AKTUÁLNÍ VÝZKUM

V. Schmidt, Die Streckformen des deutschen Verbums. Substantivisch-verbale Wortverbindungen in publizistischen Texten der Jahre 1948 bis 1967, Halle (Saale), 1968, 144 p.

Studie německé lingvistky Veroniky Schmidtové o slovesných spojeních se slovesnými podstatnými jmény (například Vortrag halten, Mitteilung machen, Entscheid(ung) treffen, česky podat zprávu, přijmout rozhodnutí) může vzhledem k problematičnosti této otázky zaujmout i bohemisty. Jak známo, J. Jablonskis, ačkoli sám užíval duoti patarimą, gauti pakvietimą, neturėti pasitikėjimo, podobná spojení jinak opravoval¹. Někteří s takovými opravami nesouhlasili a tato spojení hájili. Podobně postupoval také sestavovatel „Sebraných spisů“ J. Jablonského J. Palionis². Avšak i dnes jsou tyto formy hodnoceny různě a užívány ještě různěji. Proto bychom, aniž si činíme nárok na úplnou recenzi, rádi vyzdvihli některé teoretické myšlenky této práce, které by mohly být aktuální i pro češtinu.

Autorka shromáždila pro svou práci více než osm a půl tisíce příkladů z německé publicistiky za dvacetileté období (1948—1967). Tato obsažná kniha se skládá z úvodu, tří kapitol — gramatické a syntaktické analýzy, stylistické analýzy a shrnutí rozsáhlých statistických údajů —, závěrů a příloh: dvou rejstříků, slovesných podstatných jmen a sloves (s uvedením četnosti).

Spojení sloves a slovesných podstatných jmen³ nazývá V. Schmidtová analytickými frazeologickými spojeními, utvořenými ze substantivního abstrakta a významově oslabeného slovesa, které plní úlohu strukturálního centra, a existujícími paralelně se syntetickými slovesnými formami, jimž jsou sémanticky přibližně ekvivalentní. Jejich vznik autorka vysvětluje substantivizací slovesa, která rozrušuje větu — mizí její obsah. Pak přichází na pomoc jiné sloveso, které se stává spojovacím. Je však třeba se domnívat, že substantivizace probíhá mimo větu, zatímco ve větě se substantivizované formy, tyto transformace slovesa, užívají již jako hotové. Spojovací slovesnou funkci nejčastěji plní polysémní slovesa, protože jejich významy se mění směrem k oslabování konkrétních významových prvků a posilování abstraktních (a zároveň se posiluje abstrak-

¹ Žr. J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, t. II, Vilnius, 1959, p. 515.

² Viz tamtéž, s. 532.

³ Německy Streckformen, doslova by to byly rozvinuté formy. Lze jen obdivovat praktičnost tohoto nenáročného termínu (a také jeho obdobného Streckverb) a litovat, že tak krátký výraz nemáme.

223

tní význam i v základním lexikálním významu). Jsou navíc velmi spojivá (vícevalenční), a proto tvoří mnoho analytických spojení. Tato slovesa se nejčastěji nazývají polopomocná slovesa⁴. V němčině jich je poměrně mnoho, stejně jako je v ní rozvinutější kategorie pomocných a modálních sloves. Protože význam spojovacího slovesa je abstrahovaný, oslabený, význam spojení není součtem významů jeho složek. Projevuje se zde určitá idiomatičnost, izolace významů. To je jedním z důvodů, proč tyto analytické formy nejsou svým významem zcela ekvivalentní syntetickým formám. Podobně se vyjadřují i další autoři. Syntetická forma je ustálená, děj má obecnější, širší význam. V analytickém spojení je však děj rozčleněn a konkretizován, sémantika je maximálně úzká⁵. Zde máme skutečně zajímavý jev: spojení abstrahovaného slovesa a slovesného abstrakta vyjadřuje konkrétnější, užší význam než význam syntetické formy. V. Ambrazas upozorňuje, že takové spojení označuje nejen děj, ale i jeho objekt nebo výsledek⁶.

Dále autorka ukazuje, jak se význam analytického spojení více či méně modifikuje při změně vidu v něm oproti syntetické formě (ingresivu, durativu, egressivu, inchoativu, kontinuativu, rezultativu, kauzativu), jakož i dalších gramatických (aktiva, pasiva, reflexiva) a syntaktických kategorií (konstrukce osobní nebo neosobní věty). Změna vidu v analytických spojeních skutečně přináší nové variantní možnosti. Dokládají to i příklady z litevštiny, srov.: bojovat a zahájit boj, vrhnout se do boje – pokračovat v boji, vést boj – ukončit boj, přerušit boj. V. Schmidtová to pokládá za nejdůležitější gramatický a syntaktický důvod volby analytických forem. Substituce (nahrazení) v takových případech není možná.

Velmi významná a aktuální je autorkou zaznamenaná úloha přívlastek, srov. oznámit a podat zajímavou zprávu, rozhodnout a přijmout důležité rozhodnutí. Substituce je v těchto případech zcela nemožná. Autorky statistiky ukazují, že přívlastky (nebo jiná rozvití, např.: podat zprávu o...) se mohou vyskytovat asi v 70 procentech případů.

V oblasti stylistiky V. Schmidtová, která považuje analytické a syntetické formy za fakultativní a přibližně ekvivalentní, uvádí tyto důvody užívání spojení sloves se slovesnými podstatnými jmény: oficiálnost, slavnostnost a veřejnost sdělení, jeho aktuálnost aj.

Autorka poznamenává, že při hodnocení těchto forem se stále více upouští od bezhlavého, povrchního odsuzování a nepodložených obvinění. Rozšiřování těchto spojení údajně souvisí s jinými jazykovými tendencemi — substantivizací, nominalizací aj. Rozvoj vědy, techniky, vzdělávání a kultury ovlivňuje i proces myšlení a jeho prostřednictvím také jazyk. Tendence k vědeckosti, abstraktnosti a pojmovosti stále sílí.

⁴ Protože bývají často přímo desemantizována a stávají se jakýmisi gramatikalizovanými formanty, někteří badatelé je nazývají prázdnými slovesy (srov. M. A. Пеклер, Аналитизм и идиоматизм сочетаний с „пустыми“ глаголами, „Проблемы лексикологии и грамматики“, вып. II, Минск, 1967, p. 137.

⁵ Viz В. И. Андрусенко, К вопросу о синоформии (о лингвостилистическом характере синонимических отношений между глаголом и глагольно-именным словосочетанием), Русский язык, его изучение в высшей и средней школе, Астрахань, 1970, p. 22.

⁶ Viz V. Ambrazas, Dabartinės lietuvių kalbos sintaksės klausimai, „Lietuvių kalba tarybiniais metais“. Vilnius, 1967, s. 132.

224

Usiluje se o stabilitu jazykových forem. A právě tuto stabilitu zajišťují spojení s ustáleným substantivním jádrem. Potvrzují to nejen moderní jazyky. Například H. Jakobi (H. Jacobi) si podobného jevu všiml již roku 1903 ve vědeckém stylu sanskrtu, kde podle H. Jakobio tento jev narostl do neobyčejné, řekli bychom až přemrštěné míry. V jazyce rovněž sílí analytismus. Spojení sloves a slovesných podstatných jmen poskytují více možností k vyjádření nového obsahu, protože spojením několika významových prvků vzniká více variant, které nemají syntetické ekvivalenty.

Tento proces má samozřejmě i svou odvrácenou stránku. Autorka říká, že se vyhýbala kritickému akcentu. Přesto však upozorňuje, že existují také obavy a nebezpečí. S přibýváním těchto analytických spojení sílí tendence obcházet dominantní strukturální úlohu slovesa ve větě a narůstá jeho významové vyblednutí. Vyskytují se případy neopodstatněného užívání. Někdy je těžké říci, zda je spojení slovesa a slovesného podstatného jména záměrnou stylistickou volbou, nebo zda se užívá pouze analogicky. To je prý pro jazyk skutečné nebezpečí. V důsledku rostoucí abstrakce může dojít ke ztrátě názornosti a srozumitelnosti. Autorka se však domnívá, že vývoj jazyka lze ovlivnit, a to tím účinněji, čím kulturnější je společnost.

Takové myšlenky nevyvolávají pochybnosti. Ačkoli v litevštině zůstane i nadále prakticky aktuální stylistické užívání těchto forem, velmi užitečný by byl také teoretický výzkum tohoto jevu. Práce V. Schmidta by zde byla velkou oporou a nenahraditelným zdrojem pro mikrot ypologická srovnání, z nichž lze vyvodit důležité závěry o příbuznosti jazyků a jejich lexikální svébytnosti. Například v němčině je téměř 300 polopomocných sloves. Pouze litevské ekvivalenty několika z nich by však snad mohly dosahovat srovnatelné frekvence a spojitelnosti (geben — dávat, machen — dělat, haben — mít atd.). U ostatních je spojitelnost mnohem menší nebo dokonce nulová, např.: Vorsitz führen — předsedat, Untersuchung führen — vyšetřovat (ačkoli Kampf führen — bojovat /vést boj/; Verzicht leisten — vzdát se; Sorge tragen — starat se, Verantwortung tragen — odpovídat, nést odpovědnost; Opfer bringen — obětovat se, in Ordnung bringen — uspořádat, zu Ausdruck bringen — vyjádřit apod.). V litevštině je těchto spojení méně proto, že v ní je celkově méně abstraktních sloves. Z toho plyne, že v litevštině jsou častější syntetické formy. Právě konkrétnost sémantiky litevského slovesa tuto syntetičnost posiluje.

V jiných případech se sice užívají analytická spojení, jejich slovesné komponenty jsou však neadekvátní, např.: Beweis führen — podat důkaz; Gefahr bringen — přivodit nebezpečí, Hilfe bringen — poskytnout pomoc; Frage, Aufgabe stellen — klást otázku, úkol; Klage erheben — podat žalobu. Podobně je tomu i v jiných jazycích. Například ruské делать v analytických spojeních odpovídá německým machen, tun, geben, ziehen, treiben, wirken, erteilen, bringen aj. — celkem asi 60 sloves⁷. Ruskému оказывать (влияние, любезность, помощь, предпочтение) odpovídá v ukrajinštině робити (вилив, ласки), подавати (допомогу), віддавати (перевагу)⁸. Neadekvátnost slovesných komponentů (stejně jako jejich zaměnitelnost, srov. např.: provést / vykonat výzkum) potvrzuje myšlenku o jejich

⁷ Žr. М. А. Пеклер, min. veik., p. 138.

⁸ Žr. Д. Н. Шмелёв, Основные процессы в лексике современных восточнославянских языков, Славянское языкознание, Москва, 1966, p. 403.

225

prázdnotu, desemantizaci, alespoň částečnou gramatikalizaci. Zároveň jde o důležité faktory jazykové svébytnosti.

Další otázkou jsou slovesná podstatná jména. V. Ambrazas tvrdí, že oblast jejich užívání je v litevštině značně užší. Nepochybně bychom nalezli velké rozdíly také mezi abstrakty se sufixem -imas na jedné straně a odvozeninami s jinými sufixy, zejména pak koncovkovými, na straně druhé. Ty posledně jmenované mají konkrétnější význam. Abstrakt se může stát předmětem děje pouze poté, co nabude konkrétního významu, což je nezbytnou podmínkou analytického spojení. Protože odvozeniny se sufixem -imas, například sėdėjimas, ėjimas, veikimas, šokimas, dauginimas, sudėjimas, brėžimas, jsou abstrakta, která se nemohou stát předmětem děje, neříká se například vykdyti sėdėjimą; atlikti ėjimą, veikimą, šokimą, dauginimą, sudėjimą; daryti brėžimą. Je však zcela možné říci turėti posėdį; duoti eigą, atlikti veiksmą, šokį, daugybą, sudėtį; daryti brėžinį, protože v těchto spojeních mají slovesná podstatná jména konkrétnější význam. Podobně lze uvést spojení atlikti kelionę, pareigas; vykdyti sėją; turėti kosulį, svajonę, rūpestį, nuostolį; daryti priekaištą, mankštą; sudaryti paliaubas, santuoką, sandėrį; duoti pastabą, pažadą; paduoti skundą; suteikti pagalbą; pasiekti pergalę a podobně. A říká-li se padaryti pranešimą, odvozenina se sufixem -imas pranešimas zde nabyla natolik konkrétního významu, že kdyby se například tato zpráva ztratila, bylo by těžké ji znovu vytvořit.

Není pochyb o tom, že tato cenná práce Veroniky Schmidtové se v budoucnu dočká podrobnějšího studia a hodnocení a že litevský jazyk bude důkladně prozkoumán z hlediska sloves a slovesných spojení. Potřeba takového výzkumu je zřejmá.

J. Klimavičius

⁹ Žr. V. Ambrazas, min. veik., p. 137.

226