Analýza tvorby termínů v litevských, ruských a anglických terminologických dílech

LIUDMILA MOCKIENĖ

Univerzita Mykolase Romerise

SIGITA RACKEVIČIENĖ

Univerzita Mykolase Romerise

KLÍČOVÁ SLOVA: terminologie, tvorba termínů, způsoby tvorby termínů, prostředky tvorby termínů, zdroje termínů, kontrastivní analýza

ÚVOD

Článek představuje kontrastivní výzkum přístupů k analýze způsobů a prostředků tvorby termínů, jak jsou pojednány v litevských, ruských a anglických terminologických dílech. Výzkum se zaměřuje na přehled různých klasifikací typických jazykových prostředků tvorby termínů uváděných v terminologických dílech v litevštině (Keinys 1980, 2005a; Gaivenis 2002, 2014), ruštině (Даниленко 1977; Лейчик 2009; Суперанская, Подольская, Васильева 2005, 2012; Гринев-Гриневич 2008) a angličtině (Sager 1990, 1997, 2004; ISO 704:2009 (E)).

Tvorba termínů jako proces obvykle odpovídá procesům tvoření slov používaným v daném jazyce. Tvorba termínů se však od tvoření slov liší tím, že jde zpravidla o záměrnou a vědomou činnost, nikoli o spontánní proces. Tvorba termínů je navíc širším pojmem, neboť zahrnuje tvorbu slov i slovních spojení. Výsledkem prvního procesu jsou jednoslovné termíny, zatímco druhý vede ke vzniku víceslovných termínů.

Litevský terminolog Stasys Keinys tvrdí, že termíny se vytvářejí a standardizují vědomě (Keinys 1980: 60). Podle St. Keinys je terminologie součástí spisovného jazyka, v některých ohledech se však od něj odlišuje a je na něm nezávislá. Na jedné straně terminologie odpovídá obecným tendencím vývoje jazyka; na druhé straně se vyznačuje specifickými rysy, určitými požadavky a vlastním vývojem (Keinys 2005g: 231).

52

Liudmila Mockienė

Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

O myšlence, že tvoření termínů je regulovaná, řízená a vědomá činnost, pojednávají také ruští lingvisté, například Valerija Danilenko (Даниленко 1977: 91, 93), Vladimir Leitchik (Лейчик 2009: 62), Aleksandra Superanskaja, Natalija Podolskaja a Natalija Vasiljeva (Суперанская et al. 2012: 194). Podle V. Danilenko se tvoření termínů v oblasti jazyka vědy opírá o systém slovotvorby ruského spisovného jazyka. Existuje však řada rysů, které odlišují tvoření termínů v jazyce vědy od slovotvorby ve spisovném jazyce; jedním z těchto rysů je skutečnost, že termíny vznikají cílevědomě a vědomě (Даниленко 1977: 90–97). Juan C. Sager rovněž zastává názor, že tvoření termínů je „vědomá lidská činnost a od nahodilosti procesů obecné slovotvorby se liší větším povědomím o existujících vzorcích a modelech <…>“ (Sager 1997: 25). Tento proces se nejen opírá o existující lexikální prvky a různými způsoby je kombinuje, ale lze jej také popsat pomocí vzorců, podle nichž se tyto prvky kombinují a které lze následně využít při tvoření dalších termínů (tamtéž).

Protože je tvoření termínů záměrný, vědomý, řízený a regulovaný proces, je pro vytváření nových termínů a posuzování jejich systémovosti a správnosti nezbytné znát typické vzorce a modely tvoření nových slov v daném jazyce. Cílem této studie je proto přezkoumat hlavní přístupy k analýze způsobů a prostředků tvoření termínů v litevštině, ruštině a angličtině a provést jejich kontrastivní analýzu. Pojmem způsoby tvoření termínů rozumíme využívání nebo modifikaci vnitřních/vnějších zdrojů tvoření termínů, zatímco výraz prostředky tvoření termínů označuje v tomto článku konkrétní typy tvoření termínů, např. terminologizaci, transterminologizaci, afixaci, kompozici, konverzi, přímé přejímání, kalkování atd. Článek analyzuje a porovnává hlavní kritéria, která terminologové uplatňují při klasifikaci vzorců tvoření termínů, s cílem odhalit podobnosti a rozdíly v analýze tvoření termínů v různých jazycích.

KLASIFIKACE ZPŮSOBŮ A PROSTŘEDKŮ TVOŘENÍ TERMÍNŮ V NĚKTERÝCH DÍLECH LITEVSKÝCH TERMINOLOGŮ

Tato část představuje analýzu děl dvou nejvýznamnějších litevských terminologů, Stasyse Keinys a Kazimierase Gaivenise, kteří položili základy moderní litevské terminologie. Představuje také

Terminologija | 2016 | 23

53

některé myšlenky z děl Alvyda Umbrase, který zkoumal litevskou právní terminologii a její historický vývoj.

Litevští terminologové rozlišují tři způsoby tvoření termínů: 1) využívání existující slovní zásoby spisovného jazyka a nářečí, 2) vytváření nových slov (neologismů) a 3) přejímání termínů z jiných jazyků (Gaivenis 2002, 2014; Keinys 2005a). Je třeba poznamenat, že první dva způsoby tvoření termínů vycházejí z vnitřních zdrojů, zatímco třetí se opírá o využívání zdrojů vnějších.

Využívání existující slovní zásoby spisovného jazyka a nářečí jako způsobu tvoření termínů je založeno na užívání slovní zásoby domácího původu. Znamená to, že buď se terminologizuje slovo, které již existuje v jazyce nebo jeho nářečí, nebo se transterminologizuje termín, který již existuje v jiném terminologickém oboru (Keinys 2005g: 231). Terminologizace slova z obecného jazyka nebo jeho nářečí může probíhat dvěma způsoby: jeho lexikální význam se buď rozšíří, nebo zúží (Gaivenis 2002: 52–53). V takovém případě se obvykle mění obsah, užití a valence terminologizovaných slov. Když se slova obecného jazyka nebo jeho nářečí užívají jako termíny, zpravidla získávají nové významové prvky, které v obecném jazyce nemají (tamtéž), např. banga „vlna“ („vlny moře/jezera“ → „rádiové vlny“).

Většina jednoslovných termínů s jednoduchou strukturou jsou ve skutečnosti terminologizovaná slova obecného jazyka nebo jeho nářečí. Samotná skutečnost, že má termín složitou strukturu, navíc neznamená, že byl jako takový vytvořen slovotvornými prostředky. Jak uvádí K. Gaivenis, existují případy, kdy termíny se složitou strukturou (tj. útvary) nelze zařadit mezi termíny vytvořené slovotvornými prostředky, protože ve skutečnosti byly terminologizovány: slovo jako takové vzniklo v obecném jazyce (nebo jeho nářečí) a teprve poté bylo užito jako termín (Gaivenis 2002: 56). Může být tedy poměrně obtížné určit, zda termín vznikl slovotvorným procesem, nebo zda jde o terminologizované či transterminologizované slovo. Jedním z kritérií, která by zde mohla pomoci, je zohlednění vědního oboru a historie vývoje terminologie daného oboru. Kritérium „novosti“ termínu však není zcela spolehlivé, protože stejné prostředky lze použít k vytvoření nového slova na různých místech, kde se daným jazykem mluví, i v různých obdobích. Ani skutečnost, že slovo existovalo v minulosti a bylo

54

Liudmila Mockienė Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

To, že se výraz používá v některém historickém dokumentu, neznamená, že byl převzat z tohoto starého zdroje, a nikoli vytvořen jako nová jednotka (Keinys 2005d). St. Keinys navrhuje, aby se všechny termíny, které lze synchronně považovat za slovotvorné útvary, chápaly jako výsledek slovotvorby, nikoli terminologizace (Keinys 2005d: 22). Na podporu tohoto stanoviska uvádí dva argumenty: 1) v mnoha případech nelze zjistit, zda byl termín vytvořen jako neologismus, nebo převzat z obecného jazyka; 2) termíny utvořené na základě běžných slov přesto odrážejí určité slovotvorné typy, a proto by bylo nepřesné nepovažovat je za představitele těchto slovotvorných typů (Keinys 2005d: 22; Keinys 2005e: 113). Alvydas Umbrasas, který analyzoval litevskou právní terminologii používanou v letech 1918 až 1940, tento názor rovněž sdílí a nerozlišuje mezi termíny složité struktury jako terminologizovanými slovy a termíny složité struktury vytvořenými pro konkrétní účely; jeho přístup je formální a všechny termíny složité struktury (odvozeniny a složeniny) zařazuje do téže kategorie (Umbrasas 2010: 67–68). Ve studiích St. Keinyse a K. Gaivenise se proto slova složité struktury nejčastěji řadí do druhé kategorie tvoření termínů – vytváření nových slov (neologismů).

Vytváření nových slov (neologismů) na základě existujících slov podle všech hlavních slovotvorných typů je v litevštině dalším produktivním způsobem tvorby nových termínů. V litevštině existují čtyři hlavní prostředky tvoření termínů: prefixace, sufixace, flektivní derivace a skládání slov (Gaivenis 2002: 54; Keinys 2005g: 232; EC 2006).

Podle St. Keinyse, který provedl rozsáhlou analýzu prostředků tvoření termínů v různých vědních oborech, se většina termínů tvoří sufixací a většina z nich je deverbální. Termíny tvořené sufixací mají několik charakteristických rysů: obvykle jde o abstraktní podstatná jména, nemají emocionální zabarvení a mnohé z nich jsou hybridy (Keinys 2005d). Hybridy, tedy termíny sestávající z cizího základu a domácí přípony, se analyzují jako odvozeniny a řadí se do stejné skupiny jako útvary domácího původu (Keinys 2005d: 75). A. Umbrasas však vychází z etymologického kritéria a hybridy vyčleňuje do samostatné kategorie, odlišné od termínů domácího původu tvořených sufixací (např. kontrabandininkas ‘pašerák’ (← kontrabanda ‘pašování’ + domácí přípona -ininkas) a o těchto prostředcích tvoření termínů pojednává jako o podtypu tvoření termínů založeného na prvcích cizího původu (Umbrasas 2010: 132–133).

Terminologija | 2016 | 23

55

Dalším prostředkem, který se v litevštině velmi často používá k vytváření nových termínů, je skládání slov. St. Keinys tvrdí, že jde po sufixaci o druhý nejproduktivnější prostředek tvoření termínů a že je poměrně rozšířené v určitých oblastech odborného jazyka (Keinys 2005c: 129). Produktivitu skládání slov při tvoření termínů lze vysvětlit potřebou označovat složitý pojem. Složeniny navíc splňují tak zásadní požadavky na termíny, jako jsou přesnost, srozumitelnost a stručnost. Ačkoli lze těchto požadavků dosáhnout i pomocí víceslovného termínu, jednoslovné termíny se používají pohodlněji a lze je vytvářet jako relativně krátká obecná označení bez užití atributů. V terminologii se ke tvoření složenin nejčastěji používají kombinace dvou podstatných jmen, podstatného jména a slovesa a přídavného jména a podstatného jména (Gaivenis 2002; Keinys 2005c), např. medsraigtis ‘šroubový hřebík’ (medis ‘dřevo’ + sraigtas ‘šroub’), vanden­tiekis ‘vodovodní potrubí’ (vanduo ‘voda’ + tiekti ‘dodávat’).

Dalším poměrně produktivním prostředkem tvoření termínů, který je pro litevštinu příznačný, je flektivní derivace. Na rozdíl od angličtiny, kde flexe slouží pouze jako funkční afix, lze ji v litevštině využít k derivaci. Flektivní derivace se jako prostředek slovotvorby svou povahou, derivačním významem i formou velmi podobá sufixaci (Keinys 2005b). Termíny vytvořené flektivní derivací se díky své jednoduché struktuře velmi snadno používají. Flektivní derivace by se tedy mohla jako prostředek tvoření termínů využívat ve větší míře (Keinys 2005b). Většina termínů vytvořených flektivní derivací je deverbální nebo deadjektivní, zatímco podstatná jména, zájmena a číslovky se jako derivační základ používají jen zřídka, např. sąnaudos ‘spotřeba, výdaje’ (← sunaudojo ‘spotřeboval’).

Méně produktivním prostředkem tvoření termínů v litevštině je prefixace, protože se používá pouze k tvoření deadjektivních podstatných jmen (Keinys 2005e); naproti tomu sufixace a flektivní derivace se používají k tvoření deverbálních, deadjektivních i denominalních podstatných jmen. Role prefixace při tvoření termínů je nicméně poměrně významná (Keinys 2005e), např. įtėvis ‘adoptivní otec’ (← į + tėvas ‘otec’), nedarbas ‘nezaměstnanost’ (← ne ‘ne-’ + darbas ‘práce’).

Posledním způsobem tvoření termínů, o němž se pojednává ve studiích litevských terminologů, je přejímání termínů z jiných jazyků. Přejímání pojmu spolu s termínem, který jej označuje, je v jazyce obecně i v terminologické vědě poměrně obvyklé.

56

Liudmila Mockienė Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

specifically (Keinys 2005g). As K. Gaivenis claims, it is rather hard to avoid borrowings in terminology, besides it is not always necessary to do that (Gaivenis 2002: 57). What is necessary is to prevent overuse of borrowings in cases when they may supersede the existing terms of native origin, and, in addition, borrowings should conform to the rules of phonology, morphology and spelling of the Lithuanian language. Borrowed terms can be classified according to the degree of their assimilation into three groups: 1) old borrowings; 2) international words; and 3) barbarisms. Old borrowings have been absolutely assimilated and adapted to the language system, e.g. stiklas ‘glass’ (Gaivenis 2002: 58). In terminology they are not considered as real borrowings, in fact they are terminologized words of general vocabulary. Another category, international words, serve as terms of different fields of science. They have been borrowed into Lithuanian mainly from classical languages, such as Greek and Latin, either directly or through intermediary languages, e.g. hipoteka ‘mortgage’ (from Greek), respublika ‘republic’ (from Latin). The last category, barbarisms, are words which do not comply with the norms of the language (Gaivenis 2002: 57). Barbarisms never become part of standardized lexis. It was also observed that the distribution of borrowings in different fields of terminology is uneven. It is argued that the amount of borrowings in the latest scientific and technical branches of terminology is higher than in fields which have long traditions and rely largely on the indigenous vocabulary (Keinys 2005f).

St. Keinys also discusses loan translations/calques (Keinys 1980: 92–96). Most of such terms do not comply with the norms of the Lithuanian language and are not recommended for usage. Those which conform to the norms of the language and are formed on the basis of a productive model of word-formation are also often problematic as it is often difficult to determine whether a term is a loan translation or a native formation. Similarity of the structure of a word in several languages does not necessarily indicate an instance of loan translation. Most often such terms are perceived as native formations (Umbrasas 2010: 134).

Litevští terminologové třídí termíny podle formální struktury na jednoslovné a víceslovné termíny. Jednoslovné termíny lze dále podle jejich struktury dělit na jednoduché a odvozené útvary, zatímco víceslovné termíny se řadí podle počtu slov, která je tvoří (Keinys 1980: 16–17; Gaivenis 2002: 17), a analyzují se podle svého původu a syntaktických vztahů mezi slovy uvnitř termínu (Umbrasas 2010).

Terminologija | 2016 | 23

57

Jednoslovné termíny i komponenty víceslovných termínů se tvoří podle stejných zásad (s využitím interních nebo externích zdrojů a různých prostředků tvorby termínů), které jsou shrnuty ve schématu 1.

Schéma 1. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvorby termínů v litevštině (na základě prací K. Gaivenise a St. Keinise)

Shrneme-li, litevští badatelé, jako jsou K. Gaivenis a St. Keinys, zastávají názor, že hlavním zdrojem termínů by měl být interní zdroj: buď mateřský jazyk, tj. obecná slovní zásoba nebo její nářečí, anebo vlastní prostředky tvoření slov. Základem tvorby termínů v litevštině jsou tedy sémantické prostředky (terminologizace slov mateřského jazyka a starších výpůjček), morfologické prostředky (tvoření slov) a syntaktické prostředky (víceslovné termíny).

KLASIFIKACE ZPŮSOBŮ A PROSTŘEDKŮ TVORBY TERMÍNŮ V NĚKTERÝCH PRACÍCH RUSKÝCH TERMINOLOGŮ

Tato část představuje analýzu prací ruských terminologů V. Danilenka, M. Leitchika, A. Superanské, N. Podolské, N. Vasiljevové a Siergieje Grineva-Griniewicze.

Ruští terminologové stejně jako litevští terminologové obvykle rozlišují tři hlavní způsoby tvorby termínů. První dva vycházejí z využití interních zdrojů, konkrétně z využití existujícího slova daného jazyka (tj. buď terminologizace slova z obecné slovní zásoby, nebo trans-

58

Liudmila Mockienė Sigita Rackevičienė | Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

terminologizace hotového termínu z jedné oblasti do jiné) a tvorby termínů pomocí slovotvorných a syntaktických prostředků; poslední způsob se naproti tomu opírá o využití externích zdrojů, tedy o přejímání termínu z jiného jazyka a jeho fonetické a morfologické přizpůsobení normám daného jazyka (Лейчик 2009: 81–84; Суперанская et al. 2012: 194, 203).

A. Superanskaja, N. Podolskaja a N. Vasiljeva tvrdí, že ačkoli se v některých oborech ve větší míře využívá terminologizace slov obecného jazyka, dominantním prostředkem tvorby termínů je tvoření slov (Суперанская et al. 2012: 201). Navrhují při vytváření klasifikace způsobů tvorby termínů kombinovat dva parametry, totiž zdrojový jazyk (domácí versus cizí) a lexikální princip, který slouží jako základ pro utvoření termínu (hotové slovo versus záměrně vytvořené slovo) (Суперанская et al. 2012: 196). Výsledkem by bylo schéma způsobů tvorby termínů, které má podle autorek velmi obecný charakter, neboť nezahrnuje transterminologizaci (viz schéma 2).

Schéma 2. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvorby termínů v ruštině (na základě prací A. Superanské et al.)

Podobně i V. Leitchik rozlišuje tři způsoby tvorby termínů: tvorbu termínů na základě zdrojů mateřského jazyka pomocí slovotvorných a syntaktických prostředků; terminologizaci slov z nespecializované (spisovný jazyk a nářečí) a odborné slovní zásoby; a přejímání termínů z jiných jazyků, v nichž byly vytvořeny jako termíny, nebo přejímání slov a jejich terminologizaci (Лейчик 2009: 81–84).

Terminologija | 2016 | 23

59

Jak uvádí V. Leitchik, ačkoli jsou modely tvoření termínů stejné jako prostředky tvoření slov v obecném jazyce, některé z nich jsou produktivnější, zatímco jiné méně. Při klasifikaci termínů nejprve rozlišuje jednoslovné a víceslovné termíny. Ačkoli produktivita skládání jako prostředku tvoření slov není v ruštině příliš vysoká, V. Leitchik konstatuje obecnou tendenci používat dvouslovná a tříslovná termínová spojení (zejména v oblasti informatiky), a dokonce i čtyř- nebo pětislovné termíny (zejména v oblasti filozofie). Složkami většiny víceslovných termínů v ruštině jsou podstatná a přídavná jména. Spojení několika podstatných jmen lze použít s předložkami i bez nich, takže podstatná jména mohou být závislá na jiných podstatných jménech (Лейчик 2009: 48–62).

Schéma 3. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v ruštině (na základě prací V. Leitchika)

Dvě výše uvedené klasifikace se liší přístupem k přejímkám. Vedle procesu přejímání hotových slov rozlišují A. Superanskaja a kol. také tvoření termínů na základě přejatých prvků. Postavení těchto prvků není v klasifikaci V. Leitchika jasné. Vedle procesu přejímání termínů však rozlišuje proces terminologizace přejatých slov z cizí obecné slovní zásoby, což znamená, že tato přejatá slova nebyla v zdrojovém jazyce používána jako termíny a stala se jimi až v cílovém jazyce.

Další významná ruská lingvistka V. Danilenko tvrdí, že termíny se v podstatě tvoří na základě slov z obecné a odborné slovní zásoby v souladu se všemi strukturními typy slov, které jsou charakteristické pro daný národní jazyk (jednoduchá slova, odvozeniny a složená slova). Rozlišuje stejné prostředky pojmenování pojmů

60

Liudmila Mockienė Sigita Rackevičienė | Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

v terminologii, které se aktivně používají v obecném jazyce, tj. sémantické, syntaktické a morfologické prostředky tvoření slov (viz schéma 4). Hlavní rozdíl spočívá v tom, že modely tvoření slov a morfémy v terminologii zpravidla vykazují vyšší stupeň sémantické specializace než v obecném jazyce (Даниленко 1977: 89–97, 113–116).

Sémantický prostředek tvoření termínů má ve vědeckém jazyce prvořadý význam. Historicky šlo o jeden z prvních prostředků používaných k tvorbě nových termínů a od té doby slouží jako trvalý a nepostradatelný zdroj termínů. Sémantický prostředek tvoření termínů má navíc oproti jiným prostředkům řadu výhod, neboť termíny vytvořené terminologizací bývají obvykle krátké a snadno zapamatovatelné. Sémantický prostředek tvoření termínů se liší od sémantického tvoření slov ve spisovném jazyce, protože v druhém případě jsou sémantické změny postupné a obvykle vedou ke vzniku homonym, zatímco při tvoření termínů je sémantická změna téměř okamžitá (Даниленко 1977: 97–103). Slova se obvykle terminologizují rozšířením lexikálního významu, např. корень „kořen“ („kořen rostliny“ → „kořen v matematice“), nebo metaforizací, např. кошка „kočka“ („zvíře“ → „hák“).

Dalším prostředkem tvoření termínů, který je pro ruštinu charakteristický a vysoce produktivní, je prostředek syntaktický. Podle V. Danilenko označuje pojem „syntaktický prostředek“ jak kompozici (jejímž výsledkem jsou jednoslovné termíny vzniklé spojením dvou kmenů do jednoho slova, ať už se spojovníkem, nebo psané dohromady, např. нефтепровод „ropovod“), tak tvoření slovních spojení (jehož výsledkem jsou víceslovné termíny vzniklé spojením několika slov do slovního spojení, např. ласточкин хвост „rybinový spoj“). Poznamenává také, že nejproduktivnějšími modely tvorby víceslovných termínů jsou spojení přídavného jména s podstatným, podstatného jména s podstatným, tří podstatných jmen a podstatného jména, přídavného jména a podstatného jména (Даниленко 1977:103–107).

Morfologický prostředek tvoření termínů konečně zahrnuje stejný soubor afixů, jaký se používá k tvorbě slov spisovného jazyka, a patří k převládajícím a nejproduktivnějším prostředkům tvoření termínů, např. краситель „barvivo“ (← красить „barvit“ + přípona -тель), подотряд „podřád“ (← předpona под + отряд „řád“). Přesto existují poměrně značné rozdíly mezi morfologickými prostředky tvoření termínů a tvoření slov používanými ve spisovném jazyce. Zdroje používané k tvorbě termínů se dělí do dvou kategorií: vnitřní (domácí) a vnější (přejaté). Podle V. Danilenko zahrnují ty druhé pouze termínotvorné prvky mezinárodního (řecko-latinského) původu, protože přejímání

Terminologija | 2016 | 23

61

Používání hotových slov z cizích jazyků k označení speciálních pojmů představuje samostatnou kategorii prostředků tvoření termínů. V ruštině jsou prvky tvořící termíny řeckého a latinského původu velmi produktivní při tvorbě vědecké terminologie (např. биофизика „biofyzika“).

Schéma 4. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v ruštině (podle prací V. Danilenka)

Ruský terminolog Siergiej Grinev-Griniewicz navrhuje, aby byly termíny klasifikovány na základě četných kritérií, jako jsou forma, historie, chronologický status a obsah (Гринев-Гриневич 2008: 59–66). Podle struktury se termíny obvykle klasifikují na jednoslovné (neboli monolexémové) a víceslovné termíny (slovní spojení, polylexémové termíny). S. Grinev-Griniewicz poznamenává, že ve většině evropských jazyků se podíl víceslovných termínů pohybuje mezi 60 a 80%. Jednoslovné termíny se dále podle své struktury člení na jednoduché (neboli kořenová slova), odvozené a složené (Гринев-Гриневич 2008: 121–123).

Dalším parametrem, který je třeba při klasifikaci termínů zohlednit, je historické hledisko. Termíny se tedy dělí na domácí a přejaté. Termíny domácího původu lze dále klasifikovat na jednoduché z hlediska struktury (kořenová slova) a útvary (založené na morfologických a morfologicko-syntaktických prostředcích tvoření slov) (Гринев-Гриневич 2008: 60–61). Přejaté termíny lze zase klasifikovat podle různých kritérií, jako je období přejímání, zdrojový jazyk či oblast užívání přejímky (Гринев-Гриневич 2008: 153). Autor konstatuje, že problematice přejímání v terminologii byla věnována malá pozornost, protože vše, co platí pro přejímání obecně, lze vztáhnout i na terminologii, neboť většina přejatých slov jsou termíny.

62

Liudmila Mockienė | Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

platí i pro terminologii, neboť většina přejatých slov jsou termíny.

S. Grinev-Griniewicz vytvořil zobecněnou klasifikaci typů tvoření termínů, která vychází ze způsobů a prostředků tvoření termínů popsaných nejvýznamnějšími ruskými i zahraničními odborníky a která byla použita k analýze odborné slovní zásoby různých oborů. Rozlišují se tedy následující typy procesů tvoření termínů: sémantický, morfologický, syntaktický a morfologicko-syntaktický (Гринев–Гриневич 2008: 123–162). Pro větší přehlednost jsme je uspořádali do schématu (viz schéma 5).

Schéma 5. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v ruštině (podle prací S. Grineva-Griniewicze)

Autoři dvou výše probíraných klasifikací zastávají odlišné stanovisko k statusu složenin. V. Danilenko nerozlišuje morfologicko-syntaktické prostředky a řadí skládání slov mezi syntaktické prostředky tvoření termínů.

Klasifikace V. Danilenka a S. Grineva-Griniewicze zjevně vycházejí z jiného východiska než klasifikace A. Superanské a kol. a V. Leitchika. V. Danilenko a S. Grinev-Griniewicz zakládají své klasifikace na typu prostředku tvoření termínů (sémantickém, morfologickém, syntaktickém). Pro každý z popsaných typů prostředků tvoření termínů se však uplatňuje také etymologické kritérium, např. sémantický prostředek tvoření termínů

Terminologija | 2016 | 23 6 3

Tvoření se opírá o vnitřní zdroje (terminologizaci domácích slov, rozšíření lexikálního významu, metaforizaci, metonymii, zúžení lexikálního významu a transterminologizaci) i vnější zdroje (přejímání z cizích jazyků); morfologické prostředky tvoření termínů vycházejí z vnitřních zdrojů, zatímco syntaktické a morfologicko-syntaktické prostředky tvoření mohou vycházet z vnitřních i vnějších zdrojů.

KLASIFIKACE ZPŮSOBŮ A PROSTŘEDKŮ TVOŘENÍ TERMÍNŮ V NĚKTERÝCH DÍLECH SAGEROVÝCH A V ISO 704:2009

Tato část představuje analýzu vybraných prací o anglické terminologii. Přehledně se zaměříme na některé práce Juana C. Sagera, známého terminologa, kterému organizace Infoterm v roce 2001 udělila cenu Eugena Wüstera za vynikající výsledky v oblasti terminologie, a na mezinárodní normu ISO 704 (Terminologická práce – Zásady a metody) Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO 704:2009 (E)). Norma ISO 704 uvádí metody tvoření termínů používané v angličtině. Mohou se uplatnit také v jiných jazycích, ne však nutně stejným způsobem, protože způsoby a prostředky tvoření termínů „závisí na lexikální, morfosyntaktické a fonologické struktuře jednotlivých jazyků“; proto by „jazykově specifické zásady tvoření termínů měly být popsány pouze v národních a regionálních normách týkajících se konkrétního jazyka, nikoli v mezinárodních normách“ (ISO 704:2009 (E): 38).

Klasifikace způsobů a prostředků tvoření termínů používané v angličtině mají společný rys – vycházejí především z rozlišení mezi užitím existujících forem, vytvářením nových forem a využíváním nových zdrojů.

Terminolog J. C. Sager tvrdí, že škála struktur používaných k tvoření termínů v odborných jazycích je stejná jako škála struktur používaných k tvoření slov obecného jazyka. Rozdíl spočívá v tom, že odborná slovní zásoba „vykazuje mnohem větší pravidelnost v důsledku záměrných a často systematických technik tvoření termínů“ (Sager 2004: 1924).

J. C. Sager ve svých pracích označuje způsoby a prostředky tvoření termínů jako lingvistické metody pojmenování. Uplatňují se v terminologii různých oborů. J. C. Sager uvádí, že klasifikace metod tvoření termínů, o nichž pojednává, „nemá být vyčerpávající, nýbrž má spíše naznačit rozsah možností“ (Sager 1990: 71–80; Sager 1997; Sager 2004: 1924–1928).

64

Liudmila Mockienė | Analysis of Term Formation in Lithuanian,

Sigita Rackevičienė | Russian and English Terminology Works

J. C. Sager rozlišuje následující metody tvoření termínů:

užití existujících zdrojů,

modifikace existujících zdrojů,

užití nových zdrojů (vytváření nových jazykových jednotek) (viz schéma 6).

Užití existujících zdrojů předpokládá rozšíření významu slova, které je součástí obecného jazyka. Rozšíření významu se uskutečňuje prostřednictvím přirovnání (pojmenování pojmu na základě analogie s jiným, např. an L-shaped room), metafory (pojmenování pojmu podle věci, které se nejvíce podobá, např. goose-neck clamp) nebo užití vlastního jména (např. watt). J. C. Sager však nezohledňuje strukturu terminologizovaného či transterminologizovaného termínu: zda je slovo svou strukturou jednoduché, nebo jde o odvozeninu. Je to pravděpodobně dáno tím, že je obtížné určit, zda byla odvozenina vytvořena k označení nového pojmu, nebo zda byla přejata z obecného jazyka či jiného odborného jazyka (terminologizována/transterminologizována).

Modifikace existujících zdrojů jako způsob tvoření termínů zahrnuje afixaci (neboli derivaci), zpětné tvoření, skládání, vytváření víceslovných termínů, konverzi a kompresi.

J. C. Sager poznamenává, že afixace (sufixace a/nebo prefixace) hraje důležitou roli při přispívání k systematickému strukturování termínů, a to díky přesnému vyjadřování a systematickému odkazování pomocí afixů. Uvádí také, že škála afixů používaných k tvoření termínů v odborných jazycích je mnohem širší než v obecné angličtině, protože do angličtiny, zejména v oblasti vědy a techniky, proniklo mnoho slov a slovních prvků z klasických jazyků, například z řečtiny a latiny: super-elevation ← super + elevation; compaction ← compact + ion.

Podobně jako afixace je i skládání velmi důležité pro systematičnost odborné slovní zásoby. Složenina je nová syntagmatická jednotka vytvořená spojením dvou nebo více slov; má nový význam nezávislý na jednotlivých složkách a jako termín představuje pojem relevantní pro určitý obor (Sager 1997: 34). Ve složeninách tvořených dvěma prvky je prvním prvkem obvykle určující člen, který modifikuje druhý prvek, jádro složeniny, např. water load, sight width. Složeniny lze navíc tvořit spojením tří nebo čtyř prvků, někdy dokonce pěti či šesti.

Terminologija | 2016 | 23

65

J. C. Sager rovněž používá termíny frázové složeniny, což jsou fráze sestávající ze slov spojených předložkami (Sager 2004: 1927), a složeniny z frází, což jsou fráze obsahující předložky, členy, spojky a příslovce (Sager 1990: 74), avšak rozlišení mezi nimi není v jeho pracích příliš zřetelné.

Jako samostatnou kategorii prostředků tvoření termínů J. C. Sager rozlišuje tvorbu frázových termínů (např. detekce trhlin metodou kapilární penetrace). Jejich vznik úzce souvisí se skládáním a, jak uvádí J. C. Sager, „volba jedné či druhé metody závisí na jazykových predispozicích“ (Sager 1997: 36). Germánské jazyky mají větší možnosti tvořit složeniny, zatímco románské jazyky se musí spoléhat na tvorbu frázových jednotek. Podle J. C. Sagera „se v angličtině tvoří frázové termíny tehdy, když složenina nemusí být dostatečně jasná nebo může být dokonce dvojznačná“ (Sager 1997: 36).

Dalším prostředkem tvoření termínů, který spočívá v úpravě již existujících zdrojů, je konverze. V tomto případě slovo mění svou gramatickou kategorii, aniž se morfologicky mění. J. C. Sager poznamenává, že konverze se často používá k tvorbě podstatných jmen ze sloves a přídavných jmen i naopak; směr derivačního procesu však není vždy snadné určit (např. design, supply). Produktivita tohoto prostředku tvoření termínů je ve vědecké angličtině navíc omezená, protože vysoký podíl termínů obsahuje prvky latinského a řeckého původu, které se ke konverzi nehodí (Sager 2004: 1927).

Odborné jazyky mají také mnoho termínů vzniklých různými typy zkracování již existujících dlouhých termínů. Nejproduktivnějšími a nejčastějšími prostředky zkracování jsou tvoření iniciálových zkratek (např. FM, DDT) a zkracování slov (např. maths, lab) (Sager 1990: 37, 38).

Dalším prostředkem tvoření termínů založeným na úpravě již existujících zdrojů je zpětné tvoření. J. C. Sager tvrdí, že zpětné tvoření je produktivnější v oblasti techniky než vědy a vede ke vzniku složitých sloves, která označují nominální pojmy procesů a často se pojí se skládáním (Sager 2004: 1927).

Poslední metodou tvoření termínů, kterou rozebírá J. C. Sager, je využívání nových zdrojů neboli vytváření nových lexikálních jednotek (neologismů). Mohou být dvojího typu: vytváření zcela nových jednotek a přejímání z jiných jazyků (přímé přejímání a kalkování). V oblasti vědy a techniky vychází tento proces z potřeby pojmenovat jedinečné nové pojmy. V odborných jazycích je vytváření zcela nových jednotek poměrně neobvyklé.

66

Liudmila Mockienė

Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian,

Russian and English Terminology Works

Nové jednotky totiž musí odrážet vztahy nových pojmů k již existujícím, což znamená, že proces tvorby nových termínů musí být systematický; toho lze snadno dosáhnout pomocí afixace a skládání. J. C. Sager v této souvislosti poznamenává, že v angličtině je často problematické rozlišit mezi tvorbou vlastních neologismů odvozováním pomocí latinských či řeckých slovních prvků a přejímáním termínů jako hotových slov z latiny, řečtiny a francouzštiny. Navíc není vždy možné určit zdroj přejatých slov, protože angličtina má „tak dlouhou tradici přejímání ze všech tří jazyků, že je velmi často nemožné říci, zda se slovo do angličtiny dostalo přes francouzštinu, nebo zda bylo převzato přímo z některého z klasických jazyků“ (Sager 1990: 38).

Naproti tomu je v moderní angličtině přejímání z jiných jazyků poměrně vzácné. Zdrojem přejímání nové terminologie do jiných jazyků se obvykle stává právě moderní angličtina. Vedle přímého přejímání se J. C. Sager zabývá také kalkováním neboli doslovným překladem, který spočívá v nahrazování lexikálních složek složenin slovo od slova. J. C. Sager tvrdí, že „kalkování se upřednostňuje před přímým přejímáním, avšak žádná z těchto forem tvoření termínů není přijatelná, pokud porušuje přirozené slovotvorné postupy jazykového společenství“ (Sager 1990: 87). To znamená, že přímá přejatá slova i kalky musí odpovídat požadavkům cílového jazyka.

Schéma 6 shrnuje způsoby a prostředky tvoření termínů popsané J. C. Sagerem v jeho pracích z let 1990, 1997 a 2004:

Schéma 6. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v angličtině (na základě prací J. C. Sagera)

Terminologija | 2016 | 23

67

Další univerzální klasifikace způsobů a prostředků tvoření termínů je uvedena v mezinárodní normě ISO 704 (Terminology work – Principles and methods) Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO 704:2009 (E)). Hlavní způsoby tvoření termínů uvedené v ISO 704, které se vztahují k anglickému jazyku, jsou:

• vytváření nových forem,

• používání existujících forem,

• mezijazykové přejímání (viz schéma 7).

Vytváření nových forem zahrnuje takové prostředky tvoření termínů, jako je derivace (přidání jednoho či více morfologických prvků neboli afixů ke kořeni nebo slovu), skládání (jehož výsledkem jsou komplexní termíny, sousloví nebo blendy) a zkrácené formy (krátké formy, zkrácené termíny, zkratky, iniciálové zkratky a akronymy).

Používání existujících forem zahrnuje takové prostředky tvoření termínů, jako je konverze (tj. změna slovního druhu), terminologizace (přiřazování nových, často analogických nebo metaforických významů existujícím termínům v příbuzných oborech nebo slovům obecného jazyka), sémantický přenos v rámci odborného jazyka a mezioborové přejímání (metafory).

Mezijazykové přejímání má konečně dva typy: přímé výpůjčky a kalky.

Schéma 7. Klasifikace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v angličtině (na základě ISO 704:2009 (E))

Porovnání obou výše uvedených klasifikací ukazuje, že kategorizace hlavních způsobů a prostředků tvoření termínů v angličtině je poměrně

68

Liudmila Mockienė

Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

podobné. Klasifikace se opírají o následující opozici: využití nebo modifikace existujících (interních) zdrojů při tvorbě nových termínů stojí v protikladu k využívání externích zdrojů (mezijazykovému přejímání).

Klasifikace se přesto v některých ohledech liší. Za prvé se liší status takového způsobu tvoření termínů, jako je konverze. J. C. Sager řadí konverzi k modifikaci existujících zdrojů, vedle afixace a kompozice; v normě ISO 704:2009 (E) je naproti tomu konverze řazena k využívání existujících forem, vedle terminologizace a transterminologizace. Odlišný přístup k zařazení konverze v těchto klasifikacích je zcela v souladu s různými pojetími konverze v teorii tvoření slov. Někteří lingvisté považují konverzi za podtyp derivace (Plag 2003: 17); jiní lingvisté o ní pojednávají jako o samostatné kategorii odlišné od derivace a kompozice (Jackson & Zé Amvela 2012: 100; Šeškauskienė 2013: 123).

Další rozdíl spočívá v interpretaci neologismů a jejich postavení v klasifikaci. J. C. Sager považuje přejímky z jiných jazyků za neologismy (Sager 1997: 38), zatímco nová definice termínu neologism podle ISO/TC37 [1087-1:2009] uvádí, že za neologismy lze považovat pouze nově vytvořené termíny, jednoduché i složené, které se v jazyce objevují poprvé a byly vytvořeny pomocí jazykových mechanismů, jako jsou derivace, kompozice nebo kontaminace (Valeontis, Mantzari 2006). Přejímání z cizích jazyků by tedy nemělo být řazeno mezi prostředky tvorby neologismů. V tomto ohledu je zásadní rozlišování mezi domácími a cizími zdroji používanými při tvoření termínů.

Je třeba poznamenat, že výše uvedené klasifikace způsobů a prostředků tvoření termínů v litevštině, ruštině a angličtině lze uplatnit na odborné jazyky obecně, tj. představují způsoby a prostředky tvoření termínů, jimiž se lze řídit při tvorbě termínů v jakémkoli oboru vědy a techniky. Je zřejmé, že se mohou lišit v závislosti na oboru a struktuře konkrétního jazyka.

ZÁVĚRY

Analýza popisů a klasifikací způsobů a prostředků tvoření termínů v pracích o terminologii v litevštině, ruštině a angličtině umožňuje vyvodit následující závěry:

1. V pracích litevských terminologů (St. Keinys, K. Gaivenis) je hlavním kritériem pro klasifikaci způsobů a prostředků tvoření termínů

Terminologija | 2016 | 23

69

opozice interních a externích zdrojů: využívání existující slovní zásoby spisovného jazyka nebo nářečí a tvorba nové slovní zásoby pomocí domácích slovotvorných prostředků (interní zdroje) na rozdíl od využívání přejímek (externí zdroje).

2. Přístupy ruských terminologů lze rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina (A. Superanskaja, N. Podolskaja, N. Vasiljeva, V. Leitchik) používá jako hlavní kritérium pro klasifikaci způsobů a prostředků tvoření termínů opozici interních a externích zdrojů termínů. Druhá skupina (V. Danilenko, S. Grinev-Griniewicz) vychází z jiného hlediska a svou klasifikaci zakládá na typu prostředků tvoření termínů: sémantických, morfologických, syntaktických a morfologicko-syntaktických.

3. V pracích o anglické terminologii (J. C. Sager, ISO 704:2009 (E)) se při klasifikaci modelů tvoření termínů používá několik kritérií: opozice existujících forem a přejímek, jakož i různé prostředky tvoření termínů. Různě však interpretují proces konverze a tvorbu neologismů, a proto se kategorie tvoření termínů v jejich klasifikacích neshodují.

Výsledky analýzy ukazují, že práce o litevské, ruské a anglické terminologii nabízejí podobné přístupy k analýze tvoření termínů, jejich výchozí body se však mohou lišit: mohou vycházet z etymologického kritéria nebo z typu procesu tvoření termínů (morfologického, syntaktického, sémantického). Volba principů klasifikace termínů závisí na převládajících terminologických tradicích a struktuře jazyka. Klasifikace terminologie jednoho jazyka může být pro klasifikaci terminologie jiného jazyka nevhodná nebo vhodná jen částečně. Kontrastivní analýza tvoření termínů v několika jazycích proto vyžaduje vytvoření specifické klasifikace, která by zahrnovala všechny způsoby a prostředky tvoření termínů v jazycích, jež jsou předmětem zkoumání, a sloužila jako základ pro jejich srovnání.

REFERENCES

EC 2006: Terminologijos vadovėlis Europos komisijos vertimo raštu generalinio direktorato lietuvių kalbos departamento vertėjams, Liuksemburgas: EC DGT LT.

Gaivenis K. 2002: Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Gaivenis K. 2014: Rinktiniai raštai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

ISO 704:2009 (E) 2009: Terminology work — Principles and methods (3d ed.), ISO.

Jackson H. & Zé Amvela E. 2012: Words, Meaning and Vocabulary: An Introduction to Modern English Lexicology. 2nd ed., London, New York: Continuum.

Keinys St. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius: Mokslas.

Keinys St. 2005a: Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

70

Liudmila Mockienė | Sigita Rackevičienė Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works

Keinys St. 2005b: Galūninė lietuviškų terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 77–112.

Keinys St. 2005c: Lietuviškų sudurtinių terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 129–182.

Keinys St. 2005d: Priesaginė lietuviškų terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 21–76.

Keinys St. 2005e: Priešdėlinė lietuviškų terminų daryba. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 113–128.

Keinys St. 2005f: Tarptautiniai elementai lietuvių terminologijoje. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 193–201.

Keinys St. 2005g: Terminologijos kūrimo šaltiniai. – Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 231–233.

Keinys St. 2012: Lietuvių terminologijos raida, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Plag I. 2003: Word-formation in English, Cambridge, New York: Cambridge University Press.

Sager J. C. 1990: A Practical Course in Terminology Processing, Amsterdam: John Benjamins Pub. Co.

Sager J. C. 1997: Term formation. – G. Budin & S. E. Wright (Eds.). Handbook of terminology management, Amsterdam: J. Benjamins, 25–41.

Sager J. C. 2004: Terminology in Special Languages. – W. Kesselheim, S. Skopeteas, J. Mugdan, G. E. Booij & C. Lehmann (Eds.). Morphologie: Ein Internationales Handbuch zur Flexion und Wortbildung [Morphology: An International Handbook on Inflection and Word-Formation], Berlin: De Gruyter Mouton, 1924–1928.

Šeškauskienė L. 2013: Ways with Words: Insights into the English Lexicon and Some Cross-Linguistic Aspects of Study, Vilnius: Vilnius University Publishing House.

Umbrasas A. 2010: Lietuvių teisės terminija 1918–1940 metais: Pagrindinių kodeksų terminai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Valeontis K., Mantzari E. 2006: The Linguistic Dimensions of Terminology: Principles and Methods of Term Formation. – 1st Athens International Conference on Translation and Interpretation Translation: Between Art and Social Science, 13 -14 October 2006, Athens, Greece, 1–20.

Гринев-Гриневич С. В. 2008: Терминоведение, Москва: Академия.

Даниленко В. П. 1977: Русская терминология: Опыт лингвистического описания, Москва: Наука.

Лейчик В. М. 2009: Терминоведение: Предмет, методы, структура. 4th ed., Москва: Либроком.

Суперанская А. В., Подольская Н. В., Васильева Н. В. 2005: Общая терминология: Терминологическая деятельность, Москва: УРСС Эдиториал.

Суперанская А. В., Подольская Н. В., Васильева Н. В. 2012: Общая терминология. вопросы теории. 6th ed., Москва: Либроком.

TERMINŲ KŪRIMO ANALIZĖ LIETUVIŲ, RUSŲ IR ANGLŲ TERMINOLOGIJOS DARBUOSE

Straipsnyje analizuojamos ir gretinamos žymiausių lietuvių terminologų St. Keinio ir K. Gaivenio, rusų terminologų A. Superanskajos, N. Podolskajos, N. Vasiljevos, V. Leitchiko, V. Danilenko ir S. Grinev-Grinevičiaus, terminologo J. C. Sagerio, tyrinėjusio anglų kalbos terminiją, bei Tarptautinės standartizacijos organizacijos pateiktos terminų kūrimo būdų klasifikacijos. Atlikta terminologų darbų analizė leidžia daryti tokias išvadas:

1. Lietuvių terminologų (St. Keinio ir K. Gaivenio) darbuose pagrindinis terminų kūrimo būdų klasifikavimo kriterijus yra opozicija tarp vidinių ir išorinių šaltinių: terminai skirstomi į daromus, panaudojant savąją leksiką (terminologizuojant gatavus žodžius bei kuriant naujadarus, pasitelkus savosios kalbos žodžių darybos inventorių), ir į pasiskolinamus iš kitų kalbų. Pagal formaliąją sandarą terminai skirstomi į vientisinius (vienažodžius) ir sudėtinius (keliažodžius).

2. Rusų terminologai A. Superanskaja, N. Podolskaja, N. Vasiljeva, V. Leitchikas vidinių ir išorinių šaltinių priešpriešą taip pat laiko pagrindiniu terminų kūrimo būdų

Terminologija | 2016 | 23 71

klasifikavimo kriterijumi. Tuo tarpu kiti rusų terminologai V. Danilenko, S. Grinev-Griniewiczius klasifikavimo pagrindu renkasi terminų darybos priemones, skirstydami jas į semantines, morfologines, sintaksines ir morfologines-sintaksines.

3. J. C. Sageris, kuris tyrinėjo anglų kalbos terminiją, bei tarptautinio standarto ISO 704 rengėjai, klasifikuodami terminų kūrimo būdus, sujungia keletą kriterijų: terminų šaltinius bei terminų darybos priemones. Tačiau jie skirtingai interpretuoja konversiją bei neologizmus, todėl terminų kūrimo modeliai jų klasifikacijose nesutampa.

Analizės rezultatai rodo, kad terminologijos darbuose, skirtuose lietuvių, rusų ir anglų terminijai, laikomasi panašių kriterijų, klasifikuojant terminų kūrimo būdus: remiamasi vidinių ir išorinių šaltinių priešprieša bei terminų darybos priemonių tipologija. Tačiau terminologai dažnai renkasi skirtingus klasifikavimo išeities taškus, akcentuodami arba terminų kilmę, arba jų darybą. Neretai jie skirtingai interpretuoja ir tuos pačius terminų darybos procesus. Terminų klasifikavimo principų pasirinkimą lemia tiek vyraujančios terminų kūrimo tradicijos, tiek kalbos, kurios terminai klasifikuojami, struktūra. Vienos kalbos terminų kūrimo būdų klasifikacija gali visai netikti arba tik iš dalies tikti kitos kalbos terminų kūrimo būdų klasifikacijai. Todėl, atliekant gretinamąją kelių kalbų terminų analizę, reikia sudaryti tiriamoms kalboms tinkamą klasifikavimo sistemą, kuri apimtų visus tiriamų kalbų terminų kūrimo būdus ir sudarytų pagrindą jų sugrupinimui.

Gauta 2016-08-22

Liudmila Mockienė Mykolo Romerio universitetas Ateities g. 20, LT-08303 Vilnius E. paštas [email protected]

Sigita Rackevičienė Mykolo Romerio universitetas Ateities g. 20, LT-08303 Vilnius E. paštas [email protected]

72

Liudmila Mockienė Sigita Rackevičienė

Analysis of Term Formation in Lithuanian, Russian and English Terminology Works