VYTAUTAS KARDELIS Vilniuská univerzita Oblasti vědeckého výzkumu: dialektologie, dialektometrie, variabilita v jazyce, dějiny jazyka, kognitivní sémantika. DOI: doi.org/10.35321/all90-14

Laimutis Bilkis

OIKONYMA Z MATRIK LINKMENĚNSKÉHO KOSTELA Z 18. STOLETÍ, KTERÁ SE NEDOCHOVALA DO DNEŠNÍCH DNŮ

Vilnius: Institut litevského jazyka, 2023, 183 s. DOI doi.org/10.35321/e-pub.65.linkmenu-istoriniai-oikonimai ISBN 978-609-411-350-5

Na samém konci roku 2023 byla publikována monografie Linkmenų bažnyčios XVIII amžiaus metrikų oikonimai, neišlikę iki šių dienų, jejímž autorem je dr. Laimutis Bilkis, vedoucí vědecký pracovník Centra pro výzkum baltských jazyků a onomastiky Institutu litevského jazyka, profesionální a pečlivý badatel litevských místních jmen. Monografie je věnována 650. výročí prvního uvedení Liñkmenů v historických pramenech. Vyšla v elektronické podobě a čtenářům je na internetu dostupná na adrese: https://lki.lt/wp-content/uploads/2023/12/laimutis-bilkis-linkmenu-oikonimai-monografija-2023.pdf.. Na obálce solidní monografie o 183 stranách je fotografie kostela v Liñkmenech, kterou pořídil sám autor monografie. V samotném textu jsou ilustrace, například zajímavý fragment mapy farností Utena, Labanoras, Suvaiñiškis, Linkmenys a Kuktiškės z roku 1812 (s. 13), obálky matrik křtů a sňatků kostela v Linkmenys z let 1740–1760 (LkmKRII, LkmJnII) (s. 18), jakož i fragmenty matričních knih. Nechybějí ani statistické diagramy doplňující a ilustrující zobecnění.

Je zajímavé, že matriční knihy kostela v Linkmenys předal autorovi monografie před 20 lety badatel historické toponymie Vidas Garliauskas, což je symbolické,

Recenzijos / Reviews

335

VYTAUTAS KARDELIS

že výzkum vyšel v roce 2023, kdy Liñkmenys slaví krásné jubileum – 650. výročí zmínky v historických pramenech. Proto, jak říká sám autor: „[p]ředkládaný výzkum je mimo jiné i skromným pokusem přispět k odhalení úctyhodných dějin městečka a jeho okolí, k analýze a publikování skutečností známých jen málokomu“ (s. 9).

Monografii tvoří Předmluva, Úvod, v němž je podán přehled výzkumu, vymezena jeho důležitost a motivy volby zkoumaného objektu a rovněž uveden cíl práce, úkoly, rozsah a metodologie. Nejdůležitější, analytickou a badatelskou část monografie tvoří čtyři kapitoly: „Oikonyma místního jmenného původu“, „Oikonyma osobního jmenného původu“, „Oikonyma apelativního původu“ a „Oikonyma nejasného původu“. První kapitola se dále dělí na tyto podkapitoly: „Oikonyma odvozená od hydronym, která pojmenovávala zaniklá sídla“, „Oikonyma hydronymního původu užívaná variantně, která pojmenovávala nyní existující nebo v meziválečném období existující sídla“, „Oikonyma hydronymního původu s nejasným statusem“, „Oikonyma oronymního původu“. Podkapitoly druhé kapitoly: „Oikonyma pojmenovávající zaniklá sídla“, „Oikonyma užívaná variantně, pojmenovávající nyní existující sídla“, „Oikonyma s nejasným statusem“. Třetí kapitola je rozdělena na tyto podkapitoly: „Oikonyma pojmenovávající zaniklá sídla“, „Oikonyma užívaná variantně, pojmenovávající nyní existující sídla“, „Oikonyma s nejasným statusem“. Čtvrtá kapitola se na podkapitoly nedělí. První, druhá a třetí kapitola jsou navíc zakončeny shrnutími.

Na konci monografie jsou uvedeny stručné a konkrétní závěry. Připojeny jsou také prameny a použitá literatura, seznam zkratek, anglické resumé, rejstříky místních a osobních jmen. Monografie obsahuje veškerý vědecký aparát povinný pro práce tohoto druhu. Rozsah práce odpovídá požadavkům kladeným na monografii. Jazyk monografie je odborný, plynulý a správný. Struktura monografie je dobře promyšlená, jasná a důsledná: v prvních třech kapitolách jsou s ohledem na původ zkoumána oikonyma pojmenovávající zaniklá sídla, oikonyma užívaná variantně, pojmenovávající nyní existující sídla, a oikonyma s nejasným statusem. Každá kapitola je zakončena shrnutím, v němž jsou pro názornost a jasnost uvedeny i již zmíněné statistické diagramy. Přehled výzkumu je stručný, ale pro monografii dostačující. Cílem práce je „[i]dentifikovat zaniklá, tj. do našich dnů nedochovaná, oikonyma farnosti Liñkmenys z 18. století, odhalit rysy jejich vývoje a původu, a tím doplnit inventář litevských názvů sídel o nové údaje“ (s. 16). K uskutečnění cíle byly v monografii stanoveny tyto úkoly: 1) „[v]ybrat z matričních knih kostela v Liñkmenys zahrnujících uvedené období názvy sídel, které nemají ekvivalenty v oikonimii meziválečné Litvy a v pozdější oikonimii“; 2) „[p]odle možností určit jejich lokalizaci, status“

336

Acta Linguistica Lithuanica XC

Laimutis Bilkis. Oikonyma z matrik kostela v Linkmenys z 18. století, která se nedochovala do dnešních dnů

(zda pojmenovávala zaniklé sídlo, nebo šlo o dochovanou variantu jména), počátek užívání, příčiny zániku, charakter změn, pojednat o nejdůležitějších pravopisných rysech, analyzovat tvoření a popsat vztahy k vlastním a obecným slovům tvořícím základ původu“ (s. 16). Bez rozsáhlých úvah lze pouze konstatovat, že cíl výzkumu byl dosažen a stanovené úkoly splněny. Metody výzkumu jsou uvedeny takto: deskriptivní metoda, rekonstrukční metoda; k podpoře závěrů je využita statistická analýza. Zvolené metody jsou v zásadě použity správně. S ohledem na cíle a úkoly výzkumu, použité metody i provedenou analýzu nevyvolávají shrnutí kapitol monografie ani závěrečné výzkumné závěry pochybnosti. Ačkoli jde spíše o technický detail, velmi užitečné jsou rejstříky místních a osobních jmen, které čtenáři značně usnadňují práci.

Nelze uvést žádné zásadní výhrady ani důležité věcné připomínky, které by mohly znepokojovat badatele místních jmen nebo lingvisty jiné specializace čtoucí provedený výzkum — analýza byla provedena korektně a odůvodněně.

Je velmi chvályhodné, že se autor monografie pustil do výzkumu historické onomastiky. Je známo, že výzkum historické onomastiky vyžaduje nejen velkou pozornost, pečlivost a trpělivost při shromažďování empirického materiálu, ale také odpovídající kompetenci při jeho lingvistickém zkoumání. S těmito úkoly se autor monografie, jak již bylo uvedeno, v zásadě vypořádal. Šťastnou okolností přitom bylo i to, že „[d]ochovaly se téměř všechny církevní matriky z 18. století (i pozdější). V kostele v Linkmenys jsou uchovávány (nebo byly uchovávány) tyto matriční knihy: křty z let 1708–1940 (LkmKr₁) a sňatky z let 1716–1739 (LkmJ₁), křty a sňatky z let 1740–1760 (LkmKr₂, LkmJ₂), sňatky z let 1760–1795 (LkmJ₃), úmrtí z let 1760–1790 (LkmMr) a křty z let 1760–1790 (LkmKr₃)“ (s. 12).

Tato monografie Kolegy Laimutise Bilkise je podle mého názoru důležitá nejen pro výzkum místních jmen a nejen v tradičním lingvistickém kontextu (ačkoli jeden z cílů zní, jak již bylo uvedeno: „[p]ojednat o nejdůležitějších pravopisných rysech, analyzovat tvoření a popsat vztahy k vlastním a obecným slovům tvořícím základ původu“ (s. 16)). Nejde zde pouze o pravopis, tvoření a etymologii. Je důležité a potěšitelné, že se monografie neuzavírá v místnosti, jejíž interiér je výhradně lingvistický. Ještě důležitější a potěšitelnější je, že monografie navzdory pevné struktuře, jasné analýze a srozumitelným výsledkům není uzavřeným výzkumem, jehož téma by bylo beze zbytku vyčerpáno. Nejdůležitější a nejpotěšitelnější je, že monografie otevírá a ponechává perspektivy dalšího výzkumu, klade otázky a problémy, jimž bude v budoucnu třeba věnovat značnou pozornost.

Pro mne osobně bylo důležitých a zajímavých několik aspektů s perspektivou budoucího výzkumu. První z nich je historická sociolingvistika, především související s duchovními, kteří vyplňovali matriční knihy. Uvedu zde poněkud delší citát: „[J]e zřejmé, že nepsal jediný duchovní, protože se to odráží v některých zápisech. LkmKr₁ až do roku 1723 jistě psal již zmíněný Kazimieras Gonsiorovskis.“

Recenzijos / Reviews

337

VYTAUTAS KARDELIS

Později jsou jako osoby provádějící křty uvedeni ještě další lidé: Antanas Rosa (Antonius Rosa) 1731, Jokūbas Kazimieras Sadovskis (Iacobg Casimiruf Sadowski) 1732, 1733, mnich Steponas Vrozbitavičius (Fr Stephang Wrozbitowicz) 1738, mnich Pranciškus Lesota (Fr. Franciscus Lafsota) 1738, 1739, Petras Pliščiñskis (Petrg Pliszcẏnski) 1739, Mykolas Toplickis (Nicolaus Toplicki) 1739. V LkmKr₁₁ nejsou zaznamenány pouze zápisy Kazimierase Šukeviciuse. Zápisy dále pořídili vikář Kristoforas Lukoševičius (Christophorg Łukafzewicz) 1743, vikář v Linkmenys Andriejus Vainoravičius (Andreas Woynarowicz) v letech 1743–1757, mnich Liudvikas Toplickis (Frater Ludovicus Toplicki) 1746, františkánský mnich Marijonas Bogdanskis (Fr Marianus Bogdanski Francifcanus) 1747, Samuelis Višniovskis (Samuel Wiszniowski) 1751, františkánští mniši Viktoras Karevičius (Fr Victor Karewicz Francifcanus) a Juozapas Jacevičius (Fr Iosephg Iacewicz Francifcanus) 1757, Dominykas Stanevičius (Dominicq Stanie wicz) v letech 1757–1760, Pranciškus Lygeika (Francisca Ligieyko) 1758, Juozapas Augustinas Pavlovskis (Iosephus Augustinuf Pawłowski) 1759, mnich Bernardas Liubovickis (Fr Bernardanuf Lubowicki) 1759. Na LkmKr₁₁ nejsou zaznamenány pouze zápisy Kazimierase Šukeviciuse. Zápisy mohli v některých případech pořizovat nikoli sami duchovní uvedení v matrikách jako ti, kteří křtili nebo oddávali, nýbrž i jiné osoby spravující záležitosti kostela“ (s. 17–18).

Oikonyma jsou v monografii spolehlivě analyzována na základě tradičního strukturálního principu: fonetika, morfologie, tvoření. Je velmi důležité, že je ukázána a zdůrazněna variabilita místních jmen. Z variability pak vyvstává otázka, nakolik jsou varianty oikonym určovány strukturálními činiteli a nakolik zapisovatelem. Právě zde se podle mého názoru otevírá obtížná a nepříliš vděčná, avšak důležitá perspektiva výzkumu historické sociolingvistiky. Je patrně těžké očekávat, že by existovaly nějaké údaje o vzdělání, znalosti jazyků či biografických údajích osob, které zápisy pořizovaly, ale archivy někdy odhalují nejrůznější překvapení. Že je sociolingvistický aspekt zajímavý a důležitý, pokusím se ukázat na jednom příkladu: v monografii se běžné fonetické termíny píší v uvozovkách, např. „monoftongizace“. Autor se v poznámce 24 elegantně vyrovnává se situací: „[T]ermíny označující jevy považované za pravopisné zvláštnosti zapisovatelů oikonym („monoftongizace“, „vzdálená asimilace“, „asimilace“, „hypernormalizace“, „monoftongizace“) jsou uvedeny v uvozovkách, protože nejde o přirozené fonetické jevy probíhající v živém jazyce“ (s. 30). Ale právě zde se podle mého názoru otevírá perspektiva výzkumu: jsou to skutečně nepřirozené fonetické jevy probíhající v živém jazyce? Jestliže ano, pak se pozornost obrací k zapisovatelům: jaké podmínky, jaké motivy a jaké kontexty mohly variabilitu určovat? S těmito otázkami přímo souvisí další perspektivní aspekt historické sociolingvistiky, spojený se slavizací místních jmen. Autor tento termín v textu často používá a, jak je třeba chápat, o samotném procesu nepochybuje, srov.: „[R]ekonstruuje se“

338

Acta Linguistica Lithuanica XC

Laimutis Bilkis. Oikonyma z matrik kostela v Linkmenys z 18. století, která se nedochovala do dnešních dnů

s přihlédnutím ke způsobům slavizace, latinizace^¹ a jiného zkreslování onym, které již byly vyzdviženy v mnoha pracích litevské historické toponymie a antroponymie; konkrétní případy změn se probírají při analýze vývoje jednotlivých jmen“ (s. 20). Domnívám se, že zde není vše tak jednoduché, protože slavizace je proces, a proto se otevírá perspektiva zkoumat souvislosti mezi přirozenými fonetickými jevy probíhajícími v živém jazyce, pravopisem, záměry zapisovatelů (pokud je to možné) a kontexty slavizace – širšími i konkrétně spojenými s Linkmenys.

Druhým důležitým aspektem, který nepouští z dohledu právě projednávanou složku historické sociolingvistiky, je variabilita místních jmen. Již jsem zmínil, že významnou předností monografie je věnování značné pozornosti variabilitě: nejen variantním fonetickým či morfologickým formám, ale – a to je zvláště důležité – variantně užívaným oikonymům. Tato analýza je užitečná nejen v lokálním smyslu, ale je důležitá pro širší teoretické studium místních jmen, a dokonce i etnogeneze. Příklad. *Kalviai, *Kavoliai (← litev. kálvis, kavòlius, kavõlis ⇔ dnes Cijōnai (s. 101–102, 134) – kdyby takové údaje a doklady variability neexistovaly, nebylo by obtížné se domnívat, že Cijōnai je staré, původní místní jméno a že jeho etymologicky založená sociolingvistická interpretace by mohla vést na scestí. Obecně jsou s variabilitou místních jmen spojeny dvě otázky: 1) proč jedno z variantních (konkurenčních?) místních jmen zaniklo? Na tuto otázku poskytuje autor nejvíce odůvodněných a přesvědčivých odpovědí v závěrech. Tato otázka je samozřejmě snazší než druhá, obtížná: 2) proč vůbec varianty místních jmen vznikly (konkurenční varianty?)? Autor se domnívá, že „[m]nožství historických variant pravděpodobně způsobilo to, že se v matrikách zapisovaly z živého jazyka (po vyslechnutí od místních obyvatel účastnících se obřadů), nebyly normovány, sjednocovány ani kodifikovány. Lze souhlasit s domněnkou jiných badatelů, že variabilita mohla vzniknout i v důsledku užívání samostatných názvů částí sídel (samot, parcel)“ (s. 133). To je pravda, ale podle mého názoru jde jen o špičku ledovce, neboť se odvažuji předpokládat, že vznik variability je dosti komplexní jev. Jako jednu ze složek tohoto komplexu lze připomenout osoby vyplňující matriky. Bylo by však možné podívat se i na současný stav – zda místní jména v dnešním živém jazyce rovněž variují. Vidím zde tedy značnou perspektivu budoucího výzkumu. Jako technický prostředek by snad mohl být vhodný tento způsob analýzy: v badatelské části monografie jsou oikonyma všech knih zkoumána společně. Taková volba autora je zcela možná a srozumitelná. Do budoucna by bylo možné uvažovat i o alternativě: seskupit oikonyma a jejich varianty podle jednotlivých knih a vzájemně je porovnat – možná by se ukázaly další zákonitosti.

^¹ Zvýraznění moje – V. K.

Recenzijos / Reviews

339

VYTAUTAS KARDELIS

A poslední myšlenka související s perspektivami: v monografii jsou zařazeny fragmenty mapy farnosti z roku 1812. Bylo by velmi zajímavé a cenné vidět celou mapu, a ještě zajímavější by byla současná mapa, na níž by byla patrná oikonyma, která se do dnešních dnů nedochovala, a jejich geografický vztah k dnešním názvům – a to vše v digitální podobě!

Není těžké pochopit, že zde uvedené věci nejsou tím, co v monografii chybí. Jsou spíše jakýmisi milníky, jimiž autor monografie nezištně vyznačuje plavební dráhu budoucího výzkumu pro sebe i pro další badatele.

Monografie Kolegy Laimutise Bilkise je nepochybně cenná a zajímavá nejen pro badatele oikonym, ale i pro dialektology, historiky jazyka, badatele etnogeneze a historiky.

Jako člověk z Linkmenys se z této práci Kolegy raduji a přeji mu, aby i nadále úspěšně pokračoval ve výzkumu matrik kostela v Linkmenys z 18. století.

Přijato 6. května 2024.

VYTAUTAS KARDELIS

Vilniuská univerzita Filologická fakulta Ústav aplikované lingvistiky Katedra litevského jazyka Universiteto g. 5, LT-01131 Vilnius, Lietuva [email protected]

340

Acta Linguistica Lituanica XC