RECENZE, PŘEHLEDY,

INFORMACE, BIBLIOGRAFIE

PROBLÉMY DĚJIN A SOUČASNOSTI TERMINOLOGIE

Na památku Kazimierase Gaivenise

Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004, 380 p.

Objemná terminologická kniha se představuje ve vážném, ale i vtipném a neotřelém hávu (výtvarník Alfonsas Žvilius), s přehlednou sazbou (Neda Marcinkienė a Audronė Stanislovaitienė) – ve vydávání odborné literatury se nakladatelství Institutu litevského jazyka odlišuje osobitou tváří, v níž je patrný humanistický duch.

Odlesky tohoto ducha se třpytí i pod hávem, nejvýrazněji v části I – jako by byla z papíru patinovaného stářím – Kazimieras Gaivenis – člověk a vědec (13–82). Jejím základem byla oslava 70. výročí narození jazykovědce a terminologa (1934–2003). Část in memoriam otevírají vzpomínky jazykovědkyně Jolanty Gaivenytė-Butlerové, čerpané z otcova vyprávění a zápisků – o rodné vesničce Stūčiai na severním břehu jezera Tauragnas, rodinné historii, dětství a školních letech. Doprovázejí je fotografie rodného domu, rodičů, malého Kaziuka s ještě menší sestřičkou a čiperného žáka sedmé třídy. Dále se v abecedním pořadí, které bohužel nerespektuje chronologii, střídají vzpomínky spolužaček a spolupracovníků; na závěr jsou úryvky z deníku jednoho spolužáka (1953) a z dopisů K. Gaivenise adresovaných jemu (1954–1959). Texty kolegů a terminologických souputníků jsou velmi různorodé – najdeme tu téměř článek shrnující činnost a vykreslující osobnost, téměř oficiální zprávu o spolupráci, vyzdobenou významnými formulacemi hlubokou brázdou v oboru (26), výrazným přínosem (32), paprsky světla (32) a podobnými klišé, ale také s pochopením podané skutečnosti o společné terminologické práci (někdy již pozapomenuté, nečekaně znovu ožívající) a krásný, mladistvý obdiv ke staršímu kolegovi a vedoucímu, jeho oddanosti vědě, vědecké skromnosti a lidskosti. Recenzenta, kterého požádali, aby jen promluvil, pak překvapilo, že má z nahrávky mluvených vzpomínek a dojmů připravit text – mluvit jsem byl připraven, sepsat to se ukázalo jako nemožné, ale omlouvám se příznivcům upravených vzpomínek… Vzpomínky K. Gaivenise spolužáků hřejí žhavými uhlíky dávné mladosti, které stále doutnají. Děkuji Jonasi Ivonisovi, Romualdu Šimkūnovi, Ryčisi Trimoniovi; Stasysovi Keiniovi, Palmiře Zemlevičiūtė; Kostasi Ušpalysi, Adelei Trečiokaitė, Nijolė Dudlauskienė. Jen není jasné, proč v jednom textu bez jakéhokoli redakčního zásahu zůstala slova palutarka, kalnierius, galuląškis (konec postele), pagulonė, vandravoti, skaitliukas (45–46).

151

Odbornou část Výzkumy dějin a současnosti terminologie otevírá publikace kapitoly z disertace Kazimierase Gaivenise Složené termíny v současné litevštině (1969), nazvané Uvádění a výklad složených termínů v terminologických slovnících (85–115), s anglickým resumé (116–117). Materiál pochází ze 17 slovníků (1954–1966), avšak 1. kapitola Stručná charakteristika litevských terminologických slovníků (85–89) ukazuje, že se autor seznámil i se starší litevskou a zahraniční terminografií (autorovými slovy: lexikografií terminologických slovníků). 2. kapitola se věnuje struktuře hesel v terminologických slovnících a výběru termínů. Zub času se nejméně dotkl 3. kapitoly Výklad složených termínů v litevských terminologických slovnících (101–113). Dosud se žádný litevský jazykovědec nezabýval logickými aspekty terminologie, a zejména definicemi, tak podrobně jako K. Gaivenis. Probrány jsou dynamické, reálné, úplné, nominální, synonymické, výčtové, srovnávací neboli nulové, neúplné, odkazovací – lexikografické definice; zmíněny jsou také encyklopedické definice. Dnes se jim mimochodem v terminologii říká definice, avšak zachovává se i systémový (filologický) výklad, srov. výkladový slovník (a terminologický slovník). Zajímavé a významné je také to, že K. Gaivenis tehdy užíval termín termínový (a nikoli terminologický) význam (101–104, 107), stejně jako termínový pojem (105, 107), ačkoli bohužel také terminologický systém (107). Disertační publikace K. Gaivenise by rozhodně mohla být vodítkem i měřítkem pro dnešní doktorandy v terminologii a jistě předčí nejednu studii v tomto sborníku.

Z 22 příspěvků v knize bylo 18 připraveno na základě referátů přednesených na mezinárodní vědecké konferenci v roce 2003 Terminologie na počátku III. tisíciletí (Teze referátů, 2003, 72 s.); referátů bylo 22. Další 4 příspěvky byly napsány přímo pro sborník.

Je třeba upozornit i na případ, kterému by se bylo vhodné v budoucnu vyhnout – kromě nákladu a litevského resumé zařazeného do knihy je článek Jurise Borzovse a Ilze Ilziņy O výzvách při tvorbě termínů v oblasti informačních a komunikačních technologií About the Challenges of Coining ICT Terms (150–157) zcela totožný s textem tezí (14–20). To nijak nesnižuje hodnotu samotného textu, v němž je zvláště cenné i pro litevskou terminologii toto varování: „<…> anglické termíny nejsou vždy striktně odlišeny od profesního žargonu, což je podle požadavků kladených na lotyšské termíny považováno za nedostatek“ (157). Nejen v tomto, ale i v několika dalších referátech zaznělo slovo Arnolda Toynbeeho challenge – výzva, většinou však v abstraktním plurálu. Snad se to hodilo k počátku tisíciletí, ale 3 z 1000 je stále velmi skromný začátek, a nejdůležitější je přece každá konkrétní odpověď.

152

Pro litevskou jazykovědu je významný také článek Valentiny Skujiņové Динамика семантики заимствований в условиях многонациональных контактов современной терминологии (s litevským a anglickým shrnutím). Sémantické rozpory u mezinárodních slov, kvůli nimž se jim nezřídka říká „zrádná slova“ – angl. false friend (nebo fr. faux amis du traducteur, něm. irreführende Fremdwörter), jsou nevyhnutelné a stále nové sémantické posuny neustále vyžadují velmi přesná hodnocení.

Článek Ivety Putelėové Некоторые особенности образования названий профессий в современном латышском языке (Některé rysy tvoření názvů profesí v současné lotyštině) pojednává o výpůjčkách i jejich internacionalizaci a – v nejmenší míře – o lotyšských ekvivalentech, nikoli však o jejich tvoření. Česky tu tedy má být nikoli tvoření názvů profesí daryba, ba ani darymas, nýbrž kūrimas (vždyť i anglicky name building, nikoli word-formation).

V jazykovědě bývá terminologie (je-li lingvistická) často představována jako velmi samostatná oblast. Lotyšský lingvista Ojārs Bus ve svém článku Termini un onīmi: dažas kopīgas iezīmes (Termíny a vlastní jména: některé společné rysy) hledá podobnosti mezi termíny a vlastními jmény (onymy), přičemž si nevšímá tvrzení většiny odborníků na onomastiku (a snad i obecnou sémasiologii), že jména nemají lexikální význam.

Estonskou terminologii ve sborníku zastupuje pouze Maire Raadiková článkem Research of the Situation in the Spheres of Estonian Language Usage as a Means for Mapping the LSP Landscape (Výzkum situace v oblastech užívání estonštiny jako prostředek k mapování stavu jazyka pro zvláštní účely). Výzkum situace a Strategie rozvoje estonštiny na léta 2004–2010 – cíle, faktory, vlivy, cíle plánování jazyka pro zvláštní účely a: „výzkum stavu jazyka pro zvláštní účely by měl ukázat, jak tohoto cíle dosáhnout“ (293)!.. Když mezi cílem formulovaným po velmi dlouhou dobu a jeho dosažením ještě stojí výzkum toho, jak ho dosáhnout, nevzdaluje se tím samotný cíl ještě více?

Litevské terminologii je věnováno 17 článků. Téma Reginy Kvašytėové Apie lietuvių ir latvių stilistikos terminiją tento počet samozřejmě o 0,5 snižuje, zároveň však hodnotu sborníku zvyšuje. Přesné hodnocení by tu ale mohl podat pouze Kazimieras Župerka – jeden z tvůrců a kodifikátorů litevské stylistické terminologie a autor myšlenky srovnávací stylistiky litevštiny a lotyštiny.

Litevští terminologové v knize pokrývají poměrně široká a různorodá pole svého oboru.

Za zásadní či programový by bylo možné označit rozsáhlý článek Stasysa Keinise Terminologijos raida, būklė, vaidmuo ir uždaviniai į XXI amžių įžengus. Autor

153

ponechává stranou tisíciletí (zmiňuje pouze přelom tisíciletí), výzvy neskloňuje. Možná některé věci poněkud neproporcionálně zveličuje, hlavní – ostatně už ve 20. století ustavené – skutečnosti však zůstávají na svém místě: terminologie se velmi rozrostla, její užívání se velmi rozšířilo, termíny se z okrajů jazykového (snad lexikálního?) systému přibližují k jeho středu (samozřejmě nikoli celá terminologie, ale její jádro). Závěrečná slova – „zbývá věřit“ a „musí udržet“ (237) – mají za současných podmínek samozřejmě velmi úzkou a velmi neradostnou konkretizaci: „terminologům nezbývá než věřit jen sami sobě“ a „jazykovědci to musí udržet sami“. Pokud se tato nejnenormálnější situace velmi rychle nezmění, může třetí tisíciletí pro „litevského ducha litevštiny“ během dvou či tří generací skončit nevratně. Poloviční jazyk může zůstat, ale pro poloviční národ…

Druhým rozsáhlým a významným článkem, tentokrát z oblasti dějin litevské terminologie, je příspěvek Albiny Auksoriūtėové Neaiškios darybos L. Ivinskio Prigimttumenės naujazodžiai. Jde o neologismy, které nelze pokládat za jasně utvořené odvozeniny (nějakým způsobem přece jen utvořené, ale jejich tvoření i výsledné útvary jsou nejasné), protože nemají zřetelné formální slovotvorné znaky – základové slovo ani motivaci, ačkoli se některé koncovky opakují a lze tušit i nějaký nejasný, nesrozumitelný základ, například: bandonis, drūžmas, griedmas, gryntas, krūmlys, lemėtras, lūšvis, svirpstas, skamotis, sunkris, vaiklas, žyblonis. Autorkou známá formulace „neutvořila, nýbrž si prostě vymyslela“ (148) ještě projde zkouškou, ale každý, kdo by chtěl její článek zkoušet, si jej bude muset pečlivě prostudovat.

Za třetí je třeba vyzdvihnout článek mladé terminoložky Irmy Zellerové Terminų atpažinimo tekstyne galimybės ir ypatumai. I samotný článek má své zvláštnosti. První z nich je značný rozdíl oproti teoretickým (?) předpokladům příspěvku. Příspěvek začínal takto:

„Na přelomu tisíciletí se terminologie ocitá ve slepé uličce: jednak kvůli obrovskému přílivu nových termínů již tradičními způsoby není možné obsáhnout a normovat tento předmět vědy, jednak při zrychlujícím se vědeckém, ekonomickém a politickém životě a aktivním přenosu mezi vědními obory skutečné užívání jazyka předbíhá existující seznamy termínů. V terminologii se proto stává důležitým nikoli vytváření termínů, ale jejich užívání.

Přesun pozornosti od vytváření termínů k užívání již vytvořených termínů zásadně mění práci v terminologii, protože se mění jak její zdroje, tak metody. Hlavním zdrojem terminologie se stávají rozsáhlé elektronické textové soubory – korpusy“ (Teze příspěvků, 58).

Byla tu tedy konstatována… terminologická katastrofa – slepá ulička, nemožnost normovat, a na vytváření termínů už nezáleží (snad ani není třeba); a pokud je nejdůležitější

154

užívání, pak nejdůležitější postavou terminologie není tvůrce terminologie ani její badatel, nýbrž… uživatel? Jenže příspěvek přednesla uživatelka, nebo přece jen doktorandka? V článku je to buď vypuštěno, nebo zmírněno, ale zůstává:

„Skutečné užívání termínu často neodpovídá definici termínu, v širším smyslu normě“ (314).

Ukazuje se však, co nebylo řečeno: subjektem oné královny užívání není žádný odborník v nějakém oboru, který by spolu se svým oborem znal i jeho terminologii. A obor i bez této transference. „Náhlý přenos termínů do jiných oblastí a jejich užívání v různých kontextech odborného jazyka s odlišnými významy“ není „starý terminologický problém“ (314). Termíny se přenášejí už dávno – z matematiky do fyziky, z chemie do techniky, z biologie do zemědělství, potravinářství apod. – ne bez problémů, ale bez tragických grimas a bez nástrojů pro automatické rozpoznávání termínů. Problém autorky (skutečně reálný) vyvolávají jiné terminologické procesy nové doby, nikoli však procesy tvorby, nýbrž užívání – široký a rychlý proud terminologií různých vědních oborů (jejími slovy přenos) do života – hospodářství, politiky, práva – a jejich překládání. V odborné oblasti se terminologie nemění; termíny nemění jejich hlavní uživatelé, nýbrž tito sekundární uživatelé, například tvůrci a překladatelé právních předpisů, pro něž je tato terminologie terra incognita. Odborníky si nezvou, do terminologických slovníků nenahlížejí. Výsledky jsme už viděli!.. A opravovali. Kdo neumí bez stroje rozpoznat termíny v textu, protože mu nerozumí, učí se je rozpoznávat… ještě jednodušeji – vytvoří si korpus, nějaký program na rozpoznávání termínů, znevažuje „tradiční terminologii“, ale… vrací se k ní – „srovnáním se stávajícími slovníky, terminologickými databázemi či údaji v jiném jazyce“ (326). Tady nejde o uctívače, vážená paní, nýbrž o kompetentního rozhodčího! A s čím budete srovnávat, pokud terminologický slovník pro nějakou oblast ještě neexistuje (ani v jiném jazyce)? S tímto závěrem nelze vůbec souhlasit: „<…> proces normalizace, schvalování nebo prostého uznání termínů by měl začínat výzkumem <…> korpusu pomocí současných (polo)automatických prostředků“ (328). Co je Jupiterovo, ponechte Jupiterovi – zaměřte se na „2) oblast překladů, 3) vyhledávání informací v elektronických textech“, nikoli však na „1) praktickou a teoretickou terminologii“ (316).

Sestupme z oblaků na zem a porozhlédněme se po konkrétnějších výzkumech. Nemálo z nich se týká dějin terminologie.

V článku Angelė Kaulakienė Faktory ovlivňující dobu ustálení fyzikálních termínů se v duchu modernosti závislost této doby na počtu synonymních a variantních podob vyjadřuje dokonce vzorcem. Samotné faktory – lingvistické (správnost, přesnost, srozumitelnost), interlingvistické a extralingvistické – jsou však pouze vyjmenovány, nikoli rozebrány.

155

Do stejné oblasti patří rozsáhlý článek Palmiros Zemlevičiūtė „Lékařské termíny v díle „Domácího lékaře““, článek Roberta Gedrima Složená pojmenování kvetoucích rostlin v díle Jurgise Ambrazevičiuse Pabrėži „Tayslos augumyynis“ (jen není jasné, proč se Pabrėžovy termíny, které se užívají i dnes, označují jako současné). Problematiku výzkumu v této oblasti obohacuje kratší článek Gity Kazlauskaitė Rysy antonymie ve fonetické terminologii.

V článku Genovaitė Irtmonienė a Albiny Pribušauskaitė Tendence v tvorbě sportovní terminologie a problémy jejího užívání jsou historické momenty pouze zmíněny, zatímco celá analýza vychází z údajů a problematiky Slovníku sportovních termínů (1996 a 2002).

Najdeme tu i skutečnou novinku – článek Giedrė Čepaitienė a Reginy Kvašytė Slovník studií o Livoncích: kritéria výběru a výkladu termínů. Téma je poměrně nové nejen pro čtenáře, ale možná i pro autorky – tvrdí, že „termíny potřebné pro tuto oblast se užívají v pracích z různých vědních oborů“ (179); mnohé z nich byly opatřeny vysvětleními, avšak obsah pojmů – základ termínů – se v příbuzných vědách může lišit. Neměla by si nová oblast tyto obsahy stanovit a pojmy definovat po svém, místo aby kritizovala ty, kdo takový cíl mít nemohli?

Několik článků do sborníku napsali terminologové, kteří nejsou jazykovědci.

V článku fyzičky Eglė Makariūnienė a jazykovědkyně Angelė Kaulakienė Termíny v populárně-naučných přírodovědných publikacích Stasysa Dabušyse se přehledně představuje řada prací tohoto všestranně proslulého a sebepropagujícího jazykovědce, redaktora a překladatele, rozebírají se v nich užívané termíny a dochází se k závěru, že z jeho návrhů fyzikálních a technických termínů se ustálily atšvaitas, mygtukas, kištukas, skaičiuoklis.

Krátký článek tří autorek – Loretos Alešiūnaitė, Vytautase Gedrima a Eleny Molyte – Problémy normalizace anatomické terminologie začíná poměrně rozsáhlým přehledem tvorby a normalizace litevského názvosloví lidské anatomie.

Nejasností a dokonce i opakování se tu nelze vyhnout, například:

„Článek chce podat přehled nejen o změnách v anatomických termínech, ale také upozornit na princip stálosti, <...>“ (118, odst. I).

„V této práci chceme podat přehled nejen o změnách v anatomických termínech, ale také neztratit ze zřetele princip stálosti“ (120, odst. II).

Snaha „vyzdvihnout některé otázky k diskusi“ (118) se téměř omezuje jen na jejich předložení. Některým tvrzením navíc velmi chybí přesnost. Velmi podivné je toto tvrzení: „pa- užíváme, označuje-li se místo podél předmětu a pod ním, např.: příušní žláza, podstřeší (mozečku), rýha pod nosem, podbradek, podkrčí, podčelistní žláza, podčelistní uzlina atd.; po- užíváme, označujeme-li něco, co se nachází ve spodní části předmětu…

156

například: pod očnicí ležící šev, podočnicový otvor, podočnicová rýha, jádro podjazykového nervu, jazylka, podlopatková tepna, podkožní váček, podklíčkový sval, podkorové centrum a další.“ (120). Chybějí zde tolik potřebné definice, ale z definic, které autoři uvádějí pro slovotvorný význam, by vyplývalo, že jazylka neleží pod jazykem, nýbrž na jeho spodní straně, tedy přece jen přímo v jazyce, a podkožní váček – v kůži!.. Je velmi zvláštní, že místo pod vyjadřuje pa-, a nikoli po- (srov. požemis, pagrindis, poodis); pa- navíc označuje i jiné umístění – podél, ačkoli v tomto případě je běžnější a jasnější prie- (priekritūnis, prievartis). Literatura není uváděna zcela přesně, například: „Ve druhém svazku Akademické Gramatiky litevského jazyka se uvádí, že k tvoření termínů z různých oborů se obvykle používají adjektivní příčestí trpného rodu přítomného času (LKG 1971: 337–343)“ (120). Na uvedeném místě v LKG je celá podkapitola Trpná příčestí přítomného času, adjektivní tvary jsou rozebrány na několika stranách, ale tvrzení o nich jsou pouze na stranách 339 a 340. Autoři říkají: „<…> všimli jsme si, že tento pokyn není vždy dodržován“ (120), ale pracují už také s příčestími činného rodu a navíc hned, bez jakéhokoli vysvětlení, připojují další věc – rozlišování a nerozlišování druhů příčestí. Příkladů je mnoho, závěr však není jasný. Mluví se o zákonitosti spojovací samohlásky ve složeninách a o analogii, pak se výklad uzavírá nejasným tvrzením: „Možná mají principy tvoření termínů také historickou tradici, kterou se nechce měnit“ (122). Citací je mnoho a jsou podávány nedůsledně, ale zbytečná a nesprávná je taková kritika: „Literatura, kterou jsme přečetli, nám umožňuje dospět k závěru, že jazykovědci nemají jednotný názor na to, kdy užívat -inis, -ė a kdy genitivní pád ve víceslovném termínu“ (123). Možná jsme této literatury přečetli více a lépe jí porozuměli – jazykovědci jasně uvedli, kdy použít jedno a kdy druhé, ale také kdy lze použít obojí (gramatická synonymie), aniž by šlo o jazykovou chybu. Terminolog si samozřejmě musí vybrat, ale bez definic termínů (vždyť je třeba rozlišovat významy!) a analýzy mikrosystémů to udělat nelze. Jazykové jevy mají jasné hranice, existují však i přechodová pásma (šedé zóny). Tři autoři to nepochopili, tápou v nich a vyjadřují nespokojenost s jazykovědci…

Článek Jurgity Mikelionienė Rozmanitost synonym a slovotvorných prostředků v současné litevské filozofii je možná zatím jen pro autorku důležitým průzkumem a cvičením v přístupech korpusové lingvistiky, po nichž je všude plno stop.

Článek Stasia Zajankauska Terminologii upravujme odpovědně, ne zbrkle a bezhlavě – jak napovídá název: mnoho příkazů a výzev, mnoho záporů a holých tvrzení, která nelze bez argumentů ověřit, řada ukvapených soudů a nepodložených návrhů. Tak například key word – a významové, hlavní i základní slovo, čili esmežodis. Pravděpodobně nejpřesnější by ale bylo klíčové slovo (a klíčový pojem).

157

Velmi nesprávná je myšlenka, že „pro některé jazykovědce je nejdůležitější jen to, aby slovo bylo litevské a správně přízvukované“ (305). Přesnost termínů je ve skutečnosti především v kompetenci oborových specialistů, ale když je nepřesnost jazykovědcům zcela zřejmá, v žádném případě se „řešení neponechává oborovým specialistům“ (305). Nesmyslné je tvrzení, že povolovací proud (místo přípustného proudu) je „ten, který se obvykle povoluje nějakým prvkem“ (308). Zaprvé takový pojem (takový druh proudu) neexistuje, zadruhé je třeba číst a rozumět gramatice, pokud se člověk pouští do některé její oblasti. Špatný dojem vyvolává i neuspořádanost výkladu. O hodnotě se píše jak na konci podkapitoly Terminologie upravovaná bezhlavě (306), tak v podkapitole Nespěchejme s nahrazováním dobře zavedených termínů (307), ačkoli je tomu věnována zvláštní podkapitola O významu a hodnotě termínů (310–311). Správné jsou myšlenky, že není třeba termíny bezdůvodně měnit ani tvořit podivné novotvary (i příklady jsou správné), ale některými svými nepodloženými tvrzeními autor bohužel nepotvrzuje ani ony své příkazy, ani to nejdůležitější a nejsprávnější – „terminologická práce je přece jen vědecká práce“ (311).

Podobné jsou i poznámky Valerijonase Žalkauskase O polytechnické terminologii – když se nejazykovědec začne příliš pouštět do jazykovědy, nepřesnostem se nelze vyhnout, a to v knize o jazykovědě! U přípony -tis je třeba připomenout, že jde o třetí nejčastější příponu slovesných abstrakt neboli názvů dějů (atimtis, baigtis, išpažintis, mirtis, slinktis, šlytis, tartis, trintis,... LKG I 291), ačkoli některé odvozeniny (klūtis, stotis) mají také konkrétní význam; jako přípona pro tvoření názvů výsledku děje je až devátá nejproduktivnější (įkaištis, paplotis, sviltys 373), a není vzácná ani při tvoření názvů nástrojů (dangtis, kamštis, lankstis, raištis, skląstis 387).

Dobré téma si zvolili Stasys Žebrauskas a Rimantas Jonas Mukulys – Elektrotechnické termíny profesora Leona Kaulakise: pro výzkum dějin vzniku terminologie v kterémkoli oboru je velmi důležitá odborná kompetence v dané oblasti.

Na závěr je třeba zmínit článek Renaty Maslauskienė Standardizace termínů, který přehledně shrnuje a na obr. 6 znázorňuje kvalitativní ukazatele terminologické práce Litevského úřadu pro normalizaci. V tomto přehledu však nejsou patrné ani lingvistické problémy, ani kritéria kvality. A to by bylo velmi potřebné.

Závěry

Soubor terminologických článků Problémy dějin a současnosti terminologie (2004), který se výrazně odlišuje svým rozsahem, většinou úspěšně obstojí ve zkoušce vědeckosti. Je tu však i menší část… Sestavovatelka Albina Auksoriūtė a

158

Redaktor Stasys Keinys si, myslím, nastražil past už při přípravě konference – když bez síta, tak se dostane i plevám. Při přípravě knihy jich bylo samozřejmě mnoho vytříděno. Navíc, když jsou články seřazeny abecedně, plevy nejsou tolik vidět. Ale pokud konference (nikoli teze) není abecední, proč je tedy abecední sborník? Možná je tu na vině i skromnost redaktora, ta je však opravdu přehnaná a zbytečná – oddíly by nebyly řazeny podle hodnoty, ale podle tématu. Do budoucna lze uvažovat i o jiných řešeních, řekněme, aby síto pro některé nebylo úplně neprůchodné, a vyhradit v konferenci seminární část.

Zúžíme-li hodnocení na litevskou terminologii, měli bychom si všimnout i toho, co se samo velmi výrazně projevuje – počítačové terminologické odnože. Nikdo se však nezamýšlí nad tím, zda je ona sama, či vůbec něco z toho, novou metodou terminologie, nebo jen technickým prostředkem, ačkoli je běžné a nezpochybňuje se, že metody jsou pouze způsoby lingvistické analýzy.

Při hodnocení současnosti (i kritickém) hledíme do budoucnosti s nadějí, že cesta bude přímá. Je však do kopce, jen do kopce.

Jonas KLIMAVIČIUS

Obdrženo 2005-11-28

Institut litevského jazyka

Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

E-mail: [email protected]

159