SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

Litevská univerzita pedagogických věd

Směry vědeckého výzkumu: synchronní a diachronní morfologie.

PODSTATNÁ JMÉNA ŽENSKÉHO TYPU SKLOŇOVÁNÍ V ZIWATO¹ Z ROKU 1759 A JEJICH VÝVOJ

Podstatná jména ženského typu skloňování v Ziwato z roku 1759 a morfologický vývoj těchto podstatných jmen

A N O T A C E

Článek analyzuje vývoj podstatných jmen ženského typu skloňování v Ziwato z roku 1759, nejvýznamnější písemné památce severožemaitského nářečí Kretinga z 18. století. K ženskému typu skloňování patří tři kmeny: kmeny ā a iā a kmen ē. V práci jsou nářeční údaje ze Ziwata porovnávány s údaji ze současného severožemaitského nářečí Kretinga. Porovnání paradigmat kmenů analyzovaných podstatných jmen odhaluje tendence a rysy vývoje morfologie jmen v severožemaitském nářečí Kretinga. Srovnávací analýza ukazuje, že změny tvarů podstatných jmen ženského typu skloňování a četnost homonymních tvarů jsou určovány vývojem nářeční fonetiky a také přízvukem. Vývoj nářeční morfologie tedy závisí na morfologických a fonologických jevech.²

¹ ZIWATAS PONA YR DIEWA MUSU JEZUSA CHRISTUSA, Metų Pona 1759. Dabartine bendrine kalba knygos pavadinimas reikštų „Mūsų Viešpaties ir Dievo Jėzaus Kristaus gyvenimas“. Mokslo darbuose ji vadinama tiesiog Ziwatu.

² Článek vychází z hierarchie typů skloňování podstatných jmen navržené Aleksem Girdenisem a Albertem Rosinem (podrobněji viz (Girdenis 2000b: 50–62).

K L Í Č O V Á S L O V A: nářečí Ziwato, severní Žemaité z Kretingy, ženský typ skloňování, koncovka, morfologické zkracování.

K L Í Č O V Á S L O V A: nářečí Ziwato, severní Žemaité z Kretingy, ženský typ skloňování, flexe, morfologická redukce.

Straipsniai / Articles

51

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

ANOTACE

Tento článek se věnuje analýze vývoje podstatných jmen ženského typu skloňování, jak jej dokládá nejlepší záznam severožemaitského kretingišského nářečí z 18. století – Ziwato, vydané v roce 1759. Skloňování ženského typu zahrnuje tři druhy kmenů: ā a iā a také kmeny na ē. Údaje z nářečí Ziwato byly porovnány s údaji o současném způsobu užívání této podoby v severožemaitském kretingišském nářečí. Srovnávací studie kmenových paradigmat podstatných jmen odhalila některé charakteristické rysy a tendence v morfologickém vývoji vlastních jmen v severožemaitském kretingišském nářečí. Srovnávací analýza prokázala, že změny tvarů podstatných jmen ženského typu skloňování a množství homonymních tvarů byly podmíněny hláskovým vývojem v nářečí i pravidly přízvukování. Morfologický vývoj nářečí tedy závisí jak na morfologických, tak na fonologických jevech.

ÚVOD

Současný výzkum historické morfologie nepochybně umožňuje považovat Zi- watą z roku 1759 za ³památku⁴ severožemaitského kretingišského nářečí 18. století za nejlepší. Publikace jasně a soustavně zachycuje fonologický systém i gramatickou a morfologickou stavbu tehdejšího severožemaitského kretingišského nářečí, a to polským pravopisem své doby.

Fonologický a morfologický systém nářečí Ziwato byl soustavně prozkoumán a popsán (podrobněji viz Girdenis, Girdenienė 1997: 19–44). Již Kazimieras Būga (1958: 561–578) se při analýze hláskových změn samohlásek v litevských nářečích často opíral o podoby zaznamenané v Ziwate.

Dosud chybějí soustavné a podrobné práce věnované morfologii analyzované písemné památky⁵. Ziwatas svými archaickými gramatickými rysy zajímal nejednoho historika litevštiny i badatele jejích nářečí. O lexikálních zvláštnostech a syntaktických rysech Ziwato, a zejména o jeho morfologii, napsal mnoho Aleksas Girdenis (2000a: 204–210; 233–257; 2000b: 183–190; 355–356; 2001: 170–181; 292–325; Girdenis, Girdenienė, 1997, 11–19; Girdenis, Skirmantas, 1998, vii–xiv). Text Ziwato použil Vladas Grinaveckis (1973: 292, 365 aj.) při výkladu vzniku rozdílů mezi afrikátami v žemaitských nářečích. Zigmas Zinkevičius při pojednání o

³ Dále se v textu název tohoto nářečí zkracuje na ŠVŽK.

⁴ Podrobněji o tom, že Ziwatas byl napsán v pobřežním žemaitském nářečí okolí Kretingy: Girdenis 2000a: 237–257; Girdenis, Girdenienė 1997: 11–19; Girdenis, Skirmantas 1998: vii–xiv; Vaičiakauskytė 2002b: 4–7.

⁵ Čia minėtini du gana išsamūs Vilniaus universiteto studentų darbai: Bazinys 1995, Šiliauskaitė 1992.

52

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Ziwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

postupné prosazování žemaitštiny v litevském písemnictví 18. století Ziwatą zařadil mezi texty „napsané zcela žemaitsky“ a uvedl nejvýznamnější fonologické a morfologické rysy této památky písemnictví (1966: 217–218 aj.; 1980: 196 aj.). Žemaitskými rysy knihy se zabýval Giedrius Subačius (1998: 38, 44–58), určil žemaitské rysy, které jsou pro Žemaity nejobtížněji a nejsnáze rozpoznatelné, a zdůraznil pravopisné novinky tehdejšího Ziwato. Jonas Palionis (1979: 114–115; 1995: 122) při analýze jazyka náboženských spisů 18. století zdůraznil, že v Ziwate je výrazná tendence opouštět některé nářeční tvary pobřežní žemaitštiny a přibližovat jazyk aukštaitštině. Autor uvedl nejčastější aukštaitské rysy textu, jejichž užívání bylo patrně ovlivněno tehdejší pravopisnou tradicí aukštaitských textů. Jonas Kazlauskas (1958: 59, 62; 1959: 17–44; 1963a: 333; 1963b: 178–179; 1968: 248 aj.) se touto publikací opíral při výkladu původu, vývoje a přízvuku litevských jazykových tvarů. Je třeba zmínit, že Albertas Rosinas (1995: 25 aj.) při rekonstrukci deklinačních paradigmat zájmen baltských jazyků využil také participiální zájmenné tvary doložené v Ziwate.

Morfologie zkoumané písemné památky je archaická, proto je vhodné porovnat deklinační paradigmata podstatných jmen ženského skloňovacího typu v nářečí Ziwato a v současném nářečí Kretinga (stejně jako obecně paradigmata všech typů podstatných jmen⁶). Porovnání paradigmat kmenů analyzovaných podstatných jmen odhaluje vývojové tendence a rysy morfologie jmen v nářečí ŠVŽK. Cílem tohoto článku je tedy podat synchronní popis vývoje podstatných jmen ženského skloňovacího typu v písemné památce severožemaitského nářečí Kretinga z 18. století – v Ziwatu z roku 1759 – a především je porovnat se současným systémem skloňování podstatných jmen v nářečí ŠVŽK. Článek systematicky analyzuje sestavená skloňovací paradigmata podstatných jmen uvedených kmenů, pojednává o původu jejich koncovek a pokouší se vysvětlit historické procesy vývoje jmenných slovních druhů, příčiny změn a jejich motivaci. Porovnání údajů z Ziwato a nářečí ŠVŽK umožnilo předložit rekonstruovanou morfologii podstatných jmen ženského skloňovacího typu zkoumaného nářečí v polovině 18. století.

V nářečí Ziwato se rozlišují tři ženské kmeny: kmeny ā a jā a kmen ē. První dva kmeny jsou si velmi podobné, liší se pouze měkkostí souhlásky na konci kmene – z tohoto důvodu by bylo možné pojednat o těchto kmenech společně (srov. Rinkauskienė 1999). V článku budou uvedené kmeny probírány samostatně, protože se liší původem koncovek a jejich zápis v textu kolísá⁷. Výzkum ukázal, že se kmeny jā a ē v žemaitském nářečí velmi sblížily.

⁶ O vývoji ostatních skloňovacích typů podstatných jmen v analyzované písemné památce viz Vaičiakauskytė 2001: 119–133; 2002a: 223–236; Vaičiakauskienė 2005: 91–99.

⁷ Apie Ziwato grafiką ir rašybą jau ne kartą rašyta (plačiau žr. Girdenis 2000a: 233–257; 2000b: 183–190; 2001: 292–326; Girdenis, Girdenienė 1997: 11–44; Girdenis, Skirmantas 1998: vii–xiv; Vaičiakauskytė 2001: 119–133; 2002a: 223–236; 2002b: 4–7), todėl šiame straipsnyje nekartojama.

Straipsniai / Articles

53

SONATA VAIČIAUSKIENĖ

Kmeny ā a iā

Všechna podstatná jména s kmeny ā, iā jsou ženského rodu, mají sedm pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál (inesiv) a vokativ) a tři čísla (singulár, plurál a duál).

Kmen ā

Singulár

Plurál

N. rąka _57₁₀ ~ rǫnkà⁸

N. rąkas 108₉ ~ rǫnkas

G. gałwos, rąkas 119₁₃ ~ gálvũos, rǫnkas

G. rąku 4₁₄ ~ rǫnku

D. zmona, dyinay ~ žmúonas, dėinâ

D. žmonoms 273₂ ~ žmuonũoms

G. rąka 2₁₇ ~ rǫnka

G. rąkas 2₉ ~ rǫnkàs

Įn. rąku 81₁₇, ~ rǫnkǫ

Įn. rąkomis 75₁ ~ rǫnkũoms

Vt. rąko 8₂, dyinoy 21₁₉, dienoj 32₁₅, kalbojy 59₁₄ ~ rǫnkũo, dėinũo, kálbũo

Vt. rąkoły 9₁₆ ~ rǫnkũosę

Š. karuna 291₈ ~ kàrù·nà

Š. žmonas 118₂ ~ žmũonas

1. Koncovka nominativu singuláru je -a, např.: [...] niera zwycziaus, idant balta galwa tokiu śmertiu numyrtum, ney mialwje Panna, ant tawęs ira tokſay dekretas yſzdutas 235₂ₐ–₄.

V porovnávaném nářečí je koncovka nominativu singuláru rovněž -a (rǫnkᵃ ~ rankà⁹, trúobᵃ ~ trobà), která se odvozuje ze starobylého dlouhého *-ā̄. Staré akutové koncovky se v litevštině zkrátily přibližně na konci 13. století a na začátku 14. století (Būga 1961: 46; Girdenis 2001: 173–174; Grinaveckis 1973: 267).

2. Koncovky genitivu singuláru jsou -as, -os, např.: Ar nežynote, jog qnfay jumis yſzwede yſz newales Faraona; yſz maces rąkas neprietelyſzkas 185₁₉–₂₁; Tada negiediekemos pry jo ſzauktÿ, norint ne lupomis, ale ſzyrdy, abyczaju to ne regynte, yr prikłodu, teypag yr anos Zmonos Pagonkas 97₁₆–₁₈.

V současném kretingiském nářečí je koncovkou genitivu singuláru u podstatných jmen s kmenovým přízvukem -as, zatímco u těch s koncovým přízvukem – -uos (rǫnkᵃˢ ~ rañkos, trúobũos ~ trobõs). Koncovka genitivu singuláru pochází z *-ãs. Jak ukazují nářeční výzkumy, v severních žemaitských nářečích se nepřízvučné dlouhé cirkumflexové koncovky zkracovaly dříve než akutové. Nejlépe to dokládají rozdílné reflexy *-an a *-án. V prvním případě se tato dvojhláska monoftongizovala, ale zůstala otevřená (např. akuz. sg. dárba ‚práci‘), ve druhém se nejen monoftongizovala, ale přešla již do střední výšky (např.:

⁸ V článku se pro zápis nářečních příkladů používá font Palemono a jeho diakritická znaménka.

⁹ Příklady z porovnávaného nářečí, které jsou zde i dále uváděny, vytvořila autorka článku.

54

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Ziwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

sg. instr. šàkò ‘větev’; srov. také: sg. nom. rąka 57₁₀ a sg. instr. rąku 81₁₇) (Girdenis 2001: 174). Cirkumflektované samohlásky v nepřízvučných koncovkách jsou v žemaitských nářečích ve větší či menší míře redukovány (Grinaveckis 1973: 272). Genitivní tvary analyzované písemné památky potvrzují skutečnost, že nepřízvučná koncovka –as se v nářečí již dávno zkrátila, zatímco přízvučná koncovka – (pravděpodobně přes mezistupeň –o·s) přešla v –uos.

3. Koncovky dativu jednotného čísla jsou tyto: –ay, –a = [a·]¹⁰, např.: Stojofy, kada Ju dydy nobażenſtwu, cuda to Diewa ławkie aż ligi trete dienay, neregiedamy niekokie cuda, parsýganda _8₂–₅; Abludnikay (tay ira bludyjentis) ne tepkiet tay žmogaws ney mozokiet, kas yłž burna eyta ale kas yłž burna paeyta yr [zyrdies, kaypo tay mysles pyktas, fwetym moteriltes, už mušimas, yr kytas toms padabnes _86₃–₆.

V současném nářečí ŠVŽK končí pojednávaný pád na –a (lí́ovå̄ ~ lóvai, trío-bâ ~ tróbai). Ziwatas potvrzuje, že koncovka dativu jednotného čísla –a v nářečí vznikla monoftongizací z *–ai (podrobněji viz Vaičiakauskytė 2002b: 18). Překladatel Ziwato nepoužil žádné diakritické znaky, které by mohly označovat délku monoftongizované samohlásky. Bez nich lze žemaitské monoftongizované koncovky –[a·] (mimochodem i –[e·]) zapisovat pouze digrafy –aa, –ee. Ziwato autor se v analyzovaném textu žemaitskému tvaru dativu jednotného čísla vyhnul a použil jej jen několikrát, nejspíše proto, aby se vyhnul digrafu –aa.

4. Koncovka akuzativu jednotného čísla je –a, např.: Dufiu jums znoka, jog kuri aſz pabučiusiu yr ant kurio rąka pyrmu pakielſiu, tafay bus _{134₂₇–₂₈.}

Akuzativní tvar jednotného čísla v kretingišském nářečí se shoduje s doloženým tvarem v Ziwate, tj. koncovka daného pádu je –a (lí́ovå̄ ~ lóvá, trióbᵃ ~ tróbą). Akuzativní koncovku –a lze nepochybně odvodit z *–ān.

5. Koncovka instrumentálu jednotného čísla je –u = [ọ], např.: Weyziek tada kaypo ława rąku Apaſztalams duna dalyje, lyipdams, idaut wyſims dalitum ne šiſztay, yr kaypo rąkoſy anu, yr rąkoſy tu, kuryi nu anu jeme duna skielſtum _{81₁₇–₁₉.}

V kretingišském nářečí lze koncovku instrumentálu jednotného čísla –ọ (rõnk’o ~ ranką, trióbᵒ ~ tróbą) odvodit z *–ā̄ < *–ān < *–ān. Výzkum ukázal, že koncovka instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen ženského skloňování se shoduje s koncovkou instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen o-kmenového typu mužského skloňování –ọ < *–ō (Vaičiakauskytė 2001: 121). Tedy již v nářečí Ziwato se tvary instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen o- a ā-kmenů slily (srov. také Girdenis, Girdenienė 1997: 13).

6. Tvar inessivu jednotného čísla kolísá: –o = [uo], –oj, –oy, –oįy, např.: Gałwo nu Erſzkiešiu karunas (y kurę kieturesdešimt kartu wiezdays užgawa, tankiey įę dielodamy) buwa ronu gylu tukſtąnte _{332₁₁–₁₃;} Ale tay Jezus kalbieje apey Bazničių kuna ława, kurſay trečioy dienoy yłž numyrusių atsikiele _{115₁₇–₁₈;} Jaw ira ciefas

¹⁰ Zde a dále se v hranatých závorkách podle grafiky a pravopisu Ziwato uvádějí fonetické koncovky transliterovaného nářečí, které se neshodují s pravopisem textu.

Straipsniai / Articles

55

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

pospěšte si rychle, neboť v onen den snad můžeme ještě něco najít a získat, vytrhnout to z mých rukou, aby nám to nikdo nevzal 157^26–28. Pracujte, nebesa, pracujte, vzdušné síly, na zemi je vám dána vláda. Pracujte, Perkūne, a nebeské síly, u hrobu Pána 333^15–18.

V porovnávaném nářečí končí tvar singulárového inesivu na -uo ~ -o(je) (rõnkiọ ~ rañko[je], trūobūọ ~ trobõ[je]). Jde o koncovku sekundárního původu, která vznikla ze starého lokálu *rankāi a postpozice *-én. Vývoj zkoumané koncovky tedy probíhal takto: *-āi + en > -ājęn > -ōję. Jak uvádí Rosinas (2000: 181), postpoziční lokály se musely utvořit ještě před zkrácením *-āi, *-ān nebo *-ēi, *-ēn, jinak bychom dnes měli tvary jako *rankaje, *žemena). Tvary singulárového inesivu se staly o jednu slabiku delšími než tvary ostatních pádů, a proto se morfologicky zkracovaly. Staré písemné prameny ukazují, že zkrácené tvary se vyskytovaly již v textech 16.–17. století (Zinkevičius 1980: 192).

Analýza grafiky a pravopisu Ziwato umožňuje tvrdit, že za autentickou flexi singulárového inesivu je třeba považovat -uo; (srov. také Girdenis 1996: 221), zatímco ostatní grafické varianty tohoto pádu představují autorem textu povýšené podoby (srov. Girdenis, Girdenienė 1997: 31–32).

Analyzovaný text ukazuje, že v polovině 18. století již byla flexe singulárového inesivu u podstatných jmen zkoumaného kmene v kretingštině zkrácena.

7. Koncovka singulárového vokativu -a, např.: O k a r u n a fprav edliwałtys! 330²⁵. V současném porovnávaném nářečí podstatná jména ā-kmene vokativní tvar fakticky nemají: splynul s nominativem a liší se pouze přízvukem (mérgà ~ mergà). Vokativní flexe -ā, která ztratila svůj morfologický význam, se měla časem odvrhovat, např.: motin, Onut (Zinkevičius 1966: 222; Girdenis 1962: 60). Takové „pravidelné“ tvary singulárového vokativu bez koncovky se vyskytují také v Ziwate, např.: motin 61²¹; žmon 68¹.

8. Koncovka nominativu plurálu -as, např.: Ale rąkas yr koies jo buwa furyjztas, yr tare Ponas Jezufas Apafztalms yfzyrzkiet ij tegut waykščio 108^9–11. V současném nářečí v oblasti Kretingy končí rovněž na -as (rõnkᵃs ~ rañkos, trūobᵃs ~ tróbos). Koncovka -as se odvozuje z *-ās. Výzkumy ukazují, že nepřízvučné -ā se v žemaitštině velmi brzy zkrátilo (Girdenis 2001: 171; Vaičiakauskytė 2002b: 14).

Vokativ plurálu odedávna splývá s nominativem plurálu. V Ziwate se tvary nominativu a vokativu plurálu rovněž shodují.

9. Koncovka genitivu plurálu je -u, např.: A když nebyla daleko, [uviděla] Panna, jak uviděla, že dítě tahá a bere na svou náruč svůj synáček 35^19–21; Po několika dnech požehnaná Alžběta, Zachariáš a Jan šli s Josefem, Panna v Nazaretu [...] 40^17–18. V současném nářečí ŠVŽK má koncovka zkoumaného pádu buď přízvučné -u, nebo nepřízvučné -u, tj. odpovídá tvarům uváděným v textu (rõnkᵘ ~ rañkų, trūobūᵘ ~ trobų). Koncovku tohoto pádu je třeba odvozovat z *-ūn.

56

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Ziwato moteriškojo linksniavimo

daiktavardžiai ir jų raida

Ziwato Analýza podstatných jmen mužského a smíšeného skloňovacího typu (Vaičiakauskytė 2002a: 223–236; 2002b: 18) by umožnila tvrdit, že přízvučná genitivní koncovka probíraných podstatných jmen se ještě vyslovovala s nosovou samohláskou (srov. také Aleksandravičius 1963: 102). Takovou domněnku by navíc mohla podpořit genitivní forma množného čísla zájmena tu Ziwate tun 174₁₀ nebo fakultativní užívání dvojhlásky un v nefinálních pozicích, např.: Kam munęs ape tay kławfi, kada muny mi netyki, kławskies tun, kuryi munęs kławfę, nes afz pataiemnay ne mokiaw nieka 174_8–10; apskunstas 188₁₇, skundės 314₁₀.

10. Koncovka dativu množného čísla je -ám, např.: Yr yłz kalbynieje iems ne ityk iema ju, yr kyitiby šyrdyis, jog ne norieje tykiety žmonoms, kurios regieje ij yłznumyrufiu kiełufi, tada ftroławoje anus yr bara 273_1–3.

V kretingišském nářečí je koncovkou tohoto pádu -uoms (rõnkúoms¹¹ ~ rańkoms, trọbųoms ~ trobóms) (srov. Alminauskis 1931: 92). Samohláska v probírané koncovce se podle nářečních zákonitostí diftongizovala z -omus, které vzniklo ze starobylého *-āmus. Výzkumy starých písemných památek ukazují, že v 16.–17. století se ještě užívaly nezkrácené dativní tvary *šakāmus „větvím“, *rankāmus „rukám“. Nezkrácené dativní tvary se v dnešních nářečích obvykle nevyskytují. Dialektologové se shodují, že krátké varianty se nejdříve prosadily u Žemaitů (srov. Zinkevičius 1966: 232), proto se i v Ziwate všeobecně prosadily zkrácené dativní tvary.

11. Akuzativ množného čísla má koncovku -y, např.: Diel to kławpufis rąkas fudiejufi pakarney kalbieje 16_6–7.

V porovnávaném nářečí má akuzativ plurálu rovněž podobu -as (rõnkà’s ~ rankàs, trúobà’s ~ tróbas), která se zkrátila z *-āś. Někteří jazykovědci (Kazlauskas 1968: 189; Zinkevičius 1980: 195) se přiklánějí k názoru, že flexe tohoto pádu pochází z *-āns¹². Nejpravděpodobněji (stejně jako u jmen s jinými kmeny) měla stará koncovka akuzativu plurálu podobu bez n, tj. *-āś, protože jinak bychom dnes měli: *-ā́ns → -ā́ns → -ā́ś → -ọ́ś → -ọ̀s.

12. Koncovky instrumentálu plurálu jsou -omis, -oms, např.: Afz fugriawju tą Bažničių rąkomis dyrpta, o po tryju dienu paftatifiu aną nawjy, try mis dienomis 181_19–21; Yr pabudyna Pons Diews Juzupa yr Nikodema, kuryi iemy pazwaleny nu Pyłota, ateje fu drobinoms <...> 247₁₈.

V současném kretingiském nářečí je koncovkou instrumentálu plurálu -uoms (rõnkųoms ~ rańkoms, trúobūoms ~ trobōms). Nezkrácené podoby tohoto pádu slyšel Girdenis v jedné písni (Girdenis, Pabrėža 1998: 20; srov. také LKA 1991: 66, mapa č. 63). Morfologicky nezměněnou koncovku v nářečí nejlépe-

¹¹ V telšiaiském nářečí severní žemaitštiny může mít dativ plurálu kmenů na ā (stejně jako kmenů na i̯ā a ē) přízvuk i intonaci instrumentálu, např.: dėinūoms ‚dnům‘, mērgūoms ‚dívkám‘ (Girdenis 1996: 57, 103, 142).

¹² Dėl šios fleksijos kilmės dar žr. Mažiulis 1970: 311–312.

Straipsniai / Articles

57

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

je išlaikė i ir prebal­s inio kamieno daiktavardžiai (Zinkevičius, 1966, 233; dar plg. Vaičiakauskytė 2002b: 59). Galūnė -uomis atsirado iš senovinės lietuvių *-āmīs, kur -ā kamiengalis ir galūnė *-mīs. Daugiskaitos įnagininko galūnėje i neteko morfologinės reikšmės ir išnyko – tokiu būdu aptariamojo linksnio forma sutapo su daugiskaitos naudininku. Šiuo metu oksitoninio kirčiavimo galūnė skiriasi nuo naudininko tik priegaide ir su ja susijusiu atitrauktiniu kirčiu¹³: naudininko formos kirčiuojamos tvir­tapradžiai, įnagininko – tvirtagališkai; baritoninio kirčiavimo abu linksniai sutampa (dar žr. Aleksandravičius 1963: 105).

Ziwatas ukazuje, že v polovině 18. století ještě přímořští Žemaité – obyvatelé Kretingy – užívali nezkrácené tvary instrumentálu plurálu (zkrácené tvary se v analyzovaném textu vyskytly jen několikrát).

13. Koncovka inessivu plurálu je -osy = [uosę], např.: Jey ne yſzwiliu rąkoły jo praduryma wyniu yr ne idieſiu pyrſzta muna y wyita wyniu, yr ne ydieſiu rąkas muna y ſzona jo, ne itykeſiu₂₇₁^9–11.

Nezkrácené tvary lokálu (inessivu) si zachovali jen někteří obyvatelé Kretingy a přímořští Žemaité (Girdenis, Rosinas 1976: 188–197), jinak má v porovnávaném nářečí koncovka lokálu plurálu podobu -uos (rõnkũos ~ rañkos[e], trũobũos ~ trobõs[e]); srov. také (Aleksandravičius 1963: 107). Inessiv plurálu byl o jednu slabiku delší než ostatní tvary paradigmatu, a proto měl sklon k morfologickému zkracování.

Analýza Ziwato umožňuje tvrdit, že v polovině 18. století se tvary lokálu plurálu (inesivu) kmenů ā ještě nezkracovaly.

i̯ākmen

i̯āskloňování podstatných jmen tohoto kmene není příliš početné. Velká část přešla k ē-kmeni¹⁴. Příčinou přechodu je splynutí hlásek *-i̯ā, *-i̯an, *-i̯a a *-ē, *-en v nepřízvučné pozici v -e, srov. (Rosinas 1971: 49). V důsledku toho získala podstatná jména s koncovým přízvukem šest homonymních tvarů, zatímco podstatná jména s kmenovým přízvukem jich získala osm. Již v polovině 18. století tedy v kretingštině probíhal přechod neproduktivních kmenů podstatných jmen ženského skloňování (a ostatně i celého jmenného skloňování¹⁵) k produktivním kmenům.

¹³To lze tvrdit pouze s výhradou, protože dativ plurálu jmenných slov ā-kmenů může mít v severožemaitském nářečí přízvuk a intonaci instrumentálu (Girdenis 1996: 57, 103, 142).

¹⁴V některých lingvistických pracích jsou podstatná jména i̯ā- a ē-kmenů pojednávána společně (Aleksandravičius 1963: 101–116; Šiliauskaitė 1991). Zde jsou podstatná jména ē-kmenů pojednána samostatně.

¹⁵Více o přechodu neproduktivních kmenů jmenných slov v nářečí Ziwato k produktivním kmenům viz Vaičiakauskytė 2002a: 223–236; Vaičiakauskienė 2005: 91–99.

58

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Ziwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

Jednotné číslo

Množné číslo

V. dwafe_55₂₀, poni₁₈ ~ dvàsè, pṹonì

V. duśies_54₁₇ ~ dũśes

K. dwafes_15₁₉, ponios_247₁₂ ~ dvā.ses, pṹonũos

K. dwafiu_85₂₅ ~ dvā.šu

D. dwafey_17₁₄, duśiey_44₂₄ ~ dvàśê

D. dwafioms_242₂₈ ~ dvàṣùoms

A. dwafy_11₁₁ ~ dvā.se

A. dwafes_190₁₇ ~ dvàśès

I. dwafy_19₁₀ ~ dvàṣè

I. kojomis_53₂₀ ~ kúojùomìs

L. baznicio_2₂₄, baźnicioj_79₂₁, dwafioy_77₁₀ ~ bažnĩčùo, ~ dvàṣùo¹⁶

L. kojofy_VI₃₄ ~ kúojùõse

V. dwafe_236₁₀, poni_VII₂ ~ dvàṣè, pṹonì

V. dwafes_243₂₀ ~ dvā.ses

1. Koncovky nominativu singuláru jsou -’a = [e], -e a -i, např.: Yr teyp tawa d u - ś i e greyta aną atras, iey gieray kaypo Panna ƒzwečiawfe ano yijžkofi 50₁₇–₁₈; Dafylytie kiete, yr pryflyweyziekiete, nes d w a f e kuna yr kawłu ne tur: kayp muni regete turyn ti 269₁₇–₁₉; Tada atimk zapłota už jawa ćijſtata, kuri efi Aniolanis ligi, Tu pati bufi wadinta Poni Aniotu 287₁₃–₁₅.

V porovnávaném nářečí má nominativ singuláru koncovku -ę (dvàṣę ~ dvasìą, dãlę ~ dalìą), která vznikla ze starobylého *-i̯ā. V nářečí (stejně jako u všech severních žemaitských nářečí s výjimkou jejich nejjižnějších a nejvýchodnějších okrajových oblastí) se samohláska a po měkké souhlásce v nepřízvučné pozici přes přechodovou samohlásku e zúžila na ę. Juozas Aleksandravičius (1963: 109) se sice domnívá, že se takové a v kretingském nářečí zúžilo na ę, je však pochybné, zda se tato samohláska mohla zúžit natolik¹⁷.

V nářečí Ziwato, jak ukazují příklady, samohláska v koncovce ještě nebyla zúžena. Uvedené grafické varianty nominativu singuláru (kromě -i), jak ukazuje analýza grafiky textu, označují samohlásku e nebo -æ po j.

Atskirai reikia minėti žodį poni (pṹonì ~ põni), kurio galūnė -i (Zinkevičius 1966: 223). Galūninio -i nepaplatėjimas rodo, kad jis kilo iš *-ī (Būga 1958: 566). Tarmių tyrimai rodo, kad ilguosius pralietuvių akūtinių galūnių balsius, taip pat ir *ō ir *ę, sutrumpino visos tarmės. Šiaurės žemaičiai, skirtingai nuo kitų tarmių, *ū, *ī nesuplakė su *ų, *i arba *ō, *ę, pvz.: vns. vard. gražì ‘graži’, dgs. gal. mėškūs ‘miškus’ (Zinkevičius 1966: 116).

Vokativní forma singuláru se neliší od nominativu.

2. Genitiv singuláru má tyto koncovky: -es, -os, např.: Kaltas taſay ƒuwa-džiotojes, pyktos d w a f e s apfieƒtas, ƒmerte 182₁₄; Ponas Jezušas uterniky po werbu n e d i e l o s griža y J eruzalu 121₃.

¹⁶ V současnosti se v porovnávaném nářečí užívá forma s koncovkou kmene ē, např.: dvàṣė ‚duše‘.

¹⁷ Zde je třeba zmínit, že otevřené e v přízvučné absolutní koncovce existovalo ještě donedávna v severožemaitských okolích Žemaičių Kalvarija a Nevarėnai; podrobněji viz Girdenis 2000a: 233–236; srov. také Juškaitė, Girdenis 1974: 93–94.

Straipsniai / Articles

59

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

V kretingském nářečí má koncovka probíraného pádu dvě podoby: nepřízvučné -ęs a přízvučné -uos (dvâ.sęs ~ dvâsios, pūonūos ~ ponió̄s). Nepřízvučná flexe se jak v Zi- watu, tak v porovnávaném nářečí shodovala s formou kmene ē. Grafické varianty genitivu singuláru v textu zaznamenávají koncovku -es, která se později v nářečí změnila na -ęs.

3. Koncovka dativu singuláru je -ey = [ė], např.: Garbie buk Tiewuy, yr Sunuy, yr Dwafey Szwětay_25–26.

V současném severozápadním žemaitském kretingském nářečí se koncovka dativu singuláru -e (dvâsê ~ dvâsiai) monoftongizovala z -iai, které vzniklo ze starobylého *-iai. V analyzovaném textu jsou dativní tvary singuláru s -ey, jak ukazuje analýza grafiky a pravopisu Ziwato (Girdenis 2000a: 233–257; 2000b: 183–190; 2001: 292–326; Girdenis, Girdenienė 1997: 11–44; Girdenis, Skirmantas 1998: vii–xiv), třeba považovat za autorem pozvednuté formy.

4. Koncovky akuzativu singuláru jsou -y = [ė], -e, -q¹⁸, např.: O anyi užšmutnity yr iftrósity taries Dwafy regi_13–14; Galeie Aniolas paimte aną fukne, yr parodite jė Diewuy Tiewuy kalbiedamas apweyziek Diewy Tiewy fukne_1–2 165.

V porovnávaném nářečí se užívá forma akuzativu singuláru s -ę (dvâ.sęs ~ dvâsią, vā.ļę ~ vālią).

V žemaitském nářečí se nosové samohlásky v cirkumflexních koncovkách, které nikdy nenesou přízvuk, zkrátily. Samohláska -ę, která se v nářečí vyskytuje dnes, se tedy zkrátila ze starobylého *-į̄an (→ *-įan → *-jęn → -en → -ęn → -ē → -ę), srov. Girdenis 2001: 172.

5. Koncovka instrumentálu singuláru je -y = [ė], např.: Nes Jonas szwętas Dwafy fzwetu prypilditas, prypilde Motina Jawa 19_19–20.

V Ziwate zaznamenaná koncovka instrumentálu singuláru odpovídá instrumentálové formě singuláru v současném nářečí s flexí -ę (dvâsê ~ dvasią, vāļê ~ valią). Koncovka probíraného pádu -ę se zkrátila z *-į̄an (→ *-įan → *-jęn → - ēn → -ęn → -ē → -ę).

6. Koncovky inessivu singuláru jsou -o = [uo], -ioi, -ioy, např.: Trécioie dieyno ftejos balfas dydis Baźnićio, kuri wyły gyrdieie 7_19–20; Dyino pewno fubatos Ponas Jezuzas mokie Baźnićioj, kur tynay buwa žmogus nekurfay fudziuwufy ręka turynti 79_21–23; Patayminty ira ubagay dwaśioy (tyi ira pyrmyi žodey) nes anu ira Karalifte Dangaus 63_19–21.

Autentickou koncovku lokálu singuláru srovnávacího nářečí je třeba považovat za -uo; od koncovek substantiv ā-kmenů se liší pouze měkkostí souhlásky na konci kmene (srov. pojednané formy ā-kmenů).

¹⁸ Dėl šios galūnės plačiau žr. Girdenis, Girdenienė 1997: 23–25. Su šia fleksija tekste pasitaikė tik vienas žodis, kuris dėl sakralumo veikiausiai vertintinas kaip lenkiška forma, pvz.: O tay Ponas Jezuzas kalbieje, diet to, idant butum pakarny, yr tare iems eydamy po wyfa fwieta apfakikiete Ewangelią wyfam futwierymuy_3–6.

60

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Žiwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

7. Koncovka nominativu plurálu je -’as = [es], -es, např.: Potam jogiey anos kojes ſzwętas buwa ſu waykſčiotas yr ſuronitas nu akmenu yr ſmyltu karſzte; maſty bragy patepe yr bučiawa neparſtodama 70₁₆–₁₈; Dabar kunay ſzwętuju, duſies pryaždabitas bus karunomis trejokiomis 326₂₅–₂₆.

Ve srovnávacím nářečí je koncovkou nominativu plurálu -ęs (dvà.sę ~ dvãšios, và.łęs ~ vàlios). Žemaité již dávno zkrátili nepřízvučné dlouhé cirkumflexní koncovky, proto je třeba koncovku probíraného pádu -ęs odvozovat ze starobylého *-į̃as (→ *-į̄as → *-’ãs → -’as → -es → -ęs). Žiwatas zachycuje mezistupeň vývoje -es. Vokativ plurálu se shoduje s nominativem plurálu.

8. Koncovka genitivu plurálu je -’u, např.: Teyp ana pry ejufi pry Pona Jezuſa pole po koju jo; dudama garby jem, yr tare: Pony padiek mąn 85₅–₇; [...] kurie priemy Wiera Szwęta kada kayte pry Myſiu. Szwętu Ewangeliyjy [...] IV₈–₉.

Ve srovnávacím nářečí může být koncovka genitivu plurálu přízvučná i nepřízvučná (kúoi̯ ~ kóįų, marč̃ų ~ marčių). V nářečí Žiwato je koncovka přízvučné formy genitivu, jak již bylo zmíněno, zřejmě ještě zachovala nosovou samohlásku.

9. Koncovka dativu plurálu je -oms, např.: Tada ſu dydziu ſzturmu, yr ałafu uźgiedintas, y Pekła biega, yr pyktoms dwaſioms apſakie 242₂₇–₂₈.

Koncovka tohoto pádu se od koncovky ā-kmenů liší pouze měkkostí souhlásky na konci kmene (srov. pojednané formy ā-kmenů).

10. Koncovka akuzativu plurálu je -es, např.: Yr teyp uſtawyczney aſzaromis maźgoje kojes jo ſzwętas 70₁₀–₁₁.

Akuzativ plurálu v kretingišském nářečí končí na -es (dvàšės ~ dvasiàs, vàlės ~ valiàs), který vznikl ze starobylého litevského *-jãs (→ *-jās → *-’ãs → -’as → -es → -ęs). Ziuwatas zachycuje koncové e, které ještě nebylo zúženo.

11. Koncovka instrumentálu plurálu je -omis, např.: Kada jau buwa awźtanti, tada eje Ponas Jezuſas nu kalna, pry anu par Mary wyŕźumi wąndens, Sawſonis ko-jomis kaypo źemy 83₂₁–₂₃.

V současném nářečí ŠVŽK se instrumentál plurálu slov s baritonickým přízvukem neliší od dativu (dvàšiõms ~ dvãšioms), ačkoli, jak již bylo zmíněno, může mít dativ v severožemaitském nářečí často přízvuk i intonaci instrumentálu (srov. pojednané formy ā-kmenů); slova s oxitonickým přízvukem se od dativu liší pouze intonací (vâl̃džioms ~ valdžiõms). Jak ukazují příklady, koncovka probíraného pádu se v kretingišském nářečí morfologicky zkrátila.

12. Lokál plurálu se užívá s koncovkou -ofy = [uose], např.: Tada ćionay Szwetas Bernotas kalba: o diwna prowa yſzganima muſu, jog Chriſtufas Ponas kibodamas ant kriźiaus, daug ronu, daug muku, yr fopulu kięntieje, kaypo tay karuna Erſzkiečiu ant Galwu Szwęčiaufyj, rąkoſy, koioſy wynis, o wyinog apey muka tiljeje: ne ſzawkie skawd, ale trokſtu 240₁₆–₂₂.

Straipsniai / Articles

61

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

V porovnávaném nářečí se tvar pojednávaného pádu od kmene ā liší pouze měkkostí koncové souhlásky kmene (srov. probrané tvary kmene ā).

ē KMEN

Podstatná jména tohoto kmene (stejně jako právě probrané kmeny) jsou ženského rodu (s výjimkou slova diedes 7₂₁ „diedės“), mají sedm pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál (inesiv) a vokativ) a tři čísla (singulár, plurál a duál).

Singulár

Plurál

V. meyle 34₁₀, garbie 105₂₇ ~ mêile, gấrbīe

V. linkɱibes 229₄ ~ linkšmîbes

K. meyles 11₁₅, garbies 2₄ ~ mêiles, gấrbīes

K. links mibiu 288₁₀ ~ linkšmîʹbu

N. meyle 300₄, sawley 258₁₆ ~ mêilê, sáulê

N. paneliems 177₂ ~ panèlèms

G. meyly 28₃ ~ mêilę

G. linkɱibes 20₁₁ ~ linkšmîʹbès

Įn. meyly 58₂₃ ~ mêilę

Įn. links mibiemis 152₁₃ ~ linkšmîʹbiemìs

Vt. žiemie 5₂₂, žiemiey 199₂₂ ~ žèmîè

Vt. písně 30₂₆ ~ géismièsę

Š. lásky 145₄, hvězdy 291₈ ~ mêile, žvaizdė

Š. rodiny 312₂₂ ~ gèmę.nes

1. Koncovky nominativu singuláru jsou –e a –ie, např.: Dielko tawa meyle ateje 34₁₀; Blagasłowitas, kurłay wardon Diewa eyta: ant amžiu tegul garbie iem bułey 113₅–₆. Ve srovnávaném nářečí je koncovkou nominativu singuláru u substantiv s koncovým přízvukem –ie a u substantiv s kmenovým přízvukem – –ę (pêłkę ~ pélkę, žuolė ~ žolė) (Zinkevičius 1966: mapa č. 38, 42). Výsledek vývoje nepřízvučného *–ē (po měkké souhlásce) se shoduje s výsledkem vývoje *–ā (Girdenis 2001: 171). Nepřízvučný alomorf koncovky je obvykle vytlačen přízvučným; například místo sg. nom. *(bált)–ā se říká *(bált)–a, místo sg. instr. *(bált)–ō pak *(bált)–u. Jak uvádí Girdenis (2001: 377), pokud koncovka náležela k ohýbacímu typu (kmeni), který měl zřetelnou tendenci k baritonní akcentuaci, mohl se upevnit také nepřízvučný alomorf některé z koncovek. Tak lze patrně vysvětlit vývoj probíraného pádu, tj. (sául)–ė < *(sául)–ē a zejména (giesm)–ẽ < *(gęsm)–ē < *(gęsm)–è.

Ziwatas na konci slova zaznamenává ještě nezúženou samohlásku e.

Vokativ singuláru se shoduje s nominativním tvarem.

2. Koncovky genitivu singuláru jsou –es, –ies, např.: Yļžzódžiu Motinas milawłes, yr yļz meyles Jawa uaykielis ne werkie 33₁₁–₁₂; Swyłiby ant apšwitytma Pagon iu, yr ant garbies žmoniu tawa Jzraelu 38₁₈–₂₀.

V nářečí ŠVŽK má genitiv singuláru (stejně jako nominativ singuláru) dvojí podobu: koncovkou substantiv s kmenovým přízvukem je –ęs, zatímco u substantiv s koncovým přízvukem –

62

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Žiwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

-ies (pêlkᵉ ~ pêlkės, žuol̃lės ~ žol̃ės) (Zinkevičius 1966: map. č. 40, 44). Flexe tohoto pádu pochází ze starobylého litevského *-ẽs.

Jak ukazuje analýza Ziwato, v polovině 18. století se ve kretingiském nářečí flexe -es < *-ẽs ještě lišila od koncovky -ęs < *-ę̄s, srov.: meyles 33₁₂ < *-ęs „lásky“ a ugnys 90₄₁₉ < *-ę̄s „ohně“.

3. Koncovky dativu singuláru jsou -ey ir -e = [eʳ], např.: O Diewy wyfagalis, ne yf̄zpakafitas dudu diekawones tawa galibey, teykies mun tą duty yf̄fawa gieribes, idant pylnay galiečio s̄užity ano s̄zwėtay milafzyrdittey 25₂₃–₂₅; Cionay diwities galem yfzgieribey yr meyle Chrifʃufa Pona, jog diet grieʃzna žmogaws ant tokie ʃmerte afierawojos, yr atʃydawė 300₃–₅.

Kretingiská dativní forma singuláru se užívá s -e (pêlkê ~ pêlkei, žuolê ~ žolei), která vznikla monoftongizací z *-ei (Zinkevičius 1980: 205; 1966: 90).

Vlastní, tj. žemaitská flexe dativu singuláru je -e, zatímco formy s -ey (stejně jako u dříve probíraných kmenů podstatných jmen) je třeba hodnotit jako důsledek aukštaitizace. Z tohoto důvodu jsou snad dativní formy s monoftongizovanou samohláskou koncovky v textu mimořádně vzácné²⁰.

4. Koncovka akuzativu singuláru je -y = [ę̄], např.: O unfay mumis užtą y amžyna garby pryimfey 24₁₃–₁₄.

V srovnávaném nářečí se koncovka akuzativu singuláru shoduje s akuzativní flexí nářečí Ziwato -ę (pêlkᵉ ~ pêlkę, žuolᵉ ~ žolę). ę v tomto pádu pochází ze starobylého *-ę̄ (ęn → -ę̄ → -ę).

5. Koncovka instrumentálu singuláru je -y = [ę], např.: Ale ką tynay raśie, kalba ʃzwetas Ambrażiejus, jog raśie tus źodźius: źieme źiemv pakalba 122₂₃–₂₄.

V současném kretingiském nářečí se koncovka instrumentálu singuláru -ę shoduje s akuzativem (pêlkᵉ ~ pêlkę, žuolᵉ ~ žolę). Flexe tohoto pádu se zkrátila ze starobylého *-ę̄n (→ -ę̄n → -ę́n → -ę̄ → -ę).

6. Koncovky inessivu singuláru jsou -ie, -iey, např.: Uźlaykity Prifjakimus Diewa, kurius pyldity reykalas, ne tyktay pagal żwyczjaws, ale pagal intencyes pryfakitoje, tay ira, meylie, yr pagal meyles 329₈–₁₁; Apey paftati Pona muʃu Jeżusa Chriʃtuja, ciely Oktawiona Ciecorawws: ne kurfay Lentulus ʃzaliey Zidu źiemiey Heroda Karalaws Uriedniks, Senatuy yr wyfay Roday Rima apraśie VIII₁₉–₂₁.

V současném jihozápadožemaitském nářečí je koncovka tohoto pádu -ie ~ -ė(je) (pêlkê ~ pêlkė(je), žuolê ~ žole(je)); jak ukazují nářeční výzkumy, odedávna se shodovala s lokálem singuláru i-kmenů a konsonantických kmenů (viz také Girdenis 1963: 34). Kvůli morfo-

¹⁹ O vývoji podstatných jmen i-kmene v nářečí Ziwato viz Vaičiakauskytė 2000²a: 223–236.

²⁰ Grafickou variantu dativu singuláru -e v Ziwato má pouze sedm slov, totiž meyle 300₄ ~ meilei, pane le 7₃ ~ panele(i), Pylotiene 214₃ ~ Pilotenei, tarneyte 53₁₆ ~ tarnaitei, zdraice 145₁₅ ~ zdraicei, zwazyde 328₁₀ ~ žvaizdei, źieme 310₂₈ ~ žemei.

Straipsniai / Articles

63

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

V důsledku logického krácení ztratil tento pád jednu slabiku. Koncovka pojednávaného pádu je původem z rin. Je utvořena ze starého lokativu *žemēi + *ēn (Rosinas 2000: 179).

Ve zkoumaném textu je skutečná flexe probíraného pádu samozřejmě -ie, zatímco formy s -iey je třeba hodnotit jako důsledek aukštaitizace.

7. Koncovka nominativu plurálu je -es, např.: Zwayzdes ira [zweetiey Diewa, niejokios [zwayjibes griežnikams ne žičios 310_14–15.

V kretingaičském nářečí má nominativ plurálu koncovku -ęs (pẽlkẽs ~ pélkės, žùolẽs ~ žòlės) (srov. Zinkevičius 1966: mapa č. 44, 48). Flexe probírané formy -ęs se zkrátila z *-ēs (*-ēs → *-es → -es).

V nářečí ZiwatoZiwato, jak je patrné, samohláska e v podobě nominativu plurálu ještě nebyla zúžena.

Vokativ plurálu (stejně jako u dříve analyzovaných kmenů) se shoduje s nominativem.

8. Koncovka genitivu plurálu je -u, např.: Kaypo tawarcíeys bufte muku, teypo bufete yr l i n k s m i b i u 288_9–10.

V současném nářečí ŠVŽK jsou koncovky genitivu plurálu -u nebo –u (pẽlkų ~ pélkių, žùolũ ~ žolių) a neliší se od flexe genitivu podstatných jmen probíraných výše.

9. Koncovka dativu plurálu je -iems, např.: Antra karuna wadinta ira Panelu, o ta P a n e l i e m s ira duta, apey kures gieda Bažničia Szwęta 294_14–16.

V srovnávacím nářečí se koncovka dativu plurálu shoduje s doloženou podobou v Ziwate, tj. je to -iems (pẽlkiem²¹ ~ pélkėms, žùolėms ~ žolėms). Koncovka -iems ~ -ēms se morfologicky zkrátila ze starobylého litevského *-ēmus (*-ēmus → *-ēmos → -iemọs → -iems).

10. Koncovka akuzativu plurálu je -es, např.: Kławfely Maria prałydieima Elzbietas [zwętos, Elzbieta kławfes prałydieima [zwęčiawęs Pannos; yr teyp dydes l i n k š - m i b e s paþakoie wyina qntray [...] 20_9–12.

V současném kretingaičském nářečí je koncovku akuzativu plurálu -ęs (pẽlkẽs ~ pélkes, žùolẽs ~ žolès) třeba odvozovat ze starobylého *-ēs. Analýza Ziwato ukazuje, že samohláska e, stejně jako v koncovce nominativu plurálu, ještě nebyla zúžena. Její nedávné zúžení dokládá široké e, které se zachovalo u ostatních Žemaitů. Jak již bylo zmíněno, otevřené e se dosud vyskytovalo v severní Žemaitiji, v okolí Žemaičių Kalvarijos a Nevarėnů. Toto otevřené e se vyskytuje pouze namísto někdejších akūtových *–ā ir *–ē s vedlejším přízvukem (Girdenis 2000a: 233–236, 321–323; srov. také Aleksandravičius 1963: 111; Būga 1958: 560).

²¹ O tom, že dativ plurálu podstatných jmen tohoto kmene může mít přízvuk a intonaci instrumentálu, viz také Zinkevičius 1966: 235.

64

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Ziwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

11. Koncovka instrumentálu plurálu je -iemis, např.: O tų avyneli walgyti pradije, batus nu koju nuawe, frienas par jufe, łazdeliemis pasyrieme, nie wyina kawła netawzie 143_16–18.

V porovnávaném nářečí se instrumentál plurálu slov s baritonickým přízvukem (pėlkėms ~ pėlkėms) neliší od dativu plurálu, zatímco slova s oxytónickým přízvukem od dativu odlišuje pouze přízvuková intonace a s ní spojený stažený přízvuk²² (žūolėms ~ žolēm[i]s). Instrumentál plurálu se od ostatních tvarů paradigmatu lišil o jednu slabiku, a proto došlo k jeho morfologickému zkrácení, tj. samohláska koncovky i zanikla. Je pravda, že zkrácené tvary se v analyzovaném textu vyskytují pouze u tří slov: [...] yr užsłuzyje ant amžynu muku neteyfibiems ława 321_18–19; Jezufas milawfis kada yszwida Judósiu yfz toła ateynanti, židus Ju miečieys, yr Ju pachodniems, tada budyna Apałztalus kalbiedamas [...]168_12–14; Yr kaypo Zwayzdes Ju žwayzdiems ne tur wyfas ligie [zwie]uma terp Jawes, Sawle Ju Mieneliu [...] 311_22–23. V polovině 18. století se tedy tvary instrumentálu plurálu zkracovaly pouze sporadicky. V nářečí Ziwata se instrumentál plurálu od dativu lišil přítomností koncové samohlásky i.

12. Koncovka inessivu plurálu je -ieły = [iese], např.: Apey tą karunawoima ira Giefmieły Salomona parašita 206_7–8.

V současném nářečí ŠVŽK je koncovka lokálu plurálu rovněž -ies^e. Tvar tohoto pádu byl o jednu slabiku delší než ostatní tvary paradigmatu, a proto se v okolí Kretingy koncovka morfologicky zkrátila (pėlkies ~ pėlkės(e), dõubies ~ duobės(ė)).

V nářečí Ziwato byl tvar pojednávaného pádu (stejně jako u ostatních výše probíraných kmenů) ještě nezkrácený.

DUÁL SUBSTANTIV ŽENSKÉHO SKLOŇOVÁNÍ

V Ziwate se, stejně jako v celé litevštině, užívají tvary nominativu, dativu²³, akuzativu a instrumentálu duálu substantiv ženského skloňování (stejně jako obecně všech jmenných slov, viz Vaičiakauskytė 2002b: 62–66). Je třeba zmínit, že v analyzovaném textu se několikrát vyskytují také tvary genitivu duálu. Paradigma duálu analyzovaných kmenů tedy vypadá takto:

N. dwy žwayzdy 20₈ ~ dvè žvàizdè

G. dwyiu dyinu 106₂ ~ dvėjų: dėinū

²² To lze tvrdit pouze s výhradou, protože, jak již bylo několikrát zmíněno, dativ plurálu substantiv ženského skloňování může mít přízvuk a přízvukovou intonaci instrumentálu; srov. také (Zinkevičius 1966: 243).

²³ V textu se nevyskytly dativní tvary substantiv analyzovaných kmenů.

Straipsniai / Articles

65

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

G. dvy dviny 106₁₄, aby kojy 224₁₄ ~ dẁė dėinė, ȧbė kūožė

Instr. dwym gatwym 311₁₉ ~ dvėm gálvėm

1. Koncovka nominativu a akuzativu duálu substantiv ženského skloňovacího typu je -y = [ę], např.: Yr teyp par d w y d i n y ape tay tilieje, yr tare potom po dwyiu dyinu Jawa Mokitynems: Eyk iem y židu žiemy _106₁–₃; Yr teypo ij yſtzæſy kaypo ſtriuna ant Lutnes, dydy wyny a b y [zwæčiawſy k o j y pry kriziaws prymušie _{224₁₃–₁₅}; Patam ana ſu uczčiwałty pakiele anà: yr teyp ſiedieje aby ligiev, yr pradjeje terp ſawaes kałbiety d w y ž w a y z d y Dangaws, Motinas [zwaetas _20₆–₉].

V současném srovnávacím nářečí se tvary nominativu a akuzativu duálu zkoumaných substantiv skloňovacího typu shodují s tvary doloženými v Ziwate (dvė žvaizdė ~ dvi žvaigždi). Flexe nominativu a akuzativu ženského duálu -ę ~ -i je odvozována ze starší litevské *-ḗ (srov. Kazlauskas 1968: 130; viz také Zinkevičius 1980: 181).

2. Koncovka genitivu duálu je -u, např.: Yr teyp par d w y d i n y ape tay tilieje, yr tare potom po dwyiu dyinu ſawa Mokitynems: Eyk iem y židu žiemy _106₁–₃.

V současném kretingiském nářečí je koncovkou genitivu duálu substantiv rovněž -u (dvėjųˑ būobu ~ dvijųˑ bóbu) a shoduje se s genitivem plurálu pojednávaných substantiv.

3. Koncovka instrumentálu duálu je -ym = [em], např.: Norint wynu butum [weykiy buwy, kyty ulomny: raku koju neturiejy: kuprotty, akly, d w y m g a l w y m, kieturiomis kojomis […] 311₁₇–₂₀.

V současném nářečí ŠVŽK je koncovkou instrumentálu duálu rovněž -em (dvėm šakėm ~ dviṁ šakiṁ). Původ a vývoj instrumentálu duálu se vykládá různými způsoby (srov. Mažiulis 1970: 209–218; Zinkevičius 1980: 198). V tomto článku se vychází z Kazlauskasovy hypotézy. Kamenným koncem starých tvarů instrumentálu duálu je tedy koncovka nominativu a akuzativu. Nejstarší podoba tohoto pádu měla koncovku -ma, snad pocházející z *-mā (Kazlauskas 1968: 128, 132; srov. také Aleksandravičius 1967: 239; Zinkevičius 1966: 206). Daný kretingiský tvar duálu má nejspíše morfologický původ²⁴ – Žemaité přizpůsobili vokalismus koncovky instrumentálu (stejně ostatně i dativu) vokalismu koncovky nominativu a akuzativu.

Na závěr pojednání o duálových tvarech substantiv tohoto typu lze konstatovat, že v době Ziwato se, jak ukazují uvedené příklady, již užívaly takové duálové tvary substantiv ženského skloňovacího typu, jaké se užívají i dnes v oblasti Kretingy (srov. také Aleksandravičius 1963: 104).

²⁴ Antanas Salys se pokoušel tyto kretingiské duálové tvary vysvětlit foneticky, tomu by však odporoval původ koncovky -em substantiva ženského rodu z *ām; foneticky by se nepodařilo vysvětlit ani tvar jako (dộm) gaidôm ‘(dvěma) kohoutům’, neboť spojení *djā se v žemaitském nářečí změnilo v přední hlásky ještě před zúžením pojednávaných dvojhlásek (Girdenis 2001: 430).

66

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Žiwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

ZÁVĚRY

Po analýze a srovnání paradigmat kmenů podstatných jmen ženského skloňování v nářečí Žiwato a v ŠVŽK lze formulovat následující závěry.

1. Srovnání paradigmat podstatných jmen ženského skloňování v nářečí Žiwato a v ŠVŽK ukázalo, že od poloviny 18. století nedošlo v nářečí obyvatel Kretingy k zásadním morfologickým změnám. Vývoj nářeční morfologie závisí na morfologických a fonologických jevech.

2. Již v polovině 18. století v nářečí obyvatel Kretingy probíhal přechod nep produktivních kmenů podstatných jmen ženského skloňování (stejně jako všech jmenných slov) k produktivním kmenům.

3. Výzkum ukázal, že již v nářečí Žiwato splynuly tvary instrumentálu singuláru podstatných jmen kmenů o a ā.

4. Již v polovině 18. století prošly v nářečí obyvatel Kretingy tvary lokálu (inessivu) singuláru podstatných jmen ženského skloňování morfologickým zkrácením. Tvary plurálu (stejně jako u mužského skloňování) se ještě nezkracovaly. V současnosti jsou zkrácené podoby těchto tvarů typické pouze pro kretingské nářečí.

5. Analýza Žiwato ukazuje, že tvary dativu plurálu podstatných jmen ženského skloňování se morfologicky změnily před polovinou 18. století – v textu se všeobecně užívají zkrácené podoby.

6. V nářečí Žiwato se tvary instrumentálu plurálu podstatných jmen ženského skloňování od dativu lišily pouze přítomností koncového vokálu i. V srovnávaném nářečí se uvedené tvary liší pouze přízvukovou intonací a s ní souvisejícím staženým přízvukem.

7. Jak ukazuje analýza Žiwato, v polovině 18. století se v nářečí obyvatel Kretingy flexe podstatných jmen kmene ē -es < *-ēs ještě lišila od koncovky -es < *-ēs, srov.: meyles 33₁₂ < *-ēs ‘lásky’ a uġnys 90₄ < *-ēs ‘ohně’.

8. Tvary duálu jsou v analyzovaném textu vzácné, ale doložené. Jak ukazují uvedené příklady, již v době Žiwato se užívaly takové duálové tvary podstatných jmen typu ženského skloňování, jaké se užívají i dnes v oblasti Kretingy.

LITERATŪRA

A l e k s a n d r a v i č i u s J u o z a s 1963: Kretingos tarmės daiktavardžio kait ybos ypatybės ir galūnių raida. – Kalbotyra 9, 101–117.

A l m i n a u s k i s K., 1931: Vyskupo A. Baranausko laiškai Hugo Weberiui. – Archivum Philologicum 2, 68–116.

B a z i n y s R. 1995: 1759 metų „Žiwato“ veiksmažodis ir jo formos (bakalauro darbas). Vilniaus universitetas.

Straipsniai / Articles

67

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

Būga Kazimieras 1958: Rinktiniai raštai 1. Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

Būga Kazimieras 1961: Rinktiniai raštai 3. Vilnius: Valstybinė polit. ir moksl. lit. leidykla.

Girdenis Aleksas 1962: Tirkšlių tarmės morfologija ir žodžių daryba (rankraštis).

Girdenis Aleksas 1996: Taip šneka tirkšliškiai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas 2000a: Kalbotyros darbai 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas 2000b: Kalbotyros darbai 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas 2001: Kalbotyros darbai 3. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas, Rosinas Albertas 1976: Keletas samprotavimų dialektologinės fonetikos klausimais. – Baltistica 12(2), 188–197.

Girdenis Aleksas, Girdenienė Danutė 1997: 1759 metų „Ziwato“ indeksas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas, Skirmantas Petras 1998: 1759 metų „Ziwatas“: Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Girdenis Aleksas, Pabrėža Juozas 1998: Žemaičių rašyba. Vilnius–Šiauliai.

Grinaveckis Vladas 1973: Žemaičių tarmių istorija. Vilnius: Mintis.

Juškaitė T., Girdenis Aleksas 1974: Tas pats ir Nevarėnuose. – Kalbotyra 25(1), 93–94.

Kazlauskas Jonas 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis.

Kazlauskas Jonas 1958: Lietuvių kalbos į-kamieno daiktavardžių vienaskaitos įnagininko ir vietininko formų kilmės klausimu. – Kalbotyra 1, 51–67.

Kazlauskas Jonas 1959: Daiktavardžių (i)ų linksniavimo nykimas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 17–45.

Kazlauskas Jonas 1963a: Archajiškos priebalsinio kamieno linksnių formos. – Kalbotyra 6, 333–334.

Kazlauskas Jonas 1963b: Dėl lietuvių kalbos vardažodžio kirčiavimo sistemos raidos. – Kalbotyra 7, 171–181.

LKA II – Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika. Vilnius: Mokslas, 1982.

LKA III – Lietuvių kalbos atlasas 3. Morfologija. Vilnius: Mokslas, 1991.

Mažiulis Vytautas 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai. Vilnius: Mintis.

Palionis Jonas 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. Vilnius: Mokslas.

68

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

1759 metų Žiwato moteriškojo linksniavimo daiktavardžiai ir jų raida

Palionis Jonas 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Rinkauskienė Regina 1999: Rytų aukštaičių uteniškių vardažodis: dabartinė padėtis ir istorinė raida (daktaro disertacija). Vilniaus pedagoginis universitetas.

Rosinas Albertas 1971: Šaukėnų šnektos iā, ē ir i kamieno daiktavardžiai. – Kalbotyra 23(1), 49–54.

Rosinas Albertas 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida. Vilnius: Vilniaus universitetas.

Rosinas Albertas 2000: Inesvy o ir adesyvo kilmės ir raidos klausimu. – Baltistica 34(2), 173–183.

Subačius Giedrius 1998: Žemaičių bendrinės kalbos idėjos: XIX amžiaus pradžia. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Šiliauskaitė R. 1991: 1759 metų „Ziwato“ daiktavardžių linksniavimo sistema (diplominis darbas). Vilniaus universitetas.

Vaičiakauskytė Sonata 2001: 1759 metų „Ziwato“ o, io, iio kamienų daiktavardžiai ir jų raida. – Kalbotyra 50(1), 119–133.

Vaičiakauskytė Sonata 2002a: 1759 „Ziwato“ i ir priebalsinio kamieno daiktavardžiai ir jų raida. – Baltistica 36(2), 223–236.

Vaičiakauskytė Sonata 2002b: 1759 metų „Ziwato“ vardažodžio linksniavimo sistema (daktaro disertacija). Vilniaus pedagoginis universitetas.

Vaičiakauskienė Sonata 2005: 1759 metų „Ziwato“ u ir iu kamieno daiktavardžiai ir jų raida. – Acta linguistica lithuanica 53, 91–99.

Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas.

Nouns of Feminine-type Declension in the Ziwato of 1759 and the Morphological Development of Those Nouns

SUMMARY

The aim of the article was to research and describe the development of the feminine-type noun declension, with emphasis on the Ziwato of 1759, the written record of the 18th century Northern Žemaičiai of Kretinga Dialect. There are three kinds of stem identified in the feminine-type declension – ā and iā stems, and also ē stem in the Ziwato Dialect. The first two

Straipsniai / Articles

69

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

of the three stems are very much alike, the only difference being the palatalized consonant in the immediate post-stem position. As the present research proves, a very close similarity can be observed between the stems jā and ē in the Zemaičiai Dialect.

The research presents an accurate and consistently carried out analysis of the aforementioned noun stems in terms of the study of their declension paradigms, and the obtained data were compared with the data of the present-day use in the Northern Zemaičiai of Kretinga Dialect. With the help of the method of inner reconstruction, the following points were disclosed and given solid grounding: the origin of noun inflections, some processes in the historical development of proper names, causes and motives for change. The method of comparative study enabled us to present the reconstructed morphology of nouns of the feminine-type declension in the Northern Zemaičiai of Kretinga Dialect of the mid-eighteenth century.

The thorough study and the subsequent analysis carried out provide sufficient grounds to state that that singular locative case forms of the feminine-type declension in the Northern Zemaičiai of Kretinga Dialect in the 18th century had already undergone the processes of morphological reduction. Although the forms of plural locative cases had not as yet been reduced. In the present-day use, reduced forms of this kind are typical only of the sub-dialect of Kretinga. The comparative study of the data of the Ziwato Dialect and of the Northern Zemaičiai of Kretinga Dialect revealed that in the Ziwato Dialect, in the nouns under discussion, the stems of the plural instrumental case and dative case forms differed only in the presence of the final vowel i. In the present-day dialect of Kretinga, in the feminine-type declension, these noun forms are differentiated only by the tonic accent and, related to it, the fronting of the stress shift. Thus, it is evident that the plural dative forms in the Ziwato Dialect had already been morphologically reduced. With reference to the nouns of the ē stem, it should be noted that the inflection of the nouns of the ē stem speaks for the fact that in the mid-18th century, in the dialect of Kretinga, the inflection -es < *-ēs still differed from the inflection -ęs < *-ęs, cf.: meyles₁₂ < *-ēs ‘meilēs’ and ugnys₀₄ < *-ęs ‘ugnies’.

Įteikta 2012 m. rugpjūčio 2 d.

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

Lietuvos edukologijos universitetas

Taraso Ševčenkos g. 31, LT-03111 Vilnius, Lietuva

[email protected]

70

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII