КАЛБŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983)

RECENZE

Ruština jako prostředek mezietnické komunikace / Odpovědný redaktor F. P. Filippin. — M.: Nauka, 1977. — 301 s.; Ruština v národních republikách Sovětského svazu / Odpovědný redaktor V. V. Ivanov. — M.: Nauka, 1980. — 260 s.

V posledních letech je věnována stále větší pozornost otázkám fungování a studia ruštiny v národních republikách SSSR. Výrazně o tom svědčí také celosvazová vědecko-teoretická konference „Ruština — jazyk přátelství a spolupráce národů SSSR“ (Taškent, 1979), kterou uspořádaly Akademie věd SSSR, Ministerstvo osvěty SSSR a Ústav ruského jazyka AV SSSR. Výzkumná práce zaměřená na studium ruštiny se rovněž znatelně zintenzivnila. Jen v 70. letech se u nás uskutečnilo 10 celosvazových konferencí a vyšlo více než 20 kolektivních sborníků a monografií věnovaných studiu ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace. Problematikou ruštiny se zabývají vysoké školy a výzkumné ústavy.

Za účelem zdokonalení výzkumné práce v oblasti fungování ruštiny byl v Ústavu ruského jazyka AV SSSR vytvořen sektor pro studium ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace v národních republikách SSSR. Sektor koordinuje činnost akademických ústavů v této oblasti, pořádá celosvazová vědecká setkání a konference, připravuje vědce-specialisty pro národní vysoké školy a podílí se na tvorbě učebnic pro národní školy a vysoké školy.

Velký zájem vědecké veřejnosti vzbudily práce „Ruština jako prostředek mezietnické komunikace“ (1977) a „Ruština v národních republikách Sovětského svazu“ (1980), které uvedený sektor připravil společně s Ústavem jazykovědy AV SSSR a Výzkumným ústavem výuky ruštiny v národní škole Akademie pedagogických věd SSSR (za účasti jazykovědných ústavů akademií věd a vysokých škol svazových republik). Tyto práce osvětlují mnohé problémy ruštiny — jazykovědné, pedagogické, sociologické aj. —, poukazují na nutnost určit společenské funkce ruštiny a národních jazyků a prozkoumat společenské oblasti jejich fungování; zaznamenávají také zásadní změny ve fungování ruštiny: ve všech republikách se rozšířily oblasti jejího užívání a uplatnění.

Významnou úlohu při šíření ruštiny v republikách Svazu hraje všeobecně vzdělávací střední škola, která je jedním z

200

nejdůležitějších kanálů šíření ruštiny. Navzdory velkým úspěchům sovětské školy autoři článků (D. S. Manturušinová, F. P. Filin, A. V. Filippov, B. Ch. Chasanov, N. M. Šanskij aj.) upozorňují, že celkový stav výuky ruštiny v národních školách stále neodpovídá potřebám současného života, neboť značná část absolventů škol (zejména venkovských) ovládá ruštinu nedostatečně. Příčiny nedostatečné znalosti ruštiny spatřují autoři v absenci či nedostatku kvalitních učebnic a učebních pomůcek, jakož i technických výukových prostředků, v nedostatku kvalifikovaných pracovníků a také v nízké kvalitě výuky. Stále se totiž vyskytují případy, kdy sami učitelé jazyků neovládají ruštinu dostatečně. Sovětská rusistika proto stojí před úkolem zlepšit výuku ruštiny v národních školách a na vysokých školách a zdokonalit přípravu vysoce kvalifikovaných pracovníků. Navrhuje se zvážit, zda se přijímání studentů na katedry ruského jazyka a literatury provádí správně. Problematice přípravy učitelů ruštiny je věnován oddíl monografie „Ruština v národních republikách Sovětského svazu“ (články V. V. Čedije, N. M. Šanského a A. V. Filippova).

A. A. Metsa tvrdí, že na učitele ruštiny v národní škole jsou kladeny zvláštní požadavky: musí mít všestranné jazykovědné vzdělání, znát specifika obou jazyků (mateřského i ruského), být aktivním typem bilingvních mluvčích a disponovat bilingvním jazykovým vědomím, tj. znát všechny oblasti podobností a rozdílů v systémech těchto jazyků, při analýze každého řečového jevu tyto podobnosti a rozdíly rychle a přesně rozpoznat a chápat příčiny interference, její povahu, rozsah a míru negativního působení (Šanskij N. M., Filippov A. V. Aktuální problémy přípravy učitelů ruského jazyka a literatury pro národní školu. — In: Ruština v národních republikách Sovětského svazu. M., 1977, s. 122).

Autoři navrhují zavést do vysokoškolských studijních plánů nové kurzy nebo zdokonalit ty stávající. Zvláštní pozornost je třeba věnovat srovnávacím mluvnicím ruštiny a národních jazyků. Na zmíněné konferenci v Taškentu K. Musteikis poznamenal, že „zlepšení výuky ruštiny v národní škole vyžaduje také hluboký a všestranný popis ruštiny z hlediska různých jazyků. Takový popis by měl přispět k úplnější a hlubší analýze strukturálních rysů ruštiny, k odhalení její specifiky a zároveň k určení obtíží při jejím osvojování“ (Musteikis K. V. Orientace na perspektivu. — In: Ruština — jazyk přátelství a spolupráce národů SSSR. M., 1981, s. 219). „Kromě toho je třeba vypracovat kvalitní studijní plány a osnovy (s přihlédnutím ke specifikům každého národního jazyka a životním podmínkám v republikách a oblastech) výuky ruštiny na vysokých školách (Filin F. P. Aktuální problémy přípravy učitelů ruského jazyka a literatury pro národní školu. — In: Ruština v národních republikách Sovětského svazu. M., 1977, s. 12).

201

Protože se v SSSR dvojjazyčnost a mnohojazyčnost stávají rozšířenými jevy, je v monografiích věnována zvláštní pozornost bilingvismu. Autoři uvádějí, že v současnosti se dvojjazyčnost týká všech národů SSSR a že v sociální charakteristice dvojjazyčnosti došlo k velkým změnám. Je podána analýza podstaty dvojjazyčnosti v SSSR.

Bilingvismus je zdaleka nejednotným jevem, a proto si zaslouží hluboký a všestranný výzkum, který úspěšně probíhá v mnoha národních republikách. Pro národní republiky Sovětského svazu je typická „dvojjazyčnost v širokém smyslu“, která předpokládá relativní znalost druhého jazyka a schopnost používat jej v té či oné míře v určitých oblastech komunikace (Дешериев Ю. Д., Протченко И. Ф. Основные аспекты двуязычия и многоязычия. – В кн.: Тезисы научной конференции, посвященной проблеме двуязычия и многоязычия, М., 1969, с. 6–7). Úplný bilingvismus (podle tvrzení Л. К. Граудиной a М. Б. Семеновой), který předpokládá stejně plynulé ovládání dvou jazyků až po schopnost myslet v nich bez překládání z jednoho do druhého, se vyskytuje zřídka – pouze u malé části obyvatelstva. Autoři proto oprávněně upozorňují, že dvojjazyčnost je v různých skupinách obyvatelstva rozšířena velmi nerovnoměrně a že její rozšíření do jisté míry závisí na etnickém prostředí. Jak uvádí mnoho autorů monografií, jazykové procesy závisí na sociálních parametrech – znalost ruštiny se v různých sociálních a věkových skupinách obyvatelstva liší. Celková podoba dvojjazyčnosti se u různých národů SSSR liší také mezi obyvateli měst a venkova, v domácím a cizím etnickém prostředí i mezi osobami různého pohlaví.

В. Ю. Михальченко (Функционирование русского языка в Литовской ССР и его взаимодействие с литовским языком. – В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977, с. 190) upozorňuje, že „v souvislosti s rozšířením rusko-národní dvojjazyčnosti, širokým fungováním ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace a procesy vzájemného působení ruštiny a národních jazyků se v současné etapě stávají mimořádně aktuálními otázky jazykové kultury“. Podle názoru dalších autorů je třeba věnovat větší pozornost kultuře ruského jazykového projevu. Úkol zvyšovat úroveň kultury ruského jazykového projevu u neruského obyvatelstva by měl zajímat všechny, aby si osvojovalo jazyk, a nikoli směs ruských slov „slepených“ podle zákonitostí národních jazyků. Kulturu jazykového projevu je zřejmě třeba posuzovat nejen ve vztahu k ruskému obyvatelstvu, ale také k četným neruským národům a národnostem, pro něž je ruština prostředkem mezietnické komunikace (Исаев М. И. Панорама языковой жизни народов СССР. – В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977, с. 26).

Navzdory všudypřítomnému rozšíření ruštiny má ruský jazykový projev v každém národním prostředí, zvláště v podmínkách národně-jazykového okolí, své specifické rysy ve výslovnosti, slovní zásobě,

202

sémantice a syntaxi. Proto se v poslední době často hovoří o národních a teritoriálních variantách ruštiny, zejména její mluvené podoby. Jak však tvrdí Ф. П. Филин (указ. соч., с. 55), „...národní varianty“ ruštiny by neměly existovat... Nesmíme zapomínat, že systém norem spisovného ruského jazyka je ucelený a jednotný a závazný pro všechny, kdo ruštinu používají.“ Zřejmě se nesetkáváme s národními variantami, nýbrž s porušováním norem ruského jazykového projevu a spisovné ruštiny. Takzvané odchylky od spisovné normy způsobené cizím národním prostředím a územními vlivy je třeba odstraňovat zlepšováním výuky ruštiny.

V pracích, které upoutaly naši pozornost, je charakterizováno a klasifikováno odchylování od vzoru na fonologické, morfologické a syntaktické rovině ruštiny v podmínkách dvojjazyčnosti. Při pojednání o interferenci (různých typů) a dalších činitelích ovlivňujících ruský jazykový projev příslušníků různých národností a při odhalování příčin této interference v souvislosti s analýzou objektivních obtíží, s nimiž se příslušníci jiných národností setkávají při studiu ruštiny, dospívají autoři ke shodnému názoru, že ruština má být správná a jednotná na celém území svého rozšíření.

Dotkli jsme se pouze některých otázek, které nám připadaly nejdůležitější a nejaktuálnější. Knihy se věnují i dalším problémům, které se týkají nejen kultury ruského jazykového projevu, bilingvismu, výuky ruštiny v národních republikách nebo přípravy národních pedagogických pracovníků. Na základě rozsáhlého faktografického materiálu se dozvídáme o vzájemném působení ruštiny a národních jazyků na různých rovinách (fonetické, morfologické a lexikální) i o hlubinných procesech, které v ruštině probíhají pod vlivem národních jazyků. Jsou analyzovány četné případy jazykové interference. Mnohé autory zajímají podmínky podporující šíření ruštiny v národních republikách; jako doklady dynamiky změn ve fungování ruštiny v různých sociálních sférách uvádějí bohaté statistické, sociologické a historické údaje. Zajímavé jsou kapitoly, které rozebírají syntaktickou stavbu uměleckých děl napsaných národními spisovateli v ruštině. Projevují se zde procesy vzájemného ovlivňování slovní zásoby národních jazyků a ruštiny, pojednává se o vzájemném působení jazyků v oblasti antroponymie a o dalších otázkách.

Ve zvláštních oddílech je uvedena anotovaná bibliografie k problematice výzkumu a výuky ruštiny v národních republikách, k otázkám zvyšování kvality učebnic ruštiny pro národní školy a k problematice fungování ruštiny v národních republikách SSSR.

Регина ВЯНСАЙТЕ.