Pirmosios lietuviškos knygos tarmė

J. Senkus

Go to original

Preparing document pages…

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, I LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NÁŘEČÍ PRVNÍ LITEVSKÉ KNIHY

J. SENKUS

I. ÚVODNÍ POZNÁMKY

1. Dosavadní předpoklady a výzkumy týkající se dialektu Mažvydova Katechismu

Že jazykovým základem Katechismu¹ je žemaitský dialekt, se uznává již odedávna. A. Schleicher (viz [1] XI) zařadil Katechismus ke klaipėdskému dialektu (srov. [2] 45). Tato teorie byla dlouho přijímána a uznávána. Roku 1922 redaktor vydání Mažvydových spisů tuto teorii odmítl se slovy: „ve skutečnosti můžeme o jeho dialektu zatím rozhodnout jen tolik, že je žemaitský. Jeho hranice nedokážeme blíže vymezit“ ([1] XI). K. Būga ([3] LVII a 6) pokládá dialekt Katechismu i jeho překladatele Mažvydase za severozápadní žemaitský dialekt. Ani jeden ani druhý však svá tvrzení jasněji ani podrobněji nezdůvodňuje a nepokouší se je doložit a prokázat. To nečiní ani se o to nepokoušejí ani ostatní litevští lingvisté. Například A. Salys, když poznamenává, že někteří Žemaité zachovávají dvojhlásky am, an, em, en neporušené, pouze podotýká, že také „Mažvydas píše an, am a en, em, tedy je zachoval neporušené. Ale i on pochází nejspíš z jižního cípu Žemaitije“ ([4] 15). Tím se zabývá Nor Ch. Stang ve své práci „Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas“.

Ch. Stang při rozboru jazyka Katechismu dospívá k těmto závěrům, přestože přesvědčivě nevyvrátil důkazy A. Schleichera (viz [5] § 340): 1. Mažvydas byl Žemait z Velkého Litvského knížectví. 2. Základem jeho jazyka je severozápadní nebo střední žemaitský dialekt. 3. Dialekt Katechismu není čistě žemaitský, nýbrž žemaitský s aukštaitskými příměsemi.

Mažvydasův jazyk přesto není neuspořádanou směsí žemaitských a aukštaitských dialektů, nýbrž pouze žemaitským dialektem modifikovaným aukštaitskými rysy. Vedle běžných (žemaitských) podob se tedy vyskytují také aukštaitské prvky.

2. Vývoj litevského jazyka a oblast žemaitského dialektu

Podle údajů historické gramatiky litevského jazyka staří Litevci ještě přibližně před 500 lety například slovo medį vyslovovali a skloňovali takto: *medjai, *medjuon, *medjamus, *medjuons, *medjais, *medjuonsen. Takto vyslovovali také

¹ Zde jde o takzvané dílo Catechismusa prasty szadei...., které přeložil M. Mažvydas, Karaliaučius, 1547.

skloňovalo jautì a další slova. Z příkladů vidíme, že ve staré litevštině se ve skloňování i výslovnosti namísto dnešních dž, č vyskytovaly hláskové skupiny dž, tj. Později se v těchto tvarech, kde po těchto tj, dj následovalo starobylé krátké nebo tehdy již zkrácené a (s výjimkou dvojhlásky au), začalo v severozápadní Litvě vyslovovat jako e; j, které se objevilo před e, mělo podle zákona historické fonetiky litevštiny zaniknout (viz [6] § 88 a [5] § 28), tedy tja, dja > tje, dje > te, de. Tak se zde místo starolitevských *medjai, *medjamus, *medjais začalo vyslovovat: medei, medem(u)s, medeis.

Tato část severozápadní Litvy, která takto začala mluvit, se již odedávna nazývala Žemaitskem, jihovýchodní část pak Aukštaitskem.

Tuto hláskovou změnu, která rozdělila litevský jazyk na žemaitská a aukštaitská nářečí, nazval Stangas (viz [5] § 28) „žemaitským hláskovým zákonem“. Nastala v XV. století. V dokumentech a kronikách ze XIV. století nacházíme místní názvy (viz [7] 23 a dále), zapsané s t, d, např.: Gederaiten (Giedraičiai), Wandeiagel (Vandžiogala). Samotná jména Aukštaičių ir Žemaičių se v těchto pramenech píší rovněž s t. V dokumentech z konce XIV. století jsou již místní názvy zapsané tímto způsobem: Saltzeniken, Salsemiken (Šalčininkai), Salse (Šalčia — název potoka jižně od Vilniusu), Anse (Ančia — Černá a Bílá — přítoky Nemunu). Žemaitská Ančia však byla v týchž pramenech a ve stejnou dobu zapsána jako Ante. Z toho tedy vyplývá, že žemaitská a aukštaitská nářečí vznikla na konci XIV. století nebo na začátku XV. století — právě před vytištěním první knihy v litevštině.

Rozloha žemaitského jazykového (nářečního) území byla kdysi větší než dnes: historická hranice mezi Žemaitskem a Aukštaitskem vedla podél řeky Nevėžis. Dnes se k Žemaitsku počítá čtyřúhelník v severozápadní části Litevské SSR mezi Darbenų, Vegėrių, Raseinių ir Žemaičių Naumiesčio. Podle žemaitského hláskového zákona se k Žemaitsku počítá také trojúhelník mezi Šilutės, Sartininkų ir Labguvos — i zde se vyslovuje mėdei, jáutei… Kromě toho se zde žemaitsky vyslovuje lokál plurálu — lauku’s ~ laukuse (na polích) a i, u jako > ė, o (s výjimkou nářečí rybářů), avšak dativ singuláru se vyslovuje aukštaitsky — vi’roj, sū’noj ~ vyrui, sūnui (muži, synovi). Jde tedy o přechodné žemaitské a aukštaitské nářečí.

3. Vývoj žemaitských nářečí a jejich hlavní rysy

Hranice působení žemaitského hláskového zákona (t, d: č, dž) a hranice odlišné výslovnosti dvojhlásek ie, uo se téměř shodují, s výjimkou zmíněného trojúhelníku. Dnes podle odlišné výslovnosti ie, uo nejen rozlišujeme Žemaity od Aukštaitů, ale také Žemaity dělíme na tři podnářečí — zatímco Aukštaité již tehdy měli dvojhlásky uo, ie, Žemaité je vyslovovali trojím způsobem:

aukštaitské uo: žemaitské 1. ọˑ — dọˑna 2. uˑ — duˑna 3. ọu — dọuna ~ duona

aukštaitské ie: žemaitské 1. ẹˑ — pẹˑns 2. iˑ — piˑns 3. ẹi — pẹins ~ pienas

Podle tohoto rozdílného vyslovování slova „chléb“ se tři žemaitská nářečí nazývají donininkové, dūnininkové, dounininkové; podle nejvýznamnějšího města, které k nim náleží — Klaipėdy, Raseiniai a Telšiai — je můžeme nazývat klaipėdskými, raseiniskými a telšiskými. Telšiské od raseiniských odděluje diagonála Upyna—Tverai—Judrėnai. Klaipėdským připadá přímořská oblast od Kretingy po Šilutė. Předpokládá se, že e°, o° klaipėdských (de'na, do'na) jsou starobylými výslovnostními hláskami všech Litevců, z nichž se později vyvinuly aukštaitské ie, uo a žemaitské podoby dūnininků a dounininků (srov. lidovou latinskou podobu novo, italské nuovo, francouzské nouveau). Proto se má za to, že „Jaunius, jak se zdá, čistě z fonetických důvodů tvrdil, že klaipėdská de'na a do'na jsou předchůdkyněmi podob ostatních Žemaitů: deina, di'na a douma, du'na. Ve skutečnosti místní názvy dochované v běloruských aktech našeho státu ze 16. století ukazují, že Žemaité tehdy ještě vyslovovali e, o. Mezi místními názvy z oblasti dounininků se mi nepodařilo najít žádné stopy ei, ou. Akta obvykle píší e, o, zatímco v oblasti dūnininků někdy také u, y. To ukazuje, že zde již začínala změna e°, o° > i°, u°“ ([7] 26).

Závěrem bychom tuto předpokládanou změnu hlásek mohli stručně znázornit takto.

Starověké litevské ē, ō >

→ aukštaitské ie, uo → žemaitské e°, o° → klaipėdské e°, o° → raseiniské i°, u° → telšiské ei, ou

Podle místních názvů v podobách doložených ve starých dokumentech vyplývá, že dnešní tři žemaitská nářečí vznikla mezi koncem 16. století a začátkem 17. století — tedy až po roce 1547, po Mažvydovi.

II. NÁŘEČNÍ ZNAKY MAŽVYDOVA KATECHISMU

1. Fonetika

a) Samohlásky a dvojhlásky

Úzké ė (pocházející z *ē) se u Žemaitů (kromě některých míst v okolí Priekulė) a dříve místy také ve Východním Prusku (např. v okolí Tilžė aj.) vyslovuje ie. Např. telšiské podoby u Žemaitů: t’ėlęs ~ otec, tepied,āms ~ když sedí ([8] 11), raseiniské: t’ėlęs ~ otec ([8] 17), tupiedams ([9] 88), rybáři: tieps ~ otec ([10] 61), tupiedams ([10] 62). (O stejné změně v jiných jazycích srov. lidovou latinskou podobu cēlo, italské cielo, francouzské ciel.)

Kdy tato změna začala v litevštině, nelze s jistotou říci. V Katechismu se místo ė dnešního spisovného jazyka obvykle píše e a někdy ie. Po k, g se vždy píše ie, ale zde může být i změkčovacím znaménkem. Dvojhláska ie se místo ė píše v následujících příkladech z Katechismu (viz [1] a srov. [5] § 26):

1) uprostřed slova: cziesa (44, 2°; 54, 17; 69, 2), cziesi (57, 24), drebieghimu (36, 18/19), kieliese (21, 16), miliekiet (33, 11), milieia (33, 12),

² První číslo označuje stránku Katechismu, druhé řádek.

milieti (33, 19), niekakiui (35, 7), riedik (59, 1), sątiewąnems (33, 7/8), stawieti (12, 2), Tiewa (24, 11; 41, 2; 59, 8), Tiewai (35, 11), Tiewe (45, 2 ir 6; 48, 19; 54, 2), Tiews (65, 13), Tiewu (35, 8; 45, 15), turieti (37, 2), turietu (37, 21);

2) sekundární v koncovce slova: miliek (38, 21; 58, 7), naktie (78, 5) ~ naktė(je), padiek (66, 24), pawizdiek (79, 5), rustibien (35, 11), szirdė (34, 20) ~ širdė(je), traiczie (45, 16), turiet (59, 6).

Je obtížné uvěřit, že se zde označuje pouze měkkost — zde se totiž a vyskytuje mnohem častěji než před starobylým krátkým ė (*ė). Jak se zde vyslovovalo starobylé ē (dlouhé), je rovněž těžké říci. Častější zápis e než ie nemusí být zcela spolehlivým fonetickým důkazem. Dnešní žemaitské ie místo aukštaitského ē (s ne zcela zřetelným i): dėt ~ dėl, tóp ied,á’ms ~ tupėdamas ([8] 15) nám dovoluje alespoň částečně usuzovat, že tak mluvili a vyslovovali také autoři Katekizmu.

o

Místo ūk o se v Katekizmu píše a a méně často o. Jak se vyslovovalo, můžeme jen hádat.

Dnešní východní aukštaité vyslovují ā, místy ā (ā s příměsí a odstínem o i čisté ā). Také u západních aukštaitů, kteří dnes vyslovují o, bylo ve starověku ā a později se vyslovovalo å. Dnes mají å kromě východních také některé klaipėdské žemaitské dialekty, např.: rāpe ~ ropė. V Klaipėdském kraji blíže k Priekulė se navíc dodnes zachovalo o; všichni ostatní žemaité mají uprostřed slova místo starobylého ā a o spisovného jazyka uo nebo uo: muōtīnas ([8] 11) ~ motinos, muót, í’nas ([8] 17), nuórᵒ ([8] 10) ~ noru, nuórᵒ ([8] 17) ~ noru (noriu). Vývojová řada je taková: ā > å > ō > uo. Rybáři ve Východním Prusku dvojhláskují jinak — mění ji na oᵤ (s nevýrazným u po o): šóuku ~ šoku, póunai ~ ponai ([10] 12).

V době vydání naší první knihy byl v litevštině, přesněji v nářečí autora Katekizmu, zřejmě druhý stupeň této změny, protože vedle slov nejčastěji psaných s a (např.: bralėi (8, 4), szadei (17, 2), szmaniu (17, 3) ~ žmonių, paczias (8, 2) ~ pačios), se jich poměrně dost objevuje také s o. Zápis s uo se nevyskytuje vůbec; ten se zřejmě v Žemaitsku objevil mnohem později.

Zápis o se vyskytuje pouze v níže uvedených příkladech (viz [1] a srov. [5] § 22).

1) Uprostřed slova: altoriaus (28, 10), bilodams (26, 7), dony (32, 18 dvakrát), klausitoius (36, 16), malonei (54, 10), malones (58, 12), mokik (67, 1), mokslas (13, 1), nota, notas (68, 2 a 4; 72, 4), Ponas (30, 19), raschose (13, 14), roda (10, 11), Rosza (73, 7) ~ rožė, skaitose (13, 14), schlowinni (58, 24), szodzia (30, 17).

2) V sekundární (později vzniklé) koncovce: baszniczio (11, 6) ~ bažnyčio(je), iog (9, 9) ~ jogei, losko (63, 3), makitos (16, 17), saugok (57, 5), walio (12, 12), zwenok (31, 3).

Celkem (podle Stangova počítání) — 25 výskytů s o oproti 610 výskytům s a, tj. téměř 4%. Stangas se domnívá, že tento nízký podíl je pouze náhodným sporadickým prvkem z aukštaitštiny (pravděpodobně ze západní aukštaitštiny — J. S.)

nářečí. Nebo by bylo možné i jiné vysvětlení: v nářečí autora Katechismu (žemaitském) se tehdy starobylé ā vyslovovalo å; při kolísání výslovnosti se ovšem může občas kolísat a různit i psaní.

Zde je třeba zmínit a zařadit také primární absolutní nepřízvučnou koncovku a slabiku přízvučné koncovky, v níž po ã (s cirkumflexovou intonací; ã s akutovou intonací se podle F. de Saussurova (Saussure)—Fortunatovova zákona již zkrátilo) následuje s; např.: szadėia (51, 17), szito (8, 6), kvůli tawa (53, 25), nog amsžinas (55, 11), išz Marias mergas (21, 10), tos (9, 21).

V absolutní přízvučné koncovce je obraz zřetelně odlišný. Podle Stangova výpočtu je ze 115 takových koncovek v Katechismu 40 napsáno s o namísto ã (dlouhého a s cirkumflexovou intonací), tj. 34,80%. Např.: Bo ant to (11, 20), taipo, kaipo (24, 7), ano (25, 17); ant ta (44, 1), ia (48, 2, 9), kaipa (54, 2). V první části Katechismu je častější o, ve druhé a.

Zde jde o zájmena nebo částice; v takových případech bývá vliv jiných nářečí (a pravopisných omylů) zpravidla nejmenší, proto lze předpokládat, že se zde výslovnost zřetelně kolísala — šlo o výslovnost skutečné přechodné hlásky mezi a a o.

Ze všeho můžeme vyvodit závěr, že vedle starobylého ã se v Katechismu vyskytuje již také o. A nejde ani tak o vliv jiného nářečí či pravopisné omyly, jako spíše o rys nářečí samotného autora Katechismu. Tento nářeční jev se v Žemaitsku začal objevovat před 400 lety a jeho pozůstatky se dodnes zachovaly v Klaipėdském kraji. V dnešních východních nářečích stále existuje staré ã a přechodový stupeň å. Dodejme ještě, že dnešní žemaitské uo se v Katechismu dosud vůbec nevyskytuje, a vzniklo tedy v Žemaitsku později (z o).

e, u

Nepřízvučné krátké e uprostřed slova se v dnešních žemaitských nářečích vyslovuje úzce, např. v dounininských nářečích: pėimėni ~ piemenį, oudėga ~ uodega. Jak se vyslovovalo v době vydání Katechismu a v nářečí jeho autora, zůstává nejasné. Nepřízvučné e uprostřed slova a v sekundární koncovce se v Katechismu vždy píše jako e: neprietelius (52, 13; 58, 7), senigi (37, 13), atmen (10, 26). Zda toto e v Katechismu představuje aukštaitský rys, nebo zda se ono e v Žemaitsku později zúžilo, lze jen těžko říci.

Starobylé krátké i litevského jazyka se dnes v některých částech Žemaitsku vyslovuje otevřeně jako e: kėts, pėrms ~ kitas pirmas. Jak se vyslovovalo před 400 lety, se z Katechismu nemůžeme dozvědět. Kvůli pravopisné chybě se někdy nerozlišuje od y. Na mnoha místech se v Katechismu krátké i střídá s e, např.: preimtumbet (39, 15), miletumbetese (32, 22). To by přece jen svědčilo o určité fonetické souvislosti s dnešní žemaitskou výslovností.

Krátké u aukštaitských nářečí se v některých částech Žemaitsku vyslovuje jako ọ: bộva ~ buvo, bu·tộmet ~ būtumėte. V Katechismu tuto změnu vůbec nenacházíme — buď tehdy v Žemaitsku ještě neexistovala, nebo nebyla zaznamenána; píše se: apturim (53, 20), žmagus (17, 8).

tedy

Místo aukštaitského ie se v Katekismu zpravidla píše e: ischletas (27, 3), letu-wynika (11, 26), wzenas (10, 1). Jak se ve skutečnosti vyslovovalo, není jasné. Často se píše také ie a i. Zápis ie je zjevně aukštaitský. Zde je však třeba vyčlenit slova, která vyslovují s ie jak Aukštaitové, tak Žemaitové. I v Katekismu se píší s ie (srov. [5] 53). Jsou to: 1. slovanské výpůjčky (wiera), 2. slova s nie- (niekakiu 35, 7) a 3. dievas. V těchto případech se často píše také e: dewas (9, 25), Dewa (8, 18), greschnas (49, 3), greku (58, 11). Také se v Katekismu někdy vyskytuje aukštaitský rys tam, kde se zpravidla píše e. Jasných aukštaitských rysů tohoto typu (ie) je asi 65. Celkově jich tedy není mnoho. Tyto aukštaitské rysy proto nesvědčí o tom, že autor a překladatel Katekismu byli Aukštaitové. Naopak i tam, kde se ie neužívá, nacházíme několik typických žemaitských rysů. Tvar prisch odpovídá žemaitskému priš; Aukštaitové mají prieš. Prisch se užívá 14krát, zatímco priesch jen jednou. Aukštaitské mielas se v Katekismu píše milas, což odpovídá žemaitskému mi·ls.

Žemaitský je dativ množného čísla přídavných jmen a zájmen v podobě -im(u)s, použitý 21krát vedle pěti aukštaitských tvarů -iem(u)s, -em(u)s. Příklady: Artimims (52, 3), darantimus (32, 2), gailintims (65, 12), Liantinnims (62, 10), sweikims (77, 3), tims (28, 1), wiresnims (32, 12). Jde o čistě žemaitský tvar dativu mn. č. — mimo žemaitštinu se nikde jinde neužívá. Zápisy temus (20, 14), tiemus (25, 4), jak už bylo uvedeno, představují aukštaitský rys. Není však tak častý jako diena (9, 5; 12, 13; 19, 2 aj.), které se zřejmě jako každodenní slovo snáze rozšířilo s cizí fonetikou. Ostatní aukštaitské rysy jsou téměř všechny ojedinělé. Nominativ množného čísla mužského rodu pronominálních adjektiv s -igi (= -iji) lze vysvětlit pouze na základě žemaitského nářečí — starší žemaitské e před j se asimiluje a mění v i: wysagalintigi (21, 3), senigi (37, 13). Někdy se píše také s e: schitegi (28, 5). Silvarta je rovněž žemaitský tvar. Zápis všech těchto tvarů s i, kterému v aukštaitštině odpovídá ie, je tedy důležitým žemaitským rysem Katekismu. Žádné aukštaitské nářečí toto i v těchto případech nemá.

uo

Místo aukštaitského uo se v Katekismu zpravidla píše o, s výjimkou případů, kdy jde o ū, hlásku společnou všem Žemaitům. Není však ani jasné, jak se vyslovovalo (o). Například: Dona (23, 11), doty (9, 21), ischdotas (26, 4), schwentosius (20, 19), wando (24, 5). Aukštaitské uo se zde vůbec nevyskytuje. Jak už však bylo uvedeno, v tomto případě nelze očekávat ani fonetiku dūnininků či dounininků. Omezíme-li výskyt uo a porovnáme-li jej s aukštaitskými tvary, najdeme zde také několik rysů typických pro všechny Žemaitové. Žemaitský je lokál plurálu a-kmenových substantiv s -usu (dnešní podoba všech žemaitských nářečí je -ūse, -ūs(e): hukiusu (8, 15), Metusu (79, 22), wargusu (54, 22) atd.; výjimkou je aukštaitský rys: Visosu daiktosu (8, 21).

Žemaitský je také akuzativ plurálu mužského rodu s -usius: schaukien-cziusius (50, 10), který se vyskytuje vedle pouhých pěti příkladů s -osius (aukštaitské -uosius).

Girtukle (29, 14), girtukles (30, 5) lze přirovnat k Daukantovu a Valančiusovu girtūklis, dounininkskému gęrtūklis ~ girtūklis (girtuoklis), dūnininkskému girtūklis ~ girtūklis (srov. [9] § 74, 12).

ai, ei

V žemaitských nářečích a ve Východním Prusku mají tyto dvojhlásky sklon k monoftongizaci: mamāˑtė ([8] 17) ~ mamaite, āˑtė ([8] 15) ~ eiti. V Katekismu se však všude píší dvojhlásky. Výskyty papekti (67, 12), neaplestumbi (79, 14) je třeba považovat za tiskové chyby (srov. [5] § 35). Předpokládá se, že k této monoftongizaci v litevských nářečích začalo docházet až v pozdější době.

b) Žemaitský hláskový zákon

Tento zákon je třeba zde ještě podrobněji probrat. Na základě nářečí dūnininků lze působení tohoto zákona vymezit takto: před koncovými ia, iai spisovného jazyka (ze starobylého ā, āi po měkké souhlásce) nemá žemaitské nářečí před iams afrikáty, s výjimkou podstatných jmen IV. deklinace (iu- kmen): gaidē̇ ~ gaidžiai, jāu̇tė ~ jaučiai, gaidē̇ms ~ gaidžiams, grȧu̇.dė ~ graudžiai, āˑud, kęˑnt... (viz [9] § 55); avšak rāˑtšių ~ rāčius, rāˑtšēˑ ~ račiai... ([9] § 91). Podrobněji je tento zákon vyložen v monografii „Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose“ — v rozsahu, v jakém se tam projevuje (na Kurské laguně, v oblasti mezi Rusne a Labguvou jižněji; viz [10] 19 a násl.): před ia, iai spisovného jazyka se zachovává d, t: mėˑld ~ meldžia, kęˑnt ~ kenčia, žōˑudemus ~ žōdžiams, trēts ~ trēčias, jautēˑms ~ jaučiams, širdēi ~ širdžiai, grȧu̇.dei ~ graudžiai, gaidēi ~ gaidžiai, βōˑkietei ~ žōbėdžiai, sū jautēis ~ sū jaučiāš; naproti tomu před ią, iau, io, iu (iū), ių spisovného jazyka a před ia, které se z původního dlouhého zkrátilo, se vyslovují afrikáty dž, tš: sal.džē ~ saldžia, βaˑl.džē ~ valdžia, plāˑtše ~ plačia, māˑr.tše ~ marčia, gul.džā.u ~ guldžiau, saldžā.us ~ saldžiaus, matša.u ~ mačiau, saldžōˑus ~ saldžios, mēˑdžē ~ medžio, daˑn.gtsē ~ dangčio, kartšōˑus ~ karčios, gai.džū ~ gaidžiu, girdžū ~ girdžiu, kentšū ~ kenčiu, šir.džū ~ šir.džiu, βaˑltšū ~ valčių, βaldžē ~ valdžia (<*valdįā), deltšē ~ delčia (<*deltįā), sū širdžē ~ sū širdžia (<*širdįā), sū naktšē ~ sū nakčia (<*naktįā), didžēs ~ didžias (<*didįās), kartšēs ~ karčias (<*kartįās). (Viz [3] 1, LIX a násl. a srov. [5] § 28.)

Podle tohoto žemaitského hláskového zákona je jazyk i nářečí Katekizme z roku 1547 zřetelně žemaitské. Zákon je zachován důsledně, až na několik málo aukštaitských podob.

Například: kientenczius (61, 4) ~ kenčiančius, pateme (30, 15) ~ pačiame, tretes (21, 8) ~ trečias, geidenczius (50, 11; 59, 3) ~ geidžiančius, schirde (43, 4) ~ širdžia, szadei (na obálce) ~ žodžiai,

avšak: szadzia (12, 13) ~ žodžio, treczia (17, 15) ~ trečia, didziap (10, 7) ~ didžiop..., nebo v době vzniku žemaitského zákona se zde ještě vyskytovala starobylá litevská dlouhá samohláska a (ā). K témuž (žemaitskému) zákonu náleží také po

měkkých souhláskách a > e. I v tomto ohledu je tento zákon zachován. Např.: didesneme (28, 15) ~ didesniame, tiesausesis (25, 22) ~ tiesiausiasis.

Výjimky ze žemaitského zákona tvoří jen několik málo aukštaitských podob, totiž: gieidža (29, 9) ~ geidžia, treczas (19, 1) ~ trečias, patvaraianczias (30, 9, 10) ~ patvaro-jančios, krauias (76, 5) ~ kraujas, nenauias (29, 20) ~ nenaujas, walia (36, 22) ~ valia (sing. instr.). (Viz [5] § 28.)

Když přehlédneme všechny hlásky, uvidíme, že stejně jako mnohé jednotlivé hlásky, nemluvě o žemaitském hláskovém zákonu, tak i celý soubor hlásek je žemaitský, případně takový může být, a vytváří zřetelný obraz žemaitského hláskového systému. Vedle toho se vyskytuje nemálo aukštaitských rysů. Pro tuto chvíli se zde spokojíme s nejcharakterističtějšími a nejdůležitějšími případy. Kromě toho se zde obvykle zkoumá vnitřek slova; koncovky se dotýkáme jen tam, kde to bylo téměř nevyhnutelné (např. při pojednání o o).

c) Krácení koncovek

V nářečích se fonetické změny na začátku či uprostřed slova a na konci často liší. Po přehledu důležitějších rysů hlásek uvnitř slov v Katekizmech se nyní samostatně podívejme na koncovky.

Dnes se koncovka slova nejvíce změnila v severní a částečně západní Litvě: krátké samohlásky téměř vždy odpadají, dlouhé se mění v krátké a dvojhlásky v jednohlásky.

Co se děje s koncovkou slova v Katekizmech?

a

Krátké nepřízvučné a v absolutním zakončení odpadá: atmen (10, 26), dirb (31, 10), gier (12, 14) ~ gera, piln (53, 12) ~ pilna. To odpovídá dnešní výslovnosti Žemaitů. S žemaitskou výslovností je ovšem v souladu i zánik e vzniklého podle žemaitského hláskového zákona (e < *jā): gieid (29, 10) ~ geidžia, neapkient (20, 13) ~ neapkenčia; odpadá dokonce celá slabika (-je < *-jā): karaliau (63, 5) ~ karaliauja.

Koncové a před s, tedy nikoli v absolutním zakončení, často zůstává; podle Stangova počítání se zde a zachovalo asi 160krát a vypadlo 38krát. Příklady vypadnutí: deschuns (47, 11), gals (39, 16), ischganims (56, 22), Pans (44, 2), pilns (65, 10), stals (77, 7), welns (53, 10; 78, 9) a další. Tato výslovnost je nejbližší Žemaitům a také některým Litevcům ze severní Litevské SSR a z Východního Pruska.

i

Ve 3. osobě sloves I. časování koncové i v Katekizmech téměř vždy odpadá: gal, mil, nar, tik, tur. U sloves souhláskového časování koncové i někdy odpadá, jindy ne, např.: est (28, 3; 30, 15 a další), dost (71, 18), giest (63, 16 a další), esti (17, 8 a další), dosti (25, 4 a další), serkti (70, 3). V Katekizmech tedy v těchto případech k úplnému zániku koncového i ještě nedochází, na rozdíl od dnešních Žemaitů, u nichž k němu již došlo. Podobná věc pa-

Budeme to pozorovat i v dalších případech. Ještě je třeba poznamenat, že v rozkazovacím způsobu a místy i jinde se į obvykle zachovává v Desateru (tedy nikoli v běžné mluvě) — ne tureki, Ne gimki, Ne užsmuschki, ne waky…

Ještě je třeba poznamenat, že v Katechismu zachované į má různý původ, v dnešních nářečích se vyslovuje různě a v Katechismu se střídá většinou s e: např. v lokálu sg.: dąngugį (48, 1) a dąnguie (74, 22), dienagį (79, 23), izsguldimį (25, 7), stany (18, 8)…; galwoie (33, 10), kune (79, 10), szemeie (23, 10)… Zdá se, že zde šlo o kolísavou výslovnost — mezi į a e, jako je tomu v dnešních žemaitských nářečích nebo v jiných nářečích, např. v žemaitském nářečí raseiniškiů påtēm,ę i.sėdėgem,ę ([8] 19) ~ při samotném usedání.

Téměř totéž lze říci i o zvratné částici sloves -si. V nepřízvučné pozici se její samohláska v dnešních některých žemaitských nářečích vyslovuje otevřeně (-se-); v koncovce se rovněž změnila v otevřenou, je napůl slyšitelná nebo zcela vypadla: šokū'rọše ~ stvořila ([8] 19). V koncovkách se v Katechismu nejčastěji vyskytuje -se, objevuje se také -si: kieliese (21, 16), makinase (30, 23), raschose (13, 4), skaitose (13, 14)…; dabaiesy (34, 15), stebisi (72, 7). V Džūkiji a ve Východním Prusku je zde zřetelné e (-se). To dovoluje domnívat se, že e (-se) v Katechismu je možná spíše archaismem než nářečním rysem.

ė

V dnešních žemaitských a západoaukštaitských severních nářečích i v nářečích Východního Pruska se koncové nepřízvučné -ė mění v -i nebo se zkracuje: dã·vi ([8] 18) ~ dala, pamã·te ([8] 11) ~ uviděla. V Katechismu se zde obvykle píše e (zkrácené): padare (9, 26), milaschirdigiste (20, 14).

O ė v sekundární slovní koncovce viz výše. O koncovém o se již také hovořilo. Aniž bychom se pouštěli do samostatného výkladu dalších koncových hlásek, je třeba zde ještě alespoň zmínit zkracování lokálových tvarů.

-je

Dnes jsou lokálové tvary téměř ve všech nářečích převážně zkrácené a změněné. Totéž platí i pro Katechismus. Např.: baszniczio (11, 6), diena (55, 10), wailo (12, 12), walia (67, 4), malane (47, 15), karaliste (63, 6), szeme (51, 8), dąngui (28, 22 a další), Karaliaučius. Tyto rysy zkracování koncovek bychom dnes našli v žemaitských, západoaukštaitských severních i dalších nářečích.

2. Morfologie

V morfologii se nabízí stejný obraz jako ve fonetice, ačkoli je zde vysoký litevský prvek výraznější. Aniž bychom se zde pouštěli do rozboru všech gramatických kategorií (některých se již dotkla i fonetika), uvedeme pouze příklady podstatných jmen s kmenem ia- a i- a zájmeno tas (viz tab. 1). Skloňováním těchto tvarů je porovnáme se skloňováním v Salantech (donininském nářečí) a Pagramantisu (dūnininském nářečí). U Pagramantisu jsou všude vedle podob zachovávajících fonetický pravopis uvedeny také odpovídající podoby v literárním pravopisu.

Tabulka 1

Ekvivalenty jsou zapsány literárními jazykovými znaky. Příklady z prvních dvou sloupců jsou převzaty ze studie Ch. Stanga (viz [8] 163), zatímco příklady ze třetího sloupce byly sesbírány z popisu nářečí P. Jonikase (viz [9]).

Vidíme, že některé pády v příkladech z Katechismu se více shodují s tvary z Pagramantisu a některé se salantskými tvary; existují také společné žemaitské rysy, např. tims, tus. Kromě toho jsou zde i zřetelné neshody — jde o aukštaitské tvary, např. jauczui, nakties, a archaické žemaitské tvary, např. tvar jednotného čísla instrumentálu tu, který nám dokládá Daukantas. Tvar ischmintiei se vyskytuje v Klaipėdském kraji a v okolí Kelmė. Jeho známá podoba u dounininků je doložena salantským akėi. Jde o novější tvar. Starý tvar dativu je szirdij (su -i arba -ij galūne). i-kmenový tvar jednotného čísla genitivu je trojí: aukštaitský -ies (nakties), oproti němuž je častější -es; tak tomu bývá nejčastěji u slov s přízvukem na koncovce; slova s přízvukem na kmeni mají obvykle -is: ugnis (apie ugnies... k přízvuku na kmeni viz [11] § 66), avšak tato koncovka sotva bude žemaitská. Srov. [5] § 331. Tvar lokálu množného čísla hukiusu (= ūkiusu) je společným typickým žemaitským rysem, stejně jako tims, tus. Od dnešního žemaitského tvaru se liší pouze tím, že má ještě starou koncovku u. Srov. také dūnininské βai kū's ~ vaikūse, gerū's ~ gerūse, dounininkų gerū's ([9] § 81 ir 103), tvary rybářů z Východního Pruska (mezi Rusnė a Labguvou) girtū:klis ~ girtūklis, βi:tū:klis ([10] 25). Lokály jednotného čísla z Katechismu szadegi, kraugeie jsou tvary kmene ė-, stejně jako např. žemėje; totéž platí pro nakteie, naktie (slabika -je odpadla) ~ naktėje. Stejný kmen máme v salantských a pagramantských příkladech: jáutie, βiejie ~ jautėje, vėjėje, ākie ~ akėje, ʒirdie ~ širdėje. Zde tedy kmeny ia- ir i- přešly v kmen ė-. K tomuto přechodu dochází i u jiných kmenů. Tak tomu je v Katechismu, zdá se, ve všech Žemaitích a částečně také v nářečí rybářů z Východního Pruska. (Srov. [9] §§ 79, 83, 87 ir [10] 31.) Ostatní pády lze vysvětlit buď zkracováním koncovek, nebo obecnými fonetickými rysy žemaitského nářečí, nebo tím, že v době vydání Katechismu Žemaité ještě neměli některé dnešní rysy, a to jak fonetické, tak morfologické. Kromě toho, jak již bylo zmíněno, značná část rysů je také aukštaitská.

3. Tvoření slov

Již z morfologie jsme si všimli, že zejména v singulárovém lokálu má Katechismus, stejně jako celé Žemaitsko, kmen odlišný od dnešního spisovného jazyka. Podobné rozdíly v kmenech bychom samozřejmě nalezli ve všech pádech. Namísto dnes převládajícího adjektivního kmene u- se objevuje starší a- kmen, společný všem Litevcům: biauras, singulárový genitiv biauraia (41, 4), ramas, plurálový nominativ ramij (37, 13) ~ ramūs, stiprij (37, 14) ~ stiprūs.

V Žemaitsku se častěji než kdekoli jinde u adjektivních podstatných jmen užívá přípona -ima-: karštimas (karštas viralas — Vieksniai), plonimas (smilkinys — Endriejavas, Kvėdarna, Salantai). S touto příponou je známé pouze z Katechismu slovo biaurimas (53, 4) (ošklivost, hřích) — odjinud není známo. Způsobem tvoření se vyznačuje také skaitlius (31, 4), dnes či v minulosti známé především v Žemaitsku a ve Východním Prusku. Srov. [12] § 106. Pro Katechismus je zvláště charakteristická přípona -auyima-: kierschtaugimas (35, 15; 36, 9) ~ kerštauji-

mas, paliauginimas (47, 9) ~ paliaujimas, kariaugimas (55, 3). Tvary tohoto druhu nacházíme také v Bretkūnových spisech (viz [13] 2, 129 a [14] Jozue IV 13) a nikde jinde, takže je těžké říci, zda šlo pouze o výtvor psaného jazyka, nebo i jazyka mluveného. (Srov. [12] §§ 126, 210.)

Víme, že u Žemaitů byla přívlastková adjektiva oblíbená nejen dnes, ale zejména v minulosti. Je jich v Katechizmu hojnost. Zde lze ocitovat několik příkladů jen z jedné strany 25: piktai welna (2), milasjis die was (7), schwentągi kuna (11), teisusis kunas (16), teisjausesis liudimas (22).

Přípony -ininka- a -inyka- jsou obě v živém jazyce dobře známé. První užívají především Žemaité, západní Aukštaité a východopruská nářečí, druhou východní a střední Aukštaité a jihozápadní Aukštaité (v okolí Prienai, Kapsukasu a Vilkaviškisu). Dříve byla známější. Vyskytuje se u starých východopruských autorů Bretkūna, Vilentase, Vaišnory aj. (viz [12] § 92). Najdeme ji u Valančiuse i Daukantase. Tato přípona -inyka-, nikoli -ininka-, se vyskytuje i v Katechizmu: Letuwininkump (8, 2), neteisininku (29, 1 a 4 zdola), hwkiniku (33, 1), Letuwinikus (39, 6).

Místo přípony -aitė máme v Katechizmu -eitė v příkladu tarneitė: mn. č. nom. tarneies (36, 13), j. č. dat. tarneitei (57, 12). Vyskytuje se také v Bretkūnových spisech.

U Žemaitů přešla imperativní koncovka do kmene -ia-: např. v Pagramantisu e.i.kâm ~ eîkiame, e.i.kât ~ eîkiate (viz [9] § 149). Zde bychom mohli srovnat také tvary v Katechizmu: garobkiem (48, 14), imkiet (8, 4; 29, 8), giwenkiet (9, 14), permanikiet (11, 7), makikiet (24, 10) atd. Zde je i po k změkčovací znak; e může být místo a, pokud nepochází z i. (Srov. [5] § 31.)

Z aukštaitských rysů stojí za zmínku přípona -ana: daruona (47, 3 a 10) místo žemaitské -ena: dovena, dovenoti.

4. Slovník

Stejně jako slovotvorba, ani samotný slovník nepřináší pro poznání a odlišení nářečí Katechizmu mnoho zvláštního. Nepříznivý je v tomto ohledu sám obsah knihy, k jehož vyjádření slouží velmi obecné jazykové prostředky, které se pak nejčastěji opakují i ve spisech jiných autorů se stejným či podobným obsahem. Dokonce i tak typické slovo jako daugsinti ~ dauksink (50, 2) se vyskytuje u Bretkūna, Daukši ([15] 106) i Donelaitise. Nebo spojka betaig (52, 9), betaigi (37, 7), která již zestárla a stala se archaickou, se vyskytuje u Bretkūna ([14] 2, 104), Vilentase ([16] 15), Daukši ([15] 37 a 598) a v dalších starých spisech.

Přesto bychom našli jedno či druhé slovo, které je Žemaitům vlastní svou podobou nebo významem: druktybė (53, 5) ~ drūktybę („sílu“) je třeba srovnat se žemaitským drūkst, ans ve významu „on“ a také weizdedauau (11, 4) („díval jsem se“) musíme připsat Žemaitům. Dále stojí za zmínku didžiaus (31, 9) („největší“) ve významu „zvláště“ a weikiaus (10, 6) („rychleji“).

Z typičtějších aukštaitských rysů lze uvést: trėkti—netrėkiet (16, 22) („neničte“, dnes známé pouze u Dzūků), vėzu (33, 13) ~ ūžu („za“), předpona ata-: attadokiet (32, 17) atd. Některé z těchto jevů mohou být samozřejmě také archaické.

III. NĚKTERÉ ZÁVĚRY

1. Lokalizace Mažvydova Katechismu v žemaitském dialektu

Po dokázání, že nářeční základ jazyka Katechismu tvoří žemaitský dialekt, zbývá ještě dokázat, které konkrétní žemaitské oblasti a podřeči je nejbližší. To je už složitější otázka. Je pravda, že Ch. Stang, jak již bylo zmíněno na začátku, na základě svých pečlivých vědeckých výzkumů dochází k závěru, že v Katechismu je nejvýraznější severozápadní žemaitský nářeční prvek. Podle Ch. Stanga platí, že pokud byla v Mažvydově době nářeční hranice mezi dūnininkai a dounininkai již stejná jako dnes, pak Mažvydův původ je třeba hledat v oblasti západně od hranice Švėkšna — Kvėdarna — Varniai — Raudėnai (srov. [5], s. 168). Mažvydas tedy nebyl dūnininkas. Dále (§ 335) se Ch. Stang pokouší vyvrátit argumenty A. Schleichera, jimiž byl Mažvydas přiřazen ke Klaipėdskému kraji. Mažvydas tedy nebyl donininkas. Zbývá, zejména s ohledem na Ch. Stanga, zařadit Mažvydase k dounininkai, tedy k severozápadním Žemaitům. Ačkoli to není řečeno výslovně, z některých fonetických jazykových údajů, jimiž se Ch. Stang zabývá (srov. [5], s. 169), se zdá, že Mažvydase nemá sklon klást až do nejzazšího severozápadního cípu. Nakonec (§ 337) Stang prohlašuje, že podrobnější lokalizaci si již netroufá.

Aniž bychom se pokoušeli důkladně prověřit veškerý materiál, s nímž Ch. Stang pracuje, nebo jej v dostatečné míře doplnit a na tomto základě samostatně vyvozovat závěry, musíme téměř všechna jeho tvrzení v obecných rysech přijmout kladně. Ch. Stang se zasloužil o litevskou filologii nejen touto jedinou studií. Zvláště je třeba zmínit jeho podíl na popisu „Dialektu litevských rybářů v Prusku“. Je dokonce s podivem, že cizinec — Nor — nám přináší zdařilé výzkumy litevských dialektů. To nás vede k tomu, abychom s důvěrou přistupovali i k jeho studii o jazyce Mažvydova Katechismu, v níž je otázka dialektu, byť ne zcela úplně, také probrána. O této studii se vyjadřuje velmi kladně známý profesor litevské filologie E. Frenkelis, který píše: „Pokud jde o Mažvydův dialekt, jímž se Stang zabývá v následující části své knihy, můžeme souhlasit s názorem tohoto badatele, že spisovatel používá jeden ze severozápadních žemaitských dialektů. Zatím však nemůžeme přesně určit, který z nich užívá. Jisté je pouze to, že Mažvydas se nenarodil v Klaipėdském kraji. Už sama skutečnost, že neuměl německy, vylučuje hledání Mažvydasova rodiště v Malé Litvě. Ch. Stang se domnívá, že východní hranici Mažvydova dialektu tvoří linie vedoucí od Švėkšny přes Kvėdarnu a Varni až k Raudėnům. Mažvydas nepíše čistě žemaitsky; používá také některé rysy aukštaitských dialektů. To není překvapivé: Mažvydas je totiž Vilentův, tj. aukštaitský bratranec. Církevní záležitosti Mažvydas obecně vyjadřuje podle pravidel aukštaitského dialektu. Stang se pečlivě naučil současné žemaitské dialekty. Několikrát navštívil Litvu, zejména oblast Žemaitije. Když pochyboval o podobě žemaitských slov, obracel se na badatele žijící v této oblasti; jejich pokyny využíval při zkoumání Mažvydova dialektu a co nejpřesnějším určování jeho místa, ačkoli nezastírá, že hranice Mažvydových a současných dialektů se ne vždy překrývají“ ([17] 141).

Že Ch. Stangova lokalizace není neopodstatněná ani vycucaná z prstu, doložíme ještě alespoň jedním či dvěma jazykovými údaji (něco již bylo řečeno výše).

Střídání e (vzniklého z *en) s i v lokálu jednotného čísla (Galwagi 24, 9: galwaie 33, 10) dovoluje usuzovat, že v nářečí Katechismu se vyslovovalo úzké e nebo široké i. Této výslovnosti je nejbližší výslovnost středních Žemaitů, nejvzdálenější výslovnost těch z nejjižnější oblasti; výslovnost severních Žemaitů je kvůli krácení koncovek nejasná. Například v Pagramantisu říkají: patšėmė dugnė ([9] 88) ~ na samém dně, ve Švėkšně — pâtėm,ė i:sėdėgem,ė ([8] 19) ~ patėmi, -e įsidėgemi, -e, v Telšiai — pâtėm,ė dōgn,ė ([8] 11). Totéž platí pro instrumentál jednotného čísla a další podobné případy.

Kdyby hranice užívání podob davė: devė slova „dala“ byly v 16. století stejné jako dnes, Mažvydas by nemohl pocházet ani z jihovýchodního kouta Žemaitije, ani z přímořské oblasti — západně od hranice Veiviržėnai — Kartena — Salantai — Mosėdis. (Srov. [5], s. 168.) Starší podobou je údajně davė, avšak Mažvydas již má devė: deve (11, 10; 26, 6), izadzewe (33, 13). Dnes podobu devė užívá celá střední Žemaitije; takto se mluví také v okolí Biržů a mezi rybáři ve Východním Prusku. To, že Mažvydas nepocházel z přímořské oblasti, tedy ani z Klaipėdského kraje, ukazují na základě dnešních jazykových údajů také tyto skutečnosti: dnešní přímořští Žemaité (Plungė, Salantai, Skuodas, Kretinga, Klaipėda) nemají na koncích kmenů vůbec afrikáty. Například přímořští Žemaité, kteří se afrikátům vyhýbají, říkají: būtio, matiau, vediau ~ būčiau, mačiau, vedžiau, zatímco v Katechismu se s takovými jevy ještě nesetkáváme.

Není snad právě proto, že se Mažvydas učil a vydal Katechismus v Královci, označován za pruského Litevce a považován za prvního spisovatele Malé Litvy; srov. například toto tvrzení: „první spisovatelé Malé Litvy (Mažvydas, Vilentas, Bretkūnas …)“ ([18] 14). Právě proto patrně vzniká sklon ztotožňovat s touto oblastí i samotný jazyk a dialekt Katechismu, zvláště když A. Schleicher také řadí Mažvydův Katechismus ke klaipėdskému dialektu, aniž by, zdá se, zeměpisnou oblast blíže vymezoval.

Všechny uvedené jazykové údaje tedy ukazují především na to, že dialekt Katechismu je nejbližší dnešním severozápadním (s výjimkou nejzazšího cípu) a středním žemaitským dialektům. Zdá se, že nemáme žádné jazykové či nářeční údaje, které by zřetelně odporovaly závěru, že jeho autor a překladatel pocházeli z této oblasti.

2. Prvek aukštaitského nářečí v Mažvydově Katekismu

O některých aukštaitských rysech, které se v Katekismu vyskytují, jsme se již při různých příležitostech zmínili. Zbývá jen na jednom místě některé věci zdůraznit či zopakovat.

Při pohledu z hlediska žemaitského hláskového zákona nacházíme ze všech aukštaitských rysů pouze šest, např.: gieidza (29, 9), treczas (19, 1)… (viz II, 1, b tohoto článku).

Poměrně mnoho aukštaitských rysů máme také tam, kde se užívá dvojhláska ie. Zde jsou však tyto aukštaitské rysy dvojího druhu. Jedny, které lze nazvat společnými, vyslovují Aukštajťané i Žemajťané stejně; patří sem slova: a) dievas,

b) niekakiu (v záporu nie-), c) slovanské výpůjčky, např. zwiera. Jiné se vyskytují v různých jednotlivých případech. Nejčastějším aukštaitským rysem je zde diena, zřejmě jako nejpopulárnější a každodenní slovo; méně časté nebo jen jednou se vyskytující příklady jsou různé: lieka (22, 11 a 13), liepk (56, 13 a 21), lieszuwis (39, 19), sziebk (47, 6), sziedu (73, 8), tiemus (25, 4), tiesas (34, 20), zwiena (54, 17), wieschpatijs (55, 12).

Aukštaitská dvojhláska uo se v Katekismu vůbec nevyskytuje. Za aukštaitské rysy lze považovat pouze ty případy, kdy se v Katekismu místo žemaitského ū (Mažvydas obvykle píše u) píše o; z takových případů jsou pouze: Visosu daiktosu (8, 21), schwen-tosius (20, 19).

Zájmeno man a Žemajťané vyslovují o, u. O tom, že tento jev je v litevštině starý, svědčí příklad z dokumentu z roku 1572: kaip mon dewas padieck ([19] 39, 16). V Katekismu se zde píše a — stejně jako u mnoha Aukštajťanů.

Místo žemaitských podob duovena, duovina (~ dovena) se v Katekismu píše dawana (47, 3) ~ dovana; stejně tak dawanati (10, 4) ~ dovanoti.

Našli bychom i další takové či jiné aukštaitské rysy různého druhu. Každému padnou do oka zejména lexikální nebo morfologické jevy (např. a- dativ kmene jauczui (31, 11). Je však třeba ještě poznamenat, že vzhledem k samotnému obsahu je slovní zásoba tak univerzální a úzká, že z ní nelze odvážně vyvozovat žádné závěry.

Zdá se, že není třeba dokazovat, že mezi aukštaitskými nářečími zde není zastoupen východní ani dzūkijský prvek. Takové případy, které se zde vyskytují, jako např. attadokiet (32, 17), jsou nejspíše archaismy — vyskytují se i v jiných starých písemných památkách mimo východní oblast, např. u Petkevičia ataduome ([20] 32). Krácení a zkracování nepřízvučných dlouhých koncových samohlásek odpovídá výslovnosti severních západních Aukštajťanů. Obecně lze říci, že aukštaitské rysy pocházejí z jazyka západních Aukštajťanů.

O příčinách tohoto výrazného prvku aukštaitského nářečí můžeme pouze spekulovat, neboť o nich nic jistého nevíme. Zmiňme: 1) příbuzenské vztahy a spolupráci s Aukštajťanem Vilentem; 2) další aukštaitské pomocníky a spolupracovníky; 3) společná studia Mažvydy a jeho spolupracovníků a vydání Katekismu v Královci; 4) náboženské texty šířené ústně již mohly být nějakým způsobem zobecněny a pokusit se přizpůsobit jiným nářečím; zobecňovací a adaptační záměr zřejmě nebyl cizí ani autorovi Katekismu, zvláště když se obrací na „milosius bralius ir seseris Letuwinikus ir szemaiczius“ (39,6).

LITERATŪRA

1. Mažvydas, Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams, Spaudai parūpino dr. Jurgis Gerullis, Kaunas, 1922.

2. F. Specht, Šyrvids Punktai sakimu, Göttingen, 1929.

3. K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1, Kaunas, 1924.

4. A. Salys, Lietuvių kalbos tarmės (rankraščio teisėmis, stud. J. Laboko užrašai), Kaunas, 1935.

6. Kalbotyros klausimai

5. Ch. S. Stang, Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas, Oslo, 1929.

6. J. Endzelin, Lettische Grammatik, Riga, 1922.

7. A. Salys, Archivum Philologicum, Nr. 4, 21–34, Kaunas (1933).

8. G. Gerullis, Litauische Dialektstudien, Leipzig, 1930.

9. P. Jonikas, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939.

10. J. Gerullis, Ch. Stangas, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933.

11. P. Skardžius, Daukšos akcentologija, Kaunas, 1935.

12. P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1941.

13. Postilla, tatai esti, Trumpas ir Prastas Iszguldimas, Euangeliv... Per Jana Bretkuna, 1—2, Karaliaucziuie 1591. Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto Mokslinė biblioteka, LR 1621—1622.

14. Biblia, tatai esti Wissas Schwentas Rasztas Lietuwiszkai perguldytas per Janą Bretkuna... (1590, rankraštis).

15. Postilla Catholica... Per Kúniga Mikaloiv Davkszą... perguldita... Wilniui... 1599.

16. Enchiridion, Catechismas maszas... pergulditas... per Baltramieju Wilenthą... Ischspaustas Karalaucziui MDLXXIX.

17. E. Fraenkelis, Archivum Philologicum, Nr. 2, 140–143, Kaunas (1931).

18. P. Skardžius, Archivum Philologicum, Nr. 4, 7–20, Kaunas (1933).

19. J. Gerullis, Senieji lietuvių skaitymai, Kaunas, 1927.

20. Polski z Litewskim Katekizm... Nakładem... Malchera Pietkiewicza,... w Wilnie... 1598.

ГОВОР ПЕРВОЙ ЛИТОВСКОЙ КНИГИ

Ю. Ю. СЕНКУС

Резюме

В статье указывается, какой говор литовского языка принят за основу в переведенной М. Мажвидасом и в 1547 году изданной первой литовской книге „Catechizmysa prasty szadei“ (в статье сокращенно называемой „Katekizmas“—„Катехизис“).

В вводной части статьи приводятся имеющиеся предположения и проведенные исследования по данному вопросу, который лучше всех решался X. Стангом в его труде „Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas“. Этому труду в статье и уделяется большое внимание. Станг приходит к следующим выводам: по происхождению Мажвидас был не из Восточной Пруссии; основа языка в „Катехизисе“ — северный или средне-жемайтский говор; говор „Катехизиса“ не чисто жемайтский, а с примесью аукштайтского. Далее, в статье коротко описываются некоторые изменения, происшедшие в литовском языке, территория жемайтского говора и его основные особенности, что является обязательным при решении избранного вопроса.

Во второй, основной, части статьи („Говоровые особенности Мажвидас-ского Катехизиса“) дается обзор фонетики, морфологии, словообразования и лексики первой литовской книги и указывается сходство ее языка с со-

временным жемайтским говором. Указывается, например, что вместо имеющегося в современном литовском литературном языке е в Катехизисе пишется и е, и ie (tiews, milieti); вместо tiems, tuos — tims, tus, вместо žodyje—szadegi (žadėje).

Указывается, что в „Катехизисе“ чаще всего встречающийся a, вместо имеющегося в литовском литературном языке o, как, например, в словах bralei, szadei (broliai, žodžiai), характеризуется как древнебалтийское явление.

Тот факт, то в основу „Катехизиса“ положен жемайтский говор, подтверждается так называемым жемайтским звуковым законом. Суть этого закона заключается в том, что перед окончаниями слов литовского литературного языка -ia, -iai (происшедшими из -ā, -āi, после мягкого согласного), -iams жемайтский говор, за исключением имен существительных IV-го склонения (iu- основы) и имен прилагательных, напр., račius, račiai, не имеет аффрикат (č, dž), напр., kent, gaide (в литературном языке kenčia, gaidžiai).

Этот жемайтский звуковой закон подтверждает, что говор „Катехизиса“ 1547 года является жемайтским. В „Катехизисе“ этот закон, за исключением нескольких аукштайтских языковых особенностей, сохраняется совершенно последовательно.

В третьей — последней части статьи („Некоторые выводы“), придерживаясь мнения X. Станга, автор пытается локализировать язык „Катехизиса“ в жемайтском говоре. Хотя и нельзя ясно доказать, однако предполагается вывод, что в „Катехизисе“ яснее всего выступает северо-западный или среднежемайтский говоровый элемент (ср. в „Катехизисе“ чередование e с i в местном падеже: galwaie, dienagi). Встречающиеся в „Катехизисе“ особенности аукштайтского говора (аукштайтский говоровый элемент) являются общими для всех аукштайтов или только для западных аукштайтов. Причины возникновения в „Катехизисе“ аукштайтских говоровых элементов могли быть следующие: родство и сотрудничество Мажвидаса с аукштайтом Виленгасом; другие его сотрудники и помощники аукштайты; издание Мажвидасом и другими его сотрудниками коллективной студии и „Катехизиса“ в Кенигсберге и, в конце концов, попытка приспособить свой письменный язык к другим говорам.