ONA ALEKNAVIČIENĖ

Institut litevského jazyka

ID ORCID: orcid.org/0000–0003–4704–6308

Oblasti vědeckého výzkumu: litevské dědictví, dějiny jazyka, literatury a kultury pruské Litvy.

DOI: doi.org/10.35321/all85-04

PŘEDMLUVA KE SLOVNÍKU KRISTIJONA GOTLYBA MILKA LITTAUISCH-DEUTSCHES UND DEUTSCH-LITTAUISCHES WÖRTER-BUCH (1800): DATOVÁNÍ A INTERTEXTOVÉ SOUVISLOSTI

Předmluva a doslovy ke slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

ANOTACE

Článek analyzuje čtyři předmluvy ke slovníku Kristijona Gotlyba Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800), které napsali jeho sestavovatel, kantor Milkus (Pilkalnis), kněz Daniel Jenisch (Berlín), rada Válečné a doménové komory a inspektor škol ve Východním Prusku Christoph Friedrich Heilsberg (Královec) a filozof Immanuel Kant (Královec). Cílem výzkumu je datování předmluv a zhodnocení intertextových souvislostí. Na základě Milkusova dopisu Heilsbergovi z 11. dubna 1799 se zjišťuje, že Milkus mohl předmluvu napsat v dubnu až květnu 1799 na Heilsbergův podnět. Analýza intertextuality ukazuje, že Immanuel Kant vycházel ze všech tří předmluv, proto je třeba jeho předmluvu datovat po 24. prosinci 1799 (po Heilsbergově předmluvě). Intertextové vztahy spojují Jenischovu předmluvu s Milkusovou a Heilsbergovu s Jenischovou a Milkusovou předmluvou. Jelikož Heilsberg inicioval Milkusovu předmluvu, jednu sám napsal,

Straipsniai / Articles

71

ONA ALEKNAVIČIENĖ

byl prostředníkem mezi Milkem a tiskárnami, udržoval kontakty se všemi autory a měl pravomoci státního úředníka; to mohlo vytvořit podmínky pro jejich opírání se o texty toho druhého a pro vytvoření aktuálního diskurzu o užívání litevského jazyka a vydávání učebnic.

KLÍČOVÁ SLOVA: Kristijonas Gotlybas Milkus, Daniel Jenisch, Christoph Friedrich Heilsberg, Immanuel Kant, slovník, předmluva, intertextualita.

ANNOTACE

Článek se zaměřuje na analýzu předmluvy a tří doslovů ke slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800). Napsali je kantor Mielcke (Pilkalnis), sestavovatel slovníku, kněz Daniel Jenisch (Berlín), Christoph Friedrich Heilsberg (Královec), přísedící Válečné a doménové komory a školní inspektor Východního Pruska, a filozof Immanuel Kant (Královec). Výzkum byl zaměřen na (1) datování předmluvy a doslovů a (2) zhodnocení intertextových souvislostí. Na základě Mielckeho dopisu Heilsbergovi z 11. dubna 1799 bylo zjištěno, že Mielcke napsal předmluvu v dubnu až květnu 1799, povzbuzen Heilsbergem. Intertextová analýza ukazuje, že Kant vycházel z předmluvy a dvou doslovů, proto je třeba jeho doslov datovat po 24. prosinci 1799 (po Heilsbergově doslovu). Intertextové souvislosti spojují Jenischův doslov s Mielckeho předmluvou a Heilsbergův doslov s Jenischovým doslovem a Mielckeho předmluvou. Jelikož Heilsberg inicioval Mielckeho předmluvu, jednu sám napsal, byl prostředníkem mezi Mielckem a tiskárnou, udržoval kontakty se všemi autory a byl také úředníkem s určitými pravomocemi, mohl autorům umožnit odkazovat na texty druhých a tím utvářet diskurz relevantní pro užívání litevského jazyka a vydávání učebnic.

KLÍČOVÁ SLOVA: Christian Gottlieb Mielcke, Daniel Jenisch, Christoph Friedrich Heilsberg, Immanuel Kant, slovník, předmluva, intertextualita.

0. ÚVOD

O předmluvě ke slovníku Kristijona Gotlyba Milka (Christian Gottlieb Mielcke, 1733–1807) Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) se hovořilo při různých příležitostech a z různých hledisek. Ve slovníku jsou čtyři předmluvy: první napsal sám Milkus, druhou Daniel Jenisch (1762–1804), třetí Christoph Friedrich Heilsberg (1726–1807) a čtvrtou Immanuel Kant (1724–1804). V historiografii litevské lingvistiky a literární vědy byly chápány jako solidární deklarace obrany litevského národa a jazyka, program odporu proti germanizaci

72

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijona Gotlyba Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

germanizaci (Rickevičiūtė 1968: 56–65; Koženiauskienė 1990: 546, srov. Girdzijauskas 1990: 25–26), snaha zachovat litevský jazyk jako důležitý prostředek poznání národa (Zinkevičius 1990: 266), pokus utvářet veřejné mínění u příležitosti vydání knih (Gineitis 1990: 123–124). V centru pozornosti však nejčastěji bývala Kantova předmluva: stále se hledaly souvislosti mezi průkopníkem německé klasické filozofie a litevským národem. Jeho předmluva „Nachschrift eines Freundes“ („Doslov přítele“) je totiž příznivá jak litevskému jazyku, tak Litevcům jako etnické skupině Pruského království. Práce litevských i zahraničních badatelů zkoumají důvody jejího vzniku, její myšlenky, Kantovy osobní a věcné vztahy k autorům ostatních předmluv (Rickevičiūtė 1968: 56–65; Putinaitė 2004: 287–299; Bense 2006: 209–212; Sidabraitė 2020: 192–208 aj.), vztah mezi tvrzeními a filozofickými názory (Putinaitė 2004: 298–299; Putinaitė 2005: 34–40; Shell 2010: 1–38). Má se za to, že jde o jeho poslední vlastní publikované dílo (Kant 2008: 431, srov. Kern 2007: 82), a proto je samo o sobě poutavé, jako by vybízelo k hledání jeho „závěrečného slova“.

Ačkoli se o předmluvě již psalo, otázka doby jejich vzniku je dosud aktuální, stále chybějí údaje o iniciátorovi a okolnostech a nadále se hovoří o pravděpodobných verzích souvislostí (srov. Putinaitė 2004: 294–295; Sidabraitė 2020: 194–197, 202, 205). Za objekt tohoto výzkumu jsou považovány předmluvy Milkusova slovníku a stanovují se tyto cíle: určit chronologii jejich napsání, intertextové souvislosti a zhodnotit přebírání tvrzení. Na cestě k těmto cílům vyvstávají tři úkoly: 1) určit adresáta předmluv; 2) najít nové údaje pro upřesnění datování a iniciativy jejich vzniku; 3) vyčlenit společná tvrzení a zhodnotit strategii jejich přebírání.

Při zkoumání datování a okolností vzniku se vychází z historických metod (analýza archivních dokumentů), při analýze intertextových vztahů se jako metodologický přístup uplatňuje teorie textové lingvistiky intertextualita a při zobecnění výzkumných údajů analyticko-deskriptivní a interpretační metoda (k metodice a terminologii viz také kap. 2.1). Intertextualita je široký pojem zahrnující jak tvorbu textů na základě textů jiných autorů (citováním, parafrázováním, modifikováním), tak teorii čtení těchto textů (k pojmům intertext, intertextualita viz Heinemann 1997: 21–37; Melnikova 2003: 5–99 a lit.; Bitinienė 2005: 68–72; Koženiauskienė 2007: 1; Petrauskaitė, Šinkūnienė 2015: 69–71). Jelikož tato teorie zahrnuje nejen problematiku určování pramenů a vlivů, ale také vztahy mezi přejímaným a vytvářeným textem, je zvláště vhodná pro analýzu děl vědeckého stylu. V nich se nové informace vytvářejí na základě již známých informací, vybírají se podle určitých kritérií a spolu s nově vytvářeným textem se adresátovi předávají s očekáváním dalšího dialogu. Opírání se o zdroj je obvykle záměrně ukázáno, ne však vždy: předchozí text je často parafrázován, integrován a asimilován, takže intertextualita může mít dvě podoby: explicitní a implicitní (Bitinienė

Straipsniai / Articles

73

ONA ALEKNAVIČIENĖ

2005: 69). Nejzřetelnějším příkladem intertextových vztahů je přímé citování, tj. explicitní apelování na jiný text, který je začleněn do vlastního textu a zároveň od něj oddělen uvedením jeho „jinakosti“ v uvozovkách (Melnikova 2003: 55; Bitinienė 2005: 69; Helbig 1996), avšak intertextové vztahy dokládají i citáty neuvedené v uvozovkách či jinak nevyčleněné, aluze a narážky – s odkazem na pramen i bez něj.

1. URČENÍ AUTORSTVÍ A CHRONOLOGIE PŘEDMLUV

Předmluva je důležitým prvkem paratextuality, který představuje účel díla a pomáhá autorovi navázat vztah se čtenářem tím, že láká k patřičnému pochopení díla. Předmluvy Milkusova slovníku jsou napsány německy. První tři nemají tematické názvy, jsou pouze očíslovány: „Erste Vorrede“, „Zweite Vorrede“, „Dritte Vorrede“, čtvrtá je nazvána doslovem přítele: „Nachschrift eines Freundes“ (o jejich obsahu a souvislostech viz kap. 2, 2.1–2.4). Všechny předmluvy jsou vloženy mezi titulní list slovníku a jeho text, proto se tradičně chápou jako paratexty slovníku. Jejich význam dokládá i titul slovníku, kde se uvádí, že je vydáván s předmluvami, a u autorů se uvádějí také jejich funkce: Milkus – kantor v Pilkalnisu, Jenisch – berlínský kněz, Heilsberg – rada Válečné a doménové komory, Kant – profesor:

Littauisch=deutsches || und || Deutsch=littauisches || Wörter=Buch, [...] || vermehret || und verbessert worden || von || Christian Gottlieb Mielcke, || Cantor in Pillckallen. || Nebst einer Vorrede des Verfaßers, || des Herrn Prediger Jenisch in Berlin, || und des Hrn. Krieges= und Domainen=Raths || Heilsberg, || auch einer Nachschrift des Herrn || Professor Kant (Mielcke 1800: 1r).

Ve skutečnosti je však samotná Milkusova předmluva určena dvěma dílům – nejen slovníku, ale také gramatice vydané téhož roku v Hartungově tiskárně. Jde o Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-Lehre (1800). V první části předmluvy zaměřené na slovník je popsána oblast užívání litevského jazyka v Pruském království, jeho uživatelé, lexikografické prameny, cíle a zásady přípravy (M 2r–4r)¹. V druhé části jsou uvedeny zásady přípravy gramatiky, její struktura a výběr nářečí (M 4v–5v). Jelikož jsou v předmluvě jako učební pomůcky představeny obě knihy, tehdy se považovaly za vydavatelský konvolut,

¹ Dále se metrika předmluv vytváří z prvního písmene příjmení M, J, H, K a čísla listu.

74

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratarmės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

vytištěným s očekáváním, že budou svázány a distribuovány jako jedna kniha (ačkoli se od tohoto záměru později upustilo, distribuovaly se i samostatně).

Obě knihy byly připraveny na základě děl vydaných v Královci před 53 lety: základem první byl slovník Filipa Ruigyse (Philipp Ruhig, 1675–1749) Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon (1747), základem druhé gramatika jeho syna Pavla Frydricha Ruigyse (Paul Friedrich Ruhig, ~1721–~1784) Anfangsgründe einer Littauischen Grammatick (1747). Milkus díla aktualizoval a doplnil a místo předmluvy Filipa Ruigyse, která byla ve slovníku, přidal čtyři nové. Gramatika byla roku 1800 znovu vydána bez jakékoli předmluvy, ačkoli ve vydání z roku 1747 předmluva byla – autor v ní představil důvody vydání a zásady přípravy.

Jenisch věnoval svou předmluvu Milkusovu slovníku: považoval jej za dílo mimořádného významu a připojil pochvalná slova o sestavovateli (J 7r; J 11v). Heilsbergova předmluva obsahuje zobecňující tvrzení, že litevský jazyk se obtížně učí, chybějí-li dobré gramatiky a slovníky. Jako nejspolehlivější a pro učení zcela dostačující pomůcku však uvedl slovník: „er hiezu das ficherte und hinreichend=llfte Mittel geliefert hat“, a na konci předmluvy při hodnocení významu Milkusovy činnosti a jeho spisů vyzdvihl rovněž pouze slovník (H 15r). Kant se naproti tomu nezmínil ani o slovníku, ani o gramatice, ani o sestavovateli. Název jeho předmluvy ukazuje, že jde pouze o doplněk k tomu, o čem se již hovořilo, o jistý post scriptum, jímž se obvykle sděluje buď vedlejší věc, která se příliš nehodila k hlavnímu tématu, nebo aktuální myšlenka, na kterou se zapomnělo či která se ztratila mezi ostatními.

Milkus ve své předmluvě zmínil pouze jednoho z autorů – jen Heilsberga jako toho, kdo jej povzbuzoval k přípravě nového slovníku a spolu s nejmenovanými přáteli rozhodl o jeho odhodlání se do toho pustit:

Allein ‖ das Andringen meiner Freunde, die Aufmunterung des ‖ Herrn Kriegs= und Domainenraths Heilsberg, die Noth=||wendigkeit eines folchen Buches, [...] alle diefe Gründe bewogen mich zu dem ‖ Entfchluß, ein neues Wörterbuch auszuarbeiten (M 3r).

V Tajné státní archivní správě pruského kulturního dědictví (něm. Geheimes Staatsarchiv Preussischer Kulturbesitz; GStA PK) v Berlíně jsou uloženy dopisy dokládající, že Milkus korespondoval s Heilsbergem. Ten tehdy (od roku 1787) zastával funkci školního inspektora Východního Pruska (Malter 1990: 20) (viz kap. 2). Nejméně tři Milkusovy dopisy, které mu byly napsány v letech 1799–1800, ukazují na intenzivní komunikaci týkající se lituanistické činnosti: zmiňuje se příprava tří děl a píše se také o posílání studentů do semináře (publikaci dopisů viz Triškaitė, Sidabraitė 2019: 226–235). Dopis z 11. dubna 1799 poskytuje důležité informace k datování Milkusovy předmluvy a k jejímu iniciátorovi. Milkus říká, že s ohledem na Heilsbergovu radu napíše předmluvu ke slovníku a do čtyř týdnů mu ji spolu s gramatikou zašle. Gramatiku měl ještě dostat profesor Krause, aby ji definitivně „vybrousil“.

Straipsniai / Articles

75

ONA ALEKNAVIČIENĖ

V dopise Milkus souhlasil s revizí gramatiky a ukazuje to, že ani záměr revidovat ji nevzešel od něj, nýbrž od Heilsberga:

Vaší Urozenosti, na nejvýš nakloněné radě podle toho vypracuji předmluvu k || litevskému slovní=ku a spolu s gramatický text =||poloviny 4. týdne zašlu, neopomenu; považuji také za zvláštní laskavost, pokud se pan Profesor Kraufe bude chtít namáhat a zcela ji vybrousit (Mielcke 1799–04–11: 11r; Triškaitė, Sidabraitė 2019: 226–229).

Milkus tedy napsal předmluvu v reakci na Heilsbergovu radu a podle dopisu tak měl učinit v období od poloviny dubna do poloviny května 1799. V dopise si také přál, aby tiskaři Gottlieb Lebrecht Heering a Georg Karl Haberland v té době zbavili Milka překladu postily^². Kromě toho posílal Heilsbergovi čtyři kázání z postily a dopis, aby je předal tiskařům (Mielcke 1799–04–11: 11r; Triškaitė, Sidabraitė 2019: 226–229). V dopise z 27. března 1800 Milkus psal o cestě do Nových Východních Prus a posílal další kázání, dvě jiná slíbil zaslat později. To ukazuje, že Heilsberg byl prostředníkem mezi Milkem a tiskárnou také v záležitosti postily. Z toho plyne, že nejen předmluva ke slovníku, ale i další texty se nejprve dostávaly do Heilsbergových rukou a ten pak určoval jejich další postup.

Heilsberg napsal svou předmluvu podstatně později než Milkus: 24. prosince 1799: „Königsberg, den 24ten Decbr. 1799. C. F. Heilsberg“ (H 15v). Jenischova předmluva, napsaná v Berlíně, je naproti tomu datována o půldruhého měsíce dříve než Heilsbergova: 7. listopadu 1799: „Berlin, den 7ten Novbr. 1799. Jenisch“ (J 11v); chronologicky tedy spadá mezi Milkusovu a Heilsbergovu předmluvu. Jelikož Kant vycházel také z Heilsbergovy předmluvy (analýzu dokládající toto vycházení viz kap. 2, 2.1–2.2), byla napsána po 24. prosinci 1799, snad již roku 1800. Podle nyní dostupných údajů je pravděpodobná tato chronologie vzniku předmluv:

^{¹ LENTELĖ.} Datování předmluv ke slovníku Kristijona Gotlyba Milka

Milkusova předmluva | duben–květen 1799, Pilkalnis Jenischova předmluva | 7. listopadu 1799, Berlín Heilsbergova předmluva | 24. prosince 1799, Královec Kantova předmluva | po 24. prosinci 1799 – 1800, Královec

^{² V té době Milkus spolu s ostatními překládal také postilu Johanna Gottloba Heyma (1738–1788)} Vollständige Sammlung von Predigten für christliche Landleute über alle Sonnund Festtagsevangelia des gantzen Jahrs (1796); zmínění tiskaři ji pod názvem Mišknygos vytiskli rovněž roku 1800.

76

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratar­mės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

2. INTERTEXTOVÉ SOUVISLOSTI PŘEDMLUV

Podle doby vzniku prvních tří předmluv mohl Jenisch vycházet z Milkusovy předmluvy, Heilsberg z Jenischovy a Milkusovy a Kant ze všech tří. Jelikož je nejaktuálnější doba vzniku Kantovy předmluvy, je nejprve třeba zhodnotit její intertextové souvislosti s ostatními a podle nich ověřit chronologii. Pro analýzu jsou důležité i vztahy mezi samotnými osobami, proto se stručně přibližují jak ony, tak dosavadní názory na komunikaci autorů předmluv.

Někteří badatelé vyslovili hypotézu, že předmluva nazvaná doslov přítele, připisovaná Kantovi, byla napsána jako doplněk Heilsbergovy předmluvy (srov. Shell 2011: 7–9). Byli totiž spolužáky. Heilsberg pocházel z Ragainė a na univerzitu v Královci byl imatrikulován 19. května 1742: „Heilsberger Christoph. Frdr., Ragnit. Pruss.“ (Erler 1911/1912: 396). Od roku 1767 byl radou Válečné a doménové komory v Královci, od roku 1787 školním inspektorem Východního Pruska v Královci (Malter 1990: 20) a členem Královské německé společnosti.

V dopise Samuelu Gottliebovi Waldovi ze 17. dubna 1804 Heilsberg napsal, že na univerzitu nastoupil o rok později než Kant (Malter 1990: 18–20), avšak podle dat imatrikulace Heilsberg nastoupil o dva roky později než Kant. Kant byl imatrikulován 24. září 1740: „Kandt Eman., Regiomonte–Pruss., manu stip.“ (Erler 1911/1912: 385). Kant mu půjčoval knihy z nejnovější filozofie a přátelsky mu pomáhal s přípravou seminářů; oba spolu s Johannem Heinrichem Wlōmerem (1726–1797), studentem pocházejícím z Pilkalnisu, hrávali biliár (Malter 1990: 18–20). Heilsbergovy dopisy Kantovi dokládají blízký vztah i později; některé dopisy jsou poměrně všední, zejména ty psané v posledním desetiletí 18. století (Heilsberg 1795, 1796, 1798). Kant se z aktivní akademické činnosti stáhl roku 1796.³ S ohledem na jejich komunikaci během studií i později se má za to, že „Doslov přítele“ byl určen právě Heilsbergovi, protože ten jej nazýval přítelem (Shell 2011: 7–9, srov. Putinaitė 2004: 291, 294–295).

Poměrně rozšířený je názor, že Kant považoval Milku za svého přítele (srov. Koženiauskienė 1990: 548). Při hledání souvislostí mezi Kantem a litevským národem se mnoho psalo o jeho možném litevském (a skotském, kuršském či švédském) původu, hledaly se příbuzenské vztahy k některým rodinám pruské Litvy, mezi nimi i k Milkusově rodině⁴. Jedna z Kantových prababiček se totiž měla jmenovat Anna Mielcke (Meyer 1927: 122). Předpokládalo se, že právě kvůli příbuznosti nebo dokonce přátelství vznikla i předmluva, avšak jak o Kantově litevském původu, tak o jeho příbuznosti s Milkusovými dosud chybějí

³ Dne 12. července 1755 Kant obhájil disertaci a stal se magistrem filozofie, soukromým docentem a začal přednášet; roku 1770 se stal profesorem logiky a metafyziky; přednášet přestal roku 1796 (Malter 1990: 24–32).

⁴ Analytický přehled výzkumu Kantova původu viz Putinaitė 2003: 389–396; Putinaitė 2004: 299–316.

Straipsniai / Articles

77

ONA ALEKNAVIČIENĖ

spolehlivé údaje. Milkus se narodil v Įurbarkasu (něm. Georgenburg, okres Įsrutis) kolem roku 1733 a na univerzitu v Královci byl imatrikulován 15. května 1751: „Mielcke, Christ. Theophil., Mehlkem. Boruss.“ (Erler 1911/1912: 440). Není známo, zda univerzitu dokončil, protože se nestal knězem. Dne 11. července 1762 byl ustanoven kantorem v evangelickém luterském kostele v Pilkalnisu a působil zde po celý život (Triškaitė 2019: 94).

Kant udržoval styky s Jenischem. Ten pocházel ze Šventapilė (něm. Heiligenbeil) a na univerzitu v Královci byl imatrikulován 8. března 1780: „Jenisch Daniel, Heiligenbeil. Boruss.“ (Erler 1911/1912: 559); studoval teologii a filozofii a byl Kantovým studentem. Kant jej považoval za jednoho ze svých tří nejlepších žáků (Malter 1990: 158, 353). Po studiích (od roku 1786) Jenisch žil v Berlíně, byl kazatelem v kostelech Panny Marie a svatého Mikuláše, profesorem Berlínské akademie umění a Berlínské univerzity. V Berlíně veřejně vysvětloval význam Kantovy filozofie a korespondoval s ním⁵, byli však příslušníky různých generací. Jenisch byl nejmladším z autorů předmluv.

2.1. Souvislosti Kantovy předmluvy s Jenischovou a Heilsbergovou předmluvou

V Kantově předmluvě není žádné citování vyčleněné nějakými prostředky (uvozovkami, jiným písmem, odstavcovou zarážkou), není zmíněn žádný z autorů předmluv, takže zde nejsou ani poněkud jasněji vymezené hranice mezi vlastním a cizím textem. Jestliže se myšlenky jiné osoby, které se staly oporou tvrzení, nevyčleňují a nedokumentují, je účelné používat nikoli pojmy citát a citování, nýbrž převzetí a přebírání (k jejich definicím a typům převzetí viz Aleknavičienė 2020: 158–161). Je třeba hned říci, že v některých Kantových větách se nacházejí souvislosti nikoli s tvrzeními jediného autora, nýbrž několika autorů, proto je nejvhodnější výsledky analýzy předložit v souběžném srovnání (kap. 2.1–2.2)⁶.

V Kantově předmluvě lze rozlišit dva typy převzetí: referenční⁷ a parafrázové. Referenční převzetí je narážka na jiný text či jiné texty v první větě: zmiňuje se předchozí popis: „ift aus obiger Beschreibung derselben zu ersehen“. Je použita jednotná forma, proto vyvstává otázka, která či které z předmluv

⁵ Viz rejstřík dopisů: https://korpora.zim.uni-duisburg-essen.de/Kant/briefe/gesamt.html.

⁶ Pro větší přehlednost jsou nejprve uvedena do litevštiny přeložená a očíslovaná tvrzení porovnávaných předmluv a dále se cituje v originále. Překlady byly aktualizovány a připraveny na základě překladů Liucije Citavičiūtė (Koženiauskienė 1990: 580–591).

⁷ Referenčním převzetím se zde rozumí zmínění pramene a referování o jeho obsahu.

78

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijona Gotlyba Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

měly na mysli, tj. s nimiž mohou existovat intertextové vztahy zde i dále.

(1) K 16r

Z výše uvedeného popisu je patrné, že Pruský Litevec si skutečně zaslouží, aby byla zachována osobitost jeho charakteru, a jelikož jazyk je hlavním prostředkem jeho utváření a zachování, také jeho čistota – jak ve škole, tak v církvi.

K 16r

Že si pruský Litevec velmi zaslouží, aby byl zachován ve své osobitosti charakteru, a protože jazyk je vynikajícím prostředkem k utváření a zachování této osobitosti, také v čistotě svého jazyka, a to jak ve školním =, tak v kazatelském vyučování, je patrné z výše uvedeného popisu.

Charakter Pruského Litevce příznivě popsali Jenisch i Heilsberg, avšak první vyzdvihl více morální vlastnosti – přátelství, pohostinnost, samostatnost, poctivost (J 10v–11r), zatímco druhý hodnotí rysy prospěšné státu: statečnost, vytrvalost, pracovitost, ochotu pomáhat, loajalitu a pospolitost (H 13r–14v)^⁸. Oba vyzdvihli patriotismus (J 10v; H 14r).

Naproti tomu se názory na zachování jazyka v Jenischových a Heilsbergových předmluvách značně liší. Heilsberg tvrdil, že není vhodné zavést v Prusku němčinu jako společný jazyk celého státu. Ačkoli byl vysokým úředníkem – radou Válečné a doménové komory v Královci –, domníval se, že by to státu neprospělo a že jazyk provincie se mají učit státní úředníci, nikoli naopak. Heilsberg argumentoval takto: kdyby Litevec ztratil jazyk, ztratil by i svou národnost, protože u Litevců žijících u hranic nebo v blízkosti měst je již údajně patrný škodlivý vliv německého jazyka a zvyků (H 15r). Řečeno dnešními termíny, znamenalo by to ztrátu národní identity. Kromě toho podle Heilsberga sami Litevci věří, že kdyby vyměnili jazyk, utrpěla by jejich morálka, a proto svůj jazyk také chrání (H 14v).

Jenisch sice zdůrazňoval, že Litevci jsou ke svému jazyku velmi připoutáni, avšak kdyby se němčina stala důležitým prostředkem k rozšiřování vzdělání a kultury, „proti vznešenosti takového zavedení němčiny by nebylo možné nic namítat“, ale kvůli mimořádné připoutanosti Litevců k jejich jazyku je to údajně nemožné (J 10r–10v). Ba co více, Jenisch předpovídal litevskému jazyku smrt, která je pro malé národy typická v důsledku přimykání se k velkým národům (J 6v–7r).

Přímé tvrzení, že jazyk je nejdůležitějším prostředkem utváření a zachování charakteru, v dřívějších předmluvách není, avšak základ pro takovou myšlenku

^⁸ O Kantově pojetí charakteru národů viz Putinaitė 2005: 34–38.

Straipsniai / Articles

79

ONA ALEKNAVIČIENĖ

je přítomen v obou. Jenisch svou předmluvu zahájil tvrzením, že každý jazyk je přesným odrazem myšlení a cítění národa, který jej užívá, obrazem lidského ducha a vnitřních prožitků (J 6r). Podle jeho názoru je Litevcova láska k vlastnímu jazyku hodna úcty, neboť díky ní zůstaly „neporušené zvyklosti malého národa“ (J 10v). K podobnému tvrzení vedou i již zmíněná slova Heilsbergovy předmluvy o souvislosti jazyka a mravnosti a o ztrátě národní identity, k níž dochází po ztrátě jazyka. Navíc říkal, že v litevském jazyce existuje mnoho poučných aforismů, přísloví a rčení, jimiž se do duší mládeže zasazují zárodky slušnosti a národních ctností (H 14v), chápal tedy jazyk jako nástroj utváření a udržování sociální a kulturní identity.

Kant při psaní o litevské hrdosti srovnával Litevce s jinými národy, zejména s jedním sousedním národem, který však neuvedl jménem:

(2) K 16r

K tomu ještě dodám, že je méně nakloněn pochlebování než jeho sousední národy, je zvyklý hovořit se svou vrchností jako rovný s rovnými, otevřeně a upřímně, a ti se proto neurážejí ani okázale neodmítají stisknout mu ruku, neboť vědí, že ochotně udělá vše, co je třeba. Jeho domýšlivost, na rozdíl od jedné známé sousední národnosti, když se mezi nimi objeví někdo urozenější, je ve skutečnosti hrdostí, která znamená odvahu a zaručuje věrnost.

Toto srovnání souvisí s Jenischovou předmluvou, v níž jako odůvodnění zaznívá tvrzení, že Litevci se od svých sousedů Poláků liší sebeúctou připomínající hrdost, zatímco Polákům se odedávna připisuje zavrženíhodné pochlebování a domýšlivost. Tato výjimečná litevská vlastnost se zachovala i během staletí trvající polské nadvlády, což údajně ukazuje na samostatnost charakteru:

K 16r

K tomu ještě dodávám: že je, více než národy sousedící s ním, vzdálen od podlézavosti a je zvyklý mluvit s žádnými nadřízenými tónem rovnosti a důvěrné otevřenosti=; ti to také neberou ve zlém= nebo odmítají podání ruky rozpačitě, protože ho přitom shledávají ochotným ke všemu spravedlivému. Je to hrdost zcela odlišná od veškeré pýchy nebo od jistého sousedního národa, když je někdo mezi nimi urozenější, či spíše vědomí vlastní hodnoty, které naznačuje odvahu a zároveň poskytuje záruku jeho jemné věrnosti.

J 10v–11r

Chvályhodně se před svým veřejným sousedem, Polákem =, vyznačují sebevědomím hraničícím s pýchou; zatímco pozorovatel u něho odedávna shledával jistého ducha úlisnosti a ponižování se =. Svědčí to o úctyhodné samostatnosti litevského národního = charakteru, že se tento ušlechtilý rys ani během mnohasetleté vlády Poláků nad národem nez=mizel =.

80

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datace a intertextové souvislosti

Parafrázováním Jenischovy myšlenky o rozdílech Litevců od Poláků Kant ještě dodal, že Litevec je zvyklý hovořit se svou vrchností jako rovný s rovnými, otevřeně a upřímně, a ti se proto neurážejí a neodmítají mu stisknout ruku. A pokud Litevec vedle vrchnosti působí domýšlivě, není to domýšlivost, nýbrž hrdost, která znamená odvahu a zaručuje věrnost. Kantovo převzetí je v tomto případě utvořeno uplatněním rozšířené strategie – přidáním doplňujících informací.

(3) K 16r [vrchnost] ví, že ochotně udělá vše, co je třeba

Myšlenka Litevcovy loajality vůči vrchnosti se nachází v Heilsbergově předmluvě. Rozdíl spočívá pouze v tom, že Heilsberg jako úředník věnoval větší pozornost dodržování nařízení a zákonů:

K 16r neboť mu přitom nacházejí ochotu ke všemu spravedlivému H 13v podrobuje se novým vrchnostenským naří=zením a zákonům

Heilsberg považoval za vrozenou vlastnost Litevce úctu ke králi, zatímco lásku k rodnému kraji a smysl pro společenství pokládal za příčiny, pro něž je Litevec loajálním občanem a dobrým vojákem (H 14r).

V Heilsbergově předmluvě několikrát zaznívá otázka prospěchu a škody: sleduje, co je pro zájmy státu prospěšné či neprospěšné. Již bylo zmíněno, že i při popisu Litevcova charakteru zdůrazňoval především rysy prospěšné státu (H 13r–14v). Také Kant uznává prospěch, který může stát z takového národa získat:

(4) K 16r Avšak kromě prospěchu, který může stát získat, je-li podporován národem s takovým charakterem [...]

K 16r–16v Avšak i pomineme-li prospěch, který může stát čerpat z podpory národa s takovým charakterem [...]

Pro Kanta však nebyla tak důležitá podpora Litevců státu jako význam jejich jazyka pro vědu (viz oddíl 2.2).

2.2. Souvislosti Kantovy předmluvy s Jenischovou a Milkauovou předmluvou

Již v první větě předmluvy Kant při odkazování na myšlenky dřívějších předmluv vyslovil i svou výjimečnou ideu: čistota jazyka musí být chráněna.

Straipsniai / Articles

81

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Dále, když rozvíjel tvrzení o významu jazyka pro vědu, zejména pro historii, zdůraznil čistotu ještě jednou:

(5) K 16v

je třeba náležitě ocenit i ty výhody, které by vědě, zejména dávné historii stěhování národů, mohl poskytnout dosud nesmíšený jazyk velmi starého kmene, nyní sevřeného na malém území a izolovaného, a proto je již samo o sobě velmi důležité zachovat jeho svébytnost.

Význam jazyka pro vědu zdůrazňoval Jenisch. Ve své předmluvě se obecně obracel k lidem vědy: lingvistům, historikům, psychologům a filosofům. Právě jim měla vlastní struktura každého jazyka, tvoření slov, jejich spojování, přísloví a rčení poskytovat nejvíce materiálu (J 6r–6v). Jenisch se snažil vzbudit zájem vědeckých svazů a společností o to, aby jazyky menších národů, mezi nimi i litevský, v důsledku přimykání se k převládajícím jazykům nezanikly, nebo alespoň nezanikly beze stopy, aby po nich zůstaly přinejmenším písemné prameny (J 6v–7r).

Jenisch poměrně podrobně popsal příbuznost litevského jazyka s jinými jazyky, zejména s řečtinou (J 7v–9r), a jeho podobnost s latinou (J 7r–7v), čímž předpokládal i starobylost litevského jazyka. Ba co více, v litevštině spatřoval rysy prajazyka (J 7v–9v)⁹. O tom, že se Jenisch velmi zajímal o vztahy mezi jazyky, svědčí i jeho dílo Philosophisch-kritische Vergleichung von vierzehn älteren und neueren Sprachen Europas (1796), v němž je litevština srovnávána s polštinou a pokládána za samostatný jazyk, nikoli za dialekt polštiny. Oba jazyky považoval za příbuzné, mající jeden prajazyk, a spatřoval také příbuznost litevštiny s pruštinou (Jenišch 1796: 417), a tedy i její starobylost. V předmluvě ke slovníku Jenisch argumentoval, že v důsledku příbuzenských vztahů se jazyky stávají pro historika kouzelným klubkem ukazujícím cestu labyrinty původu, stěhování a míšení starověkých národů (J 6v). Kant to částečně vztáhl na litevštinu: je třeba oceňovat výhody, které může vědě, zejména dávné historii stěhování národů, poskytnout dosud nesmíšený jazyk starého a izolovaně žijícího kmene. Jenisch však nemluvil ani o čistotě jazyka, ani o lokalizaci a nesmíšení s jinými jazyky – pouze zmínil, že Litevci mají všechny přednosti národů žijících odděleně a jen málo jejich nedostatků (J 10v).

O tom, že pruští Litevci žijí kompaktně a v některých oblastech nejsou smíšeni s Němci, psal Milkus (M 2r). Takto vymezil areál užívání litevského jazyka: tvoří jej pouze pět pruských okresů – Klaipėdský, Tilžský, Ragainės, Labguvský a Įsrutės – a dále Nové Východní Prusko, připojené k Prusku

⁹ Zvláště oceňoval zvučnost litevského jazyka a jeho vhodnost pro poezii (Jenišch 1796: 416–417, 351, 49; o jeho výzkumech a souvislostech s předmluvou viz také Sidabraitė 2020: 197–200).

82

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datace a intertextové souvislosti

Království v roce 1795 při třetím dělení Republiky obou národů¹⁰. Podle údajů Milkuse mohlo po připojení žít v celém Prusku asi 200 000 Litevců. Na některých místech se staří obyvatelé údajně již smísili s německými kolonisty, avšak existuje mnoho oblastí, kde žijí téměř pouze Litevci, zejména v okolí Klaipėdy a podél východní hranice, kde by se ani v průběhu dvaceti vesnic stěží našel jediný Němec (M 2r). Teprve u Vilniusu nebo za ním je litevský jazyk údajně značně pozměněn příměsí polštiny a ruštiny (M 4v–5r). Srov. Kantovy, Jenischovy a Milkauovy myšlenky o lokalizaci, starobylosti, čistotě a vědecké hodnotě litevského jazyka:

K 16r–16v

Avšak i pomineme-li užitek, který může stát čerpat z podpory lidu s takovým charakterem, nelze za nepatrný považovat ani prospěch, který mohou vědy =, především staré dějiny stěhování národů =, získat z dosud nesmíšeného jazyka pradávného =, dnes na úzké území omezeného a jakoby izolovaného kmene, a proto je jeho osobitost sama o sobě velice cenná a je třeba ji uchovat =.

J 6v

Kromě toho je každý jazyk s nějakým jiným více či méně příbuzný, právě tak jako jsou všechny jazyky navzájem; tato příbuznost tedy historikovi často poskytne vodící nit, jejímž prostřednictvím může temnotou dávnověku = a labyrinty původu národů =, jejich migrací a míšení == procházet jistou cestou, aniž by bloudil =.

J 10v

Litevec má všechny ctnosti prostě = a odděleně = žijících národů a jen málo jejich chyb.

M 2r

Litevským jazykem se v hranicích starého Východního Pruska mluví domorodým prostým lidem pouze v obvodu, který zahrnuje někdejších pět hlavních úřadů, jmenovitě Memel, Tilſe, Ragnit, Labiau a Inſterburg=, a na několika okolních místech. V některých oblastech tohoto obvodu jsou staří obyvatelé velmi silně smíseni s německými kolonisty; v jiných však Litevci stále žijí téměř sami, zvláště v Memelském kraji a v pásu země na východní hranici, kde lze často ve dvaceti vesnicích za sebou najít sotva jediného Němce. K těmto Litevcům ve starém království nyní po posledním rozdělení Polska přibyl ještě velmi značný počet v té části Nového= Východního Pruska, která na východě sousedí s oním obvodem.

¹⁰ Suvalkija, náležející k Velké Litvě, byla v roce 1795 při třetím dělení Republiky obou národů připojena k Pruskému království. Suvalkija byla spolu s připojenou částí Polska nazývána Novým Východním Pruskem nebo Novým Východním Pruskem (něm. Neuostpreußen, 1795–1807).

Straipsniai / Articles

83

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Kant tedy své tvrzení konstruoval na základě: 1) Jenischova tvrzení o starobylosti litevského jazyka a prospěšnosti jazyků pro vědu, 2) Jenischova tvrzení o přednostech, které mají Litevci jako národ žijící izolovaně; 3) Milkauovy informace o životě Litevců na přesně vymezeném území a o malém smíšení s jinými národy, zejména v Pruské Litvě. Kant jejich tvrzení doplnil myšlenkou o významu čistoty jazyka. Jazyk se mu jevil jako vědecky cenný nikoli kvůli příbuznosti či podobnosti s jinými jazyky jako Jenischovi, nýbrž kvůli své autentičnosti. Pouze čistý jazyk považoval za důležitý jak pro utváření a udržování svébytnosti národa, tak pro jeho vzdělanost (K 16v).

Jako diskusní (aluzivní) souvislost s Jenischovou myšlenkou, že znalost němčiny by se snad mohla stát prostředkem k rozšiřování vzdělání a kultury Litevců, lze chápat Kantovo opačné tvrzení o velkém významu čistého národního jazyka pro vzdělání národa a o nutnosti užívat jej co nejšířeji (srov. J 10r a K 16v).

Je třeba dodat, že ačkoli Milkus ve své předmluvě na jazyk nekladl požadavek čistoty, při představení oddílu o poezii připojeného na konci gramatiky a ve snaze podnítit překlad a tvorbu písní uvedl tato základní pravidla: užívat čistě litevský výraz, čisté rýmy a správně skandovat: „Dabey gilt es als Grundregel, fich durchaus eines echten || littauischen Ausdrucks, reiner Reime und einer richtigen || Scanſion zu beſleißigen“ (M 5r–5v). Jeho myšlenky se však v tomto ohledu omezovaly na poměrně úzkou oblast – pouze na tvorbu poetických textů. Milkauova předmluva je obecně připravena jako pomocný informační text popisující účel slovníku a gramatiky, jejich obsah a principy přípravy, proto souvislosti Kanta a dalších autorů s ní nejsou nijak zvlášť výrazné a jejich společná místa se většinou točí kolem obecně známých skutečností (viz také 2.3, 2.4).

Shrneme-li, v Kantově předmluvě je patrné koexistování myšlenek ze tří předmluv. Dřívější texty jsou parafrázovány a integrovány bez snahy ukázat původní autorství, Kant tedy převzal i nepřímé, implicitní souvislosti, s výjimkou první, referenční. Jelikož Kant vycházel ze všech tří, jeho předmluva je datovatelná do doby po 24. prosinci 1799 (po Heilsbergově předmluvě), avšak nejspíše byla napsána již v roce 1800 (k dataci viz oddíl 1).

2.3. Souvislosti Jenischovy předmluvy s Milkauovou předmluvou

Jenischovu předmluvu s Milkauovou spojuje zmínka o Ruigiově slovníku jako o vzácné knize, kterou je třeba opravit a doplnit, a zdůraznění potřeby nové knihy podobného typu.

84

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratar­mės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

(6) | 10r

Protože nyní v Litvě působí jako církevní služebníci a učitelé především Němci, například Prusové nebo Slezané, bude pro ně zdokonalený a úplný slovník litevského jazyka obzvláště vítaným darem, neboť Ruigiův slovník, přestože měl nepopiratelný užitek a velké přednosti, byl nejen třeba opravit, ale také byl rozebrán (což nejzřetelněji ukazuje, že je zapotřebí nová práce tohoto druhu) a stal se téměř vzácnou knihou.

Milkus uvedl, že Ruigiův slovník již 15 let není k dostání, kromě toho je neúplný a neobsahuje ani polovinu slov litevského jazyka. Potřeba takové knihy a obava, aby nebyl Ruigiův slovník znovu vydán se starými a snad i novými chybami, byly hlavními důvody, pro něž se pustil do přípravy nového. Ruigiův slovník doplnil novými slovy a rčeními, litevská část se tak stala dvakrát větší než Ruigiova, německá byla rovněž rozšířena, jen méně (M 3v–4r). Kromě toho Milkus při vyjmenování nelitevských skupin, které se potřebují naučit litevsky a potřebují tedy odpovídající učební pomůcky, uvedl na prvním místě rovněž kazatele a učitele, srov. úryvky z Jenischovy a Milkauovy předmluvy:

| 10r

Das es nun mei¬¬|ſtentheils Teutſche, z. B. Preußen oder Schleſier ſind, || welche ſich den Schul= und Kirchen=Aemtern in Litthauen || widmen; ſo muß dieſen insbeſondere ein verbeſſertes || und vollſtändiges Wörterbuch der littauiſchen Spra¬¬|che ein willkommenes Geſchenk ſeyn, indem das Ruhig=||ſche, bey allem unabläugbaren Verdienſt und ſchätzungs=||werthen Vorzügen, nicht nur noch manches zu wünſchen || übrig ließ, ſondern auch, (welches das Bedürfniß eines || neuen Werks dieſer Art am meiſten bewe ißt) vergriffen || iſt, und faſt zu den ſeltenen Büchern gerechnet werden || muß.

M 2v

Erſtens || ſür den Prediger und Lehrer dieſes Volks, der ihnen den || Religionsunterricht in ihrer Sprache ertheilen ſoll.

M 3r

Da das einzige, bisher im Druck erschienene, lit=||tauiſche Wörterbuch von Ruhig, ſeit 15 Jahren || nicht mehr zu haben iſt; da es überdem ſo unvollſtändig || iſt, daß man wohl ſagen kann, nicht die Hälfte des Wö¬¬|rterſchatzes dieſer Sprache ſey darin enthalten [...], die Noth=||wendigkeit eines solchen Buches, ja die Beforgniß, daß || das alte Ruhigſche Werk vielleicht mit allen ſeinen Feh=||lern wieder aufgelegt, [...] da denn auf keine Hülfe weiter zu rech=||nen ſeyn würde: alle dieſe Gründe bewogen mich zu dem || Entſchluß, ein neues Wörterbuch auszuarbeiten.

M 4r

Bey dem allen iſt || der littauiſche Theil noch einmal ſo ſtark als im || Ruhig=ſchen Wörterbuch, und enthält, bey dem kleineren Druck, || weit über die Hälfte mehr, als letzteres. Der deutſche Theil || iſt zwar nicht eben ſo ſtark vermehrt worden

Straipsniai / Articles

85

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Jenisch při popisu litevského jazyka jej přirovnal k jazyku malých a prostě žijících národů¹¹, který nemá dostatek prostředků k vyjadřování vědeckých pojmů:

(7) | 7r

Jako každý jazyk malého a prostě žijícího národa má jen málo takových slov a pojmů, které pro své potřeby vytváří pouze kultura a filosofie

Srov. také Jenischem uvedené litevské vlastnosti podobné vlastnostem jiných prostě a izolovaně žijících národů („einfach= und || abgefondert=lebender Völker“ | 10v). Takové popisy ukazující sociální a kulturní aspekty užívání jazyka souvisejí s popisy v Milkauově předmluvě, kde se píše, že litevsky hovoří „jen prostí lidé“ („sie blos von dem gemei=||nem Manne gefpro=chen wird“ M 2v), „prostí domorodí obyvatelé“ („von dem eingebornen || gemeinen Manne gefprochen“ M 2r), „jen prostý venkovan s vlastními zvyky a tradicemi“, který nemůže ani poskytnout informace o svém jazyce:

| 7r

Jako každý jazyk malého a prostě žijícího=|| lidu je chudý na slova a pojmy, které jsou || pouze výtvorem a potřebou kultury a filozofie ||

M 2v

mluví jím pouze prostý venkovan, zcela odlišný mravy a zvyklostmi, který nedokáže o svém jazyce řádně podat žádné informace.

Jenisch zdůraznil hodnotu přísloví a rčení jako odrazu cítění, myšlení a hodnotových postojů národa, čímž pokračoval v romantickém mýtu Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803) o duchu národa vtěleném do jazyka a folkloru:

(8) | 9v

přísloví a krátká vyprávění se vyznačují vtipem, bystrostí a životní moudrostí, jak je to vlastní nejlepším duchovním výtvorům tohoto druhu.

Tím se Jenischova předmluva spojuje s Milkauovou. Ten kvůli množství přísloví a rčení vysoce hodnotil rukopisný slovník precentora z Trempų Jokūbase Brodovskise (Jacob Brodowsky, 1692–1744) Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum (před rokem 1744) (M 3r–3v), z něhož ve skutečnosti převzal mnoho drobných folklorních žánrů, zejména rčení a přísloví. Právě v nich se podle Milkuse nejvíce odhaluje duch jazyka (M 3v–4r), zatímco Jenisch je přirovnává k nejlepším duchovním výtvorům (| 9v):

¹¹ Prostý způsob života je třeba chápat jako usedlý, zemědělský a omezený.

86

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milkuse Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datace a intertextové souvislosti

J 9v

Přísloví a drobná vyprávění však mají ráz vtipu, pozorovacího=|| ducha a zkušenostní moudrosti, jaký může být vlastní nejlepším || duchovním výtvorům tohoto druhu.

M 3v–4r

Mé hlavní úsilí nyní směřovalo k tomu, ‖ [...] připojit mnohá litevská ‖ přísloví, v nichž se zvláště odhaluje génius jazyka

Milkus i Jenisch považovali litevský jazyk za vhodný k překládání písní (srov. M 5r–5v a J 7r). Všechna Jenischova převzetí jsou nepřímá, implicitní, Milkauovy myšlenky jsou parafrázovány a integrovány¹²

2.4. Souvislosti Heilsbergovy předmluvy s Milkauovou a Jenischovou předmluvou

Heilsbergova předmluva byla napsána přibližně o sedm měsíců později než Milkauova a o šest týdnů později než Jenischova, takže se mohl opírat o obě. Přesto s Milkauovou předmluvou neexistují výrazné intertextové souvislosti, snad s výjimkou zmínky o vyšších společenských vrstvách, které musejí umět litevsky, přičemž dobře se jazyk naučit je údajně obtížné kvůli nedostatku slovníků a gramatik:

(9) H 15r

Musejí se naučit jazyk, avšak kvůli nedostatku dobrých gramatik a slovníků je to velmi obtížné. Proto jsou jejich znalosti jazyka i řečové dovednosti často zdaleka nedokonalé.

H 15r

Ti se musí naučit jazyk, což je pro ně=|| kvůli nedostatku dobrých gramatik a slovníků || velmi obtížné. Proto také jejich znalost jazyka=|| a jazyková obratnost často zůstávají velmi nedokonalé.

M 2v

Už jen k využití tohoto prostředku, vůbec pak || k tomu, aby člověk v kratším čase, alespoň do jisté míry úplně a správně,=|| zvládl tento jazyk, je slovník spolu s gramatikou || nezbytnou, ba právě v nynější=|| době mimořádně naléhavou potřebou.

¹² Je třeba dodat, že Jenisch při popisu příbuznosti litevského jazyka se slovanskými, řeckým a dalšími jazyky vycházel také z traktátu Pilypase Ruigyse Betrachtung der Littauischen Sprache, in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften (1745) a z dalších pramenů. Některé již byly uvedeny (viz Koženiauskienė 1990: 629–630, Sidabraitė 2020: 197–200), avšak ke stanovení pramenů, o něž se opíral, je stále zapotřebí zvláštního výzkumu.

Straipsniai / Articles

87

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Více souvislostí lze nalézt s Jenischovou předmluvou: v některých tvrzeních se Heilsberg opírá o Jenische, jiným však odporuje, ale ani v jednom, ani v druhém případě autora tvrzení neuvádí, takže intertextové souvislosti jsou pouze implicitní.

Již bylo zmíněno, že Jenisch hodnotil přimykání malých národů, jejich zvyků a jazyka k převládajícím národům jako samovolný proces, vznikající „v důsledku kulturního pokroku“ (J 6v), tedy jako akulturaci. Nebyl nakloněn ani odporovat zavedení němčiny v Pruské Litvě (J 10r–10v), dokonce uvažoval o jejím přínosu pro kulturu a vzdělání, jen ho „odzbrojila“ mimořádná připoutanost Litevců k mateřskému jazyku, a proto se mu to zdálo nemožné (J 9v–10v). Heilsberg svou předmluvu rovněž zahájil úvahami o možném prospěchu společného zemského jazyka pro stát, avšak brzy se vydal jiným směrem: „výhody se ukazují spíše jako domnělé než skutečné a o jejich dosažení je spíše záhodno neuvažovat než o ně usilovat“ (H 12r–12v). Tyto úvahy obě předmluvy zpočátku spojují, avšak odlišné vidění dalšího směru jejich autory rozděluje: Heilsbergovi připadá přirozenější, aby se státní úředníci učili jazyku provincie, nikoli naopak. Litevský jazyk je třeba zachovat proto, že ztrátou jazyka by se ztratila i národnost (H 14v–15r). Vliv jazyka na morálku je však v obou předmluvách zdůrazněn (viz oddíl 2.1, analýzu příkladu (1)).

Heilsberg stejně jako Jenisch popisuje charakter Litevce, jen jej rozvíjí ještě podrobněji. Popisy se liší, avšak mezi charakteristickými rysy existují souvislosti: 1) v obou se zdůrazňuje láska k vlasti a mateřskému jazyku, smysl pro společenství, přátelskost, pohostinnost, ušlechtilost, zdrženlivost, stálost a pověrčivost (H 13r–14v; J 10v–11v); 2) mravnost žen (H 14r–14v; J 11r). Jenisch však národní hrdost přičítal k nedostatkům (J 11r), zatímco Heilsberg považoval zdrženlivost vůči jiným národům, zejména vůči přistěhovaným cizincům, nikoli za vadu, nýbrž za pevnost a stálost charakteru. I zde je patrný prvek diskuse: Heilsberg oponuje tvrzením, že ti, kteří již vědí, že tento národ pocítil negativní důsledky novot vnucovaných přistěhovalci, jejich domýšlivé nároky a pohrdání, budou shovívavěji hodnotit i takovou jeho zdrženlivost (H 13v–14r).

Heilsberg upozornil, že cizinci usilují o místa litevských kazatelů a učitelů. Zmínil příchozí ze Slezska, Pomořanska a vůbec Němce – ti se musejí naučit litevsky, a proto jsou zapotřebí dobré učební pomůcky: gramatiky a slovníky (H 15r). Jenisch rovněž psal, že v Pruské Litvě působí jako církevní služebníci a učitelé především Němci – Prusové nebo Slezané – a že nutně potřebují úplný slovník litevského jazyka:

(10) H 15r

Právě proto se místa litevských kazatelů a učitelů snaží zaujmout cizinci: Slezané, Pomořané, zkrátka Němci. Ti se musí naučit jazyk, a pro nedostatek dobrých gramatik a slovníků je to velmi obtížné.

88

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milka jako Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

H 15r

Právě proto jsou to cizinci, || Slezané, Pomořané, ^evůbec Němci, kteří se chtějí=|| kvalifikovat na místa= litevských kazatelů a škol=||ních míst. Ti se musí naučit jazyk, což je pro=|| ně kvůli nedostatku dobrých gramatik a slovníků || velmi obtížné.

J 10r

Da es nun mei=ſtentheils Teutſche, z. B. Preußen oder Schleſier ſind, || welche ſich den Schul= und Kirchen=Aemtern in Litthauen || widmen; ſo muß dieſen inſbesondere ein verbeſſertes || und vollſtändiges Wörterbuch der littauiſchen Spra=||che ein willkommenes Geſchenk ſeyn

Heilsberg zdůraznil důvěru, kterou si učitelé a soudci získají, pokud ovládají litevský jazyk. Jenisch tvrdil podobně: nadřízení si nemohou získat důvěru Litevců jinak než tím, že s nimi budou mluvit jejich jazykem:

(11) H 15r

Je neuvěřitelné, jak velkou důvěru získá učitel a soudce, jeho učení a příkaz, jestliže ovládá jazyk národa.

H 15r

Je neuvěřitelné, kolik důvěry u lidu učitel a soudce || získá pro sebe, své učení a své příkazy, když ovládá lidový=|| jazyk.

J 10r

jejich nadřízení || každého druhu si nemohou bezpečným způsobem získat || jejich důvěru jinak než tím, že k nim budou mluvit || jazykem jejich kmene.

Jenisch při charakteristice pruských Litevců tvrdil, že mají všechny přednosti národů žijících skromně a izolovaně a jen málo jejich nedostatků; k těm posledním řadil národní hrdost, sklon k opilství a pověrčivost (ta je zřejmě třeba chápat jako setrvávání u starého předkřesťanského náboženství). Odstranit tyto nedostatky pomůže vzdělání: hrdost se vlivem osvícenských idejí západních sousedů promění v obecnou úctu k člověku, sklon k opíjení pod vlivem kultury postupně vymizí a před pověrčivostí a předsudky budou schopni ochránit osvícení učitelé (J 10v–11v). Heilsberg souhlasil, že Litevec si váží náboženství, dosud však není zcela osvobozen od pověr, vlivem vzdělání však již rychle postupuje vpřed:

(12) H 13r

a přestože v současnosti ještě není zcela osvobozen od pověr, nelze popřít, že se stále více osvěcuje.

Straipsniai / Articles

89

ONA ALEKNAVIČIENĖ

H 13r

a i když ještě není zcela prost pověr: přesto || mu nelze upřít, že ve=|| osvícenství postupuje.

J 11v

Osvícená a svědomitá mládež= a lid=||oví učitelé ho konečně budou umět uchránit před pověrčivými blud=||ami a předsudky.

Jenisch, když hovořil o všech jazycích obecně, včetně jazyků nevzdělaných národů, vyzdvihl jejich schopnost vyjadřovat vtip, projevovat pozorovací talent, schopnost úsudku a bystrost; vědcům proto poskytuje materiál osobitá struktura každého jazyka, tvoření slov, jejich spojování, rčení a přísloví (J 6r–6v). Kromě toho zdůraznil, že litevská přísloví a krátká vyprávění se vyznačují vtipem, bystrostí a životní moudrostí (J 9v) (o souvislosti Jenischových tvrzení s tvrzeními Milka viz kap. 2.3, příklad (8)). Heilsberg, když Jenischova tvrzení parafrázoval, předložil podobné myšlenky: v prvním případě chápal vtip, pozorovací talent a schopnost úsudku jako projevy při dávání výstižných přezdívek, ve druhém připisoval malým folklorním formám výchovnou funkci pro mládež:

(13) H 14v

Vynikají vtipem při posuzování druhých a schopností posuzovat správně; odtud pochází výstižnost přezdívek, které dávají a které tak přesně označují individuální, vystupující rys charakteru.

H 14v

Jejich bystrý úsudek při posuzování druhých a || správnost jejich soudů vynikají; odtud výstižnost přezdívek, které dávají a které tak správně=|| označují individuální a nápadné rysy charakteru.

J 6r–6v

V každém jazyce, jakkoli hrubý a nevzdělaný může být, rozvíjí lidský duch množství || vtipu, pozorovacího nadání, soudnosti a bystrosti=|| [...] každý jazyk nabízí prostřednictvím || svébytné stavby, tvoření slov, spojování slov, || slovních= obratů a přísloví bohatý materiál.

(14) H 14v

Samotný jazyk je bohatý na poučná aforismata, rčení a významná přísloví. Jimi zasévají do duší mládeže zárodky počestnosti a národních ctností.

H 14v

Jazyk sám je bohatý na mravní jádra= a || výroky a významná přísloví. Jejich prostřednictvím zasévají do duší mládeže zárodky || poctivosti a jejích národních ctností.

90

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Předmluvy ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

∫ 9v

Přísloví a krátká vyprávění však nesou pečeť vtipu, pozorovacího=||ducha a zkušenostní moudrosti, jaká může být vlastní nejlepším || duchovním výtvorům tohoto druhu.

Jenischova předmluva inspirovala také Heilsbergovu myšlenku o litevských písních, pouze Heilsberg nejprve vyzdvihl zálibu ve zpěvu obecně, zpívání před prací a po jejím dokončení, a poté toto tvrzení doplnil o city příznačné pro písně s milostnou tematikou:

(15) H 14v

Litevci rádi zpívají. Zpívají a radují se před prací i po jejím dokončení a z jejich písní (Daynos) vanou nejněžnější city lásky a přátelství.

H 14v

Litevci jsou milovníci zpěvu. || Zpívají a jsou veselí před prací i po ní, || a jejich písně (Daynos) vydechují nejněžnější po=||city lásky a přátelství.

∫ 9v

Malé milostné písně Litevce, Dai=||nos zvané, dýchají přirozeností, vroucností a || něžností.

Jenisch hodnotil písně zvláště příznivě; v předmluvě zmínil také německého literárního teoretika Gottholda Ephraima Lessinga (1729–1781). Ten je roku 1759 představil německým literátům, když zveřejnil překlady dvou písní publikovaných v traktátu Pilypa Ruigyse Betrachtung der Littauischen Sprache, in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften (1747) do němčiny.

Heilsbergovy předělávky byly vytvořeny podobně jako Jenischovy a Kantovy: parafrázováním a integrací, přičemž některá tvrzení byla rozvedena a konkretizována. V Heilsbergově předmluvě jsou patrné prvky polemiky s Jenischem, zejména pokud jde o přetrvání litevského jazyka a hodnocení národního charakteru.

ZÁVĚRY

1. Pořadí předmluv ke slovníku Kristijonase Gotlybase Milka Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800), jejichž autory jsou sestavovatel, kantor Milkus (Pilkalnis), kněz a filozof Daniel Jenisch (Berlín), rada Komory války a domén v Královci a inspektor škol Východního Pruska Christoph Friedrich Heilsberg (Královec) a filozof Immanuel Kant (Královec), odpovídá chronologii jejich sepsání. Na základě Milkusova dopisu Heilsbergovi z 11. dubna 1799 bylo zjištěno, že Milkus mohl předmluvu napsat na jeho podnět v dubnu až květnu 1799.

Straipsniai / Articles

91

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Protože intertextová analýza ukazuje, že Kant vycházel ze všech tří, je třeba jeho předmluvu datovat po 24. prosinci 1799 (po Heilsbergově předmluvě).

2. Milkusova předmluva je určena nejen slovníku, ale i gramatice Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-Lehre (1800), Heilsberg zmínil obě díla, Jenisch pouze slovník jako dílo mimořádného významu, zatímco Kantova předmluva „Nachschrift eines Freundes“ není spojena ani s jedním dílem – plní funkci post scriptum a zdůrazňuje myšlenku významu čistoty jazyka a nutnosti ji zachovat.

3. Intertextové vztahy spojují Jenischovu předmluvu s Milkusovou, Heilsbergovu s Jenischovou a Milkusovou a Kantovu s Milkusovou, Jenischovou a Heilsbergovou předmluvou. Převzetí jsou parafrázovaná a implicitní, s výjimkou jediného referenčního převzetí na začátku Kantovy předmluvy. Převzetí jsou nejčastěji utvářena kombinováním tvrzení z několika předmluv a uplatněním rozšiřující strategie – modifikací a přidáváním doplňujících informací.

4. Protože Heilsberg inicioval Milkusovu předmluvu, jednu sám napsal, byl prostředníkem mezi Milkusem a tiskárnami, udržoval styky se všemi autory a měl pravomoci vyplývající z úřadu, mohl shromáždit všechny předmluvy, vytvořit jejich autorům podmínky, aby se opírali o texty druhých, a tak utvořit aktuální diskurs o otázkách užívání litevského jazyka a vydávání učebních knih.

5. Hlavní tvrzení, která mají souvislosti v několika předmluvách: osobitost charakteru pruského Litevce a jazyk jako prostředek jeho utváření a zachování (Jenisch, Heilsberg, Kant); starobylost litevského jazyka a jeho význam pro vědu, zejména pro historii (Jenisch, Kant); územní izolovanost litevského národa a jazyka (Milkus, Jenisch, Kant); souvislost jazyka a morálky (Jenisch, Heilsberg); rozšíření užívání litevského jazyka (Milkus, Heilsberg, Kant); nutnost, aby se nelitevci pracující v zemi naučili jazyk (Milkus, Heilsberg); možnost získat důvěru pouze pro úředníky ovládající litevštinu (Jenisch, Heilsberg); potřeba a hodnota slovníku a gramatiky jako učebnic jazyka (Milkus, Jenisch, Heilsberg); láska Litevců k vlastnímu jazyku (Jenisch, Heilsberg); upřímnost a něha zpívaného folkloru (Jenisch, Heilsberg); hodnota malých folklorních žánrů (Milkus, Jenisch, Heilsberg); patriotismus (Jenisch, Heilsberg); národní hrdost (Jenisch, Heilsberg, Kant); nedůvěra k cizincům (Jenisch, Heilsberg); loajalita k nadřízeným (Heilsberg, Kant); vtip, bystrost a schopnost posuzovat (Jenisch, Heilsberg); mravnost žen (Jenisch, Heilsberg); pověrčivost a možnost překonat ji vzděláním (Jenisch, Heilsberg).

92

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratar­mės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

PRAMENY A LITERATURA

Aleknavičienė Ona 2020: Povila Frydricha Ruigyse Anfangsgründe einer Littauischen Grammatik (1747) – pátá gramatika litevského jazyka Pruské Litvy. – Aleknavičienė Ona, Blažienė Grasilda. Povilas Frydrichas Ruigys. Monografija, gramatikos indeksai, Vilnius: Institut litevského jazyka, 123–271.

Bense Gertrud 2006: Mielcke, Kant und Königsberg. – Navicula litterarum Balticarum, vyd. St. Kessler, Ch. Schiller, Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 209–212.

Bitinienė Audronė 2005: Vědecký styl a jeho intertextualita. – Žmogus ir žodis 1, 68–72.

Erler Georg 1911/1912: Matriky a seznamy absolventů Albertovy univerzity v Královci i. Pr. 2, Leipzig: Verlag von Duncker & Humblot.

Gineitis Leonas 1990: Kristijonas Donelaitis ir jo epocha, Vilnius: Vaga.

Girdžijauskas Juozas 1990: Kristijonas Gotlybas Milkus. – Kristijonas Gotlybas Milkus. Pilkainis. Poezija, proza, sest. L. Citavičiūtė, J. Girdzijauskas, Vilnius: Vaga, 5–34.

H – Heilsberg Christoph Friedrich 1799 [1800]: Dritte Vorrede. – Mielcke Christian Gottlieb. Littauisch=deutsches und Deutsch=littauisches Wörter=Buch [...], Königsberg: Im Druck und Verlag der Hartungschen Hofbuchdruckerey, 1800, [12r–15v].

Heilsberg Christoph Friedrich 1795–11–07: Brief an Immanuel Kant. Online přístup: https://korpora.zim.uni-duisburg-essen.de/Kant/briefe/686.html [navštíveno 2021–06–04].

Heilsberg Christoph Friedrich 1796–05–22: Brief an Immanuel Kant. Online přístup: https://korpora.zim.uni-duisburg-essen.de/Kant/briefe/705.html [navštíveno 2021–06–04].

Heilsberg Christoph Friedrich 1798–02–27: Brief an Immanuel Kant. Online přístup: https://korpora.zim.uni-duisburg-essen.de/Kant/briefe/800a.html [navštíveno 2021–06–04].

Helbig Jörg 1996: Intertextualität und Markierung. Untersuchungen zur Systematik und Funktion der Signalisierung von Intertextualität, Heidelberg: Winter.

Heinemann Wolfgang 1997: K vymezení pojmu intertextualita z textovělingvistického hlediska. – Textbeziehungen. Linguistische und literaturwissenschaftliche Beiträge zur Intertextualität, vyd. J. Klein, U. Fix, Tübingen: Stauffenburg Verlag, 21–37.

Straipsniai / Articles

93

ONA ALEKNAVIČIENĖ

J – Jenisch Daniel 1799 [1800]: Żwęte Vorrede. – Mielcke Christian Gottlieb. Littauisch=deutsches und Deutsch=littauisches Wörter=Buch [...], Königsberg: Im Druck und Verlag der Hartungſchen Hofbuchdruckerey, 1800, [6r–11v].

Jenisch Daniel 1796: Philosophisch-kritische Vergleichung und Würdigung von vierzehn ältern und neuern Sprachen Europens [...], Berlin: bei Friedrich Maurer.

K – Kant Immanuel 1800: Nachschrift eines Freundes. – Mielcke Christian Gottlieb. Littauisch=deutsches und Deutsch=littauisches Wörter=Buch [...], Königsberg: Im Druck und Verlag der Hartungſchen Hofbuchdruckerey, 1800, [16r–16v].

Kant Immanuel 2008: Anthropology, History and Education, ed. G. Zöller, R. Louden, Cambridge et al.: Cambridge University Press.

Kern Udo 2007: Denn ich bin ein Mensch gewesen. Úvod do života a díla Immanuela Kanta. – Kern Udo (vyd.). Was ist und was sein soll. Natur und Freiheit bei Immanuel Kant, Berlin, New York: Walter de Gruyter, 43–92.

Koženiauskienė Regina 1990: XVI–XVIII amžiaus prakalbos ir dedikacijos, Vilnius: Mokslas.

Koženiauskienė Regina 2003: Intertextualita: reference, domnělý dialog a jiné formy stylistického vyjádření. – Lietuvių kalba 1, 1–10.

M – Mielcke Christian Gottlieb 1800: Erſte Vorrede. – Mielcke Christian Gottlieb. Littauisch=deutsches und Deutsch=littauisches Wörter=Buch [...], Königsberg: Im Druck und Verlag der Hartungſchen Hofbuchdruckerey, 1800, [2r–5v].

Malter Rudolf, vyd. 1990: Immanuel Kant in Rede und Gespräch, Hamburg: Felix Meiner Verlag.

Meyer William 1927: Kantova prababička Anna Mielcke. – Altpreußische Geschlechterkunde 1, 121–122.

Melnikova Irina 2003: Intertekstualumas: teorija ir praktika, Vilnius: Vilniuské univerzitní nakladatelství.

Mielcke Christian Gottlieb 1799-04-11: Brief an Christoph Friedrich Heilsberg. GStA PK: XX. HA, Rep. 5, Titel 22, Nr. 13, 12r; publikováno: Triškaitė, Sidabraitė 2019, 226–229.

Mielcke Christian Gottlieb 1800: Littauisch=deutsches und Deutsch=littauisches Wörter=Buch [...], Königsberg: Im Druck und Verlag der Hartungſchen Hofbuchdruckerey.

Petrauskaitė Rūta, Šinkūnienė Jolanta 2015: Znovu o intertextualitě. Co vypovídá o vědeckém textu? – Kalbotyra 67, 67–85.

94

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratar­mės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

Putinaitė Nerija 2004: Paskutinioji proto revoliucija. Kanto praktinės filosofijos studija, Vilnius: Aidai.

Putinaitė Nerija 2005: Kant a Donelaitis o charakteru Litevce. – Naujasis židinys-Aidai 1–2, 34–40. Online přístup: https://nzidinys.lt/wp-content/uploads/2018/12/NZ-2005-nr-1-2.pdf [navštíveno 2021-06-03].

Putinaitė Nerija 2003: (Ne)Litevka Kant. – Naujasis židinys-Aidai 7–8, 389–396. Online přístup: https://nzidinys.lt/wp-content/uploads/2018/12/NZ-2003-nr-7-8.pdf [navštíveno 2021-06-04].

Rickevičiūtė Kristina 1968: Pohled I. Kanta na litevský jazyk a kulturu. – Problemos 1, 56–65.

Shell Susan 2011: „Nachschrift eines Freundes“: Kant o jazyce, přátelství a pojmu národa. – Kantian Review. Cambridge University Press. Online přístup: https://vdocuments.mx/nachschrift-eines-freundes-kants-postscript-of-a-friend.html [navštíveno 2021-05-06].

Sidabraitė Žavinta 2006: Kristijonas Gotlybas Milkus. Gyvenimas ir literatūrinė veikla, Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru.

Sidabraitė Žavinta 2020: Předmluva Immanuela Kanta ve slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho (1800). – Res Humanitariae 28, 192–208. Online přístup: https://e-journals.ku.lt/journal/RH/article/2240/info [navštíveno 2021-06-06].

Triškaitė Birutė 2019: Rodina Milků v Pruské Litvě v 17.–18. století: rekonstrukce genealogie. – Archivum Lithuanicum 21, 73–216. Online přístup: https://etalpykla.lituanistikadb.lt/object/LT-LDB-0001:J.04~2019~1602792393041/J.04~2019~1602792393041.pdf [navštíveno 2021-05-06].

Triškaitė Birutė, Sidabraitė Žavinta, eds., 2019: Lituanistinio sąjūdžio XVIII amžiaus Prūsijoje atodangos 2. Dokumentinis Milkų šeimos palikimas = Die Hintergründe der lituanistischen Bewegung im 18. Jahrhundert in Preußen 2. Das dokumentarische Erbe der Familie Mielcke, Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru.

Zinkevičius Zigmas 1990: Lietuvių kalbos istorija 4. Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas.

Straipsniai / Articles

95

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Předmluva a předmluvy ke slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800): datování a intertextové souvislosti

SHRNUTÍ

Článek se zaměřuje na analýzu předmluvy a tří předmluv ke slovníku Christiana Gottlieba Mielckeho Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800). Jejich autory jsou kantor Mielcke (Pilkalnis), sestavovatel slovníku, kněz Daniel Jenisch (Berlín), Christoph Friedrich Heilsberg (Královec), asesor Komory války a domén a školní inspektor Východního Pruska, a filozof Immanuel Kant (Královec).

Pořadí, v němž jsou předmluva a předmluvy ve slovníku uvedeny, odpovídá chronologii jejich sepsání. Na základě Mielckeho dopisu Heilsbergovi z 11. dubna 1799 bylo určeno, že Mielcke napsal předmluvu v dubnu až květnu 1799, povzbuzen Heilsbergem. Intertextová analýza ukazuje, že Kant vycházel z předmluvy a dvou předmluv; jeho předmluvu je proto třeba datovat po 24. prosinci 1799 (po Heilsbergově předmluvě).

Mielckeho předmluva nebyla napsána pouze ke slovníku, ale také ke gramatice Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-Lehre (1800); Jenischova a Heilsbergova předmluva byly věnovány pouze slovníku, který považovaly za dílo mimořádného významu, zatímco Kantova předmluva „Nachschrift eines Freundes“ není spojena ani s jedním dílem – plní funkci post scriptum a zdůrazňuje myšlenky o významu čistoty jazyka a nutnosti jejího zachování.

Intertextové souvislosti spojují Jenischovu předmluvu s Mielckeho předmluvou a Heilsbergovu předmluvu s Jenischovou předmluvou a Mielckeho předmluvou. Kantova předmluva má naproti tomu souvislosti s Mielckeho předmluvou a Jenischovou a Heilsbergovou předmluvou. Citace jsou parafrázované a implicitní, s výjimkou jediné referenční citace na začátku Kantovy předmluvy. Obvykle jsou formulovány kombinováním tvrzení z několika textů a uplatněním rozšiřující strategie – modifikací a přidáváním doplňujících informací.

Protože Heilsberg byl iniciátorem Mielckeho předmluvy, jednu sám napsal, byl prostředníkem mezi Mielckem a tiskárnou, udržoval kontakty se všemi autory a byl také úředníkem s určitými pravomocemi, mohl shromáždit všechny texty a umožnit jejich autorům odkazovat na texty druhých, a tak vytvořit diskurs relevantní pro užívání litevského jazyka a vydávání vzdělávacích knih.

Hlavní tvrzení, která mají souvislosti v několika textech, jsou tato: osobitý charakter pruského Litevce a jazyk jako prostředek jeho

96

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Kristijono Gotlybo Milkaus žodyno Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch (1800) pratarmės: datavimas ir intertekstinės sąsajos

utváření a zachování (Jenisch, Heilsberg, Kant); litevština jako starobylý jazyk a její význam pro vědu (Jenisch, Kant); územní izolovanost litevského národa a jazyka (Mielcke, Jenisch, Kant); souvislost jazyka a etiky (Jenisch, Heilsberg); rozšíření užívání litevštiny (Mielcke, Heilsberg, Kant); nutnost, aby se nelitevci pracující v regionu naučili jazyk (Mielcke, Heilsberg); výlučná možnost získat důvěru pro služebníky, kteří plynně ovládají litevštinu (Jenisch, Heilsberg); potřeba a hodnota slovníku a gramatiky jako vzdělávacích knih pro učení se jazyku (Mielcke, Jenisch, Heilsberg); láska Litevců k jejich jazyku (Jenisch, Heilsberg); upřímnost a něha lidových písní (Jenisch, Heilsberg); hodnota malých folklorních žánrů (Mielcke, Jenisch, Heilsberg); patriotismus (Jenisch, Heilsberg); národní hrdost (Jenisch, Heilsberg, Kant); nedůvěra k cizincům (Jenisch, Heilsberg); loajalita k nadřízeným (Heilsberg, Kant); vtip, bystrost a schopnost posuzovat (Jenisch, Heilsberg); mravnost žen (Jenisch, Heilsberg); předsudky a možnost překonat je vzděláním (Jenisch, Heilsberg).

Přijato 4. října 2021.

ONA ALEKNAVIČIENĖ

Institut litevského jazyka

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva

[email protected]

Straipsniai / Articles

97