PIETRO U. DINI

Univerzita v Pise

Oblasti vědeckého výzkumu: dějiny jazyka, dějiny baltských jazyků, historiografie lingvistiky, prusistika.

DOI: https://doi.org/10.35321/al182-09

KATALÁNSKÝ „STŘEDNĚ VELKÝ“ JAZYK (MOŽNÉ PARALELY S LITEVŠTINOU)¹

0. ÚVOD

V tomto přehledu sleduji úzký a omezený cíl. Nejprve velmi obecně představím areál katalánských jazyků a terminologickou rozmanitost, dále synteticky nastíním dějiny tohoto jazyka a zastavím se u některých polemických momentů, zejména u lingvistické polemiky mezi představiteli kastilštiny a katalánštiny o používání jazyka ve veřejném životě. Tato polemika trvala po celé dvacáté století a dospěla až do našich dnů².

Nakonec se budu zabývat přítomností a budoucností katalánštiny prostřednictvím pojmu uvedeného v názvu, tedy jako „středně velkým“ jazykem, a odhalím, co se v tomto pohledu skrývá.

Abychom určili obecný kontext přehledu, stojí za to podívat se na jazykovou situaci v království Španělska, tedy na mnohojazyčné Španělsko, které má čtyři jazyky, z nichž pouze jediný je považován za oficiální v celém státě – kastilština, zatímco ostatní jsou považovány za spoluoficiální, avšak pouze na určitých územích, totiž galicijština, baskičtina a právě katalánština. Připomenu, že v Andorrském knížectví je katalánština oficiálním státním jazykem.

¹ *Příspěvek byl přednesen ve Vilniusu v Ústavu litevského jazyka u příležitosti 26. Jablonského konference dne 3. října 2019. Autor děkuje J. Sabaševičiūtė za překlad a akad. prof. G. Blažiene za redakční pomoc. V článku jsou záměrně zachovány rysy stylu ústního projevu.

² Touto problematikou se zabývají např.: Barbour, Carmichael 2002; Jörg 2013; Kraus 2015.

Poznatky / Insights

175

PIETRO U. DINI

OBR. 1. Areál katalánštiny

1. STRUČNÉ POPISY

Areál katalánštiny zahrnuje celé Středomoří – Katalánsko (Catalunya), Valencii (València), França de Ponent (pohraničí s Aragonem), Andorru (Andorra), Baleárské ostrovy (Illes Balears), Severní Katalánsko ve Francii (Catalunya Nord) a Alghero na Sardinii (Alguer).

Katalánské jazykové společenství tvoří lidé žijící v několika regionech a užívající společný jazyk, jejichž jazykový projev i společenský diskurz, který jej provází, se v jednotlivých regionech liší. Katalánsky mluví v Evropě přibližně 9 milionů mluvčích a dalších 350 000 v Jižní Americe.

Vnitřní terminologická klasifikace katalánštiny se opírá o jediný geografický rozlišovací znak mezi východními a západními nářečími a podnářečími, který je zase založen na fonetickém členění. Za zvláště významnou se považuje neutralizace hlásky a v nepřízvučné pozici. S takovou klasifikací souhlasí jak tradiční dialektologie, například Manuel Milà i Fontanals (XIX. stol.), tak novější dialektologie, například Joan Veny (XX. stol.). Kromě toho jsou známa i některá přechodná nářečí směrem k Aragonu, k okcitánštině aj. Některá další nářečí jsou rovněž doložena, dnes však již neexistují, například v Alžírsku, na Sicílii, v Neapoli a na Sardinii (kromě Alghera).

176

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

OBR. 2. Nářečí katalánštiny

2. DĚJINNÉ PILULKY

Velmi synteticky je třeba připomenout, že jazyková varianta vzniklá z vulgární latiny získala kolem XI. století charakteristické rysy katalánštiny a po několik staletí se její areál příliš neměnil³.

2.1. Ve XIV. století dosáhla katalánština svého vrcholu. V té době se užívala v rozsáhlém areálu od samotného Katalánského knížectví až po dnešní jižní Francii, v Aragonu a Valencii, na Baleárských ostrovech a také v jižní Itálii, severní Africe a Řecku.

Až do XV. století tato řeč vzkvétala v literatuře (zpočátku spolu s provensálštinou) a ve filozofii (připomeňme alespoň Ramona Lulla (1232–1316)). V XVI. století začíná politický úpadek Katalánska. Ztrácí se území jako například Roussillon a další. Zároveň roste politická síla Kastilie. Osudným datem je rok 1714, kdy končí „válka o dědictví“ a město Barcelona

³ K otázce probírané v této kapitole srov. syntézy, např.: Tavani 1994; Nadal, Prats 2001, zatímco referenční dílo je dvojí Nadal, Prats 1982; 1996; Francés, Amorós 2011.

Poznatky / Insights

177

PIETRO U. DINI

prohrává s koaličními armádami Kastilie a Francie. Začíná bourbonská dynastie a období podrobení Katalánska.

Proces kastilizace pokračuje v následujících staletích, katalánština ztrácí svou prestiž a její terminologické variace se prohlubují. Úpadek katalánského jazyka a kultury bude trvat až do takzvané Renai­xenços. Renai­xenços hnutí vzniká jako poetické hnutí v době romantismu. Za podmíněný a symbolický akt založení Renai­xenços hnutí se považuje báseň inspirovaná pozdním romantismem, kterou roku 1833 napsal básník Bonaventura Carles Aribau i Farriols (1798–1862) Oda a la patria, tedy „Óda na vlast“ (1832).

2.2. Renai­xen­ça by v litevštině znamenala „znovuzrození“, a to jak doslova, tak historicky. Pokusíme-li se v porovnání pokračovat, objevíme řadu zajímavých existujících paralel mezi Litvou a katalánskou situací. Obě jazyková společenství – litevské i katalánské – přibližně ve stejném období pocítila opouštění jazyka vyšších společenských tříd; obě byla vystavena opakovaným pokusům nahradit jejich jazyk; obě si vytvořila pozorný vztah a ne lhostejnost k ekoklábním idejím. Při bližším pohledu není těžké najít intelektuální literární osobnosti podobné stylem, tématy a užívanými formami; mám na mysli básníky, jako byli například Jonas Mačiulis (1862–1932), kněz, známější jako Maironis, rovněž kněz, mossèn Jacint Verdaguer (1845–1902), nebo Simonas Daukantas (1793–1864), Motiejus Valančius (1801–1875) a například Josep Yxart (1852–1895), Joaquim Casas-Carbó (1858–1943) a Carles Riba (1893–1959); rovněž chci zdůraznit podobnosti mezi dílem Jonase Jablonskise (1860–1930) – tvůrce spisovného jazyka – a analogickou prací Pompeu Fabry (1868–1948).

Srovnání by mohlo být více... Je však třeba jasně říci, že vedle odůvodněných srovnání mezi Litvou a Katalánskem existují také hluboké rozdíly: Litva ve svých dějinách nikdy nepoznala významnou velkou buržoazní třídu jako Katalánsko (částečně podobně jako Livonsko, ačkoli bylo také v rukou obyvatel německého původu), a proto vždy zůstávala sociálně i kulturně připoutána k zemědělskému původu.

2.3. Důležitým momentem pro znovuzískání a obnovení vlastního jazyka pro Katalánce byly Jocs Florals (litevsky Květinové hry), tedy soutěže ústní poezie, které byly velmi rozšířené a oblíbené. Mimochodem není těžké postřehnout mnoho paralel a podobností s tím, co se přibližně ve stejné epoše odehrálo přímo v Litvě (srov. Písňové slavnosti).

Ve druhé polovině XIX. století a zejména na přelomu století, kdy se v Katalánsku utvořila moderní průmyslová společnost, získalo samotné hnutí Renai­xenços jasnější a silnější identitární a politické rysy, které byly samozřejmě pro Španělské království netolerovatelné. Prvním znakem identity byl jazyk a právě proti jazyku

178

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

byla namířena státní cenzura. Od tohoto období a těchto zkušeností lze datovat vznik vlasteneckého hnutí katalánského národa. Tyto ideje byly rozvinuty a předloženy ve dvou knihách, které dodnes představují fundamentální spisy katalanistického hnutí, totiž v knize Valentího Almiralla i Llozera (1841–1904) Lo catalanisme (1866) a v knize Enrica Prata de la Riba (1870–1927) La Nacionalitat Catalana (1892). Je v nich jasně vyložena myšlenka, že jazyk je hlavním znakem identity při vymezování katalánské národnosti.

OBR. 3. Valentí Almirall i Llozer a obálka jeho knihy. Lingvisté Pompeu Fabra a Antoni Alcover

Od roku 1914 jsou hlavní administrativní provincie Katalánska (diputacions) nazývané Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida seskupovány a známé pod názvem Mancomunitat de Catalunya. Mancomunitat měla značný politický význam, protože po událostech roku 1714 Španělské království poprvé uznalo územní jednotu Katalánska.

Mancomunitat měla ještě větší význam pro obrodu katalánské kultury. Zvláště stojí za připomenutí, že v té době byl založen Institut d’Estudis Catalans, tedy

Poznatky / Insights

179

PIETRO U. DINI

Institut katalánských studií, jehož jedním z hlavních úkolů bylo normovat jazyk. Kodifikace katalánštiny rychle postupovala díky Pompeu Fabrovi (1868–1948), který zahájil pravopisnou reformu na etymologickém principu. Úlohu Pompeua Fabry lze srovnat s úlohou Jonase Jablonskise (1860–1930). Mimochodem oba lingvisté-normativisté žili přibližně ve stejné době.

Je třeba také zmínit, že v těch letech Antoni Alcover (1862–1932) napsal fundamentální lexikografické dílo Dictionari català–valencià–balear, tedy katalánsko-valencijsko-baleárský slovník. Aby to bylo hned všem jasné, je třeba zdůraznit, že významem se toto dílo rovná velkému Lietuvių kalbos žodynui, jehož tvoru započal Kazimieras Būga (1879–1924).

2.4. Katalánské politické a národní nároky byly vždy úzce spojeny s jazykem a jazykovým sebeuvědoměním. Lze říci, že jazyk a literární tradice byly makroskopickými údaji této politické dimenze. Samotný pojem dějin katalánské literatury byl uzráván na základě romantických idejí druhé poloviny XIX. století. Úloha jazyka a literatury při vytváření katalánské identity je politický diskurz, který začal s Renaixença a v jistém smyslu trvá dodnes.

Po staletí probíhala lingvistická polemika o tom, zda je pro Katalánce rozumné používat katalánštinu, zda mají katalánští spisovatelé psát svá díla katalánsky, nebo zda by pro ně nebylo rozumnější katalánštinu opustit a používat pouze kastilštinu... Rozpory jsou známy již dlouho. Mnohokrát v dějinách byly menšinové kultury v závislosti na okolnostech „pobízeny“ k používání jazykových vyjadřovacích kódů různých velkých kultur – je to důsledek kulturní hegemonie. Mimochodem ani v samotných dějinách litevštiny nechybějí podobné případy.

Zkušenost mnoha „malých vlastí“ učí jedné věci, kterou je důležité zopakovat a docenit: významu jazykového faktoru, tedy silnému vztahu mezi národním vědomím a jazykovým uvědoměním. Každá literatura na svém počátku vytvořila mytický vztah k jazyku národa; sám národ je základním a proměnlivým prvkem, tedy dynamickým příslibem identity na cestě.

3. LINGVISTICKÉ POLEMIKY

Dále stojí za to představit některé epizody takové lingvistické polemiky v průběhu minulých staletí, protože odhalí reálné mocenské vztahy mezi dvěma

180

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

zmíněnými jazyky ve španělské společnosti, zároveň nás přímo přivedou do současnosti a k jejím rozporům^⁴

^⁴ OBR. Leopoldo Alas Clarín, Enric Prat de la Riba, Miguel de Unamuno, Eugeni d’Ors

3.1. Prvním pozoruhodným momentem je polemika mezi kastilským spisovatelem Leopoldem Alasem Clarínem (1852–1901) a představitelem katalánské kultury Enricem Pratem de la Ribou (1870–1917). Podle Clarína byla katalánština pouze nářečím, které nebylo nijak srovnatelné s mnohem mocnějšími jazyky, jako jsou kastilština, francouzština nebo italština. Podle Clarínova názoru patřila katalánština darwinisticky k těm nářečím, která nezvítězila („entre los dialectos que no han prevalecido“), a proto by katalánští spisovatelé měli psát pouze kastilsky, zejména prózu.

Z lingvistického hlediska je Clarínův postoj samozřejmě neuspokojivý, avšak taková opozice měla pro něj především politickou hodnotu. Nejde zde tolik o vztah jazyk / nářečí jako o vztah jazyk / moc. Takto se kdysi tvrdilo, že kastilština má přirozené „glotofagické“ právo „sežrat“, tedy vytlačit a začlenit jiné jazyky podle známé vize Antonia de Nebrijy (1441–1522), že „jazyk

^⁴ V této kapitole se zvláště opírám o Rigobon 2018.

Poznatky / Insights

181

PIETRO U. DINI

je společnicí říše“ (la lengua es compañera del imperio), je-li třeba, i s použitím zbraní. Již zmíněná replika Prata de la Riby mohla být pouze ironická. Jeho postoj byl samozřejmě zcela jiný. Ani v nejmenším nepochyboval o významu jazyka při vytváření katalánské národnosti. Říci to však příliš nahlas bylo samozřejmě nebezpečné.

3.2. Další zajímavý polemický moment nastal mezi významným kastilským spisovatelem Miguelem de Unamunem (1864–1936) a jeho přítelem, katalánským spisovatelem Joanem Maragallem (1860–1911). I tentokrát je postoj zjevně hegemonistický a Katalánci jsou paternalisticky vybízeni, aby se vzdali svého jazyka a používali nejrozšířenější kastilštinu.

Připomeňme si anekdotu o Miguelu de Unamunovi, který se svého přítele Joana Maragalla jednou vážně i vtipně ptá, proč místo kastilského mauseru dává přednost katalánské špingardě (zbrani ze XIV. století). S předvídavostí mu tehdy odpověděl málo známý mladý katalánský spisovatel Eugen i d’Ors (1881–1954): „Unamuno má pravdu: jako zbraň svého imperialismu volí Kastilec mauser. Pro ostatní světové války jsou však zapotřebí jiné mauserovky, „mauserovější“ než ta kastilská, n’est ce pas, my dear?“ (mimochodem, zcela nevědomky Eugen i d’Ors již užíval europantu (tedy umělý smíšený jazyk používaný administrativou Evropské unie!).

OBR. 5. Julián Marías

OBR. 6. Maurici Serrahima

3.3. V minulém století se ve Frankově Španělsku znovu kladla otázka, proč umínění katalánští spisovatelé používali katalánštinu... Nyní se Katalánci výslovně nevybízejí ke změně jazyka, ale říká se, že katalánština by měla být přesto omezena. Zástupcem státního centra je v současnosti nejznámější žák filozofa José Ortegy y Gasseta Julián Marías (1914–2005). Ten apodikticky a naléhavě tvrdil, že „Katalánsko nikdy nebylo národem“ (Cataluña no ha sido nunca una nación), a navrhoval takzvaný „argument lingvistického domu“, tedy že katalánský dům se skládá ze dvou podlaží: v prvním patře žije katalánština pro všechny rodinné a každodenní potřeby, zatímco v druhém patře

182

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

žije kastilština pro všechny ostatní funkce. Široké užívání katalánštiny by se mohlo stát činitelem „tibetanizace Katalánska“, proto Julián Marías navrhoval řešení „nesymetrického bilingvismu“ podobné diglosii a zároveň vyzýval Katalánce k sebeomezení, tedy aby svůj jazyk vědomě nepoužívali v mnoha společenských funkcích, ačkoli uznává prvenství katalánštiny v rodinném životě a poezii...

Katalánská replika mohla být i tentokrát pouze opatrná a zdvořilá. Pokusil se ji formulovat Maurici Serrahima (1902–1979), představitel katolického katalanismu, a proto přijatelnější pro národněkatolickou ideologii pěstovanou Frankem. Postoj Mauriciho Serrahimy je diametrálně opačný než postoj Juliána Maríase. Katalánci jsou národ, jsou od přírody jednojazyční, kastilština je pro ně naučeným (rozuměj: vnuceným) jazykem a konečně katalánský spisovatel chce psát ve svém jazyce, tedy katalánsky.

3.4. Jak je vidět, ve Frankově (a zčásti i po Frankovi) Španělsku převládal lingvistický monoteismus. Ve všech probíraných případech katalánským spisovatelům nechyběly výzvy, aby opustili svůj takzvaný lokální jazyk a přešli k takzvanému univerzálnějšímu jazyku, tedy ke kastilštině. Byli naléhavě žádáni, aby vysvětlili nebo ospravedlnili, proč nadále používali svůj mateřský jazyk...

Zajímavé a zároveň udivující je, že ještě v roce 2007, kdy bylo Katalánsko hostem frankfurtského knižního veletrhu, byla vznesena otázka, zda je možné tvořit katalánskou literaturu v kastilštině... Komentáře patrně nejsou zapotřebí.

4. KATALÁNSKÝ „STŘEDNĚ VELKÝ“ JAZYK A EVROPSKÁ UNIE

Nyní bychom se měli podívat na situaci v dnešní Evropské unii^⁵. V ní se jazyky dělí do dvou hlavních skupin: na jedné straně na úředně uznané jazyky (takříkajíc prvotřídní jazyky) a na druhé straně na regionální a menšinové jazyky (takříkajíc druhořadé jazyky), které jsou teoreticky chráněny podle dokumentu o evropských regionálních či menšinových jazycích z roku 1992 (srov. Carta 1992). Katalánština patří do druhé skupiny. Na druhé straně se jazyková situace v Království Španělska (přibližně 47 mil.) výrazně liší od jazykové situace jinde v Evropě, například ve Švýcarské konfederaci (8,5 mil.) nebo jinde, například v Kanadě (přibližně 38 mil.).

^⁵ V této kapitole se zvláště opírám o Vila, Bretxa 2013; Bastardas i Boada, Boix-Fuster, Torrens Guer­rini 2018.

Poznatky / Insights

183

PIETRO U. DINI

Nakonec vysvětlím pojem, který dal název tomuto příspěvku. Aby bylo možné náležitě a adekvátně popsat nové složité jazykové situace ve světě, rozvíjí se nová klasifikace jazyků. Je výsledkem projektu Centra sociolingvistiky a komunikace Barcelonské univerzity. Předmětem výzkumu byla právě „středně velká“ jazyková společenství a „středně velké“ jazyky. Co je však středně velké společenství a co je středně velký jazyk? A jaké jsou jejich znaky? Jde o netradiční členění, tedy ani genealogické, ani typologické, nýbrž založené čistě na kvantitativním kritériu. Ukazatelem tohoto členění je takzvané „středně velké“ jazykové společenství. V jazycích světa se uznává skupina „středně velkých“ jazyků⁶.

„Středně velké“ jazykové společenství se považuje za takové, jehož demografický rozsah činí nejméně jeden milion (někteří uvádějí i půl milionu) a 25 milionů mluvčích. Jde tedy o dostatečně velká společenství, aby měla administrativní, akademické, komunikační a politické prostředky (i když možná ne zcela samostatné). Na základě takové kategorizace lze snadno vidět, že katalánština rozhodně není malým jazykem.

5. MENŠINOVÝ JAZYK?

Chceme-li dobře vysvětlit otázku katalánštiny jako menšinového jazyka v kontextu Království Španělska a Evropy, stojí za to promyslet protiklad: sebevnímání v Království Španělska versus územní realita a demolingvistika v evropském kontextu.

Podívejme se na areál katalánštiny (32 108 km²). Je větší než některé evropské státy, například Belgie (přibližně 30 500 km²), Albánie (přibližně 28 750 km²), Makedonie (přibližně 25 700 km²), Kosovo (přibližně 10 890 km²), Nizozemsko (přibližně 7 510 km²), Lucembursko (přibližně 2 586 km²) aj.

Totéž lze říci o počtu mluvčích. Katalánsky ve skutečnosti mluví přibližně 9 milionů lidí, tedy jen o málo méně než řecky (10,7 mil.) a více než nizozemsky (7,0 mil.), bulharsky (6,9 mil.), dánsky (5,8 mil.), finsky (5,5 mil.), norsky (4,7 mil.), albánsky (2,9 mil.), litevsky (2,8 mil.), makedonsky (1,7 mil.), lotyšsky (1,7 mil.), irsky (1,7 mil.), estonsky (1,3 mil.), lucembursky (0,6 mil.) a islandsky (0,3 mil.).

Stalo se, že na situaci se obvykle nahlíží prizmatem Království Španělska, což zatemňuje statistickou realitu, avšak v evropském kontextu je územní a demolingvistická realita katalánštiny jasně patrná – pak je obtížnější (nebo

⁶ Anglicky se používá termín medium-sized language communities.

184

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

přímo obtížné) mluvit o menšinovém nebo malém jazyce. Postavení a realitu katalánštiny snáze pochopíme, pokud ji zařadíme do seznamu jazyků a států.

Je samozřejmé, že v tomto kontextu je jazyková politika zvláště důležitým nástrojem pro zachování užívání menšinového jazyka (v tomto případě katalánštiny); například používání katalánštiny ve školách je dodnes prostředkem integrace a soudržnosti, nedávno se však stalo jednou z hlavních příčin politického napětí. Podle údajů z InformeCat (2016; 2018: 23–30) si kastilsky mluvící rodiny žijící v Katalánsku stěžují, že v katalánských školách je kastilština diskriminována.

Kromě toho jsou v posledních desetiletích i v Katalánsku pozorovány značné migrační procesy, zejména z Afriky (Maghrebu), a také ze zemí Jižní Ameriky. Situace se stává zvláště vyhrocenou v dnešní takzvané globalizaci, kdy se usiluje o zničení historických národů a samotného pojetí národnosti. Zároveň se všemi prostředky usiluje o proměnu společností v kosmopolitní, například umělým podporováním multikulturních migračních procesů, čímž se kladou základy budoucím „válkám mezi chudáky“. To vše probíhá pouze ve prospěch bezobčanského finančního elity...

Takové snahy jsou samozřejmě v rozporu s tradičními ekosystémy, především národními ekosystémy, se státem nebo bez něj, protože v nich stále existuje tradiční způsob života a živá jazyková rozmanitost lidí.

Dalším důležitým údajem, na který je třeba upozornit, je takzvaná subjektivní etnolingvistická vitalita, tedy vnímání významu vlastního jazyka samotnými mluvčími daného jazyka.

V Katalánsku katalánsky mluvící lidé uznávají poměrně vysokou subjektivní etnolingvistickou vitalitu. Většina z nich nadále používá katalánštinu jako první jazyk při výchově dětí (někdy se katalánština používá i v kastilsky mluvících rodinách). Vnímání významu a užitečnosti vlastního jazyka je však ve srovnání se sousedními jazyky, tedy kastilštinou, francouzštinou a možná italštinou, jiné. A samozřejmě ve srovnání s angličtinou.

Kromě toho se v některých oblastech katalánského jazykového areálu, například ve Valencii a na Baleárských ostrovech, upevnil silný partikularismus: více se mluví valencijským a mallorským nářečím než katalánsky. To vytvořilo účinek územního rozštěpení a rozvratu a vedlo nejen k reálnému zmenšení souvislého katalánofonního území, ale i k symbolickému oslabení prostoru katalánštiny.

Poznatky / Insights

185

PIETRO U. DINI

6. NAMÍSTO ZÁVĚRŮ

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že katalánština plným právem patří do skupiny „středně velkých“ jazyků, není však státním jazykem, s výjimkou Andorry, a proto nemá státní správu. To vše podle svých možností kompenzuje Generalitat de Catalunya, která je ve skutečnosti pouze kvazistátem.

V takové situaci je autonomie katalánského jazykového společenství dramaticky omezena v mnoha důležitých aspektech, které jsou podstatné pro zachování životaschopnosti jakéhokoli jazyka.

Nakonec je třeba položit otázku, jaká může být budoucí výzva pro jazyk „středně velkého“ společenství? Tato společenství vykazují vysoký stupeň institucionální složitosti ve všech sférách společnosti: v rodinách, na univerzitách i v podnikatelském prostředí, na internetu; je třeba zdůraznit, že velké nebezpečí hrozí vědecké práci. Na druhé straně se s tím nesetkávají pouze „středně velké“ jazyky. Celosvětově známý efekt morbus anglicus.

Shrneme-li to, lze vyčlenit největší rizikové faktory pro jazyk „středně velkého“ společenství: 1. Politická subordinace; 2. Masová imigrace; 3. Globalizace.

S blížícím se koncem je třeba říci, že globalizace sice hranice států a s nimi spojené národní city všelijak stírala, ale (zatím) je nevymazala. Formální hranice zůstávají. Zatímco dříve bylo obvyklé učit se nebo se alespoň částečně naučit jazyky sousedních států, nyní tomu tak není. Hranice formálně zůstávají, ale komunikace probíhá prostřednictvím lingua franca a tou je nejčastěji angličtina. To znamená, že hranice se stávají stále formálnějšími, ztrácejí kulturní obsah, nezůstává žádná substance (mimochodem také zevnitř řídne, zmenšuje se a „vypařuje“ obsah národních ústav).

A konečně bych rád připomněl slova významného romanisty z počátku sedmnáctého roku, nedávno zesnulého profesora Basilejské univerzity Germà Colona (1928–2020), že budoucnost katalánštiny je poměrně chmurná; přesto říkal – tento jazyk již přežil čtyři staletí, aniž se stal ubohým patois nebo pouze folklorní kuriozitou (jak se to stalo například okcitánštině). Je to národ, zdůrazňoval Germà Colon, který se přes mnohé obtíže odmítá vzdát nejvznešenější části své identity.

Myslím, že tato slova platí i dnes, i když si popravdě nejsem jistý, zda to ukazuje, že se věci ubírají k lepšímu, nebo k horšímu…

186

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalánský „středně velký“ jazyk (možné paralely s litevštinou)

LITERATŪRA

Barbour Stephen, Carmichael Cathie 2002: Language and Nationalism in Europe, Oxford: Oxford University Press.

Bastardas i Boada Albert, Boix-Fuster Emili, Torrens Guerrini Rosa Maria 2018: El català, llengua mitjana d’Europa. Multilingüisme, globalització i sostenibilitat lingüística, Barcelona: Octaedro.

Carta 1992: Carta Europea per a les Llengües Regionals i Minoritàries, Barcelona: Generalitat de Catalunya. Departament de Cultura.

Colon Germà 1971: La lingua catalana, ieri e oggi. – In Sergio Salvi, ed., Il terzo mondo in Europa. Problemi delle minoranze etniche europee, Il Bimestre, 3–1/2; Catalunya, ed., Giuseppe Tavani, p. vii-x.

Francés Antoni Ferrando, Amorós Miquel Nicolàs 2011: Història de la llengua catalana (Nova edició revisada i ampliada), Barcelona: Editorial UOC.

InformeCat 2016: Xarxa Cruscat, ed., IX Informe sobre la situació de la llengua catalana (2015), Barcelona: Observatori de la Llengua Catalana. Prieiga internete: http://blogs.iec.cat/cruscat/wp-content/uploads/sites/15/2016/11/informe2015.pdf

InformeCat 2018: Plataforma per la llengua, InformeCat 2018. 50 dades sobre la llengua catalana. Prieiga internete: https://www.plataformallengua.cat/media/upload/pdf/informecat2018_1528713023.pdf

Jörg Moses 2013: Katalonien zwischen Separatismus und Transnationalisierung. Zur Konstruktion und Dynamik raumbezogener Identitäten, Forum Politische Geographie 10, Berlin, LIT Verlag.

Kraus Peter A. 2015: Language policy and Catalan independence. – In Klaus-Jürgen Nagel, Stephen Rixen, ed., Catalonia in Spain and Europe: Is There a Way to Independence?, Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft.

Nadal Josep M., Prats Modest 1982: Història de la llengua catalana I.: Dels inicis fins al segle XV, Barcelona: Edicions 62.

Nadal Josep M., Prats Modest 1996: Història de la llengua catalana II.: El segle XV, Barcelona: Edicions 62.

Nadal Josep M., Prats Modest 2001: Història de la llengua, Enciclopèdia de la llengua catalana, Barcelona: Edicions 62.

Rigobon Patrizio 2018: Lingua e tradizione letteraria: la valenza politica della singolarità catalana, in La nazione catalana. Storia, lingua, politica, Costituzione nella prospettiva plurinazionale, Napoli: Editoriale Scientifica, 25–43.

Įžvalgos / Insights

187

PIETRO U. DINI

Veny Joan 1978: Estudis de geolingüística catalana, Barcelona: Edicions 62.

Tavani Giuseppe 1994: Breu història de la llengua catalana, Barcelona: Edicions 62.

Vila F. Xavier, Bretxa Vanessa 2013: The Analysis of Medium-Sized Language Communities. – In Vila F.X., Survival and Development of Language Communities, Bristol: Multilingual Matters, 1–17.

Įteikta 2020 m. balandžio 7 d.

PIETRO U. DINI

Pizos universitetas

via S. Maria 36, I-56126 Pisa, Italija

[email protected]

188

Acta Linguistica Lituanica LXXXII