Úvahy o velkém jazykovědci a terminologovi Jonu Jablonském u příležitosti 150. výročí jeho narození

STASYS KEINYS

Institut litevského jazyka

Vždyť nebýt Jablonského učebnic, jeho soustavných a promyšlených oprav, bylo by dnes dokonce těžké představit si, jaký spisovný jazyk bychom měli a jak by zněl ve škole a ve veřejném životě.

Jonas Palionis

Fotografie z archivu Jablonskisovy rodiny.

Na samém konci roku 1930, roku Vytautase Velikého, měl být 30. prosince uctěn Jonas Jablonskis (K. Obelaitis, Petras Kriaušaitis, Jonas z Rygiškiai) u příležitosti svých sedmdesátin. Toto důležité, možná přelomové životní výročí však bylo třeba připomenout bez samotného jubilanta – odpoledne v neděli 23. února téhož roku „největší tvůrce našeho spisovného jazyka“, „velký člověk jazyka“¹ odešel na věčnost

¹ Takto J. Jablonského charakterizoval redaktor Pr. Skardžius v prvním čísle časopisu Kalba, založeného na podporu spisovného jazyka, když oznamoval tuto smutnou zprávu (s. 5).

80 S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

odpočinku, a večer 25. února, po dni a noci bdění v katedrále v Kaunasu, zesnulý spočinul v panteonových hrobech na Vytautově třídě nedaleko Kazimierase Jauniuse, Kazimierase Būgy a dalších velikánů národa².

Zásluhy J. Jablonského o náš jazyk a jazykovědu jsou tak velké, že mu ještě za života říkali otec psané litevštiny (tak se tehdy říkalo spisovnému jazyku). Takto byl nazván v návrhu na jmenování J. Jablonského čestným profesorem Litevské univerzity, který roku 1922 vlastnoručně napsal K. Būga a podepsali jej také Vincas Krėvė-Mickevičius a Eduardas Volteris (Piročkinas 1978: 145). Tento čestný titul byl použit také ve vzpomínkách zesnulému věnovaných, otištěných ve druhém sešitu časopisu Kalbos, v portrétech vzpomínek jeho někdejšího žáka, prezidenta republiky Antanase Smetony Atsiminimų bruožuose. Píše se tu: „J. Jablonskis je nejen otcem našeho spisovného, psaného jazyka, ale také největším obrozencem litevského národa. Jeho život je tedy zajímavý nejen pro jazykovědce, ale také pro politika a badatele našeho národního obrození. Když začal pracovat, našel jen hrstku uvědomělých Litevců a ještě méně vzdělaných lidí – inteligence. Tu a tam³ se mihotali jako světlušky svatého Jana za temné noci“ (Smetona 1930: 37).

Není ani nejmenších pochyb o tom, že J. Jablonskis patřil, patří a bude patřit k lidem, kteří v době národního obrození vykonali nejvíce, každý ve svém oboru a všichni společným odhodláním, obětavostí, prací i obětí života. Není náhodou, že je zmiňován spolu s velikány obrození a stále s nimi srovnáván. Neuropatolog doktor Viktoras Vaičiūnas, otec básnířky Judity Vaičiūnaitė, začal své vzpomínky tím, že když byl roku 1927 poprvé přivezen na neurologickou kliniku Vojenské nemocnice, J. Jablonskis „byl uložen na stejné oddělení, kde roku 1924 ležel nebožtík Jonas Basanavičius“ (Vaičiūnas 1930: 66). Snad nebyla náhoda, že prelát Jonu Mačiulisovi, velkému pěvci obrození Maironisovi, připadlo sloužit za zesnulého smuteční mši. A na hřbitově pronesl kromě mnoha dalších významných řečníků rozloučení prezident republiky (Merkelis 1930: 36).

J. Jablonskis je jedním z našich nejvýznamnějších pedagogů (mnozí lidé z vědeckých, kulturních, politických a dalších oblastí obnoveného nezávislého státu se ještě po desítkách let hrdě hlásili k tomu, že byli jeho žáky či studenty), spolupracovníkem tisku už od Aušros (později po určitou dobu dokonce i jeho zaměstnancem), bojovníkem-

² Po čtvrtstoletí, když jsem byl studentem jazykovědy, jsem před přestupem na vlak do Vilniusu pokaždé zašel na hroby našich velkých jazykovědců poklonit se jim. Později, při rušení těch hřbitovů, byli přeneseni do Petrašiūnů.

³ Pravopis a jazyk citátů a příkladů nebyly v článku upravovány.

Terminologija | 2010 | 17

81

bojovníků za práva litevštiny a veřejných činitelů. Jeho zásluhy o naši krásnou literaturu jsou velké – značnou část svého času věnoval redigování a opravování děl Žemaitė a dalších spisovatelů, někdy také jejich tisku, a souvisejícím starostem.

Když J. Jablonskis roku 1893 přijel učit klasické jazyky na gymnáziu v Mintauji (lotyšsky Jelgava), brzy se proslavil také jako člověk věnující se vědecké práci. Lotyšská jazykovědkyně Ina Druviete ve své monografii o Karlisi Mīlenbachsovi napsala, že neobvyklý příklad mladšího kolegy J. Jablonského na tehdejších gymnáziích mohl lotyšského pedagoga povzbudit, aby odvážněji přispíval do jazykovědy, a že Jablonskis Mīlenbachsovi opatřoval knihy a byl zdrojem informací o litevských nářečích a životě Litevců (Druviete 1990: 35). Na druhou stranu i sám J. Jablonskis se mohl mnohému naučit z mnohem živějšího lotyšského kulturního života, který nebyl svázán zákazem tisku, a z prací na kodifikaci jazyka.

Nelze zapomínat na to, v jak děsivě těžkých podmínkách se J. Jablonskis pustil do vytváření spisovného jazyka. Jazyk i národ, znevažované a hanobené vlastními odrodilci i cizinci, bez jakékoli naděje na záchranu tlačené do záhuby a odříznuté od kultury a vědy; národ, který neměl ani základní školu vyučující v jeho jazyce a byl pronásledován a trestán za držení a čtení jakéhokoli tisku v latince; lidé se jmény osob a míst polonizovanými, rusifikovanými či poněmčovanými. Tak vypadal každodenní život obyvatel Litvy za Jablonského dětství a mládí. A on sám byl pro jedny Jan Jablonski, pro druhé Иван Осипович Яблонский [Ivan Osipovič Jablonskij], narozený ve farnosti Vladislavovas (tak se tehdy oficiálně jmenovalo Naumiestis) (Piročkinas 1974: 36–38). Ještě před Jablonského jazykovědnou činností probudila Aušra v nejednom čtenáři ducha litevské identity, posílila lásku k vlastnímu jazyku a ukázala jeho význam a nezbytnost pro život celého národa; v podstatě však nepřekročila úvahy o sociolingvistických aspektech existence jazyka.

Jazykovědná díla J. Jablonského a veškerá jeho činnost spojená s jazykem mají trvalou hodnotu, neboť zahajují novou etapu vytváření a vývoje spisovného jazyka založenou na vědeckých poznatcích. Přestože dobře znal klasické jazyky a byl žákem předních představitelů ruské historicko-srovnávací jazykovědy konce 19. a počátku 20. století, Fylipa Fortunatova, Fiodora Korše a dalších, od nichž se mnoho naučil a kteří ho podněcovali ke zkoumání litevštiny, věnoval se J. Jablonskis synchronnímu výzkumu jazyka, vytyčování cesty vzorovému spisovnému (psanému) jazyku, či – slovy Arnoldase Piročkinase – „prosekávání cesty džunglí jazyka“ (Piročkinas 1978: 14), tedy jeho utváření, kodifikaci a rozvíjení, a dovedl jej k dospělosti. Vpravdě

82 S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

Neexistuje oblast spisovného jazyka, v níž by J. Jablonski nezanechal jasně viditelné stopy. Ostatně v nejedné oblasti byl první a v mnoha ohledech nepřekonaným průkopníkem. Upozornil na to Pranas Skardžius v článku „J. Jablonskis“, zveřejněném u příležitosti prvního výročí jazykovědcovy smrti. Napsal, že díky pronikavému jazykovému citu a schopnosti „oddělit jazykové plevy od zrn“ mohl „dříve než ostatní rozpoznat mnohé zákonitosti našeho jazyka a uplatnit je ve spisovném jazyce; proto mohl jako první položit základy naší terminologie, syntaxe a vůbec jazyka písemností“ (Skardžius 1931: 9).

J. Jablonskis tedy vedle mnoha jiných prací jako první položil také základy naší terminologie. Pravda, nejeden by jistě namítl, že základy naší písemné terminologie – jak samotných termínů, tak jejich soustav – se začaly klást už v 16.–17. století a že se tomu věnovali i písemnictví pozdějších staletí. J. Jablonskis se však do této oblasti jazykové praxe zapojil až koncem 19. století, tedy téměř tři a půl století po vydání knihy Martynase Mažvydase, na jejíž titulní straně stojí: „Katechismusa prasty Szadei, Makslas skaitima raschta yr giesmes del kriksczianistes bei del berneliu iaunu nauiey sugulditas Karaliavczvi VIII dena Meneses Sausia, Metu vszgimima Diewa M. D. XLVII. Soli Deo gloria“. Přesnější tedy je říci, že Jablonskis položil základy terminologie našeho současného spisovného jazyka: jednak vytvořil dodnes v podstatě nezměněné chápání toho, jaká má terminologie být, jak se tvoří, z čeho vychází a jak se má vytvářet, jednak rozvíjel a uspořádával termíny různých oborů, v případě potřeby je sám tvořil a pomáhal s tím i ostatním.

J. Jablonskis se začal věnovat terminologii hned od počátku své jazykovědné práce, neboť při kladení základů současného spisovného jazyka – nejdůležitějšího prostředku dorozumívání, který sjednocuje celý národ – a při jeho rozvíjení tak, aby svou úlohou i vyjadřovacími možnostmi dosahoval úrovně jazyků rozvíjených již déle, nelze opomíjet práci na tvorbě a zdokonalování odborného jazyka a jeho terminologie. Není tedy divu, že již v prvním článku s názvem „Kalbos dalykai“, který vyšel roku 1892 v časopise Varpe, mimo jiné ukázal správnost slov a termínů tardyti, tardymas a tardytojas, doporučoval užívat slova valdininkas, viršininkas, prekymetis, velionis namísto hybridu urėdninkas, kalku met­turgis a výpůjčky nabašnikas; nevhodný derivát rašėjas navrhoval nahradit správně utvořenými slovy s různým významem rašytojas a raštininkas; hájil přejaté termíny redaktorius a gubernija a kritizoval údajně litevská slova rėdytojas, rėdyba, která se místo nich začala používat, a

Terminologija | 2010 | 17 83

atd. (JR IV 12–18). Velký kultivátor jazyka smysluplně upravoval termíny, a to i při opravách textů, které se vůbec netýkaly slovníku. Například v článku o jazyce novin Ūkininko patarėjo, vydaném roku 1927 („Ir vėl laikraštinės kalbos dalykai“), v části věnované opravám syntaktických jevů nahradil příčestí ve spojení importuoti veisliniai paukščiai litevským přídavným jménem atvežtiniai a včelařský termín magazininiai rėmai učinil srozumitelnějším a litevštějším: sandėliniai avilio rėmai (JR V 165–167). Zároveň tak ukázal, že lidem na venkově, a nejen jim, je třeba psát co nejsrozumitelněji, tedy i co nejlitevštěji. Nejedna terminologická úprava se objevuje také v posledním ze zmíněných článků, „Laikraštinės kalbos dalykai“, vydaném roku 1930 v prvním sešitu Kalbos, například: dvasiškija, dvasiškiai (= dvasininkai), kariškiai (= kariai), kanoniškos teisės (= kanonų, kanoninės teisės), konkordato pildymas (= konkordato vykdymas), labdaringa draugija (= labdarių, labdaros draugija), patriotinis auklėjimas (= patriotiškas auklėjimas), susilaikymas nuo balsavimo (= nebalsavimas) atd. (JR V 223–225).

Ve svých jazykových článcích a kratších příspěvcích, v recenzích učebnic a dalších publikací J. Jablonskis během téměř čtyř desetiletí opravil více než tisíc termínů. Z naší terminologie odstraňoval barbarismy a jiné zbytečné výpůjčky, hybridy a kalky, nejasná, neprůhledná a proto k vyjadřování termínů nevhodná slova i novotvary a také nesprávně utvořené odvozeniny. Na druhou stranu ve zmíněných textech a dalších pracích navrhl neméně termínů a zdá se, že jejich největší část pevně zakořenila v naší terminologii a v nejednom případě vytvořila její jádro. Prostřednictvím navrhovaných termínů a poměrně často (na rozdíl od toho, jak se obvykle říká) i stručných, ale místy podle potřeby obsáhlejších poznámek a vysvětlení učil čtenáře svých textů přejímat termíny především od lidí, tedy z živého jazyka, nebo v případě potřeby tvořit slova tak, jak je tvoří sami lidé. Kolik termínů a které z nich opravil a navrhl při osobním rozhovoru lidem z nejrůznějších oborů, kteří jej žádali o radu či pomoc, nikdo nikdy nespočítá.

Velmi cennou součástí odkazu našeho velkého terminologa je škola společné práce. Vážná a plodná terminologická práce totiž není možná bez znalosti daného oboru, ba bez jeho dobré znalosti, ani bez vynikající znalosti jazyka a citu pro jeho ducha. Proto zde člověk zpravidla sám mnoho nezmůže. Kromě toho je velmi užitečné navrhované termíny podrobněji projednávat a zvažovat, aby vyhovovaly nejen těm, kdo je vybírají nebo vytvářejí. J. Jablonskis se rád radil o terminologických otázkách jak s odborníky z jiných oborů, tak s jazykovědci—

84 S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

Jak ukazují setkání, která se na počátku 20. století konala kvůli náboženskému jazyku, syntaxi a dalším termínům. Za první světové války (tehdy nazývané Velká válka) litevští učitelé působící ve školách pro litevské válečné uprchlíky v ruském Voroněži (vyučovalo se v nich rusky) připravovali půdu pro budoucí litevské školy, diskutovali a schvalovali termíny pro různé školní předměty a připravovali litevské učebnice. Jablonskis k tomu také vybízel a sám připravil čítanku Vargo mokyklai, Mūsų žodynėli, napsal Lietuvių kalbos gramatiką, vydanou roku 1919 ve Vilniusu, a přeložil učebnici aritmetiky. Ze vzpomínek účastníků těchto porad je patrné, že hlavní osobností a vedoucím byl učitel J. Jablonskis (viz Mašiotas 1930: 48, Žemaitis 1956: 34–36; podrobněji viz Piročkinas 1978: 136–139).

Terminologickou práci vykonanou ve Voroněži a patrně i dříve do jisté míry dokládá již zmíněná příloha Mūsų žodynėlis. Vargo mokyklos⁴ priedėlis, vydaná roku 1918 v tomto městě a sestavená (v samotném slovníčku je uvedeno „sesbíraná“) Rygiškių Jonasem (to je J. Jablonskisův nejoblíbenější pseudonym po zrušení zákazu litevského tisku). Tento slovníček obsahuje kromě jiných slov také značné množství termínů z různých oborů. Jejich největší část pevně zakořenila v našem spisovném jazyce; lidé po celém Litvě je znají už od školních let a podle potřeby je používají. Mimochodem, řada těchto termínů se ujala namísto takzvaných mezinárodních slov (a termínů). Zde je několik takových termínů ze slovníčku, u nichž jsou Jablonského písemné práce jedním z nejstarších či nejstarším pramenem zaznamenaným ve velkém Lietuvių kalbos žodyne: akìratis „горизонтъ“, ántspaudas „печать“, apýskaita „отчетъ“ (Dabar pajamų ir išlaidų a p y š k a i t ą rašau), ašigalis „полюсть (земли)“, atèminys „вычитаемое“, atimtìs „вычитание (veiksmas)“, atógraža „тропикъ“, atóstogos „отпускъ (для отдыха), каникулы“, àtšvaitas „рефлекторъ“, ãtvaizdas „портретъ“, bendróvė „товарищество, общество“, braižýba „черчение (menas)“, braižìklis „kuo braižoma, brėžtukas“, brėžinỹs „чертежъ“, dabità „франтъ“, daigýnas „питомникъ“, dalýba „дѣленіе (veiksmas)“, dalìklis „дѣлитель (veiksmo skaičius)“, dalinỹs „дѣлимое“, dalmuõ „частное (veiksmo skaičius)“, daugýba „умноженіе (veiksmas)“, daugìklis „множитель (veiksmo skaičius)“, dauginỹs „множимое“, deguonìs (dẽguonì) „кислородъ“, dienóvidinis „меридіанъ“, dùjos „газы, газъ“, eilėraštis „стихотвореніе“, esmẽ „суть, сущность“, grýnan glis „углеродъ“, įstaiga „учрежденіе“ (mokslo, darbo į s t a i g a), kainóraštis „прейскурантъ“, kū́ryba „(dailės) daryba;“

⁴ Vargo mokyklai. Būrelio mokytojų rinktinys kalbos mokslo reikalui jsou čítanky vydané ve dvou knihách, které sestavil J. Jablonskis. První vydání vyšlo roku 1916 v Petrohradě.

Terminologija | 2010 | 17 85

творчество“ (lidová, národní tvorba), ledovec „глетчер“, liemenė „жилет“, měrná hmotnost „удѣльный вѣсъ“, lyginys „половина уравнения“, měřítko „масштабъ“, púovada „участокъ“, bajka „басня“, vytrvalost „выдержка, стойкость“, kresba „рисунокъ; очеркъ (Kreslí kresby; kresba uhlíkem)“, tužka „карандашъ“, penál „пеналъ“, obrat „оборотъ, конструкція (vyjádření)“, rovník „экваторъ“, písemný znak „письменный знакъ“, jev „явление, выражение (Jazykový a elektrický jev si ne každý všimne. Algebraický výraz)“; součin „произведение (počet operací)“, sešit „тетрадь“, účet „счетъ“, samospráva „самоуправление“, pojem „понятие“, čitatel „числитель“ (čitatel zlomku), číslice „цифра“, tiskovina „leĭdinys, co se tiskne (vytištěný text)“, polární kruh „полярный кругъ“, sčítání „сложение; составъ“, totožnost „тождество“, malířství „живопись“, malba „co se maluje, namalovaný obraz“, štěteček „кисточка, кисть“, zlomek „дробь“ (obyčejné a desetinné zlomky), regulátor „регуляторъ“, správa „вѣломство“ (Sloužil ve správě silnic), představivost „воображение“, vodík „водородъ“, jmenovatel „знаменатель“ (jmenovatel zlomku), pevnina „материкъ“ a keramický výrobek „гончарное изделіе“. Zanedlouho se mnohé z těchto termínů dostaly také do učebnic matematiky a dalších oborů, sbírek termínů a slovníčků, vydávaných již přímo v Litvě.

Pro poznání vzniku naší současné terminologie je důležitý také slovníček zařazený do přeložené knížky Samuela Smailse Pareiga ir tiesumas, vydané roku 1924; vysvětluje „asi dvě stě jazykových slov a výrazů, které nejsou pro čtenáře vždy jednoduché a užívají se v této i jiných pracích podobného druhu“ (s. 34). Jde převážně o etické termíny a slova. I z tohoto slovníčku se zde uvádí, stejně jako z Mūsų žodynėlio, soubor vybraných termínů, například: asmenybė (asmenybė) „Persönlichkeit; ličnost“, bėydis, -dė ir bėydiškas, -ka „bez vady, bez vad, bezvadný“ (je bezvadný, bezvadně a celý jeho život), dorópročiai, -čių „mravní návyky (mravnost)“, doróvė „Sittlichkeit; moralność; nravstvennost’“, garbėtroška (a garbėmyla) „ctižádostivec (ctižádostivý člověk), -vka, člověk toužící po poctách; ctižádost; ehrgeiziger Mensch, Ehrgeiz; čestoliubivec, -liubije“⁵, įtaiga „Einflüsterung, Eingebung; vnušenije (sugesce)“, nedoróvė „Unsittlichkeit; niemoralność; beznravstvennost’“, núotaika „Gemütsstimmung;

⁵ Mimochodem, do Slovníku litevského jazyka nebylo zařazeno slovo garbánōris, -rė s variantou garbanōris, užité hned na začátku výkladu významu garbėtroškos i v příkladech užití; do obou vydání prvního dílu nebyla zařazena ani první uvedená přízvuková varianta v tomto slovníčku, asmenybė.

86 S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

„raspolōženije ducha“, pareigininkas, –kė „člověk schopný (a zvyklý) plnit své povinnosti“ (P a r e i g i n i n k a s dbá na to, aby i ostatní poctivě plnili své povinnosti)⁶, patvara „schopnost dlouho vydržet (vytrvat)“, pótroškis „velká touha po něčem (přání)“, prieraiša „Anhänglichkeit; priviazan­nost’“, šántūra, šántūris „Enthaltsamkeit; vozderžanije, vozderžnost’, vozderžannost’ (abstinence)“, šántvarka „Verfassung, Ordnung; stroj, ustrojstvo“, savištaba „Selbstbeobachtung; samonabliudenije“, tėvynėtis, –tė „Landsmann…; sootečestvennik, –nica; člověk ze stejné vlasti (kraje)“, valdýsena „Regierungsform; způsob vlády“, visuomenininkas, –kė „společenský pracovník, pracovnice“, žemietis, –tė „člověk ze stejné země či kraje; Landsmann; zemliak, zemec“.

Není důvod pochybovat o tom, že k tomu, že se slova ze všech výše uvedených slovníčků dostala do naší spisovné řeči i její terminologie a zdomácněla v ní, přispěl nejvíce J. Jablonskis. Obtížněji se určuje, která z těchto slov skutečně vytvořil sám. Člověku dobře obeznámenému s jazykovědcovými jazykovědnými i jinými spisy je však zcela jasné, že byl velkým, ba tehdy největším slovotvůrcem. Bylo to výsledkem jeho ustavičné snahy důkladně a široce poznat nářečí a mluvy, lidovou slovesnost i jazyk nejlepších spisovatelů, a díky tomu také mimořádného — zejména v podmínkách tehdejší doby, zvláště prvních desetiletí 20. století — citu pro litevskost jazyka, pro takzvaného ducha jazyka. Současně, abychom použili slov z předmluvy k učebnici Gramatika litevského jazyka. Učebnice pro spisovatele a čtenáře (1901), uměl rozpoznat množství cizích slov a „nemálo jevů, které znečišťují jazyk našich lidí“, jinými slovy oddělit jazykový plevel od zrna, protože „do gramatiky se má využívat pouze zrno lidského jazyka“ (Kriaušaitis 1901: 1). V tom mu velmi pomohlo dobré filologické vzdělání a znalost klasických jazyků i nejednoho moderního jazyka. Cestou vědeckého poznávání jazyka a rozpoznávání jeho plevele šel J. Jablonskis po celý svůj život jazykovědce. Proto se jeho slova, ať už užívaná či doporučovaná, stále lépe hodila k označování příslušných pojmů, takže není snadné říci, zda je někde zaslechl, našel v písemných pramenech, nebo vytvořil sám. Většina z nich nenese známky individuálnosti; ani zjevné odvozeniny nevypadají jako neologismy. Tato slova nejsou jen shromážděna ve slovníčcích, které sám sestavil, ale jsou také roztroušena v jeho četných písemných pracích o jazyce, dalších oborech i otázkách společenského života; konečně jsou to

⁶ V tomto slově se zřejmě spojily významy „člověka s povinnostmi“ a dnešního úředníka.

Terminologija | 2010 | 17 87

v dopisech, redigovaných spisech jiných autorů či ústně sdělit těm, kdo se ptali nebo žádali o radu.

Jak jasně, prostě a živě J. Jablonskis psal lidem, je dobře vidět z jeho knížečky Kolera artinas – pasisaugokite!⁷, vydané roku 1908 jako příloha novin Vilties (Merkelis 1931: 24), z nichž zde uvádíme dvě ukázky.

1) Cholera je hrozná asijská nemoc. Z Asie, své domoviny, někdy přichází i do Evropy a kosí její obyvatele. Obyvatele Litvy kosí, pravda, ne často, ale kosí už po dosti dlouhou dobu. Od té doby, co začala navštěvovat naši zemi, uplyne už téměř sto let... (s. 1).

2) Jak poznat choleru? Člověk nemocný cholerou má průjem, dostane řídkou stolici. Jeho výkaly jsou stále řidší a častější. Kromě toho člověk začne zvracet, nohy mu svírá křeč. Bolesti se stupňují; člověk se už neudrží, křičí z plných plic. Uplyne několik hodin a nemocný se zcela změní: oči mu zapadnou, nos se zašpičatí, celé tělo vypadá velmi vyzáble; kůže zmodrá a ochladne. Nemocný má žízeň, ale nemůže se napít, protože všechno, co vypije, hned zase vyzvrací (s. 3).

Jen několik pravopisných zvláštností (tvary piauna, mūsų, skystyn, akis se dnes píší pjauna, mūsų, skystyn, akys) a také příslovce senai, které dnes téměř všichni mají ve zvyku či jsou vedeni k tomu, aby nahrazovali tvarem seniai, ukazují čtenáři, který neovládá dnešní „pravopis“ internetové a telefonní komunikace, že autor této knížečky nepsal všechno tak, jak začal psát o něco později a jak se to učí dnes. Jinak je to však jazyk těch nejlepších a nejspisovnějších kvalit dnešní doby, ačkoli byl napsán před více než sto lety. Číst texty, které Jablonskis napsal, redigoval či opravoval, je radost – obsah je jasný a snadno srozumitelný a jazyk plynulý, přesný, bez nesrozumitelných slov a obratů. Dobře znal možnosti jazyka, sám uměl využívat jeho prostředků a při opravování jazyka jiných neomezoval rozmanitost vyjadřování myšlenek.

V četných článcích zaměřených na rozvoj jazyka J. Jablonskis nejen opravoval nevhodné termíny, ale také formuloval obecné myšlenky o tom, jaké mají termíny být a jak se má terminologická práce provádět⁸. Tyto myšlenky vycházely především z obecných zásad úpravy a rozvíjení jazyka, k nimž dospěl už záhy, a z určitého ideálu spisovného jazyka, jak jej sám nazýval, tedy z představy o tom, jaký má tento jazyk být, aby při zachování skutečně litevského charakteru co nejlépe uspokojoval potřeby společenské komunikace ve všech oblastech života národa a později i vlastního státu.

⁷ Velice děkuji kolegyni Palmiře Zemlevičiūtė, která obstarala text této publikace.

⁸ Podrobněji viz článek „Lietuvių terminologijos kūrimo apžvalga (iki 1940 m.)“, zveřejněný v časopise Kalbotyros, roč. XVIII (1967), s. 21–25.

88

S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

Základem všech prací na vytváření a rozvíjení spisovného jazyka, a tedy i terminologie, a měřítkem jejich hodnoty byl pro J. Jablonského a jeho školu živý jazyk, který sám jazykovědec obvykle nazýval jazykem lidu. Tímto termínem označoval jazyk nářečí a folkloru; zároveň zmiňoval také jazyk spisovatelů, kteří psali a píší živým jazykem (z nich snad nejčastěji připomínal K. Donelaitise, S. Daukantase, M. Valančiuse a Žemaitė). Jak však bylo řečeno, do spisovného jazyka nelze přijímat, a je proto třeba z něj vymýtit, slovní zásobu, gramatiku a další prvky, které byly po staletí vnucovány a přejímány z cizích jazyků. Na to se jazykovým korektorům připomnělo i v článku „Maličkosti a podstatné věci (ve vědě o jazyce)“, vydaném roku 1925. J. Jablonskis v něm reagoval na nepřesvědčivé důkazy A. Vireliūnase, který navrhoval užívat představ si širokou řeku místo představ si širokou řeku, a věnoval dané otázce pozornost těmito slovy: „Autor podpírá svůj názor značným množstvím jazykových dokladů, sesbíraných v určitých spisech [dále se uvádí první sešit Juškova slovníku. – St. K.] a v jazyce lidu. Při zacházení s těmito spisy a jazykem lidu však musí být sběratel opatrný; když A. Vireliūnas při této příležitosti předkládal celou svou ‚pravdu‘, nebyl právě příliš opatrný“ (JR IV 305). K takové opatrnosti je zapotřebí jak jazykovědné vzdělání, tak zdravý úsudek. V obsáhlém článku vydaném roku 1928, či spíše ve studii „Věci z našeho jazykového slovníčku“, která obsahuje nejen velmi mnoho autorových „jednotlivých postřehů“ k Stručnému slovníčku jazykových nesprávností a barbarismů V. Kamantauskase, ale také zobecňující myšlenky a rady jazykovým korektorům, napsal velký učitel jazyka tato základní, programová slova: „Je podle mého názoru třeba překládat do našeho jazyka lidsky nikoli tolik samotná slova, jako spíše jejich význam“, a jazykové korektory poučoval: „opravujte lidsky – a to stačí!“ (JR V 181), přičemž tuto myšlenku dále rozvedl takto: „Opravujte v jazyce vše, co je třeba opravit, co bylo řečeno nelidsky či nesprávně; podle potřeby opravujte nejen ta slova textu, která autor tohoto slovníčku označuje za nežádoucí cizí výrazy“ (JR V 184).

J. Jablonskis učil v mnoha případech tvořit i nové termíny tak, jak lidé tvoří běžná slova (JR III 37, IV 143–144, V 14 a jinde). Jako odpůrce zbytečných novotvarů důrazně radil nevymýšlet zbytečná a komplikovaná slova a termíny – „<...> nechme ji [náš jazyk – St. K.] růst po svém, podle vlastních lidových zákonitostí, necpěme do ní bez důvodu všelijaké novotvary, alespoň ty, které si každý z nás může vymyslet jinak, aniž by tím skutečně usnadnil výklad nějaké společenské záležitosti v tomto jazyce“ (JR V

Terminologija | 2010 | 17 89

216). Tak J. Jablonskis psal o novotvarech, jimiž A. Vireliūnas zaplnil svou knížku Rozvoj našeho jazyka a jejichž částí chtěl nahradit některé zavedené litevské termíny či jejich složky, např.: střídání samohlásek (změna samohlásek), prvotní národy (počáteční národy), vesmír (souhrn všeho), a takzvané mezinárodní termíny, např.: dialog (dvojřeč), historie (minulost), klima (povětrnost), kultura (pracovitost), literatura (písemnictví), metodika (učení), orgán (tělesník), pedagogika (výchova), symbol (významník) a další (JR V 213–215). Mimochodem, už na samém začátku své plodné jazykovědné práce náš lingvista vystihl podstatu rozšiřování vlastní slovní zásoby: „při výběru [výjimky – St. K.] se při tvoření nového psaného slova nikdy nelze opírat“ (JR IV 22).

Důležitým a velmi poučným rysem povahy a práce J. Jablonského byla jeho nekonfliktnost, ponechávání prostoru pro odůvodněný odlišný názor a svobody volby. Velmi často nenabízel jen jedinou opravu či návrh lepšího a přesnějšího vyjádření; chtěl, aby měl čtenář z čeho vybírat, ale především mu záleželo na tom, aby i jiné užívání než to, které navrhoval jazykovědec, odpovídalo zákonitostem jazyka lidu. Tento rys působení velkého šiřitele jazykové kultury výstižně shrnul A. Piročkin v knize U počátků spisovného jazyka, když napsal, že povyšování lidového jazyka na základ spisovného jazyka „bylo také vysoce demokratickou cestou: nevnucovat lidu ‚inteligentský‘ jazyk, nýbrž společně s lidem učinit jeho jazyk jazykem inteligentů a inteligence“ (Piročkinas 1977: 99).

Ačkoli nenapsal teoretické knihy ani články o normování spisovného jazyka a terminologii, svou prací na jazykové normě, překlady, redigováním či opravováním učebnic a knih z jiných oborů, radami odborníkům z různých oblastí i společnou prací na jazyce a terminologii v rámci určitých sdružení a komisí položil základy teoretického i praktického rozvoje spisovného jazyka, jakož i terminologie a jejího zpracovávání. Nakonec vychoval početnou skupinu aktivních a oddaných pracovníků na poli našeho jazyka a jeho terminologie, kteří pak Jablonského vědu i ducha předávali svým žákům.

Jeho druh Juozas Balčikonis při hodnocení a shrnutí jazykovědcova díla napsal v prvním svazku Jablonského spisů: „Dokud bude náš jazyk znít mezi národy této země, bude jeho jméno zvěstovat z generace na generaci: očistil jej od cizího smetí, projasnil a obohatil novými slovy. Z prostého prostředku dorozumívání venkovanů, za nějž byl litevský jazyk považován, z něj téměř půl století neúnavné práce učinil dokonalý nástroj myšlení, vhodný k užívání ve všech kulturně organizovaných zemích –

90

S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...

to gyvenimo srityse“ (J. B. 1932: XI). Tarsi tęsd amas šias mintis, kalbininkas Alfonsas Kalnius atsiminimuose apie J. Jablonskį po keturiasdešimt metų teigė: „Be Jablonskio didžiulio indėlio tiesiog neįmanoma suprasti mūsų bendrinės kalbos – didžiausios tautos kūrybos ir turto – susidarymo“ (Kalnius 1974: 19). J. Jablonskis buvo didžiausias dabartinės bendrinės mūsų kalbos kūrimo meto triūsėjas. Jis įstatė tą kalbą į brandos kelią ir gerai pavarė į priekį jos brandinimo darbus. Į tą kelią jis įstatė taip pat mūsų terminologiją ir pats buvo žymiausias ypač mokykloms ir viešajam gyvenimui reikalingų terminų kūrėjas. Tuo atžvilgiu J. Jablonskis gali būti vadinamas dabartinės mūsų terminologijos tėvu.

Spisy J. Jablonského jsou již dlouho klasikou naší jazykovědy a jazykové kodifikace. Jeho jazykovou školou prošlo několik generací. Každý, koho zajímá litevskost jazyka, by do ní měl chodit i dnes, ale především by se k ní měly vrátit naše školy. Jablonského univerzitu, tedy důkladné prostudování a pochopení jeho odkazu, by měl absolvovat každý, kdo se věnuje jazykové práci, zvláště pak početní dnešní kodifikátoři a jazykoví korektoři. Chceme-li, aby si náš starobylý jazyk zachoval litevský ráz i v budoucnu a zůstal zdrojem národní hrdosti, nesmíme dopustit, aby pohaslo světlo Jona Jablonského–Rygiškių Jonase.

PRAMENY A LITERATURA

Druviete I. 1990: Kārlis Mīlenbahs, Rīga.

J. B. 1932: Trumpas gyvenimo aprašymas. – Jablonskio Raštai. Redagavo J. Balčikonis. Kaunas. T. 1, XI–XXVIII.

JR I–V: Jablonskio Raštai. Redagavo J. Balčikonis. Kaunas, 1932–1936. T. 1–5.

Kalnius A. 1974: [Atsiminimai apie J. Jablonskį]. – Mūsų kalba. Nr. 7, 16–19.

Kolera artinas – pasisaugokite! Parašė Rygiškių Jonas. Vilnius, 1908.

Kriaužaitis P. 1901: Lietuviškos kalbos gramatika. Rašytojams ir skaitytojams vadovėlis. Tilžė.

LKŽ I–XX: Slovník litevského jazyka. Odp. red. J. Balčikonis (sv. 1–2), K. Ulvydas (sv. 3–5, 11–16), J. Kruopas (sv. 1–2, 6–10), V. Vitkauskas (sv. 17–20). Vilnius, 1941–2002.

Mašiotas Pr. 1930: Šis tas iš Rygiškių Jono sunkaus gyvenimo. – Kalba. Sąs. 2, 44–48.

Merkelis A. 1930: Jonas Jablonskis. – Jazyk. Sešit 2, 7–36.

Merkelis A. 1931: Jablonskio bibliografija. – Archivum Philologicum. Kn. 2, 15–37.

Mūsų žodynėlis. „Vargo mokyklos“ priedėlis. Surinko Rygiškių Jonas. Voronežas, 1918.

Palionis J. 1959: J. Jablonskio kalbiniai taisymai. – J. Jablonskis. Rinktiniai raštai. Vilnius. T. 2, 5–54.

Piročkinas A. 1974: Jono Jablonskio gimimo metrikai. – Mūsų kalba. Nr. 7, 34–38.

Piročkinas A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų. J. Jablonskio gyvenimas ir darbai 1860–1904 m. Vilnius.

Piročkinas A. 1978: J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, 1904–1930. Vilnius.

[R. J.] Slovníček. – Smailsas S. Povinnost a poctivost. Překlad pro školáky (se slovníčkem). Šiauliai, 1924, 34–55.

Skardžius Pr. 1930: Jonas Jablonskis †. – Jazyk. Sešit 1, 5.

Skardžius Pr. 1931: J. Jablonskis. – Archivum Philologicum. Kn. 2, 5–14.

Smetona A. 1930: Vzpomínkové črty. – Jazyk. Sešit 2, 37–44.

Vaičiūnas V. 1930: Vzpomínka na zesnulého Jonase Jablonského. – Jazyk. Sešit 2, 66–68.

Žemaitis Z. 1956: Iš atsiminimų apie J. Jablonskį. – Literatūra ir kalba. Vilnius. T. 1, 32–39.

Terminologija | 2010 | 17

9 1

ÚVAHY O VELKÉM LINGVISTOVI A TERMINOLOGOVI JONU JABLONSKÉM. U PŘÍLEŽITOSTI 150. VÝROČÍ JEHO NAROZENÍ

Článek podává přehled o přínosu velkého litevského lingvisty, profesora Jona Jablonského (1860–1930), k rozvoji, normalizaci a upevnění moderní spisovné litevštiny; k posílení její role a rozšíření jejích funkcí; a k rozvoji litevské terminologie, který začal téměř souběžně se vznikem národního obrozeneckého hnutí na konci 19.^th století. Svou práci vykonával za velmi obtížných podmínek carského pronásledování, zákazu litevského tisku latinkou (do roku 1904), polonizace a rusifikace země a nakonec v nezávislém státě Litva, obnoveném v roce 1918. Během téměř pěti desetiletí intenzivní činnosti dosáhla spisovná litevština období své zralosti. Článek rovněž odhaluje Jablonského teoretické principy jazykové normalizace i tvorby a rozvoje terminologie.

Jablonského role v rozvoji spisovné litevštiny byla tak významná, že mu již za jeho života říkali otec spisovné litevštiny.

Doručeno 2010-12-03

Stasys Keinys Litevský jazykový ústav P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. pošta [email protected]

92 S. Keinys | Mintys apie didelį kalbininką ir terminologą Joną Jablonskį 150-tų...