ALDONAS PUPKIS

STANDARDNÍ JAZYK?

Ve vědeckém internetovém časopise Lietuvių kalba (www.lietuviukalba.lt) byl v roce 2016 zveřejněn článek Ireny Smetonienė, Antana Smetona a Audria Valotky „O termínu standardního jazyka“ (dále: Smetonienė a kol. 2016). Článek klade otázku, „zda by nebylo vhodné začít používat termín standardního jazyka namísto spisovného jazyka?“ (s. 1). Protože závěry článku shrnují, že „máme používat termín standardní jazyk“ (zvýraznění moje. – A. P.), je namístě podrobněji zkoumat, proč a na základě jakých argumentů se v litevské lingvistické terminologii navrhuje poměrně revoluční rozhodnutí.

V úvodu článku se uvádí, proč je tato otázka kladena. Autorům se jako nejdůležitější jeví vnější důvody vyplývající z komunikace se zahraničními vědci: údajně jsme se s nimi začali míjet kvůli termínům, které nebyly v naší lingvistice prodiskutovány (kvůli jejich pojetí a synonymii termínů). Jsou uvedeny i konkrétní příklady termínů, které podle autorů nebyly prodiskutovány (a kvůli nimž se patrně nedaří dorozumět): jak chápeme termíny výpůjčka a cizí prvek, novotvar, nové slovo a neologismus, jak vysvětlujeme vztah mezi jazykovou politikou a jazykovým plánováním¹, zda je při pojednávání o morfologii vhodnější používat termín značitel nebo marker a co dělat s termíny kancelářského, věcného a administrativního stylu, které si konkurují v oblasti stylistiky. Je uveden také žádoucí směr užívání: „[s]tále častěji se dává přednost mezinárodnímu termínu před litevským, protože se tak lze snáze dorozumět s vědci z jiných zemí“ (Smetonienė a kol.: 2016: 1). Podobné je to údajně i s termíny spisovného a standardního jazyka. Podle autorů „termín standardního jazyka lépe vystihuje normativní povahu určité jazykové variety, její státní status a oficiálnost, soustavné a zákonité poznávání jazykového systému i uplatňování výsledků tohoto poznávání v procesech standardizace jazyka a jazykové politiky“ (Smetonienė a kol. 2016: 1).

Pokud jde o posledně uvedené termíny – spisovného a standardního jazyka – uvažuje se takto: „Je jasné, že bez změny obsahu lze snadno nahradit kterýkoli termín jiným (je to jen otázka dohody a účelnosti

¹ Je obtížné pochopit, na základě jaké logiky byly do skupiny příkladů neprodiskutovaných termínů zařazeny vztahy mezi jazykovou politikou a jazykovým plánováním: jeden ze spoluautorů zmíněného článku nedávno publikoval podrobný článek (viz Valotka 2015) o vzájemných vztazích obsahu těchto pojmů.

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 2

otázka), <...>, [a] mezinárodní praxe ukazuje, že lokální termín zůstává lokálním a při překladu do jiných jazyků způsobuje problémy“ (Smetonienė a kol. 2016: 1). Autoři se snaží rozpoznat také „obsahový rozdíl“ mezi oběma termíny, který se projevuje „pojmenováním různých etap vývoje jazyka“. Za důležitý argument považují i to, že spisovný jazyk se podle autorů ve vědeckých pracích a dokumentech překládá do angličtiny jako common language, avšak odráží „ranou fázi vývoje standardního jazyka, která ještě nedosáhla stadia moderního jazyka“ (Smetonienė a kol. 2016: 2); právě o tuto předkodifikační fázi by tedy mělo jít. Alespoň pokud jde o termíny používané ve vědeckých pracích, je však toto tvrzení naprosto nepodložené (viz tabulku).

TABULKA. Údaje o užívání (překladu) termínů spisovný jazyk, standardní jazyk v sekcích klíčových slov internetové datové základny Lituanistikos²

Litevský klíčový výraz

Anglický překlad klíčového výrazu

Počet případů

1.

spisovný jazyk

standard language

150³

2.

spisovný jazyk

common language

6⁴

3.

spisovný jazyk

literary language

4⁵

4.

standardní jazyk

standard language

5⁶

Na druhou stranu, pokud budeme spisovný jazyk překládat jako standard language, zůstane nejasný jeho vztah k common language. Autoři proto bez dlouhého rozmýšlení, zato však manipulujíce tvrzeními z jiného článku (Cizikaitė 2002), na s. 2 píší, že bendrinė kalba / common language označuje fázi před kodifikací jazyka, ačkoli Dalia Cizikaitė tvrdí, že právě common language, tedy obecný jazyk, označuje tuto fázi před kodifikací. Je to patrné z níže uvedených citací obou článků.

² Nahlédnuto 1.–4. června 2017.

³ Do tohoto počtu není zahrnuto téměř 20 případů, v nichž se zmiňuje pouze spisovný jazyk, zatímco ekvivalent anglického termínu se nenachází ani mezi klíčovými slovy, ani v anotacích (zde i jinde mohlo při počítání dojít k zanedbatelné chybě).

⁴ Tento termín se vyskytuje nesystematicky a ne vždy je jasné, kdo jej do databáze vložil (například u klíčových slov článků Jona Klimavičiuse publikovaných v Terminologijoje (2000) a Arnolda Piročkina publikovaných v Gimtajame žodyje (2004) nejsou klíčová slova vůbec uvedena; jiné články vyšly v Polsku nebo v publikacích málo známých v litevském akademickém prostředí).

⁵ Termíny jsou použity nahodile, nejsou systematické (srov. poznámku 4).

⁶ Mezi nimi jsou také klíčová slova uvedená v článku Giedriuse Subačiuse publikovaném v jeho sborníku z roku 2002 Res Balticae <...> spisovný (standardní) jazyk. Do databáze Lituanistikos není zařazen další Subačiusův článek publikovaný v roce 2004 v časopise Metmenų – v názvu tohoto článku se píše podobně: „Chronologie dějin standardních (spisovných) jazyků“ (roč. 84, s. 97–115).

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 3

(1) Smetonienė a kol. 2016: 2:

Pokud bychom však spisovný jazyk přeložili jako Standard language, zůstává také problém vztahu k common language. Spisovný jazyk / common language označuje „předkodifikační fázi jazyka. To je jedna z raných etap vývoje spisovného jazyka, kdy ještě neexistují všeobecně uznávaná díla (gramatiky, slovníky) kodifikující jednotné jazykové kódy (normy) (Cizikaitė 2002: 274; mělo být s. 275. – A. P.).

(2) Cizikaitė 2002: 274–275:

Termín common language (společný jazyk) je na rozdíl od literary a national language <...> poměrně vzácný. <...> common language odrážel ranou fázi spisovného jazyka, která ještě nedosáhla etapy vývoje moderního jazyka, ale již se zřetelně odlišovala od dialektu <...>. Takovou fázi jazyka by bylo možné nazvat předkodifikační. Jde o jednu z raných etap vývoje spisovného jazyka, kdy ještě neexistují všeobecně uznávaná díla (gramatiky, slovníky) kodifikující jednotné jazykové kódy (normy).

Taková nepřesná interpretace tvrzení jiných autorů a předkládání zfalšovaných údajů autorům vede k myšlence učinit závěr, že „když se takto představujeme světu, působíme poněkud podivně (po pravdě řečeno – zaostale)“ (Smetonienė a kol. 2016: 2).

Rozplést ekvilibristiku těchto tvrzení není snadné a není lehké se vyznat ani ve změti myšlenek, které jsou shrnuty posledním slovem odstavce – jsme zaostalí. Je tedy třeba objasnit, v čem zaostáváme – v neschopnosti překládat, v zaměňování termínů, nebo z nějakých jiných důvodů?

V první části článku (z nějakého důvodu se jí říká část, ačkoli se později mluví o kapitolách) nazvané „Užívání termínů v jiných zemích“ je převyprávěn článek literární vědkyně (nikoli lingvistky) Cizikaitė o historii anglického termínu spisovného jazyka a jeho ekvivalentech v litevštině, který byl před téměř půldruhým desetiletím publikován ve vědeckém časopise (Cizikaitė 2002: 273–284).

Lze si všimnout, proč se autoři recenzovaného článku nejprve rozhlížejí po jiných anglicky mluvících zemích nikoli přímo, ale prostřednictvím jediného zprostředkovatele, místo aby se obrátili k odkazu vlastní jazykovědné historie. Na druhou stranu se mohli sami informovat o obsahu probíraných termínů a jejich definicích nejen v jazycích zmiňovaných Cizikaitė, ale také v dalších jazycích (zvláště chybí analýza vývoje německého termínu, protože mohl mít – a měl! – značný, možná dokonce rozhodující vliv na litevskou terminologii v této oblasti, stejně jako přehled termínů v estonštině, finštině, norštině, maďarštině aj.). Článek Cizikaitė není nijak zvláštní, ale stojí za to jej stručně připomenout, protože právě na něj jako na jediný zdroj odkazují zmínění autoři.

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 4

Nelze než souhlasit s tvrzením autorky, že termín standardní jazyk vytlačil dřívější termíny v angličtině (Cizikaitė 2002: 280), stále častěji se přejímá i v praxi dalších evropských jazyků a leckde se stává hlavním termínem. Lze zde ještě doplnit tvrzení jiné autorky, že „termín standardní jazyk reprezentuje ‚specifický západní pojem, který rozšířila kulturní tradice‘“ (Birštonaitė 2002: 266), a že „[p]ojmy národní nebo spisovný jazyk <...> vůbec neodpovídají jazykové situaci někdejšího Britského impéria“ (Birštonaitė 2002: 265).

Závěry článku Dalie Cizikaitė jsou formulovány značně rozporuplně. Když autorka hovoří o litevském termínu pro tuto oblast, tvrdí, že „spisovný jazyk je na rozdíl od anglického common language plnohodnotným termínem“ (Cizikaitė 2002: 280), a že „v jeho definicích nacházíme téměř všechna nejdůležitější a táž séma jako v anglickém termínu standardní jazyk: národní, kodifikovaný, standardní, společný, s psanou i mluvenou formou, vzorový, užívaný v mnoha oblastech. To, čemu se v anglické jazykovědě říká standard English, se tedy v litevské jazykovědě označuje termínem spisovný jazyk. Ten se nejlépe hodil k označení nové etapy litevského jazyka a nového pojetí jazyka, které se utvořilo na počátku 19. století“ (Cizikaitė 2002: 281). V konečném závěru se však již tvrdí, že „termíny psaný jazyk, spisovný jazyk a literární jazyk jsou příliš úzké pro označení kodifikovaného a normativního litevského jazyka. Termín spisovný jazyk je obzvlášť nevhodné používat při srovnávání dějin několika jazyků“ (Cizikaitė 2002: 281–282).

Ve druhé kapitole recenzovaného článku se přehledně probírá proměna používaných termínů v Litvě. Tento přehled je stručný, neúplný a selektivní. Někdy vzniká dojem, že se sáhlo k sofistickým trikům: uvádějí se pouze případy, které jsou autorům ku prospěchu, a přehled této proměny končí rokem 1980 (přesněji rokem 1972).

Především překvapuje, že zcela opomenut zůstal článek prof. Arnolda Piročkina (1970), který patří k nejobsáhlejším pojednáním o vývoji tohoto termínu a v němž se uvádí, že termín psaný jazyk začal jako jeden z prvních používat Frydrichas Kuršaitis (z mé strany dodám, že se termín Schriftsprache vyskytuje také v lituanistických spisech Augusta Schleichera. – A. P.), nikoli Jonas Jablonskis, jak by se mohlo zdát z recenzovaného článku. Kromě toho bylo třeba při zmínce o Jablonském ve vědecké práci uvést, kde toto své rozhodnutí a vědomé odlišení od mluveného jazyka zakotvil. Na druhou stranu se „zapomenutím“ Piročkinova článku vynechává mnoho informací o vzniku daného termínu, proměnách jeho podoby i dalších termínech; nakonec se nedozvíme ani stanovisko autora článku, Piročkina.

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 5

Po krátké zmínce o termínu psaný jazyk, aniž by byl vysvětlen jeho obsah, se poměrně obšírně pojednává o termínu spisovný jazyk, který vytvořil Pranas Skardžius v roce 1927 a zavedl do užívání. Tentokrát se zřejmě uplatňuje metodika rozlišovacích znaků. Jak při citování, tak při parafrázování Skardžia se zvlášť zdůrazňuje vlastnost společnosti této jazykové variety: „...tvůrce termínu chtěl zdůraznit společnost jazyka – jeho aspekt sjednocující stát <...>. Skutečně, tehdy to byla nejlepší volba, odpovídala politickému i historickému duchu tehdejší Litvy“ (Smetonienė ir kt. 2016: 6; zvýraznění moje. – A. P.).

Dále se píše o ruském termínu (= přeloženém z ruštiny. – A. P.) literární jazyk, který v roce 1950 nahradil termín spisovný jazyk. Tvrdí se, že nebyl ani o trochu lepší (zřejmě než spisovný jazyk, ale neříká se proč) a že v Litvě neměl žádnou tradici (ačkoli jeho užívání i užívání jeho obdob sahalo až sto let do minulosti; viz Piročkinas 1970: 31). S takovou nesmyslnou změnou nebyli spokojeni ani jazykovědci v Litvě, ani ti žijící v zahraničí: opakovaně o tom psali Pranas Skardžius a Petras Jonikas a aktivně o tom diskutovali i litevští jazykovědci (druhý z těchto výroků mi z literatury není znám – diskuse začaly až téměř o 20 let později). Termín spisovný jazyk se začal oživovat v roce 1969; uvádí se, kde se začal užívat nejdříve. Ne všichni jazykovědci s tím souhlasili, bylo publikováno několik diskusních článků. Z nich stojí zvlášť za zapamatování názor Jona Palionise (1975), podle něhož je vedle prosazení termínu mimořádně důležité také to, že „při překladu litevského termínu spisovný jazyk do jiných jazyků, zejména jazyků sovětských národů, by bylo třeba buď používat ekvivalenty termínu literární jazyk těchto národů, nebo pokaždé vysvětlit pojem označovaný tímto termínem spisovný jazyk“ (Palionis 1975: 32). Autoři recenzovaného článku přiznávají, že právě tato Palionisova slova se stala leitmotivem jejich článku: „termín spisovný jazyk nelze řádně používat v jiných jazycích, pravda, nyní už západních“ (Smetonienė ir kt. 2016: 7).

Ale navzdory diskusím (= ideologickému a byrokratickému odporu. – A. P.) se termín spisovný jazyk prosadil a byla to „velké ideologické vítězství, které svědčilo o pevné páteři litevských lingvistů“ (Smetonienė a kol. 2016: 7; zvýraznění moje. – A. P.). Navrácený termín později získal „další sémy“ (zmiňuje se Jonikovo (1972: 1) tvrzení, že spisovným jazykem „lze nazvat druh kulturního a civilizačního jazyka určený celému národu“), ale tento termín má podle Jonika také nedostatky: údajně je obtížné přesněji určit pojem „obecnosti“, neboť obecné jsou i řeč jednotlivých rodin, vesnice či farnosti. Aleksas Girdenis (1973: 45) definoval spisovný jazyk jako jazyk veřejného života národa; „séma veřejnosti“ byla přenesena také do Encyklopedie litevského jazyka (1999, 2008). Vzápětí se však dochází k závěru, že takové doplňování obsahu termínu (jako by šlo o nějakou

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 6

výjimku z praxe terminologické práce) a jeho přibližování k termínu standardní jazyk, který se šíří ve světě, „není dobré, protože v jiných zemích se na standardní jazyk pohlíží jako na následující (?) etapu, a proto bychom měli i my o této otázce uvažovat s vědomím, že litevský jazyk také nezůstává na místě, že spisovný jazyk byl rovněž jistým obdobím jeho vývoje, které však, stejně jako v jiných zemích, skončilo“ (Smetonienė ir kt. 2016: 8).

Třetí kapitola se jmenuje „Proč se má dnes v Litvě užívat termín standardní jazyk?“ Měli bychom v ní najít jasné a logické vysvětlení, proč zavedený tradiční termín spisovný jazyk nelze doplnit novými sémy, proč se vývoj všech či alespoň mnoha jazyků (tak by se to mohlo zdát z kontextu článku) již dostal (nebo přešel do) nové vývojové etapy a jak by měla být charakterizována, proč v angličtině, v jazycích postsovětských i jiných postkoloniálních zemí a v jazycích rozvojových států skončilo či končí staré období vývoje spisovného jazyka a jak se to projevuje. Došlo tedy na celém světě k přelomu ve vývoji jazyků (přímo k revoluci), který jako jedni z prvních v Litvě zaznamenali autoři probíraného článku (anebo tuto myšlenku převzali od Cizikaitė (2002), nebo snad z článku Giedriuse Subačiuse z roku 2002, ačkoli posledně jmenovaný do seznamu literatury nezařadili) a rozhodli se, že ani my bychom neměli zaostávat za těmito procesy, a proto bychom měli držet krok s angličtinou (tradicí Britského impéria) a převzít termín, který se v ní široce vžil. Navíc by tento nový termín odrážel také „systematické a zákonité poznávání jazykového systému a uplatňování tohoto poznání v procesech standardizace a jazykové politiky“ (Smetonienė ir kt. 2016: 1). Je to skutečně novátorská myšlenka, že změna termínu by mohla zásadně podnítit výzkum celé jazykovědné oblasti, neboť termín spisovný jazyk toho údajně není schopen. Bohužel v článku nenacházíme žádná podrobnější vysvětlení ani k této, ani k jiným otázkám. Je v něm pouze mnoho obtížně srozumitelných úvah, vyjádřených především citáty z různých zdrojů či od různých autorů, takže nezbývá než uvést několik poznámek, které z těchto úvah vyplývají, a pokusit se zhodnotit návrh autorů článku.

Více než podivné mi připadalo, když jsem v recenzovaném článku četl tvrzení, že právě já jsem již v roce 1980 ve svých Základech jazykové kultury pojetí termínu spisovný jazyk přiblížil k termínu standardní jazyk, který se tehdy již používal v Evropě (byla tedy snad už tehdy u mě rozpoznána tato nová etapa vývoje litevského spisovného jazyka, která právě začínala?). A nejen to, autoři v té knize navíc objevují i můj návrh na používání termínu standardní jazyk v Litvě (Smetonienė a kol. 2016: 8; zvýraznění moje. – A. P.). Po přečtení o takových objevech je třeba připomenout vlastní formulaci této myšlenky v mých Základech jazykové kultury: „Spisovný jazyk se od ostatních jazykových útvarů (nářečí, žargonů, sociolektů) liší především tím, že je kodifikován, více či méně propracován

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 7

systém. Tento rozlišovací rys se projevuje kodifikací, tedy existencí pevných pravidel. Další vlastnosti spisovného jazyka uváděné různými autory nemusí být absolutní, mohou být typické jen pro některé jazyky nebo jen pro některá období“ (Pupkis 1980: 7). Z několika termínů používaných k označení této jazykové variety, z nichž každý má nějaké nedostatky, „by nejlépe specifika spisovného jazyka vystihoval termín standartinės kalbos (standartas je ve ‚Slovníku cizích slov‘ vysvětlen jako ‚norma, vzor‘; toto slovo může znamenat i ‚šablonu, mustru‘ – spisovný jazyk není šablonovitý jazyk), ten však v litevské lingvistice nemá žádnou tradici“ (Pupkis 1980: 8). Opravdu zde tedy nedokážu rozpoznat žádné „přibližování“ ani „návrh“.

Když autoři pojednávají o termínech pro spisovný jazyk a o jeho vlastnostech, které jsem uvedl, vše to volně parafrázují a tvrdí, že jsem tehdy rozlišoval čtyři rysy spisovného jazyka: 1) jazykový systém, který byl normován a do jisté míry kultivován; 2) kodifikace – pevná pravidla; 3) písemná podoba a monolog; 4) nejdůležitější funkce – komunikativní. V knize jsou však tyto rysy (vlastnosti) uvedeny v poněkud jiném pořadí a nejsou zcela takové, jak je autoři vymodelovali.

Již bylo zmíněno, že svébytná interpretace myšlenek jiných autorů je jedním z rysů tohoto článku, který vyvolává pochybnosti i o mnoha dalších jeho tvrzeních a závěrech. Při dalším čtení se například může zdát, že jsem o spisovném jazyce a jeho termínu hovořil pouze jednou a že to byl můj konečný názor. Mé názory, stejně jako názory nejednoho jiného lingvisty, však nejsou žádný ztuhlý beton, aby se nemohly časem měnit. Proč se například ani slovem nezmiňuje moje charakteristika spisovného jazyka (pojmu i termínu) v Kalbos kultūros studijose (2005)? Zdá se mi, že se tam, aniž bych se příliš vzdaloval od pojetí z roku 1980, v jistém smyslu posouvám dál a píšu, že spisovný jazyk je nejen vědomě kultivovanou, ale také historicky utvořenou varietou národního jazyka, užívanou k uspokojování potřeb komunikace celého národa, myšlení i politického, ekonomického a kulturního života a k vyjadřování národní identity a reprezentace (Pupkis 2005: 30). Domnívám se, že právě zde jsou funkce spisovného jazyka zdůrazněny výrazněji; mezi nimi jsou zvláště důležité funkce národní identity a reprezentace.

Autoři zjevně nepovažovali za nutné prostudovat ani knihy a články dalších litevských lingvistů o spisovném jazyce – o termínu, jeho vlastnostech, definicích, vzniku, dějinách atd. Článek se ani nezmiňuje o knihách nejvýznamnějších historiků litevského jazyka Jona Palionise a Zigmasa Zinkevičiuse, o termínech v nich užívaných, periodizaci atd., ani o starších článcích Prana Kniūkšty a Alberta Rosina či o pracích Jona Klimavičiuse, Rity Miliūnaitė a dalších z počátku tohoto století, v nichž se tak či onak rozebírá mnoho otázek souvisejících s pojednávaným článkem.

BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 8

Vrátíme-li se k vlastnosti spisovného jazyka, kterou autoři opakovaně zdůrazňují jako údajně ne zcela srozumitelnou, totiž k jeho s p o l e č n o s t i (připomeňme, že Cizikaitė 2002: 280 považuje společnost za sociální, nikoli lingvistický rys spisovného jazyka), lze připomenout, že pochybnosti o ní podle autorů měli už i lidé v dřívějších dobách (vzpomeňme již uvedené Jonikovy pochybnosti, avšak ten (1972: 1) bez váhání nazval spisovný jazyk „jazykovým druhem kulturního a civilizačního charakteru určeným celému národu“. Tato „společnost“, její kulturní a civilizační povaha přímo koreluje s „veřejností“ spisovného jazyka u Girdenise (2000: 316) („Spisovný (literární) jazyk je jazykem veřejného života národa (písemnictví, školy, literatury, masových komunikačních prostředků)“). Totéž bylo zdůrazněno i v mých Kalbos kultūros studijose (2005). A právě zde, byť nepřímo, jakoby odhlédnutím od uvedených citátů, autoři říkají, o co jim ve skutečnosti jde: „Tradice si ve skutečnosti vytváříme sami a dnes již není nutné ani smysluplné zdůrazňovat pouze společnost nebo vyjmenovávat sféry, v nichž se má užívat normovaný jazyk“ (Smetonienė a kol. 2016: 8), a navrhují zdůraznit vlastnosti, které jsem zmínil v roce 1980 a v nichž společnost spisovného jazyka není vyzdvihována jako jeho nejdůležitější vlastnost. Pokud však budeme s p o l e č n o s t chápat jako lingvistický, a nikoli sociální jev, budeme muset uznat, že samotná podstata spisovného jazyka, jak píše Giedrius Subačius (2003: 63), spočívá v integracijos idėja jazykových forem, tedy ve výrazu jejich sjednocování a unifikace, potřebném ke konsolidaci společnosti či komunity, která daný jazyk užívá. Rys společnosti tedy není žádnou vadou ani konstruktem bez obsahu, nýbrž myšlenkou, která společnost sdružuje a sjednocuje; ta je dnes zcela neslučitelná s široce šířenými neoliberálními postoji prosazujícími dezintegracijos nuostatomis.

V dalším shrnutí je třeba probrat ještě několik zásadních otázek.

Za prvé, jak jsem již zmínil, autorům zřejmě nejvíce záleží na tom, že jsme v používání termínu bendrinės kalbos údajně zaostali za západní Evropou, která v jazykovém vývoji značně pokročila. Zde se jako by někdo pokoušel řešit vnitřní potřeby změny terminologie, ale zcela se do toho zamotává. Tvrdí se, že různé termíny označují různé etapy vývoje jazyků, které vypovídají o úrovni jejich kvality. Takto uvažovat by bylo logicky možné, článek však nevysvětluje dvě zásadní složky probíraného tématu: 1) které lietuvių kalbos raidos etapai se zde rozebírají a jaké jsou jejich chronologinės ribos; 2) čím se měří (nebo již byla změřena) lietuvių kalbos kokybė (o tomto druhém případě se vůbec nic neříká, ani se nevysvětluje, co se tím myslí a jaký obsah má toto tvrzení).

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 9

Pokud termín bendrinės kalbos označuje fázi standardního jazyka, která ještě nedosáhla etapy moderního jazyka, kde tedy stanovit hranici tohoto moderního jazyka? Od kdy lze normovaný litevský jazyk považovat za moderní – od dob Aušros, od dob Varpo? Nebo snad od počátku obnovené litevské nezávislosti v roce 1918, kdy se jazyk stal státním a začaly se rychle rozvíjet jeho funkční styly? Jenže tehdy termín bendrinės kalbos ještě ani neexistoval. Tak snad od roku 1927, kdy se termín bendrinės kalbos objevil? Nebo se snad myslí předjablonská epocha či dokonce ještě starší období (v němž po termínu bendrinės kalbos nenajdete ani stopu)?⁷ Z druhé strany se pletou historická data: bylo třeba přesně uvést, kdy tato nová etapa standardního jazyka začala (v západní Evropě i v Litvě), jestliže jsem již v roce 1980 v Kalbos kultūros pagrinduose bendrinės kalbos pojetí tohoto termínu, jak píší autoři, přibližoval „k termínu standardního jazyka, který se tehdy již používal v Evropě“ (Smetonienė a kol. 2016: 8)⁸. Pokud by tedy volbu termínu měla určovat „úroveň kvality jazyka“, kdo nám vysvětlí, o jaké úrovni se zde mluví, a přesvědčí nás, že termíny a úrovně, o nichž autoři pojednávají, si navzájem neodporují?

Jsem přesvědčen, že k tomuto zmatku by nedošlo, kdyby autoři k litevským lingvistickým termínům přistupovali prostřednictvím zdrojů litevské lingvistiky, a nikoli se opírali především o zahraniční praxi. Terminologie této oblasti se v naší lingvistice ustálila již před dávnou dobou a stačilo nahlédnout třeba do Palionisových prací, aby vše zapadlo na své místo. Například v knize Rašomosios kalbos istorija Palionis (1995) označuje jazyk písemností takzvaného přednárodního období jako rašomąja kalba, obsáhle pojednává o utváření litevského bendrinės rašomosios kalbos na konci 19. a na počátku 20. století a v celé knize pak používá pouze tento poslední termín (Palionis 1995: 3–5). Zdůrazňuje také, že zde „v souladu s dřívější tradicí a s ohledem na tendence v současném úzu byl opuštěn termín literatūrinės kalbos (ačkoli podle jeho názoru není příliš špatný) a místo něj byly obnoveny termíny rašomosios kalbos a bendrinės kalbos. Poslední termín se však užívá pouze ve významu písemného a mluveného („standardního“) jazyka společného celému litevskému národu, který se utvořil v době Aušros“ (Palionis 1995: 7). Kdyby si autoři také pozorně přečetli článek Cizikaitė, snadno by pochopili, že jí zmiňovaný termín common language, v závorce přeložený slovy „společný jazyk“ a dále vysvětlený jako prostě ‚jakýkoli

⁷ Kiek anksčiau Smetonienės (2014) buvo pasakyta aiškiau: svarbiausiais standartinės kalbos (pradžios) metais laikytini 1922 m., kai Konstitucijoje lietuvių kalba paskelbta valstybine, Švietimo ministerija Jablonskio gramatiką pripažino standartu, o Kaune buvo įsteigtas universitetas. Klausimą dėl šio teiginio čia reikėtų formuluoti kitaip: ar kalbos istorijos periodizacija priklauso nuo istorinių politinių, socialinių ar kultūrinių aplinkybių, kad ir labai svarbių visuomenės gyvenime, ar nuo kokybinių ir (ar) kiekybinių pačios kalbos struktūros (sistemos) ir vartosenos pokyčių?

⁸ Bylo možné opřít se například o schéma vývoje současného kodifikovaného litevského jazyka uvedené v mé knize Kalbos kultūros studijos nebo o něm diskutovat (viz Pupkis 2005: 45–46).

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 10

bendra kalbá (Cizikaitė 2002: 274, 275), kuri Palionio knygoje atitinka rašomąją kalbą, bent ikijablonskinį jos laikotarpį.

Za druhé, při změně terminů nelze ztrácet ze zřetele související termíny dané oblasti, které zahrnují celou mikrosoustavu příslušné skupiny. Je třeba souhlasit s autory článku, že terminologie této oblasti (teorie a praxe spisovného jazyka) není zcela uspořádaná ani náležitě prodiskutovaná. Autoři se však distancují od revize celé mikrosoustavy a její uspořádání přenechávají jiným. Pouze dospívají k závěru, že „termíny spisovný a standardní jazyk jsou v kontextu litevského lingvistického myšlení zpřeházené – první zahrnuje obě období vývoje spisovného jazyka (národní i přednárodní? – A. P.), druhému se z nějakého důvodu vyhýbáme“ (Smetonienė ir kt. 2016: 11). Zde je třeba dodat, že se mu nevyhýbáme z nějakého důvodu, nýbrž proto, že se ve skutečnosti téměř neužívá; jak tedy mohou být tyto termíny zpřeházené?

Ačkoli se tedy termín standardního jazyka příliš neužívá, jeho zavedení by prý „umožnilo vymanit se z pavučiny nyní užívaných a navrhovaných termínů“ (Smetonienė ir kt. 2016: 11). Anebo právě takový návrh tu pavučinu splétá?

Ukazuje se, že tato pavučina údajně vznikla proto, že se nyní užívají termíny litevský jazyk, spisovný jazyk, státní jazyk, úřední jazyk, a objevují se návrhy zavést ještě normovaný spisovný jazyk; prý podle některých lingvistů zahrnuje pojem spisovného jazyka i nářečí atd. Takové vyjadřování v odborném článku bez uvedení zdroje (zejména v posledním případě) je prázdné. Namísto úvah o tom, čím se zde zmíněné termíny liší – většině badatelů a uživatelů spisovného jazyka jsou víceméně jasné –, bylo třeba alespoň načrtnout hranice probírané mikrosoustavy. Řekněme, pokud spisovný jazyk nahradíme standardním jazykem, nebylo by vhodné alespoň stručně vysvětlit, jaký by pak byl vztah termínů norma a standard, zda bychom měli normování (jinými slovy spisovnění) nahradit standardizací, jaký by pak byl její vztah k normalizaci atd. (tabulka na s. 10 článku zde v podstatě nic nevysvětluje)?

Kromě toho se nerozlišuje mezi kodifikací spisovného jazyka a jeho užíváním. Jak by v tomto schématu vypadal termín standardní výslovnost? Jak bychom měli hodnotit konkurenci variant v úzu (nejen výslovnostních), která by ve standardu sotva mohla být možná? Otázek je více než možných odpovědí. A úvahy, že údajný zmatek v termínech vznikl tím, že definice termínu spisovný jazyk sloučila národní a přednárodní období vývoje spisovného jazyka, jsou, mírně řečeno, bezvýznamné, protože hranice těchto období ani podstata termínů užívaných v nich nebyly objasněny. Mimochodem,

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 11

bylo by bývalo lepší, kdyby autoři formulovali své závěry nikoli jen tak z ničeho, nýbrž například zkusili diskutovat o termínech, které užívám ve své knize (Pupkis 2005: 30 a násl.), jako spisovnění, kodifikace atd. Změnu probíraných termínů nelze posuzovat odděleně od otázek stylistiky litevského jazyka. Už v mé knize z roku 1980 se uvádí, že termín standardního jazyka, jehož součástí je slovo standard znamenající nejen „normu, vzor“, ale také „šablonu, stereotypnost“, vede k názoru, že spisovný jazyk lze chápat jako jazyk šablonovitý, stereotypní (Pupkis 1980: 8). Sami autoři citují ruského lingvistu Leonida Krysina, podle něhož brání přijetí termínu standardního jazyka v Rusku negativní konotace slova standard, protože se jeho význam spojuje s pojmy „šablona“, „klišé“ (Smetonienė ir kt. 2016: 3). Možná však není nejdůležitější toto, nýbrž to, jak spojit (nebo vůbec nespojovat) standardní jazyk s poetickou (uměleckou) funkcí jazyka, v níž jsou klišé a standardy jakéhokoli druhu známkou méněcennosti textů? Anebo pokud připustíme, že existuje takový hovorový (běžný) styl, jak v něm hodnotit četné nestandardní prvky? Jde tedy o mnohem složitější otázku, než se na první pohled může zdát, a měli bychom si uvědomit, že nelze jednoduše navrhnout nahrazení jednoho termínu jiným, aniž bychom brali v úvahu široký terminologický kontext daného vědního oboru.

Za třetí, když se ukáže, že žádný z termínů nemá vůči ostatním vnější ani vnitřní přednosti, nezbývá než sáhnout k extralingvistickým argumentům. Jedním z nich je překlad. Je zvláštní číst, že v jiných jazycích se bude užívat litevský termín (nikoli jeho překlad?!) spisovný jazyk. Jak již bylo zmíněno, Palionis za sovětské éry psal, že překlad termínu spisovný jazyk do jiných jazyků, zejména jazyků sovětských národů, přináší potíže (Palionis 1975: 32); nyní se však tvrdí, že „[t]ermín spisovný jazyk je obzvlášť nevhodné užívat při srovnávání historie několika jazyků. Samozřejmě není třeba vytvářet nové termíny, protože vytváření ex novo toho, co již existuje jako dávno ustálený model, je prázdným plýtváním energií <...>. V případě potřeby lze využít zkušeností jiných jazyků (možná angličtiny)“ (Cizikaitė 2002: 281–282). Myšlenky obou vedou k pragmatice užívání jazyka – první na Východ, druhá na Západ –, v posledním případě s jasným přizpůsobováním se anglofonní tradici. Postoje dvou odlišných směrů se jaksi symptomaticky shodují. Připomenu, že za sovětské éry moskevská jazyková politika (práce sociolingvistů, usnesení taškentských konferencí) energicky vedla jazykovědce sovětských národů k vytváření co největšího (širšího) společného fondu mezinárodních slov (termínů) pro všechny sovětské národy (samozřejmě na základě úzu ruštiny), aby se sovětské národy, jejichž vláda si stanovila za úkol co nejrychleji pěstovat homo sovieticus, co nejrychleji sblížily. Nyní jsme již vlastními lingvisty aktivně

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 12

povzbuzováni k výchově další skupiny kosmopolitních mankurtů homo liberalis, pro niž by se mezinárodní slova snadno stala součástí (vlastní jazykové) identity a vytlačila by z úzu co nejvíce dobrých tradičních slov vlastního jazyka.

Domnívám se, že dorozumívání se zahraničními kolegy neztěžuje překlad probíraných termínů. Spíše nám do všech buněk prorostl komplex méněcennosti a z něj pramenící sklon raději pokorně kopírovat druhé než samostatně tvořit. Že se lze velmi dobře obejít s litevskými termíny, ukazují nejen dříve citované pasáže z článku Cizikaitė, ale také nejedna řádka z uvedeného článku Palionise (1970).

Za čtvrté, tatáž autorka Cizikaitė v článku zdůrazňuje, že „[v] pracích litevských lingvistů se analogie termínu standard language, standardní jazyk, zatím [v roce 2002] neužívá“ (Cizikaitė 2002: 280). Z jejího výkladu by se mohlo zdát, že zavádění termínu anglického původu do litevštiny mohl zahájit Subačius⁹, jistě pod vlivem anglického (amerického) prostředí. Jeho doktorandky Cizikaitė a Birštonaitė se samozřejmě snažily respektovat názor svého školitele, pokud jim ho sdělil. Tato anglická kalk, která se v úzu mihla před více než deseti lety, se však později, zdá se, nikde ve větší míře neužívala; teprve v posledních letech si na ni vzpomněli autoři recenzovaného článku a začali ji šířit ve svých textech a přednáškách pro studenty. Dokonce uvádějí seznam zastánců svého názoru (Smetonienė ir kt. 2016: 12): kromě již zmíněných Subčiause¹⁰ a Birštonaitė jsou zde uvedeny ještě Smetonienė, Jūratė Lubienė a Dalia Pakalniškienė, Daiva Aliūkaitė a Audrius Valotka. Termín anglického původu užívají ve svých článcích pro veřejnost, veřejných přednáškách a diskusích také vědci Vilniuské univerzity. Dokonce vypočítali, že 26. srpna 2016 bylo pomocí vyhledávače Google nalezeno 1 784 výskytů tohoto termínu v různých pádech. Toto číslo je jistě působivé, neuvádí se však, v jakém významu se termín užívá (snad i ve významu „šablonovitý“?); navíc pokud jej není s čím porovnat (v tomto případě s termínem spisovný jazyk), je takový výzkum pouhým zastíráním skutečnosti¹¹.

⁹ Sám Subačius ve svých článcích nejčastěji užívá termín spisovný jazyk, zatímco výraz standardní jazyk se objevuje zřídka, převážně v jeho starších článcích napsaných v Americe (viz Databázi lituanistiky).

¹⁰ Viz poznámku 9.

¹¹ Po zadání výrazů „bendrinė kalba“ a „standartinė kalba“ do internetového vyhledávače Google byly získány tyto údaje: první výraz se objevil v 19 600 případech, druhý v 1 030. Je třeba poznamenat, že výraz standardní jazyk se zde užívá jak v souvislosti s jinými jazyky (např. čínštinou), tak se standardy používanými v informačních technologiích i se standardizovaností administrativního jazyka, tj. jeho šablonovitostí atd. (vyhledáno 19. 6. 2017).

BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 13

Autoři článku mohou při čtení těchto řádků a při zaslechnutí kritiky nově zaváděného termínu spisovný jazyk snadno namítnout, že přesně tak postupovali Girdenis a Pupkis, když tehdy začali oživovat termín obecný jazyk. Je tu však několik zásadních rozdílů: tehdy jsme oživovali předválečný termín, který Sověti zavrhli, snažili jsme se opustit termín literární jazyk vnucený mocí a nebylo třeba vytvářet nic nového, zatímco nyní se zavádí termín bez delší tradice. Nesmíme zapomínat, že tehdy byla úplně jiná doba: žádné termíny (slovníky, gramatiky…) se oficiálně nekodifikovaly, kdežto nyní je v právním státě obecný jazyk jako hlavní a jediný termín zakotven v Terminologické bance Litevské republiky¹², na jejímž vzniku se podílela i tehdejší předsedkyně Státní komise pro litevský jazyk Irena Smetonienė. Kdo jiný než bývalá předsedkyně Jazykové komise by měl znát status termínu obecný jazyk mnohem lépe než ostatní členové společnosti (termín spisovný jazyk v této bance není). Ještě politováníhodnější je, že neprojednaný a nediskutovaný termín, který je v rozporu s rozhodnutími Jazykové komise, byl zařazen do textu učebnice litevštiny, kterou tato komise připravuje pro 6. třídu.

Za páté. Státní komise pro litevský jazyk opakovaně deklarovala jednu z nejdůležitějších zásad kodifikace a užívání obecného jazyka – stabilitu jazykových norem. V tomto ohledu je obecný jazyk jako lingvistický termín jedním z nejstabilnějších faktů jazykového užívání v litevštině. Kromě toho má význam i jako společenský a kulturní termín (a jev). Jako jediný se užívá v encyklopediích vydaných v době obnovené nezávislé Litvy (zejména v Encyklopedii litevského jazyka, Všeobecné encyklopedii Litvy), právních předpisech, školní literatuře a vzdělávací praxi, médiích a na mnoha dalších místech. Velmi důležité je, že nově navrhovaný termín spisovný jazyk nemá v povědomí uživatelů jazyka žádnou oporu. Někteří lingvisté dokonce prohlásili, že obecný jazyk se dnes, v 21. století, stal všeobecně užívaným, třebaže se údajně objevují nové varianty tohoto jazyka (Kalėdienė 2013: 22). Pokud by tomu tak skutečně bylo, autoři posuzovaného článku mohli (=měli, museli) toto tvrzení alespoň spojit se svým vyjádřeným názorem a nezamlčet je, nýbrž okomentovat, zhodnotit, případně se pokusit zahrnout je do svého schématu (například dokonce zvážit, zda by počátek 21. století nemohl být považován za začátek nové etapy vývoje litevského jazyka).

¹² Je uveden v těchto pramenech: 1) Lingvodidaktikos terminų žodynas / Meilutė Ramonienė, Jelena Brazauskienė, Nida Burneikaitė, Jurga Daugmaudytė, Eglė Kontutytė, Joana Pribušauskaitė. Vilnius: Vilniaus universitetas, Vilniaus universiteto leidykla, 2012; 2) Návrh zákona, kterým se mění zákon Litevské republiky o státním jazyce, č. XP-1320(3) (navštíveno 14. 6. 2017).

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 14

Jak již bylo zmíněno, autoři recenzovaného článku tímto návrhem zjevně ignorují zásadu stability norem obecného jazyka a ne vždy ji respektují ani v některých dalších svých pracích (patří sem návrhy zrušit psaní nosových písmen v kořenech některých slov; ostré, ba dotěrné prosazování písmen W, X, Q v litevské abecedě; zavedení volitelné interpunkce, které dodnes působí ve škole zmatek a jehož dozvuky se ozývají v médiích; nezabránění revizi tradičního systému ženských příjmení atd.). Takové kroky stabilizaci norem obecného jazyka rozhodně nepřispívají, některé je dokonce značně rozkolísaly a v nejedné skupině společnosti vyvolaly značný zmatek. Tato dezintegrace jazykových norem lidi a jejich společenství nesjednocuje, nýbrž rozděluje.

Je třeba dodat také to, že podle dlouholetých tradic katedry litevského jazyka Vilniuské univerzity bylo nejdůležitějším úkolem vyučujících nikoli vyhlašovat nějaké reformy jazykových norem, nýbrž psát zásadní odborné práce o obecném jazyce, jimiž se ještě donedávna hrdě pyšnila celá humanitní obec.

Za šesté. Aniž bych si kladl za cíl podrobně rozebrat všechna tvrzení v posuzovaném článku, chtěl jsem zde ukázat, že toto recenzované dílo neobstojí před žádným hodnocením kvality vědecké práce. Jde o soubor citací z článků několika lingvistů a parafrázovaných myšlenek, proměněný v opravdový textový guláš. Zamlčení tvrzení a problémů mnoha dalších autorů, manipulace s různými jazykovými fakty a citáty i chudé využití literatury svědčí o nepatrné, přímo povrchní znalosti zkoumané otázky, přeceňování nahodilých tvrzení, celkově chudém vědeckém myšlení a dalších nedostatcích typických pro nezralou práci. Připomíná to simulaci vědy, nikoli promyšlené řešení otázky, logicky podložené argumenty.

Za sedmé je třeba zmínit také formální stránku článku: citování, vědecký aparát, korekturu.

Nejprve upoutají různé deformace citátů a zejména nerespektování jejich sazby. Například termín obecný jazyk je na s. 6 citován z článku Pranase Skardžiuse (Skardžius 1997: 631–632) běžným stojatým písmem (v originále kurzívou; stejně tak obecný, společný, hovorový, psaný jazyk), zatímco slova jablko a sláma, která jsou ve Skardžiusově textu vytištěna běžným stojatým písmem, jsou zde vytištěna kurzívou. Kromě toho je za slovem celistvý vynechána výpustka. V jiném citátu ze Skardžiusových spisů (s. 6; viz Skardžius 1997: 35) jsou proložená slova vytištěna neproloženě; zde se místo originálního vaidinim píše vadinam. Při té příležitosti nemohu nezmínit ani citát z mé knihy z roku 1980, uvedený v článku (viz s. 8). V něm

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 15

první dvě slova termínu standardní jazyk jsou v originále napsána kurzivou, zatímco v citaci stojí písmem rovným; spojka ale je v citaci nahrazena spojkou avšak. V článku i jinde se písmo užitých termínů liší. Někde se opět necituje zcela přesně, např. „literary language – jde o variantu považovanou za nejlepší („as the best“), užívanou také v literárních textech“ (Cizikaitė 2004: 277; zvýraznění moje. – A. P.) a autoři: „varianta užívaná v literárních textech“ (Smetonienė ir kt. 2016: 2).

Ne vždy se korektně zachází ani s dalšími věcmi. Například Girdenisův článek uvedený v bibliografii se jmenuje „Bendrinė kalba“, nikoli „Bendrinė (literatūrinė) kalba“. Proč se několik Skardžiusových článků cituje z jeho Rinktinių raštų (sv. II, s. 34 nn., 587–599, 631–632), zatímco jeden, otištěný v témže svazku (s. 337–368), je v bibliografii uveden pouze z internetové verze (snad proto, že se jen vyhledávaly citace, místo aby se soustavně studovaly samotné spisy)? Musel jsem přemýšlet, co je ta Tarybinė enciklopedija zmíněná v poznámce 11. Došel jsem k závěru, že se tu možná myslí takzvaná Didžioji tarybinė enciklopedija (rus.), ale není uvedeno ani (které) její vydání, ani rok, svazek či strana. V některých dalších poznámkách (3, 5) by bylo vhodné uvést datum přístupu k citovaným materiálům.

Pozornost nebyla věnována ani korektuře vlastního článku. Na s. 2 za slovy (Queens [má být: Queen’s language) nemá být čárka, nahoře na s. 10 má být kalbos, nikoli kabos.

Je otázkou, zda se v odborné práci specialistů na spisovný jazyk, a nikoli v nějaké publicistice, hodí užívat příslovce šiomkart (s. 1; není ani v DŽₑ), neskloňovat nejen příjmení Dantės, ale ani Petrarkos (s. 3), označovat stanovisko lingvistů za jednotné, a nikoli za stejné, společné, sjednocené (s. 7). Anebo se tu vydávají cestou další jazykové reformy: ignorovat doporučení, která v současnosti uvádějí slovníky a jazykové příručky. Nasvědčovala by tomu i věta, kterou autoři píší v úvodu článku: mezinárodní praxe ukazuje, že lokální termín zůstává lokálním (s. 1). Dosud byl tento instrumentál považován dokonce za hrubou jazykovou chybu, zde se však užívá, jako by se nic nedělo.

Uvedený článek tedy nebyl připraven podle požadavků kladených na odborné články ani po věcné, ani po formální stránce. Přirozeně tak vyvstává otázka, jak lze důvěřovat takovým textům, které obsahují množství věcných nepřesností, různých zkreslení a nedostatků v korektuře. Takové publikace vyvolávají také otázky ohledně vědecké kompetence recenzentů tohoto časopisu a koneckonců nedělají čest ani samotnému vědeckému časopisu.

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204

ALDONAS PUPKIS. Standartinė kalba? | 16

LITERATŪRA

Birštonaitė R. 2002: Kai kurie anglų, slovakų ir lietuvių šnekamųjų standartinių kalbų formavimosi bruožai. – Archivum Lithuanicum 4, 265–272.

Cizikaitė D. 2002: Anglų kalbos terminai common language, national language, literal language, King’s language, standard language ir jų lietuviški atitikmenys. – Archivum Lithuanicum 4, 273–282.

Girdenis A. 1973: Bendrinė kalba. – Mūsų kalba 3, p. 45–47. – Tas pats: Aleksas Girdenis. Kalbotyros darbai 1, 2000, 316–318.

Jonikas P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje. Čikaga: Pedagoginis lituanistikos institutas.

Kalėdienė L. 2013: Urnėžiūtė R., Valskys V. Dvidešimtoji Jono Jablonskio konferencija. – Gimtoji kalba 10, 21–24.

Palionis J. 1975: Literatūrinė kalba, bendrinė kalba ar kaip kitaip? – Kalbos kultūra 29, 28–32.

Palionis J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Piročkinas A. 1970: Literatūrinės kalbos terminas ir jo analogai. – Kalbos kultūra 19, 25–32.

Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai. Vilnius: Mokslas.

Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos. Vilnius: Gimtasis žodis.

Skardžius P. 1997: Rinktiniai raštai 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Smetonienė I. 2014: Kalbos vieta valstybių politikoje: standartinių kalbų susikūrimas. – Parlamento studijos 16. Prieiga internete: http://www.parlamentostudijos.lt/Nr16/16_kalba_2.htm.

Smetonienė I., Smetona A., Valotka A. 2016: Dėl standartinės kalbos termino. – Lietuvių kalba 10. Prieiga internete: www.lietuviukalba.lt.

Subačius G. 2003: Standartinė kalba – valdžios nuosavybė. – Kultūros barai 12, 63–64.

Valotka A. 2015: Kalbos planavimo ir kalbos politikos terminai. – Parlamento studijos 18, 84–101. Prieiga internete: www.parlamentostudijos.lt/Nr18/files/5.

Gauta 2017 06 20

ALDONAS PUPKIS

[email protected]

BENDRINĖ KALBA 90 (2017)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351–7204