ARTŪRAS JUDŽENTIS

Vilniaus dailės akademija

PODŘADICÍ VZTAH V LITEVSKÝCH SYNTAXÍCH

(PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ)¹

KLÍČOVÁ SLOVA: podřazování, shoda, řízení, Jurgis Ambraška, Leonardas Dambriūnas-Dambrauskas, Mykolas Durys, Jonas Jablonskis, Alfonsas Kalnius, Petras Klimas, Zigmantas Kuzmickis, Petras Skardžius, Juozas Žiugžda.

ANOTACE

Článek přináší přehled toho, jak se v litevských syntaktických pracích z první poloviny 20. století klasifikuje vztah podřazovací, kolik se rozlišuje jeho druhů a které to jsou. Začíná se u díla Jona Jablonského Syntax litevského jazyka (1911) a končí u díla Leonarda Dambriūna Syntax litevského jazyka (vydání z roku 1946 a pozdější vydání). Sleduje se pojetí rozlišovaných druhů podřazovacího vztahu, jejich vymezení a uplatnění při charakteristice a klasifikaci větných členů.

ÚVOD

Shoda a řízení – tradiční druhy podřadicího vztahu – se zmiňují již v první litevské mluvnici z roku 1653. Danielius Kleinas rozpoznává shodu „tehdy, když se slova shodují v témže pádu a osobě“, a řízení „když jedno slovo řídí jiné slovo v odlišném pádu nebo osobě“ (Kruopas, odp. red., 1957: 511). Je patrné, že již v těchto prvních definicích se syntaktické jevy – druhy podřazování – nerozlišují od jevů morfologických, tedy od jejich označování morfologickými tvary závislých slov. Bohužel to bylo pro vědu o litevské syntaxi příznačné ještě téměř tři a půl století – až do konce 20. století, a často i dodnes.

¹ Článek vznikl v rámci projektu Syntaktické vztahy v litevštině podporovaného Státní komisí pro litevský jazyk (smlouva č. K-16/2020 ze dne 31. 1. 2020).

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 2

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Ve snaze pochopit, jak vznikl dnešní školský systém tří druhů připojování – shody, řízení a přimykání –, jsme se rozhodli podrobněji prozkoumat syntaktické práce z počátku 20. století, především učebnice pro vyšší školy a příručky určené široké veřejnosti. Začínáme Jono Jablonského Lietuvių kalbos sintaksės, protože v jeho Lietuviškos kalbos gramatikoje z roku 1901 se o otázkách, které nás zajímají, nic neříká.

Tato práce se od jiných přehledů podobného zaměření (např. přehledu v disertaci Ramunė Vaskelaitė, viz Vaskelaitė 2009) liší především odlišnými teoretickými východisky: autor chápe syntaktické vztahy jako jev na syntaktické rovině, který může být vyjádřen na rovině morfologické. Proto se zde podrobněji zkoumají roviny pojetí syntaktických jevů.

Cílem přehledu je znovu pojednat o počátcích některých základních pojmů litevské syntaxe 20. století a podívat se, jak vznikala pojetí syntaktických vztahů, která dodnes převládají, přičemž větší pozornost je věnována rozlišování rovin sémantiky, syntaxe a morfologie. Po stanovení takového cíle se samy nabízejí i úkoly výzkumu: popsat syntaktické vztahy rozlišované v každém z pojednávaných děl, porovnat je s předchozími pracemi (z hlediska návaznosti) a pozdějšími pracemi (z hlediska možného vlivu) a objasnit předpokládaný původ teoretických východisek.

Metody výzkumu jsou u prací tohoto typu obvyklé. Nejprve se analyzuje každé z pojednávaných děl (analytická metoda); poté se porovnává s předchozími a pozdějšími pracemi s cílem určit jeho místo ve vývoji syntaktické teorie (srovnávací metoda); nakonec se na práce zkoumaného období pohlédne obecněji a vyčlení se rysy vývoje syntaktického myšlení a tendence teoretických východisek (deduktivní metoda).

Pojednávané práce jsou uspořádány chronologicky. Článek je podle doby vydání prací rozdělen do tří oddílů: „Před úsvitem“, „Doba nezávislosti“ a „Válečná léta“. Závěrem je shrnutí přehledu.

I. PŘED ÚSVITEM

Jono Jablonskio Lietuvių kalbos sintaksėje (1911) prijungimo atmainos – derinimas ir valdymas – atskirai neaptariamos, nėra nė jų apibrėžimų. Vis dėlto apie derinimą veikale kalbama. Štai skyriaus „Sakinio dalių sudėtis ir įvairovės“ 25-oje skiltyje minimas tarinio derinimas su veiksniu: „Grynasis tarinys (ir sudurtinio tarinio jungtis) asmenimi ir skaičiumi

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 3

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

„se v řeči shoduje s podmětem“, např.: Mes nė vienas neišmanom. Žt. (Palionis, sud., 1957: 462). Ve 26. oddílu se píše, že jmenná část složeného přísudku se rovněž shoduje s podmětem: „Pády ohýbaných slovních druhů, které se vyskytují na místě ohýbané části přísudku, se shodují s podměty vět v rodě a čísle“, např.: Dievo gėrybė neišmastoma. Pr. (Palionis, sud., 1957: 462). Jak je vidět, v těchto tvrzeních se neoddělitelně prolínají roviny syntaxe (samotný syntaktický vztah) a morfologie (jeho označování morfémy rodu, čísla a pádu).

Dále (v 27. oddílu) Jablonskis hovoří také o shodě adjektiv a participií takzvaného středního rodu, která tvoří jmennou část složeného přísudku v bezpodmětových větách: „Tam, kde je gramatický podmět věty nejasný, kde gramatický podmět chybí (ve všech bezpodmětových větách), kde jej zastupuje přídavné jméno nebo zájmeno středního rodu, kde podmět zastupuje nevyjádřený výraz [= infinitiv], samostatně nebo také se jmenným slovem v nominativu, – ve všech takových větách nabývají přísudková adjektiva a participia středního rodu“, např.: Dabar dienos trumpa, nakties ilga. Sv. (Palionis, sud., 1957: 463). Kromě toho se adjektiva a zájmeno středního rodu ve funkci jmenné části přísudku mohou shodovat také s podmětem v nominativu nebo s infinitivem, samostatně či se jmenným slovem v nominativu, např.: Iš bado ir varškė gardu. Sv. (Palionis, sud., 1957: 464–465). V těchto případech, kdy je obsah kategorie podmětu nejasný nebo je význam věty zobecněný, se přísudky sice nazývají shodovými, avšak střední rod v jejich jmenné části se neshoduje, nýbrž se volí (středního rodu „nabývají“). Kromě syntaxe a morfologie je v takových případech důležitý i význam věty.

O shodě J. Jablonskis hovoří také při rozdělení přívlasků na shodné a neshodné. V 29. oddílu píše: „Shodný přívlastek vyjadřujeme adjektivy, participii, zájmeny, číslovkami a někdy také určitými substantivy, která se s rozvíjenými [slovy] shodují v rodě, čísle a pádě“ (Palionis, sud., 1957: 467). Jde o gramatickou shodu obvyklou v litevské jazykovědě. O shodných přívlastcích se zmiňuje také Lietuvių kalbos gramatikoje z roku 1922 (Palionis, sud., 1957: 407–408).

V Lietuvių kalbos sintaksėje se zmiňuje také „shoda podle smyslu“, při níž „se při shodě neřídíme gramatickým rodem, číslem a pádem, nýbrž celkovým smyslem těchto výpovědí“, např.: Šeimyna pasilikę vienas kalė, kitas dailino... Žt. (Palionis, sud., 1957: 467). Tímto tvrzením J. Jablonskis zdůrazňuje význam složky významové a její prioritu vůči morfologii.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 4

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Podstatným jménem vyjádřený shodný přívlastek se nazývá přístavek. Přístavky se s určovaným slovem shodují pouze v pádě, např.: Pamotėlė-raganėlė kopala jámu s řeřavými uhlíky. Ps. (Palionis, sud., 1957: 468).

Řízení se nejen nedefinuje, ale J. Jablonskis ani nepoužívá tento pojem. Dalo by se očekávat, že se o řízení zmíní při výkladu doplňků. Tam se však mluví o významu doplňků, nikoli o jejich syntaktických vlastnostech: „<...> tyto doplňky budou označovat další věci, s nimiž se spojují [= jsou spojeny] uvedené <...> děje“ (Palionis, sud., 1957: 470). Doplňky vyjadřují, „jaké další věci kromě podmětu se tak či onak účastní děje nebo stavu“ (Palionis, sud., 1957: 470). Těmito tvrzeními je vyjádřen obsah doplňku jako větného členu. Pojem doplňku není vůbec spojován se syntaktickým řízením, neboli požadavkem, řídícího slova.

Lze říci, že Lietuvių kalbos sintaksė J. Jablonského vytyčila směry vývoje litevské jazykovědy. Byla základem, od něhož se odrazila mladá jazykověda nezávislé Litvy. Jak je vidět, toto dílo přináší teorii syntaktických vztahů jen málo: shoda je chápána jako shoda morfologických tvarů (plnovýznamového přísudku, spony složeného přísudku a jeho jmenné části s podmětem, přívlastku s určovaným slovem), s příměsí shody sémantické (ve větách bezpodmětých), zatímco řízení není zmíněno ani jako pojem. Takové pojetí shody převzaly, rozvíjely a zpřesňovaly všechny syntaxe litevského jazyka v nezávislé Litvě; řízení jako svébytný druh závislosti však bylo pochopeno a definováno až mnohem později a obtížně.

Petro Klimo Lietuvių kalbos sintaksėje (1915), kurią jis parašė, naudodamasis J. Jablonskio Sintaksės turiniu, jokių naujovių mums rūpimu reikalu nėra. P. Klimas, kaip ir J. Jablonskis, aptaria tarinių ir pažyminių derinimą, o apie valdymą visai nekalba. Papildiniai, jo manymu, tik papildo tarinio reikšmę: „Be papildinių veiksmas arba stov(is) sakinyje labai dažnai neišeitų aikštėn pilnokas“ (Klimas 1915: 13). Jo Sintaksėje kalbama tik apie veiksmažodžio papildinius.

II. DOBA NEZÁVISLOSTI

Z hlediska syntaktické teorie byla osobitá a odvážná učebnice Mykolo Durio Lietuvių kalbos sintaksė (1927). Zaujme její snaha překonat logizaci gramatiky a odmítnout „filosofickou spekulaci“ a „mrtvou scholastiku“. Autor přiznává, že při psaní

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 5

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

učebnice vycházel z mladogramatiků a ruských lingvistů, především pak z ruské syntaxe Alexandra Matvejeviče Peškovského (Пешковский 1920).

Syntaktické vztahy nejsou samostatně probírány ani v této učebnici. O shodě se však pojednává v oddílu „Shoda přísudku s podmětem“ (Durys 1927: 22–23). I samotný přísudek definuje M. Durys na základě shody, nikoli významu: „Přísudkem nazýváme především sloveso věty, které se shoduje s podmětem“ (Durys 1927: 21). V uvedeném oddílu je tato shoda upřesněna: „Číslo a osoba jsou tvary, jimiž se přísudek v našem jazyce obvykle (alespoň nejčastěji) přizpůsobuje tvarům podmětu“ (Durys 1927: 23). Hned nato je uvedena i definice shody: „<...> přizpůsobení, při němž forma jednoho slova následuje po formě jiného slova, se v syntaxi nazývá shodou“ (Durys 1927: 23). Jde patrně o první definici shody v nezávislé Litvě. Mimochodem dobře odhaluje syntaktickou povahu tohoto vztahu – nejsou zmíněny žádné konkrétní morfologické tvary, jimiž se shoda vyjadřuje, ale obecně se hovoří o „tvaru slova“.

Dále M. Durys po vzoru J. Jablonského probírá dva druhy shody přísudku: plnovýznamový přísudek a spona složeného přísudku se s podmětem shodují v osobě a čísle, zatímco jmenné části složených přísudků a přísudkových spojení (termín M. Durysa) v rodě a čísle. Probírány jsou i případy neshody.

Přívlastky jsou v učebnici definovány podobně jako přísudky na základě shody: „Přívlastkem nazýváme přídavné jméno nebo příčestí stojící u podstatného jména a shodující se s ním“ (Durys 1927: 29). Hovoří se pouze o shodných přívlastcích. Tvary mano, tavo, savo, které se pojí s podstatnými jmény, se nazývají negramatické přívlastky (Durys 1927: 76).

M. Durys nepodává samostatnou definici řízení. Řízení však zmiňuje při pojednání o doplňcích. Především se při jejich definici vychází ze závislosti: „Doplňky nejsou samostatné tvary, nýbrž závislé; závisejí na jiných slovech věty“ (Durys 1927: 25). Rozlišují se řízené a volné doplňky. „Řízené doplňky jsou ty, jejichž určitý tvar (pád) sloveso nezbytně vyžaduje“, např. Svetimi dūmai akis graužia R. J., zatímco „[V]olnými doplňky nazýváme ty doplňky, jejichž určitý tvar (pád) sloveso nezbytně nevyžaduje“, např.: kalbėjome visą valandą (Durys 1927: 26). Jak je vidět, definice řízených doplňků se velmi blíží samotnému pojetí řízení. Ačkoli je řízení spojováno s požadavkem morfologického pádového tvaru, tento tvar (nebo

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 6

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

(formy) není pojmenována. Mnoho příkladů volných doplnění uváděných M. Duriem je při pohledu dnešníma očima něčím jiným než okolnostmi.

Kromě toho M. Durys nespojuje doplnění pouze se slovesy – „mohou záviset na kterémkoli plnovýznamovém slově ve větě“: na podstatných jménech, přídavných jménech a příslovcích (Durys 1927: 27–28). Doplnění připojená k jmenným slovům mohou být rovněž řízená a volná, avšak „[P]evně spojeným s podstatným jménem, skutečně řízeným (závislým) doplněním je pouze genitiv“, např. otcův dům, zatímco „všechna ostatní jmenná doplnění jsou pouze volná doplnění, která jen přiléhají ke jménům“ (Durys 1927: 29).

V M. Duriově Syntaxi byl tedy patrně poprvé v nezávislé Litvě uveden pojem shody. Navíc není spojován s konkrétním morfologickým vyjádřením. Ačkoli řízení v učebnici definováno není, termín řízení se přesto používá (řízená doplnění). Pojem řízení je spojován se závislostí a řízení je obecně chápáno jako požadavek na pádový tvar.

Inovativní Duriova učebnice zřejmě neměla úspěch. V roce 1930 vyšla Zigmanto Kuzmickio Lietuvių kalbos sintaksė. Ve školách byla oblíbená: během deseti let vyšlo pět vydání této učebnice.

V učebnici Z. Kuzmickise se postupuje nikoli cestou formální gramatiky („čistě formální směr gramatiky nám prozatím není přijatelný“), nýbrž cestou tehdy obvyklé logicko-psychologické gramatiky: „Při psaní této syntaxe jsem věnoval velkou pozornost gramatickým tvarům a jejich vztahům, snažil jsem se je však všude spojit s psychologicky logickým myšlením“ (Kuzmickis 1930: 5).

Nová je struktura učebnice Z. Kuzmickise: syntaktickým vztahům věnuje nejen samostatný oddíl „Shoda a řízení slov“, ale zařazuje jej také do úvodní části syntaxe (Kuzmickis 1930: 11–15).

Jeho definice shody se podobá definici M. Duria: „Takové uspořádání slovních tvarů ve větě, při němž se jeden slovní tvar v závislosti na druhém s tímto druhým tvarem sjednocuje, uvádí s ním do shody, se nazývá shoda“ (Kuzmickis 1930: 13). Ani zde nejsou zmiňovány konkrétní morfologické tvary, nýbrž se obecně hovoří o slovním tvaru. Shoda je navíc spojována se závislostí (závislosti).

V učebnici bylo patrně poprvé v nezávislé Litvě definováno řízení, avšak nikoli vyzdvižením jeho charakteristických vlastností, nýbrž vymezením vůči shodě: „Takové uspořádání slovních tvarů ve větě

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 7

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

uspořádání, při němž se jedna slovní forma při přechodu od jiné s touto jinou formou nesjednocuje, neslaďuje, se nazývá řízení“ (Kuzmickis 1930: 13).

Při výkladu syntaxe jednoduché věty se na základě shody (a také formy a významu) nedefinuje přísudek (jako u M. Duria), nýbrž podmět: „<...> podmět je nominativní pád, jehož forma se shoduje s přísudkem, nebo jiné slovo, které tento nominativ zastupuje a vyjadřuje to, komu je určena činnost či vlastnost přísudku“ (Kuzmickis 1930: 17). Shoda podmětu s přísudkem je probírána také v samostatném oddíle, který se věnuje jednoduchému a složenému přísudku. Z. Kuzmickis připojuje pozoruhodnou poznámku: „Pád jmenné části přísudku někdy není shodou, nýbrž řízením: obvykle jej řídí spona přísudku (nėr močiutės)“ (Kuzmickis 1930: 22). Správně si všiml, že pád podstatného jména ve funkci jmenné části přísudku závisí na záporné sponě. Důsledným rozvinutím tohoto postřehu by i kladná spona měla řídit odpovídající nominativ (yra / buvo močiutė)...

Přívlastky Z. Kuzmickis dělí na shodné a řízené. Shodné přívlastky jsou adjektivní, s určovanými slovy se shodují v rodě, čísle a pádě, a substantivní, neboli přístavky, které se shodují pouze v pádě. Řízené přívlastky jsou buď v genitivu, nebo v instrumentálu, např.: stříbrné rosy, se žlutými kvítky (květina) (Kuzmickis 1930: 27). Pojetí řízených přívlastků stírá rozdíl mezi přívlastky a předměty (za řízené se obvykle považují předměty, nikoli přívlastky). Toto pojetí dává přednost nikoli syntaktickým vztahům (protože podle něj mohou být řízeny jak předměty, tak přívlastky), nýbrž morfologickému vyjádření těchto větných členů. Syntax M. Duria Syntax byla v tomto ohledu „syntaktičtější“. Při charakteristice předmětů se však Z. Kuzmickis obejde dokonce bez zmínky o řízení. Stačí mu pouze jejich forma a funkce ve větě: „<...> těm slovům, která jsou vyjádřena skloňovanými nebo jinými slovy, jež je zastupují, s předložkami či bez nich, a která ve větě netvoří žádné příslovečné určení, budeme říkat předměty“ (srov. Kuzmickis 1930: 43–44).

Při novém vydání knihy autor některé věci měnil, zejména zpřesňoval definice. V pátém vydání učebnice, které vyšlo pravděpodobně v roce 1939 (datum vydání není uvedeno), jsou shoda a řízení definovány takto: „Jestliže jedno slovo závisí na jiném slově a shoduje se s ním, nazývá se takový vztah mezi slovy s h o d a“; „Jestliže jedno slovo závisí na jiném slově, ale neshoduje se s ním, nazývá se takový vztah mezi slovy ř í z e n í“ (Kuzmickis [1939?]: 13). Oba syntaktické vztahy jsou definovány na základě pojmu závislosti, jako by šlo o její druhy. Syntaktická povaha shody a řízení je vystižena dobře. Pouze shoda je definována vadným kruhovým způsobem

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 8

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

(když se v definici totéž slovo užívá jak v běžném, tak v terminologickém významu: shoduje se, tedy shoda), zatímco definice řízení se opírá o shodu.

Zpřesněna byla také definice podmětu – již v ní není shoda s přísudkem: „podmět je nominativní pád, který říká, komu je určen přísudek; přísudek se shoduje s podmětem“ (Kuzmickis [1939?]: 18). Výklad shody podmětu s přísudkem, dělení přívlastků i definice předmětů zůstaly nezměněny.

Jak je vidět, při definování druhů subordinace Z. Kuzmickis využil práci M. Duria a soustavně na ni navázal. Za zcela moderní lze považovat Z. Kuzmickisovo pojetí závislosti podmětu (shody) na přísudku, které bylo později opuštěno. Rozlišování řízené jmenné části přísudku i řízených přívlastků však ukazuje, že Z. Kuzmickis dosud neodděluje syntaktickou povahu vztahů mezi slovy od jejich morfologické formy.

Nyní se podívejme na vysokoškolské studium. Přednášky Prana Skardžiuse „Historická gramatika litevského jazyka: syntax“, napsané pravděpodobně v letech 1935–1938, se zabývají nejen otázkami historické syntaxe. Jak poznamenává editor knihy Albertas Rosinas, „jsou v zásadě věnovány problémům synchronní syntaxe a odrážejí úspěchy evropského syntaktického myšlení třicátých let“ (Rosinas, ed. a připr., 1998: 15).

V oddíle „Skupiny slov“ P. Skardžius na základě významových vztahů dělí syntaktické vztahy mezi slovy, která skupiny tvoří, na koordinační (souřadné) a subordinační (podřadné): „Skupinami slov označujeme jejich vzájemný vztah různě, totiž: stejně jako jednotlivé významové jednotky mohou být buď koordinovány (tj. rovnocenně stavěny vedle sebe), nebo subordinovány (tj. podřazovány jedna druhé), tak také jazykové výrazy těchto jednotek mohou být koordinovány nebo subordinovány“ (Rosinas, ed. a připr., 1998: 520).

O vzájemných vztazích slov tvořících podřadné skupiny se v přednáškách samostatně nehovoří, k pojetí řízení se však přibližuje oddíl „Slovesná skupina“, kde se mluví o tom, že slovesa „vyžadují“ (tj. požadují), nebo „nevyžadují“ předmět: „<...> rozlišují se předmětová a bezpředmětová slovesa, tj. taková, která předmět vyžadují, a taková, která jej nevyžadují, např.: mušti, siūti ir miegoti, šokti. Tento rozdíl však není vždy přesný“ (Rosinas, ed. a připr., 1998: 526).

Skyrelyje „Kongruencija“ (Rosinas, sud. ir par., 1998: 544–546), jau aptarus subordinuojamąsias ir koordinuojamąsias žodžių grupes, atskirai kalbama apie formalų žodžių

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 9

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

koordinaci. Stručně se v něm pojednává o různých případech koordinace: shoda přístavku s rozvíjeným slovem, podstatné jméno (jmenná část přísudku) a přídavné jméno (přídavná část přísudku) ve složeném přísudku se substantivem ve funkci podmětu, přídavné jméno ve funkci přívlastku (přívlastkové adjektivum) s rozvíjeným podstatným jménem, přívlastkové nebo přísudkové adjektivum s několika podstatnými jmény, predikativní přívlastek s podstatným jménem ve funkci podmětu, přídavné jméno ve funkci přívlastku s rozvíjeným podstatným jménem nebo několika podstatnými jmény a konečně sloveso se zájmenem ve funkci podmětu. V posledním případě se například uvádí pouze shoda slovesa v osobě a čísle s osobou nebo osobami ve funkci podmětu. Jinými slovy se probírají pouze různé případy morfologického vyjádření shody.

Syntaktické vztahy nejsou zmíněny ani v oddílu „Hlavní větné členy“ (Rosinas, ed. a připr., 1998: 559–563). Při rozboru souvětí se rovněž vystačí s hrubým dělením syntaktických vztahů: uvádějí se souřadná a podřadná souvětí, spojování a podřazování vět, které je tvoří, např.: „Vedlejší věty se určitými spojovacími prvky připojují k větám hlavním, a jejich vztah je proto mnohem těsnější a zřetelnější než u souřadných souvětí“ (Rosinas, ed. a připr., 1998: 567).

Jak je vidět, P. Skardžius se v přednáškách omezoval pouze na dělení syntaktických vztahů na souřadné a podřadné. Studenti se z jeho přednášek téměř nic nedozvěděli o řízení slov a jen obecné věci o jejich shodě; ta navíc nebyla spojována s uvedenými typy syntaktických vztahů (vzájemných vztahů slov). Nevynikla ani syntaktická povaha shody, protože se probíraly pouze různé případy jejího morfologického vyjádření.

Leonardas Dambrauskas straipsnyje „Žodžių santykiai sakinyje“ (1939) mini derinimą ir valdymą, tačiau terminas valdymas, jo nuomone, nėra tikslus, nes taikomas tik daliai prijungiamųjų (jo vadinamų prijungtinėmis) žodžių grupių, nors „visos prijungtinės grupės yra „valdomosios“ (Dambrauskas 1939: 86). Todėl prijungiamąsias grupes jis siūlo skirstyti į derinamąsias ir nederinamąsias. Tokia klasifikacija primena sintaksinių ryšių skirstymą Z. Kuzmickio vadovėlyje. Matyti, kad M. Dambrauskas valdymą suprato labai plačiai – maždaug kaip žodžių priklausomybės ryšį, kuris prijungiamosiose grupėse „nėra vienodo stiprumo“ (Dambrauskas 1939: 85). Toks platus ir nelabai apibrėžtas valdymo suvokimas lietuvių sintaksėje neturėjo tęsinio.

Vztah podmětu a přísudku se M. Dambrauskasovi jeví jako „bližší vztahu podřadných skupin“ (Dambrauskas 1939: 85), není však řečeno, který člen závisí na kterém.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 10

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Po vzoru Johna Riesea² se M. Dambrauskas zmiňuje také o třetím, přechodném vztahu mezi podřazováním a souřadností – vztahu přístavku a jeho rozvíjeného slova, např. Sešel se parlament, zastoupení národa (Dambrauskas 1939: 85). Jde o novinku v litevské syntaxi, která našla odezvu v pracích některých pozdějších lingvistů.

V krátké syntaktické učebnici Jurgise Ambrašky a Juoza Žiugždy, vydané v roce 1940 a určené především pro základní školy, se z několika syntaktických vztahů na několika místech zmiňuje pouze shoda. Pojednává se o ní v oddílu „Shoda hlavních větných členů“ (Ambraška, Žiugžda 1940: 9–10). Uvádí se v něm, že čistý přísudek nebo spona složeného přísudku se podmětem vyjádřeným nominativem shoduje v čísle a osobě. Kromě toho se jmenná část složeného přísudku s takovým podmětem shoduje v čísle, pádě a rodě, i když v posledním ohledu ne vždy, např.: Slepice je pták.

Shoda se zmiňuje také v oddílu o přívlastku. Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény a příčestími se shodují s rozvíjenými slovy v rodě, čísle a pádě (Ambraška, Žiugžda 1940: 13), zatímco přívlastky vyjádřené genitivem nebo instrumentálem podstatného jména se se svým rozvíjeným slovem neshodují; přívlastek vyjádřený shodným podstatným jménem se nazývá přístavek (Ambraška, Žiugžda 1940: 14).

Jak je vidět, o typech podřazování se v této učebnici nic nového neříká. Jsou v ní vyjmenovány častější případy morfologického vyjádření shody, zatímco pojem řízení se vůbec nezmiňuje, což budí dojem, že se mu autoři vyhýbají.

V letech nezávislosti byl při chápání a popisu syntaktických vztahů učiněn malý krok vpřed – byly definovány (M. Durio shodu, Z. Kuzmickis shodu i řízení). Jejich pojetí však neoddělitelně směšuje syntaktickou a morfologickou rovinu a jejich syntaktická povaha je spojována s morfologickým vyjádřením. Je patrná také jistá neujasněnost pojetí řízení: je charakterizováno jako neshoda (Z. Kuzmickas), ztotožňováno s významovou závislostí (L. Dambrauskas), anebo se mu autoři přímo vyhýbají (J. Ambraška, J. Žiugžda).

² Greičiausiai jo garsioju darbu Was ist Syntax?: ein kritischer Versuch (Ries 1894, 1927).

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 11

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

III. VÁLEČNÁ LÉTA

Již za německé okupace vyšla Alfonso Kalniaus Lietuvių kalbos sintaksė (1943). Syntaktickým vztahům, neboli shodě a rekci, v ní není věnován samostatný prostor. Stejně jako u J. Jablonského se o nich pojednává při rozboru větných členů. Podmět je například definován jako „[T]a větná slova nebo slovo, která závisí na přísudku a nejčastěji odpovídají na otázku kdo?“ (Kalnius 1943: 15). V této definici je podmět popsán jako větný člen závislý na přísudku, nikoli jako samostatný větný člen. Uvedení otázky v definici jej však opět svazuje s morfologickým vyjádřením.

V oddílu „Shoda základních větných členů“ se pojednává o shodě přísudku s podmětem: jednoduchý přísudek a spona složeného přísudku se s podmětem vyjádřeným nominativem shodují v čísle a osobě. Jmenná část složeného přísudku se s podmětem shoduje v čísle a pádu, zatímco „rod už často není shodný“ (Kalnius 1943: 21). Směr shody se tedy neshoduje se směrem závislosti: ačkoli podmět závisí na přísudku, právě přísudek nebo jeho jmenná část se shoduje s podmětem.

Předmět je definován jako „[S]lovo, které doplňuje význam přísudku tím, že odpovídá na otázky koho?, komu?, co?, čím?“ (Kalnius 1943: 22). Toto významové doplnění je dále vysvětleno takto: „Obvykle přísudky, přesněji řečeno slovesa, vyžadují taková slova, která je doplňují a činí je sama významovějšími.“ Požadavek slovesa je zde zřejmě dobře odlišen od jeho vyjádření, avšak pádové otázky v definici nás k němu opět vracejí.

O přívlastcích se říká, že „mohou být se svým řídícím slovem shodné i neshodné, a proto se stejně jako v učebnici J. Ambrašky a J. Žiugždy dělí na dva druhy: shodné a neshodné“ (Kalnius 1943: 26).

A. Kalniausova Syntaxe sice přináší zajímavá teoretická pozorování, celkově se však z hlediska syntaktických vztahů vrací k J. Jablonskému: syntaktické vztahy v ní nejsou samostatně probírány ani nejsou uvedeny jejich definice.

Lietuvių kalbos sintaksė Leonarda DambriūnaLeonardo Dambriūno, připravovaná ještě v Litvě, ale poprvé vydaná v zahraničí roku 1946³, dělí vztahy mezi slovy pouze na podřadné a souřadné (Dambriūnas 1963: 7–8). Podřadné vztahy se dále nečlení.

³ Bohužel mi nebylo dostupné, proto jsem vycházel ze 3. vydání učebnice.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 12

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Shoda je v učebnici zmíněna jen letmo. Hlavní větné členy – podmět a přísudek – jsou definovány pouze na základě svého významu. O shodě podmětu s přísudkem se říká jen tolik, že „jednoduchý přísudek a spona složeného přísudku se s podmětem (v nominativu) shodují v osobě a čísle“ (Dambriūnas 1963: 22), zatímco „jmenná část složeného přísudku (nominativ) se s podmětem shoduje v pádě, osobě a čísle“ (Dambriūnas 1963: 23). Na témže místě je stručně pojednáno také o shodě přísudků s „nevyjádřenými, ale významově předpokládanými podměty“, např.: Teď každý domů jdeme.

Přívlastky se dělí na shodné a neshodné. Pojednáno je o shodě prvních z nich s určovanými slovy (Dambriūnas 1963: 24). O shodě se mluví také při výkladu shody několika podmětů s týmž přísudkem a několika přívlastků s týmž určovaným slovem, např.: Já a on pracovali celý den, V prvním a ve druhém patře (dvě patra) bydlí naši známí (Dambriūnas 1963: 50).

Při definování a výkladu předmětů se vychází pouze z jejich role ve větě (doplňují přísudek) a jejich formy. O případném řízení předmětů ani o tom, že by si je sloveso vyžadovalo, se vůbec nemluví. Řízení se tak v L. Dambriūnasově Sintaksėje nejenže nerozlišuje, ale ani nezmiňuje. A to není překvapivé, připomeneme-li si pojetí řízení, které představil ve svém článku z roku 1939.

Syntaktické práce z válečných let důsledně zachovávaly a rozvíjely teoretické názory předchozího období; žádné zásadnější novinky v nich nebyly zveřejněny.

SHRNUTÍ

V litevských syntaktických pracích první poloviny 20. století se hovoří o dvou druzích závislosti – shodě a řízení. Nejzřetelněji jsou rozlišeny v Z. Kuzmickisově Lietuvių kalbos sintaksėje. V ostatních pracích se na ně ještě, dalo by se říci, nehledí jako na typy závislosti (nebo závislého vztahu).

Shoda se zmiňuje ve všech přehledově zkoumaných pracích. Pojednává se v nich o shodě podmětu s přísudkem a přívlastku s určovaným slovem. Zdá se však, že poprvé byla definována až v M. Duriově Lietuvių kalbos sintaksėje z roku 1927.

Řízení bylo poprvé definováno, zdá se, až v Z. Kuzmickisově Lietuvių kalbos sintaksėje z roku 1930. V ostatních syntaktických pracích se buď vůbec nezmiňuje, nebo se uvádí pouze při výkladu druhů předmětů.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 13

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Třetí typ podřazení, dnes stále běžný – přimykání –, se v litevských syntaktických pracích před sovětskou okupací vůbec nezmiňuje.

V přehledových pracích lze pozorovat také některé rozdíly v samotném pojetí podřadného vztahu. Zvlášť se odlišuje názor L. Dambrauska, podle něhož se podřazení ztotožňuje s řízením. Proto se navrhuje posledního termínu vzdát a podřadné vztahy dělit na shodové a neshodové.

Pro práce zkoumaného období je příznačné, že syntaktické vztahy se neodlišují od jejich morfologického vyjádření (shoda v rodě, osobě a čísle; řízení pády). Kromě toho se zejména v případě řízení syntaktické jevy neodlišují ani od sémantických (pády jsou vyžadovány).

PRAMENY A LITERATURA

Ambrāška Jurgis, Žiugžda Juozas 1940: Trumpa lietuvių kalbos gramatika. II dalis: Sintaksė, Kaunas: Sakalas.

Dambrauskas Leonardas 1939: Žodžių santykis sakinyje. – Gimtoji kalba 6, 84–86.

Dambriūnas Leonardas 1963: Lietuvių kalbos sintaksė, 3-ioji, papild. laida, Čikaga: Pedagoginis lituanistikos institutas.

Durys Mykolas 1927: Lietuvių kalbos sintaksė. Vidurinei mokyklai, Kaunas: s. d.

Kalnius Alfonsas 1943: Lietuvių kalbos sintaksė, Kaunas: Valstybinė leidykla.

Klimas Petras 1915: Lietuvių kalbos sintaksė. Pirmoji dalis. Rygiškių Jono sintaksės turiniu naudodamasis parašė P. Klimas, Vilnius: Lietuvių mokslo draugijos leidinys.

Kruopas Jonas, ats. red., 1957: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. 1653 metai, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Kuzmickis Zigmantas 1930: Lietuvių kalbos sintaksė. Vadovėlis vidurinėms ir aukštesniosioms mokykloms, Kaunas: „Sakalo“ bendrovės leidinys.

Kuzmickis Zigmantas [1939?]: Lietuvių kalbos sintaksė. Vadovėlis vidurinėms mokykloms, 5. opravené vydání, Kaunas: Sakalas.

Palionis Jonas, sud., 1957: J. Jablonskis. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Ries John 1894: Was ist Syntax?: ein kritischer Versuch, Marburg: N. G. Elwert’sche Verlagsbuchhandlung.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 14

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Ries John 1927: Was ist Syntax?: ein kritischer Versuch, zweite, um einen Anhang vermehrte Ausgabe, Prag: Taussig.

Rosinas Albertas, sud. ir par., 1998: P. Skardžius. Rinktiniai raštai 4: Moksliniai straipsniai ir studijos, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Vaskelaitė Ramunė 2009: Sintaksinių ryšių modeliai lietuvių kalbos sintaksėje: humanitarinių mokslų daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas.

Пешковский Александр Матвеевич 1920: Русский синтаксис в научном освещении: популярный очерк: пособие для самообразования и школы, изд. 2-е, Москва: Государственное издательство.

Obdrženo 2021 06 28

Přijato 2021 10 19

PODŘAZOVÁNÍ V PRACÍCH O LITEVSKÉ SYNTAXI (PRVNÍ POLOVINA 20^TH. STOLETÍ)

Shrnutí

Článek analyzuje, jak jsou v pracích o litevské syntaxi z 1^st. poloviny 20^th. století popisovány typy syntaktických vztahů. Pozornost je věnována pojetí a definici typů subordinace i jejich uplatnění při popisu a klasifikaci větných členů.

V analyzovaných pracích se uvádějí dva typy subordinace – shoda a řízenost. Tyto typy jsou nejzřetelněji rozlišeny v Kuzmickisově Syntax of the Lithuanian language. V ostatních pracích je jejich pojetí jako typů subordinace dosud nejasné.

Shoda je popsána ve všech zkoumaných pracích. Obvykle rozlišují shodu mezi syntaktickým podmětem a přísudkem a shodu přívlastku s jeho řídícím členem. Poprvé je však definována až v Durysově Syntax of the Lithuanian language (1927).

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a. pirmoji pusė) | 15

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.05

Řízenost je poprvé definována až v Kuzmickisově Syntax of the Lithuanian language (1930). V ostatních pracích o syntaxi není vůbec zmíněna, případně se uvádí pouze při rozlišování typů doplnění.

Třetí typ subordinace, který je nám stále běžný – šliejimas – nebyl v pracích o litevské syntaxi před sovětskou okupací vůbec zmíněn.

KLÍČOVÁ SLOVA: subordinace, shoda, řízenost, Jurgis Ambraška, Leonardas Dambrūnas-Dambrauskas, Mykolas Durys, Jonas Jablonskis, Alfonsas Kalnius, Petras Klimas, Zigmantas Kuzmickis, Petras Skardžius, Juozas Žiugžda.

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Vilniuská akademie umění

Maironio g. 6, LT-01124 Vilnius

[email protected]

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204