AUDRONĖ KAUKIENĖ

Univerzita v Klaipėdě

Oblasti výzkumu: dějiny slovesa, prusistika.

SLOVESA IMITATIVNÍHO PŮVODU V PRUŠTINĚ

Původ sloves imitace v pruštině

ANOTACE

Článek pojednává o termínech souvisejících s tvorbou nových slov. Vysvětluje pojem imitativu. V památkách pruského jazyka jsou vyhledávána slovesa imitativní nebo imitativního původu a jsou probírány jejich strukturní rysy. Jsou srovnávány východobaltské imitativy s pruskými.

ANOTACE

Článek pojednává o terminologii související s tvorbou nových slov a představuje pojem imitativů. Z pramenů staré pruštiny jsou shromážděna slovesa imitativní a slovesa imitativního původu a jsou analyzovány jejich strukturní charakteristiky. Imitativy staré pruštiny jsou srovnávány s imitativy východobaltských jazyků.

TVORBA NOVÝCH SLOV IMITATIVNÍM ZPŮSOBEM

Nová slova lze v jazyce tvořit poměrně rozmanitými způsoby. Nejznámějším způsobem je tvoření slov, zejména morfologické tvoření založené na principu binární struktury: základové slovo (nebo slova) a útvar. Tvořením slov se nazývá i jiný způsob vzniku slov, při němž se nemění jejich struktura, ale mění se jejich funkce či význam. Jde o syntaktické nebo sémantické tvoření. Tvořením slov (zejména morfologickým) vzniká v jazyce většina

KLÍČOVÁ SLOVA: derivát (odvozenina), formativum, přeformovaný útvar, rozšířenina, imitativa.

KLÍČOVÁ SLOVA: odvozené, formativní, performativní, expanzivní, imitativy.

Straipsniai / Articles

31

AUDRONĖ KAUKIENĖ

nových slov a lze je nazývat deriváty. Slova mohou vznikat i jinými způsoby, aniž by vycházela z jiných (tj. základových) slov – jednoduše přímým vytvářením nových slov nebo přeformováním starých. Může jít o rozšiřování kořenů¹ nebo přeformování kmene změnou strukturního typu², ačkoli lingvisté je ve svých pracích často zaměňují za tvoření slov (podrobněji viz Kaukienė 2005). Tak vznikají rozšířeniny nebo přeformované útvary.

Jedním z nejméně zkoumaných způsobů je tvorba (vytváření) nových slov imitativním způsobem. Tak vznikají přímá formativa (imitativa neboli onomatopoická slova), která jako by napodobovala zvuky skutečnosti (nejčastěji), případně obrazy či pohyby. Imitativa mohou být různými slovními druhy. Obvykle takto vznikají citově-expresivní slovní druhy (citoslovce a zvukomalebná citoslovce), např.: oi, trrr, plumpt. Podobně mohou vznikat i slovesa, jimž se vytvoří kořeny a udělí určitý morfologický tvar nezbytný pro sloveso (birgzti, čiulbėti). Ostatní slovní druhy vznikají imitativním způsobem méně často, imitativa se však mohou vyskytovat i mezi jmény, zejména podstatnými jmény.

Imitativům je vlastní ikoničnost. Lze je rozpoznat podle úzkého vztahu mezi zvukovou strukturou a konkrétní sémantikou. Kromě toho se pro imitativa vyznačují „těžké kořeny“ obsahující mnoho souhlásek, dvojhlásek a diftongů. S významem často souvisejí souhlásky, například sykavky š, ž (vyjadřují šelest, hučení: ošia, ūžia, šniokščia), r (vyjadřuje vibraci, chvění: virpa, tirta) apod.

Někdy vznikají synonyma s blízkým významem a strukturou, která se liší některými souhláskami nebo samohláskami (srov. urzgía, burzgía, birzgia), avšak kolísání konsonantismu nebo vokalismu je nepravidelné a nezapadá do pravidelných alternací samohlásek či souhlásek

¹ Rozšiřování kořenů bývá v lingvistické literatuře často rozpoznáno (zejména v etymologických pracích), ale nezřídka se zaměňuje za morfologické tvoření slov. Při rozšiřování kořene se ke starému základnímu kořeni připojuje nový prvek – rozšiřující element. Například ze základního kořene ie. *ten- (lat. teneo ‘napínám’, lit. tėvas) se pomocí rozšiřujících elementů -s- nebo -p- utvoří slovesa lit. tęsti, pr. tienstwei ‘táhnout’ a lit. tėmpti, la. tiept(iês) ‘odporovat, vzpírat se’. V nově utvořeném slově se k rozšířenému kořeni připojují také nezbytné flektivní prvky. Rozšiřování však není záležitostí morfologie, nýbrž fonetiky (nebo morfonologie). Prvky rozšiřující kořen (rozšiřující elementy) někdy význam poněkud modifikují, není však důvod hovořit o slovotvorném významu. Takto utvořené slovo lze nazývat rozšířeninou.

² Slova mohou vznikat z toho či onoho kořene přeformováním kmene a změnou strukturního typu. V litevštině a lotyštině mohou z jednoho kořene vzniknout dvě nebo více sloves s rozdíly v kategoriálním významu (větvení kořenů). Vedle kmenů typu (i)a- nebo na- tak vznikají téhož kořene slovesa s nazálním infixem nebo kmenem na -sta, např.: lit. kelti – kẽlia / kìlti – kỹla; lot. celt (el) – ceļu / cilt – cìlstu. Někdy mohou slovesa jednoduše změnit strukturní typ, aby lépe odpovídala kategoriálnímu významu, srov. lit. gėma → gimsta, lit. degti, dėga ‘hořet, zapalovat’, ‘plát’ → nář. dėgia ‘(za)hoří, (za)zapálí’ nebo dėnga ‘připaluje se, (při)lepí se’, lot. degt, degu ‘hořet, plát’, degt, dedzu, dedzu ‘zapálit, rozdělat oheň’. Jiným typem změny strukturního typu je zobecnění přípony minulého času v infinitivu (a sekundární tematizace v tvarech minulého času), srov. reikti, reika, reikė (takové paradigma se dosud užívá ve východních aukštaitských nářečích) → reikėti, reikia, reikėjo. Tak vznikla také slovesa typu tekėti (viz Jakulis 2004: 155–156, 162), možná i některá slova s jinými příponami (např. žinoti, giedoti). Přeformování kmene nelze považovat za morfologické tvoření slov, protože nesouvisí se slovotvorným významem. Takto přeformovaná slova lze nazývat přetvořenými útvary (přeformovanými útvary).

32

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

rámce změn. Je tomu tak proto, že nejde o příbuzná slova, nýbrž o samostatně utvořené přímé formy, vzniklé napodobováním podobných zvuků, obrazů či pohybů.

Slova imitatického původu se často označují jako zvukomalebná (německy lautnachahmend, rusky звукоподражательные), to však není zcela přesné. Ačkoli mnohé imitativy napodobují zvuky, mohou označovat nejen zvuky, ale také pohyb a obrazy (varvėti, tvieksti, blizgėti aj.).

Imitativy mohou být různého stáří. Nejnovější lze rozpoznat podle obzvlášť výrazného vztahu mezi morfonologickou strukturou a významem. Důležitým kritériem pro určení stáří imitativů jsou etymologické údaje. Čím více ekvivalentů má slovo v příbuzných (zejména vzdálenějších) jazycích, tím starší je lze považovat. Slova se mohla tvořit imitativním způsobem již od nejstarších dob. Později těsné spojení struktury a sémantiky zastřely pravidelné fonetické změny nebo vývoj významu.

Někdy se mohou různé způsoby tvoření či formování slov vzájemně doplňovat. V tomto případě je důležité, že z imitativů – přímých forem – lze pomocí morfologického tvoření nebo rozšiřování kořene vytvářet či přetvářet nové imitativy, např.: kar̃kti – karksėti, karksóti, bùmpt – bumbsėti apod. Ke kořenům se mohou připojovat morfologické či morfonologické prvky tvořící kmen, které nemají slovotvorný význam, zejména přípony (ulbėti, čiurlenti). Tato slova často vykazují znaky reduplikace a někdy připomínají odpovídající typ zvukomalebných slov (zvukomalebných citoslovcí): bùrbti, dundėti, tirtėti, srov. bur-bur, dun-dun, tir-tir apod. Taková zvukomalebná slova však nelze považovat za základová slova; navíc taková slovíčka ne vždy existují vedle příslušného slovesa (např. zirzėti).

IMITATIVY V PRUŠTINĚ

V pruštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, mohly existovat různé imitativy. Imitativy v pruštině, zejména slovesné, však byly zkoumány jen velmi málo.

Elbinský slovníček neobsahuje slovesa. Většinu slov tvoří podstatná jména; lze v něm nalézt i substantivní imitativy. Některé názvy ptáků znějí velmi expresivně a často souvisejí s určitými zvuky, srov.: droanse [drōᵃnze] ‘chřástal’, prapolis [parpulis] ‘dudek’, gerto ‘slepice’, gertis ‘kohout’, tresde ‘drozd’ aj. Zvukomalebný je zřejmě i samotný název ptáka pepelis [pipelis] nebo [pipalis] (srov. pip-palins K). Kromě toho mohou názvy ptáků i jiných zvířat souviset s určitými charakteristickými pohyby weware ‘veverka’, spurgis ‘vrabec’. Některá z těchto podstatných jmen mohou být přímými formami, jiná mohou být odvozena od sloves imitativního původu. Za přímé formy lze nejspolehlivěji považovat slova utvořená reduplikací (penpalo ‘křepelka’, werwirsis ‘skřivan’, weware ‘veverka’ aj.). Některé příklady lze považovat za deverbativa, např.: spurgļis ‘vrabec’: lit. spur̃gti, -ia ‘vyrazit, spěchat’ a ‘mávat křídly, bzučet’ (příklady v LKŽ pocházejí z Malé Litvy

Straipsniai / Articles

33

AUDRONĖ KAUKIENĖ

(Mitl50, NdŽ, KŽ)), lotyš. spurgt, -dzu ‘(o ptácích) poletovat, třepotat se’. Je škoda, že z odvozenin nelze usuzovat na strukturu základových sloves. Tak či onak tyto příklady ukazují, že v pruštině imitativy nepochybně existovaly.

V katechismech lze vzhledem k povaze textu jen stěží očekávat hojnost imitativů. Imitativy nejsou charakteristické pro každý text. Vědecký jazyk, jemuž jsou cizí emoce i expresivita, je pro ně zcela netypický; ani ve vážných náboženských textech katechismů jich nemůže být mnoho.

Ve východobaltských jazycích je slovesných imitativů poměrně mnoho, a proto lze předpokládat, že se hojně vyskytovaly i v živé pruštině. Cílem této studie je hledat slovesné imitativy v pruských písemných památkách. Záměrem je vybrat všechny příklady z pruštiny, které lze považovat za imitativy nebo za slova imitativního původu, a popsat jejich morfologickou strukturu ve srovnání se slovesnými imitativy ve východobaltských jazycích.

VÝBĚR PŘÍKLADŮ

Do analýzy se snažíme zařadit především ta slovesa, jejichž imitativní povaha vyvolává nejméně pochybností – souvislost mezi sémantikou a morfonologickou stavbou je nepochybná. Takových příkladů je bohužel velmi málo.

Proto jsou probírána všechna slovesa, která se alespoň trochu podobají imitativům, zejména ta, která mají zvukový význam. Kromě toho jsou přehledově uvedeny i příklady, které mají příbuzné imitativního typu v jiných jazycích, např.: pr. stēn- / stin- ‘trpět’: východobaltské *sten- ‘sténat, úpět’ (v pruštině význam ztratil konkrétnost) – litevsky stenėti, stēna, -ėjo, lotyšsky stenēt, stenu, -ēju. Imitativní původ takových sloves lze sice poměrně snadno rekonstruovat, přesto však vybledl. Vyřazena byla slovesa, jejichž zvukový význam nemá odpovídající zvukovou stavbu a nelze ji již rekonstruovat na základě jiných jazyků.

Někdy není snadné určit, zda je slovo související se zvukem skutečně imitativum. Mezi imitativy a slovy s neutrálním významem se nacházejí slovesa označující mluvení nebo zpěv. Některá slovesa mluvení jsou zjevná imitativa, která svou zvukovou stavbou odrážejí proces mluvení, avšak u jiných vznikl význam ‚mluvit‘ jinak. Imitativní původ mnoha sloves mluvení lze snadno rekonstruovat. Takových příkladů je mnoho ve spisovné litevštině i v nářečích. Ztratila expresivní odstín a znamenají už pouze ‚mluvit‘, např.: kalba, šneka, dudėna, niūkia. Taková slovesa mají často negativní, pohrdavý emoční odstín, srov. litevsky tarškia, trāta³. Také v jiných jazycích se význam ‚mluvit‘ poměrně často vyvíjí ze zvukového významu, srov. německy

³Pěkné příklady tohoto typu lze nalézt v Kristijonasově Donelaitisově Metai:

Vždyť víš, jak často pliušket bývá ženská nátura,

Že na svatební hostině kvůli domácím potřebám vapa.

34

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

sprechen, anglicky speak (germ. spreb- ‚mluvit‘ z ‚praskat, křičet‘). Kořen zvukomalebného původu mají také tato slovesa s předponou: rusky говорить, starorusky (ze staroslověnštiny) глаго-лuть. Jedním z takových sloves by mohlo být i pr. billīt ‚mluvit‘: litevsky bylóti nebo lotyšsky (at)bildēt ‚(od)povídat‘: litevsky bildėti. Slovesa tohoto typu (tj. imitativního původu) jsou v tomto článku pojednána. Existují však i slovesa označující mluvení (nebo zpěv), která nelze považovat za imitativa nejen synchronně, ale ani diachronně (etymologicky), např.: litevsky giesdóti, sakýti, lotyšsky dziedāt ‚zpívat kostelní píseň‘, sacīt ‚říkat‘, rusky немъ ‚tamtéž‘. Kořeny těchto slov historicky nesouvisejí se zvuky, mají jiný původ. Taková slovesa existují i v pruštině, srov. gerbt ‚mluvit‘, waitiāt ‚mluvit‘, gerdaut ‚říkat‘. Nepovažují se za imitativa, a proto jsou z analýzy vyřazena.

POSTUP ANALÝZY

Morfologická a morfonologická struktura imitativ v litevštině a lotyštině má určité společné rysy. Mohou to být jak kořenová slovesa, tak slovesa s předponou. Proto se také pruský materiál analyzuje se zaměřením na specifické strukturní rysy. Nejprve jsou probírána kořenová (nepředponová) slovesa pruštiny a poté slovesa s předponou, seskupená podle předpon.

1. KOŘENOVÁ (NEODVOZENÁ) SLOVESA

Kořenové imitativy východobaltských jazyků mají určitou strukturu, která je pro ně charakteristická. Strukturní typy kořenových imitativ v litevštině jsou následující: iakmenová (biržgia, burbia, žyžia, ziržia, zvīmbia), infixová nebo stakmenová (pur̄psta, pāmpsta, kvęšta). Za neodvozená lze považovat také smíšená akmenová slovesa s příponou -ėti (bùrzga, burzgėti; dùnda, dundėti, blìzga, blizgėti). Slovesa podobného typu jsou četná i v lotyštině, a proto lze některé imitativy nebo jejich strukturní typy považovat za společné východním Baltům. Některé z nich již byly zkoumány a popsány: o imitativních (zvukomalebných) slovesech kmene ia psala Jūratė Lubienė (Lubienė 2005: 161–171)⁴, zatímco imitativní slovesa akmene s příponou -ėti zkoumal Erdvilas Jakulis (Jakulis 1996: 8–17; 2005). V pruštině se zřejmě neustálil typ sloves...

⁴ V lotyštině je kořenových imitativů mnohem méně než v litevštině a ve slovanských jazycích téměř vůbec nejsou (příklady jako st. slov. zvegą, zvęsti ‘verkünde’, rus. (círk. slov.) звязу, звязать ‘zpívat, žvanit’, rus. nář. звязу, звячь ‘štěkat’: litev. žvengti, žvangėti, lot. zviēgt ‘řehtat se’ mají kořen rozšířený z ie. *ǵhuen- ‘tönen (znít)’ (Pokorny 1959: 490–491, Vasmer II 88) a jsou velmi vzácné.

Straipsniai / Articles

35

AUDRONĖ KAUKIENĖ

...slovesný strukturní typ odpovídající litevským a lotyšským slovesům kmene a s příponou *-ē- (jde o přetvořená kořenová slovesa, u nichž byla koncovka kmene minulého času *-ē zobecněna pro infinitiv a některé další tvary; v litevštině a lotyštině se samohláska preteritálního kmene ē změnila v příponu infinitivu a minulého času a sloveso přestalo být kořenové; podrobněji viz Jakulis 2004). Proto je důležité nalézt etymologické protějšky sloves tohoto strukturního typu v pruštině.

V pruských písemných památkách je doloženo asi 70 kořenových sloves. Jejich kořeny mají různou strukturu, mnohé jsou poměrně složité a obsahují mnoho souhlásek, dvojhlásek a diftongů⁵. To umožňuje domnívat se, že mezi nimi mohla být i imitativa, pro něž jsou složité kořeny charakteristické. Přestože nebyla nalezena žádná zcela spolehlivá imitativa, stojí za to zde probrat několik příkladů: *trenk- / *trink- ‘udeřit’, grīm- (grēm-?) ‘zpívat’ a sten- / stin- ‘trpět’.

*trenk- / *trink- ‘udeřit’

Pruské sloveso pochází z baltského kořene *trenk- / *trink-, který znamená ‘udeřit’, ‘udeřit se zvukem’. Je doloženo ve dvou podobách: trencke MBS ‘udeř’ a pertrincktan III ‘zatvrzelého (umíněného)’.

Pr. trencke MBS ‘udeř’ lze srovnat s východobaltským *trenk- / *trink- ‘bít, udeřit’, srov. litev. treñkti, -ia, -ė, lot. triekt (iê), -cu, -cu ‘udeřit, uhodit; hnát, pohánět’, trènkt (ê), tręncu, trencu ‘tamtéž’. Za nejstarší lze považovat zvukový význam. Některá slova tohoto kořene mají pouze zvukový význam, srov. litevská slovesa trinkėti, trìnka ‘dunět’, trink­sėti, lotyš. (kuršské?) trinkš(k)ēt, -u, -ēju ‘skřípat, znít, cinkat’ nebo podstatná jména litev. treñksmas, lot. truoksnis ‘hluk’.

Význam kořene se může měnit. Vedle významu ‘udeřit’ vznikají ve východobaltských jazycích i jiné, značně odlišné významy: ‘hnát, pohánět’, ‘mýt’ aj. Ve významu ‘hnát, pohánět’ srov. kromě již uvedených lot. triekt (iê) ‘(udeřit, uhodit) hnát, pohánět’, trènkt (ê) ‘tamtéž’, také lot. trinkt, tręncu, trinku ‘hnát’. Význam ‘mýt’ má litev. triñkti, trèñka (|| treñkia), triñko || triñkė ‘mýt (hlavu, vlasy)’, přen. ‘smáčet silným deštěm, promočit’, hovor. ‘hubovat, nadávat’, s předponami také ‘bít, řezat’ (k sémantickým souvislostem srov. také litev. pérti ‘bít’ a ‘mýt, šlehat (v lázni)’. Zvláštní význam má také lot. sloveso s předponou trīcēt ‘třást se, chvět se’.

Ve východobaltských jazycích je imitativnost kořene *trenk- / *trink- zřetelná, ale těžko říci, zda tomu tak bylo i v pruštině, neboť dostupné příklady významově...

⁵ Kořenová slovesa pruštiny mají různou morfonologickou strukturu: v pruských písemných památkách bylo nalezeno 20 sloves s uzavřenými diftongickými kořeny (8 CeRC, 5 CaRC, 5 CiRC a 2 CuRC); sloves s diftongickými kořeny je poměrně málo – bylo nalezeno 9 lexémů tvořících dvě podskupiny (7 s diftongem ei (CeiC, CaiC, CiC) a 2 s au (CauC, CuC)); bylo nalezeno 15 sloves s otevřenými diftongickými kořeny (CēR, CīR, CūR, CaR) (5 se sonantem m, 4 s n, 3 s r a 3 s l). Otevřených diftongických kořenů bylo v pruských písemných památkách nalezeno málo – pouze 8 kořenů (tři končící diftongem ei nebo samohláskou ī a pět s au nebo ū ve finální pozici). Kromě toho bylo v pruských písemných památkách nalezeno 18 sloves se samohláskovými kořeny (5 s otevřenými a 13 s uzavřenými). Viz také Kaukienė 2011: 30.

36

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

jsou emočně poměrně neutrální. Kromě slovesa trencke MBS ‘udeřit’, které označuje úder, existuje ještě jeden předponový příklad z III. katechismu: Almechtiger Ewiger GOt+ / der du haft [...] den verflockten Pharao / mit allen den feinen im Roten Meer erfreufft – Wiffemufingis prābutkas deiws / kas tuo (= tou) affai [...] stan pertrincktan Pharao / fen wilfan fwaieis / en urminan iūrin aufkan=dinnons „Všemohoucí věčný Bože, který jsi [...] toho omráčeného faraona se všemi jeho lidmi v Rudém moři utopil“ III 119/15. V tomto případě se význam zobecnil a přešel do oblasti duševní činnosti – pertrincktan ‘zatvrzelého (zatvrdošíjného)’, tj. *‘omráčeného, ohromeného’; srov. také litevské pritrenkti ‘omráčit’.

grīm- (grēm-?) ‘zpívat’

Je možné, že za imitativum lze považovat i sloveso grīm- (nebo grēm-⁶), doložené jediným tvarem činného příčestí grīmons (grīmikan grī-mons ‘ten, kdo (za)zpíval píseň’). Je pravda, že slovesa označující ‘zpěv či písňový projev’ nemusejí být imitativy. Pokud bychom však rekonstruovali pruský slovesný kořen *grēm- ‘zpívat’ a srovnali jej s východoblat. *grēm- / *gram- ‘(hlasitě a tlumeně) znít’ (lot. gremt, gremju, grēmu ‘bručet’, lit. graméti ‘padat s hlukem’: rus. греметь), mohlo by být toto sloveso také imitativního původu. Pruské grīmons ‘(za)zpíval’ už samozřejmě neoznačuje ani dunění, ani bručení, takže jeho imitativnost vybledla.

stēn- / stin- ‘trpět’

Pruské stēn- / stin- ‘trpět’: východoblat. *sten- ‘sténat, naříkat’ je kořenové sloveso: byly nalezeny tři tvary příčestí minulého stenuns, styienuns, stīnons ‘trpěl’ a abstrakt stinsennien⁷ ‘utrpení’.

Východobantská slovesa litevské stenėti, stēna, –ėjo a lotyšské stenēt, stenu, stenēju jsou velmi expresivní a lze je považovat za imitativa. Podobné jsou i ekvivalenty v jiných příbuzných jazycích (mnohé z nich jsou rovněž primární slovesa): staroangl. stenan ‘naříkat, sténat’, středoněm. stenen ‘sténat’; staroslov. stenati (z *stenti), stenįję ‘naříkat, sténat’, rus. стена́ть, –аю ‘naříkat, sténat’, řec. στένω ‘sténám, úpím’ < a ide. *sten- ‘(hlasitě)

⁶ Kořenové ī se vykládá různě – jako ī nebo ē. Většina badatelů rekonstruovala v kořeni ī (vztah mezi *grim- a *grīm- se vykládá jako u litevských gyrà: gìrti; srov. Trautmann 1910: 343, Leskien 1884: 327, Endzelīns IV 181, Toporov II 308; srov. rekonstrukci Williama Schmalstiega /grī́muns/ (Schmalstieg 1974: 219)). Vytautas Mažiulis však (viz Mažiulis I 410, 411) odvozuje ī od ē a rekonstruuje *grēm- (*grē-muns, *grēmikā ‘píseň’). K tomuto slovu viz také Kaukienė 2011: 65.

⁷ V tvarech příčestí je třeba rekonstruovat *stēn- s dlouhým ē (srov. Mažiulis IV 157), které je v prvním katechismu označeno jako e (stenuns I); ve třetím odráží část s úžením ē > ī (stīnons III), zatímco příklad z druhého katechismu (styienuns II) lze číst obojím způsobem. Podstatné jméno stinsennien má v kořeni in (Mažiulis rekonstruuje *stinsen'an a podle něj infinitiv *stintvei ‘trpět’. K tomuto slovu viz také Kaukienė 2011: 68–69).

Straipsniai / Articles

37

AUDRONĖ KAUKIENĖ

„vzdychat, sténat“. Ještě starší je přímý zvukový význam, srov. lat. tonāre „hřmít, dunět“, z něhož se mohl vyvinout i význam vzdychání, sténání, srov. staroind. stānati „hřmí, duní“ a participium stanant „vzdychající“ (viz také Mažiulis IV 157–158, Karulis 1992: 293 a literaturu).

Pruské sloveso stēn- / stin- „trpět“ však nemá ani expresivní, ani zvukový rys; jeho význam se abstraktnil a přešel do oblasti fyzické či psychické činnosti (stavu).

2. SLOVESA ODVOZENÁ PŘÍPONAMI

Ve východobaltských jazycích je většina sloves s příponami odvozeninami. Velmi expresivní jsou odvozeniny od imitativů: zvukomalebných citoslovcí, citoslovcí nebo imitativních sloves, zejména s příponami -čioti, -sėti, -telėti, např.: aikčioti, čiaukšėti (z čiaukš-sėti), pūrptelėti. Slovesná odvozenina s příponou však nemusí být pouze odvozeninou, může jít i o přímý útvar, např.: litev. biñdzinti, rėplinti, čiurlénti, kukúoti, bubénti, bu-bināt „chichotat se, frkat (o koních); mumlat, bručet“. Odvozeniny s příponou není vždy snadné odlišit od přímých útvarů. V živém jazyce je to poněkud snazší, zatímco u mrtvého jazyka s nepočetnými písemnými památkami zůstávají takové otázky často nevyřešené.

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

2.1. Přípona -in-

Většina baltských sloves s příponou -in- (lotyš. -inā-) jsou odvozeniny – deverbativa (nebo denominativa) – a mají kauzativní význam, srov. balts. *aug-in(ā)- „pěstovat“ (litev. auginti, lotyš. aûdzinât, prus. auginnons „ten, který vypěstoval“) od balts. *aug- „růst“ (litev. áugti, lotyš. aûgt).

Ve východobaltských jazycích se vyskytují také přímé imitativy s příponou -in-, které není vždy snadné odlišit od odvozenin od kořenových sloves imitativního původu, srov. litev. liurlinti nebo čirškinti. V litevštině „nemálo sloves s příponou -inti je odvozeno od zvukových sloves nebo je vytvořeno přímo napodobováním zvuků“ (LKG II 264). Taková slovesa se vyskytují i v lotyštině: „[...] slovesa s -inât, která napodobují zvuky“: bubinât, purpinât „kullern“ [...], srov. litev. bùbinti, bubénti“ (Endzelīns 1951: 842–843).

V pruských písemných památkách tvoří slovesa s příponou -in- nejpočetnější skupinu sloves odvozených příponami – téměř 50 (nelze je vždy odlišit od sloves s příponou -ī-, protože některé příklady mohou mít dvojí podobu – s jednou i druhou příponou⁹). Za imitativy by bylo možné považovat dva pruské příklady: *klum-st-in- „klepat“ a *zwaikst-in-/ī- (nebo *swaikst-in-/ī-) „svítit“.

*klum-st-in- ‘klepat’

Máme dvojici tvarů: klumstinai ‘klepe’, klumstinaitai ‘klepejte’: öffne die Thür {der oder die} dem / der da anklopffet – etwer=reis stan wartin {adder stieisiei quai} stesmu kas stwi klumstinai „otevři ty dveře {nebo ty}, které tomu, kdo zde klepe“ III 119/1–2; Klopfet an / so wirdt euch auffgethan – klumstinaitai tijt wīrst iou=mus etwiriuns „klepejte, tak se vám otevře“ III 117/26.

Je těžké říci, zda pr. klumstint ‘klepat’ je přímé tvoření, nebo odvozenina od zvukomalebného slova či nějakého kořenového slovesa.

Pokud je klumstint deverbatívum, bylo by třeba předpokládat, že v pruském jazyce existovalo kořenové imitativum (srov. *klump- nebo *klumb-, viz Mažiulis II 224–225).

Na derivační interpretaci závisí také rekonstrukce přípony. Element -st- může náležet k základnímu zvukomalebnému slovu¹⁰ (-st-in-), nebo být součástí slovesné přípony (přípona -stin- může být přeformovanou baltskou iterativní příponou -stī-).

*zwaikst-in-/ī- (nebo *swaikst-in-/ī-) ‘svítit’ (er- ‘ob-’, po- ‘po-’)

Existují tři formy s předponou: erschwāigstinai ‘osvětluje’, poswāigstinai ‘(ať) posvítí’ a erschwāistjuns ‘osvětliv’: Gleich wie er die gantze Christenheit / auff

⁹ Soužití těchto přípon je patrné ve všech baltských jazycích, srov. bal. *māk-ī-/-in- ‘učit’: lit. mókyti, móko a mokinti, lot. mācît, mācu, mācīju ‘učit’ a mācinât, pr. mukint (*mākint) ‘učit’, mukints ‘učený’.

¹⁰ Základní zvukomalebné slovo mohlo obsahovat element st, ale také být bez něj; srov. lit. klùm nebo klum ‘bouchá, duní’ (Klùm klùm klùm kdosi si zaklumbal, zaklumbal.), ‘klumpt’ (Jen slyším, jak někdo klum klum klum a odklopýtal podél okenních parapetů.) nebo klùmst ‘klopýtání’ (A třetí klišé – klumst klumst, zakopává.).

Straipsniai / Articles

39

AUDRONĖ KAUKIENĖ

Erden berufft / famlet / erleucht / heiliget – Ainawijdei kādi (= kāgi) tans ſtan poſtippin Chriſtiani=ſkan / noſemmien preiwacke ſenrīnka / erſchwāigſti=nai / ſwin-tina „Jedním způsobem, jak on onu celou křesťanskou obec na zemi povolává, shromažďuje, osvěcuje, posvěcuje“ III 45/16–17; der HERR erleuchte ſein Angeſichte ober euch und ſey euch gnedig – Stas Rikijs poſwaigſtinai ſwaian Proſnan kirſchewans / bhe boūse ioūmas etnijwings „Ať Hospodin (tedy)rozjasní svou tvář nad vámi a je vám milostiv“ III 133/14; der Heylige Geyst hat mich durchs Euangelion be=ruffen / mit seinen Gaben erleuchtet – stas Swints Noseilis ast mien praſtan Euangelion perwūka=uns / ſen ſwaians Dāians erſchwāiſtiuns „Duch svatý mě skrze evangelium povolal, svými dary osvítil“ III 45/13.

Etymologický (a slovotvorný) výklad závisí na tom, jak budeme číst souhlásky v kořeni. Na začátku kořene lze rekonstruovat s (Mažiulis I 287) i z (Trautmann 1910: 442, Toporov II 84–85). Pokud na začátku kořene předpokládáme s, lze sloveso spojovat s litevským šviẽsti, staroslověnským světъ ‚světlo‘, staroindickým śvetaḥ ‚bílý‘. Pokud se domníváme, že na začátku kořene bylo z, lze pak sloveso (a s ním související podstatná jména swaikstan ‚světlo‘, Suaixțix ‚světlonoš‘) spojovat s litevským žvaigždė, lotyšským zvaigzne, zvaigzna, zwāigzde, zwaizde (srov. Trautmann 1910: 442, Schmalstieg 1974: 193). Jestliže rekonstruujeme pruské sloveso *swaikst-in-, mohl by být výchozím slovem abstraktum *swaikstan ‚světlo‘ (Mažiulis I 287).

Įvairūs šviesos dievo užrašymai šaltiniuose (žr. Balsys 2010: 239–242) leidžia atstatyti ir Švaistiką, ir Svaikstiką, ir Žvaigždiką.

Jak z hlediska původu, tak z hlediska tvoření tedy přetrvává poměrně mnoho nejasností. Přesto se zdá přesvědčivější předpokládat, že výchozím slovem mohlo být nikoli abstraktní podstatné jméno, nýbrž sloveso *zweigz(d)- nebo *sweis- ‚svítit‘. Ve většině zkoumaných slovesných tvarů se na konci kořene píše g (s výjimkou erschwāistiuns). Proto působí velmi přitažlivě srovnání s lotyšským zvaigstīties ‚zářit‘ (s příponou -st-ī). Možná je i v pruském slovese *zwaik-st-in-/-ī- prvek st- rozšířením přípony. V takovém případě mají obě slovesa s příponou -in- (*klum-st-in- ‚bušit‘ a *zwaik-st-in-/-ī- ‚svítit‘) mezi kořenem a příponou -st-. Pokud tento prvek patří k příponě, lze pruské přípony -st-in- nebo -st-ī- snad srovnávat s východobaltskou iterativní příponou -st-ī- (zejména proto, že přípony -in- a -ī- jsou historicky velmi úzce příbuzné. Dokonce i samotné sloveso *zwaikst-in-/-ī- má obě varianty přípony -in- || -ī-: tvary přítomného času erschwāigstinai ir poswāigstinai mají -in-, ale participium erschwāistiuns má pouze -ī-.

2.2. Přípona –ī–

V pruských jazykových památkách se nachází poměrně početná skupina sloves s příponou –ī–, která se střídá s –ē– nebo –ā–, např.: klausīton ‚poslouchat‘, klausēmai ‚posloucháme‘; billīt-wei ‚mluvit, promlouvat‘, billē / billā ‚mluví, promlouvá‘, billēmai ‚mluvíme, promlouváme‘, billai, billāts,

40

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

bille ‚mluvil, promlouval‘. Přesně je však spočítat není tak snadné. Především, jak už bylo zmíněno, přípona -ī- úzce souvisí s -in- (viz 2.1), existují slovesa s tvary s oběma příponami. Kromě toho lze slovesa s příponou -ī- zaměnit se slovesy s příponou -ē- (dlouhé ē se v nářečích katechismů zužuje a často se zapisuje jako dlouhé ī). Střídavá přípona -ē- / -i- je v pruském jazyce velmi vzácná. Většina starých sloves i-kmenového typu s příponou -ē- v pruském jazyce přešla k typu s příponou -ī- / -ē- / -ā-; zachovalo se jich jen několik (Kaukienė 2004: 204–206). Rozpoznáváme je podle tvarů přítomného času i-kmenového typu. Nesporným příkladem tohoto typu je turrettwey, turryetwei (turrītwei, turīt, turrit s ī < ē) ‚mít‘, přít. č. 1. os. turri, 2. os. tur 20x, turri 10x, turei 6x, 3. os. turri 28x, turei 10x, turrei, ture, množ. 1. os. turrimai 20x, množ. 2. os. turriti 3x. Jinak vypadá přítomný čas sloves s příponou -ī- / -ē- / -ā-, srov. milijt ‚milovat‘, millē ‚miluje‘. Konečně, nemáme-li infinitiv ani jiné informativní tvary, nemůžeme s jistotou vědět, zda má sloveso střídavou příponu -ī- / -ā- / -ē-, nebo nestřídavou -ā-. Tyto přípony mohou být historicky příbuzné, srov. pr. *bil-ī- ‚mluvit‘ a litevské bylōti (s generalizovanou příponou *-ā). Navzdory všem těmto nejasnostem lze v pruských jazykových památkách napočítat více než 50 sloves s příponou -ī-.

Ve východobaltských jazycích se struktura a funkce odpovídajících přípon velmi liší. V litevštině zřejmě nejsou přímé imitativy s nestřídavou příponou -ī- (-o-, -ė-). Pravda, mohou existovat s nestřídavou příponou -i- / -ij-, srov. džėžyti ‚sekati, bít, pršet‘ aj. („Existují také slovesa s příponou -yti, která vznikla napodobováním zvuků a označují trvalý nebo opakovaný intenzivní děj spojený se zvukem“ (LKG II 262)). Imitativy s příponou -ē- rovněž nejsou typické. Většinou jde o deverbační slovesa se stavovým významem, např.: sėdėti, gulėti apod. Imitativní jsou však, byť nejde o přímé formální imitativy, slovesa onomatopoického původu s příponou -sē-: purpsėti, čiepsėti apod. V lotyštině se tyto přípony značně proměnily, a proto by srovnání vyžadovala pečlivější historickou analýzu.

Pravé imitativy s příponou -ī- lze v pruských jazykových památkách nalézt jen obtížně. Jako imitativní nebo imitativního původu se analyzují dva příklady: *bil-ī- ‚mluvit‘, *kal(t)s-ī- ‚znít‘.

*bil-ī- ‘mluvit’

Sloveso má mnoho tvarů, které zjevně ukazují jeho příslušnost ke strukturální třídě -ī- / -ē- / -ā-: v infinitivu příponu -ī- (billītwei ‘mluvit, promlouvat’), v tvarech přítomného času -ē- nebo -ā- (billē, billā ‘promlouvá’, billēmai ‘promlouváme’), v minulém čase pak -ē- nebo -ā- (billai ‘promlouval jsem’, billāts ‘promlouval’, bille ‘nazýval’ aj.):

Ich bitte euch / wollet meine Beicht hören / und mir die Vergebung sprechen – as madli wans / Quoi=tīlaiti maian Grikauſnan kirdītwei / bhe mennei ſtan etwerpſennien billīt „prosím vás, račte vyslechnout mou zpověď a vyslovit mi odpuštění promluvit“

Straipsniai / Articles

41

AUDRONĖ KAUKIENĖ

III 67/16; Darauff foll der Beichtiger ſagen – Noſtan turri stas Klauſi=8winks billit-wei „Ant to tūri tas nuodēmklauſys byloti“ III 71/8; Was sagt nun Gott von diesen Gebotten – Ka billā tēnti Deiws esse wis=sans schins Pallaipsans? „Ką byloja dabar Dievas apie visus šiuos paliepimus?“ III 37/8; Da vnser Herr Christus spricht Marci am letzten – Kāigi nouson Rikijs Christus billē Marci en pansdaumannien „Kaip mūsų viešpats Kristus byloja Morkaus paskutiniame“ III 61/9; Wir sagen dir Lob vnd Danck – Mes billēmai tebbei pogirsnan bhe dinckun „Mes bylojame tau pagyrimą ir dėką“ III 131/15; [...] von dem Baum / dauon Jch dir gebot / vnd ſprach: Du ſolt nicht dauon Eſſen – [...] eſſe ſteſmu garrin / Esse kawīdsmu as tebbei laipinna / bhe billai / Tu niturei eſſe ſteſmu iſt „[...] nuo to medžio, nuo kokio aš tau liepiau bei bylojau: Tu neturi nuo to valgyti“ III 105/9; Nam er das Brodt / dancket / vnnd brachs / vnnd gabs ſeinen Jüngern vnnd ſprach / Nemet hin / Eſſet – imma tans ſtan=geitin dīnkauts bhe līmauts / bhe dai ſwaimans / maldaiſimans / bhe billāts / immaiti ſwen / īdeiti „ėmė jis tą duoną, dėkojo ir dėkojo ir laužė bei davė saviems mokiniams ir bylojo: Imkite ten, valgykite“ III 75/4; Wie Sara Abraham gehoſam war / vnd hies jn Herr – kai Sara Abraham po=klūſmai bhe / bebille/ din Rikijs „kaip Sara Abraomui paklusni buvo bei vadino jį viešpačiu“ III 93/14; Nim [...] jn auff HErr / vnd wie du geſagt haſt – immaīs [...] ſten enſai Rikijs / kāi=gi tu affai billūns „imk [...] jį ant viešpaties, kaip tu esi bylojęs“ III 117/24.

Kořen pruského slovesa *bil-ī- ‘mluvit’, stejně jako litevského bylóti, by mohl být odvozen od zvukomalebného slova: balt. *bil- / *bel- či *bal- ‘mluvit, říkat’ z *‘bušit, dunět, ozývat se’ (srov. Mažiulis I 142) < ie. *bhel- ‘ozývat se, bušit’, srov. stisl. bylja ‘dunět, bušit’. Kořen se často rozšiřuje a pak mohou obě významy (zvukomalebný a mluvní) existovat vedle sebe, například litevské bildėti a lotyšské (at)bildēt ‘(od)povědět’. Navzdory svému imitatívnímu původu zcela vybledl expresivní význam pojednávaného pruského slovesa. Slovesem *bil-ī- se překládají různé slovesné tvary německého originálu: sprechen ‘mluvit’, sagen ‘říkat’, hies ‘nazýval’, avšak v žádném případě nejde o jakýkoli imitatívní významový odstín. Sloveso tedy již nelze považovat za imitatívum. Mimochodem pruskému billīt odpovídající litevské bylóti nejenže nemá žádný zvukově související pejorativní význam, ale výrazně se v něm projevuje sémantický rys slavnostnosti.

*kal(t)s-ī- ‘znít’

Velmi podobné imitatívu (nebo odvozenině od imitatíva) je sloveso *kalts-ī- ‘znít (lauten)’. Máme zaznamenány dva tvary přítomného času kaltzā¹¹ a kelsai¹² (*kalsā) ‘zní’: Wie die Wort vnnd Verheÿſſunge Gottes lauten – kāigi ſtai wirdai

¹¹ Souhláska t mohla, pokud nejde o pravopisnou chybu, odrážet foneticky vkládané t mezi l a s.

¹² Písmeno -i napsané na konci slova nemusí nutně znamenat zkrácenou příponu -āja (jak se domnívá Mažiulis a někteří další badatelé; viz Mažiulis III 99 a literaturu), protože v památkách pruského jazyka se na konci slova po samohlásce (zejména dlouhé) velmi často píše i.

42

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

bhe preibillīnai Deiw as kelfai „jak znějí ta slova i odvozeniny Bohaskamba“ III 61/6; Der hat fie fagen und wie fie lauten – tans kan ftai billē / bhe kāigi ftai kaltzā „má, co říkají, i jak skamba“ III 77/7.

Forma přítomného času *kalsa umožňuje dvojí strukturální interpretaci slovesa – lze v něm rozpoznat neměnnou příponu -ā- nebo alternující příponu -ī- / -ē- / -ā-. Nejčastěji se rekonstruuje sloveso s příponou -ā- (infinitiv by byl *kals-ā-t(wei), srov. Trautmann 1910: 361, Endzelīns IV 139, Mažiulis III 99–100, Schmalstieg 1974: 206). Odvozenina kalsīwingiskan však ukazuje, že infinitiv mohl mít také příponu -ī- (*kals-ī-t(wei)¹³.

Sloveso má starý imitatívní kořen *kal- / *kel- ‚vydávat zvuk‘, srov. lot. kaļûôt ‚žvanit‘, slov. redupl. kol-kolъ > колокол ‚zvon‘, st. hornoněm. hellan ‚znít‘, ř. χέλαδος ‚hluk‘; v mnoha jazycích existují slovesa s tímto kořenem ve významu ‚volat‘: lat. calāre, ř. χαλεῖν, chet. kaleš- atd. (viz také Mažiulis III 99–100, Schmalstieg 1974: 206 a lit.). Proto je třeba určit, zda -s- náleží ke kořeni, nebo k příponě. Pokud by šlo o rozšíření kořene, pr. *kal(t)s-ī- by bylo možné srovnat s lit. kalbėti¹⁴, tedy v obou případech je kořen *kal- rozšířen (souhláskami -s- nebo -b-). Pokud je souhláska -s- rozšířením přípony, podobala by se litevskému -s- v iterativní příponě -s-ėti nebo v příponě stavových sloves -s-oti, které jsou imitatívního původu. Mnozí již zmínění badatelé rozpoznávají příponu -sā- a srovnávají probírané sloveso s lit. dilbsóti, murksóti atd. Pouze Vytautas Mažiulis (Mažiulis III 99–100) uvádí vedle litevských příkladů s příponou -soti také jejich příbuzné podoby s -sėti: linksóti a linksėti atd. Pokud bychom předpokládali, že infinitiv je třeba rekonstruovat nikoli jako *kal(t)s-ā-, nýbrž jako *kal(t)s-ī-, mohla alternující přípona -ī- / -ē- / -ā- vzniknout na místě zanikajícího -ē- / -i-; bližší by pak byly litevské iterativy s příponou -sėti (viz také 2.3).

2.3. Přípona -ā-

Ve východobaltských jazycích mohou existovat imitatíva, dokonce i přímé formace s příponou -ā-, např.: lit. baubóti (: baũbti), mauróti, maumóti ‚jíst, cpát plnou pusou; bučet, řvát; mluvit nezřetelně, nosově‘, lot. brēkāt ‚křičet, bučet‘ (: brekt ‚tamtéž‘), trankāt ar trenkāt ‚odhánět, honit‘ (: trēnkt ‚tamtéž‘). V lotyštině jsou ovšem o něco méně častá a obvykle jde o intenzivní deverbativa, zatímco v litevštině je mnoho přímých formací („Velké množství sloves je utvořeno příponou -(i)oti, napodobu-

13 Adjektiva s příponou -īwing- se obvykle tvoří ze sloves s příponou -ī-, viz také Kaukienė 2004: 102.

14 Význam ‚mluvit‘ se mohl snadno vyvinout z významu ‚volat‘, avšak expresivní význam litevského slovesa vybledl, takže je již nelze považovat za imitatívum.

Straipsniai / Articles

43

AUDRONĖ KAUKIENĖ

„…áním zvuků či obrazů“ (LKG II 255)). V pruských jazykových památkách však mezi 19 slovesy s příponou *-ā- není ani jedno, které by bylo možné považovat za imitatívum nebo které by mohlo být imitatívního původu. Pouze kdybychom vedle tvaru přítomného času *kalsā ‚zní‘ předpokládali infinitiv *kalsāt(wei), šlo by o jediný příklad, ovšem nikoli s příponou *-ā-, nýbrž s *-sā-. Případnou pruskou příponu *-sā- nelze snadno srovnávat s lit. -soti: odvozeniny od zvukomalebných výrazů s příponou -soti (např. dunksóti, burbsóti) vyjadřují stav související s polohou těla, přičemž zvukový význam zůstává jen v pozadí (srov. slovesa označující zvuk s příponou -sėti, jako dunksėti, burbsėti).

2.4. Přípona -au-

Ve slovanských východobaltských jazycích jsou slovesa s příponou -au- (nebo s příponou, která s ní historicky souvisí, -uo-)¹⁵ většinou denominativa. V litevštině jsou také deverbatíva – iterativní deriváty od kořenových imitativ, srov. litev. stáugti – stūgauti (další příklady viz LKG II 249, 253). Existují však také přímá formativa, tj. neodvozená slovesa vytvořená příponou -au- / -uo-, např.: litev. kukuóti, lotyš. kukuot „kukat“¹⁶ (srov. také rus. куковать „kukat“ – slovanská přípona -ова- odpovídá baltské -au-), litev. krū́pauti „cuknout sebou“, šiūrúoti, lotyš. bauruot „bučet“ apod. V litevštině mají přímá formativa častěji příponu -uo-, zatímco slovesa s příponou -au- jsou častěji deverbatíva s iterativním významem.

V pruských památkách je 16 sloves s příponou -au-. Mezi nimi jsou dva příklady, které by bylo možné považovat za imitativa: *mur-au- „bručet“ a *wūk-au- „volat, křičet“, ačkoli se názory lingvistů na jejich původ různí.

*mur-au- „bručet“

Prus. *mur-au- „bručet“ má jediný doložený tvar – příčestí činné minulé murrawuns „ten, kdo bručel“: Habe mit meines gleichen gezürnet / Wider meine Frawe gemurret vnd gefluchet – Aſmai ſen mailei polligun ernertūns / Pri=ki maian waipattin murrawuns bhe klantiwūns „Rozhněval jsem se na sobě rovného, proti své paní bručel a klel“ III 69/5.

Toto pruské sloveso se obvykle pokládá za výpůjčku z něm. murr-en „bručet, mumlat“ (Trautmann 1910: 380, Endzelīns IV 263, Mažiulis III 160). Bručel-

¹⁵V lotyštině se z přípony -au- dochovaly jen stopy, proto se slovesa ve všech případech tvoří pomocí přípony -uot, -uoju, -uoju.

¹⁶Toho si všiml také Janis Endzelīns: „Znovu či -uoju končí některá slovesa, která označují zvuky, např. kukuoju (= litevsky kukuoju)“; viz Endzelīns 1951: 811.

44

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

mas je v mnoha jazycích vyjadřován slovy s kořenem mur-: lat. murmur „mručení“, řec. μομύρω „mumlám“, lit. murmėti, lot. murmēt atd. (kořen lze považovat za imitatyvní – lautnachahmend (Fraenkel 473)). Všechny tyto imitatyvy mají ovšem reduplikovaný kořen, a proto je pruské sloveso zřejmě považováno za germanismus. Nereduplikovaný kořen mur- zakončený sonantou není pro kořenové imitatyvy baltských jazyků typický. V litevštině mají kořenové imitatyvy kmene ia obvykle uzavřené kořeny. Obsahuje-li kořen dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo smíšený dvojzvuk, nejčastěji se k němu přidává opakováním počáteční souhlásky kořene (reduplicací), případně připojením formantu šk (sk, zg, žg) nebo prostě nějaké souhlásky – nejčastěji k, např.: baũ-b-ia, čĩr-šk-ia, mur-k-ia, dū-zg-ia, ū-k-ia, mū-kia atd. Podobně je tomu i u sloves kmene a s příponou -ėti: dárda, čérška, birzga aj. Přímé imitatyvy se sekundárními příponami po sonantě však mohou mít také nekryté kořeny, např.: čirénti, džirinti džyruoti. Je tedy zcela možné považovat i pruské sloveso s příponou murrawuns za domácí slovo.

*wūk-au- „zvat, volat“

Pruské sloveso je doloženo ve dvou tvarech – bez předpony wūkawi „zve“ a s předponou perwūkauns „povolav“: Denn das Wort (Für Euch) fordert eitel Glaübige hertzen – Beggi sfas wirds (Per wans) wū=kawi wiffans druwingins firans „neboť to slovo (za vás) zve všechna věřící srdce“ III 77/18–19; der Heylige Geyft hat mich durchs Euangelion be=ruffen / mit seinen Gaben erleuchtet – stas Swints Nosēilis ast mien praftan Euangelion perwūka=uns / ſen ſwaians Dāians erſchwāſtiuns „Duch svatý mě skrze evangelium povolal a svými dary osvítil“ III 45/12–13.

Původ tohoto slovesa vykládají badatelé různě. Lze je považovat za denominativum a odvozovat od podstatného jména wackis (Trautmann 1910: 466, Endzelīns IV 341). Spojování *wūk-au- s podstatným jménem je však málo přesvědčivé. K tomuto závěru dospěl i Mažiulis: při výkladu perwūkauns je tradičně považoval za denominativum (Mažiulis III 276), později se však při pojednání o nepředponovém tvaru wūkawi „zve, volá“ tohoto názoru vzdal a navrhl považovat dané sloveso za deverbativum, přičemž wūkawi odvozoval od slovesa wackītwei „volat, zvát“ (Mažiulis IV 267). Podobně původ tohoto slovesa vykládá i Williams Schmalstieg (Schmalstieg 1974: 172, 196). Výklad denominativního i deverbativního původu však naráží na jeden problém – v obou případech by bylo třeba rekonstruovat v kořeni střídání samohlásek a: ā (po LG ū). Kvantitativní alternace samohlásek však pro denominativa typická není a deverbativa s příponou -au- nemají kvantitativní alternaci a: ā v žádném z baltských jazyků.

Původ slovesa *wūk-au- „zvat, volat“ by bylo možné vykládat i jinak, pokud bychom samohlásku ū v kořeni považovali za starou a neodvozovali ji od *ā. Pak by toto sloveso

Straipsniai / Articles

45

AUDRONĖ KAUKIENĖ

by bylo možné srovnávat s litevským ūkauti¹⁷. Sloveso s příponou ūkauti je intenzivum od kořenového slovesa zvukomalebného původu ūkti, -ia¹⁸. Takových deverbativ zvukomalebného původu je v litevštině velmi mnoho, např.: čiŕskauti: čiŕkšti, šūkauti: šaukti, švilpauti: švilpti atd. Významově (iterativně-intenzifikační význam) i strukturálně se velmi podobají jiným deverbativům. Lze předpokládat, že podobnou slovotvorbu má i pr. *wūk-au-, takže i ono by bylo deverbativem. Kořenových imitatyvů je však mnoho pouze v litevštině; v lotyštině je jich velmi málo a v pruských památkách nebyl nalezen ani jeden. Deverbativní původ pojednávaného slovesa je proto rovněž pochybný.

Nejpravděpodobněji tedy pr. *wūk-au- není deverbativum, nýbrž přímý útvar zvukomalebného původu. Mohlo vzniknout ze zvukomalebného výrazu ū-ū. Pruskému *wūk-au- či litevskému ūkauti jsou strukturou i významem velmi podobná slovesa litevské ūbauti (: ūbti, -ia, -ė) a lotyšské ūbuot „houkat“. Znamenají vydávat volání ū-ū a před samohlásku přípony se vkládá k nebo b. Lze sem zařadit také lotyšské ūjināt „hlasitě volat ū-ū“ – tentokrát se před samohlásku přípony -in-ā- vkládá j. Z významu zvuku „volat“ se může snadno vyvinout význam „zvat“.

ZÁVĚRY

Výzkum ukázal, že v pruštině skutečně existovaly slovesné imitatyvy. Ačkoli náboženské texty nedovolují očekávat jejich velké množství, dostupný materiál přesto umožňuje usuzovat na jejich povahu a strukturální vlastnosti.

Je nepravděpodobné, že by se v pruštině vytvořily tak produktivní třídy kořenových imitatyvů jako ve východobaltských jazycích. Ačkoli jsou litevské kořenové imitatyvy kmene ia velmi početné, v lotyštině jich je podstatně méně. Proto je velmi obtížné

17 Jeho hlavní (a původní) význam je zvukový: sloveso označuje určitý zvuk vydávaný živými bytostmi (může jít o sovy, výry, lišky, veverky, krtonožky, malé děti aj.) nebo dokonce neživými objekty (vítr, vlak). Může však mít i význam „volat, zvát, dorozumívat se voláním“ (srov. tyto příklady z LKŽ: Děti v lese houkají, chtějí na sebe navzájem zavolat. V lese jsme se rozdělili a pak jsme na sebe houkali. V lese houkej, aby ses neztratil. Na kopci žito, v zahradě jablíčka, otec svou dceru svolával a volal aj.).

18 Ve slovníku LKŽ může sloveso ūkti, -ia, -ė vedle obvyklých významů 1. „volat, houkat (o sově, výru, zajíci apod.)“; 4. „dunivě se rozléhat, hučet, znít, šumět, bzučet“; 5. „vydávat pronikavý zvuk, houkat (o siréně lokomotivy či lodi)“ aj. (srov. také DŽ ūkti, ūkia, ūkė. 1. „hučet, rozléhat se“; 2. „volat (o sově, zajíci)“) znamenat také: 2. „volat, křičet, houkat (zejména při dorozumívání)“ (Už jsme začali houkat. Jen to [ten mládenec] skřípe a skřípe, houkaje po půdě u kouta, a pak začal sestupovat dolů. Sami se strachem začali u zdi houkat, sténat, škrábat se a bušit. 3. intr. „mluvit nesrozumitelně, blábolit“ (Mé dítě je velmi hodné, houká si samo, když je ponecháno o samotě).

46

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

lze očekávat jejich existenci v pruštině, v níž sloves na kmen ia nebylo tolik. O to obtížnější je očekávat infixální imitatíva nebo imitatíva s kmenem na sta (jde o novotvary litevského jazyka). Protože se v pruštině nevytvořila taková strukturně-sémantická opozice causativa / resultativa jako ve východobaltských jazycích, nevzniklo ani tolik sloves s kmenem na ia, respektive infixálních sloves nebo sloves s kmenem na sta. Kromě toho v pruštině nejspíše nebyla slovesa strukturně odpovídající východobaltským kmenům na a se sekundární příponou -ėti. V živé pruštině samozřejmě mohla existovat kořenová slovesa imitatívního původu, ta se však svou morfologickou ani morfonologickou strukturou nepodobala litevským či lotyšským slovesům. Probrané kořenové příklady jsou sice imitatívního původu, avšak expresivní význam ztratily. Jejich významy jsou poměrně neutrální a expresivní sémantické rysy již nejsou pociťovány.

Příponových imitatív mohlo být v pruštině mnohem více. Dokládají to probrané příklady s příponami -in-, -ī-, -au- (některé přípony mohly mít rozšiřující prvky -s- nebo -st-).

V živé pruštině mohlo být přímých příponových imitatív více a mohly být rozmanitější. Je těžké říci, zda existovaly deriváty odvozené od imitatívů, zejména deverbatíva. To závisí na existenci kořenových imitatívů. Pokud jich bylo málo, nemohlo být ani mnoho odvozenin.

Mnoho pruských imitatívních sloves bylo zřejmě přímo formálních. Tím se podobají slovanským jazykům a liší se od východobaltských jazyků, v nichž existuje mnoho příponových derivátů odvozených od kořenových imitatívů. Strukturní typy pruských sloves se také značně liší od litevských a lotyšských.

LITERATŪRA

Balsys Rimantas 2010: Lietuvių ir prūsų dievai, dievės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, elektroninis variantas, vyr. red. Stasys Keinys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internete: http://dz.lki.lt.

Endzelīns Jānis I–IV: Darbu izlase 1–4. Rīga: Zinātne, 1971–1982.

Endzelīns Jānis 1951: Latviešu valodas gramatika. Rīgā: Latvijas valsts izdevniecība.

Fraenkel Ernst. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverl.; Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1962.

Jakulis Erdvilas 1996: Tekėti, teka, tekėjo tipo veiksmažodžiai baltų kalbose. – Vakarų baltų kalbos ir kultūros reliktai. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 8–17.

Jakulis Erdvilas 2004: Lietuvių kalbos tekėti, teka tipo veiksmažodžiai. – Baltistica 38(1–2), 5–306.

Straipsniai / Articles

47

AUDRONĖ KAUKIENĖ

Jakulis Erdvilas 2005: Lietuvių ir latvių tekėti, teka tipo veiksmažodžiai. – Baltai ir jų giminaičiai (Tiltai, priedas Nr. 26). Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 93–110.

Karulis Konstantīns 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca 2, Rīga: Avots.

Kaukienė Audronė 2004: Prūsų kalbos tyrinėjimai. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

Kaukienė Audronė 2005: Žodžių, jų dalių bei formų sudarymo būdai. Terminai. — Baltai ir jų giminaičiai (Tiltai, priedas Nr. 26). Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 133–138.

Kaukienė Audronė 2011: Prūsų kalbos tyrinėjimai 2. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

Leskien Adalbert: Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen. Leipzig: S. Hirzel, 1884.

LKG I–II – Lietuvių kalbos gramatika 1–2, vyr. red. Kazys Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1965–1971.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas, elektroninis variantas, redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008. Prieiga internete: www.lkz.lt.

Lubienė Jūratė 2005: Gyvūnų garsus reiškiantys šakniniai veiksmažodžiai lietuvių ir latvių kalbose. – Baltai ir jų giminaičiai (Tiltai, priedas Nr. 26). Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 161–171.

Mažiulis I–IV – Mažiulis Vytautas. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–4. Vilnius: Mokslas, 1988–1997.

Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern: Francke.

Prūsų kalbos paminklai 1–2, par. Vytautas Mažiulis. Vilnius: Mokslas, 1966–1981.

Schmalstieg William 1974: An old Prussian Grammar. Pennsylvania: Pennsylvania State University Press.

Toporov I–V – Топоров Владимир. Прусский язык 1–5. Москва: Наука, 1975–.

Trautmann Reinhold 1910: Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht.

Vasmer I–IV: Фасмер Макс. Этимологический словарь русского языка 1–4, изд. 2. Москва: Прогресс, 1986–1987.

Kiti straipsnio sutrumpinimai – kaip Vytauto Mažiulio Prūsų kalbos paminkluose.

48

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Imitatyvinės kilmės veiksmažodžiai prūsų kalboje

The Origin of Verbs of Imitation in Prussian

S U M M A R Y

Imitation-based words can be recognized by the evident relationship between their sound structure and their specific semantic features. Those words are of iconic nature. Words of imitation-based origin are frequently referred to as vocalizations (lautnachahmend in German; звукоподражательные in Russian) but this term is not precise enough. Though the greatest majority of those words are used to imitate sounds, they can also denote movement and images (varvėti ‘dribble’, tvīksti ‘flash’, blizgėti ‘glitter’, etc.).

Imitation-based words can belong to different parts of speech. As a rule, those words are interjections and onomatopoeic interjections. However, verbs can also have their imitation-specific character, and this is true of some directly – formed verbs, not only of the derivatives from parts of speech with a strong emotional and expressive meaning component in them. Imitation-based words can be also found among nominal parts of speech, especially in nouns, though their number in those parts of speech is not large. The present article is aimed at finding out the specific imitation-based verbs in Prussian recorded sources.

Imitation-based words of verbal character are abundant in the East Baltic languages. This fact enhances the credibility that words of the same character could exist in Prussian as well. An attempt was made to select all possible examples from the recorded Prussian sources that could ‘lend themselves’ to the study of imitation-based verbs. The very character of text-specificity in Prussian records does not suggest a great abundance of imitation-based words in those texts. Thus, all verbs that appear to have the slightest resemblance to imitation-based words were studied, especially the ones with strong features of vocalization. Besides, the words that have connection with some other related words with imitation-based meanings in other languages were also examined.

The morphological and morpho-phonological structure of imitation-based words in Lithuanian and Latvian has much in common. Those words are both root verbs and derived verbs. Specific structure-related features were searched for in the Prussian sources as well. First of all, a study of Prussian root-verbs (suffix-free verbs) was carried out, and then derivative verbs were analysed on the pattern of grouping them into certain categories according to difference in their suffixes.

About seventy root-verbs in Prussian can be identified. They can be characterized by roots of different structure, in many cases this structure is quite complex, with multiple consonant and diphthong combinations. This fact is an indication of a possible imitation-based word formation, whose typical feature is complex root. However, we did not succeed in identifying fully convincing imitation-based words, and we focused our attention on the verbs that have a strong likelihood of being related to imitation-based verbs: *trenk-/ *trink- ‘hit’, grim- (grēm-?) ‘sing’ and stēn-/stin- ‘suffer’.

There are about 140 suffixal verbs in Prussian recorded sources with the suffixes (–in-, –ī-, –e, –ā- and –au-). The numbers of verbs with one or another suffix vary. Most of those verbs

Straipsniai / Articles

49

AUDRONĖ KAUKIENĖ

have the closely related suffixes -in- and -ī-. A considerably smaller number of verbs have the suffixes -ā- and -au-. Thus, the verbs were analysed according to the word formation characteristics of the suffixes with reference to their possible imitation-based derivatives.

Verbs with the suffix -in- in Prussian make up one of the biggest suffixal groups – up to 50 of them can be identified (though they are not always easy to distinguish from verbs with the suffix -ī- as some of the words have double forms, with one suffix or the other). These two Prussian verbs could be said to belong to imitation-bases words: *klum-st-in- ‘knock’ and *zwaikst-in-/-ī- (or *swaikst-in-/-ī-) ‘shine’.

Verbs with the suffix -ī- are quite numerous, the suffix -ī- in them is often used interchangeably with the suffixes -ē- and -ā-, and it is not an easy matter to count them exactly. As it was already mentioned, the suffix -ī- is closely related to -in-. Besides, verbs with the suffix -ī- can be easily confused with the verbs having the suffix -ē- (when the long ē is narrowed and it is marked as a long ī). Despite these complications, it is possible to count more than 50 verbs with the suffix -ī- in Prussian though pure imitation-based words are hard to identify. Three examples were analysed as having imitation-based origin: *bil-ī- ‘speak’, *kalts-ī- ‘ring’ and *wak-ī- ‘invite’, ‘call’.

There are also 16 verbs with the suffix -an- in Prussian records. Two among them can be treated as imitation-based words: *mur-au- ‘murmur’ and *wuk-au- ‘invite’, ‘call’ though linguists’ opinion of their origin differ.

Research data show that imitation-based verbs really existed in Prussian. However, root-verbs among those Prussian words could not have been as abundant as in East Baltic languages, especially in Lithuanian. In turn, the number of suffixal imitation-based words in Prussian must have been much greater. The already discussed examples with the suffixes -in-, -ī-, -au- all give evidence of that; besides some of the suffixes could have contained the extending part -s- or -st- in them.

The majority of Prussian imitation-based verbs are likely to have been directly formed words. This feature brings them close to Slavic languages and makes them different from East Baltic languages, which are characterized by abundant suffixed derivatives from imitation-based root-words. Structural types of Prussian verbs also differ considerably from those in Lithuanian and Latvian.

Įteikta 2011 rugsėjo 6 d.

AUDRONĖ KAUKIENĖ

Klaipėdos universitetas

Kretingos g. 41-30, LT-92303 Klaipėda, Lietuva

[email protected]

50

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV