HARALD BICHlMEIER

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg, Halle

Sächsische Akademie der Wissenschaften, Jena

Oblasti vědeckého výzkumu: indoevropeistika, onomastika (názvy vodních toků), etymologie germánských jazyků, syntax staroiránštiny.

NĚKTERÉ VYBRANÉ PROBLÉMY STAROEVROPSKÉ HYDRONYMIE Z POHLEDU MODERNÍ INDOEVROPEISTIKY – OBHAJOBA NOVÉHO POHLEDU NA VĚCI¹

Některé problémy staroevropské hydronymie z pohledu moderní indoevropeistiky: obhajoba nového pohledu na tyto věci

POZNÁMKA

Etymologický výzkum názvů vodních toků, které se řadí ke ‚staroevropské hydronymii’, probíhá od jejího založení Hansem Krahem ve 40. a 50. letech 20. století s nezměněnou metodikou. Forma historicko-srovnávací jazykovědy, resp. indoevropeistiky, používaná k etymologizaci tedy v konečném důsledku odpovídá stavu,

¹ Tento příspěvek je přepracovanou a rozšířenou verzí mé stejnojmenné přednášky, kterou jsem prostřednictvím paní Grasildy Blažienė na pozvání paní Daivy Deltuvienė přednesl na konferenci „Regioninė onomastika: ką žinome iš vardyno? – Regional Onomastics: What do

K L Í Č O V Á S L O V A: indoevropeistika, onomastika, staroevropská hydronymie, názvy vodních toků, laryngální teorie, indoevropský fonémový systém, morfologie tvoření slov, výpůjční vztahy.

K L Í Č O V Á S L O V A: indoevropská lingvistika, onomastika, staroevropská hydronymie, hydronyma, laryngální teorie, indoevropský fonémový systém, historická morfologie, přejatá slova.

Straipsniai / Articles

11

HARALD BICHLMEIER

na úrovni, na níž se nacházela již před druhou světovou válkou. Novější poznatky indoevropeistiky z posledního půlstoletí v oblasti fonologie a slovotvorné morfologie dosud nebyly využity při výzkumu staroevropské hydronymie. Na příkladu říčních jmen Save, Drau, Isar a jmen s nimi souvisejících má být na jedné straně exemplárně ukázáno, jaké poznatky tím dosud unikaly badatelům zabývajícím se „staroevropskou hydronymií“, a na druhé straně má být objasněno, že na základě zkoumání využívajících novou metodiku mohou být samozřejmě zpochybněny i poznatky považované za jisté.

ANOTACE

Etymologický výzkum hydronym náležejících k takzvané „staroevropské hydronymii“ probíhá od samých počátků, tedy od 40. a 50. let 20. století, kdy se jím začal zabývat Hans Krahe, stále stejným, metodologicky nezměněným způsobem. Druh historicko-srovnávací či indoevropské lingvistiky uplatňovaný v tomto výzkumu je ve skutečnosti tím, který se používal již před druhou světovou válkou. Nové metodologické přístupy, zejména ve fonologii a morfologii, rozvíjené v indoevropeistice přibližně v posledním půlstoletí, a proměny pohledu na tyto obory, které s sebou nové přístupy přinesly, protagonisté výzkumu staroevropské hydronymie z velké části ignorovali. Tento článek chce na jedné straně na příkladu hydronym Save, Drau, Isar a příbuzných jmen ukázat, o kolik více lze o těchto hydronymech říci, uplatní-li se místo předválečné lingvistiky moderní indoevropeistika. Na druhé straně ukáže, že moderní metodologie může vést také k bodu, kdy je třeba odvrhnout staré jistoty.

1. ÚVOD

Jména většiny větších a mnoha menších evropských řek lze právem považovat za nejstarší (indoevropskou) jmennou vrstvu, kterou můžeme v tomto prostoru zachytit. Tato jmenná vrstva, označovaná jako „staroevropská hydronymie“, sahá, jak známo, od Atlantiku až k Baltu a od jižní Skandinávie

„se dozvídáme z onomastika“, Kaunas, 10.–11. listopadu 2011. Za tuto příležitost bych chtěl pořadatelům konference ještě jednou srdečně poděkovat. – Text přednášky a sled myšlenek byly z větší části zachovány; příklady uvedené v podkladovém materiálu byly začleněny do textu a doplněny příslušnými odkazy na sekundární literaturu. Oddíl 2.2 o Isaru a příbuzných jménech je oproti přednášce, která se tomuto problému věnovala jen zběžně, výrazně rozšířen a z velké části vychází z Bichlmeier 2011c; oproti této práci byl však doplněn o nově vydanou literaturu, a tedy i o etymologické podrobnosti. – První část tohoto příspěvku je koneckonců také jakousi esencí mých dosud publikovaných prací o staroevropské onomastice (srov. tituly uvedené v bibliografii).

12

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

až po Balkán. Zásadní výzkum, který vedl k jejímu vymezení, byl od 40. let 20. století založen a rozvíjen zejména badateli, jako byli Hans Krahe, Wolfgang P. Schmid a Jürgen Udolph. Síť² říčních a jiných vodních jmen, kterou tento výzkum odhalil a která pokrývá právě zmíněné části Evropy, lze dnes považovat za bezpečně doložený fakt.

Stejně jako si všechny velké a záslužné objevy ve vědách – a zde zvláště v humanitních vědách – zaslouží, abychom se k nim i k metodám, jimiž byly učiněny, v pravidelných intervalech kriticky vraceli, zaslouží si to i tento výzkum.

V tomto duchu rád nadále následuji opakovanou výzvu pana Udolpha, kterou adresoval mně osobně i indoevropeistům obecně (například na pracovním setkání Indoevropské společnosti „Šíření indoevropského.

² Označení „síť“ se v novějších pracích Wolfganga P. Schmida a Jürgena Udolpha nyní používá vždy, když je třeba pojmenovat systém staroevropských říčních jmen. Odmítají nyní hovořit o „vrstvách“. Toto pojmenování však zřejmě v první řadě slouží k zastírání skutečnosti, že dosud se (ani uvedeným autorům) nepodařilo přesněji určit jazykovou fázi, v níž se staroevropská hydronymie utvořila, ani náležitě objasnit její vztah k jednotlivým jazykům, které se později na témže území objevují v doložené podobě. Dosud byly vysloveny pouze domněnky (například že šlo nakonec ještě o předindividuálně jazykovou praindoevropštinu), takže vše zůstává velmi neurčité. Na můj dotaz e-mailem ze dne 3. 11. 2011, jak si představuje vzájemný vztah jazyka či jazyků staroevropské hydronymie a pozdějších jednotlivých jazyků na témže území, jsem od pana Udolpha bohužel dostal jen vyhýbavou, a tudíž nepoužitelnou odpověď. Lze tedy předpokládat, že ani jemu tato skutečnost není zcela jasná, respektive že ani on pro ni nemá spolehlivé vysvětlení. Zde by byla zapotřebí především řádná lingvistická analýza proběhlých procesů, kterou však pan Udolph zřejmě není schopen podat. Za charakteristickou lze v tomto ohledu považovat také práci Udolph 1997, kde se na jednom místě (s. 29) hovoří o „kontinuálním vývoji z předindividuálně jazykového substrátu.“ [proložení v originále], zatímco jinde (s. 47) o území, „na němž se slovanština rozvinula z indoevropského základu“. Zde vznikají určité rozpory: buď máme co do činění se substrátem, a pak musí být slovanské jazyky superstrátem, který substrát překryl, anebo se vyvinuly z předslovanského indoevropského dialektu praindoevropštiny (či dokonce ještě ze samotné praindoevropštiny? – i to zůstává nejasné). Obojí současně není možné. Možná zde však byl termín „substrát“ použit nepřesně. Ať už je tomu jakkoli: pokud to má nakonec platit pro všechny jazyky, jejichž území zasahují do oblasti staroevropské hydronymie (přinejmenším to bude třeba předpokládat u keltštiny, germánštiny, baltského a slovanského jazyka), neměli bychom z toho vyvodit, že zaprvé by tyto čtyři jazykové rodiny měly být také odvoditelné od společného mezistupně, například „severní indoevropštiny“ (což podle mého názoru není možné), a zadruhé, že celé střední a velké části západní východní Evropy byly „odjakživa“, to znamená od poslední doby ledové, obývány mluvčími nějakého indoevropského idiomu? Je zřejmé, že v řadě bodů je zde stále zapotřebí diskuse a dalšího výzkumu.

Straipsniai / Articles

13

HARALD BICH LMEIER

výzvě vznesené na konferenci „Thesen aus Sprachwissenschaft, Archäologie und Genetik“, Würzburg, 24.–26. September 2009), aby se indoeuropeisté konečně znovu začali zabývat staroevropskou hydronymií.³ Tradice staroevropského bádání o vlastních jménech totiž v rámci indoeuropeistiky samotné z velké části zanikla. Souvisí to se dvěma faktory:

Zaprvé máme co do činění s materiálem dochovaným velmi fragmentárně, jehož místo původu je sice jednoznačně určeno – většina vodních toků, tedy i řek, se i dnes nachází tam, kde byla před 2000, 3000 či 4000 lety –, pokud však jde o skutečné stáří tohoto jazykového materiálu, jsme i nadále odkázáni nakonec pouze na spekulace. Většinou lze jen říci, že některá říční jména jsou předgermánská, předkeltská či předbaltická atd. – nic víc. Protože však v mnoha případech a v mnoha oblastech stále není jednoznačně objasněno, kdy přesně mluvčí keltštiny či germánštiny přišli k určité řece, a to vzhledem k rozdílným výzkumným a pojmenovávacím metodám jazykovědy a archeologie, zůstává samozřejmě nejasné i to, kdy vlastně končí předgermánské, předkeltské atd. období, tj. pro který okamžik lze předpokládat, že předkeltské či předgermánské jméno bylo začleněno do keltštiny, germánštiny apod. A rovnou předesílám: Ani já na to nemám odpověď a nemyslím si, že se nějaká brzy najde.

Většina indoeuropeistů proto dává přednost práci s materiálem z jazyků, po nichž se dochovaly také texty (v současnosti jsou v módě zejména anatolské a tocharské jazyky en vogue), o jejichž mluvčích lze něco říci a které lze také (lépe, případně vůbec) datovat. Pouze na takovém materiálu lze provádět výzkum historického vývoje jazyka a – což má v současnosti v indoeuropeistice ještě větší význam – syntaxe.

A – přiznáme-li si to – přidává se ještě další problém: Jazykový materiál doložený ve staroevropské hydronymii sestává často ze slov, respektive jmen, která jsou velmi krátká. Protože jakýkoli další jazykový materiál (zejména skloňované slovní tvary) chybí, je nakonec třeba přiznat – a

³ K výzvě uvedeného autora a k jeho nepochopitelné kritice některých mých dosavadních tvrzení, přednesené v poměrně polemickém tónu v příspěvku v tomto časopise (Udolph 2011), se vyjádřím na jiném místě in extenso: jeho tam vznesená obvinění a zároveň zřetelně projevená nízká úroveň autorových znalostí historické lingvistiky obecně a indoeuropeistického bádání za posledních padesát let zvláště vyžadují zhodnocení situace a podrobnou odpověď.

14

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

říkám to jako přesvědčený indoeuropeista –, že u mnoha jednoduchých říčních jmen, jako jsou například Sala (> Saale), Sara (> Saar), Savus (→ Save) atd. vlastně nelze ani strictu sensu dokázat, že jsou indoevropského původu. Jejich struktura je příliš jednoduchá. Zároveň jsou však tato slova od počátku jejich výzkumu (většinou badatelů) považována za indoevropská, a jsou pro ně tedy uváděny také indoevropské etymologie. Pokud však předpokládáme to, co teprve chceme nebo bychom měli dokázat, jde o klasický kruhový důkaz. Měli bychom postupovat mnohem opatrněji a důkladněji, než tomu bylo v posledních desetiletích, – a mnoho učiněných tvrzení raději formulovat v podmiňovacím způsobu.

Druhým důvodem poklesu zájmu indoeuropeistiky o tento materiál je, že výše zmínění badatelé ve svých „staroevropských“ pracích provozovali a provozují určitý typ indoeuropeistiky, který je v samotné indoeuropeistice již několik desetiletí zastaralý, a z jejího pohledu jej tedy nutno považovat za překonaný (tento názor se mnou pravděpodobně sdílí přibližně 80–90% indoeuropeistů celkově a nejméně 99% indoeuropeistů mladších padesáti let). To zase znamená, že staroevropský materiál v podobě, v níž je bez změny předkládán již od Kraheho dob (tedy déle než pět desetiletí), pravděpodobně nebude svou zatuchlostí nijak přitažlivý zejména pro mladší indoeuropeisty, kteří by byli nejpovolanější vnést do této oblasti nový vítr.

Tím se zatím nijak nesnižuje hodnota výzkumných výsledků zmíněných badatelů a jejich kolegů, kteří se práci věnují stejně. Zde bylo skutečně vykonáno něco velkého, věda se však vyvíjí dál – a to v posledních desetiletích platí právě i pro indoeuropeistiku. Chce-li se nyní staroevropská onomastika znovu stát zajímavou také pro indoeuropeistiku, respektive indoeuropeisty, a chce-li, aby jí věnovali pozornost, musí se snažit vyhovět požadavkům, které dnes indoeuropeistika klade na etymologie z hlediska historické hláskoslovné nauky a nauky o tvoření slov. Řekněme to názorně: Samozřejmě lze byty stále vytápět kamny na dřevo a osvětlovat petrolejovými lampami – ale je nutné to bezdůvodně (či z přehnaného romantického zaujetí) dělat ještě dnes, když máme ústřední topení a žárovky?

Tato naléhavě požadovaná náprava se týká zaprvé výkladu rekonstruované fonologie praindoevropštiny. Zvláštní pozornost je třeba věnovat opomíjení fonémové třídy laryngál. Tyto fonémy musely existovat a musely to být souhlásky: jejich někdejší existence vysvětluje desítky jevů v různých indoevropských jazycích jako hláskově pravidelné, jevů, které bez nich nelze smysluplně vysvětlit, mezi nimi například

Strajpsniai / Articles

15

HARALD BICH LMEIER

vznik intonací v baltských a slovanských jazycích, původ fonému /h/ v chetitštině, některé jevy u nazalinfigujících sloves indoíránštiny atd. Takové vysvětlení je v každém případě lepší než vysvětlení, která se místo o hláskoslovné zákonitosti musejí opírat o analogie.⁴ A právě to musí být případ modelu, který předpokládá praindoevropský systém fonémů bez laryngál. Protože tomu tak je, je tedy přístup předpokládající systém fonémů s laryngálami efektivnější a lepší. Z hlediska moderně pojaté indoevropeistiky lze dnes práce, které nadále vycházejí z tradičního přístupu, obvyklého již před druhou světovou válkou, považovat z hlediska jejich indoevropeisticko-historickolingvistické složky jen stěží za seriózní.⁵

Systém fonémů praindoevropštiny, jak jej dnes většina indoevropeistů předpokládá, měl následující podobu:⁶

⁴ Srovnejme v této souvislosti dobrý tucet úvodů do indoevropeistiky, laryngální teorie či jednotlivých jazyků, které vyšly v posledních dvou desetiletích: Clackson 2007, Fortson 2004, 2009, Kapović 2008, Lindeman 1997, LIV, LIV², Mallory/Adams 2006, Matasović 1992, 2010, Mayrhofer 2005, Meier-Brügger 2000, 2002, 2010, Meiser 1998, Müller 2007, NIL, Ringe 2005, Rix 1992 atd. – Z dříve vydaných prací je třeba uvést především: Rix 1976, Collinge 1985, Mayrhofer 1981, 1986. – Posledním úvodem do indoevropeistiky, který je do značné míry bez laryngál, je Szemerényi 1990. Stručně řečeno: indoevropeistika bez laryngál je už 20 let mrtvá.

⁵ Že nejde o jev zcela nedávný, je patrné z toho, že badatelé pracující se zastaralým modelem, jako například Udolph nebo jeho učitelé Schmidt a Neu, na něž se rád odvolává, zanechali v indoevropeistice, a tím spíše v její klíčové oblasti, tedy v rekonstrukci praindoevropštiny, v posledních desetiletích nanejvýš okrajovou stopu.

⁶ Naproti tomu systém fonémů, který se odráží ve staroevropské hydronymii, vypadal pravděpodobně spíše takto:

Neznělá závěrová souhláska (T) | Znělá závěrová souhláska (D) | Spiranta | Nazála (N) labální | p | b | | m dentální | t | d | s [s, z] | n (palatální | ḱ | ǵ) velární | k | g labiovelární | kʷ | gʷ Likvidy (R) | r | l Samohlásky (V) | i [i, i̯] | u [u, u̯] | e | ē | o | ō | a | ā

Ve srovnání s původním systémem vykazuje zřetelné zjednodušení. Zdá se mi, že palatální řadu zřejmě ztratil jako první, a také aspirované souhlásky pravděpodobně zanikly. Laryngály se rovněž podle svého postavení již vokalizovaly, případně asimilovaly k sousedním samohláskám, a jako třída fonémů tedy zanikly. – Pokud by se tento návrh ukázal jako správný-

16

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Neznělá závěrová souhláska (T)

Znělá závěrová souhláska (D)

Znělá aspirovaná závěrová souhláska (D^h)

Spiranta

Nazála (N)

labální

p

b

b^h

–

m [m, m̥]

dentální

t

d

d^h

s [s, z]

n [n, n̥]

palatální

ḱ

ǵ

ǵ^h

h₁ [ç, j]

–

tektální

velární

k

g

g^h

h₂ [χ, ɣ]

–

labiovelára

k^u

g^u

g^uh

h₃ [χʷ, ɣʷ]⁷

–

Likvidy (R)

r [r, r̥]

l [l, l̥]

Samohlásky (V)

i [i, i̥]

u [u, u̥]

e

ē

o

ō

a

(ā)

…tige (což ovšem bude ještě vyžadovat četná zkoumání, než bude problém definitivně objasněn; zdá se, že se dosud nikdo výslovně nezabýval otázkou, jaký vlastně byl fonémový systém staroevropské hydronymie), znamenalo by to ovšem, že jazyky, které vyžadují, aby třída fonémů laryngál přetrvávala až do raného období ostrovních jazyků, jako například baltština a slovanské jazyky, kde přítomnost, respektive nepřítomnost laryngály v slabice vedla k rozdílům v intonaci slabiky, se nemohly vyvinout přímo z jazykové vrstvy, v níž se utvářela staroevropská hydronymie. To má samozřejmě odpovídající důsledky pro postavení baltštiny a slovanských jazyků v rámci této hydronymie: nositelé těchto jazyků by pak museli staroevropskou hydronymní vrstvu překrýt, tedy sekundárně se přistěhovat do oblastí staroevropské hydronymie. – Pokud by navíc palatální řada skutečně již zanikla, takže jazyk či jazyky staroevropské hydronymie byly kentumovým jazykem či jazyky, mohly by snad jako substrátový jazyk či substrátové jazyky být odpovědné za kentumové prvky v baltštině a slovanských jazycích. – Stejným směrem ukazuje také Andersen 2009, který na základě zkoumání prozodických rysů baltských a slovanských jazyků dochází k závěru, že tyto jazyky byly v raném období v kontaktu s dalším (pravděpodobně) indoevropským jazykem s počátečním přízvukem, který tento domnělý indoevropský jazyk sám převzal od neindoevropského jazyka. Tento indoevropský kontaktní jazyk byl zdrojem kentumových prvků v baltštině a slovanských jazycích.

⁷Jako integrální součást tohoto fonémového systému byly laryngály, jak naznačuje i jejich umístění ve výše uvedené tabulce, možná frikativami tří řad tektál, stejně jako /s/ byla frikativou dentální řady. Fonetické určení fonémů *h₁, *h₂, *h₃ je samozřejmě spekulativní (stejně jako koneckonců přesné fonetické určení každého rekonstruovaného fonému musí zůstat víceméně spekulativní), nicméně jejich klasifikace jako frikativ řady tektál je vzhledem k jejich přehlasujícímu účinku na sousední *e (*h₁e > *ē, *h₂e > *a, *h₃e > *o, resp. *eh₁ > *ē, *eh₂ > *ā, *eh₃ > *ō) do jisté míry pravděpodobná. Kummel (2007: 327–336) nyní na základě typologických úvah mimo jiné předpokládá, že fonémy nazývané „laryngály“ byly nejspíše foneticky realizovány jako [h, χ, ʁ], a jako zjednodušený zápis navrhuje h₁ = h, h₂ = x, h₃ = γ.

Straipsniai / Articles

17

HARALD BICH LMEIER

Pokud jde o slovotvornou morfologii, z dnešního hlediska je třeba konstatovat, že ani zde nejsou ze strany staroevropistiky dodržovány některé standardy historické jazykovědy. „Klasická staroevropistika“ většinou podává pouze popis morfologie: v těchto pracích se pravidelně uvádí „ke kořeni X se připojuje l-sufix“ nebo „ke kořeni Y se připojuje nt-sufix“ a podobně. Prakticky se nikdy neříká, jaký význam tyto sufixy mají a co vlastně mohlo nebo mělo znamenat celé slovo. Ale právě to přece chceme vědět, zejména když se – jako na tomto sympoziu – ptáme: „Co znamenají jména?“ Tímto čistě popisným pracovním postupem se trestuhodně zanedbává poznatek, k němuž dospěl již Ferdinand de Saussure (1857–1913), totiž že jazykové znamení má formu a obsah. Při důkladné etymologizaci je třeba zohlednit a vysvětlit obojí. Jinými slovy: prakticky všechny etymologie předkládané představiteli „klasické staroevropistiky“ jsou vlastně neúplné!

Lze samozřejmě zastávat názor, že jména nic neznamenají, nýbrž pouze pojmenovávají. Tím se však míjíme s problémem: musíme přece vycházet z toho, že také soubor jmen, který máme k dispozici ve staroevropské hydronymii, vznikl z apelativní slovní zásoby. Ze všeho, co víme z jiných starých indoevropských jazyků, je jisté, že pokud jde o slovotvorbu, zpočátku neexistovaly rozdíly mezi apelativy a jmény. Proto je třeba tato jména při analýze nejprve považovat za apelativa a lze jim tedy samozřejmě (alespoň předběžně) přisoudit někdejší význam. Dále proto nelze očekávat, že by taková jména obsahovala sufixy nebo sufixální řetězce, které nejsou známy z apelativní slovní zásoby. Protože je nyní právě nominální morfologie na základě srovnání doložených starých indoevropských jednotlivých jazyků již velmi dobře rekonstruována, měla by být i morfologie staroevropské hydronymie vysvětlitelná těmito známými prostředky. Je třeba také vzít v úvahu, že význam nesou nejen jednotlivé morfémy a že derivace neprobíhá vždy jen připojením sufixů, nýbrž že existují i derivační procesy, při nichž se mění vokalická kvantita nebo kvalita kořene či sufixu, aniž by se připojoval nový sufix. Právě pokud jde o derivační procesy jako celek, jak v praindoevropštině, tak v jednotlivých jazycích, došlo v indoevropeistice v posledních desetiletích k obrovskému pokroku a převratným změnám. To vše se dosud při analýze staroevropské hydronymie prakticky nevyužívá: ve „staroevropistice“ se nanejvýš poukazuje na přítomnost ablautu, ale o tom, jaké sémantické změny s ním mohou být spojeny, se žádné údaje nenacházejí.

18

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Pokud jde o význam lexikálního materiálu staroevropské hydronymie pro indoevropeistiku, je třeba jasně zdůraznit jedno: závěry o významu slovních kmenů a kořenů lze vyvozovat pouze z užití slov jako apelativ. Teprve s těmito znalostmi lze přistoupit ke zkoumání staroevropské hydronymie: ze samotných názvů vodních toků nelze pro indoevropeistiku jako takovou a její cíl, rekonstruovat praindoevropský prajazyk, získat prakticky nic využitelného. Představme si, co bychom mohli říci o staroevropské hydronymii, kdybychom neměli staré indoevropské jednotlivé jazyky: možná bychom dokázali izolovat kořeny a sufixy, ale neměli bychom žádný vodítko, co znamenají. Možná bychom viděli, že existuje jev, jako je ablaut, tedy že kořeny nebo sufixy mohou mít různé vokály, ale nedokázali bychom smysluplně nic říci o různých významech, které by snad s těmito různými vokály mohly být spojeny. To vše lze vyvodit pouze z doložených jazyků.

Je tedy třeba znovu zkoumat staroevropská hydronyma s využitím poznatků, které má indoevropeistika dnes k dispozici a které byly získány právě srovnáním doložených (starých) indoevropských jednotlivých jazyků, a usilovat o to, aby se výzkum dostal na současnou úroveň vědy. Výzkum staroevropské hydronymie se stále provádí prostředky indoevropeistiky, které používal již Krahe. Krahe je nyní téměř 50 let po smrti a ve své době nebyl, pokud jde o indoevropeistiku, zdaleka pokrokový. Jinými slovy: máme tu co do činění s předválečnou indoevropeistikou.

Zároveň je jasné, že uplatnění metod a modelů současné indoevropeistiky povede nejen k prohloubení již získaných poznatků, ale může také způsobit, že některé dosavadní jistoty budou opuštěny.

Nyní to stručně ilustrujeme na příkladech. Nejde přitom ani tak o definitivní vyřešení problémů, jako především o ukázku toho, které otázky zůstávají otevřené. Jsou to otázky, které si klasický výzkum staroevropské hydronymie z velké části nikdy nepoložil, ale na něž je nutné odpovědět, mají-li být dodrženy základní standardy historicko-srovnávací jazykovědy. Jde o otázky, na něž se již v jednotlivých případech někdo pokusil odpovědět. Tyto odpovědi často nejsou jednoznačné, neboť se opakovaně ukazuje, že je možných více řešení. Jednoznačná řešení, jaká často navrhovali badatelé dřívější, se v praxi zdají být spíše vzácná: spíše vzniká podezření, že tato jednoznačnost často spočívá pouze v tom,

Straipsniai / Articles

19

HARALD BICH LMEIER

že tito badatelé buď vůbec nehledali alternativy, anebo je kvůli neznalosti nezbytné vědecké metodiky jednoduše nedokázali najít.

2. PŘÍKLADY

Níže uveďme několik příkladů na podporu výše vyslovených tezí.⁸

2.1. Save a Drau

Jména řek Sava/Save a Drava/Drau patří ke standardnímu repertoáru staroevropské hydronymie. Nejstarší doklady pocházejí již z antiky a znějí Σάουος (Ptol. II 15,1.4), Σάος, Akk. Σάον, Akk. Σάβον, Σαῦος (Strab. 7,5,2 a častěji), Savus, Saus, Akk. Saum, Abl. Savo, Sabo

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Z této situace vyplývá několik otázek:

Okruh otázek 1: Jak lze výše uvedenou rekonstrukci ještě smysluplně uvést do souladu s rekonstruovanými praindoevropskými kořeny, které by podle své struktury a významu mohly být obsaženy v zde uváděných říčních jménech?

Lze skutečně i nadále vycházet z předpokladu, že říční jméno bylo vytvořeno z kořene, jemuž se nyní připisuje význam ‚vymačkávat‘?

Vycházíme-li ze současného stavu indoevropeistických poznatků, je samozřejmě velmi sporné, zda rekonstrukce *s̑ou̯o- ještě splňuje požadavky. Kořen, který se nyní předpokládá jako praindoevropský *seu̯- ‚vymačkávat‘, se sémanticky jen obtížně hodí k říčnímu jménu. Odvození od výše uvedeného praindoevropského *sh₂eu̯- ‚lít, pršet‘ by se zdálo mnohem přirozenější. S ohledem na podobu kořene by nadále připadal v úvahu praindoevropský *seu̯h₁- ‚pohánět, udržovat v pohybu‘, byť se kvůli svému základnímu významu možná k říčnímu jménu hodí méně, a také praindoevropský *seu̯h₃- ‚být/ stát se plným‘, který by se však patrně lépe hodil k jezeru nebo případně horské řece. Z těchto kořenů se mi jako nejpravděpodobnější jeví *sh₂eu̯- ‚lít, pršet‘. Obecně však zde, stejně jako i jindy, platí, že jen ve velmi vzácných případech lze říci, že základem musel být jednoznačně určitý kořen: materiál staroevropské hydronymie taková tvrzení při střízlivém pohledu často jednoduše neumožňuje.

Okruh otázek 2: Indoevropská substantiva měla vždy přízvuk. Lze tedy předpokládat, že jej měla i jména vodních toků. Kde se nacházel a jaký význam byl spojen s jeho jednotlivým umístěním?

Tradiční etymologie o tom zásadně nic neříkají. Lze však k tomu vyslovit jisté závěry:

Předpokládáme-li tematické odvození v e-stupni, praindoevropské *sh₂éu̯-o-, dostáváme již pozdně praindoevropské *s(h)au̯-o-, což nevyžaduje žádné další okliky a vede přímo k formám doloženým v antice. Počítáme-li na rozdíl od tradičního pojetí s formou v e-stupni, bylo by nejvhodnější klasifikovat toto slovo jako nomen actionis ‚lítí, deštění‘.

Vedle toho lze však klasickým způsobem předpokládat také kořen ve o-stupni. Na základě jasných dokladů ze staroindického a řeckého jazyka je u jmenných odvozenin v o-stupni, které vznikly pouze připojením tematické samohlásky, třeba počítat se dvěma typy: typem tómos s přízvukem na kořeni, který má rezultativní význam, a typem tomós s přízvukem na sufixu, který má agentivní význam.⁽¹⁴⁾ Vycházíme-li z praindoevropského *sh₂eu̯- ‚lít, pršet‘,

¹⁴ Typy jsou pojmenovány podle řeckého τόμος ‚poleno; kus, trám‘ < *‚to, co je odštípnuté‘ vs. τομός ‚ostrý, řezavý‘ < *‚štípající; štípač‘. Srov. k tomu Fortson 2004: 116; Fortson 2009: 129f.; Risch 1974: 8–10; Müller 2007: 325.

Straipsniai / Articles

21

HARALD BICHLM EIER

Z kořenem přízvučného praindoevropského *sh₂óu-o- by tedy vyplýval význam „to, co bylo vylito, to, co napršelo“ apod.; u praindoevropského *sh₂ou-ó- s přízvukem na sufixu a agentivním významem naproti tomu „vylévač, déšť; ten, který vylévá“. Jelikož jde o řeku, je možná vhodnější agentivní význam, který řeku označuje za jakéhosi „nositele vody“. Resultativní význam by se patrně hodil spíše pro stojatou vodu, ale samozřejmě je představitelný i u řeky.

Okruh otázek 3: Jak vlastně v rámci klasického přístupu s kořenem v o-stupni vzniká a-vokalismus?

-a- v kořeni je jistě staré. Buď je zděděné, nebo je výsledkem hláskové změny *o > *a, kterou vykazují i jiné jazyky v Evropě, například baltské a germánské jazyky. Zatímco tvoření praindoevropského *sh₂éu-o- > pozdně praindoevropského *s(h)a-o- poskytuje z hlediska hláskového vývoje (jak pokud jde o kořenový vokál, tak o přízvuk) nejjednodušší cestu k doloženým podobám a po sémantické stránce je patrně zcela dobře možné, výše uvedené praindoevropské *sh₂ou-ó- však podle mého názoru představuje nejlepší sémantické řešení. Možná jsou obě vysvětlení, jasně rozhodnout však zatím nelze.

Okruh otázek 4: Pokud rekonstruovaný tvar měl krátkou samohlásku,¹⁵ jak vznikla slovanská dlouhá samohláska?

Existují dvě řešení: Již ve 30. letech 20. století se navrhovalo, že existoval románský mezistupeň. Novější teorie podle Schmida a Udolpha¹⁶ předpokládá, že taková říční jména s krátkou samohláskou náhle získala při přejímání do slovanských jazyků samohlásku dlouhou. Je to však vůbec možné?

Při přejímání názvů pobřežních měst a ostrovů v Jaderském moři zhruba od roku 600 n. l. se románské /ă/ – pokud vím – vždy převádělo do slovanského /o/ a neprodlužovalo se na /ā/, srov. například místní jméno lat. Parentium > chorv. Poreč, čakav. Porěč¹⁷. Představa Schmida, citovaná Udolphem (2007: 545), že takové útvary „byly začleněny do typu s prodlouženým stupněm a změnou rodu, který již ve slovanském jazyce existoval“, je tedy sice v zásadě jistě představitelná – zcela však odporuje jinak pozorovaným procesům při přejímání předslovanského jazykového materiálu do praslovanštiny (západojižní slovanštiny), snad v tomto případě také do panonské slovanštiny blízké alpské slovanštině – možná však také, protože dobu nelze

¹⁵ Nach Schramm (1981: 348) sei nach Ausweis eines Hexameterbelegs aus dem 4. Jh. mit Kürze des -a- im Lateinischen zu rechnen.

¹⁶ Srov. Udolph 2007: 545.

¹⁷ Vgl. Holzer 2007: 126; ERHSJ III 11.

22

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

přesněji vymezit, je třeba počítat s ještě z velké části nediferencovanou praslovanštinou.

Takové prodloužení nelze podle mých vědomostí pozorovat ani u obecně uznávaných (pra)germánských výpůjček ve slovanských jazycích. A postulát, že se se slovními tvary zachází odlišně, protože náleží do určité sémantické třídy – zde: k říčním jménům –, by podle mého názoru vyžadoval zvláštní zdůvodnění a v tomto případě také typologické paralely. O ničem takovém jako o bezpečně podloženém vědeckém poznatku pro starší jazyková stadia dosud nevím – zejména proto, že indoevropské jazyky nejsou v typologickém smyslu právě „třídními jazyky“. Jde tedy o čistě ad hoc vysvětlení.

Z toho podle mého názoru nevyhnutelně vyplývá: Pravděpodobnější je, že dlouhá samohláska existovala již v době, kdy se Slované s tímto slovem seznámili; nejspíše však vznikla v ústech Románů¹⁸. Jak dokládají románská místní jména na jadranském pobřeží a v jeho zázemí, která přešla do chorvatštiny, i další románské výpůjčky, v rané románštině se v otevřené předposlední slabice prodlužovaly přízvučné krátké samohlásky, dříve než se přej-

¹⁸ Toto řešení, založené na hláskových zákonech, které navrhl již Kretschmer v roce 1937 a které předpokládá románský mezistupeň, jenž není nijak nepravděpodobný, převzal také Anton Mayer (1957: 297), ten však nevylučuje ani původní /ā/. Franze Bezlaj (1961: 174) toto pravidelné prodlužování v románských jazycích nezmiňuje a problém označuje za „dosud neřešený“. Také Udolph (2007: 541) cituje Kretschmera, jeho řešení však nakonec (2007: 542) odmítá ve prospěch podle mého názoru zcela spekulativní Schmidovy myšlenky (1979: 410n. = 1994: 259n.), že prodloužení nějak automaticky doprovázelo slovanizaci příslušných území. Vzhledem k výše uvedeným procesům v jihoslovanské oblasti je tvrzení, že slovanské -a- (nota bene: praslov. *ā/!) je právě „znakem rané slavisace“ (Udolph 1997: 41), zcela neudržitelné. K této poslední tezi je třeba poznamenat, že jak uvedl i Schmid (tamtéž), prodloužený stupeň byl v určitých obdobích zcela produktivním slovotvorným prostředkem (obvykle při tvoření adjektiv vyjadřujících příslušnost, která se pak samozřejmě mohla substantivizovat); otázku například vnitroslovanských nebo zděděných prodloužených stupňů (v souvislosti se zde probíranými slovy i s lexémy uváděnými Schmidem) nelze navzdory Schmidovi 1986 dosud považovat za zcela vyřešenou (soudě podle citované literatury ani zde Schmid Darms 1978 ještě nereflektoval). K otázce odmítaného působení, respektive existence Winterova zákona, který v baltštině a slovanských jazycích případně druhotně vyvolává takové prodloužené stupně, tedy *VD > balto-sl. *VD (srov. k tomu také Collinge 1985: 225–227), srov. vedle Schmida 1986 passim také Birnbaum 1999 proti tomuto hláskovému zákonu, avšak nyní také Dybo 2002 a Young 2008, jejichž doklady stále přibývají. Na základě uvedených prací a další literatury v nich citované se zdá, že se výzkum nyní opět přiklání k uznání Winterova zákona, případně s určitými omezeními ohledně hláskového okolí (možná působil pouze v zavřené slabice, srov. Matasović 1996, jak přejímá de Lamberterie 2007: 16–22). K tomuto problému viz nyní také obezřetně zvažující Petit 2010: 132nn.

Straipsniai / Articles

23

HARALD BICHlMEIER

menden Slawen diese Wörter übernahmen.¹⁹ Podle mého názoru nic nebrání tomu, abychom tento raněrománský hláskový vývoj předpokládali také pro Panonii, která byla jako součást Imperium Romanum po staletí vystavena římskému vlivu, a abychom předpokládali, že se název řeky v podobě (raně)rom. *sāu̯, resp. *sāu̯o či podobné zachoval až do příchodu Slovanů.²⁰

Zůstával by totiž značný pocit nepohodlí, kdyby jazyk, který vždy a všude jasně rozlišoval délku a krátkost samohlásek (tj. v tomto případě přinejmenším až do takzvaného kvantitativního kolapsu, k němuž došlo přibližně v 10./11. století ve východoslovanštině, bulharštině a makedonštině, resp. v 15. století v polštině)²¹ a zčásti je rozlišuje dodnes, totiž (pra)slovanština, mělo náhle realizovat krátké samohlásky přítomné v jazyce dárce jako dlouhé. Lze nanejvýš uvažovat o tom, že jelikož již pozdní praslovanština znala pouze opozici /o/:: /ā/, bylo cizí /ă/ převzato do slovanštiny jako /ā/. Takové případy hláskové substituce samozřejmě obecně existují, ve slovanštině mi však nejsou známy. V našem případě by navíc vznikl nepřekonatelný chronologický problém: předpokládat je třeba splynutí pozdně praindoevropského */a/ a */o/ (ať již jakéhokoli původu) v balto-slov.²² */a/ > praslov. */ă/ a pozdně praindoevropského */ā/ a */ō/ v balto-slov. */ā/ > praslov. */ǭ/. Zatímco směrem k pozdější praslovanštině, patrně od konce 8. století, se krátká samohláska uzavřela na /o/ a dále se zaokrouhlila, dlouhá samohláska se změnila na nezaokrouhlené /ā/.²³ Jestliže nyní pro Savu podle Schmida a Udolpha předpokládáme výše uvedenou hláskovou substituci, znamená to, že slovanština již musela dosáhnout pozdějšího stavu v době, kdy byl název řeky převzat, tj. když Slované dorazili k Savě. Na druhé straně musela slovanština těch Slovanů, kteří kolem roku 600 n. l. dosáhli Jadranu, ještě vykazovat starší stav, neboť přece všechny

¹⁹ Srov. Holzer 2006: 38; 2007: 37–39.

²⁰ Tuto tezi dále podporuje mimo jiné název Raab v Dolním Rakousku (podrobněji k tomu viz Bichlmeier 2010d), u něhož již Wiesinger (1985: 332f.; obsahově i textově prakticky totožné s Wiesinger (1990: 291–293), v obou případech však bez odkazu na Bezlaje (1961: 130f.), kde je již v podstatě uvedeno totéž) předpokládá právě toto vulgárnělatinsko-raněrománské prodloužení kořenové samohlásky v otevřené slabice, k němuž mělo dojít před převzetím do slovanštiny a maďarštiny.

²¹ Srov. všechny běžné úvody do historické hláskoslovné nauky slovanských jazyků. Ze specializovaných studií lze odkázat na Mate Kapović 2006.

²² Termín ‚balto-sl.‘ používám z čistě praktických důvodů a záměrně k označení jakéhosi mezistupně mezi ‚baltsko-slov.‘ a ‚baltské a slovanské‘, protože mi dosud není zcela jasné, jak si mám vlastně představovat prehistorii baltských a slovanských jazyků. Žádný z dosud navržených modelů totiž nelze označit za bezrozporný. Čtenář si může tento termín vykládat podle vlastního uvážení; na argumentaci to nic nemění.

²³ Srov. například Lamprecht 1987: 32f., 70, 161f.

24

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

románské */ă/ převzali jako */ǝ/ a dále vyvinuli v /o/, nikdy však nedošlo k substituci za /ă/. Vycházíme-li nyní z toho, že se Slované šířili z karpatské oblasti, znamenalo by to, že buď dosáhli Sávy podstatně později (v tomto případě by to znamenalo asi o dvě století později!) než pobřeží Jadranu, což si lze jen stěží představit, anebo že praslovanština již v poměrně rané době vykazovala velmi výrazné nářeční rozdíly – to se však obecně popírá. Také Udolphova mapa²⁴, která znázorňuje šíření slovanských vodních názvů, a tím do jisté míry i samotných Slovanů, jasně ukazuje, že Slované měli dosáhnout Sávy dříve než Jadranu.²⁵

Co v každém případě nelze vysvětlit hláskovými zákony, je přechod tohoto slova, předaného v románské hláskové podobě, do skloňování ā-kmenů. Zatím se nelze dostat dál než k domněnce, že taková slova náležejí do určité sémantické skupiny (zde názvů řek), a proto byla/bývají zařazována do tam převládajícího skloňovacího vzoru (zde ā-kmenů, snad také proto, že hyperonymum stsl. rěka < praslov. *rēkā < praslov. *rajkā- rovněž náleželo k tomuto skloňovacímu typu)²⁶.²⁷ Pokud jde o další hláskový vývoj tohoto slova, patrně se odehrálo toto: kmenově přízvučná románská forma byla převzata do slovanštiny, přičemž dlouhá samohláska získala cirkumflexní intonaci; současně došlo k převedení do ā-skloňování, jehož koncovka nom. sg. měla v praslovanštině akutu na-

²⁴ Srov. Udolph 1979: 622.

²⁵ Zda Slované převzali název Sávy ještě z úst románsky mluvících obyvatel, nechme stranou; možná je třeba počítat také s germánským, respektive germanizujícím mezistupněm, koneckonců Gótové a Langobardi v této oblasti nějakou dobu pobývali: s germánským zprostředkováním, resp. ovlivněním při předávání těchto jmen (Sáva, Dráva atd.) počítal již Adolf Bach (1954: 25), který tomuto vlivu přisuzoval také ženský rod těchto názvů řek.

²⁶ Solches postulierte (in diesem Falle für Dráva) schon Mayer (1959: 42), der zudem die mündliche Mitteilung Ivšićs zitiert, dass Dráva, da es einem im Kroatischen seltenen Akzenttyp angehöre, letztlich als eine Abstraktion aus einem mask. Nom.Sg. *Drāv, Gen.Sg. *Dráva in Hinblick auf kroat. rijeka darstelle. Gleiches könnte dann ja wohl auch für Sáva angenommen werden, also eine zugrundeliegende maskuline Form Nom.Sg. *Sāv, Gen.Sg. *Sáva. Solches wurde aber von Mayer (1957; 1959) offenbar nicht erwogen. – Dagegen geht Matasović (2007: 113) nun wieder genau von einer solchen maskulinen Zwischenstufe und anschließender Angleichung an ursl. *rěka (in seiner Terminologie) aus und begründet dies ebenso wie der gerade genannte Ivšić bei Mayer (auf den er aber keinen Bezug nimmt) mit der Tatsache, dass die romanischen Lehnwörter Dráva und Sáva dem slawischen Akzentparadigma b zugeordnet wurden, in das sonst praktisch ausschließlich maskuline Lehnwörter aus dem Vulgärlateinischen/Frühromanischen eingereiht worden sind.

²⁷ Za příspěvek k vytváření mýtů lze spíše považovat výklad v ERHSJ III, 208, podle něhož se ženský rod prosadil proto, že latinskému (říčnímu) božstvu Savus měla odpovídat pohanská slovanská bohyně (srov. doklady k této postavě ACS II, 1390f.).

Straipsniai / Articles

25

HARALD BICH LMEIER

ukázalo.²⁸ Skutečnost, že kořenová slabika měla cirkumflexní intonaci, způsobila uplatnění Dybova zákona, podle něhož slabiky s neakutovou intonací přenechávají přízvuk následující slabice.²⁹ Protože tento zákon působil ještě v praslovanštině a lze jej bezpečně doložit také v raných románských výpůjčkách v chorvatštině,^{30, 31} nic nebrání jeho předpokladu ani pro panonskou slovanštinu. V této akutované podobě s přízvukem na konci slova dochází k hláskově zákonnému zkrácení akutovaného vokálu (Leskienův zákon)³² a nakonec neštokavským posunem přízvuku, při němž se přízvuk ze všech slabik kromě první posunul o jednu slabiku směrem k začátku slova,³³ čímž vznikly dosud neexistující stoupavé intonace, vzniká dnešní standardní chorvatská podoba Sáva.

Ze všeho toho lze stručně shrnout nejpravděpodobnější vývoj názvu řeky takto:

praindoevropské *sh₂eu-o-/*sh₂ou-o- >³⁴ pozdně praindoevropské *saųo-/*sąua- →³⁵ lat. Sāvus > románské */'sāųu/ resp. */'sąųo/ → panonskoslovanské */'sāųā/ > praslovanské */'sǫųā/ resp. */sąųā/ > pra(západo)jihoslovanské/prachorvatské */sāvā/ > chorvatské Sáva^{. 36}

²⁸ Nach Holzer (2007: 45) gilt: „Lange betonte Silben in frühen romanischen Entlehnungen haben im Slawischen oft den Akut (´) bekommen und erscheinen dann folgerichtig im Kroatischen als Kürzen.“ (ähnlich schon Holzer 2006: 57–59). Weiter S. 46: „Dagegen haben in vielen anderen Entlehnungen lange betonte Silben keinen Akut bekommen, so dass sie lange Silben geblieben und, wenn die Entlehnung früh genug stattgefunden hat, von Dybos Gesetz (...) erfasst worden sind.“ In diesem Sinne auch schon Holzer 2006: 59f. – Mit anderen Worten: Bei der Übernahme von Fremdwörtern mit Langvokalen ist bislang keine Ratio erkennbar, mit welcher Intonation ein Langvokal in einem Lehnwort im Slawischen versehen wird.

²⁹ Zu Dybos Gesetz vgl. Collinge (1985: 31–33) sowie Kapović (2008a: 5f.) mit Verweis auf weitere Literatur, die wahrscheinlich macht, dass dieses Gesetz nicht notwendig die ganze Slavia einheitlich betroffen haben dürfte; mit Diskussion vgl. auch Olander 2009 passim.

³⁰ Srov. Holzer 2006: 44–46; 2007: 56f.

³¹ Man beachte dagegen nun aber Matasović (2007: 116f.), der alternativ vorschlägt, diese Entlehnungen könnten nach dem Wirken von Dybos Gesetz und der Retraktion des Akzents von wortauslautenden Jers stattgefunden haben und je nachdem, ob die romanische Betonung mit dem Neoakut oder dem alten Akut identifiziert wurde, eben dem slawischen Akzentparadigma b resp. a zugeordnet worden sein. Das heißt im Falle von kroat. Sáva, dass der lang-steigende Akzent nicht notwendig der neštokavischen Akzentrückziehung geschuldet sein muss, sondern auch Reflex des Neoakuts sein könnte. – Zur Verbreitung dieser Akzentretrak tion auch im angrenzenden Čakavischen und Kajkavischen vgl. Kapović 2008a: 28–31.

³² Vgl. dazu Collinge 1985: 114f.

³³ Patrně v 15./16. století; srov. Holzer 2006: 65f.; 2007: 86f.

³⁴ „hláskově zákonně se mění v“.

³⁵ „přetváří se v“.

³⁶ Pokud jde o etymologii, totéž samozřejmě platí pro názvy jiných řek, odvozené uvnitř slovanštiny od tohoto říčního jména, resp. téhož slova, jako jsou Savica (Bezlaj 1961: 172), Savin ja (Bezlaj 1961: 174–176), Savinka (Bezlaj 1961: 176) a podobné.

26

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Nakonec lze tedy pro toto jméno podat téměř úplné hláskoslovné vysvětlení založené na hláskových zákonech. Pouze přechod do nové deklinační třídy při přejímání do slovanského prostředí je třeba i nadále pokládat za jev, který nelze uspokojivě vysvětlit pomocí dnešních modelů a poznatků.

U jména Drávy lze předpokládat obdobný scénář:

praindoev. *drou-o- > po praindoev. *drua- → lat. Drāvus³⁷ > román. */ˈdrāu̯/ resp. */ˈdrāu̯o/³⁸ → panslov. */ˈdrūā/ > praslov. */dr̥̄u̯ā/ resp. */dr̥u̯ā/ > praseverozápadojižnoslov. / prachorv. */drāvā/ > chorv. Dráva, slovin. Dráva³⁹.

Vyvstává zde však problém, na který je třeba upozornit: pro Drava/Drau lze sice počítat s románským mezistupněm, avšak pro Drawa/Drage, případně také pro Sawa v Polsku⁴⁰ nebo pro tři říčky v oblasti horního Dněpru jménem Sava (a další vodní toky v Pobaltí, jejichž názvy začínají na Sav-), stejně jako pro řadu dalších ruských řek, jejichž jména lze považovat za odvozeniny od slovanského kořene Sav-,⁴¹ obdobné vysvětlení není možné.⁴² Pro Sawa se dříve pro jednoduchost předpokládalo odvození od kořene s dlouhým stupněm, tedy praindoev. (?) *sōu-ā-, aniž se však vůbec řešila otázka původu tohoto dlouhého stupně⁴³; v novější době pak i u tohoto jména musel jako vysvětlení předpokládané hláskové změny *o > *ā posloužit již výše uvedený proces, „že jméno prošlo slovanskými ústy“⁴⁴. Pro

³⁷ Tento slovní tvar byl převzat nejen do latiny, ale zjevně také do keltštiny; u Ptolemaia je totiž doložen kmen Ἀμβίδρανοι (tak ACS I, 120), resp. Ἀμβιδρανοί (tak Pape 1911: 71), latinizovaný jako Ambid्रabus, který musí být vzhledem k podobě prvního členu /ambi-/ keltský.

³⁸ ESSZI 124 zcela samozřejmě počítá s mezistupněm vulgárnělat. *Drāvus. Přesnější údaje o slovotvorbě však neuvádí; pouze upozorňuje na pol. Drawa a na to, že obě jména řek patří k praindoev. *dreǵ-.

³⁹ Mayer (1957: 128f.) rechnet hier wie bei der Sava/Save mit Genusangleichung an kroat. rijeka, verliert aber kein Wort über die hier natürlich ebenso wie dort erfolgte Dehnung des Wurzelvokals.

⁴⁰ Srov. Udolph 1990: 103–107.

⁴¹ Srov. WRG IV, 141 a násl.

⁴² V této souvislosti zůstává prozatím nejasné postavení čtyř říček v Rusku (v oblastech Orel a Brjansk), které obsahují prvek Drov- (srov. WRG I, 642): Drovenena, Drovka, Drovosečnaja, Drovjanskoe (vodní názvy s prvkem Drav- se v Rusku zřejmě nevyskytují). Alespoň u první z těchto čtyř nelze zcela vyloučit souvislost s rus. dé́revo ‚dřevo, strom‘, resp. drová ‚palivové dříví‘; u třetího je tato souvislost pravděpodobná.

⁴³ Srov. SSS V 78. Podobně se nakonec vyjadřuje i Udolph (1990: 274) při rozboru jiného jména řeky: „… snad dlouhý stupeň jako u Drawa, Sawa, Drama atd.?“

⁴⁴ Udolph 1979: 635.

Straipsniai / Articles

27

HARALD BICH LMEIER

Draua se takový ablautový stupeň v kořeni zjevně předpokládá již tak, avšak vysvětlení se nepodává. ⁴⁵ Pokud je třeba pro slovanské formy skutečně předpokládat kořen ve stupni dloužení, je nutno konstatovat, že baltské formy vodních názvů začínajících na Sav^o je pak třeba od nich oddělit, neboť nevykazují stupeň dloužení, nýbrž právě plný stupeň. O konečné etymologické příbuznosti těchto dvou dvojic názvů řek však sotva lze rozumně pochybovat.

Nejpravděpodobnější se mi na základě výše uvedeného zdá, že oba dnes západoslovanské a jihoslovanské názvy řek byly již původně odlišné. Doklady pro polské (a ruské) řeky jsou ostatně o dobré tisíciletí mladší a nemusí nutně vycházet z týchž předforem jako jihoslovanské. Tato teorie zřejmě dosud nebyla výslovně rozebírána. ⁴⁶ Zatímco v Panonii (a v Pobaltí) existovaly substrátové formy *drou̯o-/*draua-, *sou̯o-/*sau̯a-, základem polských a ruských názvů řek byly již formy se stupněm dloužení *drōu̯o/ā-, *sōu̯o/ā-, které je třeba připsat substrátu⁴⁷ a které přicházející Slované převedli do pra(západní/východní)sl. *drāu̯ā-, *sāu̯a-.

Stupeň dloužení, který je takzvanou vrddhiovou tvorbou, je však zde třeba nejprve vůbec zdůvodnit: obvykle se jím tvoří adjektiva označující příslušnost k základovému slovu; u *drōu̯o- by tedy bylo možné předpokládat význam ‚náležející k toku’ apod. Pokud je femininum staré, mohl by zde být původní kolektiv.⁴⁸ Význam by pak bylo možné určit přibližně jako ‚souhrn toho, co náleží k (říčnímu) toku’. Protože to zní spíše jako označení území podél řeky než řeky samotné, bylo by třeba předpokládat ještě přenesení označení říčního území na řeku samotnou.

⁴⁵ Udolph 1990: 107: „Wie im Fall der Drama fällt die Dehnstufe in der Wurzelsilbe auf.“

⁴⁶ Man vgl. aber die Bemerkung von Toporov–Trubačev 1962: 226 s. v. Sava: „riskovanno otoždestvlyat’ v etimologičeskom otnošenii s izvestnym dunajskim gidronimom Sava“, die durchaus in diese Richtung weist.

⁴⁷ Damit rechnet auch implizit Schmid (1998: 23), wenngleich die dort postulierte Ablautstufe (ob uridg. oder alteurop. wird nicht klar) –āu̯– aus indogermanistischer Sicht einen verfehlten Ansatz resp. ein bei dieser Wz. unmögliches Rekonstrukt darstellt. – Es mag sich dabei um einen Reflex der völlig überholten Annahme von Kranzmayer (1956: 20) mit Verweis auf (IEW 795) handeln, dem FlN läge „indogerm. *drāu-“ zugrunde. Als Variante bietet Kranzmayer 1997 [1960]: 374, 377 „altkelt. Drāvos ‚die Fließende’ für die Drau“ an. Immerhin kommt auch hier der Gedanke an eine Dehnstufe in der Wz. ins Spiel.

⁴⁸ Jedna z běžných teorií o vzniku feminin v praindoevropštině počítá s tím, že alespoň jedním, ne-li výchozím bodem vzniku této kategorie jsou původní kolektivní formace. Srov. k tomu například příslušné oddíly v běžných úvodech do indoevropské jazykovědy. Srov. k průběhu utváření a diskusi starších návrhů s novými myšlenkami Luraghi 2009.

28

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Totéž by pak analogicky platilo i pro *sōu̯ā- (< praind. *sₕ₂ōu̯-ah₂-), ‚souhrn toho, co náleží k zavodněnému (území)’. Typologickou paralelu představuje užití pragerm. *aǵʰiō- (< praind. *h₂ekᵘ-iāh₂-), ‚(souhrn toho,) co náleží k vodě’, >sthn. ouwe >nhn. Au, které se v německých názvech řek vyskytuje jako označení samotného vodního toku.

To vše zní poměrně složitě, ale právě takový slovotvorný proces a sémantický vývoj je třeba předpokládat i u mnoha dalších názvů řek se stupněm dloužení; podle výše popsané teorie Schmida a Udolpha by se jim pak přizpůsobily předslovanské formy *sou̯o-/*sau̯a-, *drou̯o-/*drau̯a- apod.! Pokud je nyní třeba tento proces stejně zdůvodnit, nabízí se otázka, zda jej nelze uplatnit rovnou na vysvětlovaném slově samotném – tím se ušetří předpoklad dalšího analogického procesu, u něhož už stejně patrně nelze zjistit, kde začal.

Podle mého názoru zde zůstává příliš mnoho možností etymologizace a otázek hláskosloví a tvarosloví otevřených na to, abychom mohli nadále činit tak jednoznačná tvrzení, jak bylo dosud obvyklé. Jak mělo ukázat výše uvedené rozvedení různých možností, nové poznatky mohou občas vést také k tomu, že je nutné zpochybnit to, co se dosud považovalo za jisté.

2.2. Isar a příbuzné názvy

Podobný případ představuje další skupina názvů řek. Patří k ní mimo jiné název Isar (se středověkými doklady Isara a Isura, ve starověku již Ἰσάρας (Strab. 4,6,9]), vedle toho však také ὁ Ἰσάρας (Ptol. 3,49,6) a τοῦ Ἴσαρος, respektive ὁ Ἴσαρο ποταμός (Strab. 4,1,11), označující Isère, dále starý název Dunaje, Ἴστρος. Příbuzný je také název Eisack, italsky Isarco, v Jižním Tyrolsku (Strabón IV 207: akuz. Ἰσάραν, nom. *Ἰσάρας, lat. Isarcus se sekundárním *-k-, patrně podle označení obyvatel Isarci; Isargus^49),50, který vzhledem k německému Ei- vyžaduje počáteční dlouhé ī-. A poslední název řeky, který je třeba uvést, pochází z jižní Itálie: italsky Esaro, <lat. Aisarus, řec. Αἴσαρος.⁵¹

⁴⁹ Srov. ACS II 75; Kühebacher 1995: 60.

⁵⁰ Srov. k dalším dokladům také ACS II 72–75.

⁵¹ Zu weiteren Anschlüssen zu dieser Sippe vgl. auch Tovar 1977: 17, 35.

Straipsniai / Articles

29

HARALD BICHlMEIER

Jméno řeky Isar se již od počátku výzkumu etymologie vodních názvů spojuje s kořenem, zapisovaným zastaralým způsobem jako *eis-/*ojs-/*is- ‚prudce, divoce, rychle se pohybovat, pohánět’, a vykládá se jako odvozené od tohoto kořene pomocí přípony r- či přípony *-rā-.⁵² Podrobnější údaje o slovotvorbě, a dokonce ani o významu celého slova, se ve starší literatuře zřejmě nikde neuvádějí. Vyvstávají však podobné otázky jako předtím:

O jaké přípony zde vlastně jde?

Jakou mají funkci?

Jak lze vysvětlit různé ablautové podoby kořene, které je třeba předpokládat?

Protože v germánských jazycích jinak neexistují žádné substantivní pokračovatele tohoto kořene (s výjimkou slova pro ‚železo’, viz níže), lze zřejmě oprávněně předpokládat předgermánské jméno. V etymologických analýzách se však nikdy neprobírá otázka původu středního -a- v Isara, respektive středního -u- v Isura, které se v 8.–10. století vyskytují vedle sebe (viz dále).

Podle dnes nejrozšířenějšího názoru je třeba výše uvedený kořen rekonstruovat jako praindoevropské *_h₁eish₂- ‚posilovat, pohánět’⁵³. Ojediněle se nadále zastává také názor, že měl spíše podobu praindoevropského *_h₁eish₁-⁵⁴. Dále budeme pro jednoduchost a vzhledem k větší pravděpodobnosti vycházet z většinového názoru. K tomu přistupuje obecná vzácnost kořenů v praindoevropštině, které začínají a končí stejnými souhláskami; zdá se, že totožné závěrové souhlásky se v počáteční a koncové pozici vůbec nevyskytovaly. U třených souhlásek toto omezení možná neplatilo, srov. například praindoevropské *ses- ‚spát’⁵⁵.

Adjektivum na ró- utvořené od tohoto kořene pravidelným způsobem je třeba rekonstruovat jako praindoevropské *_{h₁ish₂-ró-} ‚poháněný, rychlý’. Jeho přímými pokračovateli jsou ai. isirā-⁵⁶ ‚silný, aktivní’⁵⁷ a att. ř. ἱερός, novoř. ιαρός, ión., bás. ἰρός, aiol. ἶρος ‚svatý’. Nejčastější řecká podoba je ta s ἱε-, což ukazuje na praindoevropské *_{h₁ish₁-ró-} deu-

⁵² Například Krahe 1953: 121; 1954: 207n., 215; 1963: 293 [9], 299n. [15n.], 327 [43n.]; 1964: 55n., 71, 104, 163; Snyder 1964: 42n.; Snyder 1965: 184; Snyder 1966: 63; Snyder 1967: 163; ANB 561n.; LbO² 195; LbO³ 125 atd.

⁵³ Srov. LIV² 234.

⁵⁴ So etwa Anreiter 2005: 45; EDG 580f.

⁵⁵ Srov. LIV² 536n.

⁵⁶ Srov. EWAia I 199.

⁵⁷ Srov. k tomu také Lipp II 410n. s pozn. 125.

30

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

mohlo. Tato forma však může být právě utvořena podle poměrně početné třídy adjektiv na -ερος, takže typ s ια- představuje archaismus, a tedy vlastně očekávanou podobu. K této náhradě sufixu však muselo dojít již velmi záhy, neboť odvozeniny od tohoto kořene, doložené již v mykénštině, vykazují vesměs -e-: i-je-ro /hiiero-/ ‚svatý’, i-je-re-u /hiiereus/ ‚kněz’, i-je-re-ja /hiierejā/ ‚kněžka’ aj.

Jméno Isary, Isara, by nyní mohlo bez problémů představovat femininum výše uvedeného adjektiva na ró, tedy praindoevropské *h₁ish₂-réh₂-, přičemž je třeba pouze předpokládat, že podobně jako v určitých pozicích v latině (jistě v každém případě v první slabice) došlo k vokalizaci mezikonsonantického laryngálu v -a-⁵⁸ (paralelně s vokalizací v -i- v staré indičtině, srov. výše uvedené ai. isirā-, nebo s vokalizací v řečtině, kde se trojice laryngálů odráží v jejich reflexech ε, α, ο). Vzniká tak předgermánské (staro­evropské?) *isarā- f., které se nakonec jako *isarā- f. dostalo do keltštiny a odtud (případně prostřednictvím latiny a románských jazyků) do západní germánštiny. Existence adjektiva je pro keltštinu doložena také nezávisle na jakýchkoli názvech řek, neboť staroirské slovo pro veverku, íaru, lze vysvětlit jako odvozeninu od tohoto slova s individualizujícím sufixem on- a odvodit od předstaroirského *isaron- ‚hbitý’ a předstaroirského adjektiva *isaro- ‚hbitý’.⁵⁹ K přejímce do západní germánštiny muselo dojít poměrně pozdě: přízvuk byl sice v každém případě fixován na první slabice, což vysvětluje absenci rhotacismu (tendence k tomu mohla být založena již v kontinentální keltštině), avšak ke snížení -i- před -a- v následující slabice už nedošlo.

Stejný vývojový průběh je třeba předpokládat u jména řeky Isère ve Francii, pouze s tím, že zde pak prošlo pravidelným vývojem ve francouzštině, vycházeje z lat. Isara (Liv. 21,31,3) atd. > vulgárnělatinské/raněrománské *isára > *isára. Určitý problém v této souvislosti představují již výše zmíněné antické podoby jména Isère, τοῦ Ἴσαρος, respektive ὁ Ἴσαρ ποταμός (Strab. 4,1,11). Vyvolávají dojem, že jde o starý konsonantický kmen maskulina. Protože však pro konsonantický kmen (kmen na r) neexistuje z indoevropeistického hlediska přesvědčivý slovotvorný vzorec, připadají v úvahu dvě možnosti: buď jde o předindoevropské jméno řeky, které bylo při začlenění do keltštiny přizpůsobeno existujícímu slovu, anebo jde o spíše pozdní nářeční podobu, u níž již došlo k apokopě koncového vokálu z *isar-ā

⁵⁸ Srov. Schrijver 1991 passim, zvl. 86–115; Meiser 1998: 107n.

⁵⁹ Srov. Ziegler 2001.

Straipsniai / Articles

31

HARALD BICH LMEIER

respektive synkopě tematického vokálu maskulinní podoby, která existovala vedle formy feminina, s následnou asimilací koncovky nom. sg.: *isar-os > *isars > *isar(r). Rod může pocházet buď z keltského slova, nebo může být důsledkem řeckého hyperonyma ὁ ποταμός.

V zásadě nelze vyloučit ani to, že prostřední -a- vděčí za svůj původ sekundárně připojenému sufixu *-ro-, který mohl být připojen k již dříve existujícímu tematickému kmeni *h₁ish₂-é/ó-. -a- zde mohlo vzniknout buď pravidelným hláskovým vývojem z *-h₂-e- již v pozdní prajazykové době, nebo později také změnou, která případně charakterizuje „staroevropštinu“ či alespoň její části (praindoevropské *-h₂-o- > *o > *a. Zde nelze rozhodnout.

Totéž nakonec platí také pro Eisack v Jižním Tyrolsku (akuz. ’Ισάραν, nom. *’Ισάρας, lat. Isarcus se sekundárním *-k-)⁶⁰; zde navíc vyvstává problém, že německé jméno řeky vykazuje diftongizaci v anlautě, což předpokládá existenci podoby *īsa(r)k-° při přejímce z románštiny do staré horní němčiny. Je sporné, zda je tato dlouhá samohláska skutečně stará a zda nutí předpokládat praindoevropské plnostupňové *h₁eish₂-reh₂- (vedle výše uvedeného pravidelného *h₁ish₂-ró- s kořenem ve stupni nulovém), jak se domnívá Krahe 1953: 121: nejprve by bylo třeba předpokládat, že Strabón (asi 63 př. n. l. – 23 n. l.) převzal již monoftongovanou latinskou podobu⁶¹ *īsara⁶² (což je zcela myslitelné; tato monoftongizace byla v latině každopádně završena kolem poloviny 2. století př. n. l.)⁶³ a za druhé, že vedle morfologicky očekávaného a skutečně doloženého tvoření se stupněm nulovým existovalo také tvoření se stupněm plným. To by bylo nejspíše třeba chápat jako tvoření typu vṛddhi z praindoevropského *h₁eish₂-ré/ó-, k adjektivu *h₁ish₂-ró- utvořenému, kontrastním přízvukem substantivizovanému *h₁ísh₂-re/o- ‚posílení, rychlos-

⁶⁰ ANB 311 uvádí pouze etymologii kořene ve starém pravopisu a konstatuje, že musela existovat dlouhá samohláska, její původ však nevysvětluje: „antik Isāras (mladší Īsarcus) < *Īsaros (...), k ie. *eis- ‚prudce se pohybovat’ (IEW 300n.).“ – Kühlebacher 1995: 59–61.

⁶¹ Protože severní Itálie byla osídlena Kelty nejpozději od 4. století př. n. l., bude nejvhodnější předpokládat keltský mezistupeň: v keltštině se praindoevropské *e̯i monoftongizuje v > *ē; keltská podoba *ēsara tedy mohla být ve 3. století př. n. l. přejata do latiny jako *ēsara, kde se toto *ē ve 2. století př. n. l. dále zúžilo na ī (stejně jako *ē vzniklé v latině ze samotného praindoevropského *e̯i).

⁶² Eine der Zeit der Entstehung entsprechende Lösung bietet Julius Pokorny (1914: 293), der das Wort für illyrisch hält, eine Vollstufe der Wurzel („*eisa-“) und implizit eine -ko-Ableitung von einem vollstufigen Adjektiv (?) *eisaro- o.ä. anzunehmen scheint. Die bayerische Isar gilt ihm als Fluss mit keltischem Namen.

⁶³ Srov. Meiser 1998: 58.

32

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

řadit mezi „pohyblivé, hnací“. Musela znamenat přibližně „vyznačující se rychlostí“ apod., a byla by tedy prakticky synonymní s původním přídavným jménem rychlým. Tato cesta je schůdná jak z hlediska tvoření slov a sémantiky, tak z hlediska hláskového vývoje. Nabízí se však otázka, zda bychom neměli spíše předpokládat prodloužení v přízvučné slabice ve vulgární latině či rané románštině, které by *ísara prodloužilo na *ī́sara; to by pak bylo převzato do staré horní němčiny a po 11. století by došlo k diftongizaci. Problematický však zůstává rozdílný přízvuk ve vulgárnělatinské/raně románské podobě ve srovnání s výše uvedeným vývojem místního jména fr. Isère (< *isára). Je možné, že u Eisack existovala také vedlejší podoba s již synkopovanou koncovkou, v jejímž důsledku byla první slabika zároveň předposlední slabikou, takže přesun přízvuku na ni byl stejně pravidelný jako následné prodloužení iniciálního *i- v otevřené slabice.

Jako další možnost je třeba zvážit, zda krátce po převzetí nemohlo dojít také k lidověetymologickému ztotožnění starohornoněmeckého îs ‚led’ (nebo ke kontaminaci případným někdejším označením starohornoněmecky *îsaha ‚ledová řeka’);⁶⁴ vzhledem k tomu, že Eisack pramení na Brenneru v nadmořské výšce 1990 m, je studený po celý rok a v zimě místy zamrzá, nejde o nijak zcela nepřiměřenou úvahu.

Plný stupeň kořene, nejspíše stupeň o, jistě dokládá etymologicky příbuzné jméno řeky v jižní Itálii, italsky Esaro < latinsky Aisarus, řecky Αἴσαρος <, praindoevropsky *h₁oish₂-(e)ro⁶⁵; také toto jméno pravděpodobně pochází z předitalské jazykové vrstvy, která znala změnu *o > a.

Obecně se také předpokládá, že staré jméno Dunaje, ⁶⁶ Ἴστρος,⁶⁷ náleží do téže skupiny říčních jmen a je třeba je rekonstruovat rovněž jako praindoevropské *h₁ish₂-ró- >, případně „staro evropské“(?) *is-ro- > Istros. Je-li tomu tak a předpokládáme-li, že toto jméno patří do téže jazykové vrstvy, pak toto jméno Dunaje buď není morfologicky etymologicky totožné se jménem Isary (protože Isara, Isura obsahují původně přítomnou dodatečnou samohlásku uprostřed), anebo, je-li etymologicky totožné, tedy má-li skutečně totožnou etymologii, nepatří vzhledem ke zřetelně odlišnému hláskovému vývoji vnitřního interkonsonantického laryngálu do téhož jazyka jako jméno Isary: možná vokalizace interkonsonantického laryngálu u jazykových-

⁶⁴ Vgl. dazu auch Kühebacher 1995: 60.

Srov. Krahe 1953: 120.

Srov. doklady v ANB 257–265; Anreiter 2001: 229–237; LbO² 105f.; LbO³ 59f.; Borchers 2006: 11–19. – K etymologii jména je u Anreitera 2001: 237f. řečeno vše podstatné. – Podobně již Krahe 1953: 103, byť v dnes zastaralé notaci.⁶⁶

⁶⁷ Vgl. die Belege bei Borchers 2006: 28–33.

Straipsniai / Articles

33

HARALD BICH LMEIER

… nositelů v horním toku Dunaje stojí proti tomu zánik laryngálu a následný vznik epentetického -t- ve skupině *-sr- u jistě domácího označení Dunaje na jeho dolním toku.

Pokud však spolu s Petersem⁶⁸, po němž následuje Mayrhofer⁶⁹, předpokládáme, že k zániku laryngálu mezi s a r došlo již ve společném indoevropském období (schematicky v poněkud širším pojetí: H > Ø/s__K), pro což existují dobré příklady,⁷⁰ pak by řecké iónské, básnické ἰρός, aiolské ἰρος ‚svatý’ < ← prařecké *isro- < ← praindoevropské *h₁ish₂-ró- a Ἴστρος byly pravidelnými hláskovými vývoji, zatímco jak řecké attické ἱερός, severozápadně řecké ιαρός, tak indoárijské iṣirá- a nakonec i Isara by musely být analogicky obnoveny podle častých typů s řeckým -αρος, -ερος, respektive indoárijským -ira-, které bychom očekávali po jiných souhláskách než -s-.

Podobným směrem ukazují také výklady Hardarssona 2011 a 2011a, které předložil v rámci svých výzkumů keltských a germánských označení pro ‚železo’ a které dokáže zcela přesvědčivě vysvětlit jako nezávisle vzniklé útvary, nikoli, jak se dříve většinou předpokládalo, jako vzájemné výpůjčky. Na jedné straně se přídavné jméno praindoevropské *h₁ish₂-er-nó- pravidelně hláskově vyvinulo v prakeltské *isarno- ‚mocný, silný’; jeho neutrální tvar byl substantivizován ve významu ‚to silné’: prakeltské *isarnon > prairské *isarnan > *iharnan > *eharna > *earna > staroirské iarn ‚železo’ (nejprve dvojslabičné, později jednoslabičné). Naproti tomu raně pragermánské *eisar­na- > pragermánské *īsarna- pokračuje v substantivní odvozenině s vr̥ddhi praindoevropského/předpragermánského *(h₁)éis(h₂)-er-no- ‚to, co se vyznačuje silou, obdařené silou’ apod., od výše uvedeného praindoevropského přídavného jména *h₁ish₂-er-nó-. Rozdíl mezi keltskou a germánskou podobou tedy spočívá v tom, že základem keltské podoby bylo přídavné jméno, zatímco podoby germánské již podstatné jméno.

Východiskem obou odvozenin je výše uvedené praindoevropské *h₁ish₂-ró- ‚mocný, rychlý atd.’. Od něj bylo pomocí vr̥ddhi v sufixu utvořeno přídavné jméno praindoevropské *h₁ish₂-eró- ‚týž význam’. Původní význam těchto útvarů se sufixem rozšířeným pomocí vr̥ddhi zřejmě spočíval v odstínění významu základního slova, jaké v angličtině vyjadřují například odvozeniny na -ish (grey:: greyish) nebo v nové horní němčině odvozeniny na -lich (blau:: bläulich); proto lze tento kdysi jedinečný kontrast jen stěží dále rozpoznat;⁷¹ srov. například praindoevropské *pik-ró- ‚špičatý, ostrý’ > řecké πικρός

Srov. Peters 1980: 160f., 172, pozn. 124; 325.

Srov. Mayrhofer1986: I/2 150.⁶⁹

⁷⁰ Nejzřetelněji dokládá zánik heteroklitické paradigma praindoevropského nom. *h₁ésh₂-r̥, gen. *h₁es-nós ‚krev‘ > chet. eshar, esnas, zatímco védský protějšek již vykazuje zobecnění podoby bez laryngály, srov. ai. áṣr̥-k, asnáś (srov. EDHIL 256–260; EWai 149 se starší literaturou).

Tak Nussbaum 2009; citováno podle Hardarssona 2011, 2011a.⁷¹

34

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

‚totéž‘ oproti praindoevropskému *piḱ-eró- > toch. A pśar ‚totéž‘: Od takového sekundárního adjektiva pak mohlo být odvozeno další sémanticky téměř nerozlišitelné adj. praindoevropské *h₁ish₂-er-nó- ‚totéž‘, srov. praindoevropské *tig-ró- ‚špičatý, ostrý‘ → *tig-eró- → *tig-er-nó- > air. tigern ‚pán‘ (< ‚ten, kdo stojí v čele‘) atd. Přijmeme-li Nussbaumovo vysvětlení morfologických procesů a připustíme-li v příponě vrddhi, přestanou rozdílné formy s „vokálem mezi souhláskami“ i bez něj představovat problém.

Auf eine weitere bei Hardarsson (2011: 109f.; 2011a: 4) gebotene Präzisierung älterer Erklärungen, wie sie oben dargeboten wurden, ist noch hinzuweisen: Nimmt man den de Saussureschen Laryngalschwund neben uridg. *o ernst, sollte in einem normalen thematischen Paradigma, in dem der Themavokal ablautet, also uridg. *h₁ish₂-ró-:: *h₁ish₂-ré-, bereits spätgrundsprachlich *h₁is-ró-:: *h₁ish₂-ré- entstanden sein, das je einzelsprachlich in die eine oder andere Richtung ausgeglichen worden sein konnte: Aus der erstgenannten Form wären gr. ion., poet. ἰρός, äol. ἶρος ebenso lautgesetzlich wie der nichtgr. Flussname Ἴστρος, während aus der zweiten Form NW-gr. ἰαρός und ai. iṣirá- lautgesetzlich entstanden sind.

Pokud jde o Isara, je třeba dávat přednost předformě adj. praindoevropského *h₁ish₂-eró-/-eráh₂- před praindoevropským *h₁ish₂-ró-/-ráh₂- tak dlouho, dokud se nepodaří nalézt jednoznačné případy, v nichž byly vnitřní intervokalické laryngály (v oblasti staroevropské hydronymie) vokalizovány.⁷²

Dalším problémem je, že z přibližně dvou desítek dokladů až zhruba do roku 1000 n. l. mají asi dvě třetiny podobu Isura, zatímco pouze jedna třetina podobu Isara. Je sotva možné předpokládat, že v tolika případech jde o písařskou chybu; Isura tedy zřejmě představuje skutečnou jazykovou formu.⁷³ Po roce 1000 n. l. se ustálila podoba Isar(a), vedle níž se už objevují také doklady s redukcí nepřízvučné slabiky Iser(a). Formu Isura nyní nelze jednoduše odvodit z bezpečně doložené předformy: neexistuje praindoevropská přípona *-uro- ani nic podobného. Nejprve lze uvažovat o dalším případu střídání přípon, tak častého v germánštině: vycházeje z případů, v nichž v ablautu

⁷² Zvlášť by bylo třeba prozkoumat, zda by říční jméno čes. Jizera, něm. Iser (1297 Gizera; pravostranný přítok Labe) mohlo poskytnout argumenty pro tuto hypotézu: česká podoba každopádně vyžaduje západogermánskou výchozí formu */izerō-/ < pragerm. *isa/erā- < praindoevropské *h₁ish₂-(e)ró/éh₂-, která musela být převzata do praslovanského češtinského předchůdce v 6. století, bezprostředně po příchodu Slovanů do Českého kotliny, avšak ještě před provedením rhotacismu pragerm. *-z- > -r- v praslovanské češtině. Je-li tato etymologie správná, získali bychom zároveň rok 500 n. l. jako terminus post quem pro tento západogermánský hláskový jev.

⁷³ Reitzenstein 2001/2002 uvažuje o podobě jména Isura již pro antiku, neuvádí však nic o jeho etymologii. – Podle Kraheho (1964: 55) je třeba předformu *Isura předpokládat také u Ure, přítoku řeky Swale v Yorkshiru; na této řece a podle ní pojmenovaný římský kastel s názvem Ἰσούριον (Ptol. II 316), resp. Isurium (It. Ant. 465, 3), je doložen.

Straipsniai / Articles

35

HARALD BICHlMEIER

Vokálové alternace vzniklé u navzájem si odpovídajících přípon (praindoevropské *enḱó- > pragerm. *-inga-, praindoevropské *-ṇḱó- > pragerm. *-unga- atd.) nebo tvarů skloňování (srov. například u kmenů na n: praindoevropské *ṇ > pragerm. *un, praindoevropské *en > pragerm. *in, praindoevropské *on > pragerm. *an) se pak mohly přenést i do jiných případů, v nichž se etymologicky s ablautem vlastně nepočítá, případně v nich nemohl vůbec nastat. Tak možná mohlo sekundárně vedle pragerm. *Isarō vzniknout také *Isurō. To však samozřejmě nelze dokázat. Další možností je zvážit, zda základem této formy s u není staré aktivní příčestí minulé. Femininum tohoto příčestí od výše uvedeného kořene by bylo třeba rekonstruovat jako praindoevropský nom. *h₁e-h₁ish₂-us-íh₂, gen. *h₁e-h₁ish₂-us-iéh₂-s, z čehož lze očekávat nom. *e.isusī, gen. *e.isusiās > nom. *eisusī, gen. *eisusiās. Tato forma mohla být podle častějších feminin na nom. *-ā, gen. *-ās analogicky přetvořena na nom. *eisusā, gen. *eisusās. Taková keltská (?) forma však nemůže při přejímání do západní germánštiny přímo vést k doloženým výsledkům. Jistě lze předpokládat monoftongizaci počáteční slabiky na nom. *īsusā, gen. *īsusās. Dále je třeba patrně počítat s latinsko-románským mezistupněm na jihu Bavorska: v této fázi se přízvuk přesunul na předposlední slabiku, čímž počáteční slabika ztratila délku a nepřízvučné -s- se nakonec vyslovovalo jako [z]. Přicházející Germáni tedy nejspíše slyšeli říční jméno jako [ˈisu(ː)za] a začlenili je do svého jazyka jako [ˈisu(ː)za], kde [z] nakonec podlehlo rhotacismu a vznikla doložená forma Isura.⁷⁵ Nelze objasnit, zda dvě doložené formy Isara a Isura představují nějakým způsobem diachronně a/nebo diatopicky odlišné útvary, nebo zda přece jen patří k témuž jazyku a téže časové vrstvě. První možnost je pravděpodobnější, neboť nebývá jistě často pozorováno, že by příslušníci jedné jazykové skupiny pojmenovali či pojmenovávali tutéž řeku různými odvozeninami od téhož slovního kořene. Možná je zde skutečně třeba počítat se dvěma odlišnými názvy jedné řeky, odvozenými od stejného kořene (vzniklými případně v různých dobách a/nebo původně označujícími různé úseky řeky), které se udržely až do vrcholného středověku, kdy se pak prosadila jedna z nich, totiž Isara.

⁷⁴ Vgl. dazu auch mit weiteren Beispielen Schaffner 1999: 187f. mit Anm. 205; Casaretto 2000: 218.

⁷⁵ Je-li tento scénář správný, nemůže možnost existence říčního jména Isura již v antice, kterou představil Wolf-Armin Reitzenstein v letech 2001/2002, platit. Podle výše uvedeného scénáře bychom totiž ještě očekávali *Isusa. Pokud však forma Isura skutečně zněla takto již v antice, lze její morfologickou strukturu vysvětlit pouze analogicky. – Jako možnost by se nabízela nanejvýš sekundární adjektivní (kontinentálněkeltská?) derivace ro/ā od někdejšího ablautujícího kmene na u, skloňovaného nejspíše proterodynamicky, *h₁ēish₂-u-, *h₁ish₂-éu-.

36

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Také zde předložené zkoumání etymologického původu jména Isar a s ním souvisejících názvů řek zřejmě ukázalo, že stále ještě lze zpřesnit přesné odvození názvů řek z nejstarší nám doložené vrstvy; zároveň se však znovu objevují nové, dosud opomíjené či přehlížené problémy.

3. ZÁVĚR

Jak měly jasně ukázat předchozí výklady, lze pomocí moderní podoby historicko-srovnávací jazykovědy výrazně překročit výsledky „klasické alteuropistiky“.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývají pro další výzkum nové otázky a úkoly:

Patří vůbec všechna jména alteuropenské hydronymie k témuž jazyku nebo jazykové vrstvě?

Patří i různá jména téhož toku vždy k téže jazykové vrstvě?

Pokud ano, je často třeba předpokládat různé předformy. Každou z těchto různých forem je nutné řádně etymologicky vyložit, tj. plně objasnit také z hlediska slovotvorby.

Pokud lze prokázat, že takové varianty jmen či dvojice jmen nepatří k téže jazykové vrstvě (a tento důkaz může být v jednotlivých případech poměrně obtížný), měli bychom zvážit, nakolik lze skutečně vycházet z předpokladu jednotného jazyka nositelů alteuropenské hydronymie: Byla „stará evropština“ dialektálně členěná? Pokud ano, jak?

Nabízí se i několik dalších otázek týkajících se uvedených názvů řek a alteuropenské hydronymie jako celku: Vyvinuly se pozdější jazyky na území alteuropenské hydronymie skutečně z této jazykové vrstvy? Lze to vůbec dokázat?

Zatím to zde postačí jako přehled a podnět k dalšímu výzkumu.

Na závěr výkladu se ještě jednou vraťme k úvodu příspěvku: Onomastika, která se zabývá alteuropenskou hydronymií a bere vážně otázku „Co jména vypovídají?“, se dnes již neobejde bez metod a modelů moderní indoevropeistiky: jednoduše už nedosáhne žádného relevantního poznávacího přínosu. Pokroku v této oblasti lze dosáhnout pouze s pomocí moderní indoevropeistiky. Předválečná indoevropeistika obvyklá v „klasické alteuropistice“ je ve všech ohledech překonaná a má

Straipsniai / Articles

37

HARALD BICHLM EIER

V posledních desetiletích přinesly jen málo nového, co by získalo všeobecné vědecké uznání. Jejich výsledky navíc jen zřídka spočívaly alespoň na poněkud úplných etymologiích. Novému posouzení veškerého dostupného materiálu staroevropské hydronymie se proto sotva bude možné vyhnout. Teprve poté bude možné definitivně zhodnotit význam dosavadního výzkumu. Nové zkoumání materiálu totiž přirozeně zpochybní i domnělé jistoty.

Indoevropeistika se za posledních 50 let ve všech oblastech výrazně rozvinula, zatímco výzkum staroevropské hydronymie zůstal z metodického hlediska na tehdejší úrovni. Je načase, aby tato přínosná oblast onomastiky dohnala tento náskok historicko-srovnávací jazykovědy a znovu se tak stala vědou, jejíž výsledky nemohou indoevropeisté přehlížet. To přirozeně vyžaduje, aby protagonisté „staroevropeistiky“ byli ochotni a schopni osvojit si právě metodiku a poznatky moderní indoevropeistiky. Věda, která se neustále sama neobnovuje a nerozvíjí, je – dříve či později – odsouzena k bezvýznamnosti a/nebo zániku.

Stále je co dělat; na zodpovězení čekají stovky otázek.

LITERATURVERZEICHNIS

ACS I–III – Holder Alfred: Alt-celtischer Sprachschatz 1–3. Leipzig: Teubner 1896–1907.

ANB – Altdeutsches Namenbuch. Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und Südtirol von den Anfängen bis 1200, bearbeitet von Isolde Hausner, Elisabeth Schuster. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften 1989ff.

Andersen Henning 2009: The Satem Languages of the Indo-European Northwest. First Contacts? – The Indo-European Language Family: Questions about its Status (Journal of Indo-European Studies Monograph Series, No. 55), ed. by Angela Marcantonio. Washington, DC: Institute for the Study of Man 2009, 2: 1–31.

Anreiter Peter 2001: Die vorrömischen Namen Pannoniens (Archaeolingua, Series minor 16). Budapest: Archaeolingua Alapítvány.

Anreiter Peter 2005: Die Schichtung der Tiroler Gewässernamen. – Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung. Regensburg, 27./28. Februar 2004 (Regensburger Studien zur Namenforschung 1), hrsg. von Albrecht Greule, Wolfgang Janka, Michael Prinz. Regensburg: Vulpes 2005, 35–49.

38

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Bach Adolf 1954: Deutsche Namenkunde II. Die deutschen Ortsnamen 2. Heidelberg: Winter.

Bezlaj France 1956–1961: Slovenska vodna imena 1–2. Ljubljana: Slovenska Akademija Znanosti in Umetnosti.

Bichlmeier Harald 2010a: Bairisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 2009 [2010], 3–63.

Bichlmeier Harald 2010b: Rōma – Namenkundlich-sprachhistorische Anmerkungen zu einem allgemein bekannten Ortsnamen (Mit einem Exkurs zu Fragen der Chronologie von Lehnwortbeziehungen benachbarter Sprachen am Beispiel von nhd. Haus und seinen Vorformen). – Das Altertum 55, 175–202.

Bichlmeier Harald 2010c: Arelape, Tergolape, Interlaken – Ein Beitrag zur keltischen Fluss- und Ortsnamenschicht im Alpenraum. – Zeitschrift für Historische Sprachforschung 122, 2009 [2010], 254–267.

Bichlmeier Harald 2010d: Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 3: Traun, Raab und Auders. – Österreichische Namenforschung 38, 104–113.

Bichlmeier Harald 2011a: Einige grundsätzliche Überlegungen zum Verhältnis von Indogermanistik und voreinzelsprachlicher resp. alteuropäischer Namenkunde mit einigen Fallbeispielen (Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 1). – Namenkundliche Informationen 95/96, 2009 [2011], 173–208.

Bichlmeier Harald 2011b: Rōma – hydronyme « paléoeuropéen » ou désignation d’une « terre agricole »? Tentative de mise au point et brèves considérations sur d’autres propositions étymologiques plus anciennes. – Nouvelle Revue d’Onomastique 51, 2009 [2011], 69–84.

Bichlmeier Harald 2011c: Bayerisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht: Teil 2: Isar und etymologisch Verwandtes (sowie Addenda zu dem Beitrag in den BONF 46 (2009), 3–63). – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 47, 2010 [2011], 21–31.

Bichlmeier Harald 2011d: Noch einmal zum Ortsnamen Magdeburg. – Namenkundliche Informationen 97, 2010 [2011], 109–132.

Bichlmeier Harald 2011e: Moderne Indogermanistik vs. traditionelle Namenkunde, Teil 2 – Save, Drau, Zöbern. – Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis (Akten der 6. Tagung des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (ABÖN), Graz, 12.–15.5.2010), hrsgg. von Arne Ziegler, Erika Windberger-Heidenkummer. Berlin: Akademie Verlag, 63–87.

Birnbaum Henrik 1999: Noch einmal zur Dehnstufe im Baltischen und Slawischen und zum sogenannten Winterschen Gesetz. – Florilegium Linguisticum. Festschrift für Wolfgang P. Schmid zum 70. Geburtstag, hrsgg. von Eckhard Eggers, Joachim Becker, Jürgen

Straipsniai / Articles

39

HARALD BICHLMEIER

Udolph, Dieter Weber. Frankfurt a. M. – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Wien: Peter Lang, 25–33.

Blažek Václav 2010: Etymological analysis of toponyms from Ptolemy’s description of Central Europe. – Celts and Slavs in Central and Southeastern Europe. Studia Celto-Slavica III. Proceedings of the III^rd International Colloquium of the Societas Celto-Slavica, Dubrovnik, September 18–20, 2008 (Znanstveni zbornici 2), hrsg. von Brozović Rončević Dunja, Fomin Maxim, Matasović Ranko. Zagreb: Institut za hrvatski jezik i jezikoslovlje 2010, 21–45.

Borchers Ulf 2006: Große Flüsse auf dem Gebiet der Bundesrepublik Deutschland. Supplementband zur Reihe Hydronymia Germaniae (Hydronymia Germaniae, Reihe A, Supplementband) Stuttgart: Steiner.

Casaretto Antje 2000: Korpussprachen und Produktivität: Einige Überlegungen zu den germanischen s-Stämmen. – Historische Sprachforschung 113, 210–238.

Clackson James 2007: Indo-European Linguistics. An Introduction (Cambridge textbooks in linguistics). Cambridge: Cambridge University Press.

Collinge Neville Edgar 1985: The Laws of Indo-European (Amsterdam studies in the theory and history of linguistic science, Serie IV, 35). Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins.

Darms Georges 1978: Schwäher und Schwager, Hahn und Huhn. Die Vṛddhi-Ableitung im Germanischen. München: Kitzinger.

Dybo Vladimir 2002: Balto-Slavic Accentology and Winter’s Law. – Studia Linguarum 3, 295–515. Im Internet unter: http://starling.rinet.ru/Texts/winter.pdf (1.6.2009).

EDG – Beekes Robert with the assistance of Lucien van Beek 2010: Etymological Dictionary of Greek (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 10). Leiden – Boston: Brill.

EDHIL – Kloekhorst Alwin. Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 5). Leiden – Boston: Brill, 2008.

EIEC – Encyclopedia of Indo-European Culture, ed. by James P. Mallory, Douglas Q. Adams. London – Chicago: Fitzroy Dearborn, 1997.

ERHSJ I–III – Skok Petar. Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–3. Zagreb: Jugoslavenska Akademija Znanosti i Umjetnosti, 1971–1973.

ESSZI – Snoj Marko. Etimološki slovar slovenskih zemljepisnih imen. Ljubljana: Modrijan, 2009.

EWAIa I–III – Mayrhofer Manfred. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen 1–3. Heidelberg: Winter, 1992–2001.

Fortson Benjamin W. IV 2004: Indo-European Language and Culture – an Introduction (Blackwell textbooks in linguistics 19). Malden – Oxford – Carlton: Blackwell.

40

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Fortson Benjamin W. IV 2009: Indo-European Language and Culture – an Introduction. Second Edition (Blackwell textbooks in linguistics 19). Malden – Oxford – Carlton: Blackwell.

Harðarsson Jón Axel 2011: Um orðið járn í fornnorraenu og forsög þess. – Orð og tunga 13, 93–121.

Harðarsson Jón Axel 2011a: Das Wort für ‚Eisen‘ im Keltischen und Germanischen und die indogermanischen -erno-Bildungen. Handout zum Vortrag auf der Arbeitstagung der Indogermanischen Gesellschaft „Das Nomen im Indogermanischen, Morphologie, Substantiv versus Adjektiv, Kollektivum“, Erlangen, 14.–16. September 2011. (10 S.).

Holzer Georg 2006: Zur relativen Datierung prosodischer Prozesse im Gemeinslawischen und frühen Kroatischen. – Wiener Slawistisches Jahrbuch 51, 2005 [2006], 31–71.

Holzer Georg 2007: Historische Grammatik des Kroatischen. Einleitung und Lautgeschichte der Standardsprache. Frankfurt a. M. – Bern etc.: Peter Lang.

IEW – Pokorny Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1. München: Frankke, 1959.

Kapović Mate 2006: The Development of Proto-Slavic Quantity (from Proto-Slavic to Modern Slavic Languages. – Wiener Slawistisches Jahrbuch 51 (2005 [2006]), 73–111.

Kapović Mate 2008: Uvod u indoeuropsku lingvistiku. Pregled jezika i poredbeno fonologija. Zagreb: Matica hrvatska.

Kapović Mate 2008a: Razvoj hrvatske akcentuacije. – Filologija 51, 1–39. Auch im Internet unter: http://hrcak.srce.hr/

Krahe Hans 1950/51: Alteuropäische Flußnamen [Teil II]. – Beiträge zur Namenforschung 2, 113–131, 217–237.

Krahe Hans 1951/52: Alteuropäische Flußnamen [Teil III]. – Beiträge zur Namenforschung 3, 1–18, 153–170, 225–243.

Krahe Hans 1953: Alteuropäische Flußnamen [Teil IV]. – Beiträge zur Namenforschung 4, 37–53, 105–122, 234–243.

Krahe Hans 1954: Alteuropäische Flußnamen [Teil V]. – Beiträge zur Namenforschung 5, 97–114, 201–220.

Krahe Hans 1955: Alteuropäische Flußnamen [Teil VI]. – Beiträge zur Namenforschung 6, 1–13.

Krahe Hans 1963: Die Struktur der alteuropäischen Hydronymie (Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse, Akademie der Wissenschaften und der Literatur, Mainz, 1962, 5). Wiesbaden: Steiner (in Kommission).

Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen. Wiesbaden: Harrassowitz.

Straipsniai / Articles

41

HARALD BICHLMElER

Kranzmayer Eberhard 1956–1958: Ortsnamenbuch von Kärnten 1–2. Klagenfurt: Habelt.

Kranzmayer Eberhard 1997 [1960]: Die Geschichte der Kärntner Sprachgrenze im Lichte der Namen. – Kleine namen kundliche Schriften (1929–1972) anläßlich seines 100. Geburtstages am 15. Mai 1997 gesammelt und herausgegeben von Maria Hornung. Mit einer Einleitung von Ernst Eichler. Wien: Edition Präsens, 1997, 372–382.

Kühebacher Egon 1995: Die Ortsnamen Südtirols und ihre Geschichte 2: Die geschichtlich gewachsenen Namen der Täler, Flüsse, Bäche und Seen (Veröffentlichungen des Landesarchivs 2) Bozen: Athesia.

Kümmel Martin Joachim 2007: Konsonantenwandel. Bausteine zu einer vergleichenden [sic] Typologie des Lautwandels und ihre Konsequenzen für die vergleichende Rekonstruktion. Wiesbaden: Reichert.

Lamberterie Charles de 2007: Comparison and Reconstruction. – Proceedings of the 18th Annual UCLA Indo-European Conference, Los Angeles, November 3–4, 2006, ed. by Karlene Jones-Bley, Martin E. Huld, Volpe A. Della, Miriam Robbins Dexter. Washington, DC: Institute for the Study of Man, 1–27.

Lamprecht Arnošt 1987: Praslovanština. Brno: Univerzita J. E. Purkyně.

LbO² – Reitzenstein Wolf-Armin Frhr. von. Lexikon bayerischer Ortsnamen. Herkunft und Bedeutung. Zweite, verb. u. erw. Aufl. München: C. H. Beck, 1991.

LbO³ – Reitzenstein Wolf-Armin Frhr. von. Lexikon bayerischer Ortsnamen. Herkunft und Bedeutung. Oberbayern, Niederbayern, Oberpfalz. München: C. H. Beck, 2006.

Lindeman Fredrik Otto 1997: Introduction to the ‘Laryngeal Theory’ (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 91). Innsbruck: Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft.

Lipp I–II – Lipp Reiner. Die indogermanischen einzelsprachlichen Palatale im Indoiranischen 1–2. Heidelberg: Winter, 2009.

LIV – Rix Helmut et al. Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. Wiesbaden: Reichert, 1998.

LIV² – Rix Helmut et al. Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. Zweite, verb. u. erw. Aufl., Wiesbaden: Reichert, 2001.

Luraghi Silvia 2009: The origin of the feminine gender in PIE. An old problem in a new perspective. – Grammatical Change in Indo-European Languages. Papers presented at the Workshop on Indo-European Linguistics at the XVIIIth International Conference on Historical Linguistics, Montreal 2007, ed. by Vít Bubenik, John Hewson, Sarah Rose. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 3–13.

Mallory James P., Adams Douglas Q. 2006: The Oxford Introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European World. Oxford: Oxford University Press.

42

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

M a t a s o v i ć R a n k o 1992 [2010]: Kratka poredb enopovijesna gramatika latinskoga jezika. Zagreb: Matica hrvatska.

M a t a s o v i ć R a n k o 1996: A Reexamination of Winter’s Law in Baltic and Slavic. – Lingua Posnaniensis 37, 1995 [1996], 57–70.

M a t a s o v i ć R a n k o 2007: On the accentuation of the earliest Latin and Romance loanwords in Slavic. – Tones and Theories: Proceedings of the International Workshop on Balto-Slavic Accentology, Zagreb, 1–3 July 2005, ed. by Mate Kapović, Ranko Matasović. Zagreb: Institut za hrvatski jezik i jezikoslovlje 2007, 105–119.

M a t a s o v i ć R a n k o 2008: Poredb enopovijesna gramatika hrvatskoga jezika. Zagreb: Matica hrvatska.

M a y e r A n t o n 1957–1959: Die Sprache der alten Illyrier 1–2. Wien: Rohrer in Kommission.

M a y r h o f e r M a n f r e d 1981: Nach hundert Jahren. Ferdinand de Saussures Frühwerk und seine Rezeption durch die heutige Indogermanistik. Mit einem Beitrag von Ronald Zwanziger (Sitzungsberichte der Heidelberger Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse 1981,8). Heidelberg: Winter.

M a y r h o f e r M a n f r e d 1986: Indogermanische Grammatik I/2 (Indogermanische Bibliothek: Reihe 1, Lehr- und Handbücher: Indogermanische Grammatik Bd. 1). Heidelberg: Winter.

M a y r h o f e r M a n f r e d 2005: Die Fortsetzung der indogermanischen Laryngale im Indo-Iranischen (Sitzungsberichte der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse 730). Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2000: Indogermanische Sprachwissenschaft 7., völlig neu bearb. Aufl. der früheren Darst. von Hans Krahe. Unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2002: Indogermanische Sprachwissenschaft 8., überarb. u. erg. Aufl. unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i e r - B r ü g g e r M i c h a e l 2010: Indogermanische Sprachwissenschaft 9., durchges. u. erg. Aufl. unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer (De-Gruyter-Studienbuch). Berlin – New York: de Gruyter.

M e i s e r G e r h a r d 1998: Historische Laut- und Formenlehre der lateinischen Sprache. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

M ü l l e r S t e f a n 2007: Zum Germanischen aus laryngaltheoretischer Sicht. Mit einer Einführung in die Grundlagen der Laryngaltheorie. Berlin – New York: de Gruyter.

NIL – Wodtko Dagmar S., Irslinger Britta, Schneider Carolin. Nomina im Indogermanischen Lexikon. Heidelberg: Winter, 2008.

Straipsniai / Articles

43

HARALD BICHlMEIER

Nussbaum Alan R. 2009: Genitivia. Vortrag auf der 28th East Coast Indo-European Conference, University of Island, Reykjavík, 10.–14. Juni 2009.

Olander Thomas 2009: Balto-Slavic Accentual Mobility. Berlin – New York: de Gruyter.

Pape Wilhelm 1911: Handwörterbuch der griechischen Sprache 3, neu bearb. von Gustav Eduard Benseler. Braunschweig: Vieweg, 1911.

Peters Martin 1980: Untersuchungen zur Vertretung der indogermanischen Laryngale im Griechischen (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse, Sitzungsberichte, Bd. 377; Veröffentlichungen der Kommission für Linguistik und Kommunikationsforschung, Heft 8). Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften.

Petit Daniel 2010: Untersuchungen zu den baltischen Sprachen (Brill’s Studies in Indo-European Languages & Linguistics 4). Leiden – Boston: Brill.

Pokorny Julius 1914: Herkunft und Etymologie des Wortes Eisen. – Kuhns Zeitschrift 46, 292–294.

Reitzenstein Wolf-Armin Frhr. von 2001/2002: Iovisura. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 38–39, 43–46.

Ringe Don 2006: A Linguistic History of English 1. Oxford: Oxford University Press.

Risch Ernst 1974: Wortbildung der homerischen Sprache. Berlin – New York: de Gruyter.

Rix Helmut 1976: Historische Grammatik des Griechischen: Laut- und Formenlehre. 2. korr. Aufl. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Rix Helmut 1992: Historische Grammatik des Griechischen: Laut- und Formenlehre. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Schaffner Stefan 1999: Die Götternamen des Zweiten Merseburger Zauberspruchs. – Die Sprache 41, 153–205.

Schmid Wolfgang P. 1979: Urheimat und Ausbreitung der Slawen. – Zeitschrift für Ostforschung 28, 405–415 [wieder abgedruckt in Schmid 1994: 254–264].

Schmid Wolfgang P. 1986: Zur Dehnstufe im Baltischen und Slawischen. – Festschrift für Herbert Bräuer zum 65. Geburtstag am 14. April 1986. hrsgg. von Reinhold Olesch, Hans Rothe. Köln etc.: Böhlau, 457–466 [wieder abgedruckt in Schmid 1994: 358–367].

Schmid Wolfgang P. 1994: Linguisticæ Scientiæ Collectanea. Ausgewählte Schriften von Wolfgang P. Schmid anläßlich seines 65. Geburtstages herausgegeben von J. Becker, E. Eggers, J. Udolph und D. Weber. Berlin – New York: de Gruyter.

Schmid Wolfgang P. 1998: Methodische Bemerkungen zur Klassifikation: Alteuropäisch. – Onomastica Slavogermanica 23, 21–28.

Schramm Gottfried 1981: Eroberer und Eingesessene. Geographische Lehnnamen als Zeugen der Geschichte Südosteuropas im ersten Jahrtausend. Stuttgart: Hiersemann.

44

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

S c h r i j v e r P e t e r 1991: The Reflexes of the Proto-Indo-European Laryngeals in Latin. Amsterdam/Atlanta GA: Rodopi.

S n y d e r W i l l i a m H. 1964: Die rechten Nebenflüsse der Donau von der Quelle bis zur Einmündung des Inn (Hydronymia Germaniae, Reihe A, Lieferung 3). Wiesbaden: Steiner.

S n y d e r W i l l i a m H. 1965: Zur ältesten Namenschicht der rechten Nebenflüsse der Donau (von der Quelle bis zur Einmündung des Inns). – Beiträge zur Namenforschung 16, 176–203.

S n y d e r W i l l i a m H. 1966: Zur ältesten Namenschicht der rechten Nebenflüsse der Donau: Die zusammengesetzten Namen. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 1, 43–66.

S n y d e r W i l l i a m H. 1967: Zum Zeugnis der Flußnamen für die Vor- und Frühgeschichte. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 2, 146–164.

SSS I–VIII – Słownik starożytności słowiańskich 1–8. Wrocław etc.: Ossolineum, 1961–1996.

S z e m e r é n y i O s w a l d 1990: Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

T o p o r o v V l a d i m i r N., T r u b a č e v O l e g N. 1962: Lingvističeskij analiz gidronimov Verchnego Podneprov’ja. Moskva: Izdatel’stvo Akademii nauk SSSR.

T o v a r A n t o n i o 1977: Krahes alteuropäische Hydronymie und die westindogermanischen Sprachen. – Sitzungsberichte der Heidelberger Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Klasse, 1977, 2. Heidelberg: Winter.

U d o l p h J ü r g e n 1979: Studien zu slavischen Gewässernamen und Gewässerbezeichnungen. Ein Beitrag zur Frage nach der Urheimat der Slaven (Beiträge zur Namenforschung Beiheft 17). Heidelberg: Winter.

U d o l p h J ü r g e n 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie (Beiträge zur Namenforschung Beiheft 31). Heidelberg: Winter.

U d o l p h J ü r g e n 1997: Alteuropäische Hydronymie und urslavische Gewässernamen. – Onomastica 42, 21–70.

U d o l p h J ü r g e n 2007: Alteuropa in Kroatien: Der Name der Sava/Save. – Folia Onomastica Croatica 12–13, 2003–2004 [2007], 523–548.

U d o l p h J ü r g e n 2011: Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti. – Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 161–176.

W a t k i n s C a l v e r t 2000: The American Heritage Dictionary of Indo-European Roots. Boston: Houghton Mifflin.

W i e s i n g e r P e t e r 1985: Probleme der bairischen Frühzeit in Niederösterreich aus namenkundlicher Sicht. – Die Bayern und ihre Nachbarn. Teil 1. Berichte des Symposions der Kommission für Frühmittelalterforschung 25. bis 28. Oktober 1982, Stift Zwettl, Niederösterreich

Straipsniai / Articles

45

HARALD BICH LMEIER

sterreich, hrsg. von Herwig Wolfram, Andreas Schwarcz. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften, 321–367 sowie 7 Karten unpaginiert im Anhang.

W i e s i n g e r P e t e r 1990: Antik-romanische Kontinuitäten im Donauraum von Ober- und Niederösterreich am Beispiel der Gewässer-, Berg- und Siedlungsnamen. – Typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern. Teil 1. Berichte des Symposions der Kommission für Frühmittelalterforschung 27. bis 30. Oktober 1986, Stift Zwettl, Niederösterreich, hrsg. von Herwig Wolfram, Walther Pohl. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften, 261–326 sowie 2 Karten unpaginiert im Anhang.

WRG I–V: Wörterbuch der russischen Gewässernamen 1–5, zusammengestellt von A. Kernd’l, R. Richardt und W. Eisold unter Leitung von Max Vasmer. Wiesbaden: Harrassowitz 1961–1969.

Y o u n g S t e p h e n 2008: Winter’s law and etymologies, with special reference to Lithuanian. – Baltistica 43, 201–218.

Z i e g l e r S a b i n e 2001: Altirisch iáru, das „flinke“ Eichhörnchen. – Novalis Indogermanica. Festschrift für Günter Neumann zum 80. Geburtstag, hrsg. von Matthias Fritz, Susanne Zeilfelder. Graz: Leykam, 587–590.

Kai kurios senosios Europos hidronimijos problemos šiuolaikinės indoeuropeistikos žvilgsniu: naujo požiūrio į šiuos dalykus ginamoji kalba

S A N T R A U K A

Vandenvardžių, priklausančių „senajai Europos hidronimijai“, etimologija nuo Hanso Krahe’s padėtų pagrindų tiriama remiantis vis ta pačia metodika. Etimologijai tirti naudojama istorinės-lyginamosios kalbotyros ar indoeuropeistikos forma atspindi padėtį, buvusią prieš Antrąjį pasaulinį karą.

Per pastaruosius 50 metų indoeuropeistikos mokslas visose sferose smarkiai pažengė į priekį, o senosios Europos hidronimijos tyrimo metodika liko tokia pati kaip anuomet. Atėjo laikas šiai perspektyviai onomastikos sričiai įveikti atsilikimą nuo istorinės-lyginamosios kalbotyros ir vėl tapti mokslu, kurio rezultatų neapeitų ir indoeuropeistai. Šitai, suprantama, iš ryškiausių „senosios europeistikos“ atstovų reikalauja pasirengimo ir sugebėjimų perimti šiuolaikinės indoeuropeistikos metodus bei turinį. Mokslas, kuris nuolatos neatsinaujina ir netobulėja, anksčiau ar vėliau bus pasmerktas tapti nereikšmingu ir mirti.

Šiame straipsnyje remiantis upių vardų Save, Drau bei Isar ir su jais susijusių vardų pavyzdžiu parodoma, kokios „senosios Europos hidronimijos“ tyrėjų mokslinės išvados dėl minėto atsilikimo tebėra nepastebėtos.

46

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge

Kažin ar nors kartą iki šiol „senosios europeistikos“ išvados rėmėsi ir kiek išsamesnėmis etimologijomis, kaip tai įprasta indoeuropeistikai, todėl vargu ar bus galima išvengti naujo visos turimos senosios Europos hidronimijos medžiagos tyrimo. Tik tuomet ligšiolinių tyrimų reikšmė galės būti galutinai įvertinta, nes remiantis nauju medžiagos traktavimu, žinoma, bus suabejota ir tariamomis tiesomis.

Įteikta 2011 m. gruodžio 19 d.

HARALD BICH LMEIER

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Orientalisches Institut

Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft

Heinrich-und-Thomas-Mann-Str. 26, 06108 Halle (Saale)

[email protected]

Sächsische Akademie der Wissenschaften

Arbeitsstelle Jena

Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen

Zwätzengasse 12, 07743 Jena

[email protected]

Straipsniai / Articles

47