše:

„Vůbec nemyslím na to, že bych se pouštěl do srovnávání s jinými jazyky, přesahovalo by to mé vzdělání a síly; chci jen vydat drobné dílo, které by přineslo prospěch mým krajanům“ (TŽ, III, 298). [Vůbec se nehodlám pouštět do srovnávání s jinými jazyky, přesahovalo by to mé vzdělání a síly; chci dát jen drobné dílo, které by přineslo užitek mým krajanům.] M. Akelaitis však nedokázal odolat pokušení etymologizovat, neboť tento postup se v historických a filologických pracích široce ujal.

V období před emigrací se M. Akelaitis pokouší vysvětlit původ mnoha mytologických bytostí, bohů, národů, osob, míst a dalších jmen. Tato rozmanitá etymologická vysvětlení jsou roztroušena v rukopisné pozůstalosti M. Akelaitise (Fl 1—49) a lze jich napočítat poměrně mnoho (asi sto padesát). Pro ilustraci lze uvést, původ kterých vlastních jmen a dalších slov se M. Akelaitis pokoušel vysvětlovat (čísla v závorkách označují složku a stranu):

abyda (10, s. 3), Aitvaras (22, s. 11), Алдань (Aldona) (29, s. 8), argutalius (12, s. 14), aukle (10, s. 4), Austurland (42, s. 4), autas (10, s. 1), awide (22, s. 10), Bejso gala (22, s. 5), Бернов (29, s. 8), Bitautas (22, s. 19), блинна (29, s. 2), blindas (10, s. 3), blusa (10, s. 2), Budė (40, s. 10), czewierkys (10, s. 3), daina (23, s. 7), Deimantas (10, s. 5), Dievas (21, s. 2), Erogala (29, s. 4—5), gajleti (22, s. 17), gailus (22, s. 17), garbintas (22, s. 15), gauras (10, s. 3), Gediminas (22, s. 18), gelbėti (10, s. 3), gelti (22, s. 17), Gesme (23, s. 8), Gyle (29, s. 3), Giltine (17, 5—6 s.), gowada (22, s. 26), gudas (18, s. 2; 29, s. 8), gudumas (gudimas) (22, s. 11), gulbintas (22, 15—16), įgytie (29, s. 10), Igor (Iggiwlod, Igeld) (29, s. 7), indas (10, s. 4), inkaras (29, s. 13), Jogaila (22,

164

s. 17—18), kalwis (22, s. 13), karalus (29, s. 8), kardas (10, s. 3—4), Каршев (29, s. 8), Kaukaras (13, s. 3; 17, s. 7; 22, s. 14), Kaukas (22, s. 14), Kaukuole (22, s. 15), karti (22, s. 13), kiautas (22, s. 15), kiauszas (22, s. 15), kowa (22, s. 13), kriwule (12, s. 6), Kriwaitis (Kriwis) (12, s. 6—7), kudmentas (10, s. 5; 19, s. 3), kujis (22, s. 13), Kurland (42, s. 4), Labegelda (22, s. 15), laikas (1, s. 2), Laima (12, s. 5), lanka (10, s. 3—4), Lauma (laume) (12, s. 5), liežuwis (10, s. 4), Lietuwa (19, s. 4), Mandagus (10, s. 5, 10), manta (22, s. 18), Medininkai (15, s. 1), Mesag etai (42, s. 3), — muntas (22, s. 18), muse (10, s. 2), nuodeme (10, s. 4), Okas (Ockapirmas) (1, s. 2), Oleg (29, s. 7), Oras (1, s. 2), papleikti (22, s.), Papiles (13, s. 2), paszelpa (13, s. 2) Patelo (Potello, Potollo) (17, s. 7; 40, s. 6), Patrimpas (19, s. 3), Perkunas (15, s. 5; 17, s. 1—4; 18, s. 4; 19, s. 3; 21, s. 6), Pikulīs (Pakulīs, Pikole, Pokole...) (17, s. 4; 19, s. 3—4), pirkšnys (21, s. 6), Plateliai (19, s. 2), Pramentalas (10, s. 5), prustas (29, s. 11), Простенъ (Prastenis) (29, s. 7), (Resjkiun) Tyras (18, s. 1), Rjurik (29, s. 12—13), Ritland (42, s. 4), Rusne (15, s. 1), Sambija (42, s. 4), Simenas (12, s. 9), sopagas (10, s. 3), sudas (10, s. 3—4), Szatrija (13, s. 3; 22, s. 25), sziaurys (14, s. 24), Trimpos (Potrimpos) (15, s. 9; 17, s. 4); Turnbern (29, s. 8, 11), Умъни (29, s. 8), Uleb (29, s. 7), wajkas (22, s. 11), Wejdalotas (15, s. 7), Welnias (21, s. 5) wesele (15, s. 2), wersme (41, s. 35), žąsis (10, s. 2), Žemiogala (Semigallja) (29, s. 5), ženklas (22, s. 12), žiniczia (17, s. 6), žmogus (25, s. 10) atd.

Etymologická vysvětlení jmen a slov M. Akelaitise jsou naprosto nepodložená a naivní. Podívejme se například, jak vysvětluje původ hory Šatrijos: szata, szeta znamená litevsky „čest, sláva“; je to sanskrtské slovo odvozené od šat „uctívat“ a atris „hora“ (Fl—13, s. 2); tedy Šatrija je hora cti, na níž byli odedávna uctíváni bohové (Fl—22, s. 25). Jméno ruského knížete Olegas má být údajně litevské, složené z al „každý“ (srov. al wienas) a jėgti „moci, být silný“ (Fl—29, s. 7). Taková a podobná vysvětlení ostře kritizoval v tisku Letgola (pseudonym), M. Akelaitis se však tvrdošíjně bránil a souhlasně s vývody ruského historika Kostomarova o počátcích ruského státu (Rus) a o litevském původu Rurika dokazoval, že Rus, Igor a další ruská jména mají údajně původ v litevských slovech (Fl—29, s. 1—14). Na základě náhodné podobnosti některých jmen a slov vytvářel M. Akelaitis fantastická vysvětlení, ačkoli sám poznamenal, že podobnost jmen ne vždy svědčí o jejich společném původu (Fl—10, s. 3).

Pouze zřídka, když srovnával litevská slova příbuzná z hlediska tvoření, byly výklady původu slov M. Akelaitise podložené a správné. Například správně uvedl, že liežūvis pochází z liežti (Fl—10, s. 4); od kalti se odvozují kalvis a kalvė (Fl—22, s. 13) atd.

Všechny etymologické výklady vlastních jmen měly být zahrnuty i do srovnávacího slovníku M. Akelaitise:

„Ve srovnávacím slovníku shromáždím, nakolik budu moci, celý poklad našeho jazyka, vlastních jmen, v nichž se uchovalo nemálo jazykových údajů“ (Fl—11, s. 3). [Do srovnávacího slovníku vložím, nakolik budu moci, celý poklad našeho jazyka, vlastních jmen, v nichž se skrývá nemálo jazykových údajů.]

M. Akelaitis však nemohl intenzivně pracovat na srovnávacím slovníku litevštiny, jehož přípravu zamýšlel ještě ve Varšavě, protože současně začal shromažďovat materiál pro dvojjazyčné slovníky, k čemuž ho podnítil M. Valančius. Dokládá to dopis M. Akelaitise M. Valančiusovi z 15./27. X. 1856:

„Naslouchat radám Muže, který mě převyšuje vzděláním i zkušenostmi, je a bude mou povinností. Řídím se připomínkami Vaší Nejvznešenější Milosti; sestavím nejprve příruční polsko-žmuďský slovníček, pokud možno co nejmenšího rozsahu, a žmuďsko-polský slovník ponechám na později, třebaže materiály k němu mám již připravené, jen je — opracovat a spojit v jeden krásný celek“ (TŽ, III, 295). [Naslouchat radám Muže, který mě převyšuje vzděláním i zkušenostmi, je a bude mou povinností. Zohledním připomínky Vaší Vznešenosti; sestavím nejprve příruční

165

polsko-litevský slovníček, pokud možno co nejmenšího rozsahu, a litevsko-polský slovník ponechám na později, ačkoli materiál k němu už mám připravený, jen jej musím zpracovat a spojit v jeden ucelený celek.]

M. Akelaitis se však myšlenky na přípravu srovnávacího slovníku zcela nevzdal, neboť se čas od času on sám i jiní zmiňují o tom, že sestavuje srovnávací slovník litevštiny. Například roku 1858 píše ve svých „Poznámkách z cest Litevce“ (Notatki z wycieczek Litwina):

„Dovolí-li mi Bůh, ve srovnávacím slovníku zřetelně ukážu podobnost litevštiny s indoevropskými jazyky a v gramatice tyto myšlenky rozvedu jasněji a podrobněji“ (Fl–22, s. 25). [Dovolí-li mi Bůh, ve srovnávacím slovníku zřetelně ukážu podobnost litevštiny s indoevropskými jazyky a v gramatice tyto myšlenky vyložím jasněji a podrobněji.]

V literární rubrice (Przegląd literacki) listu „Kuryer Wileński“ z 12. II. 1860 (č. 13) byla zveřejněna poměrně přesná informace o práci M. Akelaitise, z níž vyplývá, že se zabýval i srovnávacím slovníkem:

„Elementarz dla chłopców wiejskich vydaný zemědělskou společností v království brzy vyjde z tiskárny v litevském překladu. Překladatelem této velmi užitečné knížky je Akielewicz.

Obecně se překladatel podle našeho názoru při zachování obsahu a formy originálu snažil zavést také lidová přísloví přizpůsobená místním poměrům…

Kromě zde uvedeného slabikáře Akielewicz nyní tiskne dvě litevské knížky pro lid: jedna obsahuje výklad modlitby Páně a druhá má název: Výběrčí almužen putuje po Litvě a poučuje lid. Má ještě několik brožurek v rukopisu a připravuje k tisku litevsko-polský slovník; píše také srovnávací slovník litevštiny, jehož uspořádání bude následující: nejprve budou uvedeny kořeny litevského jazyka srovnané se slovanskými nářečími, gótštinou, řečtinou, latinou a sanskrtem. Po kořenech budou následovat slovní druhy, každý samostatně v abecedním pořadí. Podstatná a přídavná jména budou uspořádána podle koncovek.“ [Slabikář pro venkovské chlapce, vydaný zemědělskou společností v království, brzy vyjde v litevském překladu. Překladatelem této velmi užitečné knížky je Akelaitis. Obecně se překladatel podle našeho názoru při zachování obsahu a formy originálu snažil zavést také lidová rčení přizpůsobená místním poměrům…

Kromě zmíněného slabikáře Akelaitis nyní tiskne dvě knížky pro lid: jedna je překladem modlitby „Otče náš“ a druhá má název Výběrčí almužen, který putuje po Litvě a poučuje lid. Má ještě několik brožurek v rukopisu a připravuje k tisku litevsko-polský slovník; píše také srovnávací slovník litevštiny, jehož struktura bude následující: nejprve přijdou kořeny litevského jazyka srovnávané se slovanským nářečím a odpovídajícími výrazy v gótštině, řečtině, latině a sanskrtu. Po kořenech budou následovat slovní druhy, každý samostatně v abecedním pořadí. Podstatná a přídavná jména budou uspořádána podle koncovek.]

Přibližně táž informace byla zopakována i v publikaci „Biblioteka Warszawska“ (1860, 2, 271), kde se rovněž zmiňuje srovnávací slovník a uvádí se, že litevsko-polský slovník je již připraven k tisku, ačkoli v korespondenci „Kuryer Wileński“, na niž se zpráva odvolává, se píše, že se takový slovník teprve sestavuje.

Nakolik lze soudit z rukopisů M. Akelaitise a dalších pramenů, zejména z nedávno vydané monografie A. Janulaitise „Mikalojus Akelaitis“ (1969), která osvětluje jeho činnost, bylo shromažďování materiálu pro srovnávací slovník nahodilé a málo intenzivní. Projevovalo se různými etymologickými výklady vlastních i obecných podstatných jmen, nikoli systematickým sestavováním srovnávacího slovníku.

M. Akelaitise začíná k výkladům původu slov podněcovat také touha odhalit význam a funkce základních jazykových prvků — hlásek a slabik. Ještě v předemigračním období M. Akelaitise napadá myšlenka nalézt klíč ke všem

166

příbuzným jazykům, živým i mrtvým, a poznat je a porozumět jim. Byl přesvědčen, že každý nejmenší jazykový prvek – hláska – má význam:

„Můj výzkum litevštiny mě přesvědčil, že každý kořen, byť i čistě souhláskový, každá hláska jako projev hlasu (nikoli jako znak) má svůj význam. V jazyce je tomu stejně jako například v lidském těle: každý úd, sval, každý sebemenší nerv má svůj význam a určení“ (F1–19, 1). [Můj výzkum litevského jazyka mě přesvědčil, že každý kořen, dokonce i čistě souhláskový, každý zvuk jako projev hlasu (a ne jako znak) má svůj význam. V jazyce je tomu stejně jako například v lidském organismu, kde každý úd, sval, každý nejjemnější nerv má svůj význam a účel.]

V souladu s tím M. Akelaitis věnuje zvláštní pozornost významu hlásek:

„Ukážu význam písmen jako projevů zvuku. Snad se mi podaří převést jazykovědu na nauku o hláskách. Bude stačit znát význam písmen a slabik, abychom mohli mluvit všemi jazyky jednoho kmene. Je samozřejmé, že taková práce vyžaduje čas a hluboké a svědomité studium“ (F1–11, p. 3). [Ukážu význam písmen jako projevů hlasu. Snad se mi podaří převést vědu o jazycích na nauku o hláskách. Bude stačit znát význam hlásek a slabik, abychom mohli mluvit všemi jazyky jedné větve. Je samozřejmé, že taková práce vyžaduje čas a námahu, hluboké a poctivé studium.]

M. Akelaitis věří, že se to uskuteční:

„Přijde čas, kdy se ukáže vzájemný [vzájemný] vztah jazyků, založený na jejich hláskové organizaci. A tehdy na nás sestoupí Duch Boží a budeme mluvit všemi jazyky“ (F1–10, p. 6). [Přijde čas, kdy se objasní vzájemné vztahy jazyků, založené na jejich hláskové organizaci. A tehdy na nás sestoupí Duch svatý a budeme mluvit všemi jazyky.]

Myšlenka nalézt významy hlásek a zákonitosti, které by byly klíčem k poznání a osvojení všech příbuzných jazyků, nedávala M. Akelaitisovi pokoj ani v emigraci, kdy se po vzpamatování z povstání roku 1863 a nalezení jakési práce znovu ponořil do srovnávání jazyků. V dopise z Paříže z roku 1871 napsal:

„Příroda je mým jediným a nejmoudřejším učitelem. Ukázala mi cestu k pravdám, které jsem nenašel u největších učenců. Víš, že mým oblíbeným předmětem je srovnávací lingvistika! Díky přírodě jsem učinil objevy, které dosavadní lingvisté neznali. Dovolí-li Bůh, oznámím je světu a předložím pravidla, jejichž pomocí lze při znalosti jednoho jazyka poznat všechny živé i mrtvé…“ (AkG, p. X). [Příroda je mým jediným a nejmoudřejším učitelem. Přivedla mě k pravdám, které jsem nenašel u největších vědců. Víš, že mým nejoblíbenějším oborem je srovnávací jazykověda. A tak jsem s pomocí přírody učinil objevy, které dosud lingvisté neznali. Dá-li Bůh, oznámím je světu a předložím pravidla, podle nichž lze při znalosti jednoho jazyka poznat všechny živé i mrtvé…]

M. Akelaitis se odchýlil k vytváření nové lingvistické teorie, k hledání univerzálních hláskových zákonitostí, k tvorbě litevské fonetiky založené na nových principech a k dalším výkladům původu slov a jmen.

Z etymologických výkladů z období emigrace je mnoho těch, které se nacházejí v části gramatiky M. Akelaitise vydané tiskem roku 1890 (ve fonetice) a v knížce „Rzut oka na starożytność narodu Litewskiego“ („Pohled do starobylosti litevského národa“), vydané roku 1885 v Petrohradě.

Gramatika uvádí nové hláskové zákonitosti, jejichž výkladem a ilustrováním se osobitě etymologizují a dávají do souvislosti i slova, která původem nijak nesouvisejí, např.: otec < ti+ev+as (54), dlouhý < ug+as (59); sýr, úzký, svarnas (48); sekat, nůž, pila, pastýř, louka… (57); voják, král… (60); brázda, vchod, okno (65) atd. Tyto i další výklady původu slov vycházejí z fantastické zákonitosti M. Akelaitise, že samohláska u je matkou mnoha hlásek; že z původní hlásky u vznikly hlásky a, e, i, které se vždy vyskytují se samohláskami či souhláskami; že z u pocházejí všechny

167

slabiky (56). Jediným kořenem litevského jazyka je hláska u. Pouze z ní vznikají samohlásky a, e, i, o ve spojeních s r, l, m, n, p, v, j (5).

Mylnost takové nové teorie odhalil J. Jablonskis, když recenzoval část (fonetiku) gramatiky vydané M. Akelaitisem: „Celá knížka M. Ak-a je plná takové vědy, která je ‚dosud našim lingvistům neznámá‘. Sotva kdo pochopí všechny ty nesouvislé podrobnosti, které se vůbec nepodobají vědě o fonetice, jakou najdeme v pracích odborníků. Jak lze vlastně chápat takovou nauku: ilgas, iltis, arti, jautis mají jeden kořen? Zde lze pouze věřit, nebo nevěřit; mluví-li se však o pochopení či nepochopení, pak je třeba říci, že prostý člověk nemůže celé té nauce porozumět. Po pravdě řečeno, žádná věda tu ani není, jsou tu jen vývody, které nediktuje mozek, nýbrž ‚inspirace‘, a proto jim lidský mozek nemůže porozumět.“⁹

Vzhledem ke všemu, co bylo řečeno o záměru M. Akelaitise sestavit srovnávací slovník a o jeho etymologizování, vyvstává otázka, zda M. Akelaitis skutečně připravil srovnávací slovník, jehož rukopis zmiňují práce S. Baltramaityse, V. Biržišky, M. Brenšteina a dalších autorů. Opíráme se o informace M. Akelaitise a dalších, které se dostaly do novin, o dílech, jež připravoval k vydání nebo tiskl; mezi nimi se zmiňuje i srovnávací slovník. To však ještě nedává důvod tvrdit, že M. Akelaitis skutečně napsal srovnávací slovník, který se údajně dostal do zahraničí (Jan MA, s. 1). Za prvé, v dopisech M. Akelaitise a v dobovém tisku (Kuryer Wileński, Bibioteka Warszawska) se uvádí, že sestavoval srovnávací slovník, nikde se však netvrdí, že se takový slovník dokončuje nebo že byl dokončen. Zpráva, že M. Akelaitis psal srovnávací slovník, zřejmě vedla k názoru, že jej napsal a zanechal, ačkoli jej nikdo nikdy neviděl. Že tomu tak mohlo být, dokládá i nepřesné podání informace z časopisu „Biblioteka Warszawska“ V. Biržiškou v „Aleksandryne“ (III, 366), kde se tvrdí, že uvedený časopis píše, že srovnávací slovník je již připraven k tisku, ačkoli se tam ve skutečnosti říká, že takový slovník se teprve píše.

Za druhé, rukopis srovnávacího slovníku M. Akelaitise nebyl nalezen ani v jeho pozůstalosti v Litvě, ani v Polsku, ani v Paříži. Není o něm zmínka ani v novinové zprávě, která uvádí další lexikografické práce M. Akelaitise, jež zůstaly u vilniuského malíře J. Zenkeviče:

„Píší nám z Vilna: Nedávno byla v Paříži založena litevská společnost ‚Żelmna‘ [‚Żelmuo‘], jejímž předsedou byl Marjan Akielewicz, známý litevský spisovatel, který zemřel v říjnu 1887. Bylo známo, že po zesnulém zůstalo jakési literární dědictví, avšak zatím se je nedařilo nalézt. Teprve po smrti vilenského malíře Zienkiewicze byly v jeho sbírkách objeveny Akielewiczovy rukopisy. Mezi nimi patří první místo nedokončenému litevsko-polskému slovníku (asi 300 archů), práci, o níž se několikrát psalo, a kromě toho také značnému počtu menších děl. Vedle Akielewiczových děl jsou v této sbírce rovněž práce jiných autorů, mezi nimi litevsko-polské slovníky L. Andruszkiewicze a pravděpodobně Dowkonta. Dědičky po Zienkiewiczovi nyní chtějí předat rukopisy nebožtíka Akielewicze. Letuwisław“¹⁰. [Píší nám z Vilniusu: Nedávno byla v Paříži založena litevská společnost „Želmuo“, jejímž předsedou byl M. Akelaitis, známý litevský spisovatel, který zemřel v říjnu 1887. Bylo známo, že po jeho smrti zůstala jakási literární pozůstalost, kterou se dosud nepodařilo najít. Teprve po smrti vilniuského malíře Zenkeviče byly v jeho sbírkách nalezeny Akelaitisovy rukopisy. Z nich první místo náleží nedokončenému litevsko-polskému

⁹ Jablonskio Raštai (redagavo J. Balčikonis), IV, Kaunas, 1935, p. 37–38.

„Kraj“, 1893, N 13, s. 12.¹⁰

168

slovníku (asi 300 listů), několikrát zmiňované práci. Kromě toho je v pozůstalosti značné množství menších děl. Vedle Akelaitisových prací jsou ve sbírce také práce jiných autorů, mezi nimi litevsko-polské slovníky L. Andruškevičiuse a možná Daukantase. Dědicové Zenkevičova majetku nyní chtějí Akelaitisovy rukopisy prodat. Letuwislaw“.]

Za třetí, vzhledem k širokým záměrům M. Akelaitise, jeho neustálému těkání a těžkým životním podmínkám je neuvěřitelné, že by v letech 1856–1861, kdy se živil vyučováním a prací pro tisk a současně se věnoval několika dalším činnostem (překladům, dvojjazyčným slovníkům, přípravě a vydávání populární literatury atd.), mohl napsat srovnávací slovník. Nemohl jej psát ani v emigraci, protože zpočátku bojoval o každodenní chléb, a později, když se mohl vrátit ke srovnávací jazykovědě, se věnoval tvorbě nové jazykové teorie a psaní gramatiky litevského jazyka. Ke slovníkům se měl vrátit po dokončení gramatiky, ale ani tu nedokázal dokončit.

Za čtvrté, slovníkářská práce vyžaduje mnoho sil, času, trpělivosti a mimořádné oddanosti této práci. M. Akelaitis nebyl usedlý pracovník, který by se držel jediného úkolu a věnoval se mu, jakým slovníkář musel být, když se chystal napsat dokonce tři slovníky, jejichž sestavení vyžadovalo několik let pečlivé, intenzivní a soustavné práce. Byl čilým, výřečným společenským činitelem, literátem, tvůrcem a vydavatelem populárních knížek pro lid, nikoli však slovníkářem. A. Janulaitis dobře vystihuje nestálost a těkavost M. Akelaitise: „Akelaitis nedokázal sedět na jednom místě; měl tolik velkých i malých plánů a přeskakoval od jedné věci k druhé. Cítil, že potřebuje pohyb, živé lidi, a zavřený ve Svyrłaukách nad knihami strádal duševně. Proto se odtamtud chystal odejít, ale kam a proč, nevěděl ani sám. Občas se zmíní o placeném zaměstnání, ale P. Smuglevičius s Daukantasem ho zadržují a říkají: půjdeš-li do služby, nic neuděláš, ani pro sebe, ani pro vědu“ (Jan MA, s. 27). M. Akelaitis, který strávil u slovníků více než rok ve Svyrłaukách, kde měl nejklidnější a nejlepší pracovní podmínky, se stěhuje do Rietavasu. Tam se stará o vydávání litevských novin, organizaci tiskárny a vydávání knížek pro lid. Roku 1860 se stěhuje do Vilniusu, kde se plně věnuje přípravě a vydávání knížek pro lid. Je jasné, že tehdy neměl ani čas, ani chuť sedět nad slovníky.

Na srovnávací slovník M. Akelaitise je proto třeba nahlížet jako na nerealizovaný záměr, který se projevoval etymologizováním různých jmen a slov a jejich srovnáváním, nikoli soustavným psaním slovníkového textu. M. Akelaitisovi chyběla jazykovědná průprava, oddanost práci i čas potřebný k napsání srovnávacího slovníku, a jeho záměr tak zůstal neuskutečněn. Sotva tedy stojí za to hledat rukopis tohoto slovníku, který zmiňují bibliografové a autoři píšící o M. Akelaitisovi. S největší pravděpodobností jde o jednotlivá etymologická vysvětlení a jejich fragmenty, z nichž některé byly otištěny, zatímco jiné zůstaly roztroušeny v rukopisech.

M. Akelaitis shromažďoval materiál nejen pro srovnávací, ale i pro dvojjazyčné (polsko-litevské a litevsko-polské) slovníky. Na radu M. Valančiuse je začal sestavovat a sliboval, že nejprve připraví malý polsko-litevský a později litevsko-polský slovník; materiál k němu měl připravený a stačilo jej jen vybrat („ociosac“) a systematicky zpracovat („w jedno piękną całość zestawić“). Tento připravený materiál tvořily patrně slovníky jiných autorů, vydané tiskem a zejména v rukopisech (Andruškevičiův, anonymní slovník východních Litevců aj.), které M. Akelaitis doufal snadno využít.

169

O průběhu přípravy polsko-litevského slovníku podává M. Akelaitis v dopisech rozporuplné zprávy. V konceptu dopisu A. Kirkorovi z 3. V. 1858 píše:

„V současné době dokončuji Polsko-litevský slovník. Našel jsem člověka, opravdového Litevce, který má mou práci na vlastní náklady dát do tisku (F1–10, p. 2). [Nyní dokončuji polsko-litevský slovník. Našel jsem člověka, skutečného Litevce, který má mou práci na vlastní náklady předat do tisku.]

Vzhledem k tomu, že M. Akelaitis snadno a rychle sliboval, že všechno brzy udělá, vzbuzuje tato zpráva pochybnosti. Ve skutečnosti M. Akelaitis o něco později v dopise J. Kraševskému oznámil:

„Slovníky: polsko-litevský a srovnávací litevský postupují želvím tempem. Do prvního vedle litevských zařadím také staropruská slova a rovněž lotyšská, která už v litevštině zanikla. Rozumí se, že zde nemůže být řeč o německých slovech, která pronikla do lotyštiny. Dále objasním polská slova, jejichž původ je v litevštině, jako například skrzydło, oskard, kord, ogół, szczegół atd. Za třetí stručně vyložím názvy z litevské mytologie uvedené ve slovníku Orgelbranda, které jsou (ať mi pánové sestavovatelé odpustí) popsány nanejvýš nesmyslně“ (F1–11, p. 3). [Slovníky — polsko-litevský a srovnávací litevský — postupují želvím tempem. Do prvního zařadím vedle litevských také staropruská slova a rovněž lotyšská, která už v litevštině zanikla. Je samozřejmé, že zde nemůže být řeč o německých slovech, která pronikla do lotyštiny. Dále objasním polská slova, jejichž původ je v litevštině, jako například skrzydło, oskard, kord, ogół, szczegół atd. Za třetí stručně vyložím litevská mytologická jména uvedená ve slovníku Orgelbranda, kde jsou (ať mi pánové sestavovatelé odpustí) popsána špatně.]

Z úryvku tohoto dopisu je patrné, že polsko-litevský slovník nebyl dokončován, nýbrž, jak lze říci, teprve se začínal sestavovat. Svými staropruskými a lotyšskými ekvivalenty a mytologickými jmény se podobá srovnávacímu slovníku. Je vidět, že M. Akelaitis neměl pevně stanoveno, co kam zařadit, a na jednom místě uvádí, že mytologická jména budou zařazena do srovnávacího slovníku, jinde pak do dvojjazyčného polsko-litevského slovníku. To svědčí o jeho váhání, typickém pro začátek práce. Nakolik to dovolují posoudit archivní a další materiály, které se nacházejí v naší republice, M. Akelaitis o práci na slovníku polského a litevského jazyka jinde už nic neříká. Pouze v dopise A. Kirkorovi z 26. XI. 1859 se ještě zmiňuje:

„Kromě knížek pro lid brzy vydáme Litevsko-polský a Polsko-litevský slovník a také litevskou gramatiku (TŻ, III, 318). [Kromě knížek pro lid brzy vydáme litevsko-polské a polsko-litevské slovníky a také gramatiku litevského jazyka.]“

Dvojjazyčné slovníky, které tehdy ještě nebyly sestaveny, měly vyjít po populárních knížkách, jichž M. Akelaitis v roce 1860 vydal pět. Další vydavatelská činnost se zastavila kvůli nedostatku prostředků a jiným pracím (srov. JanMA, 49). Polsko-litevský slovník není zmíněn ani v již citovaném tisku (Kuryer Wileński, Biblioteka Warszawska, Kraj), kde se hovořilo o lexikografické práci M. Akelaitise. Je tedy nejpravděpodobnější, že rukopis takového slovníku nebyl připraven. Šlo zřejmě o neuskutečněný záměr M. Akelaitise, stejně jako srovnávací slovník. M. Akelaitis mohl snadno napsat malý polsko-litevský slovníček, neboť měl k dispozici polsko-latinsko-litevský slovník K. Širvyda. Kvůli roztěkanosti a pouštění se stále do nových prací se však tomuto slovníčku nemohl věnovat a ten, jak lze předpokládat, zůstal nesestaven. O existenci rukopisu takového slovníku nemáme spolehlivé údaje.

Pouze třetí lexikografická práce M. Akelaitise — litevsko-polský slovník — je jasně doložena jako skutečnost. M. Akelaitis o něm opakovaně psal ve svých dopisech, které již byly citovány. Slovník byl zmíněn také v tisku, kde se uvádělo i to, že rukopis litevsko-polského slovníku M. Akelaitise byl nalezen mezi knihami a rukopisy, které zanechal vilniuský malíř Zenkevičius,

170

že nebyl dokončen a měl asi 300 listů (nikoli archů, jak se uvádí v JanMA, s. 1, protože tak velký slovník M. Akelaitis, zaměstnaný i jinými pracemi, nemohl napsat). Po Zenkevičiusově smrti se litevsko-polský slovník M. Akelaitise dostal do rukou J. Karlowicze¹¹. Protože nyní rukopis slovníku nemáme, nelze jej charakterizovat. Těžko lze dokonce říci, o jaký slovník jde — dvojjazyčný, nebo vícejazyčný. V konceptu dopisu A. Kirkorovi M. Akelaitis zmiňuje slovník litevského jazyka a uvádí jeho příklad:

„Litevský slovník bude předložen v polštině, ruštině a němčině. Zde je ukázka. Kalpa, os f. sluga, uczestnik; clyra, участник; Diener und Dienerin, Theilnehmer. Giliminia kalpa, šuga, wspólnik śmierci, zbój. Pórdvnaj: Sanskr. Klpn. 1) causam fieri alcjs, rei, 2) facere, efficere, 3) dare, impertire. Lotyskie Kalps, parobek. Gotškie hilpa, halp, niemiecke helfen, Polskie chłop (F1—10, s. 8).

Zdá se, že zde je uveden příklad litevsko-polského slovníku, nikoli slovníku srovnávacího, v němž by měly být také latinské a řecké ekvivalenty. Je vidět, že M. Akelaitis všude prokládal text slovy z různých jazyků, a tak do ukázky litevsko-polského slovníku zapsal také ruské, německé a sanskrtské ekvivalenty.

O litevsko-polském slovníku M. Akelaitise lze částečně usuzovat ze tří konceptních lexikografických stránek, které se dochovaly v pozůstalosti M. Akelaitise (F1—32, s. 1—3); jednu z nich zde uvedeme v plném znění:

Saunóra = эгоист. šieks = цель. sáugulis = осторожность; jeď opatrně, kam to sjíždí, aby vůz nepřevrátil. saudarbis = kdo pracuje jen pro sebe, a ne pro druhého, ten je saudarbis = эгоист. savaimei = dab(r)avolnai; klíč se mu sám zlomil, nezamkl. savyšta, savyba = 1) свойство; vystačíme si s vlastností; 2) własność — taková je vlastnost té věci. savigyra = samochwał. skaistyaris mosiądz skanakyš, ė ponstny, pociągajoncy; koho tváře jsou špičaté, oči ostré [;] serce skamul, pamacz ius skanę mergą [;] kdo se krásně dívá, ten je skanakyš skanskonis lakóč skarda plech skėtis deštník sausainis = sucharek, pečený na vodě, bez mléka a bez másla rakas споръ. Jakmile se objeví prasklina, husy se líhnou z vejce skiltis, ies 1) szczep, ród. Pochází z vysokého rodu = giminės 2) gatunek Odrůda brambor minikas загадчик spėjikas отгадчик skyra výběr, rozdíl. Už není žádný rozdíl, všichni pijí. Vezme bez rozdílu. Staří i mladí leží bez rozdílu v jedné světnici skyras,a výlučný, oddělený. Byl oddělen od celého světa skyrybė rozdíl skyris,io kapitola skyrus,i samotný skystalinti být bez půdy. Plavat, jako by skystis жидкость (качество), řídkost skystutis — ten, kdo se nebrání, neodporuje skolinkas bez příslibu nepozorný k dluhu. Půjčím mu to = dávám skolytis = žizcyti zadlužac sie skomas = chuť. Libové telecí bez jakékoli chuti [.] jídlo chutné.

¹¹ V. Žukas, Z dějin knihoven a bibliografie, „Ročenka Vědecké knihovny Vilniuské státní univerzity nesoucí jméno V. Kapsukase“, 1858—1959, Vilnius, 1961, s. 249.

171

skometi = chutnat, ústa chutnají, když jíš něco sladkého. Ona chce ochutnávat med

skradžia — propast — Hrom [?] tě do propasti srazí za to.

skradžias, ia příd. = bezedný. Kéž bys šel do bezedné propasti.

uktvere pobíhá kolem své farmy.

skráitas — lono, vytažení z oděvu. Oděv se zkrabatí a vznikne skráitas.

skriesti, skriedžiu, skriešiu. Narýsovat kruh. Čaroděj obkroužil vřídek, aby se dál nešířil.

skriest(u)vas — kružítko. Tímto kružítkem opíšeš kruh.

skritulis

skrybele s vyhrnutými okraji je dobrá.

skritinys: kruh. Louka zarostla skritiny.

čtvrtina čtvercový.

skrodas = polož, skroj řemen a konce spoj švem řemenem.

skuba = spěch. Z uspěchané práce se člověk neraduje. Uspěchaná práce je odbytá a nestojí za nic.

skubinas = uspěchaný, uspěchaná práce.

skubus = uspěchaný člověk, spieszny.

skुईsti — dovádět.

skuitinys — rozpustilost, vášeň. Přepadla ji rozpustilost [skuitinys]. Už ta rozpustilost nepřejde.

skunda šetrnost. Kvůli šetrnosti je třeba šetřit.

skurda bída. Marčiai žijí v bídě.

skurdiena Ve Veluně žít v bídě.

skurdus = žalostný. Je žalostné poslouchat, jak se tam perou. Žalostné srdce.

skursna chudák.

skursnas,a chudý.

Písmo těchto stran a uvedené ilustrační příklady však vyvolávají pochybnosti, zda jde o rukopis M. Akelaitise. Jednak věty uvedené u jednotlivých slov zcela odpovídají příkladům obsaženým v rukopisu slovníku A. Jušky. M. Akelaitis je nemohl opsat ze slovníku A. Jušky, protože ten tehdy ještě nebyl sestaven. Jednak se rukopis liší od písma M. Akelaitise. Užíváním písmene v se rukopis také odlišuje od rukopisů M. Akelaitise, v nichž se píše polské w. Z toho tedy plyne závěr, že tyto tři lexikografické strany, které se dostaly do pozůstalosti M. Akelaitise, nepatří M. Akelaitisovi.

Lexikografická činnost M. Akelaitise se projevovala nejen snahou sestavit srovnávací slovník a dva dvojjazyčné slovníky, ale také sběrem různorodého terminologického materiálu a tvorbou nových termínů, zapisováním litevských termínů do polského textu gramatiky litevského jazyka, výklady slov a dalšími drobnými poznámkami.

Při vydávání litevských knížek a překládání z jiných jazyků si M. Akelaitis musel vytvářet také litevské termíny a sestavovat jejich seznamy a slovníčky. Litevská terminologie různých oborů byla tehdy velmi chudá, neustálená, anebo zcela chyběla. Tehdy ještě neexistovaly ani elementární učebnice matematiky, přírodních věd, dějepisu, zeměpisu a dalších oborů, a tak si ti, kdo psali nebo překládali z jiných jazyků, museli nejpotřebnější termíny vytvářet sami. Touto cestou se vydal i M. Akelaitis.

V rukopisném oddělení knihovny Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase se nachází dvacetistránkový rukopis M. Akelaitise „Rodykle wardų sawiszkujŲ, kaip kores augimes wadina Žemajčiai“ (signatura D1020), který obsahuje přibližně 580 názvů rostlin s latinskými ekvivalenty. Pod písmenem A je 21 heslových názvů rostlin, a to:

Mák zahradní Papaver somniferum (1), Agr asai Ribes. Uva crispa (1), Agrastai dᵉ, dᵉ, angrešt plodí, Ribes Grossularia (1), Angrešt chlupatý dᵉ reclinatum (1), Puškvorce Aeorus, calamus. Kalmus (1), Konitrudy Galeopsis Tetrahit (1); Jmelí viscum album, jmelí (1), Anyszys viz Anýz.

172

Sison anisum (1), Topol černý, populus nigra (1), Chmel, Humulus Lupulus. Chmel (1), Osika, populus tremula (1), Přeslička zimní, epuisetum hiemale (1), Aszōkliai, ribes rubrum. Aszwōkliai (1), Plavuň vidlačka, lycopodium, selago (1), Brslen evropský, evonimus europaeus (1), Zimní žito, secale cereale vernum (1), Krvavec lékařský, sanguisorba officinalis (1), Maliny, rubus, Idaeus, maliny (1), Oves, avena sativa. planý oves, ave. fatua (flaves ser.), tráva z ovsa, bromus sterilis (1).

Ve slovníčku se vyskytují žemaitské formy, např.: Dēwamediai (4), Erszketiai (4), Papartiai (11), Žaltia lunks (17) aj. Někdy se souběžně uvádějí žemaitské a aukštaitské podoby názvů rostlin, např.: Klaus, acer platanvides. Klevas (7), Warputiai. Ariticum repens. Warpucziai, warputis (15) aj.

Tento seznam rostlin si M. Akelaitis opsal z rukopisu žemaitského botanika J. Pabrėži „Tayslōs augimiu“ (Taislius augymių), na jehož straně 887 začíná „Rodiikle Waarduu sawyszkuuju kaap kōres augimes wadyn Žemaytee“. Seznam i názvy rostlin M. Akelaitis převedl do aukštaitštiny a jen tu a tam ponechal žemaitské formy.

Na úvodní straně rukopisu slovníčku je cizí rukou poznamenáno: „Bylo použito Staugaitisova slovníku a nového botanického slovníku. Z Kriaučiūnasova archivu (přes Čiutą).“

Při překladu a přípravě práce „Apej garus“ (Fl—31) k vydání se M. Akelaitis setkal s jednotlivými částmi lokomotivy (jeho slovy parního kotle a železného vozu) a musel pro ně najít litevské názvy. Stal se tak prvním tvůrcem technické terminologie, který ve své práci uvedl více než sto názvů součástí lokomotivy s vysvětleními, např.: antvožėlis, aušytojas, katilas, kaitintojas, muštuvė, plaukytojas, pliumpa, provadūrys, stiebas, svirtis, stūma, švilpynė, tarpininkas „ojnice“, triuba, volė, vežės „koleje“, žirgiai, žibintuvė atd. Jde převážně o slova z lidového jazyka použitá jako termíny a o několik nepodařených novotvarů (plaukytojas „plovák“, aušytojas „kondenzátor“ aj.). Tato první sbírka technických termínů je důležitá pro dějiny terminologie (podrobněji viz časopis „Mokslas ir technika“, 1969, č. 11).

M. Akelaitis je také jedním z tvůrců gramatické terminologie. Ačkoli jeho gramatika litevského jazyka byla napsána polsky, na některých místech (v úvodu aj.) jsou vedle polských termínů v závorkách uvedeny také zhruba dvě desítky litevských ekvivalentů. Byly převzaty od předchůdců (A. Baranauskase aj., např.: raštelis „písmeno“, rašyba, tarmė, lankstymas, žodži-ūgis, saudžiai „souhlásky“) nebo je vytvořil sám M. Akelaitis (např.: balsyba „nauka o hláskách“, raštadailė „grafika“, žodžkilis „etymologie“, tartis „slabika“ aj.). M. Akelaitis měl obecně sklon vytvářet termíny, jak je patrné i z jeho prvního litevského dopisu M. Valančiovi (TŽ, III, 292–294), v němž najdeme tyto novotvary: raštenybė (pol. pismienictwo), mėnskaitlius, neboli metininkas, „kalendář“, kalbamylis „filolog“, tiesiaieškōjas „kritik“ a žodynas, k němuž připojil tuto poznámku: „Říkám ‚Žodinas‘, ne Žodinis, jak chtějí Wallenjawicze a Iwinskis; říkáme totiž — karklis, karklinas, puszis, puszinas: proto také žodis — žodinas (s. 293).

Kromě terminologických sbírek lze v rukopisech M. Akelaitise nalézt různé výklady slov a událostí i další podobné věci. Nejvíce jich je připojeno k překladu K. Donelaitisových „Metų“ do polštiny, který je uložen v Ústředním státním archivu Litevské SSR (f. 378, PS, 1861, b. 16, d. 1, l. 145–198). Překlad do po-

173

Na s. 197–198 je uvedeno 18 očíslovaných vysvětlivek – poznámek („Przypisy“), které zde uvádíme s připojenými překlady a označením, které části a verše „Metų“ se týkají: 1) Litwini utrzymują że bocian odlatuje w odległe kraje na sen zimowy. [Litevci se domnívají, že čáp odlétá do dalekých krajů k zimnímu spánku (I, 43).] 2) Ten wiersz trudno oddać po polsku, bo wyrazy: Jurgut! Jurgut! kinkyk, kinkyk, paplak, paplak — są naśladowaniem śpiewu słowiczego. [Toto slovo se těžko překládá do polštiny, neboť výrazy: Jurgut! Jurgut! kinkyk, kinkyk, paplak, paplak — napodobují zpěv slavíka (I, 107).] 3) Słowik po litewsku lakštingala, rodzaj żeńskiego. Litwinki w drodze zwykle śpiewają swoje ulubione dajnos, stąd poeta porównywa słowika z wieśniaczką, idącą w gościnę. [Słowik — lakštingala, ženského rodu. Litevky na cestě obvykle zpívají své oblíbené dajnos, proto básník přirovnává slavíka k venkovance (būrė), která jde na návštěvu (I, 116).] 4) Szupinis jsme přeložili jako hrachovou polévku. Jde o hrách hustě vařený s moukou nebo kroupami. Taková hrachová polévka se neobejde bez slaniny, vepřového masa, nožiček a prasečího ocasu, který v míse tvoří veškerou ozdobu tohoto Litevci oblíbeného pokrmu. [Šiupinį jsme přeložili jako hrachovou polévku. Jde o hrách hustě uvařený s moukou nebo kroupami. Taková hrachová polévka musí obsahovat slaninu, vepřové maso a prasečí ocas, který v míse tvoří veškerou ozdobu tohoto Litevci oblíbeného jídla (I, 151).] 5) W r. 1709 i 10 grasowało na Litwie morowe powietrze. Śmiertelność była wielka, wsie stały pustkami. Rząd pruski sprowadził kolonistów z Niemiec, Szwajcarii, Francuzów. Ci z czasem stali się z Litwinami, przyjęli ich język i zwyczaje. [V letech 1709–1710 řádil v Litvě mor. Úmrtnost byla vysoká, vesnice zůstaly pusté. Pruská vláda přivezla kolonisty z Německa, Švýcarska a Francie. Ti časem splynuli s Litevci a přijali jejich jazyk a zvyky (I, 563).] 6) Giltinė — żądnica, bogini śmierci, tak zwana, że swojem żądłem (żądło) wysysa z trupów jad śmiertelny i nim zabija ludzi. Ztąd przy umarłym kładziono nożyce, żeby Giltinė ucinał język, kiedy przyjdzie wybierać z niego truciznę. [Giltinė — bohyně smrti, protože svým žihadlem vysává z mrtvol smrtelný jed a jím zabíjí lidi. Proto se k zemřelému kladly nůžky, aby Giltinė mohla useknout jazyk, až přijde vysávat z něj jed (II, 37, 88).] [Slovo giltinė není přeloženo, zůstalo i v polském textu a píše se s velkým počátečním písmenem.] 7) Poeta przedstawiając Giltinę z kosą, odstąpił od dotychczasowych podań ludu. (Czytaj przepisy, poprzedzający). [Básník se tím, že Giltinę zobrazil s kosou, odchýlil od tehdejších lidových představ. (Viz předchozí poznámku.) (II, 90).] 8) Pańszczyzna po litewsku baudžiawa, co znaczy przymus, gwałt. [Baudžiava litevsky znamená nucení, násilí (II, 99).] 9) „kaip būrą baudžiąwa baudžia“ znaczy jak gwałt na chłopa (gaura) gwałtownie naciera. [„kaip būrą baudžiąwa baudžia“ znamená, jak robota na panském tíží sedláka (II, 148).] 10) Deiwes — widma, straszydła. [Deivė — čarodějnice, strašidlo (II, 212).] [Slovo deivė nebylo přeloženo do polštiny a píše se s velkým počátečním písmenem.] 11) Podkomorzy — Pakamorė, pomocník starosty. Povinností podkomořího je oznamovat rolníkům vládní nařízení a vybírat od nich daně. Pakamorė — pomocník starosty. Jeho povinností je vyhlašovat vesničanům vládní příkazy a vybírat od nich daně (II, 437).] 12) Wachmistrz, urzędnik policji ziemskiej. [Wachmistrz — úředník místní policie (II, 544).] 13) Niewłaściwie tu użyliśmy wyrazu dziewosłęb. Kwieślys — wzywający, zapraszający na wesele: kweśće, kwęcciu, zapraszam. Dziewosłęb po litewsku pirszlys: perszu, dziewosłębie, raję. [Slovo dziewosłęb jsme zde použili nesprávně. Kwieślys — ten, kdo žádá, zve na svatbu: kviestie, kviečiu — prosím. Dziewosłęb se litevsky řekne piršlys: perszu (III, 83).] 14) Czepek, wyłączny strój mężatek, po litewski rykas. Z tym wyrazem ma pokrewieństwo rykįs, rykūnas rządca; rykūne ochmistryni, gospodyni. Wienec pozwolony tylko dziewczynom; mężatka może stroić się w kwiaty i rutę, póki nie porodzi córki, czyli póki nie zostanie babą. Jeżeli przypadkiem dziewczyna stanie się matką (co się bardzo rzadko przytrafia na Litwie), traci prawo do czółka (pałaklė) i do wianka. W takim razie nieszczęśliwa wyznaje swoją winę na spowiedzi i ze łzami błaga księdza, żeby jej pozwolił przynajmniej stroić się w rutę i kwiatuszki, kiedy nie wolno wrócić do insigniów panieństwa — do czółka i wianka który dzisiaj opłakuje w rzewnych dainach. [Čepiec je výhradním oděvem vdaných žen; litevsky se nazývá rykas. Příbuzná jsou mu slova rykįs, rykūnas „vládce“, rykūne „hospodyně“. Věnec smějí nosit pouze dívky; vdaná žena se může zdobit květinami a routou, dokud neporodí dceru, tedy dokud se nestane babičkou. Stane-li se dívka náhodou matkou (což se v Litvě stává velmi zřídka), ztrácí právo na čepček (pałaklė) a věneček. V takovém případě nešťastnice vyzná svou vinu při zpovědi a se slzami prosí kněze, aby jí dovolil zdobit se alespoň routou a kvítky, když se již nesmí vrátit k odznakům panenství — k čepci a věnci, nad nimiž dnes naříká v dojemných dainos (III, 105).] 15) W izbie litewskiej nie ma posadzki, a jeno tok, kle-

174

pisko ubite z gliny. [V litevské světnici není podlaha, jen udusaná hliněná zem (III, 183).] 16) Kriwule je zahnutá hůl, kterou používá starosta. Chce-li starosta něco oznámit rolníkům, posílá Kriwulę od chalupy k chalupě. Litevec, který tuto hůl dostane, ji pošle dál a sám spěchá ke starostovi. Proto se říká: eimi in kriwulę, jdu na poradu; pareimi iż kriwules, vracím se z porady. Kriwule a také Kriwis i Kriwiu-Kriwaitis (Kriwe-Kriwajto) mají společný původ. Tím se vysvětluje i ona zvláštnost — výsměšné litevské rčení skurczypałka. [Kriwulė — zahnutá hůl užívaná starostou. Chce-li šaltyšius něco oznámit rolníkům, posílá kriwulę od chalupy k chalupě. Litevec, který hůl dostane, pošle ji dál a sám spěchá ke starostovi. Proto se říká: eimi in kriwulę, pareimi iš kriwulės. Kriwulė a také Krivių-Krivaitis (Kriwe-Kriwajto) mají společný původ. Odtud pochází i posměšné rčení o Litevcích: liet uvis — riesta lazda (IV, 153).] [Slovo krivulė zůstalo i v polském textu.] 17) Autor má na mysli dva požáry, které vypukly v Královci v letech 1764 a 1769. [Autor má na mysli dva požáry, které vypukly v Královci v letech 1764 a 1769 (IV, 184).] 18) V těch dobách vláda nařizovala rolníkům hubit vrabce a vrány. Sedlák měl každoročně dodat dvanáct vrabčích hlav a několik párů vraních nohou. [V těch dobách vláda nařídila rolníkům hubit vrabce a vrány. Sedlák měl každoročně dodat dvanáct vrabčích hlav a několik párů vraních nohou (IV, 293).]

K obsahu sbírky písní G. Neselmana (Fl—26, s. 3) jsou připojeny tyto jazykové výpisky, poznámky a vysvětlivky (Zwroty językowe);

Kas gelbės ieškotie? — kdo pomůže hledat (s. 3); surinko tris metelius. Pavytysius lapelius (s. 4); Mamuž, mamuž, garbužėle (s. 6); Pridab otie — dozierać (s. 6); Žemynelė — žiedekele, neznamená to snad: zeměnko, zemičko ozdobená květy? (s. 7); Žemynos ziedai (s. 9); Kopini kas (s. 8); Nehrunger; Ei mergate pakalnele! dívko z nížiny. Del ko taip dailos į lemenelį (s. 9); Muma moczutes (s. 9); Weluka flaga (s. 12); Kas tawę nuszausai? (17); Palynelis, Schlingennetz (18); Penkes backzeliu (13); Ne kwete peledą vieną. Lckys niedzwiedz (14); O wilkelis linksmas esąs wedis oszka szokti (14); Paganikelis, pasterz.

Většinou se zde polsky vysvětlují méně obvyklá slova.

V polsky psané drobné práci M. Akelaitise „Moja chata“ (Fl—14) je také několik krátkých poznámek („Objaśnienia“) k užívání slov lenkai, Lauma, Perkūnas, šiaurys aj.

Byly zmíněny slovníky litevštiny, které M. Akelaitis zamýšlel připravit, i drobné lexikografické práce, jež vykonal během pobytu v Litvě. V emigraci se zabýval tvorbou nové lingvistické teorie a psaním gramatiky, takže lexikografii mohl věnovat jen málo pozornosti. Pouze příležitostně se zde zmiňuje, že mu záleží i na slovnících. V dopise z Paříže J. Kraševiči z roku 1883 napsal:

Nedávno jsem si v novinách Warsz. přečetl zprávu o vypsání soutěží Akademií věd v Krakově. Mezi nimi nacházím soutěž pojmenovanou po Samuelu Bogumilu Lindem: „vypracování v oblasti polského jazyka“. — Mám chuť se soutěže zúčastnit. Hodlám napsat takovou práci: „Přehled polských slov pocházejících z litevštiny nebo majících s ní společný původ“. — Nejdražší a nejmilejší krajane! Račte mi jako člen Krakovské akademie laskavě zaslat podrobné informace o zmíněné soutěži. Který den a rok připadá konečný termín a komu je třeba rukopis odevzdat? Druhá práce, o níž stále sním, je Etymologický slovník polského jazyka. Poláci dosud podobné dílo nemají. Myslím také na polsko-litevský a litevsko-polský slovník. Ale kdo mi zajistí prostředky k uskutečnění této práce?…¹² [Neseniai skaičiau Varšuvos laikraštyje žinutę apie Krokuvos mokslo akademijos konkursų tvarkaraštį. Tarp jų yra ir S. B. Lindės vardo konkursas: „lenkų kalbos tyrinėjimai“. Man norisi dalyvauti konkurse. Ketinu parašyti tokius tyrinėjimus: „Lenkų kalbos žodžiai, iš lietuvių kalbos kilusieji arba turintieji bendrą šaltinį“. Brangus ir mielas Tautieti! Teikis atsiųsti man kaip Krokuvos Akademijos narys smulkią informaciją apie minėtą konkursą. Kada paskutinis terminas (metai ir diena) ir kam reikia įteikti rankraštį? Antras darbas, apie kurį nuolat galvoju, yra Išvestinis lenkų kalbos žodynas. Lenkai iki šiol neturi panašaus darbo. Galvoju taip pat apie lenkų-lietuvių ir lietuvių-lenkų žodynus. Bet kas man užtikrins lėšas tam darbui atlikti?…]

¹² Rukopisné oddělení Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase, fond M. Akelaitise.

175

Z tohoto dopisu je patrné, že M. Akelaitis i v emigraci, zaměstnán jinou prací, snil o lexikografické činnosti, o polsko-litevských a litevsko-polských slovnících, které, jak se zdá, dosud nebyly sestaveny. To znovu připomíná, že k lexikografickému odkazu M. Akelaitise (srovnávacímu a dvěma dvojjazyčným slovníkům), který zmiňují bibliografové, je třeba přistupovat velmi rezervovaně.

Po přehledu lexikografické činnosti M. Akelaitise lze konstatovat následující:

Nadšenec a snílek M. Akelaitis se domníval, že brzy bude moci napsat dokonce tři slovníky, začal shromažďovat materiál a hlásal, že ten či onen slovník je již téměř hotov, ačkoli ve skutečnosti se do práce ještě ani pořádně nepustil.

M. Akelaitis byl na lexikografickou práci do jisté míry připraven. Naučil se několik jazyků, zajímal se o dříve sestavené litevské slovníky a shromažďoval je, ať už tištěné, nebo rukopisné; několik z nich (Andruškevičiusův a anonymní východní) bylo nalezeno v jeho pozůstalosti. Zřejmě se je chystal využít. Pro sestavení slovníků nashromáždil M. Akelaitis poměrně rozsáhlou tištěnou literaturu. Z jeho vyjádření a uvedených příkladů je však patrné, že neměl jasné ani pevné lexikografické zásady. Zvláště váhal, zda do dvojjazyčných slovníků zařazovat ekvivalenty z dalších jazyků; v příkladech těchto slovníků, které uvedl, se objevují ekvivalenty ve čtyřech i více jazycích, ačkoli pro dvojjazyčné slovníky nejsou potřebné. Mnohé lze vytknout také srovnávacímu slovníku, který M. Akelaitis zamýšlel napsat: z příkladů je patrné, že se nedržel ustálených zásad etymologického slovníku a často svévolně stavěl vedle sebe slova, která spolu původem vůbec nesouvisejí. Etymologizace vlastních jmen a slov, jež měla být do srovnávacího slovníku zařazena, ukazují, že M. Akelaitis nedokázal osvojit si zásady srovnávací historické lingvistiky; hledal a domníval se, že objevil nové hláskoslovné zákony, jimiž se řídil při vytváření ještě podivnějších etymologií.

Nedostatečná lingvistická příprava, neustálé tříštění sil, neschopnost soustředit se na lexikografickou práci, nepochopení obtíží spojených se sestavováním slovníků a těžké životní podmínky bránily M. Akelaitisovi dosáhnout v lexikografii výraznějších výsledků. Jeho lexikografická činnost se vyznačovala širokými, avšak nerealistickými záměry, z nichž většina zůstala neuskutečněna.

Slovníky, které M. Akelaitis zamýšlel sestavit, zůstaly nedokončené a nevyšly tiskem. Pouze rukopis litevsko-polského slovníku se dostal do rukou polského lingvisty J. Karlowicze a mohl být využit při výzkumu litevštiny. Přesto M. Akelaitis jako lexikograf sehrál pozitivní roli ve vývoji litevské lexikografie. Navázal na práci spisovatelů, kulturních a společenských činitelů z první poloviny 19. století v oblasti rozvíjení litevského spisovného jazyka, přispěl ke shromažďování slovní zásoby litevštiny i k sestavování slovníku. Mezi vzdělanci šířil a posiloval myšlenku, že k uchování a rozvoji litevštiny je zapotřebí slovník a že bez slovníku není možné litevštinu dále obohacovat a normovat. O lexikografických pracích M. Akelaitise se psalo v tisku a jeho současníci o nich věděli. To podněcovalo i další vzdělance, aby se začali zajímat o sestavení a vydání litevského slovníku. M. Akelaitis se věnoval také shromažďování a tvorbě litevské terminologie. Přispěl rovněž ke shromažďování a uchovávání litevských rukopisných slovníků. Díky němu se zachoval východní litevsko-polský slovník z druhé poloviny 19. století, důležitý pro osvětlení dějin lexikografie.

176

Cílem tohoto článku bylo podrobněji nahlédnout do lexikografické činnosti M. Akelaitise, které se dosud věnovala jen stručná pozornost na základě bibliografických a biografických údajů, přičemž byly uváděny tři jeho lexikografické práce (srovnávací a dva dvojjazyčné slovníky). Prostudováním dostupných archivních i tištěných materiálů týkajících se M. Akelaitise a konkrétním zkoumáním lexikografického odkazu, který se mu připisuje a který máme k dispozici, jsme se pokusili zjistit, co M. Akelaitis skutečně vykonal v oblasti litevské lexikografie a které jeho záměry zůstaly neuskutečněny. Je zřejmé, že toto úsilí je pouze začátkem hledání a zkoumání lexikografického odkazu M. Akelaitise, úvodem, který bude třeba doplnit a upřesnit dalším pátráním po jeho slovnících (zejména po nejrealističtějším z nich — slovníku litevštiny a polštiny) i po dalších materiálech a rozsáhlejším výzkumem.

ZKRATKY PRAMENŮ

1. AkG = Gramatyka języka litewskiego. Glosownia. Napisał Mikolaj Akielewicz, Poznań. 1890.

2. Fl, 1…49 = Rukopisná pozůstalost M. Akelaitise uložená v Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd TSR (F1), sestávající ze 49 složek (označují se číslem za pomlčkou).

3. Jan MA = A. Janulaitis, Mikalojus Akelaitis, Vilnius, 1969.

4. Tž = „Tauta ir Žodis“, publikace Fakulty humanitních věd, I—VII sv., Kaunas, 1923—1931.

M. Akelaitis jako lexikograf

I. Kruopas

Shrnutí

Článek podává rozsáhlý přehled lexikografických prací M. Akelaitise (1829–1887), významného představitele litevské kultury, osvěty, literatury a vědy poloviny 19. století. M. Akelaitis se zajímal také o srovnávací jazykovědu, v níž litevština již tehdy zaujímala důležité místo, a snažil se přispět ke studiu litevského jazyka i k tvorbě jeho gramatiky a slovníků. Zamýšlel sestavit litevsko-polský, polsko-litevský a srovnávací slovník litevského jazyka. Za tímto účelem po mnoho let shromažďoval materiál z různých zdrojů, zejména z litevské krásné literatury, a napsal větší část litevsko-polského slovníku. Tento slovník používali polští jazykovědci při výzkumu litevského jazyka. Aktivní účast M. Akelaitise na společenském, kulturním a literárním životě Litvy, na povstání proti carismu v roce 1863 a následná emigrace do Paříže po potlačení povstání neumožnily M. Akelaitisovi dokončit jeho lexikografické záměry. Přesto sehrál pozitivní úlohu v rozvoji litevské lexikografie a spisovného jazyka.

12. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos