KAZIMIERAS GARŠVA

Institut litevského jazyka

doi.org/10.35321/bkalba.2022.95.07

TRADIČNÍ A NETRADIČNÍ OIKONYMY VÝCHODNÍ LITVY

KLÍČOVÁ SLOVA: východní Litva, oikonyma, tradiční formy, slavizovaná oikonyma.

ANOTACE

Článek zkoumá, čím se liší tradiční litevské podoby oikonym ve východní Litvě od pozdějších netradičních slovanských podob. Uvádí regionální rozdíly oikonym a údaje podle jejich tvoření a slavizace v okresech od Šalčininků po Daugavpils. Rozlišuje pět způsobů slavizace oikonym litevského jazyka.

ABSTRAKT

Článek zkoumá rozdíly mezi tradičními litevskými podobami oikonym ve východní Litvě a pozdějšími netradičními slovanskými podobami. Jsou uvedeny regionální rozdíly a počty oikonym podle jejich tvoření a slavizace v okresech od Šalčininků po Daugavpils. Existuje pět způsobů slavizace oikonym litevského jazyka.

ÚVOD

Dne 28. října 2013, po registraci návrhu zákona o národnostních menšinách č. 13-335-01 a zákona, kterým se mění články 7, 14 a 17 zákona Litevské republiky o státním jazyce č. 13-337-01 v Seimasu Litevské republiky, prohlásila Státní komise pro litevský jazyk, že tato ustanovení by porušila postavení litevštiny jako státního jazyka. V roce 2022 měl být znovu předložen podobný návrh zákona o národnostních menšinách, podle něhož „tradiční názvy obydlených míst a ulic, topografické značky mohou být vedle státního jazyka na základě rozhodnutí zastupitelského orgánu příslušné obce zapisovány také v jazyce dané národnostní menšiny“. Oikonyma vilniuského a šalčininského okresu se v těchto obcích dlouhodobě zapisovala ve dvou jazycích.

162

BENDRINĖ KALBA | 95

Cílem článku je zjistit, která oikonyma východní Litvy jsou tradiční (autentická) a která netradiční (neautentická). Úkoly článku jsou prozkoumat původ a tvoření tradičních oikonym východní Litvy, stanovit hlavní kritéria pro rozlišování tradičních a netradičních oikonym a významnější regionální rozdíly ve východolitevské toponymii, které mohou pomoci odlišit tradiční místní názvosloví od netradičního. Autor na toto téma připravuje monografii, proto zde nejsou uvedeny podrobnější bibliografické údaje, přehled vývoje národnostního složení východní Litvy, slavizace místních názvů ani původu křesťanské antroponymie, tabulky struktury oikonym podle obcí atd. To by duplikovalo jiné autorovy práce a bezdůvodně odvádělo pozornost od hlavních otázek, které jsou zde kladeny.

K rozlišení litevského tradičního názvosloví od nelitevského není třeba podrobněji objasňovat všechny možné vývojové podoby těchto slov ani etymologické hypotézy, tím spíše, že bez podrobných historických pramenů, jejich shrnutí a přípravných prací je to obtížné, často dokonce nemožné. Při výkladu původu oikonym autor uvádí nejen osobní jména, ale také obecná jména, z nichž tato osobní jména mohla vzniknout. Příležitostně mohla pojednávaná oikonyma vzniknout přímo z obecných jmen (nikoli prostřednictvím osobních jmen). Je-li význam oikonyma Litevcům a baltistům zřejmý bez komentáře (slovo je uvedeno v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne (DLKŽ 1972)), etymologie oikonym se obvykle blíže nerozvádí.

Hlavním pramenem článku je slovník názvů obydlených míst (oikonym) z východní Litvy okupované Polskem v letech 1920–1939, jehož příprava byla v zásadě dokončena v roce 1944 skupinou litevistů a který byl po potížích vydán. Obsahuje normalizované litevské a někdejší polské podoby (Salys 1983). Názvy obydlených míst před 80 lety ověřili a normovali profesionální litevští jazykovědci s ohledem na jazyk místních obyvatel a historické dokumenty. V důsledku války a okupace se část dokumentace a záznamů o normalizaci místních názvů nedochovala. Chybějí také podrobnější údaje z průzkumů mezi místními obyvateli a historické informace o starších podobách oikonym.

Tento článek podrobně popisuje původ, motivaci a tvoření oikonym východní Litvy: kořeny litevských oikonym, složená oikonyma, přípony, předpony a jazykové kontakty. Celkem bylo prozkoumáno 7455 podob oikonym. Jde o podoby názvů 3720 obydlených míst, které se zachovaly před 100 lety a méně přibližně mezi Zarasai a Varėnou: 3720 z nich bylo zaznamenáno v litevštině a 3735 v polštině. Malá část oikonym se opakuje, protože občas byl stejným názvem zapsán nejen vesnice (město), ale i nedaleký starý

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

163

statek, dvůr atd. Polsky zapsaná oikonyma východní Litvy byla dosud nedostatečně využívána a komentována. Litevsky zapsaná oikonyma východní Litvy se dostala do kartotéky živých místních názvů Ústavu litevského jazyka a jsou uvedena v Lietuvos vietovardžių žodyne.

Ve výzkumu se používají areálové, srovnávací a popisné vědecké metody. Autor hledá nové způsoby a údaje pro zkoumání tradičního názvosloví východní Litvy a snaží se zdokonalovat metodiku používanou autoritami v onomastice.

Straipsnis nuo kolegės Marijos Razmukaitės (1998) vertingos disertacijos skiriasi tuo, kad abiejuose darbuose naudojamasi skirtingais šaltiniais, nevienodas tyrinėjimo objektas, metodai. Autorius plačiau naudojosi bendrosios kalbotyros, dialektologijos, sociolingvistikos tyrimo būdais. M. Razmukaitės disertacijoje tirti ne rytinės, o visos Lietuvos oikonimai ir jie imti iš kito šaltinio – Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinyno (LATSŽ), atspindinčio padėtį po 50 metų, kai dalis oikonimų buvo išnykę. Skyrėsi ir administracinis suskirstymas: vietoj valsčių 1972 m. buvo smulkesni administraciniai vienetai – apylinkės. Nė vienas mokslininkas iki šiol nebuvo smulkiau tyrinėjęs lenkiškai užrašytų rytų Lietuvos vietovardžių, nėra jų gretinęs su autentiškais lietuviškais vietovardžiais. Šį darbą pradėti ir tęsti autorių skatino ir Aleksandro Vanago (1993) straipsnis. Lietuvos vietovardžių žodyno turėtų išeiti 12–15 tomų, o kol kas išspausdinti tik 4 tomai, todėl kitų tomų straipsnyje dar neįmanoma nurodyti.

Oikonyma východní Litvy jsou v článku zkoumána proto, že osud východní části Litvy se v roce 1920 lišil od osudu zbývající části Litevské republiky a Lotyšské republiky. Dne 9. října 1920 byla východní Litva okupována Polskem a tato skutečnost byla 18. března 1921 stvrzena v Rize takzvanou polskou mírovou smlouvou s Ruskem a Ukrajinou. Bývalé centrum litevského státu s historickým hlavním městem Vilniusem nemělo po 19 let litevštinu jako státní jazyk a trpělo největším útlakem: byly zavírány litevské školy, čítárny, organizace a noviny, pokračovala slavizace osobních jmen a místních názvů, Litevci byli násilně polonizováni a ti, kteří se nepodřídili, byli vězněni a zabíjeni (viz RL 1980; Zinkevičius 1993, 2013; Maceika 2020). Násilnou polonizaci a slavizaci lze jen částečně označit za jazykové kontakty.

Ve většině oblasti litevského jazyka se toponymie živých baltských jazyků slavizovala ve větší míře proto, že v Litevském velkoknížectví (LDK) byla od 14. století úředním jazykem písemností kancelářská slovanská řeč. Po lublinské unii v roce 1569 její místo v Litevském velkoknížectví stále více zaujímal jiný slovanský jazyk – polština. V tomto článku je jako hlavní předmět zkoumán z různých vědeckých hledisek

164

BENDRINĖ KALBA | 95

území litevských etnických zemí, které bylo v letech 1919–1939 okupováno Polskem a na němž se tehdy veškerá toponymie zapisovala úředním polským jazykem.

Další oblast baltských jazyků tvoří zbývající území Litvy a části sousedních států Lotyšska a Běloruska s etnickými litevskými zeměmi. Rozšíření oikonymických přípon -išk- v celé této oblasti se srovnává s jejich rozšířením ve východní Litvě. Procentní podíl se stanoví vydělením počtu oikonym s příponou -išk- v jednotlivých okresech celkovým počtem oikonym v daném okrese.

Některé historické dokumenty naznačují, že nejprve byla úředně poslovenštěna jména sídel užívaná větším počtem lidí hovořících různými jazyky, zatímco litevské podoby příjmení obyvatel, ba i křestních jmen a mikrotoponym, se občas zachovávaly. Například v inventáři vilniuského hospodářství z roku 1622 (LVIŠ 2014: 70–128) byla zapsána příjmení Drutelaitis „Drūtelaitis“, Rugielis „Rugelis“, jména Jonas, Jurgis, les norviliškého statku Plinakolnis „Plynakalnis“, a samota v Medininkai (odlehlé sídlo, zascia nek) Ruklaycis „Ruklaitis“ (LVIŠ 2014: 98, 126).

PŮVOD A STRUKTURA OIKONYM

Ve většině každého zkoumaného okresu mají normalizovaná oikonyma publikovaná v litevštině litevskou podobu, zatímco oikonyma zapisovaná polsky byla různými způsoby slavizována (příklady místních názvů viz Salys 1983: 571–667).

Více než polovina oikonym východní Litvy zapsaných v polštině – s výjimkou okresu Rudamina – si do roku 1940 zachovala litevský původ: v okrese Maišiagala jich zůstalo 88,4%, v Dūkštas 81,9%, v Nemenčinė 76,3%, v Ignalině 74,8%, v Švenčionėliai 74,3%, v Rūdiškės 70,4%, v Jašiūnai 68,6%, v Trakai 68,5%, v Paberžė 67,4%, v Šumskas 66,7%, v Riešė 60,1%, v Eišiškės 58,4%, v Turgeliai 52,1%, v Mickūnai 51,0% a v Rudamina 39,3%. Podrobnější analýza oikonym a další příklady k tomuto tématu jsou uvedeny v jiném článku autora (Garšva 2022: 4–10).

V oikonymech zapsaných polskými písmeny se často uplatňují nářeční zákonitosti vilenských a jihovýchodních aukštaitských dialektů: dochází k džúkavání, souhláska l se vyslovuje tvrdě a dvojhlásky am, an, em, en se vyslovují jako um, un, im, in. Slovní kmeny, které se zcela shodují s litevštinou, jsou součástí litevského jazyka a pomáhají zkoumat tradiční litevskou toponymii.

V oblasti litevského jazyka se užívaly litevské kořeny (kmeny) oikonym, k nimž byly později přidány slovanské přípony či předpony, nebo kořeny (kmeny) oikonym přeložené do slovanských jazyků, přičemž se zachovaly litevské přípony

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

165

(předponami) jsou substrátem litevského jazyka. Za oikonyma litevského původu považujeme litevské oikonymické podoby zapsané polsky, které mají alespoň jednu litevskou slovotvornou část oikonyma. Za litevská považujeme oikonyma zapsaná litevsky, jejichž většina částí (kořen, přípona, předpona, koncovka) je litevského původu, tj. která jsou foneticky, slovotvorně a lexikálně integrována do litevského jazyka. V letech 1939–1945 byla místní jména dobře standardizována a po shromáždění dostatečného množství údajů by snad bylo důvodné upravit podoby jen několika z nich.

Existovalo pět způsobů slavizace oikonym – od nahrazení jednoho morfému slova až po překlad do polštiny nebo úplné nahrazení motivace a podoby slova slovanským slovem (podobně jako v roce 1946 v Kaliningradské oblasti). Takže když se litevský místní názvoslovný fond poprvé dostal pod přímou polskou správu a byl cíleně polonizován, zapisován polskými písmeny, měl pět podob: 1) občas byl z nedopatření zachován zcela autentický (srov. Ankšta, nářečně Unkšta – pol. Unkszta; Dumblė, nář. Dum̄bla – Dումբla atd.); 2) částečně slavizován změnou samohlásek, souhlásek, koncovek, přípon, předpon či kořenů oikonym (srov. Gražtėliai, nářečně Gruštėliai – Grusztеле; Grūodžiai – Grodze); 3) slavizován (Mekaĩ – Miecho-wo); 4) přeložen (Naujakėmis – Nowosiółki; Obelynė – Jabłonówka; Paažuoliai – Poddębie; Pabėržė – Podbrzezie); 5) nahrazen (Perūnai – Dąbrowo) (všechna tato oikonyma pocházejí z obce Paberžė v okrese Vilnius).

Při slavizaci oikonym klesal počet oikonym s příponou -išk- ze 6% (okres Ignalina) na 13,8% (okres Vilnius), počet derivátů s předponou pa- klesal z 1,3% (okres Ignalina) na 9,3% (okres Vilnius) a počet litevských složených oikonym z 2,9% (okres Šalčininkai) na 4,5% (okres Trakai). Zkoumáním oikonym se zjistilo, že v okresech Šalčininkai, Trakai a Vilnius byla rozšířena oikonyma s příponou -išk- a koncovkou -ės, zatímco od Pabradė až po Zarasai a v etnických litevských zemích v Lotyšsku a Bělorusku měla tato oikonyma koncovku -ė. Na území Litevské republiky severně od Pabradė tvořila oikonyma s příponou -išk- a koncovkou -ė 28,9%, s koncovkou -ės 2,3%; oikonyma s příponou -išk- a koncovkami -iai a -is tvořila asi 2%.

Kazimieras Būga, Jan Safarewicz, Aleksandras Vanagas, Zigmas Zinkevičius a další vědci považovali oikonyma s příponou -išk- za lituanismy a domnívali se, že litevština v těchto oblastech zanikla teprve nedávno (srov. Safarewicz 1956: 15–60; RL 1980: 164–169; Zinkevičius 2013: 221–246, 258–259, 267). Podle těchto údajů svědčí zkoumaná oikonyma ve všech obcích o území obývaném Litevci: v obci Ignalina mělo příponu -išk- 43,7% oikonym.

166

BENDRINĖ KALBA | 95

oikonym zapsaných litevsky a 35,6% těch zapsaných polsky; v obcích Maišiagala a Mickūnai to bylo v každé 34,8% (polských 29% a 26,7%), v obci Paberžė 31,9%, respektive 25,8%, v Nemenčinė 30% a 23,1%, v Trakai 29,6% a 17%, v Dūkštas 29,5% a 23,8%, v Švenčionėliai 25% a 17,4%, v Jašiūnai 23% a 15,7%, v Rudamina 21% a 6,2% a v Šumskas 17,9% a 12,8%. V obci Varėna tehdy bylo 26% takových oikonym.

Podle vypouštění přípony –išk– v polských zápisech se obce rozdělily do tří skupin: v obcích Rudamina a Trakai zůstalo 15–12% oikonym s příponou –išk–, v obcích Švenčionėliai, Ignalina, Mickūnai a Nemenčinė 10–7%, v obcích Paberžė, Maišiagala, Dūkštas a Šumskas 6–4%. Tyto rozdíly neodrážejí regionální odlišnosti, nýbrž umělou slavizaci oikonym.

Struktura oikonym ukazuje, že se zde skutečně nacházela stará litevská etnická území, kde se mluvilo litevsky a zachoval se tradiční litevský názvoslovný fond. Počet oikonym s příponou –išk– klesal od severu k jihu (určitou výjimkou je okres Vilnius). Potvrzují to i údaje zveřejněné v roce 1974 (LATŠŽ 1974: 42–365): v tehdejším okrese Zarasai bylo zaznamenáno 37,2% oikonym s příponou –išk–, v okrese Ignalina 33,7%, Švenčionys 28%, Vilnius 31,6%, Trakai 25% a Šalčininkai 22,5%. Směrem od východu na západ byl počet oikonym s příponou –išk– ještě nižší než od severu k jihu: v okrese Utena bylo 27,7% takových oikonym, ve Vilkaviškisu 18,2% a v Klaipėdě 7,4%.

V severní části bývalého Litevského velkoknížectví se vytvořilo území, kde byla oikonyma s příponou –išk– obzvlášť rozšířená. Toto území nyní náleží třem státům – Litvě, Lotyšsku a Bělorusku.

Na základě mimořádného rozšíření přípony –išk– u oikonym lze vytyčit nejméně tři linie. Více než 50% všech oikonym s příponou –išk– se nacházelo v dnešním okrese Daugpils (Daugavpils) mezi Skrudėlynė (úředně Skrudalienou) a Demenė (Būga 1961: 565). Druhá oblast, kde bylo více než 30% oikonym s příponou –išk–, sahala od Daugpilsu až po Vilnius (srov. Būga 1961: 565–568; Zeps 1984: 86–560; Salys 1983: 571–660). Třetí oblast s 20% (a o něco více) oikonym s příponou –išk– ohraničovala linie Bebrinė (úředně Bebrene, okres Alūsta), Malinova (okres Daugpils), Breslauja, Šalčininkai a Utena (Būga 1961: 565–568; Salys 1983: 571–670; Adamkovich 2013: 100).

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

167

Takové údaje o tradičních litevských názvech sídel ukazují, že jazykových rysů litevštiny částečně přibývalo směrem od Šalčininků přes Vilnius ke Švenčionys, tedy od oblasti etnických litevských zemí Aukštaitija, která byla v 18.–20. století nejvíce slavizována, k územím litevského jazyka, která se dodnes nepřetržitě zachovala. Od jihu k severu se zvyšuje litevský charakter oikonym zapsaných polsky (zachovaly se jejich kořeny, předpony a částečně i přípony). Liší se pouze rozšíření přípony –išk–, které závisí také na poloze oblasti.

V pabradském okrese se stejně jako jinde nacházejí oikonyma odvozená od litevských obecných slov nebo od litevských příjmení vzniklých na základě obecných slov. Často tomu tak bývá zejména u příjmení, která jsou později úředně ustálena jako příjmení. Takového původu jsou i oikonyma pabradského okresu Bendróvė (Bindrawe, z litev. bendróvė „společná louka, kterou všichni společně sečou a potom si rozdělí seno“; takových místních názvů bylo zaznamenáno asi 150), Darìniai (Darynie, z litev. darinỹs „věc, která se vyrábí, byla vyrobena nebo vznikla; takové kyselé jídlo; utkané plátno“, dariniai „barvy; to, co se vyrábí, barví“), Gùžiai (Guże, z litev. *gùžis > *Gùžis, srov. gùžas „1. čáp; 2. vyvýšenina, boule, hrbol“), Kóp­ta (Kapta, srov. litev. kópta „brod, přechod; přístaviště; stoh“ Švnč, kóptai „žebřík, schody; lešení kolem stavěného domu“ LKŽ 1962: 350), Móliai (Male, z litev. mólis > příjmení Mólis), Skar̃džiai (Skardzie, z litev. skar̃džius „klempíř“, skar̃dus „zvučný, hlasitý“ > Skar̃džius LPŽ 1989: 731, skar̃dis „strmý svah“), Spėnglas (Spingla, od názvu jezera Spėnglas, srov. spėngti „znít, hučet v uších; bzučet“), Vebliai (Weble, z litev. veblỹs „šišlavý člověk“, osobní jméno *Veblỹs). V pabradském okrese byly také Baláičiai (Bałajcie), Bàliškė (Bolestawowo), Baliùliai (Balule). Baláičiy bylo v Litvě zaznamenáno několik desítek, Baliùliai byly jen jedny. Mikrotoponyma mohou souviset s litev. balà „bahnitá půda; bažina, močál; kaluž“, zatímco uvedené oikonymum vzniklo z osobního jména Baliùlis.

Část litevských oikonym vznikla nikoli z osobních jmen, která se ještě nestala příjmeními, nýbrž z obecných slov. Místní názvy v oblasti někdejšího centra státu jsou v historických pramenech doloženy již od 14. století (Dievėniškės, Eišiškės, Mėdininkai a další – viz Vanagas 1993: 35–39). Mėdininkai se dostaly do kroniky řádu německých rytířů v roce 1320, vznikly tedy nejméně ve 13. století, možná i dříve. Příjmení obyvatel Litvy se mohla začít utvářet teprve o 200–300 let později. Osobní jména přezdívkového původu se v dokumentech rozšířila v 16. století, kdy vznikala také příjmení příslušníků šlechty. Většina příjmení litevských rolníků vznikla v 18. století (LKE 2008: 398–399).

Doplňujícím faktorem při určování původu osobního jména a oikonyma odvozeného od osobního jména je jeho rozšíření. Většina uvedených oikonym není rozšířena ani po celém

168

BENDRINĖ KALBA | 95

bývalém Litevském velkoknížectví, nýbrž pouze v etnických litevských zemích. Například příjmení Bėčius > Bėčis bylo ve 20. století zaznamenáno na severním litevském pomezí s Lotyšskem (LPŽ 1985: 2182), kde se v pozici pohyblivého přízvuku samohláska į mění v ę, srov. Bi.č’s „Bičius“ < bičius „včelař, včela“, v jednotném čísle instrumentálu vyslovované Bėč’ „Bičiū“, v množném čísle akuzativu Bėč’s „Bičiūs“, čímž připomíná Bėčių. Bičius bylo zaznamenáno v západní části Žemgalie v téže Litvě, kde se samohláska į mění v ę méně často. Podobná oikonyma však byla zaznamenána na jihovýchodě Litvy, kde se tato příjmení nezachovala: Bėčiai (okolí Pabradė a Vepriai), Bėčionys, Bėčiakelniai (okresy Šalčininkai a Ignalina). Původ tohoto příjmení je obtížné prokázat, protože jeho souvislost se severní Litvou je nejistá.

V švenčionėlském okrese se kořeny litevských slov odrážely v oikonymech Bùrbos (pol. Burby < Bùrba < burbėti; koncovka nominativu plurálu -os zachovává východoaukštaitskou koncovku), Dėmė (Demo, od názvu řeky Dėmė < litev. dėmė „ušpiněné místo“ (LVŽ 2014: 202), Garnỹs (Giernie < garnỹs „pták menší než čáp“ > osobní jméno Garnỹs; pokud by oikonymum vzniklo z příjmení, mělo by spíše podobu *Garniškė), Lūšnia (Łusznia, srov. lùšnà „špatná chalupa“), Sùtrė (Sutryszki < aukštaitsky sùtros „kejda, tekuté nečistoty, tekutý hnůj“, Šakalaĩ (Szakałe > Šakalỹs < šakalỹs „menší klacek“).

V pabradském okrese se zachovala složená oikonyma Didžialaukė – Dziedzielówka, Gùgaraitis – Gugorojście, Káistupis – Kajstupie, Skaistášilis – Skajstoszyle, zatímco v někdejším švenčionėlském okrese se název Aukštãgiris zapisoval jako Auksztogira (při pravidelné obnově podle zvukové podoby do litevštiny by šlo o Aukštagirìa; přesně je zachován také kořen slova aukšt-), Jaunãdaris – Jawnodary, Júodaupis – Jodoupie, Kirtakõjis – Kiertukaje.

V tehdejší úřední polštině se litevská složená oikonyma přepisovala také pěti způsoby. Při prvním způsobu byla litevská oikonyma podávána nejpřesněji; často bylo možné jim porozumět a rekonstruovat autentickou litevskou podobu bez zvláštní přípravy a porovnávání s litevskou podobou, srov.: Kajstupie – Káistupis; Auksztogira – Aukštãgiris.

Při přepisu složeného oikonyma druhým způsobem se jeden z jeho komponentů (první nebo druhý) foneticky výrazněji a snáze přizpůsoboval polské výslovnosti. Jeho význam zůstává v polštině nesrozumitelný; v litevštině lze „polské“ podobě snáze a přesněji porozumět po jejím srovnání s litevskou podobou, srov.: Kiełnobrydzie – Kálnabridžiai Nmč; Dziedzielówka (pro ty, kdo znají dzūkštinu, není obtížné rekonstruovat první část) – Didžialaukė Pbrd. Do třetí skupiny patří oikonyma, jejichž první nebo druhý komponent je přeložen do polštiny: Žaliãklonis Jšn – Zielonokłan, Aukszt-

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

169

todwory – Aukštadvariai Mšg. Litevské a odpovídá v polštině o, litevské o – polskému a dalším slovanským a, proto komponentě –kłan odpovídá v litevštině klon-, zatímco slovanské komponentě dwor- odpovídá litevské dvar-. Ve čtvrté skupině složených oikonymů zůstává zřetelně srozumitelná pouze jedna komponenta slova v některém z jazyků, např. Ĺiepalaukis Nmč – Lipoławki. První komponenta (lip(a)) je srozumitelnější Slovanům (ale mohou si ji „přeložit“ i Litevci), zatímco druhá komponenta (ławk(a)) se nevyskytuje ve spisovné litevštině ani polštině. Do páté skupiny složených oikonymů patří novější názvy, jejichž obě komponenty bylo snadné přeložit do polštiny, srov. ve valsčiu Švenčionėliai (a ve většině ostatních valsčiů) Naujākėmis se změnilo na Nowosiółki, Naujalaukis – Nowy Dzial (Nowopole) atd. Existují také jisté pravidelnosti ve slavizaci místních názvů: úředníci je mohli alespoň částečně „unifikovat“, a proto byly místní názvy v různých valsčích slavizovány jednotně.

Největší rozmanitost vykazují oikonyma tvořená příponami. Mezi nimi bylo mnoho kořenů litevských obecných slov a litevských přípon. Ve valsčiu Pabradė byly zcela litevskými slovy (se zkrácenou koncovkou, někdy i s adaptovanou samohláskou) Ąžuoliškiai (Užaliszki), Būrblìškės (Burbliszki), Čypliškė (Cypliszki), Eitūniškė (Ajtuniszki), Guòbiškiai (Gobiszki), Liaudiškės (Laudyszki), Meleniškės (Mieleniszki), Purviniškiai (Purwiniszki), Šarkiškė (Szarkiszki), Šeršuliškė (Szerszuliszki), Šukeliškė (Szukieliszki), Važelìškė (Ważeliszki). Oikonyma byla vytvořena z litevských příjmení, která již někdy měla přípony –el-, –en-, –in-, –ūn-, –ul- (ty byly převzaty i ze základových slov). K nim byla nově přidána přípona –išk–.

Ve srovnání s příponou –išk– jsou všechny ostatní oikonymické přípony (–el-, –ėn-, –yn-, –in-, –on-, –ūn-, –ut- a další) mnohem méně časté, srov.: Žardėliai (Żar- dele) aj.; Argirdėnai (Orgirdany), Noselėnai (Nasielany), Maleikėnai (Małejkiańce), Skirlėnai (Skirlany); Avietynė (Malinowka), Klevynė (Klonówka), Žvyrinė (Żwirynie); Ešerinė (Oszarynie), Kaṙklinė (Karklina), Lėipinė (Lipowo), Meškerinė (Mieszkrynka), Nauj̇iniai (Nowicze), Šeškinė (Szaszkinie), Trākinė (Trakinie), Ungurinė (Ungoryno); Arníonys (Orniany), Mečiónys (Mieczanka); Kločūnai (Kłaczuny), Magūnai (Maguny); Abejūčiai (Obiejucie), Trobūčiai (Trabucie).

Ve valsčiu Švenčionėliai se podobné přípony vyskytovaly v těchto oikonymech: Pempėlė (Pimpelka), Žirneliškė (Żarnoliszki); Dubinėliai (Dubinela), Kampuotėlė (Komपocie), Miežionėliai (Miežanele); Dotinėnai (Datuniany), Drūstėnai (Druściany), Laužėnai (Łowżiany); Dėlynė (Dolina), Kumelýnė (Kumielino),

170

BENDRINĖ KALBA | 95

Smėlýnė (Šmielinka); Giriniai (Giryńce), Paešerinė (Podeszerynie), Pągulbinė (Pogulbino), Pakarvinė (Pokarwienie), Pinigìnė (Pinigìnie), Pirktìnė (Pirkcinie), Šaminiai (Szaminie), Teterùinė (Teterwinie), Šiliniškis (Szyliniszki); Matusónys (Matusiańce), Miežiónys (Mieżany), Miežionėliai (Mieżanele); Januliškis (Januliszki), Rudališkė (Rudoliszki), Vytuliškė (Witolino); Maldžiūnai (Maldziuný), Veikūnai (Wejkuny); Raisčiūkai (Rejściuki). Také ve valsčiu Švenčionėliai měla většina oikonym tvořených příponami příponu -išk-: Biržiškės (Bierżyszki), Čižiškė (Czyżyszki), Daubàriškė (Dowboryszki), Šiliniškis (Szyliniszki), Ùbagiškė (Ubogiszki).

V obou valsčích převládala rozmanitost přípon. Početně byla přípona -in- nejblíže oikonymům s příponou -išk-. Není však jasné, jak se svým významem lišila od přípony -yn- (pokud byly obě přesně zapsány), srov.: Kaŕklinė a Kleyńnė Pbrd; Pāeglynė a Pāgulbinė Švnč.

Předpony byly rozmanitější ve valsčiu Pabradė, ale v tomto území, které leží blíže Vilniusu, byly předpony oikonym více slavizovány. Vyskytovalo se zde dokonce šest oikonym s předponou ažu-, ale v polských zápisech se tato předpona zachovala pouze v jednom oikonymu: Ažùbalis (Zabłocie), Ažùkampis (Ustronie), Ažùprūdė (Zaprudzie), Ažùrėdis (Zaredzie), Ažùtakis (Zatoka), Ažùpravalis (Ażuprowale). Užívány byly i formy s předponou be-, např. Beviŕšė (Ba-wirsza).

Při slavizaci oikonym se tedy často zachovávaly litevské kořeny, předpony, přípony a zejména přípona -išk-, typická pro východní Litvu. K. Būga (1961: 565) napsal, že tato přípona byla v místních názvech cizí nejen Lotyšům, ale i Sélům, Žeimaitům a Kursům. Souhlasil s ním také lingvista J. Safarevičius (J. Safarewicz, 1904–1992), narozený v Daugavpilsu, avšak v Lotyšsku se mohou najít i lidé, kteří zastávají jiný názor. Centrem této přípony bylo území mezi valsčii Skrudėlynė (54,8% oikonym s příponou -išk-), Demenė (52,2%; srov. Būga 1961: 565) a Ignalina (43,7%). Uvedený region dnešního Lotyšska dříve náležel do téhož jazykového areálu vilniuského nářečí.

V jihovýchodním Lotyšsku je oikonymická přípona -išk- nejrozšířenější v trojúhelníku Aknyšta – Čiskodas – Sārja. Čím blíže k Litevské republice, tím více je takových oikonym. Na některých místech jich i dnes tvoří přibližně polovinu. Mezi Švenčionys a Šalčininkai jich je asi 29%. Oikonyma s příponou -išk- mají čtyři koncovky: -ė, -ės, -is a -iai. Při slavizaci byly všechny tyto koncovky sloučeny do koncovky -i, která v dané pozici v litevštině není možná. V okrese Daugavpils se nacházejí také oikonyma, jejichž kmen souvisí s litevštinou: Kumpiniški ~ Kampiniškės, Lintopiški ~ Lentupiškės, Paberži ~ Pabėrže, Papušina ~ Papušinė, Šlapaki ~ Šlapakiai (podrobněji viz Garšva 2015: 178–201).

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

171

SHRNUTÍ

Za tradiční považujeme litevsky zapsané oikonymy Litvy, které v dané lokalitě vznikly jako první, užívali je místní obyvatelé a většina jejich složek (kořen, přípona, předpona, koncovka) je litevská. Za oikonymy litevského původu v etnických litevských zemích zapsaná polsky považujeme ta, u nichž zůstala litevská alespoň jedna část (kořen, přípona, předpona nebo koncovka). Za netradiční oikonymy Litvy považujeme oikonymy cizího původu, které vznikly později.

Z výzkumu 3 720 oikonymů východní Litvy (7 455 podob v litevštině a polštině) vyplývá, že si litevské jazykové rysy zachovalo 98% autentických litevských oikonymů a více než 60% oikonymů poznamenaných slavizací. Vliv slovanských jazyků se zde u oikonym začal výrazněji projevovat od 16. století. Centrem slavizace bylo město Vilnius. Směrem od Daugavpilsu k Vilniusu mezi oikonymy zapsanými polsky ubývá litevských prvků: v okrese Ignalina jich bylo 79,1%, v okrese Švenčionys 70,7%, v okrese Vilnius 65,5% a ve městě Vilnius 45,5%. Za tímto městem směrem do jiných oblastí podíl litevských podob oikonymů opět vzrostl – v okrese Trakai jich bylo 69,3%, v okrese Šalčininkai 59,6%.

V každém obvodu lze mezi oikonymy poznamenanými slavizací často rozpoznat jejich autentické litevské podoby. Například v okrese Vilnius, v obvodu Nemenčinė, se Ąžuolinė oficiálně psalo polsky jako Użalino, Darżėliai – Dorżele, Kiaūlamedżiai – Kiewłomiedzie, Rudausiai – Rodowsie, Sántaka – Santoka, Skėrsabaliai – Skiersobole, Šeškučiai – Szaszkucie, Vyžūkalnis – Wiżukalnia. Zachovala se zde také litevská obecná slova, nářeční podoby vilniuského nářečí a složená oikonymy Juodė (Joda), Geniai (Gienie), Kvakšiai (Kwaksze), Salà (Soła); Gelėžiai (Giełazę), Klišabalė (Klisza Błoto), Gūdarais tis (Gu-dorojiście) (obvod Maišiagala). Tyto zkomolené podoby tradičních oikonymů nelze nazývat exonimy, tj. názvy geografických objektů v cizích zemích.

Litevský místopisný názvoslovný fond zapisovaný polskými písmeny měl pět typů: 1) zcela autentické podoby (srov. Ankštà, nářečně Unkšta – polsky Unkszta, Dumblė, nářečně Dum̄bla – Dumba atd.); 2) částečně poznamenané slavizací, při níž se mění samohlásky, souhlásky, koncovky, přípony, předpony a kořeny oikonymů (srov. Grąžtėliai, nářečně Gruštėliai – Gruszele, Grúodžiai – Grodze); 3) slavizované (Mekai – Miechowo); 4) přeložené (Naujakiemis – Nowosiółki, Paąžuoliai – Podębie, Pabėržė – Podbrzezie); 5) nahrazené (Perūnai – Dąbro-wo) (všechna tato oikonymy pocházejí z obvodu Paberžė v okrese Vilnius).

172

BENDRINĖ KALBA | 95

HLAVNÍ ZKRATKY

apyl. – okolí

Įšn – Jašiūnai (okres Šalčininkai)

lenk. – polský

liet. – litevský

Mšg – Maišiagala (okres Vilnius)

Nmč – Nemenčinė (okres Vilnius)

Pbrd – Pabradė (okres Švenčionys)

r. – okres

Švnč – Švenčionys (okres Švenčionys)

všč. – obvod

LITERATŪRA

Adamkovich Aliaksandr 2013: Baltų ir slavų kalbų vardyno kontaktai Vitebsko srityje: daktaro disertacija, Vilnius: Vytauto Didžiojo universitetas, Lietuvių kalbos institutas.

Būga Kazimieras 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DLKŽ 1972: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Mintis.

Garšva Kazimieras 2015: Latvijos lietuvių šnektos, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Garšva Kazimieras 2022: Vilniaus ir Šalčininkų rajonų vietovardžių kilmė. – Voruta 4(878), 4–10.

LATSŽ 1974: Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. I dalis, Vilnius: Mintis.

LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

LKŽ 1962: Lietuvių kalbos žodynas 6, Vilnius: Lietuvių kalbos ir literatūros institutas.

LPŽ 1985: Lietuvių pavardžių žodynas 1, Vilnius: Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, Mokslas.

LPŽ 1989: Lietuvių pavardžių žodynas 2, Vilnius: Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, Mokslas.

LVIŠ 2014: XVII a. pradžios Lietuvos vietovių istoriniai šaltiniai, parengė D. Vilimas, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas.

LVŽ 2014: Lietuvos vietovardžių žodynas 2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Maceika Juozas 2020: Lietuvių būklė Lenkijos Respublikoje 1935–1938, Vilnius: Lietuvos gyventojų genocido ir rezistencijos tyrimo centras.

Razmukaitė Marija 1998: Lietuvos priesaginiai oikonimai: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas.

RL 1980: Rytų Lietuva 1980, red. A. M. Budreckis, Chicago: Vilniaus krašto lietuvių sąjunga.

Safarewicz Jan 1956: Litewskie nazwy miejscowe na -iszki-. – Onomastica 2(1). Wrocław: Zakład imienia Ossolińskich–wydawnictwo, 15–63.

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

173

Salys Antanas 1983: Tikriniai vardai. Raštai 2, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Vanagas Aleksandras 1993: Pietryčių Lietuvos vietovardžiai. – Lietuvos rytai, sud. K. Garšva, L. Grumadienė. Vilnius: Valstybinis leidybos centras, 30–41.

Zeps Valdis Juris 1984: The placenames of Latgola, Madison: University of Wisconsin.

Zinkevičius Zigmas 1993: Rytų Lietuva praeityje ir dabar, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Zinkevičius Zigmas 2013: Lietuviai. Praeities didybė ir sunykimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, Lietuvių kalbos institutas.

Gauta 2022 03 10

Priimta 2022 12 30

KAZIMIERAS GARŠVA

TRADITIONAL AND NON-TRADITIONAL OIKONYMS OF EASTERN LITHUANIA

Summary

Investigation of 3720 oikonyms in Eastern Lithuania (7455 forms in Lithuanian and Polish) shows that 98% of authentic Lithuanian oikonyms and over 60% of Slavified oikonyms have retained the features of the Lithuanian language. The influence of the Slavic languages on oikonyms began to be more pronounced here in the XVIth century, and Vilnius was the centre of slavification. Going from Daugavpils towards Vilnius, the Lithuanian elements of the Polish-written oikonyms were decreasing: in Ignalina district there were 79.1% of them, in Švenčionys district – 70.7%, in Vilnius district – 65.5%, in Vilnius – 45.5%. To the other sides of this city, the forms of Lithuanian oikonyms increased again: in Trakai district there were 69.3% of them and in Šalčininkai district 59.6%.

Authentic Lithuanian forms are often recognized among Slavified oikonyms in every district. For example, in Nemenčinė (Vilnius district), Ąžuolynė was officially written in Polish Uzalino, Darželiai – Dorzele, Kiaūlamedžiai – Kiewlomiedzie, Rudaūsiai – Rodowsie, Šántaka – Santoka, Skersabalai – Skiersobole, Šeškūčiai – Szaszkucie, Vyžūkalnis – Wiżukalnia. Lithuanian common words, dialectal Vilnius forms, compound oikonyms Juodė (Joda), Geniai (Gienie), Kv akšiai (Kwaksze), Salà (Sola); Gelėžiai (Gielaże), Klišabalė (Klisza Błoto), Gūdar aistis (Gudorojście) (Maišiagala district) are also preserved here. These deformed traditional forms of oikonyms cannot be called exonyms, i. e. names of geographical objects of foreign countries.

174

BENDRINĖ KALBA | 95

The Lithuanian proper names written in Polish letters were of 5 types: 1) fully authentic (cf. Ankštà, dialectally Unkštà – Unkszta, Dumblė, dialectally Dum bla – Dumbła, etc.); 2) partially Slavified, changing oikonymic vowels, consonants, endings, suffixes, prefixes, roots (cf. Grąžtėliai, dialectally Gruštėliai – Gruszele, Grúodžiai – Grodze; 3) Slavified (Mekai – Miechowo); 4) translated (Naujãkiemis – Nowosiółki, Pabėržė – Podbrzezie); 5) changed (Perúnai – Dąbrowo) (all these oikonyms are from Paberžė in Vilnius district).

When Slavifying oikonyms, Lithuanian roots, prefixes, suffixes and especially the suffix -išk-, which is especially characteristic of Eastern Lithuania, were often preserved. In South-Eastern Latvia, the suffix -išk- of oikonyms is the most common in the triangle Aknystà–Čiskodas–Sárja (Akniste-Tiskadi-Sarja). The closer the Republic of Lithuania is, the more of such oikonyms are. Now in some places there are about half of them. There are also oikonyms in Daugavpils district, the stem of which is related to the Lithuanian language: Kumpiniški ~ Kampiniškės, Lintopiški ~ Lentupiškės, Paberži ~ Pabėržė, Papušina ~ Papušinė, Šlapaki ~ Šlapakiai.

KEYWORDS: Eastern Lithuania, oikonyms, traditional authentic Lithuanian forms, Slavified oikonyms.

KAZIMIERAS GARŠVA

Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected]

KAZIMIERAS GARŠVA

TRADICINIAI IR NETRADICINIAI RYTŲ LIETUVOS OIKONIMAI

S a n t r a u k a

Lietuviškai užrašytus Lietuvos oikonimus tradiciniais laikome tokius, kurie toje vietovėje atsirado pirmiausia, buvo vartojami vietinių gyventojų ir kurių dauguma sudėtinių dalių (šaknis, priesaga, priešdėlis, galūnė) yra lietuviški. Lenkiškai užrašytus etninių lietuvių žemių oikonimus lietuviškos kilmės laikome tuos, kurių bent viena dalis (šaknis, priesaga, priešdėlis ar galūnė) išliko lietuviška. Netradiciniais Lietuvos oikonimais laikome vėliau atsiradusius svetimos kilmės oikonimus.

Rytų Lietuvoje ištyrus 3720 oikonimų (7455 formos lietuvių ir lenkų kalbomis) matyti, kad 98 proc. autentiškų lietuviškų oikonimų ir per 60 proc. suslavintų oikonimų išlaikė lietuvių kalbos požymius. Slavų kalbų įtaka oikonimams čia labiau pradėjo reikštis nuo XVI a. Einant nuo Daugpilio pusės link Vilniaus tarp lenkiškai užrašytų oikonimų lietuviškų elementų vis mažėja: Ignalinos rajone jų

KAZIMIERAS GARŠVA. Tradiciniai ir netradiciniai rytų Lietuvos oikonimai

175

buvo 79,1, Švenčionių r. – 70,7, Vilniaus r. – 65,5, Vilniaus mieste – 45,5 proc. Už šio miesto į kitas puses lietuviškų oikonimų formų vėl daugėjo – Trakų r. jų buvo 69,3, Šalčininkų r. – 59,6 proc.

Kiekviename valsčiuje tarp apslavintų oikonimų dažnai atpažįstamos autentiškos lietuviškos jų formos. Pavyzdžiui, Vilniaus r. Nemenčinės valsčiuje Ąžuolinė oficialiai lenkiškai rašyta Užalino, Darželiai – Dorzele, Kiaūlamedžiai – Kiewlomiedzie, Rudaūsiai – Rodowsie, Sántaka – Santoka, Skeŕsabalai – Skiersobole, Šeškūčiai – Szaszkucie, Vyžukalnis – Wiżukalnia. Čia išlaikyti ir lietuviški bendriniai žodžiai, tarmiškos vilniškių formos, sudurtiniai oikonimai Júodė (Joda), Geniā̃ (Gienie), Kvakšiai (Kwak sze), Salà (Sola); Gelėžiai (Giełaże), Klišabalė (Klisza Błoto), Gūdar aistis (Gudorojsćie) (Maišiagalos vlšč.).

ESMINIAI ŽODŽIAI: rytų Lietuva, oikonimai, tradicinės formos, suslavinti oikonimai.

K A Z I M I E R A S G A R Š V A

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

176

BENDRINĖ KALBA | 95